Cestovatel.cz

Sami Norové se o svém hlavním městě vyjadřují poněkud jinak, jejich nikterak hanlivá přezdívka „Velká vesnice na severu“ je značně trefná. Norové tak pyšně dávají zbytku světa najevo, že Oslo je asi jediným hlavním městem průmyslově vyspělé země, kde je ještě příjemné žít. Na různá jména jsou tady ostatně zvyklí, původní název města Oslo dlouho nevydržel a brzy bylo přejmenováno na Christiania, to po slavném králi Christianu IV. Občas se objeví přezdívka Tygří město, kterou nedávno převzala i čiperná radnice, a tak dnes najdeme v ulicích města celou řadu tygřích soch.

Christiania, vybudovaná v roce 1624 na místě původního vypáleného Osla, měla být dokonale vzdorující ohni. Plánovat začal sám král, který nařídil, že domy budou výhradně z kamene a navíc nejméně 15 metrů od sebe, aby oheň nemohl přeskočit z domu na dům. Ze 17. století ale v městě již téměř nic nenajdeme, jen centrum stále do značné míry odráží sít ulic nakreslených osvíceným vladařem. Od roku 1877 se město krátce jmenovalo Kristiania, od roku 1925 pak zase přešlo k původnímu názvu Oslo.

Když před lety začala Norům vadit přítomnost letiště na okraji města, postavili ultramoderní letiště daleko za městem. Staré pozemky vykoupili a dnes je na něm sídliště. Nebe nad městem už neruší vůbec nic. Taxíka si do města vezme jen šílenec, který za to také patřičně zaplatí. Naštěstí Norové mysleli na všechno a mezi letištěm a centrem jezdí levný rychlovlak. Zájemci o architekturu si prohlédnou katedrálu Domkirke posvěcenou v roce 1697, za prohlídku rozhodně stojí královským hrad Akerhus, postavený kolem roku 1300 králem Hakonem V, byť dnešní podoba je mnohem novější. Znalci historie druhé světové války budou vědet, že hrad jedříve sloužil jako vězení pro příslušníky norského odboje, po válce zde byl při krátkém poválečném obnovení trestu smrti popraven domácí zrádce Vidkun Quisling.

Při vyslovení slova Norsko si lidé jistě vybaví nájezdy bojovných Vikingů. Památkám na ně se můžeme obdivovat i v dnešním Oslu, několik jejich 800 let starých lodí je přístupných v muzeu na ostrově Bygdoy v blízkosti Osla. Zajímavý ostrůvek, na který se dostaneme pohodlně autobusem, však nabízí i další skvosty, které dýchnou na dušičku každému pořádnému klukovi. V muzeu Thora Heyerdahla si můžeme prohlédnout nejen Ra II, ale také zbytky slavného Kon-Tiki. Na autentičnost vzorků bych ale poslední kalhoty nevsadil, Kon-Tiky zničily útesy tichomořského ostrova Raroia, většina památek působí poněkud gypsovitě.

Ještě zajímavější pro mne byla procházka po palubě lodi Fram, která se dvakrát vypravila k Severnímu a jednou k Jižnímu pólu. A můžeme si ji prohlédnout opravdu důkladně, od paluby až po kajuty v podpalubí, navíc na všechno si můžeme sáhnout.

V zimě je sněhové království tak blízko, že Fridtjor Nanses trénoval na své polární výpravy právě v předměstí Osla. A pokud nám běžky nestačí, pohodlné a přehledné metro nás pohodlně doveze kousek od známých skokanských můstků Holmenkollen, kde se závodně skáče již od roku 1892. Tehdy se na vítězný skok přišlo podívat deset procent celé tehdejší populace Osla. Na hlavní můstek si můžeme vyšlápnout, cestou nahoru si můžeme prohlížet unikátní muzeum lyžování. Pohled dolů, se kterým se skokané setkávají, je ale jen pro otrlé a při představě, že bych se měl z můstku spustit, mne poněkud mrazilo v zádech.

Oslo je skutečně pohostinné město (pokud netoužíme po alkoholu, který nám udělá pořádnou díru do peněženky), velice příjemná je třeba procházka parkem Vigeland, kde najdeme kolekci soch známého sochaře Gustava Vigelanda, která obsahuje téměř jeho kompletní dílo včetně toho nejslavnějšího, obrovitého monolitu vytesaného z jednoho kusu žuly, vzpínajícího se k nebi. A cestou zpátky do centra si můžeme prohlédnout budovu, kde je každoročně předávána Nobelova cena míru. Nobel byl sice Švéd, ale za jeho života byly obě země spojené, a Nobel si tehdy vynutil, že zrovna cena za mír bude předávána v Oslu.

