Karneval v Benátkách

V ulicích prochází skupinky lidí většinou v maskách, postupně potkávám skupinky rytířů, hokejový tým, mimozemšťany i Američany s vysokými barevnými klobouky. V krámcích prodávají nejrůznější masky ve všech velikostech. Od stánků s občerstvením se táhne vůně svařeného vína, samozřejmě nechybí ani pizza.

Noční vlak přejíždí dlouhý most a pomalu zastavuje. Trochu se bojím, jestli nepřijíždím moc pozdě. V nádražní hale je plno lidí. Mnoho z nich má kolem oka namalovaný květinový vzor, někteří mají i masky. Je jasná, ale teplá únorová noc a v Benátkách před několika hodinami začal karneval.

Novější reportáž s fotografiemi naleznete v článku Návštěva benátského karnevalu

V ulicích prochází skupinky lidí většinou v maskách, postupně potkávám skupinky rytířů, hokejový tým, mimozemšťany i Američany s vysokými barevnými klobouky. V krámcích prodávají nejrůznější masky ve všech velikostech. Od stánků s občerstvením se táhne vůně svařeného vína, samozřejmě nechybí ani pizza. Procházím osvětlenými uličkami směrem k náměstí sv. Marka, připadám si jak v jiném světě, všude vládne pohoda a dobrá nálada. Na nárožích a náměstích hrají kapely a muzikanti lidé kolem nich tvoří hloučky, někteří i tančí. Blíží se půlnoc, hospůdky opouští poslední návštěvníci, nasedají do lodních taxíků. Celé město se pomalu ukládá ke spánku. Na náměstí sv. Marka posedávají hloučky mladých lidí, většinou mluví anglicky. Po druhé hodině na náměstí nastupuje úklidová četa s dlouhými košťaty. Poházené lahve, zbytky rachejtlí a konfet odváží na čluny přistavené na nábřeží. Během hodiny je náměstí čisté. Odněkud je slyšet tlumený zpěv a kytara, po chvíli se přidává i saxofon. Náměstí pomalu usíná.

Kolem 8. hodiny ráno se nad nábřežím pomalu roztrhává mlha z ní vystupuje chrám Santa Maria della Salute. Gondoliéři si také přivstali a při čekání na první zákazníky spolu živě diskutují. Kolem Dóžecího paláce se postupně objevuje řada stolečků s líčidly – ženy se zatím líčí samy, ale již za pár hodin budou tytéž květinové motivy zdobit i turisty. Začínají se scházet první lidé v maskách. Kupuji si lístek na okružní plavbu místní lodní dopravou. Projedeme Canal Grande, kolem kterého je již docela živo. Průvodci v maskách provádějí skupinky turistů. U stánků se již čile obchoduje. Loď opouští atraktivní část města, plujeme kolem starých doků a ostrovní pevnosti. U pobřeží jsou místy vidět naplavené hromady odpadků – takové jsou Benátky zezadu&

Loď opět přijíždí k nábřeží. Kolem Dóžecího paláce již není téměř k hnutí. Chystá se zde volba kolombíny (Vote de la Colombine). Průvod pomalu prochází, či se spíše prodírá k pódiu. Zatímco na pódiu je zvolena kolombína, část doprovodu zůstává mezi turisty a program pokračuje koncertem. Lidé v maskách se ochotně nechávají fotit s turisty. V zákoutích kolem náměstí pózují jednotlivé masky. Pomalu odcházím směrem k nádraží. V ulicích a na náměstích je stále živo. Na Ponte di Rialto si kupuji malou masku na památku a odcházím na nádraží. Nasedám do vlaku, kterým tak jako včera přejíždí dlouhý most a pokračujeme dále až k rakouským hranicím.

Divoký východ

Asfaltové silnice vedou jen do určité vzdálenosti od Ulanbátaru a poté volně přechází v stepní cestu. Ta je srovnatelná s polní cestou u nás. Podle toho jak velký je na ní provoz je to vlastně vyjetá kolej v trávě. Pokud je provoz větší je těch kolejí více jinde jsou jen dvě nebo jedna. Všichni tam patrně musí mít vyvinutý dokonalý orientační smysl, protože krajina je téměř stejná a vyjeté koleje se různě rozchází a zase zbíhají k sobě. Přesto náš řidič vždy věděl kterou se má dát.

