Úryvek z knížky Na kole v říši Inků
Probudili jsme se do slunečného, ale mrazivého dne. Rána na Altiplanu bývají velmi chladná – teploměr zde klesá hluboko pod bod mrazu. Ve výšce zhruba 3 500 m.n.m. se není ani čemu divit. Laďa překvapivě tuto noc pohrdl naší skromnou plátěnou ložnicí a strávil noc pod širákem. Byl to od něj opravdu hrdinský čin, ráno se ale vůbec netajil tím, že taky poslední. V těchto podmínkách může nocování ve volné přírodě být docela pěkně drsňácké – mnohdy jste rádi, že už je ráno. S východem slunce se rychle oteplilo a my vyrážíme dál, směr Cuzco.
Zatím jedeme po asfaltu a libujeme si, jak to dnes pěkně utíká. Tato silnice, která vede z bolívijského La Paz do někdejšího hlavního inckého města Cuzco, patří mezi těch několik vyvolených silnic v Peru, jenž se, alespoň z části, dočkaly asfaltového povrchu. Opravdu ale jen z části. Za chvíli totiž rychlý povrch skončil a začalo něco, co jsme v Peru ještě nepoznali. Prašná kamenitá cesta, to pro nás nebylo nic nového, ale cesta v rekonstrukci – tak to jsme tedy zírali. Těžké stavební stroje cestu doslova vyorávaly a hluboké brázdy připomínaly spíše lán pole, než hlavní silnici. Zda cestu rozšiřovaly nebo zpevňovaly nám v tu chvíli bylo úplně lhostejné, pro nás to znamenalo pouze jedno – i z kopce jsme museli dřít jak mezci. Naše plně naložená kola se totiž v nezpevněném povrchu bořila jak noha v čerstvě napadaném sněhu a zanechávala za sebou křivolakou stopu, za kterou by se u nás nemuseli stydět i ti největší opilci, vracející se na kolech ráno domů.
Po hodině „školy smyků“ jsme přijeli do vesnice, kde rekonstrukce končila a najeli jsme na „starou dobrou“ kamenitou cestu. Protože se blížilo poledne a podle mapy bychom do další vesnice mohli dojet až někdy k večeru, zastavujeme na oběd. Zaparkovali jsme u omšelého stavení s nápisem BAR a chtěli vejít dovnitř, když najednou u nás smykem zastavilo policejní auto. „Buenos dias!“, ozývá se z otevřeného okénka. Odpovídáme stejným pozdravem a tím jsme s plynulou konverzací skončili. Policajt na nás spustil lavinu slov, nerozumíme ani slovo. Snad jakoby mluvil rusky nebo co. Na Peruánce taky moc nevypadá, spíš na Evropana. Znalostí španělštiny jsme sice dvakrát nezářili, ale tady jsme pouze rozuměli, že jsou nějaké problémy. „Abla usted despásio!“, prosíme ho, ať mluví pomaleji. Ale kdepak, nebylo možné jej zastavit. Zdálo se nám, že ten člověk nám chce říci něco moc důležitého. Dáváme mu tedy do ruky kapesní slovník, ať se alespoň nějak domluvíme, vzápětí vytahujeme i mapu. Když jsme společně z jednotlivých slov poskládali věty, dozvídáme se závažné varování: „V tomto úseku nenocujte! Za každou cenu musíte do setmění dojet do Marangani, jinak vám hrozí velmi vážné nebezpečí přepadení bandity! Spěte v hotelu!“ Tak tohle je vážná věc. O teroristických organizacích jsme určité informace měli už z domova a nebyly moc příjemné. Věděli jsme, že jsou například schopni zajmout celý vlak, či autobus. A několik cyklistů – není třeba dál domýšlet. „Gracias!“, děkujeme za špatné zprávy. Policajt nastartoval a už chtěl odjet, ale ještě se zeptal, odkud jsme. Odpovídáme námi mnohokrát vyřčenou španělskou frázi: „Jsme z České republiky, Evropa!“. Jeho tvář překvapivě roztála. „Já jsem z Ukrajiny!“. Motor zaburácel, přední kola se protočila v písku a auto zmizelo v oblacích prachu. Ještě chvíli jsme nechápavě koukali tím směrem. Vida, tak přece Rus! Ta jeho „bledá“ tvář se mi hned nezdála. Kdyby to řekl hned, možná bychom si lépe popovídali rusky. Ačkoliv… Co si budeme nalhávat, už je to taky pár let, co jsme opustili školní lavice.
