Cestovatel.cz

Čtvrteční ráno je opět přímo ukázkově nádherné. Netopýři, kteří nás v noci obletovali, se už uložili ke spánku, my se naopak pomalu probouzíme. Po nezbytné ranní hygieně a snídani sjíždíme opět na pobřeží. Ale jen na chvíli, protože vzápětí odbočujeme na Guernicu. Kdo by toto jméno neznal! Nejprve tragédie – za občanské války r. 1937 ji německá legie Condor proměnila v hromadu sutin – potom světoznámý stejnojmenný Picassův obraz. A dnes? Nic moc zvláštního, prý jedno z center baskického nacionalismu. Symbolem svobody je tisíciletý dub, pod nímž španělští panovníci po staletí slibovali zachovávat práva Basků.

Bilbau se vyhýbáme a zastavujeme až zase na pobřeží. Jedeme po kantabrijském pobřeží s rybářskými vesnicemi a městečky a s nádhernými plážemi. Od 16. do 18. století se zdejším přístavům říkalo „moře Kastilie“. Nejdůležitějšími místy byly „Cuatro Villas de Mar – čtyři přímořská města. Castro-Urdiales, Laredo, Santoňa a Santander. Později vtiskovali této části pobřeží podobu tzv. indianos. A kdo jsou „indianos“? Koncem 19. století, kdy Španělsko ztratilo poslední kolonie na Kubě a Filipínách, se vystěhovalci vraceli do své původní vlasti, stavěli si přepychové vily a investovali kapitál do přístavů a loďstva. V té době byly rozšířeny přístavy v Castru-Urdiales a Laredu, aby sloužily jako odlehčovací přístavy pro Bilbao.

Z výše zmíněných se rozhodneme pro návštěvu Castra- Urdiales. Toto město je v současné době oblíbeným letním sídlem bilbaoských majetnějších vrstev. Jeho siluetu tvoří ruiny templářského hradu s majákem a opevněný kostel Santa María. Plány kostela pocházejí z 13. století, tedy z období ještě románského, později se však stavělo už ve slohu gotickém. Horní část města má středověké centrum, v dolní části je přístavní promenáda, obytné čtvrti bohatého měšťanstva z přelomu století a množství hotelů. A samozřejmě nádherné pláže. Tomuto lákadlu neodoláme a na jedné z nich vystavíme své tělo chladivým vlnám i horkému slunci. Zde poprvé poznáváme, že voda Atlantiku není tak studená, jak se traduje. Je sice chladná, ale příjemně osvěží.

Pláž opouštíme až se zvyšující se intenzitou slunečních paprsků. Při jízdě po pobřeží ještě několikrát zastavujeme. Naši pozornost upoutávají světlé skály a množství ostrůvků v moři. Krajina nám svým charakterem připomíná Dalmacii. Projedeme okrajem přístavního města Santander a zastavujeme na parkovišti v Santillaně del Mar. Tato vesnice či městečko zůstalo jako celek od 17. století nedotčeno a tak není divu, že láká množství turistů. Všechny zdejší budovy jsou ukázkami klasické architektury santanderské venkovské šlechty. Najdeme na nich daleko přesahující střechy, šlechtické erby na fasádě a zasklené balkony s bujnými převislými květy různého druhu. Světlý kámen staveb a zeleň a různobarevné květy působí zvláštně.

V městečku se nachází také jeden z významných církevních komplexů, komplex Santa Juliana, příklad románské architektury na severním pobřeží. Podle místní legendy byly zhruba v polovině 8. století, na počátku znovuosídlování území získaných po prvních porážkách Maurů, na toto místo přeneseny ostatky mučednice svaté Juliány, umučené na počátku 4. století, protože si chtěla zachovat svoji čistotu a křesťanskou víru. Její ostatky byly nepochybně uloženy nejprve v malé kapličce, ale zanedlouho zde byl postaven klášter. Svaté Julianě vděčí městečko i za svůj název – španělský název Santillana vznikl vlastně stažením slov Sancta Juliana. Do obce se postupně začaly stěhovat šlechtické rody. První písemné zmínky o klášteře a tedy i o celém sídlišti pocházejí z 9. století.

Klášter svaté Juliany se nachází na tzv. Svatojakubské cestě, přesněji řečeno na její pobřežní větvi, která procházela městy San Sebastian, Guernice, Castro-Urdiales, Santander, Llanes a Ribesella a po níž chodili ti, kdo se chtěli v Oviedu poklonit ostatkům svatých ve známé kapli zvané Cámara Santa. Skutečnost, že klášter stojí právě na Svatojakubské cestě, přispěla k bohatosti a vysoké umělecké úrovni jeho výzdoby. Slavné svatojakubské pouti totiž představovaly nepochybně impuls pro duchovní život i pro plodnou výměnu kulturních hodnot mezi středověkým Španělskem a ostatními oblastmi západního křesťanství.

Na počátku 12. století se klášter stal kolegiátní kapitulou. Mniši v této době opouštějí benediktinskou řeholi a přiklánějí se k řeholi augustiniánské. Protože zde není sídlo biskupství, nemůže být kostel katedrálou. Kapitula se však dále rozšiřovala a v roce 1209 předal kastilský král Alfonso VII. delas Navas pod opatovu správu celé sídliště. Tím však zavdal příčinu ke stálým střetům mezi civilní a církevní mocí. K úpadku kapituly dochází až po nástupu Habsburků na španělský trůn, mimo jiné také v souvislosti s vystěhovalectvím do Ameriky. Jen málo vystěhovalců se však do této oblasti vrátilo, ti nemnozí ale vtiskli městečku zejména v období baroka dnešní ráz. Zdá se až neuvěřitelné, jak se obyvatelům podařilo ráz 17. století zachovat až do dnešních dob. Není tedy divu, že v ulicích potkáme malíře, které přitahuje pochopitelně půvab města.

Okolí Santillany neuspokojuje jen milovníky mořských vln a architektonických památek minulých století, ale i milovníky umění mnohem, mnohem staršího. Nedaleko Santillany totiž leží proslavená Altamira, jeskyně s pravěkými malbami. Navštívit ji je pro obyčejného smrtelníka nemožné. Kdo se chce pokochat nádherou výzdoby Altamiry, musí podstoupit složitou proceduru objednání návštěvy a nevím čeho ještě nebo si zajet prohlédnout její přesnou repliku v madridské galerii Prado. V této oblasti je pro turistu přijatelnější navštívit jinou z několika zdejších jeskyň. Výzdoba v nich sice není tak bohatá a světoznámá, ale i to údajně stojí zato. My však i tuto možnost opouštíme, protože bychom museli dlouho čekat.

Pokračujeme příbřežní silnicí a opět obdivujeme krásu zdejších turistických center. V paměti nám asi nejvíce utkví městečka Comillas a San Vicente de la Barquera. Comillas proslavil hraběcí rod téhož jména, který se s velkým jměním vrátil z Kuby. Kromě paláce a rozverného letního zámečku Capricho navrženého Antoniem Gaudím je v městečku vysoká teologická škola, jejíž stavbu jezuité zadali Gaudího současníkovi Domenechu i Montaner. San Vicente de la Barquera je půvabné rybářské městečko, nad kterým ční trosky hradu. Ve městě je gotický opevněný kostel s románským portálem, zbytky městských hradeb, na náš vkus až příliš zvláštní náměstí a – překrásné rozložité palmy.

Odjíždíme od pobřeží do vnitrozemí, v plánu máme alespoň letmý průjezd jedním z nejhezčích španělských pohoří, pohořím Picos de Europa. Tušíme však, že počasí nám nebude příznivě nakloněno. Slunce se schovalo za mraky, vrcholky teď již nedalekého pohoří se skrývají v šedém oparu. A k tomu všemu od západu připlouvají další tmavé mraky. U obce Panes vjíždíme do údolí či spíše soutěsky řeky Cares. Silnice se zúží, „zklikatí“ do nejvyšší možné míry. V propasti hluboko pod námi se třpytí vody průzračné řeky. Představuje se nám příroda téměř nedotčená lidskou rukou. Bohužel ale zároveň na zemi dopadají první dešťové kapky. Nejvyšší horský masív severního Španělska se nám asi nepředstaví v celé své kouzelné kráse.

Projíždíme soutěskou a naše zraky míří spíše dolů než k horským vrcholům. Ty se nenávratně ztrácejí v mracích. Chtěli jsme dojet do centrální části pod nejvyšší horu Tore Cerredo (2648 m), do místa zvaného Fuente Dé, odkud stoupá lanovka do výšky 2000 m na vyhlídku Cable. Chtěli jsme k vysokohorským ledovcovým jezerům Enol a La Ercina. Chtěli jsme do poutního místa Covadonga s klášterem, k němuž tvoří kulisu horské štíty Picos de Europa. Zůstalo však jen u chtění. Racionalisticky rozhodujeme, že tyto naše představy odkážeme kvůli počasí do říše snů a zvolíme „náhradní program“. Ten ale nemáme připravený a tak improvizujeme.

Zcela náhodou se nám do rukou dostává prospekt zvoucí do městečka Cangas de Onís, prvního hlavního města asturského království. Jeho nabídka vypadá lákavě a tak proč bychom sem nezavítali. Půvabné náměstí, kostel pamatující určitě několik století a především slavný římský most, pod nímž visí ještě slavnější asturský kříž. Chtěl-li dříve někdo přejet s károu nebo s koňským povozem přes tento strmý most, bylo třeba připřáhnout volský potah, jinak na mostě uvízl. Dnes po něm procházejí turisté, na kamenech v řece pod ním posedávají další návštěvníci. Projdeme městečkem, zhodnotíme architektonické památky i nabídku zdejších obchodů a vracíme se k moři. Tam snad bude lepší počasí. Blíží se ale večer, takže nejdříve zdravý spánek a teprve potom další poznávání.

Druhý den ráno si zcela jasně uvědomujeme, že zde, daleko na západě, se rozednívá mnohem později než u nás, protože jsme vlastně v pásmu nultého poledníku, a přitom se řídíme středoevropským, a navíc letním časem. Posun činí 1,5 – 2 hodiny, rozednívá se zde tedy až kolem 7. hodiny ranní. Dnes pravděpodobně tzv. „půlíme“ naši dovolenou, začínáme její 10. den a náš plán zní: dovolené 20 dní, více je nad naše síly.

A pak už se zase na několik desítek kilometrů zdravíme s oceánem. Nejprve zastavujeme ve Villaviciose. Na jejím okraji zahlédneme zvláštní kostel. Je to kostel San Juan de Amandi, jehož základy sahají pravděpodobně do doby vlády románského slohu. Průčelí vlastního kostela je chráněno otevřenou krytou chodbou, která obepíná zhruba polovinu kostelní stavby. Nízká zídka, sloupy, které nesou střechu. Zvláštní. Něco podobného se nevidí často.