Václav Novák se několik let se zabýval především grafickou přípravou tiskovin v malé tiskárně. Po expedici Mongolia 2001 je na volné noze, a věnuje se internetovému portálu military-club.cz.

Asi před 4 měsíci jsi se vrátil z expedice do Mongolska. Loni jsme dělali malý rozhovor o přípravách s Richardem Špittem, který nakonec zůstal doma. Můžeš říct, jak si se vlastně k této expedici dostal?

Všechno je vlastně dílem náhody. Vděčím za to kamarádovi Bobešovi který se expedice Mongolia 2001 také účastnil. Před pár lety mi na vandru vyprávěl jak se dostal do Mongolska a jak se mu tam líbilo. Protože mě cestování také zajímá, zmínil jsem se mu o tom že bych jel příště s nimi. No a nakonec jsem opravdu jel.

Jaké to bylo opustit práci a vydat se na 2 měsíce napospas „divokému východu”?

Opustit na dva měsíce práci je docela příjemné. Jen je potřeba mít možnost si tak dlouhé volno zařídit. O tom jaké to je na východě jsem hodně slyšel. Nedá se to ale dost dobře popsat. To se musí zažít. Když mi o tom jaké to je třeba v Rusku Bobeš vyprávěl, nedokázal jsem si to představit. Pochopil jsem to až když jsem vše viděl a zažil na vlastní oči.

A jaký byl tvůj první nezapomenutelný zážitek v Rusku?

První zážitek je už hraniční přechod. Každý kdo u nás remcá o byrokracii a zkorumpovaných státních úřednících by si měl vyzkoušet jaké to je projíždět autem přes hranici do Ruska. Celníci si o úplatek otevřeně řeknou. Na všechno musí být papír s „bumážkou”. Když ještě narazíte na poněkud společensky unaveného celníka který Vám má vyplnit několik dokladů, je to zážitek na několik hodin. Abych je ale pouze nepomlouval, překvapilo mě že poté co dostali o co si řekli, byli velmi ochotní, vše bylo v pohodě a bez problémů.

O ruských úřednících se toho mezi cestovateli povídá hodně. Jací jsou ale „normální” lidé?

Normální lidé jsou super. Všichni jsou ochotní a o to málo co mají se s Vámi rozdělí. Někteří sice zkouší jestli z turisty něco nekápne, ale většina je ráda že se vůbec s „inostrancem” potkají a je to pro ně taky zážitek. Jsou většinou hrdí na svou zem ale na druhou stranu si jí moc neváží. Ochrana přírody je tam patrně naprosto neznámý termín.

Čeho si neváží? Země jako přírody, nebo země jako vlasti?

Země jako přírody. Vlast pro ně je téměř svatá ale s přírodou je to horší. Že vám vytekla na zem nafta nebo olej – žádný problém. Odpadky se ve vlaku vyhodí z okna. To byl pro mě docela šok. Jednou jsem byl svědkem toho jak průvodčí vyprazdňuje odpadkový koš který je na konci vagónu. Prostě ho vysypala z okna. Na druhou stranu zase půl hodiny před stanicí zamkla záchody a otevřela je zas až půl hodiny po odjezdu.

Možná to bude tím, že mají pořád dost čisté přírody. Alespoň si tak každý Rusko i Mongolsko představuje. Je to tak doopravdy?

Prostory jsou všude obrovské proto se to vlastně opravdu ztratí. Té čisté přírody je opravdu všude spousta. My ale přemýšlíme jinak což je pochopitelné. Leckdo by se mohl zamyslet nad tím jak je možné že průvodčí zamykala záchody na celou hodinu. U nás za tu dobu přejedeme z České Třebové do Brna. Jenže v Rusku je všechno „balšoje”. V tom vlaku jsme jeli tři dny a tři noci přičemž v porovnání s naší republikou to bylo na místní rozměry asi jako cesta z Brna do Prahy. Pokud by se to u nás praktikovalo stejně jako v Rusku nebo Mongolsku tak se za chvíli utopíme v odpadcích. Jenže u nás je místa mnohem méně. Tam se to prostě ztratí. Alespoň prozatím. Rozhodně je tam mnoho krásného k vidění.

Jaká přírodní oblast tě nejvíce oslovila? Kam by ses chtěl třeba někdy vrátit?

