Rubrika: Historické památky a města

Nedaleko od Vojanových sadů na Malé Straně leží mezi tokem Vltavy a jejím umělým ramenem Čertovkou park Kampa. Její celková rozloha je 2, 65 ha a leží v nadmořské výšce 190 metrů. Dnes už nikdo přesně neví, zda Kampa vznikla postupným zanášením meandru Vltavy či byl ostrov uměle oddělen náhonem pro malostranské mlýny.

Kampu zná dobře nejen každý Pražák, ale i mnoho návštěvníků města mimo jiné proto, že je používána jako spojnice mezi Karlovým mostem a mostem Legií. Každý, kdo se projde po Karlově mostě, většinou spočine po znavujícím cestování po historické Praze právě zde, kousek pod Karlovým mostem na Kampě.

Původ názvu Kampa je vykládán různě. Podle některých je toto slovo odvozeno z latinského campus (ploché pole, planina) nebo ze staročeského zákampí (stinné místo), druzí zase tvrdí, že souvisí se jménem měšťana Gangsela z Campu, který zde v 17. století vlastnil dům. Každopádně nejstarší písemné zmínky o Kampě jsou z roku 1169 kdy byla zmíněna v zakládací listině kostela maltézského řádu. Přirozené náplavy a navážky, především po velkém požáru Hradčan a Malé Strany roku 1541, ostrov časem navyšovaly. Břehy Vltavy byly zpevněny až v 17. století. Na místě Kampy vznikaly zahrady, ale už od 15. století zde byly stavěny mlýny a mlýnské zahrady, které byly nahrazovány honosnými zahradami šlechtickými. Podle dochovaných pramenů tady vznikla ze zahrad Huťské, Zlomkovské a Glauchovské největší barokní zahrada zvaná Michnovská nazvaná po hraběti Michnovi z Vacínova. Dalším známým vlastníkem této zahrady byli Schwarzenberkové, kteří ji zvelebili zatímco jejich další majitel Jan Borschein ji nechal úplně zpustnout, v tomto stavu ji zakoupil roku 1762 vojenský erár.

Ve 20.století byla Kampa využívána různými sportovními kluby a soukromým zahradníkem. Po 1. světové válce byly vykáceny dožívající stromy a pozemky byly majetkem pražské obce. Sjednocený „všelidový“ park vznikl ve čtyřicátých letech, kdy nejprve pro cvičiště a později i kvůli přístupu k řece pro požárníky byly zbourány zdi starých zahrad. Tak odešla do nenávratna důležitá a kouzelná část Malé Strany i půvabná křivolaká ulička U Sovových mlýnů. Tak zmizela celá kompozice zahrad, které v té době ještě patřily k blízkým palácům. Byl urovnán terén, vykáceny další stromy a ponechány jen ty významné a zdravé. Do novější podoby byl park uveden v letech 1947 až 48, kdy byl zvolen volnější anglický krajinářský sloh. Pozemek je rovinatý, hlavní průchozí cesty jsou podél Vltavy a podél Čertovky. Perlou prostorové kompozice je průhled na severojižní ose. Dodnes zde můžete najít tři stromy z původního osazení parku, platan javorolistý, tis červený a sloupovitý dub letní. V 80. a 90. letech 20. století byla v parku zavedena závlaha a ořetřeny a prořezány dřeviny a přemístěno dětské hřiště. Při záplavách roku 2002 byla celá Kampa pod vodou.

Sovovy mlýny jsou na Kampě od roku 1589. Jméno mají podle Václava Sovy z Liboslavě, který původní mlýn vlastnil. Kolem Sovových mlýnů se nachází Odkolkovská zahrada, jíž v 19. století obývala pekařská rodina Odkolků, která mlýn koupila a nechala novogoticky přestavět. Po požáru v roce 1896 pak nebyl provoz obnoven, ale došlo k adaptaci na dílny a byty. Po roce 1959 zde nějaký čas sídlila Československá akademie věd . Dnes v nich najdete Muzeum Kampa z nadace Jana a Medy Mládkových. V Muzeu moderního umění najdete abstraktní umění Františka Kupky ale i českého kubistického sochaře Otty Gutfreunda, Jana Koláře a dalších umělců. Celkově je zde celoročně vystaveno na 1200 děl.

Poslední rekonstrukce Sovových mlýnů na pražské Kampě probíhala v letech 2000 až 2001. Byla financována z prostředků daňových poplatníků a konečná částka, kterou město vložilo do této akce, činila sto dvacet milionů korun. V této sumě však nebyly náklady na nejdiskutovanější část, krychle ze skla a kovu. Jedná se o návrh sochaře prof. Mariana Karla, který je renomovaným umělcem, jehož návrhy již byly s úspěchem realizovány doma i v zahraničí. Nad původním renesančním zdivem umístil tvar vycházející z prostupu dvou vůči sobě pootočených krychlí. Takto se mu podařilo nejen prosvětlit schodiště, které je do věže vloženo, ale i vytvořit její funkční završení krytou vyhlídkovou plošinou. Tato kostka spolu s obří židlí Magdaleny Jetelové je ryze moderním architektonickým prvkem tady na Kampě. V protilehlé nízké konírně se střídají výměnné výstavy. Původně plánované otevření tohoto prostoru po rekonstrukci na konci léta 2002 se v důsledku povodní oddálilo o jeden rok. Před budovou galerie, ve dvoře kde jsou umístěny různé moderní plastiky, byl vytvořen moderní vodní prvek. Jedná se o svažující se vodní příkop. Voda přetéká z jedné strany příkopu přes mělký přechod překrytý mříží a po vlnité kaskádě stéká mezi budovami k Vltavě. V hlubší části je voda prosvětlena relfektory.

Také na Kampě, v sousedství Nostického paláce ve Zlomkovském domě, najdete ještě unikátní Centrum historie Praha XVII. Století, které je zde otevřeno od roku 2005. Nabízí ojedinělou a uměleckou expozici historických řemesel. Najdete zde šperky z kůže, mědi i stříbra, kovolitecké umění, zejména historické zvonky, spony i přezky, ale i nože, svíčky, hrnce a hrníčky, staré mince nebo brašny, to vše z éry panovníka Rudolfa II. Zástupci cechu cínařského vystavují dobové poháry a modely rytířů včetně jejich výzbroje. Jedním z vrcholů expozice je ukázka vojenské výzbroje z období třicetileté války s dobovými kostýmy a nábytkem. Vše je ruční práce, stejně jako výrobky z historického skla či keramiky. V Centru se rovněž nachází knihovna s historickými knižními tituly a informační koutek Moravskoslezského kraje. Specialitou objektu je občerstvení podávané dobově oděnou obsluhou.

Kampa je středem pestrého kulturního dění během celého roku. Pořádají se zde velké kulturní akce jako Velikonoce na Kampě, Čarodějnice na Kampě, Svatojánská pouť, Řecký a Kyperský den, Staropražská veselice. Proslavené jsou Mikulášské na Kampě a Předvánoční konané vždy 5. a 15. prosince.

Na Kampě také najdete jedno z nejkrásnějších posezení v Praze v restauraci Kampa Park na atraktivní terase u řeky Vltavy s překrásným výhledem na Karlův Most a Staré Město. Je to skvělý, dá se říci prvotřídní podnik, kde se setkávají velmi často známé osobnosti nejen z Česka, ale ze všech kontinentů světa. Tato restaurace byla otevřena již v létě 1994 a brzy proslula svým prostředím, vášní pro detail, skvělou obsluhou.

Dá se říci, že Kampa si na kulinářské umění potrpí. Dokonce i Sovovy mlýny zažily Prague Food Festival pořádaný Pavlem Kauterem a byl první svého druhu. Oficiální program slíbil jedinečnou „gourmetí zábavu“, která započala 7.9.2007. Po tři dny každý den úderem dvanácté hodiny až do večerní desáté probíhala gastronomická šou. Denně se prezentovalo dvanáct restaurací s předem specifikovanými pokrmy. Nicméně nejen jídlem je člověk živ, velká pozornost byla věnována i nápojům . Také proto, že partnerem festivalu byl Bohemia Sekt.

Roku 2005 byl dokončen úsek protipovodňové ochrany, který ochrání Kampu a Malou Stranu před dalšími případnými záplavami. Pak přišly na řadu kroky, jejichž účelem bylo celé toto území revitalizovat – a to včetně parku Kampa. Během roku 2006 došlo na řadu revitalizačních úprav většinového terénu včetně zkrášlení a zpevnění břehů Čertovky. Tato půvabná říčka je srdcem celé Kampy. Čertovka, navzdory nelaskavému jménu je kouzelným místem pro toho, kdo je jí schopen a ochoten naslouchat.

U vstupu do parku z náměstí Na Kampě je už od roku 1949 pomník Josefa Dobrovského. Babička mi kdysi vyprávěla, že před tím býval už od roku 1902ve Vrchlického sadech. Tuto sochu vytvořil roku 1902 z kararského mramoru sochař Ždárský dle návrhu profesora Tomáše Seidana.

Park na Kampě je spojen můstkem přes Čertovku s Nosticovou zahradou. Ta je maličká, pouhých 0,38 ha a patří k Nosticovu paláci. Stejně jako Kampa se nachází v nadmořské výšce 190 metrů. Zahrada je volně přístupná a je využívána především jako průchozí mezi náměstím Na Kampě a Karmelitskou ulicí. Dá se tudy dojít až k lanové dráze na zahrady Petřína. Po jejím obvodu je rozmístěno pár laviček ke krátkodobé relaxaci. Tuto zahradu založil hrabě František Antonín Nostic. Pozemky koupil jeho otec František Václav už roku 1765. Ví se, že rod Nosticů vlastnil zahradu téměř dvě stě let. Zahradní domek čp. 501 a kousek zahrady daroval Jan Bedřich Nostic svému učiteli Josefu Dobrovskému, který zde žil v letech 1798 až 1803. Dnes je Nostický palác sídlem Ministerstva kultury. Z můstku přes Čertovku, která dělí park na Kampě a Nosticovu zahradu uvidíte mlýnský náhon Čertovka i dřevěné kolo známé z Pražských pohlednic.

