Aruba je rozměry nepatrný ostrov patřící původně mezi Nizozemské
Antily, dnes je relativně nezávislou zemí se samostatně voleným
guvernérem, nicméně holanský vliv je dodnes patrný. Vedle španělštiny a
domorodého jazyka se pohodlně domluvíme angličtinou, a pokud máme
v kapse americké dolary, můžeme na místní měnu (arubský florin)
zapomenout. Jelikož Aruba oficiálně patří k Holandsku a tedy do EU,
nepotřebujeme nic jiného nežli platný pas.
Aruba je rozměry nepatrný ostrov patřící původně mezi Nizozemské Antily, dnes je relativně nezávislou zemí se samostatně voleným guvernérem, nicméně holanský vliv je dodnes patrný. Vedle španělštiny a domorodého jazyka se pohodlně domluvíme angličtinou, a pokud máme v kapse americké dolary, můžeme na místní měnu (arubský florin) zapomenout. Jelikož Aruba oficiálně patří k Holandsku a tedy do EU, nepotřebujeme nic jiného nežli platný pas.
Aruba leží mimo pás pravidelných hurikánů a teplota se během roku nijak výrazně nemění, takže je pro návštěvu ideální po celý rok. Ostrov je příjemnou oázou minimální kriminality v jinak ne zcela bezpečném Karibiku. Mezi nebezpečí patří vedle hadů ještě také provoz na místních silnicích. Domorodci jezdí od podlahy a zvláště pozdní večery jsou na silnicích nebezpečné, protože místní se nějakou tou sklenicí alkoholu nedají od řízení auta nijak odradit.
Lékařská péče je nečekaně kvalitní, základem je moderně vybavená 280 lůžková nemocnice Dr. Horacio Oduber Hospital v hlavním městě Oranjestad. Vedle ní existují ještě dvě ambulanční zařízení. Každý velký hotel má navíc k dispozici vlastního lékaře. Vliv „mateřské“ Evropy je tedy znát.
Hlavním zdrojem příjmů jsou turisté, proto je také pro jejich pohodlí učiněno prakticky vše a pro turisty je připraveno více než 7 000 pokojů. Samotný ostrov příliš pohostinný není, většina ostrova je pokryta nehostinnou polopouští s milióny kaktusů, většina turistů proto neopustí úzký pás na západním pobřeží, kde jsou všechny hotely i kempy a samozřejmě také ty nejkrásnější pláže. Prakticky neustálé severovýchodní větry jsou dostatečně silné nato, aby ohnuly místní stromy divi-divi do 45 procentního úhlu, turistům však přinášejí vítané ochlazení. Na Arubu si s sebou můžeme vzít i svého chlupatého kamaráda, potřebujeme pouze lékařské osvědčení a průkaz očkování proti vzteklině. Žádné zvíře však s sebou nemůžeme vzít pokud cestujeme z Jižní nebo Střední Ameriky.
I když se to zdá nepochopitelné, také Aruba si prožila své období zlaté horečky a zbytky zlatého dolu jsou patrné dodnes. V roce 1929 byla otevřena tehdy největší rafinerie na světě, kouřící komíny využívající směr větru nesoucí dým nad moře jsou na jihozápadním cípu ostrova viditelné dodnes.
Oficiálně je zakázáno odložení plavek na veřejnosti, nicméně na většině plážích je to tolerováno. O to větší pozornost je kladena na čistotu a znečištění pláží se trestá citelnou pokutou 280 amerických dolarů. Aruba si vůbec potrpí na solidnější oblečení nežli je obecně v Karibiku zvykem, do obchodů či hotelů se v plavkách nesmí a v kasínech se dívají nerudně i na šortky. V restauracích si musíme dát pozor na skutečnost, že ke každému účtu je automaticky připočítáno 15 procent ceny, takže účet nepříjemně naroste a další spropitné je zbytečností.
Západní část ostrova je turistickým rájem, počet luxusních hotelů každým rokem narůstá, pláž měří několik kilometrů a pokud nepřijede zrovna v nejvyšší sezóně kolem vánoc, není nijak přeplněná. Pláže i voda jsou neposkrvrněné a čisté, vedle samotného plavání a windsurfingu jsou zde i ideální podmínky pro šnorchlování a sportovní potápění. V každém případě si musíme dát pozor na slunce, blízkost břehů Jižní Ameriky se projevuje opravdu palčivými paprsky a silný vítr sice přináší příjemné ochlazení, může ale způsobit, že získáme pocit, že slunce zase tak moc nebezpečně nepálí.
Javoříčské jeskyně leží u obce Javoříčko v okrese
Olomouc. Je to komplex mnoha chodeb, dómů a propastí v různých
výškových úrovních. Velké dómy vznikly pravděpodobně při
zemětřeseních. To způsobilo zřícení stropů a stěn. Celková délka
dosud objevených chodeb je přibližně 4 km, čímž se tyto jeskyně
řadí mezi nejdelší v České republice.
Javoříčské jeskyně leží u obce Javoříčko v okrese Olomouc. Je to komplex mnoha chodeb, dómů a propastí v různých výškových úrovních. Velké dómy vznikly pravděpodobně při zemětřeseních. To způsobilo zřícení stropů a stěn. Nad jeskyněmi se tyčí kopec Špraněk a blízko protékají potoky Špraněk a Javořička, které se významně podílely na jejich vývoji. Celková délka dosud objevených chodeb je přibližně 4 km, čímž se tyto jeskyně řadí mezi nejdelší v České republice. Vybrat si můžete ze dvou prohlídkových tras. Delší měří 800m a trvá 60 minut, kratší pak 450m a trvá 40 minut. Stálá teplota je 8°C při relativní vlhkosti 99%. Jeskyně jsou tvořeny několika patry spojenými různými propastmi. Největší je horní patro. Střední patro je o 30 metrů níže, jeho největší částí je tzv.Objevná cesta a Hlinité jeskyně. Největším vchodem do podzemí je tzv. Svěcená díra a kruhová propast Zátvořice.
Vznik a vývoj jeskyní
Většina jeskyní vzniká ve vápenci, který pomalu a dlouhodobě rozpouští voda obsahující kyselý uhličitan vápenatý. Ta proniká trhlinami v hornině a postupně je rozšiřuje. Po mnoha tisících letech tak vzniká mnoho komínů, chodeb a propastí. Na stropech se voda odpařuje a vysrážením uhličitanu vápenatého vznikají krápníky různého tvaru a velikosti. Ty visící ze stropu označujeme jako stalaktity. Pokud voda skapává a odpařuje se na zemi, vznikají tak stalagmity. Pokud se stalaktit a stalagmit spojí, vzniká stalagnát. Specifikou Javoříčských jeskyní jsou heliktity – excentrické krápníky. Rostou proti zákonům gravitace. Na jejich vzniku se podílí několik činitelů, např. nečistoty v kalcitu, nebo silní proudění vzduchu aj.
Objevování Javoříčských jeskyní
O části jeskyní nazývané Svěcená díra a propasti Zátvořice věděli lidé odedávna. Podzemní prostory však zůstávaly dlouho utajeny. V roce 1936 zahájil výkopové práce ve Svěcené díře místní lesní správce Vilém Švec. Jeho tzv. Objevná cesta byl úctyhodný výkon. I s moderním vybavením a znalostí terénu je pro dnešní speleology velmi náročná. Skupina Viléma Švece musela i přes nedostatek vybavení zdolat několik propastí, komínů a puklin, až v roce 1938 objevila mohutný Dóm gigantů a následně celé horní patro Javoříčských jeskyní.
V 50. letech byly objeveny velké části spodních pater. Dodnes občas dochází k objevům nových jeskynních prostor zásluhou různých výzkumných skupin. V roce 1983 byla objevena největší prostora – Olomoucký dóm, 130 metrů dlouhý tunel. Končí však obrovským závalem a proto není veřejnosti přístupný, tak jako spousta jiných částí jeskyní. Jsou to různé pukliny a chodby, které nebyly zatím zmapovány.
Veřejnosti jsou Javoříčské jeskyně přístupné od roku 1939. Můžete je navštívit od dubna do října všechny dny mimo pondělí. Za dlouhou trasu zaplatíte 100Kč, za krátkou 80Kč. Připlatíte si 30Kč za fotoaparát a 100Kč za videokameru. Nejlepší přístup je autem. Přijedete na parkoviště v Javoříčku. Půjdete k památníku a pak po značené lesní cestě cca 1km k jeskyním.
