Rubrika: Historické památky a města

Park před Invalidovnou

Tuto bez omezení přístupnou plochu zeleně najdeme na Praze 8 v Karlíně mezi budovou Invalidovny a Sokolovskou ulicí. Místo má rozlohu 1,34 hektaru a leží v nadmořské výšce 186 metrů.

V letech 1731 až 1737 zde byla na popud a za financování z nadace Petra Strozziho ze Schrattenthalu postavena azylová budova pro válečné invalidy, hlavně pro invalidní vojáky rakouské armády. Sám hrabě Strozzi byl úspěšný diplomat ale i válečník a vysloužilec, který už roku 1658 po té co utrpěl těžká zranění v boji s Turky přišel na myšlenku takovýto objekt financovat. Muselo se však čekat na dožití jeho matky i manželky. Sám zemřel roku 1664 ve svých 38 letech. Darování peněz do nadace z prodeje svých tří statků podmínil právě dožitím matky a manželky v nemovitostech. S přípravou výstavby Invalidovny bylo tedy započato až po smrti jeho ženy roku 1714. Vzorem pro nový objekt měl být velkolepý objekt Hôtel des Invalides v Paříži postavený Ludvíkem XIV. Původní projekt vypracoval vídeňský dvorní architekt Jan Bernard Fischer z Erlachu, po jeho smrti projekt dopracoval a stavbu uskutečnil Kilián Ignác Dienzenhofer, ikona české barokní architektury. Ten také vyprojektoval rozsáhlou budovu s devíti arkádovými dvory. Nakonec místo devíti domů byl postaven pouze jeden z nich s jedním dvorem. Od roku 1737 sloužila Invalidovna nepřetržitě zraněným vojákům všech válek Po první světové válce ji využívali invalidní legionáři.

Po ukončení stavby se okolí nijak zvlášť neupravovalo a leželo opomenuté. Později bylo armádním cvičištěm. Až po roce 1800 bylo vysazeno šest řad jírovců maďalů. Před Invalidovnou byla od roku 1823 do roku 1896 střelnice, která pak byla přestěhována do Kobylis.V 90. letech 19. století zde byl postaven pomník Petra Strozziho od sochaře Mořice Černila a pomník vojákům utonulým při povodních 3.9. 1890, jejichž život skončil ve Vltavě při záchranných povodňových pracích. Na přelomu století začala vznikat nová úprava parku , dokončená roku 1901. Vedle těchto úprav byly založeny také sousední Kaizlovy sady.

Dlouho Invalidovna sloužila mimo jiné jako archiv Armády ČR . Zde se skladovaly dokumenty vztahující se k českým vojákům, kteří sloužili v rakousko-uherské armádě, v legiích, v druhé světové válce atd. Právě tady museli po rozpadu Rakousko-Uherska vojáci z pluků, které sídlily na území Čech, žádat o potvrzení o počtu odsloužených let české vojenské úřady, aby získali vojenskou penzi.

Barokní budova dlouhodobě chátrala a nacházela se ve velmi špatném stavu. Její stav byl dále zhoršen dalšími povodněmi roku 2002 v Praze, protože se nachází v nejhůře a nejvíce postižené oblasti. Celá byla zatopena a cenné archívní materiály z archivu Vojenského historického ústavu a Národního technického muzea byly velmi poškozeny. Armáda je byla nucena přemístit do mrazíren, kde mají být uchovávány až do doby, kdy budou moci být restaurovány. Děje se tak postupně. V srpnu 2007 proběhnul tiskem článek, že se Invalidovna bude možná prodávat. Pět let po povodních tento krásný, ale velmi zdevastovaný barokní areál stále jen čeká na rekonstrukci. Budova nadále patří armádě, ve vyšších patrech sídlí vojenský archiv. Ministerstvo obrany ale již delší čas uvažuje o jejím prodeji. V roce 2008 by se archiválie měly přestěhovat do budovy bývalého vojenského gymnázia v Praze – Ruzyni.

Následně vojáci asi budovu označí za nepotřebnou. Pokud se objekt bude prodávat, hlavní město již oznámilo, že o objekt nemá zájem. Domnívá se, že musí přijít silný investor. Ministerstvo obrany odhaduje cenu nemovitosti na přibližně miliardu korun a další stamilióny si podle památkářů vyžádá rekonstrukce. Dnes je místo krásným romantickým parkem, který úhlopříčně vedené cesty rozdělují na lichoběžníková pole, v nichž jsou volně rozmístěny stromy. Najdeme tady břízy, jasany, jírovce, platany a akáty, které zjara překrásně voní. Ačkoli park je celkem upravený, kruhová prostranství pěstěná, trávník sekaný a vysázené růže tu kvetou jak o život přesto je na celé místo pohled velmi smutný. Dříve jistě krásná a unikátní budova dále chátrá, omítka opadává a omšelé stěny ztrácí ve slunci svou barvu. Jen do dáli svítí černé oko hodin se zlatými římskými číslicemi v jejím průčelí. Ty odměřují imaginárně její čas i její budoucnost.

Kaizlovy sady

Tento příjemný ale zanedbaný parčík leží na zelené ploše Karlína v Praze 8. Jeho prostor je vymezen ulicemi Sokolovská, U Invalidovny a Hybešova. Není velký, 1,69 hektaru zeleně se nachází v nadmořské výšce 186 metrů. Park je veřejnosti přístupný celoročně, zejména dětem tu slouží zdejší hřiště.

Před rokem 1823 se v těchto místech nacházely zelinářské zahrady a pole. Po postavení Invalidovny v blízkém okolí byly sousední plochy užívané jako cvičiště, následně střelnice. Až když se střelnice odstěhovala do Kobylis, byl její násep upraven a na toto místo situován čtvercový park, který byl dokončen roku 1901, zřejmě podle návrhu Julia Krýsy. Park dostal jméno po univerzitním profesorovi právníku Kaizlovi, který byl význačným politikem a obhájcem českého státního práva. Jeden čas se sady nazývaly Hakenovy, ale od 90. let 20. století nesou sady původní název Kaizlovy.

V parku najdeme sochu Vzpomínka od Břetislava Bendy. Je tady od roku 1964. Jedná se o bronzový akt sedící dívky. V zadní části sadů je možno vidět malé vybetonované jezírko, nepravidelného tvaru. V jedné části je doplněno umělou skalkou. V nejužší horní stěně je umístěn vtok pro napájení vodou. Voda v jezírku je však v současnosti pravděpodobně nejspíš děšťová. Současný stav parku je neuspokojivý, zanedbaný i když příroda si často poradí sama a bujaře roste jak ji napadne. Ke stromům, které jsou zde vysazené nepravidelně jejich vzhled patří, ale je spousta věcí, které se dají napravit a zlepšit, proto město výhledově uvažuje o revitalizaci těchto sadů.

