Stejně jako v širokém okolí se ve 14. století i zde, na
místě Klamovky, rozkládala vinice. Tato patřila klášteru Kartuziánů. Jak
vinice, tak klášter a později usedlost měla mnoho majitelů, kteří se
rychle střídali.
Další velkou smíchovskou zahradou je Klamovka. Rozkládá se na území 5,2 ha a leží v nadmořské výšce 230 až 250 metrů. Stejně jako v širokém okolí se ve 14. století i zde, na místě Klamovky, rozkládala vinice. Tato patřila klášteru Kartuziánů. Jak vinice, tak klášter a později usedlost měla mnoho majitelů, kteří se rychle střídali. Místní vinaři si zde v polovině 17. století postavili kapličku Nanebevzetí Panny Marie. Její kněžiště bylo zakomponováno do stavby malého barokního kostelíka z roku 1752. Stál na návsi původních Košíř a je považován za nejstarší košířskou svatyni. Mše zde sloužili duchovní z okolních farností až do vybudování kostela Nejsvětější trojice a zřízení vlastní košířské farnosti r.1856. Kaple byla restaurována a znovuobnovena v roce 1999. Dnes v ní probíhají bohoslužby, mše svaté každé pondělí a úterý od 7,30 hod.
Název Klamovka se dodnes udržel po rodu Clam-Gallasů. Posledním Clam Gallasem byl jejich syn František, který měl sedm dcer, ale nedočkal se dědice rodu. Zemřel roku 1930 ve Frýdlantu v Čechách. Jeho dcery byly provdány za šlechtice z rodu Schwarzenberků, Auerspergů, Lichtensteinů atp. V Čechách se jejich rodiny objevovaly až do roku 1945. O Klamovku však ztratili Clam-Gallasové zájem už před koncem 19.století. V druhé polovině 19. století patřila k dnešní Klamovce ještě Dolejší Klamovka (na protilehlé straně Plzeňské ulice). Tam býval ovocný sad s rybníkem. Tenkrát tam pracoval jako zahradník syn spisovatelky Boženy Němcové, Karel.
Roku 1894 zakoupil Klamovku V. Uher a hned za rok na to košířský starosta Matěj Hlaváček. Došlo k úpravě zahrady a na místě tehdejšího rokokového letohrádku dal postavit velkou restaurační budovu. Roku 1932 zde v těchto prostorách tělovýchovná jednota postavila sokolovnu a cvičiště. Od roku 1992 má park ve správě Městská část Praha 5. Park je upravený, využívaný pro krátkodobou rekreaci. Na půdorysu zahrady je výrazná síť cest, často je lidé využívají jako průchozí přes zahradu. Jako mnoho jiných zahrad má i tato svůj strom majordomus. Je to nejstarší jinan dvoulaločný v Praze, který má ve výšce 130 cm nad zemí obvod kmene 230 cm. Výška stromu je lehce nad 20 metrů. V zahradě Klamovky dnes rostou duby, buky, javory, jírovce, jasany i tisy a borovice.
U vstupu z Plzeňské ulice je zrekonstruovaný dům ze třetí čtvrtiny 18. století. Jednou z mála dochovaných staveb v zahradě je chrámek Noci z roku 1790. Je to nevelká klasicistní stavba, která má v kupoli zasklené otvory. Zevnitř působí jako noční hvězdná obloha. Malou, drobnou, ale za to nejvýraznější stavbou parku je novogotický altán postavený na počátku 19. století. Je také umístěn u vstupu z Plzeňské a Podbělohorské třídy. Smíchovská radnice nechala roku 2004 v hojně navštěvovaném parku opravit právě tento altán a část opěrné zdi. Na jaře 2005 dala opravit v parku i schodiště. Oprava schodiště stála více než 360.000 korun. Schodiště opravila firma Nefrit-Ex podle projektu, který schválil odbor památkové péče pražského magistrátu. Dnes je v Altánu provozována galerie.Svou výstavní činnost zahájila Galerie Altán Klamovka v září 2004 výstavami mladých fotografů Přemysla Havlíka, Markéty Bendové a Hany Kalvachové . Výstavní plán je zaměřený na mladou a střední generaci výtvarníků a chce obsáhnout všechny výtvarné techniky od designu, přes fotografii, nová média až po klasickou malbu a sochu. Klade se důraz na aktuálnost vystaveného tématu, ale není to hlavní kritérium výběru. Na různé výstavy je vstupné do Altánu dobrovolné.
Nikdo v parku nepřehlédne sousoší s názvem Rodina od K. Velického. Posadit se lze na mnoho laviček instalovaných podél sítě cest, ale i na dětské hřiště. V budově sokolovny se nachází restaurace, která přes léto funguje i jako venkovní terasová. Mají zde naprosto vynikající půlku kachny s dvěma druhy knedlíků a super zelím za na Prahu neskutečně nízkou cenu. Tentokrát zvu tedy nejen do parku na procházku, ale i na výstavu do Altánu a nakonec na dobrou „baštu“ do místní restaurace!
Stavba je typickým příkladem šlechtického sídla druhé poloviny 19.
století. Kromě zámecké budovy s původním mobiliářem k areálu
zámku patří i rozsáhlý park. Právě teď, v období podzimu
vynikne jeho bohatá květena, popínavé listy září červeně a žlutě, je
to pastva pro oči, harmonie barev.
Zámek Sychrov se nachází u stejnojmenné obce v Libereckém kraji, 16 km jižně od Liberce a 6 km severozápadně od Turnova. Stavba je typickým příkladem šlechtického sídla druhé poloviny 19. století. Kromě zámecké budovy s původním mobiliářem k areálu zámku patří i rozsáhlý park. Právě teď, v období podzimu vynikne jeho bohatá květena, popínavé listy září červeně a žlutě, je to pastva pro oči, harmonie barev.
Zámecký park byl kdysi uspořádaný na trojici hlavních prostorových os, které se rozvíjí od parkového průčelí zámku. Centrální osa parku je ukončena zdobným portikem vzdálené oranžerie a je celkově koncipována jako široce rozvolněný luční průhled, lemovaný množstvím okrasných dřevin při okrajích prostor ohraničujících bosketů povětšině místních dřevin. Parkové cesty navazující na příčné boční průhledy a jsou vedeny v terénních prohlubních, aby svými liniemi nerušily hladinu lučních ploch. Z těch vyčnívají jen osově položené bazény s fontánami. Druhou základní osu parku tvoří unikátní příjezdová cesta lemovaná alejí pyramidálních dubů. Třetí osa parku se odvíjí v prostoru nalevo od centrální louky, i když v současné době se vzhledem k mohutnosti převislých a stříhanolistých buků pohledově téměř neuplatňuje. Je ukončena romantickou stavbou Arturova hradu. Je to umělá zřícenina, která je koncipována jako brána do krajiny a optický přechod k dálkovým pohledům přes údolí řeky Mohelky.
Současný zámek stavitelé vybudovali na místě původní pozdně gotické tvrze zničené v dobách třicetileté války. V letech 1690–1693 si na jejím místě tehdejší majitelé Sychrova Lamottové z Frintroppu postavili dvoupatrový barokní zámek. Když zámek v roce 1820 koupila původem francouzská knížecí rodina Rohanů, přestal starý barokní zámek Sychrov jako hlavní sídlo vyhovovat, protože nesplňoval nároky náročných Rohanů na pohodlné bydlení, Kníže Karel z Rohanu jej proto nechal ve 20. letech 19.století rozšířit ve stylu pozdního klasicismu. Další přestavbu uskutečnil kníže Kamil z Rohanu, který jej nechal v letech 1847 až 1862 přestavět ve stylu romantické gotiky. Rovněž všechny zámecké interiéry dostaly podobu novogotickou. Ani zahrada nezůstala na pokraji zájmu. Zámecký park byl zušlechtěn výsadbou mnoha nových vzácných cizokrajných dřevin. Zahrada byla obohacena i novými stavbami jako vyhlídka korunního prince Rudolfa nebo slavnostní brána zvaná Arturův hrad v podobě romantické zříceniny.
Zámek Sychrov je otevřen v dubnu, září a říjnu denně kromě pondělí od 9:00 do 15:30 hodin, od května do srpna denně kromě pondělí od 9:00 do 16:30 hodin
Vstupné (2007) je plné 90,– Kč, pro seniory nad 65 let 70,– Kč, pro děti ve věku 6–15 let, studenty ve věku 15–26 let (nutno prokázat se platným studentským průkazem), držitele průkazů ZTP a ZTP/P a průvodce držitelů průkazu ZTP/P: 50,– Kč. Děti do platí 10,– Kč
Nejbližší autobusové spojení: 1,5km (Paceřice nebo Rohanka) Nejbližší vlakové spojení: 0,5km (Sychrov) Parkoviště pro automobily nedaleko zámku
Se sychrovským zámkem je spojen i český hudební skladatel Antonín Dvořák, který zámek a přilehlou obec sedmkrát navštívil. Říká se, že mu doslova učaroval. Dojížděl sem za svým dlouholetým přítelem, sychrovským správcem Aloisem Göbelem. Krása zámeckého parku, kde se prý často procházel, jej inspirovala k řadě skladeb, například k houslovému koncertu A moll, opus 53. Skladateli je na zámku věnovaná pamětní síň.
Každý kdo má rád nejen procházky barevnými podzimními zahradami, ale i starobylé obrazy, zejména portréty, si tady přijde na své. Kromě původního zámeckého mobiliáře se v zámeckých sbírkách nachází pozoruhodná kolekce francouzské portrétní malby, tzv. Rohanská portrétní galerie. Čítá 248 portrétů členů rohanského rodu, spřízněných rodů i členů francouzské královské dynastie Bourbonů (včetně portrétů králů Ludvíka III., Ludvíka XIV. a Ludvíka XV.). Jedná se o největší sbírku francouzského portrétního malířství ve střední Evropě. To si opravdu nenechte ujít.
Naprostá většina zámeckých místností vyniká bohatou řezbářskou výzdobou z dílny Petra Buška. Pokoje jsou zařízeny původním nábytkem, obrazy, porcelánem a nepřeberným množstvím dalších drobností. Základní prohlídka především zpřístupňuje celé první patro ve všech čtyřech včetně části Bretaňské věže. Okrajově vede i přízemím. O prázdninách 2007 bylo navíc zpřístupněno pro veřejnost druhé patro zámku. Prohlídka tohoto patra trvá zhruba hodinu a výtěžek bude použit na restauraci tapet v zámku. Celkem zde můžete projít dvaačtyřiceti místnostmi zámku.
Interiéry byly reinstalovány v letech 1990 až 1999. Prohlídková trasa prochází nejprve pokoji kněžny – matky v jižním křídle. Skrz předpokoj, ložnici a salon vede trasa do loveckého pokoje plného trofejí. Předměty v rodovém muzeu připomínají vlast Rohanů, Francii. Za pozornost stojí rovněž portréty předků v životní velikosti na chodbě jižního křídla. V západním křídle prochází trasa tzv. parohovou chodbou a interiéry Královského apartmá. V severním křídle jsou pak soukromé pokoje knížete, pracovna, toaletní pokoj, ložnice, salon a malá jídelna. Dalších pět pokojů východního křídla tvoří apartmá kněžny. Tady najdete holandská květinová zátiší a portréty z rodové galerie. Krásná je kolekce skla, fajáns, porcelánu ale i cínů. Velmi reprezentačním interiérem je salon s vyřezávaným stropem, rozsáhlá je zámecká knihovna, která čítá 7209 svazků. Nejhonosnější interiér najdete na konci východního křídla zámku. Jedná se o velice krásnou jídelnu.