Na šestnáctidení balkánské putování jsme se vydali v počtu osm
dobrodruhů, vybaveni praženými ovesnými vločkami, pár dalšími
nezbytnostmi pro přežití v horách a hlavně odvahou a odhodláním
v množství větším než malém. Našim cílem je přejít bulharská
pohoří Rilu a Pirin, vychutnat do syta krásy hor, skal a jezer a následně
se přesunout kousek k jihu do míst, odkud před více než jedenácti
stoletími vyšli do našich zemí bratři Cyril a Metoděj – do řecké
Soluně, která nás láká i svými památkami a hlavně mořem.
Bělehrad – nádraží působící pravým balkánským dojmem. Kdyby přijel z dávných dob Orient Express a zastavil na druhé straně nástupiště, jen by to podtrhlo místní atmosféru. Spěcháme po spoře osvětleném nástupišti, protože náš vlak už měl odjet. Je tu! Kupé s nefunkčním světlem a červenými tlustě polstrovanými sedačkami, které je možné posunout a vytvořit jedno velké letiště. Markéta, Pavel, Honza a já sdílíme kupé se dvěma Srby, ostatní jsou na druhém konci vagónu. Slejzáme se nad vínem a pistáciemi, ale brzo se odebíráme na kutě, jsme už celkem utahaní. Z našich čtyř sedaček vytváříme runwaye a za monotónního kodrcání se po srbské trati usínáme. Ani mi nevadí, že jsem podivným způsobem stočený do klubíčka, přes hrudník mám Honzovy nohy a hlava mi leží na Pavlových zádech.
Tak začíná deník z šestnáctidenního balkánského putování, na které jsme se vydali v počtu osmi dobrodruhů, vybaveni praženými ovesnými vločkami, pár dalšími nezbytnostmi pro přežití dvou týdnů v horách a hlavně odvahou a odhodláním v množství větším než malém. Našim cílem je přejít bulharská pohoří Rilu a Pirin, vychutnat do syta krásy hor, skal a jezer a následně se přesunout ještě kousek k jihu do míst, odkud před více než jedenácti stoletími vyšli do našich zemí bratři Cyril a Metoděj – do řecké Soluně, která nás neláká jen jako rodiště slovanských věrozvěstů, ale i svými památkami a hlavně mořem.
Zatím se plán daří, z Prahy jsme vyjížděli o páté ráno a o pětadvacet hodin později se ocitáme v bulharské metropoli Sofii. Nejdříve se jdeme podívat na pamětihodnosti do centra. Nejvíce mě zaujal chrám Alexandra Něvského – obrovský pravoslavný chrám, osvětlený mihotavým světlem svíček a naplněný vůní kadidla, kde člověk jen tiše obdivuje sloupy a klenby pokryté ikonami svatých a výzdobou. Nicméně nejsme tu kvůli památkám, a tak po poledni odjíždíme místním autobusem do Dupnice, kterážto je ideálním východiskem na západní Rilu.
Před námi je panelákové panorama postkomunistického města a na obzoru se tyčí monumentální hory. Je to úplně něco jiného, než známe z Čech – tady se z roviny zvedá strmá hradba lesů a skal, jejíž vrcholky se skrývají v mracích. Nechce se nám šlapat tři kilometry po silnici k úpatí hor, tak se připojujeme k hloučku lidí stojících okolo dopravní značky s nakresleným autobusem. Jízdní řád tu není a kdy autobus jede nikdo neřeší – balkánská pohoda. Po čtvrthodině přijíždí rozpadající se Karosa a vysazuje nás na návsi v Bystrici. Hory nás nevítají zrovna přátelsky – s batohy plnými jídla se škrábeme vzhůru po kozí cestičce a první cíl je 400 metrů před námi a 200 nad námi.
Rila je nejvyšší pohoří celého Balkánu, tvořené žulou a rulou. Může připomínat slovenské Roháče, avšak je výrazně vyšší i rozlehlejší. Naleznete zde jak monumentální skalnaté štíty, tak travnaté hřebeny s pasoucími se stády koní, sněhová pole, ledovcová jezera (na Rile je jich okolo 200), vodopády i hluboké lesy. V srdci hor se nachází Rilský manastýr – prastarý klášter, vzhledem připomínající opevněný hrad, který si dodnes zachoval svou jedinečnou atmosféru.
Stojíme na sluníčku na plošince s lavičkou. Přímo pod námi je nejhorší stoupání naší cesty a otevírá se nám výhled daleko do kraje. Markéta jej maluje, Adam fotí, někteří jen beze slov obdivují krajinu pod sebou a jiní spokojeně leží a jsou rádi, že kopec je za nimi.
Po cestě tvořící rovnou linku uprostřed strmého svahu jdeme do nitra hor. Kilometr co kilometr se hukot Bystrišky přiblíží a zesílí. Najednou se cesta stáčí na dřevěný most a před sebou vidíme vodopád. Řeka padá z mnohametrové výšky do průzračného jezera a pak uhání po kamenité kaskádě dolů. Není čas hrát si na Japonce, za hodinu bude tma. Vydávám se hledat místo na čtyři stany a Pavel se pouští do přípravy tortellini s kečupem. Vařič neurychlíme a tak je čas na koupel pod vodopádem. Je to zážitek. Člověk se ponoří do ledové vody a do těla se mu začnou zabodávat tisíce drobných jehliček. Plave k místu, kde padá voda, proud ho snáší zpátky, pod sebou několik metrů vody a na dně vidí oblázky. Rychle ven, dřív než úplně zmrznem.
Stavíme stany o kus výše na trávníčku u cesty. Vedle bublá potůček. Zpívá nám svou ukolébavku a my pomalu usínáme. První noc v horách…
Celý další den stoupáme údolím Dupnické Bystrišky. Zní to jako nuda, ale opak je pravdou, procházíme krajinou jako z pohádky. Nejprve jdeme úzkou pěšinou lesem, či spíše pralesem. Údolí ohraničují suťová pole a svislé skalní stěny. Postupně les řídne a objevují se rozkvetlé horské louky. Řeka je pořád vedle nás, skáče přes kaskády, točí se v tůňkách a hučí mezi kameny.
Odpoledne stoupáme posledním ostrůvkem lesa kolem dalších vodopádů. Najednou se před námi otevírá pohled do údolí lemovaného skalní hradbou, na jehož rovném dně meandruje říčka a z horského trávníku občas vyrůstá jalovec či divizna. Hezčí to už nikde nebude, utáboříme se tu. Vaříme bramborové knedlíky z cibulkou a mezitím plaveme v tůni, voda je ledově osvěžující.
Úterý bylo bouřlivým dnem. První bouřka se přehnala údolím nad naším tábořištěm ráno a okolo mlátící blesky nadobro překazily naše předsevzetí o časném vstávání. Konečně se hřmění vzdaluje a déšť ustává, dokonce se objevují kousky modré oblohy. S úžasem pozorujeme, že ze skal, které byly včera suché, teď padá několik vodopádů a kousek za stanem je nový potok. Jdeme poslední dva kilometry k chatě Ivan Vazov (2300 m. n. m.), kde rádi využíváme možnosti schovat se na chvíli před větrem. Příjemně nás překvapili – nejen, že prodávají pivo, ale dokonce nám uvařili jídlo (za příjemnou cenu 10 Leva).
Následně vyrážíme k sedlu, které se zdá být tak půl hodinky daleko – náš dnešní cíl je totiž za hřebenem. V půli cesty však mraky znovu útočí a máme tu další bouři. Blesky se vymykají našemu chápání, mlátí jak do skalních štítů, tak do hlubokých dolin. Lehce navlhlí, avšak živí přečkáváme i tuto bouři, překonáváme sedlo a naskýtá se nám nádherný výhled – stojíme nad Sedmi jezery. Sedm očí skalních kyklopů, oddělených kopci, morénami a srázy, ve kterých se zrcadlí mraky, mlhy i azurová obloha, dle jejich nálady.
Stavíme stany nad nejvýše položeným jezerem, pro případ větru či bouřky v dolíku. Zbytečná opatrnost?
V půlce jídla se najednou zdvihne vichr z hor a starého Jurka musíme držet, aby se nám úplně nesložil. Blesky mlátí všude okolo a hromy nepřetržitě duní mezi skalami. A aby toho nebylo málo, začíná bombardování – kroupy značných rozměrů padají s takovou intenzitou, jako by je někdo házel lopatou. S Honzou jsme nuceni opustit bezpečný stan a jít ostatním dotahovat šňůry a zatloukat kolíky. Honza je na to vybaven nepromokavým skafandrem, já jsem v tričku a bos, abych neměl mokrých věcí více, než je nutné. Kdyby aspoň ty kroupy tolik nestudily na nohy! Ještě vaříme ostatním čaj a rozdělujeme čokoládu.