V okolí parku bývalo rušno. Sokolovskou ulicí projížděly desetitisíce aut denně. V říjnu 2007 ale město otevřelo nový obchvat, který odvedl dopravu ze Sokolovské ulice. Pro obyvatele Karlína byl 30. říjen jedním z nejvýznamnějších dnů za poslední léta. Výjimečný byl i pro desetitisíce pražských řidičů. Město totiž otevřelo prodlouženou Pobřežní ulici na Rohanském ostrově, která významně ovlivní dopravu nejen v celém Karlíně, ale také zjednoduší cestu z centra na východ metropole. Šest set metrů dlouhá čtyřproudá silnice vede mimo zástavbu od Šaldovy ulice až zhruba ke stanici metra Invalidovna. „Auta už nebudou jezdit kolem obytných domů. Sokolovská ulice bude sloužit jen pro tramvaje a místní dopravu,“ řekl starosta Prahy 8 v roce 2007 Josef Nosek. A tak se také stalo. Od letošního jara bude v parku klid, ptáci zpívat a hlavně i slyšet…

Park na Lyčkově náměstí

Najdeme ho na Lyčkově náměstí, Praha 8, Karlín v nadmořské výšce 186 metrů na rozloze 0,42 ha. Park prošel před přelomem tisíciletí kompletní obnovou podle architektky Kateřiny Tomanové a nadále je veřejně trvale přístupný a slouží jak pro relaxaci místních občanů tak jako průchozí spojnice pro pěší.

Na prostoru dřívějšího Špitálského pole začala vznikat osada roku 1817. Byla pojmenována Karolinenthal. František I. místo nechal pojmenovat podle své čtvrté manželky Karoliny Augusty. Koncem 19. století se lidově nazývaný Karlín započal rozrůstat východním směrem až na dnešní Lyčkovo ( dříve Riegrovo) náměstí. Řešení tohoto parku už původně navazovalo na budovu školy, situovanou na jižní straně náměstí. Travnatý parter před budovou zkrášlují kruhy a ovály růží, po obvodu parku jsou obnovené aleje jeřábu, z původních dřevin tu najdeme lísky, buky, habry. Park je klidný, tichý a překrásná budova školy je jeho skvostnou dominantou.

Park na Karlínském náměstí

Praha 8, Karlín, park na výměře 1,54 ha s nadmořskou výškou 186 až 187 metrů. Stejně jako park na Lyčkově náměstí slouží pro relaxaci a jako pěší spojka. Nejdříve zde stál kostel sv. Cyrila a Metoděje ( 1845–1863), park vzniknul až v době rozvoje průmyslu v 2. polovině 19. století. Byl prvním městským parkem obce Karlín a byl dokončen až roku 1873.

Ze Sokolovské ulice je krásný průhled přes celý park až ke kostelu. Kostel dominuje celému parku i náměstí. V přední travnaté části je kašna bez vody. Mramorová kašna s dvěma kruhovými mísami nad kruhovým bazénem sem byla osazena při zřizování sadů roku 1862. Park je olemován chodníky ze všech stran. Podél východní části parku je dětské hřiště. Po obou stranách park lemují aleje z platanů javorolistých, uvnitř parku jsou lípy velkolisté. Nechybí tu ani keřové výsadby ponejvíce po obvodu parku. V letních měsících jsou lavičky plné lidí a park a hřiště zase plný dětí, místo je využíváno hojně místními Pražany k odpočinku. Pod solitéry, samostatně stojícími stromy jako je tady jerlín japonský nebo červenolistý buk lesní, polehávají studenti nebo rodiny s dětmi na malém pikniku. Hradba z alejí stromů a keřů po obvodu celého parku jsou clonou proti hluku z přilehlých ulic.

Celé Karlínské náměstí má projít v budoucnu významnou proměnou. Radnice Prahy 8 zde plánuje podzemní garáže a nad nimi zcela nový park, celkově za zhruba 60 milionů korun. Protože takovou investici nelze zvládnout z vlastních zdrojů je počítáno s využitím evropských fondů. Uvidíme v budoucnu, jak se získání financí a obnova parku zadaří. A co zbude z toho dnešního. Možná zanedlouho moje dnešní fotky budou už dávnou historií, na kterou si sotva kdo vzpomene.

Sem jsme se s dcerami nachodily hodně. Především proto, že k Libeňskému zámečku mám nostalgickou vzpomínku a také proto, že přímo naproti parku chodily dcery na jazykovou základní školu. Nejkrásnější je tady reprezentační prostor před hlavním průčelím zámečku, mírně na kopci.

Park je poměrně rozsáhlý, dnes disponuje výměrou 4,25 ha v nadmořských výškách od 184 metrů do 210 metrů. Z východu jej lemuje ulice Zenklova a z jihu ulice U Českých loděnic. Jméno Františka Thomayera nese park od roku 1958, kdy zde byl odhalen i Thomayerův pomník. Na zámečku se od poloviny 20. století konají svatby. Na tomhle kouzelném romantickém místě se brali moji rodiče a vdávala jsem se zde i já. Nedaleko odtud prožili svůj život dva čeští nestoři, spisovatel Bohumil Hrabal (28. 3. 1914 až 3. 2. 1997) ale i grafik Vladimír Boudník (17. 3. 1924 až 5. 12. 1968). Oba odešli z tohoto světa smutně. Boudník se omylem uškrtil, Hrabal vypadl z okna nemocnice, když údajně krmil holuby. Svérázný spisovatel prožil velkou část svého života nedaleko, v Libni, v ulici Na hrázi, kterou on sám poeticky nazýval Na Hrázi věčnosti. Právě tady napsal některé pábitelské knížky jako Svatby v domě a Něžný Barbar.

První zmínka o Libni je už z roku 1363 a ku městu Praze byla připojena v září 1901, a to předtím byla od roku 1898 samostatným městem. Ulice Na hrázi vznikla v 18. století na hrázi rybníka, který sahal přes celou dolní Libeň až za automat Svět pod libeňským zámečkem. Pražští primátoři, kteří kdysi měli zámeček za letní sídlo, pluli prý v ozdobných lodičkách po tehdejším rybníku až k ulici Na hrázi a mávali vstříc svým voličům.

