Rubrika: Cestovatelské blogy

Ráno jsme se opět ve spěchu sbalili, posnídali a vyrazili. Nejraději bych šel sám, ale tahle vysoko už si to nedovolím. Mám k tomuhle tichému místu respekt. Proto jsem raději pospíchal za Davidem, který vybíral cestu a nedržel se klasické pěšiny. Nakonec jsem to vzdal a vrátil se s Braňem na křižovatku ke skleněné pyramidě a vykročil po klasické cestě.

Stále jsme pokračovali ledovcovým údolím, ale už i na této pohodové cestě jsem cítil únavu. A bohužel tahle snadná cesta nevydržela až do konce. Museli jsme vyjít kopec, pro mě naprosto nekonečný.

{{reklama()}}

Nakonec jsem skončil sám, protože i 60letý Braňo šel rychleji než já. Mojí jedinou útěchou je, že oni tu jsou teprv pět dní a já téměř třikrát tolik. Jednoduše už jsem vyčerpaný a každý krok mě stojí úsilí. Přesto jsem si ani jednou nepoložil otázku, jestli to mám zapotřebí. Vím to uplně přesně a jsem rád, že tu jsem. Jen kdyby už ten zatracenej kopec skončil. Na vrcholu jsem propadl depresi, nečekal mě žádný výhled na ubytovny, ale jen další štěrková cesta nahoru a dolů. Po deseti minutách plahočení jsem přesně chápal průvodcem popisovanou smrt z nedostatku odhodlání. Bylo neuvěřitelně lákavé svalit se na plochý balvan a na chvíli si zdřímnout. Ale pokračoval jsem dál, na víc jsem neměl, takže krásná okolní krajina mi byla totálně ukradená. Nakonec jsem sešel a vyšel poslední kopeček a až tam jsem se poprvé rozhlédnul.

Modrozelený ledovec stékal z hor a v údolí se měnil v šedou pokroucenou hmotu, do toho svítilo sluníčko a modrala se obloha. A nejkrásnější bylo, že tam dole je ubytovna kde shodím ten 100 kilovej batoh, najím se a odpočinu si. Byly otevřené jen dvě ubytovny, takže jsem kluky rychle našel, pokoj byl zadarmo, a splnil veškerá má očekávání. Nabral jsem si tři deky aby mi bylo fajn, najedl se a šel na hodinu spát. Nejhorší věc, je sundat si boty, při předklonu se vám nažene krev do hlavy a je to bolest, že byste si nejradši utrhli hlavu a naplivali si do krku.

Po odpočinku jsme vyrazili na Kala Pattar – Černou skálu(5545m). Nebyl to zrovna nejlepší nápad, protože jsme neměli čas se aklimatizovat a taky se vždycky odpoledne zatáhne. Už nějaký čas se po obloze honily mraky, ale vždycky se aspon na chvíli roztrhaly. V půli kopce nám už bylo jasné, že se žádného úžasného výhledu nedočkáme. Everest byl celý v mracích, a když se výjmečně objevilo modré místo, nikdy nestihlo doputovat až k němu. Nijak extra mně to nevadilo, pohled Everestu si koupím, ale ten zážitek se musí prožít. Everest je tu od vás co by kamenem dohodil a zbytek dopliv. Šílená Kanaďanka tvrdila, že pouhé tři kilometry.

Nakonec jsme seběhli dolů, najedli se, ohřáli u kamen a šli spát. Týl hlavy mě bolel jak prase a v noci se mi ještě uďálo špatně od žaludku. Mohl by to být druhý stupeň výškové nemoci. Pro jistotu jsem vstal a uďál si opileckej test, pokud neudržíte rovnováhu musíte co nejrychleji sejít dolů. Rovnováhu jsem měl v pohodě, možná to bylo jen z jídla. Daleko klidnější jsem si lehla a blaženě v bolestech spal až do rána.

Ráno jsme se opět ve spěchu sbalili, posnídali a vyrazili. Nejraději bych šel sám, ale tahle vysoko už si to nedovolím. Mám k tomuhle tichému místu respekt. Proto jsem raději pospíchal za Davidem, který vybíral cestu a nedržel se klasické pěšiny. Nakonec jsem to vzdal a vrátil se s Braňem na křižovatku ke skleněné pyramidě a vykročil po klasické cestě.

Stále jsme pokračovali ledovcovým údolím, ale už i na této pohodové cestě jsem cítil únavu. A bohužel tahle snadná cesta nevydržela až do konce. Museli jsme vyjít kopec, pro mě naprosto nekonečný.