Víc už toho udělat nemůžeme, tak zalézáme do stanu a zuřící vichřice nás inspiruje k zajímavé debatě – vymýšlíme různé katastrofické scénáře, které v horách můžou nastat, a hledáme jejich řešení.
Ráno se probouzíme a neslyšíme řev vichřice ani bubnování deště na stan. Venku je krásně, po obloze letí mraky závratnou rychlostí a mezerou mezi nimi občas vykoukne slunce. Pomalu vstáváme, snídáme pražené vločky a popíjíme čaj z Darjeelingu. Je relativně hezky, ale když vycházíme zpátky na hřeben, přichází lezavá mlha, že není vidět na padesát metrů. Škoda, tenhle úsek hřebenovky patří k nejhezčím na Rile. Teď je všude bílo a zima – na batozích se objevuje námraza a vzduchem poletují kapičky vody a sníh. Naděje na lepší počasí skomírá, takže měníme plány a odbočujeme na Rilský manastýr, který je v údolí přímo pod námi, což znamená o 1400 metrů hlouběji. V nižších polohách je celkem pěkně, výhledy na údolí a okolní kopce v mracích stojí za to, ale ten sestup je fakt vražedný. Dolů, dolů a dolů. Úplně utahaní přicházíme večer do svého cíle a bez váhání míříme do restaurace.
„Pet kebabče, pražené kartofly s kaškaval, Kamenica adin litr.“„The same for me.“„Pro mě to samé.“„The same.“Takhle objednáváme, doprovázeje to ukazováním v jídelním lístku. Kdyby se někdo podíval pod stůl, viděl by zcela nespolečensky vyzuté pohory a nohy v ponožkách, ze kterých se vlhkost pomalu vsakuje do koberce. Postupně všichni odcházíme omýt se na záchod. A už tu máme jídlo. Chutná královsky a s každým soustem jako by z nás spadl kus únavy z uplynulých dní. Normálně bychom možná jen řekli: „Hmm, dobrý.“, ale po tom, co jsme prožili, je to důvod k euforii.
Spíme na trávníku schovaném za opuštěným barákem. Dopoledne si prohlížíme klášter, který je opravdu jedinečný. Založil jej v 10. století poustevník svatý Ivan Rilský. Zvenku připomíná spíše pevnost nad řekou, uvnitř je nádvoří lemované ochozy a uprostřed je starobylý chrám.
Následně jedeme autobusem do města Rily, dalším do Blagoevgradu a třetím k Razlogu, kde nás ochotný pan řidič vysazuje na křižovatce, abychom to měli k horám co nejblíž. Zapadající slunce právě barví do červena nedaleké skalní štíty Pirinu.
A co dál? Příště se dočtete, co jsme zažili ve druhých nejvyšších horách Balkánu, jak se jde po metr širokém hřebeni i proč nebrat rady Bulharů doslova…
Císařská louka je ostrov ležící na levém břehu Vltavy, dlouhý asi
1,7 km, přístupný z pevniny v jižní části ostrova, se
kterou je spojen ocelovým poloparabolickým příhradovým mostem ze
Smíchova.
Místo kdysi nazývané Královská louka bylo odděleno od obce Smíchov
v letech 1899 až 1903. Stalo se to díky vybudování přístavu,
který tady byl potřeba pro vory a parníky.
Císařská louka je ostrov ležící na levém břehu Vltavy, dlouhý asi 1,7 km, přístupný z pevniny v jižní části ostrova, se kterou je spojen ocelovým poloparabolickým příhradovým mostem ze Smíchova (Praha 5, stanice Lihovar).
Místo kdysi nazývané Královská louka bylo odděleno od obce Smíchov v letech 1899 až 1903. Stalo se to díky vybudování přístavu, který tady byl potřeba pro vory a parníky. Tehdy, když ještě v zimě Vltava zamrzala a bývaly mnohem větší zimy než dnes uchylovaly se sem parníky na celé zimní období. Přístav tehdy nesl jméno Přístav císaře Františka Josefa I.. Jednoduše proto, že byl postaven právě s jeho souhlasem a dá se říci k jeho poctě. I sám císař přístav osobně navštívil v průvodu hodnostářů 19. dubna 1907. Vše prý bylo slavnostně nazdobeno a za vedení přednosty vodního oddělení si ho císař důkladně prohlédnul a díky neustálým otázkám ohledně jeho provozu všichni usoudili, že je pro něj důležitá doprava lodí i vorů po Vltavě a je s prací spokojen.Až při stavbě vyšlo najevo, že přístavní koryto má tak velkou rozlohu, že ji bude třeba hlídat a umístit sem nějaký dozor. Tak tu vyrostl domek pro přístavního pomocníka.
Dnes když se jdete podívat na ostrov na jaře a v létě, vidíte hlavně spoustu téměř neprostupné zeleně. Ostrov je dobře vidět z Vyšehradu, ale také lépe v zimě, kdy výhledu nebrání listí stromů a topoly. I dnes spousta lodí a lodiček kotví v okolí ostrova, ale hlavně v laguně mezi Císařskou loukou a smíchovským břehem.
Kdysi tady také tábořila vojska, později na toto území putovali Pražané za zábavou a nedělními výlety a procházkami, konaly se tady různé sportovní akce koňské a dostihy, pro které tu byla dokonce vystavěna tribuna. Místo odjakživa využívaly tělocvičné jednoty a veslařské kluby. Dokonce se tady hrával i fotbal. Roku 1896 se tady hrálo dokonce derby slavných a úspěšných klubů Sparty a Slavie.
Roku 1921 tu byl vyhlášen zákaz koupání, praní prádla i chytání ryb. Možná už tehdy tušili, že místo se stane slavnostním. O dva roky později, tady zpívala s nevídaným úspěchem hymnus Nastolení Libušino česká a slavná operní hvězda Ema Destinnová. Jako stromy za ní stálo dalších šedesát pěvců a jejich zpěv splýval s šuměním vod Vltavy.
Ve 30. letech se z místa staly rekreační prostory pro Pražany a byly tady zřízeny dokonce pískové lázně na východním břehu ostrova, který býval plný koupajících se lidí, kteří pozorovali lodičky na Vltavě. Tehdy nebývala voda ledová jako dnes, protože nebyla na Vltavě tzv. vltavská kaskáda. Chodím se ráda koupat do Vltavy do žlutých lázní a není dostatečně prohřátá ani v letních měsících. Je to velmi příjemné si v proudu a ve studené vodě zaplavat, když je venku teplo, ale jak se říká, jak pro koho. Už tenkrát stejně jako dnes já, plavající ve Vltavě využívali proplouvání velkých lodí kolem, protože ty vody rozbouří a běhají krásné vlny jako na moři. Už tehdy projížděl Vltavou kolesový parník vltavské flotily a nutil plavce naskákat do vody a pohoupat se na jeho vlnách.
Dnes, roku 2008 se na Císařské louce pořádal Festival proti rasismu. Byl Lajtmotivem letošního 1. máje v Praze. Ani září se nedalo zahanbit. Zábava a mnoho sportů k vyzkoušení, závody plné adrenalinu a dobrá hudba – to je G2 JoyRide. Jedinečný festival, kdy v jeden den 7. září 2008 na Císařské louce v Praze bylo k vidění přes 300 nejlepších českých sportovců, kteří předvedli to nejlepší ze svého umění. K vidění bylo i přes 25 sportovních disciplín a v rámci hudebního programu vystoupilo šest kapel. Co na ostrově určitě nepřehlédnete je uprostřed ostrova na východním břehu stadion s vysokou věží se žlutými pruhy mezi prosklenými okny. Věž slouží rozhodčím.
Císařská louka patří především vodákům. Dodnes se tu konají závody kanoistů i veslařů. Sídlí zde jachtklub TJ Císařská louka a na závodech Regata Laguna 2008 teď v září se jim dokonce sešel rekordní počet 53 startujících lodí. Jinak tady najdete přístav malých plavidel, obyčejné čluny, plachetnice i hausboty, ale i luxusní a krásné lodě, kemp pro malé karavany, hlavně pro cizince, sportovní plochy, hlavně fotbalové hřiště. Můžete si tady zapůjčit lodě, rafty, kanoe i kajaky, dračí lodě nebo zaplatit pronájem lodě i s kapitánem nebo vyhlídkovou plavbu lodí po Vltavě.
Známá je stylová restaurace Cinda se zahrádkou a venkovním grilem, která je dnes součástí sportovně relaxačního centra ve středu ostrova, na úrovni podolské vodárny s názvem FUN ISLAND. Najdete tu lanové centrum, lukostřelbu, bugginy, paintball – moderní adrenalinové sporty. K restauraci patří ještě „stodola“ se samostatným výčepem a malý „bárek“ také se samostatným výčepem.
