Rubrika: Rubriky

3. část

Ráno se budíme velmi brzy a naše první pohledy patří obloze. Zdá se, že nás už přestala pronásledovat smůla. Nebe je čisté, nikde ani mráček, ani známky po požáru. Na autě ale ještě máme popel. Večer bylo auto čisté, popel se sem tedy musel dostat během noci. Teď je už krásně, nic neukazuje na včerejší katastrofu. I my jsme už klidnější. Po snídani si sedneme nad mapu a prstem po ní „projedeme“ naši cestu, která by měla vést severními oblastmi Španělska až na jeho úplný západ a zpět. Začínáme ji v kraji Katalánsko, pak přejedeme do Aragonie, budeme pokračovat přes Navarru, projedeme problematickým Baskickem, poznáme pobřeží Atlantiku v krajích Stará Kastilie a Asturie, na samém západě se podíváme do Galicie. Vracet se budeme vnitrozemím přes kraje León, Stará Kastilie, Aragonie a Španělsko opustíme opět v Katalánsku.Protože počasí se na nás dnes od rána doslova směje, spěcháme vstříc novým zážitkům. Dnešní den by měl být plně věnován krásám Pyrenejí, přesněji řečeno tzv. centrálním Pyrenejím.

Pyreneje tvoří přirozenou hranici mezi Pyrenejským poloostrovem a ostatní Evropou. Větší část tohoto horského masívu patří právě ke Španělsku, menší částí se pyšní Francie. Ve Španělsku se také nacházejí masívy s nejvyššími vrcholy, jako je např. Montes Malditos s horou Aneto (3404 m), Tres Sorores (3350 m) a Posets (3375 m). Pyreneje se táhnou od provincie Guipúzcua přes Navarru, Huescu a Lleidu až k provincii Girona, kde končí u Port Bou na středomořském pobřeží. Jejich délka činí více než 450 km, šířka od 5O do 15O km. Pyreneje jsou královstvím přírody, vody, skal, lesů, hor a údolí. Oblast Pyrenejí je královstvím přírody, vody, skal, lesů, hor a údolí. To vše s mnohotvárnou, bohatou vegetací dává kraji vysoce romantický charakter. Na úpatí hor leží louky, pole a lesy. Oblast nad 2200 m n.m. je královstvím mohutných skalních masívů. Toto doplňují toky bystrých potoků a říček a vysokohorská jezera.

Půvabnou a opět divokou soutěskou Congosto de Ventamillo dojíždíme do městečka Campo a za ním se vydáváme do Ainsy. Než do Ainsy dojedeme, odbočíme ještě k přehradní nádrži de El Grado a ke klášteru Torreciudad. Obojí, přehrada i klášter jsou mohutné. Pak už nás vítá Ainsa. Průvodce ji představuje jako živou vesnici pod Pyrenejemi, my ji vnímáme spíše jako městečko. Je půvabně rozloženo mezi řekami Cinca a Ara, které se tu vlévají do přehrady Mediano. Je obchodním střediskem pro celé široké okolí a základnou pro horolezce, turisty a rybáře. Dolní, nová část obce je doslova přeplněna hotely, restauracemi a obchody – nutno dodat, že v obchodech mají i pro nás příznivé ceny – a stará část je jako soubor románských staveb na náměstí i s kostelem z 12. století památkově chráněna. Hrad je maurského původu. Ještě dlouho po reconquistě tu žilo mnoho morisků, čili pokřestěných Maurů. Jejich existenci dodnes připomíná každé dva roky pořádané představení hry La Morisma, v níž vystupuje na 500 místních občanů převlečených za „moros y cristianos“, za Maury a křesťany. Město nás skutečně mile překvapí svým klidem i svým zvláštním rázem – dáme mu přídomek „kamenné“. Všechny stavby ve starém městě jsou totiž z kamene. Pouze v jedné jediné záležitosti nám zde nevyjdou vstříc. Chtěli jsme zde poobědvat, jenže jsme zapomněli, že ve Španělsku se obědvá nejdříve od půl jedné a teď právě je teprve půl dvanácté. Vracíme se tedy k autu a pokračujeme v cestě do jednoho z turistických center Pyrenejí, do Národního parku Ordesa.

Cestou se nám neustále připomíná venkov. Míjíme někdy až polorozpadlá obydlí, dáváme přednost ovcím. Příroda je přímo panenská. Dojíždíme až do výchozího místa do parku Ordesa, do města Torla. Projeli jsme údolím řek Ary, údolí stoupá až do výšky zhruba 700 m. Torla samotná připomíná při celkovém pohledu středověké město. Vévodí jí starý kostel, také domy mají středověký ráz. Po bližším seznámení se s městem ale měníme názor. Středověké ulice lemují hotely, penziony a restaurace. Prostě vše pro blaho návštěvníka konce 20. století.

Před pohodlím nabízeným všemi možnými institucemi dáváme přednost alespoň letmé prohlídce národního parku. Začneme pátrat po tom, jak se dostat co nejdále do jeho centra. Brzy zjistíme, že pro soukromé automobily je silnice uzavřena, ale že pravidelně jezdí autobusy. Do jednoho z nich nasedneme a stoupáme a stoupáme. Pohled nahoru – ty skály jsou úchvatné – pohled dolů – tak tam se raději nedívat. Dno rokle je téměř v nedohlednu. Za čtvrt hodiny jízdy jsme se vyšplhali do místa, odkud vycházejí základní turistické trasy.

Národní park Ordesa se nachází na jihu masívu Mont Perdu (3355 m), zaujímá se svými celkem čtyřmi údolími téměř 16 000 hektarů a byl založen roku 1918. Jeho jádrem je impozantní kaňon s 1000 m vysokými vápencovými stěnami. Turistické stezky vedou k vodopádům, jeskyním i za dalekými výhledy. Ten, kdo chce vystoupat právě k místům s výhledem, musí překonat strmé stěny, přes něž vedou exponované stezky. My však na takovouto procházku nemáme už dost času ani síly a tak se spokojíme s procházkou kolem typické horské říčky. I tato nenáročná trasa má něco do sebe. Ze skal vyletují orli, krouží nad námi, z lesního porostu se ozývají neidentifikovatelné zvuky. Množství přítomných lidí dokládá, že toto místo je oblíbené pro všechny věkové kategorie.

Vracíme se zpět až před Broto, a protože počasí slibuje krásné rozhledy, vyjíždíme do průsmyku Portalet do výšky 1794 m. Je to jeden z průsmyků, jimiž od pradávna lidé překonávali hřeben Pyrenejí. Vlevo i vpravo od silnice se zvedají vrcholky, v blízkosti silnice se tu a tam objeví vysokohorská louka, míjíme přehradu de Búbal. A za ní je opět opuštěná vesnice. Na parkovišti nad přehradou je překrásně. Ani se nám nechce pokračovat v cestě. Dojedeme až na španělsko – francouzské hranice, ještě několikrát se rozhlédneme a pak už sjíždíme zase zpět pod španělské Pyreneje.

Jedeme k jihu, aby se nám otevřel pohled na Pyreneje – teď už na západní Pyreneje – tak říkajíc z druhé strany. A skutečně. Když vystoupáme na Puerto de Monrepos, zastavíme. Hradba Pyrenejí na obzoru je monumentální, velkolepá. Nové a nové panoramatické pohledy se otevírají za každou další zatáčkou.

Potom nás čeká už jen pozvolné klesání a rovina před správním střediskem stejnojmenné provincie, před Huescou. Huesca byla nejprve maurskou pevností, potom hlavním městem Aragonie. O tom, že se jednalo o poměrně významné město, svědčí i fakt, že od 14. do 19. století město mělo univerzitu. Město jako mnohá jiná prožilo i své tragické chvíle. Odezvou jedné z nich je i hrůzostrašná legenda o zvonu. Za Ramira II. ve 12. století se šlechtici odmítali podrobit královské moci. Král je pozval na svěcení zvonu, který měl být údajně slyšet po celé zemi. Jak šlechtici vstupovali do sálu, kde se mělo svěcení konat, byli ihned stínáni a jejich hlavy rozvěšovány ve věži do kruhu symbolizujícího zvon a jedna do středu jako srdce zvonu.

Naše kroky vedou nejdříve k nejznámější městské stavbě, ke gotické katedrále. Ta byla původně obrannou stavbou, dodnes ji zdobí krásný portál, v jehož tympanonu je ztvárněna Panna Marie s dítětem a Klanění tří králů. Uvnitř můžeme obdivovat alabastrový oltář od Damiana Formenta, renesanční lavice a malby na skle. Naproti katedrále stojí renesanční radnice. Celé náměstí je bedlivě hlídáno policisty.

Dalšími kostely jsou Templo de San Pedro el Viejo (chrám sv. Petra Staršího) s křížovou chodbou, která je perlou románského umění, a kostel San Lorenzo (kostel sv. Vavřince). Se svátkem svatého Vavřince je ve městě spjata srpnová slavnost s tradičními tanci. V budově bývalé univerzity je dnes umístěno muzeum s prehistorickými a římskými nálezy a gotickými malbami. Stará část města však dnes působí opuštěným a zanedbaným dojmem. Jakoby zde kromě zmíněných staveb nic nepřipomínalo slavnou minulost města.

Bez problémů se dostaneme z ulic nového města a hned za ním se silnice narovná jako stříbrná stužka. Z letargie nás vyburcují skály Los Mallos de Riglos. V podvečerním slunci vystupují strmé, 200 m vysoké, červeného zabarvení ze svěže působící zeleně. Skály necháváme vlevo a vjíždíme do kaňonu. Není dlouhý, ale minimálně stejně působivý jako ty, kterými jsme už projeli. Úterní cestování tedy končíme se značným podílem romantiky.

Středeční ráno je chladné, ale prosluněné. Ze silnice vedoucí do města Jaca odbočíme a prudkými zatáčkami s příkrým stoupáním se dostaneme ke klášteru San Juan de la Peňa. Klášter sedí v kotlince hory Pano. Pověst vypráví, že lovec Voto tu v divokém loveckém zápasu pronásledoval jelena a jen zázrakem nespadl do hluboké strže, kde by se býval zabil. V blízké jeskyni našel pozůstatky zemřelého poustevníka a z vděčnosti tu v 8. století založil první klášter. Návštěvníci zde najdou raně románský dolní kostel z 10. století a zhruba o 150 let mladší horní kostel. Zadní stěna obou kostelů se opírá přímo o skalní stěnu. Z křížové chodby, kterou kolem roku 1140 vytesal kameník z Francie, se dochovaly části se zobrazeními scén z Písma svatého. Stará aragonská krypta dostala barokní vzhled a později bylo přistavěno ještě několik kaplí. Z tohoto místa ukrytého vysoko v horách na nás dýchne atmosféra z dob, kdy se sem dovlekli poutníci a našli v klášterních prostorách vytoužený nocleh.

I zdejší lesy pro nás skrývají mnohé záhady. Zajíždíme na jednu z lesních cest a co nevidíme. Přímo na cestě před našima očima roste kopeček hlíny. Ten se najednou otevře jako sopka a vyletí z něho hmyz připomínající naše „vosičky“. Než se vzpamatujeme z údivu, opakuje se stejné představení o pár centimetrů dál. Jsme tímto divadlem tak překvapeni, že rázem zapomínáme, že jsme chtěli svačit. Když vyjedeme z oblasti lesa do polí, dnes stejně jako včera si všimneme, že zde i ve výškách přes 1000 metrů se běžně pěstuje obilí.

Město Jaca, které obtéká řeka Río Aragón, bylo vždycky vojensky střeženým pyrenejským přechodem. Jaca byla v 11. století prvním hlavním městem Aragonie. V jejích ulicích zbylo dodnes mnoho připomínek slavné minulosti. A čím jiným začít než církevní stavbou, neboť v minulosti se celý život člověka řídil církevními předpisy. Jaca má jednu z nejstarších katedrál na tzv. Svatojakubské cestě, po níž se poutníci vydávali do Santiaga de Compostella k svatému Jakubovi staršímu v hvězdném poli (Compostella = campus stellae). Katedrála byla postavena na konci 11. století a silně ovlivnila ostatní církevní stavby, které podél cesty vznikaly.

Projdeme kolem dalších památek, z nichž asi nejvýznamnější je radnice ze 16. století. Další dominantou města je citadela postavená v podobě pěticípé hvězdy za Filipa II. Tu však jen dvakrát objedeme, než se „trefíme“ do té „správné“ ulice, v níž nakonec zaparkujeme.

Naše cesta vede dále na západ. Po silnici do Pamplony, místa naší další zastávky, jedeme kolem pevnosti Berdún, která trůní na tabulové hoře v dolní části údolí Ansó. Za sebou necháváme pohoří Sierra de Leire a vylidněnou vesnici na pravé straně silnice a přehradní jezero Yesa na levé straně. Této vodní ploše se dost nevýstižně říká „pyrenejské moře“. Proč nešťastně? V letech chudých na dešťové srážky jezero totiž téměř zcela vysychá. Řada opuštěných vesnic prozrazuje, kolik zkultivované země pohltila voda. Nad jezerem stojí pod strmou skálou klášter Leyre s turistickou cestou k prameni mnicha San Virila, jenž se proslavil tím, že tu podle pověsti strávil tři sta let, protože ho očaroval zpěv jakéhosi podivuhodného ptáčka. Podobně jako v San Juanu de la Peňa se i zdejší kostel skládá z dolní a horní budovy z 11. století. Alabastrovými okny sem proniká jen sporé světlo a nízké klenbové oblouky na krátkých sloupech představují jednu z nejkurióznějších stavebních památek raně románského období.

Dostali jsme se do kraje Navarra, do kraje, který býval samostatným královstvím založeným v r. 857 Garcíou Jimenézem. V roce 1512 byla Navarra připojena králem Ferdinandem Aragonským ke Španělsku. Správním střediskem této oblasti je město Pamplona. Jeho pozoruhodnostem chceme věnovat několik hodin.

Pamplona leží na levém břehu řeky Agra, v centru samotné Navarry, uprostřed široké pánve, lemované horskými masívy. Ve zdech jejího starého i nového města dnes žije kolem 170 000 obyvatel. Pamplona vznikla ze staré baskické osady, kterou Římané přestavěli na malou pevnost. Ta se později stala hlavním městem Navarrského království. Od 12. do 15 století město patřilo k francouzskému království. Po reconquistě se tu usídlili Frankové, Židé i Navařané. Všichni zde vytvořili samostatné čtvrti obehnané zdmi a byli zčásti vybaveni privilegii, která jim například dovolovala obchodovat s poutníky. Tato skutečnost však vyvolávala nepřetržité spory a rozmíšky. Teprve Karel Šlechetný dal koncem 15. století zdi strhnout a skoncoval se stále hrozícími občanskými válkami. Největší rozkvět město zaznamenalo ve 14. a 15. století. Po připojení Pamplony ke Španělsku se ji Francouzi pokusili získat zpět. Při těchto bojích utrpěl zranění baskický šlechtic Ignác z Loyoly, zakladatel jezuitského řádu. Dodnes dochované městské hradby dal postavit Karel V., pevnost pak v 16. století Filip II. Vypráví se, že roku 1808 Francouzi pevnost dobyli sněhovými koulemi.

Patronem a ochráncem města je San Fermín. Ten zavdává důvod k velkým červencovým slavnostem, které ve světě proslavil Ernest Hemingway svým románem Svátky. Slavnost začíná 7. července na svátek sv. Fermína hromovým vyzváněním a jejím programem jsou prastaré rituály kolem býčích zápasů. Přesně v osm hodin ráno začíná nahánění býků z ohrad do arény. Mladí muži, kteří pro slavení nezamhouřili celou noc oko, si zkoušejí svou odvahu tím, že běží kus před býky, ale velice brzy se pak vyšvihnou na bezpečné bariéry.

Každý rok dochází ke zraněním. Španělé tvrdí, že ta si ale většinou přivodí nezkušení zahraniční turisté. Po nahánění býků se může ten, kdo chce, procvičit v boji s mladými býčky, kteří však mají na ostrých rozích chrániče. Pak se město na několik hodin uloží ke spánku. Ve dvanáct hodin přicházejí obři obklopení dětmi a spáče vzbudí. Po obědě se lidé znovu vydají do ulic, v šest hodin začnou býčí zápasy a noc pak naplní tanec, zpěv a ohňostroj. Domorodci jen k tomu všemu dodávají, že v těchto dnech se počet obyvatel i ceny ve městě vždycky ztrojnásobí. Tyto slavnosti v Pamploně jsou považovány za nejslavnější z těch, jež se točí kolem býka. V údolích řek Duero a Ebro existují „peňas taurinas“, to jsou kluby mladých lidí, pro které jsou tyto slavnosti vším.

Nám v těchto dnech bohudík zranění býkem nehrozí, neprožijeme sice asi zvláštní atmosféru výše zmíněných slavností, ale toto vše nám nebrání v tom, abychom se vydali do poklidných ulic města. Vždyť má bohatou historii a z každého období zde zůstala jako odkaz budoucím generacím nějaká památka.

Nejprve podnikneme třikrát okružní jízdu kolem citadely, než se „strefíme“ do ulic starého města. Za pomoci pohledné policistky zaparkujeme pod arénou – pravda, že s jistými problémy – a vydáme se do ulic a uliček. Jsou úzké, lemované vysokými domy. Mnohé z těchto domů mají zajisté bohatou a možná i pohnutou historii. To ale jen tušíme, protože zase tak podrobného průvodce nevlastníme. I tak zhlédneme zajímavé stavby.

Naši zvýšenou pozornost si vyžádá především katedrála. Byla postavena v gotickém slohu nad svou předchůdkyní, katedrálou románskou, ve 14. – 15. století. Založil ji král Karel III. Vznešený v roce 1397. Jedná se o chrám přísného vzezření, postaven byl zcela zjevně pod francouzským vlivem, nese však i typické znaky navarrské gotiky. Za pozornost stojí také nejbližší okolí katedrály i její interiér. K tomu všemu patří kaple Barbazana, refektář a kuchyně ze 14. století, vynikající křížová chodba a uvnitř především chórové lavice J. de Anchiety ze 16. století a mauzoleum samotného krále Karla III. a jeho manželky Leonor de Trastamara, provedené v alabastru, jehož tvůrcem byl v 15. století Jehan de Lome. Do hlavní ulice je orientováno hlavní průčelí poněkud mladšího data. Zbudoval ho v klasicistním stylu v r. 1783 Ventura Rodríguez.

I v tomto městě se nacházejí další sakrální stavby. Kostel sv. Fermína byl postaven v gotickém slohu ve 13. století. Je jednolodní, zdobí ho dvě věže, z nichž jedna má na vrcholku korouhvičku s kohoutem (gallico), tak populární v celém městě. V kostelním tympanonu je ztvárněn námět Posledního soudu. Kostel sv. Mikuláše byl několikrát přestavován, i přesto nese stále rysy románského i gotického slohu. Více stavebních slohů se překrývá i v kostele San Saturnino. Zajímavé jsou i další kostely.

Také mnohé světské stavby pamatují staletí. Snad každého upoutá místní radnice se svým klasicistním průčelím z konce 18. století. Mnohem staršího data jsou hradby, i ony ale prošly mohutnou přestavbou právě v 18. století. Ve staré nemocnici s renesančním průčelím ze 16. století je dnes instalováno navarrské muzeum. Údajně obsahuje nejkrásnější sbírku nástěnné gotické malby ve Španělsku a cenné archeologické nálezy. Na procházku jeho sály nám však nezbývá čas.

Znaveni usedáme před restaurací pod podloubím na jednom z náměstí. Neodoláme vábivým vůním připravovaných jídel a i my se rozhodneme posilnit se. Každý ochutná něco jiného, nakonec řekneme, že vše bylo výborné. A je nám o něco lépe. Vydáváme se k autu, abychom pokračovali v cestě. Těšíme se jako snad každý „středozemec“ na mořské vlny. Tentokrát by to měly být vlny dosud nepoznaného Atlantského oceánu.

Vjíždíme do kraje Guipuzcoa, jenž je považován za vstupní bránu do tolik diskutovaného Baskicka. Hustotou osídlení patří k nejobydlenějším částem státu, jeho obyvatelé, Baskové, jsou potomky původního obyvatelstva Iberského poloostrova. I my se přesvědčujeme o tom, že mnozí si dodnes uchovávají znalost svého jazyka, jenž nemá v Evropě obdoby. O původu Basků existuje mnoho dohadů. Jsou snad kmenem z dob předindoevropských a v jejich jazyce se údajně objevují kavkazské a africké prvky? Jazykovědci hovoří zejména o příbuznosti se severoafrickými Berbery. Baskický jazyk a kultura však úspěšně dosud odolávají všem seriózním pokusům jazykovědců, historiků a etnografů o nalezení přesnějších příbuzenských vztahů. Na poloostrov přišli Baskové v době bronzové a zdá se, že svůj původ mají v kromaňonském člověku. V hornaté oblasti, v dnešním Baskicku, tento kmen přečkal a přežil veškeré invaze, zvláště invazi keltskou, která jinak poznamenala vše na tomto poloostrově.

Baskičtina dnes prodělává svou renesanci. Tento jazyk zakázal generál Franco, dnes se s ním ale docela běžně mluví. Aby vyhovoval potřebám moderního světa, musí však neustále tvořit nov a nová slova. problémem je však skutečnost, že vzhledem ke značné izolovanosti jednotlivých osad v horách je baskičtina jako jazyk natolik nářečně různorodá, že ani obyvatelé dvou sousedních vesnic se nemusí dostatečně rozumět.

Správním městem provincie Guipuzcoa je San Sebastian (Donostia). Průvodce nám slibuje, že uvidíme město v nádherném zálivu mezi mušlovitou zátokou moře zvanou La Concha s ostrůvkem Santa Clara a vrcholky Monte Urgull (135 m) a Monte Igueldo (184 m). Od roku 1845, kdy se díky Izabele II. San Sebastian stal známý a přitažlivý, až do roku 1923, kdy Primo de Rivera zakázal provozovat kasina, patřilo město k nejmondénnějším mořským lázním na pobřeží Atlantiku. Z těchto důvodů je městu často přezdíváno „Kantaberská perla“. Přestože pravděpodobně svůj vrchol ve výše zmíněné době „belle epoque“ má již za sebou, nepřestává soupeřit především s francouzským městem Biarritzem o nejvyhledávanější a nejkrásnější letovisko na pobřeží Atlantiku. Určitě k tomu přispívá i konání jednoho z nejprestižnějších filmových festivalů. Dnes má město kolem 250 000 obyvatel a patří k průmyslovým městům. Protože průvodce také praví, že San Sebastian je sice staré město, ale nenalezneme zde tolik památek, kolik bychom čekali, vyjíždíme nejprve na jeden z vrcholků, na Monte Igueldo, odkud se nám má město představit jako na dlani.

Je podvečer a pohled na město i zátoku je skutečně úchvatný. Méně úchvatně však působí mořská hladina. Proč? V několika místech se po ní táhnou pruhy bílé pěny. Ne, nejedná se o vodu zpěněnou nárazy o skálu, ale je to známka přítomnosti saponátu. Není to zrovna příjemný poznatek. I tady se podepisuje člověk neblaze na přírodě. Důsledky tohoto počínání je lepší nedomýšlet.

Z vyhlídkové terasy přehlédneme nejprve celé město, potom soustředíme pozornost na jednotlivé památky. Krásu starého náměstí, které údajně patří k nejtypičtějším ve Španělsku, nemůžeme na tu dálku ocenit, ale rozeznáme některé z těch nemnoha dochovaných staveb. I z té dálky poznáváme novogotickou katedrálu Dobrého pastýře a další kostely. Jen se nám nedaří určit, který je který. Ale co na tom záleží? Hlavní je působivost celku. Romantiku podtrhuje – alespoň pro nás – loď s označením A 31 vyplouvající právě z přístavu na širé moře.

Do města nezajíždíme, namíříme si to na atlantské pobřeží a po něm pokračujeme v cestě ve směru na Bilbao. Opět nevyužíváme dálnici, chceme si vychutnat pohledy na moře a pobřeží. Vjíždíme na tzv. Zelené pobřeží, jak je nazýváno celé pobřeží Atlantického oceánu až k portugalským hranicím. Dnes si ho už příliš neužijeme – pro pokročilou dobu se musíme porozhlédnout po místě na přespání – ale od zítřka ho budeme s menšími zajížďkami poznávat. Hned po několika ujetých kilometrech však už dnes zjišťujeme, že baskické pobřeží je divoce rozeklané, s kolmými skalnatými stěnami, zálivy bičovanými vlnami a jen malými a úzkými písečnými plážemi. Projedeme obcemi Zarautz a Getaria. U Getarie také znovu uvidíme loď A 31. Potom už uhýbáme do vnitrozemí, protože na pobřeží je v létě skutečně nemožné sehnat ubytování.