Ale vraťme se k počátkům, k původně lesnatému vrchu, zvanému Okrouhlá hora. Tady, za vlády Karla IV. stála tvrz a lesy v širokém dalekém okolí ustupovaly vinicím, které na tomto místě zakládal patricijský rod Rotlevů ze Starého Města pražského, jemuž pozemky patřily až do roku 1437. Majitelé se pak střídali do doby, než místo gotické tvrze stanul na místě zámeček, který nechala postavit Eliška Hoffmannová provdaná za Fridricha z Černhausu. Roku 1608 tady byl uzavřen tzv. Libeňský mír mezi Rudolfem II. a jeho bratrem Matyášem. Matyáš podporován moravskými i rakouskými stavy chtěl se zmocnit bratrova trůnu a tažení zastavil po Libeňském míru jen proto, že se Rudolf II. vzdal v jeho prospěch Uher a ještě mu zajistil nástupnictví v Čechách. Roku 1662 zámeček koupilo město a až do poloviny 19. století bylo zde již výše zmíněné letní sídlo pražských primátorů. V letech 1769 až 1770 byl rokokově přestavěn podle Jana Prachnera. V 80. letech 19. století si Vojta Náprstek usmyslel , že zřídí v zámečku polepšovnu a vychovatelnu nezvedených dětí a tak se za pomoci profesora Saura také stalo. V okolí zámku byly zpustošené plochy, které byly tou dobou revitalizovány. Do zámecké zahrady bylo vysazeno na pět set ovocných stromů.

Ústav pro mravně narušenou mládež ve věku od osmi do osmnácti let se jmenoval Pražská vychovatelna. Sloužil 55 chovancům a byla zde obecná a pokračovací škola a také čtyři řemeslnické dílny. Ústav byl předvojem pozdější Vychovatelny postavené o něco výš. Počátkem 20. století došlo k další stavební úpravě pod vedením stavitele Bartoňka. Malby ve Velkém sále i v ostatních interiérech restauroval r. 1909 Jakub Obrovský. Ani dnes nikdo nepřehlédne pomník při úpatí parku JUDr. Jana Podlipného, českého vlastence, starosty hlavního města Prahy a prvního starosty České obce sokolské.Tento pomník v nadživotní velikosti byl slavnostně odhalen roku 1935. Jeho autorem je akademický sochař prof. Jaroslav Brůha.

Roku 1946 byl velký sál v zámečku upraven pro účely svatební síně. Později zde sídlil Obvodní národní výbor Prahy 8. Teprve v r. 1996 – 97 byly znovu prováděny náročné rekonstrukce celého objektu, i fasáda opět změnila kombinaci barev. V interiéru obřadního sálu a přilehlých prostorách byly provedeny úpravy dle návrhu architekta Pavla Kolíbala. Při této rekonstrukci byly v předsálí pod omítkou objeveny dosti rozsáhlé nástěnné malby z počátku 18. století, jejichž obnova byla svěřena restaurátorkám Renatě Drahotové a Dominice Machačové. Zajímavostí je, že v současné době lze na jediném místě v Praze uzavřít civilní i církevní sňatek pod jednou střechou , a to v Libeňském zámku ve Velkém sále sňatek civilní a ve vysvěcené a zrestaurované zámecké kapli církevní sňatek. V kapli se také ojediněle koncertuje.

Když se roku 1898 Libeň stala samostatným městem, byl tady podle návrhu Františka Thomayera vybudován novokrajinářský park. Ten je utvořen z menší části krásnými terasovými partiemi na jižní straně zámečku a z větší části leží na velkých plochách na severozápad nad zámečkem. Na odkrytých skalách je alpinum. Před zámečkem, zejména na jaře nepřehlédneme kvetoucí sakury, magnólie a tvarované tisy červené. V zadním traktu parku jsou cesty vedené po vrstevnicích a vyhlídky na Prahu, na Libeňský ostrov a na Vltavu. Střídají se zde stromy mnoha druhů, listnáče i jehličnany.

Na své si v těchto sadech přijdou i děti. Rybářská loď se dvěma skluzavkami na cvičení rovnováhy, pro šplh, schody, pískoviště, kolébačky jako pes, koník, čtyřlístek, kolébačka vahadlová je nenechají v klidu. Oplocené hřiště se nachází v parku mezi hlavní pěšinou a přírodním valem. V přilehlém okolí je zbudováno také hřiště na petangue.

Obě dcery ještě zažily slavnostní otevření školní naučné stezky Thomayerovy sady, které proběhlo 20. září 2006. Zúčastnil se ho i starosta Prahy 8 Josef Nosek, čímž potvrdil význam celé události. Přítomni byli i další zástupci městské části Prahy 8. V hojném počtu přišly děti jak z jazykové školy spolu s ředitelkou Irenou Lhotkovou a autorkou stezky, učitelkou Dominikou Dobrylovskou, ale byly pozvány i děti z jiných základních škol a probíhaly tady soutěže o ceny a radovánky.

Zamýšlená stezka je v mnoha směrech výjimečná. Není to jen proto, že se jedná o první školní naučnou stezku, ale i proto že může být využita pro výuku základních i středních škol jako doplnění či zpestření učiva o životním prostředí, organismech, geologii či historii, čímž plně uspokojuje současné požadavky moderního školství. Naučná stezka má 20 informačních panelů, které se vztahují k nejrůznějším tématům, většinou přírodovědným. Nechybí tu však ani historie Libně s jejími významnými stavbami a panel připomínající dalšího významného občana Libně, spisovatele Eduarda Štorcha, který usiloval o spojení školy s pobytem dětí v přírodě. Skutečnou školu v přírodě prakticky vyzkoušel v letech 1926–1930 ve své proslulé Dětské farmě, kterou vybudoval z vlastních prostředků na Libeňském ostrově. Děti vodil o nedělích po okolních krásách přírody, vedl skautský tábornický oddíl, učil děti bruslit, lyžovat a plavat. Ani jeho osud nebyl lehký, po vážném úrazu Eduard Štorch částečně oslepl a roku 1939 odešel do penze. Ani tyto ztížené podmínky mu nebránily, aby se v dalších letech mohl věnoval literární tvorbě pro děti a mládež.

Na panelech naučné stezky najdeme i informace o povodni 2002 a protipovodňových opatřeních. V Thomayrových sadech, na louce u studánky, kde ústí Rokytka do Vltavy se také každoročně pořádá dětský den, loni byl již šestnáctý v pořadí a pořádá ho místní TJ Sokol Libeň. Vždy to byly dny plné her a soutěží a rozzářených dětských očí. Mimoděk to vypadá , že náhodou zde pokračuje jak tradice tak myšlenka Eduarda Štorcha, umožnit pražským dětem co nejvíce radostného sportovního vyžití v lůnu přírody, která se na těchto místech po staletí udržela dodnes.