{{reklama()}}

Nakonec jsem skončil sám, protože i 60letý Braňo šel rychleji než já. Mojí jedinou útěchou je, že oni tu jsou teprv pět dní a já téměř třikrát tolik. Jednoduše už jsem vyčerpaný a každý krok mě stojí úsilí. Přesto jsem si ani jednou nepoložil otázku, jestli to mám zapotřebí. Vím to uplně přesně a jsem rád, že tu jsem. Jen kdyby už ten zatracenej kopec skončil. Na vrcholu jsem propadl depresi, nečekal mě žádný výhled na ubytovny, ale jen další štěrková cesta nahoru a dolů. Po deseti minutách plahočení jsem přesně chápal průvodcem popisovanou smrt z nedostatku odhodlání. Bylo neuvěřitelně lákavé svalit se na plochý balvan a na chvíli si zdřímnout. Ale pokračoval jsem dál, na víc jsem neměl, takže krásná okolní krajina mi byla totálně ukradená. Nakonec jsem sešel a vyšel poslední kopeček a až tam jsem se poprvé rozhlédnul.

Modrozelený ledovec stékal z hor a v údolí se měnil v šedou pokroucenou hmotu, do toho svítilo sluníčko a modrala se obloha. A nejkrásnější bylo, že tam dole je ubytovna kde shodím ten 100 kilovej batoh, najím se a odpočinu si. Byly otevřené jen dvě ubytovny, takže jsem kluky rychle našel, pokoj byl zadarmo, a splnil veškerá má očekávání. Nabral jsem si tři deky aby mi bylo fajn, najedl se a šel na hodinu spát. Nejhorší věc, je sundat si boty, při předklonu se vám nažene krev do hlavy a je to bolest, že byste si nejradši utrhli hlavu a naplivali si do krku.

Po odpočinku jsme vyrazili na Kala Pattar – Černou skálu(5545m). Nebyl to zrovna nejlepší nápad, protože jsme neměli čas se aklimatizovat a taky se vždycky odpoledne zatáhne. Už nějaký čas se po obloze honily mraky, ale vždycky se aspon na chvíli roztrhaly. V půli kopce nám už bylo jasné, že se žádného úžasného výhledu nedočkáme. Everest byl celý v mracích, a když se výjmečně objevilo modré místo, nikdy nestihlo doputovat až k němu. Nijak extra mně to nevadilo, pohled Everestu si koupím, ale ten zážitek se musí prožít. Everest je tu od vás co by kamenem dohodil a zbytek dopliv. Šílená Kanaďanka tvrdila, že pouhé tři kilometry.

Nakonec jsme seběhli dolů, najedli se, ohřáli u kamen a šli spát. Týl hlavy mě bolel jak prase a v noci se mi ještě uďálo špatně od žaludku. Mohl by to být druhý stupeň výškové nemoci. Pro jistotu jsem vstal a uďál si opileckej test, pokud neudržíte rovnováhu musíte co nejrychleji sejít dolů. Rovnováhu jsem měl v pohodě, možná to bylo jen z jídla. Daleko klidnější jsem si lehla a blaženě v bolestech spal až do rána.

Na cestě k Erijskému jezeru projíždíme přes Pittsburg. Zastavujeme na krátkou prohlídku města, které bývalo střediskem amerického ocelářského průmyslu. V tomto městě byla v roce 1918 podepsána Pittsburská dohoda, jejímž autorem byl T.G. Masaryk.

Město leží v hlubokém údolí řeky Ohio a v celé aglomeraci žije přes dva miliony obyvatel. Stojíme na okraji údolí a pozorujeme město pod námi. Vidíme veliký stadion na americký fotbal, ležící na břehu řeky. Právě tam probíhá utkání. Ochozy jsou plné diváků a zaléhá k nám jejich povzbuzování. Stadion září do nastávajícího soumraku stovkami světel.

Sjíždíme dolů do města, zastavujeme u známé Civic arény, ve které hraje místní hokejový tým, za který několik let hrál i český hokejista Jágr. Pokračujeme v cestě do centra města. Jedeme kolem starých železáren, míjíme již nepoužívané vysoké pece a další, již zrezivělé objekty. Vjíždíme do Downtown, jak se říká centru velkých měst. Procházíme ulicemi lemovanými vysokými mrakodrapy, od jejichž skleněných fasád se odráží poslední paprsky zapadajícího slunce. V centru téměř nikdo nebydlí. Ve zdejších mrakodrapech vesměs sídlí firmy. Nyní, kdy je již po pracovní době, zejí ulice centra prázdnotou. Před světly semaforů, na jindy rušných křižovatkách, čeká jen několik vozů. Procházíme po hlavní ulici až na okraj parku a pak dál až k řece.