Od nedávna je tady ještě dvoupatrový stan, odkud je milý výhled na řeku Vltavu a kam se vejde 150 lidí. Nedaleko je i táborové ohniště pro nebojácné dobrodruhy, kteří si chtějí takřka v srdci Prahy sami opéct vlastní buřtíky. Z původních dob ostrova se tady zachoval horní domek přístavního dozoru.
Od 1. srpna 2008 je tady v teplých měsících, od poloviny dubna do konce října, zřízen přívoz Císařská louka – Jiráskovo náměstí. Jezdí tady loď Blanice s kapacitou 50 cestujících.
Salza patří k nejkrásnějším řekám v Rakousku. Protéká
hlubokým údolím pod Hochschwabem, což je vápencové pohoří ve Štýrsku.
Na řece se střídají široká údolí, kdy si můžete prohlédnout majestát
okolních kopců, a úzké soutěsky, kde téměř nemáte čas zdvihnout oči
od divoké vody.
Salza patří k nejkrásnějším řekám v Rakousku. Protéká hlubokým údolím pod Hochschwabem, což je vápencové pohoří ve Štýrsku. Na řece se střídají široká údolí, kdy si můžete prohlédnout majestát okolních kopců, a úzké soutěsky, kde téměř nemáte čas zdvihnout oči od divoké vody.
Když mi přítel navrhl jízdu na divoké vodě, byla jsem nadšená. Že budu háček a tím pádem budu na vodě makat jak šroub, mi oznámil raději až v autobuse. On má již zkušenosti, jak řídit loď, a tudíž budu motorem já. Háček se však těšil na svůj křest ohněm /nebo vodou?/.
Ze Zlína jsme vyjeli večer a snažili se v autobuse dobře vyspat. Nad ránem přijíždíme do kempu ve Wildalpenu. Všude se vznáší lehký opar a taky je nám zima. Rozespalí rozbíjíme stany a honem ještě na tři hodiny do spacáků! V osm hodin nás probudí ruch a hlasitý hovor. Instruktoři nás popohání, za chvilku je odjezd na start. Právě zde skončilo období dešťů, takže hladina řeky je zvýšená a to slibuje zajímavou jízdu. Mě se již zmocňuje nervozita. Říká se, že sjíždění vody buď pár stmelí, nebo rozdělí. Viděli jste přece český film Svatební cesta do Jiljí, že?
Po dvaceti minutách jízdy proti proudu nás autobus vysadí a my fasujeme neopreny, přilby, nafukovací loď Pálavu a pádla. No mám teda ránu! Na suchu jsme vyslechli instruktáž a jdeme na to! Na mělké vodě si zkoušíme nasedání do lodi. Řeknu vám, není to žádná sranda. Celé je to vratké, jedna noha vevnitř, druhá venku, loď uhýbá od břehu a kýve se, pádlo padá do vody, do toho na mě křičí přítel… Ale nebyla jsem v tom sama, začátečníků nás bylo víc. Takže jsme se nakonec naší neobratnosti zasmáli a začali pádlovat.
Já, jakožto naprostý vodácký nováček, jsem byla ze začátku dost zmatená ze všech příkazů, co se na mě valily od zadáka. „Zaber!“ střídalo „Přestaň!“ a já nevěděla, co dělat dříve. Naštěstí začátek sjezdu byl celkem jednoduchý, obtížnost I-II, takže jsme měli dost času se spolu navzájem sžít a taky si vychutnat okolní kopce. Nedotknutá alpská příroda podél křišťálově čisté řeky nás uchvacovala. Kochali jsme se tak dlouho, až jsme málem přehlédli, že v korytu začíná přibývat balvanů a řeka nabírá spád. Sotva jsme se vzpamatovali, už téměř najíždíme na kámen. „Kontruj!“, křičí přítel. „A co to sakra je?!“ začínám hystericky řvát já na něj. To mi jaksi zapoměl vysvětlit! Situaci jsme naštěstí zvládli, ale jakmile jsme v mírnějším úseku zastavili a čekali na zbytek vodáků, začala ostrá hádka. Jeden z instruktorů nás slyšel, připlul k nám a říká: „Klid, než dojedeme do cíle, ještě se párkrát pohádáte, to je normální.“ No, to nás tedy uklidnil. Ale světe div se, za chvíli jsme se sehráli a šlo to docela dobře. Z nezvyklého pokleku v neoprenu mě však začala bolet kolena, takže se ráda protáhuju při každé zastávce, kdy vyléváme vodu z lodi.
Kemp ve Wildalpenu se blížil a s ním nás čekaly nejtěžší chvíle tohoto dne. Zde je totiž závěrečná peřej, obtížnost III. Proud je velice silný a s lodí to pořádně hází. V jednu chvíli jsme se tak naklonili na stranu, že převrácení se zdá být nevyhnutelným. Silou vůle se to snažíme vyrovnat a povedlo se! Nadšeni dojíždíme, přirážíme ke břehu a taháme loď z vody. Večer jdeme do nejbližší hospůdky ochutnat šnaps a sdělujeme si své dojmy. Jdeme raději brzy spát, čeká nás náročný den.
Ráno balíme stany a nasedáme do lodi přímo u kempu. Dnes nás čeká přibližně dvacet kilometrů peřejnaté vody se soutěskou na konci. Řeka zde má obtížnost III. Každou chvíli musíme vylévat vodu z lodi, ale zatím projíždíme „bez ztráty kytičky“. Ruce mě bolí, ale prostor k odpočinku není žádný. Blížíme se k dalšímu úseku plnému balvanů. Poslední z nich výhružně trčí z vody. Někteří jej objíždí zprava, jiní zleva. Před sebou vidíme dvě lodě dnem vzhůru. Moc povzbuzující to není. Ale už se blíží naše chvíle. Proud nás hodil doleva, nemáme na vybranou. Tentokrát se nám to srovnat nepodařilo. Za pár vteřin jsme se poprvé cvakli. Narážím rukou na balvan, hlava jde pod vodu, lokám si. Kotrmelec, už jsem nad vodou. Přítel chytá loď, já jedno pádlo, to druhé rychle odnáší proud. Naštěstí poblíž dohlíží instruktoři a rychle nám pomáhají. No, jednou se to stát muselo, říkáme si. Nasedáme do lodi a jedeme dál.
Následuje přestávka, musíme se posilnit. Čeká nás velmi atraktivní, ale také technicky náročný úsek cesty. Je to pět kilometrů dlouhý průjezd romantickou soutěskou. Řeka je zde široká 3–5metrů, peřeje skrývají nepravidelné proudy, válce a víry. Okolí vnímáme jen letmo, sjezd je náročný. Adrenalin stoupá! Jsem přesvědčená, že se musíme rozmlátit o kameny. Už chápu, proč jsou na Salze přilby povinné a pokud je nemáte, můžete dostat tučnou pokutu. V trochu klidnějších místech zdviháme hlavy a jsme unešeni. Po stranách se vypínají skály, mezi nimi se modrá tenký pruh oblohy. Jízda je rychlá a těžká, ale daří se nám mít loď pod kontrolou. Za soutěskou se uklidňujeme my i voda, naše jízda končí. Balíme, nasedáme do autobusu a hurá domů! S ostatními musíme konstatovat, že Salza je nádherná. Sjezd byl super, všem můžeme tento zážitek vřele doporučit!
Dnešní Tahiti představuje svět jen o něco méně šťastnější
nežli ten, který v roce 1767 objevil anglický kapitán Samuel
Wallis, který zde přistál se svou lodí Delfín. O pouhých několik
měsíců později zde přistály dvě lodi francouzského mořeplavce
Louis-Antoine de Bouganville. Nešťastný Francouz sice o slávu
objevitele přišel, nicméně měsíční pobyt ho tak nadchl, že ostrov
prohlásil za součást Francie a po návratu napsal knihu oslavující
přednosti polynéské civilizace.
Dnešní Tahiti představuje svět jen o něco méně šťastnější nežli ten, který v roce 1767 objevil anglický kapitán Samuel Wallis, který zde přistál se svou lodí Delfín. O pouhých několik měsíců později zde přistály dvě lodi francouzského mořeplavce Louis-Antoine de Bouganville. Nešťastný Francouz sice o slávu objevitele přišel, nicméně měsíční pobyt ho tak nadchl, že ostrov prohlásil za součást Francie a po návratu napsal knihu oslavující přednosti polynéské civilizace. Mořeplavec se sice nestal největším objevitelem historie, přesto však lidstvu věnoval něco mnohem cennějšího, v podobě Tahiti dal lidem nekonečné sny a představu ráje na zemi.