Rozhodně Altaj pokud se týká Ruska. To jsou krásné hory které začínají asi jako českomoravská vrchovina a postupně se zvedají až po čtyřtisícové vrcholy. Tam se rozhodně vrátit chci a vlastně se tam i s další expedicí počítá. Co se týká Mongolska tak z něj jsme vlastně ani tak moc neviděli. Většinu času jsme strávili v Rusku ale vzhledem k tomu že Altajské pohoří přechází i do Mongolska, rozhodně je to jedno z míst které bych také rád navštívil. To jsou země kam se nedá jet jen jednou. Pokud člověka osloví, bude tam chtít jet zas a znova.

Právě jsi řekl, že jste si Mongolska moc neužili. Mohl by jsi nezasvěceným čtenářům trochu popsat cestu, aby věděli proč?

Cestu jsme absolvovali v automobilech Praga V3S po vlastní ose. To je poněkud zdlouhavý způsob cestování. Navíc nás ještě pronásledovaly technické problémy. Pro opravdu nezasvěcené, Praga V3S je vojenské terénní vozidlo které je sice teoreticky schopné vyjet na kolmou stěnu, ale jeho cestovní rychlost nepřevyšuje příliš přes 50 km/hod. Českou republiku jsme sice opustili 3. 6., ale Mongolskou hranici překračujeme až 4. 7. Z šesti členů se tam dostáváme pouze tři protože ostatní se museli vrátit domů již po měsíci. Navíc do Mongolska přijíždíme vlakem protože ani jedno auto cestu nepřečkalo v pojízdném stavu. První V3Ska „odešla” ještě před Moskvou, Žigulík nepřežil jednu zkratku přes hory a poslední V3Ska odešla kousek od městečka Abaza v Krasnojarském kraji. Cesta zpět nám vlakem trvala „jen” devět dní. V Mongolsku jsme strávili 23 dní ale jen na 9 dní se vyrazilo do stepi. Ostatní čas se trávil v Ulánbátaru. Opět se na naše poměry může zdát že devět dní ve stepi přeci není tak málo. Jenže na Mongolsko to málo je. Sice jsem něco viděl, ale spousta se toho nestihla.

Jaký byl další program, když nešlo uskutečnit původní záměr?

V Abaze kde jsme přišli o poslední auto se naše expedice rozdělila. Polovina se vrátila vlakem nebo letadlem domů a zbývající tři jsme pokračovali do Mongolska vlakem. Na programu to v této situaci zas tak moc nezměnilo. Původní program padnul s tím že nás rusové nepustili do Mongolska přechodem přes který se plánoval přejezd. Tím se muselo všechno změnit a z původního plánu zůstalo vlastně jen to že jedeme do Mongolska. Sice jinudy ale zkoušet se to bude. Poté co se nám nepodařilo přejet přes Tašantu se to zkusilo na dalším přechodu kde nás také odmítli. Problém byl v tom že do Mongolska vede jen jeden mezinárodní přechod. Všechny ostatní jsou pouze pro rusy a mongoly. Později jsme se ovšem od českého konzula dozvěděli že by nás jen tak nepustili ani přes ten mezinárodní. Cizinec totiž do Mongolska může přijet jedině vlakem nebo letadlem.

Jaký je život v Ulanbátaru a jaký ve stepi?

Ulánbátar je moderní město. Paneláky, obchody, restaurace a také na každém rohu internetová kavárna. To nás překvapilo nejvíce. Ceny v naší oblíbené vycházely po přepočtu asi na 30,- Kč za hodinu což je velmi slušné. V ulicích jezdí spousta aut přičemž asi nejrozšířenější je tam vedle Ruské značky UAZ japonská TOYOTA. V provozovně typu našich bufetů se tam dalo najíst za rozumnou cenu srovnatelnou s tím co platíme u nás.