Je zde, uprostřed zelené louky, postavena replika pevnosti, kterou v roce 1754 postavili francouzští kolonisté. Nízká dřevěná stavba je v kontrastu s vysokými moderními budovami tyčícími se nedaleko odtud. Již potemnělými ulicemi vyjíždíme z centra. Necháváme za sebou světly rozzářené město a míříme na sever, ke kanadské hranici.

Plavba k vodopádu

Přijíždíme do městečka Niagara Falls a ihned se vydáváme na prohlídku jednoho z přírodních divů světa, Niagarských vodopádů. Ty tvoří přirozenou hranici mezi Kanadou a USA. Přicházíme na vyhlídkovou terasu vedoucí ze břehu daleko nad kaňon, který řeka vytvořila pod vodopádem. Z terasy se nám naskýtá krásný pohled na americkou část vodopádu, kterému se říká Nevěstin závoj. Vpravo od vodopádu se nachází Kozí ostrov a pak kanadská část vodopádu, nazývaná Podkova. Sestupujeme z terasy na břeh a nastupujeme na vyhlídkovou loď, která nás veze do těsné blízkosti vodopádu.

Loď se v mohutných vírech kolébá ze strany na stranu. Motor lodi běží na plné obrátky, aby překonal silný proud a my stojíme na palubě a pozorujeme hřmící vodní stěnu. Vzduch je nasycen vodní tříští, kterou vytváří padající voda. Kdybychom nebyli zahaleni do pláštěnek, které jsme dostali k lodnímu lístku, byli bychom zakrátko úplně promočeni. Po zážitku na lodi přicházíme k širokému kamennému korytu, kterým přitéká voda z jezera Irie k vodopádu. Stojíme na skále těsně vedle vodopádu. Pozorujeme masy vody jak s duněním padají do padesátimetrové hloubky, kde se tříští o veliké balvany a mění se ve změť vírů a vodní mlhy. Mlčky stojíme u vodního živlu vytvářejícího tři sta metrů široký vodopád. Již se stmívá a na protější straně kaňonu se na vysokém stožáru rozsvěcují reflektory, které svými barevnými světly osvětlují toto překrásné přírodní divadlo.

Cesta za vodopád

Další den se vydáváme přes Duhový most vedoucí přes Niagaru, na kanadskou stranu. Stačí zaplatit správní poplatek čtvrt dolaru a jsme v Kanadě. Vydáváme se po chodníku podél Niagary ke kanadské části vodopádů. Zanedlouho již vidíme devět set metrů široký vodopád, padající přes podkovovitý přepad na dno kaňonu do hloubky více než padesát metrů. Když se nabažíme pohledu na Podkovu, jdeme přes nedalekou prodejnu suvenýrů k výtahu, kterým sjíždíme do podzemí. Oblékáme si pláštěnky, které jsme dostali se vstupenkou a vydáváme se do skalního labyrintu vybudovaného ve skále za vodopádem.

Procházíme skalní chodbou vedoucí přímo k vodopádu. Již slyšíme dunění vody. Ze stropu kamenné chodby stékají praménky vody. Dunění s každým krokem zesiluje. Po chvíli již stojíme u zamřížovaného konce chodby. Přistupujeme až ke mříži a pozorujeme zadní stranu vodopádu. Padající voda je od nás vzdálena jen několik metrů. Hřmot vody je tak silný, že nás skoro ohlušuje. Stojíme před mříží jak hypnotizováni. Po chvíli postupujeme skalní chodbou dál. Chodba končí a my se ocitáme na betonové terase v hlubokém korytu řeky, těsně vedle vodopádu. Pohled na vodní masu padající z více než padesátimetrové výšky je skoro děsivý. Vlevo od terasy se z mohutných otvorů ve skále valí vysokou rychlostí voda, vytékající z vodní elektrárny vybudované ve skále. Před námi v hlubokém korytě zběsile protéká zpěněná voda plná vírů a vpravo od nás hučí vodopád.

