Cueva Ojos de Cristal – Jeskyně Krystalové oči

Hustý déšť hnaný studeným větrem bičuje černou pustinu za převisem, pod kterým se krčí malý speleologický basecamp. Guayanští bohové se dnes opět rozlobili a rozhodli se vyprázdnit své nádoby plné vody nabrané kdesi v neproniknutelných, amazonských pralesích. Prší vytrvale! V obrovském kotli pod hranou Roraimy vřou bílé mraky. Zanedlouho se převalí na vrcholové plató a vše se zahalí do husté neprůstupné mlhy, bránící dalšímu povrchovému průzkumu. Hrstka na kůži promoklých jeskyňářů ze starého světa zalézá do nově objevené kvarcitové jeskyně, aby prozkoumala a zaměřila poslední metry v nepříjemných a nebezpečných polosifonech.

RYCHLÁ REZERVACE LETU

Koncový vodní labyrint nízkých chodeb se ukazuje stále komplikovanější. Přesto, že jeskyni průběžně zaměřujeme, z naší 5-ti členné skupiny není nikdo, kdo by stoprocentně poznal prozkoumaný podzemní systém celý. Po týdnu expediční práce jsme se do syta nabažili překrásných rozměrných chodeb v růžovém křemenci. Do nízkých zvodnělých puklin se teď nikomu moc nechce. Nejmladší Lukáš si srdnatě lehá do 8°C teplé, červenohnědé vody a pokračuje desítky metrů plazením. Jeho nadšené volání: „Jde to dál!“ provází celou letošní expedici. Pomaleji za ním pečlivě odvíjí nit topofilu Braňo, hlavní měřič výpravy.


Fotodokumentační skupina vylézá pozdě v noci. Vítr přehlušuje rachot benzinových vařičů. Jako každou noc se vyjasňuje. Měsíc je dnes v úplňku. Svítí tak silně, že v mracích nad guayánskou savanou pozorujeme noční duhu.

Po půlnoci se konečně vrací i měřičská dvojka. Radost z očí jím září víc, než zkomírající světlo karbidek. Na naše otázky co našli, odpovídá Braňo hádankou: „Jedna jeskyně skončila, druhá se zvětšila.“ Krystalové oči se spojily s Mischel. Objevili jsme jednu z nejdelších horizontálních křemencových jeskyní světa!


Vchod do Mišel našel Lukáš hned druhý den po našem příchodu na Roraimu. Na konci slepého údolí kilometr od vstupu do Krystalových očí měl jako jediný štěstí, protáhl se škvírou mezi skalními bloky. Jeskyně měla po zaměření necelý kilometr. Další pokračování uzavíral nebezpečný a dlouhý zával. Z obrovských zaklíněných bloků dul silný a chladný průvan. Bylo jasné, že jeskyně musí jít dál. Další postup nám však z této strany připadal riskantní. Vždyť nepočítám-li brazilskou skupinu turistů bloumající dnes kdesi na opačné straně tepuy, nejbližší civilizace je vzdálena 2 dny pěšky. Jakýkoliv i malý úraz by mohl být vážný problém. Ranní slunce prohřívající náš El Hotel (několik metrů hluboký převis) naznačuje, že by snad mohlo být dnes lepší počasí. „Hotelů“ je na Roraimě několik. Všechny jsou situovány nedaleko jediné výstupové cesty. Ten náš, El Hotel Guacharo je nejvysunutější, největší a také nejkrásnější. Vešlo by se sem i deset stanů. Za deště stéká ze střechy převisu voda, která zavlažuje pestrou zahrádku endemických rostlin. Ta lahodí oku a odděluje domácí prostředí suchého tábora od černé pustiny deštné pouště, jak je někdy povrch tepuy nazýván. Dřív než bivak provoní čerstvá káva setkáváme se svými slovenskými kamarády. Narozdíl od nás sem necestovali přes revolucí a hlavně benzínovou krizí zasažený Caracas, ale výlet si zpestřili návštěvou několika národních parků v Brazílii. Naplánované setkání klaplo téměř na minuty. Počasí náš hlavní vůdce – velí rychle na povrchovku, než začne zase pršet. Skáčeme přes tisíce kaluží, miliony modrých zrcátek, 10 kilometrů po délce stolové hory, ke třem největším místním atrakcím. První je El Foso – Jáma nebo spíš studna. Malý potůček na konci slepého údolí se propadá do 6 metrů hluboké propasti. Na dně je krásné čisté jezero krvavě zbarvené vody. K jezeru na dně propasti lze dojít boční chodbou. Malebný krasový útvar jsme zběžně zdokumentovali. Další zajímavost leží jen pár set metrů od El Fosa. Je to na bílo nalíčený hraniční kámen, tzv. Punto Triple. Roraima je pro Venezuelu jakýmsi Třístoličníkem. Ve velmi atraktivním prostředí věží skalního města se tu sbíhají hranice tří států: Venezuely, Brazílie a Guayany. Guayanské území na Roraimě však Venezuela neuznává a uvádí je jako Zónu reklamación.



Roraimu pro svět první objevil r. 1838 Robert Schomburgk. Němec a geograf, vyslaný anglickým dvorem (Royal Geographical Society) Na vrcholové plató Roraimy se však podařilo vystoupit až v r. 1884 Sr. Everardu Im Thurn a Harry Perkinsovi. Jejich přednášky v Londýně inspirovaly spisovatele Artura Conana Doila k napsání populárního románu Ztracený svět.

Článek byl převzat s laskavým svolením autora ze stránek audy.speleo.cz. Na těchto stránkách můžete mimo jiné najít kromě dalších fotografií i mapy jeskyně Krystalové oči.

Místem, které turisté nejvíce vyhledávají je bezesporu Údolí krystalů. Překrásné, až několik metrů veliké drúzy křišťálových krystalů se táhnou v zhruba osmimetrovém pásu, v délce 50-ti metrů. Mezi nádhernými čistými krystaly rostou červené masožravé drosery, rostliny podobné našim šumavským rosnatkám. Údolí krystalů jsou na Roraimě dvě. Snadno dostupné jižní a zachovalejší vzdálené severní. Tato základní informace nám při prvním výletu na stolovku chyběla. Hledali jsme tehdy údolí blízko El Hotelů ale špatným směrem. Růžová sotva znatelná pěšina nás zavedla do zvláštního amfiteátru. Potůček mizel v mělkém jezírku, jehož břehy byly porostlé vějíři „sary“. Sara je taurepánský název pro endemickou rostlinu Stegolepis guyanensis. Její mladé výhonky jsou jedlé. Za syrova chutná podobně jako pórek. Na vrcholových platech stolových hor je velmi hojná. V kosmicky vyhlížejícím zákoutí nám tehdy bleskla hlavou jediná myšlenka. Kam teče voda dál? Musí tam být jeskyně! Fyzikální jev trumfoval geologickou poučku, že v křemencích jeskyně nevznikají. Hradba obrovských skalních bloků a nízkých bonetií za jezírkem ukrývala černý nenápadný otvor. Vzpomínám si jak Zolo vytáhl z batohu dvě čelovky se slovy: „Ideme“ Zprvu nízká chodba se stále zvětšovala, míjeli jsme „stovky“ odboček. Baterky slábly. Někde před námi šuměl vodopád. V mohutném dómu s rudě zbarveným hlubokým jezerem jsme si uvědomili naši nicotnost a zároveň obrovský význam objevu. Oba jsme zkušení jeskyňáři a tuto vlastnost jsme dali najevo tím, že jsme se obrátili k východu. Cestou zpátky nalézáme v hladkém skalnatém dně dva vykrojené otvory, které vypadají jako oči. Zabořil jsem ruku až po loket do chladné červenavé vody a vytáhl hrst čistých, průhledných do leskla vyhlazených křišťálových kuliček.



Tak byly objeveny Krystalové oči, 2. nejdelší (2003), horizontální jeskyně v křemencích na světě. Účastníci expedice: Z. Ágh, M. Audy, M. Griflík, E. Kapucian, M. Majerčák, B. Šmída, L. Vlček

RYCHLÁ REZERVACE LETU

Chorvatsko – Plitvická jezera

Podle pověsti jezera vznikla v době velkého sucha, kdy se všichni obyvatelé modlili byť i o jedinou kapku vody. Nad lidem se tehdy slitovala Černá královna.. Informativní článek o Plitvických jezerách, hezkého to koutu chorvatské přírody, který si oblíbil i Vinnetou

V Chorvatsku se nachází jeden z nejkrásnějších a nejproslulejších národních parků – Plitvická jezera, součást světového dědictví UNESCA.


Pověst
Podle pověsti jezera vznikla v době velkého sucha, kdy se všichni obyvatelé modlili byť i o jedinou kapku vody. Nad lidem se tehdy slitovala Černá královna a spolu s větrem a hromy přivolala vytoužený déšť. Ten pak trval mnoho dní, dokud se nevytvořila jezera.

Park
Národním parkem bylo toto místo vyhlášeno již v roce 1949 a je také součástí světového dědictví UNESCO. Tato oblast jistě patří k nejkrásnějším místům Evropy. Rozkládá se v horské krajině v nadmořské výšce kolem 600 m obklopená hustými bukovými a jedlovými lesy, zčásti i pralesy a můžeme zde nalézt na 16 větších i menších jezer s křišťálově čistou vodou modrozelené barvy. Celý vodní systém je zásobován vodou z mnoha malých říček a potůčků a jezera jsou vzájemně provázána soustavou mnoha kaskád a vodopádů, které vznikly nárůstem krápníkové hmoty. V průběhu mnoha tisíciletí tak voda postupně utvářela tuto krajinu, omílala skály a vytvářela nádherné přírodní scenérie. Postupným usazováním vápence zde pak vznikaly překážky dotvářející celkový ráz krajiny. Tyto usazeniny pak postupně pokrývají i dna jezer a dávají vodě její jiskřivou krásu. Celý park se rozkládá na území téměř 30 000 hektarů a vyskytuje se zde velké množství různých druhů zvířat i rostlin, včetně hnědého medvěda a vlka.

