V prvním kole fotografické soutěže „Domov objektivem cestovatelů“ přišlo 25 fotografií. Uspořádali jsme je do galerie a přidali k nim hodnocení pomocí karmy, jejíž princip znáte z našich článků a dalších soutěží.

Stručný návod: Pokud chcete podpořit fotografii, klikněte na zelený obdélníček vedle popisu. Pokud jí podpořit nechcete, neklikejte. Opakované kliknutí se nezapočítává, takže pokud chcete podpořit snímek více, musíte k tomu přemluvit někoho jiného. Jak funguje karma u článků, včetně pikantních podrobností se dozvíte zde: http://www.ces­tovatel.cz/re­dakce/karma/

Hlavní partner:

Další parneři:

Ceny v prvním kole

1. software Zoner Photo Studio 9 Xpress + Zoner Web Gallery + Zoner Photo Print knihu Portrétní fotografie z vydavatelství Zoner Press
2. software Zoner Photo Studio 9 Xpress + Zoner Web Gallery knihu Z Královehradec­kého kraje za humna z vydavatelství OFTIS
3. software Zoner Photo Studio 9 Xpress knihu Cestovatelé a dobrodruzi Pardubického kraje z vydavatelství OFTIS
4. Publikace a dárkový certifikát na kurzy IDIFu v hodnotě 1000 Kč

Cena pro vítěze finálového kola

1. Software Zoner Photo Studio 10 + ceny od dalších sponzorů
2. Dárkové certifikáty na kurzy IDIFu a odborné publikace
3. Publikace plus dárkový certifikát na kurzy od IDIFu
4. Dárková poukázka na nákup v prodejně Humi OUTDOOR + ceny od dalších sponzorů

Update: hlasovat můžete na http://fotosou­tez.cestovatel­.cz/

Rádi fotografujete, nejen na svých cestách, ale i na toulkách po České republice? Právě pro Vás jsme připravili fotosoutěž „Domov objektivem cestovatelů“. Tématem soutěž jsou památky a příroda české a slovenské republiky. Pro účast v soutěži je potřeba zaslat snímek včetně vložených popisků a geografických souřadnic. Kromě radosti ze hry, vítězství a atraktivních cen se můžete účastí v soutěži zviditelnit. Velké finále soutěže bude vyhlášeno v průběhu Invexu na stánku hlavního partnera soutěže, brněnské firmy ZONER software. A z vítězných fotografií bude uspořádána putovní výstava.

Hlavní partner:

Další parneři:

Pravidla soutěže

Téma soutěže: Památky a příroda Česka a Slovenska. Na snímku musí být zachycena památka nebo přírodní zajímavost z České nebo Slovenské republiky.

Parametry soutěžní fotografie

Velikost snímku: Fotografie připravená na web maximálně 700×700px (delší strana max. 700) s jednoduchým rámečkem (nepovinný) do maximální celkové šířky 10px. Formát JPEG do 150kB, nebo RGB TIFF. Fotografie zasílejte upravené (zmenšené, doostřené,…), bez barevného profilu (převeďte na sRGB). pro tisk fotek finalistů je zapotřebí min. 2000px delší strana, pokud nemáte k fotografii originál o potřebné velikosti, tak snímek raději ani neposílejte.

EXIF(metadata ve fotografii): Název fotografie a věcný popis, který památku nebo zajímavost poutavě představí. Data (letopočty, rozloha,…) v popisu by měla být pravdivá a ověřitelná. Fotografie zasílejte podepsané (v podpisu může být i e-mail, nebo web autora). Ke každé fotografii musí být přiřazeny geografické souřadnice (GPS), nadmořská výška není povinný údaj. Pokud nevíte, jako do EXIFu přidat GPS souřadnice, ptejte se v diskuzi pod článkem, nebo napište do redakce. Není to nic, co by vás mělo odradit od soutěžení, právě naopak, mělo by vám to ukázat jednu bezva funkci

Organizace soutěže:

• Základní kola soutěže budou probíhat od května do září. O vítězi kola a 3 postupujících budou hlasovat návštěvníci stránek. Dalšího finalistu vybere porota.
• Během října vybere odborná porota celkového vítěze soutěže, kterému bude na Invexu předána cena. Návštěvníci budou moci z finalistů zvolit svého vítěze.
• Uzávěrka fotografií je vždy 28. dne v měsíci, poté bude zveřejněna galerie s možností hlasování, které se uzavře 25. dne následujícího měsíce (poslední kolo bude patrně o týden zkráceno).
• U každé fotografie bude zveřejněno jméno soutěžícího (včetně případného odkazu na web).
• Každý soutěžící může poslat maximálně 5 fotografií do prvního kola. Snímky se ale musí podstatně lišit námětem. Limit počtu zaslaných fotografií se může v dalších kolech změnit, nikoliv však v průběhu kola.