2. část

Příjemně naladěni se probouzíme do nedělního rána. Samo ráno však asi příjemně naladěno není. Obloha je zatažena poměrně souvislou oblačností. Pod vlivem této skutečnosti se i naše nálada stává brzy podmračenou. Navíc jsme na cestě už pátý den a to se mezi příslušníky naší rodiny začíná vkrádat „ponorková nemoc“. V naprostém mlčení ujíždíme dále silnicí směr Séte. Z mlčení nás vytrhne až moment, kdy v naprosté pustině, navíc v těsném sousedství věznice, spatříme další hotel Formule I. Srdečně se zasmějeme a rázem z nás spadne všechno napětí. Míjíme město Frontignan a dojíždíme do Séte. Toto město je údajně světoznámé nepřeberným množstvím restaurací nabízejících rybářské speciality. Této gurmánské nabídce se ovšem nemáme čas věnovat. Spěcháme, proti itineráři máme zpoždění. Navíc nás město uvítá objížďkou. A řiďte se dodatkovými tabulemi, když si nedokážete jejich rady přeložit. Jedeme doslova „podle čuchu“. I tak dáváme za pravdu průvodci Polyglott, který praví, že město se rozložilo na 182 m vysokém pahorku a že leží mezi lagunou a mořem. Séte je město na kanálech. Bylo skutečně založeno r. 1666 podle plánů stavitele kanálů Pierre-Paula Riqueta. Pro nás v této chvíli zůstává skryto v nízko se povalujících mracích. Protože objížďka vede někdy krkolomnými přístavními cestami, vidíme množství velkých zvedacích mostů, které mají umožnit obřím lodním kolosům vjíždět do překladišť zboží.

Ze Séte do Agde jedeme po úzké šíji mezi mořem a lagunou Bassin de Thau. Silnici po celé její délce v těchto místech lemuje překrásná pláž. Můžeme si jen říkat: „Kdyby svítilo slunce, to by bylo koupání“. Trochu smutní alespoň počítáme, kolik je českých automobilů mezi parkujícími, kteří zde určitě i přespávají. A opět je nutno konstatovat, že Čechy najdete všude. Se smíšenými pocity dojíždíme do města Béziers. Jsme zvědaví, jak asi vypadá město, které průvodci charakterizují následujícími slovy: „Stále ničené a opět stavěné“.

Béziers leží na řece Orb a na kanálu Du Midi, asi 15 km od mořského pobřeží a jeho počátky sahají do dob vlády starých Římanů. Římané zničili staré keltské oppidum a postavili na jeho místě nové město s forem. A tato situace se opakovala ještě několikrát. Někdo zničil, pak postavil. V 19. století se město stalo centrem obchodu s vínem. Dodnes město působí romantickým dojmem. Nese rysy středověkého města – křivolaké uličky – a zároveň chce být moderním městem.

Naše zastávka v tomto městě je krátká. Navštívíme pouze nejznámější a asi i nejvýznamnější památku, katedrálu Saint-Nazaire. Její počátky sahají do doby, kdy vládnoucím stavebním stylem byl styl románský. Její podoba byla pak dotvořena v době vlády gotiky. Tehdy vznikly překrásné gotické okenní růžice na západní fasádě. Samozřejmě se zastavíme u radnice z 18. stol. a u arény. Potom projdeme kolem dalších kostelů, jejichž zasvěcení nám zůstává bohužel utajeno. Procházku ukončíme v tržnici, která je doslova pastvou pro naše oči. Tu nejrůznější rybí speciality, tam maso už ochucené i neochucené, mnoho ovoce a zeleniny. Právě ovoce a zelenina nás zajímá. Předzásobíme se na nejméně tři dny za celkem přijatelné ceny a pokračujeme v cestě. Než město opustíme, zastavíme se ještě u starého mostu, od kterého se údajně naskýtá nejhezčí pohled na město. Postojíme v parčíku za mostem, vychutnáme pohledy na město a jedem dál.

Uhýbáme kousek do vnitrozemí. I tady je zajímavá krajina. Každé vesnici i městečku vévodí kostel, nad mnohými se vypínají více či méně zachovalé hrady. Téměř do nedohledna se táhnou vinice, silnice v okolí Capestangu jsou lemovány krásnými platany. Jízda po okresních silnicích má vskutku své kouzlo.

Naším dalším cílem je město Narbonne. Toto starobylé město bylo také kdysi přístavem, dnes leží ve vzdálenosti 16 km od moře, u jezera Etang de Bages. Přístup k moři ztratilo už ve 14. století. Počátky města sahají do doby vlády Římanů. Tehdy se město jmenovalo Narbo a sloužilo jako přístav pro část Galie. Později bylo hlavním městem Západogótské říše, potom sídlem arcibiskupství ovládajícího celý jih Francie až k řece Rhoně. Tato církevní moc městu zůstala i v době, kdy už upadl jeho význam jako přístavu. Plavecký kanál dělí město ještě dnes na „občanské“ město a na biskupské město.

Město nás vítá velkým zmatkem. Ulice zacpané, všude policisté, živě gestikulující. A co je příčinou tohoto zmatku? Co jiného než trh. Na obou březích kanálu de la Robine rozložili trhovci své stánky. Zastavujeme na velkém parkovišti poblíž ulice Rue de la Parerie a hned se vyskytnou komplikace. Turniket u vjezdu na parkoviště nám vydal lístek s udáním času, zvedla se závora. Ale co dělat, až budeme chtít odjet? S tímto systémem placení parkovného jsme se zatím nesetkali. A tak pozorujeme ostatní. Podaří se nám úspěšně odhalit systém platby a pak spokojeně vyrážíme do městských ulic. Na parkovišti je totiž jakási „automatická kasa“. Tam se zaplatí, kasa označí lístek a turniket na výjezdu vás pustí ven.

Po starém mostě, jehož počátky sahají do římské doby (mimochodem s odkazy Římanů se budeme ve značné míře setkávat po celém městě), přejdeme do té části města, v níž se nacházejí nejznámější památky. Sice ani tady neodoláme a prohlédneme nabídku na trhu, brzy se ale ocitneme na náměstí Place de l Hotel de Ville s nejpůsobivějšími památkami – se Starým palácem, Novým palácem a katedrálou. Tyto architektonické památky tvoří skutečně působivý celek.

Střed náměstí je zadán pro odkryté zbytky známé staré římské cesty Via Domitia. Tato cesta byla zbudována kolem roku 12O př. n. l. Její část byla zrestaurována v 90. letech tohoto století o od roku 1997 ji mohou obdivovat návštěvníci Narbonne. Přímo do náměstí se hrdě dívá původně arcibiskupský palác, který se později stal radnicí. Jeho prostor je ovládán třemi věžemi. Ve věži de la Madeleine z roku 1273 může návštěvník zhlédnout fresky ze 13. století, terasa věže Donjon de Gilles Aycelin pocházející z přelomu 13. a 14. století poskytuje návštěvníkům panoramatický pohled na město a jeho okolí, třetí věž, věž Saint Martial pochází ze 14. století. Mezi věžemi la Madeleine a St. Martial se otevírá Passagede l Ancre, jejímž úkolem je oddělit dvě části paláce. Vpravo se nachází tzv. Starý palác (pochází z 12. – 13. století) a vlevo stojí tzv. Nový palác (pochází ze 14. století). V obou palácích se v současnosti nacházejí muzea s mnoha záviděníhodnými exponáty. Ty nejvzácnější dokumentují i dobu pobytu Římanů na tomto území.

V těsné blízkosti těchto pozoruhodných světských staveb se vypíná i nejvýznamnější městská církevní stavba, katedrála Saint Just a Saint Pasteur. Základní kamen k této mohutné stavbě byl položen v roce 1272 a práce probíhaly souvisle až do roku 1340. Stavba vznikala na místě tří starších kostelů, konstantinské baziliky, latinské baziliky a katedrály z doby Karlovců. Na přelomu 13. a 14 století byla dokončena pouze část baziliky a to chór, ten je však dodnes vynikající ukázkou gotického umění této doby. Jeho rozměry jsou impozantní. Je 48 m široký, 55 m dlouhý, 40 m vysoký. Vyšší jsou pouze katedrály v Beauvais (48 m), v Amiensu (42 m) a v Metách (41 m). Se stavbou se pokračovalo od 16. do 18. století, část je ale dodnes nedokončena. K nebi ční pouze nezastřešené zdi.

Také vnitřní zařízení svědčí o téměř neomezené moci církve. Hlavní oltář tvoří šest korintských sloupů z červeného mramoru, které nesou baldachýn. Velké varhany jsou dílem Moucherela a pocházejí z roku 1741. Nahradily starší varhany, jež padly v roce 1721 za oběť ohni. K nejstarším památkám v kostele patří nádoba na svěcenou vodu. Ta pravděpodobně pamatuje 10. století. Alabastrová madona je o něco mladší, pochází ze 14. století a je umístěna v jedné z kaplí. V kaplích najdeme také mnoho cenných obrazů. Pozoruhodné jsou i náhrobky, nejkrásnější z nich je asi náhrobek kardinála a arcibiskupa Pierra de la Jugie z konce 14. století. Zvláštní atmosféru celého prostoru umocňuje světlo deroucí se dovnitř okny s malbami ze 14. – 16. století. Další cenné předměty jsou uloženy v katedrální klenotnici. V ní prohlížíme především práce ze zlata, dřevořezby a bruselské tapiserie.

Oslněni nádherou právě prohlédnutého prostoru i ostrým sluncem venku se vydáváme ještě na chvíli do městských ulic. Kromě jiného přejdeme na druhou stranu kanálu a tam se nám podaří najít baziliku Saint Paul Serge. Bazilika nese jméno prvního biskupa města, mučedníka z 3. století a je jakýmsi protějškem katedrály. Pochází z 12. – 13. století, svou podobu ale později změnila. Při vykopávkách v těchto místech byly objeveny sarkofágy z raně křesťanského období.

K pokračování na jih jsme opět dali přednost okresní silnici před dálnicí. Počasí nám zase přestalo přát. Celý dnešní den je střídavě polojasno a zataženo, občas spadne i pár kapek. Provázejí nás laguny i moře. Kouzlu jeho vln bychom neodolali, jen kdyby bylo lepší počasí. A tak nám nezbývá nic jiného, než že se vypravíme do městských ulic. Tentokrát jsme zvolili město Perpignan. „Bedekr“ tvrdí, že se setkáme se starobylým městem oblasti Rousillon.

Perpignan je pokračovatelem prvního hlavního města Rousillonu Ruscina, které bylo iberským městem. V dnešní době zde probíhají vykopávky. Perpignan byl ve 13. století hlavním městem království Mallorca, a k tomuto království tehdy patřily i Baleáry, Rousillon, Cerdagne a pobřeží až k Montpellieru. Toto království trvalo pouze 64 let. Perpignan změnil pána, ale vedle Barcelony i nadále zůstal centrem obchodu v Katalánsku. Katalánský charakter mu zůstal i v době, kdy byl přičleněn k Francii, a zdejší obyvatelé pěstují dodnes katalánský folklór. Dnes město žije z obchodu s vínem, ranou zeleninou a ovocem.

Do města přijíždíme před druhou hodinou odpolední. Navíc je neděle a tak je v městských ulicích poměrně klid. Přestože nemáme mapu a Perpignan je velké město – má kolem 120 000 obyvatel – zaparkujeme v ulici, z níž je do historického centra jen kousek cesty. Navíc objevíme i otevřenou informační kancelář a tak získáme mapu. Ta nám usnadní orientaci. A protože se zase počasí umoudřilo, chceme podniknout jen krátkou procházku a pak se vydat k moři. Dnes totiž od moře odjedeme na několik dní do francouzského a španělského vnitrozemí, proto bychom se rádi vykoupali.

Nejprve se vrátíme k památce, kterou jsme minuli těsně před zaparkováním. Tou je tzv. Castillet. Tato původní městská brána vznikla ve 14. století a stojí mezi starým městem a jeho novou zástavbou. Dnes je v ní umístěno muzeum lidového umění oblasti Rousillon. Potom se vydáváme na náměstí Gambetta, jehož kratší straně vévodí katedrála Saint Jean. Se stavbou katedrály se začalo už v roce 1324, dokončena byla až v 16. století. Zatím nemůžeme nahlédnout dovnitř, otevírají ji až ve 3 hodiny. Vydáváme se tedy k dalším památkám.

Do druhé, kratší strany náměstí nesměle nahlíží komplex domů „Loge de Mer“, „Hotel de Ville“ a „Palais de la Députation“, ve volném překladu „konzulát pro mořské záležitosti“, radnice a „palác návštěv“. První ze zmíněných staveb byla původně burzou (vznikla ve 14. století, k její úpravě došlo v 16. století), radnice nese rysy stavby ze 14. století i úprav ze 16. a 17. století, třetí budova vznikla v polovině 15. století. Značně staré základy mají i domy v nejbližším okolí tří zmíněných.

Pomalu se vracíme ke katedrále, celou ji obejdeme a konečně se dočkáme jejího otevření. Chvíli trvá, než naše oči přivyknou tmě uvnitř. Prostor působí až nezvykle tmavě. Teprve po chvíli, až naše oči přivyknou šeru, rozeznáváme výzdobu jednotlivých kaplí i hlavního oltáře. Jeho retabl z bílého mramoru je prací pozdní gotiky z počátku 17. století. V pravé kapli chóru stojí za pozornost velmi pěkný gotický oltář Panny Marie od Mangrany z Granady a obrazy na dřevě dvou různých umělců vzniklé kolem roku 1500. Z náhrobků je asi nejvýznamnější náhrobek prvního francouzského biskupa Louise de Montmort z bílého mramoru. I přes tyto skvosty na nás celý příliš tmavý prostor působí až deprimujícím dojmem. Možná i to bylo účelem. Člověk je malý, bezmocný, ztratí se ve tmě, církev je mocná.

Závěr naší prohlídky je věnován citadele, která je památkou na panství Mallorky. Stavba započala v roce 1276 a byla určena pro Jacquese I. z Mallorky. Poslední rozsáhlé práce proběhly za jeho následovníků, za králů aragonských. Stavba je typickou pro středověké umění jižní Francie.

Protože je stále docela pěkné počasí, jedeme k plážím. Jenže než dojedeme na pobřeží, počasí na nás opět zanevře. V Canet-Plage to ještě ujde, ale v St. Cyprien-Plage je obloha už úplně zatažená. I tak jdeme zkusit vodu, ale vzdáváme se přesvědčení, že se vykoupeme. Fouká studený vítr a v mořských vlnách vidíme jen ty nejotrlejší. My mezi ně určitě nepatříme.

Obracíme do vnitrozemí a teď už směřujeme do francouzských Pyrenejí. V Ille-sur-Tet najíždíme na hlavní silnici a ta nás má dovést až na hranice ministátečku Andorra. Zatím ještě několik desítek kilometrů vnímáme krásy Francie. A co jimi je? Především vinice, pomalu se zvedající kopečky a starobylá města. Několikrát ještě zastavíme, pak si ale uvědomíme, že čas pokročil a my bychom měli hledat nocleh.

I dnes chceme přespat mimo kemp, zdá se nám, že zdejší krajina nám v tomto směru vychází vstříc. Skutečně nám hledání noclehu nedá ani moc práce. Pod klášterem Saint Michel-de-Cuixa je to pravé místo. Než sjedeme k bystré říčce, prohlédneme si alespoň zpovzdálí předrománský klášterní kostel z 10. století a hodinovou věž postavenou v lombardském stylu a uvědomujme si, že tento klášter zde stojí už od konce 9. století. Potom sjíždíme k řece a nejprve využijeme jejích chladivých vod. Po namáhavém dni přijde ochlazení vhod. Pak následuje večeře a po ní se velice rádi ukládáme ke spánku. Ještě chvíli diskutujeme o tom, co dnes bylo a co zítra bude. Potom nás z relativního klidu vyruší pohyb venku. Co to kolem auta lítá? No ano, jsou to netopýři. Nejprve se na nás přiletěli podívat „netopýří rodiče“, a když tito došli k závěru, že jsme pravděpodobně neškodní, povolili i svému početnému potomstvu, aby se také podívalo. A že všichni mladí jsou zvědaví, dokazují i netopýři. Zatímco staří se drželi v uctivé vzdálenosti, mladí nalétávají na vzdálenost několika centimetrů k autu a doslova s námi laškují. Je to pro nás neobvyklá podívaná.

Pondělní ráno nás také nevítá příliš přívětivě. Pošmourné počasí přijímáme rezignovaně a tajně doufáme, že ve Španělsku bude lépe. Nicméně Francie si chce asi u nás vylepšit svou pověst – alespoň co se týče počasí – a tak se postupně vyjasňuje na obloze i v naší duši. Zastavujeme na parkovišti u malebného městečka Villefranche-de-Confluent. Kopce nad ním jsou ukryty v mracích. I tak vyrážíme brzy ráno do městských ulic, či spíše uliček. Toto město založené kolem roku 1090 nese dodnes všechny rysy středověkého sídla. Dochovaný souvislý pás hradeb, úzké uličky, domy se starými základy, kostel z 12. století, strážní hrady nad městem. To všechno přece patřilo do středověku.

Než se vrátíme na parkoviště, mraky odpluly kamsi do dáli a nám se představují kopce a kopečky v celé své kráse. Jsme rádi, protože víme, že za několik desítek kilometrů bychom měli spatřit vrcholky Pyrenejí. Zatím ještě sledujeme řeku Tét, silnice začíná však stoupat a řeka za Mont-Louis nám mizí z dohledu. Zato se začínáme přibližovat k vrcholkům Pyrenejí. Jejich majestátní krásu si chceme vychutnat, protože hory jsou naše slabost a navíc počasí je překrásné.

V Mont-Louis jsme se vyšplhali nejen na výšku téměř 1600 m n. m., ale také na závratnou průměrnou spotřebu. Oktavie si „baští“ 10 litrů na 100 km. Uznáváme, že musí odvést kus práce, tak ať se také „nají“. Zatím jí jsme vděční za bezchybné služby.

Čeká nás další stoupání a to výjezd do průsmyku Pas-de-la Casa do výšky přes 2000 m n. m. Nejedeme tunelem, který by nám asi cestu urychlil, ale starou silnicí, z níž se otevírají krásné pohledy na mnohé horské velikány. Turistická sezóna dosahuje svého vrcholu a tak stejný nápad jako my mělo mnoho dalších mototuristů. Výsledkem tohoto nápadu je „zácpa“ na silnici N 20. K vrcholu stoupání se suneme krokem, času na prohlížení krajiny máme tedy dost. Pohledy na horské velikány i do hlubokých údolí můžeme tedy prožívat dosti intenzívně.

Na hranice Francie s Andorrou přijíždíme něco málo po desáté hodině a zastavujeme na parkovišti za hranicemi. To jsme totiž vystoupali téměř na Port d Envalira ve výšce více než 2400 m n. m. Nejen pohledy zdola nahoru stojí za to, ale i pohledy shora dolů jsou úchvatné. Hluboko pod námi se kolem celnice choulí shluk sídel jménem Pas de la Casa – tvoří ho většinou hotely a obchodní domy – a do nich i od nich se vine stříbrná stužka silnice. Po ní se hlemýždí rychlostí posouvá množství aut. Tento stav je zde prý úplně normální.

A čím nás především překvapí Andorra? Nízkou cenou benzínu. Hned u první pumpy tankujeme a jsme mile překvapeni. Benzín stojí 92 peset, to je v přepočtu na náš poněkud dosti vyděračský kurz něco málo přes 20,- Kč. Toto zjištění je sice příjemné, ale není pro nás tím hlavním. Brzy dospějeme k názoru, že Andorra, i když je jedním z nejmenších evropských států, má své kouzlo i v jiných ohledech.

Nejprve jako vždy při vjezdu do státu, který jsme dosud nenavštívili, si zopakujeme základní informace o něm. Rozloha asi 462 km čtverečních, obyvatel nevíme kolik – každý průvodce udává jiný údaj (ten se pohybuje v rozmezí 30 000 – 60 000), poloha ve Východních Pyrenejích ve výšce nad 900m ve dvou horských údolích. Jednou nohou na francouzské a druhou na španělské straně Pyrenejí stojí Andorra už přes sedm set let. V roce 1278 získala omezenou suverenitu pod společnou správou biskupa z nedaleké španělské diecéze v Seu de Urgell a francouzského hraběte z Foix. Na jeho místo později nastoupil francouzský král a ještě později prezident. Unikátní institut spoluknížat jako hlav státu – sídlících navíc mimo jeho území – se udržel dodnes, byť v mnohem symboličtější podobě než kdysi. Je zakotven i v andorrské ústavě, která byla schválena v roce 1993. Tento rok se díky první psané ústavě v dějinách země stal převratným mezníkem. Společnost zakládající si na středověkých pravidlech se zřekla řady zvyklostí. I sem přišla lidská práva počínaje náboženskou svobodou a zrušením trestu smrti konče. Byly povoleny civilní sňatky a také vyznání jiné než katolické, zatím však neexistuje možnost rozvodu, natož pak potratu. Nedlouho po přijetí moderní ústavy byla Andorra přijata do OSN a následující rok jako 33. člen i do Rady Evropy.

Předpisy pro udělení státního občanství jsou ale stále přísné. Z celkového počtu obyvatel ho má pouze pětina. Základní podmínkou pro jeho získání je dvacetiletý trvalý pobyt nebo sňatek s Andořanem či Andořankou a složení zkoušek z dějin země a z katalánštiny. Proč právě z katalánštiny? Sice se v této zemi běžně domluvíte španělsky a francouzsky, úřední řečí je však katalánština. To souvisí s tím, že prapůvodním obyvatelstvem země byli katalánští pastevci.

Moc vykonává lid prostřednictvím parlamentu, 28členné Generální rady, do níž se v každé ze sedmi farností (čili okresů) volí po čtyřech zástupcích. Jednou měsíčně na půl dne se parlament spolu s devítičlennou vládou schází v Casa de la Vall, Údolním domě ze 16. století, který je nejvýznamnější památkou hlavního města.

V Port d Envalira potkáváme koně, živý důkaz toho, že pastevectví ještě stále zde hraje významnou úlohu. Koně mají zvonce jako krávy. Spolu s koňmi se i v této výšce pase stádo krav. Z průsmyku sjíždíme po prvních kilometrech hlavní silnice, která má údajně délku 45 km. A po prvních kilometrech dáváme za pravdu průvodci, který tvrdí, že v Andoře je množství historických památek především církevního rázu a navíc především románského slohu. Zastavujeme u románského kostela St. Joan de Caselles před Canillem. Tento kostel je právě jednou z typických románských staveb.

Přijíždíme do lázeňského střediska Les Escaldes, které tvoří téměř nerozpoznatelný celek s hlavním městem Andorra la Vella (Stará Andorra). Město bylo založeno r. 839 a leží v údolí řeky Valira v nadmořské výšce 1085 m n. m. Architektonických historických památek nemá město mnoho. Patří k nim už zmíněný dům Casa de la Vall a románský kostel, v jehož okolí je i několik křivolakých uliček, které jsou skromným pozůstatkem starého města. Kolem hlavní silnice jsou soustředěny především banky a obchodní domy. Už po prvním nahlédnutí do plných výkladů shledáváme, že ceny jsou zde příznivé i pro nás. Je to s podivem, ale je to tak. Kromě toho naši pozornost upoutávají policisté a především policistky ve slušivých červených sakách. Prý jich je zapotřebí, protože hlavní město je téměř stále ucpané.

Rozmýšlíme, zda se máme vydat do dalšího údolí, do center Ordino a El Serrat. Je totiž podivně zamženo a stav se ještě zhoršuje. Nakonec řekneme, že jsme tady třeba poprvé a naposledy a tak že pojedeme. Protože vrcholky hor se nám ukrývají v šedém oparu, věnujeme pozornost všemu, co se nachází v bezprostřední blízkosti silnice. Míjíme pole vysokohorského tabáku. Ten patří k největším překvapením Andorry. Na cigarety se prý moc nehodí, ale dělají se z něj vyhlášené doutníky. S pěstováním tabáku se začalo v 18. století, ale naplno se pěstování rozvinulo během posledních padesáti let. Rostliny se sázejí od poloviny května do poloviny června a už od poloviny srpna začíná sklizeň. Listy vyvěšené ve svazečcích se pak do prosince suší na slunci a v podkrovních sušárnách, které jsou takřka ve všech venkovských domech.

