Rubrika: Adrenalin

Po dlouhé roky ospalé městečko v centru Floridy získalo v šedesátých letech postavením vesmírného střediska Kennedy Center v oblasti Cape Canaveral nový dech, v roce 1971 se slavnostně otevřely brány Disney Worldu a sláva Orlanda jako hlavního města americké zábavy mohla začít v nespoutané síle. Ze třicetitisícového městečka uprostřed jezer je dnes metropole s miliónem obyvatel, z nichž většinu živí zábavný průmysl. Kdo z turistů si dnes vzpomene vojáka Orlanda Reevese, který v roce 1835 kupodivu na břehu jezera Lake Eola nespal na stráži a všiml si plavoucích Indiánů, kteří se snažili vojáky přepadnout. Právě od tohoto čackého vojáka pochází jméno Orlando.

Hotely, hotely, hotely

Zvědavý návštěvník se má na co těšit, díky fenomenálnímu úspěchu postaviček z disneyovek narůstají hotely jako houby po dešti, s nimi přicházejí nejrůznější více či méně kýčovité turistické pasti, rostoucí turistická infrastruktura láká další atrakce a kruh se uzavírá. Hotely se staví stále větší, když opomeneme nejrůznější věžičky, to jak se Američané zoufale snaží, aby jejich současná architektura alespoň trochu odrážela staré evropské hotely, tak jsou to budovy povětšině ohyzdné, uvnitř na první pohled samý mramor a chrom, ale při bližším podívání nejlevnější plastik a natřené atrapy. Na výběr je toho ale hodně, od hotelů předstírajících 5 hvězdiček až po letoviska s nejrůznějšími tématy, od filmů až po hotely z divočiny Západního pobřeží Ameriky.

Jen atrakcí živ je člověk

O to více je tu atrakcí, neboť hotely je nutno nějak naplnit. Radní města kdysi dali Disneymu právo autonomní vlády nad pozemky, z čehož dodnes plynou zvláště mizivé daně a vlastní vodovody. Od doby, kdy branami Disney Worldu prošel první zvědavec, těch atrakcí přibylo požehnaně – jen namátkou vzpomeňme Epcot, SeaWorld, Disney-MGM Studios, Universal Orlando, Bush Gardens, Discovery Cove, Gatorland nebo Wet’n’Wild, a to jsem zcela určitě na něco zapomněl. Doba poklidných procházek na březích jezer a v pomerančových hájích je dávno pryč, do Orlanda se musí nacpat všechno, včetně repliky hlavního schodiště z Titaniku, a pokud město půjde cestičkou vyšlapanou Las Vegas, dočkáme se i Eiffelovy věže. Celé to všechno funguje jako obrovský vysavač na peníze, celodenní vstupné do některého z větších zábavných parků stojí až 48 dolarů na osobu, k tomu připočtěme 7 dolarů za parkoviště, něco na jídlo. Rodinná kasa se v každém případě prohne.

Turistický ráj

Přes chvílemi až neuvěřitelnou kýčovitost se sem však Američané všeho stáří sbíhají jako vosy na med a pro Evropany je až překvapující, že většinu návštěvníků netvoří děti, ale dospělí. Atrakce jsou také již dávno zaměřeny spíše na dospívající mládež nežli na mrňousy toužící po objetí Myšákem nebo Minie, na řadu atrakcí zejména v Universal Studiu či Islands or Adventuge menší děti z bezpečnostních důvodů ani nemohou.

Unaven zástupy Američanů odděných v jednotnou uniformu návštěvníků Orlanda, tj. bílého trička, šortek a tenisek, a davy dětí s plastickýma ušima disneyových myšáků, zajel jsem raději do předměstí Orlanda, kde v blízkosti Slovenské zahrady a hned za rohem od Stefánokovy ulice leží pohostinný podnik česko-slovenských emigrantů Chef Henry’s Cafe. Henrich vaří dokonalou svíčkovou jako od maminky, Estera zase peče božský štrůdl posypaný malinami a ostružinami. V restauraci se otáčejí dvě dcery. Očekával jsem, že sál bude plný různě melancholických starých i nových emigrantů, kterým se zastesklo po rodném jídle, ale překvapivě jsem byl v celé restauraci jediným Čechem, zřejmě se pověst šéfa Henryho donesla k lidem unaveným převahou hamburgerových království. Dokonce mne pozvali i ke stolu, kde osm Američanů oslavovalo u pečené kachny nedávnou expedici na Slovensko. O Slovensku jsem se toho moc nedozvěděl, možná pouze něco o množství vypité borovičky a slivovice, něco o snědených haluškách a spoustu o spoře odděných průvodkyních, jejichž nepatrné spodní prádlo lehce pohoršovalo místní ženy. V každém případě se jim však na Slovensku natolik zalíbilo, že příští rok tam pojedou znovu.