Vojanovy sady, dříve zvané zahrada anglických panen najdeme v ulici U Lužického semináře na Malé Straně v Praze 1, takřka v srdci města. Je to prostor uzavřený a schovaný uprostřed budov a zdí, nedaleko Karlova Mostu, na místě, kudy chodila historie. Celá zahrada má výměru 2,4 ha, takže prostoru na trávení volného času habaděj. Nadmořská výška místa je 190 metrů. Prostor je členěný pravidelnými plochami a přímkovými cestami. V sadech najdete také vlastní budovu původního kláštera.

Celý prostor leží východně od bývalých klášterních budov a už sám vstup do sadů je romantický. Vcházíte starou branou s mřížemi, která je umístěna v ohradním zdivu z východní strany. Vstoupíte a před vámi se rozevře dlouhý prostor lemovaný stromy a lavičkami a vy jdete a jdete a máte pocit, že cesta nemá konce… Když tak přemýšlím o tom, kdy jsem nejvíce ve svém životě navštěvovala pražské zahrady a parky zjistila jsem, že to bylo v období mé mateřské dovolené. Co jsem k smrti nesnášela, bylo posedávání na sídlišti na dětském hřišti na lavičkách, kde nebyl jediný vzrostlý strom a slunce pálilo jak o život a kde děti vejdouc na pískoviště s kyblíčkem a lopatičkou udělaly bábovičku spíš ze psího hovínka než z písku. Zkusily jsme to poprvé a naposledy a pak celých mých dlouhých osm let mateřských dovolených jsem s dcerami jezdila za romantickou zelení, za přírodou skloubenou s architekturou starobylého města. Tak jsme také znovuobjevily právě Vojanovy sady. Chodívaly jsme často k Vltavě krmit labutě a to ve všech ročních dobách. Nedaleko místa, kde jich je na Vltavě nejvíce jsou právě Vojanovy sady. Když jsme ptáky nakrmily, skončily jsme tady. I tady bylo odpradávna dětské hřiště, pravda, ne tak krásné jako dnes. Právě tady bylo množství vzrostlých ovocných stromů a v severní části zahrady upravený prostor s jezírkem.

Píše se, že osídlení na území Malé Strany je známo již z 8. století. Byly tady samostatné osady, jako například Obora, Nebovidky nebo Úvoz. Město v těchto místech založil roku 1257 král Přemysl Otakar II. Kdysi se dnešní Malá Strana nazývala Novým Městem pražským, později Menší Město pražské a ležela na daleko menším území. Malá Strana byla rozšířena v letech 1360 – 1362, kdy byla celá jižní hranice posunuta až k Hladové zdi, kterou nechal postavit císař Karel IV. Velký význam pro rozvoj Malé Strany měl nejdříve Juditin a později Karlův most. Ten pojil Malou Stranu se Starým Městem a navíc tudy vedla Královská cesta. Církevní instituce a správní instituce, řády, kupci, řemeslníci, ti všichni se od počátku koncentrovali právě na území Malé Strany. Proto právě toto místo mělo tak podstatný vliv na celou historii Prahy. Malá Strana byla ku Praze oficiálně připojena 1.5.1784. Dnes zde sídlí obě komory Parlamentu České republiky a další významné státní, společenské a církevní organizace. Krom toho právě toto místo dýchá historií, zahradami, architektonickými skvosty a láká největší množství návštěvníků Prahy, především cizinců.

Vojanovy sady, oáza klidu v centru velkoměsta, byly kdysi součástí někdejší ovocné zahrady, která vznikla současně se založením biskupského dvorce v roce 1248. Právě proto jsou uznány za část nejstarší částečně zachovalé zahrady v Praze. Dříve měla také názvy Pytlíkovská nebo Flavínovská podle svých vlastníků. Původní stavbu tady postavil biskup Mikuláš. Hrad byl rok na to vypálen při sporu krále Václava I. se svým synem Přemyslem Otakarem II. Po té byly postaveny a obnoveny stavby na místě původního hradu, které sloužily až do roku 1420 církvi. Roku 1410 zde byly spáleny knihy dle kterých učil Mistr Jan Hus a roku 1420 byly stavby i zahrady zničeny husity. Objekt byl vypálen a ze zahrad vykáceny všechny stromy, aby se mezi nimi nemohlo skrývat Zikmundovo vojsko. Arcibiskupský dvůr byl natolik zničen, že k jeho obnově již nedošlo a jeho majitelé zůstali na Pražském hradě. Následně byla zahrada rozparcelována a rozprodána měšťanům podobojí. Roku 1653 koupil pozemky císař Ferdinand III., zcelil je a daroval klášterubosých karmelitek. Ty zpočátku sídlily ve Valdštejnském paláci. Klášter s kostelem sv. Josefa zde vybudovaly karmelitánky v letech 1673 – 90, nová zahrada byla zřízena kolem r. 1670 a sloužila jim jako užitková. V 17. století mezi zahradou a klášterem vybudovaly arkádovou zeď s výklenky, která je zde dodnes. Prostor byl touto zdí pevně uzavřen, severní část zahrady byla vyplněna barokním glorietem, který vystupuje z klauzurní zdi a byla zde ještě postavena kaple sv. Eliáše v podobě krápníkové jeskyně s nástěnnými malbami, které zobrazovaly výjevy ze světcova života, zmrtvýchvstání duší a očistce. Původně pod touto kaplí bylo roku 1663 pohřbeno tělo první převorky pražských karmelitek sv. Elekty, dnes jsou její mumifikované ostatky uloženy v kostele sv. Benedikta na Hradčanech. Psalo se, že její tělo bylo nalezeno po mnoha letech téměř neporušené. Bohužel k dnešnímu dni je Kaple sv. Eliáše v desolátním stavu a jedinou fresku má na stropě.

V 18. století byla postavena kaple sv. Terezie z Ávily, která má prvky barokních staveb a je doplněná půlkruhovou alejí lip a vyhlídkovou terasou s nikou. Až do roku 1782 sloužila zahrada podle doložených pramenů skutečně jako užitková a ovocná. V roce 1783 přešel klášter do majetku anglických panen a na začátku 19. století byl původní sad částečně upraven do podoby anglického parku s umělým jezírkem a jehličnany. V roce 1919 se zahrada stala majetkem státu a jižní část jí byla zabrána pro přístavby ministerstva financí. Zahrada byla zpřístupněna veřejnosti v roce 1954 a byla nazvána po významném českém herci Eduardu Vojanovi.

Tento herec se narodil v květnu 1853 v rodině úředníka právě na Malé Straně. Moje prababička ho pamatovala jako jednoho z nejlepších českých herců stojícího od roku 1888 na prknech Národního divadla. Jeho začátky tady u konzervativního publika byly krušné, on chtěl být realistickým hercem, který zakládá své divadelní umění na hlubokém psychologickém prožitku, na vcítění se do hrané osoby, zatím co publikum bylo zvyklé na deklamování a nadnesený přednes. Až roku 1894 se proslavil jako Francek v Maryše, kde odvedl mistrovský výkon. V Národním divadle pak odehrál 309 postav ve 278 divadelních hrách. Partnerkou mu nejčastěji byla Hana Kvapilová, kterou později nahradila Leopolda Dostálová nebo Marie Hübnerová. Babička mi vyprávěla , jak s prababičkou v letech 1900 až 1915 velmi rády chodily do Národního divadla na dramatické kusy jako Hamlet (toho hrál ve svých 52 letech), Othello, Macbeth, kde hrál hlavní roli právě Vojan s velmi realistickým projevem. Babička říkala, že nezapomenulý byl v dramatu Tři sestry v roli Veršinina, vyhaslý, filosofující manžel, který ukázal lidem jak se dá žít a nežít, až zamrazilo. Vojan si svoje poslední bydliště našel v domě u Starých zámeckých schodů, dodnes je na něm Vojanův bronzový reliéf. Zemřel v květnu roku 1920 a právě pro generaci mé prababičky a babičky byl velikánem divadelního umění, Pražané ho zbožňovali a ženy zejména.

Já jsem nejvíce navštěvovala Vojanovy sady v letech 1992 až 2000. Přirostly mi k srdci a jejich okolí pod Karlovým mostem též. Moje nejlepší kamarádka bydlela v Saské ulici, takže s hejnem dětí jsme tady pobyly mnoho hezkých dnů. Na procházku sem chodili jak Pražané tak cizinci, nejvíce se korzovalo okolo jezírka a štěbetalo se tady mnoha řečmi světa.

Jaká pak přišla lítost v srpnu roku 2002. Tyto sady byly během povodně 12. srpna 2002 hodně poničeny. V parku, chráněném vysokou zdí a budovami ministerstva financí, dosahovala voda místy do výšky až 3,8 metru. Ještě po létě se zde držely bakterie, které spálil až zimní mráz. Rekonstrukce se ale podařila a dnes je park stejně krásný jako býval před povodní, jen hřiště pro děti je ještě mnohem hezčí. Obnoven je i skleník. Na jedné ze stěn jsou velmi zdařile zrekonstruované sluneční hodiny. Hlavním námětem fresky je žehnající představená kláštera Bosých karmelitánek, převorka ct. Marie Elekta á Jésu. Hodiny vznikly patrně ve druhé polovině 17. století a v devadesátých letech 20. století byly restaurovány.

V roce 2006 bylo kvůli Vojanovým sadům v Praze rušno. V lednovém čísle Pražanu byli Pražané informováni o záměru MČ Praha 1 propojit Valdštejnskou zahradu s Vojanovými sady přes zahradu mateřské školy v Letenské ulici. Místní obyvatelé ale tvrdili, že propojení by znamenalo konec klidu v posledním uzavřeném parku centra a zničení zahrady školky. Musím říct, že jsem s nimi plně souhlasila, protože měli naprostou pravdu. V pondělí 24. 4. 2006 rozhodlo zastupitelstvo Městské části Praha 1 o zastavení tohoto záměru. Občany zastupoval Čestmír Horák, zastupitel strany Věci veřejné., který předložil návrh na zachování uzavření Vojanových sadů podpořený peticí více než 1200 občanů Prahy, kteří se stihli podepsat během pouhých dvou týdnů. Organizátory petice byla za maminky z Kampy Karolína Peake a předseda strany Věci veřejné Jaroslav Škárka. Udělali a prosadili dobrou věc a za to jim dík. Zahrada zůstala uzavřenou oázou klidu a bezpečí před vnějším ruchem ulic. Na kobercích jejich trávníků dál rostou sedmikrásky a do nebe vzpínají své větve starobylé aleje hrušní, slivoní, jabloní i ořešáků. Zahradě dominuje vzrostlý buk nachový, najdeme zde tisy, jalovce a převislé zeravy. A krásné voňavé lípy chrání Vojanovým sadům jejich minulost i budoucnost.