Celé souostroví známé pod jménem Tahiti je složeno ze dvou menších oblastí nazvaných Závětrné a Návětrné ostrovy, každé oblasti potom z řady menších ostrůvků. Spojení je možné lodí i letecky, jelikož jsou však vzdálenosti velké, většině turistů nic jiného než letadlo stejně nezbyde. Většina ostrůvků má své nepatrné letiště, většinou se jedná o pozůstatky polních letišť, které zde zůstaly po americké posádce z dob bojů o Tichomoří. Loď lze doporučit pouze v případě cesty mezi hlavním ostrovem Tahiti a ostrovem Moorea, kde přívoz jezdí denně a trvá jen asi hodinu, ostatní ostrovy leží příliš daleko od sebe. Samotný ostrov Tahiti je známý především postavou francouzského malíře Paula Gauguina, který sem v roce 1891 přijel a celkem neúspěšně pobyl několik let. Vyčerpaný chudobou, těžkou nemocí a neustálými boji s úřady a církví nakonec Gauguin prchá na Markýzy, kde po necelých třech letech umírá.
Papeete zůstává rušným a překvapivě moderním městem, i když Francouzi v posledních letech ukončili nukleární výbuchy a tím i výrazně omezili provoz námořní základny. Město si tvrdošíjně zachovává tradiční ráz s nezaměnitelným francouzským šarmem. Městský trh by si nikdo neměl nechat ujít, nabídka květin, ovoce, ryb a zeleniny je opravdu nepřeberná. O své místo se hlásí i stovky pestrobarevných oděvů pareo, což je univerzální polynéský oděv používaný jako sukně či šaty.
I když je mezinárodní letiště v Papeete, takže každý návštěvník přiletí právě sem, většina míří rovnou na další ostrovy. Těch je celá řada, ale z turistického pohledu jsou nejdůležitější dva ostrovy, Moorea a Bora Bora. Moorea je tak blízko od Tahiti (pouhých 17 km), že přelet letadlem, poněkud připomínajícím letadlo práškovací, trvá jen 5 minut letu nízko nad vodou. Pro turisty je zde připraveno vše, co si mohou přát, od solidně vybavené infrastruktury, spočívající především z luxusních pětihvězdičkových hotelů, až po nejrůznější atrakce jako safari do vnitrozemí nebo cesty lodí kolem ostrova. Nicméně počet firem nabízejících tyto atrakce je omezen, takže musíme volit šikovně a několik dní dopředu, firmy většinou nabízejí jeden den cestu jeepem, druhý den cestu lodí. Vnitrozemí je značně hornaté, jednotlivá pohoří a údolí jsou hustě porostlá tropickou vegetací, a většinou patří francouzské vládě. Pravou perlou souostroví Tahiti je však malinký ostrůvek s kouzelným jménem Bora Bora. Je tvořen půlkruhovým zbytkem kráteru, korálový útes obklopuje celý ostrov a ohraničuje překrásnou lagunu. Život zde je neuspěchaný, hodiny snad nikdo nezná, takže pokud potřebujeme nějakou službu, raději ji objednáme o půlhodiny dřív. Okolo celého ostrova je čarokrásná laguna, lákající k snorklování či potápění. Je zde i několik písečných pláží, většinou se ale doporučuje vstupovat do vody v botách, korály bývají nepříjemně ostré. Není snadné se vytrhnout ze zajetí kouzla, kterým Tahiti spoutá každého, kdo sem zavítá. Kouzla spočívajícího z jednoduchého způsobu života, ve kterém nikdo nikam nespěchá, věci se berou takové jaké jsou, nic se nepředstírá a dění se řídí spíše pohybem slunce na obloze nežli přesným časem.
I tomuto ráji ale v poslední době hrozí problémy. Ještě nedávno regulovaný počet hotelů prudce narůstá. S tím rostou i ceny. Na baťůžkáře si zde moc nepotrpí a počet kempů každoročně klesá. Levnou alternativou je možnost bydlení v soukromí, ale i zde je počet pokojů omezen. A kdo si chce opravdu dopřát (a sáhnout mimořádně hluboko do kapsy, může si rezervovat bungalov na soukromém ostrově La Tahaa.
Většina lidí kombinuje návštěvu několika ostrovů najednou. Vzhledem k tomu, že letadla z Papeete do zámoří odlétají brzy ráno, spojení lze stihnout pouze prvním ranním letem z blízkého ostrova Moorea, a ti, kteří si vybrali některý ze vzdálenějších ostrovů, musí před odletem zpět přespat v Papeete.
Patřím mezi ty, kteří využívají moderní doby levných letenek.
Patřím také mezi ty, kteří na svých cestách nocují u místních
obyvatel, a to ne proto, aby ušetřili peníze za ubytování, ale aby lépe
poznali místní život.
Patřím mezi ty, kteří využívají moderní doby levných letenek. Patřím také mezi ty, kteří na svých cestách nocují u místních obyvatel, a to ne proto, aby ušetřili peníze za ubytování, ale aby lépe poznali místní život.
Na jedné z mých cest jsem zamířila do Bulharska s tím, že se po této zemi trochu porozhlídnu. S přítelem jsme s mapou v ruce vymysleli okruh, který částečně zasahoval i do Rumunska, a začali kontaktovat lidi na webu, jestli by nás ubytovali.
Sem tam se nám někdo ozval, ale i tak jsme ještě v den odletu měli zajištěné asi jen tři noci z osmi. Měli jsme ale štěstí, po dvou dnech mi přišla zpráva od Miroslava z vesnice Polsko Kosovo. Nabídl nám, že u něj můžeme zůstat. Původně jsme měli namířeno trochu jiným směrem, ale lákavé nabídce poznat bulharský venkov ve vesnici takového jména jsme nemohli odolat.
Další den naše kroky pomocí autostopu vedly na sever Bulharska do regionu Ruse, kde nedaleko Polského Trambeše leží náš cíl – Polsko Kosovo. Každý, kdo nám zastavil, nás před touto vesničkou varoval, a to i přes jazykovou bariéru. Trochu nás vylekaly řeči o tom, že to je vesnice plná Cikánů a že předtím, než půjdeme k tomu člověku, co nás tam má ubytovat, se na něj máme poptat v místní samoobsluze. Nicméně jsme už ale byli na cestě a večer neměli kde spát. Nebo naše zvědavost byla silnější?
Cestu jsme urazili poměrně rychle a na silnici u Polska Kosova jsme se ocitli kolem šesté večer. To už jsem si nebyla úplně jistá, jestli toužím po poznání cikánské vesnice, a doufala, že Miroslav bude slušný člověk. Samoobsluhu jsme nehledali, dali jsme vědět našemu hostiteli, že se blížíme na jeho adresu, a vydali se do útrob vesnice.
Pohled na dva „baťůžkáře“ procházející podvečerní vesnicí, kde se všichni znají minimálně z drbů, musel být opravdu zajímavý. Bylo to vidět z pohledů místních, u kterých jsem nebyla schopna identifikovat, ke kterému etniku patří. Všichni byli opálení od silného letního slunce a špinaví nejspíš od tvrdé práce…
Po chvíli před námi zastavilo auto a z něj vystoupil usměvavý méně opálený Miroslav. V Polsku Kosovu vyrůstal a po studiích se sem rozhodl vrátit. Žije tu se svou ženou a dvěmi dětmi. Mají velký dům, velkou zahradu a v ní plno záhonků se zeleninou a květy, ovocné stromy a také zvířata: jedno tele, jedno sele, dva psy, desítku slepic a doma jedno morče. K tomu všemu se rodina stará i o několik políček a místní obchod se zbožím od oblečení, přes hygienické potřeby až k pánvím. Už kvůli tomuto obchůdku se Miroslavova rodina vymyká běžnému obyvatelstvu Polska Kosova. Moc podobných rodin tu nežije, a tak je těžké tu najít blízkého přítele. Takhle Miro vysvětlil, proč u sebe doma ubytovává neznámé cestovatele.
K mému údivu jsme v této rodině nebyli první hosté. Pár zvědavců sem zamířilo už před námi. Polsko Kosovo se v posledních letech dokonce stalo oblíbenou destinací Britů, kteří zde za pět svých platů kupují domy a pak sem jezdí na dovolenou. Čím je tato malinká vesnice může přitahovat? Možná tak nízkými cenami, přírodou, atmosférou. Jsou tu tedy k vidění domy obydlené pouze v období prázdnin a opuštěné během zbytku roku.
