Přemýšlíte, že si na cestu seženete sponzora? Někoho, kdo vám
zaplatí kapesníčky nebo i víc? Že vás to nikdy ani nenapadlo? Jestli
vám to příjde jako dobrý nápad, Martin se tomuto tématu věnuje trochu
víc a vy si jeho postřehy můžete přečíst
Možná se při čtení nadpisu tohoto článku sami sebe ptáte, co je to za zvláštní otázku. Jak bychom mohli mít sponzora. K čemu a proč my?
Docela nedávno, mne jeden zajímavý článek přivedl k malému zamyšlení. Rád bych se s Vámi podělil o jeho stručnou sumarizaci. Slovo sponzor znají všichni. Víme o těch, kteří druhé sponzorují, neboli podporují v jejich jakékoliv činnosti. A také známe ty, kteří jsou sponzorováni. Především sportovce. Obecně řečeno znamená sponzorství přijímání finanční a jiné hmotné podpory k tomu, abych se mohl naplno věnovat činnosti, kterou provozuji. A protože jsem v této oblasti dobrý, ba co víc, velmi dobrý a jsem mediálně známá osoba, sponzorovi se zcela evidentně tato investice vyplatí a vrátí ve zvýšeném zájmu o jeho výrobky, či jiné služby.
Platí tedy obecná zásada: je-li někdo známou osobností, je výhodné ho sponzorovat a podporovat, protože při každé zmínce o jeho úspěších, či neúspěších, se zviditelňuje i logo mé firmy.
I cestovatelé mají své sponzory. Fotoaparáty, kamery, outdoorové vybavení…to jsou pouze některé z položek, které jsou známým cestovatelům věnovány. Oni pak na oplátku při svých veřejných prezentacích a ve svých knihách uvedou čím fotí, v jakém stanu spí…atd. Na tom není nic špatného, je to v pořádku. Jen si tak říkám…když oni, proč ne my? Jaký je mezi námi rozdíl? Snad jen v tom, že my cestujeme pouze ve svém volném čase, za své a pokud vyprodukujeme nějaké výstupy v podobě fotografií a článků, nevychází většinou ve známých periodikách s cestovatelskou tématikou. Je to ale důvod domnívat se, že pomyslný vrchol sponzorského Olympu je pro nás nedostupný?
Tento článek píšu pro nás, nevrcholové sportovce, či vrcholové nesportovce, prostě pro obecně neznámé, anonymní poutníčky, kteří by se rádi nechali inspirovat dále popsanými radami. Naše šance na získání sponzora jsou jednoznačně pozitivní. Nakolik budou úspěšné, záleží jen a pouze na nás samotných. Troufám si tvrdit, že rady, které budete číst, jsou realizovatelné a mohou Vám přinést úspěch. Budu rád, pokud se z něho budete moci radovat.
Takže pusťme se do toho:
Kam chci jet – nejprve je nutné si ujasnit, kterou zemi, nebo země, bych rád navštívil.
Proč tam chci jet – dále je důležité si stanovit cíl cesty. Jde o to, abych byl schopen jasně a krátce formulovat čeho chci svojí cestou dosáhnout, čím je právě tento můj plán zajímavý a lišící se od ostatních.
Mediální projekt – pokud jsem se dostal do této fáze, je dobré sepsat krátký projekt (jde o jednu, dvě stránky textu), ve kterém stručně popíšu kam, proč a s jakými cíly a úmysly se chci vydat.
Mediální kontakty – tento projekt pak mohu zaslat, ale raději s ním navštívit osobně redakce nejrůznějších cestovatelských serverů, tištěných magazínů, případně rozhlasové stanice a zeptat se jich, zda by měli zájem informovat své posluchače a čtenáře před vlastní cestou o mém záměru a po jejím uskutečnění o splněných cílech. Vhodné je stejným způsobem navštívit čajovny a kulturní střediska o kterých víte, že svým klientům nabízejí v programové skladbě i přednášky z cest. Pokud by se Vám podařilo získat předběžný příslib pro zveřejnění vašeho článku, či uspořádání přednášky (nejlépe mailem, nebo písemně), máte z poloviny vyhráno. Zde podotýkám, že úspěšnost Vašeho projektu v mediální oblasti, bude dána nikoliv pouze exotičností a atraktivitou vybrané cílové země, ale především nápadem, proč ji chcete navštívit. Například v Bulharsku byl téměř každý, takže mediální projekt s názvem „Moje cesta do Bulharska“, asi nikoho dvakrát nenadchne. Téma musí být konkrétní a zajímavé. Třeba „Mýty versus realita zázračných uzdravení v Bačkovském monastiru“, který by reagoval na skutečně velmi překvapivá uzdravení v jednom malém, horském klášteru poblíž Plovdivu, do kterého se sjíždějí nepřehledné davy poutníků. Uvádím to pouze jako příklad. Také se připravte, že ne všude Vás budou vítat s otevřenou náručí a s poznámkou, že právě na Vás, už dlouho a netrpělivě čekali (i když tuto větu s nádechem lehkého sarkasmu nejspíš občas uslyšíte).
Požadavky na sponzora – v tento okamžik nastává chvíle si ujasnit, co vlastně budete od sponzora, případně sponzorů chtít. Záleží to na tom čím jste, či nejste již vybaveni a kterou zemi se chystáte navštívit. Jiné vybavení budete potřebovat do Tibetu a jiné do Namibie. Takže může jít například o spacák (do kolika stupňů), stan (turistický, expediční…), vařič, oblečení, letenka či jízdenka. Seznam je velmi variabilní a vyplatí se důkladně si ho promyslet. Jakmile je hotov, zjistěte si nejlépe přes internet, které výrobce, by jste chtěli u které položky Vašeho seznamu oslovit. Podotýkám, že nemá cenu ztrácet čas s internetovými obchody, které pouze prodávají zboží nejrůznějších značek. Úspěch spočívá v oslovení výrobce, nikoliv prodejce. Až budete mít ke každé položce seznamu přiřazeny výrobce (jednoho, či více), přejděte do další fáze.
Sponzorský projekt – jde o krátké shrnutí kam a proč chcete jet (obdoba mediálního projektu), které je rozšířeno o další dvě kapitolky. Jaké mediální prezentace a kde budou cestě předcházet a následovat po Vašem návratu. Zde je vhodný prostor pro uvedení všech předběžných příslibů Vámi oslovených médií. V tomto projektu uveďte, jakým způsobem budete chtít a mít možnost při přednáškách a v článcích prezentovat firmu, kterou oslovujete. V neposlední řadě přesně popište, o jaké jejich výrobky Vám jako o sponzorský dar jde. Samozřejmě můžete uvést, že pokud do určitého termínu od Vašeho návratu z cesty domluvené prezentace neuskutečníte, uhradíte výrobek, který jste od firmy převzali v plné finanční výši.
Pro každou firmu je vhodné sepsat samostatný projekt a osobně kontaktovat jejich marketingové oddělení, případně zjistit kdo má na starosti (je-li tam vůbec někdo takový) problematiku sponzoringu.
Pokud budete mít čas, sílu a patřičné schopnosti, není od věci spustit před cestou vlastní webové stránky, kde budete zveřejňovat veškeré informace o plánované cestě. V neposlední řadě můžete tento prostor nabídnout sponzorům k umístění jejich reklamního banneru.
V červenci 2007 plánuji měsíční cestu do Norska. Patřím mezi ty, kteří těch položek na svém seznamu budou mít asi víc. Dlouho jsem přemýšlel jak na to a výsledek jsem Vám právě popsal. Udělám všechno pro to, abych nejen něco získal za kvalitní následné prezentace, ale abych se tímto způsobem také něco naučil. Rady jsou to z mého hlediska životaschopné a tak přeji sobě i Vám dostatek píle a vytrvalosti, abychom se i my malí, neznámí poutníčkové, mohli dotknout hory Olymp.
Jak už to tak bývá, nejlepší nápady se rodí na Moravě u piva, a tak také vznikl nápad procestovat autem místo, které najdete na mapě Švédska pod názvem Laponsko. Je to bizarní a pro nás vskutku zajímavá krajina za polárním kruhem, kde slunce v létě nezapadá a v noci si můžete číst knihu, či prohlížet časopis s hambatými slečnami – protože tam o človíčka natož ženu nezavadíte.
Jak už to tak bývá, nejlepší nápady se rodí na Moravě u piva, a tak také vznikl nápad procestovat autem místo, které najdete na mapě Švédska pod názvem Laponsko. Je to bizarní a pro nás vskutku zajímavá krajina za polárním kruhem, kde slunce v létě nezapadá a v noci si můžete číst knihu, či prohlížet časopis s hambatými slečnami – protože tam o človíčka natož ženu nezavadíte.