Otevřeno bývá celoročně od 8 hodin do 17 hod. v zimě, zavírací doba se mění podle setmění, v létě bývají sady otevřené až do 19 hodin.

Dříve park u Písecké brány, Praha 6, Hradčany. Výměra parku je 2,49 ha, nadmořská výška jednotná 236 metrů. Je to jeden z městských veřejných stále přístupných parků. Písecká brána, dominanta parku byla postavena roku 1721 v době Karla VI. Celá dispozice parku se odvíjí od Písecké brány a původních obvodových opěrných zdí.

Cesta vedoucí k bráně rozděluje park pomyslně na dvě části, východní a západní. Na západní straně parku je umístěn kámen s pamětními deskamidvou obětí z Pražského povstání roku 1945. V letech 2003 až 2006 došlo k rehabilitaci tohoto parku, zejména úpravy cest. V tomto parku jsou dochované topoly černé, platany javorolisté, topol bílý.

Park je v bezprostřední blízkosti zahrady Bílkovy vily. Ta se nachází v Mickiewiczově ulici č.1, má výměru 845 metrů čtverečních a leží v nadmořské výšce 230 až 233 metrů. Tato zahrada je přístupná v rámci Galerie hlavního města Prahy, která má právě tady rozsáhlou expozici sochařské tvorby Františka Bílka(1872–1941). Tento významný secesní umělec, mystik, sochař, architekt, autor užitého umění, grafik, ilustrátor a náboženský myslitel byl hlavním představitelem symbolismu. Bílkova tvorba podle slov historiků vyrůstala z náboženské výchovy a z osobní bolesti, způsobené nepochopením jeho raných prací. Bílkova vila patří k význačným stavbám, kterými bylo v Praze završeno období secese. Je řešena v tzv. geometrickém stylu secesní architektury, který chápal budovu především jako tektonický organismus a nepoužíval již na fasádách rostlinný dekor ani lidské figury, ale kladl důraz na silně stylizované symboly. Z dalších výjimečností Bílkovy vily stojí za zmínku první fungující systém teplovzdušného topení.

Bílkova vila vznikla podle vlastního návrhu sochaře roku 1912, zahrada byla dobudována roku 1926 a její koncepce byla završena instalací kamenného sousoší Komenský se loučí s vlastí. Tento dům má plochou střechu a konkávní zaoblení, byl první pražskou vyjímečnou stavbou tohoto druhu. I navržení zahrady bylo dokonalým doplňkem stavby. Sám autor hovořil o své zahradě jako o secesním náhrdelníku, který je položen na podušku. Zahrada kdysi mívala kolem 50 stromů. Dodnes se jich však mnoho nedochovalo. Jsou zde hlavně borovice černé a vpravo od sousoší javor babyka, mnoho květnatých keřů a drobné afrikány.

Fotografie je v tomto období beze světla už velmi těžké pořídit, jsou pouze ilustrativní pro rámcovou představu. Uveřejňuji je spíše proto, že Bílkova vila bude uzavřena od října 2007 až do září 2009. Projde rekonstrukcí a po jejím znovuotevření zde vznikne Centrum Františka Bílka, které představí novou expozici a nabídne možnost soustředěného studia materiálů z jeho pozůstalosti. Po dva roky už tedy žádné další fotografie zahrady nepořídím a není tedy možno čekat na dobré světlo.

Park volně navazuje na Chotkovy sady. Najdete ho na Letné, Praha 7, Holešovice. Na severu jej vymezuje Letenská pláň a Kostelní ulice, na východě ulice Františka Křížka, na západě bývalá hradební zeď bašty sv. Tomáše a ulice Badeniho, na jihu svah k nábřeží Edvarda Beneše. Je to velmi rozlehlý park, cca 25 ha v různých nadmořských výškách, od 192 do 230 metrů. Současný název pochází z roku 1919. Je odvozen od slova Leteň, což znamená Sluneční vrch.

Park je celoročně a celodenně (i v noci) přístupný veřejnosti. Je využíván lidmi všech věkových kategorií jak k promenádním procházkám, tak ke sportovnímu vyžití. Je zde i hřiště pro malé děti a dvě restaurace. Jedna je v zámečku a druhá, spíše komorní v Hanavském pavilonu. Místo od nepaměti sloužilo jako tábořiště vojsk. Kdysi zde byly také vinice, ale i kamenolomy. Později zde proběhly slavnosti – korunování Přemysla Otakara II. Místo jakoby bylo začarováno, mnoho staveb zde realizovaných vzalo za své v dalším běhu času a tak zde již nenajdeme ani kapli sv. Máří Magdalény, ani viničný zámeček Belvedér, ani Stalinův pomník.

Ještě něco k historii místa. Začátkem 19. století většinu pozemků na Letné nakoupil Jakub Wimmer. Došlo k rozkvětu vinic, byla založena vinárna s belvedérským vínem a moštem. V 60. letech 19. století ale pozemky začala vykupovat pražská obec a přeměňovat ve veřejný park. Holé letenské svahy se započaly zalesňovat. Nakonec byla postavena novorenesanční restaurace podle architekta Vojtěcha Ullmanna a to roku 1863. Podle historických dokumentů bylo vysázeno na 150.000 stromů a jejich pořízení stálo obec 12.000 zlatých.

Roku 1891 při příležitosti Jubilejní výstavy byla ve svahu zřízena lanová dráha. Ta navazovala na Křižíkovu tramvaj směřující na Výstaviště. Když výstava skončila, bylo na Letnou převezeno několik staveb. Dodnes zde stojí pouze novobarokní litinový Hanavský pavilon. V historii se opakovaně uvažovalo a uvažuje o zastavění Letenské pláně. Starší ročníky si jistě pamatují na architektonické soutěže už od první republiky až dodnes. Jednou z impozantních budov své doby je restaurace Praha. Budova je je dílem architektů Josefa Hrubého, Zdeňka Pokorného a Františka Zubra a jedná se o jeden ze dvou československých pavilonú ze světové výstavy Expo 58 v Bruselu, který byl na hranu Letenských sadů instalován roku 1960. Roku 1962 byl odstřelen Stalinův pomník, který v devadesátých letech minulého století nahradil metronom. V nejbližší budoucnosti by zde měla stát budova Národní knihovny. Jestli bude realizován médii tolik propíraný projekt Jana Kaplického, nebo se najde jiné řešení, je zatím ve hvězdách. Kdo ví, zda zde nebude zase umístěna dočasná stavba, jako tomu již tady bylo v minulosti. To asi nejspíš ukáže čas.

Letenské sady působí svěže a krásně nejen z místa kudy se procházíte, ale i z dálky, kdy je celý dlouhý horizont zelený. Park má podélnou kompozici, která je řešena na ose dvou promenádních tras. Právě z nich se nabízí mnoho bonbónků, úchvatných pohledů na mnohé části hlavního města Prahy. Zejména od Hanavského pavilonu je výhled na množství pražských mostů. Bohužel je i řada atraktivních výhledů místy zarostlá bujnou vegetací, ale pokud půjdete promenádní cestou na okraji stráně jistě ještě mnohé překrásné výhledy najdete. Opravdu úžasný třpytivý dárek dostanete večer a v noci, kdy Praha září barvami neonů a žlutých světel mezi nimiž probleskují špičky věží. Právě tady pochopíte, proč se jí odedávna říká stověžatá. Od Hanavského pavilonu vidíte nejen mosty, ale i mohutnou zeď, opevnění u Kramářovy vily. Východ do Gogolovy ulice je olemován cihelnou branou.

Největším zásahem do parku je dodnes patrný pravidelný útvar bývalého Stalinova pomníku. Ten dělí místo na několik malých hájů, v nichž jsou zejména duby a buky. Podesta pomníku má rám z jehličnanů.

Dnes je na vrcholu umístěn podle expertů měřítkově neadekvátní skoro pětadvaceti metrový metronom, který váží 7 tun. Jeho kyvadlo bylo poprvé rozkýváno v květnu 1991. Metronom tenkrát na Letnou osadila obří helikoptéra, protože statici měli obavy z možnosti porušení statiky okolního prostoru. Nevím, zda měřítko má něco společného s jeho funkčností, ale pokud je v provozu, je to pro Pražany svátek. Většinou kdykoli jedu kolem, nefunguje.

V parku nepřehlédnete mohutné exempláře platanů. Jsou zde i topoly jimž se ve větru mihotavě chvějí listy, smutné schýlené vrby a mnoho keřů plných barev, i pěstěné a vysazované květiny. Nejkrásnější a zejména na podzim, je dvojitá alej platanů javorolistých, břízy, modříny a tisy, které Vás dovedou až k jinanu dvoulaločnému.

Na ploše na severní straně, která bývala používána jako vojenské cvičiště se v letech 1895, 1901, 1907, 1912 a 1920 konaly všesokolské slety. O těch mi opět vyprávěla babička. Prý to byla společenská událost, na které se scházela celá Praha. Letná prý zářila barvami a elánem cvičenců, kteří dokázali sladit choreografii s pohybem a energií a vytvořili tak neutuchající atmosféru vlastenectví. Češi na sebe v těch chvílích bývali velmi hrdí. Jak ti co cvičili, tak i ti, co se jen zpovzdálí dívali. Prý bývali všichni nějak úžasně spojení nějakou neviditelnou nitkou, kterou cítili pevně jako vnitřní syntonní vlnu, která letí prostorem i časem. Babičce při vyprávění jiskřilo v očích. A bylo to mnoho, mnoho let po té. Také mi vyprávěla jak ji jako malou (narodila se v roce 1897), když rodiče chodívali na nedělní korzo buď na Letnou nebo do Stromovky, nechávali povozit na nádherném vyřezávaném kolotoči.