Ještě před deseti lety v Polsku Kosovu žilo přes 2 500 obyvatel. Dnes to je něco mezi 1000 a 1 200. Příčinou nejsou pouze podnikaví Britové, ale také místní mládež odcházející za městským životem a za prací, mnohdy až za hranice Bulharska. Nemálo z nich pracuje v Řecku, někteří ve Španělsku. Co vydělají, posílají domů rodinám.
Běžný občas vesnice, která v překladu znamená Kosí pole, se věnuje zemědělství. Téměř každý tu chová dobytek, koně a osli jsou zapřažení do povozu a doma se jí zelenina ze zahrádky. Navečer se muži sejdou v hospodě, kde nám natočili bulharské pivo, které i s Fantou stálo v přepočtu 18 Kč!
Pro místní jsme byli evidentně zajímavou atrakcí, a tak abychom na sebe jen tak okatě nepokukovali, začala jsem s nimi komunikovat. Napůl česky, napůl bulharsky jsem místním pivařům vysvětlila, že jsme z České republiky a že „spáváme“ u Miroslava. Hned každý kýval hlavou a poté, co jsem jim řekla, že jsme v Bulharsku na „sedm dana“, veškerá konverzace skončila. Jen jsme se na sebe navzájem usmívali.
Není ale pravda, že by se s námi místní nechtěli bavit. Jen prostě nevěděli jak. Když jsem začala dělat fotografie, všichni mi ihned ochotně pózovali. Jak děti, tak chlapi. Jeden dědeček byl z našeho zájmu o osla uvázaného u cesty tak nadšen, že nás zatáhl až k sobě domů, kde jsem musela povinně nafotit všechna jeho zvířata od psa až po králíky.
Asi 50% občanů Polska Kosova jsou Cikáni, se kterými tu nikdo nemá problém. Každý si žije po svém a až na letmý pozdrav si jeden druhého moc nevšímá. 40% tvoří Bulhaři a 10% Vlasi – původně křesťanští Rumuni, kteří do této oblasti přišli před 200 lety a dodnes používají starorumunštinu.
S okolím je Polsko Kosovo spojeno železnicí, ale téměř každý tu vlastní nějaké postarší vozidlo. Když ne auto, tak se do vedlejších měst dopravuje na povozu s koňmi nebo osly, kteří se zdají být o dost rychlejší!
Na první pohled vypadá Polsko Kosovo jako pravá nefalšovaná vesnice, kde místo budíku zakokrhá kohout. Ale i do těchto končin pronikl pokrok moderní doby. Chystá se zde totiž celoplošné zavedení internetu. Že by to byl nápad britských vlastníků zdejších nemovitostí? To spíše řádových občanů, kteří tím, že žijí na vesnici, nezavírají dveře okolnímu světu. A co si vlastně víc přát, než život v klidu a míru na jedné bulharské vesnici a přitom mít k dispozici veškeré informace ze světa!
Snad se tato vesnička nedá a nepodlehne investičním nápadům vyspělých (nebo aspoň vyspělejších) zemí. S tímto pocitem jsme se loučili s Miroslavem a jeho pohostinnou rodinou.
Ráda a často cestuji. A také moc ráda fotografuji, ale přesto jsem
vždycky tiše záviděla těm, kteří si to, co viděli, uměli
i nakreslit. Fotografie je krásná vzpomínka, ale obrázek nakreslený
vlastní rukou je srdeční záležitost.
Ráda a často cestuji. A také moc ráda fotografuji, ale přesto jsem vždycky tiše záviděla těm, kteří si to, co viděli, uměli i nakreslit. Fotografie je krásná vzpomínka, ale obrázek nakreslený vlastní rukou je srdeční záležitost.
Když jsem poprvé slyšela o kreslení za pomoci pravé hemisféry, byla jsem nadšená. To musím zkusit, vážně – to byla moje první myšlenka. A čím víc jsem se o kurzu takového kreslení dovídala, tím jsem byla víc utvrzená v tom, že moje první myšlenka je správná. Následovalo rozhodnutí se do kurzu přihlásit. A než se ponořím do světa kreslení, tak pár informací o kurzu by se asi hodilo.
Společnost Serafin (SEbevědomí, RAdost, Fantazie, INtuice) na svých kurzech následuje myšlenku paní Betty Edwardsové, která vytvořila metodu kreslení za pomoci pravé hemisféry. Ta je totiž odpovědná za naše tvůrčí úsilí, za naši kreativitu. A co víc, tato metoda kreslení je vlastně jakási forma relaxace mozku, neboť levá hemisféra je ve své činnosti potlačená. Američanka Betty Edwardsová studovala rozdíly ve funkcích mozkových hemisfér na základě objevů kalifornského rodáka Rogera Sperryho, který za své výzkumy činnosti mozku dostal Nobelovu cenu. Betty Edwardsová vytvořila metodu, která je jakousi formou odblokování pomocí kreslení, protože právě prostřednictvím kreslení v sobě lidé mohou znovu najít své skryté nebo nepoužívané tvůrčí schopnosti.
Než jsem jela na kurz, přepadla mě myšlenka, že jsem asi dost nemehlo a že se kreslit nejen nenaučím, ale že se ještě někde ztrapním. Kromě toho bylo vedro k nevydržení a představa, že se povleču kamsi do rozpáleného velkoměsta mě rozhodně na náladě nepřidala. Ale když jsem vstoupila do místnosti, umínila jsem si, že dva dny strávené v kurzu kreslení pojmu jako své vlastní dobrodružství. Nebudu muset s nikým soutěžit a dokonce ani sama se sebou. A podvolím se prostě kresbě. A dobře jsem udělala. Prostě jsem všechno nechala procházet svými smysly. A v průběhu dvou dnů jsem zapomínala na čas i na hlad. Kreslení mě prostě vtáhlo do sebe. Vzpomněla jsem si, jak jsem jako dítě strašně ráda kreslila a jak mě to bavilo. Jak jsem svět viděla svýma očima. Ale pak přišla ve škole výtvarná výchova a mé obrázky mě už netěšily, protože sklidily kritiku. A tak jsem na kreslení zanevřela.
Ale na tomto kurzu to bylo jiné. Tady jsme nesrovnávali, která kresba je lepší. Tady jsme se sobě obdivovali, co jsme dokázali nakreslit. Učili jsme se používat pravou hemisféru ke kreativní činnosti. Učili jsme se rozeznávat hrany, prostor, vztahy, světlo a stíny. Čekaly nás cvičení na koordinaci ruky a očí. Kreslili jsme negativní prostory, abychom napomohli zlepšit naše pozorovací schopnosti kresbou různých tvarů. Zkoušeli jsme škálu odstínů černé a bílé. Naučili jsme se různé techniky kreslení. Ale hlavně, naučili jsme se dívat a vidět. Ve své kresbě jsme nehledali chyby, ale radost z tvoření. Probouzeli jsme svou intuici vedeni pravou hemisférou. Ta je totiž intuitivní, pocitová, prostorová a tvořivá. A využít naši pravou hemisféru znamená také posunout své osobní hranice dál. A když dokážeme propojit obě hemisféry našeho mozku, dokážeme také plně prožívat přítomnost. A já jsem ji opravdu prožívala.
Tak tohle jsem dokázala, tohle jsem dokázala já. Tomuto portrétu jsem dala to nejlepší ze sebe. Takovéto myšlenky mě napadaly při pohledu na hotovou kresbu portrétu Jana Krause. Určitě má z kreslířského hlediska spoustu nedostatků, ale co…. Na tom nesejde, takto jsem ho dokázala nakreslit já, to malé nadšené dítě, které kdysi dávno rádo kreslilo.
A ještě něco. Ještě dlouho, dlouho po ukončení kurzu jsem měla pocit radosti jako když od někoho dostanete dárek. Já jsem si z kurzu odnášela dárek v podobě zkušenosti, že dokážu něco, o čem jsem neměla ani ponětí. Doba strávená v kurzu mi připadala jako dobrodružná cesta k vlastnímu dávno zapomenutému já.
Kdo z nás by nechtěl zažít dobrodružství! Objevovat, prozkoumávat, vidět nové věci v nejrůznějších zákoutích. Vždyť kdo by nechtěl na konci své dobrodružné cesty potkat sám sebe? Je to vážně prima pocit. Zkuste to.
Malta je tradičně považována za jedno z nejlepších a
nejvhodnějších míst pro rodinnou dovolenou. Proč? Protože nabízí
kvalitní služby jak v restauracích, tak v místních hotelech a
kromě toho láká krásným počasím
Mezi pobřežím Afriky a Sicílie se na několika malých ostrovech, z nichž největší jsou Malta, Gozo (maltsky Ghawdex )a Comino (Kemmuna), rozkládá Maltská republika. Je vzdálená jen 90 kilometrů od Sicílie a 200 kilometrů od Tuniska. Malta je tradičně považována za jedno z nejlepších a nejvhodnějších míst pro rodinnou dovolenou. Proč? Protože nabízí kvalitní služby jak v restauracích, tak v místních hotelech a kromě toho láká krásným počasím. Na Maltě si může užít rodina s dětmi malými i velkými a rodiče také nepřijdou zkrátka. Pro každého se najde něco atraktivního.
