Nevážně vážně

Pro některé je legendou Divokého západu. Podle jiných názorů to byl
vychloubačný zabiják bizonů, který nejdřív zabíjel a potom
vykořisťoval americké indiány.

Černá magie působí na lidi jako magnet. Vždy se o ni zajímali a
jistojistě se zajímat budou. Magie se obecně dělí na magii černou, která
má uškodit konkrétnímu člověku a magii bílou, která se zabývá spíše
léčitelstvím.

Před nedávnem se na tomto serveru objevil zajímavý článek, zpověď „Proč cestovat“. Autor v připojené diskuzi poznamenává: „…víš, mě třeba u různých cestopisů až tak nezajímá, kdo co viděl, to si mohu najít v kterémkoliv průvodci, ale spíš mě láká se dozvědět, co ten který člověk prožíval…“, což mě přimělo sepsat následující text, takové malé podobenství jedné galerie s jedním lidským životem.

Nic, žádná i ta nejkrásnější památka světa či přírodní scenérie, kterou můžete objevit se nevyrovná dobrodružství objevování zákoutí duše Vašeho milého. A tak jsem v jednom maličkém chrámu vysoko v horách stál a vnímal svoji samotu silněji než kdy jindy. S bytem, autem a lednicí plnou jídla jsem vlastně v tomto světě bezdomovcem. V tu chvíli jsem si uvědomil, že náš vztah s přítelkyní minimálně od určité doby tímto domovem nebyl a že není kam se vracet. Tento domov, mne teprve čeká. Snad.

Údery tympánů z Radůze a Mahuleny zněly nepřetržitě z reproduktoru onoho kalného rána dne 14. září 1997. Tklivé, pochmurné akordy zarývající smutek do srdcí milionů znamenaly jediné. Zemřel. Zdálo se, že se zastavil čas, že není proč se stydět za slzu na tváři ženy i muže. Odešel muž, ztělesněný symbol – taková byla slova nekrologů po úmrtí T. G. Masaryka.

Milý příteli, se zájmem jsem vyslechl Tvé povídání o nových výzkumech. O tom, jak vědci zkoumají zbytky tkání tvorů, kteří žili před mnoha tisíci či miliony let. Vyprávěl jsi mi, jak věda objevila, že nositelem informací je DNA, ona podivuhodná kyselina deoxyribonukleová, jak ji vědci pojmenovali. Vyprávěl jsi mi o tom, jak na vědecké poznatky navázaly úvahy o tom, že snad, jednou by bylo možné tyto zbytky tkání oživit, nechat buňky množit a vyvolat opět do života celého původního tvora, jehož zbytky se uchovaly. Věda je ale střízlivá a fantazie bezbřehá.

Dne 14. května 1991, jsme téměř u cíle několik tisíc kilometrů dlouhé cesty ze Salt Lake City v Utahu. Poslední přenocování před cílem. Přejeli jsme hranici z Yukon Territory v Kanadě a jsme na Aljašce a o cestě jsem tehdy napsal: Nepřehlédnutelná dřevěná deska u cesty oznamuje, že se blížíme ke vjezdu do „Campground Deadman Lake“. Jako všechny předešlé i tento je sice otevřen, ale mimo provoz, na turistickou sezonu je příliš brzo.

Při pohledu na více či méně zachovalé zříceniny antických měst si těžko představujeme, jak vyhlížela tato města v dobách svého rozkvětu. Je možné rekonstruovat jednotlivé budovy či chrámy případně nakreslit jejich někdejší podobu. Nelze ale oživit ulice, chrámy a města v někdejší živé podobě.

Náměstí, uprostřed pomník, socha, sloup, kašna, vodotrysk, zeleň, záhony a květy, stromy a lavičky. Jaký to protiklad, armáda, zbraně a park.

Na jedné straně vždy dominanta, katedrála, mohutnější, než vše ostatní kolem. Symbol moci, vynucené víry, přitahující pohled každého, nechť přichází z kterékoli strany.

Není snad možné, aby chlapce neokouzlilo čtení o Divokém západě, o koltech nízko u pasu, o stádech dobytka a o Indiánech. Snad o něco později přistoupilo okouzlení o dalekém severu, o psích spřeženích, drsných mužích, kteří se vydali za štěstím a bohatstvím, ale i za dobrodružstvím na Klondyke, za vidinou zlata. Nebyl jsem jiný, jen vidina zlata, vyrýžovaného z potoka byla tak neskonale daleko, jako jiné planety. Uložil jsem hluboko tuto touhu, usednout někde na břeh potoka, kdesi na Aljašce nebo na břehu Králičího potoka a propírat na pánvi nános s nadějí, že se nakonec cosi zatřpytí a odmění mne za námahu.