Orlando je místo rozhodně zajímavé, pokud však s sebou nemáme malé děti nebo netoužíme po davech lidí, nezajímají nás ani atrakce plné kolotočů a horských drah, ani obchody pyšnící se dvěma tisíci triček, asi pro nás nebude to pravé ořechové a uděláme lépe, když se mu velkým obloukem vyhneme.

Po dlouhé roky ospalé městečko v centru Floridy získalo v šedesátých letech postavením vesmírného střediska Kennedy Center v oblasti Cape Canaveral nový dech, v roce 1971 se slavnostně otevřely brány Disney Worldu a sláva Orlanda jako hlavního města americké zábavy mohla začít v nespoutané síle. Ze třicetitisícového městečka uprostřed jezer je dnes metropole s miliónem obyvatel, z nichž většinu živí zábavný průmysl. Kdo z turistů si dnes vzpomene vojáka Orlanda Reevese, který v roce 1835 kupodivu na břehu jezera Lake Eola nespal na stráži a všiml si plavoucích Indiánů, kteří se snažili vojáky přepadnout. Právě od tohoto čackého vojáka pochází jméno Orlando.

Hotely, hotely, hotely

Zvědavý návštěvník se má na co těšit, díky fenomenálnímu úspěchu postaviček z disneyovek narůstají hotely jako houby po dešti, s nimi přicházejí nejrůznější více či méně kýčovité turistické pasti, rostoucí turistická infrastruktura láká další atrakce a kruh se uzavírá. Hotely se staví stále větší, když opomeneme nejrůznější věžičky, to jak se Američané zoufale snaží, aby jejich současná architektura alespoň trochu odrážela staré evropské hotely, tak jsou to budovy povětšině ohyzdné, uvnitř na první pohled samý mramor a chrom, ale při bližším podívání nejlevnější plastik a natřené atrapy. Na výběr je toho ale hodně, od hotelů předstírajících 5 hvězdiček až po letoviska s nejrůznějšími tématy, od filmů až po hotely z divočiny Západního pobřeží Ameriky.

Jen atrakcí živ je člověk

O to více je tu atrakcí, neboť hotely je nutno nějak naplnit. Radní města kdysi dali Disneymu právo autonomní vlády nad pozemky, z čehož dodnes plynou zvláště mizivé daně a vlastní vodovody. Od doby, kdy branami Disney Worldu prošel první zvědavec, těch atrakcí přibylo požehnaně – jen namátkou vzpomeňme Epcot, SeaWorld, Disney-MGM Studios, Universal Orlando, Bush Gardens, Discovery Cove, Gatorland nebo Wet’n’Wild, a to jsem zcela určitě na něco zapomněl. Doba poklidných procházek na březích jezer a v pomerančových hájích je dávno pryč, do Orlanda se musí nacpat všechno, včetně repliky hlavního schodiště z Titaniku, a pokud město půjde cestičkou vyšlapanou Las Vegas, dočkáme se i Eiffelovy věže. Celé to všechno funguje jako obrovský vysavač na peníze, celodenní vstupné do některého z větších zábavných parků stojí až 48 dolarů na osobu, k tomu připočtěme 7 dolarů za parkoviště, něco na jídlo. Rodinná kasa se v každém případě prohne.

Turistický ráj

Přes chvílemi až neuvěřitelnou kýčovitost se sem však Američané všeho stáří sbíhají jako vosy na med a pro Evropany je až překvapující, že většinu návštěvníků netvoří děti, ale dospělí. Atrakce jsou také již dávno zaměřeny spíše na dospívající mládež nežli na mrňousy toužící po objetí Myšákem nebo Minie, na řadu atrakcí zejména v Universal Studiu či Islands or Adventuge menší děti z bezpečnostních důvodů ani nemohou.