Nejlepší rodinná rekreace
Pod severním cípem Malty leží malebná vesnice Mellieha. Je velmi oblíbená pro dovolenou rodičů s dětmi, a to díky prostorné písčité pláži, což pro Maltu není typické – většina pláží je tady kamenitá. Kromě písečné pláže sem míří mnoho rodin také kvůli bezpečnému pozvolnému vstupu do vody, a tak rodiče i děti prožívají vodní radovánky v pohodě. V blízkosti této pláže na Mellieha Bay jsou hotely, které nabízejí všechny možné (a snad i nemožné služby) včetně zastávky autobusu.
Kostelíky pro každý den v roce
Zlatým hřebem maltského souostroví nejsou jen pláže. Kamenná městečka a vesničky se pyšní barokními kostely a lákají veselými lidovými oslavami. Snad nikdo není schopen přesně říci, kolik je vlastně na Maltě chrámů, kostelů a kostelíků. Malťané však hrdě tvrdí, že na tomto malinkém ostrově je minimálně tolik církevních staveb jako je dnů v roce – tedy 365. Takže ať se vydáte kterýmkoliv směrem, na nějakou historickou památku určitě narazíte.
Protože místní jsou z 90% vyznání římskokatolické, tak zde rozvody neexistují. V případě, že si manželé už nerozumí, odstěhují se od sebe a žijí odděleně po dobu 10 let, kdy mohou požádat papeže o zrušení manželství, který jim ovšem nemusí vždycky vyhovět. Také interrupce nejsou povoleny a rodiny mívají často čtyři děti.
Trocha historie nikoho nezabije
Patří se jaksi samo s sebou, že když už jste na Maltě navštívíte její hlavní město Valleta. Toto pevnostní město ze 16. století každého okouzlí svým slavným přístavem a rušnými uličkami. Jen je dobré vědět, že město je umístěno velmi působivě na několika pahorcích, ale ty jsou spojeny mnoha schody. Ale odměna je vážně sladká v podobě nádherných zahrad, kde se dá rychle zapomenout na potrápené nohy a úchvatné výhledy na přístav a Středozemní moře člověka na nohy zase brzy postaví. Valetta dýchá historii Každý národ, který si Maltské souostroví podmanil, vtiskl ostrovu svůj jedinečný otisk kultury. Asi největší rozkvět architektury nastal v době vlády Maltézských rytířů – Johanitů. No, a proto nezapomeňte navštívit Palác Velmistra. Je určitě podivuhodné, že jedním z velmistrů byl i český rodák – hrabě Kinský. Tento palác, který má podivuhodný interiér, slouží dnes jako sídlo prezidenta a parlamentu republiky Malta.
Prehistorické překvapení
Na Maltě se člověk může vydat po stopách sv. Pavla – jednoho z apoštolů nebo podlehnout nutkání shlédnout prehistorické chrámy a archeologická naleziště. Malta je velmi bohatá na historické památky, a přesto, že její rozloha se rovná rozloze Bratislavy, jsou na jejím území tři památky zapsané do Kulturního dědictví UNESCO. Hlavní město Valleta jako celek, takzvané Hypogeum v Hal Salfieni. a megalitické chrámy na Maltě a Gozo. Jsou z obrovských bloků kamenů poskládaných na sebe bez přispění jakékoliv techniky. A světe div se: chrámy jsou mnohem starší než slavná Cheopsova pyramida v egyptské Gíze.
Výlety po ostrově
Za vidění určitě stojí impozantní město Mdina na pahorku v srdci ostrova. Toto město založili už Féničané. Ve středověku bylo toto město bohaté a velmi živé. V dnešní době zde po rušném životu není ani památka. Město si sní svůj sen o kráse v tichých romantických uličkách.
Malebné rybářské vesničky Marsaxlokk a Marsaskala jsou přístavy, ve kterých můžete zažít neopakovatelnou atmosféru pod ochranou staré fénické bohyně, jejíž oči na modré a žluto-oranžové bárce mají za úkol chránit rybáře před zrádnými skalními útesy v moři
Blue Grotto nebo-li Modrá jeskyně fascinuje svou neuvěřitelně modrou vodou, ale musí se navštívit hned ráno, protože odpoledne její barva zešedne.
Ostrov Gozo a svůdná nymfa
Kdo má rád klidnější domáckou atmosféru, pak si určitě oblíbí malý ostrov Gozo, kde se může jeho duše rozletět nad malebnou krajinou a působivými útesy, které majestátně ční nad nádhernými průzračnými vodami Středozemního moře. V jednom z útesů je i slavná jeskyně nymfy Kalypso. A jestli byla nymfa stejně krásná jako výhled z jeskyně, nikdo se nemůže divit Odysseovi, že na tomto místě strávil v náručí půvabné Kalypso sedm let.
Těžko někdo ví, kolik roků by měla ona nymfa v současnosti, ale zato odborníci na archeologii ví, že chrámy Ggantija jsou považovány na nejstarší volně stojící stavby na světě, které se datují do let 3 500 před naším letopočtem, takže jsou vlastně staré 6 000 let. No páni, laik se diví, odborník žasne.
Gozo je ostrov zaslíbený potápěčům a romantickým duším. Místo, které vám určitě vyrazí dech se jmenuje Azure Window nebo-li Azurové okno. V okolí tohoto skalního oblouku je plno jeskyní a pestrobarevných korálových útvarů, ke kterým se dostanete úzkým průsmykem ve skalách.
Mňamky maltské kuchyně
Na stole samozřejmě nesmí chybět ryby a ani zelenina a ovoce. Vepřové a hovězí maso není moc v oblibě. Za to si domorodci pochutnávají na zvláštnostech jako jsou nakládaná natvrdo uvařená vejce nebo chutný tvarohový tvrdý sýr nakládaný v nálevu, ve kterém jsou různé druhy drceného pepře a také nakládaná a sušená rajčata, která mají zvláštní a velmi pikantní chuť. Ke kaším z čočky, hrachu a fazolí se podávají kulaté tvrdé, ale křehké sušenky. Pro mlsaly jsou jako stvořené kulaté preclíky plněné sladkou náplní. V kelímku si můžete koupit jakýsi sypký turecký med, který je proložen mandlemi. Ochutnat musíte z plodů opuncie nejen výborný džem, ale neméně dobrou pálenku. No a jak by to vypadalo, kdybyste neochutnaly národní rybu zvanou lampuka nebo některou jinou rybu, které jsou vynikající grilované i dušené. A na závěr si nemohu odpustit doporučení na Pastizzi – taštičky z listového těsta. Ale jestli neochutnáte nejmaltštější ze všech maltských jídel – králíka pečeného nebo dušeného na víně s česnekem – tak jste jistě ani na Maltě nebyli. Tento pokrm se nazývá fenkata.
Na trhu jsou často vidět capary poupata. Rostliny, které rostou na zdech mají poupata, která se dávají do slaného nálevu a pak se jí, když se neutrhnou včas tak pěkně na zdech kvetou.
Zdokonalte se v anglickém jazyce v zahraničí. Studium angličtiny na Maltě vám pomůže zařídit Jazyková škola Elvis. I studium angličtiny může být důvodem, proč se na Maltu vypravit.
Vodní dovádění
Pro rodiny s dětmi jakéhokoliv věku je na Maltě atrakce přímo velkolepá. Je jí rozlehlý vodní park Splash and Fun v malé vesničce Bahar ic-Caghaq. Obrovský bazén vás může pohoupat na 1,5 m vysokých umělých vlnách, které připomínají rozbouřené Středozemní moře. Máte ale štěstí, vlny vás neodnesou až do Tuniska. Celý čtvrt kilometr se můžete pomalu nechat vznášet v tzv. líné řece. Můžete přitom popustit uzdu své fantazie a vymyslet si, kolik druhů sladce opojné zmrzliny si u bazénu dáte. A to nemluvím ani o tom, že pokušení v toto vodním ráji je daleko víc. Dlouhé tobogány nebo obrovský trychtýř, který s vámi točí a točí. Menší děti si užijí bazénu se skluzavkami, různými schovávačkami a dalšími překvapeními.