Břevnov patřil k nejstarším osadám náležejícím Praze. Jeho vznik a vývoj byl poznamenán tím, že zde vedla prastará cesta z Prahy na západ a především založením Benediktinského kláštera. V roce 1907 byl povýšen na město a ku Praze připojen roku 1923. K Praze 6 v roce 1960.

Rozlehlá zahrada o výměře 12,4 hektaru leží v Markétské ulici č. 23 a je součástí klášterního komplexu benediktinského arciopatství sv. Vojtěcha a sv. Markéty v Břevnově na Praze 6. Zahrada je ve svahu v nadmořských výškách od 325 do 368 metrů v různých výškových úrovních. Díky těmto několika úrovním je velmi přehledná a z té nejvyšší můžete vidět téměř celou plochu zahrady. Také díky vytrvalé a svědomité péči je stále krásná a čistě upravená. V hlavní části zahrady je oranžerie, ze které zbyly více méně trosky, ale i tak je mimořádná svou historickou hodnotou. Ovocný sad je vhodný k rozjímání a relaxaci stejně jako upravené hlavní i vedlejší cesty. Ty jsou plné návštěvníků po celý rok stejně jako sad. Chodí sem celé rodiny, rodiče hrát si s dětmi, samotní lidé se psy, důchodci ruku v ruce a posedávají všude při hezkém počasí. I milenci sedí v trávě kdekoli po sadu pod stromy. Všude je tady klid a mír a spousta krásných pohledů na opravenou architekturu staveb i zahrad.

V letech 1990 až 1995 tady došlo k rozsáhlé rekonstrukci budov, ale i kostela a konventu a pavilonu Vojtěška. V započatých pracích se stále a průběžně pokračovalo dílčími obnovami. Benediktinské arciopatství u sv. Markéty, tuto mimořádně významnou církevní, historickou i kulturní památku, v roce 1997 navštívil papež při tisíciletém výročí mučednické smrti zakladatele kláštera sv. Vojtěcha.

Na místě původního prvního mužského kláštera v Čechách (založen 14.1. 993 sv. Vojtěchem a knížetem Boleslavem II.) stojí klášter z 1. poloviny 18. století. Podle legendy prý původní název vzniknul podle břevna plavajícícho ve zdejší studánce, které tam objevil sv. Vojtěch. Břevnovský klášter je dnes jedna z nejcennějších historických památek Prahy 6. Jde o nejstarší klášter u nás a jednu z nejvýznamnějších staveb vrcholného baroka stavitelů Kryštofa a po něm jeho syna Kiliána Ignáce Dientzenhoferů. Roku 2008 oslavil již 1015. výročí svého založení. Od roku 1990 postupně dostává díky četným rekonstrukcím a opravám čistší ráz a o jeho zachování a úpravy se snaží jak řád benediktinů, kteří jsou zde „doma“(původně byli vyhnáni komunisty a místo využívalo Ministerstvo vnitra a státní ústřední archiv jako depozitář, až po roce 1990 byl majetek navrácen benediktinskému řádu), tak také úřad Prahy 6, který se na některých opravách finančně podílí. Rehabilitace této národní kulturní památky v jeho původních hranicích včetně hospodářské části a barokního parku byla záměrem městské části Praha 6. Roku 1991 byl klášter vyhlášen národní kulturní památkou.

V první polovině 18. století vzniklo také dochované členění a koncept barokní zahrady. Už tehdy byl upravován terén a založeny terasy. Na ně navazovalo postavení hlavních terasových zdí a byla dokončena výstavba pavilonu Vojtěška a také oranžérie. Tehdy měla barokní zahrada část veřejnou, klausurní a hospodářskou. Klausurní zahrada přiléhala k budovám ze severu, v její těsné blízkosti byly zahrady užitkové a okrasné jako Šudovka, Kuchyňská, Provizorská, Správcovská, Převorská a Farská. Na třetím nádvoří na západ byl Rajský dvůr. Opakované zábory a plenění kláštera v letech 1743, 1848 a 1870 a hlavně požáry se postaraly o nedochování dokladů o výsadbách v těchto zahradách.

V místech pod ohradní zdí kláštera u Markétské ulice bývala vestavěná zahrádkářská kolonie z 60. let 20. století, zmenšený rybník měl hráz v havarijním stavu, pivovar a ovčín zmizely při budování Patočkovy ulice a kvalitní výsadba barokního parku a hospodářského zázemí kláštera byla zčásti nahrazena tendenční výsadbou z bříz a náletů. Tehdy se proto radnice rozhodla učinit značné změny. Řešený prostor je vymezen ulicemi Bělohorskou a Patočkovou z jižní strany, ohrazeným areálem kláštera na severní straně, břevnovským sídlištěm na východě a prostorem palouku za ul. U Vojtěšky na západě. Tento prostor je stejně jako převážná část území nedílnou součástí historického areálu národní kulturní památky Břevnovského kláštera sv. Markéty. Bylo rozhodnuto pro obnovu původní podoby alespoň zčásti .Tam, kde to bylo ještě možné.

Zajímavé je, že dnes uzavřený klášter ve vnitřním ohrazení opěrných zdí a hospodářských staveb žil v minulosti svébytným způsobem, založeným na soběstačném hospodářství. Od prvopočátku předpolí kláštera tvořil velký hospodářský dvůr s pivovarem, ovčínem a velkou užitkovou zahradou včetně velkého pivovarského rybníka a sádky. Klášterní komplex dosahoval až k ulici Bělohorské, kde dnešní kulturní dům Kaštan býval hostincem při dvoru klášterního pivovaru. Areál byl uzavřený do sebe a obehnaný ohradní zdí.

V 50. letech s výstavbou ulice Pionýrů (dnes Patočkova) byly zbourány všechny hospodářské objekty i ohradní zdivo a byl necitlivě upravován původní velký rybník. Byl tím zcela zničen celkový krajinný ráz okolí kláštera. Vše dovršila stavba sídliště a k němu vedoucí komunikace v okrajové východní části v 70. letech dvacátého století. Sídliště je jakoby přimknuto k opěrní zdi areálu v místě, kde bývala původní stará břevnovská náves . Na přelomu tisíciletí již nebylo možné klášter vnímat jako součást něčeho většího v kontextu na širší okolí. Proto řada projektantů i památkářů usilovala po mnoho let o nápravu a alespoň částečnou obnovu k původnímu stavu v místech, kde ještě něco řešit šlo. Bylo rozhodnuto, že úpravy neminou zdi, zahrady, rybníky a nedaleké sportoviště.