Použití fotografií: Účastník souhlasí s trvalým nevýhradním použitím zaslaných fotografií organizacemi Cestovatel, o.s. a ZONER software, s.r.o. Při použití snímku bude vždy uvedeno jméno, případně i odkaz na stránky autora fotografií. Fotografie budou využívány zejména u článků na Cestovatel.cz a během prezentací software Zoner Photo Studio.

Soutěž byla uzavřena. Sledujte www.cestovatel.cz a dozvíte se, jak bude soutěž dále probíhat

Zadání soutěže:

Na vědomost se dává, že každý, kdo udrží propisku v ruce, může se zúčastnit naší soutěže a vyhrát skvělou knihu. Sponzorství naší soutěže se totiž tentokrát ujalo nakladatelství DharmaGaia které ve dvou kolech rozdělí mezi nejlepší autory 10 knih Alfreda Lansinga Endurance – neuvěřitelné putování Shackletonovy Královské transantarktické expedice

Alfred Lansing: Endurance – neuvěřitelné putování Shackletonovy Královské transantarktické expedice

Loď Endurance zamrzla v lednu 1915 v ledových polích antarktického Weddellova moře, po deseti měsících ji ledové kry rozdrtily. Ernest Shackleton a jeho posádka 27 mužů zůstali 850 mil od nejbližší základny. Nastal čas tvrdých zkoušek a utrpení…

Brilantně napsaná kniha novináře Alfreda Lansinga je uznávaná jako naprosto úplný popis osudné plavby Endurance. Toto ohromující vyprávění o přežití Shackletona a všech dvaceti sedmi mužů více než rok na ledem pokrytých antarktických mořích označil Time za „definici hrdinství“. Téma v roce 2000 zfilmoval George Butler pod názvem „The Endurance: Shackleton’s Le­gendary Antarctic Expedition“ a tento dokument byl s velkým úspěchem uveden v americké síti IMAX. Více o filmu viz: http://www.im­db.com/title/tt0264578

Český překlad vychází u příležitosti Mezinárodního polárního roku. Váz., asi 280 str., originální fotografie, mapy a ilustrace, asi 350 Kč.

„Jeden z nejpoutavějších, nejnapínavějších a nejsilnějších příběhů, který kdy kdo četl a bude číst.“ Chicago Tribune

„Shackleton se stal mým hrdinou.“ Reinhold Messner

Podmínky soutěže:

1. Každý účastník soutěže musí poslat jeden článek na jakékoliv téma z oblasti nezávislého cestování.
2. Každý článek musí obsahovat jako bonus nějakou zajímavost pro čtenáře:
   • recept místního jídla
   • tip na zkratku nebo kudy zdarma
   • odkaz na autentickou hudbu ke stažení
   • o kultuře
   • cokoliv, co bude zajímavé pro další cestovatele
3. Článek musí být v rozsahu 1–2 strany A4 a obsahovat 2–4 fotografie a úderný název.
4. Každý účastník se může soutěže zúčastnit kolikrát bude chtít, na každou účast je však povinný článek podle pravidel soutěže.
5. Do soutěže budou přijaty všechny články, které zatím nebyly nikde publikovány a které odpovídají zadání.
6. Redakce bude mít právo článek nepřijmout, pokud bude obsahovat něco, co se redakci nebude líbit.
7. Autor souhlasí s tím, že redakce bude moci článek upravit a použít k propagaci dalších soutěží. Redakce se zavazuje, že nepoužije články tak, aby autorovi článku způsobila újmu a o každém dalším použití článku v rámci časopisu Cestovatel.cz bude autora informovat.
8. Redakce si vyhrazuje nárok na změnu pravidel soutěže v případě, že se bude soutěž vyvíjet neplánovaným a nechtěným směrem.
9. Vyhodnocení proběhne na základě rozhodnutí odborné poroty nakladatelství DharmaGaia a bude udělena cena i podle posudku redakce Cestovatel.cz s přihlédnutím ke statistikám úspěšnosti u čtenářů.