Oslo rozhodně není pro každého. Pravidelně se objevuje na žebříčku nejdražších měst světa a ceny všeho tomu odpovídají. Poněkud chladná a seversky strohá architektura neuchvátí příznivce jihoevropského zmatku, a architektonické zázraky tady neuvidíme. Kdo si ale chce na vlastní oči prohlídnout způsob jak spojit velkoměsto a přírodu do harmonického celku, bude nadšen.

O šesté ráno vyhlížíme u metra na Opatově nám neznámého řidiče, který nás prý má odvézt do rumunského Banátu. Vlastně pořádně nevím, kam jedu ani co tam budu dělat – akci vymyslel kamarád a já si před odjezdem stačil přečíst jen to, že Češi do hor na samém okraji rakousko-uherské monarchie odešli okolo roku 1820 a dodnes tam žije několik tisíc čechů v šesti vesnicích. Ostatní čtyři nevědí o mnoho více, necháme se překvapit…

Přijíždí „náš“ Transporter a vyrážíme po dálnici na Brno, Bratislavu, Budapešť a Szeged. Cestou se dozvídáme, že řidič z Banátu pochází a stejně jako mnoho dalších se před pár lety přestěhoval i s rodinou do Čech; nyní tady pracuje a přivydělává si dopravou turistů do svého rodiště. Odpoledne překračujeme rumunskou hranici, a jak se blížíme našemu cíli, začínají se z nekonečné roviny, která nás obklopovala téměř celou cestu, zvedat kopečky, kopce a hory. V Nové Moldavě končí silnice, jak ji chápeme v našem omezeném středoevropském pojetí, a do Gerníku pokračujeme po cestě, na které je více děr než asfaltu.

První dojmy

Přijíždíme už potmě a hned potkáváme paní Boudovou, se kterou máme domluvené ubytování. Moc se nám omlouvá, že v chalupě, kde jsme měli být ubytovaní, jsou ještě jiní turisté a že zatím budeme muset být v jiné. Nechápeme, co by nám na tom mělo vadit, odvádí nás totiž do malované chaloupky, která vypadá jako z pohádky, v kamnech plápolá oheň, prostě útulnější místo je těžko možné si představit. Není ještě tak pozdě – vydáváme se tedy poznávat místní kulturu do hostince, který je středobodem celé vesnice. Opravdu to tam žije, krom spousty místních potkáváme i skupinu brněnských fotografů, kteří se s námi nad pivem Timisoarana a slivovicí dělí o cenné zkušenosti a tipy na výlety.

Druhý den nás čeká první snídaně u Boudů – rozhodli jsme se totiž poznávat české vesnice všemi smysly a proto jsme přijali nabídku místní polopenze. Snídaně překonala všechny naše sny – chléb ještě teplý z místní pekárny, domácí máslo, marmeláda, med, smažená slanina, vajíčka, kompot,… Všechno z vlastního hospodářství nebo od sousedů. Posilněni na těle i na duchu, počali jsme se přesouvat do našeho definitivního obydlí, které nám připomělo pohádku o Šípkové Růžence – nenápadný domeček je totiž zcela porostlý vinnou révou, až úplně mizí v zeleni; zato však můžeme hrozny trhat z okna.

