Rubrika: Rubriky

Město nebo možná spíše městečko, o kterém jistě každý slyšel vyprávět. Bylo založeno na konci 14. století a trvalo mu více než šest set let, aby se rozrostlo do dnešní podoby.

Dominantou a chloubou Telče je bezpochyby zámek. Nerada bych se rozepisovala, co můžete vidět v té které komnatě, ale přece aspoň zmínku. Projít lze dvě trasy. Ta první, „historická“, Vás provede zámeckými komnatami, v nichž se žilo před staletími, ve druhé spatříte byt posledního majitele zámku, který odešel, tuším, někdy kolem roku 1945. Přestože jako běžní návštěvníci již více ze zámeckých krás nespatříte (ovšem kromě zámecké zahrady a sezónních výstav), skrývají se tu i další tajemství. Je to například sklepení, ve kterém je sice především tma a spousta vody a bláta na zemi, ale mimo to také mučící přístroje, jež tu zanechali filmaři po natáčení pohádky Z pekla štěstí. Opakem sklepů jsou zámecké půdy, na kterých se kromě prachu skrývá i původní renesanční štít zámku, ukrytý před zraky celého světa kvůli novějším přestavbám a následovnému posunování střechy. Možná právě proto se dochoval až do dnešní doby.

Dalším místem, které rozhodně nemůžete minout, je náměstí. Dvě řady zdobených domů, linoucích se od zámecké brány, byly jistě dobrým důvodem, aby Telč byla prohlášena za městskou památkovou rezervaci a pod svou péči ji zahrnulo i UNESCO. Pokud se projdete podvečerním náměstím města a třeba i nahlédnete do přilehlých uliček, odevšad na Vás dýchne klid a spokojenost.

Kolem velké části náměstí a zámku se rozlévá vodní hladina jezírka, či chcete-li, rybníka. V jeho tmavé vodě můžete spatřit hejna rybek, které se od Vás ochotně nechají nakrmit kouskem suché housky či rohlíku. Vodní zákruty procházejí i zámeckým parkem, který sice není nijak zvlášť rozlehlý, ale v letních dnech možná rádi uvítáte stín jeho stromů. Pro nadšené fotografy se tady najde i několik míst, kde se vyplatí zmáčknout spoušť fotoaparátu.

Pokud vystoupáte schody na vyhlídkovou věž v rohu náměstí, budete si moci prohlédnout celé město z výšky. Okolo středu Telče se téměř do všech stran rozprostírají domy a domky místních obyvatel a mezi nimi dva kostelíky. Větší rozhled po okolí však skýtá místo kostela sv.Jána, který se tyčí na kopci nedaleko Telče směrem na Mrákotín. Tuto stavbu si rozhodně nenechte ujít, alespoň dle mého názoru stojí za zhlédnutí.

Především během prázdnin a léta vůbec se Telč stává nejen turistickým místem, ale také jedním z mnoha kulturních center. Již tradičně se zde koná festival Prázdniny v Telči, na kterém se představují více či méně známé skupiny, zpěváci a zpěvačky fandící folku, folkloru, country a vlastně všemu, co s tím souvisí. Na zámeckém nádvoří se konají i koncerty vážné hudby, letos se mi například podařilo zavítat na operní představení Don Giovanni od W.A.Mozarta. Pokud budete mít štěstí a navštívíte Telč v tu správnou dobu (která se blíže nedá určit), můžete na náměstí shlédnout vystoupení některé divadelní skupiny. Tvoří ji většinou pár nadšenců, žádní profesionálové, to však v žádném případě neubírá na kvalitě jejich výkonu.