Stojíme ve svých žlutých plastikových pláštěnkách u zábradlí terasy, obklopeni běsnícím vodním živlem. V mysli se mi vybavuje písnička „Na břehu Niagary“, kterou jsem zpíval jako náctiletý tremp. Tenkrát, před mnoha lety, jsem snil o tom, že se sem jednou podívám a představoval jsem si, jak asi vodopády vypadají. Nyní je mám přímo před očima a do sytosti si vychutnávám pocit, že se můj klukovský sen právě naplnil.

Na cestě k Erijskému jezeru projíždíme přes Pittsburg. Zastavujeme na krátkou prohlídku města, které bývalo střediskem amerického ocelářského průmyslu. V tomto městě byla v roce 1918 podepsána Pittsburská dohoda, jejímž autorem byl T.G. Masaryk.

Město leží v hlubokém údolí řeky Ohio a v celé aglomeraci žije přes dva miliony obyvatel. Stojíme na okraji údolí a pozorujeme město pod námi. Vidíme veliký stadion na americký fotbal, ležící na břehu řeky. Právě tam probíhá utkání. Ochozy jsou plné diváků a zaléhá k nám jejich povzbuzování. Stadion září do nastávajícího soumraku stovkami světel.

Sjíždíme dolů do města, zastavujeme u známé Civic arény, ve které hraje místní hokejový tým, za který několik let hrál i český hokejista Jágr. Pokračujeme v cestě do centra města. Jedeme kolem starých železáren, míjíme již nepoužívané vysoké pece a další, již zrezivělé objekty. Vjíždíme do Downtown, jak se říká centru velkých měst. Procházíme ulicemi lemovanými vysokými mrakodrapy, od jejichž skleněných fasád se odráží poslední paprsky zapadajícího slunce. V centru téměř nikdo nebydlí. Ve zdejších mrakodrapech vesměs sídlí firmy. Nyní, kdy je již po pracovní době, zejí ulice centra prázdnotou. Před světly semaforů, na jindy rušných křižovatkách, čeká jen několik vozů. Procházíme po hlavní ulici až na okraj parku a pak dál až k řece.

Je zde, uprostřed zelené louky, postavena replika pevnosti, kterou v roce 1754 postavili francouzští kolonisté. Nízká dřevěná stavba je v kontrastu s vysokými moderními budovami tyčícími se nedaleko odtud. Již potemnělými ulicemi vyjíždíme z centra. Necháváme za sebou světly rozzářené město a míříme na sever, ke kanadské hranici.

Plavba k vodopádu

Přijíždíme do městečka Niagara Falls a ihned se vydáváme na prohlídku jednoho z přírodních divů světa, Niagarských vodopádů. Ty tvoří přirozenou hranici mezi Kanadou a USA. Přicházíme na vyhlídkovou terasu vedoucí ze břehu daleko nad kaňon, který řeka vytvořila pod vodopádem. Z terasy se nám naskýtá krásný pohled na americkou část vodopádu, kterému se říká Nevěstin závoj. Vpravo od vodopádu se nachází Kozí ostrov a pak kanadská část vodopádu, nazývaná Podkova. Sestupujeme z terasy na břeh a nastupujeme na vyhlídkovou loď, která nás veze do těsné blízkosti vodopádu.

Loď se v mohutných vírech kolébá ze strany na stranu. Motor lodi běží na plné obrátky, aby překonal silný proud a my stojíme na palubě a pozorujeme hřmící vodní stěnu. Vzduch je nasycen vodní tříští, kterou vytváří padající voda. Kdybychom nebyli zahaleni do pláštěnek, které jsme dostali k lodnímu lístku, byli bychom zakrátko úplně promočeni. Po zážitku na lodi přicházíme k širokému kamennému korytu, kterým přitéká voda z jezera Irie k vodopádu. Stojíme na skále těsně vedle vodopádu. Pozorujeme masy vody jak s duněním padají do padesátimetrové hloubky, kde se tříští o veliké balvany a mění se ve změť vírů a vodní mlhy. Mlčky stojíme u vodního živlu vytvářejícího tři sta metrů široký vodopád. Již se stmívá a na protější straně kaňonu se na vysokém stožáru rozsvěcují reflektory, které svými barevnými světly osvětlují toto překrásné přírodní divadlo.

