Rubrika: Cestopisy a knihy

Cestopis Tři bratři nabízí poutavý lidský příběh plný silných zážitků.

Uchopit roční cestování kolem světa přitažlivou a čtenářsky atraktivní formou může být pěkně těžké. Své o tom ví nejeden pisatel světoběžník. Že se ale naopak roční vyprávění o cestovatelské pouti dá chytit za nesmírně zajímavý konec, dokazuje právě vydaná kniha Tři bratři v cizích světech od bratrů Diblíků.

Karel, Jan a Petr Diblíkovi, rodáci z východočeské Chocně ve věku 24, 22 a 19 let, zdaleka nebyli profesionální cestovatelé, když se na svou roční cestu kolem světa vydali. A co víc, nejeli ani všichni tři najednou – nejmladší Petr za bratry dorazil teprve na druhou polovinu cesty. Je velmi zajímavé v celém příběhu sledovat právě provázanost rodinných a zejména vzájemných bratrských vazeb. Silné sourozenecké pouto zdatně pomáhá překonávat vyhrocené situace a různé zátěžové zkoušky, které na cestě po Asii, Tichomoří, Austrálii a Americe bratři potkávají a poutavý příběh tak ještě zesiluje.

Jednotlivé kapitoly knihy tvoří postupně navštívené země. Kromě přehledného členění ocení zvídavý čtenář také ke každé zemi vybraná slova, která tvoří chytlavou mozaiku úvodních stran kapitol. Nevšední zážitky z dálek vhodně doplňují černobílé fotografie. Nejlépe ale představu čtenář získá ze samotného psaného příběhu. Autoři jej totiž vhodně staví nejen na zážitcích z cesty samotné, ale také na odpovědích k otázce „jak žijete a pracujete“, kterou si bratři vymezili už před začátkem jako jeden z cestovatelských cílů a pečlivě se jí drží po celou dobu.

Umně vyprávěný a stále plynoucí příběh autoři doplňují o reálie dané země, stejně tak nechybí ani porovnání s Českem a středoevropskými zvyklostmi. Ty se totiž od těch v Japonsku, Malajsii, Singapuru, na Kostarice, Guatemale a jiných mnohdy podstatně liší. Čtenář se ale díky těmto porovnáním neztratí a naopak se jednoduchou a příjemnou formou obohatí o zajímavosti z odlišných koutů planety.

Dobrý a nadšený vypravěčský cit plný elánu, nepřeberné množství zážitků a ještě více silných setkání s domorodci tvoří z knihy Tři bratři čtenářsky atraktivní publikaci, a to i pro zkušené cestovatele. Vděčně okoření běžný den a dokáže nabourat zažité představy a stereotypy, které o některých zemích můžeme mít. Řekněte sami – věděli jste, že zatímco v Česku návštěvu nejspíš pozveme „na jedno“ nebo „na skleničku“, v Guatemale za vás místo toho zaplatí vstupné do parku? Proč, to už zjistíte sami v řádcích vyprávění Tří bratrů.

Na teheránském centrálním autobusovém terminálu nám z dálky běží naproti řidiči autobusu, kteří se během odpoledne už stačili naučit naše jména. Hrdí, že vezou cizince, hlasitě volají: „diblik, diblik“ a odebírají nám batohy, které ukládají do odděleného zavazadlového prostoru. Překvapuje nás vysoký standard služeb, třeba úroveň autobusu Volvo made in Iran. Nadstandardní je i rychlost, jakou se autobus pohybuje. Urazit 520 km za pět hodin by nebylo špatné ani na západoevropské dálnici. Jelikož v poušti je místa dost, při budování dálnice si zdejší stavitelé dopřáli menší luxus. Protisměrné pruhy dálnice se kvůli nežádoucímu oslňování reflektory v nočním provozu vinou kilometry od sebe. Jedeme na jih vstříc někdejšímu sídlu králů a údajně nejkrásnějšímu městu země – Isfahánu.