Zastavujeme ve vesnici Llorts. Tvoří ji kamenné domy téměř stejného typu, z kamene je i zdejší kostelík. Neoddělitelnou součástí domů jsou garáže. Jak by také ne. Vždyť v Andoře údajně na 1000 obyvatel připadá více než 500 aut. Také hotel, i když asi vznikl o mnoho let později než vesnické domy, se přizpůsobil jejich charakteru.

Vracíme se na hlavní silnici a kolem dalších supermarketů i ostatních obchodů – průvodce tvrdí, že Andorra je jedním velkým supermarketem, a asi v tom je kus pravdy – směřujeme ke španělským hranicím. Tam se tvoří dlouhá fronta. Odevzdaně se do ní zařazujeme. Fronta se jen pomaličku sune k celnímu prostoru a my máme čas na to, abychom zkonstatovali, že počasí je divné. Cosi je doslova cítit ve vzduchu. V první chvíli máme podezření na smog. Když vjedeme do kryté celnice, zjišťujeme, že auta jsou pokryta vrstvou šedého poprašku, který neumíme specifikovat. Brzy na jeho původ zapomeneme, protože se nestačíme divit důkladné španělské prohlídce. Musíme zajet do vyznačeného „chlívečku“ a pak to začne. Otevřít zavazadlový prostor, vypakovat zavazadla, na která „celní dáma“ ukáže, pak ještě prohlídka batohu a konečně můžeme odjet. Netušíme, co celníci hledají.

Jsme tedy na španělské půdě a můžeme zase věnovat pozornost nepřízni počasí. Nezastavujeme ani v prvním větším centru, v městečku Seo de Urgel, v němž bychom mohli vidět malebné uličky a nejstarší katalánskou katedrálu. Raději jedeme dále a doufáme, že zítra bude snad lépe. Zastavujeme na parkovišti, abychom se najedli. A v tu chvíli máme jasno v otázce počasí. To, co jsme pokládali za smog, je kouř. Někde hoří. A musí se jednat o rozsáhlý požár. Než se najíme (snažíme se tak učinit co nejrychleji), jsme plní sazí a jemného popela. Na východě se na obloze tvoří zlověstný mrak popela a sazí a postupuje k západu. Požár musel vypuknout někde na hranicích Španělska s Andorrou a Francií, vždyť při čekání na proclení kolem nás projela houkající hasičská auta. Teď si teprve dáváme všechny detaily dohromady.

Usedáme do auta a poněkud měníme plán naší cesty. Chceme totiž ujet požáru a zvětšujícímu se mraku. Z Adrallu uhýbáme na západ, do Sortu a neustále se otáčíme. Mrak nás však stále dohání. Jeho šeď přikrývá vše. V Sortu se vydáváme na jihozápad do Pobly de Segur. Jedeme podél řeky Noguera Pallaresa a ta před Poblou vytváří divoce působící soutěsku. Skály zbarvené do červena se příkře zvedají z říčního koryta, voda přeskakuje balvany, rozstřikuje se do všech stran. Až sem zatím mrak popela nedorazil a tak můžeme tento přírodní skvost plně „vychutnat“.

Před Poblou opět uhneme na západ a ocitáme se na jedné z vedlejších silnic. Tyto silnice údajně nejsou příliš kvalitní, často jsou ještě prašné a tak máme strach, protože nevíme, co nás čeká. Raději ale riskujeme problematický průjezd, chceme se dostat co nejdále od centra požáru. Silnice je skutečně mizerná, ale to ještě není všem nepříjemným překvapením pro dnešek konec. Za Senteradou vjíždíme do jednoho velkého staveniště. Občas ani nevíme, kudy projet, chybí i jen náznak silnice. „Driblujeme“ mezi vyčnívajícími kameny, výmoly, silniční technikou a dělníky a za námi zůstávají oblaka prachu. Máme strach z odletujícího kamení. Prostě cesta spíše pro terénní vůz.

Oddechneme si až u průsmyku Alt de Viu ve výšce 1385 m. Sem ještě přestavba silnice nepokročila a my s úlevou přijímáme starou silnici, byť je úzká a plná zatáček. Když se trochu vzpamatujeme, začínáme zase vnímat přírodu kolem sebe. První, co nás zaujme, je skutečnost, že i v těchto výškách je bujná vegetace včetně listnatých lesů. Vesničky jsou přitisknuté ke skalám, jakoby se bály, že je prudký vítr odfoukne. Působí velmi chudě, život zde je asi nelehký. Příroda je ale krásná.

Protože se už neodbytně hlásí večer a protože věříme, že jsme ujeli všem průvodním jevům doprovázejícím požár (ujeli jsme přes 150 km), začínáme se ohlížet po místě na přespání. Kempy v těchto zapadlých končinách asi nejsou a tak nám zase poslouží palouček nedaleko silnice. Protahujeme si ztuhlé údy a zhluboka se nadechujeme. Plni zděšení zjišťujeme, že stále cítíme kouř. Nevíme, zda nám načichlo auto, či zda až sem zanesl pach kouře vítr. Jsme neklidní, nejistí. I přes tento vnitřní neklid unaveni usínáme.

„Tak kam letos?“
„No, snad na sever, když na něj stále vzpomínáme.“
„Neblbněte. Řekli jsme, že se nebudeme dvakrát vracet do stejných míst, a tam jsme už byli dokonce dvakrát. To už snad stačilo.“
„Tak něco navrhni ty, když nesouhlasíš.“
„Já bych si dala říct třeba na Španělsko. Tam se mi líbilo a určitě si tam ohřeju své zimomřivé kosti.“

Nějak podobně vypadal rozhovor členů naší rodiny brzy po příchodu nového roku, neboť my myslíme jen na cestování.

Na nějaký čas tyto a podobné úvahy ustoupily do pozadí před návalem pracovních povinností, ale nezapadly úplně. Když jsme se doslechli o veletrhu cestovního ruchu, úvahy o dovolené opět vypluly na povrch. Tam by se přece daly sehnat materiály.

Od slov k činům u nás není daleko a tak se vypravím do bývalé „Fučíkárny“ a tam sbírám rozumy. Podaří se mi protlačit se davem k delegátovi jakési madridské turistické centrály a začínám: „Víte, chtěli bychom se v létě vydat do vaší země a tak bych byla ráda, kdybyste mi mohl poskytnout nějaké informační materiály.“ Než se zmůžu na pokračování, už přede mnou leží prospekty o pobřeží Středozemního moře. „Ne, tam my asi nepojedeme. My bychom chtěli do Pyrenejí a na pobřeží Atlantického oceánu.“ Onen muž chvíli zaváhá, pak sáhne pod pult a navrší přede mne kupu úplně jiných prospektů. Je očividně potěšen tím, že někdo má zájem také o další kouty Španělska než jen o místa, jejichž názvy jsou pro většinu lidí tím pravým synonymem pro rekreaci. Ptám se na vše, co mě momentálně napadne, a dostávám vyčerpávající odpovědi. A nutno dodat, že odpovědi jsou často zajímavé a že mně doslova vyrážejí dech. Dozvím se, že mnoho silnic – zvláště v Pyrenejích – je prašných, úzkých a plných zatáček, že nemusíme mít strach z Basků, že Atlantik není tak studený, jak se traduje a že na západě Španělska i v létě klesají noční teploty pod 10 stupňů a denní se často vyšplhají s bídou na 17 stupňů.

Nabita vědomostmi se vracím domů a postupně se k informacím vracím. Pak zase přijde období, kdy nikdo z nás nemá na dovolenou ani pomyšlení, a než se nadějeme, je tady červen a ten je přece jakousi bránou do období sladkého „nicnedělání“. A znovu je tady otázka, kam vyrazíme. Skeptici špitnou, že třeba i nikam, ale tato alternativa je okamžitě zavržena. Nezbývá tedy nic jiného, než učinit konečné rozhodnutí – v této rozhodující chvíli zvítězilo Španělsko – a rychle připravit itinerář cesty a nutný finanční rozpočet.

Než jsme schopni si to uvědomit, je 15. července. To je právě ten den, v němž máme na 20 dní opustit klid domova a vydat se po cestách necestách na prázdninové putování. „Oktice“ je připravena, stav jejího „sčítače kilometrů“ je 14 394. Až se vrátíme, měl by se zvednout o asi 8 000 km. Odjíždíme se smíšenými pocity. Jednak počasí v celé Evropě není zrovna letní a jednak přece jen máme před sebou dlouhou cestu a nejsme si tak docela jisti, jak nás bude po všech trablech Oktavie poslouchat. Jsme optimisté a věříme, že vše proběhne v pohodovém duchu.

Ráno vyjíždíme za slunečného počasí. Šumava se nám už ale halí do tmavých mraků a před německým Degendorfem spadne i pár kapek. Najíždíme na dálnici, chceme se dnes dostat co nejdále. Rychlost mezi 160 a 170 kilometry za hodinu je pro Oktavii hračkou. Kolem nás ubíhají vesnice, města, pole, louky, lesy. V rychlém sledu míjíme Pilsting, Landshut, Freising a záhy se ocitáme ve spleti dálnic a jejich křížení v okrajových částech Mnichova. Stejně rychle se dostaneme před Garmisch-Partenkirchen, kde dálnice končí. Po kvalitní silnici za neustálé asistence horských velikánů dojedeme do pohraničního Griesenu. Hranice jakoby neexistovala, přírodní scenérie jsou také stále stejně uchvacující, jen stát se změnil. Jsme v Rakousku. Směřujeme k jihozápadu. Neodoláme však přírodním krásám a zastavujeme alespoň na parkovišti nad jezerem Blindsee. Za Landekem, po ujetých více než sedmi stech kilometrech, se ukládáme ke spánku. Pod námi plynou vody řeky Inn, na kopcích nad ním se rozsvěcují okna roztroušených usedlostí.

Ve čtvrtek ráno je slunečno, ale chladno. O to se stará především řeka Inn, která nás ještě několik desítek kilometrů bude dnes provázet. Spolu s ní překračujeme rakousko – švýcarské hranice a hlubokým kaňonem se zalesněnými svahy dojíždíme do prvního švýcarského městečka Martiny. Oceňujeme dílo lidských rukou. Silnice se od rakouských hranic vine v mnoha zatáčkách, zaříznuta do skal. Na druhé straně kaňonu – tam je ještě Rakousko – jsme sledovali též silnici s mnoha tunely a galeriemi.

Za Martinou se údolí rozšiřuje a nám umožňuje stále nové a nové pohledy. Údolí je střeženo nejen horskými velikány, ale i mnoha hrady. Z nich do dnešního dne zbyly často jen tajuplné a hrdé zříceniny. I ty však vypovídají o moci tehdejších jejich pánů. Jen na nich kdysi záleželo, zda pocestným umožní průchod divokým údolím. Názvy mnoha vesnic a městeček v této části Švýcarska nám připomínají, že jsme v oblasti s početným italským obyvatelstvem. Tomu odpovídají i mnohé stavby. Ramosch, Bad Scuol, Susch, Zernez, Brail, Samedan. Různorodost názvů, různé osudy jejich obyvatel, všude však stejně krásná příroda. Slibujeme si, že do tohoto koutu se musíme někdy vypravit k podrobnějšímu „průzkumu“. Mondénní centrum turistiky St. Moritz nás neláká, zato dvě nedaleká jezera, jezero Silvaplaner See a Silser See, jsou i pro nás lákadlem nad jiné silným. Pobyt v půvabné Maloji nad jezerem Silser See by určitě nebyl k zahození. Dnes ale tímto městečkem jen projedeme a spěcháme k italským hranicím. Brzy je ale po spěchu. Sjezd průsmykem Malojapass je příšerný. Prudké klesání, zatáčka střídá zatáčku. Oči máme jen upřené na silnici a tak si ani nestihneme všimnout, že se nám opět zatáhlo.

Na švýcarsko – italských hranicích si chvíli počkáme, zastavíme v Chiavenně, městečku nad průzračnou řekou. Pokračujeme už známou trasou kolem jezer Lago di Como a Lago di Lecco. Jen občas je nám dovoleno zahlédnout vodní hladinu a zdejší turistická centra, protože jedeme objízdnou silnicí, která vede více v tunelech než po denním světle. Před Monzou vjíždíme na italskou dálnici, jejíchž výhod i nevýhod jsme zatím nikdy nevyužili. Placení mýtného na ní je nám zatím záhadou a nutno dodat, že nám trvá dost dlouho, než tento systém pochopíme. Po prožitých zmatcích zvládneme průjezd „tangenciálou vest“ a „tangenciálou ovest“ kolem Milána a podaří se nám najet na dálnici A 7 směřující k středomořskému pobřeží. Dlouhá jízda nás značně unavila a tak se rozhodujeme, že zastavíme ve starobylém městě Pavii. Z dálnice sjíždíme na odbočce na Binasco. Patrně všem našim „kopancům“ není ještě konec. Nevíme jak, nevíme kudy, ale sjeli jsme bez zaplacení mýtného. Notnou dobu strávíme více či méně úspěšnými „domluvami“ – tedy domlouvejte se, když neumíte italsky – s místními usedlíky, kteří nám velice ochotně radí, co máme udělat se stvrzenkou na 2 500 lir, jež jsme na jednom úseku nezaplatili, protože jsme vjeli do špatného „chlívečku“. Italové nám vysvětlují, že tyto stvrzenky se platí na poště, ale prý by se takovouto sumou vůbec nezabývali. A navíc neustále nechápavě kroutí hlavami nad tím, že jsme sjeli bez placení. To se jim prý ještě nepodařilo.

Téměř stotisícové staré lombardské město Pavia, hlavní město stejnojmenné provincie, leží v západní části severoitalské nížiny, nedaleko ústí řeky Ticino do Pádu. Splavným kanálem Naviglio di Pavia je město spojeno s Milánem. Jeho historie se začíná psát už od římských dob, kdy zde vzniklo město Ticinum. Potom bylo oblíbeným sídlem ostrogótského krále Teodoricha, po pádu Ravenny se na krátký čas stalo dokonce hlavním městem Ostrogótů. V letech 572 – 774 byla Pavia hlavním městem langobardského království, od 7. století bylo město známé pod názvem Popia. Až do 11. století bylo rezidenčním a korunovačním městem italských králů v rámci římsko – německé říše. Byli tu korunováni císaři Jindřich II. a Fridrich Barbarossa. Do města zavítal i císař Karel IV., ten ho v roce 1359 přenechal milánským Viscontiům.

Podaří se nám dobře zaparkovat – v blízkosti starobylého centra – a můžeme se vydat do rozpálených městských ulic. Prohlídku začínáme u zámku Castello Visconteo, obrovského stavebního komplexu z r. 1365. Jeho mohutnost nám doslova vyráží dech. Naše další kroky vedou na nejznámější náměstí, na Piazza della Vittoria, lemované domy ze 14. a 15. století. Nejvýznamnější stavbou je zde bezesporu stará městská radnice Broletto. Její zdi pamatují tak dávné 12. století, průčelí je o 4 století mladší.

V blízkosti náměstí se nachází poněkud ponuře působící dóm. Ten je údajně významným dílem lombardské renesance ze 16. století (průčelí a kupole dómu ale pocházejí až z 19. století). S jeho stavbou začal v r. 1488 Cristoforo Rocchi, dále se na ní podíleli mimo jiné Bramante a Leonardo da Vinci. Prostor kolem dómu je obehnán polorozpadlým plotem, v jeho blízkosti je množství sutin. Že by byly ještě připomínkou neštěstí z roku 1989? Vedle dómu totiž až do tohoto roku stála Torre Civica (městská věž), 78 m vysoká z pálených cihel, pocházející z 11. století. Ta byla původně zvonicí staršího kostela. Ráno 17. března 1989 se však zřítila a v jejích troskách našli smrt čtyři lidé.

Jako v ostatních městech i v Pavii se návštěvníkům nabízejí ke zhlédnutí především kostely. K nim patří hlavně románský kostel San Teodoro z 12. století s pěknými freskami uvnitř, z nichž nejznámější je obraz Pavie z roku 1522, dále korunovační kostel San Michele, románsko – lombardská stavba, dokončená v roce 1155, a konečně románský chrám S. Pietro in Ciel d Oro z 12. století, jehož strop byl původně zdoben zlatem. V posledně zmiňovaném chrámu je v chóru nad oltářem gotický náhrobek z roku 1362 z bílého mramoru, v němž jsou uloženy ostatky sv. Augustina. V kryptě jsou uloženy též pozůstatky římského filozofa Boetia, zavražděného v r. 524 z příkazu ostrogótského krále Theodoricha. Kroky návštěvníků města vedou také často ke krytému mostu Ponte Coperto z r. 1354. Zajímavostí je kaple sv. Jana Nepomuckého, umístěná v jeho středu. Pavia se také pyšní komplexem univerzitních budov. Univerzita zde vznikla v roce 1361 rozšířením právnické školy, pocházející z 11. století. Dnešní stavba univerzity je ze 14. – 15. století, konečnou podobu získala po rozšíření v 18. století. Na pěti nádvořích jsou památníky slavných profesorů a studentů, z jednoho z nádvoří se naskýtá pěkný pohled na tři staré věže z pálených cihel, pozůstatky šlechtických hradů. Nedaleko univerzity stojí další kostel, kostel Santa Maria del Carmine, raně gotická cihlová stavba s věncem kaplí z r. 1390.

Po silnici kolem kanálu se vracíme zhruba 10 km ve směru Miláno. Tam někde tušíme další významnou církevní stavbu, kartuziánský klášter Certosa di Pavia. Klášter založil v r. 1396 Gian Galeazzo Visconti jako mauzoleum rodu Viscontiů. V roce 1784 byl klášter zrušen, v letech 1843 – 1881 obnoven, pak znovu zrušen a k jeho konečnému obnovení došlo v r. 1968. Za průchodem se nám představí v celé své kráse klášterní kostel, jehož fotografii najdeme v mnoha uměleckých publikacích. S jeho stavbou v gotickém slohu se začalo v r. 1396, v r. 1453 byl kostel za vedení Guiniforta Solariho dostavěn. Proslulé mramorové průčelí, údajně nejskvělejší příklad severoitalské rané renesance, které navrhl Giovanni Antonio Amadeo, se začalo stavět v r. 1491, stavba pokračovala až do r. 1550, v letech 1500 – 1507 ji řídil proslulý Benedetto Briosco. Sokl zdobí medailonové podobizny římských císařů, dále je průčelí zdobeno množstvím soch. Bílý mramor je vykládán mramorem dalších barev.

Interiér hlavní lodi tohoto trojlodního chrámu si zachoval gotický ráz, v příčné lodi, chóru a kupoli nad křížením je už patrný vliv renesance. Oltářní malba a výzdoba bočních kaplí pochází většinou ze 17. století. Z bohaté umělecké výzdoby vynikají především ležící mramorové postavy Lodovica il Moro (Sforza, + 1508) a jeho manželky Beatrice d Este (+1496) od Christofora Solariho, v chóru je bohatě zdobený oltář z r. 1568 a lavice z let 1486 – 1498, které navrhl Bergognone. Vpravo od chóru je renesanční fontána z r. 1490, v pravé příčné lodi je překrásný náhrobek Giana Galeazza Viscontiho (+ 1402), na kterém pracovali od r. 1494 Gian Cristoforo Romano a b. Briosco, ale až v r. 1562 ho dokončil Galeazzo Alessi. V nové sakristii je Nanebevzetí Panny Marie od Andrea Solaria, ve staré sakristii polyptych ze slonoviny s výjevy ze Starého a Nového zákona.

Pravá příčná loď je pěkným raně renesančním portálem spojena s Přední křížovou chodbou s mramorovými sloupky a keramickými ozdobami z let 1462 – 1472. Ze západní strany je pěkný pohled na delší stranu kostela a jižní příčnou loď. U Velké křížové chodby stojí 24 mnišských domků. Teprve na zpáteční cestě si všimneme, že v předním nádvoří kláštera je stará lékárna, v níž se nabízejí všechny možné i nemožné bylinky a též zde vyráběný likér.

Po šesté hodině na večer odjíždíme. Tentokrát už bez problémů najedeme na dálnici a míříme k jihu. Dálnici A 7 zaměníme za A 26, z ní sjedeme u Ovada. Po úzkých silnicích, neustále stoupajících a klesajících a především se samými zatáčkami, pokračujeme směr Ácqui Terme. Opět se stáčíme k jihu a hledáme vhodné místo k přenocování. Kemp jsme nikde „nepotkali“ a tak budeme spát „nadivoko“. U řeky Erro objevíme to pravé místo. Pak už jen večeře, pohled na „palubní počítač“, který nám prozradí dnešní průměrnou spotřebu, pohled na mapu, abychom si oživili, kudy jsme dnes jeli, zopakování itineráře na zítřek a – spěte sladce. Usínáme se zapadajícím sluncem.

Ráno nás probudí šustění v křoví. Ne, nic se neděje. Jen se na nás přišel podívat místní ušák. Asi jsme vetřelci v jeho revíru. Když zjistí, že pro něj nejsme zajímaví, „odhopká“ o kus dál. Než se nasnídáme a připravíme k odjezdu, podívá se na nás ještě několikrát.

Po místních komunikacích sjíždíme k moři. Když řeknu, že to je jeden z nejkrkolomnějších sjezdů, jaké jsme kdy zažili, tak to stále nevystihuje situaci. Silnice je samá zatáčka, snad ani metr není rovný. Nejvíce nás vždy pobaví značka „konec padesátky“. Jedeme sotva třicítkou a i tak si v autě připadáme jak v přesýpacích hodinách a rychlost se nám zdá až příliš vysoká. Občas kolem nás profrčí s mohutným troubením domorodec a my se jen modlíme, aby někdo nejel v protisměru. Bez újmy se nám podaří dojet k moři. Nenajíždíme zatím na dálnici, chceme si vychutnat kouzlo probouzejícího se mořského pobřeží.

Albisolu Marinu jenom projedeme, zastavíme až ve větším středisku, v Savoně. jsme svědky otevírání krámků, ranní úpravy pláží, příchodu prvních rekreantů na pláže, křiku racků peroucích se o kořist, vplouvání lodí do savonského přístavu. Plnými doušky vychutnáváme tuto atmosféru, nám, středozemcům, tak vzdálenou a vzácnou. Smočíme nohy v teplé mořské vodě a pomalu pokračujeme k francouzským hranicím po silnici téměř věrně kopírující pobřeží. Projíždíme jedním centrem za druhým, každé z nich se může pochlubit něčím zajímavým a především neopakovatelnými přírodními scenériemi, v nichž hlavní roli hraje moře a příkře se zvedající skály.

Vado Ligure leží v místech, kde se spojovaly stará Via Aurelia a Via Julia Augusta. Státní silnice s přímo symbolickým číslem 1 odtud vede úsekem vysekaným ve skále kolem mysu Vado s majákem. Vlevo v moři je skalnatý ostrov Isola di Bergeggi s římskou věží na vrcholu. Přímořské lázně Spotorno mají – jak také jinak – překrásnou pláž. Při další cestě se nám otevírá pohled na mys Noli. K němu bychom se dostali ze stejnojmenné půvabné rybářské vesničky, která je též lázněmi. Projedeme 114 m dlouhým nolským tunelem a dále podél vysokých převislých stěn. Silnice zde se prý nazývá Malpasso. Obsah tohoto názvu nám zůstává utajen. Passo je průsmyk, co znamená první část slova, nevíme. Ostatně, na tom vůbec nezáleží, důležitá pro nás je krása krajiny.

Finale Ligure je opět vyhledávané lázeňské centrum s pěkným okolím. Nad městem se tyčí hrad Castelfranco z r. 1342, ve městě najde návštěvník i další historické památky. Pak následují lázně Pietra Ligure a Loano. Další cestu provázejí pohledy na Ligurské Alpy s vrcholem Monte Carmo (1389 m). Více než dvacetitisícová Albenga je starobylé město se zachovanými městskými hradbami a četnými věžemi starých šlechtických paláců. Pozoruhodná je románská katedrála z 11. – 14. století, na staré Via Aurelia je středověký most Ponte Lungo, pod nímž tekla kdysi říčka Centa.

V Albenze si uvědomujeme, že s naší dnešní dosavadní průměrnou rychlostí 38 km za hodinu bychom se daleko nedostali, a tak – byť neradi – se loučíme s příbřežní silnicí a najíždíme na dálnici. Pohledy z ní na mořské pobřeží nejsou také k zahození. Ty nás už ale nevyvádějí z míry, známe je z loňského zájezdu na Francouzskou Riviéru. Teď si všímáme spíše detailů, které nám loni unikly. Tak např. zjišťujeme, že dělící pás dálnice je hustě posázen oleandry, jejichž květy různých barev oživují strohost dálnice. Zase si přiznáváme, že návraty do míst, jimiž jsme už někdy projížděli, nám přinášejí vždy něco nového, zajímavého.