Příspěvky posílejte na adresu redakce@ces­tovatel.cz označené jako Soutěž

Když se řekne zvláštní chování cizích kultur, představím si eskymáky, jak si třou nosy o sebe, nebo kanibaly někde v Tichomoří. Oboje je dost daleko na to, abych se tam jen tak na víkend zajela podívat. Evropa je blízko, ale zase tam většinou nějaké zvláštní chování nečekáme. A nečekají ho tam ani místní. A to je právě ono. Zvláštní kultura nemusí být jenom v jihoasijském pralese nebo na poušti někde v Africe. Může být kdekoli. Přivezeme si ji tam totiž s sebou. Nebude až tak zvláštní pro nás, ale pro domorodce, případně návštěvníky odjinud, určitě. Tak do toho.

Každý obyvatel České republiky zná starou známou pravdu, že co Čech, to muzikant. O něco méně známá, ne tak stará, ale o nic méně pravdivá je pravda, že co Čech, to vodák. Když se takový Čech-vodák vydá na cesty, samozřejmě na cesty po vodě nebo za vodou, případně za vodu, stává se z něho vodák-vandrák. Občas se stane, že takový Čech-vodák-vandrák zatouží po změně. Už sjel všechny české řeky čtyřikrát, rakouské a slovinské dvakrát a dvacetpětkrát se přitom cvaknul. Ne že by ho to nebavilo, to zase jo, ale chtělo by to něco nového. Něco neotřelého a třeba trošku bláznivého. V tu chvíli se vodák-vandrák podívá na mapu a najde tam Benátky. Ne ty nad Jizerou, ty nad Středozemním mořem. Mapa se tiše zasměje a zvědavě čeká, co se z toho vyvrbí.

Tento článek vychází jako autorčin druhý, v rámci již ukončené soutěže s internetovým obchodem http://www.scou­tdoor.cz/. Všechny články spojené se soutěží naleznete kliknutím na seriál Soutěž se Scoutdoorem.

Když se před nějakou dobou několik vodáků-vandráků vracelo odkudsi z východu a zkracovali si cestu přes Benátky, napadlo někoho: „Benátky… To ještě nikdo nejel, ne? A my máme lodě s sebou…“ O rok později, když se jiní vodáci-vandráci vraceli odjinud z východu a taky si zkracovali cestu přes Benátky, se s tím dokonce už přímo počítalo v plánu cesty. A tentokrát se jelo do Benátek právě kvůli tomu.

“…Jelikož se jedná o bláznivou akci, doporučuje se mírně výstřední oblečení. Obvykle bývá pojímáno tak trochu jako opereta,” hlásaly instrukce a dodávaly: “Kostým tučňáka už je moc…”

A tak se jedné listopadové soboty kolem osmé ráno na parkovišti hned vedle přístavu (měli jsme ho tam vyhlídnuté od léta), ze dvou aut vybatolilo osm nevyspaných, ale natěšených postav, které vypadaly, jako by právě utekly z operety. Sako, barevná šála, klobouk, svářečské brýle… všechno věci, které naprosto nutně potřebujete na vodu. Kromě nás, tedy posádek , se po parkovišti po chvíli povalovalo ještě několik pádel (do poslední chvíle jsme si nebyli jistí, jestli jich máme dost) a čtyři nafukovací kanoe. Místního policajta, který se na nás přišel podívat spíš ze zvědavosti, jsme uklidnili a odzbrojili pečlivě natrénovanou větou: „No parking, parking Tronketo.“ (Ne, opravdu tady nebudeme parkovat, za chvíli odjedeme na Tronketo jako všichni ostatní.) Nafoukli jsme lodě a vydali se do bludiště uliček, totiž kanálů.