Chorvatsko je tradiční a oblíbenou prázdninovou destinací českých turistů, odhaduje se, že letos tuto zemi navštíví opět kolem 850 000 Čechů. Chorvatsko však není jen nejoblíbenější destinací českých turistů, patří k celosvětově nejlepším místům pro dovolenou. Bylo nejen doporučeno jako cíl dovolenkových cest prestižním deníkem New York Times, vyhlášeno nejzajímavější destinací pro rok 2006 a také nejžádanější destinací National Geographic Adventure, navíc za svůj vztah k životnímu prostředí získalo ocenění Etický turista a dle uznávaného průvodce Lonely Planet patří mezi nejlepší destinace světového cestovního ruchu.


Výlet
V případě, že se rozhodnete park navštívit, je možné se tam dostat magistrálou spojující chorvatské hlavní město Záhřeb s Dalmácií a díky významnosti tohoto místa jsou příjezdové cesty velice dobře značené. Ubytování je možné v řadě soukromých objektů i hotelů. Park je možné navštívit v průběhu celého roku, přičemž v zimě se Vám naskytne jedinečný pohled na zamrzlá jezera a vodopády vytvářející poutavé ledové kreace. Pro návštěvníky jsou pořádány okružní jízdy ve speciálních vyhlídkových vozidlech a loďmi na elektrický pohon. Nejprve jste lodí přepraveni přes jezero a ocitnete se tak ve vodním království, kde přímo mezi stromy, ale i všude kolem Vás tečou zurčící potůčky. Po parku se pohybujete pěšky po upravených dřevěných chodníčcích a stezkách a ocitáte se tak přímo mezi říčkami a jezery. V případě, že už se budete cítit zmoženi, je možné dopravit se ke vchodu speciálními vyhlídkovými autobusy, které Vás zdarma odvezou od zastávek nacházejících se v blízkosti jezer. Délku prohlídky je možné upravit podle Vašich možností od několika hodin po i několik dní. Park je otevřený denně od 8 do 18 hodin a cena vstupného se pohybuje pro dospělého v závislosti na sezóně od 50 do 95 kun (1 kuna je zhruba 4 Kč). V okolí pak můžete navštívit například lyžařské sjezdovky (v zimě), jeskyně, starodávny mlýn, vyzkoušet si rafting a mnohé další.

Užitečné odkazy:
Oficiální stránka Národního parku Plitvická jezera (anglicky)
Článek poskytl provozovatel UBYTOVANIvCHORVATSKU.cz

Na nejvyšší vrcholy Krkonoš

Večer kontroluji předpověď, není to 100%, ale sluníčko by mělo být a mraky jsou na focení taky fajn. Už se těším na parádní fotky, balím stativ, moji D200 a tři objektivy, nějaké náhradní prádlo, do navigace zadávám trasy a orientační body, přece jen Krkonoše dokážou být tam nahoře prevít a chodit v mlze stále dokola není zas takový problém. Trochu jídla a pití, přibaluji sněžnice… no 16 kg není přece žádná váha.

Letošní zima je divná, je to spíš taková nezima, sněhu i na horách poskrovnu, o nějakém mrazu si můžeme nechat jen zdát. Když konečně trochu nasněžilo a i počasí se zdálo nakloněno výletům, rozhodl jsem se podniknout první letošní výlet na sněžnicích do Krkonoš. Volba nakonec padla na zajímavou tůru na tři nejvyšší vrcholy Krkonoš – Luční horu (1.547 m.n.m.), Studniční horu (1.554 m.n.m.) a Sněžku (1.603 m.n.m.) Tůra sama o sobě není nikterak náročná, za dobrého počasí a viditelnosti je vhodná i pro ty, kteří Krkonoše moc neznají a bojují s fyzičkou. Nicméně, zvolená trasa nabízela důstojnou porci jak kilometrů, tak i výškových metrů.
Já jsem se rozhodl, že půjdu spíše cestou, kde vychutnám ten krásný pocit ticha a samoty, kde je sníh panensky netknutý lidskou činností a nebo jen minimálně. Plánovaná trasa tedy vedla Obřím dolem do dolu Modrého na Výrovku, Luční horu a dále ke Kozím hřbetům, které jsou v zimě opravdu famózní, zpět na Luční boudu, trochu občerstvení a nahoru na Studniční a podél Úpské jámy na Sněžku a lanovkou dolu. Celková délka této trasy je asi 18 km, s připočtením různého pobíhání sem a tam to je většinou o trochu víc.


Večer kontroluji předpověď, není to 100%, ale sluníčko by mělo být a mraky jsou na focení taky fajn. Už se těším na parádní fotky, balím stativ, moji D200 a tři objektivy, nějaké náhradní prádlo, do navigace zadávám trasy a orientační body, přece jen Krkonoše dokážou být tam nahoře prevít a chodit v mlze stále dokola není zas takový problém. Trochu jídla a pití, přibaluji sněžnice… no 16 kg není přece žádná váha.
Ráno v 8 hod vyrážím z Pece, teplota lehce pod nulou, to zas bude pařák… Hory jsou zamračené, to je teda přivítání! Kde je to vytoužené sluníčko? Náladu si zkazit nenechám, svižně vykračuji směr Obří důl, zapínám navigaci, abych měl zaznamenanou trasu na příště. A přichází první problém, garminek nepřijímá signál, hm… kde udělali soudruzi z USA chybu? Že by popadaly všechny družice je dost nepravděpodobné, v takovém dolíku, aby byl signál nedostupný, taky nejsem….takže jdeme bez navigace, důkaz o „dobytí“ vrcholů nebude. Škoda. Za Boudou v Obřím dole uhýbám doleva a stoupám do Modrého dolu, cesta ubíhá poklidně, stezka je prošlapaná, v Modrém dolu nasazuji sněžnice, začíná probleskovat sluníčko, trable s navigací je zapomenuta. Stoupám vzhůru, míjím tabuli s upozorněním, že vstupuji do lavinového prostoru, ale sněhu málo, je umrzlý, obavy tentokrát nejsou na místě. Stop ubývá, pouze pár jich vede k chatě Děvín, která stojí v Modrém dole až na konci. Podél tyčového značení postupuji nahoru, nakonec nevydržím a uhýbám kolmo do kopce, je zbytečné vystoupat až k Výrovce. Sníh se sice neboří, ale kopec dostává grády, funím jak lokomotiva. „Hm, to máš za to Martine, že flákáš přípravu….“ Připadám si jako v Alpách, 20 kroků, odpočinek, 20 kroků…., fyzičko, kde si……tiše si zoufám. Začíná se zatahovat, mraky jdou rychle dolů, musím si pospíšit, abych byl co nejdříve na cestě z Výrovky na Luční boudu. Za 5 minut ještě vidím sice na krásných 30 m, ale kde jsem? … „Proč mi to děláš navigace!!!“ Nefunguje, jsem naštvaný, nesnáším, když mi něco nejde. Trasa je jasná, stále nahoru, dokud nenarazím na cestu. „Ne, tolik doprava se nestočím, abych vlezl až do laviňáku“, jsem v klidu, stoupám nahoru, funím, odpočívám. Dodávám tekutiny. Sklon svahu se narovnává a za chvíli jsem na cestě u Památníku obětem hor. „No, to ses teda Martine na leváka pěkně stočil doprava…“ říkám si. Jak jsem se mohl takto uhnout? Že by ta snaha stoupat kolmo vzhůru? Když ono je to nejlehčí, nebolí kolena, nekloužou sněžnice. Co teď?

Mám hodinu zpoždění, vidět sice je, ale stojí to za kulový. Z focení nic nebude, není co fotit. Zklamaně obracím směr Výrovka, to se to moc nepovedlo. Před Výrovkou dávám gáblík, sedím a tupě zírám do Modrého dolu. „Tak ses těšil Martine na fotky a zase nic“ Tak snad příště. Balím, okukuji okolí, od Liščí hory se to protrhává, že by….? Nakonec to přece jen obracím původním směrem, začíná svítit sluníčko, je krásně teplo. Mám sice zpoždění 2 hodiny, ale i tak se to dá dohnat, v nejhorším případě pojedu lanovkou dolu až v 18 hod. Těším se na závěr dne, jestli to vydrží, budou krásné fotky ze Sněžky. Jak je život krásný! „Dobývám“ první vrchol – Luční horu – je to placatý kopec, kde jen tušíte nejvyšší bod. Aby bylo něco vidět , je potřeba trochu popojít směrem k Dlouhému dolu. Postupně přecházím po celém hřebenu k Železné hoře, obloukem obcházím sedýlko Hrazeného dolu směrem ke Kozím hřbetům Čeká mě první fotografický vrchol dne. Ten hřeben je v zimě opravdu fantastický. Sice letos není tolik sněhu, ale i tak je vidět tu ostrou hranu, převěje, sluníčko jen prokresluje tu nádheru. Ještě mi zbývá tak 7-10 minut a konečně si to vyfotím. Přesto dělám pár zajišťovacích fotek, na horách jeden nikdy neví. Sbalím foťák, sluníčko mizí…. To je k vzteku… „To máš za to, žes to chtěl obrátit…“ řve na mě to moje druhý zlomyslný já. Byla to chyba, já vím. Počasí se s konečnou platností zhoršuje, přicházejí mraky, všechno je šedivý. V dáli vidím Luční boudu. Na Studniční horu už nemyslím, nemá cenu tam lézt, stejně bych nic neviděl. Míjím Luční boudu, ani se nezastavuji. Viditelnost se horší na nějakých 60 m, ale cesta ke Sněžce je dobře značená. Na polské boudě pod Sněžkou dělám druhou zastávku, balím sněžnice, ty už potřebovat nebudu, trochu se občerstvím a vyrážím na poslední porci kilometrů a výškových metrů. Stoupání je mizerné, je to hodně klouzavé. Skupina Poláků při cestě dolu názorně demonstruje, jak se do hor opravdu nemá chodit. V keckách nebo městských zimních botách padají jako švestky, jen díky řetězům se slaňují dolu jako lidi. Se divím, že je na tomto úseku tak málo úrazů… Za půl hodiny jsem opravdu couravým krokem nahoře. Počasí stále nepřeje, sice je teplo, ale viditelnost mizerná, hory šedivé, sluníčko nikde. Ani se nazastavuji na České poštovně na výbornou teplou medovinu a jedu rovnou dolů.