Zjistila jsem, že Pavilon nedaleko Letenského zámečku skrývá skutečně tuto ojedinělou perlu. Je to novorenesanční dvanáctistěnný, barevný a vyřezávaný kolotoč, který má na své podestě dřevěné koníky ve skutečné velikosti a modely aut. Zajímavá kombinace pojící čas. Unikátní na dřevěných koních je, že jsou potaženi pravou koňskou kůží a to bez spojů od kopyt až po hlavu. Koně jsou dokonce osedláni pravým sedlem. Uprostřed kolotoče je umístěno několik rytířů v dobových brněních. Jedná se o nejstarší dochovaný podlahový kolotoč v Evropě a na jeho záchranu byla v roce 2007 vypsána Národním technickým muzeem sbírka. Kdysi tento unikátní kolotoč stával u zájezdní hospody Na Kravíně v Královských vinohradech a byl sem převezen na konci 19. století. Kolotoč vytesal a vyřezal vinohradský tesař Matěj Bílek. Do provozu na Letné byl uveden roku 1894. V začátcích jeho fungování jím točil chudák sluha, později jeho úmornou stále se opakující a monotónní dřinu nahradil stroj. Dnes kolotoč odpočívá a čeká na lepší časy. Byl stvořen k pohybu a nečinnost jej tíží. Snad dobří lidé pomohou.

K Letné jako takové bych jen dodala: Kdo chce poznat krásu a poezii, kdo chce odhalit tajemství velké Prahy, shlédněte na ni ze sadů Letenských. Ožije Vám srdce.

Zveřejnit po zámeckých parcích a Královských oborách

Nachází se jižně od ulice Mariánské hradby v oblouku Chotkovy ulice na Hradčanech, Praha 1. Můžete odtud přejít lávkou přímo do navazujícího parku s názvem Letenské sady. Projít do něj lze rovnou z Královské zahrady zadním traktem okolo letohrádku královny Anny. Park má nyní výměru 3,7 ha, je situován v nadmořské výšce 230 až 245 metrů a neuzavírá se. Můžete jej navštívit kdykoli, i v noci.

Tyto zeleně a místa se nazývají Chotkovy sady po svém zakladateli, nejvyšším purkrabím, hraběti Karlu Chotkovi, který dal k výstavbě tohoto parku popud roku 1833. Jejich původní název byl Lidová zahrada. Park byl přejmenován až roku 1841. Byl založen původně na zčásti pastvině a zčásti ploše, kde se skladovalo dříví, z části místo sloužilo jako hospodářské zázemí Pražského hradu.Zajímavé je, že v minulosti se zde konávaly rytířské turnaje i jezdecké soutěže.

Založení parku navázalo přímo na Chotkovu silnici, která nahradila příkrou úvozovou cestu roku 1831 až 32. Již roku 1833 byl park otevřen přímo pro veřejnost. Je to výjimečné. Většina dnešních parků a zahrad byla po mnoho staletí soukromým majetkem panstva. Toto místo však bylo od počátku upraveno pro procházky pro běžný lid. Chotkovy sady byl tehdy první veřejný park tohoto typu na území Prahy. Autorem plánu zahrady byl Josef Fuks a práce zajišťoval Jiří Braul, který též navrhl osadit park stromovím. Veškeré práce byly financovány z obecních prostředků. Od roku 1887 podle návrhu Františka Thomayera najdeme v místech novoromantické jezírko a partie kolem něj. Ty byly dotvořeny podle pomníku Julia Zeyera od Josefa Maudra z roku 1913. Musím říci, že jako dítě mě socha nad rybníčkem uprostřed husté zeleně a skály děsila a park jsem neměla ráda. zdaleka ne tak jako sousední Královskou zahradu se zpívající fontánou, kterou jsem naopak milovala. Připadala jsem si tam jako na Olšanském hřbitově u hrobky svých praprarodičů. Ještě že v sedmdesátých letech minulého století byla zřízena v ohradní zdi pod letohrádkem průchozí branka, kterou se dalo rychle přeběhnout do prostor daleko krásnějších.

Dnes to vnímám jinak. Zahrada je plná velmi vzrostlých stromů. Připisuje se jí přibližně 55 kusů dřevin, z toho 27 listnáčů. Tedy na podzim ráj pro oko. Dva exempláře platanu javorolistého mají ve výšce 130 cm nad zemí obvod kmene nad 330 a 340 cm. Z jižní strany jsou impozantní duby zimní, největší z nich má obvod kmene také nad 330 cm. Najdeme tady ale i borovice, smrky, v partiích u jezírka je mohutný topol kanadský. Ve výšce 130 cm od země má obvod kolem 5 metrů. Nazvala bych ho majordomem zahrady, ale nelze. Dočetla jsem se, že kdysi tady stával skutečný strom majordomus, byl u vstupu z Mariánských hradeb, jilm horský (Ulkus glabra) a po něm prý žádný jiný strom roli majordoma nepřevzal. Topol kanadský na to tedy alespoň aspiruje, je statný a zdravý.

Dneska jako na dospělou už na mě sousoší z bílého mramoru nepůsobí tak depresivním dojmem. Objekt má podobu umělého skalnatého výstupu s jeskyní, v němž jsou mramorové sochy, představující nejznámější postavy ze Zeyerových děl. Jezírko pod nimi je opravdu romantické, obzvlášť, když se v něm zrcadlí barevné listí stromů. Z okrajů parku jsou výhledy na Malou stranu a Kramářovu vilu. Kdysi byla součástí veřejného parku Lidová zahrada i zahrada Kramářovy vily. Napravo od vchodu do parku z Chotkovy silnice je umístěn pamětní kámen s datem 4. listopadu 1841, který nese nápis Chotkova silnice – Chotkovy sady. V 60. letech byla postavena nová lávka spojující Letenské sady s Chotkovými podle návrhu arch. Jaroslava Fragnera. Od r. 1997 jsou sady ve Správě Pražského hradu a byly znovu propojeny s Královskou zahradou. V r. 1998 nahradila péčí Nadace Václava a Olgy Havlových Fragnerovu lávku novou lávkou podle návrhu arch. Bořka Šípka. Lávka tady ale v mnoha podobách existuje už od založení parku, hned po dobudování silnice nad Myší dírou. Podél silnice existuje zkratka, příkrá cesta z Malé strany nahoru na Hradčanskou, která se dodnes Pražany nazývá Myší díra. Nejedny podpatky jsem na ní poničila a poztrácela, když jsem se tudy jako mnoho jiných Pražanů vracela pozdě v noci domů nestihnouc poslední metro. Právě jsem si uvědomila jak dlouho jsem tudy nešla a o kolik romantiky noční Prahy přicházím. Možná to někdo z Vás stihne za mě.

Ještě bych doporučila tomu, kdo má rád pražské zahrady a parky a má dostatek času na opravdu dlouhou procházku, projít si trasu počínající Jelením příkopem, vystoupat nahoru do Královské zahrady, projít Chotkovými sady a lávkou do Letenských sadů, dát si kafíčko v Hanavském pavilonu, pokochat se opravdu úchvatným výhledem na pražské mosty, vzít to kolem metronomu procházkou až do restaurace Letenský zámeček. U něj si nezapomeňte prohlédnout zahradní altán a nedaleko pod ním Pavilon Expo 58. Ale o těchto místech blíže až následující pátek.

Obora, která je kusem krásné zušlechtěné přírody na okraji Prahy, se rozprostírá mezi ulicemi Ruzyňská, Na Vypichu a Moravanů v nadmořské výšce 320 až 370 metrů. Zřídil ji Ferdinand I. na místě bývalého lesa Malejov, který vykoupil od kláštera v Břevnově. Právě tam dal v letech 1555 až 8 na své náklady a podle svého návrhu arcivévoda Ferdinand Tyrolský vystavět ojedinělé dílo, letohrádek vystavěný na půdorysu šesticípé Davidovy aneb Šalamounovy hvězdy. Základem stavby jsou dva protínající se pravoúhlé trojúhelníky. Říká se, že jeden z nich značí pozitivitu a lásku, druhý je negativní. Říká se, že v tomto hexagramu, na překrytí dvou rovnostranných trojúhelníků dokáží citliví lidé pocítit přívaly energie, říká se, že na středu protínajících se trojúhelníků se vychýlí virgule… Půdorys má průměr 40 metrů stejně jako výška budovy. Sám Ferdinand I. dokonce položil základní kámen k letohrádku 27. června 1555 . Ani tento rok zřejmě nebyl náhodou. Šlo o 311. lustrum po narození Ježíše, tj. pětileté období (311×5), po němž se ve starém Římě konaly očistné oběti. Na této stavbě ve stylu renesance se podíleli italští stavitelé pražského královského dvora Giovanni Maria Aostalli a Giovanni Lucchese pod vedením Hanse Tirola, později Bonifáce Wohlmuta. Po poslední rekonstrukci, která probíhala v letech 1995 až 2000 Hvězda patří Památníku národního písemnictví a výstavní činnosti.

Výzdoba celého letohrádku je úzce přimknuta k významu jednotlivých pater. Podzemí je sama země, přízemí voda, první patro je zasvěceno vzduchu a druhé poschodí patří ohni. Druhé poschodí je běžně veřejnosti skryto, jen občas se využívá pro společenské akce. Tady je krásná mozaiková glazurovaná podlaha v tzv. Hodovním sále, která pokrývá nad 500m2 a vzor, který vytváří odpovídá geometrii stavby. Také určitě zaujme štuková výzdoba stropů s klenbou, kterou zdobí 334 polí s motivy z řecké mytologie, řeckých i římských dějin. Ostatní patra je možno si běžně prohlédnout.