Na italsko – francouzské hranice přijíždíme téměř hluší. Dálnice tady stoupá a zase klesá a při vysoké rychlosti je především vjezd do tunelu a výjezd z něj – a že těch tunelů je zde nepočítaně – provázen praskáním v uších. Máme pocit, jakoby nám někdo dával rány do hlavy.

Chvíli nám zase trvá, než pochopíme systém placení na francouzských dálnicích. Nejzajímavější pro nás jsou koše – připomínají skutečně koše odpadkové – při vjezdu do „mýtných“ boxů. Do nich se hodí drobné – nad košem je vypsáno, které mince lze do něj házet – jakýsi přístroj si peníze „přebere“ a – zvedne se závora a my můžeme pokračovat v cestě. Pokud máme jen papírové peníze, musíme vždy zamířit k boxu, nad nímž je znázorněn „panáček“. Tam sedí obsluha v lidské podobě. Peníze nám rozmění a pak už se odehrává vše stejně. Závora jde nahoru a my jedeme dál.

Před Frejus sjíždíme z dálnice a pokračujeme silnicí po pobřeží. Děje se tak jednak z úsporných důvodů – mýtné na dálnicích je pro nás vysoké – a jednak se chceme někde vykoupat. U Port Grimaud uhýbáme do vnitrozemí a zastavujeme až v městě Hyéres. O městě téměř nic nevíme, chceme si ale odpočinout od únavného dlouhého jetí. Pomalu procházíme uličkami starého města, prohlížíme pohledy, na nich vždy najdeme vyfotografované největší zajímavosti. Pokusíme se sehnat plánek města, v tomto případě ale nejsme úspěšní. A tak se jen bezcílně touláme.

Opět se vyhneme dálnici a pokračujeme pobřežní silnicí. Chtěli jsme se ještě zastavit v Toulonu, na jeho návštěvu nám však nezbývá čas. Rádi bychom přespali v některém hotelu Formule. Víme, že ubytování máme naději sehnat jen tehdy, když budeme u hotelu v 17 hodin, kdy se tyto hotely otevírají. Zamíříme do Aubagne, města, které je jakýmsi předměstím Marseille a v němž se má nacházet právě jedna z Formulí. Přijíždíme něco málo po páté a máme štěstí. Mají ještě volné pokoje. Mladík, který nás ubytovává, zná dokonce i několik slov česky, jinak mluví dobře anglicky. Za deset minut už jsme v pokoji.

Navečeříme se, opláchneme a přemýšlíme, co s načatým večerem. Nakonec se dohodneme, že pojedeme ještě do Marseille. Vyrážíme. V mém mozku zahlodá na chvíli červíček nejistoty. Budeme vůbec trefit zpět? Jsem ale okamžitě umlčena. Tedy hurá do největšího francouzského přístavu a druhého největšího města Francie. V tomto okamžiku ještě vůbec netušíme, jaké horké chvilky nám osud připraví.

Marseille se honosí ještě jedním přídomkem s nej. Údajně je též nejstarším francouzským městem. Již kolem roku 600 př. n. l. založili Řekové z maloasijského města Phokaia v místě dnešního starého přístavu obchodní kolonii Massalia, která velmi dobře prosperovala. Stala se výchozím bodem pro kolonizaci oblasti kolem řeky Rhony zvané potom Gallia Graeca. Obyvatelé Massalie záhy podnikali plavby k africkým břehům i na Island. Když Římané ve 2. století př. n. l. obsadili téměř celé Středomoří a vytvořili Zaalpskou Galii, Massalia – po „římsku“ Massilia – zůstala svobodnou městskou republikou. V době bojů mezi Caesarem a Pompeiem ztrácela na významu, podřadnou roli hrála i v době vlády Merovejců a v karolinské době. Středověk přinesl městu období klidu i tragédií. Ty byly spjaty především s řáděním moru, na který vymírala většina obyvatelstva právě nedostatečně hygienicky zajištěných měst. Takový osud postihl i Marseille. Nové úkoly postavilo před Marseille obsazení Alžírska Francií v roce 1830. Tehdy se stala nejvýznamnějším středomořským přístavem. Její význam stoupl ještě ve chvíli, kdy byl prokopán Suezský průplav. V nedávné minulosti přinesla Marseille smutné chvíle 2. světová válka. Město bylo silně poškozeno bombardováním Němců i spojenců. Dnes má Marseille milion dvě stě tisíc obyvatel a je nazývána bránou do světa.

Na kopci Moulins vyrostla čtvrť zvaná Panier, dnes nejvěrnější podoba staré Marseille. Panier je čtvrtí přistěhovalců. Vedle sebe tady žijí Vietnamci, Katalánci, Arabové, přistěhovalci z různých koutů Afriky. Prý už dávno tato čtvrť není čtvrtí pašeráků a prodejců drog. O čem se ale my okamžitě po vjezdu do Marseille přesvědčíme, je fakt, že zde žije většina „nefrancouzského“ obyvatelstva a že se zde jezdí příšerně. Že se neustále troubí, to nás tolik nevzrušuje, ale kromě toho se běžně jezdí na červenou, v protisměru, i když v něm právě někdo jede, na přechodu, byť pro chodce svítí zelená, se nedává přednost. A praktiky při parkování? Když se Marseillan nemůže vejít mezi už parkující auta, tak do nich naráží nárazníkem tak dlouho, až se mu podaří na vyhlédnuté místo se vecpat. Při bližším pohledu zjišťujeme, že snad každé druhé auto je nabourané buď zpředu, zezadu nebo z boku.

Pod vlivem těchto prvních dojmů se nám ani nechce vjet do vnitřního města. Zastavíme pouze u prefektury a pak stoupáme ke 162 m vysokému vrcholu, na němž stojí chrám Notre Dame de la Garde. Byl postaven v románsko – byzantském slohu v polovině 19. století na místě staré kaple zdejších námořníků, na jeho štíhlé věži stojí zlacená socha Panny Marie. Tento symbol Marseille slouží i jako zdaleka viditelný maják a zároveň vyhledávaná vyhlídka, poskytující pohled na město z ptačí perspektivy.

Nejprve si prohlédneme interiér kostela, teprve potom se věnujeme vyhlídce. Vnitřek kostela je zvláštní. Dole se nachází jakási krypta, vlastní kostel je až o patro výše. Stěny jsou pokryty obrazy a malými destičkami se jménem, letopočtem a často jediným slůvkem: „Merci“. Bohužel neumíme francouzsky, neumíme si přeložit další text. Jen odhadujeme, že se jedná o poděkování za šťastný návrat námořníka z moře či za klid jeho duše.

Po prohlídce kostela se věnujeme pohledu na Marseille. Naši pozornost upoutá nejprve hustý les stěžňů jachet, škunerů, rybářských bárek i výletních lodí, zakotvených ve starém přístavu. A pak už se náš pohled zastavuje na dalších zajímavostech. Hned vedle přístavu se nachází pevnost Saint – Jean, která chránila přístup do přístavu. Za přístavem se majestátně tyčí katedrála de la Major. Ve 12. století zde byla postavena stará katedrála, ta byla v 15. a v 17. století rozšířena. Přehlédneme změť střech a dohlédneme až na obzor, kde město obepínají hřebeny bělavých vápencových hor. Z města odjíždíme v době, kdy se rozsvěcují lampy pouličního osvětlení.

Vracíme se do hotelu. Tedy přesněji, rádi bychom se vrátili. Bohužel mé pochybnosti o naší schopnosti bez problémů se vrátit se potvrdily. Absolvujeme anabázi hledání, necháváme si vysvětlovat od ochotných obyvatel cestu. Jenže – kdyby nebyla ta prokletá jazyková bariéra. Po dlouhém bloudění přece jen cestu najdeme a jsme rádi, když zajíždíme za bránu Formule. Večer ještě dlouho sedíme u okna, zjišťujeme, že brána se na noc zamyká a že ten, kdo chce vjet za ni po jejím uzavření, musí naklapat kód svého pokoje. Chytré zařízení. Nemůžeme dlouho usnout, začínají nás pálit některé části těla. Ramena a záda hnědnou, nos červená. Ach jo, to zase budou noci, než si naše těla zvyknou na přemíru slunečních paprsků.

V sobotu ráno proběhne rychle rituál „zcivilizování se“ a ani ne za hodinu následuje odjezd. Představa průjezdu Marseillí nás děsí. A průjezd také nedopadne nejlépe. Zabloudíme a tak si uděláme nechtěně okružní jízdu městem. Silnice nás zavede na pobřeží a nám se naskytne pohled na ostrovy v jeho blízkosti. Z nich je pochopitelně nejznámější ostrov If. Ve vězení na tomto ostrově se přece začal odvíjet příběh hrdiny románu Alexandra Dumase hraběte Monte Christa.

Ukazatelé konečně nabízejí směr na Arles, tam máme namířeno. Za sebou necháváme – a nutno dodat že rádi – Marseilles a za městem Martigues se ocitáme v nekonečné rovině jednoho z nejznámějších francouzských krajů, kraje Camargue. Nejprve míříme do starobylého města Arles, potom se chceme obrátit opět k jihu, do srdce tohoto zvláštního kraje.

Padesátitisícové Arles leží v místě, kde se Rhona rozděluje na tzv. Malou Rhonu a Velkou Rhonu. Po keltských a řeckých základech začalo město vzkvétat za vlády Římanů. Ve 4. století se Arles stalo hlavním městem Gallie a centrem pokřestění v této oblasti. Od r. 879 do roku 1032 zde vznikla královská říše Dolní Burgundsko. Potom bylo město městskou republikou, v roce 1239 přešlo pod panství Provence a v roce 1486 se připojilo k Francii. V polovině 19. století přispěl Fréderic Mistral s celou právě jím založenou básnickou školou k péči o provensálský jazyk a tím i k povznesení celé regionální kultury francouzského jihu. Arles je také neodmyslitelně spjato s působením malíře Vincenta van Gogha, který zde údajně namaloval více než 300 obrazů a jimiž se dnes pyšní mnohé galerie.

Zaparkujeme nedaleko řeky a vydáváme se do míst, kde tušíme historické centrum města. Než tam dorazíme, vychutnáme si ještě atmosféru pestrobarevného trhu po obou stranách jedné z hlavních ulic sledující okraj historického městského centra. Pod košatými stromy si své stánky rozložili obchodníci se vším možných. Nabízí se zde potraviny typické pro tuto oblast, oblečení, boty, výrobky lidových umělců, nechybí ani pro francouzská města tak typický „blešák“.

Když se dost „vynadíváme“ a „vynadivíme“, vydáme se do městského centra. Prohlídku začínáme na Náměstí republiky. Dominantami tohoto náměstí jsou obelisk, radnice a chrám Saint Trophine. Počátky stavby kostela sahají do doby karolínské. Karolínskou podobu pak ale setřela přestavba z 11. a 12. století, 12. století přidalo stavbě také známý hlavní portál. Ten jasně ukazuje, jak se románský sloh Provence nechával ovlivnit římskými vzory, především římskými triumfálními oblouky.

Zahneme za roh a opět se nám připomenou staří Římané. Římské divadlo vzniklo pravděpodobně v 1. století za vlády císaře Augusta a nabízelo místo pro 10 000 diváků. Jeho zbytky dodnes svědčí o jeho velikosti. Jen o kousek dál se nachází římská aréna. I ta pochází z 1. století a vzorem pro její stavbu se stala aréna v Nimes. Je 107 m široká, 136 m dlouhá a v této elipse se mohlo usadit 22 000 diváků. Nad původními dvěma arkádovými poschodími s 6O oblouky bylo později dostavěno ještě třetí patro. To ale bylo ve středověku strženo. Aréna potom také změnila své poslání. Uvnitř ní byla vybudována pevnost, byly zde vystavěny domy. Dnes aréna slouží pro býčí zápasy v provensálském stylu. Ještě o kousek dál se nachází prostor příznačně pojmenovaný Place du Forum. Název napovídá, že náměstí zde bylo už v římské době. Římany připomíná i další památka. Je jí tzv. Les Alyscamps, jakési starověké pohřebiště. Féničané, Keltové, Řekové a především Římané totiž pohřbívali své mrtvé před branami města. Raně křesťanské období tento zvyk pak zlikvidovalo. Část této památky padla v nové době za oběť stavbě železnice, mnohé hroby byly však zničeny už dříve.

Křivolakými uličkami se dostaneme na nábřeží Rhony. Pohled na její vodu není příliš vábný. Voda je špinavá, odnáší s sebou různý odpad. Ani domy nepůsobí upraveným dojmem, procházíme i kolem zřícených kostelů. Všude je mnoho psích exkrementů, takže procházka po ulicích se stává v tomto ohledu i dost nebezpečnou.

Vrátíme se k autu a za pár minut vjíždíme do centrální oblasti Camargue. Jedinečné přírodní prostředí unikátní bažinaté krajiny v deltě Rhony se vzácnými druhy flóry a fauny bylo již v roce 1927 prohlášeno národní rezervací a v roce 1970 oblastním přírodním parkem. Jeho nejpřísněji chráněná část, lagunové jezero Vaccares, je veřejnosti nepřístupná. Některé oblasti jsou však hospodářsky využívány, v mnoha kvete především turistický ruch. Parkem procházejí dvě několikakilometrové stezky s informačními tabulemi a maskovanými pozorovatelnami, všude se nabízí výlety na koních, projížďky terénními automobily, projížďky několika typy lodí. Toto a mnoho dalšího jsme se dověděli z propagačních materiálů a teď se na to vše těšíme.

Jedeme zase nekonečně rovnou krajinou a s netrpělivostí očekáváme, kdy se nám naskytne pohled na symboly Camargue, na polodivoké bílé koně a černé býky. Zatím vidíme jen osedlané bílé koně v ohradách. Tak tedy nevíme, jak to s tou jejich polodivokostí je. Jen občas zahlédneme bílá stavení s modrými okenicemi a dveřmi a rákosovými střechami, v nichž údajně žijí camarští pastevci nazývaní gardines.

Trochu zklamaní dojedeme do turistického centra na mořském pobřeží při ústí Malé Rhony, do Saintes-Maries-de-la-Mer. Nejprve vyzkoušíme kvalitu zdejšího moře a pak se rozhlédneme po městě. Všude mnoho lákadel pro turisty, především nepřeberné množství nabídek výletů na lodích do delty Rhony. Přemýšlíme, zda se i my necháme zlákat. Prohlédneme si opevněný kostel z 9. – 11. století, projdeme uličkami kolem nesčetných restaurací a nakonec přece jen neodoláme nabídce výletu lodí. O půl třetí nastupujeme na palubu lodi Les Quatre Maries a vydáváme se na hodinu a půl dlouhou projížďku.

Nejprve vyplujeme na moře, abychom mohli vychutnat romantický pohled na celé městečko, zároveň průvodce v pěti jazycích seznamuje s historií a přírodními zajímavostmi kraje. Asi za dvacet minut vplouváme do vod Malé Rhony, jejíž šířka zde podle průvodce dosahuje 80 až 15O m a hloubka 2 až 8 m. Posloucháme výčet vzácných zvířat, která zde žijí. Volavky, plameňáci, vodouši, rybáci, různé druhy racků a opět koně a býci. Podaří se nám zahlédnout volavku, racci jsou našimi křiklavými průvodci. A co se to bude dít? Loď se přibližuje ke břehu. No ne, to jsme nečekali. Z proutěné ohrady vyjíždí na koni pastevec a vyhání několik koní a býků, které láká na seno. Spouště fotoaparátů cvakají, jakoby návštěvníci tušili, že třeba tato zvířata vidí poprvé a naposled. Poněkud kýčovité, ale asi oblíbené a vynášející zisk.

Na řece panuje čilý dopravní ruch. Jedna loď tam, druhá zpět. Nejoriginálnější ze všech je asi kolesový parník TIKI III. Ten si dokonce veze i seno v balících pro koně a býky. Na příhodných místech ho pak přímo z prodlouženého můstku servíruje. A tak turisté snad uvidí býky i koně i mimo ohrady. Nutno přiznat, že na zpáteční cestě bylo toto potěšení dopřáno i nám.

V pozdním odpoledni, z pobytu na lodi spíše spáleni než opáleni projíždíme krajem směrem na sever a pak se stáčíme na západ. Chceme dnes ještě stihnout prohlídku opevněného města Aigues-Mortes. Najednou, až příliš neočekávaně, se před námi vynoří. A hned první dojem? Skutečně autor článku v časopise Lidé a země měl pravdu, když článek začínal slovy: „Jen málo míst dokáže vyvolat atmosféru středověku tak živě jako město Aigues-Mortes, schované za hradbami v kraji mokřin, jezer a salin.“ U zrodu města stál král Ludvík IX. Svatý. Ten dal v těchto místech stavět město – přístav, který měl v obchodě konkurovat flotilám Pisy a Janova. Zárodkem města se stala věž Constance (budovaná v letech 1241 – 1249) na dubových pylonech zapuštěných do močálu. Věž má podobu masivního kamenného válce, z něhož se ještě vypíná pozorovací věžička strážného. Moře bylo vzdáleno pouze 3 km a každý, kdo chtěl vjet do přístavu, musel řádně zaplatit poplatek.

Středověk připomínají především mohutné hradby. Jejich dobudování se však král už nedočkal. Zemřel před jejich stavbou na morovou nákazu, kterou onemocněl u tuniských břehů při křížové výpravě. Na konci 13. století doplnilo hradby dvacet mohutných věží chránících brány. Z historie těchto věží se nejčastěji připomíná krvavá příhoda z doby Stoleté války spjatá s historií věže Burgunďanů. V roce 1418 dobyli město Burgunďané. Po krvavé řeži se však žoldnéřům francouzského krále podařilo město dobýt zpět. Následovalo obvyklé vyvraždění nepřátel. Mrtvých těl však bylo tolik, že je vítězové nestačili pohřbívat. Protože se báli nákazy, naházeli mrtvé Burgunďany do věže a zasypali je solí, aby nedošlo k jejich rozkladu.

Do 14. století bylo Aigues-Mortes prosperujícím městem. Pak se ale začal kanál spojující město s mořem zanášet a moře ustupovalo.Spolu s ním opouštěla město i prosperita. Z věže Constance se stalo vězení, opevnění města pozbylo na významu, bylo však stále udržováno. A tak se dochovalo až do dnešních dnů. Uvnitř hradeb přežily staletí i středověké domky. Základy některých z nich sahají až do 16. století.

Znovu sjedeme na pobřeží a jedeme po šíji oddělující od sebe moře a četné laguny. Míjíme provozy na těžbu soli odpařováním mořské vody Salins de Midi. Na mnoha místech v blízkosti silnice se nabízí ve stáncích víno z kraje Camargue. Když potom objíždíme městečko Le Grau-du-Roi, uvidíme poprvé „létající květy Camargue“, neboli plameňáky. O několik kilometrů dále jsou plameňáci tak blízko vozovky, že je můžeme i bez problémů fotografovat. Jsou krásní, pohybují se lehce. Ani nám příliš nevěnují pozornost.

V okrajových částech města Montpellieru a v nedalekém Lattes hledáme nocleh v hotelu Formule. Všude ale slyšíme: „Bohužel, máme plno.“ Nakonec zamíříme do prvního kempu, který uvidíme. Jmenuje se Oasis a je označen čtyřmi hvězdičkami. Zaplatíme stejnou sumu jako ve Formuli, ale nelitujeme. Kemp je umístěn ve stínu stromů, každé místo pro auto a stan je obsázeno už poměrně vzrostlými stromky nebo keři a tím poskytuje i kus soukromí. Kemp nabízí i další příjemné služby. Nechybí zde samozřejmě restaurace, o kousek dál se prodávají hračky a další drobnosti pro zábavu dětí, dočasní obyvatelé si mohou pronajmout jeden z mnoha chladících boxů rozmístěných po celém kempu, v obchodě s potravinami je otevřeno ještě v 8 hodin večer. A co je vůbec v tomto kempu nejlepší? Je to bazén s krásně teplou vodou. Kdo by tomuto lákadlu po celodenní únavě odolal! A jak sladce se nám potom spí.

Rakousko po druhé

Rakousko po druhé se uskutečnilo pro nás v nezvyklém čase, v nadcházejícím podzimu. Po 20. září to vypadá, že vládu převzalo „svatováclavské“ neboli „babí“ léto, a tak neváháme a vydáváme se na další cestu do Rakouska. V 5 hodin ráno 23. září odjíždíme a do druhé hodiny odpolední absolvujeme kolem pěti set kilometrů po českých i rakouských silnicích na trase Česká Třebová – Brno – Mikulov – Vídeň – Graz – Wolfsberg. Počasí nám přeje a tak i když máme namířeno až do oblasti Villachu, rychle hledáme možnost alespoň krátké procházky ve zdejší oblasti.

Z jedné z ulic Wolfsbergu uvidíme v dálce vrchol a na něm jakousi stavbu. Usoudíme, že tam by se mohlo dojet a dojít. Využíváme svůj celkem dobrý orientační smysl a ačkoliv nevíme, v jakém směru se máme držet, jedeme neomylně za vytčeným cílem. Vše se zdaří a tak jízdu končíme na rozsáhlém parkovišti v blízkosti turistické chaty a množství vleků. Neklamný důkaz toho, že tady převažují především zimní turisté.

Z orientačního plánku u parkoviště se dozvíme, že se nacházíme v horské oblasti nazývané Koralpe a že vrchol, na který se chceme vydat, je Grober Speikkogel, jenž se zvedá do výšky 2 140 m. Neváháme, vezmeme si nejnutnější věci a hurá k vrcholu. Vede na něj silnička, my si cestu zkracujeme cestou po louce. Jak stoupáme výš a výš, otevírají se nám krásné pohledy, které máme tak rádi. Na chvíli usedneme u Koralpen Hütte, ani nám nevadí ostrý vítr. Díváme se na další vrcholek a hádáme, čemu nebo komu asi stavba s dvěma kopulemi slouží. Pak se ještě vyšplháme na samotný vrcholek, rozhlédneme se opět po kraji a vracíme se dolů. Potkáváme pár turistů, armádní auto a pak už nic. Je tu prostě mezisezónní klid.

V krásném podzimním podvečeru pokračujeme dále. Cesta rychle ubíhá, na dálnici směr Villach není už hustý provoz. Pouze v úseku nedostavěné dálnice před Klagenfurtem se jede trochu pomaleji, ale jakmile se dostaneme za Klagenfurt, než se nadějeme, už jedeme nad jezerem Wörther See a hledáme kemp na přenocování. Ne všechny jsou totiž v tuto roční dobu v provozu.

Sjíždíme k menšímu jezeru Faaker See, na jehož břehu by podle mapy měl být jeden kemp za druhým. Doufáme, že tady alespoň jeden bude ještě služby poskytovat. Na východním břehu, hned na začátku jezera, skutečně narazíme na kemp. Hned na první pohled vypadá dost přepychově, podle toho bude asi také cena. Nechceme ale riskovat další hledání a tak se ubytujeme. Paní v recepci je příjemná, vybaví nás informačními brožurkami o zdejších zajímavostech, poskytne nám igelitové pytlíky na odpadky, podá nám informace o tom, co kde v kempu najdeme, a za to vše zaplatíme jednou tolik, než kolik jsme obvykle zvyklí v rakouských kempech za jednu noc zaplatit.

V kempu je téměř prázdno, je zde pouze několik německých karavanů. Najdeme si místo na postavení stanu, připravíme vše potřebné a jdeme se projít po kempu. Dech nám vyráží nejen krásný pohled na zapadající slunce nad Villašskými Alpami, ale především vybavení kempu. Budova s „hygienickým zázemím“ není jen tak obyčejná. Nejdříve vstoupíme do prostorné chodby. Na nástěnkách je množství atraktivních nabídek toho, jak strávit volný čas. Nabízejí se zde koncerty, projížďky po jezeře, posezení v restauracích, nákupy v luxusních i méně luxusních obchodech nejen v blízkém Villachu, výlety do hor třeba i s horolezeckou instruktáží, zábavné programy pro děti. Prostě pro každého něco. Hned vlevo z chodby můžeme otevřít dveře a pohodlně se usadit při sledování televize. V koupelně nenajdeme jen umyvadla a sprchy, ale i mnoho dalších věcí. K použití zde jsou i sušáky na vlasy s pohodlnými křesly. Nejneobvyklejší, i když trochu kýčovitá, je koupelna pro rodiče s malými dětmi. Kachličky hýří barvami a zrovna tak i vše ostatní. Různá zvířátka mají upoutat pozornost „mrňousů“, kteří zatím neshledávají v koupání nic příjemného.