Mám radost z absolvované tůry, rozhodně nezklamala moje představy. Sice jsem nezdolal všechny tři vrcholy, nenafotil co jsem chtěl, ale i tak to stálo za to. Určitě tento trip podniknu ještě jednou, až bude jisté počasí a budou lepší podmínky pro focení. Stojí to za to.


Shrnutí: Trasa se vyhýbá pokud možno velmi frekventovaným místům: Pec pod Sněžkou – Obří důl – Modrý důl – (pouze přejít cestu na Luční boudu) – Luční hora – Kozí hřbety – Luční bouda – Studniční hora (při časovém skluzu možno vynechat) – Polská bouda pod Sněžkou – Sněžka – lanovkou do Pece. Délka 16-19 km, podle zvolené trasy. Převýšení 800 m, agregované převýšení cca 1200 m.

Občerstvení:
Chata na Výsluní v Modrém dole, Výrovka, Luční bouda, Polská bouda pod Sněžkou – pozor, za Zloté, českou měnu berou a ve zlodějském kurzu, Česká poštovna na Sněžce, bufet u lanovky a Polská bouda na Sněžce – za zloté.

Vybavení:
Kvalitní sněžnice, trekové hole, mapa, pokud možno navigační přístroj s vyznačenou trasou – do zhoršených podmínek – přece jen se pohybujeme na hranici lavinových pásem, dostatek pití – cca 2 l na osobu, náhradní prádlo a teplé oblečení, sluneční brýle, opalovací krém min. faktor 20.

Čas:
Celá tůra se dá pohodlně zvládnout za 8 hodin. Poslední lanovka ze Sněžky jede v 18 hodin, pokud vyjdete ráno po osmé hodině, je dostatek času jak na odpočinek, tak i na případné pokochání se zimními Krkonošemi a nějaké to pivečko na Luční boudě 🙂

Vhodná doba:
Leden – březen (duben) – podle stavu sněhové pokrývky. Je potřeba si uvědomit, že jak Luční tak i Studniční hora jsou porostlé klečí a jen dostatečná sněhová peřina zabrání poničení vegetace.

Horám zdar a sněžnicím zvlášť

Martin Filip, * 1963, aktivně lyžuje od 6 let, na sněžnice se specializuje od roku 2005. V Krkonoších podnikl během dvou let více kolem 20 tůr především do míst méně naštěvovaných nebo v zimě těměř pustých. Ke sněžnicím již přivedl řadu kamarádů a přátel.

Expedice VLAJAJAJI po Egyptě, druhý díl

Přinášíme druhý díl ze čtyřdílného seriálu o cestování po Egyptě. Pokud se do Egypta chystáte, určitě v něm najdete spoustu zajímavých tipů. Minimálně se při jeho četbě naučíte smlouvat…

Ale teď už nás konečně vítají obyvatelé bytu téměř evropského. Mr. El Bendary, zástupce několika evropských firem, jeho žena, lékařka imunoložka, která se teď jako maminka dvou dcerek věnuje pedagogické činnosti na univerzitě. Holčičky zhruba 4½ a 2½ roku. Ty nás udivují především obrovským nadšením z předaných dárků – plyšáků. Vypadá to, že na rozdíl od našich rodin, kde je hračkami přecpán celý byt, pro tyto holčičky, ač z velmi dobře situované rodiny, je takový dárek mimořádný.

Je zde přítomen i bratr a zároveň společník Mr. El Bendaryho a také 13 letý synek jejich setry.

V prostorném obývacím pokoji je běžné evropské zařízení, na rozdíl od našeho nájemního bytu, nikoli divadelně efektní, ale příjemné. Na stěnách jsou převážně rodinné fotografie, s mírou prostřídané zarámovanými citáty z koránu. Několik pěkných kousků českého broušeného skla, i váza, do které paní domu pěkně naaranžuje přinesené květiny. Ani nízké stolky, ani sklo a jiné ozdoby nejsou kupodivu nijak ohrožovány tak malými dětmi, které jsou na arabské poměry docela vychované.

Všechny díly:
První díl naleznete zde
Třetí díl naleznete zde
Čtvrtý díl naleznete zde

Jelikož pán domu a můj muž mají mnoho společných zážitků a známých a paní domu organizuje pohoštění, na Jarunku, vládnoucí slušnou angličtinou, se zaměřuje 13 letý Mohamed. Ten mluví anglicky nejen velmi dobře, ale i v širokých tématech. Mimo angličtiny má na gymnáziu, které navštěvuje, také francouzštinu, jízdu na koni a jiné efektní aktivity. Jsme jím nadšeni, ovšem jen do doby, kdy jsme pozváni ke stolu.

Na orientálním brokátovém ubruse je prostřen český porcelán a paní domu s pomocí fatimy (služka) servíruje „dary moře“. Několik druhů ryb, kalamary, „šrimsy“ …

Stolujeme společně s dětmi a jsme obsluhováni nejen hostitelkou ale i hostitelem, což je v muslimské rodině také mimořádné. Pak zažíváme u stolu překvapení – téměř šok. K našemu údivu vzdělaný a jinak velmi dospělý hošík vrší přímo na ubrus okolo sebe skořápky „šrimsů“, kosti z ryb a další odpadky. A jelikož zdaleka nejí skromně, je po večeři jeho místo naprosto zdevastované. Třebaže ostatní stolují disciplinovaně, chování zpovykaného chlapečka asi pohoršuje jenom nás…

Večer pokračuje kávou a velmi sladkými moučníky, nikoli domácími, a srdečnou atmosférou. Paní doktorka nám vypráví o cestách do Paříže, do Karlových Varů, zajímá ji naše další putování po Egyptě, obdivuje naši odvahu a samostatnost. Odcházíme k půlnoci a loučíme se i za samozřejmé přítomnosti obou holčiček, jak je to v arabských domácnostech zvykem.

Ještě se musím zmínit, že k jídlem bohaté tabuli byla podána jen jedna láhev balené vody jako aperitiv a k dalšímu jídlu už jen džbány nepříliš chladné vody, natočené v kuchyni. Alkohol v této, i v jiných muslimských domácnostech, nesmí přes práh.


Středa 8. června:

Dnes je na programu Sakkara, Memfis a Dašhúr.

Sakkara se zas tak příliš nezměnila od naší poslední návštěvy, i když zde již dlouho probíhají archeologické vykopávky pod záštitou Unesca. Týkají se hlavně rekonstrukce chrámu, který je postupně – velice pomalu – dostavován do původní podoby. Přestože jsme Podzimkům slibovali Serapeum – se sargofágy posvátných býků Apisů, jsme všichni zklamáni, protože je prý již několik let zavřené. Vzhledem k roční době tu všude panuje pěkné vedro. Ale Vláďa neustále opakuje, že kdo chce poznat Afriku, musí ji poznávat v létě!

V Memfisu všichni obdivují ležícího Ramsese, ale já hlavně kamenného baculatého trpaslíka, kterému sice chybí hlava, leč jiné části těla jsou podivuhodně zachovalé.

Alabastrová sfinga na nádvoří nám poskytuje po třinácti letech zase pozadí k manželské fotografii Vlaja.

Při pohledu na fotku si nemůžeme ujasnit, zda je po těch letech omšelejší sfinga nebo my.

Dašhúr byla oblast až do roku 2002 nepřístupná, protože se jednalo o vojenské pásmo. Tedy i my sem jedeme poprvé. Podle mapy i značení se nalézá za Sakkarou směrem k Memfisu. I policista na hlavním tahu nám směr potvrdil a my se dostali do ryze arabské vesnice. Podél velmi zanedbané silničky jsou natlačena roztodivná obydlí v arabském pojetí, rozuměj polorozpadlé kůlny, které kromě bydlení poskytují prostor ke všemožnému podnikání.

Od prodeje ovoce a potravin, přes krejčí a ševce, konče „autodílnami“. Ty jsou určitě velmi prosperující, protože cesta je plná ostrého kamení, slepic, hus a kachen a také školních dětí. Pokud jsme se jim chtěli (a museli) vyhnout, zajížděli jsme za okraje cesty, které, jak jsme později zjistili, byly plné hřebíků a ostrých šroubků. Cesta se klikatila vesnicí asi 3 kilometry a každým metrem situace houstla a nám se stále více rosila čela.

Zdálo se, že konec cesty je v nedohlednu a husí a dětí bylo čím dál víc. Dodnes podezíráme místní majitele pneuservisů, že si takto nechávají obstarávat zákazníky. Konečně jsme z toho romantického děsu a hrůzy vyjeli do volné krajiny, leč ani Červená ani Lomená pyramida, hlavní atrakce Dašhúru, nebyly v dohledu. Po kostrbatém rozhovoru se dvěma místními staříky se konečně dostáváme dost složitou objížďkou k Červené pyramidě.


Obhlížíme ji zvenku i zevnitř a to dost podrobně. Další pyramida – Lomená se nachází v terénu naším autem nesjízdném a tak se musíme spokojit s fotem. Příběh Lomené pyramidy je takový, že stavba byla zahájena v příliš ostrém úhlu, podloží se začalo propadat a tak v polovině museli stavbu přehodnotit, změnit úhel a pokračovat k mírnějšímu vrcholu. Tak vlastně chybou vzniklo dílo naprosto originální.

Večer pakujeme a jdeme brzy spát, protože zítra vyrážíme na dlouhou okružní cestu Egyptem přes Západní oázy.

Čtvrtek 9. června:


Chceme vyrazit hned ráno, ale po příchodu k autu zjišťujeme ušlé pneumatiky. A tak první zastávkou je pneuservis na výpadovce z Káhiry, kde nám bravurně spravují „americkou metodou“ pomocí jakýchsi provázků různé síly asi 11 děr, způsobených Dašhúrskými hřebíky. Po zaplacení 110 EL dostáváme hřebíky jako suvenir a jsme připraveni vyrazit do pouště.

Po dlouhé cestě hustě prošpikované policejními kontrolami a s jednou zastávkou na výborném čaji s mátou v první oáze – Baháryi, končíme den v maličké vesničce Faráfra, která znamená druhou oázu. Tu jsme vlastně projeli až k benzinové pumpě a odtud se teprve vracíme do hotýlku, kde nás už čekají, protože mají hlášku od policie.

