Rubrika: Historické památky a města

Mnoho generací mojí rodiny žije právě tady. A tak jako má každý své volné místo v srdci pro to své město, svůj rodný dům, pro svůj tajný koutek z dětství, pro své sny co se plní i neplní tak tím vším je pro mě Praha. Můj domov, mé sny a mé vzpomínky. Moje rodiště a celoživotní bydliště.

Historie místa, kde se dnes rozkládá hlavní město je velmi dlouhá. Praha leží v Pražské kotlině, v součásti Středočeské pahorkatiny. Místo, které je díky svým kopcům a kopečkům dostatečně členité, právě toto místo okolo břehů stříbrného toku řeky Vltavy od pradávna lákalo k osídlení. A tak už od doby kamenné tady bývali první osídlenci. Po lovcích mamutů se zde usídlili neolitičtí zemědělci, které vystřídaly kmeny Keltů, Germánů, od 6. století již natrvalo Slovanů. Během 9. a 10. století se slovanské kmeny postupně sjednocovaly až zde vzniknul první raně feudální přemyslovský stát.

První křesťanský kostel, který byl postaven na území Prahy, býval na pustém ostrohu nad Vltavou. Jmenoval se kostel P. Marie a byl postaven roku 870 Bořivojem I., knížetem kmene Čechů. Nedlouho na to vzniká v místě samé zeleně kam až oko dohlédne sám Pražský hrad, který je sídlem přemyslovských panovníků. Na Pražském hradě vzniká stavba rotundy sv. Víta a to roku 926 a už od roku 973 je stolicí biskupskou. Na protilehlém břehu Vltavy se brzy skví Vyšehrad a místa pod ním jsou protkána důležitými obchodními cestami. V podhradí Hradu i Vyšehradu je dán již základ osídlení městského typu s mnoha tržišti a velkým sortimentem krásně ručně zpracovaných výrobků. Koncem 9. století se nacházela v tomto úžasném přírodním rámu dřevěná i kamenná zástavba. Roku 965 navštívil Prahu židovský kupec Španěl Ibrahím Ibn Jákub, aby vydal svědectví o místě okolo břehů Vltavy. Roku 1085 se Praha stává královským městem. Jestlipak si z dějepisu pamatujete, že prvním českým králem byl Vratislav I.? A od té doby započal zápas doposud neporušené přírodní krásy v okolí řeky Vltavy s dílem lidských rukou a mozků. Co přinese budoucnost? Symbiózu přírody a města? Naštěstí všichni měli touhu zohlednit přírodní podmínky v urbanistickém řešení míst, i když i tady výjimky potvrzují pravidla.

Roku 1172 je v Praze dokončena stavba druhého kamenného mostu ve střední Evropě a to Juditina. Po roce 1230 vznikají Staré a Havelské Město. Na protějším břehu Vltavy zakládá roku 1257 Přemysl Otakar II. Nové Město, které se později jmenuje Menší Město a ještě později, abyste věděli, o které území přesně jde, Malá Strana.

Románská Praha, tj. Praha 10. až 13. století prožívá přechod od spíše vesnického charakteru do typu města. Už tehdy si místní lámou hlavu, co vlastně bylo prvním osídlením těchto míst. Zda brod přes řeku Vltavu (u dnešního Domu umělců), kde vznikla první kupecká osada, nebo „sídliště“ kde si Přemyslovci vybudovali v druhé polovině 9. století hradiště na ostrohu právě nad tímto brodem. Nevíme to dodnes. Ale příčinou všeho byl brod. Nebýt brodu nebylo by Prahy.

Představte si, že Staroměstské náměstí existuje a pulzuje obchodním životem již od roku 1100 a od roku 1338 tady stojí už Staroměstská radnice. A všude kolem, mezi řídkou zástavbou a rozsáhlými tržišti je spousta zeleně, lesů, polí, sem tam soukromých zahrádek a na Vltavě mnoho a mnoho ostrovů. Z Hradu a Vyšehradu jsou vyhlídky na moře trávy a stromů, polí, lesů a zahrad. Představte si, že v této době Pražané vidí opak toho co my dnes. Moře domů a zástavby nebytové a jen sem tam zahrada soukromá a zahrada městská, množství mostů to už je jen pohled pro naše oči. Jen řeka Vltava zůstává, dlouhý lesklý had uprostřed města. Neviděli odtud ani dnešní pražskou dominantu, katedrálu sv. Víta, jejíž stavba započala až roku 1344, kdy bylo pražské biskupství povýšeno na arcibiskupství. Katedrála byla oficiálně dostavěna až roku 1929, o šest století později.