Cesta za vodopád

Další den se vydáváme přes Duhový most vedoucí přes Niagaru, na kanadskou stranu. Stačí zaplatit správní poplatek čtvrt dolaru a jsme v Kanadě. Vydáváme se po chodníku podél Niagary ke kanadské části vodopádů. Zanedlouho již vidíme devět set metrů široký vodopád, padající přes podkovovitý přepad na dno kaňonu do hloubky více než padesát metrů. Když se nabažíme pohledu na Podkovu, jdeme přes nedalekou prodejnu suvenýrů k výtahu, kterým sjíždíme do podzemí. Oblékáme si pláštěnky, které jsme dostali se vstupenkou a vydáváme se do skalního labyrintu vybudovaného ve skále za vodopádem.

Procházíme skalní chodbou vedoucí přímo k vodopádu. Již slyšíme dunění vody. Ze stropu kamenné chodby stékají praménky vody. Dunění s každým krokem zesiluje. Po chvíli již stojíme u zamřížovaného konce chodby. Přistupujeme až ke mříži a pozorujeme zadní stranu vodopádu. Padající voda je od nás vzdálena jen několik metrů. Hřmot vody je tak silný, že nás skoro ohlušuje. Stojíme před mříží jak hypnotizováni. Po chvíli postupujeme skalní chodbou dál. Chodba končí a my se ocitáme na betonové terase v hlubokém korytu řeky, těsně vedle vodopádu. Pohled na vodní masu padající z více než padesátimetrové výšky je skoro děsivý. Vlevo od terasy se z mohutných otvorů ve skále valí vysokou rychlostí voda, vytékající z vodní elektrárny vybudované ve skále. Před námi v hlubokém korytě zběsile protéká zpěněná voda plná vírů a vpravo od nás hučí vodopád.

Stojíme ve svých žlutých plastikových pláštěnkách u zábradlí terasy, obklopeni běsnícím vodním živlem. V mysli se mi vybavuje písnička „Na břehu Niagary“, kterou jsem zpíval jako náctiletý tremp. Tenkrát, před mnoha lety, jsem snil o tom, že se sem jednou podívám a představoval jsem si, jak asi vodopády vypadají. Nyní je mám přímo před očima a do sytosti si vychutnávám pocit, že se můj klukovský sen právě naplnil.

V poslední době přibylo několik zajímavých zápisků na našem cestovatelském blogu. Tři upoutávky vám nyní přinášíme.

Cesty po Albánii

Michal Setnička je náš nejnovější „bloger“. Svůj zápisník věnuje cestám na Balkán.

…Asi po hodině prodírání konečně vylézáme z bukového pralesa a přicházíme na náhorní planinu plnou ostrých škrapů a krasových závrtů. Cestu zde však bohužel opět nevidíme. Posíláme výzvědnou skupinu na obhlídku okolí a nalezení cesty, ale bohužel nic. Vyšplháme se tedy všichni na jeden z vršků, kocháme se zdejší pro nás nezvyklou krajinou a přemýšlíme kudy nejlépe dál.

Po dlouhém koukání do mapy, do GPSky a do terénu kolem nás pomalu vyrážíme touto bezvodou krajinou. Chvíli se snažíme jít po jakémsi falešném hřebenu, abychom měli přehled a viděli na „cestu“, ale po několika minutách jsme nuceni krkolomně slézat do jednoho ze závrtů na jehož dně Vojta potkává první, zatím malou, zmiji růžkatou.

Zmije růžkatá – Vipera ammodytes je malý had, termín „růžkatá“ pochází z výběžku malých šupin umístěných na špičce jeho nosu. Tato zmije je odpovědná za mnoho smrtelných uštknutí. Její jed je hemotoxický, způsobuje kruté bolesti a masivní poškození tkáně. Šance na přežití se zlepšuje při včasné lékařské pomoci.)

Když se propleteme hustým porostem, který je na dně každého závrtu opět šplháme nahoru, abychom v zápětí spadli do dalšího a tak dále.

Takovouto krajinou jdeme až do odpoledne, kdy přicházíme pod vysoké sedlo, v němž již zezdola jasně rozeznáváme kamenného mužíka, který nás utvrzuje, že jdeme správně. Plni radosti z toho, že jdeme správně a očekávání, že za sedlem již nebude takováto bezútěšná krajina, téměř běžíme po travnatém svahu nahoru. Když se vydrápeme asi o 120 metrů výše do sedla, zjišťujeme, že se vlastně o žádné sedlo nejedná (sedla jsou v krasu většinu falešná za nimi je závrt a další sedlo) a i krajina není zelenější, ale naopak. Ještě více ubylo zeleně a stromů a závrty s travnatým dnem vystřídaly jako břitva ostré škrapy…

Celý zápisek

Po horách v Nepálu

…Už tradičně vstávání v 7:11, a musím říct, že dnes v noci jsem se poprvé přioblékal do teplých kalhot a mikiny a pak mi bylo fajn. Snídani jsme pořešili polévkou a čajem. Záchod byl slámový, ale upgradovaný na dvě díry, ta druhá je asi pisoár.