Po deseti dnech v Orientu nás naleštěné dlaždice a nažehlená prostěradla uvádějí v úžas. A což teprve nádvoříčko s bazénem a bouganviliemi. Cena ovšem odpovídá luxusu. Děláme malý výlet k sirným pramenům, potom večeříme z vlastních zdrojů a naše z Káhiry přivezené pivo, které pijeme v bazénu, je vrcholem blaženosti.

Než padl večer, místní personál povečeřel míchaná vajíčka a věnuje se na terase modlitbám v předvečer pátečního svátku. Ještě před tím nás ale obsloužili kávou a rozsvítili večerní iluminaci bazénu. Sedíme s kávou na střeše hotýlku, obdivujeme orientálně ležatý měsíc a pak si jdeme ještě zaplavat. Zdá se to vše úžasné. Ovšem noc už tak úžasná není, protože přes snahu ventilátoru i naši snahu o průvan, toho pod moskytiérou moc nenaspíme.


Pátek 10. června:

Ráno opouštíme Faráfru kolem zvláštních skulptur, kterými místní sochař prý prorazil až do Paříže. No nevím … Charakter začátku cesty je – hrozná silnice, povozy, lidi.

Ale za čas se to zlepší a stále hustěji jsou policejní stanice „ … arbá czech ?“ Na první z nich za Faráfrou jsme museli podepsat prohlášení, že nepožadujeme policejní doprovod. Jak později zjistíme, udělali jsme velice dobře !

Kolem poledne přijíždíme do Dakhly, unavení a hladoví. Proto první poutač restaurace s internetem nás zastavuje a rádi se skládáme do relativního stínu ke dlouhému stolu u Abu Ahmeda, později přejmenovaného na „drahého dědka“. Má vychlazené pivo a vřelé přijetí. Zanedlouho se dlouhý stůl prohýbá pod několika chody dobrých arabských jídel – pečený lilek, orientální rýže, dobře upravené maso a dokonce moučník. Nasyceni a spokojeni se naši mužové odebírají k internetu. Lebedíme si až do chvíle, kdy nám „drahý dědek“ předloží účet. Škoda, že jsme jeho památníky, se zápisky turistů z celého světa, nemohli pročíst před jídlem. I my jsme tedy ve svém příspěvku varovali další návštěvníky před neuvěřitelnou drahotou jídla i internetu. Snad si to naši následovníci přečtou dříve než my.

Další dlouhá cesta pouští, která střídá barvy od bílé přes žlutou až k černé, uvádí Jirku v nadšení, a to nejen barvami, ale i skalními útvary. Neváhá opustit naše příjemně klimatizované autíčko a vyhledává i vzdálené kopečky, odkud pořizuje „žánrové fotografie“.


Stejně jako včera, po absolvování zhruba pětiset kilometrů, přijíždíme večer do poslední ze čtyř oáz – Khargy. I zde jsme očekáváni policejní eskortou, která je informována o našem příjezdu. Po nezbytném dotazu, zda jsme „čtyři Češi“, nás od posledního „check pointu“ doprovázejí policisté až před hotel.

Hotel značně připomíná naše socialistická léta a tak jen po nutném zrelaxování vyrážíme opět s policejním doprovodem na malý výlet. Policisté zůstávají, po našem ujištění, že se za chvíli vrátíme, na kontrolním stanovišti.

Když po levé straně vidíme krásnou zříceninu, opevněný chrám Ptolemájovců, jedeme na jeho prohlídku. Je už zavřeno, ale „špindíra“, když nás zdáli uviděl, přiklusal a dal se umluvit na poloviční vstupné. Chrám je velmi krásný a v opevnění zajímavý. Odtud jedeme ke zdejším sirným pramenům, kde Jirka okoupe své tělo a my ostatní jen nohy.

Výlet se protáhl, protože ještě projíždíme místními vesnicemi s krátkou zastávkou u jiných zřícenin. Čekající policisté už značně znervóznili a tak nás doprovázejí i na nákup Barak, které ve zdejším obchodě stojí 1,5 EL, kdežto v hotelu při příjezdu za ni Jaru zaplatila 10 EL. Když za námi zapadly dveře hotelu, policejní sbor si nahlas oddychl.

Spolupráca slovenských a českých jaskyniarov pri prieskume podzemia

Je málo míst, kde můžete zažívat pocity, které poznali Cook, Kolumbus a další. Překvapivě však taková místa nemusejí být příliš vzdálená od našich domovů. Je možné vydat se za nimi pod zem a začít odhalovat tajemství a skrytou krásu jeskyní.


Vo Vlastivednom múzeu v Šumperku sa od 16.2. do 31.3.2007 uskutoční výstava pripravená P. Holúbkom zo Slovenského múzea ochrany prírody a jaskyniarstva v Liptovskom Mikuláši v spolupráci s G. Lešinským, J. Sýkorom, M. Marušinom, T. Mátém, J. Novotnou, J. Kadlecom, P. Bosákom, M. Slukom a ďalšími členmi Českej a Slovenskej speleologickej spoločnosti.

Výstava približuje výsledky dlhoročnej spoločnej práce slovenských a českých jaskyniarov. Mapy, fotografie, správy, články či knihy tu prezentujú širokú oblasť spolupráce. Azda jej predzvesťou bol nápis na stene Jasovskej jaskyne z roku 1452, ktorý dokumentuje zrážku vojsk Jána Jiskru z Brandýsa a Jána Huňadyho. Básnik Ján Kollár, spisovateľka Božena Němcová, alebo kňaz Jan Nepomuk Soukup sú podpísaní pod prvými opismi jaskýň spájajúcimi české a slovenské jaskyniarstvo. V roku 1921 sa moravský učiteľ Alois Král zaslúžil o objav jednej z najkrajších slovenských jaskýň v Demänovskej doline. Toto bol významný počin majúci značný vplyv na praktický speleologický výskum. V histórii Važeckej jaskyne, Domice, Jasovskej jaskyne či najhlbšej slovenskej jaskyne, takmer 500 metrov hlbokého Starého hradu a mnohých ďalších sa prepletajú osudy mnohých výskumníkov z dvoch susedných krajín. Výstižne výstavu charakterizoval predseda Českej speleologickej spoločnosti M. Piškula, ktorý poslal pri jej otvorení v roku 2003 v Beroune zdravicu:

Vážení kolegové, velmi mne mrzí, že se nemohu zúčastnit akce tak významné pro československou speleologii, jako je zahájení výstavy „Spolupráce českých a slovenských jeskyňářů při výzkumu podzemí“. Chci alespoň touto cestou pozdravit všechny, kteří se na přípravě této výstavy podíleli a poděkovat jim jménem České speleologické společnosti za to, že tímto způsobem připomněli jeden z nejdůležitějších fenoménů naší i slovenské speleologie – vzájemnou spolupráci jeskyňářů při výzkumech jeskyní a krasu v Čechách, na Moravě a především na Slovensku. Tato výstava je nejen připomínkou toho, co se za mnoho let společně podařilo udělat, důkazem užitečnosti takové spolupráce, ale i výzvou do budoucnosti. Jsem přesvědčen, že jak naši tak i slovenští jeskyňáři budou v příštích letech „vytvářet“ nová a nová témata pro další prezentace naší vzájemné spolupráce. „Zdař Bůh“

Kniha pro inspiraci: SCULPTURAE NATURAE – Sochy přírody

Vydavatelství ZonerPress přineslo unikátní fotografickou publikaci Jiřího Tillera, zachycující přírodní kamenné sochy šumavského příhraničí od Slavonic/Fratres až po řeku Vydru a Bayerischer Wald. Kniha obsahuje 123 tajuplných fotografií, které textem doprovází PhDr. Luděk Jirásko, CSc.
Na přiloženém mapovém CD je ukázáno přesné umístění těchto „soch přírody“, cyklotrasy a turistické stezky česko-rakousko-německého příhraničí.

Vydavatelství ZonerPress přineslo unikátní fotografickou publikaci Jiřího Tillera, zachycující přírodní kamenné sochy šumavského příhraničí od Slavonic/Fratres až po řeku Vydru a Bayerischer Wald. Kniha obsahuje 123 tajuplných fotografií, které textem doprovází PhDr. Luděk Jirásko, CSc. Na přiloženém mapovém CD je ukázáno přesné umístění těchto „soch přírody“, cyklotrasy a turistické stezky česko-rakousko-německého příhraničí. S laskavým svolením vydavatele nabízíme našim čtenářům ukázku z úvodního slova a několik fotografií z této publikace, kterou ocení každý kdo rád cestuje po krásných a tajemných místech. Kniha je důkazem, že za krásnými přírodními scenériemi nemusíte jezdit na druhý konec světa, stačí se jen dívat kolem sebe a objevovat.

„…kamenům se klaní“


Hlubinné žulové vyvřeliny třetihor, hrátky přírody s tvárnou hmotou, nebo snad čertovy či boží kameny rozsypané po návrších, úbočích zalesněných kopců, v úžlabinách vodních toků i na otevřených rovinách. Množství kamenných sestav i obrovitých balvanů samotářů – „jezbin“, jak je nazývala starší romantická literatura, ať již jako přírodních menhirů a dolmenů – vysokých a stolových kamenných útvarů, či jako zbytnělá torza připomínající dávné megalitické svatyně, obětní stolce, umělé jeskyně a kamenné brány. Jedny jakoby zbloudilé, jiné co pozůstatky zvětralých výčnělků ztracených skal. Oblé i hranaté, hranoly, jehlany, plotny navršené v několika vrstvách, viklany i kotle s hlubokými prohlubněmi, mísami pravidelných tvarů i brázděné povrchovými žlábky, v pitoreskních formách i fantaskních seskupeních. Již od pradávna probouzejí lidskou představivost opřádající jejich sošné zjevy mýtickou rouškou dávných věků nebo přisuzující jim zvláštní magickou energii, ať již s funkcí blahodárnou nebo varující.