Čím se tam budeme živit? Tuhle otázku jsem položil svým kolegům rybářům, ale ti se na mě jen pohrdavě podívali a řekli: „jen rybami“. Jak se později ukázalo, pravdu měli jen částečně. Další varianta byly hřiby, neboť jak je známo všude na severu je hřibů nadbytek. Bohužel tyto varianty jídla by byly pravdou, kdyby tou dobou nepanovalo v celém Švedsku neobyčejné sucho a teplo, což nesvědčí ani rybám ani hřibům. Ale nebojte se, hlady jsme neumřeli. Dokonce jsem zkusil i arktické maliny, o kterých jsem četl, že jsou vynikající pochoutkou, ale chutnaly asi jako jahody v motorovém oleji.
Cesta byla naplánována na přelom července a srpna, což – jak se nakonec ukázalo – byla dobře zvolená varianta kvůli teplu a dešti, skutečně pršelo jen vyjímečně, přes den se teplota vyšplhala dost přes 20°C, zato večer prudce klesala až na 5°C. Což byl důvod ke konzumování fermentovaných destilátů. Že je v noci světlo, vedlo záhy k tomu, že jsme nevěděli, jesti je ráno či večer a poznali to jen podle mračen komárů, kteří se na nás slétavali ve velikých formacích. Místní komáři jsou imunní proti všem prostředkům a dokonce se mi snažili propíchnout tubu s Offem. Nepomohlo ani vykuřování ohněm, klidně dělali přelety přes nejhustší dým.
Cestu popisovat nebudu, ale jedno je jisté – je to pekelně daleko, najeli jsme přes 7000km. Cesta vede přes Německo, Dánsko a ještě asi 1500km přes celé Švédsko. Cestou se nic zvláštního nestalo, jen pár veselých chvilek, když si kolega (který vlastnil auto, kterým jsme jeli) u hranic s Německem uvědomil, že nemá doklady, řidičák, pojíštěni atp. Vracet se nechtělo a tak i my bezvěrci se modlili, aby přísný celník na hranici nechtěl vidět papíry od auta. Také míra alkoholu a kartonů s pivem, které jsme převáželi, by odpovídala, ale tak pro dva autobusy plné otrlých námořníků.
Další veselá příhoda se udála u automatu na výdej lístků na trajekt. Po zasunutí karty se ve švédštině, kterou nikdo z nás neovládal, rozsvítil panel. „Asi to chce tvůj pin,“ byla rada, která se ozvala z auta. „No jo, nejsem blbej,“ odvětil kolega a začal vyťukávat pin své karty. Když napsal své 4 místné číslo a zmáčknul knoflík, ozvala se další dobře míněná rada, že to možná nechtělo napsat pin, ale počet lidí v autě, všichni jsme se smáli – kromě Houby, který by nerad zasponzoroval 6000 lístků, ale zato by jsme byli na trajektu sami:-). Naštěstí i automat poznal, že se do našeho auta 6000 lidí nevleze a po několika pokusech nám vydal lístek.
Článek byl převzat s laskavým svolením autora ze stránek www.sigut.net
Na focení jsem používal svůj starý dobrý Sony F828, dále 4 gigovou kartu, polarizační filtr a filtr přechodový. Vše bylo v pevném pouzdře. Dále byl nezbytný stativ. Měl jsem 4 baterky a ještě měnič na 220V do auta. Cestou nás provázel „chlapík z krabičky“ – tak jsme říkali družicové navigaci GPRS. Byl sice užitečný, ale mnohdy ne zcela přesný. Nicméně celkově toto zařízení považuji za velice přínosné. Při projíždění odlehlých oblastí, kde jediným zpestřením byly varovné nápisy pozor medvědi a losi, jsem si uvědomil, že by možná nebylo dobré se v této divočině ztratit. Nejsou zde totiž žádné orientační body, jen nekonečná lesotundra, z které stoupá v noci pára – prostě strašidelné. Mobil je sice hezký vynález, ale při absenci signálu je vám tak na okrasu.
Ale zpět k rybám. Sen kluků o chycení lososa se rozplynul, když při jediném záběru losos, který měl určitě přes 10 kilo, během krátkého zápasu přetrhl 35mm vlasec jako papír. Lovit se tam dá jen v době největší tmy, to je kolem 23 až 1 hodiny, jinak vás ryby vidí a neberou. V divokých vodách Laponské divočiny je veliké množství obrovských ryb, ale ulovit je, je velice těžké, nám se to občas podařilo, ale mnohdy za velikého úsilí a přejezdů mnohdy i 100km přesunů. Lovili jsme hlavně lipany, pstruhy potoční a okouny. Nejsem rybář a těžko mohu posoudit velikost, ale 45cm potoční pstruh se mi zdál dosti veliký. Prostě uvařené brambory a lipani na prutu byla pochoutka, kterou by nám mohli závidět i v interhotelu. My spali sice jen ve stanech, ale pobyt v divočině u řeky je asi ten největší relax, který mohu doporučit každému. Snažili jsme se projít i národní parky, ale jen park Abisko u Norských hranic je dobře přístupný. Některé parky jsou těžce dosažitelné a lze se tam dostat jen na člunu, nebo vrtulníkem, na což mi mé chatrné úspory nestačily. Třebas jednou zbohatnu a vrátím se tam. Pokud byste měli nějaké dotazy a já na ně budu znát odpověď, klidně mi napište. Takže Laponsko ahoj a snad ještě někdy naviděnou.
Ten den nepřálo počasí a tak je fotka dost dramatická, obloha deštivá a zamračená. V mracích je zahalený nejvyšší masiv okolí a to Tierberg ( 3 447m), za to je dobře vidět jezírko Steinsee, má hustou hnědou barvu. Z mraků se na chvíli i krásně ukázal detail ledovcového splazu…
Švýcarsko je země fotogenická. Když se člověk rozhlédne po krajině, má pocit, že jinde nejsou pastviny zelenější, kravičky spokojenější, ledovce majestátnější a čistota a řád jak krajiny tak měst přímo bije do očí. Je to kraj alpských štítů posetý sněhovými masivy a množstvím ledovců. Alpy tvoří okolo šedesáti procent plochy. A z jejich celkové rozlohy patří Švýcarsku zhruba 13 %. Mnoho cestovatelů tvrdí, že právě těch nejatraktivnějších. Často uvidíte i něco, co žádná fotografie nezprostředkuje. Pak i fotoaparát odložím, jen tak stojím a dívám se. Některé pocity pak utkví v člověku na celý život. V celých Alpách je okolo 140 ledovců. Právě v nejvíce zaledněné oblasti švýcarských Alp najdete největší a nejdelší evropský ledovec Grosser Aletschgletscher. Průvodce po evropských horách uvádí, že jeho délka je takřka 27 km (měřeno od sedla Jungfraujoch po strž Belalp), jeho šíře až 3 km a hloubka až 900 m.(jiné zdroje uvádí délku 24 km a šíři 2 km). Jeho stáří je odhadováno na 10 000 let. Podívejte se na fotky a sami posuďte, jak na vás tento zamrzlý veletok ledu působí. Je přirovnáván k ledovému hadu. Od štítů Jungfrau, Mönchu a Eigeru se vine 27 miliard tun ledu.
Oblast ledovce ročně navštíví miliony lidí, a aby ne, jeho magická krása je doslova magnetem pro turisty. Nad střediskem Bettmeralp a Riederalp je krajina doslova prošpikována turistickými cestami a každý si může zvolit podle náročnosti tu svou. Díky tomuto ledovci byla celá horská ledovcová oblast Jungfrau – Aletsch – Bietschhorn zařazena v roce 2001 do Seznamu přírodního dědictví UNESCO. Les a ledovec v této oblasti je ve Švýcarsku chráněn už od roku 1933, tedy dávno před zařazením do Seznamu. Je to proto, že v oblasti Riederalp a Bettmeralp částečně ledovec odtál a tím vytvořil přírodní podmínky pro vznik tzv. Aletschého lesa, který je v kategorii nejvýše položených lesů v Evropě ( 2 000 m.n.m.) a dává přímý příklad postupného zalesňování horských pustin. Rostou zde sosny tvrdosemenné a lokalita se nazývá přírodní rezervace Aletschwald. Vede tu množství stupňovitě poskládaných cest odkud je výhled na štíty Bernských Alp.