Unaven zástupy Američanů odděných v jednotnou uniformu návštěvníků Orlanda, tj. bílého trička, šortek a tenisek, a davy dětí s plastickýma ušima disneyových myšáků, zajel jsem raději do předměstí Orlanda, kde v blízkosti Slovenské zahrady a hned za rohem od Stefánokovy ulice leží pohostinný podnik česko-slovenských emigrantů Chef Henry’s Cafe. Henrich vaří dokonalou svíčkovou jako od maminky, Estera zase peče božský štrůdl posypaný malinami a ostružinami. V restauraci se otáčejí dvě dcery. Očekával jsem, že sál bude plný různě melancholických starých i nových emigrantů, kterým se zastesklo po rodném jídle, ale překvapivě jsem byl v celé restauraci jediným Čechem, zřejmě se pověst šéfa Henryho donesla k lidem unaveným převahou hamburgerových království. Dokonce mne pozvali i ke stolu, kde osm Američanů oslavovalo u pečené kachny nedávnou expedici na Slovensko. O Slovensku jsem se toho moc nedozvěděl, možná pouze něco o množství vypité borovičky a slivovice, něco o snědených haluškách a spoustu o spoře odděných průvodkyních, jejichž nepatrné spodní prádlo lehce pohoršovalo místní ženy. V každém případě se jim však na Slovensku natolik zalíbilo, že příští rok tam pojedou znovu.

Orlando je místo rozhodně zajímavé, pokud však s sebou nemáme malé děti nebo netoužíme po davech lidí, nezajímají nás ani atrakce plné kolotočů a horských drah, ani obchody pyšnící se dvěma tisíci triček, asi pro nás nebude to pravé ořechové a uděláme lépe, když se mu velkým obloukem vyhneme.

Hlavní akci roku 2008 jsme začali připravovat už víc než půl roku dopředu. Jsme taková volná skupina „pálavistů“ a tohle byla naše zatím největší akce, už tradičně nejen čistě vodní. I přes to ale velká část našich aktivit nějak souvisela s černohorskými řekami. Samozřejmě jsem si nemohli nechat ujít populární Taru, sjeli jsme část Morači, prošli kaňon jejího přítoku Mrtvice, nahlédli do minikaňonu Cijevne a doslova proskákali tajemný kaňon Nevidio (Nevideo) protékaný říčkou Komarnicou. Černá Hora je nádherná země se spoustou nahuštěných krás, jen kdyby alespoň s odpadem nakládali lépe. My jsme ji navštívili ve druhé polovině července. To už platil zákaz dovozu potravin. Na přechodu Ščepan Polje jsme projeli bez problémů, ale vozit sebou větší zásoby je zbytečné. I ve vnitrozemí se dá v řekněme okresních městech bez problémů nakoupit plný sortiment za podobné, možná i nižší ceny jako u nás.

{{reklama()}}

Na vodě byla hlavním cílem Tara. Permit na splutí je opravdu krvavý (cca 70E/osobu) a to se ještě platí kemp na Radovan Luka. Tamní kuchyni jako jedinou nemůžeme doporučit. Kaňon Tary je hluboký, ale poměrně otevřený, málokde jdou skály až do vody. Za ty „prachy“ si na něj patří nechat celé dva dny, kochat se, nespěchat, zajít k vodopádům, nakouknout do bočních kaňonů. Vodácky jsou horní dvě třetiny ne příliš náročné peřeje, mezi kterými to příjemně teče (rychlost vychází cca 7km/hod ). Spodní úsek je zajímavější, dlouhé úseky vysokých vln, ale technicky jednoduché, přehledné, bez většího manévrování a bez složitější vody. Pro srovnání, rakouská Salza za stavu cca 180 byla technicky náročnější a více zalévala. Pokud si chcete aspoň trochu užít pocit, že jste jeli údajně druhým nejhlubším kaňonem světa (aspoň v průvodcích se to píše), vyzkoušejte si jen spodní úsek. Podle všeho se za něj neplatí permit.

Dalším naším cílem byla řeka Morača. Tam jsme řešili problém s nasedacím místem. Hledali jsme kilometr 34, výš jsme rozhodně na vodu nechtěli. Všechny zdroje prakticky opisují starou DKV, ale všudypřítomné silniční tunely jsou už jiné a čísla většinou nemají. Popisované dva domky tam jsou, ale z auta je neuvidíte. Naštěstí jsme měřili vzdálenost od soutoku s Mrtvicí. Pokud tedy pojedete shora, tak za novým dlouhým tunelem hodně zpomalte a dívejte se do leva. Tam je cosi s plotem, před tím je místo tak na tři auta, a pár desítek metrů dál je stezička dolů.

Morača moc vody neměla a směrem dolů jí snad ubývalo. Vodočtů jsme viděli několik, ale nepoužitelných. Na řece jsou stupně a peřeje a mezi tím skoro „olej“. Rychlost vycházela do 3km/hod včetně překonávání překážek. Pokud byste se chtěli na řeku vydat, tak vězte, že před oběma těžkými místy jsou lanové mostky. První místo jsme skoro koníčkovali vpravo. Před druhým místem těžili štěrk a zastavení zde nejspíš nebude vždy jednoduché. Trochu jsme uvažovali o sjetí, ale je to asi padesátimetrový úsek, kde by byla velmi obtížná pomoc. Přenášení vlevo je opravdu velmi namáhavé a proto doporučuji nasedat níž. Na více místech se těží štěrk a k řece se tudíž dá dostat. Kaňon ve spodní části připomíná Salzu. Tady byly navíc fíkovníky, cikády, spousta hadů, vraky aut a igelitky visící ze stromů. Bez větších záludností tok pokračoval až před Podgoricu, kde je na levém břehu šikovné místo i na nouzový bivak.