Setkáváme se s nimi na mnoha místech Evropy – v Anglii, Skotsku a Irsku, Francii, Švýcarsku i ve skandinávských zemích, od druhé poloviny 19. století se jako pravěké upomínky minulosti, zejména ty s prohlubněmi na povrchu, začaly popisovat i v Americe a Indii. Kameny víl, pohanské, obětní, oltářní, druidské, posvátné, čertovy i božské, ale i obří hrnce, strážci pokladů a ochránci cest, nebo významné orientační body a hraniční mezníky, jak je zaznamenávají písemnosti vrcholného středověku. Ty námi sledované od rozbřesku dějin jsou rozesety na území starého slovanského Doudlebska, dnes z větší části jižních Čech s přilehlou pomezní oblastí rakouského Waldviertlu a Mühlviertlu na jihu, na západě na rozhraní Šumavy a Bavorského lesa, na východě pak v okolí moravských Slavonic. Nacházíme je obvykle na místech méně dostupných, většinou jen zřídka navštěvovaných a až donedávna lidskou rukou téměř nedotčených, v přízračných krajinách nejrozmanitějších krás, obepnuté kulisami vrchů, zalesněných strání i prosvětlených údolí s mokřinami, modrými stuhami řek a oky jezírek. Po celá staletí den co den otevřená přírodní galerie nevšedních objemů i tvarů z říše rostlinné i živočišné. Tu homole cukru, přerostlý hřib, torzo dívčího těla, obří dělové koule, jinde lesní trpaslík, pyramida, chýše poustevníka. Probouzené v ranním úsvitu ptačím chórem a chladivou rosou, odpočívající přes horké poledne smáčené letní bouřkou až po konejšivé záblesky rudého slunce prodírajícího se z posledních sil dřímajícím stromovím, choulící se před nočním chladem v mechových pláštích.


Sochy přírody a lidská fantazie v odvěké symbióze. Co paměť sahá, měly své horlivé obdivovatele i příkré odpůrce oživující tak či onak jejich němé, leč výmluvné tváře. Kolik paměti se tají v jejich mlčenlivých siluetách, které dráždí nevědomé a odkrývají svou duši jen v rovině esoterické pouze zasvěceným? Co kámen to příběh. Jaký ten náš? Kdo ví… Snad pastevce, co vypásával svými stády trávu a z dlouhé chvíle tesal misku na dešťovou vodu k osvěžení, či pohanského kněze, jenž mísil vodu s krví pro usmíření bohů při obětním rituálu, nebo snad venkovana z blízké osady, kladoucího kus potravy a květy k patě kamenného oltáře za uzdravení dítěte, možná i příběh naděje zbožného poutníka, omývajícího nemocné oči v zázračné tekutině.

Luděk Jirásko

Informace a další ukázky z knihy naleznete v internetovém obchodě vydavatelství ZonerPress.cz

Expedice Sacha 2006

Po společné expedici do Mongolska za Olgojem Chorchojem v roce 2004 jsme se dohodli s Ivanem Mackerlem na cestě do severských lesů ruské tajgy, kde podle legend vyprávěných jakutskými lovci se nachází podivná obydlí – kotle z neznámého velice tvrdého načervenalého kovu.

Po společné expedici do Mongolska za Olgojem Chorchojem v roce 2004 jsme se dohodli s Ivanem Mackerlem na cestě do severských lesů ruské tajgy, kde podle legend vyprávěných jakutskými lovci se nachází podivná obydlí – kotle z neznámého velice tvrdého načervenalého kovu, přístupných buď z boku či shora po sestupném schodišti. Teplota uvnitř kotle je prý konstatntní a i v zimě je zde teplo. Lovci, kteří zde přespali, měli příznaky nemoci z ozáření (vypadání vlasů, obočí apod.).


Ivan se svým týmem (Dan Mackerle a Jiří Skupien) kontaktuje ruské záhadology a ufology, počítají zásoby a nutný expediční materiál. Já mám na starosti leteckou část expedice. Na start a přistání s motorovým rogalem tam nejsou vhodné podmínky. Kontaktuji Pavla Březinu alias Břízu, známého výrobce PPG (padák s krosnou) a MPG (padák s motorovou tříkolkou) v Evropě (firma Nirvana), a ten mi čtyři měsíce před odjezdem dodal motorovou krosnu s padákem. Krosnu je možné velice rychle připnout k lehké tříkolce a tak je to PPG i MPG v jednom. Při tréninku jsem zjistil, že to až taková legrace nebude. Byl jsem proto velice rád, že moje pozvání do expedice přijal i Pavel Štěpán alias Stoupa.

Týden před odjezdem jsme dostali konečně od Ajty z Mirného rozpočet. 300 000 Kč za pronájem auta, člunu a elektrocentrály, přechodné ubytování než vyjedeme do tajgy a po návratu a průvodce s puškou. Půl roku nás vodila za nos. Okamžitě kontaktuji všechny známé z Ruska i Čech. Podařilo se nám vše zajistit, ale elektrocentrálu a člun musíme vézt od nás (80 kg nadváhy navíc).

V Moskvě se setkáváme s Alexandrem Gutěněvem, záhadologem, který se též o kotle zajímá. Saša se vyjadřuje dost nadějně o možnosti nálezů anomálií v tajze. Sám plánuje expedici s leteckým průzkumem z vrtulníku. To by bylo ovšem vysoko nad našimi finančními možnostmi.

Pošmourný den, konec května, letiště Mirnyj, díváme se na obrovskou hromadu věcí a „malý“ Land rover Slávy Pastuchova, usměvavého padesátníka s prošedivělými kudrnami a kulatým úsměvem: „No co, lidi děti dělají, co by se to nevešlo.“ Dokonce se vlezla i Ajta, třiatřicetiletá Jakutka s kobylí hlavou a objemným bříškem. Věci vykládáme u Slávy v garáži.


Tento článek byl poskytnut zástupcem HUMI outdoor. Autor článku, Jiří Zítka, touto cestou děkuje sponzorům za pomoc při realizaci expedice:
HUMI outdoor
Aeroflot
Nirvána s.r.o.
Agentuře Morávia
a dalším

Po dvoudenní přípravě a nákupu potravin, holínek a vodky, noční poradě nad mapami s místním ufologem Sergejem Makarovem, vytáhlým rozcuchaným blonďatým děckem s dědičnou chutí na vodku a touhou už nás v životě neopustit, odjíždíme náklaďákem a jedním osobákem do tajgy. Cíl cesty říčka Olgudach (jakutsky kotlová řeka) 250 km na sever směr Ajchal. Po malém incidentu u hráze Viljujského vodochraniliště (byli jsme zatčeni při focení hráze bez pasů a s podivným přízvukem) vykládáme obrovskou hromadu věcí z náklaďáku pod mostem přes Olgujdach. Sláva vzal naštěstí ještě jeden člun, který vlečeme za sebou, ale i tak jsme silně přeloženi. Proto nás ani nepřekvapilo, že jsme v první peřeji ztratili pytel brambor.

Je kolem půlnoci, vybíráme místo na první tábor. Tajga kolem nás je řídká a smutná. Stromy suché nebo ohořelé. Jen hromady sobích hoven dosvědčují, že tu život je. Stavíme tábor u dvou objemných ohořelých kmenů. Terén je hrbolatý a zarostlý hustými křovisky kočiček. Okolo bažinatá blata a voda. Na létání nic moc.

Slunce zapadá o půl jedné a vychází o půl šesté, přesto jsme ve spacáku vydrželi do deseti hodin. Kolem nás jen suchá ohořelá tajga. Mrtvá země, nad kterou krouží jestřábi a stráží nový život. Pod hnízdem rozervaná zem ukrývá mechy a lišejníky, ze kterých jako bílý a fialový klenot vykukují květy petrklíčů a koberce jahod. Nakonec to nebude tak špatné.


Je dost vody. Proud je rychlý a tak jsme někde propásli přítok potoka Onuk – Sione. První dobré místo i na létání je na soutoku s říčkou Argachstach. Na břehu první známky civilizace polorozpadlé těplušky, zemljanky. Útočiště lovců. Kolem i uvnitř nepředstavitelný bordel. Sekyry, pily, kastroly, kotlíky, oblečení, válenky, spacáky, rozpadlá kamna, vše něžně prosypáno rozbitými lahvemi, konzervami a obaly z potravin. Rozbalujeme tábor o půl km níž po proudu. Fouká silný vítr, ale je slunečno a relativně teplo 10°C.

Připravujeme a zkoušíme motor našeho létajícího stroje. Navečer se vítr nad zemí utišuje i když mraky nad námi spěchají stále stejnou rychlostí. Rozkládáme padák po vrcholcích keřů a připravujeme Pavlovi cestu pro start. Po kočičích hlavách drnů, po pás v keřích bříz se Pavel rozbíhá. Dívám se přes hledáček kamery a slyším jen rachot větví narážejících do rámu krosny. Skláním kameru, ale on letí. Při silném větru stoupá až do 1 km. Natáčí široké okolí. Je úžasná dohlednost. Proti větru letí 6 až 15 km za hod., po větru 100 km za hodinu. Sláva nadšeně vykřikuje „né vírník, tohle si koupím“. Po hodině, promrzlý ale šťastný, Pavel sedá. Převádíme údaje z jeho GPS (družicový navigační systém) do letecké mapy na Googlu a vyznačujeme polohu objektů k bližšímu prozkoumání.

Ač jsme měli souřadnice podivného kruhového útvaru, chodili jsme kolem něj a nemohli ho najít. Listy bříz a jehličky modřínů teprve rašily, přesto dohlednost v hustém porostu byla pár metrů. Teprve druhý den jsme ho našli. Do rána napadlo 10 cm sněhu a prudce se ochladilo. Podivný útvar bylo jezírko ve tvaru oka. Na kopci v prohlubni o průměru 200 m, obkroužené kanálem širokým 10 m a hlubokým 70 cm, byla bílá plocha s čočkou jezera uprostřed o průměru 12 m. Přes bělmo oka jsme se bořili pouze do 20 cm a v jezeru jsme naměřili hloubku 280 cm. Podivné, když uvážíme, že je tady půda věčně zamrzlá již od 60 cm. Bohužel k prozkoumání jezírka nám chybělo potápěčské vybavení.


Ani další tři zkoumané objekty nepřinesly žádné překvapení. Zato ryb a divokých kachen přibývá. Natrvalo se uhnízdily v našem jídelníčku. Jen nesmíme nechat vařit Slávu, ten má rád všechno polosyrové. I když jeho syrová nasolená štika byla skvělá. Potkali jsme lovce z Ajchalu a ti nám tvrdí, že vojáci na severu provedli několik podzemních jaderných výbuchů a proto se zvěř z horního toku Olgujdachu stáhla.