Čtvrtmiliónový Gijón, největší město celého kraje, průmyslové centrum a přístav, pouze projedeme a pokračujeme do města Avilés. Toto průmyslové a přístavní město patří také ke starým městům, byť knižní průvodci o něm téměř mlčí. O jeho starobylosti se přesvědčujeme i při letmé procházce. Starobylé kostely (ze 13.- 17. století), radnice ze 17. století, staré domy na náměstí i v přilehlých uličkách. Zasklené balkóny, tak typické pro tuto oblast. Tak tedy řečeno ve zkratce vypadá Avilés.

Opět se vracíme do vnitrozemí, do města Oviedo. Toto město se 160 000 obyvatel, správní město provincie v oblasti zvané Asturie, leží mezi řekou Nalón a jejím přítokem Nora, rozprostírá se v předhoří Kantábrijských vrchů a je obklopeno úrodnou nivou. Bylo založeno v 8. – 9. století jako hlavní město Asturského království, jediného území, které nepodlehlo na poloostrově maurskému panství. Soubor památek z tohoto raného období je zcela jedinečný i v celoevropském měřítku. Do novodobé historie se Oviedo zapsalo r. 1934, kdy stávkující horníci město drželi 10 dní ve své moci. Za občanské války v letech 1936 – 39 bylo město silně poškozeno.

Mezi kopci a kopečky vyčnívá nad střechy domů věž pozdně gotické katedrály, „básně z kamene“ (Clarín). V bezprostřední blízkosti katedrály najdeme ještě stopy minulosti: poněkud zašlé obchůdky, staromódní cukrárny, tichá náměstí ve stínu starých kostelů. Všude se tu shledáváme s hospůdkami chigres, které mají ještě dřevěné podlahy a kde se cidre – sidra (perlivé jablečné víno) dosud nalévá s nezvyklou obřadností. Hlavní náměstí a tržiště jsou typická náměstí lemovaná podloubími.

Oviedská katedrála nebo jinak bazilika del Salvador je v podstatě gotickou stavbou. Její výstavba začala v roce 1388 a trvala až do roku 1500. Teprve později k ní byla přistavena 82 m vysoká věž. Nejstarší částí katedrály je tzv. Cámara Santa, Svatá komora, která vznikla již v 9. století a pravděpodobně tvořila součást královského paláce Alfonsa II. jako kaple sv. Michala. Před Svatou komorou se na sloupcích nacházejí románské sochy apoštolů. V 12. století částečně přestavěná Svatá komora dnes slouží jako muzeum relikviářových předmětů. Do přístavku přimykajícího se ke Svaté komoře byl v době, kdy Maurové dobyli Toledo, uložen říšský poklad. Uvidíme tu pamětihodnosti jako achátovou truhlu a legendární andělský a vítězný kříž, který zdobí znak nejen Ovieda, ale i samotné Asturie. Obdivovat můžeme nejen jemně zdobené oltáře ze slonoviny, ale i velice kuriózní relikvie: sandál svatého Petra, několik vlasů Máří Magdaleny, kost svaté Eulalie a jeden z Jidášových stříbrňáků.

Hlavní oltář v chrámu pochází ze 16. století a je třetím největším a nejkrásnějším po oltářích v toledské a sevillské katedrále. Přilehlá křížová chodba má podobu získanou v 18. století. Ve spodní části komplexu se nachází krypta svaté Leokádie (Cripta de Santa Leocadia), jejíž klenba se zvedá přímo ze země.

S krásou katedrály i jejím stářím přímo ve městě soupeří i další kostely. K jedinečným předrománským kostelům patří kostel San Tirso s mozarabskou římsou kolem oken a kostel San Julian de los Prados či Santullano (kostel sv. Juliána na Louce). Ten druhý je jedním z nejstarších chrámů v Asturii vůbec a kupodivu se v něm zachovaly i zbytky starých fresek.

Svým stářím se mohou pochlubit i další církevní i světské stavby. Jejich výčet také není zrovna chudý. Biskupský palác pochází ze 16. století, stará univerzita s arkádovým nádvořím ze 17. století, ve stejném století vznikla i radnice. Kašna La Foncalada je jedinou středověkou kašnou z doby krále Alfonse III. zachovanou ve Španělsku, knížecí špitál vznikl v polovině 18. století, klášter sv. Pelaya byl zbudován na románských základech na přelomu 16. a 17. století, jeho fasáda pochází až z roku 1704. Klášter sv. Dominika byl v roce 1934 poničen, takže se z jeho původní stavby dochovala jen křížová chodba z roku 1518 a portikus z 18. století. Provinční archeologické muzeum se nachází v budově bývalého kláštera sv. Vavřince (San Vicente). U něho se zachovala křížová chodba z 15. století. Charakter města dokresluje řada starobylých paláců.

Po prohlídce historického městského centra a po údivu, který v nás vyvolá návštěva tržnice s neuvěřitelně různorodou nabídkou ryb, se vydáváme za dalšími předrománskými památkami v jeho těsném okolí. Chvíli bloudíme, snažíme se domluvit s „domorodci“, nakonec jsme přece jen v hledání úspěšní. A co že to hledáme? Dva předrománské kostely, kostel Santa Maria de Naranco a kostel San Miguel de Liňo. Oba se nacházejí na úpatí hory Naranco, asi 3 km severozápadně od města. Kostel Panny Marie pochází z poloviny 9. století a je zbytkem rezidence asturského krále Ramira II. Kostel sv. Michala pochází ze stejné doby, je trojlodní, s jemnou dekorací uvnitř a s typickými šňůrovými vzory. Původně byl královskou kaplí. Jeho klenba je považována za nejlepší ukázku předrománské klenby v Evropě. V blízkosti obou zachovaných staveb se nachází množství skromných pozůstatků dalších staveb.

Ještě letmé pohledy do údolí na poněkud zamžené Oviedo a je před námi opět několik desítek kilometrů, než dojedeme do dalšího místa, které chceme poznat. Vracíme se zpět na pobřeží. Kousek od silnice, na břehu hluboko zaříznuté zátoky, leží Cudillero s přístavem. Je to údajně jedno z nejkrásnějších rybářských míst v Asturii s řadou prý výtečných restaurací nabízejících rybí speciality. Odtud na západ se strmé pobřeží rozevírá k čistým písečným i oblázkovým plážím. Také další osada, Luarca, přezdívaná „bílá rybářská vesnice“, se rozrostla v malé městečko, které se tísní na úzkém prostoru u ústí řeky Río Negro. I Luarca má pěkný rybářský přístav a úzké uličky, jimiž se proplétají místní lidé i turisté mířící k moři. A tak i my v horkém podvečeru neodoláme a hledáme tu „svou“ pláž. V blízkosti Puerto de Vega sjíždíme k malé písečné, dalo by se říci „rodinné“, pláži a své tělo poroučíme chladivým vlnám. Hladina skutečně není nijak klidná.

Po nezbytném osvěžení nás stříbrná stužka silnice vede dále na západ. Silnice číslo 634 je rovná, táhne se až na obzor. Překvapí nás i poměrně vysoká povolená rychlost – 100 km/hod, pouze někde je rychlost snížena na 80 km/hod. Při jízdě nevíme, kam se máme dříve dívat. Vpravo skalnaté útesy, vlny bijící do rozeklaných skal, vlevo obzor uzavřený Kantabrijskými vrchy. A k tomu všemu krása dalších městeček a vesnic. Z centra městečka Navie vede eukalyptová alej až na pobřeží k otevřenému moři. Kousek nad městem jsou vidět základní zdi původního keltského sídliště Castro Coaňa. Jak se blížíme k městu Ribadeo, na silnici panuje čilejší dopravní ruch, i pláže jsou plnější. Mohutné vlnobití láká k surfování. Surfovat sice nebudeme, ale také zastavujeme na parkovišti před mohutným mostem nad řekou Eo, která se právě zde vlévá do moře. Z jedné i druhé strany silnice je skutečně se na co dívat. Za námi zůstalo město Figueras, před námi je Ribadeo a v místě, kde se na rozhraní říčního ústí a moře vytváří zátoka, se nachází Vegadeo. Města Ribadeo a Vegadeo – v doslovném překladu „břeh a louky Eo“ – dostala název právě podle řeky Eo.

Uhýbáme do vnitrozemí. Silnice nám zase mizí až v dálce na obzoru. Míjíme bohatší i chudší stavení, osídlením dominují výstavné kostely. Například město Mondoňedo bylo dlouhá léta biskupským sídlem a tak není divu, že zde stojí katedrála z období přechodu od románského ke gotickému slohu. Baroko jí pak dalo fasádu. I my nahlédneme do této poněkud zapomenuté katedrály, abychom uviděli fresky z 15. století. Pak ještě několikrát zpomalíme, to když se objeví další z typických asturských špejcharů. Ty jsou vždy na kamenných „nožičkách“, vzácněji na podezdívce, obrovnané těmi nejrůznějšími plody země. Nejčastěji však z jejich široko vysunutých říms visí hrozny zlaté kukuřice, popřípadě svazky cibule. Před Villalbou ještě něco upoutá naši pozornost. Proti nebi rudě se barvícímu od zapadajícího slunce ční změť křížů a jakýchsi minivěžiček. Až teprve přijdeme k onomu ohrazenému místu, poznáme, že se jedná o hřbitov, na naše poměry vskutku neobvyklý. Stejně tak, jako hřbitov vyvolal naši pozornost, vyvoláváme pro změnu pozornost zdejších obyvatel. „Čeko“ – tak to tu snad ještě neviděli. Místní staříci s fajfkami obcházejí auto, nechápavě kroutí hlavami. Škoda, přeškoda že neumíme španělsky. Domorodci by byli ochotni si popovídat.

Ručičky hodin ukazují deset večer a tak je zase čas myslet na spánek. Řídký borový les s jemnou trávou je přímo jako dělaný pro náš odpočinek. Rozbalíme vše potřebné, nasytíme žaludky a poohlédneme se v okolí auta. Než se skutečně setmí, věnujeme se sběru místních šišek. Jsou krásně velké, některé ještě zavité, plné smoly a semínek s křidélky. Když jich přineseme k autu hromadu, začne nutný výběr. Česká republika se stane druhým domovem jen těm nejlepším exemplářům. A protože se nezadržitelně blížíme k nejzápadnější výspě Španělska, mysu Finistere, začneme těmto překrásným šiškám říkat symbolicky šišky – finisterky. Když se uložíme k zaslouženému spánku, dojdeme k poznání, že jižanské vedro nás asi pro tuto noc opustí. Rtuť teploměru vytrvale klesá, v 11 hodin v noci teploměr ukazuje 12 stupňů. Ráno bude asi ještě chladněji.