Málo kdo ale ví, že letohrádek dal zbudovat velmi zamilovaný Ferdinand Tyrolský, druhorozený syn Ferdinanda I., pro svoji vzdělanou a úchvatně krásnou milenku Filipinu Welserovou. Nebyla urozeného původu ač pocházela z velmi bohaté bankéřské rodiny a nemohla tedy dlít na Hradčanech. Snažil se jí tedy toto příkoří vynahradit vzácnou výzdobou letohrádku, mytologickými postavami a alegorickými výjevy. Ona se mu odvděčila láskou a tajným sňatkem na zámku v Březnici roku 1557 a povila mu syny Andrease a Karla. Žila s ním také po mnoho let na hradě Křivoklát. Jejich manželství uznal papež za právoplatné až roku 1576 a jejich synové získali svá práva. Štěstí Filipiny ale netrvalo dlouho, roku 1580 zemřela. Ferdinand Tyrolský měl vzor ve svém otci, který nechal zbudovat pro svoji manželku Annu Jagellonskou Letohrádek královny Anny a založil Královskou oboru, dnes známou jako Stromovka. Snad se mu snažil vyrovnat a sám také budoval mimořádné sídlo pro svoji lásku. Sem si ji přivedl hned po svatbě .

Původně sloužila obora ke královské honitbě, často byla využívána při slavnostních příležitostech, jako byly korunovace nebo diplomatické návštěvy . Během doby své dlouhé a dramatické minulosti vývoj královské obory zahrnoval nejen období slávy a lesku, ale často krušná období válek, ničení cizími i vlastními vojsky, válečná loupení i pálení a místní i velkoplošná kácení stromů. Jako by opravdu po celou historii v tomto místě proti sobě působily dvě energie, dobro a zlo z půdorysu hexagramu.

Letohrádek ve svém nitru hostil císařská vojska z Moravy a Slezska roku 1603, byl svědkem velkolepé slavnosti Rudolfa II roku 1610, roku 1611 zde pobyl krátce král Matyáš, roku 1619 zde byl uvítán Fridrich Falcký, který se neslavně proslavil jako zimní král a v roce 1620 postavil svá vojska proti přesile habsburské armády. Tato bitva, tehdy v neděli 8. listopadu byla první bitvou třicetileté války a zpečetila osud českého stavovského povstání. Dopadla proti očekávání císařské strany porážkou českých stavů. Ze zhruba 21 000 mužů v bitvě padlo a bylo zraněno na 5 000, zatímco z protivníkovy armády, která čítala téměř 26 000 mužů padlo a bylo zraněno pouhých 700 lidí. Král Fridrich Falcký hned následující den uprchl ze země.

Hvězda ale zažila i příjemné radovánky, např. hostinu císaře Ferdinanda III roku 1637 ale i roku 1647 a 1648 pompézní císařské hony. Velké hony zde následovaly po korunovaci krále Leopolda, ale i v letech 1723 a 1734 zde byly uspořádány proslavené a velkolepé hony doplněné hostinou a zpěvy.

Od roku 1740 zde působila negativa. Nejdříve bavorský král Albrecht se svým vojskem pobil všechnu zvěř a zpustošil celou oboru. Její ničení pokračovalo i v roce 1742, kdy zde francouzská vojska hledala vojenský materiál. Do roku 1757 se zbytky obory změly takřka v mýtinu. Střídala se zde vojska Karla Lotrinského a Bedřicha II. Právě za Bedřicha II .bylo dřevo ze stromů v oboře použito pro vaření piva pro pruské vojáky v Břevnovském klášteře. Při jejich ústupu pak padlo přímo v oboře přes 1 200 Prusů. Jejich hromadné hroby, prý téměř dvoumetrových vojáků, byly objeveny v roce 1938, když probíhala úprava prostranství okolo letohrádku.

Osud letohrádku zpečetilo nadlouho rozhodnutí Josefa II , který v letohrádku roku 1779 nechal umístit střelný prach. Počátkem 19. století pak místo oživilo pořádání tzv. svatomarkétských poutí, které ale bývaly příliš hlučné a hojně navštěvované a pro časté výtržnosti brzy zakázané. Po mnoha letech roku 1850 zde byla obnovena výsadba stromů a obora nově z 86 % zalesněna. Zablýsklo se na lepší časy. Roku 1867 byla obora krátkodobě zpřístupněna pro veřejnost a roku 1874 byla s konečnou platností zrušena prachárna. Během první světové války se ale časy nehostinnosti opět navrátily. Docházelo k nekontrolovatelné těžbě dřeva. Lidé si zde za úplatu mohli těžit dřevo dokonce podle vlastního výběru. Samozřejmě spousta řemeslníků této nabídky využila a obora byla opět pustošena. Oboru pokrývaly náletové dřeviny, cesty byly i travnaté plochy zarostlé a zpustošené. Až po válce, roku 1918, se obora dostala do rukou správy pražského hradu. Její první rekonstrukce započala roku 1929 ve vlastní oboře a byla dokončena roku 1938 dokonalou úpravou plochy před letohrádkem podle návrhů architekta Josefa Sokola.

Obnovených prostor si ale návštěvníci dlouho neužili, protože opět armáda využila plochy obory při mobilizaci roku 1938. Nejdříve tady měl cvičení telegrafní prapor a pak následoval odvod koní z celé republiky. Táboření vojska i koní poškodilo celou oboru, nejvíce trávníky. Záhy přišla druhá světová válka 1939 až 1945 a místo se stalo opravnou vojenských vozidel a navíc zde probíhala stavba krytů pro oddíly SS.

Od května 1945 zde pobývaly osvoboditelské armády. Nejdříve rudá armáda s několika tisíci koní a velkým počtem hovězího dobytka, který byl určen pro její zásobování. Tuto armádu záhy vystřídala motorizovaná divize československého vojska z anglické armády a samotný letohrádek obsadil následně vozatajský oddíl generála Svobody. Vojáci jakoby byli pro tato místa po celou historii prokletím. Po válce byly částečně opraveny opět trávníky i cesty.

Podle projektu architekta Pavla Janáka byl v letech 1949 až 51 letohrádek rekonstruován. Až období let 1952 až 1996 přineslo místu klid v podobě muzea Aloise Jiráska. Od roku 1964 byla expozice rozšířena o díla Mikoláše Alše. Rok 1996 přinesl další pozitiva. Obnovu a rekonstrukci letohrádku, aby v květnu 2000 mohl být opět slavnostně zpřístupněn veřejnosti. Na přelomu tisíciletí byla také opravena mozaiková podlaha v Hodovní síni. Roku 2004 proběhlo další zušlechtění cest a plochy před letohrádkem. Podle projektu architekta Josefa Dubského byla pak postupně opravena opuková zeď kolem obory a bran.

Celá obora je dnes obehnána kamennou zdí se dvěma vchody, bránami Libockou a Břevnovskou a je prakticky zcela zalesněna. Porost ve Hvězdě má nejspíše návaznost na původní lesy severozápadního okolí Prahy. Bohužel v minulosti byl mnohokrát zcela zničen. Později byly lesní porosty obnoveny dubem, bukem a habrem, pak bohužel i jehličnatými dřevinami, smrkem a borovicí. Přesto jsou v Oboře Hvězda zachovány všechny rekonstrukční geobotanické jednotky. V porostech existují dosud některé unikátní staré exempláře dubů a buků. Keřové a bylinné patro se skládá převážně z nitrofilních druhů jako je bez černý, ostružiník, kuklík městský, kerblík lesní.Díky tomu je Hvězda refugiem pro velké množství živočichů, především ptáků. Ve Hvězdě bylo v roce 2002 vytipováno na 40 starých stromů, které jsou a budou ponechány až do svého úplného rozpadu. Mnohé z nich jsou stromy doupné a v nich hnízdí druhy dutinových ptáků. Pro ptáky je příznivé, že na Hvězdu navazuje i stará původní zástavba plná zahrad. Celkem se ve Hvězdě vyskytuje až na 46 druhů ptáků. Nejznámější z nich jsou pěnkava obecná, drozd zpěvný, kos černý, červenka obecná, pěnice černohlavá, sýkory a budníčci. Pravidelně zde hnízdí strakapoud velký a obě žluny. Ze savců se tu můžete potkat s ježkem západním, rejskem obecným, žijí tu ale i netopýři, bělozubka šedá, veverky obecné, zajíc polní, plšík lískový, plch velký.

Dokonce i šelmy zde mají své zástupce v podobě lišky obecné, kuny skalní a lasice kolčavy. Z plazů je tady zastoupena ještěrka obecná, vyjímečně slepýš křehký. Kdo se ale rád pokochá něhou motýlích křídel na loukách zde najde okáče Lasiommata maera, můru Dichonia aprilina a motýlka Fabiola pokornyi. Žije zde i několik druhů brouků, z nichž nejvzácnější je Eutheia scydmaenoides orientalis, který žije právě v dutých stromech. Najdeme zde množství cest a cestiček už původních vedoucích a sbíhajících se přímo u letohrádku nebo volně vyšlapaných neoficiálních cest a cestiček od náruživých návštěvníků obory. Po cestách se dá nejen procházet, ale i jezdit na kole a běhat. V zimě tu najdete i běžkaře.V létě se dá v poklidu relaxovat na nově zatravněných plochách s kvalitním trávníkem vhodným k piknikům a dlouhodobému odpočívání. V roce 2006 zde dokonce proběhnul orientační závod vozíčkářů, na jaře 2007 tréning ve cvrnkání kuliček, 7.7. 2007 zde proběhla soutěž 30. ročník Běhu oborou Hvězda. Místo je velmi často užíváno k různým sportovním akcím. Letohrádek byl roku 1962 zařazen na seznam národních kulturních památek.

Jako malá holka jsem pochopitelně milovala pohádky, ale o to víc jsem dokázala hodiny večer před spaním poslouchat babiččiny zážitky. Vždycky, když se mě zeptala, jestli pohádku odpověděla jsem: „ Ani ne babi, raději zase něco ze života“. Několik generací naší rodiny prožilo svůj život v těsné blízkosti Královské obory. Byla takovou naší zelenou mámou, útočištěm radostí i bolestí, mládí i stáří. Kdysi jsem tu psala o řece Vydře a nazvala jsem jí svou srdeční záležitostí. Z pražských zahrad a parků je takovou mou opravdovou srdeční záležitostí obora Stromovka a tak bude mé vyprávění o ní poněkud delší než jsem původně plánovala.