Je tma a přiznávám se, docela se bojím. Podle toho, co se říká, je
okolí Machu Picchu plné banditů čekajících na turisty
I když jsem to neměl v úmyslu, rozhoduji se pro návštěvu nejnavštěvovanějšího místa v Jižní Americe – Machu Picchu. Mám strach, že tam bude příliš turistů a že mne to bude všechno stát příliš peněz, ale být v Peru a nenavštívit Cuzco a Machu Picchu, to si netroufám.
Cuzco
Cuzco je definitivně zajímavým a fotogenickým městem. Možná bych řekl, že je i svým způsobem městem atmosférickým, ale to nevím, protože nemám šanci si někde sednout a atmosféru vychutnat. V několika sekundách někdo přichází a něco chce. Ano, počítám s tím, že když jedu do chudé země, budu přicházet s chudými lidmi do styku. Nekritizuji tedy samotné lidi, ale systém, jakým to v Peru, a obzvláště v Cuzcu a okolí, chodí. Cuzco je velmi, velmi bohaté město. Z turismu mu plynou obrovské příjmy, přesto jen minimum peněz zůstane lidem, co tu žijí. Zvykl jsem si, že turistická města mají pozitivní vliv na své obyvatele. Obvykle je zaveden nějaký systém, který pomáhá přivážené bohatství rozdistribuovat, i když samozřejmě bohatí bohatnou rychleji. V Cuzcu to takhle nefunguje, lidé tam jsou opravdu chudí, a navíc jsou více nešťastní nežli ti, co bydlí někde v horách. Diskuzi na toto téma bych však nechal pod článek.
Cuzco je opravdu hezké město s bohatou historií. Je zajímavé poznat a pochopit co se tu všechno v historii dělo. Cuzco bylo svého času jedno z nejdůležitějších měst Jižní Ameriky. Město má na poměry v Jižní Americe bohatou architekturu související s jeho historií, která se točí okolo původních obyvatel a Španělů.
Sedím na hlavním náměstí a chci si promyslet, jak to tu všechno provedu, ale když odmítnu vyprání svého prádla mužem, který nemá kde bydlet a o svou dcerku se stará tak, že ručně v řece pere turistům oblečení, když odmítnu pozvání do restaurací, klubů, když odmítnu nabídky na Inca Trail a sjezdy na horském kole, vstávám a svoje myšlenky si hodlám utřídit za chůze. Cuzco totiž není jen Machu Picchu, ale v jeho okolí je spousta dalších ruin, některých stejně rozsáhlých, ale asi desetkrát levnějších. V okolí samotného Cuzka je několik zajímavostí, kam se dá pohodlně dojít pěšky. Poté, co jsem absolvoval prohlídku města, vyběhl se podívat na zdi nad městem, seskládané z přesně opracovaných kamenů. Když nám kdysi na vysoké profesor promítal diáky těchto staveb, zdály se mi tak vzdálené, že chvilku stojím a uvědomuji si, že uběhlo jen několik let a vidím to, co pro mne tehdy bylo někde v oblasti bláznivých snů.
Okolí Cuzca
V hostelu vytahám z batohu několik zbytečných věcí, nechám si je tam schované a další den se vydávám na prohlídku Incké observatoře, solných dolů a Machu Picchu. Po okolí se dá pohodlně jezdit veřejnou dopravou a kde ne, tam čeká taxikář a nabídne okružní jízdu za docela rozumnou cenu. Já takhle cestoval s mladým párem právníků z Chile. Na cestě zpět taxikář zastavil skupince lidí a vzal jakousi nemocnou holku dozadu do kufru.
Loučím se s právníky, se kterými jsme důkladně rozebrali socioekonomickou situaci jak u nás, tak v Chile a už mávám na bílou dodávku. Na Machu Picchu se může jet vlakem, nebo jít pěšky tzv. Inca Trail. Oba způsoby jsou docela drahé, já volím vlak. Chvilku koketuji s myšlenkou jít přes noc po kolejích do Aguas Calientes a ušetřit tak, ale nakonec vítězí pohodlnost a já kupuji jízdenku na vlak. Ten je samozřejmě plný turistů a já ani nemám moc chuť se s nimi vybavovat. Přijíždíme do Aguas Calientes, beru saky paky a po chvilce neúspěšného smlouvání v místním kempu měním svůj plán přespat a brzo ráno vyšlápnout na Machu Picchu a vyrážím nahoru ještě večer.
Machu Picchu
Je tma a přiznávám se, docela se bojím. Podle toho, co se říká, je okolí Machu Picchu plné banditů čekajících na turisty. Cesta se kroutí s neuvěřitelnou vytrvalostí vzhůru, míjím setmělé autobusy čekající na ranní dávku turistů, dávám sbohem posledním zábleskům civilizace a pokračuji do legendárního města Inků. Samozřejmě to zas tak neprožívám, nicméně přeci na mne doléhá jakési vzrušení. Ať se tomu bráníme jak chceme, Machu Picchu je pojem pro každého, komu voní dálky. Pokračuji a cestou se dostávám na docela dobré výhledy do okolních kopců. V údolí je mlha. Přemýšlím však nad něčím jiným. Ještě nebylo žádné místo, kde bych mohl přespat. Prašná cesta olemovaná hustým porostem, do které bych v noci rukou nesáhl. Když projdu poslední zatáčku a v dálce vidím bránu k památce, rozhoduji se postavit stan rovnou na cestě. Našel jsem místo, kde je cesta trochu širší a protože nečekám, že tu pojede něco dříve než ranní autobus, asi v jednu v noci uléhám.
V noci asi dvě auta projela, ale ani jedno mne nepřejelo a ani jedno nezastavilo, aby mi komplikovalo spánek. Vstávám velmi časně, na místě chci být první, kdo projde branou. Dřív, než se to zaplní davy turistů. To se mi nedaří, protože hned u brány je luxusní hotel a tito lidé jednoznačně vyhrávají. Naštěstí jich není zas až tak moc a celý areál je docela velký, takže to jde. Machu Picchu má jedno místo, ze kterého jde fotit. Kdo vyfotí Machu Picchu z jiného pohledu, aby vypadalo stejně dobře a zároveň to bylo originální, měl by dostat nějakou cenu. A tak stojím na místě s několika dalšími lidmi a fotím, kochám se a říkám si, že Machu Picchu je fakt úžasné, jen je škoda, že ten pohled člověk zná natolik dobře, že jej nepřekvapí.
Druhý, neméně zajímavý pohled se naskytne z druhé strany areálu, právě z vrcholu jehlanovitého kopce, který dělá Machu Picchu tak fotogenickým. Cesta vzhůru je namáhavá, ale docela dobře ubíhá. I když jsem si nechal batoh dole v jakémsi informačním stánku, nedostává se mi dechu, je mi trochu špatně a výstup mne netěší. Když se doškrábu nahoru, posadím se na výhled a prostě jen sedím a dívám se do okolí. Nemám ani sílu jít na prohlídku ruin na vrcholku, které, ač se to zespoda nezdá, jsou docela rozsáhlé. Nedostatek jídla, tekutin, spánku a dlouhá doba na pobřeží, si bere svou daň. Jsem opravdu unavený. Když sejdu dolů, nevěřím svým očím. Areál se zaplnil davy turistů, kteří všude fotí, výskají, přebíhají tak, že se mi zamotá hlava tak, až si musím lehnout. Vím, že se potřebuji nutně napít, ale nemám sílu se zvednout. Je poledne a já už na Machu Picchu nechci být. Nakonec se zvedám, vyploužím se po schodem ke vchodu / východu a jdu si dát do restaurace něco k pití. Peru je levná země a tak mne částka za dvě deci fanty docela omračuje. Nemůžu jinak a platím, co se zaplatit musí. Voda a cukr mi dělají dobře, zvedám se a chci sejít dolů do Aguas Calientes.
Zkratka
„Tudy ne!“ pokřikují na mne kluci v inckých kostýmech. Nechtějí, abych šel po silnici a ukazují mi zkratku přímo dolů. Děkuji jim a pozoruji, čím se to živí. Když projíždí autobus s turisty, zpívají a mávají na osádku. Turisti jim samozřejmě také mávají. Když autobus projede, zkratkou seběhnou na další úsek klikaté cesty, po které autobusy jezdí a vše opakují. A pak znova a znova. Dole turisty samozřejmě kasírují. Já nicméně neběžím, jdu tak, abych si neublížil. Cítím se už mnohem lépe. Chvilková slabost je ta tam.
Proč není Machu Picchu v Peru
Úplně dole sedí stařenka a prodává nějaké buchty. Zeptá se i mne, jestli nechci koupit buchtu, cena není vysoká, ale můj rozpočet mi ani těch pár korun neumožňuje utratit. Povídám jí, že je mi to hrozně líto, ale že opravdu nemám peníze, že jsem musel nahoře zaplatit spoustu peněz za limonádu a že bych ty peníze o moc raději dal jí než majiteli zařízení nahoře, ale že jsem prostě musel pít. Stařenka se usměje a buchtu mi podá se slovy, že je to dárek.
Odcházím od stařenky, jím kakaovou buchtu a je mi opravdu smutno. Opravdové Peru je tady dole. Chudí a milí lidé, kteří vás pohostí i když sami mnoho nemají. Machu Picchu, Cuzco a podobně, to prostě není Peru. Moc bych si přál, aby jednou z peněz, které tady utratíte, alespoň nějaká část opravdu došla k lidem, kteří je potřebují.
Kdysi za hranicemi tehdejší Prahy vznikaly v pražském předměstí
v místě vinic, polí, hájků potoků i rybníků předměstské
vily, usedlosti a dvory. Tak také vznikla Bertramka, jako typická
předměstská usedlost pod Černým vrchem s kartuziánskými
vinicemi.
Tuto pečlivě pěstěnou zahradu najdeme v Praze 5 na Smíchově v Mozartově ulici. Leží na ploše 0,56 ha v nadmořské výšce od 217 do 246 metrů.
Kdysi za hranicemi tehdejší Prahy vznikaly v pražském předměstí v místě vinic, polí, hájků potoků i rybníků předměstské vily, usedlosti a dvory. Tak také vznikla Bertramka, jako typická předměstská usedlost pod Černým vrchem s kartuziánskými vinicemi. Vdova po Kryštofu Kobrovi z Kobersberku, stavovském direktoru popraveném roku 1621 zakoupila místní chmelnice a připojila vinici Na Věnečku, později také vinice Prkýnka a Peňka (Bémka). Uprostřed rozlehlé zahrady s vinicemi kdysi stával malý dřevěný viniční domek. Kupní smlouva z roku 1699 ustavuje majitelem pozemků Jana Františka Pimsborna. Kolem roku 1700 viniční domek bohatý malostranský skládek Jan František Pimsborn přebudoval v barokní panské sídlo z lomové opuky zvané původně Cukrářka. Skončilo v dražbě.
