Rubrika: Nevážně vážně

I přes svou na první pohled zřejmou chatrnou fyzickou kondici jsem se rozhodl, že příjmu pozvání a pojedu na víkend na běhací lyže do Jizerských hor. Říkal jsem si, že něco vydržím a ten plánovaný celodenní horský výlet mě nemůže a nesmí vyvést z míry (a ani z petra, filipa, jardy, nebo kohokoli jiného). Že už jsem zažil něco akcí, které se tvářily drsně a slibovaly fyzické zruinování všech účastníků a nic z toho nebylo (teda jednou vlastně jo). Jestli teď někdo čeká, že napíšu jak jsem se trápil a plival krev, nikomu a ničemu nestačil, že jsem se ztratil v husté mlze, nebo že jsem sice dojel, ale někomu na mohutných zádech, nebo to bylo všechno, co jsem ten den (a následující měsíc) zvládl, toho zklamu, protože nic takového se nestalo. Pravda, trochu jsem to čekal. Stalo se však něco (naštěstí až v závěrečných kilometrech), co mě přinutilo skřípat zubama a vehnalo mi slzy bezmoci do očí (tak, jak by to fyzická námaha nedokázala). Nikdy mě nenapadlo, že široce uznávaná moudrost (se skutečně univerzálním používáním) „kdo maže, ten jede“ není vždycky úplně pravdivá. Nenamazat jsem si z respektu právě před touto moudrostí nedovolil. Namazal jsem a jel, jel, jel, jel a najednou nejel. Najednou jako kdyby mi někdo v nestřežené chvíli (po pádu by to asi šlo, to se sbírám dlouho) na skluznice nalepil tulení pásy, ale proti srsti. A tak jsem už jen šel, až do konce výletu. Ta moudrost by se asi měla upřesnit, aby si zalyžovali i ti v lidová moudra úplně důvěřiví jako jsem já.

Chumelí a chumelí a sněhu pořád přibývá. Lyžaři se radují, děti se radují, řidiči nadávají, zkrátka zima jak má být. To je zima kterou mám rád. Přesto nechci psát o zimě. Chci psát o tom, že když tolik sněhu s příchodem jara začne tát, rychle tát, naplní naši blízkou Pastvinskou přehradu spoustou vody. A naplní ji velmi rychle. A co s tou vodou naši přehradníci udělají (velmi rychle)? Začnou ji vypouštět. Velice správně. Totiž když se taková přehrada vypouští, v korytu pod ní je více vody než normálně (to je celkem logické) a z říčky, kde normálně loď drhne a k brodění stačí vyhrnout kalhoty nad kotníky, se stává ta správná divočina (pravda, spíš taková divočinka, ale stačí), která bere všechno a všechny (na báječnou projížďku pěnivými peřejemi). Nechci tím nic říkat a někoho k něčemu nutit, ale myslím si, že pomalu nastává ten správný čas, abys MILANE opravil (nebo nechal opravit) tradiční výsadkové čluny sovětské armády nesoucí na zádi hrdý nápis Lisianka (samozřejmě v azbuce!), které jsi loni při svých divočárnách téměř zničil. Nerad bych to vypouštění propásl. Tak a teď se rozloučím zimním vodáckým pozdravem: VÍC SNĚHU!!!!!

Začalo zkouškové. Opět. Nedávno jsem přišel na moc zajímavou věc. Neměl jsem zrovna (kromě učení) nic na práci a to pak přicházím na samé zajímavé věci. Totiž vždycky když se učím na zkoušku a nezáleží jestli je to týden nebo jen dva dny, rozvrhnu si čas tak, abych to všechno akorát stihnul. Ta zajímavá věc je, že ať to dělám jak to dělám, večer před zkouškou vím naprosto přesně, že kdybych měl ještě jeden den navíc, stihnul bych se naučit tak, abych mohl být úplně klidný. Divný, co?

Já se celkem snažím dělat dobré skutky. Když vidím nějakého staříka (myslím opravdového staříka a ne nějakého šedesátníka v rozpuku mládí a síly), neberu žádné ohledy na svou chatrnou a věčně unavenou tělesnou schránečku a pustím ho sednout. Tedy nabídnu mu své místo (pokud jsem si zrovna náhodou nekoupil jízdenku [nebo pokud jsem si tu náhodou koupenou jízdenku náhodou neoznačil], protože to se mi z toho místa moc nechce). Většinou to staříci s úsměvem na bezzubých tvářích vděčně přijmou a ztěžka dosednou na předehřátou sedačku. A mne na chvíli (než mě únavou začnou bolet nohy) zaleje nádherný pocit právě vykonaného dobrého skutku.