Po mnoha dílčích již zrealizovaných úpravách vznikla komplexní studie zpracovaná ing. arch. D. Tůmovou „Úpravy předpolí břevnovského kláštera sv. Markéty“ řešily zejména sjednocení různorodých ploch zeleně v jeden organický celek včetně zapojení rušené zahrádkářské kolonie do parkového komplexu, obnovení barokní urbanistické osy ve vazbě na objekt prelatury, úprava provizorního parkoviště a revitalizace biologické složky parkových ploch s důrazem na řešení problémového fyziologického stavu břehových porostů. Návrh obnovy vycházel z náznaku historického stavu z období vrcholného baroka a navrhoval zjednodušenou formou rehabilitaci původní zničené podoby klášterního předpolí. Celý prostor byl rozdělen do třech územních částí (čtvrtá část se týkala sportovního zázemí sídliště a dětského hřiště) a s obnovou bylo započato roku 2003.

První částí je nástupní prostor ke klášteru, kde byla obnovena klášterní zeď v pohledově exponované jižní části závěru Patočkovy ulice. Tím došlo k oddělení klidové části předprostoru kláštera od rušného provozu frekventované komunikace. Další částí byla obnova vstupní barokní brány od K. I. Dientzenhofera a umístění sochy sv. Jana Nepomuckého se zachováním původního výtvarného záměru. Návrh počítal i s ideovou obnovou původního ovčína, který uzavíral areál na západní straně, včetně obnovy západní brány. Druhou částí je předprostor prelatury, kde dominuje obnova původní barokní osy, směřující od prelatury východním směrem. Je zdůrazněna alejí a ukončena symbolickou bránou. Původní uzavření východní části kláštera je připomenuto v půdorysné stopě nízkou parapetní zídkou a mezi ní a současnou hranicí kláštera se nalézá původní barokní užitková zahrada pojata zjednodušeně jako užitkové sady.

Vodní plochy, Markétské rybníky a potok Brusnice, zůstávají dominujícími přírodními prvky řešeného území, které podtrhují celkovou monumentálnost břevnovského kláštera a jeho zasazení do přírodního rámce. Tuto myšlenku se zdařilo prosadit na sto procent, protože nelze si nepovšimnout krásných průhledů přes vodní plochu rybníka Velká Markéta a to ze všech stran. Rovněž zde umístěný altán evokuje rybářský domek situovaný v těchto místech na břehu rybníka a krásně se odráží v ploše vodní hladiny. Původně stojící, dnes již zbouraný pivovar, je v návrhu připomenut v náznakové obnově jeho stěny v pěší trase podél Patočkovy ulice.

Malá Markéta – dříve méně udržovaná a zpustlá část vodních ploch i okolní zeleně procházela razantnější úpravou spolu s realizací stromořadí podél barokní osové cesty. Protékající potok Brusnice tady vytváří ústřední osu celé údolní nivy. V návrhu byla uplatněna úprava s otevřením propustků, které vedou trubkami pod cestami. V krajinářské úpravě se uplatnily dřevěné mostky a lávky. Byla dořešena revitalizace s přirozenější modelací břehů, průběžně byla osazována nová břehová vegetace.

Celá obnova areálu byla navržena do tří etap. V první etapě došlo k rekonstrukci havarijní hráze rybníka, k obnově dětského hřiště před sídlištěm a k úpravě prostoru před prelaturou. Druhá etapa řešila nástupní prostor kláštera, třetí etapa revitalizovala rybníky a potok Brusnice.

Dnes se zde nalézá opravený kostel sv. Markéty, budova konventu, Rajský dvůr, který je obklopen zazděným ambitem, dvůr konventu a dvůr prelatury. Rozlehlé zahrady , v nichž najdete pavilon Vojtěška, gloriet Josefka a kapli Lazarka. Nepřehlédnete trosky Oranžérie, krásné zejména když jsou osvícené večerním sluncem. Můžete zde projít nejen zahrady, ale i terasy, ovocný sad a lesnatou část. Nahlédnout můžete i do hřbitova.

Vstoupit je nejlepší krásnou opravenou vstupní branou z Markétské ulice, postavenou Kiliánem Ignácem Dienzenhoferem roku 1740, která je zdobena sochou sv. Benedikta a andílky od Karla Josefa Hiernla. Hned za ní je upravený vstupní prostor, po levé straně sýpka, po pravé straně hospodářský dvůr a hospůdka, kde výborně vaří. Komu by se chtělo udělat si ještě delší výlet je možné projít vpravo na svazích nad Patočkovou třídou k souboru meziválečných sociálních bytů a obytné zástavbě různých stylů. Vlevo na svahu se mísí novější sídliště s uličkami starých činžáků i rodinných domků. Půjdete postupně kolem Radimovy ulice dále, kde jsou vidět výškové budovy studentských kolejí a za nimi rozlehlá zahrada s rybníkem a usedlostí Kajetánka s malým zámečkem. Za osamělým domem stará kajetánská kaple v podobě románské rotundy, a za přilehlým parčíkem s rybníkem Vincentinum další usedlost Petynka a vedle potom Malovanka.

Kdybych měla psát podrobně o všech zahradách a usedlostech v Praze, bylo by to pomalu ještě na další rok. Z toho důvodu se tyto další krásná místa Prahy 6 bližšího popisu v cyklu o pražských zahradách nedočkají

Park se nachází v blízkosti obory Hvězda a nedaleko Markétské zahrady (zahrady kláštera v Břevnově) na Praze 6 podél ulice Tomanova. Na území dnešní Ladronky se nacházely od 10. století lomy na opuku. Mezi nejstarší známé patřil opukový lom Johanitů, z něhož zůstal až do dnešních dob zachován fragment západně od barokní usedlosti Ladronka. Před první světovou válkou byly opukové lomy zasypány a vznikly tady cvičné zákopy a cvičiště vojáků. Areál volného času byl budován v celé rozloze pláně, která má nyní síť pěších cest s in-line bruslařskou dráhou dlouhou 3 800 metrů. Najdeme zde dětská hřiště, volejbalové kurty, posilovací stroje, travnaté plochy pro rekreační míčové hry, fotbalové hřiště, plochu, na které modeláři létají s uměleckými modely letadel.