Jméno uchované do současnosti se pojí s dalšími majiteli, kterými byli od roku 1743 manželé František Bertram z Bertramu (Bertrabu) a jeho žena Františka, kteří nechali starší usedlost upravit na předměstskou vilu. Vinice zůstaly. Proto je zde dodnes mohutný a rozlehlý sklep. Po majitelích Bertrámech se zde vystřídala plejáda šlechtických i měšťanských majitelů, například hrabě František Leopold Buquoy, či hrabata Klamové. Roku 1784 od manželů Dequaiových koupila za 3.525 zlatých Josefína rozená Hambacherová, nadaná a ve své době slavná pěvkyně přezdívaná „krásná Atalanta“ (v Ovidiových Proměnách se změní ve lvici). Užívala ho jako letní sídlo po svatbě se svým o 20 let starším mužem, pianistou a učitelem hudby ve šlechtických rodinách, Františkem Xaverem Duškem. Říkalo se, že stěhování na Bertramku zařídil její milenec Kristián Filip Clam Gallas, který měl v té době sídlo nedaleko na Klamovce. Dušek ale jako starší, rozvážný a tolerantní muž své ženě poskytl nejlepší podmínky a vynikající společenské postavení, ať už o milenci věděl či ne. Bertramka za Duškových byla brána za pohostinné milé místo, kde se pravidelně konaly společenské hudební dýchánky, na kterých vystupovali jak nadějní budoucí umělci tak slavní hudebníci.
Už na své svatební cestě se manželé Duškovi roku 1777 seznámili s Wolfgangem Amadeem Mozartem. Bylo to v Salcburku, kam manželé odjeli na návštěvu za Josefíniným dědečkem, který byl v tomto městě starostou. O deset let později, na podzim roku 1787 je Mozart údajně navštívil v jejich sídle na Bertramce a zde také údajně v milém a domácím a pohostinném prostředí u manželů Duškových komponoval předehru k opeře Don Giovanni.
Usedlost tenkrát bývala jednopatrovým stavením s průčelím otočeným do dvora. Jeho nejvýraznějším prvkem bylo předsunuté dvojramenné schodiště s lodžií. Naproti stála stodola, špýchar a seník. V čele nádvoří byla terasa, kde prý Mozart sedával s Josefinou Duškovou a pod ní klenutý prostor sloužící jako lis na víno a sklep k úschově mléka. Víno prý bylo výborným životabudičem k lehkosti v komponování. Samo stavení mělo v přízemí také kravín pro patnáct kusů dobytka a konírnu pro šest koní. V patře bylo dvanáct nákladně zařízených místností. Bertramka byla zkrátka pohostinná v každém ohledu. Dokonce byly tenkrát ve společnosti klevety, že Josefína je vůči Mozartovi pohostinná až moc, zlí jazykové tvrdili, že dokonce intimně.
Faktem zůstává, že Mozart na Bertramce napsal pro Josefinu árii Resta o cara (Zůstaň má milá) s recitativem Bella mia fiamma, addio (Sbohem můj krásný plameni). Josefina si vlastní skladbu od Mozarta velmi přála a byla velmi potěšena. Spolu s Mozartem Josefina i veřejně vystoupila, ve Vídni roku 1786 před celým císařským dvorem za přítomnosti Josefa II. a v Sasku roku 1789.
Naposledy byl Mozart u Duškových na návštěvě roku 1791, to zde uvedl operu La Clemenza di Tito na počest korunovace Leopolda II. Českým králem. Po smrti Mozarta svěřila vdova Constanze Mozartová na nějaký čas péči o své syny právě Duškovým, i ona k nim měla velmi vřelý vztah.
Roku 1799 i manžel Josefíny Duškové zemřel .Téhož roku musela Josefína zadluženou Bertramku prodat. Koupila jí Alžběta Ballabenová z frankfurtské bankéřské rodiny, po níž se dodnes jmenuje pražská Balabenka. Po té byla Bertramka majetkem velkoobchodníka Adolfa Popelky, který r.1856 navázal kontakt s Karlem Thomasem Mozartem, synem hudebního génia a rodina Popelkova obnovila Mozartovskou tradici. Roku 1871 ale celá usedlost vyhořela. Byla opravena ale po roce 1925 zase chátrala. Na plány zřídit zde Mozartovu památku nebyly finance až roku 1956 k 200. výročí Mozartova narození zde byl zřízen Památník W.A.Mozarta a manželů Duškových, celý objekt byl opraven včetně zahrady podle projektu architekta Benše. Byl obnoven i kamenný stůl u kterého Mozart prý komponoval. Nedaleko stolu je i kamenná lavice, na kterou jsem se posadila a dolů z kopce se dívala na Mozartovu bustu a Bertramku. Oko spočinulo na malém zahradním bazénku – fontáně obkroužené květinami. Zahrada i dům je odtud jako na dlani. Duše splývá se šuměním listů ve větru, původně viniční svahy dnes pokrývá lesní vzrostlý porost. Nejvíce duby letní i zimní, buk lesní, javor mléč a lípy malolisté i velkolisté. Najdeme zde ale i břízy a lísky nebo tis červený. Právě teď se po zemi při zadutí větru povalují kaštany a děti je sem chodí sbírat s maminkami do tašek a pytlíků do školy… I pan Mozart sice jen ze své busty postavené nahoře na kopci nad Bertramkou (vytvořil ji roku 1878 sochař Tomáš Seidan) má rozhled na krásnou opravenou v slunci bělostně zářící vilu Bertramka a její klidnou po staletí opečovávanou zahradu.
Přijďte sem i Vy a vychutnejte si posezení na kamenné lavičce za kamenným stolem pod vrchem Mrázovka, zaposlouchejte se do šumění listí ve větru a třeba i Vás tady napadne nějaká úžasná melodie. Prostředí je opravdu velmi inspirativní.
Pokud se do Lysé dostanete, rozhodně si nenechte ujít alespoň prohlídku
zámku a přilehlých zahrad. Z celého města jsou tím nejhezčím. Do
svého zajetí vás vtáhne tichá a klidná atmosféra francouzského parku,
jehož vzhled je stále udržován v perfektním stavu…
Ačkoliv polabská nížina pro svůj rovinatý ráz mnoho lidí k toulkám neláká, lze zde nalézt místa, která jistě stojí za zhlédnutí. Lysá nad Labem k takovým zastavením jistě patří. Necelých 40 km na východ od Prahy se zvedá nevelký vrch, který již v dávných dobách raného středověku byl zván Lysý. Snad od něho získala místní kupecká osada svůj název.
Nejstarší písemná zmínka o Lysé nad Labem je zaznamenána v Kosmově kronice a souvisí s dobou úmrtí knížete Oldřicha v roce 1034. Je velmi pravděpodobné, že zde již tehdy existovala ves. Z historických pramenů se k roku 1052 váže další událost spjatá s Lysou. Tehdy kníže Břetislav I. založil nedalekou staroboleslavskou kapitulu a ustanovil, že po smrti velmože Mutiše má kapitule připadnout i Lysá. Zřejmě zde již stával opevněný knížecí dvorec. K roku 1244 jsou zachovány písemné zprávy o kapli sv. Desideria, která se nacházela v dnešním klášterním areálu (zbořena byla při budování kláštera augustiniánů v roce 1737). Od konce 13. století městečko patřilo k věnným městům českých královen.
Důležitý zlom nastal v roce 1291, kdy královna Guta zavedla v Lysé emfyteutický systém (právní řád). Před počátkem 90. let 13. století byla Lysá již rozvinutější sídelní aglomerací, což dokládají tři sídliště pod zámeckým vrchem s rotundou sv. Desideria a se správním a hospodářským areálem (lokalita není známa). V roce 1291 došlo ke zřízení fary zřejmě i farního kostela sv. Jana Křtitele se hřbitovem ve východní části protáhlého vidlicovitého náměstí (od roku 1741 byl užíván jen jako hřbitovní kaple sv. Barbory). V rozsáhlé a složitě uspořádané uliční síti vyrostla postupně zástavba převážně zemědělského charakteru. Z první poloviny 16. století pocházel kostelík (snad s funkcí zámecké kaple) Narození Panny Marie, který stával na zámeckém vrchu při staré rotundě. Základy kostela zbořeného v roce 1737 současně s rotundou, byly odkryty archeologickým průzkumem v roce 1997. V roce 1548 se panství dostává do držení královské komory. Ve 2. polovině 16. století byl zdejší hrad přestavěn na renesanční zámek.
Ve 40. letech 17. století se majitelem panství stal generál Jan Špork a po jeho smrti věhlasný František Antonín Špork, kterému Lysá patřila v letech 1684 – 1722 a 1734 – 1738. Lysá se pod Šporkovým vedením opět pozvedla, a to na úroveň předních českých rezidenčních šlechtických měst. Spadá sem barokní přestavba zámku i zřízení okrasné zámecké zahrady s vynikající sochařskou výzdobou (Matyáš Braun, jehož sochy zdobí dnes zeď kolem kostela sv. Jana Křtitele-zejména socha sv. Jeronýma). V letech 1700 – 1704 vznikla při rotundě a kostelíku Narození Panny Marie rezidence augustiniánů bosáků, kteří se v Lysé usadili v roce 1713. Ale již ve 30. letech 18. století byl na místě těchto církevních staveb postaven nový klášter s kostelem. Z let 1719 – 1741 pochází i nový farní kostel sv. Jana Křtitele na severozápadním konci náměstí Bedřicha hrozného, zřejmě podle návrhu Fr. M. Kaňky. Do tvůrčího víru byla zatažena i okolní volná krajina, kde vznikly velkolepé barokní komplexy pousteven s kaplemi, špitály, daňčí obora s letohrádkem na břehu Labe, lovecký zámek a další stavby, doplněné o vynikající sochařská díla.
Pokud se do Lysé dostanete, rozhodně si nenechte ujít alespoň prohlídku zámku a přilehlých zahrad. Z celého města jsou tím nejhezčím, co zde můžete spatřit. Do svého zajetí vás vtáhne tichá a klidná atmosféra francouzského parku, jehož vzhled je stále udržován v perfektním stavu. Pokochat se můžete mnoha sochami od žáků Matyáše Brauna a zvlášť sochy všech měsíců v roce by neměly uniknout vaší pozornosti.
Protože interiér zámku již dlouhá léta slouží jako Domov důchodců, budete se muset spokojit pouze s prohlídkou jeho venkovní podoby. I ta však rozhodně stojí za vynaloženou námahu, zejména pokud si svoji návštěvu naplánujete na poslední srpnovou sobotu, kdy se zde každoročně konají kulturním programem bohatě obsazené Slavnosti hraběte Šporka. Budete-li mít štěstí, spatříte našeho zámeckého pána na vlastní oči i s jeho krásnou chotí.
Hrabě F. A. Špork s manželkou
Průčelí zámku při slavnostech
další hrabátko s hraběnkou
zámecká hudba při šporkovských slavnostech
Na slavnostech každoročně vystupují sokolníci
malá sokolí krasavice na šporkovských slavnostech
dobový keramik
Mušketýři předvádějí způsob tehdejšího vedení boje
Protože mě oslovily dějinné osudy i mimořádné architektonické
řešení zahrady, zažádala jsem Ministerstvo zahraničních věcí ČR
o povolení ke vstupu do paláce i zahrady abych je mohla nafotit.