My jsme rozsáhlou oblastí podél ledovce chodili v létě a tak jsme si pak smočili nožky v jezírku Blausee a později v rekreačně užívaném jezeře Bettmersee u letoviska Bettmeeralp. Když chcete uvidět celý ledovec i vrcholky protilehlých hor, vyjděte na Eggishorn (2926 m). Pro lyžaře tento ledovec není vhodný pro letní lyžování, zimní sporty v klasickém zimním období si tu ale zájemci užijí skutečně bohatě. Jsou tu jak černé sjezdovky pro zkušené lyžaře ( Belalp) tak místa vhodná pro rodinnou dovolenou (Riederalp, Bettmeralp, Fiescheralp. Hlavní centrum celé oblasti a má 115 km sjezdovek na převážně jižních svazích kolem Brigu, lyžuje se ve výškách od 1050 do 2869 m.n.m.). Aletschý region je vhodný i pro jarní lyžování. Z Prahy je to sem 1020 km.
Další autorčiny fotky a nejen ze Švýcarska si můžete prohlédnout na stránkách www.ivanafilipova.ic.cz
Úžasný pohled se naskytuje také na ledovec Rhonegletscher. Ten stéká od Dammastocku v blízkosti sedla Furkapass. Furka ( 2431 m) spojuje městečko Andermatt s údolím Rhony a je jedním z nejvýše položených švýcarských sedel.. Zatím se ještě můžeme kochat majestátnou krásou ledovce Rhonegletscher, z něhož pramení řeka Rhona i pohledem do údolí na počátku jejího toku. O Rhonegletscheru se říká, že je nejrychleji tajícím ledovcem v celých Alpách. Každý rok zmizí několik desítek metrů. Jeho tání i tání ostatních ledovců začalo okolo roku 1850 a podle počítačového modelu do roku 2100 pravděpodobně zmizí okolo 80% alpských ledovců. Švýcarští geografové v 70. letech min. stol. zjistili, že v roce 1850 pokrýval ledovec plochu 2900 km2 z 5150 km2 celkové rozlohy Alp. Stav v 70. letech odpovídal o 35 % menší ploše a v dnešní době má již pouhou polovinu původní rozlohy. Geografové varovali, úbytek ledu se projeví na koloběhu vody, na zdrojích pitné vody, ve změně alpského ekosystému a negativně ovlivní i turismus, který je pro Alpy zdrojem financí…
Na fotkách v galerii je zachycen splaz a místo, kde ledovec končí a začíná jen holá skála, kde zatím nic neroste. Také si zřejmě všimnete, že sníh je místy až černý. Je to proto, že záběry jsou pořízené v létě a na ledu, který už hodně pamatuje je zachycena spousta špíny.
K čelnímu splazu ledovce se dá velmi lehce dostat , je nedaleko silnice. V tomto ledovci je uměle vyhloubená jeskyně, do které se jde po dřevěném můstku. Uvnitř je led zdánlivě modrý. Jste uprostřed ledového opojení. Smutnější je pohled na úplně holé a mrtvé skály v okolí ledovcového splazu. Ještě rok předtím byly pod ledem, který na nich ležel po tisíce let, dlouho bude trvat, než se objeví vegetace. Ještě smutnější pohled je na historické fotografie vystavené v areálu před vchodem, kde se kupuje vstupné. Je z nich jasně patrné jak rychle ledovce ubývá.
Další ledovec, na který jsme se dostali, je Steingletscher. Ten den nepřálo počasí a tak je fotka dost dramatická, obloha deštivá a zamračená. V mracích je zahalený nejvyšší masiv okolí a to Tierberg (3 447m) , za to je dobře vidět jezírko Steinsee, má hustou hnědou barvu. Z mraků se na chvíli i krásně ukázal detail ledovcového splazu.
Některé konkrétní informace byly čerpány z průvodce Švýcarské Alpy (autor Ivo Petr), další ze švýcarských prospektů, zeměpisné údaje z map
Před nedávnem se na tomto serveru objevil zajímavý článek, zpověď „Proč cestovat“. Autor v připojené diskuzi poznamenává: „…víš, mě třeba u různých cestopisů až tak nezajímá, kdo co viděl, to si mohu najít v kterémkoliv průvodci, ale spíš mě láká se dozvědět, co ten který člověk prožíval…“, což mě přimělo sepsat následující text, takové malé podobenství jedné galerie s jedním lidským životem.
Před nedávnem se na tomto serveru objevil zajímavý článek, zpověď „Proč cestovat“. Autor Martin Lejsal v připojené diskuzi poznamenává „…víš, mě třeba u různých cestopisů až tak nezajímá, kdo co viděl, to si mohu najít v kterémkoliv průvodci, ale spíš mě láká se dozvědět, co ten který člověk prožíval…“, což mě přimělo sepsat následující text, takové malé podobenství jedné galerie s jedním lidským životem.
V úterý 16. srpna 2006 jsem v Teheránu s mými přáteli Jirkou a Pavlem navštívil Muzeum soudobého umění. Už o rok dřív jsem si chtěl galerii prohlédnout, ale byla zavřená. Nemá žádnou stálou expozici, jednotlivé výstavy se mění přibližně po třech měsících, a předchozí rok jsem se trefil právě do doby mezi dvě výstavy. Expozice tohoto léta měla téma „Východní představy“. Většina obrazů byla abstraktních, proto jejich obsah nemohu snadno sdělit slovy.
V galerii jsou pohodlná křesla, takže se obrazy velmi příjemně prohlížely a mohl jsem nejen o nich v klidu přemýšlet…
Měl jsem dost času si uvědomit, že většinu plochy galerie (více jak 95%) tvoří bílé stěny. Ty mají pro chápání vystavených děl naprosto zásadní význam. Právě na jejich podkladu obrazy vnímáme. Jsou také pojítkem jednotlivých děl mezi sebou a vždy na nich byl i odlesk (stín) mne, pozorovatele. Vkládal jsem do nich představy, jaký obraz bude následovat a jaký to má všechno význam. Pokud by např. byly obrazy vystavené těsně vedle sebe nebo se dokonce překrývaly, člověk by byl zmatený a působivost obrazů by zcela zanikla. Bílé stěny jsou nutnou součástí, doslova základem galerie, základem každé galerie. Proč jen se na ně tak často zapomíná? Proč nemluvíme o jejich kráse? Snad proto, že se na ně nevztahují estetická měřítka? Dnešní obrazy již nemají mohutné rámy a jednotlivá díla hraničí s bílou stěnou bez výrazné hranice. Obrazy se tak stávají součástí stěn a společně vytváří jedno velké, společné dílo.
A jak je to s celým životem? Netvoří i ten z více jak 95% bílé, prázdné stěny, které jsou podobně prosvětleny obrazy událostí tvořících třeba jen 5% našeho času?
Připojená fotografie je sice z jiné galerie v Teheránu, ale snad to nevadí.
Je předvečer Vánoc a taky to tak vypadá. Už z dálky slyším
hlasitou muziku, cinkot láhví a petardy. Na náměstí si kupuji něco
k snědku u jednoho z mnoha stánků, sedám si a kochám se
rozdováděným mumrajem.
„Tak tady to je, tam dole je městečko Latacunga“. Vystupuji z autobusu a čekám, než mi pomocník řidiče shodí batoh ze střechy. Rozhlížím se po okolí. Jsem na odbočce z hlavní silnice, je tu hospoda, benzinová pumpa a pár dalších tmavých stavení. Je už tma, devět večer, 24. prosince. Autobus zavírá dveře a po prašné cestě mizí do tmy. Někdo se mne ptá, kam že to vlastně jdu. Říkám, že tu někde přespím a zítra půjdu na kráter Quilotoa. Trochu doufám v nabídku pohostinnosti, ale ten člověk mi jen řekne, že tady se nikde přespat nedá a že si mám dát pozor, aby mne neokradli. Děkuji a odcházím krokem, který má vypadat alespoň trochu sebevědomě, směrem dolů k vesnici.