Největšího rozmachu a rozkvětu Praha dosahovala v epoše vlády Karla IV. a to v letech 1346 až 1378. Nejen, že se Praha stala hlavním městem Českého království a říše Římské, vznikaly zde spousty vinic a zahrad. Pražané se mohli pyšnit první universitou ve střední Evropě. Navíc rok jejího založení 1348 přináší i založení Nového Města ( dodnes stejné území i název). 14. a celé 15. století se v Praze staví ve slohu gotickém. Právě založením Nového města, rozšířením Malé strany o Újezd a tím, že Praha byla opevněna tzv. Hladovou zdí a dostala přesné kontury stala se největším městem tehdejší Evropy. Měla tři trhy: Dobytčí, Koňský a Senný a na ně byla navázána přesná síť ulic, proložená kostely, kláštery, hřbitovy. Tehdy se o Praze říkalo, že je nejen největším městem Evropy, ale také nejdůmyslněji urbanisticky řešeným městem. Za hradbami byla nekonečná zeleň vinic a dalších hřbitovů, luk, polí a lesů.

Emauzy, Apolinář, později kaple sv. Václava s množstvím obrazů, soch, s obkladem drahokamů, zlatých štuků (na hrobě světcově bylo množství drahokamů a perel v počtu nad 1300 kusů), právě díky nim dostala Praha přízvisko zlatá.

Léta Páně 1419 – 1437 jsou poznamenána pokusy duchovenstva o reformu církve, která vyústila v husitské revoluční hnutí. To, že reformní kazatel a mučedník Jan Hus byl upálen v roce 1415 v Kostnici se od školních lavic určitě nevymazalo z hlavy žádnému Pražanovi. Do roku 1526 se datuje nástup habsburské dynastie na český trůn (až do roku 1918).

První představitel nové české královské dynastie Ferdinand I. otevřel po roce 1526 náruč renesanci, která u nás ovládala naše stavebnictví do 17. století.. Roku 1530 zřídil vlašskou zahradu. Byl to úplně první architektonicky řešený přírodní pás v Praze. V něm byl letohrádek od Paola della Stelly, nejčistší renesanční dílo v tehdejší střední Evropě.

V letech 1583 až 1611 dochází opět k nevídanému rozmachu Prahy. Za vlády českého krále Rudolfa II. se Praha stává opět sídlem císaře a také místem společenského, kulturního i vědeckého dění. Rudolf má podobné sklony jako Karel a tak miluje umění, starožitnosti, zlato a drahokamy, kresbu, malbu i sochařské výtvory. Stejně jako Karel i on pořizuje nové korunovační klenoty a to roku 1602. Škoda, že jeho světem je jen Pražský hrad a ne celá Praha. Karel IV. byl velkorysejší a jeho pohled byl kompletnější.

České stavovské povstání proti Habsburkům v letech 1618 – 1620 bylo poraženo, nastávají krušné roky, úpadek českého jazyka a národního vědomí. Rok 1784 je důležitým mezníkem pro Prahu. Jsou spojena čtyři dosud samostatná pražská města – Hradčany, Malá Strana, Staré Město, Nové Město – v jeden celek. Léta 1784 – 1848 znamenají dobu obrození českého národa, počátek průmyslové revoluce, vznik českých institucí. Slohem doby pobělohorské protireformace až do poloviny 18. století je sloh barokní.

Už od počátku 18. století přicházejí místo stavebníků architekti, které si najímají kultivovaní investoři.Vynikají absolutním ideovým architektonickým i zlatnickým nadprůměrem. Malostranští zlatníci dosáhli na světovou úroveň. V Praze vznikají taková architektonická díla jako vrcholný pražský barok, Dienzenhoferova kupole sv. Mikuláše, koruna tehdejší barokní Prahy. Na malostranských a hradčanských úbočích Prahy jsou krásné barokní zahrady.