Jako na perském bazaru

V Isfahánu, perle bývalé Perské říše, přímo tepe historie. Bohatá muzea, originální mešity, přeplněné bazary i typické a slavné mosty. Máme příležitost nahlédnout pod ruce výrobcům tradičních koberců, když se synem majitele kobercové továrničky absolvujeme důkladnou kobercovou exkurzi. Výroba kvalitního ručního koberce je dost náročná a někdy trvá celý rok. Obchůzka bazaru nás pak vede do dílny s ručním potiskem látek. Napadlo nás jeden ubrus koupit a poslat domů. Člověk si může vybrat mezi dvěma druhy potištěných textilií, jedny údajně s přírodními barvami za plnou cenu, druhé s „chemickými“ barvami za třetinu. Začínáme smlouvat a projevujeme zájem o oba druhy. Po chvíli je nám jasné, že v barvách žádný rozdíl neexistuje a je to jen finta obchodníka. V klidu tedy volíme ubrus s „chemickými“ barvami. To prodávajícího naštve a začne ten levnější ubrus kritizovat, což naši hypotézu jen potvrzuje. Ale když se na něčem jednou s Peršanem dohodnete, tak to platí. Ubrus nám tedy, byť s notnou nevolí, prodá. Nesplnění slibu je ztrátou tváře. Na stranu druhou, dokud se obchod neuzavře, nemá lišácké chování žádné hranice. Nakupování je tady adrenalin a navíc užitečná zkušenost.

Na návštěvě v íránské rodině

Hlavní bojový úkol v Isfahánu je ale stanoven jasně: prodloužit víza. Dostáváme pět dní navíc. Zdá se to sice málo, ale oproti pěti dnům, které jsme získali v Praze je to 100% navýšení. Tento úspěch se podaří hlavně díky postarší ženě, která nám pomáhá vyplnit formuláře. Společně se synem si tu na úřadě vyřizují nějaké dokumenty ohledně svého pobytu. Ani oni tu tedy nejsou doma, protože během irácko-íránské války, při níž tato rodina ztratila otce, nuceně odešli ze země. Autem nás pak zavezou k centru, kde by měly být levné ubytovny, tzv. mosaferchanés. Opravdu tu jsou, ale žádná z nich nemá povolení k ubytování cizinců. Mehin a její syn Araš se po krátké poradě dohodnou a zvou nás k sobě domů, do jedné z řadovek na isfahánském předměstí. V domácnosti tu žije Mehin s pěti dětmi (12 – 25 let), dvě z nich živí rodinu. Mají prostorný, i když prostý byt. V obýváku je jediným kusem nábytku podstavec pod televizi, jinak všude na zemi leží perské koberce, kterým se říká po tomto městu, tzv. isfahány. Atmosféra je doma poklidná a velmi vřelá. V pět hodin hostitelé opatrně upozorňují, že pro ně nastává čas modliteb a na chvíli odcházejí. Po výborné večeři (kuře „à la Írán“ s tradičním nekvašeným chlebem) a filmu o jakémsi pouštním zbojníkovi jdou děti spát. Nám přináší paní domu šálek čaje a na chvíli si s námi ještě sedá. Ač si nemůžeme kvůli jazykové bariéře nic říct, sedíme společně delší čas a je nám spolu dobře. Starostlivost hostitelů podtrhuje snídaně, kterou nám nejstarší dcera Šahrezád přináší až k posteli, tedy ke spacáku na koberci. Šádor ani burku doma většina Iráčanek nenosí, a tak můžeme opětovat její jemný úsměv. Po rozloučení nás Araš veze na hlavní autobusové nádraží, odkud pokračujeme dále na východ.

Právě tento zážitek nám opět potvrzuje pravdu, kterou jsme na naší cestě kolem světa poznali: „Ať už Evropan, Asiat nebo Afričan – křesťan, muslim nebo hinduista – diplomat, obchodník, rolník, nebo bezdomovec. V každé kultuře, profesi i náboženství žije spousta lidí, kteří usilují o dobro.“

Jiří Hanzelka – Miroslav Zikmund, První a druhá cesta

Jiří Hanzelka a Miroslav Zikmund se dostávají do povědomí veřejnosti díky své první slavné cestě přes Afriku do Latinské Ameriky, kterou podnikají v proslulé Tatře. Tato první společná cesta je uskutečněna v letech 1947 až 1950 v automobilu Tatra T 87. Během svých dalších cest sbírají nové cestovatelské zážitky a jejich cesty se stávají populárními.