Nejsem si úplně jistý, ale trochu tuším, že moje další cesta druhý den ráno povede právě z vesnice dole dál. Chlapsky přiznávám, že mám trochu strach – přijíždění v noci do neznáma nemám tak úplně rád. Potřebuju někde přespat, stačí mi ve stanu. Není to ale tak jednoduché, moc se mi nechce přijít v noci na nějakou louku a postavit si tam stan (tak jako jsme to vždycky dělali u nás). Mám v úmyslu zeptat se nějakých místních chalupářů, jestli mne nenechají přespat na zahradě. Teda, aby nedošlo k nedorozumění, mám na mysli udupaný dvorek za domem, kde pobíhají psi, slepice a jiná havěť. Pokračuji serpentinami dolů, míjím jedno stavení za druhým, v té tmě se zdají všechna nějaká nepřátelská. Nakonec si jedno osvětlené vybírám, místo zvonku hulákám na lidi uvnitř. Bohužel, jediné, čeho tím dosahuji, jsou rozzuření psi, kteří se mě snaží obklíčit. Navíc štěkají na celou vesnici a tak nečekám a pokračuji. Takhle si přátelské přijetí úplně nepřipravuji. Zkouším to ještě jednou, o kousek níž, ale paní domu není takhle na večer nijak extra vstřícná a navíc vůbec neví, o čem mluvím. Vzdávám to úplně a jdu až na náměstí s tím, že počkám, co bude dál.
Je předvečer Vánoc a taky to tak vypadá. Už z dálky slyším hlasitou muziku, cinkot láhví a petardy. Na náměstí si kupuji něco k snědku u jednoho z mnoha stánků, sedám si a kochám se rozdováděným mumrajem.
Ekvádorci jsou spořádaní a pracovití lidé, ale když slaví, tak slaví důkladně. Kdo nezažil ekvádorskou oslavu, neví, co je pořádná fiesta. Já bych za hlavní atributy jakékoliv ekvádorské oslavy jmenoval tyto: hudba, alkohol, petardy. Hudba bude drásat vaše nervy, když se budete ještě v osm ráno převalovat v posteli a snažit se usnout při stém opakování nejnovějšího hitu ze sousedního slavícího domu. Alkohol a jeho následky jsou všude na světě stejné, tady si jen dejte pozor na to, co a kdo pro vás přepaloval. Petardy, to je ale peklo. „My víme, že je to nebezpečné, ale je to naše tradice“ …Tak přesně toto vám řeknou na otázku, jestli je normální, že petardy nekontrolovatelně lítají mezi lidmi a proč děti na sebe míří ohnivými šipkami. Pro mě to tradice rozhodně není a tak jakmile proletělo něco ječícího kolem mého ucha, beru batoh i nohy na ramena a mizím pryč.
„Hledáš hotel?“ Zeptala se mne jedna panímáma. Vysvětluji ji, že hotel přímo ne, že na něj nemám peníze, ale že by mi stačilo místo na dvorku. Domlouváme se na přijatelné ceně jednoho USD a vede mě ke svému domku. Místo, které mi ukázala, než se vrátila zpět k bujaré vánoční veselici, se mi tak úplně nelíbí, protože je přímo u silnice. Drze lezu na plochou střechu domu a stavím si stan tam. Z dálky ke mně doléhá veselá hudba a rány petard, a já se konečně nechávám unášet vánoční atmosférou. Přemýšlím, co asi dělají u nás doma (i když vím, že díky časovému posunu je už kapr snědený, dárky rozbalené a všichni v posteli).
V Irsku se pro destilování používá tzv. „Pot still“, což je vlastně periodický destilační přístroj. Lze si to představit tak, že jsou tři destilační přístroje sériově zapojené za sebou, přičemž ten první destiluje původní tekutinu – tedy wash a další vždy destilují destilát z předešlé destilace. Tato trojitá destilace je jedním z hlavních rozdílů mezi skotskou a irskou whisky. Skotové totiž destilují svou whisky jen dvakrát. Když jsem se ptal, proč trojitá destilace, když skotům stačí pouze dvě, bylo mi odpovězeno, že si Irové „Musí být jisti, musí být jisti a musí být jisti, že tam opravdu alkohol je“.
Když se řekne Irsko, většina z nás si představí smragdově zelený ostrov, skalisté hory a samozřejmě zrzavé Iry popíjející whisky. Z vlastní zkušenosti vím, že jestli jsou Irové na něco skutečně hrdí, tak je to právě tento zlatavý mok. Za tuto zkušenost vděčím návštěvě jedné půvabné irské hospůdky v Gallway. Na otázku dvoumetrového barmana, co si dám, jsem pronesl „whisky“. V barmanově tváři se mihl letmý úsměv, který nicméně okamžitě ztvrdnul v kámen, když jsem mu vmetl do tváře mou oblíbenou značku „Glenfiddich“. „To musíte na protější ostrov, tady máme jen dobré pití“ zaburácel nevrle barman a postavil přede mne skleničku Bushmills. Znalci whisky již určitě vědí, jaké nehorázné drzosti jsem se dopustil. Glenfiddich je totiž skotská nikoliv irská whisky.
Tato příhoda mě přivedla k myšlence věnovat se fenoménu irské whisky poněkud hlouběji. A kde jinde by člověk získal více informací než v nejstarší oficiální palírně whisky na světě v Old Bushmills distillery.
Palírna Old Bushmills distillery se nachází v hrabství Antrim v Severním Irsku, jen pár kilometrů západně od světoznámého obřího chodníku Giant’s Causeway. Povolení k produkci whisky toto hrabství získalo od krále Jakuba I. již v roce 1608 a jednalo se o vůbec první udělené právo na výrobu tohoto alkoholu na světě.
Samotná vesnice Bushmills není velká a cestu do palírny se nám podařilo najít velmi rychle. Před palírnou se nachází velké parkoviště, takže pokud jedete autem tak jako my, odpadne vám problém s parkováním. Na první pohled nás již z parkoviště upoutala střecha jedné z palírenských budov, na které zářil velký bílý nápis, jenž nás nenechal na pochybách, že se nacházíme na to správném místě.
Z parkoviště jsme prošli vrátnicí přímo do areálu společnosti. Old Bushmills distillery je stále fungujícím a prosperujícím závodem a nikoliv muzeem, proto je potřeba k tomu i tak přistupovat, být opatrný a chodit jen po vyhrazených cestách. Touto instrukcí nás vybavil vrátný na vrátnici a zdvořile nás navedl na značený chodník vedoucí do informačního centra.
Informační centrum je velmi vkusně vybavená místnost s několika zajímavostmi zaměřenými jak jinak než na staletou historii výroby whisky. Mezi nejzajímavější vystavené exponáty patří láhev whisky vyrobené v roce 1882. Po zakoupení vstupenek, které na konci prohlídky slouží i jako poukázka na skleničku zdarma, jsme se skupinkou dalších, převážně německých zájemců vyrazili na objevnou cestu po tajemství výroby irské whisky.
Jak jsme procházeli jednotlivými pavilony, tak se nám postupně odhalovaly taje výroby tohoto moku. Pro výrobu irské whisky jsou nejdůležitější dvě věci, a to irský ječmen a velmi kvalitní voda. Old Bushmills distillery bere svou vodu z nedalekého pramene St. Columb’s což je jeden z přítoků říčky Bush.
Jako první operaci při výrobě je potřeba provést tzv. sladování ječmene. Ječmen se nechá po dobu čtyř až pěti dnů vyklíčit. Irové nazývají tato vyklíčená zrna green malt. Následně se vyklíčená zrna nechají ve speciálních pecích vysušit. Tímto se uvnitř každého z nich vytvoří enzym, který se přemění na zkvasitelný cukr. Následně jsou zrna rozemleta na hrubou mouku zvanou grit. Tento grit se máčí v horké vodě, do které se uvolňují cukry a vytvoří sladkou tekutinu zvanou wort. Tato tekutina je již připravena k fermentační přeměně na alkohol. Wort se přepumpuje do nádrže zvané „washback“, kde se spojí s kvasnicemi a tím fermentace započne. Samotná fermentace probíhá v nádržích asi dva dny a za tu dobu se wort změní na směs zvanou wash, která v sobě obsahuje cca 8,5% alkoholu. Po těchto dvou dnech je tekutina převezena do palírny, kde na ni čeká třístupňová destilace. Důvod destilace je jasný – separovat alkohol od vody. V Irsku se pro destilování používá tzv. „Pot still“, což je vlastně periodický destilační přístroj. Lze si to představit tak, že jsou tři destilační přístroje sériově zapojené za sebou, přičemž ten první destiluje původní tekutinu – tedy wash a další vždy destilují destilát z předešlé destilace. Tato trojitá destilace je jedním z hlavních rozdílů mezi skotskou a irskou whisky. Skotové totiž destilují svou whisky jen dvakrát. Když jsem se ptal, proč trojitá destilace, když skotům stačí pouze dvě, bylo mi odpovězeno, že si Irové „Musí být jisti, musí být jisti a musí být jisti, že tam opravdu alkohol je“.