Zbytek večera strávíme „studiem“ obdržených materiálů. Máme sice základní představu o tom, kam bychom se chtěli podívat, ale brožurka o krásách Korutan by nám mohla nabídnout i lepší možnosti. Brožurka obsahuje přes stovku nabídek na poznání přírodních i kulturních krás. Nás zajímají především hory a jezera. Obojí podle brožury patří prý ke Korutanům jako guláš k pivu. Když listujeme knížečkou, s potěšením docházíme k závěru, že mnohá nej v této zemi jsme už poznali. Je toho ale stále ještě dost, co neznáme. Po přečtení se utvrdíme v tom, že místa, která chceme navštívit tentokrát, patří též k těm nej.

Páteční ráno nás vítá lehkým oparem nad jezerem a mraky napíchnutými na okolních horských velikánech. Není zcela jasné, jaký den se nám dnes „vyloupne“, a tak trochu měníme plán. Nejprve se jedeme podívat do Villachu, tedy i do jeho obchodů, a s výletem vyčkáme na pozdější dobu. Kolem jedenácté se oblačnost přece jen trochu zvedne a tak nasedáme do auta a vyrážíme k prvnímu cíli.

Objíždíme Faaker See a míříme k Arnoldsteinu. Kulturní památky Arnoldsteinu známe už ze svých dřívějších cest, vrcholky v jeho okolí ale nikoliv. Bez problémů dojedeme pod sedačkovou lanovku a necháme se během osmi minut vyvést do výšky 1 460 m. Ocitáme se na vyhlídkové terase u horní stanice lanovky a na cestě k hranici tří zemí. Z terasy se nám otevře překrásné panorama. Na severu dohlédneme do údolí korutanských jezer (Ossiacher See, Faaker See, Wörther See), k městu Villachu a též k Villašským Alpám s vrcholem Dobratsch – mimochodem, tam máme namířeno zítra. Na jihu se nám představují slovinské a italské vrcholy.

Vpravo od lanovky vede cesta k rozhraní tří zemí nazvanému Dreiländereck. Tam máme namířeno, neboť odtamtud budeme mít ještě lepší výhled na slovinskou a italskou stranu. Přes sjezdovku se během deseti minut dostaneme k chatě Dreiländereck Hütte a odsud dojdeme opět přes další sjezdovku až k vrcholu ve výšce 1 508 m. Kromě toho, že se zde stýkají tři státy (Rakousko, Itálie, Slovinsko), tři národy a tři kultury (německá, římská, slovanská), poskytne nám vrchol skutečně panorama v okruhu celých 360 stupňů. Na jihu leží západní a východní Julské Alpy nejen s nejvyššími vrcholy Mangart (2 678 m), Montasch (2 753 m) a Jof Fuart (2 666 m), ale i se známým údolím Planica. Na severozápadě přehlédneme italskou i rakouskou část Karnských Alp, Gailtalské Alpy na rakouské straně a údolí mezi Karnskými a Gailtalskými Alpami. A na severu vidíme opět Villašské Alpy a korutanská jezera.

Na vrcholku posedíme u dřevěného památníku zvaného Marterl, o něco níže se zastavíme u kamenného památníku. Ten je trojhranný a na všech plochách se nachází stejný text v němčině, italštině a slovinštině. Je zde konstatováno, že tato hora je symbolem míru a spokojenosti lidí a právě toto potřebuje lidstvo na své pouti ke světové harmonii. Na pomezí tří největších evropských kultur byl zde postaven památník na znamení rozumu a přátelství mezi národy. V tuto roční dobu zde není mnoho turistů, ale i tak slyšíme němčinu, italštinu i slovanskou řeč.

Projdeme se kousek na italskou, kousek na slovinskou stranu – to abychom mohli říci, že jsme zde byli skutečně ve třech zemích. Potom se pomalu vracíme k horní stanici lanovky, ještě tam se zastavíme a pak sjedeme lanovkou dolů. Trojmo si řekneme, že návštěva vrcholu Dreiländereck stála zato. Protože je něco před čtvrtou hodinou, nepojedeme ještě do kempu, ale vydáme se na další hraniční bod, tentokrát do průsmyku Wurzenpaß.

Sjedeme na silnici vedoucí do Villachu, brzy z ní však odbočíme k jihu a okamžitě začínáme stoupat. Vytáčíme jednu zatáčku za druhou, objevuje se před námi značka upozorňující na stoupání 18 %. Tak to bude chtít rychlostní stupeň „jedna“. Ze šesti set metrů nadmořské výšky v Arnoldsteinu vystoupáme na šestnáct set sedmdesát tři metry v průsmyku. Na chvíli zastavujeme. Čekali jsme, že nám průsmyk poskytne také pohled na okolní velikány. V tomto směru jsme se ale zklamali. Kolem dokola stromy a jen nad nimi se k nebi zvedají vrcholky.

Otáčíme a pomalu sjíždíme do údolí. Teprve teď si všímáme retardéry, které mají sloužit motoristům v nouzi nejvyšší. My bohudíky sjedeme bez problémů. Znovu objedeme Faaker See a věnujeme se hledání levnějšího kempu. Máme štěstí. V kempu Mittewald, asi 2 km nad Villachem, zaplatíme za noc polovic toho, co jsme zaplatili včera. Jsme unaveni a tak nás spánek přemůže velmi brzy.

V sobotu vstáváme do typické podzimní mlhy. Když sjedeme k silnici vedoucí do Villachu, nejen že nevidíme Villach, ale pochopitelně nevidíme ani Villašské Alpy, do nichž máme dnes namířeno. Projedeme okrajem Villachu, zaplatíme mýto u vjezdu na villašskou horskou silnici a můžeme jen doufat, že se počasí umoudří. Zastavujeme na prvním parkovišti a uznáváme, že počasí přece jen trochu rozumu pobralo. Viditelnost není sice ideální, ale přece jen alespoň obrysy hor vidíme. Pozornost věnujeme také propagačnímu letáčku, který jsme obdrželi při placení mýta. Z něj se dozvíme, že villašská silnice je 16,5 km dlouhá, 6 metrů široká, s maximálním stoupáním 10 %, že začíná v části Villachu zvané Möltschach ve výšce 550 m n. m. a vystoupá do výše 1 732 m. Krásy okolí můžeme ocenit, když využijeme k zastavení 11 parkovišť, neboť každé poskytne návštěvníkům něco zajímavého.

Z prvního parkoviště můžeme jako z ptačí perspektivy shlížet do údolí, kterému vévodí Villach. Ostružinové pole v blízkosti tohoto parkoviště je však už zbaveno plodů a tak si musíme nechat zajít chuť. Z třetího parkoviště dohlédneme k Faaker See a do Gailtalského údolí, čtvrté parkoviště nám nabídne dramatický pohled do propasti s množstvím suti, jež zde zbyla jako tichá připomínka zřícení skalního bloku v roce 1348, při němž bylo zničeno několik vesnic v údolí. Ze čtvrtého parkoviště bychom také měli ocenit mohutnost masívu Julských Alp. Z tohoto masívu vidíme ale pouze obrysy, detaily se nám skrývají v mlžném oparu. Také půvaby šestého parkoviště nemůžeme plně vychutnat. V jeho blízkosti, ve výšce téměř 1 500 m, na rozloze kolem 10 000 m2, se představuje více než devíti sty druhy rostlin flóra jižních Alp. V září je už ale tato alpská zahrada zavřena. A tak jen posedíme v závětří, nad stěnou „Rote Wand“, která vznikla při již zmíněném zřícení. Poslední, jedenácté parkoviště, dostalo příhodný název – Himmelsblick. Volně přeloženo – pohled k nebi.

Na tomto parkovišti i my odstavíme auto, najíme se, sbalíme potřebné věci – včetně rukavic, kulicha a pláštěnek, fouká zde ostrý vítr a počasí je nejisté – a zamíříme k informační tabuli. Fantastický pohled na rakouské, slovinské i italské Alpy se nám sice zatím neotevřel, jsme ale vděčni i za to, že zatím neprší, dokonce svítí slunce, byť pochybujeme, že tomu tak bude nadlouho. Na obloze se totiž kupí děsivě vyhlížející mraky, v nichž se ukrývá i náš dnešní cíl, vrchol Dobratsch. Uvědomujeme si, že vlastně včera, kdy jsme se z vrcholku Dreiländereck dívali i směrem k Dobratschi, se nám tento nejvyšší bod Villašských Alp ukázal pouze na chvilku.

Za slunného, i když větrného počasí se vydáváme na cestu. Nejprve projdeme kolem restaurace, pokračujeme po široké cestě až na rozcestí. Z něj doprava pokračuje široká cesta, po níž se dojde jednak k sedačkové lanovce jezdící na Höhenrain do výšky 1 957 m a jednak až na vrchol Dobratsch. Doleva uhýbá téměř neznatelná stezička, po které by měl poutník dojít též na Dobratsch. Ještě jednou se poradíme s mapou. V komentáři se dočteme, že stezička skutečně vede k cestě 294 A v tzv. medvědím příkopu, že ale není značená a je pouze pro zkušené turisty. Nad medvědím příkopem už pokračuje cesta k vrcholu. K odpovědi kudy dál se dobereme demokratickým hlasováním. V poměru 2 : 1 zvítězí varianta pokračování po neznačené cestě. Co se dá dělat, menšina se musí podřídit většině.

Stezička se ještě zúží ve chvíli, kdy vystoupí z lučního porostu a zmizí nejprve v jehličnatém lese a potom v kosodřevině. Navíc její zdolávání je ztíženo zátarasy z kulatiny. Ty mají asi překazit pohyb všude se pasoucímu skotu, pro který je nejspíše tato cesta příliš nebezpečná. Opatrnost při chůzi je bohatě vyvážena krásnými pohledy dolů i nahou. I když dohlednost není dobrá, v tuto chvíli nám to nevadí. Nad námi se neustále proměňuje úchvatné divadlo skalních scenérií, pod námi se střídá zeleň porostu s bílou a šedou barvou skal a kdesi daleko dole se vinou stříbrné stužky silnice a dálnice. Na tom podle našeho mínění nejhezčím místě si uděláme přestávku na občerstvení. Klid ale nemáme. Možnost občerstvení vycítili i místní stálí ptačí obyvatelé z rodu snad havranovitých. Nevíme, zda nálety na nás podniká havran, vrána nebo nějaký jiný jejich příbuzný. Tolik znalostí z této oblasti živočišné říše bohužel nemáme. Nejsme lakomí, a tak český rohlík s českou paštikou zmizí i v ptačím žaludku.

Ještě kousek cesty nás chrání lesní porost před náporem větru. Jakmile z něj vyjdeme na holé prostranství, vítr se do nás opře s plnou silou. Navlékáme na sebe vše, co máme. Stále více a více nám znepříjemňují pohyb nízko letící mraky. Ti, kteří šli před námi, se vracejí. My ale vytrváme. Vždyť k zážitkům z hor patří i toto nepříznivé počasí. Pokračujeme v cestě a jak stoupáme výš a výš, noříme se hlouběji a hlouběji do mraků. Několik stovek metrů, které nám ještě zbývají k vrcholu, už nevidíme vůbec nic. Pouze na chvíli se vždy clona mraků roztrhne a pak uvidíme nejen telekomunikační věž se stanicí nákladní lanovky, ale i turistickou chatu a tzv. německý kostel, jinak též kostel Panny Marie na kameni. Tento malý kostelík je údajně nejvýše položeným kostelem v Evropě a byl postaven v roce 1692 na paměť tragédie z roku 1348.

Turistická chata ve výšce 2 167 m n.m. nám poskytne příjemné teplo i typicky rakousky vydatnou gulášovou polévku s chlebem. Jako správní Češi však neodoláme pivu a tak při zpáteční cestě se nám budou poněkud plést nohy. To ale ještě v tuto chvíli netušíme, protože si vychutnáváme zasloužený odpočinek.

Pro návrat využijeme už širokou cestu. Stačí sestoupit o něco málo níže a opět nás pozdraví slunce. Prudký vítr je však naším vytrvalým průvodcem po celý zbytek cesty na parkoviště. Sjedeme do Villachu a nastoupíme zpáteční cestu. U jezera Ossiacher See se zastavíme na hradě, jehož jméno nám připomíná naši vlast. Ten hrad se jmenuje Landskron. Po silnici s mýtem vyjedeme na dolní parkoviště – semafor signalizuje, že horní je již obsazeno – a do hradní zříceniny dojdeme pěšky. Hrad nás však hluboce zklame. Část zříceniny je dostavěna, ovšem stalo se tak se značným nevkusem. Místní restaurace je ale pravděpodobně velice oblíbeným cílem turistů, snad ani místečko není volné. Nás v tomto místě upoutají pouze jiné dvě skutečnosti. Právě probíhá i zde vypouštění a krmení orlů za asistence mnoha diváků a z hradeb se otevírá pěkný rozhled po okolí.

Protože nejsme ještě unaveni, pokračujeme v cestě a dojedeme až do města St. Veit a.d. Glan. Mapa slibuje existenci kempu v tomto městě a tak v klidu zastavujeme a v podvečeru se vydáváme do městských ulic či spíše uliček. První stavba, před níž zůstaneme stát s ústy dokořán, je přepychový hotel Rogner Dorint Hotel Zodiac. Popsat ho je velice těžké. Snad na první pohled připomíná extravagantní stavby pana Hundertwassera, jen v jeho stavbě převládá barevné sklo. Stavba je to skutečně neobvyklá, ale ne podle našeho vkusu. Nám spíše učarují uličky historického centra, detaily starých domů, kostel s náhrobními kameny pamatujícími celá staletí.

Kemp najdeme lehce, potíž je pouze v tom, že nemůžeme najít správce. Když ho konečně objevíme a vyslovíme přání přespat, pouze mávne rukou na znamení souhlasu, zinkasuje od nás jen 100 šilinků, předá nám klíče k umývárnám a WC a popřeje dobrou noc. „A zítra dejte klíče tamhle do toho přívěsu“, dodá ještě a nedbale mávne rukou k přívěsu pod stromy. Tak tomu se říká důvěra.

Neděle je zamračenější než sobota. Tak co asi budeme s dnešním dnem dělat? Budeme se vracet a podle situace se vydáme do kopců nebo do měst. Brzy poznáme, že druhá varianta bude pravděpodobnější. Ráno se nejprve necháme unést historií. To ve chvíli, kdy doslova ze všech stran prohlížíme jeden z nejlépe zachovaných rakouských hradů, mohutný Hochosterwitz, jehož historie se začala psát už v 9. století. Změť hradeb, čtrnácti bran i obytných staveb se dodnes výstražně tyčí k nebi jako připomínka tragédií i radostí lidí mnoha minulých generací.

Naše cesta pokračuje do starobylého Althofenu. Jeho nejstarší část se usadila až na samém vrcholu kopce. Prokličkujeme úzkou uličkou, zaparkujeme u kostela a jdeme na terasu s vyhlídkou. Podle reliéfu na měděné desce může návštěvník určit, ke kterým alpským vrcholům při dobré viditelnosti dohlédne. My bohužel dnes štěstí nemáme.

Za Althofenem projíždíme zvlněnou krajinou. Stoupáme směr Guttaring, Mösel a Lölling a vyjedeme až na Klippitztörl do výšky 1 644. Silnička je úzká, klikatá, její okolí nám však zůstává skryto v nízko se povalujících mracích. Ještě si „odskočíme“ do Bad St. Leonhard i. Lavanttal, pak sjedeme na jižní dálnici a po ní pokračujeme až na odbočku na Vídeňské Nové Město. To ale tentokrát není naším cílem, není jím ani Eisenstadt či obce u jezera Neusiedler See. Zastavujeme až ve městě Hainburg an der Donau.

Toto město, i když leží jen kousek od Bratislavy, zatím unikalo naší pozornosti. V raném středověku zde vznikla hraniční pevnost a ta roku 1244 obdržela městská práva. Velkou slávu zažili obyvatelé města v roce 1252, kdy si zde budoucí český král Přemysl Otakar II. bral svou první manželku Markétu Babenberskou, poněkud starší dědičku rakouských zemí. Bez zajímavosti není ani to, že hrad je připomínán v slavném germánském eposu Píseň o Nibelunzích. Město však čekaly většinou jen méně radostné chvíle, protože bylo nárazníkovým bodem proti vpádům z Uher.

Slavnou i méně slavnou minulost připomíná ve městě mnoho staveb. Na kopci nad městem z minulosti přežila zřícenina hradu, z něhož se dochovala část paláce, obytné věže a kaple z 12. století. Od hradu k Dunaji se táhne opevnění, které pochází z velké části ze 13. století a které mělo poskytovat obyvatelům města i lidem ze širšího okolí bezpečí v neklidných dobách. Do města se dodnes vchází a vjíždí několika branami, jejichž názvy připomínají směry cest, které střežily. Vídeňská i Maďarská brána pocházejí ze 13. a počátku 14. století. Ve městě nechybí samozřejmě ani staré domy, farní, v jádře gotický kostel a mariánský sloup z roku 1749, jehož autorem je Martin Vogerl.

Podél Dunaje se vrátíme jen několik kilometrů na západ a zastavíme na okraji města Bad Deutsch-Altenburg. Jak už název dává tušit, město bude mít něco společného s lázněmi. Skutečně už staří Římané využívali zdejší jodové a sirné prameny s vodou teplou 25 stupňů. Nejstarším objektem ve městě je kostel na hřbitově, u něhož jsme právě zastavili. S jeho stavbou se začalo v době, kdy ještě uměleckou podobu staveb určoval románský sloh. Ve 14. století dali stavitelé kostelu gotickou podobu, především postavili nový, vysoký chór. Na hřbitově, v těsné blízkosti kostela, se nachází ještě druhá významná stavba. Je jí románský karner ze 13. století s krásným portálem.

Hned na hranicí města začíná areál vykopávek z římského období známý jako Carnuntum. Z původně nevelkého římského vojenského tábora vyrostlo město s 50 000 obyvatel a množstvím přepychových staveb se vším komfortem, který tehdejší doba mohla poskytnout jen někomu. Nechyběl zde rozvod teplé a studené vody, ani bohatá umělecká výzdoba. Z římských císařů se o rozvoj města nejvíce zasloužili filozof na trůně Marcus Aurelius a jeho syn Commodus, který zde kolem roku 200 n.l. nechal postavit amfiteátr pro 13 000 diváků. Při vykopávkách byly odkryty základy mnoha domů, z nichž mnohé měly mozaikové podlahy. Nejvzácnější nálezy jsou pak shromážděny v muzeu Carnuntinum v Deutsch-Altenburgu.

Po moderním mostě mezi Deutsch-Altenburgem a Hainburgem přejedeme na druhou stranu Dunaje. Ujíždíme typickou rovinou podél rakousko-slovenských hranic. Silnice je obyčejná, pouze její označení je romantické. Jedeme prý „cestou zámků“. A skutečně brzy se o této skutečnosti přesvědčíme. Některé zámky míjíme, na jiné nás upozorní ukazatelé. Tak dojedeme až za vesnici Dürnkruty a tam zastavíme u prostého pomníku. Na něm se nám v reliéfu představuje stylizovaný středověký rytíř na koni a s praporcem a pod ním text připomíná, že zde, mezi vesnicemi Dürnkruty a Jedenspeigenem, dne 26. 8. roku 1278 svedli bitvu český král „železný a zlatý“ Přemysl Otakar II. a německý král Rudolf I. Habsburský a že tato bitva připravila českého krále o život.

Hranice přejdeme na hraničním přechodu Břeclav a pak už nám domů zbývá tak kolem sto padesáti kilometrů. Co bude následovat po návratu domů, víme. Jako už tolikrát bude vypráno špinavé prádlo, budou vyvolány fotografie, uspořádány získané informační materiály a napsáno těchto pár stránek, které nám třeba někdy pomohou oživit vzpomínky na pěknou, i když krátkou dovolenou v Rakousku v roce 1999.

3. část

V úterý zase vyjíždíme v osm ráno a naše cesta vede 40 km na sever od Helsink, do Järvenpäi. Autobus tentokrát není stejný jako v předchozích dnech. V levé přední části je mezi sedadly stolek a celá zadní část je vyplněna velkým stolem a kolem něho jsou do podkovy uspořádána sedadla ve tvaru sedací soupravy. Je to pro nás neobvyklé. Jedeme zase krásnou krajinou a tak interiér autobusu přestává poutat naši pozornost. Sjíždíme z dálnice na úzkou silnici vinoucí se lesem, v němž občas probleskne vodní hladina. Pan Mika vede autobus tzv. pobřežní cestou, která je proslulá svou malebností. A tak není divu, že kolem ní mají chaty a vily významní představitelé finské kultury a vědy. Na okraji samotné Järvenpäi je i bývalé obydlí nám už známého hudebního skladatele Sibelia Villa Ainola. Je to dřevěná stavba z roku 1904, na niž vypracoval plány Lars Sonck. Dnes je změněna na skladatelovo muzeum. V parku je pak hrob Jeana Sibelia a jeho manželky i skladatelova socha. Vše za chvíli uvidíme alespoň z autobusu.

Zastavujeme před poněkud starodávně vyhlížejícím rozlehlým domem. Mezi stromy za ním je vidět vodní hladinu. Ano, škola pro řízení domácnosti /domácí ekonomiku a stravování/ – tak by asi volně zněl překlad názvu – leží na břehu typicky finského jezera. Vítá nás zástupkyně ředitele a studentka Kirsten. Ta nám také pouští video se základními informacemi o škole a o mezinárodních projektech. Budova školy je původním šlechtickým domem, po jeho zestátnění zde byla roku 1928 založena kolej pro další vzdělávání učitelů. V roce 1995 se stali členy konsorcia, jehož členem je i škola v Keravě, již jsme včera navštívili. Počet studentů v této škole je prý každý týden jiný – mění se podle toho, kolik kurzů právě ve škole probíhá – pohybuje se kolem 500 ve věku 16 – 50 let. Škola nemůže přibrat tolik studentů, kolik by chtěla, jejich počty jsou v základě stanoveny. Zároveň zde mají i další vzdělávání učitelů. To ale momentálně končí vzhledem k reformám, které probíhají ve školství. Co všechno se zde studuje? Je toho moc, nestačíme ani všechno zapsat. Především se zde učí vykonávání prací pro každodenní život. Patří mezi ně např. umět ekologickým způsobem uklízet domácnost, umět ekologicky prát, udržovat textilie, připravovat vyváženou stravu, ale i pečovat o nemocné. Náplň výuky připomíná naši rodinnou školu. Dále zde působí asi 50 učitelů, 35 externistů – odborníků v různých oborech a 15 členů dalšího personálu. Školní rok je rozdělen do pěti semestrů. První semestr trvá od 12. 8. do 2. 10., druhý od 3. 10. do 29. 11., třetí od 2. 12. do 3. 2., čtvrtý od 4. 2. do 4. 4. a pátý od 7. 4. do 31. 5. Prázdniny zde začínají už v červnu. Je to logické, červen a červenec jsou na severu nejkrásnější měsíce.

I tato škola si musí vydělávat. Nabízejí např. ubytování se snídaněmi, za pomoci dvou profesionálů studenti připravují i o víkendech různé party, diskotéky a dokonce i svatby, do prádelny si dávají prát lidé z města a samozřejmě za tuto službu platí. Škola nabízí kurzy i různým společnostem, kurzy pro retardované a handicapované, studenti mají svou kancelář pro administrativní práce a i tyto služby nabízejí. Často si takto právě vydělávají na výměnné pobyty v cizině. Pokud se chce student pouze jet do cizí země podívat, vše si platí sám, pokud jede do ciziny pracovat, škola mu přispívá na stravu a kapesné. Paní zástupkyně zároveň podotýká, že největší finanční prostředky se vynakládájí na studium jazyků, protože všem je jasné, že finštinou se nikde ve světě nedomluví. Pokud někdo chce studovat angličtinu, je běžné, že dostane zdarma učebnice a často i celý kurz má bezplatný. Kirsten ještě dodává, že ona studuje zhruba 30 % předmětů přímo v angličtině. Pochvaluje si tento systém a mluví o vlastních zkušenostech. Ona sama už byla na pracovním pobytu v Anglii a moc jí pomohlo, že už z Finska znala odbornou terminologii.

Peníze na studenty škola dostává od obce a státu. 20. 9. a 20. 6. se musí sečíst všichni studenti a podle jejich počtu je škola financována. A tak není nic neobvyklého na tom, že v září se snaží mít co nejvíce studentů. Fakt, že na studenta přispívá obec, vychází ze skutečnosti, že jeho rodiče platí daně právě obci a obec pak platí na studia jejich dítěte. Peníze jdou nejdříve do konsorcia, to oddělí na platy učitelů a zbytek dá na provoz školy. A platy učitelů? Paní zástupkyně se usměje a říká: „Platy nejsou veliké, ale podívejte se na to krásné prostředí, v kterém působíme. Příroda kolem je šlehačkou na našich platech“.