Snad právě proto, že tato cesta je první velkou výpravou Hanzelky a Zikmunda, možná proto, že si pro tuto cestu vybírají exotické regiony tak odlišné evropskému – černošskou chudou Afriku a vzdálenou indiánskou Latinskou Ameriku, je tato kniha tolik zajímavá. Atraktivnost a sledovanost si získává cesta také tím, že cestování po světě je v době po druhé světové válce pro běžného občana těžko myslitelné.

Tato kniha Legenda H+Z je výbor z několika cestopisných knih z první cesty. Autoři zde vypráví první zážitky z poznávání afrického kontinentu, nevynechávají egyptské pyramidy, ani návštěvu nejmenších žijících lidí pygmejů Bambuti nebo zemi sopek, jak říkají Kongu. Z jihoafrického Kapského města přeplouvají na americký kontinent do Argentiny. Mezi jejich první zastávku patří jedny z nejkrásnějších vodopádů světa Iguazú, dále nahlédnou do Brazílie nebo sbírají zkušenosti při přejezdu vysokohorských Kordiller.

S autem připlují do ekvádorského Guayaquilu na lodi Bolívar, o které se po dvou dnech dozvídají, že na další cestě ztroskotala. Navštěvují pověstné lovce lebek – indiány z kmene Šuárů, se kterými tráví příjemné chvilky a srovnávají některé jejich zvyky s tradicemi některých afrických obyvatel. Další zážitky nasbírají i v Mexiku a ze Spojených států se vydávají zpět do Evropy a Prahy.

Cesta trvá celkem 1290 dní, kdy projedou 44 zemí tří kontinentů a urazí neuvěřitelných 111 000 kilometrů, přičemž Tatra obstarala téměř polovinu – 61 700 kilometrů.

Téměř na všech literárních dílech spolupracují Miroslav Zikmund a Jiří Hanzelka společně. Co se týče jejich cestopisných reportáží, jsou velmi informativního charakteru. Snaží se co nejvíce čtenáři přiblížit realitu z tak vzdálených zemí, tak odlišných kultur, které si československý čtenář, divák či posluchač dokáže jen stěží představit. Na jejich dílech je znát velmi pečlivá příprava každé cesty. Nejen množství najetých kilometrů a nástin získaných zážitků prozrazuje, že tato cesta je opravdovým cestovatelským úlovkem.

Jiří Hanzelka – Miroslav Zikmund, První a druhá cesta

Jiří Hanzelka a Miroslav Zikmund se dostávají do povědomí veřejnosti díky své první slavné cestě přes Afriku do Latinské Ameriky, kterou podnikají v proslulé Tatře. Tato první společná cesta je uskutečněna v letech 1947 až 1950 v automobilu Tatra T 87. Během svých dalších cest sbírají nové cestovatelské zážitky a jejich cesty se stávají populárními.

Snad právě proto, že tato cesta je první velkou výpravou Hanzelky a Zikmunda, možná proto, že si pro tuto cestu vybírají exotické regiony tak odlišné evropskému – černošskou chudou Afriku a vzdálenou indiánskou Latinskou Ameriku, je tato kniha tolik zajímavá. Atraktivnost a sledovanost si získává cesta také tím, že cestování po světě je v době po druhé světové válce pro běžného občana těžko myslitelné.

Tato kniha Legenda H+Z je výbor z několika cestopisných knih z první cesty. Autoři zde vypráví první zážitky z poznávání afrického kontinentu, nevynechávají egyptské pyramidy, ani návštěvu nejmenších žijících lidí pygmejů Bambuti nebo zemi sopek, jak říkají Kongu. Z jihoafrického Kapského města přeplouvají na americký kontinent do Argentiny. Mezi jejich první zastávku patří jedny z nejkrásnějších vodopádů světa Iguazú, dále nahlédnou do Brazílie nebo sbírají zkušenosti při přejezdu vysokohorských Kordiller.