Ani po destilaci ovšem ještě nevzniká whisky. Po třetí destilaci totiž dostaneme pouze alkohol zvaný spirit. Ten se musí nalít do speciálních dubových sudů, kde po několik let dozrává a mění se ve whisky tím, že nasává ze sudového dřeva hlavní složky své budoucí chuti. Pro výrobu whisky Bushmills se používají dva hlavní typy sudů, a to staré, tedy jednou použité, sudy od amerického bourbonu anebo stejně použité sudy od španělského sherry. Pro speciální a limitované série se pak používají i sudy od portského či rumu. Každý druh sudu totiž propůjčuje whisky jiný druh chuti. Sudy od bourbonu by měly přinést lehkou vanilkovou chuť, sudy od sherry bohatý ovocný nádech a portské by mělo dodat whisky vinný charakter.
V průběhu prohlídky člověk shlédne celý postup výroby – od sladování až po prostory, kde jsou uskladněny sudy se zrající whisky. Citlivé povahy ale musím varovat, výroba whisky není zrovna voňavá záležitost. Celým areálem je cítit nepříjemná nasládlá vůně, zřejmě sladujícího se ječmene. Konec prohlídky byl zpestřen návštěvou místní firemní restaurace, kde nám nabídli možnost ochutnat ze všech druhů whisky, co Bushmills produkuje. Na tomto místě ještě dnes mírně skřípám zuby, jelikož na mou otázku, co mi můžou nabídnout jako řidiči, jsem dostal odpověď, že kolu. Jedinou útěchou mi bylo, že ta nejdražší whisky, tedy 24letá single malt, již ten den došla. Ale i tak mě neskutečně dráždil pohled na mou ženu pochutnávající si na 16tileté whisce, zatímco jsem srkal svou lehkou coca-colu.
Při odchodu z restaurace se prochází obchůdkem se suvenýry. Je zde spousta věcí od otvíráků až po golfové hole, nicméně cenově v poněkud vyšší hladině. Z vlastní zkušenosti můžu doporučit, že je lepší si suvenýry koupit na letišti, kde budou o poznání levnější, i když sortiment nebude tak široký.
A ještě jedna rada na závěr. Nikdy se nepokoušejte s irským barmanem diskutovat o chuti, nedej bože hanit jejich whisky. Pamatujte, že kolem jednoho barmana se nachází nejméně dalších šest Irů.
Byli jsme zvědaví, jak vypadá země víc než dvacetkrát větší než Česko, kterou obývá čtyřikrát méně lidí, z nichž víc než čtvrtina žije v hlavním městě. I za krátkou dobu, po kterou trvala naše návštěva, jsme nasbírali množství nezapomenutelných zážitků. Přivezli jsme si vzpomínky na drsnou zemi kočovníků, na zemi, která patří všem a kde kromě několika málo míst není problém postavit stan na jednu noc nebo ger (jurtu) na celou sezónu kdekoli se vám zlíbí. Alespoň trochu jsme poznali lidi i přes svou drsnou povahu neskutečně přátelské a pohostinné. Bez obojího by ve zdejších podmínkách asi nepřežili.
Na ruzyňském letišti se schází celá naše devítičlenná skupina. Naši vedoucí Vláďa a Piff, Ostraváci Jarda a Radek, Katka a Petra (holky ze severu) a my z jihu republiky – Jitka, Michal a Jana. Neděláme si iluze o tom, že letištní personál bude s našimi batohy jednat v rukavičkách. Doladíme poslední detaily v balení, dotáhneme a zajistíme přezky, zamkneme zipy a pro jistotu si bágly necháme ještě zabalit do fólie. Jdeme se odbavit a po průchodu bezpečnostním filtrem už nic nebrání tomu, abychom se svěřili do péče Aeroflotu a odletěli do Moskvy. Zde musíme přečkat pět dlouhých hodin v nehostinném tranzitním prostoru, ale naštěstí se dočkáme a po dalších sedmi hodinách letu vystupujeme v ranních hodinách mongolského času na Čingischánově letišti. Razítka v pasech máme, zdá se, že naše kletry cestu taky přežily, takže můžeme směle vyrazit do Ulaanbaataru – důvěrně zvaného UB. Ujímá se nás Zoolo, naše průvodkyně a anděl strážný. Po celou dobu, co jsme si s ní mailovali, jsme si mysleli, že je to muž, a ona to zatím je drobná dívčina… Seznamuje nás s pestrým, leč velmi nabitým programem, ze kterého nakonec stihneme tak asi čtvrtinu. Nasedáme do aut a vyrážíme do města. Silnice jsou opravdu rušné a na evropské poměry by se dalo říci až nepředstavitelné. Jede ten, kdo má větší auto, blinkry jsou velkou neznámou a přednost zprava? Co to je? Ještě, že máme místní řidiče a v tom zmatku nemusíme řádit (ten překlep je schválně) sami. Jsme ubytováni v centru města v jednom z mnoha růžových, oprýskaných paneláků. Chvilku se rozkoukáváme a za chvíli vyrážíme vstříc dalším zážitkům.
Překvapení ale dnes není vskutku málo. Sotva vkročíme za brány monastiru Gandan, nastane zde ruch, který připadá neobvyklý i nám cizincům. Policisté, kteří chvílemi vypadají, jako že sami přesně neví, co se bude, vytyčují jakési nepříliš striktně dodržované volné koridory a postupně vytlačují návštěvníky z jedné části klášterního komplexu. Ani naši průvodci z počátku nevědí, co se bude dít. Za chvíli se od nich dozvídáme, že do Gandanu zavítá dalajláma, který je momentálně na návštěvě Mongolska. Pro věřící zajisté dlouho vyčkávaný a vytoužený zážitek, my jsme ohromeni… Nikdo by tomu před pár hodinami ještě nevěřil, ale je to tak…
Prohlídka UB pokračuje… Po obědě v čínské restauraci a návštěvě představení souboru, který převádí do jevištní podoby mongolský folklór, nás místní taxík odváží na „black market“, neboli tržnici, kde seženete čaj, sluneční brýle, značkovou bundu či nábytek do jurty a my se oddáváme poněkud hektickému a radostnému nakupování, smlouvání a dohadování o cenách …
Expedice začíná – naše nejsilnější zážitky
Naše expediční vozidlo, německý mercedes, na nás se zpožděním (řekla bych, že pro Mongoly zcela běžná věc) čeká před apartmánem. Do terénu s námi pojedou řidič Bata, jeho pomocník Alchabaatar a náš „ochránce a tlumočník“ Timur, jemuž tato cesta umožní první setkání s tím, co se ve skutečnosti skrývá za branami UB. Troufám si říci, že mnohdy kouká ještě více vyjeveně než my Evropani. Ale zajisté není sám. Jak se postupně dozvídáme, většina obyvatel UB nikdy neopustila město. Venkovský život je jim naprosto neznámý.
Rána jsou chladná, každodenním rituálem se stává, že nám přes noc zamrzne voda, a tudíž jsme odkázáni na kamarády a jejich zásoby vody prozíravě ukryté ve stanu. Tam je přece jen trochu tepleji. Budíček je vždy spojen s přátelským bušením na stan „denních vůdců“. Následuje rychlá snídaně, nastrkání věcí do kletrů a balení od ranní rosy mokrých stanů, které po celou dobu naší expedice nedostanou šanci úplně uschnout.
Po několika dnech strávených zběsilou jízdou v přeplněné dodávce plné jemného prachu, rozlitého kumysu, svištího masa, spatříme opět větší město. A ne ledajaké. Pokud bychom se vrátili do dávné historie, octli bychom se v hlavním městě Mongolska. Nyní je z Kharkhorinu jen ošklivé stepní hnízdo plné malých chudých domků obehnaných, po ruském vzoru, dřevěnou ohradou. Jedinou zajímavostí je klášter Erdene Zuu nesoucí status prvního mongolského budhistického kláštera, z jehož krásy a vznešenosti toho po pár desetiletích komunistického režimu zbylo žalostně málo.
Cestou kolem překrásného Orchonského vodopádu se stále hlouběji noříme do druhého nejvyššího pohoří Mongolska – Khangai. Všude kolem nás jen rozlehlá step, masivy hor vrhající za soumraku hrozivé stíny, stáda jaků brodící řeku… Každou chvíli kolem nás proběhne Mongol ženoucí své stádo na koni. Jezdci jsou skvělí, to uznal každý z nás. Nikomu by zpočátku nepřišlo, jak může být zkrocení koně a samotná jízda obtížná. Po hodinové projížďce, kdy jsme se proháněli stepí a užívali si kouzelného pocitu svobody, téměř každý z koně slezl a měl velké problémy s udržením se na vlastních nohách. Chybí nám trénink, evropská sedla a znalost mongolských povelů. Projížďky na koňském hřbetu nás velice bavily, možná ale ještě víc naše mongolské přátele, kteří nás vždy pobaveně pozorovali. Možná i právě proto nám koně často ochotně na chvíli svěřili třeba jen za pár bonbonů či tatranku.