Protože jsme šli pozdě spát, druhý den si „přispíme“. Naše zraky směřují nejprve k teploměru. No jasně – už večer bylo chladno. A teď? Je to neuvěřitelné, ale teploměr ve vrcholném létě ve slunném Španělsku ukazuje pouhých 10 stupňů. Ranní podmračenou oblohu jen letmo zahlédneme, protože když jsme konečně připraveni k další cestě, je už zase jasno. Ještě pár kilometrů a zastavujeme v dalším starobylém městě, ve městě Lugo, které je správním střediskem provincie. Průvodce praví, že vzhled starého města je v podstatě stejný, jaký mu dali staří Římané a že moderní výstavné město má široké ulice, náměstí a krásné zahrady. Nechybí zde ani termální lázně. Po dvou hodinách procházky a jízdy městem vyslovíme souhlas s těmito předloženými fakty.

Nejprve tedy to nejslavnější – hradby. Byly zbudovány Římany, jsou 10 až 13 m vysoké, 5 až 6 m silné a 2 km dlouhé. Obepínají celé staré město v neuvěřitelné zachovalosti. Nejprve je objedeme – netrefili jsme se totiž do správné brány – potom se po nich projdeme. Z této hradební perspektivy se nám staré město představí jako směsice především břidlicových střech, nové město je skutečně skryto z převážné části v zeleni parků. Ta je rušena jen přímými širokými ulicemi.

Potom přijde na řadu katedrála. Je opět pompézní, až trochu vyumělkovaná. S její stavbou se začalo ve 12. století, dokončena však byla až v 18. století, takže se na ní podepsaly všechny stylové epochy. Základ románský z roku 1129, gotická a barokní přístavba a novoklasicistní fasáda. Tak nějak by ve stručnosti zněla základní charakteristika její podoby. Interiér – zase na náš vkus příliš tmavý – nabízí též mnohé připomínky starých časů. Chórové lavice pocházejí ze 17. století a jsou dílem Galicijce Franciska Moure. Oba konce příčné lodi jsou vyzdobeny starým oltářním obrazem ze 16. století, který byl nejdříve rozřezán a potom na místě znovu pospojován a instalován. Patron a ochránce San Froilán je na něm vyobrazen s vlkem. Pověst vypráví, že vlk napadl na poli světcova osla, který nesl světci zavazadla, a sežral ho. Froilán vlkovi domluvil, toho jala lítost a nesl pak světcův náklad sám.

Po ranní, ještě poněkud ospalé prohlídce Luga, odjíždíme na pobřeží, do města La Coruňa. Správní, více než dvěstětisícové město se nachází na úzkém pruhu země, vybíhajícím do moře a oddělujícím dva zálivy. Jeho historie je – jak jinak – než starodávná. Keltské počátky, římská nadvláda, středověké doby rozkvětu i dočasné nepřízně osudu, střídající se doby míru a věčných válek. I do nich se město zapojilo. Vždyť například v roce 1588 zde více jak měsíc v důsledku nepříznivých plavebních podmínek musela čekat tzv. Nepřemožitelná armáda, největší flotila té doby, než se vydala k anglickým břehům.

Nás vítá město přívětivě. Podaří se nám zaparkovat v podzemních garážích v blízkosti pobřežní promenády a můžeme se vydat do městských ulic. Kolem přístavu směřujeme k hradu sv. Antonína. Než k němu dojdeme, opět se nestačíme divit. Příbřežní promenádu zdobí nejen stylové lampy a lavičky zvoucí k posezení, ale i odpadkové koše ve tvaru lodní „trubky“. Nutno říci, že nám chvíli trvalo, než jsme pochopili účel těchto „trub“. Chvíli postojíme u pevnosti sv. Antonína ze 16. století a pak se vydáme do městských ulic. Zatím vůbec netušíme, jaké překvapení nás v nich čeká.

A co nám tedy křivolaké uličky starobylého města nabídnou? Nejprve nefalšovaný středověký trh. V časném ránu se sice všechno teprve chystá, ale i tak je vskutku na co se dívat i co ochutnávat. Přes ulice jsou nataženy ozdoby z barevných papírů a látek. Stavějí se dobové stánky a v nich se nabízí všechno možné. A kdo by této nabídce odolal? Ani my nejsme tak silní a ochutnáváme. Tedy alespoň něco. Nejvíce nám chutná klobása zapečená v listovém těstě, místní podoba perníku a slisované fíky s ořechy a mandlemi. Ty si také odvážíme domů. Ach, těch chutí a vůní. Ale provázejí nás nejen vůně a chutě. Ve stáncích najdeme i lidovou keramiku, batikovaný textil, lidové malby a nádherné masky z kůže. Kličkujeme od jednoho stánku k druhému a dost dlouho nám trvá, než se vzájemně přesvědčíme o skutečnosti, že čas je pro nás až příliš drahý a že proto i na něj musíme brát ohled. Pokud rychle neopustíme všechna tato lákadla, nestihneme prohlídku místních pamětihodností.

Brzy zjišťujeme, že i toto město je především plné kostelů. Ať zamíříme do kterékoliv ulice, narazíme na kostel. Přestože máme podrobný plánek města, i při sebevětší snaze se v tom kostelním množství nedokážeme orientovat. Pouze některé dokážeme identifikovat. K těm identifikovaným tedy patří následující. Je to především kolegiátní kostel Panny Marie, postavený v románsko – gotickém stylu a skrývající umělecká díla z 12. – 15. století, dále pak kostel sv. Dominika postavený v barokním slohu, kapucínský kostel z 18. století, románský klášterní kostel Santa Maria del Campo, románský kostel Sv. Jakuba staršího, údajně nejstarší ve městě, a kostel San Jorge s barokním průčelím.

Ale nejen církevními stavbami se může toto město chlubit. Když pomineme pozoruhodnosti ukryté ve zdejších muzeích – bohužel nám na ně opět nezbyl čas – jsou tu ještě další krásy. Srdce města tepe na náměstí Plaza de María Pita vroubeném podloubím. Náměstí nese jméno hrdinky, která v boji proti Angličanům pod Drakeovým vedením dopomohla městu k vítězství. V té době však Angličané vypálili celé staré město i s přístavem. Svůj půvab mají i mnohé domy zdobené zasklenými balkóny. A co by to bylo za pobřežní město, kdyby se nemohlo pochlubit plážemi. Ty zdejší jsou krásné, písečné a nazývají se Riazor (500 m dlouhá, 30 m široká, se středně jemným pískem, bez chaluh), Orzán, Santa Cristina (1 km dlouhá, 30 m široká, s jemným pískem a též bez chaluh) a Bastiagueiro (7 km dlouhá od města, 400 m dlouhá, s jemným a pevným pískem, bez chaluh a příboje).

Staré město nejen projdeme, ale i projedeme, když míříme k nejznámější a nejstarší architektonické památce v La Coruni. Na nejzazší špici ostrova hlídá město maják Herkules zvaný též Herkulova věž. Byl postaven Římany na skále vysoké 56 m v 2. století našeho letopočtu, aby střežil bezpečnost lodí v této divoké oblasti. Aby se dobře uchoval, byl v roce 1791 obložen kamenem. Uvnitř věže je dodnes patrný pozůstatek původní římské stavby. A nejen to. Kromě prodejny suvenýrů je tu i malé muzeum věnované bezesporu těm, kteří zde po staletí bojovali s nepřízní přírodního živlu. Fotografie dokumentující ztroskotání jedné lodi na místních skaliskách jsou toho výmluvným dokladem. I nás od parkoviště k samotnému majáku nedoprovází jen nabídka prodavačů suvenýrů a pohlednic, ale i věčný ostrý vítr. Jsme rádi, když se můžeme před ním na chvíli schovat u zdi majáku. Jak to zde musí fičet v zimě, to nechceme raději ani domyslet. Život zde je plný dobrodružství, ale především neskonale nebezpečný a náročný. Do zdejšího větru nám jen poněkud nezapadají palmy, které spolu se zářivě červenými lampami pouličního osvětlení střeží komunikaci směřující z města až na tento cíp země.

A teď už nás skutečně čeká ten nejzápadnější výběžek španělské země. Neustále střídáme cestu vnitrozemím s občasnými zajížďkami k moři. Západně od La Coruni se rozprostírají nádherné pláže, na něž vyjíždějí lidé z měst. Jedním z turistických center zde je i Malpica de Bergantiňos. Městečko krčící se na úpatí nevysokého kopce, překrásná písečná pláž, mořská hladina, která zná snad všechny odstíny modré barvy. Za Malpikou se táhne tzv. Costa de Muerte (Pobřeží smrti). Jeho jméno připomíná nesčetná neštěstí, kdy na skalnatém pobřeží ztroskotaly lodi, a zároveň ukazuje na zakořeněnou pověrčivost místních obyvatel. Krajina kolem mysu Finistere, která byla až do konce 15. století pokládána za konec světa, je rozeklaná, těžko přístupná. Jsou v ní však krásné osamělé pláže, k nimž se dá často dojít jen dlouhými polními cestami. Až sem došlo v 15. století poselstvo českého krále Jiřího z Poděbrad, vedené Václavem Šaškem z Bířkova, známé z Jiráskova zpracování v knize Z Čech až na konec světa. Na zdejším pobřeží jsou prý k nalezení nejrozmanitější „plody moře“ a nejlepší krabi z celé Galicie.

Než ale dojedeme na onu nejzápadnější výspu, ještě několikrát zastavujeme. Navíc bychom se rádi i zde vykoupali. Pravdou je, že teplota vzduchu je nižší, než by mnozí turisté očekávali, a teplota bouřících vodních mas bude asi také dost hluboko pod dvaceti stupni. Nejpůvabnější z přímořských středisek nám připadá Laxe a tak tu chvíli zůstaneme. Okamžitě však zjistíme, že koupání je zde pouze pro otužilce – voda může mít tak 15 stupňů. S dlouho drkotajícími zuby si tedy začneme všímat jiných půvabů tohoto místa. Laxe je asi původně malá rybářská osada, která se v současnosti proměňuje v turistické středisko.Vzniká tady široká příbřežní promenáda, nové hotely, koutky pro děti. Očima bloudíme po rozrůstajícím se osídlení, odhadujeme, jak toto místo bude vypadat za 5 či 10 let. Bude stále tak panenské, nebo se promění v uniformní centrum cestovního ruchu se všemi svými zápory?