S autem připlují do ekvádorského Guayaquilu na lodi Bolívar, o které se po dvou dnech dozvídají, že na další cestě ztroskotala. Navštěvují pověstné lovce lebek – indiány z kmene Šuárů, se kterými tráví příjemné chvilky a srovnávají některé jejich zvyky s tradicemi některých afrických obyvatel. Další zážitky nasbírají i v Mexiku a ze Spojených států se vydávají zpět do Evropy a Prahy.

Cesta trvá celkem 1290 dní, kdy projedou 44 zemí tří kontinentů a urazí neuvěřitelných 111 000 kilometrů, přičemž Tatra obstarala téměř polovinu – 61 700 kilometrů.

Téměř na všech literárních dílech spolupracují Miroslav Zikmund a Jiří Hanzelka společně. Co se týče jejich cestopisných reportáží, jsou velmi informativního charakteru. Snaží se co nejvíce čtenáři přiblížit realitu z tak vzdálených zemí, tak odlišných kultur, které si československý čtenář, divák či posluchač dokáže jen stěží představit. Na jejich dílech je znát velmi pečlivá příprava každé cesty. Nejen množství najetých kilometrů a nástin získaných zážitků prozrazuje, že tato cesta je opravdovým cestovatelským úlovkem.

Martin Strel vypadá jako typický chlapík středního věku. Jako plavec však zdolává nejdelší řeky světa, aby upozornil na naléhavou potřebu zachování čisté vody. Proto se také rozhodl absolvovat nejnebezpečnější plavbu v historii – nebo při ní zemřít. V roce 2007, po 66 dnech, se stal prvním člověkem, který proplaval celou Amazonku, 5268 kilometrů od Peruánských And po břehy Atlantiku v Brazílii. Miliony lidí na internetu sledovaly jeho postup. Strel na této neuvěřitelné cestě unikal před piraňami a říčními piráty a setkával se s domorodými kmeny, které jej buď uctívaly jako boha nebo pronásledovaly s mačetami. Jako průkopníci, kteří zdolali Everest a prozkoumali póly, i on posunul hranice lidských schopností. Jeho příběh – o boji s vyčerpáním a nemocí, o statečnosti a odhodlání – je inspirací pro lidi všude na světě.

Dobrodruh Martin Strel je držitelem čtyř rekordů v Guinessově knize v dálkovém plavání. Jako první přeplaval v roce 1997 z Afriky do Evropy, v roce 2000 zdolal od pramene k ústí Dunaj a v roce 2002 celou Mississippi. Autor Matthew Mohlke působil jako říční průvodce v Martinově amazonském týmu.

Martin Strel, obtloustlý padesátník, dokáže zorganizovat celosvětově sledovaný projekt, jehož středem je on sám, den za dnem plavající v Amazonce. Z knihy je cítit obrovská vůle, kterou ten člověk musí mít, stejně jako potřeba něco pro naši planetu udělat. Samotný život Martina Strela, tak jak se s ním čtenář postupně seznamuje, je ukázkou obrovské odhodlanosti.

Na tuhle knihu jsem se tedy docela těšil. Né, že bych byl fanoušek všemožných světových rekordů v čemkoliv, ale prostě proto, že příběh splutí celé Amazonky slibovalo pěkné počtení. Amazonie je úžasný kus Země ať se na ni díváme z jakéhokoliv pohledu. Kniha provádí čtenáře od horních úseků v Peru až po deltu v Brazílii. Autor, americký městský kluk sice plavbu popisuje tak, že jsem si vzpomněl na Otakara Batličku a jeho knihu Na vlnách odvahy a dobrodružství, ale alespoň je to velmi čtivé. Případné zájemce o návštěvu Amazonie by však mohla dobrodružství, která se málem stala trochu odradit. Já jsem si knihu vychutnal od první po poslední stránku a Martinu Strelovi přeji hodně štěstí do dalších podniků, i když nevím, co víc by si mohl vymyslet.