Při našem putování stepí, kdy jsme natěžko procházeli kolem obydlí místních venkovanů, jsme se nemohli vyhnout nahlédnutí do tamější kultury a způsobu života. Pozvání do jurty a s ním spojené popíjení kumysu a ochutávání domácího tvarohu nelze odmítnout. Kumys (mongolsky ajrak), bílá nakyslá tekutina vzniklá kvašením kobylího mléka, jenž je velmi obvyklým a oblíbeným nápojem, okamžitě rozdělil členy naší expedice na vyznavače a odpůrce místních mléčných výrobků. Stali jsme se svědky veselých i útrpných pohledů něterých z nás – nikdo však nechtěl urazit hostitele. Popíjení mírně alkoholického kumysu, kterého jsou Mongolové schopni vypít neuvěřitelné množství, je často provázeno hraním mongolských tradičních her. Ani nyní naši členové nezůstali stranou. Vyzkoušeli jsme si, co se dalo.
Ani s naším pěším putováním to nebylo tak úplně jednoduché. Hory jsou sice prakticky nezalesněné a terén je tudíž přehledný. O mapách vhodných k něčemu jinému, než snad letecké navigaci si můžeme nechat jen zdát. Když už ale díky domorodcům známe přibližnou trasu cesty, vydáme se na trek rozlehlou planinou a nahlédneme i do kopců. Sem tam brodíme řeku či zastavujeme u skupinek dětí, se kterými za sladkosti děláme drobný výměnný obchod. Při navigaci často přichází na řadu intuice. Ne vždy se ale názor jednoho shodne s druhými. Naštěstí se nenecháme zdejším terénem zmást natolik, abychom v kopcích museli zůstat.
Našich vrstevníků (kolem dvaceti let) jsme na konci prázdnin moc nepotkali. Dalo by se říci, že téměř žádné. Jsou internátních školách poblíž měst a domů se vracejí jen zřídka.
Dny plynuly, konec stepi stále v nedohlednu…Orientace není zcela jednoduchá. Ne vždycky se dá navigovat metodou dva dny rovně a pak doleva. Někdy je potřeba v místních nekonečných prostorách trefit konkrétní cestu nebo most a to je někdy trochu problém. Proto každou chvíli stavíme u jurty a sledujeme naše průvodce, jak se dohadují s místními lidmi, kteří se nám snaží ukázat tu pravou cestu. Nemyslete si, jízda v tomto terénu by byla velkým oříškem i pro zkušeného řidiče. Místní prašné cesty, které vypadají, jako by jen tak nazdařbůh protínaly step, se zdají být jakž takž rovné, ale stačí chvilka nepozornosti, větší výmol a auto nejede… I to se nám přihodilo. Naštěstí jsme zanedlouho celí vyplašení dojeli k městečku, kde si i s naším autem dokázali alespoň provizorně poradit a opravit jej. S půldenním zpožděním se přibližujeme k jezeru Terkhiin Tsaagar. Počasí nás velmi překvapilo, na zimu už jsme si zvykli, ale sníh nás opravdu zaskočil. Celí zachumlaní a promrzlí se snažíme postavit stany, náhle se u nás však objeví mongolská copatá slečna nabízející nám nocleh v jurtě. To zcela mění situaci. Popadneme všechny sbalené i nesbalené věci a uháníme do tepla.
Vulkán, jenž se vypíná nad jezerem, se stane naším cílem hned následující den. Dlouhá cesta přes lávové pole je ohromným zážitkem pro nás všechny. Když už nám zbývá asi jen 300 metrů převýšení, zastavujeme se u óva (hromada větví s modrými šátky a tím, co každý přihodí). Po vzoru našich průvodců jej třikrát kolem dokola po směru hodinových ručiček obcházíme a přihazujeme kamínky nalezené v těsné blízkosti. Pokud bychom tak neučinili, s velkou pravděpodobností by následující dny mohly být dramatické. Po výstupu nahlédneme do kráteru nyní již po staletí neaktivní sopky Khorgo. Při sestupu v dálce vidíme vesnici, kam máme namířeno… Jelikož step velmi zkresluje vzdálenosti, ještě se pěkně projdeme a pak budeme ještě nějakou dobu čekat, než Bata dojede s autem, které jel před cestou zpět do UB nechat zkontrolovat a opravit.
Čas zde mimo civilizaci ubíhá rychleji než voda, a tudíž si nikdo z nás neuvědomuje, že nás čeká poslední večer v divočině. Díky zastávce na trhu si místo standardní instantní pochoutky, případně občasných pokusů v místních občerstvovnách, dáváme tradiční mongolský pokrm, chorchog. Celé kouzlo spočívá v tom, že se do hliníkové konve dají rozžhavené kameny, na ně skopové maso, zelenina a to vše se zaleje vodou a nechá v ohni. Po necelé hodině jsme se dočkali. Samotné servírování pokrmu do našich ešusů bylo zážitkem. Smrákalo se, ale kosti obalené lojem se nedaly ignorovat. Kupodivu si ale větší část naší expediční skupiny pochutnávala a ti, kteří mají radši libové a ochucené maso se skryli i se svou porcí do tmy. Nejednou mě napadl citát, který jsem si přečetla před naší cestou. „Mongolská strava není pestrá ani chutná. Dalo by se říci, že je až nechutná .“ No, zas taková hrůza to není, jen našinec nesmí být moc velká citlivka. Dlouho do noci jsme opět seděli či postávali u ohně a užívali si zpěvů našich mongolských přátel…
Na přelomu srpna a září 2006 navštívila Mongolsko skupina sedmi mladých lidí z různých koutů Česka, kteří zde pod vedením dvou vedoucích a místních průvodců plnili podmínky programu Edie.
Program Edie (v plném znění Program pro mládež, Cena vévody z Edinburghu) je mezinárodní nesoutěžní program určený mladým lidem od 14 do 26 let, kteří chtějí pracovat na svém zdokonalení. Program založil v roce 1956 manžel britské královny princ Filip, vévoda z Edinburghu. V současné době je do něj u nás zapojeno okolo čtyř stovek lidí.
Sotva se před námi objeví vysoké tovární komíny, je zřejmé, že UB máme nadosah. Čeká nás civilizace, voda, jídlo… A také plánované setkání s mongolským centrem pro mládež. Seznamujeme se s jejich programem, obdivujeme ruční práce holčiček a alespoň částečně se jim snažíme představit ČR. Zdá se, že vše se zaujetím sledují. Není divu, tolik stromů, kolik je na pohlednicích, které jsme dovezli, asi v UB nebudou mít šanci nikdy spatřit.
Odpoledne zamíříme i s naší průvodkyní do české restaurace, kde si po dlouhé době dopřejeme pravý vepřový řízek i s bramborovým salátem. Chvílemi si opravdu připadáme jako doma. Číšník k nám promlouvá češtinou s úsměvnou intonací, na stěně visí obraz s českou hymnou. Jídelní lístek nabízí pravou česnečku, svíčkovou, moravského brabce… Jako doma!
UB – Praha
Sněhové vločky a ranní mráz nás doprovází celou cestu na letiště. Jurty i socialistické budovy jsou pokryty bílým popraškem. Nejspíš sníh překvapil i místní – začátkem září by zde mělo být nejstabilnější počasí. Taxík pro nás přijel včas, ale… Řidič pravděpodobně přecenil své schopnosti a výdrž vozu, a tudíž je třeba vyměnit kolo. S malým zpožděním ale přijíždíme na letiště. Z letadla pozorujeme rozlehlé stepi a stále se vzdalující prašné cesty a jurty… V Moskvě opět musíme dlouho čekat, ale všichni jsme tak nabyti dojmi, že to nikomu ani nepřijde. Zvlněná barevná krajina a pražské letiště nás vítá ve večerních hodinách…
Obzvlášť „útulné“ místo na dlouhé čekání na letadlo
I přes chladný vítr bylo večer celkem teplo. Do rána nám zamrzla voda.
S naším jezdeckým „uměním“ jsme byli zdrojem zábavy místních. Možná i proto nebyl problém na chvíli si koníka půjčit.
Maso a zelenina se dají do konve společně s rozžhavenými kameny, zalije se to vodou a tak asi hodinku se okolo toho topí
Návrat do civilizace. Taky příležitost ke společné fotce.