Podobně vypadá i Muxia. Jen těch turistů je zde už trochu více. Ale jinak stejně bouřící moře, krásná pláž, skaliska. A na té nejrozeklanější skále kostel jako důkaz existence lidského pokolení po mnoho generací i v těch nejzapadlejších končinách, i v těch nejdrsnějších podmínkách. Usedneme na jeden z kamenů – každý si vybere ten „svůj“ – a necháváme se unášet půvaby krajiny i svými poněkud zmatenými myšlenkami. Co všechno se nám prožene hlavou! Tam v dálce na obzoru za zálivem Cabo Vilán s majákem, zpěněné spousty vod, modř hladiny přecházející až do téměř černé barvy a pak už jen obloha. Ze slastného rozjímání nás vytrhne až štěbetající skupina Japonců.

Solidní silnice nás dovede až do městečka Corcubión. Tam se z ní vydělí silnička, či spíše širší cesta, a ta vede zaříznutá do travnatého svahu až na „konec světa“. Tak to je tedy Cabo Finistere. Travnatý a kamenitý kopec, maják, vyhlídková terasa, stánek se suvenýry, vítr prohánějící se ve sporadických křovinách. Až úplně nahoře na kopci vojenský prostor a – nechutná skládka. A rázem je po romantice.

Zpět přes Corcubión, zatím několik kilometrů na jih, kolem zálivů, nových i starých lidských sídel, travnatou i křovinatou krajinou, jen s minimálním množstvím stromů. A k tomu všemu slunce sklánějící se k obzoru tak dlouho, až se vykoupe v nekonečném oceánu a předá jeho hladině lesk svých paprsků. Že by se opět v nás probudila romantická duše? S touto nejistotou, příjemně unaveni, v tichém prostředí vesnice Carnota – v této vesnici je prý nejdelší špejchar v Galicii a jen tak mimochodem, galicijské špejchary jsou jiné než asturské, jsou především z kamene a nám připomínají spíše hrobky – usínáme.

3. část

Ráno se budíme velmi brzy a naše první pohledy patří obloze. Zdá se, že nás už přestala pronásledovat smůla. Nebe je čisté, nikde ani mráček, ani známky po požáru. Na autě ale ještě máme popel. Večer bylo auto čisté, popel se sem tedy musel dostat během noci. Teď je už krásně, nic neukazuje na včerejší katastrofu. I my jsme už klidnější. Po snídani si sedneme nad mapu a prstem po ní „projedeme“ naši cestu, která by měla vést severními oblastmi Španělska až na jeho úplný západ a zpět. Začínáme ji v kraji Katalánsko, pak přejedeme do Aragonie, budeme pokračovat přes Navarru, projedeme problematickým Baskickem, poznáme pobřeží Atlantiku v krajích Stará Kastilie a Asturie, na samém západě se podíváme do Galicie. Vracet se budeme vnitrozemím přes kraje León, Stará Kastilie, Aragonie a Španělsko opustíme opět v Katalánsku.Protože počasí se na nás dnes od rána doslova směje, spěcháme vstříc novým zážitkům. Dnešní den by měl být plně věnován krásám Pyrenejí, přesněji řečeno tzv. centrálním Pyrenejím.

Pyreneje tvoří přirozenou hranici mezi Pyrenejským poloostrovem a ostatní Evropou. Větší část tohoto horského masívu patří právě ke Španělsku, menší částí se pyšní Francie. Ve Španělsku se také nacházejí masívy s nejvyššími vrcholy, jako je např. Montes Malditos s horou Aneto (3404 m), Tres Sorores (3350 m) a Posets (3375 m). Pyreneje se táhnou od provincie Guipúzcua přes Navarru, Huescu a Lleidu až k provincii Girona, kde končí u Port Bou na středomořském pobřeží. Jejich délka činí více než 450 km, šířka od 5O do 15O km. Pyreneje jsou královstvím přírody, vody, skal, lesů, hor a údolí. Oblast Pyrenejí je královstvím přírody, vody, skal, lesů, hor a údolí. To vše s mnohotvárnou, bohatou vegetací dává kraji vysoce romantický charakter. Na úpatí hor leží louky, pole a lesy. Oblast nad 2200 m n.m. je královstvím mohutných skalních masívů. Toto doplňují toky bystrých potoků a říček a vysokohorská jezera.

Půvabnou a opět divokou soutěskou Congosto de Ventamillo dojíždíme do městečka Campo a za ním se vydáváme do Ainsy. Než do Ainsy dojedeme, odbočíme ještě k přehradní nádrži de El Grado a ke klášteru Torreciudad. Obojí, přehrada i klášter jsou mohutné. Pak už nás vítá Ainsa. Průvodce ji představuje jako živou vesnici pod Pyrenejemi, my ji vnímáme spíše jako městečko. Je půvabně rozloženo mezi řekami Cinca a Ara, které se tu vlévají do přehrady Mediano. Je obchodním střediskem pro celé široké okolí a základnou pro horolezce, turisty a rybáře. Dolní, nová část obce je doslova přeplněna hotely, restauracemi a obchody – nutno dodat, že v obchodech mají i pro nás příznivé ceny – a stará část je jako soubor románských staveb na náměstí i s kostelem z 12. století památkově chráněna. Hrad je maurského původu. Ještě dlouho po reconquistě tu žilo mnoho morisků, čili pokřestěných Maurů. Jejich existenci dodnes připomíná každé dva roky pořádané představení hry La Morisma, v níž vystupuje na 500 místních občanů převlečených za „moros y cristianos“, za Maury a křesťany. Město nás skutečně mile překvapí svým klidem i svým zvláštním rázem – dáme mu přídomek „kamenné“. Všechny stavby ve starém městě jsou totiž z kamene. Pouze v jedné jediné záležitosti nám zde nevyjdou vstříc. Chtěli jsme zde poobědvat, jenže jsme zapomněli, že ve Španělsku se obědvá nejdříve od půl jedné a teď právě je teprve půl dvanácté. Vracíme se tedy k autu a pokračujeme v cestě do jednoho z turistických center Pyrenejí, do Národního parku Ordesa.

Cestou se nám neustále připomíná venkov. Míjíme někdy až polorozpadlá obydlí, dáváme přednost ovcím. Příroda je přímo panenská. Dojíždíme až do výchozího místa do parku Ordesa, do města Torla. Projeli jsme údolím řek Ary, údolí stoupá až do výšky zhruba 700 m. Torla samotná připomíná při celkovém pohledu středověké město. Vévodí jí starý kostel, také domy mají středověký ráz. Po bližším seznámení se s městem ale měníme názor. Středověké ulice lemují hotely, penziony a restaurace. Prostě vše pro blaho návštěvníka konce 20. století.

Před pohodlím nabízeným všemi možnými institucemi dáváme přednost alespoň letmé prohlídce národního parku. Začneme pátrat po tom, jak se dostat co nejdále do jeho centra. Brzy zjistíme, že pro soukromé automobily je silnice uzavřena, ale že pravidelně jezdí autobusy. Do jednoho z nich nasedneme a stoupáme a stoupáme. Pohled nahoru – ty skály jsou úchvatné – pohled dolů – tak tam se raději nedívat. Dno rokle je téměř v nedohlednu. Za čtvrt hodiny jízdy jsme se vyšplhali do místa, odkud vycházejí základní turistické trasy.

Národní park Ordesa se nachází na jihu masívu Mont Perdu (3355 m), zaujímá se svými celkem čtyřmi údolími téměř 16 000 hektarů a byl založen roku 1918. Jeho jádrem je impozantní kaňon s 1000 m vysokými vápencovými stěnami. Turistické stezky vedou k vodopádům, jeskyním i za dalekými výhledy. Ten, kdo chce vystoupat právě k místům s výhledem, musí překonat strmé stěny, přes něž vedou exponované stezky. My však na takovouto procházku nemáme už dost času ani síly a tak se spokojíme s procházkou kolem typické horské říčky. I tato nenáročná trasa má něco do sebe. Ze skal vyletují orli, krouží nad námi, z lesního porostu se ozývají neidentifikovatelné zvuky. Množství přítomných lidí dokládá, že toto místo je oblíbené pro všechny věkové kategorie.

Vracíme se zpět až před Broto, a protože počasí slibuje krásné rozhledy, vyjíždíme do průsmyku Portalet do výšky 1794 m. Je to jeden z průsmyků, jimiž od pradávna lidé překonávali hřeben Pyrenejí. Vlevo i vpravo od silnice se zvedají vrcholky, v blízkosti silnice se tu a tam objeví vysokohorská louka, míjíme přehradu de Búbal. A za ní je opět opuštěná vesnice. Na parkovišti nad přehradou je překrásně. Ani se nám nechce pokračovat v cestě. Dojedeme až na španělsko – francouzské hranice, ještě několikrát se rozhlédneme a pak už sjíždíme zase zpět pod španělské Pyreneje.

Jedeme k jihu, aby se nám otevřel pohled na Pyreneje – teď už na západní Pyreneje – tak říkajíc z druhé strany. A skutečně. Když vystoupáme na Puerto de Monrepos, zastavíme. Hradba Pyrenejí na obzoru je monumentální, velkolepá. Nové a nové panoramatické pohledy se otevírají za každou další zatáčkou.

Potom nás čeká už jen pozvolné klesání a rovina před správním střediskem stejnojmenné provincie, před Huescou. Huesca byla nejprve maurskou pevností, potom hlavním městem Aragonie. O tom, že se jednalo o poměrně významné město, svědčí i fakt, že od 14. do 19. století město mělo univerzitu. Město jako mnohá jiná prožilo i své tragické chvíle. Odezvou jedné z nich je i hrůzostrašná legenda o zvonu. Za Ramira II. ve 12. století se šlechtici odmítali podrobit královské moci. Král je pozval na svěcení zvonu, který měl být údajně slyšet po celé zemi. Jak šlechtici vstupovali do sálu, kde se mělo svěcení konat, byli ihned stínáni a jejich hlavy rozvěšovány ve věži do kruhu symbolizujícího zvon a jedna do středu jako srdce zvonu.

Naše kroky vedou nejdříve k nejznámější městské stavbě, ke gotické katedrále. Ta byla původně obrannou stavbou, dodnes ji zdobí krásný portál, v jehož tympanonu je ztvárněna Panna Marie s dítětem a Klanění tří králů. Uvnitř můžeme obdivovat alabastrový oltář od Damiana Formenta, renesanční lavice a malby na skle. Naproti katedrále stojí renesanční radnice. Celé náměstí je bedlivě hlídáno policisty.

Dalšími kostely jsou Templo de San Pedro el Viejo (chrám sv. Petra Staršího) s křížovou chodbou, která je perlou románského umění, a kostel San Lorenzo (kostel sv. Vavřince). Se svátkem svatého Vavřince je ve městě spjata srpnová slavnost s tradičními tanci. V budově bývalé univerzity je dnes umístěno muzeum s prehistorickými a římskými nálezy a gotickými malbami. Stará část města však dnes působí opuštěným a zanedbaným dojmem. Jakoby zde kromě zmíněných staveb nic nepřipomínalo slavnou minulost města.

