Nevážně vážně

Nemám rád podzim. Není to tím, že by mi nějak zásadně vadil déšť, který k podzimu neodmyslitelně patří (i když to neustálé čištění brýlí mě pěkně štve), nebo to bláto (takový fotbálek v bahně má totiž svoje kouzlo). A vítr, který fouká ze strnišť, cuchá neustále můj (téměř) dokonalý účes, se dá použít k pouštění draků (což může být také dobrá zábava (pokud se drak, se kterým se děláte dva týdny, neutrhne a nerozhodne se ochutnat trochu té báječné a úžasné svobody)). Podzimem zbarvené stromy jsou jedním z nejhezčích úkazů v přírodě (nejhezčí úkaz v přírodě jsem samozřejmě a bez debat já sám) a procházce po zalesněných kopcích naší krajiny ve slunečném podzimním dnu se jen tak nějaká jiná procházka v jiném než slunečném a podzimním dnu nevyrovná.

Tak teď mám počítač. Sláva, konečně jsem slezl ze stromu a koupil si to zázračnou věc, bez které s dnes nikdo neobejde. Chtěl jsem ho, původně, proto, abych na něm mohl psát své velice zajímavé práce do školy a taky aby Milan dostával ty moje né už tak zajímavé články rovnou v .txt. Jeho radost z mého né tak zajímavého článku vždycky rychle opadla, když viděl jak hrůzným způsobem je opět napsaný. A to jsem se třeba i moc snažil. Chtěl jsem počítač starý levný, prostě pouze plnohodnotného zástupce stroje psacího. To se mi na(ne)štěstí nepovedlo…

Počítám, že každý z vás už prožívá jaro plnými doušky, cestuje (o tom tady píšem),
jezdí na motorce, sportuje nebo jinak si užívá světa. Přijde vám to taky tak divný,
jak si ti naši lidi pořád na něco stěžujou, na něco nadávaj,
jak kvůli něčemu neustále brečej? A přitom by měli být šťastní,
že můžou být tak šťastní. Vždyť na světě je tolik lidí, kteří by šťastní chtěli být a nemohou…

Když jsem jel ve čtvrtek vlakem domů, stál jsem u otevřeného okna a cítil jsem…

Až jaro je pro mě totiž začátkem nového roku.
Proč začíná rok 1. ledna, když ještě „dojíždí“ zima.
Není symbolem počátku něčeho nového a snad lepšího právě Jaro?
Není to jaro, kdy se všechno probouzí a ožívá.
A není Zima parádním zakončením roku?
Opravdu by mě zajímalo kdo a kdy to takhle rozhodl.
A hlavně jaký k tomu měl důvod.
Třeba to někdo ví.

V článcích autorů cestovatel.cz se často objevuje slovo „dobrodružství“, což není nic zvláštního, problém je však ve významu slova. Původní význam byl trochu posunut a bylo by nedorozumění, kdyby se myšlení čtenářů neposunulo stejným směrem…

Před každou dlouhou i krátkou cestou po zemích blízkých, vzdálených i
vzdálenějších probíhá akce s krycím názvem „křeček“. To se nakupuje jídlo
různě chráněné proti nepříznivým vlivům při cestování a strká se různě po
batohu, aby se ušetřilo co nejvíce místa…

Kousek od mého domova je les. Jako malej jsem tam chodil si hrát a zažívat různá dobrodružství. Měl jsem na to speciální tričko se Sandokanem, jako malýmu mi to tam připadalo hrozně divoký. Měl jsem pozorovatelnu u skalky, tajné stezky a vůbec všechno co potřebuje pán džungle. Byla tam místa, kam jsem se bál vkročit i místa, kde jsem byl rád…

Vracel jsem se, času akorát na dojítí na vlak, batoh na zádech, vedro a silnice
do hroznýho kopce. Uhnul jsem projíždějícímu autu a dál se ploužil nahoru.
Favorit však asi 20 metrů přede mnou zastavil…

Tentokrát to bylo úplně jinak, než když jsem nestopoval poprvé, ale dostalo mě to ještě mnohem víc. A proto o tom zase musím napsat. Cílem naší devítihlavé výpravy bylo jedno tábořiště kousek od vesničky Valdov, nedaleko Nové Páky. Proč jsme chtěli strávit víkend zrovna tam, to už je jiná pohádka. Důležité je, že z České Třebové do Nové Páky je to cesta nejen dlouhá, ale (a to hlavně) velmi drahá. Plán naší cesty se tedy příliš neohlížel na délku časovou, ale spíše na délku traťovou, protože jen ta má vliv na výšku finanční. Proto jsme nejeli po hlavní přes Pardubice, ale po nétakhlavní přes Týniště. Další důležitou věcí ve vyprávění by asi mělo být to, že jsme zvolili poslední možný vlakový spoj Česká Třebová-Nová Páka. Každý už asi ví, že se nám do stanice určení dojet nepodařilo. Naše cestování po cestách železného oře skončilo ve stanici Jičín, asi v deset hodin. Samozřejmě večer. Podle mapy, kterou naštěstí na nádraží měli, to bylo tak 15 až 20 kilásků. Po silnici.
Než jsme se připravili na pochod, bylo půl jedenácté…