První královská obora se rozkládá dnes vedle holešovického Výstaviště, mezi ulicemi Za elektrárnou, Nad Královskou oborou a slepým ramenem Vltavy, tzv. Malou říčkou. Její dnešní výměra je přibližně 90 ha a leží v nadmořské výšce 185 až 220 metrů. Pro všechny generace je od nepaměti čistým a rozsáhlým místem pro procházky, některé cesty umožňují dokonce jízdu na koni. Přístupná je z Letné, Bubenče a od Výstaviště. Do Stromovky se lze dostat i z Tróji, přes Trojskou lávku – pouze pro pěší. Po vyznačených trasách můžete jezdit na kole nebo kolečkových bruslích. Na rozlehlých travních plochách si můžete udělat piknik, projít se dá kolem jezírek a posedět na mnoha lavičkách.

Podle dochovaných zpráv založil oboru patrně již v 60. letech 13. století český král Přemysl Otakar II. (1253 – 1278) na území osady Ovenec. Víme ale, že první přímé písemné zmínky o ní pocházejí z roku 1319. V této době zde byla postavena první stavba a to tribuna pro rytířské turnaje. Na přelomu 15. a 16. století v ní z podnětu českého krále Vladislava II. Jagellonského (1471 – 1516) vyrostl lovecký hrádek. O oboru se zpočátku starali královští lovčí, později písaři a inspektoři Pražského hradu. Rozloha v roce 1536, po zaměření a po obehnání zdí, činila cca 84 ha. Přesně to bylo 1500 krát 1000 kroků – pro porovnání nyní po sloučení se štěpnicí a různých úbytcích ploch má cca 89 ha.

Vrcholu své existence obora dosáhla v 16. století za panování císaře Rudolfa II. (1576 – 1612), který nechal v 90. letech přestavět lovecký hrádek na vyhlídkový letohrádek. 1585 byla rozšířena západním směrem k „Císařskému mlýnu“, který byl přestavěn v roce 1583. V roce 1594 zde byla vybudována podle plánů Jana Gargioliho grotta s portálovým průčelím. Za galerií byla založena terasová zahrada s obdélným bazénem. Ve stejné době došlo k výraznému rozšíření stávajícího rybníka a vybudování dalších tří menších za účelem chovu pstruhů a vodního ptactva. Byla založena i bažantnice. Kvůli zásobování velkého rybníka vodou z Vltavy byla pod Letnou proražena štola, známá pod názvem Rudolfova, dlouhá 1097 metrů. Sloužila a opět slouží k napájení rybníků vodou z Vltavy. V roce 1598 byl ve východní části obory založen Zelený rybník.

V období třicetileté války (1618 – 1648) došlo ke zpustošení porostů i staveb obory. Po válce byly obnoveny oborní zdi, aby se zde koncem 17. století mohla chovat četná lovná zvěř. Od Prašného mostu vedla k oboře přímá alej, původně vysázená lípami, později jírovci Od roku 1664 je obora propojená s Hradem. V letech 1689 – 1691 byla u velkého rybníka zbudována Královská dvorana s velkým sálem, zdobeným freskami Jana Jakuba Stenifelse z roku 1691, představující Apollona na slunečném voze a další mytologické výjevy a mostek na ostrov. Dvorana – dolní letohrádek byl v roce 1791 upraven na zahradní restauraci. Ta byla 1855 architektem Bernardem Grueberem přestavěna v novogotickém stylu. Roku 1882 získal objekt do pronájmu Václav Šlechta, jehož rodina zde provozovala restauraci (původ lidového názvu „Šlechtova restaurace“). Byly to doby velké slávy restaurace i královské obory. V dnešní době je tzv. Šlechtova restaurace v katastrofálním stavu.

Do této zahradní restaurace chodívala moje prababička s manželem na pivo, které zde bývalo vyhlášené. Nosívala podle tehdejší módy hedvábné vycházkové šaty až na zem a velký klobouk zdobený ovocem nebo květinami. Když byla velká horka nad hlavou nosila bílý látkový slunečník s krajkou. Tyhle dobové fotky mám opravdu ráda. Časy dávno minulé. Na fotce jsem našla i moji babičku. Právě tam po Stromovce ji vozívali v proutěném kočárku s obrovskými kolečky. Později moje babička tam v těch stejných místech v doprovodu své chůvy vozívala v kočárku panenky a v bílých krajkových šatičkách až na zem poskakovala přes zablácené cesty, tenkrát tam prý bývala jen tráva a rozježděná hlína. Restaurace měnila své speciality, i babička vyrostla a chodívala do Stromovky na tajné vycházky s mládenci a vždycky se prý zastavila na krátké posezení právě v této restauraci. Nechodila na černé pivo, ale prý na vídeňskou kávičku. Po letech, když byla vdaná, pobíhal po Stromovce můj otec s bratrem a vůbec to prý nemívali lehké. Babička se sice zabavila s přítelkyněmi, ale oni chlapci byli pod bedlivým dohledem dvou babiččiných služek. Obzvlášť Nan bývala velmi přísná, ale uhlídat se je většinou stejně nepodařilo. Často prý v krátkých bílých sportovních kalhotách a bílé košili s kravatkou nebo v klasickém námořnickém oblečku skončili v některém z rybníků nebo na dně říčky obalení blátem. Když byla Nan dobře naladěná, dovolila jim vzít s sebou velké dřevěné koloběžky s ohromnými koly. To se pak rychle dalo dostat z dozoru a jezdit s větrem o závod.

V lednu 1950 zemřel majitel restaurace, která byla známá a hojně navštěvovaná takřka všemi Pražany. Šlechta zemřel na infarkt hned poté, co odmítl začlenit svůj podnik do podniku Hotely a restaurace hl. m. Prahy. Doby slávy a romantiky byly ty tam. Babička tenkrát i slzu uronila, protože tím skončila celá jedna další její životní epocha. Těch slz návazně uronila mnohem víc, protože vzápětí přišla i o svého manžela, mého dědečka, který jako akcionář všech velkých továren v republice přišel komplet o všechno, co celý svůj život budoval. Jediné, co dodnes zbylo byly výpisy tehdejších velkých bank s nulovými konty. Tenkrát jsem ještě nebyla na světě, příběhy lidských osudů spojených se Stromovkou a s rodinou znám z vyprávění, ale roztomilé na tom bylo, že Nan, tatínkova chůva ( jmenovala se Anna, ale tatínek jako maličký jméno neuměl pořádně vyslovit) k nám chodívala do svých 87 let dokud nezemřela, tedy v době, když jsem se sem na svět dostala i já, a tatínek jí celý život říkal Nan a ona mé babičce milostpaní. Nasmály se spolu a navyprávěly a taky navzpomínaly (mimo jiné i na Stromovku) a vídeňskou kávičku jsem jim k tomu vařila já. Vzpomínaly na krásné romantické písně a tancovačky pod širým nebem a na to jak se právě tady ve Stromovce scházela skoro celá Praha a místo koukání na televizi, se prý vedl čilý společenský život.

Restaurace pak byla v provozu do 70. let 20. století.To jsem tam občas zašla já se svými rodiči, kteří si dávali pivko na obyčejných dřevěných lavicích venku. Bylo to tam takové zkrátka prosté hospodské posezení pod stříškou. Žádné zahradní slavnosti nebo čaje o páté, žádné říhající koně na cestě, prostě samota u cesty z asfaltu. Vždycky jen pár lidí. V roce 1978 a 1980 objekt vyhořel, byla to dokonalá zkáza. Babičce bylo už přes 80 let a neváhala se vydat na cestu spolu s Nan, aby se na místo podívala. A nebyla by to babička, aby zase slzičku neuronila. Do roku 1989 byl objekt provizorně zastřešen. Královská dvorana byla v majetku ministerstva kultury a následně Státních restaurátorských ateliérů. Později přešla na Fond národního majetku, v roce 1995 na hl. m. Prahu. O rok později byla svěřena Praze 7.

Dnes je na toto místo velmi smutný pohled, posoudit můžete na fotografiích pod článkem. Na torzo Šlechtovy restaurace z boku navazuje oplocená plocha s jírovci maďaly, kdysi využívaná za mého dětství jako letní restaurace. Bývalé komunistické lavice a stoly s provizorním zastřešením o kus dál tam za plotem stojí opuštěné dodnes. Je tam i napůl zničený stánek pro rychlé občerstvení a skrz poničený plot můžete nahlédnout.

Ale zpět k historii. Roku 1689 – 1693 byl na břehu rybníka vybudován altán a současně na ostrově uprostřed rybníka byl zbudován malý pavilonek. Tehdejší modelace terénu je dodnes patrná. Jsou dodnes zachovány hráze velkého rybníka (ve tvaru podkovy) i ostrov (vyvýšenina – tzv. dubový pahorek) je patrný se svými vzrostlými duby dodnes. V průběhu 17. a 18. století se stávala obora častou obětí válek, její částečná obnova se uskutečnila v období po roce 1742. Roku 1792 při korunovaci Františka I. zde probíhala dožínková slavnost, kdy byl opraven letohrádek. Později se zde pořádaly ukázkové svatby dle národních zvyklostí. Z téhož roku je zmínka o vypuštění rybníka, na jehož dně byl zřízen taneční parket.

Stromovka se proslavila dnem 30. 10. 1790, kdy zde uskutečnili hrabata Blanchard a Šternberk první let balónem v Českých zemích. V roce 1804 pak byla Stromovka díky Rudolfu Chotkovi zpřístupněna veřejnosti. Připomínkou je deska osazená do nástavce vstupní brány z Gotthardské ulice. V letech 1805 – 1811 došlo k novogotické přestavbě rudolfínského letohrádku, který se následně stal letním sídlem královských místodržících, odtud název Místodržitelský letohrádek. Během 19. století prošla zeleň Stromovky změnami a byl vybudován krajinářský park (částečně podle projektu J. Braula a J. Wünschera), ve 2. polovině století byl vysušen rybník a upraveno jeho dno s parketem, vybudována restaurace, kočárová silnice a založeno rosárium podle zahradníka Karla Rozínka.