Záchod tu vůbec procházel zajímavým vývojem. V Káthmándú začínáte tlačit na pěkných porcelánových mísách jako u nás, ale stačí popojet kousek do hor a uz se klátíte nad tureckým hajzlíkem někde v hotýlku a nad temnou dírou u někoho doma. A ta už se nesplachuje, ale spíš jen zalévá ze sudu. No a pak už příjde jen chybějící prkno v podlaze a zametání vašeho výtvoru loňským listím. A tím se stáváte součástí krajiny, protože vás určitě použijí k hnojení.

Jen co jsme vyšli, narazili jsme na zmrzlý potok, takže se vyjasnilo proč jsem se musel v noci doobléct. Čekal nás výstup na 3071m vysoký kopec, takže jsme zákonitě stoupali. Dokonce jsme správně odbočili u mani zídky k lesu. Normálně se kolem mani zídek chodí vlevo, ale v tomhle případě je dobré udělat vyjímku, protože jinak můžete překročit bludnej kořen a cestu si pořádně zkomplikovat. Konečně jsme se zase napojili na šerpskou cestu tak přestal být klid a potkávali jsme šerpy a lidi s jejich zvířecím doprovodem.

Z čista jasna se z jedné zatáčky vynořila starobylá, kamená gompa, opět s pozadím zasnežených hor a vytvářela jedno z monha nezapomenutelných magických míst. Chvíli jsme vyčkávali na přibližující se cinkání jaků či oslů a doufali v úžasné fotky, ale ukázalo se, že se nic nepřibližuje a jednoduše se jentak flákáme. Lesem plným pasoucích se jaků (to bysme se načekali) jsme vyšli na vrchol vyzdobený chortenem (čorten- zjednodušeně gompa s relikvii) bránou ověšenou praporky a obrovským kamenem popsaným mantrou. Jen baterka mě nepotěšila a začla signalizovat konec radovánek. Dal jsem ji do kapsy a poctivě zahříval.

A pak už následoval jen strašně nudný sestup. Akorát jsme si vyprali a naobědvali v Nhutala s komunistickým altánkem kde Maoisté svolávají své rudé bratry. Aspoň tak si to představuji já. Poprvé jsme si nedali rýži a obětovali pár peněz navíc za špagety se sýrem a zeleninou a bylo to něco delikatesního. A zase jsme klesali a dostal jsem údolní nemoc. Klesání z 3000m. do 1500m. během pár hodin s váma může pěkně zamávat. Možná je to uplně nová nemoc tak vylíčím pár postřehů. Příznaky: obličej vám sála jak starosta Varšavy těsně před vznícením, chcete se vykoupat v každém zaplivaném potoku, špatně se vám dýchá hustý vzduch a spáleniny, nespáleniny musíte si obléct nejmenší kus oblečení co máte v batohu. Léčba: hodně píjte, nestydtě se vykoupat, pokud máte čas vystoupejte opět výš a aklimatizujte se, při silných příznacích omezte dýchání.

Celý zápisek

S Vojtou v Indii

…Nás hned po příjezdu oslovila jedna postarší Němka a doporučila nám ubytování, kde je ona, v rodinném domku, za příjemnou cenu. Tak jsme se ubytovali a celý týden příjemně proflákali na pláži. Večer nám ta Němka vyprávěla o tom, jak tu byla v 70. letech, když tu na pláži žili stovky hipíků, všichni chodili nahatí, kouřili trávu, brali LSD a užívali si svobodu. Živili se prodejem věci na marketu a měli všechno dohromady. Říkala že někteří tu ještě jsou, vyprávěla nám o jednom, kterému je už 80, a pořád si jezdí do Nepálu prodlužovat víza. Čekali jsme tam na Anju, která měla po meditačním týdnu přijet do Arambolu, ale pak se rozhodla, že tam zůstane, a tak dál pojedeme už bez ní.

Měli jsme to štěstí shlédnout každoroční arambolský karneval pořádaný turisty, moc hezká podívaná, už si jen říkám, jaké to asi musí být v Riu, když už i tady dokáže poměrně malá skupina udělat úžasnou atmosféru.