V Benátkách se na vodě odehrává úplně všechno. My jsme se nalodili v době dopravní špičky, takže kromě vaporetti – místních autobusů – jsme měli možnost se potkat se zásobováním, to byly lodě naložené až po vrch zeleninou, ovocem, pitím, vším možným. Bohužel obchod na vodě tu zatím moc nefunguje, takže jsme byli na suchu. Kromě posádky kanoe, do které teklo. Potkali jsme stěhováky, popeláře, měli jsme tu čest zamávat svatbě, s tím rozdílem, že celá svatba se vešla na jednu loď. Tím pádem bylo jasné, kde je nevěsta, a nebylo potřeba přidělávat na příď bíle namaškařenou mořskou pannu. S šíleným řevem nás předjela záchranka a zabočila přesně do toho kanálu, kam jsme měli namířeno taky. Kdybychom tak dlouho neočumovali tu svatbu, asi bychom se pěkně pohoupali. Dvoumetrové vlny ve dva metry širokém kanále, to už je obtížnost, na kterou není Pálava stavěná. Když jsme pak na vodě potkali funebráky, přestali jsme se dívat po lodích a začali si konečně všímat architektury, jak se sluší na normálního návštěvníka Benátek.

Možná někoho napadne, jestli se to smí, vydat se takhle na vodu s vlastní lodí. Proč by se to nesmělo? Benátčani mají taky vlastní lodě a nám to nikdo nezakázal. Jediné co se musí dodržovat, jsou pravidla kanálního provozu. Psaná nebo nepsaná, my jsme se je dozvídali postupně metodou pokus, omyl, rada, sprduňk. Pokud jsme to pochopili správně, je to hrozně jednoduché. Funguje to stejně jako u nás na silnicích. Jezdí se vpravo, chodí se vlevo. Přičemž lodě s motorem jezdí, lodě bez motoru (rowing boats – tak jsme byli nazvaní a málem jsme se urazili, my přece nemáme žádná vesla!) jsou chodci. Takže v Benátkách na kánoi zásadně vlevo.

Benátky jsou krásné město. To je ostatně vidět z fotek, na které se každý může podívat kdekoli. Má atmosféru. Ta z některých dobrých fotek taky dýchá. A má zvláštní… čmuch. Charakteristický, nezaměnitelný a fotografiemi nesdělitelný. Čím užší byl kanál, do kterého jsme vjeli, tím intenzivnější čmuch Benátky měly. Nejen, že se tam na vodě odehrává úplně všechno, ale taky tam úplně všechno ve vodě plave. Potkali jsme věci, které jsme až tak úplně potkat nechtěli, a plně jsme si uvědomili význam slova kanalizace. Tu mají pravděpodobně v Benátkách jenom jednu.

Ten den měli ostatní “normální” návštěvníci Benátek o atrakci navíc. Spouště fotoaparátů cvakaly docela často, možná častěji než při focení gondoliérů na černých naleštěných gondolách. Ty tam ostatně každý čeká, ale partičku vodáků odněkud ze severu, to se jen tak nevidí. Udivené a nechápavé výrazy shlížející na nás z mostků nám několikanásobně vynahradily probdělou noc i ta mokrá kolena.

Můj příběh se odehrál před více než 20 lety. Byla jsem tehdy studentka pedagogické fakulty a jedním z mých oborů byl ruský jazyk. Dnešním mladým lidem to asi mnoho říkat nebude, ale z mých vrstevníků snad každý tuší, co tenkrát znamenal půlroční studijní pobyt v „Zemi, kde zítra již znamená včera“. Nechci se v žádném případě této zemi nijak vysmívat, ale chci pouze naznačit, že na některé situace člověk ani nemohl být připravený.

Odjížděli jsme vlakem v lednu, červnový návrat v nedohlednu a před námi téměř pět měsíců vojny v pravém slova smyslu. Překvapovalo nás všechno na každém kroku. Tehdy jsme se nemohli poučit třeba na internetu, a tak nám nezbývalo než dát na rady starších a pokusit se přežít. Dopisy chodily v průměru dva až tři týdny, balíček z domova přišel rozebraný, mobilní telefony neexistovaly, dámské hygienické pomůcky a toaletní papír jsme si vezli na celou dobu pobytu…

Kromě nás zde studovali i mladí lidé z Etiopie, Kuby, Afghánistánu… Jejich přízvuk, když hovořili rusky, nás rozesmával, když něco chtěli, často jsme situaci pochopili úplně jinak.

Na zahájení celého pobytu nám hostitelé připravili Družební /přátelský/ večer, kde se představitelé jednotlivých zemí prezentovali se svým programem. Vše snímala televize a vše bylo na tu dobu na poměrně vysoké kulturní úrovni včetně pohoštění z krajových specialit. Na závěr večera se tančily skupinové tance a člověka ani nepřekvapilo, že se třeba se studentem jiné barvy pleti drží za ruku vlastně poprvé v životě.