Důraz je zde také kladen na mezinárodní projekty. Jsou sice finančně náročné, ale pomáhají studentům poznávat cizí kulturu, ekonomiku a zvláštnosti života v dalších zemích. O financování pobytu v cizí zemi nás už informovali, teď ještě paní zástupkyně dodává, že i zde se vyskytují pochopitelně problémy. Z čeho například platit učitele, který studenty při výměně doprovází. Zatím se na jeho pobyt skládají studenti. Spolupráce se slibně rozvíjí s Anglií a Holandskem, ve spolupráci s nimi připravili např. studijní moduly. Do života jsou uváděny i projekty spolupráce s Ruskem a s pobaltskými republikami. Paní zástupkyně říká, že spolu s Kirsten se chystají do Prahy a mají zájem o navázání kontaktů i s některou českou hotelovou školou.

Zajímavá je i prohlídka školy. Velké kuchyně, místnosti, kde se studentky učí servírovat jídlo, vlastní jídelna – studenti dostávají obědy zdarma – supermoderní prádelna. Je vidět, že většina studentů se pohybuje v „provozech“, na samotných učebnách jich je jen málo. Vždyť nám už řekli, že velký důraz je zde kladen právě na praxi. Tu mohou žáci vykonávat i na jiné škole, tato škola si s jinými nevyměňuje jen žáky, ale i učitele. K nim zase přicházejí žáci z jiných škol. A navíc úterý a čtvrtek odpoledne mají vyhrazeny pro kurzy pro další zájemce. Navštívíme i školní knihovnu. Rozhlížíme se, všude sedí studenti a knihovnice nikde. Proč? Ředitelka nám říká, že knihovnici zaměstnávají jen na poloviční úvazek, protože zaměstnat ji na celý je pro ně příliš finančně náročné. A to se nic neztratí? Ne, téměř nic. A pokud se něco málo ztratí, škole vyjde levněji knížku znovu koupit, než platit knihovnici. Pokud by ale počet ztrát vzrostl, budou nuceni knihovnu uzavřít. Zatím prý vše založili na vzájemné důvěře. Jak by asi tento „bezdozorový“ systém fungoval u nás?

Druhá škola z našeho dnešního návštěvního programu je odlišného charakteru, jedná se o Vzdělávací centrum pro dospělé. Centrum, založené v roce 1972, je v majetku čtyř okolních oblastí – Järvenpäi, Keravy, Tuusuly a Mäntsäly. Škola nabízí i ubytování. Centrum má kolem 160 zaměstnanců, kteří se v letošním roce věnují téměř tisíci studujících /v roce 1993 to bylo jen 595 studujících/. Specializují se na vzdělávání v oborech elektronika, informatika, stavebnictví, strojírenství, hotelové a restaurační služby, obchod a studium cizích jazyků, poskytují navíc konzultační služby a poradenskou službu pro ty, kteří se rozhodují pro další studium v souvislosti se ztrátou zaměstnání. V jejich náplni jsou i kurzy finštiny pro imigranty. Kurzy probíhají celý rok, v denním i večerním studiu, jsou „prodávány“ odborům /asi 50 % všech kurzů/, oblastní vládě, společnostem i soukromým osobám. Při tom pochopitelně při přípravě kurzů musí reagovat na požadavky trhu a myslet i na finanční efekt. Od roku 1991 si škola musí na všechno vydělat. Za prioritu považují výuku obsluhy počítačů, studium cizích jazyků a studium kultury. Podle slov průvodce je i pro samotné Finy důležité poznat cizí kultury. Souvisí to s přibývajícím množstvím přistěhovalců, právě jim musí Finové na základě pochopení jejich kultury porozumět. Navíc je nutné i cizincům přiblížit finskou kulturu, kulturu země, která se možná stane jejich novým domovem. Nad touto vstřícností směrem k cizincům jen nechápavě kroutíme hlavou. Prostě vstřícnost až na půdu.

V mnohém překvapeni usedáme k obědu. A překvapením dnešního dne ještě není konec. Oběd totiž začíná na náš vkus poněkud netradičně. Studenou polévkou z avokáda. Konzumace tohoto chuťově blíže nedefinovatelného pokrmu – chuť mu dodává pouze česnek – se pro mnohé stává problémem. S pečivem se polévka dá sníst, většina však rezignuje a odevzdává se sklopenýma očima plný talíř. Náladu nám spraví hlavní jídlo. Hovězí maso s kousky sýra, zeleninou a brambory je chutné, většina z nás sní i závěrečný puding.

A opět následuje rychlé rozloučení, úprk do autobusu a zpět do Helsink. Tam se zastavujeme na Městském odboru školství. Po počátečních zmatcích – posílají nás z jednoho poschodí do druhého a Mika je už z toho pořádně nervózní – se dostáváme do té pravé místnosti. Co nás doslova šokuje, je fakt, že paní, která se nám má věnovat, se nejprve hrne k občerstvení. Že ho pak při svém výkladu nestačí ani zkonzumovat, je druhotný problém.

Zde se dozvíme o problematice školství v samotných Helsinkách. Ve městě je celkem 13 vyšších škol nabízejících odborné vzdělání v celkem 39 oborech. V odborných školách se vzdělává kolem 10 000 studentů, ve vyšších školách 6 000 studentů, což je 30 % všech studujících. Ostatních 70 % navštěvuje gymnázia. Největší problémy jsou s technickými obory, protože v těchto oborech je největší nezaměstnanost a studenti vědí, že budou zaměstnání shánět jen velmi těžko. Proto zájem o studium v těchto oborech klesá velmi výrazně. Ptáme se i na finanční politiku a paní – mimochodem nám není příliš sympatická – objasňuje, že 90 % všech finančních prostředků jde přímo na školy a 60 % z rozpočtu se dává na mzdy. Školy jsou prý velmi samostatné, dostávají jen rámcové pokyny pro rozpočet. Ten je určen počtem studentů. A ještě jedna zajímavost. I zde slyšíme, že je položen důraz na cizí jazyky a navíc i to, že Finové jsou prý na tom špatně se znalostmi v matematice a fyzice. Proto byl připraven národní projekt, který má posílit vzdělání právě v těchto vědách, aby Finsko nebylo na jednom z posledních míst, jak odhalil poslední průzkum znalostí.

Do hotelu se vracíme dnes mimořádně brzy, ve čtyři hodiny. Většina z nás ale opět vyráží do ulic. Stále sice fouká vítr, krásně ale svítí slunce. A tak zajásá srdce každého fotografa a hurá za lovem snímků. Procházím znovu už důvěrně známými místy a při fotografování si všímám dalších detailů. Třeba toho, že téměř nevidím bezdomovce – je pravda, že je zima, ale prošla jsem nádraží, svezla se metrem a to jsou přece místa pro bezdomovce nejvhodnější. Zároveň si také uvědomuji, že též velkou vzácností je vidět v městských ulicích policisty. Jejich přítomnost zde asi opravdu není nutností. Ještě večer se nabízí u stánků množství květin, na jejich platy za docela přijatelné ceny. Např. 15 tulipánů za 40 finských marek. Mé kroky provází zase ústřední melodie z filmu Evita Netruchli, Argentino. I zde hrají tento světový „trhák“. Trochu zamyšlená dojdu až ke skalnímu chrámu. A ejhle, mám štěstí. Právě zde zkouší symfonický orchestr. Usedám do lavice a vychutnávám překrásnou akustiku nekonvenčně pojatého chrámového prostoru. Když vyjdu opět na ulici, je už úplná tma. Mohu pokračovat ve fotografování, tentokrát se pokouším udělat několik nočních snímků.

Ještě se zkusím projet metrem. Je obyčejnější než pražské, má pouze jednu větev a na ní 13 stanic. Oproti pražskému má ale jednu zvláštnost obvyklou však u metra v cizině. Na okraji města je vytaženo místy na povrch a na povrchu jsou i některé stanice. Po návratu do centra se opět potkáváme s kolegy v ulicích. Jak jsou ty Helsinky malé. Jeden kolega s kolegyní se rozhodli zopakovat si plavbu na Suomenlinnu – loď prý „pendluje“ až do dvou do noci. Další kolegové zůstali věrni večernímu pivu, jiní prohlížejí osvětlené výlohy obchodů, popřípadě začínají nakupovat drobnosti domů. Obchodní domy jsou otevřené až dlouho do večera.

V hotelu pouštím televizi, chci se dovědět, jak bude zítra. Všichni toužíme po pěkném počasí, protože jedeme na celý den do druhého nejstaršího finského města Porvoo. Ve skrytu duše doufáme, že vedle pracovní náplně budeme moci nahlédnout i do městských ulic. Najednou zpozorním. Na jednom z televizních programů se právě vysílají různé krátké pohádky a mezi nimi i epizoda ze slovenského večerníčku – nám sice důvěrně známého, nemohu si však vzpomenout na jeho název. Hrdiny jsou dva dědové – popletové. Televize poutá mou pozornost ještě dále. Sleduji dva muže v kuchyni a rychle zapisuji recept na to, co právě vaří. Tedy do skleněné mísy dát párky a zeleninu – mrkev, hrášek, kukuřici, brokolici /na tu si Finové obzvlášť potrpí, zatím nám ji servírovali téměř ke všemu v podobě syrové i vařené/, vše posypat strouhaným sýrem a dát zapéct. K tomu se podává salát, jehož ingredience tvoří nakrájené čínské zelí, cibule, rajčata, paprika a okurek – ten se krájí na kostičky, nikoliv na kolečka, jak jsme zvyklí my.Vše se smíchá, trochu osolí a pokape octem. A pak se může už jen popřát: „Dobrou chuť“.

Ve středu se budíme opět do krásného slunečného jitra. Asi se splnilo naše včerejší tajné přání. Autobus nás unáší zase typickou finskou krajinou, v níž se střídají lesy, pár skal, jezery, mořské zálivy a to vše občas oživeno typickými dřevěnými domky. Dnes směřujeme téměř na východ, do druhého nejstaršího finského města, do Porvoo. Osídlení v těchto končinách začalo již ve 13. století, samo město bylo založeno v roce 1346 králem Magnusem Erikssonem. Žili zde především bohatí lidé, obchodníci, často Němci a právě oni vytvořili plán města. Těžkou dobu prožilo město v 16. století, kdy bylo dvakrát zničeno Dány a třikrát Rusy. Za pomoci krále Gustava Vasy bylo obnoveno a v roce 1579 byla opět potvrzena jeho městská privilegia. Tragickou dobou bylo i 18. století, kdy se o novou zkázu města postarala vojska soupeřící ve švédsko – ruské válce. V roce 1723, krátce potom, co Finsko ztratilo Vyborg, se Porvoo stalo sídlem biskupa. Ještě v tomto století jej však znovu zničil požár. Po roce 1760 začala nová výstavba, tentokrát již z kamene. Po získání autonomie pod ruskou nadvládou prosazoval car, aby v Porvoo působil parlament. Alexandrův nástupce Mikuláš I. se též zasloužil o rekonstrukci města. Byl povolán stavitel helsinského Senátního náměstí Engel, aby pomohl při rekonstrukci.

V minulém roce došlo k velké rekonstrukci celého města v souvislosti s výročím jeho založení, které se slavilo. Dnes žije v samotném Porvoo přes 20 000 obyvatel. Porvoo se ale právě loni domluvilo se sousedním malým městem Paris a obě města se spojila. Nově vytvořená koglomerace má 43 000 obyvatel.

Než se nadějeme, vjíždíme na most přes ještě zamrzlou řeku Porvoo. Nevíme, na kterou stranu se dříve dívat, nalevo i napravo se najednou otevřel překrásný výhled. Věnujeme se především pohledu „vlevo“, jak se později dozvíme, je to nejtypičtější pohled na starou část města, na červené staré dřevěné domky. A nad nimi se na mírném návrší zvedají další starší i novější stavby. Pohled jak z jiného světa. Dlouho se jím však nemůžeme kochat, protože volají povinnosti. Snad odpoledne nám bude alespoň chvilička zbývat na prohlídku tohoto půvabného města.

Prokličkujeme několika úzkými ulicemi a už stojíme před školou pro turismus a hotelové služby. Ujímá se nás mladičká členka pedagogického sboru – a ejhle, zase překvapení. Mluví česky. Představí se nám – jmenuje se Lepo Tuija, působí zde dva roky, je učitelkou ruštiny a přes ni se dostala i k češtině. Té se věnuje už 10 let, byla na stáži i v Praze. Zároveň nás seznámí i se zástupcem ředitele, panem Jürgenem Wollstenem. V tu chvíli mnozí z nás klopí zrak a v duchu si říkají: „Tohoto korpulentního muže jsme pokládali za školníka“. První pohled nás tedy totálně zklamal.

Potom se – pravděpodobně slečna – Tuija věnuje základním informacím o škole. Budova pochází z počátku 20. století, dříve zde byl pivovar, pak institut pro mladé ženy a současná škola tu působí asi 20 let. Studuje se tady vše, co souvisí s turistikou, jako jsou restaurační a hotelové služby, cizí jazyky apod. Studium trvá 2,5 roku, letos ale zahájili pokus o zavedení něčeho jako vysokoškolského studia. To by bylo zakončeno diplomovou prací a trvalo by 4 – 5 let. Zatím nevědí, jak se tento experiment bude dále vyvíjet. V současnosti zde studuje 450 studentů a 100 dospělých. Písemné přijímací zkoušky se nedělají, zájemci o studium ale musí podstoupit ústní pohovor. Učí se zde všechno možné, náplň osnov je dána studijním oborem. Ale především se pozornost věnuje cizím jazykům. Finština, švédština a angličtina jsou povinné a k nim si studenti přibírají ještě další cizí jazyky jako volitelné. Nad touto „jazykovou bombou“ jen kroutíme hlavami. Není nám jasné, jak lze studovat 5 jazyků dohromady. Tuija si povzdechne, že by ráda učila i češtinu – snad se někdy dá dohromady kurz zájemců /musí mít alespoň 15 účastníků/ a její sen se stane skutečností. Studenti musí také projít praxí, ta trvá celkem za dobu studia 18 měsíců a odehrává se v restauracích, hotelech, cestovních kancelářích. Studenti za svou práci nedostávají mzdu, ale často jim zaměstnavatel po skončení praxe dá třeba dárek. Studenti mohou pochopitelně pracovat i v cizině. Pokud v cizině i něco studují, pak doma už nemusí studovat totéž. Institut organizuje i kurzy pro další zájemce též v oblasti např. výuky cizích jazyků, práce s počítači apod. Často zde probíhají kurzy pro přistěhovalce.

Organizace školního roku vypadá takto. Na vyšší škole trvá školní rok od 15. srpna do 1. června, 5 – 6 x do roka jsou určeny zkouškové týdny. Na vysoké škole se učí od 30. srpna do 1. června a zkouškové týdny jsou čtyři. Další prázdniny jsou týden na podzim, pak v zimě na vánoce, dále na velikonoce a ještě týden v únoru. Studenti učí 35 – 40 hodin týdně, z toho často 20 hodin zabírá výuka jazyků. Výkony studentů jsou oceňovány známkami 1 – 5, přitom 5 je známka nejlepší /na finské základní škole má klasifikační stupnice 10 známek/. Jedenkrát za rok student skládá zkoušku z daného předmětu, počet zkoušek je různý podle studijního oboru. Zkoušku lze opakovat třikrát.

Tuijina běžná vyučovací hodina vypadá podobně jako naše. Vysvětluje novou látku, poslouchají se cizojazyčné texty, vedou se rozhovory v daném jazyce, zkouší se, procvičuje. Tato hodina trvá 45 minut. Kromě těchto hodin mají učitelé i „kontaktní“ hodiny, prostě něco jako konzultace pro zájemce. Jinak ona učí 9 hodin ruštiny, sama studuje a má na starosti styky s Ruskem. Opět slyšíme, že úvazek učitele je 16 hodin, všechno ostatní je klasifikováno jako přesčasová práce. Normálně učí kantoři 20 – 30 hodin týdně, někteří ale stíhají i 50 hodin týdně. To ale spíše podle nárazových požadavků. Po ukončení studia dostává student diplom, což je vlastně vysvědčení, protože má na něm vypsané absolvované předměty. Student může studovat, jak dlouho chce, studenti při studiu např. pracují. Je ale snaha, aby si studenti studium neprotahovali.

Prohlídka školy je také zajímavá. Učebna výpočetní techniky nás zase tak příliš neohromí, podivujeme se však šíři nabízených studijních možností. Nechybí zde totiž ani nabídka vyučit se službám holičským, kadeřnickým a gastronomickým. Škola provozuje kadeřnictví a restauraci. Kromě toho studenti mají svou jídelnu. Zájem o obojí služby mezi obyvateli města je prý velký i vzhledem k finanční zajímavosti této nabídky. Tak např. za kadeřnické služby zaplatí zákazník asi dvě třetiny sumy, kterou by zaplatil ve městě. Jedinou nevýhodou je dlouhá objednací doba – tři týdny – a to, že samotný výkon trvá déle než u profesionálů.

O kvalitách zdejší kuchyně se také přesvědčíme, máme zde připraven oběd. Předkrmem je tradiční rybí salát se zeleninou, pak následují pečené vepřové plátky s kopečkem čehosi z brambor – to cosi vzdáleně připomíná bramborový salát přizdobený malými smaženými hranolky a naplněný sýrem – a vše je završeno čokoládovým pudingem. Jídlo chutná výborně, jen nám k němu nějak „nesedí“ voda k pití. Už víme, že Finové jsou zvyklí zapíjet jídlo vodou, my ale už po několikáté toužíme spíše po pivu.

Po dvanácté hodině se loučíme, děkujeme za milé přijetí a odjíždíme na okraj Porva, do Institutu pro vzdělání dospělých. Jedná se o něco podobného, co jsme už viděli. Nicméně i zde jsou zvláštnosti. Že se soustředí na vzdělání dospělých, to je jasné z názvu, že si musí na sebe vydělat, je nám už po předchozí návštěvě v Järvenpäi také známo. V tomto institutu se v půměru vzdělává kolem 3 000 lidí, počty studentů se však mění podle období. V zimě zde např. studovalo 1 000 studentů denně. Škola nabízí kurzy v trvání od jednoho dne do tří let v následujících oborech: obchod, administrativa, informační technologie, zabezpečovací zařízení, chemie, ekologie domácnosti, sociální a zdravotní služby, strojírenství, průmysl plastů atd. Podněty pro nové obory berou z okolí, nabídka se pochopitelně mění podle požadavků jednotlivých objednatelů. Největší je zájem o informační technologie, pak o obchod a administrativu, úplně nové jsou kurzy zabezpečovací techniky. Ve škole působí přes 300 zaměstnanců, někteří na plný úvazek, jiní jen jako externí spolupracovníci. Menší část práce institutu tvoří poradenská služba pro organizace, novinkou jsou testy dovedností pro dospělé, které se stávají doslova „šlágrem“ posledního období. Mnoho pozornosti také věnují fiktivním firmám a spolupráci se zahraničím. Fiktivní firmy provozují obchody i s firmami v ostatní Evropě, jejich fiktivní kanceláře simulují, jak to vypadá v bankovnictví, pojišťovnách a podobných institucích. Od roku 1993 se podílejí i na mezinárodních projektech, jako je třeba LEONARDO.

A perličky na závěr. Kromě vyjmenovaného zde také pořádají masérské kurzy – normální masérský kurz trvá 9 měsíců a jeho absolventi pracují už během kurzu v různých masérských salónech. A co je ta perlička? Pořádají i masérské kurzy pro vězně. Ti pochopitelně nemohou na praxi „ven“, nedostávají certifikát, ale při tomto počínání prý vybijí nadbytečnou energii. I to může být chápáno jako pomoc společnosti. Dále i zde pořádají jednoroční kurzy pro uklízečky. Jsou velmi žádané, protože ženy ucházející se o toto zaměstnání, vědí, že bez certifikátu je nikdo nepřijme. Při vstupu do budovy nás navíc zaujala preparovaná dvojice mladých losů. Jak k nim škola přišla? Prý se narodili moc brzy v zimě, nedokázali se vyrovnat s přílišným chladem a zmrzli. Odborníci z této školy jejich mrtvá těla preparovali a dnes jsou vystavena ve vitríně u vchodu, aby poutala pozornost příchozích.

Autobus nás doveze do města, k nejvýznamnější městské stavbě, k dómu. Konečně máme možnost projít se tímto starodávným městem. Už sám dóm je zvláštní tím, že má zvonici zvlášť. Dnešní podobu dostal v 15. století, věž pochází až ze století 18. Při ní je tzv. finský kostel, dřevěná stavba z let 1739 – 47. A pak se nám otvírají městské ulice s mnoha dřevěnými domy a domky. Dostáváme se až dolů, k náměstí, a snažíme se najít cestu k těm krásným malebným domkům na břehu řeky. Podaří se a my – fotografičtí fandové – tady balancujeme na pokraji lávek před domky, nad zamrzlou hladinou, abychom je vyfotografovali z úhlu co nejpříznivějšího. Pak zpět do města. Ze světských staveb je třeba na prvním místě připomenout starou radnici, klasicistní budovu, jež je příkladem severského pojímání tohoto slohu. Postavil ji v letech 1758 – 59 Samuel Berner, městský architekt z Turku. Další významné stavby pocházejí z 19. – 20. století. Biskupská rezidence byla postavena v roce 1927 podle projektu W. Junga, nynější gymnázium postavil v 19. století E. B. Lohrman. Zajímavou stavbou je i tzv. dům básníků. V letech 1765 – 66 ho postavil G. Flensborg jako obytný dům, ale v roce 1921 v něm skladatel H. Schildt založil finsko – švédský spolek spisovatelů. Tak se dům stal přechodným bydlištěm mnoha básníků a literátů.

Zdželi bychom se tu ještě déle, město působí neobyčejně malebně a romanticky, nicméně musíme se vracet do Helsink. I přes zmatky při rozchodu – všichni jsme se totiž rozběhli, aniž jsme vyčkali pokynů paní vedoucí – se vzorně po půl hodině úprku městem scházíme. Někdo prohlédl městskou architekturu, jiný prošel obchody s moderním zbožím či starožitnostmi. Všichni jsou ale spokojeni a okouzleni starobylou krásou a zvláštní poezií tohoto města.

Do Helsink přijíždíme poměrně pozdě, až před šestou hodinou, nikdo z nás však nelituje. Bylo to krásné, ale bylo toho málo. Tedy té prohlídky Porva. A já? Mám poněkud naspěch. Mám na dnešek tolik vytoužené lístky do Opery na Borise Godunova. Rychle osprchovat, přestrojit a úprkem do opery. Za tři hodiny mohu říci, že ten spěch stál zato. Obsah opery znám, takže mi celkem nevadí, že řečí pěvců je finština. Vycházím do nočního klidu s pocitem vynikajícího kulturního zážitku a těším se, co mi přinese následující den. Doufám, že opět mnoho zajímavého.

Když ve čtvrtek vyhlédneme ráno z okna, máme opět po náladě. Vrátilo se nepříjemné počasí. Sice dnes máme v plánu návštěvu tří škol a večer večeři na rozloučenou, takže nebudeme mít asi vůbec volno, i tak by nám ale vyhovovalo včerejší krásné počasí. Po nástupu do autobusu nás nejdříve pobaví jeden z kolegů vyprávěním o tom, co se mu včera stalo. Pravdou ale je, že jemu určitě příhoda nepřipadá příliš zábavná. Včera večer, po návratu na pokoj, mu prý jeho spolubydlící hlásil, že viděl odlétat z jejich okna „pěkně velkou bestii“ – tedy řečeno normálním jazykem obyčejného mořského racka. Onen postižený se podíval za okno, kam si ve středu večer uložil koupený laponský sýr a rybu ve vakuovaném balení, a ejhle, ke svému nemilému překvapení zjistil, že po sýru už není ani památky a z ryby zbylo jen torzo. To postiženému člověku skutečně na dobré náladě nepřidá. Nicméně zbytek účastníků pobytu se náramně dobře baví.

Podmračenými Helsinkami ujíždíme do školy pro kadeřnice a kosmetičky. Většina žen z osazenstva se těší, protože zatím to zajímavé bylo spíše pro muže a ne pro ženy. Teď se nabízí zcela ženská záležitost. Paní ředitelka tuto školu charakterizuje jako ústav, který se stará o krásu, a podle slov je na ni velmi hrdá. Zdůrazňuje skutečnost, že škola je jedinou svého druhu ve Finsku a zároveň je i konzultačním střediskem pro Finsko. Právě na ní studuje přes 500 studentů, z toho 300 na denním studiu, 100 dospělých a 100 na rekvalifikaci. Z celkového počtu studujících je jen 10 chlapců, protože např. nevychovávají tradiční holiče. Mají zde něco, co by se v překladu dalo nazvat „ukrašlovatelem“. O tento obor ale chlapci nemají téměř zájem, protože krása se prý považuje za něco nemužského. Přitom škola je nová, budova stojí 4 roky, i když samotná škola má více než osmdesátiletou tradici. A koho zde vychovávají? Kadeřnice, maskéry pro televizi, divadlo film, kosmetičky, odborníky pro manikúru a pedikúru, odborníky ve speciální péči o tělo, čili maséry.