Bez problémů se dostaneme z ulic nového města a hned za ním se silnice narovná jako stříbrná stužka. Z letargie nás vyburcují skály Los Mallos de Riglos. V podvečerním slunci vystupují strmé, 200 m vysoké, červeného zabarvení ze svěže působící zeleně. Skály necháváme vlevo a vjíždíme do kaňonu. Není dlouhý, ale minimálně stejně působivý jako ty, kterými jsme už projeli. Úterní cestování tedy končíme se značným podílem romantiky.

Středeční ráno je chladné, ale prosluněné. Ze silnice vedoucí do města Jaca odbočíme a prudkými zatáčkami s příkrým stoupáním se dostaneme ke klášteru San Juan de la Peňa. Klášter sedí v kotlince hory Pano. Pověst vypráví, že lovec Voto tu v divokém loveckém zápasu pronásledoval jelena a jen zázrakem nespadl do hluboké strže, kde by se býval zabil. V blízké jeskyni našel pozůstatky zemřelého poustevníka a z vděčnosti tu v 8. století založil první klášter. Návštěvníci zde najdou raně románský dolní kostel z 10. století a zhruba o 150 let mladší horní kostel. Zadní stěna obou kostelů se opírá přímo o skalní stěnu. Z křížové chodby, kterou kolem roku 1140 vytesal kameník z Francie, se dochovaly části se zobrazeními scén z Písma svatého. Stará aragonská krypta dostala barokní vzhled a později bylo přistavěno ještě několik kaplí. Z tohoto místa ukrytého vysoko v horách na nás dýchne atmosféra z dob, kdy se sem dovlekli poutníci a našli v klášterních prostorách vytoužený nocleh.

I zdejší lesy pro nás skrývají mnohé záhady. Zajíždíme na jednu z lesních cest a co nevidíme. Přímo na cestě před našima očima roste kopeček hlíny. Ten se najednou otevře jako sopka a vyletí z něho hmyz připomínající naše „vosičky“. Než se vzpamatujeme z údivu, opakuje se stejné představení o pár centimetrů dál. Jsme tímto divadlem tak překvapeni, že rázem zapomínáme, že jsme chtěli svačit. Když vyjedeme z oblasti lesa do polí, dnes stejně jako včera si všimneme, že zde i ve výškách přes 1000 metrů se běžně pěstuje obilí.

Město Jaca, které obtéká řeka Río Aragón, bylo vždycky vojensky střeženým pyrenejským přechodem. Jaca byla v 11. století prvním hlavním městem Aragonie. V jejích ulicích zbylo dodnes mnoho připomínek slavné minulosti. A čím jiným začít než církevní stavbou, neboť v minulosti se celý život člověka řídil církevními předpisy. Jaca má jednu z nejstarších katedrál na tzv. Svatojakubské cestě, po níž se poutníci vydávali do Santiaga de Compostella k svatému Jakubovi staršímu v hvězdném poli (Compostella = campus stellae). Katedrála byla postavena na konci 11. století a silně ovlivnila ostatní církevní stavby, které podél cesty vznikaly.

Projdeme kolem dalších památek, z nichž asi nejvýznamnější je radnice ze 16. století. Další dominantou města je citadela postavená v podobě pěticípé hvězdy za Filipa II. Tu však jen dvakrát objedeme, než se „trefíme“ do té „správné“ ulice, v níž nakonec zaparkujeme.

Naše cesta vede dále na západ. Po silnici do Pamplony, místa naší další zastávky, jedeme kolem pevnosti Berdún, která trůní na tabulové hoře v dolní části údolí Ansó. Za sebou necháváme pohoří Sierra de Leire a vylidněnou vesnici na pravé straně silnice a přehradní jezero Yesa na levé straně. Této vodní ploše se dost nevýstižně říká „pyrenejské moře“. Proč nešťastně? V letech chudých na dešťové srážky jezero totiž téměř zcela vysychá. Řada opuštěných vesnic prozrazuje, kolik zkultivované země pohltila voda. Nad jezerem stojí pod strmou skálou klášter Leyre s turistickou cestou k prameni mnicha San Virila, jenž se proslavil tím, že tu podle pověsti strávil tři sta let, protože ho očaroval zpěv jakéhosi podivuhodného ptáčka. Podobně jako v San Juanu de la Peňa se i zdejší kostel skládá z dolní a horní budovy z 11. století. Alabastrovými okny sem proniká jen sporé světlo a nízké klenbové oblouky na krátkých sloupech představují jednu z nejkurióznějších stavebních památek raně románského období.

Dostali jsme se do kraje Navarra, do kraje, který býval samostatným královstvím založeným v r. 857 Garcíou Jimenézem. V roce 1512 byla Navarra připojena králem Ferdinandem Aragonským ke Španělsku. Správním střediskem této oblasti je město Pamplona. Jeho pozoruhodnostem chceme věnovat několik hodin.

Pamplona leží na levém břehu řeky Agra, v centru samotné Navarry, uprostřed široké pánve, lemované horskými masívy. Ve zdech jejího starého i nového města dnes žije kolem 170 000 obyvatel. Pamplona vznikla ze staré baskické osady, kterou Římané přestavěli na malou pevnost. Ta se později stala hlavním městem Navarrského království. Od 12. do 15 století město patřilo k francouzskému království. Po reconquistě se tu usídlili Frankové, Židé i Navařané. Všichni zde vytvořili samostatné čtvrti obehnané zdmi a byli zčásti vybaveni privilegii, která jim například dovolovala obchodovat s poutníky. Tato skutečnost však vyvolávala nepřetržité spory a rozmíšky. Teprve Karel Šlechetný dal koncem 15. století zdi strhnout a skoncoval se stále hrozícími občanskými válkami. Největší rozkvět město zaznamenalo ve 14. a 15. století. Po připojení Pamplony ke Španělsku se ji Francouzi pokusili získat zpět. Při těchto bojích utrpěl zranění baskický šlechtic Ignác z Loyoly, zakladatel jezuitského řádu. Dodnes dochované městské hradby dal postavit Karel V., pevnost pak v 16. století Filip II. Vypráví se, že roku 1808 Francouzi pevnost dobyli sněhovými koulemi.

Patronem a ochráncem města je San Fermín. Ten zavdává důvod k velkým červencovým slavnostem, které ve světě proslavil Ernest Hemingway svým románem Svátky. Slavnost začíná 7. července na svátek sv. Fermína hromovým vyzváněním a jejím programem jsou prastaré rituály kolem býčích zápasů. Přesně v osm hodin ráno začíná nahánění býků z ohrad do arény. Mladí muži, kteří pro slavení nezamhouřili celou noc oko, si zkoušejí svou odvahu tím, že běží kus před býky, ale velice brzy se pak vyšvihnou na bezpečné bariéry.

Každý rok dochází ke zraněním. Španělé tvrdí, že ta si ale většinou přivodí nezkušení zahraniční turisté. Po nahánění býků se může ten, kdo chce, procvičit v boji s mladými býčky, kteří však mají na ostrých rozích chrániče. Pak se město na několik hodin uloží ke spánku. Ve dvanáct hodin přicházejí obři obklopení dětmi a spáče vzbudí. Po obědě se lidé znovu vydají do ulic, v šest hodin začnou býčí zápasy a noc pak naplní tanec, zpěv a ohňostroj. Domorodci jen k tomu všemu dodávají, že v těchto dnech se počet obyvatel i ceny ve městě vždycky ztrojnásobí. Tyto slavnosti v Pamploně jsou považovány za nejslavnější z těch, jež se točí kolem býka. V údolích řek Duero a Ebro existují „peňas taurinas“, to jsou kluby mladých lidí, pro které jsou tyto slavnosti vším.

Nám v těchto dnech bohudík zranění býkem nehrozí, neprožijeme sice asi zvláštní atmosféru výše zmíněných slavností, ale toto vše nám nebrání v tom, abychom se vydali do poklidných ulic města. Vždyť má bohatou historii a z každého období zde zůstala jako odkaz budoucím generacím nějaká památka.

Nejprve podnikneme třikrát okružní jízdu kolem citadely, než se „strefíme“ do ulic starého města. Za pomoci pohledné policistky zaparkujeme pod arénou – pravda, že s jistými problémy – a vydáme se do ulic a uliček. Jsou úzké, lemované vysokými domy. Mnohé z těchto domů mají zajisté bohatou a možná i pohnutou historii. To ale jen tušíme, protože zase tak podrobného průvodce nevlastníme. I tak zhlédneme zajímavé stavby.

Naši zvýšenou pozornost si vyžádá především katedrála. Byla postavena v gotickém slohu nad svou předchůdkyní, katedrálou románskou, ve 14. – 15. století. Založil ji král Karel III. Vznešený v roce 1397. Jedná se o chrám přísného vzezření, postaven byl zcela zjevně pod francouzským vlivem, nese však i typické znaky navarrské gotiky. Za pozornost stojí také nejbližší okolí katedrály i její interiér. K tomu všemu patří kaple Barbazana, refektář a kuchyně ze 14. století, vynikající křížová chodba a uvnitř především chórové lavice J. de Anchiety ze 16. století a mauzoleum samotného krále Karla III. a jeho manželky Leonor de Trastamara, provedené v alabastru, jehož tvůrcem byl v 15. století Jehan de Lome. Do hlavní ulice je orientováno hlavní průčelí poněkud mladšího data. Zbudoval ho v klasicistním stylu v r. 1783 Ventura Rodríguez.

I v tomto městě se nacházejí další sakrální stavby. Kostel sv. Fermína byl postaven v gotickém slohu ve 13. století. Je jednolodní, zdobí ho dvě věže, z nichž jedna má na vrcholku korouhvičku s kohoutem (gallico), tak populární v celém městě. V kostelním tympanonu je ztvárněn námět Posledního soudu. Kostel sv. Mikuláše byl několikrát přestavován, i přesto nese stále rysy románského i gotického slohu. Více stavebních slohů se překrývá i v kostele San Saturnino. Zajímavé jsou i další kostely.

Také mnohé světské stavby pamatují staletí. Snad každého upoutá místní radnice se svým klasicistním průčelím z konce 18. století. Mnohem staršího data jsou hradby, i ony ale prošly mohutnou přestavbou právě v 18. století. Ve staré nemocnici s renesančním průčelím ze 16. století je dnes instalováno navarrské muzeum. Údajně obsahuje nejkrásnější sbírku nástěnné gotické malby ve Španělsku a cenné archeologické nálezy. Na procházku jeho sály nám však nezbývá čas.