{{reklama()}}

Martin Strel vypadá jako typický chlapík středního věku. Jako plavec však zdolává nejdelší řeky světa, aby upozornil na naléhavou potřebu zachování čisté vody. Proto se také rozhodl absolvovat nejnebezpečnější plavbu v historii – nebo při ní zemřít. V roce 2007, po 66 dnech, se stal prvním člověkem, který proplaval celou Amazonku, 5268 kilometrů od Peruánských And po břehy Atlantiku v Brazílii. Miliony lidí na internetu sledovaly jeho postup. Strel na této neuvěřitelné cestě unikal před piraňami a říčními piráty a setkával se s domorodými kmeny, které jej buď uctívaly jako boha nebo pronásledovaly s mačetami. Jako průkopníci, kteří zdolali Everest a prozkoumali póly, i on posunul hranice lidských schopností. Jeho příběh – o boji s vyčerpáním a nemocí, o statečnosti a odhodlání – je inspirací pro lidi všude na světě.

Dobrodruh Martin Strel je držitelem čtyř rekordů v Guinessově knize v dálkovém plavání. Jako první přeplaval v roce 1997 z Afriky do Evropy, v roce 2000 zdolal od pramene k ústí Dunaj a v roce 2002 celou Mississippi. Autor Matthew Mohlke působil jako říční průvodce v Martinově amazonském týmu.

Martin Strel, obtloustlý padesátník, dokáže zorganizovat celosvětově sledovaný projekt, jehož středem je on sám, den za dnem plavající v Amazonce. Z knihy je cítit obrovská vůle, kterou ten člověk musí mít, stejně jako potřeba něco pro naši planetu udělat. Samotný život Martina Strela, tak jak se s ním čtenář postupně seznamuje, je ukázkou obrovské odhodlanosti.

Na tuhle knihu jsem se tedy docela těšil. Né, že bych byl fanoušek všemožných světových rekordů v čemkoliv, ale prostě proto, že příběh splutí celé Amazonky slibovalo pěkné počtení. Amazonie je úžasný kus Země ať se na ni díváme z jakéhokoliv pohledu. Kniha provádí čtenáře od horních úseků v Peru až po deltu v Brazílii. Autor, americký městský kluk sice plavbu popisuje tak, že jsem si vzpomněl na Otakara Batličku a jeho knihu Na vlnách odvahy a dobrodružství, ale alespoň je to velmi čtivé. Případné zájemce o návštěvu Amazonie by však mohla dobrodružství, která se málem stala trochu odradit. Já jsem si knihu vychutnal od první po poslední stránku a Martinu Strelovi přeji hodně štěstí do dalších podniků, i když nevím, co víc by si mohl vymyslet.

{{reklama()}}

Rozhovory s léčiteli a medicinmany 21. století, napsal Geseko von Lüpke.

Dostala se nám do rukou další netradiční kniha s názvem Poselství šamanů. Autor Geseko von Lüpke si je vědom, že velká spousta lidí má dneska pocit, že se světem něco není úplně v pořádku. Někdo se s tím vyrovnává tak, že třídí odpad, někdo posílá finanční dary do Afriky, někdo jí jen zeleninu a někdo hledá osvícení v klášterech v Himalájích. Tuto knihu je možné chápat jako další určitou alternativu k tomu o čem a jak přemýšlíte.

Kniha popisuje šamanismus jako studnici tradiční moudrosti. V knize vůbec nejde o kouzla a neuvěřitelné historky, spíše se jedná o pokus seriózně popsat pohled šamanů na historii i dnešní svět. Autor pro knihu zvolil formu rozhovorů se sedmnácti šamany z různého prostředí pěti kontinentů. Čtenář tak zachytí posun vnímání šamanizmu od něčeho odtrženého od naší civilizace, neoblečených divochů v džungli, k šamanům, kteří kromě tradičního vzdělávání prošli i vzděláním „civilizovaného“ světa, často přednášejících ve velkých světových městech, či spravujících vlastní webové stránky.