Gerník, okolí a jeskyně

S aktivitou se má začínat postupně – rozhodujeme se tedy pro prohlídku Gerníku a nejbližšího okolí. Dojem malebné vesničky s malovanými domky ještě podtrhují slepice u cesty, volně se potulující psi (na rozdíl od rumunských mají úmysly ryze přátelské), koňské povozy majestátně jedoucí po hlavní třídě i barevné dýně složené ve dvorech. Opouštíme vesnici, obcházíme ji přes louky, sady a přicházíme do míst, kde nemůže být pochyb – krasovatější kras jsme ještě nepotkali. Škrapová pole, závrty, nízké křoviny a bílé kameny. A kde je kras, tam bývají jeskyně; jedna je v mapě kreslena přímo za naším obydlím. Hledáme ji trochu s nedůvěrou – z našich zemí jsme zvyklí, že díra do země buďto nestojí za řeč, nebo je zamřížovaná, případně člověk platí vstupné a musí se pohybovat po betonových chodníčkách. Avšak tady už prostorná vstupní síň napověděla, že to není ani jeden ze zmíněných případů. Zmocňuje se nás objevitelské nadšení, postupujeme nízkými chodbami i většími sály stále níž a hlouběji do nitra hory. Najednou stojíme na břehu podzemní řeky a nad hladinou se rýsují krápníky. Brodíme se vodou a jílem a pokoušíme se pořídit neotřelou jeskynní fotografii. Nadšeni a umazaní od jílu až za ušima vylézáme na světlo denní, jdeme se trochu zkultivovat a následně zahnat hlad. Chléb máme z pekárny, avšak co na to? Stačí se zeptat prvního kolemjdoucího a jdeme najisto k babičce, která nám prodává nejen máslo, ale i podmáslí a tradiční šátky. Při večeři zjišťujeme, že jíst u Boudů má i další výhody kromě poznání výborné místní stravy – paní totiž ráda povídá a vyzná se v místních poměrech, takže za pár dní budeme dozajista vzdělanější než po přečtení celé knihovny místní vlastivědné literatury.

Výlet na Svatou Helenu

Další den jsme zasvětili výletu do další české vesnice – Svaté Heleny. Vede nás červená turistická značka, kterou vyznačil v rámci projektu na podporu turistiky v Banátu Člověk v tísni. Vyzbrojeni klacky pro případ setkání s divokými rumunskými psy jdeme první polovinu cesty lesem a pak už vycházíme na louky svažující se k Dunaji, kde osamělé stromy už podzim barví do žlutočervena. V Heleně kupujeme pohledy a občerstvujeme se zmrzlinou či pivem a jdeme se podívat na návrší nad vesnicí, odkud vidíme Dunaj v celé jeho šířce. Bohužel k němu nedojdeme, už je čas pomýšlet na návrat. Zpátky jdeme trochu jinou cestou, která nás vede k jeskyni Vranovec. Včerejší nadšení Filipovou dírou ustupuje do pozadí, když procházíme chodbami s nádhernou krápníkovou výzdobou a občas potkáváme netopýry. Pokračujeme dál domů a síla hladu působí stále silněji, takže cestu zvládáme v rekordním čase.

Další den trávíme procházkami po vsi a okolí, nasáváním místní atmosféry a odpočinkem – včerejších třicet kilometrů je pořád znát. A připravujeme se na zítrejší dvoudenní výlet do Rovenska.

Putování na Rovensko

Vyrážíme po brzké (a výborné) snídani. Nad Gerníkem potkáváme místního zemědělce orajícího pole s párem koní, který se s námi hned dává do řeči a nabízí nám místní slivovici. Odmítnout by byla nezdvořilost, a nelitujeme – je výborná. Přicházíme do údolí zvaného U Filipa, které je proslulé tradičními vodenicemi. Pod tímto tajuplným slovem se skrývá zařízení na mletí obilí, složené z malé přehrádky, potrubí vedoucího vodu na jednoduchou turbínu pohánějící mlýnské kolo, vše schované v malé roubené chaloupce. Mimo mlýnice nachází se zde ještě druhá místnost, sloužící jako garáž na koně. Dále míjíme několik rumunských salaší, kde nás vítá především zuřivý štěkot ovčáckých psů, ani hole v ruce moc nedodávají odvahy. Jdeme dál a dál po hřebeni, střídají se lesy, vypasené louky, stohy sena a Rovensko se pomalu, ale jistě blíží. Přicházíme do vsi společně s kravami, které se samy vrací z pastvin do svých stájí. Nemáme s sebou ani spacák a nemáme nic domluveného, doufáme, že něco najdeme. Avšak pohostinost místních nás opět překvapuje – na zdvořilou otázku u prvního stavení, zda neví o někom nabízejícím ubytování, odpovídá paní: „Klidně můžete u nás, a co vám mám udělat k večeři. A nevadí, že to bude až za půl hodiny? Zatím si zajděte do hospody aspoň na pivo, ať jen tak nečekáte.“ Rady se držíme, a po návratu k pohostinným lidem jsme překvapeni podruhé – místní zapečené brambory s klobásama vypadají úžasně a chutnají ještě lépe. Večer se ještě jdeme jako správné děti velkoměsta podívat na dojení krav a pak se ukládáme ke spánku do měkoučkých postelí v malované světnici.