Kaňon Mrtvice je program na celý den. Stojí za to jej projít celý. Každá část má svoje kouzlo. Do Velje Duboko jsme šli 4,5hod, jak se běžně uvádí. Návrat stejnou cestou sice není nudný, ale když nevyšel původní plán přechodu z údolí Morače (z Dragoviča Polje), tak někteří z nás vyzkoušeli přístupovou cestu z Medurječe. Ta je v prostřední části obtížně sjízdná, od aut domorodců létaly jiskry a stop byl jen o něco rychlejší než chůze. I orientačně by to ze spodu nebylo úplně jednoduché. Při případném pokusu doporučuji směřovat (logicky) nahoru a spíše doleva.

Na Cijevnu jsme nasedali na začátku kaňonku z odbočky na Dinoše, vody se zdálo maličko, ale dál to bylo akorát. Rychlost vycházela do 1km/hod, ujeli jsme asi tři kilometry a překonávali čtyři problematická místa. Na krásný zážitek to úplně stačilo. Kaňonek má hloubku od hladiny cca 10 metrů. Když se do něj vydáte, počítejte s tím, že polezete několikrát nahoru a dolů, protože loď zde prostě nezatočí. Vezměte si tedy vhodné vybavení.

Největším zážitkem celé výpravy byl kaňon Nevideo. Je to údajně poslední projitý evropský kaňon. V podhůří Durmitoru ho vyhlodala říčka Komarnica, která se o pár kilometrů dál vlévá do Pivské přehrady. Jméno znamená něco jako „neviditelný“. Díky strmým až převislým stěnám není shora vidět jeho dno. Dnes je v jeho okolí spousta nových značených tras. Jedna z nich, která směřovala do spodnější části kaňonu, nebyla ani vyšlapaná. Průměrná hloubka kaňonu Nevideo je cca 150 m, maximální hloubka se pohybuje okolo 400 m, nejužší místo má asi metr. To byly první získané informace. Dál to bylo složitější. Na jedné straně je jeho prostoupení řazeno k největším úspěchům černohorského horolezectví, na druhé do něj chodí komerční výpravy. Popisy uvádějí nutnost potápěčské a horolezecké výbavy, ale na fotkách a videích není vidět nic potápěčského kromě neoprenu. Za to jsou tam vidět skoky a proplavání sifonů, které vypadají, že se dají obejít. Na netu nacházím odkaz na tištěného českého průvodce Nevideem s kontaktem na autora a získávám kontakty na lidi, co ho prošli. Vrací se mi ale jen oznámení „zobrazeno na počítači“. S Petrem Hnykem, který je z nás největší horolezec, sháníme dál informace a lámeme si hlavy. Všechny prameny se shodují, že je tam místo, odkud už se dá jít jen dopředu – ale po 50 nebo 500 metrech? Nakonec dáváme dohromady ještě informace od Piffa, který kdysi u Nevidea byl a prameny, přeložené Markem „Šamaničem“. Shrnutí dostupných informací zní: úsek je dlouhý 3 až 3,5 km, průchod trvá několik hodin, je obtížný a nebezpečný. Vyjasňujeme si, že s sebou vezmeme co nejvíc materiálu a na místě se rozhodneme, zda a jak do toho půjdeme. Tolik přípravy.

Smůlu s počasím v předchozí části výpravy nám vynahradilo štěstí při příjezdu k Nevideu. Těsně před námi sem dorazila komerční skupina. Od té pomoc neočekávám, ale znamená to, že průchod je možný. Obhlížíme jejich vybavení. Balí se zde ale i několik „amatérů“, kteří kaňon včera prošli, a ti jsou pro nás důležitější. Ověřujeme si nejdůležitější informace. Popisují nám výstupové místo. Sice znám fotku, ale pokračovat kaňonem dalších údajně 20km rozhodně nechceme. Odkazují nás na komerčního guida. Ten nás varuje, že je to nebezpečné. Před pár dny si tam někdo zlomil nohu. Nakonec slibuje mužika u výstupu. Neviděl jsem ho, ale prý řešili vlastní problém s vymknutým kotníkem.