Slohem druhé poloviny 18. století je zdrobnělý sloh barokní, tzv. rokoko. Po něm následuje sloh empírový, který napodobuje sloh řecký a římský a u nás se staví tento typ domů do 20. let 19. století. Příkladnou ukázkou empírové šlechtické vily je Letohrádek Kinských ( 1827 až 1831, architekt Jindřich Koch). Významný je rok 1918, který přináší vyhlášení samostatnosti Československa a Praha se stává hlavním městem nového státu. Konec 19. století a počátek 20. století až do první světové války se v Praze staví ve slohu secesním. Jde především o činžovní zástavbu. Do let 1939 – 1945 spadá doba krušná a to okupace nacistickým Německem, do roku 1945 povstání českého lidu a osvobození Prahy Sovětskou armádou. Únor roku 1948 znamenal nástup Komunistické strany Československa k moci. Zatímco v roce 1950 bylo v Praze ještě 4384 soukromých obchodů, na počátku 60. let jich zbylo pouze 97. V průběhu roku 1948 bylo znárodněno asi 1200 stavebních firem a postupně sloučeno do velkých státních stavebních podniků (Kohout, Vančura 1986: 172). V 50. letech byla pod ekonomickým a politickým tlakem převedena do vlastnictví státu většina nájemních domů (Sýkora 1996a: 365). Proměnila se i sociální struktura části rodinných a činžovních vil. Bytová výstavba se v socialistické Praze soustředila téměř výhradně na výstavbu sídlišť. Ačkoliv do sídlištní výstavby mohou spadat již projekty budované v období první republiky (Spořilov, Zahradní Město), vilové čtvrti a družstevní zástavbu z let 1946–7 (např. Solidarita), jejich hlavní rozvoj je spojen s obdobím socialismu a označován jako komplexní bytová výstavba (KBV). Narozdíl od projektů z poloviny 40. let a zcela v kontrastu s vilovými městečky let třicátých jsou socialistická sídliště složena především z výškových budov. Snahou komunistického režimu byla maximální ekonomická úspornost při vysoké kvantitě výstavby. Původně vznikaly menší projekty, které navazovaly na starší zástavbu a infrastrukturu. Ty byly od poloviny 60. let vystřídány ucelenými samostatnými komplexy a od počátku 70. let nahrazovány budováním izolovaných „sídlištních měst“ mimo kompaktně zastavěné vnitřní město. Noví obyvatelé byli často z jedné čtvrti vnitřního města, která se měla přestavět, asanovat. Často se v jednom domě objevila řada sousedů z původního bydliště na Žižkově, v Košířích, v Nuslích či v jiných čtvrtích vnitřního města. Psalo se, že tito většinou nuceně přestěhovaní obyvatelé, byli doplňováni mladými rodinami čekajícími v pořadnících bytového úřadu nebo pracovníky státem preferovaných profesí.

Reformní snahy Pražského jara roku 1968 byly ukončeny intervencí pěti států Varšavské smlouvy. Četla jsem, že sedmdesátá léta znamenala zásadní přelom ve vývoji Prahy. Srovnání relativní zaostalosti našeho hlavního města s ostatními socialistickými metropolemi přimělo stranu a vládu k sérii opatření na podporu Prahy. V závěrech XVI. sjezdu KSČ byl rozvoj Prahy označen jako „priorita národního hospodářství, zabezpečovaná silami celé republiky. Kromě územního rozšíření Prahy a rozsáhlých investic do metra, infrastruktury i bydlení bylo rozhodnuto i o přesunech pracovních sil do Prahy. Rovněž sídliště ze 70. a 80. let mají odlišný charakter. Začínají se stavět rozsáhlejší soubory na zelené louce.

Po tzv.„sametové revoluci“ v roce 1989 byla vytvořena vláda národního porozumění, prezidentem republiky byl zvolen Václav Havel. Mnozí z nás si už pamatují, že roku 1990 byly vypsány první svobodné volby po čtyřiceti letech. V lednu roku 1993 došlo k rozdělení federace se Slováky a vzniku samostatné České republiky. Některým z nás to přišlo líto, uměli jsme aspoň dobře slovensky. No netrvalo to dlouho a je tu Evropská unie. A s ní rozkvět cestování a jazykových dovedností. A naše děti koukající na Markýzu jsou zdatné nakonec i v té Slovenštině.

Víte, že Praha, hlavní město České republiky, je naší nejvýznamnější městskou památkovou rezervací? Od roku 1992 je historické jádro města o rozloze 866 ha zapsáno do Seznamu světového kulturního a přírodního dědictví UNESCO. Praha je jedním z devíti měst, kterým Evropská unie udělila titul Evropská metropole kultury roku 2000.

O Praze a jejích památkách nejen o zeleni, která dělá Prahu Prahou by se dalo psát velmi a velmi dlouho. Seriál by mohl mít klidně dílů jednou tolik. Ale všeho do polosyta, je staré známé pořekadlo. Je aspoň volný prostor pro vás samotné, projít se pražskými uličkami a pražskou zelení a najít si to své místečko srdci nejbližší a svůj zelený koutek, kde se dá spočinout a jen tak dlouze sedět a rozjímat.

Prošli jsme se spolu již mnoha stoletími Prahy, nejen jejími zahradami, ale i jejich historií i současností. Pro mnohé Praha vzdálená stala se tak Prahou blízkou, romantickou a měnící se s časem. Snažila jsem se ukázat stavební i kulturní minulost míst, najít bohatství pražských zákoutí, jejich netušené detaily stejně tak jako dané architektonické základy odvíjející se od zpracování každé jednotlivé lokality v kontextu s dobou, ve které zahrada či park původně vznikaly. Pokoušela jsem se nalézt vývojovou kontinuitu života Prahy jako takové. Město je živý organismus, rostoucí a měnící se s věkem svých více jak tisíc let.