Skončila oslava a následovala spousta všedních dní, naplněných především studijními povinnostmi, ale občas, zejména v sobotu večer se někteří studenti odvázali a zpestřovali si pobyt po svém.

U mě a mé spolubydlící jednoho podvečera zaklepali slušně dva studenti z Afghánistánu se slovy, že se chtějí „družit“. S kamarádkou jsme patrně byly až příliš naivní a pochopili jsme vše jako pouhé přátelské posezení, výměnu názoru o jiné kultuře a podobně. Domluvili jsme se tedy na další týden, že si popovídáme. Jaké bylo naše zděšení, když po týdnu přišli ve stylu „pozdějšího Mirečka z básníků“ a chtěli si vyměňovat informace úplně jiné… Vůbec jim to nebylo divné, protože se přece slušně objednali. My jsme je samozřejmě nechtěli nijak ranit, ale noc jsme s nimi trávit nehodlaly a teď „babo raď!“

Nejprve jsme svou lámanou českou ruštinou odmítli slušně, a oni zas svou afghánskou ruštinou dělali, že nepochopili. Najednou se z mírumilovných kolegů studentů stali rozzuření samci, kteří odmítali pochopit rozdílnost našich kultur. Noc byla velmi divoká, neboť jsme se v pokoji s kámoškou zamkli a pánové to zřejmě pochopili jako milostnou předehru a uměle vytvořenou překážku na cestě k cíli… Dobývali se do dveří, až musely kolegyně ze sousedních pokojů zavolat naši vedoucí, aby nás zachránila. Po zbytek pobytu jsme se obávali tyto „Donchuány“ potkat. Později nám bylo vysvětleno, že slovo „družiťsja“znamená kromě přátelení také erotické záležitosti a že pouze stačilo na začátku onoho prvního návrhu říci jednoznačné NE!

Že jsme ve svém nepochopení nebyly s kolegyní samy, nám potvrdila jedna událost, která nastala pět měsíců po našem návratu: Naše známá porodila miminko a jeho barva pleti byla trochu snědší, než kdyby ho měla s kolegou studentem z našeho ročníku…

Není to tak dávno, co výraz rumunská silnice byl v mém slovníku nahrazen výrazem albánská silnice. Příhoda, o které se chystám psát, se stala v době, kdy největší dobrodružství bylo jet po rumunské silnici a jezdit stopem bylo otázkou cti.

Po dvou týdnech strávených v horách jsme scházeli do údolí. Bylo to ten rok, co se v rumunských horách dalo pozorovat zatmění slunce a my jsme před davy okupujícími Paring utekli do hor Căpăţini – Nekonečných hor. Poslední noc na hřebeni nás obšťastňovala pořádná karpatská bouřka, nebyli jsme si úplně jistí, jestli je to jedna bouřka čtyřikrát nebo čtyři bouřky po sobě.

„…takovej psí čas, že do svojí boudy i náš vlčák Johny hned zalez‘ se skrejt…“ zpívali jsme si, protože spát jsme nemohli.

Náš vlčák se jmenoval Mučača a byla to fenka, která se k nám přidala někdy, nikdo přesně neví kdy, živila se sojovým masem a ovčími bobky a svým psím šarmem nás zachraňovala před ostatními rumunskými divokými psy. Její bouda bylo naše tropiko. Zalezla dovnitř a odmítala se posunout byť jen o deset centimetrů, takže noc byla veselá po všech stránkách. Následující den byl okořeněn prasením* mokrou trávou, mokrou kosodřevinou a bahnem, přelézáním padlých stromů a obcházením čvachtavých míst. To ale není ten způsob cestování nahánějící hrůzu, o kterém jsem chtěla psát. Už mě od něho dělí jen další propršená noc strávená na kraji cesty mezi kaluží a potokem, protože jinde nebylo místo. Po této noci jsme všichni byli krásně tečkovaní, protože pod tropiko sice nepršelo, ale kapky si našly svoji vlastní cestu. Inspirovaly se přitom kulečníkem, jenže po odrazu od země už to nebyly kapky vody ale kapky bláta.

