Pokud si marně lámete hlavu nad tím, jak vypadá skutečná pohostinnost,
nechte si ode mne vyprávět jeden příběh.
Článek ze soutěže o vstupenky na Cestovatelský festival
v Praze, 10.-11. listopadu 2007
Pokud si marně lámete hlavu nad tím, jak vypadá skutečná pohostinnost o které jste doposud jen slýchávali od cestovatelů, kteří navštívili země Blízkého východu, nechte si ode mne vyprávět příběh, který je jen jedním z mnoha, které jsem jako dar prožil v tolik zatracovaném a „nebezpečném“ Íránu.
Ať už cestujete kdekoliv, vždy vás bude zajímat jen několik málo důležitých věcí, které pro své přežití nezbytně potřebujete. Musíte spát, jíst a pít, mít se jak přepravit na další plánované místo a sem tam, podle vašich vrozených dispozic, budete nuceni vyhledat docela nepatrný prostor, kde vaše ledviny párkrát za den prožívají stav rajské blaženosti.
Moje ledviny jsou zdravé jako řípa a díky jejich pracovitosti jsem častěji než bych si přál postaven před otázku, kam s tím. Írán není země, kde v případě nouze nejvyšší se lze bez obav přimknout k ledajakému stromu a dělat jako by nic. Je třeba hledat a nalézt. Víte, já jsem typ cestovatele, za kterým když se v autobuse zavřou dveře a ví, že na palubě je k dispozici toaleta, nemá potřebu se dlouhé hodiny zvednout ze sedadla. Jakmile však tato možnost není, uzavření dveří a rozjezd autobusu ve mně vyvolají dramatické procesy, které si nutně žádají řešení.
V krásném a líbezném Mašadu, jsem prožil něco obdobného. Po prohlídce několika úchvatných památek jsem se ploužil ulicí v náležitém předklonu, který mi zabezpečuje v případě potřeby nějaký ten čas navíc. Mladý turista ze západu a jak už je shrbený, no podívejte se na něho. Rychlými kroky jsem zamířil do nejbližší internetové kavárny, protože to je v takovém případě nejjistější místo, kde lze odeslat nejen e-mailovou poštu, ale i nějaká ta deka navíc, která už rozhodně potřebovat nebudete.
Jakmile jsem vešel dovnitř, majitel mi okamžitě jak mne spatřil zkrouceného, nabídl židli a čaj. Proboha ne, žádné pití, prosím vás, máte zde toaletu? Áááá…tuvalet…no, sir…tuvalet nemáme, odpověděl s úsměvem a zklamáním zároveň. Ale pohled na mě byl asi natolik skličující, že se obrátil ke svému známému, se kterým do té doby něco nerušeně a v klidu siesty živě rozebíral. Ten zakroutil hlavou a oba se shodli na tom, že v blízkém okolí žádný tuvalet není.
Ale tady právě začíná příběh pohostinosti, který se dá zažít jen málokde. Oba se shodli na faktu, že nic potřebného v dosahu není a tím to pro ně mohlo skončit. Ale tak to zde nechodí. Váš problém se rázem stává i jejich problémem a s ubíhajícím časem do něho zapojují stále víc lidí, až se nakonec najde někdo, kdo zná řešení. A tak se stalo, že během asi dvou minut diskutovalo o existenci toalety zhruba pět mužů, kteří byli náhodně osloveni majitelem kavárny u otevřených dveří. Nakonec jeden z nich prohlásil, že mi pomůže a abych ho prý následoval. Ačkoliv jsem nebyl schopen s ním držet krok, přesto jsem se ho držel jako klíště. Asi po dvaceti metrech jsme na rušné, několika proudé ulici dorazili k jakémusi autobusu městské dopravy. Jak se ukázalo, byl jeho řidičem.
Když jsem se pokusil protestovat, že nepotřebuji svézt, ale najít záchod, odměnil mne širokým úsměvem a zavelel k nástupu. Asi měl přestávku, nebo mu skončila služba, nevím, v každém případě jsem byl v autobuse sám. Ačkoliv jsem nevěděl co mne čeká, nezbývalo než důvěřovat. Po pěti minutách složitého proplétání se chaosem městské dopravy, jsme přibrzdili u chodníku a on mi přátelsky ukázal na budovu zhruba třicet metrů před námi. Když jsem ji spatřil, to jediné, co upoutalo moji pozornost a stalo se v tu chvíli pro můj zrak dražším, než jakákoliv památka, byl velký bílý nápis v perštině s přepisem v latince – WC.
Ani nevím, zda jsem náležitě poděkoval, protože magická přitažlivost tabule mne vytáhla z otevřeného autobusu rychleji, než bych si dokázal představit. Mé překvapení však ještě nebylo u konce. Když jsem opustil onu nezapomenutelnou místnost, k mému údivu na mne onen řidič čekal a zavezl zpět do internetové kavárny. Bylo to pro něho něčím tak samozřejmým, jako kdyby mi na uvítanou podával ruku.
Už víte, jak se pozná pohostinnost? Když jste v nouzi a nevíte si rady, tak lidé, které neznáte a nejsou vám ničím zavázáni pro vás udělají to, co by vás nenapadlo ani v nejdivočejších snech. Cestujte, prožívejte okamžiky bezmoci a věřte mi, že v pravou chvíli poznáte hodnotu otevřených a přátelských lidských srdcí.