Za prohlídku stojí jistě i okolí města. Po turistické značce lze dojít například na Míchovu skálu, která se sestává „z dvou kup kamení, které vypadají, jako by je na sebe někdo ve velkém spěchu naskládal“. Jinak asi popsat nejde. Nutno dodat, že dotyčný člověk by musel mít pořádnou sílu. Pokud vyšplháte až na vrcholek tohoto útvaru, zjistíte, že podobné, ale poněkud menší, kameny jsou ledabyle rozházené po celé planině ukryté uprostřed lesů. Dalším místem, kam se autem rozhodně nedostanete, neboť je před civilizací schované v lesích, je zřícenina hradu Janštejn. Protože je zaznamenaná i v mapě, domnívala jsem se, že zde najdu několik zdí původního sídla. Zbylo z něho však skutečně málo. Jedna krátká zeď a občasné propadliště svědčí o tom, že tady kdysi dávno žili lidé. Nad okolní krajinu se tyčí jen zbytky čehosi, co možná bývala věž. Jestli se chcete dostat až na vršek, potřebujete dobré boty nebo ještě lépe základy horolezectví. I přes to se Vám však naskytne pouze výhled na okolní stromy.

V Telči a jejím okolí je jistě spousta dalších míst, která je možné navštívit. Záleží už jenom na každém z Vás, proč vlastně zavítáte právě do tohoto konce naší republiky, co chcete vidět a kolik času prohlídce věnujete. Krásné nejsou jenom památky, jejichž obrázek si můžete koupit na každém pohledu, ale třeba i osvícená věž kostela uprostřed tmavé noci, malebná zákoutí uliček nebo přírodní krásy všude kolem. Záleží skutečně jenom na Vás, kterým směrem zamíříte.

Město, které chci tentokrát doporučit k návstěvě vzniklo ve 13. století z osady pod hradem. Tento hrad založil podle pověsti chudý ptáčník Velen, kterého královsky odměnil bohatý brněnský měšťan Maxmilián, za to, že ho v noci našel v lese a postaral se o něj. Když se Velen stal šlechticem a začal stavět hrad, tak byl ještě zvyklý chodit bos. Ale když si ukopnul palec, tak prý řekl: „Nebudu už chodit bosko více“ a nově postavený hrad pojmenovali Boskovice.

Původní hrad, o kterém je zmínka již v roce 1312, byl zničen Janem Lucemburským při potlačování odboje moravské šlechty. Na jeho místě zůstala pouze Bašta. Nový hrad byl postaven v roce 1398 nad říčkou Bělou. V roce 1424, v době husitského hnutí, byl hrad opět dobyt. Nakonec si pánové z Boskovic v roce 1819 přestavěli renesanční klášter na empírový zámek. Blízko zámku je také empírový skleník, ze kterého je dnes diskotéka a v přilehlém parčíku je letní kino. Pod zámkem se nachází novogotická jízdárna.

Mezi zámkem a městem jsou zbytky židovského města. Domy jsou postaveny v barokním a renesančním stylu. Je to taková pěkná změt úzkých křivých uliček. Hodně domů má novou omítku, stejně jako synagaga Major. Židé se věnovali řemeslu a obchodu. V 15. století sem přišli i židé vyhnaní z Brna. Pod židovským městem je největší židovský hřbitov na Moravě.

Při cestě od nádraží a průjezdu Boskovicemi nelze přehlédnout kostel sv. Jakuba Staršího. Kostel byl původně gotický, ale byl v letech 1772 a 1845-75 přestavován a upraven. Na druhé straně náměstí je renesanční radnice s věži, přestavovaná v roce 1859.

V Boskovicích je také westernové městečko, které jsem ale při své návštěvě v lednu nepotkal.

Návštěvní doba hradu

duben, říjen: soboty, neděle a svátky 10 – 16 hod. květen, září: denně mimo pondělí 10 -17 hod. červen, červenec, srpen: denně 9 – 18 hod.

Návštěvní doba zámku

duben, říjen: 9.00 – 18.00 pro předem objednané skupiny květen – srpen: 9.00 – 18.00 září: 9.00 – 17.00 Zavíracím dnem je pondělí a den po státním svátku.

Informace o veškerém dění v Boskovicích se dají najít na serveru www.Boskowan.cz.

Tento výlet začíná v Brandýse nad Orlicí, kam se snadno dostanete vlakem. Rychlíky tam ale nestaví, takže musíte jet do Ústí nad Orlicí nebo do Chocně a někde přestoupit na osobák.