Zahrady prý nebyly nafoceny po mnoho let a tak jsem povolení přece jen
dostala. Tímto článkem a fotografiemi bych moc ráda poděkovala za
vstřícnost. Pojďte se tedy se mnou projít virtuálně palácem
i zahradami…
Černínská zahrada patří k Černínskému paláci čp. 101/ IV na Loretánském náměstí č.5, Praha 1 Hradčany. Zahrada má výměru 1,72 ha a leží ve výšce 231 až 233 m.n.m. Vzhledem k tomu, že je objekt využíván Ministerstvem zahraničních věcí ČR zahrada není veřejnosti přístupná. Dnes lze do ni nahlédnout mřížovím naproti od Lorety a veřejnosti je známo několik jejích dobových fotografií.
Protože mě oslovily její dějinné osudy i mimořádné architektonické řešení, zažádala jsem ministerstvo o povolení ke vstupu do paláce i zahrady abych je mohla nafotit. Zahrady prý nebyly nafoceny po mnoho let a tak jsem povolení přece jen dostala. Tímto článkem a fotografiemi bych moc ráda poděkovala za vstřícnost. Pojďte se tedy se mnou projít virtuálně palácem i zahradami…
Hrabě Humprecht Jan Černín (paradoxně) z Chudenic, jehož jméno palác i zahrada dosud nesou, byl jeden z nejbohatších šlechticů té doby. Procestoval celou Evropu, byl vzdělaný v architektuře a proslul především coby diplomat ve službách Habsburků, když sloužil jako vyslanec v Benátkách. Po třicetileté válce, roku 1669 začal v Praze na Pohořelci se stavbou paláce, a následně (roku 1693) se stavbou zahrady. Za architekta si zvolil jednoho z nejvýznamnějších, a to Francesca Carattiho. Vzniklo tak monumentální barokní dílo nadčasové jak prostorovým pojetím, tak urbanistickým řešením.
Hlavní průčelí má délku 140 metrů a skládá se z 29 okenních os. Palác má tři podlaží a jedno horní polopatro. V prvním patře byl zbudován velký sál, který měl neskutečnou výšku dvou a půl podlaží a pět slavnostních salónů. Nechyběla ani jídelna, byt pro hraběte a kaple. Ve druhém patře bývaly obytné místnosti pro všechny ostatní členy rodiny. První etapa stavby byla dokončena roku 1673 a teprve poté byly do paláce instalovány dlažby, dřevěné podlahy, dveře, krby i kamna, štukovalo se a zdobilo. Na stavbě se podíleli také architekti G. B. Maderna a G. B. Alliprandi a malíři D. E. Rossi a Santini Aichl. Giovanni de Capauli, Abraham Leuthner jako stavitel, kameníci Giovanni Battista Pozro, Domenico Semprice a štukatéři Giovanni Maderna, Giovanni Bartolomeo Cometa, Francesco Perri a Antonio Travelli.
Roku 1682 ale hrabě Jan Černín zemřel a dokončení veledíla nezažil. Další etapu budování překrásného paláce podle plánů F.M. Kaňky zrealizovali dědici, Heřman Jakub hrabě Černín a dokončil ji roku 1723 vnuk zakladatele, František Josef hrabě Černín. Stavba započala v českém ranném baroku a byla dokončena v době vrcholného baroka za přispění nejvýznamnějších umělců té doby, V. V. Reinera, P .J. Brandla, M. B. Brauna a F. O. Quittainera.
Sestava prostorů paláce a zahrady byla vybudována na dvou navzájem na sebe kolmých osách. Cardo (sever jih) a decumanno (východ západ). Terén zahrady klesal postupně k severu a měl dvouúrovňové dělení. Na prostorách ve vyšší úrovni byly koncipovány dvě kašny rozložené symetricky na hlavní osu, dále se zde nalézaly květinové části zahrady. Na nižší stinné části zahrady byly vytvořeny boskety ze sestříhaných stěn stromů. Na podobě zahrady a paláce se vystřídalo několik vlivných architektů své doby. Byli to Domenico E. Rossi, František M. Kaňka, s nímž na výzdobě spolupracovali mimo jiné malíři V. V. Reiner a P. J. Brandl, sochaři M. B. Braun, K. J. Hiernle či F. O. Quittainer, kameník D. A. Rappa či štukatér T. Soldati. Také Anselmo Lurago, který roku 1744 nejen že upravoval zdi ke Šlikovské zahradě ale stavěl i nový letohrádek. Na obnově spolupracoval se sochařem I. F. Platzerem, malířem S. Noseckým a štukatérem B. Spinettim.
V letech 1741 až 42 byla zahrada během války silně poničena a následně ještě znovu roku 1757 za obléhání Prusy. Její renovaci provedli sochař Jan Antonín Quitainer, malíř Josef Bartoloměj Kramer a zahradník Jan Paul. Po roce 1777 již nebyl palác dlouhodobě obýván. Roku 1791 zde ještě byly pořádány hostiny, koncerty i plesy u příležitosti korunovace Leopolda II. Na konci 18. století ale Černínové odešli do Vídně a palác zůstal prázdný. Ne nadlouho. V letech 1796 – 1819 se v Černínském paláci nacházela obrazárna Společnosti vlasteneckých přátel umění, předchůdkyně dnešní Národní galerie. V následujících letech se zde vystřídal špitál, továrna na karty i skladiště chmele.
K zásadní změně ale došlo roku 1851, kdy Černínové palác i zahradu prodali ženijnímu ředitelství v Praze a vznikla zde kasárna a ze zahrady se stal dvůr plný stájí. Část palácové zahrady byla úplně zničena, další část zastavěna vojenskými budovami. Zahradní pavilon sloužil jako kovárna. Až roku 1928 převzal palácový komplex a zahradu stát a došlo k úplné rehabilitaci zahrady, kterou provedl roku 1929 architekt Pavel Janák pro novější část zahrad a architekt Otto Fierlinger pro část staré zahrady. Černínský palác prošel rekonstrukcí v letech 1928 až 1934 a poté k němu byla zbudována ještě samostatná přístavba další budovy pro administrativu také pod vedením architekta Pavla Janáka.
V letech 1939 – 1945 bylo v Černínském paláci sídlo říšského protektora pro Čechy a Moravu. Pamětní busta ve vestibulu připomíná, že zde 10. 3. 1948 za nejasných okolností zemřel ministr zahraničních věcí ČSR Jan Masaryk pádem z okna svého služebního bytu umístěného v paláci. 1. 7. 1991 byla ve velkém sále Černínského paláce zrušena Varšavská smlouva podepsáním protokolu o ukončení její platnosti představiteli tehdejšího Československa, Bulharska, Maďarska, Polska, Rumunska a Sovětského Svazu. Zásadní rozhodnutí zde vznikají dodnes.
Současná podoba zahrad je výsledkem generální rehabilitace z let 1994 až 1997 podle architektů Zdenka Kuny, Jaroslava Zdražila a zahradní inženýrky Vítězslavy Ondřejové. Obnovu provedla firma Lesoškolky s.r.o. z Řečan a vyšla na 2,2 milionu korun. Stará zahrada má tvar rovnoramenného trojúhelníka se čtyřmi terasami. Je lemována omítnutými vysokými zdmi, které jsou i kolem nové zahrady. Předěl mezi starou a novou zahradou tvoří opuková terasní zídka. Travnaté plochy se střídají se stříhanými buxusy, kvetoucí květinová výzdoba je střídána se stálezeleným zimostrázem. Nová zahrada má volnější kompozici a kromě keřové výsadby je zde množství stromů jako buky, liliovníky, javory, jinany. Mezi zahradami je nepřehlédnutelná lípa.
Černínský palác, který je uznán za největší barokní stavbu palácového typu v Praze, hledal svůj architektonický vzor ještě v manýristických palácových budovách severní Itálie, když se Caratti nechal výrazně ovlivnit především díly architekta A. Palladia. Palác je uzavřené dispozice a zaujímá obdélnou parcelu. Má čtyři obvodová křídla a na dvě části dvůr rozdělující příčné křídlo, přičemž východní a severní křídlo dosahují výšky tří pater, ostatní pouze patra jednoho. Fasády jsou zdobeny arkádami. Zahradnímu průčelí dominují v přízemí střední části dvě saly terreny s výraznými oblouky a dva třípatrové risality. Patra risalitů prostupují pilastry, ve zvýšeném přízemí se uplatňuje kvadratická a diamantová bosáž. Hlavní průčelí paláce směřuje na Loretánské náměstí.
Černínský palác jsem navštívila po dvanácti letech uzavření loni 8.5. 2006, kdy byl v rámci dne otevřených dveří znovu přístupný veřejnosti. Kdo se chtěl dostat do vnitřních prostor, musel vystát skoro hodinovou frontu, ale prohlídka rozhodně stála za to. Návštěvníci mohli nahlédnou do soukromé části bytu někdejšího ministra zahraničí Jana Masaryka. Tento ministerský byt byl zbudován při přestavbě ve 30. letech 20. století, úplně využíván byl ale právě až prvním poválečným ministrem zahraničních věcí, synem prvního československého prezidenta Tomáše Garrigue Masaryka, Janem Masarykem. Společenská část Masarykova bytu má dvě jídelny, Velkou a Malou, obě se využívají k obědům při oficiálních návštěvách. Bylo možno spatřit i pracovnu ministra zahraničních věcí Cyrila Svobody (ve funkci 15. července 2002 – 16. srpna 2006. Mohli jsme shlédnout konferenční velký sál, ve kterém byla v červnu 1991 oficiálně rozpuštěna Varšavská smlouva.
Proto jsem ani nedýchala, když jsem se v září 2007za doprovodu opět procházela patry paláce, nahlížela do salónků a zastavila se opět v předsálí Masarykova bytu s dřevěným stropem, který je celý zdobený malovaným ovocem. Málo kdo ví, že se neopakují kombinace ovoce, ale na každé větvičce se nacházejí čtyři různé kousky. Krásná byla zimní zahrada plná skel a slunce a samozřejmě květin. Vedle ní jsou hodovní síně a pořádají se zde rauty. Celý interiér budovy prochází všemi fázemi barokního slohu. Už při vstupu do budovy vás zaujme vstupní sloupový vestibul, prostor o třech lodích, klenutých raně barokně. Oblouk nad vyústěním schodiště mezi sallami zdobí sousoší Herkula se saní od I. F. Platzera. Socha znázorňuje Herkula, který zabíjí lernskou hydru. Tato socha byla ale původně vytvořena pro palácovou zahradu. Monumentální je i schodišťová hala s freskou Pádu Titánů od V. V. Reinera na její klenbě z roku 1718 kompletně zrestaurovaná v roce 2005 a sochami M. B. Brauna na schodišti. Současné Královské schodiště bylo nově vybudováno na místě původního P. Janákem ve 30. letech. Navštívíte –li Velký sál zaujme Vás svou mimořádnou rozlohou 472 metrů čtverečních a impozantní výškou. Po slavnostním sále Valdštejnského paláce je druhým největším pražským sálem. Tady kdysi proběhla korunovace Leopolda II. českým králem, tady byla rozpuštěna Varšavská smlouva, sem zavítala madam Madeleine Albrightová, tehdejší ministryně zahraničí USA, česká rodačka, nebo prezident George Bush, který letos v červnu přednesl projev na konferenci o demokracii a bezpečnosti, zde se konají různé přednášky a mezinárodní konference atp. Zde například letos 19. června předal ministr zahraničních věcí Karel Schwarzenberg Ceny Gratis agit za šíření dobrého jména ČR v zahraničí. Jedním z obdarovaných byl i Miloš Forman (USA) – významný světový filmový režisér českého původu. Také nahoře nepřehlédnete tři okénka pro tlumočníky. Místnosti v přízemí a arkádová chodba si zachovaly raně barokní klenby. Jak jsem se dozvěděla od své průvodkyně palácem, z některých byla nedávno odstraněna lešení a byla dobově zrenovována.