Celý zápisek

V poslední době přibylo několik zajímavých zápisků na našem cestovatelském blogu. Tři upoutávky vám nyní přinášíme.

Cesty po Albánii

Michal Setnička je náš nejnovější „bloger“. Svůj zápisník věnuje cestám na Balkán.

…Asi po hodině prodírání konečně vylézáme z bukového pralesa a přicházíme na náhorní planinu plnou ostrých škrapů a krasových závrtů. Cestu zde však bohužel opět nevidíme. Posíláme výzvědnou skupinu na obhlídku okolí a nalezení cesty, ale bohužel nic. Vyšplháme se tedy všichni na jeden z vršků, kocháme se zdejší pro nás nezvyklou krajinou a přemýšlíme kudy nejlépe dál.

Po dlouhém koukání do mapy, do GPSky a do terénu kolem nás pomalu vyrážíme touto bezvodou krajinou. Chvíli se snažíme jít po jakémsi falešném hřebenu, abychom měli přehled a viděli na „cestu“, ale po několika minutách jsme nuceni krkolomně slézat do jednoho ze závrtů na jehož dně Vojta potkává první, zatím malou, zmiji růžkatou.

Zmije růžkatá – Vipera ammodytes je malý had, termín „růžkatá“ pochází z výběžku malých šupin umístěných na špičce jeho nosu. Tato zmije je odpovědná za mnoho smrtelných uštknutí. Její jed je hemotoxický, způsobuje kruté bolesti a masivní poškození tkáně. Šance na přežití se zlepšuje při včasné lékařské pomoci.)

Když se propleteme hustým porostem, který je na dně každého závrtu opět šplháme nahoru, abychom v zápětí spadli do dalšího a tak dále.

Takovouto krajinou jdeme až do odpoledne, kdy přicházíme pod vysoké sedlo, v němž již zezdola jasně rozeznáváme kamenného mužíka, který nás utvrzuje, že jdeme správně. Plni radosti z toho, že jdeme správně a očekávání, že za sedlem již nebude takováto bezútěšná krajina, téměř běžíme po travnatém svahu nahoru. Když se vydrápeme asi o 120 metrů výše do sedla, zjišťujeme, že se vlastně o žádné sedlo nejedná (sedla jsou v krasu většinu falešná za nimi je závrt a další sedlo) a i krajina není zelenější, ale naopak. Ještě více ubylo zeleně a stromů a závrty s travnatým dnem vystřídaly jako břitva ostré škrapy…

Celý zápisek

Po horách v Nepálu

…Už tradičně vstávání v 7:11, a musím říct, že dnes v noci jsem se poprvé přioblékal do teplých kalhot a mikiny a pak mi bylo fajn. Snídani jsme pořešili polévkou a čajem. Záchod byl slámový, ale upgradovaný na dvě díry, ta druhá je asi pisoár.

Záchod tu vůbec procházel zajímavým vývojem. V Káthmándú začínáte tlačit na pěkných porcelánových mísách jako u nás, ale stačí popojet kousek do hor a uz se klátíte nad tureckým hajzlíkem někde v hotýlku a nad temnou dírou u někoho doma. A ta už se nesplachuje, ale spíš jen zalévá ze sudu. No a pak už příjde jen chybějící prkno v podlaze a zametání vašeho výtvoru loňským listím. A tím se stáváte součástí krajiny, protože vás určitě použijí k hnojení.

Jen co jsme vyšli, narazili jsme na zmrzlý potok, takže se vyjasnilo proč jsem se musel v noci doobléct. Čekal nás výstup na 3071m vysoký kopec, takže jsme zákonitě stoupali. Dokonce jsme správně odbočili u mani zídky k lesu. Normálně se kolem mani zídek chodí vlevo, ale v tomhle případě je dobré udělat vyjímku, protože jinak můžete překročit bludnej kořen a cestu si pořádně zkomplikovat. Konečně jsme se zase napojili na šerpskou cestu tak přestal být klid a potkávali jsme šerpy a lidi s jejich zvířecím doprovodem.