Areál pro bruslení byl stavěn v letech 2002 až 2005, kdy byla též rekonstruována usedlost Ladronka. Ta má jméno po italském hraběti Filipu Ferdinandovi de la Croně, zjednodušeně Lagrone, lidově Ladrone. Ten byl pánem tohoto motolského panství v letech 1677 až 1700. Postavil zde tenkrát proslulý zájezdní hostinec. V roce 1713 zde propukl mor. Protože za čas při epidemii břevnovský hřbitov nestačil, mrtvé začali pohřbívat do společného hrobu právě zde u Ladronky. Usedlost tenkrát patřila maltézským rytířům, kteří ji měli v majetku až do roku 1922. Po té se stala majetkem hlavního města Prahy. Kdysi tudy vedla historická cesta, u které stával výletní hostinec.

Po odklonění cesty v běhu 19. století se původní hostinec změnil v hospodářskou usedlost. V počátcích 20. století byla upravena jako obytná na jednotlivé chudinské byty, po druhé světové válce tady měla sídlo organizace Sady lesy zahradnictví a teprve v té době se dá hovořit o počátcích vlastního parku, kdy bylo místo soustavně zvelebováno. Po odchodu firmy začal park pustnout. Od roku 1964 byl sice původní barokní statek památkově chráněn, ale trvale chátral. Objekt, který byl v majetku státu a sloužil jako sklad Státního statku hl. m. Prahy, poté Pražským silničním a vodohospodářským stavbám byl ve stavu stále žalostnějším. Z tisku z let 1994 až 2000 víme, že byl v této době obsazen squattery. Až 9. listopadu 2000 městská policie ve spolupráci se soukromou bezpečnostní agenturou objekt násilně vyklidila. A až od roku 2003 se Městské části Praha 6 podařilo jej začít rekonstruovat a zřídit zde restaurace, občerstvení, sociální zázemí, půjčovnu sportovního zboží – především in-line bruslí a čtyřdráhový bowling.

Statek Ladronka je položen na hraně náhorní plošiny a jižního svahu, který padá směrem k Motolu a Homolce a je srdcem celého místa. Východní a jižní strana statku nabízí krásné pohledy na jih Prahy. Hlavní pěší osy parku se křižují v těsné blízkosti usedlosti. Cílem architektonického řešení při rekonstrukci bylo zachovat stávající charakter a formu usedlosti Ladronka a zároveň umožnit v tomto souboru staveb sportovně rekreační a kulturně společenskou funkci požadovanou zadáním investora.

Architektonické řešení z provozních důvodů propojuje některé části stávajícího objektu mezi sebou a zároveň umožňuje větší optické i funkční otevření usedlosti směrem k okolnímu parku. Pro dosažení tohoto cíle obnovili autoři na původním místě západní a východní vjezdy a brány do areálu. Ve výtvarném scénáři rekonstrukce jsou vedle sebe vědomě postaveny stávající tradiční budovy s ponechanou křivostí zdí, nepravidelností okenních otvorů a rozmanitostí sedlových střech a nové prvky se zcela soudobým výrazem. Nové prvky jsou v kombinaci skla, oceli a obkladu z velkoformátových desek. V konstrukci skleněných výplní jsou použity ocelové prvky vycházející se zámečnického až kovářského zpracování válcovaných profilů. Skleněné výplně jsou lepeny přímo k těmto prvkům, aby bylo docíleno kontrastu moderní bezrámové zasklívací technologie a poměrně tradičního zámečnického řemesla. Konstrukční ocelové prvky lávky a venkovního schodiště jsou z válcovaných profilů. Toto řešení a informace o jeho realizaci podala tisku firma architekt: Šafer Hájek Architekti s. r. o. a autoři: Ing. arch. O. Hájek, Ing. arch. T. Pavlík, Ing. arch. L. Fecsu, Ing. arch. P. Čížková, Ing. arch. J. Šafer. Realizace stavby byla oceněna titulem „Stavba roku 2006“.

Prostředí je tady všude velmi inspirativní, čisté, plné prostoru a svobody. Lidi všech věkových kategorií jsem tady potkávala nejen na kolečkových bruslích, kolech a kovových koloběžkách. Na travnaté ploše se hrál fotbal, mamka s dcerou badminton, jiná rodina baseball. Nadšenci pouštěli ve vzduchu malá letadla na vysílačku. Po cestách, kudy se nejezdí chodili lidé se psy, maminky s kočárky, tátové učili syny a dcery jezdit na kole. I dvě dětská hřiště v krásném prostředí s novými herními prvky byla úplně plná. Rodiče se vyhřívali na sluníčku na spoustě laviček, které tu doslova roubí všechny cesty a děcka lítala na houpačkách až do nebe.

Jedno ze hřišť zvané Dětské hřiště Tomanova bylo zrekonstruováno v září 2006. Jeho dnešní podoba stála téměř 1 milion korun a bylo již vybudováno v souladu s požadavky na dětská hřiště v EU. Do budoucna je v plánu areál nadále rozšiřovat a to západním směrem. A je proč. Obliba celého areálu už dávno překročila lokální charakter i sezónnost.

Když sem vyrazíte za sportem nebo na procházku zjistíte, že parkem vede Poutní cesta výklenkových kaplí z Lorety do Hájku. Ta byla vybudována roku 1720. Kdysi to bývalo dvacet kaplí, jejichž výzdoba byla inspirována výjevy ze života svatého Františka a svaté Marie. Dodnes se dochovalo jedenáct kaplí. Jedna dokonce na zahradě u jedné vilky, kterou jsme cestou sem míjeli. Městská část Praha 6 je postupně nechává opravit. Uvnitř nich ale žádná freska není, alespoň u těch, které jsem viděla. Mají jednolitou béžovou omítku.

Ještě pro zajímavost. Ladronka je místem, kde se ráda schází pražská smetánka. Třeba loni, v červnu 2007 tady oslavila své šedesátiny známá česká zpěvačka, Helena Vondráčková. Krásný a originální dárek jí zařídil kolega Václav Neckář a to projížďku kočárem, který ji odvezl na nádvoří usedlosti Ladronka, v níž na ni čekalo na 300 hostů.

V parku Ladronka se také opakovaně pořádá akce in-line párty. Na podzim 2007 tady proběhlo již páté setkání nadšenců tohoto sportu. Na pořadu bylo samozřejmě bruslení, ale i pro nebruslící osazenstvo byla připravena spousta her a pro velký úspěch z minulých setkání proběhly opět nějaké soutěže o hodnotné ceny.