Budova je zkrátka impozantní, dýchá z ní historie a nádhera architektonické harmonie a preciznosti, dokonale sladěné zařízení, dobové koberce, gobelíny, obrazy, komody, stolky a křesla, překrásné křišťálové lustry z českého broušeného skla. Velmi cenná je tady sbírka pozdně renesančních a barokních tapisérií ze 17. a 18. století. Ani zahrada nemůže zůstat na pokraji zájmu, je krásně upravená, svěží, plná stromů i květin, dokonce i fontána chrlí vodu, jen růže touto dobou odkvétají… Použitá literatura: Božena Pacáková – Hošťálková, Pražské zahrady a parky Vilém Lorenz, Karel Tříska, Černínský palác v Praze Internet
Kostelík panny Marie z okna Černínského paláce
nádvoří Černínského paláce
Busta Jana Masaryka
Strop v předsálí Masarykova bytu
Interiér Černínského paláce
Interiér Černínského paláce
Loreta z okna Černínského paláce
Velký sál
Velký sál
Barokní chodby Černínského paláce
Busta Jana Masaryka
Interiér Černínského paláce
Interiér Černínského paláce
Interiér Černínského paláce
Interiér Černínského paláce
Interiér Černínského paláce
Kostelík panny Marie ze zahrady Černínského paláce
Kostelík panny Marie ze zahrady Černínského paláce
lustry z českého křišťálu
nádvoří Černínského paláce
nádvoří Černínského paláce
nádvoří Černínského paláce
nádvoří Černínského paláce
Zahradní pavilon a kostelík panny Marie z okna Černínského paláce
Pavilon v zahradě Černínského paláce
Pavilon v zahradě Černínského paláce
Pavilon v zahradě Černínského paláce
Pavilon v zahradě Černínského paláce
Pavilon s dominující fontánou v zahradě Černínského paláce
V dobách, kdy spisovatelé čerpali své inspirace povětšinou ze srpu
a kladiva, měli ti pokrokoví dokonce i svůj zámek. Novodobá šlechta
průkopníků rudých ideí vystřídala v propadlišti dějin zmizelé
otrokáře a nastěhovala se do nádherného zámku nedaleko Prahy.
Spisovatelé, alespoň v našich luzích a hájích, nemají zdaleka na růžích ustláno. Poměrně snadné by bylo počítání, kolika z nich se daří psaním uživit a zabezpečit svoji rodinu. Ale nebylo tomu tak vždy. V dobách, kdy tento druh umělců čerpal své inspirace povětšinou ze srpu a kladiva, měli Ti pokrokoví dokonce i svůj zámek. Novodobá šlechta průkopníků rudých ideí vystřídala v propadlišti dějin zmizelé otrokáře a nastěhovala se do nádherného zámku nedaleko Prahy. Zámek Dobříš, architektonická perla širokého okolí, se tak stal němým svědkem budování lepších zítřků inkoustem a perem.
Dnes už je situace úplně jiná. Lepší zítřky jsou stále zítřky a inkoust s perem se dávno nepoužívá. Zůstal zámek a po mnoha desetiletích je přístupný všem, bez rozdílu povolání. Pojedete-li tedy směrem z Prahy na Písek, či Strakonice, udělejte si malou odbočku a toto místo rozhodně navštivte. Během několika málo okamžiků se tak dostanete do oázy ticha a klidu uprostřed francouzského a anglického parku, posetých množstvím působivých soch.
Rokokový zámek Dobříš pochází z období let 1745 – 1765, kdy přestavbu provedl Jindřich Pavel Mansfeld. Jeho dcera se provdala za příslušníka rodu Colloredo a tak vznikl rod Colloredo – Mansfeld, který zde pobýval až do roku 1942, kdy byl zámek vyvlastněn nacisty a po roce 1945 přešel do vlastnictví státu a byl používán jako Domov spisovatelů.
Od roku 1998 je opět ve vlastnictví rodiny Colloredo – Mansfeld, konkrétně Jerome Colloredo – Mansfeld.
Interiér zámku nabízí expozici 11 pokojů ve stylu rokoka a klasicismu. V areálu zámku je přístupná ukázka rokokové zahradní architektury, která svými květinovými ornamenty a stříhanými ploty navozuje atmosféru Vídeňského Shönbrunu. Přilehlá alej zastřešená mohutnými stromy, přímo vybízí k malému posezení na jedné z mnoha laviček. Odtud budete mít překrásný výhled na budovu zámku i zahrady. Vaší pozornosti jistě neunikne stavba na opačném konci zahrady naproti zámku. Působí jako průčelí další rozlehlé budovy s několika sochami podél venkovní zdi. Nenechte se ale zmýlit, jde pouze o krásně vyzdobenou stěnu, za kterou je pouhá oranžérie. A budete-li mít pocit, že lze vystoupit až na střechu této stavby a pokochat se pohledem na zahrady i zámek, vězte, že je to opět podobně šibalský kousek tehdejšího architekta. Jistě mu to ale rádi odpustíme, vždyť krásy je kolem přeci jen dost.
Pokud budete zámek Dobříš opouštět přeplněni dojmy, můžete je vstřebat malou procházkou kolem blízkého rybníka, případně tichou meditací v kostele Nejsvětější Trojice, který stojí přímo naproti zámku přes ulici. Jistě mi pak dáte za pravdu, že ať už jste do prohlídky zámku i jeho okolí investovali času sebevíc , rozhodně nebyl ztracený.
Nepřehlédnutelná zahrada a dům pokud někdy pojedete autem nebo tramvají
po Rašínově nábřeží v Praze a bude svítit slunce. Dům září
svými kubistickými liniemi…
Nepřehlédnutelná zahrada a dům pokud někdy pojedete autem nebo tramvají po Rašínově nábřeží v Praze a bude svítit slunce. Dům září svými kubistickými liniemi a svojí bílou fasádou do dáli. Přesně ho najdete na rohu Rašínova nábřeží a Vnislavovy ulice (Praha 2 – Vyšehrad, čp.49, Libušina ulice 3). Zadní trakt domu, úplně obyčejný a nezajímavý. Leží v Libušině ulici a ani by Vás nenapadlo co za nádherný skvost najdete na straně domu situovaného směrem k řece Vltavě.
Zahrada je umístěna na pozemku protáhlého pětiúhelníkového tvaru. Pětiúhelník je uzavřen severovýchodní stranou třípatrového domu v Libušině ulici. Netradiční kompozice otevírá interiér vily do průčelí a pojí jej přes terasu s přesně rozčleněnou zahradou. Opticky tak zvětšuje prostorové dispozice zahrady, která má výměru nevelkou 0,03 ha. Zahrada leží ve výšce 194 m.n.m. Objekt i zahrada prošly rekonstrukcí na konci tisíciletí a slouží privátním účelům firmy, která v objektu sídlí. Vila je také dobře viditelná z nedalekého železničního mostu. Dům je nazván podle svého tvůrce, stavitele Bedřicha Kovařovice, který vilu postavil v letech 1912– 13 na místě bývalé schwarzenberské cihelny. Architektonický návrh ale zpracoval jeden z nejvýraznějších a nejvýznamnějších architektů kubismu Josef Chochol (13. prosince 1880 Písek – 6. července 1956 Praha), český architekt, urbanista, návrhář nábytku a teoretik architektury. Josef Chochol studoval architekturu na ČVUT v Praze a na akademii ve Vídni (u O. Wagnera). Je významným představitelem kubismu a konstruktivismu.
Nutný soulad novostaveb a historické zástavby v okolí Vyšehradu byl uzákoněn dokonce jako právní norma. Už od roku 1911 se proto zvláště mezi architekty Gočárem, Janákem, Hofmanem a Chocholem začal formovat nový architektonický sloh. Právě v okolí Vyšehradu vznikly obě stěžejní koncepce Josefa Chochola – Kovařovicova vila (1912–13) a činžovní dům v Neklanově ulici (1913–14). Jak výrazně vystupující rizalit Kovařovicovy vily, tak kónický půdorys činžovního domu odkazují v duchu zásady Klubu na architekturu Vyšehradské citadely. Přesto však měl, dle historicky doložených odkazů, s fasádou činžovního domu v Neklanově ul. Chochol problémy. Kubistické prvky byly na přání městské rady omezeny na minimum. Mohutná římsa, podpíraná kónicky tvarovanými zalomenými lunetami, jež jsou mírně konkávně probrány, odkazuje na závěrečné římsy renesančních fasád. Kovařovicova vila oproti tomuto domu je kubistický skvost. To, že na Vyšehradě pracoval architekt nejpovolanější, dokládá už v roce 1910 publikovaný Chocholův článek v klubovém věstníku Za starou Prahu, kde se vyznává ze svého obdivu k Vyšehradu: „…sama veliká a prostá forma hradeb, ohromná, jednoduše a přísně formovaná masa cihlového zdiva bez malicherného členění…“
S kubismem je spojován i subjektivismus, ale nikoli v emocionálním, psychickém či niterním významu, jak tomu bylo u expresionistů, do jisté míry u fauvistů a symbolistů, ale jde o subjektivismus mentální, o rozumově čisté subjektivní překonání objektivity. Jde zde o snahu překonat trojrozměrný svět a najít a zobrazit rozměr čtvrtý. Ten je spatřován buď jako rozměr nekonečna, samotný prostor, který se zvětšuje všemi směry a obdařuje předměty plastičností. Kubismus vždycky zbavuje tvary jejich přechodné reality a ukazuje je v jejich geometrické čistotě.
Na první pohled vidíte trojrozměrnou rostoucí hmotu bez zbytečného členění a zdobných prvků, jak architektonický styl, tak bílá fasáda, dům je opravdu čistota sama. Český kubismus spatříte ve své nejčistší podobě právě tady na Rašínově nábřeží. To také díky tomu, že rekonstrukce a adaptace vily i zahrady probíhající v roce 1995, po té co zde od roku 1960 byla mateřská školka, uvedly vše do původního stavu. Dokonce byla i odstraněna garáž, která byla vestavěna v roce 1935 do východní části zahrady. I dnes všechny cesty a zahradu lemují živé ploty ze vždyzeleného zimostrázu. Jediné stromy v zahradě jsou sakury ozdobné. Pokud navštívíte Prahu, nenechte si tento zázrak kubismu ujít.
Poľsko, tak ako všetky krajiny na svete, má svoje prírodné krásy, svoje
klady a bez pochýb i svoje zápory. Krajina za slovensko-poľskou hranicou
je mierne zvlnená, šťavnato zelená a pestrá. Popri ceste na lúkach sú
akoby roztrúsené jedno- ba i dvoj-poschodové domy.