Nikdy jsem neměla ráda označení Praha historická, Praha soudobá, Praha socialistická nebo Praha kapitalistická. Praha je především kulturní, umělecká, je vzácnou pokladnicí umění z rukou předešlých generací stejně tak, jako z rukou současných architektů. Je to symbiotický celek, ve kterém jsou chráněny skvosty minulosti a budovány pozoruhodné výtvory současnosti. Všichni máme na paměti, aby Praha, která byla od nepaměti (nebo od dob Ibrahíma Ibn Jákuba ?) předmětem chvály a obdivu byla jím pro nás pro všechny dodnes i do budoucna. Kdysi i pan Humboldt prohlásil, že Praha je nejkrásnější město Evropy, stejně jako pan Wagner byl polapen jejími půvaby, tak mnoho známých básníků, skladatelů, malířů a dalších umělců vklínilo její krásu do mnoha dalších uměleckých děl a opěvovalo její nádheru skutečně bohatě..Matně vzpomínám na Beethovena, Mozarta, Dostojevského, papeže Jana Pavla II či britskou královnu Alžbětu II. Co Kafka, Neruda nebo Seifert? Všichni jí byli opojení.

Praha má odjakživa svůj náboj a navíc krásnou polohu téměř ve středu Evropy. Snad právě proto má své typické přívlastky Praha srdce Evropy (díky své poloze), Praha stověžatá (pro svých skoro 500 věží), Praha zlatá (a to by se dalo jmenovat, že by stránka nestačila), Praha perla měst (netřeba komentář) nebo známá Praha caput regni (Praha matka království – což má vepsáno ve svém znaku renesanční okno na jižní straně Staroměstské radnice), či Praha – Řím severu. Mně se z toho nejvíce líbí přízvisko „Praha – kamenný sen“. Ty staré domy z kamene jsou tady dodnes). Já sama bych jí ještě dodala další malé přízvisko „Praha – vějíř výhledů“. Její jedinečné výhledy z vyvýšených míst, třeba z Hradu, Vyšehradu, Letné, Vítkova, parku Sacré Coeur nebo Riegrových sadů nenechají nikoho na pochybách, že si Praha všechny tyto přívlastky hrdě zaslouží.

Její architektura v sobě nese stopy poezie věků a její zahrady jsou očistné oázy v ruchu moderního velkoměsta. Praha toho má opravdu hodně za sebou a doufejme, že také velmi před sebou. Staví se tu jako o život, narůstají nejen krásné vila domy s luxusním bydlením, nové nebytové prostory k podnikání, přibývají další stanice metra ale i nové zahrady a parky, vznikají nové ostrůvky zeleně, země ticha, v hluku města.

Praha má nejen mnoho svých dominant jako Hrad, Nový Svět, Staroměstské náměstí, Malou stranu, Židovské Město, Vyšehrad, Klementinum, Karolinum, Prašnou bránu, všechna svá náměstí, zahrady a parky ale také mnoho krásných kulturních míst, které by návštěvník hlavního města neměl vynechat jako kavárnu Slavia (vypít si kávu se šlehačkou mezi pražskými umělci), návštěvu Národního divadla nejen pro kulturní prožitek při sledování nějakého dramatu ale i pro vdechnutí ducha národa a pro prohlídku jedné z nejcennějších a nejpamátnějších staveb České republiky. Víte například, že ND má od základu výšku budovy 26 metrů? Nebo že lustr nad hledištěm váží 2 tuny a má 260 žárovek? Nebo že na oponu bylo spotřebováno 26 kilogramů barev, váží 180 kg a byla malována 90 dní? Je dílem Vojtěcha Hynaise z roku 1883. A tušíte kolik lidí se maximálně do divadla vejde? Vězte, že 984 se vešlo dříve před úpravami, dnes sem může přijít 979 diváků. Jsou to všechno jen detaily, ale není milé a zajímavé je znát?

Navíc, když navštívíte Prahu, není možné vynechat procházku po symbolu města, po Karlově mostě, který je bezesporu jedním z nejkrásnějších na světě. A tvrdí se, že i nejpevnějších, protože jeho stavitel nechal míchat do malty vápno s vínem a vejci. A protože po celé Praze nebylo tolik vajec, co bylo potřeba Karel IV.nařídil, aby všechna města z celé země přispěla nějakým podílem.Do Prahy tehdy přijížděly plné vozy vajíček, které byly v bedýnkách, v proutěných koších, v truhlicích a všechno vystlané slámou a senem, aby se neporozbíjely už cestou. Kdysi jsem se dočetla, že obyvatelé z Velvar vzkazu neporozuměli a protože se báli, aby se vejce cestou nerozbila, nechali je všechna uvařit. Zpráva o natvrdo uvařených vejcích se brzy rozkřikla po celé Praze a všichni se nasmáli. Víte, že stavitel nechal zazdít do jednoho z oblouků mostu divotvorný meč? Prý to byl dar zbožného poustevníka a přivezl si ho z cest.

Dům umění Rudolfinum Vám přinese také nezapomenutelný zážitek při jakémkoliv z koncertů. A nevidět v Praze tryskat vodu z Křižíkovy fontány a večer ty záplavy světla a hudby o mnoho byste přišli. Taky si neumím představit, že by někdo navštívil Prahu a přitom neslyšel cinkot světoznámých a proslulých Loretánských zvonků nebo se neprošel po starých zámeckých schodech. I ten Tančící dům na nábřeží se Vám protančí až k srdci. A noční světla z Václavského náměstí ve Vás budou rezonovat ještě za ranního kuropění.