Znaveni usedáme před restaurací pod podloubím na jednom z náměstí. Neodoláme vábivým vůním připravovaných jídel a i my se rozhodneme posilnit se. Každý ochutná něco jiného, nakonec řekneme, že vše bylo výborné. A je nám o něco lépe. Vydáváme se k autu, abychom pokračovali v cestě. Těšíme se jako snad každý „středozemec“ na mořské vlny. Tentokrát by to měly být vlny dosud nepoznaného Atlantského oceánu.

Vjíždíme do kraje Guipuzcoa, jenž je považován za vstupní bránu do tolik diskutovaného Baskicka. Hustotou osídlení patří k nejobydlenějším částem státu, jeho obyvatelé, Baskové, jsou potomky původního obyvatelstva Iberského poloostrova. I my se přesvědčujeme o tom, že mnozí si dodnes uchovávají znalost svého jazyka, jenž nemá v Evropě obdoby. O původu Basků existuje mnoho dohadů. Jsou snad kmenem z dob předindoevropských a v jejich jazyce se údajně objevují kavkazské a africké prvky? Jazykovědci hovoří zejména o příbuznosti se severoafrickými Berbery. Baskický jazyk a kultura však úspěšně dosud odolávají všem seriózním pokusům jazykovědců, historiků a etnografů o nalezení přesnějších příbuzenských vztahů. Na poloostrov přišli Baskové v době bronzové a zdá se, že svůj původ mají v kromaňonském člověku. V hornaté oblasti, v dnešním Baskicku, tento kmen přečkal a přežil veškeré invaze, zvláště invazi keltskou, která jinak poznamenala vše na tomto poloostrově.

Baskičtina dnes prodělává svou renesanci. Tento jazyk zakázal generál Franco, dnes se s ním ale docela běžně mluví. Aby vyhovoval potřebám moderního světa, musí však neustále tvořit nov a nová slova. problémem je však skutečnost, že vzhledem ke značné izolovanosti jednotlivých osad v horách je baskičtina jako jazyk natolik nářečně různorodá, že ani obyvatelé dvou sousedních vesnic se nemusí dostatečně rozumět.

Správním městem provincie Guipuzcoa je San Sebastian (Donostia). Průvodce nám slibuje, že uvidíme město v nádherném zálivu mezi mušlovitou zátokou moře zvanou La Concha s ostrůvkem Santa Clara a vrcholky Monte Urgull (135 m) a Monte Igueldo (184 m). Od roku 1845, kdy se díky Izabele II. San Sebastian stal známý a přitažlivý, až do roku 1923, kdy Primo de Rivera zakázal provozovat kasina, patřilo město k nejmondénnějším mořským lázním na pobřeží Atlantiku. Z těchto důvodů je městu často přezdíváno „Kantaberská perla“. Přestože pravděpodobně svůj vrchol ve výše zmíněné době „belle epoque“ má již za sebou, nepřestává soupeřit především s francouzským městem Biarritzem o nejvyhledávanější a nejkrásnější letovisko na pobřeží Atlantiku. Určitě k tomu přispívá i konání jednoho z nejprestižnějších filmových festivalů. Dnes má město kolem 250 000 obyvatel a patří k průmyslovým městům. Protože průvodce také praví, že San Sebastian je sice staré město, ale nenalezneme zde tolik památek, kolik bychom čekali, vyjíždíme nejprve na jeden z vrcholků, na Monte Igueldo, odkud se nám má město představit jako na dlani.

Je podvečer a pohled na město i zátoku je skutečně úchvatný. Méně úchvatně však působí mořská hladina. Proč? V několika místech se po ní táhnou pruhy bílé pěny. Ne, nejedná se o vodu zpěněnou nárazy o skálu, ale je to známka přítomnosti saponátu. Není to zrovna příjemný poznatek. I tady se podepisuje člověk neblaze na přírodě. Důsledky tohoto počínání je lepší nedomýšlet.

Z vyhlídkové terasy přehlédneme nejprve celé město, potom soustředíme pozornost na jednotlivé památky. Krásu starého náměstí, které údajně patří k nejtypičtějším ve Španělsku, nemůžeme na tu dálku ocenit, ale rozeznáme některé z těch nemnoha dochovaných staveb. I z té dálky poznáváme novogotickou katedrálu Dobrého pastýře a další kostely. Jen se nám nedaří určit, který je který. Ale co na tom záleží? Hlavní je působivost celku. Romantiku podtrhuje – alespoň pro nás – loď s označením A 31 vyplouvající právě z přístavu na širé moře.

Do města nezajíždíme, namíříme si to na atlantské pobřeží a po něm pokračujeme v cestě ve směru na Bilbao. Opět nevyužíváme dálnici, chceme si vychutnat pohledy na moře a pobřeží. Vjíždíme na tzv. Zelené pobřeží, jak je nazýváno celé pobřeží Atlantického oceánu až k portugalským hranicím. Dnes si ho už příliš neužijeme – pro pokročilou dobu se musíme porozhlédnout po místě na přespání – ale od zítřka ho budeme s menšími zajížďkami poznávat. Hned po několika ujetých kilometrech však už dnes zjišťujeme, že baskické pobřeží je divoce rozeklané, s kolmými skalnatými stěnami, zálivy bičovanými vlnami a jen malými a úzkými písečnými plážemi. Projedeme obcemi Zarautz a Getaria. U Getarie také znovu uvidíme loď A 31. Potom už uhýbáme do vnitrozemí, protože na pobřeží je v létě skutečně nemožné sehnat ubytování.

2. část

Příjemně naladěni se probouzíme do nedělního rána. Samo ráno však asi příjemně naladěno není. Obloha je zatažena poměrně souvislou oblačností. Pod vlivem této skutečnosti se i naše nálada stává brzy podmračenou. Navíc jsme na cestě už pátý den a to se mezi příslušníky naší rodiny začíná vkrádat „ponorková nemoc“. V naprostém mlčení ujíždíme dále silnicí směr Séte. Z mlčení nás vytrhne až moment, kdy v naprosté pustině, navíc v těsném sousedství věznice, spatříme další hotel Formule I. Srdečně se zasmějeme a rázem z nás spadne všechno napětí. Míjíme město Frontignan a dojíždíme do Séte. Toto město je údajně světoznámé nepřeberným množstvím restaurací nabízejících rybářské speciality. Této gurmánské nabídce se ovšem nemáme čas věnovat. Spěcháme, proti itineráři máme zpoždění. Navíc nás město uvítá objížďkou. A řiďte se dodatkovými tabulemi, když si nedokážete jejich rady přeložit. Jedeme doslova „podle čuchu“. I tak dáváme za pravdu průvodci Polyglott, který praví, že město se rozložilo na 182 m vysokém pahorku a že leží mezi lagunou a mořem. Séte je město na kanálech. Bylo skutečně založeno r. 1666 podle plánů stavitele kanálů Pierre-Paula Riqueta. Pro nás v této chvíli zůstává skryto v nízko se povalujících mracích. Protože objížďka vede někdy krkolomnými přístavními cestami, vidíme množství velkých zvedacích mostů, které mají umožnit obřím lodním kolosům vjíždět do překladišť zboží.

Ze Séte do Agde jedeme po úzké šíji mezi mořem a lagunou Bassin de Thau. Silnici po celé její délce v těchto místech lemuje překrásná pláž. Můžeme si jen říkat: „Kdyby svítilo slunce, to by bylo koupání“. Trochu smutní alespoň počítáme, kolik je českých automobilů mezi parkujícími, kteří zde určitě i přespávají. A opět je nutno konstatovat, že Čechy najdete všude. Se smíšenými pocity dojíždíme do města Béziers. Jsme zvědaví, jak asi vypadá město, které průvodci charakterizují následujícími slovy: „Stále ničené a opět stavěné“.

Béziers leží na řece Orb a na kanálu Du Midi, asi 15 km od mořského pobřeží a jeho počátky sahají do dob vlády starých Římanů. Římané zničili staré keltské oppidum a postavili na jeho místě nové město s forem. A tato situace se opakovala ještě několikrát. Někdo zničil, pak postavil. V 19. století se město stalo centrem obchodu s vínem. Dodnes město působí romantickým dojmem. Nese rysy středověkého města – křivolaké uličky – a zároveň chce být moderním městem.

Naše zastávka v tomto městě je krátká. Navštívíme pouze nejznámější a asi i nejvýznamnější památku, katedrálu Saint-Nazaire. Její počátky sahají do doby, kdy vládnoucím stavebním stylem byl styl románský. Její podoba byla pak dotvořena v době vlády gotiky. Tehdy vznikly překrásné gotické okenní růžice na západní fasádě. Samozřejmě se zastavíme u radnice z 18. stol. a u arény. Potom projdeme kolem dalších kostelů, jejichž zasvěcení nám zůstává bohužel utajeno. Procházku ukončíme v tržnici, která je doslova pastvou pro naše oči. Tu nejrůznější rybí speciality, tam maso už ochucené i neochucené, mnoho ovoce a zeleniny. Právě ovoce a zelenina nás zajímá. Předzásobíme se na nejméně tři dny za celkem přijatelné ceny a pokračujeme v cestě. Než město opustíme, zastavíme se ještě u starého mostu, od kterého se údajně naskýtá nejhezčí pohled na město. Postojíme v parčíku za mostem, vychutnáme pohledy na město a jedem dál.

Uhýbáme kousek do vnitrozemí. I tady je zajímavá krajina. Každé vesnici i městečku vévodí kostel, nad mnohými se vypínají více či méně zachovalé hrady. Téměř do nedohledna se táhnou vinice, silnice v okolí Capestangu jsou lemovány krásnými platany. Jízda po okresních silnicích má vskutku své kouzlo.

Naším dalším cílem je město Narbonne. Toto starobylé město bylo také kdysi přístavem, dnes leží ve vzdálenosti 16 km od moře, u jezera Etang de Bages. Přístup k moři ztratilo už ve 14. století. Počátky města sahají do doby vlády Římanů. Tehdy se město jmenovalo Narbo a sloužilo jako přístav pro část Galie. Později bylo hlavním městem Západogótské říše, potom sídlem arcibiskupství ovládajícího celý jih Francie až k řece Rhoně. Tato církevní moc městu zůstala i v době, kdy už upadl jeho význam jako přístavu. Plavecký kanál dělí město ještě dnes na „občanské“ město a na biskupské město.