Řeka stoupla o 80 cm. Naše loď tajgou přímo letí. Počasí je opět slunečné, sníh na březích mizí a stromy zdařile pučí. Je výjimečně klidno, a tak Pavel zkouší startovat. Za bezvětří to je ještě těžší. Nakonec se mu start podařil a mohl prozkoumat široké okolí i další cestu před námi. Na soutoku Olgujdachu a Allachu objevil pravidelný kruh. Nacházíme ho poměrně snadno podle jeho záznamu z kamery. Precizně pravidelný kruh ve středu pokrytý ledem, po okraji hloubka 60 cm. Dno dokonale hladké. Nikomu se nechce nořit do ledové vody. Ivan marně hledá cestu pod zem do nitra kotle.


Pokračujeme dál na Savinovy Izby. Savinov ještě žije (105 let) a kotle údajně viděl na vlastní oči. V dešti přirážíme ke břehu u kapličky se čtyřmi hroby. Dva dětské jsou rozebrány a znesvěceny. Na chvíli přestalo pršet, a tak rychle stavíme tábor. Savinovovo království muselo být rozlehlé. Ještě nacházíme pozůstatky budov, stájí, ohrad a velkého hřbitova. Nedaleko odtud stála celá jakutská vesnice. V budovách i na hřbitově jsou čerstvě vykopané jámy, jakoby tu někdo něco hledal. Pavel odstartoval na obhlídku okolí. Spousta jezer, ale život žádný. O kus níž začínají peřeje, některé dost ostré.Opět se potkáváme s ruskými lovci na loďkách. Každý má jen pušku, náboje a sůl. Varují nás před peřejemi. Naše plavidlo se jim zdá příliš velké a přetížené. Jejich varování se nevyplnilo, ale splnilo se jiné z Čech. Jasnovidka „teta Jaruš“ nás varovala před problémy s Ivanem. Bude prý v ohrožení života. Ráno mě budí Danyho hlas, volá do Čech. Tátovi se udělalo špatně, zvrací a má ztrátu rovnováhy. Sláva volá vrtulník. Teplota kolem nuly a mrznoucí mrholení. Viditelnost téměř žádná. Těžko přiletí. Cena 200 000 Kč. Celý den se do něj pokoušíme vpravit utišující léky a živočišné uhlí. Marně. Vše vyzvrátí. Dehydruje. O půlnoci balíme tábor. Ivana ve spacáku a igelitovém pytli přivazujeme na příď a vyrážíme. Naštěstí na severu není v noci úplná tma, ale i tak se vyčnívající balvany z peřejí v šeru těžko rozeznávají. Nejtěžší a nejkrásnější úseky projíždíme v noci. Brbláme, že nemůžeme fotit. Jsme všichni ukrutně promrzlí, usínáme v sedě, ale pádlujeme. Odpoledne přirážíme ke břehu v opuštěném městečku Olgujdach. Tady nás čeká náklaďák. Přehazujeme věci a ujíždíme na Mirnyj. Večeříme v teple. Ivan se jakoby zázrakem uzdravuje. Přesto druhý den přebukováváme letenky a Ivan s Danem a Jirkou odlétají domů. Ještě ten den se Ivan dostal do péče svých lékařů.

Po několika dnech v Mirném opět vyrážíme do tajgy. Sláva nás odvezl do městečka Světlyj k řece Viljuj. Musíme si vyžádat specielní povolení k průjezdu hydroelektrárnou k řece. Tady nás čeká náš lodivod Voloďa. Kouří papyrosy, vyzařuje z něj pohoda a klid. Jeho „motorka“ je plechový člun s motorem vzadu. Ujížíme po proudu do vesnice Sjuldjukar, kde žije Savinov.

Pár domků na vysokém břehu nenaznačuje, že je to vesnice s 350 obyvateli. Většinou starší lidé a hejna mladých a malých dětí. Jsou prázdniny. Vesnice žije přípravou svátku jara Vesnach. Jakutský Nový rok. Naše průvodkyně Larisa nás ubytovala u rodičů. Velmi příjemní lidé, oba na penzi.


Nikolaj Profimovič Savinov bývalý aleňovod, průvodce po tajze a lovec lidí žije v malém domku o jedné místnosti. Starají se o něj jeho dcera Sofie Nikolajevna Ivanova a vnučka Natálie. V místnosti je příšeří. Nikolaj Profimovič leží skrčený na boku v posteli. Sofie mu pomáhá se posadit na židli. Je mi líto rušit klid starého muže. Jedním okem potaženým zákalem sleduje podlahu a druhým nás. Sofie mu na krk zavěšuje mohutný stříbrný řetěz posázený diamanty, který Nikolaj Profimovič dostal ke 100 narozeninám od prezidenta Putina. Nacpává si čibuk machorkou. Jediný zlozvyk, který mu zůstal. V 80 letech měl mrtvici, ochrnul na pravou polovinu těla. Díky příbuzným se z toho dostal. „Nikdy jsem žádný kotel neviděl“, tvrdí, „ale slyšel jsem o nich vyprávět. Jsou to legendy.“ Skoro hodinové interview se točí kolem života v tajze, zvycích a životosprávě. Mluví pouze jakutsky, Sofie překládá a Larisa ji kontroluje. Loučíme se. Tisknu tu starou ruku a nevím, co si mám myslet. Je to muž, který jistě prožil hodně utrpení i radosti. Ve válce nebyl, přesto považuje roky 1941 až 1947 za nejtěžší ve svém životě. Ženu pochoval před pár lety, bylo jí 95 let. Má spoustu vnuků od svých čtyřech dcer a jak jsem viděl při odchodu i energie, vyrazil si zadem ven na procházku.

Druhý den ve 12 hodin začal svátek jara. Zápasy, zpěvy, tance, přehlídka krojů Jakutů, Evenů a Koriaků, kumys a přehlídka hostů. Musíme vyfotit celou vesnici. Chudák Larisa jim pak z vypáleného CD nadělá fotky. Jako VIP hosté jsme pozváni na pozdní oběd s místní i cizí honorací. Bohatá tabule, proslovy a písně. I já jsem musel říci příspěvek a zazpívat. A tak se do jakutské tajgy nesly tóny písně Karla Kryla „Pod tmavočervenými jeřabinami…“

Geolog Viktor Bolanev v měsíčníku Viljujské hory 11/2004 popisuje naleziště útvarů z magnetitu: „Magnetit v divoké tajze jsem viděl poprvé u vrchních přítoků řeky Olgujdach, u říčky Argachstach (naše expedice ho objevila také, naleziště tvořilo kotel o průměru 200 m). Tentokrát se prodíráme tajgou u Viljujské přehrady. Uprostřed hustých modřínů jsem narazil na kolmou stěnu výšky okolo 1 m, celou z magnetitu. Stěna z venku vypadala jako kovová a po 30–40 metrech mizí v zemi. Bylo vidět, že obtáčí celou severní část hory. Teď si představte domorodého lovce či pastevce sobů, co si o tom mohl myslet.“

Naší expedici se díky roční době (neolistěná tajga) a leteckému průzkumu podařilo v relativně krátké době (20 dní) objevit několik lokalit vhodných k pozdějšímu důkladnému prozkoumání. Kotle ať už památka po dávných pozemských civilizacích, či pozůstatcích kosmické lodě, která tu kdysi přistála budou dál lákat milovníky záhad z celého světa.

Máte už svého sponzora?

Přemýšlíte, že si na cestu seženete sponzora? Někoho, kdo vám
zaplatí kapesníčky nebo i víc? Že vás to nikdy ani nenapadlo? Jestli
vám to příjde jako dobrý nápad, Martin se tomuto tématu věnuje trochu
víc a vy si jeho postřehy můžete přečíst

Možná se při čtení nadpisu tohoto článku sami sebe ptáte, co je to za zvláštní otázku. Jak bychom mohli mít sponzora. K čemu a proč my?

Docela nedávno, mne jeden zajímavý článek přivedl k malému zamyšlení. Rád bych se s Vámi podělil o jeho stručnou sumarizaci. Slovo sponzor znají všichni. Víme o těch, kteří druhé sponzorují, neboli podporují v jejich jakékoliv činnosti. A také známe ty, kteří jsou sponzorováni. Především sportovce. Obecně řečeno znamená sponzorství přijímání finanční a jiné hmotné podpory k tomu, abych se mohl naplno věnovat činnosti, kterou provozuji. A protože jsem v této oblasti dobrý, ba co víc, velmi dobrý a jsem mediálně známá osoba, sponzorovi se zcela evidentně tato investice vyplatí a vrátí ve zvýšeném zájmu o jeho výrobky, či jiné služby.

Platí tedy obecná zásada: je-li někdo známou osobností, je výhodné ho sponzorovat a podporovat, protože při každé zmínce o jeho úspěších, či neúspěších, se zviditelňuje i logo mé firmy.

I cestovatelé mají své sponzory. Fotoaparáty, kamery, outdoorové vybavení…to jsou pouze některé z položek, které jsou známým cestovatelům věnovány. Oni pak na oplátku při svých veřejných prezentacích a ve svých knihách uvedou čím fotí, v jakém stanu spí…atd. Na tom není nic špatného, je to v pořádku. Jen si tak říkám…když oni, proč ne my? Jaký je mezi námi rozdíl? Snad jen v tom, že my cestujeme pouze ve svém volném čase, za své a pokud vyprodukujeme nějaké výstupy v podobě fotografií a článků, nevychází většinou ve známých periodikách s cestovatelskou tématikou. Je to ale důvod domnívat se, že pomyslný vrchol sponzorského Olympu je pro nás nedostupný?

Tento článek píšu pro nás, nevrcholové sportovce, či vrcholové nesportovce, prostě pro obecně neznámé, anonymní poutníčky, kteří by se rádi nechali inspirovat dále popsanými radami. Naše šance na získání sponzora jsou jednoznačně pozitivní. Nakolik budou úspěšné, záleží jen a pouze na nás samotných. Troufám si tvrdit, že rady, které budete číst, jsou realizovatelné a mohou Vám přinést úspěch. Budu rád, pokud se z něho budete moci radovat.