Step je ale něco jiného. Sice je tam ještě pár dalších měst ale ty jsou spíš srovnatelné s vesnicemi u nás. Asfaltové silnice vedou jen do určité vzdálenosti od Ulanbátaru a poté volně přechází v stepní cestu. Ta je srovnatelná s polní cestou u nás. Podle toho jak velký je na ní provoz je to vlastně vyjetá kolej v trávě. Pokud je provoz větší je těch kolejí více jinde jsou jen dvě nebo jedna. Všichni tam patrně musí mít vyvinutý dokonalý orientační smysl, protože krajina je téměř stejná a vyjeté koleje se různě rozchází a zase zbíhají k sobě. Přesto náš řidič vždy věděl kterou se má dát. Domorodci žijí v Jurtách což jsou zvláštní obydlí naprosto ideální pro jejich kočovný způsob života. Jurta je vlastně stan podobného principu jako tee-pee. Je to dřevěná konstrukce z latí potažená plátnem. Uprostřed jsou kamínka na kterých se vaří a kolem je něco postelí a skříněk. Pokud dobytek vypase trávu v okolí, tak se vše sbalí na nákladní auto a přemístí se na jiné místo. Jejich životní náplní je starost o dobytek který jim dává obživu.

Navštívili jste nějakou rodinu? Jaké jsou jejich zvyky?

V Mongolsku jsme žili u Známých kteří jsou vlastně Mongolští rusové. Sice žijí celý život v Mongolsku ale občanství mají ruské. Takových rodin je tam spousta a mají i své vlastní školy a kulturní zařízení. U nich jsme bydleli v Ulanbátaru v běžném paneláku. Cestou ve stepi jsme se několikrát zastavili u nějakých domorodců abychom viděli jak vypadá jurta ze vnitř a abychom ochutnali legendární kumis. Mongolové jsou velmi ochotní a vstřícní lidé. Když se někde zastavíte a někdo projíždí kolem, s největší pravděpodobností se s vámi dá do řeči. Jen tak se pozeptá odkud jste a kam máte namířeno. Problém je jen v domluvě protože jen málo z nich umí rusky nebo anglicky. Dá se říci že starší umí trochu rusky ale neradi tak mluví a mladší generace se zas učí spíše anglicky. Každopádně pokud Vás pozvou do jurty, posadíte se, dostanete kumis nebo čaj a nějaké to zobání. Kumis je zkvašené kobylí mléko a jako nějaké zobání k tomu jsou vesměs mléčné výrobky jako různé sušené sýry nebo tvarohy. Čaj je taky poněkud odlišný od toho na co jsme zvyklý u nás. V Mongolsku se podává čaj zelený s mlékem a solený. Ale nejhorší věc kterou jsem musel vypít byla kořalka z mléka.

Tvoje cesta zpátky se také neobešla bez komplikací. Zkus je popsat, aby ostatní věděli na co si dát pozor?

Komplikace zpáteční cesty byla dána především ruským konzulem. Rada jak se vyhnout problémům je jednoduchá. Pokud potřebujete vízum do ruska, vyřiďte si ho v Praze a ne v Ulanbátaru. Každá ambasáda funguje trochu jinak a tak se může snadno stát že vízum které vám dá ambasáda v Praze podle konzula v Ulanbátaru neexistuje a on vám ho tedy nedá. Podle místního konzula totiž můžete dostat tranzitní vízum jedině po předložení cestovního dokladu někam ven z ruska. To sice není problém třeba u letenky, jenže na tu my neměli. Zbývá tedy vlak. Ale ouha, v Ulanbátaru vám vydají jen jízdenku do Moskvy. Ta ale konzulovi nestačí. Nakonec jsme museli na místo tranzitního víza zaplatit za vízum turistické které je dražší a jsou s ním zase jiné starosti. Nakonec se nám podařilo z Mongolska odjet ale nebylo to jednoduché. Už jsme si připadali skoro jako Pilip s Bubeníkem na Kubě. Pokud tedy chcete ušetřit na cestovních výdajích, musíte si zjistit jak na to. Pokud se vám to podaří stejně jako nám, vyjde vás ale cesta na polovinu než je obvyklá cena.

Po návratu domů tě nečekalo moc dobrých zpráv, v podstatě jsi ztratil stálou práci, potom přítelkyni. Nevyčítáš si to trochu, stálo to za to?