Co mě však může nasrat je, když stařík nabídnutým místem pohrdne. Nedávno jsem nabídnul takové pěkné, předehřáté místo jedné opravdu vetché stařence. Odmítavým a pohrdlivým gestem mne usadila zpět. Ne však proto, že by vystupovala na další zastávce. Ne. Jela pěkně dlouho, dokonce déle než já. Jednou rukou se tak tak držela madla, druhou hole, v zatáčkách to s ní házelo, šedivé vlasy jí vlály ve větru (to jsem si tak trochu vymyslel) a smála se jako šílená (to jsem si také vymyslel). Nevím, jestli si ta paní něco dokazovala, nebo se jí jenom tak špatně ohýbaly nohy v kolenou, ale pro ostatní pozdějipřistoupivší cestující jsem vypadal jako hulvát, který neví, co se vůči starým lidem sluší a patří a jen jsem čekal, kdy mě někdo (zase) seřve.

Dříve, vždy když Pámbů dal a napadlo jen trochu víc sněhu, jen těžko jsem odolával hlubokým závějím a místo prošlapanými cestami jsem se brodíval sněhem. Připadalo mi to strašně dobrodružný. Viděl jsem se jako velký polárník a dobyvatel pólů severních, jižních, ale i východních a snad i západních. Myslel jsem si, že musí být ohromná zábava celý den se tak brodit, občas zapadnout po pás (a občas nakrmit psi a navoskovat lyže) a přitom se nebát, že budu od polárního přemrzlého sněhu skrznaskrz promočený (jako jsem byl vždy, když jsem si hrál před barákem ve sněhu, který už byl ve stavu tání nebo ve stavu natavení blízkém).

Byly to představy skutečně mylné. Teď už to vím. Ne, nevrátil jsem se z cesty za polární kruh, ani jsem nezažil něco podobně zajímavého a dobrodružného. Pouze jsem se vrátil z jednoho třínočního (tedy čtyřdenního) vandru po zasněžených krajinách českých. Abych své dětské fantazie uviděl jako opravdu jen pouhé fantazie, stačil jeden desetikilometrový úsek po neprošlapané červené turistické značce velmi zasněženým lesem. Tíha batohu a OSP (odpor sněžné pokrývky) vznikající při každém kroku mě vyčerpávaly nejen fyzicky, ale také psychicky, když jsem věděl, že šance odpočinout si není (nebylo kam se posadit ani kam položit batoh, aby ani jeden z nás nezačal okamžitě provlhat) a několik nejbližších kilometrů ani nebude.

Ne, polárníkem být nemůžu (a ani nechci).

Ve městech už je všechno nazdobeno, na stromech nahusto svítí světýlka různých velikostí, všude je to samá hvězda, samý stromek, teď ještě do toho ten předvánoční (s)hon na dárky a na všechna, alespoň trochu kaprovitá zvířátka. Vánoční koledy znějí ulicemi a vůbec každý mluví jen a jen o vánocích. Né, že by jsem byl nějak zaujatý proti vánocům a vánočním časům, to vůbec ne. Ani vánoční atmoška mi v zásadě nevadí. Problém je v tom, že přes veškeré a každoroční vánočnínáladunavozující snahy na mě ta pravá vánoční nálada padne až tak v půlce ledna. Ona se totiž nenechá navodit uměle. Většinou stačí, abych přijel ze školy, byla tma, spousta sněhu, padaly macaté vločky a v ulicích žlutě svítily lampy.

Jako správný student se snažím naplňovat odkaz Jana Amose Komenského o cestování jako nedílné součásti vzdělání. Jednak mě to fakticky baví, ale taky jsem zjistil, že když člověk pozná cizí kraje, lidi a zvyklosti, pozná teprve zemi svoji a hlavně sebe.

Protože cestování je dosti nákladná záležitost, cestuji jak jen to jde. Spím pod stanem, jezdím nejlevnějšími dopravními prostředky, stopem nebo chodím pěšky, jídlo tahám z domova a tak. Je to sice větší dobrodružství, ale přeci jenom bych byl rád, kdybych mohl skočit na letadlo a odletět třeba do Peru. Tam si půjčit auto a odjet do hor. To teprve jsou kraje, které pořádně rozšíří obzory.

No zanechme bezvýznamného snění, protože je tu jedna reálná možnost jak si trochu zacestovat. Možnost, která mi nedává spát od té doby co jsem o ní slyšel. Pravda, musel bych pro to něco udělat, hlavně něco (nejspíš několikrát) podstoupit, ale určitě by to stálo za to.