Už v Brandýse se můžete podívat po místních zajímavostech, je jich tam poměrně dost a na náměstíčku mají jejich přehlednou mapku. Pro jistotu je ale aspoň vyjmenuju. Barokní zámeček a kostel, několik dřevěných staveb a také zřícenina hradu, která je vidět i při průjezdu vlakem. Ze zříceniny je pěkný výhled do údolí.

Z Brandýsa půjdete po červené značce kolem pomníku J. A. Komenského, který je na místě původního srubu, kde se J. A. K. ukrýval před svým útěkem z Čech. Červená značka potom vede údolím „Tiché“ Orlice až do bývalých lázní Klopot. Po cestě můžete obdivovat různá zákoutí Orlice, kde jsou ale bohužel dodnes vidět stopy po povodních.

V Klopotech přestupte na modrou značku a jděte do Říček a dál směrem na ÚO. V Říčkách je také pěkná roubená chalupa. Dále po modré se dostanete na Kubincův kopec, kde si můžete pěkně zvysoka prohlédnou Ústí nad Orlicí.

No a to je celá cesta, spíše teda takový výlet. Jestli Vám to nestačilo, tak se ještě můžete podívat na Andrlův chlum, kde je rozhledna a chata Klubu Českých turistů, kde je snad možné se i ubytovat.

Jilemnice se právem může nazývat bránou do Krkonoš – už při příjezdu místní lokálkou před sebou vidíte první horské hřebeny, které přímo vyzívají k návštěvě. No ale, proč se hned hnát do kopců.

V Jilemnici můžete spatřit několik zajímavostí, především z oblasti architektury. Na náměstí to je klasicistní radnice a na její veži jsou unikátní bicí vežní hodiny. Před radnicí je barokní sousoší a empírová kašna. Na opačném konci náměstí je zajímavá budova České spořitelny. Kousek za náměstím je barokní kostel z pol. 18. stol a renesanční zámek z 16. století přestavěný koncem 19. stol. V zámku je dnes Krkonošské muzeum, které je věnováno především historii lyžarsví, u zámku je též barokní budova bývalého pivovaru a jak jinak – zámecký park. Všechny budovy jsou opravené a vybarvené v barvách rodu Harrachů.

Jilemnice je také proslulá Zvědavou uličkou ze starých roubených domků, které jsou udržovány a dodnes obydleny. Ulička je pěknou ukázkou původní dřevěné zástavby Jilemnice. Domky jsou v uličce rozestaveny tak, že z každého je vidět na někdejší náves.

Z Jilemnice vyražte po červené do Štěpanic, kde odbočte na zelenou směrem na Benecko. Jakmile vyjdete první kopec, tak se můžete začít kochat oblými krkonošskými kopci. V údolí pod vámi uvidíte domečky a kostelíky, v dálce se rozevírá kotel a pod stromy roste přímo pohádková lesní tráva.

No když přijdete do Benecka, tak vás trochu přejde pohádková iluze a uvědomíte si, že se sem jezdí hlavně v zimě lyžovat. Veliké parkoviště obestavěné obchody je mimo sezónu pusté a hoteliéři (asi všichni místní) taky asi nemají moc klientů. V zimě tady ale musí být docela cvrkot.

Z Benecka je už jenom kousek na vrch Přední Žalý (1019 m.), na kterém je 18 m vysoká kamenná rozhledna. Co je z rozhledny vidět bohužel nevím, protože počasí v Krkonoších se opravdu dokáže rychle změnit. Když pod vrcholem mezi mraky prosvítá sluníčko, tak u rozhledny můžete pěkně zmoknout. Zpátky do Jilemnice se dostanete po červené značce, nebo s využitím místní dopravy.

Štastnou cestu a lepší počasí přeje

Kopec Radobýl je 399,4 m vysoká čedičová kupa, která se nachází mezi Litoměricemi a Lovosicemi. K Radobýlu se dostanete z železniční zastávky ve Velkých Žernosecích nebo ze Žalhostic po žluté značce směrem na Litoměřice. Převýšení ze Žalhostic je něco přes 200 m.