Během oběda zvažujeme naše možnosti. Hm, dojet do příští vesnice… To se lehko řekne, ale Marangani je vzdálená 46 km, navíc přes průsmyk ve výšce 4 300 m.n.m.! Převýšení se sice nezdá nijak tragické, ale kopec to je. Navíc ta kamenitá cesta. No jo, ale když nepojedeme, co tady budeme dělat? Strávit celé odpoledne v téhle vesnici? Stejně bychom museli někde zajistit nocleh. Teď je poledne, to by se dalo zvládnout. „Jedeme! Přece nejsme žádní poseroutkové!“, zněla naše jednoznačná odpověď.
Po obědě okamžitě vyrážíme. Ale znáte to, když moc chcete, všechno je proti vám. Hned za vesnicí se zvedl silný vítr. A hádejte, kterým směrem foukal. Ano, přesně proti nám. Nepříjemné, ale jedeme dál. Rychlost jízdy je velmi nízká, navíc už pomalu nabíráme výšku. Začínáme si uvědomovat, že tato etapa bude asi hodně napínává. Vítr je opravdu protivný. A toho prachu! Jezdí zde hlavně nákladní auta a autobusy, tím pádem se ukrutně práší. Blížící se auta jsou vidět už z velké dálky, mračna zvířeného prachu zde mají skoro stejný efekt, jako indiánské kouřové signály. Poprvé jsem na prášící se auto zareagoval docela přirozeně, tak nějak evropsky – zatajil jsem dech. Hrůza! Jako kdybych zapomněl, že v této výšce kyslíku moc není a nelze jím takto lehkomyslně plýtvat. A ještě ke všemu do kopce. Těch pár vteřin, než auto projelo a hustá prašná clona trochu prořídla, se dalo lehce vydržet. Ale potom! Plíce nebyly schopné kyslíkový dluh dohnat. Musel jsem okamžitě zastavit a těžce popadnout dech. Prach neprach, hlavně zhluboka dýchat. Připadal jsem si jako potápěč, kterému ve velké hloubce dojde kyslík a z posledních sil se vynoří nad hladinu. Další auta už mně na hruškách nenachytala, raději jsem vždy preventivně zastavil. Tak trochu škodolibě mně potěšilo, že kamarádi podobnou zkušeností prošli také. Proti prachu jsme sice ve výbavě měli respirátory, jenže použít je při jízdě do kopce by znamenalo dýchat trvale na poloviční výkon. To už nám byl milejší ten prach.
Jen velmi pozvolna stoupáme vzhůru, nepřetržitě fouká a cesta není zrovna nic moc. I zde jsou totiž některé úseky v rekonstrukci – opět si chvílemi připadáme, jako kdybychom jeli po čerstvě zoraném poli. Čím dál nervózněji pohlížíme na hodinky a sledujeme ujetou vzdálenost. Blíží se už čtvrtá hodina a vrchol stoupání je v nedohlednu. Poslední známky civilizace jsme viděli asi před hodinou a půl, kdy jsme minuli jednu bezejmennou osadu, sestávající z několika málo chýší. Pak už jsme nepotkali nikoho, ani dělníky či stavební stroje. I provoz utichl. Co když tady nahoře budeme muset nocovat? Hrozí nám opravdu tak vážné nebezpečí? Zatím si tyto chmurné myšlenky necháváme každý sám pro sebe a šlapeme dál. Je pravda, že už za hodinu zapadne slunce a během ani ne půl hodiny bude absolutní tma, ale teď je teď. Musíme dál, kam to až půjde!