Dostat se na studium na této škole je velmi těžké, berou uchazeče v poměru asi 1 : 9. A jak se sem dostat? Zájemci se sem hlásí na formulářích po absolvování střední školy, vychází se z průměru na základní či střední škole, přitom základní pro posouzení jsou známky z mateřského jazyka, ručních prací a výtvarné výchovy. Paní ředitelka říká, že by tento systém chtěli změnit, protože potom při studiu narážejí na největší problémy v matematice. Jí samotné připadá, že matematika by byla pro studenty důležitější než třeba mateřský jazyk. Přitom ale dívky jsou většinou v matematice velice špatné, i když jinak jsou šikovné. A tak také nevědí, co s tím dělat. Po podání přihlášky jsou zájemci pozváni k pohovoru, samotné rozhodnutí o přijetí se nechává na škole. Pochopitelně jiné předpisy existují pro děti a jiné pro dospělé.

A kvalifikace učitelů? Musí vystudovat patřičnou odbornou školu, pak vyšší odbornou školu a to vše si musí doplnit ročním studiem pedagogiky. Tito učitelé pak učí 30 hodin týdně. Pochopitelně mají i učitele – absolventy univerzit, ti pak učí 25 hodin týdně. Ředitelka zde také neučí, se zástupcem se domlouvá, zda on bude či nebude učit. Pokud ano, pak jeho vyučovací povinnost je 6 hodin. Problémy v učitelském sboru jsou i zde. Za největší problém paní ředitelka považuje to, že starší učitelé se těžko přizpůsobují častým změnám a nestačí rychlému tempu rozvoje školy. Problémem je ale prý i velké množství nových učitelů, kterým naopak trvá velmi dlouho, než se zacvičí. Ona sama je inženýrkou, dříve vyučovala konstrukce. A jak se stala ředitelkou? Ředitel je jmenován na doživotí. Musí ale jednou ročně dokazovat školskému úřadu, co udělal ve škole nového, na co použil finanční prostředky, o které minulý rok požádal atd. Když je ředitel „nepružný“, může být odvolán. Odvolání ředitele je však především velká administrativa a tak se může tento akt protáhnout i na několik let.

Problémy v této škole jsou podobné jako v jiných finských školách, škola má ale i určité specifické problémy. K nim patří především častá těhotenství dívek. Paní ředitelka říká, že dívky jsou velice hezké, pečují o sebe a tak není pro ně příliš těžké dostat se do problémů. I zde tyto problémy řeší až příliš často potraty. Bohužel v poslední době i sem pronikly drogy a dívky jim často podléhají. Problém drog a způsob zásahu proti jejich uživatelům se právě řeší na městské úrovni. Existují zde dvě možnosti, jak se s problémem vypořádat. Buď nechat všemu volný průběh, nebo požívání a distribuci drog tvrdě postihovat. Která z variant řešení zvítězí, se zatím neví. O tom, jak studenti tráví volný čas, paní ředitelka nic neví.

Prohlídka školy je skutečně tou očekávanou lahůdkou pro ženy. Těch překrásných praktických učeben. Kosmetičky se jedna na druhé učí líčit různé typy obličeje, maskéři připravují různé „zrůdy“ pro ty nejfantastičtější scény, kadeřnice vytvářejí z vlasů hotová umělecká díla. Mnohé z výtvorů všech zdobí volné školní prostory. Hned ve vestibulu nás zaujaly postavy v překrásných starodávných šatech vyrobených z papíru, v učebnách kadeřnic pak překrásné účesy. A těch „šminek“ a dalších prostředků na „zkrášlování“.

Na druhou prohlídku dnešního dne jedeme do školy umístěné asi 10 km od centra Helsink, do Institutu odborného vzdělávání. Ujímá se nás ředitelka školy, paní Tuula Lapila a podává nám základní informace. Studuje zde 750 studentů z řad mladých zájemců i z řad dospělých, na škole studují především dívky a ženy, zaměstnáno mají 65 učitelů. Výuka probíhá ve třech odděleních. První oddělení je věnováno hotelu, restauraci a veřejnému stravování, v druhém oddělení se studenti učí připravovat stravu a ve třetím oddělení se studenti učí tajům oblékání. I zde mají problémy s pracovníky. Paní ředitelka říká, že proto změnili celou organizaci, lidé si prý přestali rozumět. Zavedli týmy expertů, čili menší pracovní skupiny, které by se měly dohodnout lépe než velké kolektivy. V týmu je vždy určen vedoucí a s ním pracuje 5 – 6 lidí. Tento tým si připravuje náplň své práce a koordinuje svou práci s ostatními týmy. A tak zde pracuje několik týmů v oddělení restaurací, několik v odívání, pak mají speciální tým pro cizí jazyky, dále pro všeobecné předměty, polytechnický tým atd. Paní ředitelka ke všemu dodává, že je skutečně velmi obtížné vést tým dospělých, obzvláště v případě, kdy většina členů týmu patří mezi autoritativní typ lidí. I tato škola si vylepšuje svou finanční situaci doplňkovými výdělky. Provozují restauraci, obchod se svými, především textilními výrobky, drogerii. A na závěr svého výkladu ředitelka opět potěší naše „česká“ srdce. I ona je přítelkyní České republiky. A jak se k tomu dostala? Její manžel umí česky a do České republiky často jezdí. Takže další místo, na němž určitě vědí, kde naše republika leží.

Procházíme jednotlivými odděleními, tam se nás ujímají obvykle vedoucí těchto oddělení. V kuchyni a pekárně ochutnáváme výrobky studentů, na konfekční dílně nás zaujme mistr nejen svým perfektně vypracovaným oděvem, ale i takovou drobností, jako je jeho jehlice v kravatě ve tvaru nůžek. A s čím jsme především spokojeni, to je oběd. Každý máme u svého místa na papíře vypsané menu. Výborně chutná předkrm – salát s laponským sýrem, hlavní jídlo je pro většinu z nás přímo zvláštnost, gratinovaný candát. Většina z nás jí candáta ve svém životě poprvé. Jen zákusek, dort s plody cloudberry – cloudberry jsou typické plody severských lesů, oranžové, něco mezi malinou, ostružinou, brusinkou, chutnají nakysle, český překlad názvu neexistuje – je jaksi obyčejný. Tedy až na ty „cloudberry“. Ale jinak také chutná výborně.

Po milém přijetí se nám ani nechce na dnešní třetí návštěvní místo. Jsme ale opět popoháněni našimi vedoucími, na to jsme si už zvykli. Přijíždíme k Vzdělávacímu odbornému institutu ve Vantě. A co nás vítá? Už z dálky nám vlaje vstříc naše vlajka. A ve vstupní hale kromě pracovníků školy nás vítají i na obrazovce monitoru. Docela nám to zase zvedne náladu. Pak už však musíme zasednout a poslouchat informace o škole. Studentů zde mají 550, z toho 450 chlapců a 100 dívek ve věku 16 – 17 let, pracuje zde 50 učitelů a 20 dalších pracovníků, všechny jejich obory nejsou soustředěny v této budově, asi 5 km odsud mají další budovu. Nabízejí studium celkem v pěti oblastech, ve strojírenství a zpracování kovů, v kartografii, v oboru hotely a strava, v technologii konstrukcí a v elektrotechnologii /automatizační technologie, slaboproud a silnoproud/. Mají velký zájem o spolupráci s podobnou školou u nás, několikrát při prohlídce školy slyšíme, že by byli rádi, kdybychom jim dali vědět o existenci některé naší podobné školy. I oni začali totiž navazovat spolupráci s cizinou, zatím tato činnost nemá dlouhého trvání a tak hledají další kontakty. Spolupráce se školami z Francie a Irska je prý výborná.

Do hotelu se dnes vracíme pozdě, až po páté hodině, a jsme značně unaveni. A to máme před sebou ještě jednu akci. Slavnostní večeři na rozloučenou v restauraci Lappi v laponském stylu. A venku zase nepříjemně prší. Mika proto říká, že pojedeme raději metrem. Jenže ta vzdálenost od metra k restauraci nám připadá delší, než by byla vzdálenost od hotelu. V průzoru ulic vidíme obchodní dům Stockmann a ten je jen několik minut chůze od hotelu. Do restaurace přicházíme mokří, vyfoukaní. Usedáme na dřevěné lavice, obsluhuje nás dívka či mladá žena v lidovém kroji. Před námi stojí „stopička“ finské vodky a pan Mika se loučí. Mluví dlouze a v metaforách. Vypráví o jakýchsi skleněných knihách a finských písních v nich skrytých. Někteří z nás – alespoň tedy já, ale podle výrazu obličeje i další – vůbec netuší, jaký je pravý význam Mikova proslovu, prostě „co tím chtěl básník říci“. Čekáme, co se bude dít dále. Mika po skončení proslovu každého obdaruje úhlednou krabičkou. V ní jsou prý skryty ty skleněné knihy. Po otevření a vysvětlení paní doktorky Kazeleové konečně chápeme. Krabička skrývá kromě velké čokolády ještě „placatičku“ tvrdého alkoholu. No samozřejmě. Po alkoholu se zpívají písně.

Připíjíme si na zdraví a na štěstí. Uznáváme, že máme za sebou pracovně náročný, ale zároveň příjemný týden. Pan Mika i paní Pirkko jsou také spokojeni, zhostili se své úlohy hostitelů skutečně na jedničku s hvězdičkou. Je servírována večeře. Předkrm – jikry se zeleninovou oblohou, hlavní jídlo – sobí maso s houbami, brusinkami a bramborem, to vše polito majonézou, zákusek – sladká omeleta se sýrem /poněkud neobvyklé spojení/, ozdobená opět oněmi cloudberry a politá sladkou omáčkou také se sýrem a skořicí. K tomu se podává červené víno z Chile. Jídlo je i na naše na leccos zvyklé žaludky až neúměrně syté, jsme ale rádi, že ochutnáváme další severské speciality, především sobí maso. To chutná podobně jako hovězí „střižené“ divočinou. Podivujeme se především nad jeho měkkostí. Povídáme si mezi sebou, hodnotíme pobyt a zajímavosti z finských škol, rozmlouváme i s Mikem, pro kterého není problémem přecházet z finštiny do švédštiny, angličtiny či němčiny. Tato jazyková „flexibilita“ je nám bohužel cizí a tak ji pochopitelně obdivujeme. Rozcházíme se po desáté hodině a i přes skutečně zase „psí“ počasí mnozí z nás absolvují poslední procházku nočními ulicemi Helsink.

V pátek, poslední den našeho pobytu, nás zdraví slunce a vymetená obloha. Sbalíme věci, někteří z nás se vydávají ještě do ulic za různými cíli – jeden jde fotografovat rychlovlak Pendolino, další utrácejí poslední marky – a pak odjíždíme na poslední návštěvu. Název školy slibuje zase něco zajímavého. Ve volném překladu Škola pro umění a řemesla či Institut pro umění s design. Sídlí ve Vantě. V autobuse nám paní Pirkko ještě vypráví o systému studia na univerzitách. Ty poskytují vzdělání mladým i dospělým v rámci celoživotního vzdělávání, pořádají i kurzy pro nezaměstnané. Pro vysokoškolsky vzdělané nezaměstnané vznikla dokonce speciální služda, centrum APAJA. Je prý v současnosti velmi oblíbené, většina zájemců v něm najde typ na svá další studia. Náklady zde hradí pochopitelně ministerstvo školství. Jinak ve Finsku existuje tzv. otevřená univerzita, tzn. že každý může studovat jakékoliv předměty.

Ve škole nás vítá ředitel a bez dlouhého úvodu – poví nám jen to nejdůležitější – nás provádí „provozem“. O školu je velký zájem, na konzervátorství např. berou 20 uchazečů z 500 přihlášených, na další obory např. 15 ze 100. Uchazeči skládají talentové zkoušky. Jeden ze studentů nám říká, že on při nich musel splnit dva úkoly. Navrhoval obálku knihy a kreslil vlka jednak v realistickém pohledu a jednak jako logo nějaké společnosti. Pak musel absolvovat ještě ústní pohovor. Studium trvá v základním studiu 3,5 roku a studenti musí zase dosáhnout 140 kreditních bodů, pokud chtějí certifikát. Studovat zde lze grafiku, design textilií a oděvů, konzervování a restaurování papíru, textilií, nábytku, starých objektů. Dnes studuje ve škole celkem 250 žáků. Co nás udiví, je to, že pan ředitel nám dokáže podat informaci o každém studentovi, s nímž se při prohlídce setkáme. V září se budou stěhovat do nové budovy, zde je to už prý velmi stísněné. Studenti už připravují návrhy na výzdobu nové budovy. Jako jiné školy i oni spolupracují s dalšími státy. V jedné třídě zastihneme dva studenty z Holandska, jejich studenti pojedou zase do Maďarska. Rozvíjí se spolupráce s Ruskem, studenti pomáhají restaurovat staré ruské ikony.

V každém oddělení, kterým projdeme, je mnoho zajímavého. V oddělení textilu nám ukazují návrhy vzorování tkanin, různé druhy pletenin, různé vazební techniky při tkaní, návrhy tisku apod. Zaujme nás učebna s mnoha malými tkalcovskými stavy. Jsou napojeny na počítač, na němž si student odzkouší vazbu a kombinaci barev, a pak se pustí do samotného výrobku. Jednotlivá oddělení také spolupracují. Pan ředitel nám ukazuje společný výrobek oddělení designu a oddělení materiálu – krásný kabát. Nad ním zaplesalo srdce mnohé z účastnic pobytu a byly i takové, které si rychle stihly návrh „obkreslit“. Krásné jsou i návrhy obuvi, klobouků a dalších drobností patřících neodmyslitelně k odívání. Zajímavé je i to, že např. celé oddělení textilu má první dva roky studia společné, pro specializaci se studenti rozhodují až pro posledního 1,5 roku studia.

V dalším oddělení nám předvádějí, jak studenti navrhují obaly pro různé druhy zboží, přijdeme do třídy, kde právě probíhá týdenní kurz kreslení, v další třídě vznikají grafické návrhy, dnes kreslí zářivé barvy, procházíme prostorem, v němž stěny jsou pokryty kresbami. I to jsou studentské návrhy. Pan ředitel ukazuje i ve zmenšenině místnost, jejíž zařízení navrhli také studenti. Už prý i přišel zákazník, který si z návrhů vybral pro svou potřebu.

Skutečnou lahůdkou je oddělení konzervátorství. Jedná se o jediné středisko tohoto charakteru v zemi, studuje zde 25 studentů, kteří právě připravují své závěrečné práce. Věkový průměr studentů v tomto oddělení je vyšší, asi 28 let, protože to jsou lidé přicházející už z praxe. Studenti si sami vybírají předměty, které budou restaurovat, předmět jim však může nabídnout i škola, práci dělají zdarma a pracují pro různé instituce /archívy, muzea/. Během studia není studentům dovoleno pracovat soukromě. Chvíli sledujeme konzervaci jakési papírové panenky, kterou prý potrhala kočka, zastavíme se u konzervace fotografií a starých tibetských rukopisů, sledujeme studenta, který restauruje dvě sochy žab pocházející původně z Ruska /tady prý je štěstím, že všechny úlomky se dochovaly, teď jde jen o to, dát vše správně dohromady/, další mladík sleduje změny, které proběhly na textiliích vyzdvižených z hrobů z 18. – 19. století. Nahlížíme do mikroskopu, registrujeme i vlasy mrtvé /jedná se totiž o zbytky dámské čapky/. Poněkud morbidní, ale zajímavé. A co to je v těch dřevěných bednách v rohu místnosti? Pan ředitel se směje a říká, že to je připravený materiál. Studenti do těchto beden dají ústřižky textilií, kousky dřeva, zlomky kovových předmětů, vše zahází hlínou a pískem, pak občas třeba něčím polijí. Další kurz bude tyto zbytky za 3 roky „vykopávat“ a bude se učit restaurovat. Tak to by nás skutečně nenapadlo. Je nám vysvětlena i logika tohoto počínání. Země ve Finsku je hodně dlouho zmrzlá, takže vykopávky mohou probíhat jen v krátkém časovém období, navíc nálezů je velmi málo a studenti se přece musí na něčem učit.

Jak v Jiříkově vidění opouštíme školu. Něco podobného skutečně většina z nás ještě neviděla. U oběda v restauraci v horním patře nedalekého obchodního domu máme o čem diskutovat. Vychutnáme si poslední oběd ve Finsku – krocana v omáčce – naposled nás čeká autobus, aby nás tentokrát dovezl na letiště. Loučíme se, děkujeme panu Mikovi i paní Pirkko. Po osmi dnech práce a splnění mnoha povinností i oni si budou moci vydechnout. A my máme mnoho námětů na různé drobnosti, které by se mohly přenést i do našich škol. Znovu si uvědomujeme srdečný přístup Finů k nám, jejich skutečný zájem o naši zemi – znají ji nejen přes naše výrobky, jako je pivo či Favority a Felicie jezdící i v drsných podmínkách severu. Mnohé problémy máme asi společné. Finové se nám často svěřovali s obavami o finštinu. Začínají prý pochybovat, že finština vůbec přežije jako jazyk. Proniká prý do ní ohromné množství anglických slov. Již dnes, když se přijde na úřad, se zjistí, že se tam mluví jakousi směsí angličtiny a finštiny. I my si uvědomujeme, že možná stejný problém postihne i nás. Vždyť už nenakupujeme v obchodech, ale v shopech, marketech či super a hypermarketech, obědváme ve „vajnkelerech“, pijeme v „bírštubách“, rychle se občerstvujeme v „imbisech“, oblékáme se do body apod. Zatím se třeba nad přehršlí německých a anglických slov jen pousmějeme, ale dokážeme odhadnout, co bude za 5, 10, 20 let? Nebudeme mít stejné obavy, jaké dnes mají Finové? Je to trochu smutné rozjímání pro nás, češtináře.

S velkým předstihem se necháme odbavit a z haly pozorujeme starty a přistání letadel všech možných velikostí i všech možných leteckých společností. Čekáme na přílet linky OK 480 z Prahy, aby tato se změnila na linku OK 481 a dopravila nás do Prahy. Přilétá o něco později, takže i náš dnešní let bude opožděn. Krásné počasí však slibuje přímo vyhlídkový let. A skutečně. Pohled z výšky více než 10 000 m je úchvatný. Letíme nad jižním pobřežím Finska – to množství ostrovů a ostrůvků – Balt přerazíme nejkratší cestou nad švédské pobřeží a nad ním letíme k jihozápadu. Jako na dlani se pod námi rýsuje největší švédský ostrov Öland. Řeším přímo hamletovskou otázku. Je to on, není to on? Vzpomínám na dovolenou roku 1991, kdy jsme zabloudili i sem. Uvidím most spojující ostrov s pevninou? Ano, i z té výšky je pozorovatelný. Pak přelétáme nad dánskou výspou, ostrovem Bornholmem a míříme směr Gdaňsk. Polská krajina pod námi je poněkud fádní, naše hranice si však nemůžeme splést. Jejich signálem jsou zasněžené vrcholky Krkonoš. Klesáme. Zdraví nás vesnice, vesničky, města, městečka, hrady -ano, je to Kokořín, ten obdivujeme z ptačí perspektivy těsně před přistáním. Měkce dosedáme na „ranvej“ ruzyňského letiště. Trochu déle čekáme na kufry, chvíli využijeme k loučení. Tedy ahoj a na shledanou na posledním školení v Brně – Šlapanicích. Každý z nás si veze domů nejen nějakou tu hmotnou maličkost jako vzpomínku na přívětivou zemi na severu, ale především množství zážitků, které musíme především „strávit“. Nebude to jednoduché, protože jich je mnoho na jednu lidskou bytost.

2. část

Nedělní ráno je polojasné a tak doufáme, že by snad mohlo být lépe než včera. Po vydatné snídani spěcháme do přístavu a nastupujeme na loď, která nás má dovést k cíli naší ranní cesty. Na lodní dopravu zde platí stejná jízdenka jako na městskou dopravu. Štípneme si lístek, modlíme se, aby se nezhoršilo počasí a „kocábka“, která nás má během čtvrt hodiny dopravit na Suomenlinnu, nešla ke dnu mezi ledovými krami, které stále ještě pokrývají vodní hladinu. O půl desáté vyjíždíme. Během jízdy střídavě fotografujeme, i když víme, že kvalita fotografií při existujících nepříznivých světelných podmínkách nebude nic moc, a zároveň studujeme z průvodce historii Suomenlinny. Pevnost byla postavena na šesti ostrovech v roce 1747 a měla chránit město od moře. Její vznik je vázán na bouřlivý průběh válečných událostí v 18. století. Potom, co ztratila význam pevnost Hamina /Fredrikshamn/, a potom, co byla v roce 1743, po uzavření míru v Turku, upravena rusko – švédská hranice, bylo rozhodnuto o postavení nové pevnosti. Plány vypracoval Augustin Ehrensvärd, který rozhodl o stavbě celého pevnostního okrsku, jehož centrem by byla samotná pevnost. Práce začaly v roce 1748 a vedl je sám projektant. Dokončení svého díla se nedočkal, po jeho smrti se práce ujal Nils Mannerskantz.

Každý z ostrovů, jež pevnost zaujímá, je něčím zajímavý. Tak na Iso Mustasaari je ortodoxní vojenský kostel z roku 1850, který byl do dnešní podoby přebudován Einarem Sjöströmem z původního luteránského kostela. Pozornost si zaslouží i „Arche Noah“, kasárna z roku 1764, postavená podle projektu Carla Härlemana. Na ostrově Susisaari je samotný střed pevnosti a je zde i hlavní nádvoří. To bylo těžce poškozeno v roce 1855, kdy také dostalo současnou podobu. V jeho středu je náhrobek Augustina Ehrensväda, postavený v roce 1805 Johanem Tobiasem Sergelem. Zde je také Ehrensvädovo muzeum. Na Kustaanmiekka je tzv. královská brána z roku 1753 – 54, postavená Carlem Härlemanem. K muzejním účelům jsou využity i některé další prostory. V pevnosti dnes trvale žije asi 900 lidí.

Před desátou vystupujeme na břehu jednoho u hlavních ostrovů a vydáváme se na prohlídku hlavních částí pevnosti. Počasí je podmračené, díky bohu, fouká opět silný vítr, ale alespoň neprší. Vše je zamžené, nicméně i tak nás láká prohlídka historických pamětihodností. Máme na to něco málo přes hodinu, zpět odjíždí loď v 11 hodin. Dostáváme se až na kamenitou výspu ostrova a rozhlížíme se do dálky. Jen mlha a zamrzlé moře. Můžeme si jen představovat, jak krásně zde musí být v létě, kdy slunce zahřívá pevninu i vodní hladinu. Dnes se klepeme zimou, halíme se do šál a kloužeme se po zledovatělé cestě. Chvíli jako omámení hledíme na mořskou hladinu pokrytou ledovými krami, které do sebe neustále za doprovodu nepříjemného skřípání narážejí. I tak jsme rádi, že jsme Suomenlinnu navštívili.

Na Tržním náměstí nás opět zdraví déšť. Někteří z nás se zastaví ještě v pravoslavném chrámu a pak to bereme úprkem do hotelu. Tam je pro nás připraven oběd formou teplého a studeného bufetu. Máme možnost si vybrat z teplých jídel mezi pečeným lososem a hovězím masem ve velmi chutné omáčce, ze studených je nám k dispozoco maso, omáčky majonézového typu, rajčata, okurek, zelí s ananasem, meloun. K pití voda – na tu nejsme většinou zvyklí, my dáváme spíše přednost pivu – dále káva, čaj. Po obědě máme ještě chvíli času na odpočinek a potom se vydáváme do finského Národního muzea. Naším průvodcem je kdo jiný než opět déšť.

V prostorném sále se nás ujímá průvodkyně, která by nás ráda okamžitě provedla muzejní expozicí. Jenže nás zaujmou ukázky finských národních tanců, které zde předvádějí lidoví umělci. Zcela nezakrytě dáváme průvodkyni najevo, že právě teď máme zájem o něco úplně jiného než o dobu ledovou ve Finsku. Průvodkyně rezignuje a poslušně čeká, až jí budeme věnovat pozornost. Stane se tak zhruba po dvaceti minutách. Pak jsme ochotni poslouchat její výklad u jednotlivých expozic.