Na podzim nás zase čeká Ladronka 2008. Je to kulturní, sportovní a společenská akce realizovaná již sedmým rokem ve spolupráci s Městskou částí Praha 6. Akce je určena hlavně dětem, dospívající mládeži ale i nejširší veřejnosti. Hlavním cílem celodenního programu je zábava a poučení, v kontextu trávení volného času s důrazem na sportovní a kulturní vyžití, osvětu a nespecifickou drogovou prevenci. Nad akcí tradičně přebírají záštitu primátor HMP Pavel Bém a starosta MČ Praha 6 Tomáš Chalupa. O atraktivitě a kvalitě programu dlouhodobě svědčí vzrůstající návštěvnost, v roce 2007 již 12 000 návštěvníků, a zájem a podpora médií. Akce Ladronka 2008, která nás hned po prázdninách čeká, představuje unikátní nekomerční projekt. Během jednoho dne mají návštěvníci možnost vidět mnoho nových a zajímavých sportovních disciplín, exhibice našich reprezentantů, setkat se s známými osobnostmi, mohou sportovat, soutěžit, užít si koncert nebo jen tak relaxovat…to vše zdarma! Program je složen ze sportovních aktivit a exhibic, vystoupení hudebních skupin, tanečních vystoupení, autogramiád, prezentací neziskových subjektů, diskuzí, atrakcí a soutěží. Vzpomeňte si na Ladronku až bude léto za námi a přesto si budete chtít kvalitně zasportovat a užít si relaxace. Zkuste přijít právě sem.

Tak tady jsem jako ryba ve vodě, je to místo mého dětství a her. V Rooseveltově ulici, kde je parčík s krásným kovovým altánem, jsem bydlela celých 25 let. Pásy domů jsou zde protkány zahradami a každá ze zahrad a parků je věšena jako malý korálek na náhrdelník, který spojuje největší zelenou plochu Stromovku s masivem zeleně v okolí Pražského hradu. Procházíte se mezi zástavbou 20. a 30. let minulého století a mezi každým blokem domů najdete skvost. Uzavřenou, chráněnou zahradu patřící těm, kdož v domech okolo bydlí.

Sami lidé, kteří zde žijí se také svépomocí o tyto zahrady starají a tak je některá krásná a romantická, upravená a naleštěná jako pravý diamant a jiná ztrácí svůj lesk pod nánosem prachu a stáří. V Dejvicích dnes žijí hodně staří lidé. Mladé rodiny jsou zde pomálu, většinou jen tam, kde zdědily byty po předcích. Přece jen se ale v posledních letech hřiště zvolna zaplňují dětmi. Bylo období, kdy tady žila spousta stařečků nad 80 a 90 let a všichni posedávali přes léto v parcích a zahradách v tichu a dětská hřiště tu zela prázdnotou. Taky jich tady nikdy nebylo mnoho.

Parky měly rozsáhlé zelené plochy a lavičky a upravené cesty, ale jen výjimečně prolézačky a houpačky. Dětí a mladých rodin zvolna přibývá a tak přibývá i rekonstrukcí větších parků a dětských hřišt. Pro zajímavost ve věku 0–14 let žije na Praze 6 pouhých 11,4% obyvatel.

Zelené bohatství Prahy 6 tvoří více než 250 ha zelených ploch spravovaných radnicí, která investuje ročně přes 100 milionů korun na jejich uchování a zvelebení. V části Dejvice je rozvoj parků a parkových ploch také pečlivě plánován.Cílem územního rozvoje v oblasti životního prostředí je rozvoj parků a parkových ploch v centrálních oblastech čtvrti. Hlavní zásadou a cílem je myšlenkový záměr, aby každý sídelní celek měl svůj centrální park. V důsledku této nosné myšlenky je a nadále bude posilován význam jednotlivých systémů zelených ploch v územích, která jsou souvisle zastavěna zelenými pásy historické zeleně a těch je v Dejvicích doslova nepočítaně. Proto také dostala tato čtvrť přízvisko „zelená“. U těch nejvýznamnějších je a bude posilována odlišná identita a samozřejmě význam jednotlivých parkových ploch. Bude zaveden odpovídající provozní režim co se týče míst pro hru dětí nebo venčení pejsků či relaxačních ploch.

Příkladem je mnoholetý park Ve struhách , kde je nyní připravována rekonstrukce, která povede k zavedení zvláštního návštěvního řádu, protože zde bude založena Japonská zahrada. Ta by měla být dokončena v roce 2010. Právě tento neprostupný park, údolí plné romantické zeleně v okolí tenké strouhy vody, která vede z kopce dolů byl parkem her malých dětí a zůstal jím dodnes. Co jsem se tu jako malá nabobovala do dna ke strouze a v létě namáchala nožiček v jejím toku.

Na fotce jsem tam při včerejší procházce zachytila tři malé holčičky jak se brouzdají a hrají si na kraji strouhy a všude kolem zeleň kam až oko dohlédne. Nic se tu za těch třicet let nezměnilo. Část rokle je téměř neprostupná. Co náletových dřevin a křovin si tady bujně vegetí. Vysoké vzrostlé stromy dělají všude chlad a stín a daří se tu mnoha vodním rostlinám. Na horní části parku je velké betonové posprejované hřiště pro náctileté a rovná kulatá plocha pro hry.

Celá plocha se v úzkém pásu svažuje dolu k budově Léčebny pro dlouhodobě nemocné a Chitussiho nemocnici. Léčebna sama je obklopena dalším velkým parkem, který není udržovaný. Tráva tam sahá až nad kolena a plevel si vesele roste skoro do nebe. Místo ponechané ladem, ale má svoje kouzlo, svoji vlastní sílu ve svobodě, kterou zde rostliny mají. Velmi vysoké vzrostlé a staré stromy tu vytvářejí mnoho zákoutí a samý stín. Park by měl sloužit dlouhodobě nemocným k procházce a posezení. Leží zde však obvykle lidé už velmi těžce nemocní na dožití a nebývají ve stavu, aby se ještě mohli procházet. Z jedné strany je zahrada viditelná a nikoho jsem v ní nezahlédla. Ze strany od parku ve struhách je obklopena vysokou zdí. Možná sem někdy zavítají návštěvy s nemocnými z nemocniční části.

Park Ve struhách leží mezi ulicemi Rooseveltovou a Na Marně. Dnešní park je zbytek původního velkého Bučkova parku. Právník a univerzitní profesor Josef Ignác Buček z Heraldic jako majitel statku v Ovenci založil roku 1786 původní sady u Podbabské silnice. Ještě pro zajímavost štěrkopísková terasa na jižní hraně parku byla zdrojem pro první vodovod Bubenče. Vodárna byla v místech dnešní mateřské školky v Terronské ulici. Uprostřed dnešního parku pramení bezejmenný potok, spíše strouha, přítok Dejvického potoka.