Na ostrovech v pohybu
Maltské ostrovy jsou eldorádem vyznavačů pěší turistiky a cyklistiky, které přitahuje nejen krásná příroda, ale i celoročně příjemné podnebí. I to hraje důležitou roli v oblibě potápění, protože teplota vody neklesá pod 13oC ani v zimě. Vybavení si turisté mohou vypůjčit na mnoha místech. V křišťálových vodách se dají provozovat i jiné vodní sporty –třeba plachtění nebo windsurfing.
Samozřejmě ani na Maltě se nezapomíná na dnes velmi oblíbený sport – golf. Marsa Sports Club nabízí 18– jamkový golfový green, 17 tenisových a 5 squashových kurtů.
Malta jako Hollywood
I když asi Hollywood bude o trošku slavnější, přesto malinká Malta sehrála ve filmovém průmyslu významnou roli. No tak posuďte sami. Ve vallettském přístavu v roce 1997 se natáčel oblíbený televizní seriál Hrabě Monte Christo s G. Depardieu v hlavní roli. Dále to byl velkofilm Souboj Titánů a kvůli natáčení Pepka námořníka tady postavili celou vesničku. A zdi obrovské pevnosti byly očitými svědky natáčení takových kasovních trháků jako je film Gladiátor a neméně slavná Trója a mnoho dalších.
Ostrov výuky angličtiny
Maltské souostroví bylo od nepaměti předmětem zájmu jiných národů, a tak ostrovy byly stále pod něčí nadvládou. Asi nejvíc je patrný vliv britský, neboť Britové zde vládli necelá 2 století. Britové zde zavedli státní službu, školství a druhý jazyk. Jsou tu typicky anglické červené telefonní budky a poštovní schránky a jezdí se vlevo.
Druhým úředním jazykem je po maltštině angličtina, kterou se děti učí od 1. třídy. Proto každý Malťan vládne angličtinou jako svým rodným jazykem. Proto ani není divné, že se na Maltě pořádají celoročně kurzy výuky anglického jazyka a jsou stále hojně využívané především mladými lidmi z celé Evropy.
Litva, jedna z pobaltských republik, se prostírá u Baltského
moře v rovinaté krajině. Motor autokaru pravidelně vrní a lidé trochu
pospávají. Z hlavní silnice není vidět nic moc zajímavého kromě
osamělých domků roztroušených podél cesty v severní části Litvy,
ale přesto člověk tuší, že se k něčemu magickému blíží.
Litva, jedna z pobaltských republik, se prostírá u Baltského moře v rovinaté krajině. Motor autokaru pravidelně vrní a lidé trochu pospávají. Z hlavní silnice není vidět nic moc zajímavého kromě osamělých domků roztroušených podél cesty v severní části Litvy, ale přesto člověk tuší, že se k něčemu magickému blíží. A při vyslovení názvu města, která v litevštině melodicky zní, Šiauliai, zvedáme hlavy a naše oči začínají pátrat po krajině v naději, že uvidí „Horu křížů“ – „Križiu kalnas“, která se nachází v blízkosti města Šiauliai.
Zastavujeme a dereme se ven, abychom na vlastní oči viděli, jak vypadá toto bizarní poutní místo. No, ale počkat, to asi nejsme správně. Tady žádná hora není, tady je jenom úplná placka, pouze tam kousek před námi se ježí jakási přerostlá řepa. No, možná to tedy není řepa, ale jakýsi ježatý kopeček. Přicházíme blíž a kopeček přece jen nabyl větších rozměrů, i když bychom těžko mohli použít slovo kopec a slovo hora zní už úplně směšně.
Čím přicházíme blíž, tím víc jsme fascinováni. To, co se na kopečku ježí, jsou křesťanské kříže – tisíce křížů nejrůznějších velikostí. Od obrovitých až po miniaturní, které jsou navěšené na těch velkých tak, že je zcela zahalují. Nemůžeme odtrhnout zrak od takového panoramatu. Jsme plně vtaženi do atmosféry tohoto neobyčejného místa a mnohým z nás, i přesto, že pálí slunce, naskakuje husí kůže.
Pohled z dálky je fascinující, ale zblízka je prostě strhující. Procházíme se pěšinkami mezi kříži. Některé jsou dřevěné a umně vyřezávané, jiné dekorativní železné, prosté i zdobené, veliké a mocné, i chudobné – pouhá dvě překřížená dřívka. A přesto všechny tyto kříže vyjadřují to stejné: neutuchající víru, pokornou vděčnost a stále živou naději.
Ztrácíme se a zase vynořujeme v bludišti cestiček a pěšinek. Procházíme jako očarovaní a fotíme a fotíme, protože nelze jinak. Mnoho lidí se u křížů modlí a támhle nějaká rodina staví nový velký kříž, hned vedle toho ověšeného hrozny malých křížků. Toto poutní místo stále pulzuje životem. Stále přibývají nové a nové kříže. Už nyní se kříže rozkládají na ploše větší než dvě fotbalová hřiště.
A jak to všechno začalo? Snad tak, jak to vypráví jedna legenda. Jednomu sedlákovi se rozstonala jeho milovaná dcera a na její nemoc nepomáhala žádná medicína ani zaříkávání, ani žádné bylinky. Jednou v noci měl ten sedlák sen, ve kterém mu Bůh poradil, aby ze zdravého stromu udělal kříž a postavil na místní kopeček. Sedlák se druhý den hned pustil do kříže a postavil jej na místo, které mu Bůh ve snu ukázal. Během několika málo dní se dcera opravdu uzdravila. Zpráva o zázračném uzdravení se rychle rozšířila a další kříže začaly rychle přibývat.
Krásná legenda se ale nezdá historikům, kteří mají prozaičtější vysvětlení. První kříže prý byly postaveny na památku krveprolití, které se zde odehrálo v roce 1236. Němečtí rytíři, kteří šířili po Litvě křesťanství, se vraceli domů a byli napadeni a pobiti a lidé takto uctili jejich památku. V letech 1831 až 1863 k nim začaly přibývat kříže už ve velkém. Připomínaly ty, kteří byli deportováni na Sibiř nebo zabiti ať už v protiruských povstáních nebo během okupace Litvy Sovětským svazem. Hora křížů se tehdy stala Horou národního vzdoru. To se samozřejmě nelíbilo tehdejším ruským mocipánům, a proto nařídili, aby byl tento spontánní památník odporu srovnán se zemí ruskými buldozery. A tak se také stalo. Ale ani buldozery, ani teror nedokázaly zabránit dalšímu vztyčování křížů. Byl dokonce vypracován plán, podle něhož by tento kousek země měl být oddělen hlubokým vodním příkopem a střežen, aby se tak definitivně zabránilo dalšímu vztyčování křížů.
Naštěstí v roce 1991 získala Litva konečně samostatnost a kříže brzy na to už vytvořily les. Roku 1993 i tehdejší papež Jan Pavel II. byl okouzlen tímto spontánním poutním místem a při své návštěvě daroval Litevcům krásný vysoký kříž, který je zde na Hoře křížů velmi uctíván. Papež při této příležitosti požehnal Litvě a celé Evropě.
Kříže nepocházejí jen z Litvy, ale i ze sousedních zemí jako je Lotyšsko, Estonsko, Polsko i Rusko. Ale viděla jsem tam stát v jednom šiku s křesťanskými kříži i nějaké kříže s židovskou hvězdou a jeden kříž byl ozdoben i americkou vlajkou. Nápisy na křížích jsou v různých jazycích včetně němčiny a angličtiny.
I mnoho turistů chce přispět k velebnosti tohoto místa, a tak u zdejších prodejců, jejichž stánky lemují přístupovou cestu, zakupují malé křížky a přidávají je k tisícům dalších. Kromě křížků si mohou turisté zakoupit i většinou velmi pěkné předměty z jantaru a z březové kůry. A samozřejmě spoustu suvenýrů s náboženskou tématikou. A ty jsou často, bohužel, velmi kýčovité. Utratit se dá i za brožurky o Hoře křížů nebo o Litvě a také za vkusné pohlednice.
Je čas opustit toto úchvatné místo, které se nám vrylo hluboko do srdce. A já vím, že všichni, i my bezvěrci, budeme ještě dlouho vzpomínat na magické kouzlo tisíců ježících se křížů, křížků i křížečků.
Infoservis:Základní údaje o Litvě:Oficiální název – Litevská republikaHlavní město: VilniusRozloha: 64 589 kmPočet obyvatel: 2 348 784Měna: 1 lit
U Hory křížů jsou 2 parkoviště v blízkosti poutního místa a WC najdete na louce, sice ve formě kadibudky, ale čisté. Pokud chcete zakoupit nějaké suvenýry, je dobré mít místní měnu lit. U některých prodejců jsou uvedeny i ceny v eurech nebo dolarech.