Je rozhodnuto. Jdeme do toho s tím, že musíme projít. Máme kompletní vodácké vybavení (neopreny, vesty, helmy) a dva batohy materiálu. V desetičlenné skupině nám průchod trval skoro pět hodin, pak půl hodiny nahoru a hodinu zpět na tábořiště. Také jsem pochopil, proč mi nikdo na mé otázky neodpověděl. Obtížnost a nebezpečnost Nevidea se velmi špatně vysvětluje a možná ještě hůř chápe. Přesto se o to právě pokouším.

Nevideo není obtížné kvůli jednotlivým faktorům, které zde působí. Obtížnost a nebezpečnost způsobuje jejich souhrn, doba působení a nemožnost předčasného ukončení. Zkusím to postupně. Vše je mokré a kluzké, většinou se jde vodou, často i plave. Teplota je hodně nízká, uvádí se pod 10 stupňů. Světla se sem moc nedostane. Každý krok vyžaduje soustředění, protože může skončit pádem. Lezení po tak kluzkých skalách je skoro nemožné, jištění a slaňování by bylo neúměrně časově náročné. Proto se skáče do tůní z různě problematických míst, z různých výšek, někdy do hodně omezeného prostoru. Decimetry dělí od zranění. To vše s vědomím, že záchrana z těchto míst by byla velmi problematická. Několik hodin vypětí a napětí, chladu a vyčerpání. Zpátky to nejde, musíš dopředu. Skončit to nejde, musíš dopředu. Asi v polovině je trochu širší místo, možná 10 m. Kdyby se tady dalo skončit, tak by to bylo dobré. V druhé polovině cesty už jsme toužebně vyhlíželi konec. Asi nejen my. Drtivá většina fotek, které jsme našli a nakonec i těch našich je z první poloviny. Výstup se nedá přejít, je to opravdu první místo, které připadá v úvahu, velmi ostrý travnatý svah vpravo.

Skoky jsme nepočítali. První větší, kde se všichni fotí, má cca 4 m, největší skoro na konci možná 7 m. Na pár místech jsou nýty, někde jsou trámy ze spadlého mostu použity jako pomůcka. Na začátku kaňonu je vodočet. Při naší akci byl prakticky na nule a přitom vody bylo poměrně dost. Bylo také poměrně brzo (červenec). Jako nejvhodnější období se uvádí kvůli nižšímu stavu vody a stabilnímu počasí až srpen a září. Naštěstí se nám vyhnula vážnější zranění. I já jsem ocenil tlumící schopnosti vybavení, když mi ujela noha. Je to zkrátka životní zážitek, ale podruhé mne tam nikdo nedostane.

Neodpustím si dvě závěrečné poznámky. Mějte na paměti, že všechny kaňony jsou „živé“. Čerstvé sesuvy třeba po jarním tání mohou zásadně změnit podmínky. Tento text také nechce být pozvánkou do průšvihu, ale informací, která by měla pomoci se mu vyhnout.

Naše měsíční putování po Číně se pomalu blížilo ke konci. Po Pekingu, Zhengzhou, Luoyangu, Xianu a Jiuzhaigou jsme měli před sebou poslední 10ti hodinový přejezd hornatou krajinou z národního parku Jiuzhaigou do hlavního města provincie Sichuan, Chengdu. Měl to být obyčejný přejezd úžasnou krajinou s hezkými výhledy na sedmitisícové vrcholy a nakonec se z toho stalo největší dobrodružství našeho života.

Den 1. 12.5.

Z Jiuzhaigou jsme vyjeli v pondělí 12.5. v 8.00 ráno. Cesta byla velmi příjemná a užívali jsme si výhledů na okolní hory. Více než polovina cesty byla za námi, když jsme přijeli k městečku Wenchuan (asi 3 hodiny od města Chengdu). Konečně jsme se dostali na krásnou novou silnici v údolí, ale v tom se z ničeho nic vše i s autobusem mohutně zatřáslo a před námi i za námi se začaly z prudkých okolních svahů valit hromady kamenů a suti. Řidič zakřičel jako o život, prudce zabrzdil a začal pomalu couvat. Měli jsme zde první velké štěstí, že hned za námi byl kousek silnice s domy a skály byly dál od silnice. Vystoupili jsme z autobusu a jen jsme sledovali, jak se okolní svahy řítí dolů po následných otřesech. Nikdy jsme nic podobného nezažili a neměli jsme ani tušení jak obrovskou sílu zemětřesení má. Při prvních otřesech, které jsme ucítili pod nohama (dosahovaly síly 7 až 8 stupňů Richterovy stupnice) jsme měli problémy udržet se na nohou. Snažili jsme se tento pocit k něčemu přirovnat, a napadá nás pouze velmi silné turbulence v letadle, při kterých nesedíte, ale snažíte se stát v uličce. Celé údolí se během několika minut zaplnilo hustými oblaky prachu a nebylo vidět ani na vlastní boty.