Od roku 2007 je pečlivě připravována rehabilitace historického zeleného pásu Dejvic spojujícího Stromovku s masivem zeleně Pražského hradu. Tento historický zelený pás je tvořen soustavou parkových ploch, které byly dosud upravovány bez podpory vzájemné vazby celistvosti. Některé z nich, jako park na Lotyšském náměstí, zvaný Lotyšák, doznal mnoha změn. Při několika rekonstrukcích v minulosti mnohokrát změnil podobu. Přesunula se dětská hřiště, pískoviště, sportovní část areálu byla značně zušlechtěna a zlepšena. Místo původního jednoduchého hřiště tady vznikly úplně nové moderní plochy pro hry. Levá část parku byla obkroužena cestou, osazena lavičkami, zatravněna. Do nenávratna zmizely cesty původní, kde na konci jedné slepé cesty stály do písmene U tři lavičky, místo mých pubertálních let, kde jsme se do noci všichni spolužáci a kámoši setkávali a dlouze diskutovali o životě, o světě, když nám bylo …náct.

Dětské hřiště, které i s pískovištěm a prolézačkami bylo kousek za třemi lavičkami, bylo celé přesunuto do druhé části parku a zde byly všechny plochy pod stromy zatravněny. Zůstala tu jen stará lípa a mohutná sakura, dalších pár stromů a zahrádky k domům po obvodu. Jinak se za ty roky parčík změnil k nepoznání.

Původně tento park vznikl při regulaci Nových Dejvic roku 1928 podle plánů profesora ing. Arch. Antonína Engla. Na místě dnešního hřiště stávaly ve 30. letech minulého století provizorní školní budovy a můj táta tam chodíval do základní školy. Když jsem já bývala malá holka, na Lotyšáku bylo krásné loutkové divadlo Brouček v původní zástavbě a viděla jsem celý jeho repertoár. Prodávali tam o přestávce zmrzlinu Jahůdka a Pierot a já byla vždycky zvědavá, jestli z maminky vyloudím 70 haléřů nebo celé 3 koruny na oblíbenou kornoutovou. To všechno je už dávno pryč. V letech 1999 až 2000 došlo k poslední obnově parku, přičemž východní polovina je upravena jako dětské hřiště a polyfunkční rekreační plocha, zatímco západní část má charakter typického městského parku – zeleň, vzrostlé stromy, lavičky a okružní cesta. Změn za ty roky opravdu neúrekom.

Jiné parky jsou ale stále stejné jako bývaly a je na nich znát spíše zub času než lidská ruka. Například park Lázaro Gárdenase, který je také součástí pásu parků spojující zelený masiv Pražského hradu s Královskou oborou Stromovka. I tento park vznikl na základě regulačního plánu profesora ing. Arch. Antonína Engla ve 20. letech 20. století. Původní charakter této městské zeleně je ještě zachován v množství starých vzrostlých stromů. Park najdeme mezi ulicemi Antonína Čermáka a Maďarskou. Nedaleko severního okraje parku jsou dva pomníky jihoamerických revolucionářů. Pomník Benita Juáreze, mexického vojevůdce a politika indiánského původu, který byl v letech 1861 až 1870 mexickým prezidentem. Jde o bronzovou bustu od neznámého mexického sochaře a je zde od roku 1972. Druhý pomník je od sochaře Jana Hanya a architekta Stanislava Hubičky je z roku 1983 a zobrazuje venezuelského politika Simona Bolívara. Současný název parku je z roku 2000 a nese jméno bývalého mexického prezidenta, generála a státníka Lázaro Gárdenase. I tento park čeká v blízké budoucnosti náročná a nákladná rekonstrukce.

Tento zelený pás parků je do budoucna co se oprav týče rozdělen na několik realizačních etap. Počítá se s rehabilitací aleje u Thákurovy ulice před budovou bývalého církevního semináře. Dojde k transformaci před prostoru na zpevněnou nástupní plochu s vodní fontánou. Bude upraven parčík a komunikace převedena novou spojkou. Roku 2007 až 8 bude probíhat výtvarná soutěž a k realizaci by mělo dojít v roce 2009.

Rovněž je plánována rekonstrukce nedaleko, dá se říci kousíček vedle, ležícího parku na Flemingově náměstí, kde má dojít k výměně vysoké zeleně, opravě povrchu v místech, kde řada vysokých topolů a jejich mohutné kořeny navlnily asfalt jak vlny na moři. Měl by zde být doplněn vodní prvek v ose do nástupu do Akademie věd ČR, jejíž mohutnou budovu najdeme za alejí mohutných a vzrostlých stromů, jejichž středem po asfaltové cestě k AV rovněž středem parku přicházíme. Protože je plánována rekonstrukce areálu AV ČR, termín realizace rekonstrukce parku musí navazovat na ni, není zatím přesně určen.

Navazující rozsáhlá parková plocha při ulici Nikoly Tesly, kde je dnes jen trávník a jedna aplikace květinového záhonku při hlavní silnici chaoticky ze všech stran roubené barevnými plochami parkujících aut, bude do budoucna rovněž reorganizována a to hlavně tím, že budou odstraněny divoké plochy pro parkování a na upraveném pásu zeleně bude instalován pomník Nikoly Tesly. Toho se dočkáme ještě letos, v roce 2008, kdy by měla být ukončena výtvarná soutěž a do konce roku proběhnout i realizace. Počítá se zde i s úpravou vysoké zeleně.

Prahu 6 čeká ještě rekonstrukce parkové plochy mezi Jugoslávských partyzánů a Stromovkou a zřízení lapidária osobností pod širým nebem. V celém pásu bude rehabilitována nízká i vysoká zeleň, bude protažena pěší cesta se zastaveními u míst soch světových osobností. I tady budou odstraněny divoké parkovací plochy, prověřeno zřízení podzemního parkování s přímou vazbou na třídu Jugoslávských partyzánů. Prozatím je to ale hudba budoucnosti. Termín realizace I.etapy spadá až do roku 2010 a pak se bude pokračovat dál.

Nyní v těchto místech najdeme park na Náměstí interbrigády. Vznikl také podle Engla ve 20. letech 20. století. Do dnešní podoby byl upraven v 90. letech, to tady také přibylo nové dětské hřiště.

9.5.1980 zde byl na západní hraně parku odhalen pomník velitele vojsk I. ukrajinského frontu Ivana Štěpanoviče Koněva od sochaře Zdeňka Krybuse a architekta V. Růžičky a J. Saala. Dnes pomník slouží hlavně mladým prkýnkářům, kteří se na jeho ploše na zemi a hranách učí salta. Je jich tu požehnaně a pěkně jim to sviští.