Krátce po půl páté zastavujeme na vrcholu stoupání. Pustý průsmyk, žádné výhledy, jenom vpravo nahoře vidíme sněhové pole. Čím více se blížíme k městu Cuzco a tím pádem i k bájnému Machu Picchu, krajina očividně dostává jiný ráz. Žádná poušť, jak na jihu Peru, ale sem tam zelený svah – fakt krása… Moc se tady nezdržujeme – pár snímků, teple se obléci, nasadit helmy a rychle pryč. Je nám jasné, že za půl hodiny nemáme šanci dojet až do Marangani, ale časovou tíseň si teď raději moc nepřipouštíme a pádíme dolů. Cesta je široká, žádné hluboké srázy, moc nebrzdíme, kola uhání dolů jak utržená ze řetězu. Začal nerovný souboj s časem. Cesta nás však opět překvapila – nenadálá vysoká roleta proměnila naše řídítka v roztřesenou sbíječku a div nám nezlomila zápěstí. Prsty jen instinktivně nahmataly brzdové páčky a křečovitě je tiskly k sobě. Sotva jsme však kola ustálili, najeli jsme znovu na krásný rychlý povrch. Na displeji budíku opět naskočily vyšší cifry. Vzápětí další roleta, znovu prudké brzdy. Do háje! Kdyby aspoň byla včas vidět! U páté rolety rezignujeme – nebrzdíme. Teď už není čas na city, je pět hodin, stmívá se, musíme dolů. Případné místo na spaní bychom tady stejně nenašli. Nijak se nedomlouváme, každý ví, o co jde. Kola víc letí vzduchem, než jedou. Brašny se třepou, jak nudle na vidličce, jakoby se každou chvíli měly rozstřelit do všech stran. Hodina pravdy udeřila: jestli kola tuhle bláznivou jízdu vydrží, pak už všechno. V jednom okamžiku jsem se stačil podívat na budík. Proboha, padesátka! Ihned zpomaluji. Vzápětí slyším žuchnutí. Krucinál! Batoh jsem na zadních brašnách neměl připevněný až tak precizně a teď se mi to vymstilo. Koho by taky napadlo, že v Peru budeme závodit ve sjezdu. Smykem zastavuji a ještě vidím, jak se batoh za mnou v dáli kutálí ve zvířeném prachu. Pokládám kolo do písku a běžím pro něj. Dávám si ho raději na záda, tam může spadnout jedině se mnou. Zůstal jsem teď úplně sám, kamarádi upalují ostošest, ani neměli možnost moje zastavení postřehnout. Okamžitě roztáčím pedály a jedu za nimi. Za zatáčkou stojí dvě mužské postavy, při míjení jsem na ně letmo pohlédl. Tedy, potkat je za tmy bych opravdu nechtěl. A vůbec, kde se tu vlastně vzali? Vždyť široko daleko nebylo žádné stavení, ani auto jsme dlouho nepotkali!? Stmívá se, raději moc nepřemýšlet, dolů, honem dolů!
Dojíždím své kamarády a současně se pod námi objevuje vesnice. No ale…, tohle přece ještě nemůže být Marangani, tak rychle zase nejedeme! Sjíždíme do hlubokého údolí, slunce už dávno zmizelo za vrcholky hor a v domech se rozsvěcují svíčky a petrolejové lampy. Před vesnicí vidíme po levé straně tábor silničářů. Míjíme bránu, po zuby ozbrojená hlídka se samopaly v ruce nás mlčky pozoruje. Zdá se, že zdejší kraj je opravdu drsný. Ten „ukrajinský“ policajt dobře věděl, o čem mluví. Pomalu projíždíme malinkou vesnicí. Cesta je zde obzvlášť rozbitá, některé úseky spíše připomínají říční brody. Dokonce tu mají i objížďky. Dopravní značka Začátek obce před vesnicí nebyla, takové „zbytečnosti“ v Peru nepotřebují, ale i tak je nám jasné, že v Marangani ještě nejsme. Za vesnicí už vjíždíme do absolutní tmy. Dnešní etapa začíná gradovat, do smíchu nám moc není. Marangani však nemůže být daleko, určitě to zvládneme. Ono taky hledat teď za tmy v neznámém hornatém terénu místo na spaní a navíc ještě baterkou na sebe upozorňovat by nebylo zrovna rozumné. Pokračujeme dál. Jenže zkusili jste někdy jet za tmy na kole po polní cestě, kterou neznáte? A s těžkými brašnami? Na asfaltové silnici není co řešit, bílá čára vás krásně naviguje. Ale tady? Když nevíte, kde je příkop, nevidíte před sebou díry ani kameny, tudíž si ani nevšimnete si, že najednou je třeba objížďka, pak je to hra pro silné nervy. Oslní-li vás dálková světla, musíte zastavit a doufat, že nestojíte uprostřed cesty. A to nemluvím o potulných psech, kteří se zničehonic vyřítí z neprostupné tmy a sápou se vám po noze zrovna ve chvíli, kdy máte plné ruce práce s ovládnutím svého stroje. Zbývalo jen, aby se před námi objevila temná postava s puškou v ruce. To už bych se asi vážně smíchy neudržel. V takových vypjatých situacích si často sami sobě nadáváte a říkáte si: „kdybych jen byl tušil…“. Ale to jsou právě ty okamžiky, které utužují vaší psychiku a vzpomínáte potom na ně celý život. Akorát je potřeba živ a zdráv se vrátit domů.