O některých aspektech šamanismu můžeme třeba pochybovat, přesto jsou některé v knize popsané otázky velice aktuální a odpovědi na ně zajímavé i pro leckterého technokrata.

Šamani vyprávějí o své víře, o starobylé kultuře svých národů, principech a pravdách, které uznávají, o praktickém šamanismu praktikovaném v každodenním životě. Dávají čtenáři podněty k tomu, jak mají Evropané hledat vlastní (šamanské) kořeny své kultury, rady k porozumění mezi lidmi i celými národy a vysvětlují principy své práce a specifické detaily (např. cesta kruhu, získávání vyrovnanosti, práce s emocemi a vztahy, čerpání síly z rituálů a přírody apod.)

Šamanismus nás učí zdokonalovat schopnost vychutnávat si úžasně nevyzpytatelnou povahu života. Don Oscar Miro-Quesada Incký šaman

Roztavit led není nic složitého. Přiložím-li na něj holou ruku, spatřím po minutě otisk své dlaně. To je jednoduchá chemická reakce. Nejtvrdší led se ale nachází v lidských srdcích. Je paradoxní, že čím rychleji taje přírodní led na severu, tím je led v lidských srdcích tvrdší. Proč jsou srdce tak chladná? Protože se lidé oddělili od svých kořenů a dokonce se odcizili i sobě navzájem. Nezbývá místo pro duši, pro vnímání krásy kolem, pro rituály ani pro žádný upřímný úsměv. Proto jsou jejich srdce tak zamrzlá. A dokud tomu tak je, nemůže nic na světě fungovat. Angaangaq Eskymácký stařešina národa Kalaallitů ze západního Grónska

Co je to život? Život je hra. Každý z nás obdržel lidskou podobu a lidského ducha. Tím jsme získali přístup k velké hře v obřím kasinu jménem zeměkoule. Hrajeme v Las Vegas, v pohoří Altaj, v německých Alpách – samozřejmě s různými výsledky. Jedni vyhrávají, druzí prohrávají, ale víceméně se tím všichni skvěle bavíme. Někdy nám hra trochu zhořkne, to když se nám přestane dařit. Pokud ale dokážeme pochopit, že život sám není nic než hra, i nejpalčivější bolest je náhle snesitelnější. Vymazat ji pochopitelně nemůžeme, musíme ji prožít až do konce. Ale celkem vzato můžeme dát zapravdu šamanům. Když šamanovi dojde řeč, jen suše konstatuje: „Děti zlaté, konec konců je to všechno jenom hra.“ Galsan Tschinag Mongolský tuvinský šaman a spisovatel

{{reklama()}}

Rozhovory s léčiteli a medicinmany 21. století, napsal Geseko von Lüpke.

Dostala se nám do rukou další netradiční kniha s názvem Poselství šamanů. Autor Geseko von Lüpke si je vědom, že velká spousta lidí má dneska pocit, že se světem něco není úplně v pořádku. Někdo se s tím vyrovnává tak, že třídí odpad, někdo posílá finanční dary do Afriky, někdo jí jen zeleninu a někdo hledá osvícení v klášterech v Himalájích. Tuto knihu je možné chápat jako další určitou alternativu k tomu o čem a jak přemýšlíte.

Kniha popisuje šamanismus jako studnici tradiční moudrosti. V knize vůbec nejde o kouzla a neuvěřitelné historky, spíše se jedná o pokus seriózně popsat pohled šamanů na historii i dnešní svět. Autor pro knihu zvolil formu rozhovorů se sedmnácti šamany z různého prostředí pěti kontinentů. Čtenář tak zachytí posun vnímání šamanizmu od něčeho odtrženého od naší civilizace, neoblečených divochů v džungli, k šamanům, kteří kromě tradičního vzdělávání prošli i vzděláním „civilizovaného“ světa, často přednášejících ve velkých světových městech, či spravujících vlastní webové stránky.