Otřesy různé intenzity se nepravidelně opakovaly v menších či větších intervalech a svahy kolem nás padaly dolů jako na skluzavce. Vůbec jsme si v tu chvíli neuvědomovali co se děje. Byli jsme jediní cizinci v autobuse a podle pozdějších informací i v městě Wenchuan. Seděli jsme v autobuse bez hnutí a u každého většího otřesu někdo z Číňanů něco hlasitě zakřičel a všichni se hrnuli ven z autobusu. Bylo vidět, že mají strach. Po několika podobných úprcích z autobusu ven a dovnitř se již nikdo dovnitř nevracel. Poté co jsme zjistili, že se nacházíme na poměrně bezpečném místě, jsme se přestali bát a začali jsme sledovat popadané domy okolo nás a lidi, kteří zmateně pobíhali tam a zpět. V autobuse jsme zatím nikoho neznali. Jediné, co nám v té chvíli zbývalo, bylo sledovat co dělají ostatní kolem nás. Proto, když se několik lidí najednou sebralo a šlo směrem k domům nedaleko nás, napadlo nás jít s nimi. To se ukázalo jako dobrý tah. Došli jsme až k neoznačené garáži, která k našemu překvapení ukrývala větší množství balíků s pitnou vodou, instantními polévkami a čínskými arašídy na všechny způsoby (v oleji, v tomatové omáčce apod.). Zde na nás poprvé promluvili anglicky. „No you not pay. We will share“. Překvapilo nás to. Po cestě zpět stále ukazovali na krabici s instantními polévkami a snažili se nám říci, že to bude super jídlo. Až po chvíli jsme si uvědomili, že není žádná horká voda na zalití a že ty nudle budeme chroupat na sucho.

Autobus se stal našim útočištěm a pochopili jsme, že tu budeme trávit první noc. Neměli jsme ani potuchy o tom jak bylo zemětřesení velké a stále jsme si mysleli, že druhý den ráno nastoupí stovky dělníků, odklidí zasypanou silnici a my budeme pokračovat v cestě. S tím jsme usínali první noc, na sedadle v autobuse, které ani nešlo sklopit.

Den 2. 13.5.

V noci začalo pršet a ráno se vše opakovalo. Otřesy půdy se pravidelně ozývaly, ale prachová oblaka již ustoupila. Začalo kolem nás jezdit stále více aut s pronikavým houkáním a spěchem. Měli jsme radost, že se konečně něco děje a že tu již dlouho nebudeme. Kvůli dešti jsme trávili většinu času v autobuse a sledovali okolní ruch. Pomalu jsme se pokoušeli zjistit kdo umí v autobuse anglicky. Snažili jsme se dopídit prvních zpráv o situaci, ale stále nám opakovali „Zemětřesení … budeme tady tak 2 až 3 dny…“. Nechtělo se nám tomu uvěřit. Neustále jsme si vyčítali, že jsme nejeli jedním ze dvou dřívějších autobusů, u kterých jsme si mysleli, že vše bezpečně projely. S tímto pocitem jsme se opět uložili ke spánku a popřáli si noc bez otřesů. (Až o pět dnů později jsme se dozvěděli, že jsme byli jediný autobus ze tří, který tuto katastrofu přežil).

Den 3. 14.5.

Moc jsme se nevyspali. Pomalu jsme srovnali záda vytvarovaná podle sedačky a začali si uvědomovat, že kromě nudlových polévek (které jsme chroupali na sucho již včera) nemáme nic na jídlo. Stále odvážnější Číňané (ohledně angličtiny) nás postupně informovali o rozsáhlosti katastrofy a prvních odhadech obětí. Bylo nám řečeno, že jsme se dostali do největšího zemětřesení v Číně za posledních 32 let. K naší nelibosti začali také přehodnocovat dobu, kterou budeme muset strávit mezi horami v autobuse. Ze 2 až 3 dnů se najednou vyklubalo 5 až 10 a my začali s hrůzou přemýšlet, zda vůbec stihneme letadlo do Evropy. Tyto odhady se nám potvrdily z několika zdrojů a my vystřízlivěli. Naději nám dalo několik lidí z autobusu, kteří se rozhodli jít další den pěšky do 71km vzdáleného města Dujiangyanu. Asi bychom se v této chvíli pokusili o cokoli, ale šance, že bychom to se dvěma 20kg baťohy, taškou suvenýrů a brašnou se třemi fotoaparáty zvládli, byla mizivá. Přesto nás tato myšlenka uklidnila a s partou lépe anglicky mluvících jsme se poprvé vydali do centra města hledat nějaké jídlo. Město bylo opravdu těžce poškozené. Mnoho domů bylo zničených, obchody byly zavřené a nebo v nich nebylo skoro nic. A i na to, co tam zůstalo, stáli lidé dlouhé fronty. Vypadalo to jako za války při bombardování. Žádná elektřina, tekoucí voda ani signál mobilu. Byli jsme kompletně odříznuti v kopcích, bez možnosti komunikace s okolním světem, schovaní v malém autobusu na křižovatce u řeky Min.