Je mnoho dalších a dalších míst a věcí, které jsou pro Prahu tak typické. Třeba romantika sama a to jsou její ostrovy. Pouze 100 metrů chybí korytu Vltavy k tomu, aby na území města mělo délku celých 40 kilometrů. V příštím seriálu o Praze romantické se tedy staneme Sherlocky na nábřeží a podíváme se, kolik ostrovů a ostrůvků do dnešních dní Praze zbylo. Bývalo jich mnoho, možná ještě pamětníci vzpomenou na některé z 30. let minulého století. Dodnes jich zbylo celkem devatenáct a po těch nej se spolu, pokud budete chtít, projdeme na podzim.

Když vstoupíte do jižní části areálu botanické zahrady v ulici Nádvorní 134 v Praze 7 Troji, dýchne to tu na Vás nejen vůní a barvami ale i jasnou představou a záměrem. Všechno je na svém místě, pěstěné, přesně určené, dokonalé. Nenajdete tu žádné staré vzrostlé stromy, stín, chlad ani bujnou vegetaci. Uvidíte naopak posečené louky, spousty trsů nízkých květin a skalniček a tújí, které narostly do výšky svých 16 let a mnohé z nich důvěrně znáte, protože je nejspíš sami pěstujete na svých zahradách. Je vidět, že zahrada je zbudována koncem tisíciletí. Pro veřejnost byla venkovní expozice otevřena od roku 1992 a přesně dle zahradních architektů má svůj pevný řád. Koncem května tu kvete na 500 taxonů kosatců, prý je to kolem 5000 rostlin, ale najdete tady i léčivé bylinky, uvádí se kolem 350 druhů. A to už na své zahrádce nenajdete. Nejvíce druhů tady ale zaujímají trvalky; celých 2000.

Nepřehlédnete ani skalničkový skleník s vitrínami, který je rozdělen na čtyři části. Bála jsem se, že uvnitř něj bude horko. Při mé návštěvě koncem května bylo 29 stupňů i venku na slunci. Opak byl pravdou. Ve skleníku se hodně větralo větralo, takže ve skleníku bylo stejně jako venku. Jiné dny tomu tak nebývá. Jedna část obsahuje dokonce chladnomilné orchideje.

Mě osobně v této části zahrady nejvíce nadchla Japonská zahrada. Ta je ještě mladší. Založena byla roku 1997 na ploše 0,67 hektaru. Japonské zahrady jsou tvořeny zejména kameny a jezírky a můstky a altány. Tady se snažili přiblížit co nejvíce, prostor ale příliš možností nedává a tak tady najdeme jedno jezírko s ostrůvkem připomínající želvu. Rostliny jsou zde stále zelené, jak keře, tak listnáče i jehličnany. Celá zahrada je rozdělena do dvou částí. Ta první má představovat „krajinu s horami“, potůček a jezírko, druhá představuje dřeviny, které pochází z Japonska a Číny.

Nedaleko Japonské zahrady ve směru k severní části areálu najdete další jezírko. Želvy sice nepřipomíná, za to v něm žijí a za slunečného dne se krásně vyhřívají na slunci podél jezírka. Mezi nimi je posedává řada ptáků, kteří si neúnavně čechrají peří. Zahradou vede potůček, spíše strouha . Je proložena seskupenými kameny.

Když se chcete rozhlédnout do kraje můžete dojít na vyhlídku nad vinicí svaté Kláry. Máte odtud jako na dlani Šternberskou vilu a její zahradu, uvidíte lesklého vodního hada Vltavu a hned za ní Stromovku. Hned pod vyhlídkou je sbírka vřesovištních rostlin, které tvoří překrásnou barevnou mozaiku z vřesů, vřesovce, medvědice, azalek a rododendronů. Vinice svaté Kláry je již velmi stará, pamatuje dobu a vládu Václava II., proto je památkově chráněna. Na jejím vrcholu je malá Kaple svaté Kláry, ve které se jednou týdně vždy v neděli dopoledne konají bohoslužby. Ve střední části vinice je viniční domek s vinotékou. Na slunné straně pod Japonskou zahradou najdete květenu Středomoří a Turecka.

Pokud chcete vidět tropický skleník Fata Morgana, musíte opustit zahradu ven východem z areálu a jít pěšky nahoru po asfaltové silnici směrem na sever. Z dálky už uvidíte moderní impozantní budovu s esovitým půdorysem, která je zapuštěna do skalnatého terénu. Uvnitř je rozdělena do tří částí podle teploty a vlhkosti vzduchu. V první z nich jsou suché tropy a subtropy, spousta rostlin z Madagaskaru či z australské buše, jižního Mexika a různých oblastí Afriky. Největší část tady ale patří vlhkým tropům, deštným pralesům. Tady uvidíte i tropická jezera a rostliny umístěné v těchto místech měly původně svůj domov ve střední a jižní Americe, v Austrálii, Oceánii, Africe, Madagaskaru, ale i ve Vietnamu či na Filipínách. V poslední třetí části je napodobeno prostředí vysokých hor, tato část je chlazená. Najdete zde rostliny z And, Asie, Afriky a Venezuely.