Cestu je někdy potřeba upravit, aby projela i naše Mercedeska stavěná spíš na německé dálnice
Vodopády – ideální pozadí pro fotku typu „byli jsme tu“
Kluky strašně zajímaly naše stany. Nakonec si je zkusili i postavit
Khangai Nuruu – druhé nejvyšší pohoří Mongolska
Chvilka nepozornosti a poloosa je v … prasklá. Nakonec jsme ale šťastně dojeli.
V popředí náš expediční vůz, v pozadí expediční Tatrovka Francouzů, které jsme potkali.
Ještě donedávna jsem netušil, že sotva pár kilometrů od centra Brna, v oblasti nazývané Hády, se nachází úžasná, dechberoucí vyhlídka. K tomuto objevu jsem došel jak už to většinou bývá úplně náhodně. Vím, mnozí asi namítnou, že zmíněnou oblast dobře znají a chodí sem od malička, na svou omluvu mohu snad pouze uvést, že nejsem z Brna.
Ještě donedávna jsem netušil, že sotva pár kilometrů od centra Brna, v oblasti nazývané Hády, se nachází úžasná, dechberoucí vyhlídka. K tomuto objevu jsem došel jak už to většinou bývá úplně náhodně. Vím, mnozí asi namítnou, že zmíněnou oblast dobře znají a chodí sem od malička, na svou omluvu mohu snad pouze uvést, že nejsem z Brna.
Jednoho slunečného dne vystoupím na konečné stanici MHD Líšeň – hřbitov, s úmyslem „trochu se projít“. Již dříve jsem si všiml, že je zde směrovník KČT (Klubu Českách Turistů) a tak sem se rozhodl, že vyrazím po některé značené turistické trase. Na výběr byly dvě možnosti, buď po zelené směr Hornek – vyhlídka, nebo po žluté směr Líšeň — Velká Klajdovka, opět přes Hornek, ale delší cestou. Název Hornek mě zanechal zcela chladným a to z jediného důvodu, nevěděl jsem o něm zhola nic. Z časových důvodů vybírám zelenou trasu a vyrážím.
Dnes se jednalo spíš o malou procházku, než o tůru, neboť vzdálenost k cíli a zpět má být dle údajů na rozcestníku 5km. Začátek trasy sleduje hlavní silnici směrem ven z Brna. Po cca 200 metrech míjím tabuli „konec Brna“ a po dalších cca 150 metrech odbočuji do lesa. Pochod je zcela nenáročný, k žádným komplikacím nedochází, značky jsou dobře viditelné, takže cesta příjemně ubíhá. Po 2,5 km se k zelené trase přidává žlutá a informace na ceduli uvádí, že k vyhlídce vzdálené 0,4 km vede značená trasa (žlutý trojúhelník v bílém čtverci). Chvíli se rozmýšlím jestli se neotočím zpět (čas mě opravdu velmi tlačil), ale nakonec zvědavost přeci jenom zvítězila. Asi za deset minut jsem na místě a to co jsem spatřil mě opravdu vyrazilo dech. Všude kam oko dohlédlo pouze lesem pokryté kopce, nerušené žádnou známkou civilizace. Jedním slovem nádhera. Zatajil sem dech a vstřebával jsem tu úžasnou atmosféru. Pak jsem vytáhnul svůj fotoaparát a pořídil jsem pár záběrů Bohužel slunce mi svítilo přímo do objektivu, což se negativně projevilo na kvalitě fotek. Fotografové ať mi prominou.
Zpátky to beru stejnou cestou po zelené, ale kdo chce může to vzít po žluté, ta je o tři kilometry delší.
Výlet se tedy vydařil, odnáším si krásný zážitek, na který budu dlouho vzpomínat.
Malebné skalní útvary prazvláštních tvarů, v nichž jsou vytesané tisíce obydlí, někdy nad zemí, někdy hluboko pod zemí. Můžete tam strávit týden a pořád byste objevovali něco nového, nikdy se nenabažíte.
Kapadocie, dva dny
Malebné skalní útvary prazvláštních tvarů, v nichž jsou vytesané tisíce obydlí, někdy nad zemí, někdy hluboko pod zemí. Můžete tam strávit týden a pořád byste objevovali něco nového, nikdy se nenabažíte. Kapadocie je sice turisty hojně navštěvovaná lokalita, ale ti se v ní ztratí jako jehla v kupce sena.
Bydleli jsme v Goreme v penzionu Kookaburra, který můžu za cenu 5 YTL/os.noc jedině doporučit. Nejvíc se nám líbila návštěva nějakého bezejmenného kostela v okolí Goreme (pravděpodobně Aynili nebo Firkatan, vstupné 1 YTL) a procházky v nesčetných liduprázdných údolíčkách. Hrad v Ushisaru byl slabší, i když se skvělým výhledem, podzemní město Derinkuyu za 10 YTL byl drahý špás. Pravda, sedm pater pod zem se člověk jen tak nedostane.
Malatya a Nemrut, dva dny
Vzhůru na Nemrut, horu bohů! Jenže jak? Jinak než krkolomně to nešlo. Tranzitem z Goreme do Kaysieri, odtud nočním busem do Malatye. Tu jsme prošli a kromě obřího trhu se sušenými meruňkami jsme neshledali nic zajímavého. Tedy kromě naprosté absence turistů – což je velké plus. Když jsme před šestou ráno procházeli probouzejícím se městem, všichni na nás koukali jako na zjevení a zvali nás na čaj. To se ví, že jsme neodmítli.
Z Malatye jsme vyrazili místním tranzitem už přímo na Nemrut. Kapacita devíti lidí byla dvojnásobně překročena, ale nikomu to nevadilo. Chlapík nás po přemlouvání a malému doplatku dovezl až téměř pod vrchol. Stihli jsme tak akorát západ Slunce, ale byl pro nás velkým zklamáním. Na Nemrut se totiž večer sjíždí turisté z širokého okolí, proto si to člověk moc nevychutná. Přespat pod širákem u vrcholu Nemrutu není problém, jen se musíte domluvit s místní vojenskou posádkou.
Ráno už to bylo mnohem veselejší – celý Nemrut jsme měli jen a pouze pro sebe! Byli jsme jak u vytržení, fotili jsme ostošest, a vychutnávali nádherné výhledy. Atatürkova přehrada v dáli připomínala zatopený Železný pas. Přešli jsme Nemrut na druhou stranu a předraženým tranzitem se nechali zavést do Şanliurfy, téměř milionového města asi 50 km od syrských hranic. Po cestě jsme zastavili u několika pamětihodností (římský most, římské nápisy, chrám z dob mithraismu = stometrový tunel ve skále) a nakonec i u Atatürkovy přehrady, jejíž hráz překonala všechna naše očekávání. Hjúdž.
Şanliurfa a Harran, dva dny
Hned po příjezdu jsme vzali hotel s klimatizací (bylo už celkem teplo, přes poledne skoro 45°C ve stínu) a vyrazili do města. Uprostřed města je významné poutní místo spojené s prorokem Abrahámem, Gölbaşi, které obklopuje nádherný park plný muslimských poutníků, jezírka s kapry a pevnost na skále. Zamířili jsme i do blízkých čtvrtí, kde nemůžete čekat nic než obyčejné obyvatele. Z místního bazaru už je cítit východ, dobře se tu smlouvá a na Evropana prakticky nenarazíte. Hlavně masná ulička je celkem maso, slabším žaludkům doporučuji vyhnout se jí širokým obloukem (stejně tak pracovníkům hygienické kontroly).
Druhý den jsme se vypravili do nedalekého Harranu, který je známý hned z několika důvodů. Žil zde prorok Abrahám, je to místo s jedním z nejstarších kontinuálních osídlení na světě, stojí zde ruiny nejstarší islámské univerzity na světě a v neposlední řadě tu jsou domečky podobající se včelím úlům. V okolí Harranu už začiná poušť, a taky pekelné vedro, ve kterém se bez vody nedá dlouho vydržet. Nakonec jsme navštívili ještě zdejší polorozpadlou pevnost, a pak to otočili. Jakože úplně. Harran, Şanliurfa, Istanbul a vzhůru k Černému moři.
Pár tisíc km v autobusech a v tranzitech, dva týdny v Turecku, pět dní na Pirinu, tři dny u Černého moře a cesta z/do ČR. Celkové výdaje asi 13 000 Kč na jednoho, po odečtení výdajů na Bulharsko asi 10 000 Kč.