S tím že přijdu o stálou práci jsem počítal a o přítelkyni jsem přišel defakto těsně před odjezdem. Cesta to jen trochu oddálila. To co jsem zažil ale rozhodně stojí za to a nemám si co vyčítat. Bylo to moje svobodné rozhodnutí a věděl jsem do čeho jdu. Myslím že mě to trochu (podle některých hodně) změnilo. Rozšířil jsem si obzory, mnoho nového poznal a něco pochopil. Po návratu jsem se začal více věnovat internetu o čemž jsem uvažoval již delší dobu. Jako nenapravitelný optimista věřím že se bude situace dále zlepšovat a dočkám se brzo další cesty. Všechny čtenáře které Mongolsko zajímá bych chtěl pozvat na stránky našeho sdružení Expedial které budu mít nyní také na starosti. Pevně doufám že to nebyla moje poslední cesta do Mongolska a Ruska, protože to opravdu stojí za to. Jak jsem se zmínil výše, je to naprosto jiný svět a pokud Vás zasáhne, budete se tam chtít znovu vrátit.

Pozn.: Tento rozhovor naleznete též na stránkách magazínu Koktejl. Byl napsaný jako jedna z mých „studentských prací” v rámci kurzu Časopisecká publicistika.

BRNO – MĚSTO UPROSTŘED EVROPY 2001

Minulý víkend, respektive již od čtvrtka 31. 5. 2001, se v Brně již počtvrté uskutečnil festival zábavy pod hrady Špilberk a Veveří BRNO – MĚSTO UPROSTŘED EVROPY. Strávil jsem zde krásný víkend a tak se s Vámi chci podělit o pár fotografií nejen z Ohňostrojných dnů…

Minulý víkend, respektive již od čtvrtka 31. 5. 2001, se v Brně již počtvrté uskutečnil festival zábavy pod hrady Špilberk a Veveří BRNO – MĚSTO UPROSTŘED EVROPY. Strávil jsem zde krásný víkend a tak se s Vámi chci podělit o pár fotografií nejen z Ohňostrojných dnů.

Aktuální článek o této akci v roce 2006 IGNIS BRUNENSIS 2006 – ohňostroje v Brně, oficiální stránky s aktuálním programem: www.ignisbrunensis.cz

Ve čtvrtek jsem se do Brna nedostal, takže jsem přišel o balóny, koncert Kamelotu a o Ohňostroj na Kraví hoře s balónovými žárovkami…

V pátek odpoledne jsem konečně vyrazil. V ICčku jsem si vyzvedl program a odjel do Bystrce za partou kamarádů. V noci jsem fotil ohňostroj na brněnské přehradě s názvem OHEŇ A VODA – pocta Kryštofu Kolumbovi a Marco Polovi. Ohnňostrůjcům z FLASH BARANDOV se opravdu povedl.

VODA A OHEŇ

Další foto: 1, 2

V sobotu jsem navštívil náměstí Svobody, kde byla výstava historických šalin (tramvají), autobusů, a o kousek dál byly k vidění i trolejbusy. Na náměstí Svobody též probíhal bohatý, převážně hudební program.

Koňka

Další foto: 1, 2, 3, 4

Odpoledne jsem si zajel lodní dopravou na hrad Veveří, kde na mě již čekali kamarádi. Při čekání na loď jsem viděl část „Bystrckých hodů“ a po cestě zpátky jsme stihli i koncert Nezmarů. Trochu nás naštval Dopravní podnik, kde Adam zjišťoval mimořádné odjezdy autobusů z Veveří. Autobus se zpožděním sice projel prázdný tam a zpátky, ale nezastavil…

Loď

Hrad Veveří

Další foto: 1, 2, 3

Večer jsme pozorovali ohňostroj ze střechy jednoho z domů okolo náměstí Svobody. Ohňostroj s názvem OHEŇ A KÁMEN – pocta Michelangelovi byl také úchvatný.

OHEŇ A KÁMEN

Další foto: 1, 2, 3, 4, 5, 6, 7,

V neděli jsem víkend zakončil na hradě Špilberku, kde byl Den Lucemburků. Po příjezdu krále, který „zkontroloval“ trhovce, pokynul lidem, se začalo nádvoří nebezpečně plnit rodiči s dětmi, pro které byla po vystoupení taneční skupiny Saltarix a rytířském turnaji „Za krále a slávu“ připravena soutěžní klání.

příjezd krále

Další foto: 1, 2, 3, 4

Program celého festivalu byl opravdu obsáhlý, takže na sbvé si přišel opravdu každý. I přes několik drobných nedostatků se organizátorům opravdu povedl. Nevím jak kdo, ale já si ho příští rok rozhodně nenechám ujít.