O některých aspektech šamanismu můžeme třeba pochybovat, přesto jsou některé v knize popsané otázky velice aktuální a odpovědi na ně zajímavé i pro leckterého technokrata.

Šamani vyprávějí o své víře, o starobylé kultuře svých národů, principech a pravdách, které uznávají, o praktickém šamanismu praktikovaném v každodenním životě. Dávají čtenáři podněty k tomu, jak mají Evropané hledat vlastní (šamanské) kořeny své kultury, rady k porozumění mezi lidmi i celými národy a vysvětlují principy své práce a specifické detaily (např. cesta kruhu, získávání vyrovnanosti, práce s emocemi a vztahy, čerpání síly z rituálů a přírody apod.)

Šamanismus nás učí zdokonalovat schopnost vychutnávat si úžasně nevyzpytatelnou povahu života. Don Oscar Miro-Quesada Incký šaman

Roztavit led není nic složitého. Přiložím-li na něj holou ruku, spatřím po minutě otisk své dlaně. To je jednoduchá chemická reakce. Nejtvrdší led se ale nachází v lidských srdcích. Je paradoxní, že čím rychleji taje přírodní led na severu, tím je led v lidských srdcích tvrdší. Proč jsou srdce tak chladná? Protože se lidé oddělili od svých kořenů a dokonce se odcizili i sobě navzájem. Nezbývá místo pro duši, pro vnímání krásy kolem, pro rituály ani pro žádný upřímný úsměv. Proto jsou jejich srdce tak zamrzlá. A dokud tomu tak je, nemůže nic na světě fungovat. Angaangaq Eskymácký stařešina národa Kalaallitů ze západního Grónska

Co je to život? Život je hra. Každý z nás obdržel lidskou podobu a lidského ducha. Tím jsme získali přístup k velké hře v obřím kasinu jménem zeměkoule. Hrajeme v Las Vegas, v pohoří Altaj, v německých Alpách – samozřejmě s různými výsledky. Jedni vyhrávají, druzí prohrávají, ale víceméně se tím všichni skvěle bavíme. Někdy nám hra trochu zhořkne, to když se nám přestane dařit. Pokud ale dokážeme pochopit, že život sám není nic než hra, i nejpalčivější bolest je náhle snesitelnější. Vymazat ji pochopitelně nemůžeme, musíme ji prožít až do konce. Ale celkem vzato můžeme dát zapravdu šamanům. Když šamanovi dojde řeč, jen suše konstatuje: „Děti zlaté, konec konců je to všechno jenom hra.“ Galsan Tschinag Mongolský tuvinský šaman a spisovatel

{{reklama()}}

Kniha Konga (Výpravy k srdci temnot)

Na počátku této knihy bylo, jak Vladimír Plešinger přiznává, okouzlení střední Afrikou. Slůvka Ubangi-Šari zněla autorovi podmanivě už v dětství… aby o mnoho let později na tajemné Ubangi, největším přítoku Konga, žil dost dlouhá léta na to, aby okusil pořádně a z první ruky slasti i mizérie středoafrických tropů.

Skutečně, oněch mizérií a strastí nalezl autor ve střední Africe opravdu dost. Kniha z těchto míst světa rozhodně není líbivým cestopisem shrnujícím snad jen atraktivní a turisticky vděčné cíle a zážitky. Na druhou stranu, pokud si člověk dokáže plnit své sny, vznikají projekty naplněné entuziasmem a zaujetím. A taková je kniha, ke které Vladimíra Plešingera dovedl celoživotní zájem o střední Afriku. Výpravy k srdci temnot vás nakazí svým nadšením pro středoafrickou přírodu, místa a lidi.

Na jednom místě knihy se píše o pralese mezi řekami Ubangi a Sangha v severním povodí Konga jako o „posledním místě na zemi“. Zmíněná nejzachovalejší divočina Afriky je jen zlomkem „Pánve Konga“, která je tématem knihy. Přesto čtenář pocítí, že slova o „posledním místě“ ve smyslu netknutosti a původnosti a ve smyslu pocty autorovy patří vlastně celému povodí Konga. V knize proto zažíváme spolu s autorem neopakovatelnost pobytu v místech, která za několik či několik desítek let už budou vypadat nezvratně jinak. Prožíváme silnou autenticitu množství zmíněných příběhů, vždyť i tato kniha je pro autora nikoli cestopisem, ale „pobytopisem“ s velmi uceleným záběrem.