V dáli jsme spatřili rozzářené domy a pouliční lampy. Tak toto není pouhá vesnice, tady mají elektřinu, jsme v Marangani! Hurá, dokázali jsme to! Ještě jsme sice museli pracně překonat poslední objížďku, ale už vjíždíme do prosvětlené ulice a pláště krásně ševelí na betonovém povrchu. Jsme spokojeni. Bohužel, radovali jsme se předčasně. Ani v těch nejčernějších myšlenkách nás nenapadlo, že noční utrpení tady neskončí.
Kousek před náměstím zastavujeme u malého krámku s potravinami. Sesedám z kola a jdu dovnitř zeptat se na hotel. Prodavačka se lekla a okamžitě popošla ke své matce. O hotelu nevěděla nic. No dobře, naproti je další krámek, tam mi určitě poradí. Neporadili. Prodavačka vytřeštila oči a zmizela za dveřmi. Co je? Jsem snad čert? Jedeme tedy až na náměstí a rozhlížíme se po hotelu. Nikde nic. Tam je hospoda! Probudila se v nás česká mentalita – v hospodách přece vědí všechno. Vešel jsem dovnitř a…, teď jsem se lekl já. Temná putyka, nízké stropy, plno hostů, jejich osmahlé tváře tmu ještě více umocňovaly, přiznám se – žaludek se mi sevřel. Prošel jsem celou hospodou až k „výčepu“, desítky párů očí sledovaly každý můj pohyb. Šenkýřka na mně překvapeně koukala, ale byla ochotna se mnou diskutovat. „V Marangani není hotel!“, řekla mi jasně a stručně. Cože? Zalapal jsem po dechu. „Jeďte do Sicuani, tam jsou hotely.“ No ano, bezva nápad, jako bychom za dnešek toho měli málo. Jsme celí nedočkaví jet kamsi do Sicuani. Co nám to ten policajt v poledne vykládal? Nerozumím tomu. Venku se radíme, co dál. Je tu jedna možnost – zkusit požádat o nocleh u někoho v soukromí. Rozhlížíme se po náměstí a očima vybíráme budoucí „oběť“. Tam! V horní části náměstí jsou otevřené dveře a svítí se. Okamžitě tam jdu. Ve dveřích jsem se musel opět sehnout, ti Peruánci jsou opravdu malí. Uvnitř přítmí, dlouhý dřevěný stůl, kolem něj kupa dětí, mezi nimi žena, asi matka. A jéje, to jsem si teda moc dobře nevybral! Z mé lámané španělštiny dostaly děti záchvat smíchu, žena zachovala důstojnost. „Nocleh ne, jeďte do Sicuani, tam jsou hotely!“ Tak tohle jsem už dneska někde slyšel. Ach jo. Nic jiného jsem ani čekat nemohl. Šel jsem ven a přede dveřmi náhle ztuhl. Uviděl jsem se v zrcadle. No tě bůh! Zarostlý, neskutečně špinavý, zaprášený od hlavy až k patě, vážně už mi chyběly jen ty rohy. Až teď jsem všechno pochopil – v Marangani zkrátka ubytování neseženeme.