Vavřinečák 2000

V Kanadě u obce Toronto leží jezero Ontario, z kterého vytéká řeka Sv. Vavřince. Toto ale není její příběh neboť v Čechách u vísky Vavřinec leží rybník Vavřinec, z něhož se line potok Sv. Vavřince (jsme jedna krev Slováci) a toto povídání patří právě jemu.

Na Vavřinecký potok jedem poprvý. Hodně už jsem slyšel, ale teď chci hodně zažít. Na místo dorážíme ve třech: Martin, Martina a já. Potkáváme zbytek a okukujem terén. Jako vždycky, i když už jsme hodně slyšeli, víme prd. Hlavně nevíme, jestli je potok dost širokej a zatáčky ne moc zatočený pro Pálavu. Na ni totiž jedou Martin s Martinou. Ptáme se kolemjdoucích jak je to tady s Pálavama a ti k naší radosti prozrazují, že Pálava je vůbec nejlepší živočich pro zdivočelou strouhu. Přesto mi tu celou dobu něco nesedí. Ten potok je zhruba tak velkej jak jsem si ho představoval, jenom těch lidí, kterých tu mělo podle vyprávění bejt hrozně moc je tu daleko víc. Jak se tam sakra všichni vejdou? No, nevejdou.

nával

V Kanadě u obce Toronto leží jezero Ontario, z kterého vytéká řeka Sv. Vavřince. Toto ale není její příběh neboť v Čechách u vísky Vavřinec leží rybník Vavřinec, z něhož se line potok Sv. Vavřince (jsme jedna krev Slováci) a toto povídání patří právě jemu.

Jeden víkend v roce se stavidla rybníku popozvednou a z potoku je rozvodněný potok. Vodu ovšem neuvidíte, protože ta je celé dva dny překryta vrstvou vodáků. Jsou to takové dvě skupenství, které se občas trochu promíchají, ale většinou viskóznější horní vrstva lidí a lodí vesele kopíruje zvlnění tekutin pod sebou, takže si tvar hladiny můžete alespoň představovat.

To byl můj první dojem, po kterém zjišťuji, že ještě jsou tu kusy hladin volné a tak vyrazíme. Pálav je tu opravdu hodně. Jako všeho ostatního. Když už myslím, že jsem si na provoz zvyknul (před jakýmkoliv prudším vychýlením ze směru se vždy otáčím, jestli mě někdo nepředjíždí) pozoruji, jak 30 metrů přede mnou je koryto ucpáno menší Matyldou. Samozřejmě, že voda teče dál a jsou to vodáci kteří se začínají kumulovat při hladině. Nevím kdo to byl, ale zátku prorazil a průvod jede dál. Dobré bylo, že člověk jel tu vodu poprvý a nestaral se jak vypadají stupně před ním, jak vypadají jezy, prostě jel, koukal co to udělá z 10 kajakama vepředu a improvizoval. Ono by stejně ani nešlo zastavit, protože těžko se zapřete v korytě tak, aby jste vydrželi tlak 100 a více lodí od vás proti proudu. Jakmile sednete na vodu, stáváte se molekulou hmoty která jak už jednou jede tak nestaví. Mě tak napadá, že vůbec nevím proč to tady píšu. Vždyť vy taky víte o čem mluvím, vždyť jste tam snad taky všichni byli nebo ne? Nevěřím, že na Zemi žije víc lidí než co jsem potkal na Vavřinečáku. V každým případě už to asi lepší nebude. Člověk si zvykne to jo, ale aby si zvykla i voda a ta tu byla dřív.

P.S.: Fotky původně měli dokázat jak rušno bylo, ale nakonec pouze dokázaly jak blbě foťák ve tmě fotí.

Holiday World 2000

„Středoevropský veletrh cestovního ruchu“ pořádaný již podeváté agenturou Triumf jsem
navštívil v sobotu 12. 2. Chtěli jsme jet na odbornou část, která se konala ve čtvrtek a v pátek, ale nakonec jsem odjel sám. Součástí byl i pátý ročník výstavy Region World 2000,
kde se představovali české, moravské a slezské regiony. Co a jak tam bylo a nebylo si
přečtete v tomto článku…

„Středoevropský veletrh cestovního ruchu“ pořádaný již podeváté agenturou Triumf jsem navštívil v sobotu 12. 2. Chtěli jsme jet na odbornou část, která se konala ve čtvrtek a v pátek, ale nakonec jsem odjel sám. Součástí byl i pátý ročník výstavy Region World 2000, kde se představovali české, moravské a slezské regiony. Co a jak tam bylo a nebylo si přečtete v tomto článku.