Nakoupili jsme co se dalo (zbyl už jen balík Pepsi, mléko, žvýkačky a všudypřítomné cigarety). Místní lidé asi moc Evropanů ještě neviděli a tak nás neustále pouštěli dopředu před sebe ve frontě. Po návratu do autobusu se již atmosféra viditelně změnila. Všichni začali spolupracovat a většina věcí a potravin, které se podařilo nakoupit a sehnat se dělila na celý autobus.

Místní lidé z pobořených domů si mezitím postavili provizorní přístřešky kolem silnice a díky nim jsme si mohli poprvé zalít nudlovou polévku horkou vodou. Navečer se podařilo řidiči najít nějaký hrnec a tak jsme si mohli rozdělat vlastní ohniště. Jelikož jsme od místních lidí dostali pytel rýže a uzenou kachnu, bylo to první normální jídlo po dvou dnech… bez chuti ale lepší než suché nudle. Na jídlo jsme měli pouze jeden papírový kelímek od nudlové polévky a ten jsme se snažili dobře opatrovat. Nic jiného na teplé jídlo nebylo. Byl to krásný a slunečný den. Docela unaveni jsme usedli do sedačky a modlili se, aby se stal zítra zázrak a my ještě stihli všechny naše lety. Vůbec jsme si tehdy neuvědomovali, že zázrak je již to, že jsme naživu.

Den 4. 15.5.

O noci už nebudu psát. Prostě hrůza. Ráno však začalo velkou „ponorkou“. Uvědomili jsme si, že nic nestíháme a připadalo nám, že na nás každý kašle. Nebylo jak se ozvat domů a stále nám říkali, že tu budeme ještě 10 dní. Trochu jsme se pohádali a došlo i na slzy. Pak jsme se ale rozhodli něco začít dělat. Požádal jsem 2 páry, které uměly anglicky, aby s námi šly do nedalekého stanoviště armády. Museli jsme již najít nějaký způsob, jak kontaktovat naši ambasádu v Pekingu. Mysleli jsme, že jediný kdo bude mít nějaký satelitní telefon bude armáda. Místní voják nás však odeslal do krizového centra místní vlády ve městě, kde by měl být jediný funkční telefon v oblasti. Vyhledali jsme tedy krizové centrum místní vlády ve městě. Zde nás zástupce místní vlády zavedl ke stanu, kde byl satelitní telefon. Neustále se u něj střídali lidé a my museli na svůj jediný pokus, co jsme dostali, nějakou dobu čekat. Jako prvni jsme vytočili číslo české ambasády v Pekingu, ale spojení se nepovedlo. Zkusili jsme ještě druhé číslo na český konzulát v Šanghaji a měli jsme štěstí, jelikož zde alespoň fungoval záznamník a my mohli nechat vzkaz. Naši průvodci také nepřišli zkrátka a jako jediní v autobusu mohli poprvé zavolat své rodině. Další hovor jsme ani po naléhání nedostali a tak jsme doufali, že si vzkaz někdo přečte a informuje naše rodiny v Čechách. Při odchodu z krizového štábu jsme ještě dostali jednu důležitou informaci… v noci by se mělo armádě podařit prorazit cestu na západ od města a místní vláda povolila autobusu odjezd z oblasti. To nás moc potěšilo a stejná radost vypukla, když jsme to oznámili v autobuse. Zbytek dne pak proběhl poměrně příjemně vařením rýže a teplé vody a také focením. Večer byl pak plný očekávání a také projevů. Celý autobus také daroval své skoro poslední potraviny pro jednu kompletně zničenou vesnici nedaleko v horách.

Den 5. 16.5.