Slyšel jsem totiž, že Miss World získala jednoroční, úplně volnou jízdenku po celém širém světě…

Konec roku, to je spousta věcí, které se tváří strašně příjemně a mile, ale ve skutečnosti to je jen hrůza a děs.

Všechno začíná sněhem. Hurá, máme tu první sníh, volají všichni. Dětí vytahují (pětihlavé) saně a důchodci nedočkavě oprašují důchodky. Když se však podíváme skrz mlhu radovánek, uvidíme kilometry neprůchodných a neprůlezných chodníků, okna počmáraná dědkem Mrázkovým, zpoždění vlakových souprav, když nejvíce spěcháte (ale i když nespěcháte) a všechny zkratky dokopcovky úplně na kost zledovatělé.

Pokles teploty je užitečný pro všechny krasobruslaře, rychlobruslaře, kačenkáře, hokejisty a jiné amatérské sportovce používající výhody otevřených kluzišť, ale pro nás obrýlené (nesportovce), to je nervy dráždící období, kdy vidíme ještě méně a ještě řidčeji (a řiťčeji) než obvykle, takzvaně prd.

Snad už není nikdo, kdo by věřil, že vánoce jsou chvíle pohody a klidu. Každý snad zná to divoké uklízení, shánění kaprů a strojení (zbytečně zabitých) stromů a keřů. A jak by bylo jednoduché, kdyby každý dával dárek jen a jen sobě…

Silvestr by nemusel být tak hrozný, kdyby se nám nesnažil představovat (a letos obzvlášť) jako super významná událost, kterou musí všichni na super místě super oslavit super pyrotechnikou a se super lidmi, jídlem a pitím. Stejně se dobrá většina národa jenom obyčejně (a vůbec ne super) vožere jako prase.

Ale co, sláva blíží se nám konec roku! A čím dřív začne, tím dřív skončí.

Naplánovali jsme s kamarády výlet. Má být přímo do lůna divoké přírody Labských pískovců a abychom zažili nějaké to vzrůšo, dobrodružství a jiné divočárny (však to všichni znáte), uskutečníme ho o vánočních prázdninách. A že vyrazíme hned po kapříkovi, aby ani hodina nepřišla nazmar a my tak nepřišli o nějaké dobrodružství. Když jsme to plánovali, svítilo slunce, nebe bylo jak jinak než nebesky modré, stromy se potily a odhazovaly listy a srnky chodily ještě jen tak, až necudně, nalehko. My jen leželi na nějaké vyhlídce, před očima zasněženou a opuštěnou zimní krajinu, večerní ohýnky, a vůbec idylku zimního vandru, na který jsme se už pomalu začínali těšit.

No, včera jsem se kamarády viděl zase. Mráz, o půl páté tma jak v pytli, promočené boty, vyhřátá chata jako splněný sen a srnky nabalené v zimních kožiších provázely naše setkání. Plánovaný vánoční výlet by mohl utrpět, kdyby se o něm začalo mluvit. Dělali jsme jakoby nic a raději jsme se bavili kam pojedeme v létě. Pro jistotu.

Tak mi konečně začala škola. Po třech měsících parádních, ničím a nikým nerušených prázdnin mi začala škola. Mám první týden za sebou a už i ten jsem musel zkrátit. Nudil jsem se a nic mi nepomohli procházky městem, povídání se spolužáky, návštěva antikvariátu s následným čtením knihy, ani nákup a příprava jídla. Nudil jsem se tak moc, že jsem ve středu večer jel domů. Doma mám spoustu práce (která mě samozřejmě baví, protože jinak bych domů rozhodně nejel. Mám-li si vybrat mezi prací, která mě nebaví a nuděním se, které mě taky nebaví, vyberu si samozřejmě nudění, které mě sice nebaví, protože práci, která mě nebaví, mám k smrti nerad), kterou mohu dělat jenom doma, spoustu zábavy, která je taky jenom doma (a okolí samozřejmě) a vůbec doma je doma. Nerad bych, aby to vypadalo, že mě nebaví býti studentem. Naopak to je právě to, co mě baví. Mě prostě jenom nebaví trávit svůj čas na kolejích. Jakožto nepijec mám všechny večery volné a tak se nudím. Nudím. Nudím. A přitom by stačila taková maličkost, jednoduchá a snadná věc, která by všechny moje problémy vyřešila. Prostě by stačilo, aby v mém městě, v České Třebové, byla vysoká škola (s oborem, který by mě zajímal a na který by mě vzali -samozřejmě).