Objíždíme náměstí kolem dokola a zastavujeme u policejní stanice. Což přespat tady? Muž v uniformě byl velmi přátelský, podal nám ruku a vyslechl naše problémy. Nakonec nás ale stejně odkázal na hotel v Sicuani, tady prý ať nespíme. „V Sicuani jste za chvíli, je to jen 13 kilometrů.“ „Vždyť je tma, není vidět!“, snažíme se oponovat. „Tak jeďte autobusem, cesta stojí pouze jeden Sol!“ Celkem dobrý nápad. Policajt ani nečekal na náš souhlas, okamžitě vyběhl do ulice a zastavil zrovna jedoucí mikrobus. Při pohledu na malé vozítko jsme sice nechápali, jak budeme dovnitř cpát kola, ale čekali jsme, co policajt s řidičem domluví. „Můžete jet! Každý zaplatí 20 Solů!“, radostně nám policajt oznámil výsledek jednání. Jakže, tolik? Pěkná přirážka! To raději půjdeme pěšky. Určitě bychom sice aspoň polovinu usmlouvali, ale i tak, za takové peníze ani náhodou.
Znovu vjíždíme do černé tmy. Tentokrát ale trochu jinak. Vytahujeme pouze jednu baterku, s ní jede v čele Pepa, my ostatní v těsném závěsu za ním a pomaličku se posouváme vpřed. Veškeré překážky a odchylky od přímého směru okamžitě hlásíme tomu druhému za sebou. Asi po půl hodině se mraky protrhaly a cestu nám částečně osvítil měsíc. No to je jinačí kafe! Hned se lépe jede. Až na ty protivné, krkolomné objížďky. Cesta je totiž na řadě místech sesutá, před několika měsíci zde řádil pověstný klimatický jev El Niňo a kromě jiných tragických následků se řádně podepsal i na komunikacích. Objízdná trasa je zpravidla velmi krátká, pár set metrů, ale s objížďkou evropského formátu nemá absolutně nic společného. V podstatě se jedná o vyjeté koleje, které nezřídka vedou doslova v příkopu, bez ohledu, zda příkop je mělký či hluboký. Jízda na kole se tady rovná jízdě zručnosti. A co víc, těch kolejí je obvykle několik! Turista, neznalý místních podmínek, pak na takové objížďce spíše jen instinktivně tuší, kudy vlastně má jet. A je celkem jedno, zda jede autem či na kole. Najít správnou objízdnou „stopu“ bývá kolikrát těžké ve dne, natož teď za tmy. Co je ale vůbec nejdůležitější – nesmíte přehlédnout, že zrovna tady cesta končí a následuje objížďka! Je-li uprostřed cesty plechovka, ve které hoří oheň, máte vyhráno. Pokud oheň nehoří, musíte doufat, že uvidíte velké šutry, jimiž bývá cesta občas přehrazena. A to dříve, než do jednoho z nich narazíte. Nejsou-li ani šutry nebo si jich nevšimnete, pak bůh s vámi…
Stejnou měrou jako objížďky nás strašně rozčilovali zdivočelí psi. Nejhorší vždycky bylo prvotní leknutí, když tajuplné ticho tmavé noci náhle prořízlo metr od nás mohutné zaštěkání. Sami znáte ty okamžiky, kdy jdete ulicí a za plotem na vás zničehonic vybafne statný vlčák. Na infarkt. Tady jich obvykle zaútočilo několik současně, z každé strany jeden a se zuřivým štěkotem na nás doráželi. Naštěstí Petr i Laďa mají tak silný hlas, že když šlo opravdu do tuhého, dokázali psí štěkot překřiknout a rázem byl klid. Aspoň na chvíli. I tak je s podivem, že celá noční anabáze se obešla jen s několika malými pády.