A teď to přijde. Uplakané dopoledne, všichni jsou unavení, bolí je kolena od včerejšího sestupu a před sebou máme vyhlídku na několik desítek kilometrů po rumunské silnici do nejbližší civilizace. Silnice je to ovšem luxusní. Široká víc než jeden náklaďák, žádné velké kameny ale poctivá šotolina, za každou zatáčkou čekáme ten buldozer, který ji právě opravuje. Najednou řev motoru, uhýbáme do svahu po pravé straně silnice, někteří skáčou po hlavě doleva do řeky. Po pár desítkách metrů náklaďák zastavuje, vysoko nad našimi hlavami (tak vysoko to zas být nemohlo, ale znáte to, i kopce byly dřív prudší) se otevírají dveře a takový snědší pán se nám pravděpodobně rumunsky pravděpodobně snaží vysvětlit, že nás jako vezme. Kolik marek za to bude chtít, tomu už rozumíme. Odmítli jsme. Dál šlapeme pěšky, znovu začíná pršet, a pan řidič to dobře ví. Čeká na nás za zatáčkou. Tentokrát je nabídka poloviční. Prší víc. Cena se ustaluje na přijatelných dvaceti markách za devět lidí a Mučaču. Lezeme jsme na korbu, šéf výpravy se usazuje na sedadle vedle řidiče. V téhle chvíli mu ještě závidíme, že na něho pršet nebude. Auto se pomaličku rozjíždí, motor řve, párkrát to poskočí, motor řve ještě víc, a jedem. Chvílemi sedíme na batozích, chvílemi skáčeme půl metru vysoko a snažíme se při dopadu trefit na korbu. Silnice se klikatí. Jak už to u takových silnic v horách bývá, po jedné straně je kolmá stěna nahoru, po druhé sráz dolů a dole řeka. A přes řeku most. Za mostem zatáčka a stoupání. Jak už to u takových aut bývá, nemá tohle úplně v pořádku převodovku. Do třetice jak už to u takových řidičů bývá, nemá tenhleten až tak úplně v pořádku hladinu alkoholu v krvi. Přejíždíme most. Vjíždíme do zatáčky, začínáme stoupat. Řidič se pokouší zařadit jedničku. Převodovka řve, nedaří se. Zastavujeme. Další pokus, couváme pár metrů zpátky k mostu. Ještě jednou. Řidič úspěšně zatáčí na most, řadí dál. Couváme, točíme. Už jsme na mostě, točíme dál. Jenže most už je rovně!

Stojíme u druhého kraje korby a hlavou nám běží: Skočit či neskočit? Marťas v kabině zoufale hledá kličku, kterou se otvírají dveře. Zadní kola jsou asi tak půl metru od kraje mostu značeného jen několika vyvalenými patníky. A pod mostem dobrých patnáct metrů… Teď! Převodovka si to rozmyslela a zabrala. Na korbě hlasitě zadunělo osm šutrů z hercny** a Mučača začala zuřivě štěkat. Nepřestala, dokud jsme v nebližší vesnici neseskákali z korby a nevysvětlili panu řidiči, že on si klidně může dát čtyři piva, ale my že dál nejedem. Zbytek cesty jsme šlapali přes nízký hřeben zahalený párou, co se po dešti začala vypařovat ze země a z lesů, a labužnicky si užívali bolest každého svalu a puchýře.

Na začátku městečka Baile Olanesti jsme prošli bránou do lázeňského parku – jakousi vrátnicí se závorou a domečkem. Znovu začínalo pršet. Pomalu nás to přestávalo bavit, těšili jsme se domů, do sucha. Mučača pochopila, že tady už další práci mít nebude, zalezla do domečku a odmítala vylézt. Snad se o ni pan závorník dobře postará, než si najde další vandráky, se kterými se „sveze“ přes hory zpátky. Škoda, už se s námi nemohla podívat, jak v parku po schodech teče vodopád.