Začínáme dobou kamennou. První nálezy uložené v muzeu pocházejí z doby kolem 10 000 let př. n. l. Průvodkyně vysvětluje, že Finsko bylo v době ledové pokryto vrstvou ledu o mocnosti až 3 km. Potom se začalo oteplovat, led odtával a země – slovy průvodkyně – jakoby rostla. Tento jev zvedání se země prý lze pozorovat dosud v některých oblastech, protože se stále otepluje. Velký rozvoj pro oblasti dnešního Finska znamenala doba bronzová. Z tohoto období ale pochází až neskutečně málo nálezů. Prý je to z celého finského území pouhých zhruba 200 exponátů. A vysvětlení? Bronz byl v tehdejší době velice drahý, dovážel se. Proto se odbornící domnívají, že obyvatelé staré bronzové věci přetavovali a ze získané slitiny dělali věci nové. Zároveň se celkem přesně ví, že obyvatelé v této době znali zlato, našla se však jediná zlatá mince. Poměrně málo časté jsou prý i nálezy šperků. Ty pocházejí nejčastěji z hrobů. Jenže tehdy se pohřbívalo žehem a šperky byly po spálení značně zničené ohněm.

Nálezy z římské doby železné naznačují, že tato vzdálená severská země pro tehdejší obchodníky zase tak vzdálenou nebyla. Výmluvným důkazem této skutečnosti je nález překrásného skleněného poháru, který sem přišel až z oblasti Kolína nad Rýnem. V prvních deseti stoletích po Kristu se ke slovu v dnešním Finsku stejně jako v ostatních evropských zemích dostávají Vikingové, neohrožení bojovníci, kteří hledali nejen kořist, ale místa pro své trvalé usídlení v ostatní Evropě a jejichž cesty vedly až do Středozemního moře. Není proto divu, že průvodkyně mluví o vikingské době jako o jednom z nejúspěšnějších období v historii obyvatel Finska. Ukazuje vitríny s předměty upomínajícími na dávné obyvatele.

Počátek středověku je zde datován zhruba do poloviny 12. století. Ten je spojen i s počátkem švédské nadvlády. Švédský král Erich I. podnikl prní ze tří křížových výprav do Finska / jednotlivé výpravy se uskutečnily v letech 1155 – 57, 1249 a 1293 /. Podmanění Švédy znamenalo pro zemi příklon ke katolické víře a k západoevropské kultuře. K Švédsku pak Finsko patřilo až do r. 1809. Průvodkyně ještě dodává, že středověk měl tady skutečně jakýsi mezinárodní charakter. Finové navíc odcházeli studovat na věhlasné evropské univerzity, jako je pařížská Sorbona, někteří z nich se ocitli i na pražské Karlově univerzitě. Z pobytu v západoevropských zemích si samozřejmě domů přinášeli i nové návyky a nový životní styl. Z exponátů v jednotlivých vitrínách nás zaujme především rekonstrukce ženského oděvu z přelomu 1. a 2. tisíciletí, drobné předměty, které tehdejším lidem usnadňovaly i zpříjemňovaly život, i knihy, jež vždy a všude znamenaly vzdělanost. Z nich jsme upozorněni především na mešní knihu diecéze v Turku, která byla vytištěna r. 1488 speciálně pro Finsko v dalekém Lübecku. Byla to prý první kniha právě speciálně tištěná pro Finsko. I další památky, jejichž vznik souvisí s církevním životem, stojí za pozornost. Mnohé z nich se sem dostaly prostřednictvím hanzy, jejíž moc sahala až do nedalekého Tallinu. Tak např. překrásný oltář svaté Barbory, který k těmto exponátům patří, byl vyroben mistrem Francem a jeho spolupracovníky v dílně v Hamburku.

16. století bylo v dějinách Finska dalším přelomovým obdobím. Ve Švédsku, a tím i ve Finsku se změnila vládnoucí dynastie. Léta 1523 – 1654 jsou léty vlády příslušníků rodu Vasa. A vláda především Gustava Vasy znamenala nástup reformace. Katolicismus byl vystřídán i zde luteránstvím. A to je důvod, proč se dnes skoro 90 % Finů hlásí právě k tomuto náboženství. Památkám z doby švédského panství kraluje portrét krále Gustava II. Adolfa Vasy, který padl v bitvě u Lützenu roku 1632. Na švédské panství se ve Finsku asi příliš příznivě nevzpomíná. Průvodkyně jen stručně podotýká, že Švédové i u nich v této době kradli umělecké předměty prý stejně jako u nás. V 18. století však švédská moc už musela často zápasit s nastupujícím zájmem Ruska o tyto končiny. Tehdy už dokonce bylo Finsko dvakrát okupováno Ruskem / stalo se tak v letech 1714 – 21 a 1741 – 43/.

Události 18. století byly jakousi předzvěstí toho, co se mělo odehrát ve století následujícím. Švédskou nadvládu vystřídala nadvláda ruská. Již po několikáté slyšíme, že počátek ruské nadvlády nebyl tak zlý. Finsko mělo rozsáhlou samosprávu /razili si vlastní peníze, mohli mít svou armádu/, zároveň ale luteránství zůstalo v podstatě státním náboženstvím a švédština úředním jazykem. V roce 1812 přeložil ruský generální guvernér navíc své sídlo z Turku do Helsink a ty se staly hlavním městem země. V roce 1828 sem byla přenesena i univerzita z Turku a začal velký rozvoj nového hlavního města. Neblahá rusifikace přišla až později, Finové pochopitelně na ni vzpomínají neradi. Zastavujeme se před velkým obrazem a průvodkyně vysvětluje jeho historii. Na tomto symbolicky pojatém obrazu z roku 1919 je znázorněna žena představující Finsko. V rukou drží knihu zákonů a tu se jí snaží vyrvat orel, symbol Ruska. Reprodukce tohoto obrazu prý byly ve všech možných velikostech v mnoha finských domácnostech. I průvodkyně si pamatuje, že reprodukce tohoto obrazu nechyběla ani v rodině jejích prarodičů.

Počátek 20. století přinesl mnoho převratných událostí. V roce 1906 byla finským parlamentem odsouhlasena nová ústava. Zároveň poprvé v dějinách země mohly politicky vystupovat i ženy /navíc jako první v Evropě/. Když v roce 1916 získala sociální demokracie převahu v parlamentu, byl již jen malý krůček k tomu, aby se země začala přiklánět k dění, jež probíhalo v Rusku. V říjnu 1917 byly vyhlášeny parlamentní volby. Ve dnech 13. – 19. listopadu vypukla nová generální stávka a začal boj o podobu nového Finska, jehož vznik nebylo možno již odvrátit. Prvním finským říšským správcem se stal P. Evind ze Svinhufvudu. Sovětské Rusko uznalo finskou nezávislost již koncem roku 1917, zemi však terorizovaly stále Rudé gardy. Proto vláda požádala začátkem března o pomoc německé císařství. V prvních dnech dubna se zde vylodil německý expediční sbor a Rudé gardy byly poraženy. Republika zanikla a 1. 8. 1918 byla vyhlášena monarchie. Králem se stal Fridrich Karel Hesenský, říšským správcem a velitelem armády byl zvolen C. G. E. Mannerheim. V roce 1919 byla přijata nová ústava a v polovině téhož roku opět vyhlášena republika. Prvním prezidentem byl 27. 7. 1919 zvolen K. J. Stahlberg.

I další námětově pojaté expozice jsou docela zajímavé. To už se s námi průvodkyně rozloučila, řekla nám ve stručnosti, co ještě všechno v muzeu můžeme vidět, a je dána volnost našim zájmům. Vydávám se do oddělení věnovaného oblékání. Jsou zde shromážděny ukázky módy pro různé příležitosti svatbou počínaje a pohřbem konče. Najdeme zde oblečení chudých i bohatých, nechybí ani různé módní doplňky a ukázky jejich využití. V dalších místnostech se můžeme seznámit s novějšími dějinami Finska, můžeme nahlédnout do starého finského obydlí, podívat se, s jakými hračkami si hrály finské děti a expozice v suterénu seznamuje návštěvníky muzea se specifikou života ugrofinských národů. Jen expozice s ukázkami ze života v Indii nám do tohoto muzea jaksi nezapadá. Postojíme ještě na ochozu v centrální hale, prohlížíme fresku Akseli Gallen-Kallela inspirovanou finským národním eposem Kalevala a pokoušíme se odhadnout děj ztvárněný na jednotlivých částech této mohutné fresky.

Čtvrtá hodina odpolední, hodina, kdy se v zimním období muzeum zavírá, je tady. Opouštíme prostory muzea, procházíme městem, nahlížíme do výloh obchodů a vracíme se do hotelu. Máme čas na večeři a o půl sedmé se znovu vydáváme do helsinských ulic. Počasí se opět zhoršilo, prší a začíná foukat silný vítr. Cílem naší cesty je Sibeliova akademie. Od půl osmé se zde koná absolventský koncert, na programu je hudba francouzských skladatelů. Debussy-Sachs, Pierre Boulez, Edgar Varése, Philippe Hurel a Maurice Ravel. Po první části koncertu jsme poněkud na rozpacích, většina z nás totiž tomuto typu vážné hudby zrovna nefandí. Přetrpíme ještě druhou polovinu – poslední část, tři Ravelovy poémy – nám poněkud spraví náladu. Jakmile ale vyhlédneme ven, naše nálada je zase pod bodem mrazu. Z oblohy se spouští šňůry deště, vše za doprovodu bouřlivého vichru. Použití deštníku je téměř nemožné, vítr ho okamžitě obrátí. A tak uháníme do hotelu, někteří se zastávkou v restauraci. V restauraci u Hemingwaye čepují černé velkopopovické. K zahození není ale ani finské pivo, už jsme byli seznámeni s tím, že nejlepší značky jsou KOFF a KARHU. Jejich pivo má poměrně vysoký obsah alkoholu, 4,6 %. Tzv. lehké pivo má 2,5 % alkoholu.

V pondělí pro nás začíná tvrdá práce. Za pět dní zvládnout návštěvu dvanácti škol a dalších institucí, to bude útok nejen na mozkové závity, ale i na naše nohy. V osm hodin máme přistaven před hotelem pohodlný autobus a můžeme vyrazit. Opět nás provází zatažená obloha a vítr. Dnes nám to nevadí tolik, jako nám to vadilo včera a předevčírem. Jedeme na samý okraj Helsink, na Malmi Commercial College, v překladu zní název Obchodní kolej. Při vystupování před moderní budovou školy nás už dokonce zdraví severské slunce. Jsme uvedeni do světlé místnosti, je nám nabídnuto malé občerstvení – káva, čaj, sendviče se šunkou a zeleninou, později nám je odhaleno, že finským zvykem je diskutovat právě při občerstvení a ne u prázdného stolu – a dovídáme se základní informace o škole.

Škola byla založena v roce 1944, jako obchodní působí od roku 1957. Jejím majitelem je soukromá společnost – prý to není obvyklé – hlavní část jejího rozpočtu ale platí samotné město Helsinky a stát. Vzdělání až po doktorský titul je totiž bezplatné. Ve škole studuje zhruba 700 studentů v denním studiu, stejný počet ve večerním studiu a 1 000 studentů v dalších formách vzdělávání. Studium v nižším stupni trvá 3 roky, ve vyšším 3,5 roku. A obory nabízené ke studiu? Marketing, účetnictví, informační technologie, cestovní ruch /pro úspěšné uplatnění studentů tohoto oboru se nabízí výuka 10 jazyků/, dále zde lze studovat obor sekretářka, zahraniční obchod, v denním studiu navíc ještě marketing pro basketbal a voleybal. Aby škola udržela sepětí s obchodním světem, musí studenti za dobu svého studia absolvovat zhruba 6 měsíců praxe v podnicích a dalších institucích. Toto vzdělávací zařízení patří údajně k nejlepším v zemi hned z několika hledisek. Je mezi pěti nejlepšími podle průzkumu, který sledoval, kolik studentů vystudovavších na této škole v letech 1987 – 92 nalezlo práci. Škola na tom není špatně ani z pohledu výše nákladů na studium jednoho studenta. „Nejdražší“ školy vynakládají na studenta i 40 000 marek, oni necelých 20 000. Přitom se jim ale prý také nežije lehce, potýkají se s mnoha problémy. Sami si musí i něco vydělat. Mají sportovní zařízení, to pronajímají. Dále tím, že v roce 1974 zavedli večerní studium, využili efektivně budovy, jejíž velikost byla pro 700 studentů denního studia předimenzovaná. I tady podobně jako u nás se potýkají s problémem odměňování aktivnějších pracovníků. Odbory a učitelská organizace jim nedovolí velké rozdíly v mzdách. A na hrazení práce navíc připadá málo, jen 5 – 10 % z celkových finančních prostředků.

Po těchto zajímavých informacích se vydáváme na prohlídku školy a při tom se ptáme. Zvláštností je zde pro nás až dost. Tak např. vedle prosklených učeben procházíme i učebnami bez oken, s uspořádáním prostoru, které připomíná starořecké divadlo. Stupňovité hlediště, kulaté jeviště a to je určeno pro učitele a technické zázemí jeho výuky. Sborovna je rozdělena na jakési boxy pro jednotlivé učitele. Každý z nich tam má k dispozici skříňku, telefon a počítač. Jsme upozorněni, že toto uspořádání je netypické, na jiných školách se s ním skutečně už nesetkáme. Dech nám vyrazí i úzké točité schodiště, po němž se vystupuje do patra. Co by tady řekla naše hygiena? Navíc i učebny jsou poměrně nízké. Zaujme nás počítačová učebna. Je veliká, s hnízdovým uspořádáním počítačů. Učitele však nevidíme. Proč? Ten působí jen jako poradce, pomáhá žákům řešit konkrétní problémy, s nimiž se při samostatné práci setkají. Průvodce nám říká, že je ve škole celkem 300 počítačů, že toto množství je nadměrné, počítače nejsou plně využity. Navíc prý každý rok kupují zhruba 100 nových počítačů pro inovaci. Trochu nám vadí svrchní oblečení pohozené vedle každého studenta. Ti zde totiž nemají povinnost svlékat se a zouvat v šatnách. Ještě v rychlosti nahlédneme do prostorné tělocvičny i do místností pro provozování tance a squashe. Pak už nás vedoucí honí, že máme zpoždění, že musíme dodržet časový harmonogram jednotlivých návštěv, že se nesmíme nikde zdržet, byť by to zde bylo sebezajímavější. Finové si prý potrpí na přesnost. V rychlosti se rozloučíme a už nás autobus odváží na Národní výbor školství do Helsink.

Tam nás přijímá paní Marietta Sarimusaka a omlouvá paní Tuiju Kirveskari, o níž jsme byli informováni, že to je ta paní, která „sedí na penězích“. Paní Marietta vypráví, že příslušníci její rodiny jsou velkými obdivovateli České republiky. Jejich devatenáctiletý syn studoval celý rok na gymnáziu v Blansku a bydlel tam v rodině Svobodových. Ve Finsku studuje ruštinu, letos se připravuje k maturitě a chce studovat češtinu na univerzitě v Helsinkách a pak i v Praze. Syn i oni sami prý vzpomínají na krásné zážitky z české rodiny, kterou všichni už navštívili. Jsme docela mile překvapeni. Koho by nazahřálo u srdce, když slyší, že někdo v tak vzdálené zemi se zajímá o jeho rodnou zem.

Paní Tuija Kirveskari nás informuje o práci Národní vzdělávací jednotky, která patří pod ministerstvo školství a pomáhá mu uvádět do praxe jeho cíle. Dokládá to sporadickým komentářem: „Oni mají nápady a my pracujeme“. Vysvětluje, že současný vzdělávací systém nevyhovuje a že by měl být do roku 2 000 přebudován. Nejdůležitější reforma by měla proběhnout právě v oblasti odborného školství. Chtějí připravit hlavně širší odborné vzdělání a součástí reformy je i snaha dosáhnout toho, aby studenti z odborných škol mohli studovat dále na všech typech škol vysokých. Za tímto účelem má být zavedena „odborná“ maturita. Zkoušky, které uzavírají studium na odborných školách, zatím nejsou považovány za rovnocenné s maturitou a studenti z těchto škol mohou pokračovat ve studiu pouze na polytechnických akademiích, nikoliv na univerzitě. Zájemci o univerzitní studium prý těžko dodělávají maturitu. Zatím nevědí, jak toto vše v budoucnu dopadne, prý je to horká politická otázka, všichni vědí, že bude muset být ještě popsáno mnoho papírů a odzkoušeno mnoho nápadů.

Další informace se týkají přehledu vzdělávacího systému. Jedna jeho část je určena mladým, druhá dospělým. Právě dospělým a jejich vzdělávání je ve Finsku věnována velká pozornost, protože Finsko má vysokou míru nezaměstnanost. V zemi činí nezaměstnanost 15 – 17 %, v samotných Helsinkách dokonce 20 %. Aby nevzrůstala např. kriminalita, musí dospělí mít dost možností rekvalifikace. Paní upozorňuje, že asi i pro nás se stane problém vzdělávání dospělých v dohledné době žhavým. Nabízí, že – pokud bychom měli zájem – mohou poskytnout informace, neboť v této problematice se dokáží už slušně orientovat.

V pravé poledne opět sedáme do autobusu a hurá na třetí „štaci“. Jedeme asi 30 km na sever od Helsink, do Keravy. Zdejší Obchodní kolej patří do polytechnického sdružení Espoo – Vantaa, jehož členy je celkem 11 škol. Do školy vstupujeme se smíšenými pocity. Toto že je škola? Budova připomíná spíše továrnu. Brzy nám je jasno. Skutečně původně zde byla gumárenská továrna, kolej byla založena v roce 1989 a je tak nejmladší ve Finsku. Dlouho prý však v těchto nevyhovujících prostorách nepobudou, během dvou let se budou stěhovat do nové budovy ve městě. Jaký bude další osud této budovy, ředitelka školy Tuija Hirvikoski-Uitto, která se nám věnuje, neví.

U vchodu si prohlédneme informační centrum. Pracují v něm studenti, mají k dispozici počítač, fax a monitor a jejich úkolem je předávat důležité informace studentům i učitelům. Na nástěnce vedle centra jsou i mezinárodní informace. Paní ředitelka říká, že jich tu je zatím málo, čekají, až je přivezou studenti právě pracující v cizině. Nahlédneme také do obchodu obsluhovaného studenty – tedy nic moc výběr zboží – a do jedné z učeben a pak nás čeká chvíle klidu při obědě. Všichni se už docela těšíme, úvod prvního pracovního dne byl náročný. K obědu si můžeme vybrat, co chceme. Někteří zůstávají seversky věrní rybě, jiní si dávají cosi jako bramboráky ozdobené brusinkami nebo hovězí kousky s mrkví a omáčkou. K tomu si v boxu vybíráme pečivo, brambory – jsou vařené ve slupce a s touto slupkou se i servírují a konzumují. Nechybí zeleninové saláty, kečup, majonézové omáčky, k pití pivo, limonády, káva, čaj a je tu též něco málo sladkého. Že se nám po obědě nechce do další práce, je celkem logické.

Posadí nás do auly a v následující tři čtvrtě hodině se nám věnuje pan Pentii Rauhala, předseda již zmíněného polytechnického sdružení. Mluví především o změnách, které přineslo posledních 15 let vývoje, i o problémech školství. Před 15 lety byl prý ředitel pouhým vykonavatelem vyšší moci, dnes je skutečným ředitelem. Důkazem toho je i skutečnost, že ředitel dostane peníze a může si s nimi nakládat, jak uzná za vhodné. Je ale pochopitelné, že i v současnosti se musí řídit některými závaznými předpisy. Je např. dána výše platů, existuje závazné rámcové kurikulum. O závěrečném kurikulu si však už rozhoduje sama škola. Za 15 let se také rozvinuly vztahy s cizinou. Zatímco dříve byly kontakty téměř nulové, dnes probíhá v této oblasti čilý ruch. V cizině se snaží i leccos přiučit. Slovy pana Rauhaly: „Proč pracně ověřovat to, co už jinde zkusili“. Proto je také kladen takový důraz na mezinárodní projekty. Opět slyšíme o financování studia. Náklady na studenta, které škola dostane, jsou závislé na charakteru školy i na oblasti, v níž se škola nachází. Zde jsou náklady na studenta asi 20 000 finských marek, někde činí i 35 000 marek a v lesnictví např. až neuvěřitelných 70 000 marek.

Potom se nás zase ujímá ředitelka spolu se studenty, začíná prohlídka školy a dostáváme i další informace. Nejvíce nás zajímá to, že ředitel neučí a nemusí učit ani zástupce ředitele, pokud spolu uzavřou patřičnou dohodu a ředitel uzná, že zástupce má dost práce. Celý sbor je rozdělen do tří jednotek a je určen vedoucí každé jednotky. Ten každoročně uzavírá s ředitelem dohodu o tom, co jeho jednotka bude celý rok dělat, čili předkládá jakýsi plán práce. Pokud chce ředitel učinit nějaké důležité rozhodnutí, musí se ptát jednotek na jejich názor. Ředitel také sleduje spokojenost studentů ve škole a úspěšnost studentů při zajišťování si zaměstnání. Ministerstvo dělá každoročně hodnocení této situace, výsledky poskytne škole a ta se rozhodne, jaké předměty dostanou třeba vyšší hodinovou dotaci, aby se studenti lépe a snáze uplatnili v praxi. Škola je hodnocena z mnoha hledisek. Ředitelka uvádí, že např. loni bylo hodnoceno celkem 16 oblastí. Ve čtrnácti byli hodnoceni na výbornou a pouze ve dvou na dobrou. Jednou z hůře hodnocených oblastí bylo právě prostředí. Budova továrny skutečně není vhodná pro výuku. Vzhledem ke každoročnímu hodnocení ředitelka ví, že musí vždy ukázat něco nového, aby uspěla v konkurenci.

V současnosti zde studuje asi 550 studentů a vědomosti jim předává přes 30 učitelů. Škola nabízí svým studentům nejrůznější zaměření. Je to především obchod, marketing, zahraniční obchod, účetnictví, ekonomie, knihovnické služby, služby v dopravě a další. Studentům jsou během studia přidělovány kreditní body, hodnota jednoho kreditního bodu odpovídá zhruba čtyřiceti hodinám práce a o udělení kreditního bodu rozhoduje učitel. Započítává se práce ve vyučovacích hodinách, samostatná práce, úspěšnost v různých testech, pomoc studentům nižších ročníků, účast v mezinárodních projektech, práce v cizině. Studium trvá 3 – 4 roky a student, pokud chce získat diplom, musí dosáhnout 140 kredítních bodů, z toho 80 ve své specializaci. Pokud je v některém kurzu neúspěšný, opakuje ho tak dlouho, dokud nezíská body. Tím si ale pochopitelně prodlužuje studium. Na náš dotaz, zda z této školy mohou studenti odejít studovat na univerzitu, odpovídá průvodkyně, že jen ti nejlepší, po dosažení 160 kreditních bodů. Tato informace se nám poněkud neshoduje s informací z Národní vzdělávací jednotky.

Po celou dobu naší návštěvy jsou s námi i studenti. Zatím příliš nemluvili, i když jsme se jich ptali. Více se rozpovídají až o účasti v mezinárodních projektech, především o projektu Leonardo. Mají zájem i o spolupráci s naší zemí, ředitelka zve naše studenty na práci na jejich škole. My si jen v duchu říkáme: „Kdyby nebyla ta velká vzdálenost. Tu překonat je pro naše studenty finančně příliš náročné“.

Po třetí hodině se vracíme do Helsink. Počasí se umoudřilo – na jak dlouho nevíme – a tak máme i chuť sledovat krajinu ubíhající za okénky autobusu. V tuto roční dobu působí ještě šedě, ale v létě to musí být samá zeleň. Smrky, borovice, břízy – typický porost finské krajiny. Souvislý les je jen občas přerušen větším či menším shlukem domů, popřípadě budovami některého podniku. Ze všeho dýchá pro nás neobvyklý klid a pohoda. Ani provoz na dálnici není nijak silný, přestože se vracíme v dopravní špičce.

Relativně pěkné počasí – alespoň ve srovnání s počasím uplynulých dvou dnů – nás vyláká do ulic ještě večer. Vítr sice neustal, ale svítí slunce. A je to pro nás nezvyklé severské, ještě nízké slunce, které vytváří i uprostřed městského osídlení nezapomenutelné scenérie. Dlouhé stíny, zvláštní oranžové zabarvení budov i vodní hladiny, nízké tmavé mraky. Před šestou se pomalu stmívá, rozžíhá se pouliční osvětlení a celá atmosféra se opět mění.