Z čista jasna se z jedné zatáčky vynořila starobylá, kamená gompa, opět s pozadím zasnežených hor a vytvářela jedno z monha nezapomenutelných magických míst. Chvíli jsme vyčkávali na přibližující se cinkání jaků či oslů a doufali v úžasné fotky, ale ukázalo se, že se nic nepřibližuje a jednoduše se jentak flákáme. Lesem plným pasoucích se jaků (to bysme se načekali) jsme vyšli na vrchol vyzdobený chortenem (čorten- zjednodušeně gompa s relikvii) bránou ověšenou praporky a obrovským kamenem popsaným mantrou. Jen baterka mě nepotěšila a začla signalizovat konec radovánek. Dal jsem ji do kapsy a poctivě zahříval.

A pak už následoval jen strašně nudný sestup. Akorát jsme si vyprali a naobědvali v Nhutala s komunistickým altánkem kde Maoisté svolávají své rudé bratry. Aspoň tak si to představuji já. Poprvé jsme si nedali rýži a obětovali pár peněz navíc za špagety se sýrem a zeleninou a bylo to něco delikatesního. A zase jsme klesali a dostal jsem údolní nemoc. Klesání z 3000m. do 1500m. během pár hodin s váma může pěkně zamávat. Možná je to uplně nová nemoc tak vylíčím pár postřehů. Příznaky: obličej vám sála jak starosta Varšavy těsně před vznícením, chcete se vykoupat v každém zaplivaném potoku, špatně se vám dýchá hustý vzduch a spáleniny, nespáleniny musíte si obléct nejmenší kus oblečení co máte v batohu. Léčba: hodně píjte, nestydtě se vykoupat, pokud máte čas vystoupejte opět výš a aklimatizujte se, při silných příznacích omezte dýchání.

Celý zápisek

S Vojtou v Indii

…Nás hned po příjezdu oslovila jedna postarší Němka a doporučila nám ubytování, kde je ona, v rodinném domku, za příjemnou cenu. Tak jsme se ubytovali a celý týden příjemně proflákali na pláži. Večer nám ta Němka vyprávěla o tom, jak tu byla v 70. letech, když tu na pláži žili stovky hipíků, všichni chodili nahatí, kouřili trávu, brali LSD a užívali si svobodu. Živili se prodejem věci na marketu a měli všechno dohromady. Říkala že někteří tu ještě jsou, vyprávěla nám o jednom, kterému je už 80, a pořád si jezdí do Nepálu prodlužovat víza. Čekali jsme tam na Anju, která měla po meditačním týdnu přijet do Arambolu, ale pak se rozhodla, že tam zůstane, a tak dál pojedeme už bez ní.

Měli jsme to štěstí shlédnout každoroční arambolský karneval pořádaný turisty, moc hezká podívaná, už si jen říkám, jaké to asi musí být v Riu, když už i tady dokáže poměrně malá skupina udělat úžasnou atmosféru.

Celý zápisek

Protože se množí zajímavé zápisky v našich cestovatelských zápisnících bude redakce vyhlašovat zápisky měsíce (nikoliv nutně v měsíčním intervalu) a takové zápisky hodnotit menším finančním obnosem (300–500 Kč).

Cestovatelský zápisek měsíce

Prvním ohodnoceným je Honza Staněk. Hned na úvod ale začneme trochu netradičně a nevybereme jediný konkrétní zápisek, ale rovnou celý blog. Honza se totiž se železnou pravidelností každý týden hlásí a píše své zážitky z kraje, kde lišky dávají dobrou noc. V jeho případě tedy spíš psi Husky. Jeho zápisky můžete sledovat na adrese:

www.cestovatel­.cz/blog/honza-stanek

Finsko je převážně rovinaté a tak kopce vysoké 500 – 700 m jsou pro Finy velké hory…

Vydávám se na kole k horskému hotelu Kiilopää, tam kolo nechávám a jdu pěšky k jezeru Luulampi, což je asi 6 km cesty celkem náročným terénem. Jezero Luulampi jsem v minulých letech několikrát viděl při mých trecích přes zdejší národní park Urho Kekkonen a mám touhu ho znovu spatřit a vidět tak stará známá místa a trochu zavzpomínat na ony cesty, které jsem tu vykonal. Naposledy jsem šel kolem jezera v roce 2006 na podzim.

Cesta z Kiilopää k Luulampi vede ve vyšších nadmořských výškách, kde už ve zdejším tuhém klimatu nepřežije les a proto jdu většinu cesty po nehostinných pláních tundry. Cesta mi trvá něco přes hodinku, chvíli se zdržuji u jezera Luulampi a zdejšího stejnojmenného, pro turisty volně přístupného, srubu a pak se vydávám zpět, už je pokročilý čas, pomalu se začne šeřit a budou vylézat medvědi…