Zhruba po hodině a půl jsme pod námi uviděli rozzářené město. No konečně! Už jsem té tmy a písku měl až nad hlavu. Vjíždíme do první osvětlené ulice a hodnotíme dnešní etapu: 105 km! Strašné. Kdyby mi někdo řekl, že tohle se dá ujet s těžce naloženým kolem, v písku a kamení, vážně bych si myslel něco o bláznech…
Na kolech přes Andy
V roce 1998 se uskutečnila cyklistická expedice TITICACA ’98, jejichž šest účastníků si před sebe postavilo nelehký úkol: pokusit se na kolech přejet Andy na jihu Peru. A to hned dvakrát, od Tichého oceánu k jezeru Titicaca a obráceně.
Přestože expedice dopadla úspěšně, nejednalo se o procházku růžovým sadem. Účastníci museli bojovat nejen se značným převýšením a kamenitými cestami, kde rychlost jízdy na plně naložených kolech byla často i z kopce jen o něco málo vyšší než rychlost chůze, ale též se v horách potýkali s velmi ztíženou orientací. V Peru neexistují na rozcestích směrovky a v rozsáhlých neobydlených oblastech tudíž chybné odbočení znamená pro cyklistu několikadenní bloudění s omezenou možností přísunu vody či potravin.
Cesta to byla těžká i bolestivá, ale v konečném součtu nesmírně nádherná a také poučná. V současné době vzniká knížka, která formou zážitků, postřehů a vlastních pocitů umožní nahlédnout nejen do zákulisí této expedice, ale i na dnešní Peru a jejich obyvatele – potomky slavných civilizací.
Mile, opravdu mile mě překvapil autobus i se svou cenou 4500 lir. V plánech byl původně pěší pochod z města Acireale, které se jevilo jako nejbližší železniční stanice pod Etnou. To sice pravda byla, jenže na turistických informacích mi lámanou (byla tak špatná, že kdybych já uměl plynule, klidně bych napsal přelomenou) angličtinou naznačili, že na Etnu se dostanu pouze z Catánie a pouze autobusem. Odhadli i cenu zpáteční jízdenky na 8 000 lir, což se mi líbilo natolik, že jsem se rozhodl tomu ještě nevěřit a dále připravovat tělo i ducha na 50 km chůzi. Už o den později mi došlo, jak naivní pohled na svět oblboval můj mozek v době, kdy jsem byl ještě o 24 hodin mladší. Nešlo o žádnou náhlou nadprůměrnou bystrost. Prostě jsem měl v autobuse otevřené oči (měl jsem ještě otevřenou pusu, ani ne tak úžasem, ale snahou o důkladnější větrání těla zevnitř neboť autobus nebyl s otevřenými věcmi pozadu a měl otevřené okno. Prostě takové zátiší se 4 otevřenými věcmi.) a koukal na to město zmítající se v dopravní křeči, dusící se vlastními prdy a už zrána umírající vyčerpáním v ničivém vedru. Tento pohled mě tolik nevyděsil. To co mně připomělo mé infantilní myšlenky z předcházejícího dne bylo to, že situace se celou hodinu jízdy nezměnila. Pěšky bych to prostě nešel, ani kdyby mi dole řekli, že láva zchladlá močí chutná za jasného, srpnového měsíčního svitu jako studentská pečeť s většími oříšky. Cesta z Nicolosó už by se ujít dala, je sice delší , ale nevede městem i když silnice je ještě pořád dost rušná. V jedné ze zatáček (cestou nahoru po levé straně) je lávou po střechu vytopený domeček. Z autobusu ho uvidíte asi 10 sekund. Pak už stačí zavřít oči (nenechte se zavíráním věcí unést, některé je lepší nechat otevřené až nahoru) a představovat si. Mě to dalo mnohem víc než 5 minutová vizuálně vydařená televizní reportáž o běsnící sopce.