Takže pusťme se do toho:

  1. Kam chci jet – nejprve je nutné si ujasnit, kterou zemi, nebo země, bych rád navštívil.
  2. Proč tam chci jet – dále je důležité si stanovit cíl cesty. Jde o to, abych byl schopen jasně a krátce formulovat čeho chci svojí cestou dosáhnout, čím je právě tento můj plán zajímavý a lišící se od ostatních.
  3. Mediální projekt – pokud jsem se dostal do této fáze, je dobré sepsat krátký projekt (jde o jednu, dvě stránky textu), ve kterém stručně popíšu kam, proč a s jakými cíly a úmysly se chci vydat.
  4. Mediální kontakty – tento projekt pak mohu zaslat, ale raději s ním navštívit osobně redakce nejrůznějších cestovatelských serverů, tištěných magazínů, případně rozhlasové stanice a zeptat se jich, zda by měli zájem informovat své posluchače a čtenáře před vlastní cestou o mém záměru a po jejím uskutečnění o splněných cílech. Vhodné je stejným způsobem navštívit čajovny a kulturní střediska o kterých víte, že svým klientům nabízejí v programové skladbě i přednášky z cest. Pokud by se Vám podařilo získat předběžný příslib pro zveřejnění vašeho článku, či uspořádání přednášky (nejlépe mailem, nebo písemně), máte z poloviny vyhráno. Zde podotýkám, že úspěšnost Vašeho projektu v mediální oblasti, bude dána nikoliv pouze exotičností a atraktivitou vybrané cílové země, ale především nápadem, proč ji chcete navštívit. Například v Bulharsku byl téměř každý, takže mediální projekt s názvem „Moje cesta do Bulharska“, asi nikoho dvakrát nenadchne. Téma musí být konkrétní a zajímavé. Třeba „Mýty versus realita zázračných uzdravení v Bačkovském monastiru“, který by reagoval na skutečně velmi překvapivá uzdravení v jednom malém, horském klášteru poblíž Plovdivu, do kterého se sjíždějí nepřehledné davy poutníků. Uvádím to pouze jako příklad. Také se připravte, že ne všude Vás budou vítat s otevřenou náručí a s poznámkou, že právě na Vás, už dlouho a netrpělivě čekali (i když tuto větu s nádechem lehkého sarkasmu nejspíš občas uslyšíte).
  5. Požadavky na sponzora – v tento okamžik nastává chvíle si ujasnit, co vlastně budete od sponzora, případně sponzorů chtít. Záleží to na tom čím jste, či nejste již vybaveni a kterou zemi se chystáte navštívit. Jiné vybavení budete potřebovat do Tibetu a jiné do Namibie. Takže může jít například o spacák (do kolika stupňů), stan (turistický, expediční…), vařič, oblečení, letenka či jízdenka. Seznam je velmi variabilní a vyplatí se důkladně si ho promyslet. Jakmile je hotov, zjistěte si nejlépe přes internet, které výrobce, by jste chtěli u které položky Vašeho seznamu oslovit. Podotýkám, že nemá cenu ztrácet čas s internetovými obchody, které pouze prodávají zboží nejrůznějších značek. Úspěch spočívá v oslovení výrobce, nikoliv prodejce. Až budete mít ke každé položce seznamu přiřazeny výrobce (jednoho, či více), přejděte do další fáze.
  6. Sponzorský projekt – jde o krátké shrnutí kam a proč chcete jet (obdoba mediálního projektu), které je rozšířeno o další dvě kapitolky. Jaké mediální prezentace a kde budou cestě předcházet a následovat po Vašem návratu. Zde je vhodný prostor pro uvedení všech předběžných příslibů Vámi oslovených médií. V tomto projektu uveďte, jakým způsobem budete chtít a mít možnost při přednáškách a v článcích prezentovat firmu, kterou oslovujete. V neposlední řadě přesně popište, o jaké jejich výrobky Vám jako o sponzorský dar jde. Samozřejmě můžete uvést, že pokud do určitého termínu od Vašeho návratu z cesty domluvené prezentace neuskutečníte, uhradíte výrobek, který jste od firmy převzali v plné finanční výši.
  7. Pro každou firmu je vhodné sepsat samostatný projekt a osobně kontaktovat jejich marketingové oddělení, případně zjistit kdo má na starosti (je-li tam vůbec někdo takový) problematiku sponzoringu.

Pokud budete mít čas, sílu a patřičné schopnosti, není od věci spustit před cestou vlastní webové stránky, kde budete zveřejňovat veškeré informace o plánované cestě. V neposlední řadě můžete tento prostor nabídnout sponzorům k umístění jejich reklamního banneru.

V červenci 2007 plánuji měsíční cestu do Norska. Patřím mezi ty, kteří těch položek na svém seznamu budou mít asi víc. Dlouho jsem přemýšlel jak na to a výsledek jsem Vám právě popsal. Udělám všechno pro to, abych nejen něco získal za kvalitní následné prezentace, ale abych se tímto způsobem také něco naučil. Rady jsou to z mého hlediska životaschopné a tak přeji sobě i Vám dostatek píle a vytrvalosti, abychom se i my malí, neznámí poutníčkové, mohli dotknout hory Olymp.

Jak to všechno dopadlo, se dozvíte tady:

http://www.ces­tovatel.cz/…-to-dopadlo/

Rock of Cashel

Ďábel se svými mohutnými kusadly zakousl do skalisté hory. Kámen pod tlakem jeho čelistí pukal jako skořápka. Jedním mocným trhnutím vyrval z hory obrovský kus skály. Pozvedl tlamu k nebesům, napřímil se a rozevřel blanitá křídla. Mocně se jimi rozmáchl.

Ďábel se svými mohutnými kusadly zakousl do skalisté hory. Kámen pod tlakem jeho čelistí pukal jako skořápka. Jedním mocným trhnutím vyrval z hory obrovský kus skály. Pozvedl tlamu k nebesům, napřímil se a rozevřel blanitá křídla. Mocně se jimi rozmáchl. Proud vzduchu rozvířil množství prachu, jenž v mžiku zastínil krvavě rudé, zapadající slunce. Jeho obrovské, téměř dračí tělo se s mírným pohupováním vzneslo prachem nasyceným ovzduším. Několik mohutných máchnutí a bestie zamířila k obzoru. Po několika mílích těžkopádného, houpavého letu spatřil ďábel na travnaté zelené pláni člověka. „Co tu dělá ten lidský červ“ prolítlo mu hlavou a zamířil tím směrem.


Ten člověk na pláni byl sv.Patrik, největší z Irských světců. Právě pozvedával velký dřevěný kříž. Přišel na toto místo před několika dny a při prvním východu slunce se mu zde natolik zalíbilo, že se rozhodl založit zde klášter. Jakmile to ďábel spatřil zarazil se. Jeho mohutné tělo zůstalo houpavě viset ve vzduchu. Na jeho tváři se objevil zmateně nechápavý výraz. S otevřenou tlamou nevěřícně zíral na Patrikovo počínání, až se skalní útvar v jeho tlamě uvolnil a padal k zemi. Pomalu mu začalo docházet, čeho je právě svědkem. Patrik vztyčil kříž. Stín kříže se rozprostřel po celé pláni. Jakmile ho ďábel spatřil, zprudka se otočil a krátkými rázovitými pohyby křídli prchal k obzoru. Dopadající kameny mocně otřásly zemí. Po několika minutách se vše uklidnilo, prach klesl k zemi a sv. Patrik si jako první prohlížel novou horu. Tak nám alespoň líčil legendu o založení Rock of Cashel při sklenici Guinnessu náš domácí.

Rock of Cashel se nachází v jižní části Irska v hrabství Tipperary a je to prakticky splněný sen cestovních kanceláří. Za jediný den můžete shlédnout téměř kompletní Irskou středověkou architekturu. Na jednom místě se zde totiž nachází věž z 11.století, románský kostel, monumentální katedrála, věžový hrad, zříceniny dvou klášterů atd.

Náhoda a hlavně moje nechuť odbočovat v Irsku autem doprava tomu chtěly, že jsme na konci městečka Cashel objevili příjemné, soukromé ubytování a s ním i osůbku našeho domácího. Prakticky ihned jsme si padli do oka. No, vlastně až po tom, co jsem si všiml, že ze dvora jeho domu je nádherný výhled na zříceninu kláštera Hore Abbey, jedné ze dvou zřícenin nacházejících se v okolí Rock of Cashel. Vběhnul jsem do dvora a v rychlosti, než si mě někdo všimne, jsem začal fotit. Během několika okamžiků, tedy je možné že to trvalo i několik minut, jelikož v takovéto chvíli naprosto nevnímám čas, jsem za zády uslyšel klapot bot. Otočil jsem se. V hlavě se mi proháněl anglická slovíčka výmluv, omluv a zapírání. „Co to máš za foťák, jó já taky fotím“ vyrážela mi dech postarší mužská postava. „Jo toto je hezké místo, ale když už u mě bydlíte, pojď si udělat fotku z podkroví, je tam mnohem lepší výhled“. Těmito slovy a hlavně fantastickým výhledem ze střechy jeho domu si mě naprosto získal. „Jo nejlepší je to tu na podzim a na jaro. Když tak ráno vstanete a je přízemní mlha. Celý klášter vystupuje z té mlhy a působí tajemně a strašidelně“ rozkládal rukama na střeše domácí, poté zvedl hlavu a pronesl „bude pršet, čas se schovat“. Jak jsem záhy zjistil, naznačil tím odchod do hospody.


Jedna z prvních věcí kterou shlédnete při vstupu do areálu Rock of Cashel je nesmírně zajímavá středověká budova Hall of Vickars. Jedná se o několik překrásných středověkých místností postavených pro osm chóristů starajících se o bohoslužby v katedrále. Postupem času však těchto osm privilegovaných získalo takovou moc a bohatství, že se lidé proti nim začali bouřit a úřad musel být zrušen. Vrchní část budovy sloužila jako obytná a byla opatřena velkým krbem. V přízemí této budovy určitě stojí za shlédnutí kříž sv. Patrika. Ten původně stál venku na nádvoří, ale vzhledem k jeho stavu byl přemístěn právě na toto místo. Na původním místě si nicméně můžete prohlédnout jeho kopii. Tento kříž patří mezi prosté kříže a svým tvarem se zcela vyniká klasickým irským křížům. Jeho levou stranu podepírá jakýsi sloupek a co je zvláštní, nemá tradiční kruh uprostřed jako většina irských křížů. Z největší pravděpodobností se dá předpokládat že podpírací sloupek měl být i na druhé straně, ale do dnešních dnů se bohužel nezachoval. Na jedné straně kříž zobrazuje Ježíše Krista v dlouhém rouchu a na straně protější opata či biskupa. Někteří tvrdí a odtud zřejmě jeho název, že jde o sv. Patrika. Podle velmi rozšířené legendy měl být podstavec kříže využíván jako korunovační kámen velekrále z Munsteru. Tato legenda se ale jeví jako velmi nepravděpodobná, jelikož dle výzkumů kámen podstavce a jeho opracování je totožné se samotným křížem.