Ráno si povídáme s místními, procházíme Rovensko, obdivujeme selátka a vydáváme se na cestu zpátky. Sice po stejné cestě, ale je tak pěkná, že nám to nevadí. Unavení po cestě přicházíme tak akorát na večeři.

Rozloučení s Banátem

A byla noc a bylo jitro, den poslední v Gerníku. Je toho hodně, co chceme stihnout před odjezdem. Sháníme slivovici, sýry, med a další dobroty pro blízké doma, vyrážíme na fotografickou procházku Gerníkem, na doporučení paní Boudové jdeme do jednoho hospodářství, kde kromě koupě sýra žasneme nad vařením šípkových povidel v ohromném hrnci nad ohněm (dostali jsme i ochutnat, je to vybraná pochoutka). Odpoledne se vydáváme na výlet do nedaleké vesnice Padina Matei. Rozdíl mezi českými vesnicemi a touto rumunskou jsme čekali velký, ale stejně nás překvapil. Místo pěkných chaloupek vidíme směs zřícenin, chatrčí i novostaveb místních zbohatlíků. Z různých jevů, které z domova neznáme, nás nejvíce zaujal komín tvořený trubkou vystrčenou z okna do silnice. Překvapila nás i záliba místních dětí ve fotografování – stačilo vyndat foťák a už běžely před objektiv. Zkušenost zajímavá, ale rádi se vracíme do „našeho“ Gerníku.

Čeká nás dlouhé loučení, zabalení věcí, nedlouhý spánek a před šestou ráno přijíždí domluvený řidič s Transporterem. Vyjíždíme zpátky do Čech. Ještě se stavujeme v pekárně, abychom měli na cestu chléb přímo z pece. Banát se nám opouští těžko; i za těch pár dní nám přirostl k srdci.

Historie španělského města Pamplona je bohatá, ostatně není divu, bývalo to sídelní město navarrského království. Dnešní historie je jiná, za své historické hlavní město jej považují zejména Baskové.

Dnešní proslulosti se ale Pamploně dostalo především díky slavnostem, které probíhají v druhém červencovém týdnu. Jejich součástí je totiž slavný, byť bizarní „běh býků“, při němž od radnice ke vchodu na koridu běží stádo býků, před kterým prchá nadšený dav ozbrojený pouze výtiskem novin. Samotný běh, který je v Pamploně známý pod názvem festival San Fermín, jsem si s potěšením odpustil, nicméně i samotná procházka starou částí Casco Viejo mi stačila. Nemusel jsem mít za zády vyděšené stádo. Proč v Pamploně býci běhají, už dnes nikdo neví. O samotném festivalu jsou zmínky již ze 13. století, tehdy se ovšem slavilo v říjnu. Každopádně nebýt Ernesta Hemingwaye, který tuto slavnost zvěčnil ve své první novele, již by asi upadla do zapomnění.

Pamplona je každopádně zajímavé město, relativně levné, pro turisty přívětivé, bez dopravní zácpy. Nechat peněženku na sedadle auta nepůsobí ani v centru města žádný problém. Není divu, že Pamplona je považována za jedno z měst s nejvyšším životním standardem v celém Španělsku.

Na své si přijdou i milovníci kulinářského umění. Řada navarrských jídel rozhodně stojí za vyzkoušení. Jen si musíme uvědomit, že i když v Pamploně si oficiálně na siestu příliš nepotrpí, přece jenom se ve slušné restauraci před devátou hodinou večerní pravděpodobně nenajíme. Když jsem na pozdní večeři neměl čas, zašel jsem do levnějšího podniku, ale i tam jsem stoloval sám. Španělé mezitím obsadili bar a cpali se tapas.

Za prohlídku rozhodně stojí i okolí. Autobusové spojení je solidní, ale bez znalosti španělštiny složité na pochopení. Pronájem auta se určitě vyplatí. Za prohlídku stojí prakticky každá vesnička. Kostely z 13. století nejsou ničím mimořádným. Okolní příroda do určité míry připomíná horkem vyprahlé Toskánsko. O co méně je zde vína, o to více se pěstuje speciální typ papriky, na kterou jsou místní oprávněně pyšní.

Pamplona a celá navarrská oblast není na turistickém Top listu, takže mimo týden letních slavností se nebudeme prodírat záplavou turistů. Pokud se sem ale vydáme na týdenní toulky, litovat určitě nebudeme.