Kopec od Litoměřic vypadá docela jako normální prudký kopec s křížem na vrcholu. (Tento kříž je kovový a byl obnoven v roce 1992.) Když se ale dostanete na lovosickou stranu, zjistíte že polovina kopce je pryč, prostě byl odtěžen. Na místě bývalé štěrkovny zůstaly jen kolmé stěny, na kterých lze pozorovat sloupcovou odlučnost čediče. Pohled na kamennou stěnu je opravdu pěkný, hlavně ve „druhém patře“ štěrkovny. Pro bylinkáře je kopec zajímavý svými stepními společenstvy (opravdu pěkná skalka) a výskytem vzácných druhů rostlin (divizna brunátná, mačka, koniklece, …). Kopec je v dolní části zalesněný a porostlý křovím. Občas to vypadá jako opustěný sad, kterých je v okolí spousta.

Nejhezčí je ale kruhová vyhlídka na vrcholu kopce. Na jedné straně vidíte Litoměřice, na druhé straně je vidět panoráma Českého středohoří. V dálce je vidět i hora Říp. Přímo pod sebou máte Žernosecké (Písecké) jezero s ostrůvky, mezi kterými občas plují plachetnice. Také lze pozorovat Labe, které přitéká od Litoměřic, obloukem se vyhýbá jezeru a zářezem mezi prvními kopci Českého středohoří pokračuje do Německa.

Radobýl jsem navštívil spíše jako přestupní stanici na cestě na Kokořínsko, ale určitě stojí za to se podívat do Litoměřic, kterými jsme pouze projížděli, potom na Radobýl a zakotvit u Žernoseckého jezera.

Cestu začněte v Boskovicích, o kterých už jsem psal, nebo v Rájci-Jestřebí. Do obou měst jede vlak, takže dostat se tam by neměl být problém. Z Boskovic vyrazte po červené do Valchova, kde odbočte na žlutou a přes Němčice dojděte do Sloupa. Z Rájce-Jestřebí vede do Sloupa žlutá tur. značka.

Sloup je poutní místo, mnohokrát zmiňované v různých pověstech. V okolí Sloupu lidé bydleli už v pravěku. V polovině 14. století se připomíná obec Sloup, která byla v roce 1862 povýšena na městečko. Městečku vévodí chrám P. Marie postavený v roce 1754 arch. M. A. Canevalem s bohatou výzdobou. K chrámu mířili poutníci, aby se vyléčili z malomocenství. Jenom kousek od chrámu už uvidíte skalní masív, ve kterém jsou známé Sloupsko-Šošůvské jeskyně. Vedle vchodu do jeskymě je skalní útvar Hřebenáč, který sem podle pověsti musel za trest donést z Krkonoš ďábel Jabl za to, že snědl polévku divé ženě. Na skalním masívu i na Hřebenáči jsou horolezecké terény.

Ze Sloupa nechoďte do Pustého žlebu po červené, ale vraťte se zpátky na náměstíčko běžte po červené do kopce na Šosůvku a dále do Holštejna. Hned za vesničkou je mohutná skála, na které byl pány z Holštejna ve 13. stol. postaven hrad, který byl již v roce 1520 pustý. Dnes se zachovaly zbytky válcově věže, hradeb a zdí. Pod skálou je jeskyně zvaná Hladomorna, která se kdysi opravdu používala. Pod hradem je Podhradní propadání a dále po červené je propadání Bílé vody a další jeskyně (Rasovna, Piková dáma, Michalova díra). Od Pikové dámy se můžete dát po silnici nebo po červené na Ostrov u Macochy.

U Ostrova můžete navštívit další známou jeskyni Balcarku. Z Ostrova jděte po silnici směrem na Skalní mlýn. Po cestě uvidíte Čertův most. Dál už je to klasika Kateřinské jeskyně, Skalní mlýn, od kterého se můžete nechat svézt „vláčkem“ k Punkevní jeskyni a vylézt na Macochu. Teď už tam je lanovka, ale to není ono. Vůbec okolí těchto jeskyň je přizpůsobeno masívnímu přívalu turistů, takže je tady spousta stánků a široké silnice a parkoviště.

Od Macochy můžete jít přes Vilémovice do Jedovnic k rybníku a odtud podnikat další tůry nebo do Blanska. V Blansku se můžete před nastoupením do vlaku vykoupat v zatopeném lomu u nádraží.