A když tedy Vladimír Plešinger vnímá toto místo jako poslední místo na zemi, vzdává rovnou hold všem těm, kdo ho už takto silně vnímali dříve a kdo s ním zápasili. Mapuje příběhy dobyvatelů této části Afriky, zasazuje je do dobových kontextů a nahlíží na ně s uznáním i kriticky po více než stovce let. Kniha je tak silným a působivým soupisem příběhů dobývání posledního místa na zemi, příběhů obyvatel posledního místa na zemi, příběhů, které toto místo proměnily, ale zároveň dokázaly, že člověk má vůli a sílu žít v i v nejnáročnějších podmínkách, objevovat nepoznané a dovídat se tak víc o světě a sobě samém.

Kniha mapuje povodí Konga v celé jeho komplexnosti a úplnosti – kromě dobrodružné historie jeho objevování a závodů o cestovatelská prvenství z předminulého století nemůže pominout ani paradoxně jeho mnohdy větší nepřístupnost v současné době. Přináší blízký pohled na vzácné druhy zvířat stejně jako na zákonitosti pygmejských kmenů, pojmenuje místní nelítostné diktátorské režimy. Odhalí stopy, které po sobě zanechali v povodí čeští cestovatelé a dobrodruzi stejně jako tajemství obrovských místních zásob diamantů. Kombinuje zkrátka zaujetí pro pánev Konga s šíří záběru a mimořádným rozhledem – do historie i současnosti. Poprávu je to kompletní „Kniha Konga“. Obsáhlý a čtivý text doprovází řada fotografií a mapových podkladů. Grafický vzhled knihy je dílem dalšího známého českého cestovatele a malíře Jana Dungela.

---

O autorech:

Vladimír Plešinger pochází z Posázaví, vyrůstal v Kladně a přírodovědeckou průpravu získal na Karlově univerzitě v Praze. V hlavním městě také od dob studií s přestávkami žije. V době oněch přestávek žil po léta ve Venezuele, Gambii a Středoafrické republice, ale také v Tádžikistánu nebo v Peru. Publikační činnost zprvu dělil mezi odbornou a krásnou literaturu, ale pak se soustředil na psaní o světě, který poznal na svých cestách a zahraničních pobytech. Vznikla tak více než stovka časopiseckých článků a několik knih, které soukromě nazývá „pobytopisy“, protože se vesměs zabývají zeměmi či územími, které poznal nejen letmým dotykem přechodného cestovatele, nýbrž tím, že byl prakticky jejich obyvatelem. O pobytech ve Venezuele či střední Africe napsal knihy Ztracené Eldorádo, Na březích Gambie, Anděl v Ďábelských horách či V zemi císaře kanibala.

Jan Dungel vystudoval biologii, ovšem rozhodl se pro kariéru umělce na volné noze. Dosud ilustroval na čtyřicet knih pro děti a také beletrii, nejvíce se však věnuje knihám o zvířatech. Ty byly publikovány v České republice, ale také v Německu, Holandsku, Anglii, Francii, Polsku…Jako malíř zvířat za nimi často cestuje a maluje v terénu. Nyní se specializuje na malování zvířat zejména v oblasti Amazonie a dalších částech jihoamerického kontinentu. Ilustracemi doprovodil např. knihy Zdeňka Veselovského „K pramenům Orinoka“, „Chováme se jako zvířata“ (oceněna Ministerstvem kultury a Památníkem Národního písemnictví jako „Nejkrásnější kniha roku), „Atlas ptáků české a slovenské republiky“ byl nominován na prestižní cenu Magnesia Litera. Na kontě má i vlastní výpravné knihy Tam, kde loví jaguár a Jak se maluje prales.