Město nás vítá velkým zmatkem. Ulice zacpané, všude policisté, živě gestikulující. A co je příčinou tohoto zmatku? Co jiného než trh. Na obou březích kanálu de la Robine rozložili trhovci své stánky. Zastavujeme na velkém parkovišti poblíž ulice Rue de la Parerie a hned se vyskytnou komplikace. Turniket u vjezdu na parkoviště nám vydal lístek s udáním času, zvedla se závora. Ale co dělat, až budeme chtít odjet? S tímto systémem placení parkovného jsme se zatím nesetkali. A tak pozorujeme ostatní. Podaří se nám úspěšně odhalit systém platby a pak spokojeně vyrážíme do městských ulic. Na parkovišti je totiž jakási „automatická kasa“. Tam se zaplatí, kasa označí lístek a turniket na výjezdu vás pustí ven.

Po starém mostě, jehož počátky sahají do římské doby (mimochodem s odkazy Římanů se budeme ve značné míře setkávat po celém městě), přejdeme do té části města, v níž se nacházejí nejznámější památky. Sice ani tady neodoláme a prohlédneme nabídku na trhu, brzy se ale ocitneme na náměstí Place de l Hotel de Ville s nejpůsobivějšími památkami – se Starým palácem, Novým palácem a katedrálou. Tyto architektonické památky tvoří skutečně působivý celek.

Střed náměstí je zadán pro odkryté zbytky známé staré římské cesty Via Domitia. Tato cesta byla zbudována kolem roku 12O př. n. l. Její část byla zrestaurována v 90. letech tohoto století o od roku 1997 ji mohou obdivovat návštěvníci Narbonne. Přímo do náměstí se hrdě dívá původně arcibiskupský palác, který se později stal radnicí. Jeho prostor je ovládán třemi věžemi. Ve věži de la Madeleine z roku 1273 může návštěvník zhlédnout fresky ze 13. století, terasa věže Donjon de Gilles Aycelin pocházející z přelomu 13. a 14. století poskytuje návštěvníkům panoramatický pohled na město a jeho okolí, třetí věž, věž Saint Martial pochází ze 14. století. Mezi věžemi la Madeleine a St. Martial se otevírá Passagede l Ancre, jejímž úkolem je oddělit dvě části paláce. Vpravo se nachází tzv. Starý palác (pochází z 12. – 13. století) a vlevo stojí tzv. Nový palác (pochází ze 14. století). V obou palácích se v současnosti nacházejí muzea s mnoha záviděníhodnými exponáty. Ty nejvzácnější dokumentují i dobu pobytu Římanů na tomto území.

V těsné blízkosti těchto pozoruhodných světských staveb se vypíná i nejvýznamnější městská církevní stavba, katedrála Saint Just a Saint Pasteur. Základní kamen k této mohutné stavbě byl položen v roce 1272 a práce probíhaly souvisle až do roku 1340. Stavba vznikala na místě tří starších kostelů, konstantinské baziliky, latinské baziliky a katedrály z doby Karlovců. Na přelomu 13. a 14 století byla dokončena pouze část baziliky a to chór, ten je však dodnes vynikající ukázkou gotického umění této doby. Jeho rozměry jsou impozantní. Je 48 m široký, 55 m dlouhý, 40 m vysoký. Vyšší jsou pouze katedrály v Beauvais (48 m), v Amiensu (42 m) a v Metách (41 m). Se stavbou se pokračovalo od 16. do 18. století, část je ale dodnes nedokončena. K nebi ční pouze nezastřešené zdi.

Také vnitřní zařízení svědčí o téměř neomezené moci církve. Hlavní oltář tvoří šest korintských sloupů z červeného mramoru, které nesou baldachýn. Velké varhany jsou dílem Moucherela a pocházejí z roku 1741. Nahradily starší varhany, jež padly v roce 1721 za oběť ohni. K nejstarším památkám v kostele patří nádoba na svěcenou vodu. Ta pravděpodobně pamatuje 10. století. Alabastrová madona je o něco mladší, pochází ze 14. století a je umístěna v jedné z kaplí. V kaplích najdeme také mnoho cenných obrazů. Pozoruhodné jsou i náhrobky, nejkrásnější z nich je asi náhrobek kardinála a arcibiskupa Pierra de la Jugie z konce 14. století. Zvláštní atmosféru celého prostoru umocňuje světlo deroucí se dovnitř okny s malbami ze 14. – 16. století. Další cenné předměty jsou uloženy v katedrální klenotnici. V ní prohlížíme především práce ze zlata, dřevořezby a bruselské tapiserie.

Oslněni nádherou právě prohlédnutého prostoru i ostrým sluncem venku se vydáváme ještě na chvíli do městských ulic. Kromě jiného přejdeme na druhou stranu kanálu a tam se nám podaří najít baziliku Saint Paul Serge. Bazilika nese jméno prvního biskupa města, mučedníka z 3. století a je jakýmsi protějškem katedrály. Pochází z 12. – 13. století, svou podobu ale později změnila. Při vykopávkách v těchto místech byly objeveny sarkofágy z raně křesťanského období.

K pokračování na jih jsme opět dali přednost okresní silnici před dálnicí. Počasí nám zase přestalo přát. Celý dnešní den je střídavě polojasno a zataženo, občas spadne i pár kapek. Provázejí nás laguny i moře. Kouzlu jeho vln bychom neodolali, jen kdyby bylo lepší počasí. A tak nám nezbývá nic jiného, než že se vypravíme do městských ulic. Tentokrát jsme zvolili město Perpignan. „Bedekr“ tvrdí, že se setkáme se starobylým městem oblasti Rousillon.

Perpignan je pokračovatelem prvního hlavního města Rousillonu Ruscina, které bylo iberským městem. V dnešní době zde probíhají vykopávky. Perpignan byl ve 13. století hlavním městem království Mallorca, a k tomuto království tehdy patřily i Baleáry, Rousillon, Cerdagne a pobřeží až k Montpellieru. Toto království trvalo pouze 64 let. Perpignan změnil pána, ale vedle Barcelony i nadále zůstal centrem obchodu v Katalánsku. Katalánský charakter mu zůstal i v době, kdy byl přičleněn k Francii, a zdejší obyvatelé pěstují dodnes katalánský folklór. Dnes město žije z obchodu s vínem, ranou zeleninou a ovocem.

Do města přijíždíme před druhou hodinou odpolední. Navíc je neděle a tak je v městských ulicích poměrně klid. Přestože nemáme mapu a Perpignan je velké město – má kolem 120 000 obyvatel – zaparkujeme v ulici, z níž je do historického centra jen kousek cesty. Navíc objevíme i otevřenou informační kancelář a tak získáme mapu. Ta nám usnadní orientaci. A protože se zase počasí umoudřilo, chceme podniknout jen krátkou procházku a pak se vydat k moři. Dnes totiž od moře odjedeme na několik dní do francouzského a španělského vnitrozemí, proto bychom se rádi vykoupali.

Nejprve se vrátíme k památce, kterou jsme minuli těsně před zaparkováním. Tou je tzv. Castillet. Tato původní městská brána vznikla ve 14. století a stojí mezi starým městem a jeho novou zástavbou. Dnes je v ní umístěno muzeum lidového umění oblasti Rousillon. Potom se vydáváme na náměstí Gambetta, jehož kratší straně vévodí katedrála Saint Jean. Se stavbou katedrály se začalo už v roce 1324, dokončena byla až v 16. století. Zatím nemůžeme nahlédnout dovnitř, otevírají ji až ve 3 hodiny. Vydáváme se tedy k dalším památkám.

Do druhé, kratší strany náměstí nesměle nahlíží komplex domů „Loge de Mer“, „Hotel de Ville“ a „Palais de la Députation“, ve volném překladu „konzulát pro mořské záležitosti“, radnice a „palác návštěv“. První ze zmíněných staveb byla původně burzou (vznikla ve 14. století, k její úpravě došlo v 16. století), radnice nese rysy stavby ze 14. století i úprav ze 16. a 17. století, třetí budova vznikla v polovině 15. století. Značně staré základy mají i domy v nejbližším okolí tří zmíněných.

Pomalu se vracíme ke katedrále, celou ji obejdeme a konečně se dočkáme jejího otevření. Chvíli trvá, než naše oči přivyknou tmě uvnitř. Prostor působí až nezvykle tmavě. Teprve po chvíli, až naše oči přivyknou šeru, rozeznáváme výzdobu jednotlivých kaplí i hlavního oltáře. Jeho retabl z bílého mramoru je prací pozdní gotiky z počátku 17. století. V pravé kapli chóru stojí za pozornost velmi pěkný gotický oltář Panny Marie od Mangrany z Granady a obrazy na dřevě dvou různých umělců vzniklé kolem roku 1500. Z náhrobků je asi nejvýznamnější náhrobek prvního francouzského biskupa Louise de Montmort z bílého mramoru. I přes tyto skvosty na nás celý příliš tmavý prostor působí až deprimujícím dojmem. Možná i to bylo účelem. Člověk je malý, bezmocný, ztratí se ve tmě, církev je mocná.

Závěr naší prohlídky je věnován citadele, která je památkou na panství Mallorky. Stavba započala v roce 1276 a byla určena pro Jacquese I. z Mallorky. Poslední rozsáhlé práce proběhly za jeho následovníků, za králů aragonských. Stavba je typickou pro středověké umění jižní Francie.

Protože je stále docela pěkné počasí, jedeme k plážím. Jenže než dojedeme na pobřeží, počasí na nás opět zanevře. V Canet-Plage to ještě ujde, ale v St. Cyprien-Plage je obloha už úplně zatažená. I tak jdeme zkusit vodu, ale vzdáváme se přesvědčení, že se vykoupeme. Fouká studený vítr a v mořských vlnách vidíme jen ty nejotrlejší. My mezi ně určitě nepatříme.

Obracíme do vnitrozemí a teď už směřujeme do francouzských Pyrenejí. V Ille-sur-Tet najíždíme na hlavní silnici a ta nás má dovést až na hranice ministátečku Andorra. Zatím ještě několik desítek kilometrů vnímáme krásy Francie. A co jimi je? Především vinice, pomalu se zvedající kopečky a starobylá města. Několikrát ještě zastavíme, pak si ale uvědomíme, že čas pokročil a my bychom měli hledat nocleh.