V letech 1840 – 1845 do parku zasáhla stavba železnice Praha – Drážďany, která jej rozdělila na dvě části, a stavba Buštěhradské dráhy v roce 1867, vedoucí po jižním okraji. V roce 1891 pak byla východní část obory vyhrazena pro pořádání Zemské jubilejní výstavy a získala zahradní úpravu, výrazně odlišnou od celku. Hlavními projektanty výstavy se stali Bedřich Münzberger a Antonín Wiehl, sadovou úpravu garantoval František Thomayer. Vyměřovací práce začaly v březnu 1890. Současně byl císař František Josef I. požádán, aby nad výstavou přijal protektorát. V květnu 1890 započala stavba výstavních budov. Začala se stavět Strojovna a vyrůstat konstrukce Průmyslového paláce. Na sklonku roku 1890 přišla do Prahy povodeň, která neměla obdoby. Pobořila Karlův most a staveniště pro budoucí výstavu v Královské oboře proměnila v ohromné jezero. Přesto dne 15. května 1891 byla výstava slavnostně zahájena za zvuků Dvořákových fanfár. Úvodní projev měl arcivévoda Karel Ludvík. Slavnostního otevření se zúčastnili ministři vídeňské vlády Gautsche, Pražák, Bacquehem, Záleský, místodržitel hrabě František Thun, maršálek kníže Jiří Lobkovic, poslanci zemského a říšského sněmu, představitelé české šlechty a podnikatelů, mimo jiné i moje prababička a pradědeček. Až do roku 1991 nám zůstal doma uschován certifikát, který opravňoval opět 2 návštěvníky k výstavě za celých 100 let zdarma. Tenkrát roku 1991 jsem ho ráda využila, akorát jsem se v tom roce vdávala a certifikát jsem použila se svým novomanželem a dodnes mě mrzí, že jsem o něj jako o raritu přišla, protože mě pořádající donutili jej skutečně odevzdat. Je jen škoda, že žádný certifikát pro rok 2091 pro svá pravnoučata jsem nedostala. Určitě bych ho stejně jako prababička a babička nosila jako oko v hlavě.

Ještě bych ráda připomněla, že Křižíkova fontána rozkládající se za Průmyslovým palácem byla tehdy největší technickou atrakcí výstaviště. Tenkrát tam byly barevné proudy vody nasvětleny a vrhány až do výšky 25 metrů. Teprve večer ožívala výstava zvláštní atmosférou, kterou s sebou přinášelo elektrické světlo. Byly to desítky žárovek a obloukovek rozmístěných po celém výstavišti. Ani parabolický reflektor neupoutal prababičku tolik jako elektrický vodotrysk. Světelná fontána, kašna plná barevných světel, která ožívala se setměním. Tento zážitek si pečlivě zapsala do deníčku.

O roce 1991 mohu vyprávět já, po sto letech. 15. května 1991, zažila fontána renesanci na svém původním místě. Pod vedením architektů Zdeňka Staška a Milana Honzíka realizoval Projektový a architektonický ateliér Praha novou fontánu. Dnes zabírá vodní plocha 1 500 m2 a světelný zážitek zajišťuje 1 248 světlometů. Před zraky veřejnosti je ukryto 24 čerpadel s výtlakem do dvaceti metrů. Celý systém je plně automatizován a řízen počítačem. I pro mě bylo první spatření hry vody a světel doprovázené hudbou a tmou jedním z nejkrásnějších životních zážitků. A věřte, že se nedalo nevzpomenout na prababičku, která na stejném místě stála před sto lety v němém úžasu jako já po boku svého muže.

Moje babička mi těsně před svými stými narozeninami vyprávěla příhodu, kterou znala od své maminky právě ze Zemské výstavy 1891. Prý po celou dobu výstavy denně putoval tady do výše s účastníky z obecenstva balon captif zvaný Kysibelka, který byl majetkem podnikatele Hoffmanna a velkou atrakcí tady, řízený nezkušeným kapitánem Wolffem . Jednoho dne s ním byla podniknuta první volná jízda, které se kromě dvou zřízenců podniku (bez kapitána) zúčastnil nadporučík p. Vondruška. Po krátkém letu ale tento balon nad Bubny (dnešní Bubeneč) praskl a spadnul s výše asi 700 m na továrnu Ant. Reissenzahna v Bubnech, a tam se vznítil a shořel. Šťastnou náhodou se prý nikomu z lidí v baloně nic moc nestalo a tak se lidé utvrdili v tom, že Bůh létání balonem přeje a další pokrok byl tady.

Roku 1850 došlo původně k částečné úpravě Královské obory, kdy byl v prostoru západně od hráze založen tzv. Tiergarten, dnes Starý park a roku 1886 zde bylo vysazeno více než 8 000 jehličnatých stromů. V roce 1896 došlo k záboru části obory při budování Akademie výtvarných umění.

Od roku 1898 zde stojí Maroldovo panorama s proslulým obrazem Luďka Marolda „Bitva u Lipan“ – nyní součást Výstaviště. Tam jsem byla také nejméně šestkrát. Bylo to takové místo určené k pravidelné návštěvě nás žáků a později studentů z Prahy 6.

Ve vlastnictví a správě hl.města Prahy je Stromovka od roku 1949. Podle projektu architekta Jaroslava Fragnera je tady od roku 1961 Planetárium, kam jsem jako holka chodila později pravidelně se školou. Bylo krásné zaklonit se a vidět stovky hvězd, programy pro školy tady pořádané byly vždy napínavé a hravé, seděli jsme ani nedutali. Roku 1968 došlo k dalšímu rozsáhlejšímu úbytku plochy Královské obory výstavbou zastupitelského úřadu Sovětského svazu. Ten tam také sídlí dodnes.

Královská obora – Stromovka je plochou zeleně I. významové kategorie v systému zeleně města tj. plochou mimořádného významu. Současně je Královská obora Zvláště chráněným územím dle zákona ČNR č. 114/92 Sb., o ochraně přírody a krajiny a podléhá také plánu péče o zvláště chráněné území. Chráněným územím prochází biokoridor lokálního Územního systému ekologické stability se dvěma biocentry. V těsném sousedství prochází nadregionální biokoridor „Vltava“. Tento historický park je rovněž chráněn dle zákona č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči, ve znění pozdějších změn a doplňků. Údržbu provádí firma Pavel Langmayer – zahradnické práce. Královská obora je ve vlastnictví Hl.m.Prahy, ve správě odboru životního prostředí Magistrátu hl.m.Prahy a Městské části Praha 7.

Pamatuji si, když jsem tady jezdívala na kole, jak roku 1974 vypouštěli rybníky a proběhla jejich rekonstrukce. Byly zvýšeny zaplavované plochy původního dna rybníka. Bylo mi v té době 10 let a na rybníky i dozadu na slepé rameno, na říčku jsme s holkama ze školy chodívaly bruslit. Říčky zamrzala jen část, ale pokud byla tuhá zima bruslilo se na dlouhé ploše úžasně. Jen těch modřin a boulí, když zamrzly do ledu kořeny stromů u vymletých břehů. Také si pamatuji na rok 1997, kdy byla zprovozněna po dokončené rekonstrukci Rudolfova štola, pro Prahu 7 to tenkrát byla velká sláva.

Vzpomínám, jak jsem v letech 1997 – 2000 chodívala do Stromovky se svýma dvěma malýma holčičkama, jezdily tady ještě na koloběžkách právě okolo těch rybníků, kde jsem kdysi bruslívala a zase probíhalo kompletní vyčištění všech rybníků s provedením obnovy břehů. Zase byly po 3 roky vypuštěné, blátivé a smutné. Kačeny běhaly po trávníku a nevěděly co si počít. Krmily jsme je a přitom jsem dětem vyprávěla jak je čistili, když mě bylo 10 let a jak ten čas nezadržitelně letí. Některé věci ale zůstávají po staletí stejné. Dneska sem zase jiné maminky s dětmi chodí krmit ptáky a hlavně všudypřítomné veverky, kterých je tu takřka bezpočet, od zrzek až po černé. Jenže dnes jsou plaché, sotva by přišly a posadily se na ruku jako dřív. Kdysi dávno jsem si jako copatá okatá holka sedla na bobek a natáhla do dáli ruku s rozloupnutým ořechem a tiše čekala. Vždycky přišly, opřely se packama o mé drobné prstíky a v klidu si vydolovaly pochoutku. Dneska si vezmou jen ořech hozený do dáli a rychle jak s větrem o závod s ním odběhnou.

Roky už probíhá revitalizace Stromovky, roku 1998 bylo založeno manžely Maurerovými a Martinou Navrátilovou občanské sdružení 3duby, které má v programu napomáhat při obnově Stromovky. Odvedli spoustu práce. Roku 1998 byly nainstalovány 3 nové dřevěné mostky přes odvodní kanál, jsou krásné a zapadají do prostředí.

Ještě bych se zmínila o některých unikátních stromech v oboře. Najdeme zde největší topol černý v Královské oboře a v Trojské kotlině. Unikátní exemplář roste v luhu u rybníčků. Jeho mimořádně pravidelná koruna převyšuje o kus všechny okolní stromy. Protože roste v zamokřeném místě, vyvinuly se u něj mimořádně mohutné kořenové pilíře, jejichž rozpětí dosahuje až 4 metrů. Výška stromů činí asi 40 metrů. Topol vyrostl v 60. až 70. létech 19. století. Jilm habrolistý u parkoviště za Výstavištěm je jeden z mála starých žijících stromů tohoto druhu v Praze. Jilmy habrolisté a jilmy drsné byly druhy nejvíce postižené tzv. grafiózou, chorobou vyvolávanou houbou Ceratocystis ulmi. Její epidemie vrcholila v 70. a na počátku 80. let a zahubila většinu starých jilmů téměř po celé Evropě. Nejstarší duby letní rostou na vyvýšenině uprostřed parku. Kdysi to býval ostrůvek uprostřed velkého rybníku; koncem 17. století byl upraven a na něm postaven gloriet, který později beze stopy zmizel. Za mého dětství bylo právě toto místo největším útočištěm veverek ve Stromovce, právě tady jsem natahovala tu ručku s oříšky.