Co mě vždy zarazí na místech jako je toto, je přítomnost desítek náhrobků, a to nejen okolo, ale i v uvnitř zřícených klášterů. Ne jinak je tomu i v případě Rock of Cashel. Prakticky kolem celé katedrály a taky i v ní se nacházejí desítky náhrobních kamenů či desek. Jak jsem byl poučen svým domácím, „jde o posvátnou půdu a proto je to čest být pohřben na takovém místě, bohužel už je to zakázané“ zesmutněl. Já osobně bych dal přednost klidnějšímu místu. Ono asi nebude nic příjemného, když se po vás denně projde tisícovka turistů. Částečně přilepena na katedrálu se na jižní straně nachází Cormakova kaple. Podle domácího nejkrásnější románská kaple v Irsku. Musím přiznat, že v této fázi našeho rozhovoru jsem mu už moc nevěřil, ale když jsem ji viděl na vlastní oči, musel jsem mu dát za pravdu. Cormakova kaple je jednou z nejstarších a nejzachovalejších románských staveb v Irsku. Skládá se z chrámové lodi, kněžiště a dvou věží vystupujících na jižní a severní straně ze zdí kněžiště. Je mnohem menší než vedlejší katedrála, ale její kamenná výzdoba je ohromující. Uvnitř kaple je temné přítmí, jen několik reflektorů osvětluje kněžiště. Hned u vstupních dveří se nachází fascinující, ornamentálně vyzdobený, kamenný sarkofág. Podle pověsti jde o sarkofág samotného krále Cormaka.


Vedlejší katedrála je o sto let mladší než Cormakova kaple. Byla postavena mezi lety 1230-1270. I když už se dnes jedná pouze o zříceninu, její velikost nám vzala dech. Na první pohled zaujme nebývale velké kněžiště v porovnání s chrámovou lodí. Tento zajímavý architektonický jev byl zapříčiněn v 15.stol., kdy arcibiskup Richard O’Hedian nechal přistavět rezidenční věž. Říká se, že arcibiskup chtěl postavit svou rezidenci „někde“ v areálu „Rocku“, ale nenašel dostatečně velké místo. Proto nechal vestavět věž do západní části chrámové lodi a tím ji o polovinu zkrátil.

Malá procházka kolem katedrály nás zavedla k nejstarší stavbě, kterou zde můžete nalézt. K válcové věži. Oficiálně je datována do 12.stol., nicméně dle jejího jehlanovitého tvaru je možné, že mohla být postavena již ve století desátém. U této věže se člověk prostě musí zastavit, rozhlédnout se po krajině a nechat se unášet tou středověkou atmosférou. Tedy pokud tu nenarazíte na davy turistů, kteří vás v proudu budou unášet směrem k východu.

Přes všechnu tu krásu staveb ale považuji za nejvýznamnější setkání s naším domácím a hlavně jeho tajemné noční vyprávění starých irských legend, jako například tu o irském trojlístku jetele. Právě zde totiž dle legendy utrhl sv. Patrik lístek jetele, aby na něm demonstroval princip svaté trojice – boha Otce, Syna a Ducha svatého jako tří osob vycházejících z jednoho stonku. Od těch dob je lístek jetele neoficiálním znakem Irska.

Laponsko, krajina jezer a komárů

Jak už to tak bývá, nejlepší nápady se rodí na Moravě u piva, a tak také vznikl nápad procestovat autem místo, které najdete na mapě Švédska pod názvem Laponsko. Je to bizarní a pro nás vskutku zajímavá krajina za polárním kruhem, kde slunce v létě nezapadá a v noci si můžete číst knihu, či prohlížet časopis s hambatými slečnami – protože tam o človíčka natož ženu nezavadíte.

Jak už to tak bývá, nejlepší nápady se rodí na Moravě u piva, a tak také vznikl nápad procestovat autem místo, které najdete na mapě Švédska pod názvem Laponsko. Je to bizarní a pro nás vskutku zajímavá krajina za polárním kruhem, kde slunce v létě nezapadá a v noci si můžete číst knihu, či prohlížet časopis s hambatými slečnami – protože tam o človíčka natož ženu nezavadíte.


Čím se tam budeme živit? Tuhle otázku jsem položil svým kolegům rybářům, ale ti se na mě jen pohrdavě podívali a řekli: „jen rybami“. Jak se později ukázalo, pravdu měli jen částečně. Další varianta byly hřiby, neboť jak je známo všude na severu je hřibů nadbytek. Bohužel tyto varianty jídla by byly pravdou, kdyby tou dobou nepanovalo v celém Švedsku neobyčejné sucho a teplo, což nesvědčí ani rybám ani hřibům. Ale nebojte se, hlady jsme neumřeli. Dokonce jsem zkusil i arktické maliny, o kterých jsem četl, že jsou vynikající pochoutkou, ale chutnaly asi jako jahody v motorovém oleji.

Cesta byla naplánována na přelom července a srpna, což – jak se nakonec ukázalo – byla dobře zvolená varianta kvůli teplu a dešti, skutečně pršelo jen vyjímečně, přes den se teplota vyšplhala dost přes 20°C, zato večer prudce klesala až na 5°C. Což byl důvod ke konzumování fermentovaných destilátů. Že je v noci světlo, vedlo záhy k tomu, že jsme nevěděli, jesti je ráno či večer a poznali to jen podle mračen komárů, kteří se na nás slétavali ve velikých formacích. Místní komáři jsou imunní proti všem prostředkům a dokonce se mi snažili propíchnout tubu s Offem. Nepomohlo ani vykuřování ohněm, klidně dělali přelety přes nejhustší dým.

Cestu popisovat nebudu, ale jedno je jisté – je to pekelně daleko, najeli jsme přes 7000km. Cesta vede přes Německo, Dánsko a ještě asi 1500km přes celé Švédsko. Cestou se nic zvláštního nestalo, jen pár veselých chvilek, když si kolega (který vlastnil auto, kterým jsme jeli) u hranic s Německem uvědomil, že nemá doklady, řidičák, pojíštěni atp. Vracet se nechtělo a tak i my bezvěrci se modlili, aby přísný celník na hranici nechtěl vidět papíry od auta. Také míra alkoholu a kartonů s pivem, které jsme převáželi, by odpovídala, ale tak pro dva autobusy plné otrlých námořníků.

Další veselá příhoda se udála u automatu na výdej lístků na trajekt. Po zasunutí karty se ve švédštině, kterou nikdo z nás neovládal, rozsvítil panel. „Asi to chce tvůj pin,“ byla rada, která se ozvala z auta. „No jo, nejsem blbej,“ odvětil kolega a začal vyťukávat pin své karty. Když napsal své 4 místné číslo a zmáčknul knoflík, ozvala se další dobře míněná rada, že to možná nechtělo napsat pin, ale počet lidí v autě, všichni jsme se smáli – kromě Houby, který by nerad zasponzoroval 6000 lístků, ale zato by jsme byli na trajektu sami:-). Naštěstí i automat poznal, že se do našeho auta 6000 lidí nevleze a po několika pokusech nám vydal lístek.

Článek byl převzat s laskavým svolením autora ze stránek www.sigut.net


Na focení jsem používal svůj starý dobrý Sony F828, dále 4 gigovou kartu, polarizační filtr a filtr přechodový. Vše bylo v pevném pouzdře. Dále byl nezbytný stativ. Měl jsem 4 baterky a ještě měnič na 220V do auta. Cestou nás provázel „chlapík z krabičky“ – tak jsme říkali družicové navigaci GPRS. Byl sice užitečný, ale mnohdy ne zcela přesný. Nicméně celkově toto zařízení považuji za velice přínosné. Při projíždění odlehlých oblastí, kde jediným zpestřením byly varovné nápisy pozor medvědi a losi, jsem si uvědomil, že by možná nebylo dobré se v této divočině ztratit. Nejsou zde totiž žádné orientační body, jen nekonečná lesotundra, z které stoupá v noci pára – prostě strašidelné. Mobil je sice hezký vynález, ale při absenci signálu je vám tak na okrasu.

Ale zpět k rybám. Sen kluků o chycení lososa se rozplynul, když při jediném záběru losos, který měl určitě přes 10 kilo, během krátkého zápasu přetrhl 35mm vlasec jako papír. Lovit se tam dá jen v době největší tmy, to je kolem 23 až 1 hodiny, jinak vás ryby vidí a neberou. V divokých vodách Laponské divočiny je veliké množství obrovských ryb, ale ulovit je, je velice těžké, nám se to občas podařilo, ale mnohdy za velikého úsilí a přejezdů mnohdy i 100km přesunů. Lovili jsme hlavně lipany, pstruhy potoční a okouny. Nejsem rybář a těžko mohu posoudit velikost, ale 45cm potoční pstruh se mi zdál dosti veliký. Prostě uvařené brambory a lipani na prutu byla pochoutka, kterou by nám mohli závidět i v interhotelu. My spali sice jen ve stanech, ale pobyt v divočině u řeky je asi ten největší relax, který mohu doporučit každému. Snažili jsme se projít i národní parky, ale jen park Abisko u Norských hranic je dobře přístupný. Některé parky jsou těžce dosažitelné a lze se tam dostat jen na člunu, nebo vrtulníkem, na což mi mé chatrné úspory nestačily. Třebas jednou zbohatnu a vrátím se tam. Pokud byste měli nějaké dotazy a já na ně budu znát odpověď, klidně mi napište. Takže Laponsko ahoj a snad ještě někdy naviděnou.