Dva týdny v zemi s odlišnou kulturou, ale rozhodně ne v zemi zaostalé. Turecko je vyspělejší než jsme čekali, a přitom skrývá spoustu míst, kam se turisté moc nevydávají. Na každém kroku čeká nějaké překvapení, a když ne zrovna chrám nebo hora, tak příjemní a pohostinní lidé. Věřte nebo ne, stačí se tam jen vydat.
Šťastnou cestu!
PS: Za fotky děkuju především Cihlářovi, dále Pasinovi, Kubáčovi a Gazovi.
V radostné a veselé atmosféře vystupuje skupina po schodech ke kostelu. Zvědavě si mě prohlížejí, zvlášť když vidí jak fotím. Dalšího svatebního hosta už asi nečekali. Před vstupem do kostela téměř všichni, včetně ministranta odhazují cigaretové nedopalky a mlhou nikotinového oblaku vchází slavnostně k oltáři. Tam, oděn do fialově zbarveného ornátu se zvednutým límcem a krásnou mitrou na hlavě již čeká na snoubence kněz.
Svatba. Nejkrásnější den v životě dvou lidí. Do daleka znějící klaksony oznamující radost zamilovaného páru, okouzlující nevěsta zářící štěstím v kruhu nejbližších, chvějící se láskyplná „ano“, zlatem přislíbená věrnost a první manželský polibek prosycený něhou vzájemného odevzdání.
Svatba. Taková, jakou ji známe. Téměř vždy stejná. Téměř vždy vzrušující. Téměř vždy zasahující srdce kolemstojících. Možnost zdáli zahlédnout štěstí druhých, alespoň na chvíli znevšední naše vlastní životy.
Procházím uličkami starého Plovdivu, spalující žár poledního slunce zpomaluje mé kroky na minimum a tak vnímám typickou bulharskou architekturu do všech detailů. S obdivem prohlížím ručně malované ikony pouličních malířů a jsem vděčný za každý kout plný osvěžujícího stínu. Obklopen podmanivými tóny lidových písní unikajících z otevřených mehan, nechávám se unášet tímto romantickým prostorem jakoby z jiného času a víc srdcem, než očima, naslouchám starodávným kostelům, stromům a lidem.
Opojen krásou přicházím ke starým schodům stoupajícím pod korunami stromů ke krásně zdobené bráně. Památek už bylo dnes tolik, že klidné místo k odpočinku by v tuto chvíli bylo více než vítané. Za branou tuším vysněnou oázu a tak nutím své nohy pokračovat v chůzi směrem vzhůru. Zanedlouho se ocitám v jiném světě. Před turisty dobře schovaný mne svými bělostnými kameny vítá malý, arménský kostel. Na chvíli usedám na kamenné lavici před vstupem do jeho posvátného prostoru a vnímám pouze koncert cikád.
Nakonec vstupuji a jsem nemile překvapen. Starší žena za vstupními dveřmi mne upozorňuje, že z důvodu svatby, která zde za tři hodiny proběhne je zavřeno. Ale pokud prý mám zájem, mohu se na arménskou svatbu přijít podívat. Počáteční mírné zklamání vystřídala radost. Svateb jsem už viděl hodně a nejen u nás v Čechách, ale arménský svatební obřad ještě neznám.
Chvíli se motám okolo kostela a přemýšlím, jak strávím příští tři hodiny, ale nakonec mé kroky směřují do jedné maličké mehany a dopisuji deník.
V půl šesté odpoledne už ale nedočkavě stojím opět u kostela a vybírám si místo, odkud budu svatbu fotit. Jsem značně nervózní, protože jak se zdá, mezi okolní zástavbou ukrytý kostelík, není turisty téměř vůbec navštěvovaný a je velmi pravděpodobné, že tu kromě svatebních hostů budu pouze já.
Z mého zamyšlení mne vytrhuje sonáta svatebního troubení, která i když zatím v dálce, přesto oznamuje blížící se slavnostní kolonu. Nikde nikdo, pouze já, malý český človíček v oranžových krátkých kalhotách s batohem na zádech a důstojně vypadající arménský kněz, připravený požehnat mladému páru.
Už jsou tu! Velký Lincoln ladně přistál dole pod dlouhým schodištěm a z jeho útrob vyskakuje ženich v krátké košili a pomáhá vystoupit nevěstě. Tak nějak podvědomě se mi vybavují slova jedné písně:“…čistá víc než růže, bělejší než sníh, kdo krásnější být může, její půvab mít..“.
V radostné a veselé atmosféře vystupuje skupina po schodech ke kostelu. Zvědavě si mě prohlížejí, zvlášť když vidí jak fotím. Dalšího svatebního hosta už asi nečekali. Před vstupem do kostela téměř všichni, včetně ministranta odhazují cigaretové nedopalky a mlhou nikotinového oblaku vchází slavnostně k oltáři. Tam, oděn do fialově zbarveného ornátu se zvednutým límcem a krásnou mitrou na hlavě již čeká na snoubence kněz.
Ještě než stačili dojít k posvátnému světlu, oznamující Kristovu přítomnost, zastavil je kněz uprostřed chrámové lodi. Na dotaz, zda přistupují ke svatebnímu obřadu zcela dobrovolně, oba odpovídají téměř jednohlasně ano. Za zpěvu arménských modliteb jim oběma drží nad hlavou kříž. V tu chvíli přichází jeden z nejkrásnějších okamžiků. Oba snoubenci na pokyn kněze sklánějí k sobě své hlavy tak, že se vzájemně dotýkají. Nevěsta přitom zvedá své krásné hnědé oči ke svému milému a věnuje mu zamilovaný úsměv. On, celý rozechvělý bere její ruce do svých a něžně je tiskne. V tomto postoji, čelem k sobě a dotknuti hlavami, si slibují věrnost a lásku na celý život. Pak ženich nevěstě navléká zlatý prsten a oba se políbí. K mému překvapení nevěsta ženichovi prsten nedává. Jen doufám, že očekávanou věrností není vázána pouze ona. Pravděpodobně je to jen jeden z arménských zvyků.
Po obřadu všichni vychází před kostel, nechybí barevná rýže a šťastné úsměvy. Neustále cítím pohledy všech přítomných, jakési napětí visí ve vzduchu, ale protože všichni již odchází k autům, doufám že nebudu osočen ze špehování.
A víte jak to nakonec dopadlo? Těsně před usednutím do limuzíny ženich se svým svědkem přišel ke mně a začali se vyptávat kdo jsem, jak jsem se tam dostal a zdali vím, že to byla arménská svatba. Vyjádřili mi svoji radost, že jsem tam byl a mohl spolu s nimi sdílet jejich štěstí. Byl jsem z toho tak nervózní a překvapený, že jsem místo přání mnohého štěstí s nevěstou, popřál ženichovi šťastný nový rok. Ale z jejich reakcí jsem usoudil, že byli oba natolik zasaženi atmosférou okamžiku, že mé přeřeknutí ani nezaregistrovali.
V ruce jsem držel bonboniéru, když se v odjíždějící limuzíně stáhlo kouřové okénko, ze kterého se vyklonila usměvavá nevěsta a zamávala mi na rozloučenou. Stál jsem tam jako přikovaný, neschopen pohybu. Nohy sice byly v pořádku, ale srdce přetékalo emocemi. Daleko od domova, sám na cestě, jsem se stal součástí něčeho natolik osobního a soukromého, že veškeré mé smutky a stesk se rázem ztratily a zůstal jen pocit sounáležitosti s několika lidmi. Ještě před hodinou jsme si byli naprosto cizí, ale nyní nás spojil mystický okamžik společného prožitku.
Už je nikdy neuvidím, ale nikdy na ně nezapomenu. Občas se přistihnu při myšlence, jak jim to asi spolu klape, zda si stále rozumí a jsou šťastni.
A snad právě pro tyto zážitky, ty krátké, ale nezapomenutelné chvíle stojí za to cestovat. Někde v srdci víte, že všude jsme jedna rodina a ani rozdílné zvyklosti a kultura nemohou být překážkou cítit vzájemnou blízkost. Už to není ten Armén, Čech, nebo Bulhar, je to člověk. A v tento okamžik ten nejbližší, který Vám je dán.
Už jsem dávno doma, ale stále se nemohu zbavit malé nostalgie z toho, jak lehce se na cestě navazují přátelství. Uprostřed velkoměsta, mezi lidmi stejného jazyka je někdy člověk více sám, než tisíce kilometrů na kteroukoliv světovou stranu. Tak snad zase někdy příště, kdekoliv, zjistím, že jsem i tam docela snadno doma.