První autobus nás odváží k nejbližší vlakové stanici ve městě Vilçea. Vzpomínka na korbu náklaďáku pomalu bledne, jen při zaskřípění převodovky všichni nadskočíme a naježí se nám chlupy na zádech. Některým z nás to ježení už zůstalo…

Ve svém nepoměrně krátkém cestovatelském životě jsme měl tu čest poznat mnoho tradičních i netradičních dopravních prostředků a různých samohybů, ať již byly poháněny lidskou či zvířecí silou, motory všech typů či jenom gravitací po nějaké nakloněné ploše. Osobně si také myslím, že mám pro strach uděláno a kontrolovatelná míra nebezpečí je pro mě výzvou – nicméně vzpomínka na šíleného řidiče řinčícího tuk-tuku, kterému jsme byli vydáni na milost a nemilost, se mi občas vrací.

Pro nezasvěcené – tuk-tuk je zcela typický dopravní prostředek používaný v Thajsku, jehož název je odvozen od zvuku motoru, který vydává. Dvoutaktní tříkolové vozítko má zpravidla „sic“ pro řidiče, za kterým se nachází různě vymezený prostor pro několik cestujících, jejichž maximální počet je přímo úměrný jejich vlastní skladností, schopností udržet se při nečekaných manévrech majitele řidítek a nutností se dostat na dané místo. I laik s minimem technických znalostí zaváhá při pohledu na kouřící obludu, která vyluzuje celou plejádu srdceryvných kovových zvuků – stejnou důvěru zpravidla vzbuzuje i výfukovými plyny ošlehaný řidič tohoto technického zázraku. Nicméně komisařů STK po Bankogu běhá málo a policistů, kteří by kontrolovali oprávnění „pilota“, ještě méně, takže srdnatě nastoupí. Tak jsem učinil i já a moji čtyři kamarádi před 8 lety po čas pobytu v thajském hlavním městě.

První dojem nebyl nikterak špatný, relativně pohodné sedadlo a dostatek prostoru pro celou partičku. Než jsem však mohl své pocity sdělit kamarádům, majitel „nakopnul“ mašinu a pekelný hluk utnul jakoukoliv snahu o konverzaci. Následně jsme se vnořili do provozu a začali se dít věci nevídané: notně odrbaná spojka způsobuje, že pohyb při rozjezdu není zdaleka plynulý, taktéž brždění na poslední chvilku by žádného instruktora české autoškoly radostí nenaplnilo – výsledkem je to, že osádka je smýkána po prostoru a členové do sebe neočekávaně narážejí.

Dále zjišťujeme, že držet se rámu kabiny je sázka do loterie, protože tuk-tuk míjí ostatní vozidla o milimetry a i moje hubené prsty prostě „přečuhují“. Vystrčit hlavu a fotit nejde vůbec, to je přímo vstupenka do krematoria, udělal jsem to jednou a téměř okamžitě jsme pochopil „kolik uhodilo“, když jsem jen o fous minul tuk-tuk projíždějící v protisměru. K mému překvapení však tento dopravní systém, kde platí evidentně právo rychlejšího, silnějšího a agresivnějšího, nezpůsobuje domorodcům velké problémy a celou dobu v Bankogu jsme nezaznamenali nějakou závažnou dopravní nehodu. Úseky šíleného sprintu jsou často střídány nehybnou zácpou, kdy odspodu vozidla vzlíná trabantovský zápach a škrábe nás v nose – to už pohyb vpřed je lepší, dá se alespoň dýchat. Aby naše dojmy z cestování tuk-tukem byly opravdu trvalé, tak se od majitele samohybu dozvídáme, že má jakousi smlouvu s majitelem konfekčního obchodu a že nás tam zdarma doveze. Protože máme čas a na takové nabídce nemůžeme prodělat, řidič s námi peláší na zcela opačný konec velkoměsta, než jsme původně zamýšleli. Seriózní majitel obchodu s oděvy nám představí celou škálu nejnovějších obleků (bylo by to přijatelné i pro naši kapsu), nicméně nakonec přijme naše vysvětlení, že šortky, tričko a páskové boty jsou k cestování po parné zemi vhodnější a milostivě nás propustí. Mezitím majitel tuk-tuku provedl „údržbu“, jak jsem skrz výlohu zaregistroval, což spočívalo v tom, že hadrem otřel olej vzlínající na mnoha místech a přihnul jakousi páčku ovázanou drátem. Povzbuzeni tímto láskyplným aktem péče o ocelového oře jsme si opět nalodili a pokračovali v přerušené cestě za památkami. Nakonec jsme bez úhony dorazili na dohodnuté místo, pár drobných báthů (místní platidlo) změnilo majitele a my pokračovali dál po svých.