Naposledy jsem se byla Stromovkou projít v říjnu 2007 s kamarády se serveru Photopost. Nebyla jsem v těchto místech už řadu let a byla jsem překvapena svěžestí a krásou. Nejen, že na podzim to tu hrálo všemi barvami, dokonalá paleta, ale všechno tady, zelené plochy, rybníky, vzrostlé stromy, dětská hřiště, lavičky, všechno mělo svůj řád a jevilo se to na správném místě. Prostě celá Stromovka byla harmonická, opravená a upravená co se týče zeleně a rybníků. Zase jsem tam potkala spousta ptáků i veverek, a nejen jich i krmítek. A nostalgicky jsem si zavzpomínala. Oboru jsem opustila po té, co jsem prošla okolo Místodržitelského letohrádku, který je hlavním bubenečským vstupním prostorem do obory. Je zde terasa s vyhlídkou na Královskou oboru, horizont Troje i Bohnic.

Tenhle park důvěrně znám. Navštěvuji ho pravidelně už skoro 17 let. Nachází se v Praze 9 Dolních Počernicích a jeho část je prodloužená hladinou Počernického rybníka. Má výměru 7,0 ha a leží v nadmořské výšce 224 až 230 metrů. Počernický zámecký park má rozsáhlé travnaté plochy. Mezi nimi jsou velmi vysoké statné stromy, vesměs duby letní, lípy malolisté, javor mléč, jasan ztepilý, najdeme tam ale i topoly, vrby, habry i olše. Také nemnoho jehličnanů. Před zámkem je jeden zajímavý vzrostlý strom, jerlín japonský. Nejširší průměr kmene má lípa malolistá na hrázi rybníka, a to celých 120 cm. Nedaleko zámku se nachází oranžérie z 60.let 19. století , která byla v 50. letech 20. století upravována. Velká část parku je veřejně přístupná. V zámku je dětský domov.

Tam, kde je dnes zámek stávala ve středověku tvrz. V letech 1857 – 1867 byla podle návrhu architekta Bělského vystavěna budova nového zámku v eklektickém slohu. V 70. letech 19.stol. byla budova přestavěna a byla zrušena původní struktura parku. Na jeho základu byl založen novokrajinářský park. Po maďarských Derczényích (zámek a park měli v držbě v letech 1857–1923) přešel majetek roku 1923 na pražskou obec. V letech 1988 až 1997 se po etapách realizovala obnova parku podle návrhu zahradního architekta Drahoslava Šonského a architekta Jaroslava Mayera.

Na tuto dobu dobře pamatuji. Chodívala jsem do parku na procházky se svými malými dětmi, vyřádily se vždycky na ohebném hadovi, který byl vytesán a opracován z jednoho obřího kmene a na konci se pohupoval. Na druhém konci byl jako samorost, plný propletených opracovaných kořenů, kde si holky prolézaly. Je tady v nezměněné podobě dodnes. Nedaleko od hada je také dodnes hrádek, který slouží dětem z jedné strany jako prolézačka s mnoha věžičkami a z druhé strany jako kamenná skluzavka, která jde jako jazyk z hlavy obří kočky. Když holky přestalo bavit houpání a prolézání zaručeně si zaběhly k Rokytce, na které je uměle vybudován vodní kanál s mlýnským náhonem. Celý park leží v přirozené nivě potoka, na kterém se nachází soustavy mostků. Některé jsou velmi krásné a zdobené.

Nejraději si ale dcery brávaly kolo a jezdily nejen parkem ale hlavně po promenádě na hrázi Počernického rybníka. Tam poměrně široká rovná cesta byla vždy lemovaná alejí věkovitých bizarních lip. Měly velmi široké kmeny plné různých boulí a výdutí a vypadaly k večeru velmi strašidelně. Na okraji rybníka byl u hráze odtokový koridor Rokytky. V něm se nacházelo původní zdivo a nad ním kamenný arkádový můstek. Toto místo nebylo běžně při procházkách parkem vidět, protože bylo pod jeho úrovní. Tam zlehka přepadávala voda z rybníka a holky si tady vyhrály úplně nejvíc. Každopádně vždycky byly pěkně zmáčené a celé rozzářené. Odtud jsme obvykle chodívaly rovnou domů.

Na Počernický rybník byl nádherný výhled přímo z hráze nebo mostku a dalo se v něm roky koupat. Ovšem od doby, co jsme v něm všechny tři chytly v roce 2003 sinice a tedy vyrážku, jsme do něj již nikdy neměly odvahu vlézt. Pravdou ale je, že se rybník kompletně celý před nedávnem restauroval včetně překrásného odtokového koridoru. Když jsem viděla jeho bourání a zkázu bylo mi smutno u srdce, ale do roka a do dne na jeho místě stál úplně nový téměř stejný koridor, jen nevím, co bylo důvodem k odstranění toho původního.

Protože mám ta místa za ta léta nafocená nesčetněkrát a to ve všech ročních obdobích , vybrala jsem záměrně fotky podzimní, právě na podzim má totiž zámecký park ten nejsytější barevný náboj a to nejtajemnější kouzlo.

K tomuto parku mám tak trochu osobní vztah. Chodívala jsem se tam toulat s dcerou Markétkou, když byla maličká a já na mateřské dovolené. Vždycky se mi moc líbil objekt pseudogotického tudorovského zámečku. Pamatuji ho v 90.letech opuštěný a prázdný, v době kdy byl odtud vystěhován Obvodní dům dětí a mládeže. Na stěnách prázdné tajuplné nemovitosti zůstaly viset jen obrázky od dětí a zahrada zámku byla tajemná, romantická a zarostlá.

Počátkem 90. let byl areál navrácen pražské Židovské obci v rámci restitucí a zároveň s tím začaly probíhat postupné rekonstrukce objektů. Krásně opraveno bylo celé nádvoří a přilehlé bývalé hospodářské budovy včetně zámku. Před patnácti lety (22. 5. 1992) tady zahájilo provoz GynCentrum. Důvěrně to tam znám, nachodila jsem se tam celé těhotenství s dcerou Karolínkou. Budovy byly jako nové, ale zahrada se žádných větších úprav krom občasného pokosení vzrostlé trávy mezi velmi vysokými stromy nedočkala. Při dnešní procházce tam jsem zavzpomínala, nafotila a zjistila, že se zahradou se celkem nic nezměnilo. Nejsou tam ani žádné lavičky pro ležící pacientky a jejich návštěvy k odpolední siestě. Je stejně zarostlá a divoká jako dřív. Stejně ale je to místo víc než krásné a inspirující.

Park je rozložen západně od zámku nad skalním ostrohem. Na jižní a západní straně parku jsou zbytky rozpadající se kamenné ohradní zdi. Pod ní je mírný sráz a tam pokračuje zeleň a cesty. Nahoře v parku směrem k severu více než polovinu zahrady zabírá ovocný sad. Sem tam jejich pravidelnost narušuje dospělý okrasný strom. Dodnes je tam malý dětský koutek.

Při dávných procházkách do těchto míst jsem milovala malý zahradní pavilon v jihozápadním rohu zahrady. Byl umístěný úplně nahoře nad srázem skalního ostrohu. Stavba byla kdysi motivovaná středověkým opevněním a býval z ní krásný výhled. Dnes se na ni prakticky nedá dostat. Gotická hradní věžní hláska bývala ze zahrady přístupná ze dvou stran dvěma schodišti. Dnes je vše zadrátováno a zarostlé kopřivami a planým černým bezem. I přes zákaz jsem polorozpadlými rozlámanými schody vylezla na vyhlídku a nakonec zjistila, že přes vzrostlé divoce rostoucí stromy není výhled ani na zámek ani do kraje. Je vidět jen silnice s proudícím hadem aut. Jediné co z celé stavby ještě drží pohromadě a nedrobí se, jsou nárožní věžičky s jehlancovými stříškami. Jinak je celý tento malý objekt doslova v havarijním stavu. Lépe na tom není ani pískovcová socha Flóry na pravé straně západního schodiště. Je bohužel také značně poškozená, ale zahradu pečlivě hlídá se svým historickým odkazem.

Park se nachází v Hloubětínské ulici č. 3, má rozlohu 0,87 ha a nadmořskou výšku 218–227 metrů. Zámecký park částečně sousedí s kostelem sv. Jiří a jeho přilehlým hřbitovem. Kdysi v tomto místě stávala usedlost, jejímž majitelem byl od roku 1788 Jan Zeman. Vystřídal ho v roce 1841 hloubětínský sedlák Svoboda a roku 1870 přešla nemovitost do rukou pražského advokáta Linharta. Právě ten tady postupem času vybudoval sídlo nové připomínající zámek. Dnešní vzhled tudorovského zámečku nechal vytvořit továrník Židlický. Ten jej nakonec prohospodařil a prodal v roce 1911 továrníku Salomonovi, který zde chtěl zřídit továrnu na chemické výrobky ale nedostal povolení a tak zámek postoupil Židovské obci, která z něj udělala útulek pro slabomyslné.

Tento park není určen veřejnosti, měl by být využíván v režimu soukromých zdravotnických zařízení. Aby ale mohl být využíván k odpočinku pacientů nebo jejich návštěv je nutná jeho rehabilitace. Protože místo je to beze sporu velmi krásné.

Dnes je zámek v dobrém stavu, navazuje na něj hospodářský dvůr, okolo něhož je zástavba opravených hospodářských budov se sedlovými střechami. Středu nádvoří dominuje kašna, okolo nádvoří jsou plastové bílé stolky a židle pro personál. V budově za kulatým průjezdem, už mimo areál funguje lékárna a na stěně do areálu je umístěn Baby box. Byl to první Baby box v České republice a zachránil život už několika odloženým dětem. Z historie i současnosti Baby boxů pro vás bude možná zajímavá skutečnost, že existovaly již v 9. století v Itálii. Tehdy měly podobu otočného zařízení ve dveřích nebo zdech nalezinců, klášterů či nemocnic. Matka, která dítě odložila jej otočením přemístila do objektu a zazvoněním na zvonek upozornila personál.