Příjezd do Prahy vypadal vcelku normálně, po přemístění na holešovické nádraží už bylo poznat, že se něco děje. Chvíli před desátou jsem už vylézal z přeplněné tramvaje a nestačil jsem se divit. Před výstavištěm se táhlo několik pěkně zakroucených front na vstupenky. Chvíli jsem přemýšlel co dál a obcházel prodejní místa, když k jednomu stánku přišla slečna s balíkem vstupenek a zavolala co jí hlasivky stačili něco v tom smyslu, že si lidi můžou koupit lístek i u ní. Pár lidí se k ní vydalo, zbytek front se pouze nedůvěřivě díval, já jsem této situace využil a koupil si lístek bez dlouhého čekání.

Už při obcházení výstaviště jsem si nedokázal nevšimnout, že každý druhý člověk je vybaven nějakým zavazadlem, většinou řádně dimenzovaným na několik kilogramů letáků, co jsou zadarmo. Já jsem se rozhodl, že posbírám jenom pár kontaktů a informací od turistických kanceláří některých zemí. S tímto rozhodnutím a pouze s brašnou s foťáky jsem se poměrně úspěšně vyhýbal agentům s letáky, bohužel první agent (ten nejměkčí) měl to, co neměla slečna s lístky – letáček se seznamem vystavovatelů. Nakonec jsem se pro něj vrátil, protože jsem zjistil, že s tímto letáčkem to půjde přece jenom lépe.

Na volné ploše byly postaveny autobusy některých cestovních kanceláří a dopravních agentur. Také tam vystavoval brněnský Kudrna, který se podle informací na webu přeměnil v CK Swětoběžník (ještě to podrobíme zkoumání).

Ve veletržní hale bylo ze začátku trochu těsno. Možná proto, že se tam soustředila turistické zastoupení exotických zemí (JAR, Ceylon – Srí Lanka, Spojené Arabské Emiráty, Malajsie, Mexiko), kteřá odpoledne už byla davem obrána téměř o veškeré propagační materiály. Také zde byly expozice již zmiňované CK Swětoběžník a také Adventury, která získala ocenění v soutěži o nejlepší expozici do 50m2 (vyhrála Blue Sky Travel) a vítězství v soutěži o nejlepší katalog.

Do veletržního paláce se soustředily velké cestovky a velké expozice turistických kanceláří převážně evropských zemí. U některých stánků jste pro získání kompletních materiálů museli obejít jednotlivé regiony, ale třeba u španělské expozice se dalo vše získat na jednom místě. Do levého křídla se nastěhovaly převážně expozice českých regionů, ale také dobré expozice Slovenska a Maďarska.

V Křižíkových pavilonech byly převážně stánky jednotlivých českých regionů a menší cestovky, ale také zastoupení Egypta, Turecka a San Marina. San Marino mělo připraveno dokonce pěkné informační CDčko. V Křižíkově Ečku byla na prohlédnutí i auta, bohužel jen jediné terénní, zato s pěknou spací nástavbou na zahrádce. Bohužel kromě výstavy aut a jednoho stánku s rafty (Ultimate) zde nebylo prezentováno žádné další vybavení. No nic, většina cestovatelů patrně jezdí autem, nebo na raftu, spí a jedí v hotelu. Batohy, spacáky, stany a další vybavení jsem nikde neviděl (a to jsem zaslechl, že by tam mělo být…). V Déčku bylo tiskové středisko spolu s prezentecí několika dětských organizací.

Z výstavy jsem odcházel s dvěma igelitkami plnými materiálů, ale někteří zvlášť důkladní sběratelé si toho odnášeli daleko víc (taky si na to vzali pořádné tašky a batohy). Myslím si, že každý zde našel co hledal a že hodně lidí se zde rozhodlo pro letošní dovolenou. A na závěr jedna perlička: cestovní kancelář Fischer se rozhodla letošní HW ignorovat, takže její příznivci přišli zkrátka.