Po takzvanej zamatovej revolúcii s následným drsným prebudením zintenzívnili Slováci návštevy Poľska. V nie tak dávnej socialistickej minulosti naši občania v Poľsku viac-menej skryto naštevovali pútnicke miesta a rôzne náboženské stretnutia. Od 90-tich rokoch minulého storočia plnučičké autobusy našich kúpychtivých a kúpy potrebných občanov zvykli prehrkotať nocou krížom cez Slovensko smerom na Trstenú a potom už len hor sa do Jablonky alebo Nového Targu. Tieto miesta čo by chrámy výhodného nakupovania zrazu plne ovládli pozornosť našich ľudí. Zostali sme lační po pominuteľnom tovare, hodnoty včerajška sa bezpečne ukryli pod kapitalistický zamat. Tak sa stalo, že sme často z precestovaného poľského územia takmer nič nevideli, a ani sme často krát vidieť nemohli. Oči nám zaslepila tma či vidina skvelého a hlavne lacného nákupu či vyčerpanie.
Ale Poľsko, tak ako všetky krajiny na svete, má svoje prírodné krásy, svoje klady a bez pochýb i svoje zápory. Krajina za slovensko-poľskou hranicou je mierne zvlnená, šťavnato zelená a pestrá. Popri ceste na lúkach sú akoby roztrúsené jedno- ba i dvoj-poschodové domy. Mnohé so vzorne upravenými predzáhradkami, v ktorých nájdete rôzne záhradné atrakcie: veterný mlyn či auto – veterána. Z cesty vyzerajú domy akoby len tak pohodené po úbočiach mierne zvlnených kopcov. Uličná čiara je tu zrejme neznámy pojem. Poliaci si voľakedy domy stavali pre dve i tri generácie alebo sa časom jednoducho pristavovalo. Po zmene spoločenských pomerov však mladí ľudia, podobne ako u nás, akosi nenachádzajú uplatnenie na vidieku a odchádzajú za prácou či veselším a na prvý pohľad možno aj ľahším životom do miest alebo rovno do zahraničia. Tak sa stáva, že lákavé výstavné domce rozsypané po úbočiach poľsko-slovenského pohraničia sú poloprázdne alebo prázdne. Tí, čo nemajú kam zutekať alebo už nemajú odvahu na takýto krok, sa snažia aspoň časť domu prenajať a popri tom si vedú malé hospodárstvo. Pasúce sa fľakaté červeno-biele, čierno-biele ba i celkom tmavé kravy, menej ovce, nie sú zriedkavosťou. Na jeseň vidieť celé rodiny pracovať napríklad pri zbere zemiakov, vňať sa hneď páli. Tabule popri ceste sľubujú záujemcovi o rekreáciou za prístupnú cenu všetko možné pohodlie. Reštaurácií a obchodov priamo v rodinných domoch alebo samostatne stojacich je nadostač.
Za Jablonkou míňame prázdnu lúčinu, na ktorej trhovci ešte za šera vždy v stredu rozkladajú svoj tovar na drevené stoly, azda rovnako ako na trhoch u nás pred päťdesiatimi rokmi. Len ľudia a tovar sa menia. Podstata a úmysly ľudí nie. Keď sa vraciame neskoro poobede, je už po trhoch, prázdne prístrešky predajcov stoja ako vykradnuté vtáčie búdky. Skupinka ľudí sa venuje čisteniu terénu. Za Jablonkou smerom do vnútrozemia stojí v obci Orawka uprostred cintorína drevený kostolík. Je to kostol sv. Jána Krstiteľa. Osobitosťou je, že má murovanú kaplnku z 18. storočia. Pár kilometrov ďalej v Spytkowiciach stojí ďalší, mohutnejší drevený kostol i s masívnou samostatnou zvonicou, celkom podobný našim dreveným kostolom na východnom Slovensku. Koniec-koncov, sme predsa v južnej časti Malopoľska stále veľmi blízko slovenských hraníc. V južnej časti Malopoľska je deväť drevených kostolíkov. A v celom Malopoľsku je viac ako dvesto chránených drevených objektov, od kostolov katolíckych čo ortodoxných po kaplnky a kaštiele. Väčšina drevených kostolíkov v južnom Malopoľsku pochádza z konca 15. storočia. Na rozdiel od Slovenska, kde z drevených kostolíkov je katolícky len kostol v Hervartove, v Poľsku bola väčšina drevených kostolíkov postavená pre katolícku liturgiu a kostoly doteraz patria katolíckej cirkvi. Nachádzajú sa väčšinou v strede dediny a sú bohato vymaľované, najskôr v gotickom štýle a potom ich premaľovávali v barokovom a rokokovom štýle. Strechy kostolov sú strmé, pokryté šindľami, na kostolíkoch však dominujú cibuľovité veže ako u pravoslávnych chrámov. Kým na Slovensku sú drevené kostoly produktom ľudovej architektúry, v Poľsku tieto chrámy stavali profesionálni remeselníci v službách panovníkov, šľachticov, cirkevných hodnostárov.
Magnum Sal – Wieliczka
Mierne zvlneným vyrovnaným terénom po dobrých cestách pokračujeme do mestečka Wieliczka. Wieliczka leží asi dvadsať kilometrov juhovýchodne od Krakova. Vďaka svojim soľným baňiam je Wieliczka obrovská prírodná atrakcia pre domácich a zahraničných turistov. Turistickí sprievodcovia na prvom mieste hlásajú, že soľné bane vo Wieliczke patria k najstarším na svete a že od roku 1978 sú zaradené do kultúrneho dedičstva UNESCO.
Soľné bane Wieliczky sú umiestnené prakticky v strede mestečka. Prostredie je veľmi žičlivé pre turistov. Autoturista môže odložiť svoje približovadlo na veľkom parkovisku, na ktorom sú k dispozícii čisté a bezplatné záchody. Hneď na parkovisku je možné podporiť miestnych predajcov kúpou upomienkových predmetov zo soľných baní alebo aspoň ponáškou na ne a rôznych iných zbytočností. Cesta k samotnému vstupu do baní je veľmi príjemná, sprevádzajú vás hýrivé a udržiavané kvetinové záhony a šťavnaté trávnaté plochy. Vstupné do soľnej bane je pomerne vysoké, ale stojí za to.
Pri prehliadke soľných baní si človek uvedomí, že náš svet oplýva obrovským množstvom krás a pozoruhodností. Azda stojí zato, aby sme obetovali aspoň časť z nám daného času a prostriedkov a spoznali sme bohatstvo, ktoré tu bolo a ešte stále je a ktoré spoluvytvoril aj človek. Najstarší dokument spomínajúci Wieliczku pochádza údajne od Kazimíra I. z roku 1044. V ňom sa spomína Wieliczka ako“magnum sal alias Wieliczka“. Podľa zachovaných donačných listín sa tu soľ ťažila už za Boleslava Chrabrého v 10. a 11. storočí. Získavala sa lámaním blokov soli alebo odparovaním soľanky zo slaných jazierok. Soľ bola v stredoveku platidlom, pravdepodobne rovnako cenným ako zlato alebo ešte cennejším. V 14. storočí obchod s kamennou soľou vytváral už 30% dôchodku poľského štátu. A v polovici XV. storočia dôchodky zo župy, kam patrila Wieliczka, šli na budovanie kráľovského radu Wawel v Krakove. Soľ bola tak dôležitá, dnes by sme povedali, strategická surovina, že poľský kráľ Kazimír Veľký vydal v roku 1368 dokument Štatút Kazimierowski, ktorým upravoval práva a povinnosti úradníkov riadiacich ťažbu a cenu soli a práce.
So vznikom a existenciou bane na soľ vo Wieliczke sú spojené viaceré menšie či väčšie legendy. Podľa jednej z milých povedačiek v soľnej bani Wieliczka ešte stále žijú dobrí trpaslíci, ktorí pomáhajú baníkom pri ťažbe.
Legenda o vzniku bane vo Wieliczke pripisuje zásluhy o vznik bane dcére uhorského kráľa Belu IV., Kinge. Kinga sa ešte pred sobášom s poľským kráľom dozvedela, že v jej novej vlasti, v Poľsku, niet soľných baní. Požiadala preto otca, aby jej jednu soľnú baňu daroval. Tak mala získať od otca soľnú baňu v Marmaroši, v dnešnom Rumunsku. Počas návštevy tejto bane zahodila do jednej soľankovej studne v Marmaroši prsteň. Po príchode do Poľska, do okolia Wieliczky, dostala akési vnuknutie a prikázala robotníkom na jednom mieste kopať. Robotníci vyhĺbili malú baňu a v prvom vytiahnutom vedre okrem soli objavili podľa legendy aj Kingin prsteň. Toľko legenda, ktorá sa dosť líši od historických faktov. Jednako však, Kinga sa u wieliczkých baníkov vždy tešila veľkej obľube. Dá sa povedať, že klenotom teraz prístupných častí bane je kostol sv. Kingy – rozľahlá sála o ploche asi 30×100 metrov, na čelnej strane ktorej dominuje oltár so svätou Kingou. Do majestátnej sály schádzate po schodoch vytesaných do horniny s kamennou soľou. Popri schodoch a po bokoch sály sa nachádzajúci svätci a reliéfy zobrazujúce základné výjavy zo života Ježiša Krista, počínajúc zvestovaním Panny Márie, narodením Ježiška, klaňaním troch kráľov, cez vyučovanie Krista v chráme, Poslednú večeru, ukrižovanie, zmŕtvychvstanie, až po známy výjav so svätým. Tomášom, ktorý sa stal z neveriaceho veriacim. Najnovšou sochou v kostole sv. Kingy je socha Poliakmi milovaného pápeža Jána Pavla II. Sálu osvetľujú skvostné lustre. Od reliéfu k reliefu či soche kráčate po umeleckej dlažbe. A to všetko nie je z krištálu, akoby nezasvätený návštevník poľahky uveril, ale z kamennej soli.
Okrem kostola sv. Kingy je v soľnej bani množstvo kaplniek a oltárov so svätcami, Pannou Máriou či kríže, ale i postavy štátnikov, napr. Stalina, všetko vytvorené rukami baníkov z kamennej soli. V bani je do neviery takmer všetko okrem elektrického vedenia a vystavených nástrojov či určitých exponátov, zo soli. Ale ešte i tie nástroje a exponáty sú obrastené váčšími či menšími kryštálikmi kamennej soli. Soľ je úplne všade.
Soľnú baňu vo Wieliczke navštívili v priebehu stáročí mnohé osobnosti vedy a kultúry, nap. Mikuláš Koperník, Johann Wolfgang von Goethe, Konrad Celler a iní. Po niektorých sú pomenované časti – komory, ktorým dominujú sochy príslušných osobností a pamätné tabule.
Prehliadku bane oživujú výklenky s trpaslíkmi, stalaktitmi a stalaknitmi kamennej soli a s najrozličnejšími soškami a reliéfmi, všetko vytesané z horniny, z ktorej sa získava soľ. Expozície nástrojov a strojov, figuríny baníkov, vypchaté kone názorne a často vtipne približujú vývin ťažby soli v priebehu času a podľa dostupných ľudských poznatkov. Treba spomenúť, že baňa Wieliczka je síce hlboká okolo 327 metrov, návštevník sa však v sprievode pohotového a schopného sprievodcu, bývalého baníka, dostane len do hĺbky asi 63 metrov a tu absolvuje 3, 5 km dlhú prechádzku baňou. Záujemcov o baňu je stále veľa. Jedna skupina turistov sa míňa s druhou. Ale aj dozorného personálu je na každom kroku dosť. Nevtieravo sledujú, aby sa nikto neodklonil od vytýčenej trasy. Rokmi počet návštevníkov Wieliczky rastie, v súčasnosti sa návštevnosť pohybuje okolo magického čísla milión návštevníkov ročne.