Během měsíce dubna tady můžete vidět množství tropických motýlů. Při mé návštěvě tady, 27.5. jich už ale leželo velké množství otřepaných a mrtvých po zemi a létalo jich vzduchem už jen pár. I tropičtí motýli žijí obvykle jen několik dnů, výjimečně až dva týdny.

Expoziční plocha skleníku má 1750 metrů čtverečních a zadní stranu zapuštěnou přímo do skály a činí tak ze skleníku evropský unikát. Skleník Fata Morgana je otevřen denně mimo pondělí, venkovní expozice a vinice svaté Kláry denně celoročně od 9 hodin. Od května do konce září až do 19 hodin, ostatní měsíce se s večerním přítmím zkracuje.

A ještě na závěr. Kdo má rád naučné stezky může se vydat mezi bohnickým sídlištěm a lesem. Po cestě uvidí nejen příměstskou krajinu, ale i přírodní památky, zahrady, vinice i pastviny a usedlosti. Během zhruba dvou hodin projdete kolem Havránky, Salabky i Velké skály. K botanické zahradě se nejlépe dostanete autobusem číslo 112 až na konečnou ze stanice metra C Nádraží Holešovice.

Vstoupíte a omámí Vás tisíce vůní. Vstoupíte a uslyšíte němou mluvu květin, keřů a stromů. Vstoupíte a uslyšíte ptačích křídel šum a když se pozorně zahledíte a zaposloucháte možná i mnohé uvidíte na vlastní oči.

Botanická zahrada leží v Praze 2 na Novém Městě, Na Slupi 16. Zahrada má rozlohu 3,5 ha. Její nejnižší místo je u ulice Na Slupi a to 195,56 metrů nad mořem a nejvýše položená plocha je nad velkým alpinem ve 227.51 m.n.m. V jejím areálu se nachází budova katedry botaniky Přírodovědecké fakulty UK, Ústav životního prostředí a sídlí zde i studijní oddělení Přírodovědecké fakulty UK. Expozice zahrady jsou rozděleny na skleníkové (interiéry) a přírodní venkovní (exteriéry).

Ve sklenících je stálá expozice tropů a suchých subtropů (sbírka kaktusů a sukulentů). Sbírka rostlin z vlhkých subtropů je v létě instalována pod širým nebem podle světadílů původu rostlin, které jsou pak v zimním období uskladněny ve velkém studeném skleníku. Vedle rozsáhlé sbírky sukulentů stojí za zmínku velké a staré exempláře cykasů, kamélie, myrty a další rostliny pocházející ze sbírek někdejší smíchovské univerzitní zahrady z 19. století. Z venkovních expozic je významný unikátní exemplář jinanu dvoulaločného, Ginkgo biloba cv. Praga. Je to vlastně někdejší obří bonsaj, jejíž stáří se odhaduje na přibližně 130 let. Uvidíte tady například jednu z prvních do Evropy introdukovaných metasekvojí a další dřeviny. Nejcennější zdejší expozicí je prý kolekce středoevropské květeny založená v roce 1904 a kontinuálně udržovaná po celých předchozích sto let.

Zahrada je pravidelně pořadatelem mnoha různých výstav. Já tam viděla výstavu exotického ptactva, později různých kaktusů a nedávno bonsají. O zahradu prý pečuje v současné době přibližně 20 zahradníků a kurátorů a roční náklady na její provoz, hrazené Přírodovědeckou fakultou UK, se pohybují kolem 6 milionů Kč.

Ještě něco málo z její historie. Na větší části pozemků byl až do poloviny 19. století ovocný sad. Roku 1845 tyto pozemky zakoupila společnost pro zvelebování zahradnictví Böhemische Gartenbaugese­llschaft za finančního přispění hraběte Rohana a právě zde založila Společenskou zahradu. Roku 1862 dostal prostor z ulice Na Slupi litinový plot na podezdívce z pískovce a od roku 1882 byl budován komplex skleníků. Od počátku byly brány jako výstavní pavilony a pořádaly se zde spousty výstav. Krásná byla centrální kopule se spoustou světla. O zahrady se v té době staral zahradní architekt Eduard Fiala.