Další věc, která mě tak trochu překvapila, byl počet lidí na stráni. Turistů, kteří se dostanou od moře do 2900 metrů po 100 metrové chůzi je tu nepočítaně. Přes den až do sedmi nebo osmi hodin večerních tu to opravdu žije. Nad konečnou stanicí terénních autobusů u bývalé observatoře potkáte lidi proudící jak láva v osmdesátým devátým, kteří se chodí dívat o 300 metrů vejš na lávu, která tady v osmdesátém devátém proudila jak lidi, co se ni chodí dneska dívat. Ovšem cesta na samotný kráter je mnohem opuštěnější. Tam je to totiž, nebojím se to napsat, pouze pro drsné drsoně a otrlé otrláře. Prostě pouze pro živočichy od zkušených sandálistů vejš. Jakási magická stěna správného odhadu separuje borce, pouští výše zmíněné dobrodruhy nad 3000 metrů a nechává ostatní savce – podpatkářky a děti do 3 let na i tak pro ně závratné vrstevnici.
Možná teď trochu odbočím, ale neodpustím si drobnou zajímavost, které jste si určitě také všimli. Je bezpochyby, a to v jakýchkoliv horách, že lidi míjející se na cestě se zdraví od určité výš výše. Taková Zdrawinova metoda přirozeného výběru. Cestou vzhůru prochází člověk obecný jakýmsi výškovým sítem, které druh prosévá, třídí, definuje. S přibývajícími metry tak postupně odpadávají aktivní námořníci, taxikáři, pasivní šerpové, místní obyvatelstvo, kojenci bez maminek, maminky s kojenci na zádech, tatínci s maminkami s kojenci na zádech na zádech, puchejřáři, zapomětlivý paraglidisti, kompletní rodiny, cyklisti, paraglidisti, rádoby dobrodruzi, zbloudilí cyklisti s kolem na zádech přes podpadkářky a děti do 3 let až po velehorské ptactvo a nelidi. Zdrawinova výšková linie se samozřejmě liší v jednotlivých pohořích. Někde se vůbec nevyskytuje, u nás jí překročíme (pokud v dané oblasti existuje, nebo pokud máme na zádech usárnu což je jen jeden z mnoha vedlejších faktorů ovlivňující výšku a existenci Zdrawinovy magické hranici) na světové velehorské poměry poměrně brzo, a to do jistých 1602 metrů nad mořem. Na druhé straně nemůžeme chtít po dobrodruzích na svazích Tibetské náhorní plošiny (to zní pěkně blbě) aby ze zdravili od 2000 m. Protože by vůbec nebyli ve svazích ale vertikálním směrem hluboko pod nimi. Překročení oné pomyslné čáry je známkou toho, že jste již mezi nejotrlejšími drsoni a nejdrsnějšími otrláři. A navíc, když pozdravíte i vy (což je to nejjednoduší co můžete udělat a tak trochu i přirozeně povinné) jste jeden z NICH! A to je NĚCO! Je přece úplně jedno, jakým jazykem mluvíte. Každý rozumí, že se mu jedním slovem ve vašem mateřském jazyce nesnažíte sdělit nic jiného než – při cestě nahoru: „Rád Tě vidim, jsem úplně vyřízenej, jak je ten úchylnej vrchol ještě daleko, co myslíš, přežiju to s touhle obuví? (tak zdravíme jen my zkušený sandálisti), jídlo navíc asi nemáš, to je jedno, fakt jsem Tě rád viděl, už se asi nepotkáme, i když to přežiju, měj se všude jak tam nahoře, horám třikrát zdar, ZDAR, ZDAR, ZDAR!“ Ano jedním slovem, neuvěřitelné, ale fakt. No a na cestě dolů tím samým slovem postupně povzbudivě odpovíte na všechny položené otázky a ještě si neodpustíte (pravděpodobně s pomocí drobnější hry mimických svalů): „ještě pár hodin vydrž saláte a budeš stejně dobrej jako já“.
To sem ale opravdu odbočil víc než jsem chtěl. Skončil jsem tím, že od 2900 do 3100 je na Etně zalidněno. Také jsem se zmínil, že závěrečný kilometr je lepší. Vůbec nejlepší je vyrazit mezi 4-6 hodinou ranní. Jste-li totiž ranní ptactvo a vydáte-li se na poslední stoupák před východem slunce, pravděpodobně nikoho nepotkáte, pouze právě ten východ, který je moc příjemný potkat a na který mimichodem Zdrawinova linie neplatí, protože ten se zdraví vždycky, tiše, všemi jazyky světa stejně.