Soľná baňa má i osobitné múzeum a priestory nie celkom obvyklé pre bane. K nim patrí kongresová hala či sála pre svadobné hostiny.
Podľa dobových záznamov ľudia už v 16.storočí vedeli, že soľ zmiešaná s inými substanciami lieči angínu, podagru a iné ochorenia. Vážnejšie sa však liečením v bani Wieliczka a liečením soľankovými kúpeľmi začal zaoberať až banský lekár Felix Boczkowski v roku 1839. Tento liečil slanými kúpeľmi až 36 chorôb, medziiným i neplodnosť a hystériu. Jeho smrťou o 16 rokov neskôr sa však na určitý čas prestala baňa, resp. jej produkty, využívať na liečebné účely. S obnovením využívania soľnej bane vo Wieliczke na liečebné účely sa začalo opäť v 20. storočí, v roku 1958, z iniciatívy profesora Mieczyslawa Skulimovského. Podzemné sanatórium, ktoré založil Skulimovský funguje doteraz. Ibaže v súčasnosti sa orientuje na liečbu astmy a alergií. V bani je totiž stabilná teplota štrnásť stupňov Celzia a nadpriemerná vlhkosť. Vynikajúci vplyv prostredia soľnej bane na zdravotný stav spomínal aj náš sprievodca, statný asi 60-ročný bývalý baník Vojciech. Vyzval nás, aby sme si ho dobre prezreli. Žije vraj v bani už sto rokov a stále sa cíti vynikajúco. Niečo na tom bude. Všetci sme sa zasmiali, tiež sme sa cítili výborne a vôbec sme si neťažkali na dvojhodinovú prechádzku pod zemou.
Krakov
Dnešný Krakov sa svojimi predmestiami so sídliskami, prepchatými prístupovými cestami, fabrikami, stavbami, podnikmi a najrôznejšími predajňami vôbec nelíši od iných stredoeurópskych miest danej kategórie. Keby ste nevedeli, že vchádzate do Krakova, pokojne by ste si mohli myslieť, že idete hoci do Bratislavy alebo do Brna. V Krakove rozľahlé stereotypne vyzerajúce predmestia akoby obaľovali pôvabné historické jadro. Je to ako s makovým závinom. Musíte sa prehrýzť cestom, aby ste sa dostali k chutnej plnke. A historická plnka tohto mesta stojí za dlhšiu degustáciu.
Prístup od novších častí Krakova k historickému jadru otvára majestátny zrenovovaný barbakan ako pozostatok voľakedajšieho opevnenia a súčasť kráľovskej korunovačnej cesty. Prejdete cez stredovekú Floriánsku bránu a po niekoľkých krokoch sa ocitnete v srdci starého mesta, na hlavnom námestí, Rynek Glówny. Staré mesto, hrad poľských kráľov Wawel a štvrť Kazimierz , pôvodne rozdelená na kresťanskú a židovskú časť, sa počítajú k najstarším častiam Krakova. Historické centrum Krakova bolo zapísané na listinu svetového kultúrneho dedičstva UNESCO v roku 1978.
V uličkách starého mesta povievali zástavky s erbami poľských miest a s vyznačením 750. výročia udelenia metských práv Krakovu na základe magdeburského práva. Krakov, mesto na rieke Visle, bol hlavným mestom Poľska až do roku 1596.
Malebné uličky zbiehajúce sa k hlavnému námestiu lemovali v čase našej návštevy pouliční hudobníci ponúkajúci hudobnú produkciu rôznych žánrov. Pomerne veľkú pozornosť okoloidúcich upútala skupinka hudobníkov v blízkosti baziliky Panny Márie. Títo, div-divúci, dokázali na harmonike, gitare a husliach napodobniť chrámovu organovu hudbu. Hlavné námestie Krakova, ktoré je vraj po Paríži a Petrohrade tretie najväčšie v Európe, rozdeľuje na dve polovice žltohnedá budova zvaná Sukiennice. Námestiu dominuje čierna socha poľského literárneho velikána Adama Mickiewicza obklopeného múzami a samozrejme holuby, holuby všade a nad všetkým. Nie som si istá, či sme my nejakému svojmu spisovateľovi či básnikovi tak jasne a výstižne vyjadrili svoj vzťah ako Poliaci Mickiewiczovi v Krakove: Adamowi Mickiewiczowi naród. Traduje sa, že v Krakove niet príhodnejšieho miesta na schôdzky milencov ako pod ochrannou rukou tohto lyricko-epického romantického literáta. Mickiewiczovi pri nohách predvádzala skupina deviatich asi sedemnásťročných mládencov v oranžových tričkách breakdance, snažiac sa strhnúť okolo-stojacich.
Azda najväčšou historickou atrakciou hlavného námestia je gotický kostol z červených tehál – bazilika Panny Márie s legendárnym dreveným oltárom od norimberského rezbára Víta Stossa. Poliaci radi popoľšťujú rezbárovo meno na Wit Stwosz, hoci tento strávil v Krakove len 19 rokov svojho pohnutého života. Stossov dom stojí neďaleko jezuitského kostola sv. Petra a Pavla. Neskorogotická bazilika Panny Márie v Krakove poslúžila ako vzor pre stavbu kostolov poľských emigrantov vo svete, najmä v USA. V USA Poliaci doteraz tvoria najväčšiu skupinu prisťahovalcov zo slovanských národov. Podľa baziliky Panny Márie v Krakove vraj postavili kostol sv. Michala a sv. Jána Cantiusa v Chicagu.
Legendárny vyrezávaný oltár majstra Stossa sa otvára každý deň na poludnie, potom ostáva otvorený do večera. Zaujímavá je aj prebohatá výzdoba kostola, v ktorej sa prelínajú rôzne štýly. Zaujímavé je, že tak bazilika ako i blízky františkánsky kostol, kam zvykol chodievať pri svojich návštevách pápež Ján Pavol II.; na jednej z lavíc je tabuľka s vyznačením miesta, kde sedával, majú sýto modrý strop s namaľovanými hviezdami, čo má symbolizovať blízkosť nebies v chráme. Gotická bazilika Panny Márie z červených tehál má dve nerovnako vysoké a odlišné veže. Legenda hovorí, že veže kostola stavali dvaja majstri. Kráľ vyzval staviteľov, aby súťažili, ktorý z nich postaví za daný čas vyššiu vežu. Víťaz mal byť odmenený tým, že jeho vežu bude zdobiť kráľovská koruna. Pre zabezpečenie víťazstva a prvenstva; svet sa až tak veľmi nezmenil; staviteľ jednej z veží zavraždil svojho súpera. Naozaj, jedna veža baziliky je vyššia ako druhá a je ovenčená korunou. Aby kráľ vyrovnal nespravodlivosť, dal umiestniť na nižšiu vežu päť zvonov. Vyššia veža baziliky slúžila v stredoveku ako pozorovateľňa na hlásenie blížiacej sa pohromy. V 13. storočí, takom bohatom na tatárske nájazdy v Európe, raz za tatárskeho vpádu, mestský strážca trúbením ohlasoval blížiace sa vojsko. Uprostred trúbenia mu nepriateľský šíp prerezal hrdlo a poctivý strážca namieste zahynul. Na pamiatku tejto udalosti sa dodnes každú hodinu rozlieha z veže baziliky ovenčenej korunou zvuk trúbky, tzv. hejnal. Skutočný, živý trubač sa postupne objavuje v okienkach veže dookola. Uprostred trúbenia na pamiatku onej udalosti v 13.storočí svoj trubačský výkon preruší. Ak budete mať šťastie, ako my, trubač vám z veže i zamáva. Krakovský hejnal sa dnes na pravé poludnie rozlieha prostredníctvom poľského celoštátneho rozhlasu po celom Poľsku.
Tiež na hlavnom námestí, azda trocha v tieni pozornosti, stojí malý kamenný kostol sv. Vojtecha z 11. storočia, ktorý je najstarší v Krakove.
Zaujímavá je i budova Sukiennice, ktorá rozpoľuje hlavné námestie. Podľa legendy sa na tomto mieste nachádzal kedysi v dávnej minulosti trh s rybami a iným mäsom. Fajnovým nosom krakovských mešťanov však viac voňalo mäso na pekáči ako dlhšie vystavené vonku, preto ktorýsi z vládnucich poľských kniežat dal trh zastrešiť. Podľa dochovaných zdrojov však už v roku 1257 dal knieža Boleslav Hanblivý na mieste dnešných Sukiennic postaviť kamenné krámky na predaj súkna. V krámkovej podobe vydržal trh so súknom len do 14. storočia, keď kráľ Kazimier III. Veľký dal vystavať nové, teraz už murované Sukiennice. Tieto zdevastoval v roku 1555 veľký požiar, ako bolo v stredoveku pomerne bežné. Dnešnú podoba Sukiennic naprojektoval staviteľ Tomáš Prylinský v 18. storočí. Znalec našich tržníc bude pri návšteve Sukiennic možno aj trocha sklamaný. V Sukienniciach nenájdete ani najmenší kúsok ovocia či zeleniny a ani nič pod zub. Ešte tak pred Sukiennicami stojí za dobrého počasia zopár stánkov s klasickými krovkami a inými cukrovinkami. Vnútri je len samý jantár, zlato, striebro, kože a kožušiny. Nad stánkami na stenách defilujú historické erby všetkých významných poľských miest. V strede Sukiennic je do zeme novo zabudovaný pamätný kovový kruh ako pripomienka výročia udelenia mestských práv Krakovu. Múry príjemnej tržnice zdobia zvonka rizality s karikatúrami krakovských starostov.
Aj druhá strana hlavného námestia je zaujímavá. Dominuje jej stará radničná veža ako pozostatok stredovekej radnice. Veža je prístupná verejnosti. Pred vežou stojí či leží moderná čierna socha hlavy. Opodiaľ pred radničnou vežou pristavujú fiakre, ktorými môžete absolvovať okružnú cestu mestom. Okolie sa belie od striešok nad stolíkmi reštaurácií, na strieškach možno nájsť aj charakteristický červený propagačný nadpis pre poľské pivo Zywiec, ale tiež pre Carlsberg a Heineken. Nájde sa aj neodmysliteľný stánok s typickými krakovskými praclíkmi.