Po velké povodni roku 1890 odkoupil zahradu stát pro pražskou univerzitu. V letech 1897 a 1898 sem byla přenesena velká část sbírek ze Smíchova, z tamější zahrady, která utrpěla povodní a byla zrušena. Roku 1898 byl tady v české zahradě vybudován orchidejový skleník a skupina dalších sedmi skleníků. Z téže doby je i dřevěný altán v zahradě. Ten byl roku 1994 opraven.V le­tech 1900 až 1902 vzniklo první alpinum, v letech 1906 až 1907 druhé. Roku 1938 přibyl skleník pro tropické vodní rostliny. V červenci 1940, po uzavření českých vysokých škol, byla česká botanická zahrada připojena k německé nacházející se hned nad ní a oddělené jen plotem.

Při spojeneckém náletu na Prahu dne 14.2.1945 byly německé skleníky i části zahrady vážně poničené. Došlo pak k trvalému sloučení obou zahrad a byly rozšířeny o svah s výměrou 1795 m2. Místo původních náletem zničených skleníků byly postaveny nové s původní kompozicí, ale ocelové. Původní kopule a dvě křídla zde zůstaly dodnes. Venkovní expozice se neustále mění podle potřeb školy. Větší revitalizace zahrady započala v roce 1992. V letech 1996 až 1998 byly rekonstruovány skleníkové komplexy.

Celková dispozice zahrady je dána svažitým terénem, který je terasovitě upraven. V západní části je rovinatý parter ve dvou úrovních. Svahové části jsou osázené dřevinami, mezi cestami vedou schodiště. Z původní Společenské zahrady se tady dochovaly až dodnes sloupovité duby letní, skupina tisů červených nebo nahovětvec dvoudomý. Krásný je také starý trojkmenný platan javorolistý. Ostatní dřeviny jsou mladší, většina jich pochází z posledních let 19. století. Najdeme mezi nimi řadu cenných druhů.

Zahradu ročně navštíví asi 100.000 návštěv­níků. Slouží nejen jako zdroj demonstračního materiálu pro studenty biologie a přidružených oborů jak z Karlovy univerzity, tak ze sesterských fakult, ale i pro studenty středních a žáky základních škol. Zahrada zároveň umožňuje celoživotní vzdělávání obyvatelstva, protože u každé květinky, keře i stromu najdete cedulku s botanickým názvem. Částečně slouží i k relaxaci návštěvníků zejména z řad obyvatel Prahy 2, kteří se zdržují na mnoha lavičkách i cestičkách. Chodí sem ale celá Praha, lidé všech věkových kategorií. Najdete tu na pěšinkách mezi skalkami běhat malé děti nebo líbající se milence v tichých zákoutích či v dřevěném altánku. Nejvíc jsem tady ale dneska potkala důchodců a přišlo mi to velmi romantické. Takoví staříčci co sotva chodí se tu prochází, drží za ruce a pomáhají si do schodů mezi terasami a květinami. Mnozí se nakloní a přivoní k právě kvetoucím rhododendronům až je to přinutí kýchnout. A o tom ta botanická zahrada je. O klidu, o tichu, o vůni a o lásce.

Vedle Letenských sadů, v místě kde stávaly pražské Mariánské hradby leží pečlivě pěstěná zahrada o výměře 1,06 hektarů, v nadmořské výšce 210 až 234 metrů. Obklopuje vilu, kterou nechal postavit v roce 1914 první československý premiér Karel Kramář. Od 18. prosince 1998 slouží jako oficiální rezidence českých premiérů. A tak se zde vystřídali již Karel Kramář, Miloš Zeman, Vladimír Špidla, Stanislav Gross, Jiří Paroubek a Mirek Topolánek. Někteří zde bydleli, jiní využívali prostory jen občasně.

Karel Kramář zakoupil pozemek roku 1911 a nechal zde postavit dům pro svou manželku Rusku Naděždu Nikolajevnu. Celkem pro ni nechal postavit tři vily, jednu na Krymu, druhou tuto a třetí ve svém rodišti ve Vysokém nad Jizerou. Při koupi se zavázal, že budova bude pouze jednopatrová, aby nenarušovala panorama Hradčan. Tyto pozemky včetně onoho inkriminovaného původně roku 1911 vykoupilo město a jeho plánem bylo udělat zde parkové úpravy a připojit ho k Letenským sadům. Změnu v záměrech obce prý způsobila velmi vysoká nabídka na koupi tohoto pozemku a to tehdejších 50 kč za 1m2. Po získání pozemku Kramář zadal projekt vídeňskému architektovi Friedrichovi Ohmannovi. Vilu pak postavili pražští stavitelé pan Čánský a pan Hošek. Zahrada byla svěřena roku 1913 našemu nejlepšímu zahradnímu architektovi Františku Thomayerovi. Jak dům tak zahrada byly ve vzájemné harmonii pojaty částí novobarokně a částí secesně. Došlo k dokonalému prolnutí.