Vstáváme velmi brzy a po krátké hygieně se plni očekávání vydáváme na dlouhou cestu. Čeká nás velkou objížďkou na západ asi 600 km do města Chengdu a cesta co normální cestou trvá 4 hodiny nám zabere 3 dny. Vyjíždíme na západ od Wenchuanu směrem na město Lixian a dále na Ma’arkant. Vojáci nás sice na silnici pustili, ale daleko jsme se nedostali. Každý nebezpečný úsek cesty znamená dlouhé, několikahodinové čekání. Přes většinu nebezpečných míst musíme z autobusu vystoupit a celý úsek proběhnout kolem padajících skal. Stačí jeden otřes a je po nás. Doufali jsme, že to půjde rychle, ale po pár kilometrech bylo jasné, že je to nadlouho. Do toho se občas otřásla země a několik úseků před námi se zase zavalilo a my museli čekat dokud nebude cesta zase průjezdná. Večer (po jednom dni jsme urazili asi 20km) jsme dorazili asi na nejnebezpečnější místo naší cesty. Cesta byla jen lehce projetá bagrem a neustále se ze svahu valily kameny. Autobus se jevil jako snadný cíl. Tři muži stáli pod svahem na cestě, uhýbali letícím kamenům a čekali na vhodný okamžik. Po chvíli začali hrozně křičet a řidič se rozjel jak nejrychleji to šlo. Nechápu jak jsme projeli, ale kameny proletěly před námi i za námi. Na konci tohoto nebezpečného úseku jsme píchli pneumatiku a měli jsme štěstí, že zde ležel vojenský tábor, kde jsme požádali o pomoc. První, co vojáci udělali, bylo to, že probrali všechny naše fotografie, co byly zrovna na kartě, a na které ukázali, jsme museli vymazat. Poté nás pečlivě oddělili od vojenského tábora. Pozdě večer se ukázala armáda ve velmi dobrém světle a přinesla pro nás i všechny ostatní lidi okolo rýžovou kaši a horkou vodu. Docela rádi jsme se najedli, jelikož jsme již neměli žádné jídlo. Za dnešek jsme urazili jen asi 20 km. Snad to zítra bude lepší.

Den 6. 17.5.

Ráno se poměrně snadno dostáváme do města Lixian. Zde nás řidič a jeden voják z našeho autobusu zavedli k místní vládě a využili nás jako dobrý důvod pro získání poukázky na benzín, kterou jsme potřebovali pro další cestu. Prý že vezou turisty do bezpečí. Po úspěšné misi s názvem benzín jsme šli do města a nakoupili co šlo. Moc toho nebylo, ale byla alespoň voda, sladkosti a ponožky. Bohužel cesta před námi byla po posledním otřesu znovu zasypaná. Zařadili jsme se do dlouhé fronty čekajících aut a nastaly hodiny čekání. Jediné vzrušení nám skýtal sesuv protějšího kopce do řeky po dalším menším otřesu. Po dlouhých hodinách jsme se konečně rozjeli. Trvalo až do večera než jsme projeli dalších 10 km. Pak se cesta zlepšila a brzy řidič hlásil, že jsme se úspěšně dostali z nejhorší oblasti. Podle plánu jsme měli ve městě Ma’arkant, kam jsme přijeli až pozdě v noci, najít hotel a po šesti dnech spát v posteli. Vysnili jsme si také sprchu, o které se nám zdálo již několik dnů. Sedm dnů jsme se totiž nemyli. Všechny hotely ve městě byly ale obsazené a nám nezbylo nic jiného, než náš oblíbený autobus a o sprše opět jen snít… zase.

Den 7. 18.5.

Tento den jsme ujeli asi 550 km horským údolím. Po cestě se postupně objevovala civilizace a čím dál častěji také pomoc. Kolem silnice stály skupiny mladých dobrovolníků s jídlem, vodou a léky.

Do města Chengdu jsme dorazili v noci. Na nádraží nastalo velké loučení, slzy a focení. Nikdo nevěřil, že tam opravdu jsme, že jsme to dokázali. Za tu dobu, co jsme byli společně v autobuse, jsme se opravdu všichni spřátelili a vytvořili tým. Bez toho bychom nepřežili.

Pravdou je, že až po návratu domů nám došlo, jak velké štěstí jsme měli. Na celé cestě autobusem jsme dojeli zrovna na jediné místo, které bylo poměrně bezpečné. Přitom 50 km za námi a 70 km před námi zmizela silnice. Dnes je to pro nás vzpomínka a rozhodně velký zážitek, ale stále si musíme připomínat jak blízko jsme byli smrti.

Ještě bychom moc rádi poděkovali české ambasádě v Pekingu, která nám moc pomohla s následným přesunem domů a tím, že informovala naši rodinu.

Zkrácená reportáž na iDNES.cz:

Čeští turisté v Číně: Větší štěstí v neštěstí jsme mít nemohli