Krakov je preslávený všeličím, medzi iným i tým, že v ňom sídli druhá najstaršia univerzita v strednej Európe. Ako je známe, najstaršiu univerzitu v strednej Európe založil v roku 1348 v Prahe Karol IV., český a rímsky kráľ. Krakovská univerzita je len o 16 rokov mladšia. Hoci zakladajúcu listinu univerzity vydal kráľ Kazimír Veľký s odobrením vtedajšieho pápeža Urbana V., Krakovská univerzita sa hrdí prívlastkom „Jagelovská“. To preto, že na samom začiatku existencie mala univerzita len právnickú fakultu. Súhlas na otvorenie teologickej fakulty, jednej z kmeňových fakúlt stredovekých univerzít, od pápeža nedostala. K podstatnému obratu v existencii tejto inštitúcie prispel kráľ Wladislaw Jagiello a kráľovná Hedviga z rodu Anjou. Tento manželský pár sa zaslúžil v roku 1397 o znovuzaloženie univerzity, tento raz už so všetkými štyrmi fakultami. Pápež Bonifác súhlasil s otvorením fakulty slobodných umení, právnickej, lekárskej a teologickej fakulty. Vo veľkej úcte majú Poliaci najmä kráľovnú Hedvigu, ktorá univerzite a jej chodu venovala všetok osobný majetok ba i kráľovské šperky. Podľa legendy, keď zomrela ako 22-ročná, nevlastnila žiadne cennosti, ktorými by ju bolo možné ozdobiť do hrobu.
Súčasná Jagelovská univerzita s 15 fakultami poskytuje návštevníkovi možnosť nazrieť do svojej minulosti cez sedem múzeí. My sme mali možnosť navštíviť múzeum Collegium Maius, ktorého história siaha do obdobia spred roku 1400 a je spojená s kráľom Wladyslawom Jagiellom. Terajší vzhľad kolégia – gotická stavba z červených tehiel do štvorca s priestranným dvorom a studňou, pochádza z 19. storočia. Kolégium dnes plní predovšetkým reprezentačnú funkciu. Collegium Maius začalo pôvodne v jednej budove darovanej spomínaným kráľom. Jeho drevená socha, mimochodom považovaná za najstarší exponát múzea, stojí vo výklenku voľakedajšej spoločenskej miestnosti pre profesorov. Oproti sa vinie nádherne vyrezávané točité schodisko. Kráľ Jagielo akoby láskavým ale vážnym pohľadom sledoval, kto sa pripája k profesorskému zboru jeho univerzity a sadá za masívny tmavohnedý stôl.
Návštevník nemusí obzerať len dokonalé múry, čiernu studňu uprostred nádvoria a zaujímavé (aj točité) komíny a rozšafné chrliče. Keď príde na poludnie, zažije aj originálny univerzitný orloj s promenádujúcimi hodnostármi, ktorí nesú rozličné univerzitné insígnie. Samotné múzeum Collegium Maius pozostáva len z asi siedmich miestností. Všetky sú zaujímavé, všetky postupne odhaľujú pred návštevníkom kus histórie a tradície univerzity. K najzaujímavejším patrí miestnosť, kde sa stretalo kolégium rektora, je tam i knižnica. V múzeu možno vidieť i zariadenie vzorovej izby profesora a študenta univerzity. Keď spomínam študentov, na Jagelovskej univerzite študovalo veľa významných osobností vedy, kultúry a života vôbec. Študoval tu i známy poľský fyzik a astronóm, Mikuláš Koperník. Doteraz možno jeho meno vidieť na starom zozname študentov. Ako poznamenal náš šarmantný sprievodca, Koperník musel byť už za mladi zámožným človekom. Poplatky za štúdium zaplatil vopred a vcelku.
Na Jagelovskej univerzite študoval aj neskorší poľský pápež Ján Pavol II. Začal tu študovať polonistiku, po vojne sa jeho študijné a životné záujmy obrátili iným smerom. Podobizeň Poliakmi milovaného pápeža visí nad výstupnými dverami auly, v ktorej sa kedysi v dávnej minulosti konali promócie. Mimochodom, Ján Pavol II. navštívil Jagelovskú univerzitu v roku 1983 a v historickej aule Collegia Maius mu odovzdali titul „doktor honoris causa“. Z ďalších osobností univerzitu navštívila napríklad aj britská kráľovná Alžbeta II. Obe miestnosti, tak aula ako i voľakedajšia zasadacia miestnosť pre kolégium rektora, sú z nášho pohľadu neskutočne malé pre dianie, na ktoré slúžili.
Samozrejme, takmer každý návštevník Krakova chce vidieť kráľovský hrad Wawel s preslávenou wawelskou katedrálou, rozkladajúci sa nad riekou Visla. Wawelom možno začať alebo aj skončiť návštevu Krakova. S vedomím, že človek uvidel len nepatrnú odrobinku z bohatstva tohto mesta, ktoré si svoju veľkoleposť, šarm a pritom aj útulnosť uchovalo do dnešných dní.
Původní farní hřbitov vyšehradské kapituly byl v sedmdesátých
letech 19. století přeměněn v národní pohřebiště zásluhou
vlasteneckých proboštů Václava Štulce a Mikuláše Karlacha. Součástí
hřbitova je známý Slavín, společná hrobka osobností českého
národa.
Nachází se na Vyšehradě u kostela sv. Petra a Pavla. Je ohraničen ulicemi K Rotundě a Štulcova. Najdeme ho ve výšce 227m.n.m. a jeho základní výměra je 0,78 ha. Není to mnoho, přesto je dnes na hřbitově pochováno přes 600 význačných osobností české národní kultury. Na hřbitov lze vstoupit hlavní branou vedle průčelí kapitulního chrámu sv. Petra a Pavla, ale i východní brankou, k níž dojdeme dříve, přicházíme-li od stanice metra Vyšehrad či z parkoviště turistického autobusu před renesanční Táborskou branou.
Původní farní hřbitov vyšehradské kapituly byl v sedmdesátých letech 19. století přeměněn v národní pohřebiště zásluhou vlasteneckých proboštů Václava Štulce a Mikuláše Karlacha, podle nichž jsou pojmenovány dva známé vyšehradské parky a sady. První náhrobky na národním pohřebišti vytvořil A. Barvitius, na nějž v letech 1891–1908 navázal A. Wiehl. Náhrobky na hrobech vytváří ojedinělou galérii hřbitovní plastiky s díly J. V. Myslbeka, F. Bílka, B. Kafky, O. Španiela, K. Lidického, J. Wagnera a mnoha dalších. Z nejvýznamnějších spisovatelů jsou zde pohřbeni Karel Čapek, Karel Hynek Mácha, Jan Neruda, Božena Němcová, Vítězslav Nezval, poslední odpočinek tu našli malíři Mikoláš Aleš, Antonín Chittussi, Julius Mařák, Karel Purkyně, Miloslav Holý, sochaři Václav Levý, Otakar Španiel, hudební skladatelé: Antonín Dvořák, Bedřich Smetana, Zdeněk Fibich, housloví virtuosové František Ondříček, Josef Slavík, z vědců pak fyziolog Jan Evangelista Purkyně a Jaroslav Heyrovský, nositel Nobelovy ceny v oboru polarografie.
Součástí hřbitova je známý Slavín, společná hrobka osobností českého národa. Byla postavena v letech 1889–1893 z podnětu probošta Karlacha a měštana Fischera podle projektu A. Wiehla. Hrobku bylo možno vybudovat díky velkému daru, který poskytnul vlastenecky smýšlející podnikatel a smíchovský starosta Petr Fischer. Po dokončení jej svěřil věnovací listinou do vlastnictví a péče spolku Svatobor – ideového původce této stavby. Tento spolek založil Otec národa, historik František Palacký roku 1862. Také on toužil po místě, kde by bylo možno koncentrovat hroby význačných osobností, jež se ve své době zasloužily o rozvoj české kultury, vzdělanosti, národního sebeurčení, státní samostatnosti.
Hřbitov je otevřen přes den, na noc je uzavírán. V jednotlivých obdobích roku je otevřeno: listopad – únor: denně 8 – 17 h březen – duben, říjen: denně 8 – 18 h květen – září: denně 8 – 19 h
Plastická výzdoba je dílem Josefa Maudra a tvoří ji po stranách dvě sochy Vlasti jásající a truchlící, na vrcholu socha okřídleného Génia se sarkofágem. Před čelní stěnou Slavína nepřehlédnete bronzový krucifix od V. Levého. Do dnešního dne je zde pohřbeno přes 50 významných osobností. Jsou zde například spisovatelé Julius Zeyer, Jaroslav Vrchlický, Josef Hora, malíři Vojtěch Hynais, Alfons Mucha, Václav Špála sochaři J. V. Myslbek, Jan Štursa, Bohumil Kafka, Ladislav Šaloun, Jan Louda, architekti Kamil Hilbert, Josef Gočár, Jaroslav Fragner. Z hudebníků zde jsou pohřbeni housloví virtuosové Jan Kubelík, Jaroslav Kocián, klavíristé Jan Heřman, František Maxián, operní pěvci Ema Destinnová, Vilém Zítek, Zdeněk Otava. Z herců zde najdeme například Zdeňka Štěpánka nebo Eduarda Kohouta. Pohřben je zde i vynálezce František Křižík.
Vyšehradský hřbitov a Slavín nejsou však výlučným pohřebištěm všech význačných mužů a žen, kteří nejvíc utkvěli v paměti národa a veřejnosti. Mnozí, podle vlastní poslední vůle či přání rodiny, odpočívají někdy ve svém rodišti, jindy v místě, kde převážně působili a zemřeli. I v Praze samé jsou pochováni na řadě jiných míst, zejména na Olšanech či na Vinohradském hřbitově. Naopak v patnácti odděleních tohoto hřbitova oddělených soustavou cest je pochována i spousta lidí, kteří žili v této městské části po mnoho let zpět a neproslavili se ničím.
Něco málo k historii místa. První pohřbívání v místě dnešního hřbitova dokládají archeologické nálezy z 11. a 12. století. Současný hřbitov vznikl jako farní hřbitov u chrámu sv. Petra a Pavla roku 1660. Postupně během let se rozšiřoval.Během národního obrození vznikla myšlenka udělat zde národní pohřebiště pro význačné osobnosti českého kulturního a vědeckého dění. Součástí hřbitova je také devět řádových hřbitovů. Známé jsou hřbitovy pro voršilky, alžbětinky, maltézské rytíře atd.
Na tento hřbitov zavítají denně stovky návštěvníků nejen z Česka, ale i jiných zemí. Zejména zahraniční turisté nejčastěji chtějí vědět, kde je pochován spisovatel Franz Kafka, který jim je v turistických prospektech často představován jako jeden z nejpřednějších reprezentantů pražské kultury. Zaváhají, když se setkají se jménem Kafka nadepsaným na Slavíně. Jde ale pouze o shodu jmen. Franz Kafka je – podle svého vyznání – pochován na novém židovském hřbitově v sousedství Olšan, zatímco ve Slavíně leží sochař Bohumil Kafka. Jedno jeho dílo je světově proslulé. Je jím největší jezdecká socha na světě, která na vrchu Vítkov nad Prahou zpodobňuje slavného českého vojevůdce z husitských válek v první polovině 15. století Jana Žižku.
Když projdete kolem hřbitovní kaple,zjistíte, že v její kryptě jsou pochováni probošti a kanovníci Vyšehradské kapituly. Někteří sem byli přeneseni až po postavení kaple, např. Vojtěch Ruffer (1790–1870), přítel Františka Palackého, autor Historie Vyšehradské. Náhrobek z jeho původního hrobu je postaven na hřbitově u stěny chrámového závěru. Jsou zde i oba muži, kteří se zasloužili o povznesení Vyšehradu v 2. polovině 19. století, probošti Václav Štulc (1814–1887) a Mikuláš Karlach (1831–1911) a další, z nichž někteří vedle svého duchovního úřadu prosluli jako spisovatelé či pedagogové.