Ve vile o rozloze 700 m2 bylo celkem 56 místností. Většina z nich sloužila od počátku reprezentačním účelům. Vybavení interiéru si vzala na starosti paní Kramářová ve spolupráci s předními českými výtvarníky. Autory výzdoby tak byli Češi – profesoři Umprum Celda Klouček a Jan Beneš, Karel Štipl a další. Součástí areálu jsou ještě dva menší domky pro personál. Stavba trvala 4 roky Není tajemstvím, že byla zařízena velmi luxusně. Například jen pracovna Karla Kramáře se stropem vysokým 7,5 metru měla pracovní stůl potažený pravou buvolí kůží.

Po smrti Kramářových spravovala vilu Společnost dr. Karla Kramáře. Ta později pronajala vilu Národní galerii. Po roce 1948 ale byla společnost rozpuštěna a vila se dostala do rukou státu. Od roku 1952 byla pod správou komunistického Úřadu předsednictva vlády a postupně ztrácela na své honosnosti, stárla a chátrala. Až v letech 1994 až 1998 proběhla rozsáhlá rekonstrukce. Po ní slouží vila jako rezidence předsedy vlády České republiky.

Zahrada obklopující Kramářovu vilu je upravena ve stylu francouzského parku, který je položen na severojižní ose. Cesta je z obou stran lemována impozantním stromořadím javorů mléčů s kulovitými korunami. Z jižní strany domu je situována terasa, ze které je úchvatný výhled na Prahu a její mosty. Odtud se dá dvouramenným schodištěm sejít o úroveň níže mezi opěrnou zeď terasy a opěrnou zeď někdejšího opevnění. Zahradě dává punc motiv mašle, který Thomayer rád používal. Do imaginární mašle jsou uzpůsobeny cesty v zahradě, které podporují intimitu východní části zahrady. Najdeme zde buky letní, duby letní, lísky, jeřáby, cedry i modříny. Krásné jsou i jedle ojíněná a jedle obrovská, které zahradu provoní spolu s dalším množstvím nižších dřevin a keřů. Široko daleko odtud na jaře voní šeříky.

Kramářova vila, rezidence českých a československých premiérů, byla 28. září 2006 zpřístupněna veřejnosti. Den otevřených dveří zahájil předseda vlády Mirek Topolánek, který sídlo vybudované prvním československým ministerským předsedou Karlem Kramářem využívá k pracovním schůzkách a jednáním. Zájemci se mohli do vily s jedinečným výhledem na Prahu podívat od 9 do 16 hodin a oslavit tak Den české státnosti připomínající svatého Václava. Poprvé tak byly veřejnosti zpřístupněny i místnosti, které obývají premiéři. Součástí prohlídky historicky i architektonicky zajímavé stavební památky byl výklad o historii vily a o jejím prvním majiteli Karlu Kramářovi. Roku 2006 vila přivítala dokonce zpěváka Karla Gotta, který zde vedl rozhovor s panem Paroubkem a téhož roku v říjnu zde byla na návštěvě MISS WORLD Taťána Kuchařová na setkání již s Mirkem Topolánkem. Je vidět, že v Kramářově vile probíhají i příjemná setkání, nejen závažná jednání. Úplně poprvé se ale lidé mohli podívat do části Kramářovy vily 28. října 2005, kdy byl premiérem Jiří Paroubek.

Rezidence českých premiérů se otevřela veřejnosti znovu první červnový týden 2007. Konala se zde výstava, která dokumentovala rodinný život prvního československého premiéra Karla Kramáře a jeho manželky Naděždy. Od Kramářovy smrti uplynulo sedmdesát let. Návštěvníci mohli shlédnout osobní předměty i archivní dokumenty. Nejcennějším předmětem k vidění byl diamantový náhrdelník Naděždy Kramářové. Jeho součástí je totiž jeden z největších zasazených diamantů ve střední Evropě. Návštěvníci se také dozvěděli, že za první republiky nesla vila nemilé přízvisko, a to „vzdorohrad“ . Bylo to kvůli napjatým vztahům mezi Kramářem a prezidentem Masarykem.

Ve vile bydlel naposledy Vladimír Špidla, jeho nástupci Stanislav Gross, Jiří Paroubek ani Mirek Topolánek se nastěhovat nechtěli, využívali však prostory ke schůzkám a jednáním.

Zahrada vily sice dýchá souhrou barev i vůní, ale nikdo si ten dům nezamiluje, protože pobyt v něm je vždycky jen na chvíli. Dobře to vystihla už paní Viktorie Špidlová, která brala místo jako přechodné a neměla při stěhování sebemenší náznak smutku. S tím, že jí Kramářova vila nikterak nepřirostla k srdci, se nikdy netajila. Dobře věděla, že jde o chvilkovou záležitost, a tak si slíbila, že se zde nebude na nic vázat. I tak si podle jejích slov v nádherné ale cizí vile nad Prahou našla koutek, kde ráda trávila volné chvilky. „V obývacím pokoji byl gauč, kam jsem si ráda lehla s knihou a naším Maximem,“ přiznala své oblíbené místo k relaxaci.

A tak se v domě střídají lidé i sny, naděje i touhy a skutečná realita.