I dnes chceme přespat mimo kemp, zdá se nám, že zdejší krajina nám v tomto směru vychází vstříc. Skutečně nám hledání noclehu nedá ani moc práce. Pod klášterem Saint Michel-de-Cuixa je to pravé místo. Než sjedeme k bystré říčce, prohlédneme si alespoň zpovzdálí předrománský klášterní kostel z 10. století a hodinovou věž postavenou v lombardském stylu a uvědomujme si, že tento klášter zde stojí už od konce 9. století. Potom sjíždíme k řece a nejprve využijeme jejích chladivých vod. Po namáhavém dni přijde ochlazení vhod. Pak následuje večeře a po ní se velice rádi ukládáme ke spánku. Ještě chvíli diskutujeme o tom, co dnes bylo a co zítra bude. Potom nás z relativního klidu vyruší pohyb venku. Co to kolem auta lítá? No ano, jsou to netopýři. Nejprve se na nás přiletěli podívat „netopýří rodiče“, a když tito došli k závěru, že jsme pravděpodobně neškodní, povolili i svému početnému potomstvu, aby se také podívalo. A že všichni mladí jsou zvědaví, dokazují i netopýři. Zatímco staří se drželi v uctivé vzdálenosti, mladí nalétávají na vzdálenost několika centimetrů k autu a doslova s námi laškují. Je to pro nás neobvyklá podívaná.

Pondělní ráno nás také nevítá příliš přívětivě. Pošmourné počasí přijímáme rezignovaně a tajně doufáme, že ve Španělsku bude lépe. Nicméně Francie si chce asi u nás vylepšit svou pověst – alespoň co se týče počasí – a tak se postupně vyjasňuje na obloze i v naší duši. Zastavujeme na parkovišti u malebného městečka Villefranche-de-Confluent. Kopce nad ním jsou ukryty v mracích. I tak vyrážíme brzy ráno do městských ulic, či spíše uliček. Toto město založené kolem roku 1090 nese dodnes všechny rysy středověkého sídla. Dochovaný souvislý pás hradeb, úzké uličky, domy se starými základy, kostel z 12. století, strážní hrady nad městem. To všechno přece patřilo do středověku.

Než se vrátíme na parkoviště, mraky odpluly kamsi do dáli a nám se představují kopce a kopečky v celé své kráse. Jsme rádi, protože víme, že za několik desítek kilometrů bychom měli spatřit vrcholky Pyrenejí. Zatím ještě sledujeme řeku Tét, silnice začíná však stoupat a řeka za Mont-Louis nám mizí z dohledu. Zato se začínáme přibližovat k vrcholkům Pyrenejí. Jejich majestátní krásu si chceme vychutnat, protože hory jsou naše slabost a navíc počasí je překrásné.

V Mont-Louis jsme se vyšplhali nejen na výšku téměř 1600 m n. m., ale také na závratnou průměrnou spotřebu. Oktavie si „baští“ 10 litrů na 100 km. Uznáváme, že musí odvést kus práce, tak ať se také „nají“. Zatím jí jsme vděční za bezchybné služby.

Čeká nás další stoupání a to výjezd do průsmyku Pas-de-la Casa do výšky přes 2000 m n. m. Nejedeme tunelem, který by nám asi cestu urychlil, ale starou silnicí, z níž se otevírají krásné pohledy na mnohé horské velikány. Turistická sezóna dosahuje svého vrcholu a tak stejný nápad jako my mělo mnoho dalších mototuristů. Výsledkem tohoto nápadu je „zácpa“ na silnici N 20. K vrcholu stoupání se suneme krokem, času na prohlížení krajiny máme tedy dost. Pohledy na horské velikány i do hlubokých údolí můžeme tedy prožívat dosti intenzívně.

Na hranice Francie s Andorrou přijíždíme něco málo po desáté hodině a zastavujeme na parkovišti za hranicemi. To jsme totiž vystoupali téměř na Port d Envalira ve výšce více než 2400 m n. m. Nejen pohledy zdola nahoru stojí za to, ale i pohledy shora dolů jsou úchvatné. Hluboko pod námi se kolem celnice choulí shluk sídel jménem Pas de la Casa – tvoří ho většinou hotely a obchodní domy – a do nich i od nich se vine stříbrná stužka silnice. Po ní se hlemýždí rychlostí posouvá množství aut. Tento stav je zde prý úplně normální.

A čím nás především překvapí Andorra? Nízkou cenou benzínu. Hned u první pumpy tankujeme a jsme mile překvapeni. Benzín stojí 92 peset, to je v přepočtu na náš poněkud dosti vyděračský kurz něco málo přes 20,- Kč. Toto zjištění je sice příjemné, ale není pro nás tím hlavním. Brzy dospějeme k názoru, že Andorra, i když je jedním z nejmenších evropských států, má své kouzlo i v jiných ohledech.

Nejprve jako vždy při vjezdu do státu, který jsme dosud nenavštívili, si zopakujeme základní informace o něm. Rozloha asi 462 km čtverečních, obyvatel nevíme kolik – každý průvodce udává jiný údaj (ten se pohybuje v rozmezí 30 000 – 60 000), poloha ve Východních Pyrenejích ve výšce nad 900m ve dvou horských údolích. Jednou nohou na francouzské a druhou na španělské straně Pyrenejí stojí Andorra už přes sedm set let. V roce 1278 získala omezenou suverenitu pod společnou správou biskupa z nedaleké španělské diecéze v Seu de Urgell a francouzského hraběte z Foix. Na jeho místo později nastoupil francouzský král a ještě později prezident. Unikátní institut spoluknížat jako hlav státu – sídlících navíc mimo jeho území – se udržel dodnes, byť v mnohem symboličtější podobě než kdysi. Je zakotven i v andorrské ústavě, která byla schválena v roce 1993. Tento rok se díky první psané ústavě v dějinách země stal převratným mezníkem. Společnost zakládající si na středověkých pravidlech se zřekla řady zvyklostí. I sem přišla lidská práva počínaje náboženskou svobodou a zrušením trestu smrti konče. Byly povoleny civilní sňatky a také vyznání jiné než katolické, zatím však neexistuje možnost rozvodu, natož pak potratu. Nedlouho po přijetí moderní ústavy byla Andorra přijata do OSN a následující rok jako 33. člen i do Rady Evropy.

Předpisy pro udělení státního občanství jsou ale stále přísné. Z celkového počtu obyvatel ho má pouze pětina. Základní podmínkou pro jeho získání je dvacetiletý trvalý pobyt nebo sňatek s Andořanem či Andořankou a složení zkoušek z dějin země a z katalánštiny. Proč právě z katalánštiny? Sice se v této zemi běžně domluvíte španělsky a francouzsky, úřední řečí je však katalánština. To souvisí s tím, že prapůvodním obyvatelstvem země byli katalánští pastevci.

Moc vykonává lid prostřednictvím parlamentu, 28členné Generální rady, do níž se v každé ze sedmi farností (čili okresů) volí po čtyřech zástupcích. Jednou měsíčně na půl dne se parlament spolu s devítičlennou vládou schází v Casa de la Vall, Údolním domě ze 16. století, který je nejvýznamnější památkou hlavního města.

V Port d Envalira potkáváme koně, živý důkaz toho, že pastevectví ještě stále zde hraje významnou úlohu. Koně mají zvonce jako krávy. Spolu s koňmi se i v této výšce pase stádo krav. Z průsmyku sjíždíme po prvních kilometrech hlavní silnice, která má údajně délku 45 km. A po prvních kilometrech dáváme za pravdu průvodci, který tvrdí, že v Andoře je množství historických památek především církevního rázu a navíc především románského slohu. Zastavujeme u románského kostela St. Joan de Caselles před Canillem. Tento kostel je právě jednou z typických románských staveb.

Přijíždíme do lázeňského střediska Les Escaldes, které tvoří téměř nerozpoznatelný celek s hlavním městem Andorra la Vella (Stará Andorra). Město bylo založeno r. 839 a leží v údolí řeky Valira v nadmořské výšce 1085 m n. m. Architektonických historických památek nemá město mnoho. Patří k nim už zmíněný dům Casa de la Vall a románský kostel, v jehož okolí je i několik křivolakých uliček, které jsou skromným pozůstatkem starého města. Kolem hlavní silnice jsou soustředěny především banky a obchodní domy. Už po prvním nahlédnutí do plných výkladů shledáváme, že ceny jsou zde příznivé i pro nás. Je to s podivem, ale je to tak. Kromě toho naši pozornost upoutávají policisté a především policistky ve slušivých červených sakách. Prý jich je zapotřebí, protože hlavní město je téměř stále ucpané.

Rozmýšlíme, zda se máme vydat do dalšího údolí, do center Ordino a El Serrat. Je totiž podivně zamženo a stav se ještě zhoršuje. Nakonec řekneme, že jsme tady třeba poprvé a naposledy a tak že pojedeme. Protože vrcholky hor se nám ukrývají v šedém oparu, věnujeme pozornost všemu, co se nachází v bezprostřední blízkosti silnice. Míjíme pole vysokohorského tabáku. Ten patří k největším překvapením Andorry. Na cigarety se prý moc nehodí, ale dělají se z něj vyhlášené doutníky. S pěstováním tabáku se začalo v 18. století, ale naplno se pěstování rozvinulo během posledních padesáti let. Rostliny se sázejí od poloviny května do poloviny června a už od poloviny srpna začíná sklizeň. Listy vyvěšené ve svazečcích se pak do prosince suší na slunci a v podkrovních sušárnách, které jsou takřka ve všech venkovských domech.

Zastavujeme ve vesnici Llorts. Tvoří ji kamenné domy téměř stejného typu, z kamene je i zdejší kostelík. Neoddělitelnou součástí domů jsou garáže. Jak by také ne. Vždyť v Andoře údajně na 1000 obyvatel připadá více než 500 aut. Také hotel, i když asi vznikl o mnoho let později než vesnické domy, se přizpůsobil jejich charakteru.

Vracíme se na hlavní silnici a kolem dalších supermarketů i ostatních obchodů – průvodce tvrdí, že Andorra je jedním velkým supermarketem, a asi v tom je kus pravdy – směřujeme ke španělským hranicím. Tam se tvoří dlouhá fronta. Odevzdaně se do ní zařazujeme. Fronta se jen pomaličku sune k celnímu prostoru a my máme čas na to, abychom zkonstatovali, že počasí je divné. Cosi je doslova cítit ve vzduchu. V první chvíli máme podezření na smog. Když vjedeme do kryté celnice, zjišťujeme, že auta jsou pokryta vrstvou šedého poprašku, který neumíme specifikovat. Brzy na jeho původ zapomeneme, protože se nestačíme divit důkladné španělské prohlídce. Musíme zajet do vyznačeného „chlívečku“ a pak to začne. Otevřít zavazadlový prostor, vypakovat zavazadla, na která „celní dáma“ ukáže, pak ještě prohlídka batohu a konečně můžeme odjet. Netušíme, co celníci hledají.

Jsme tedy na španělské půdě a můžeme zase věnovat pozornost nepřízni počasí. Nezastavujeme ani v prvním větším centru, v městečku Seo de Urgel, v němž bychom mohli vidět malebné uličky a nejstarší katalánskou katedrálu. Raději jedeme dále a doufáme, že zítra bude snad lépe. Zastavujeme na parkovišti, abychom se najedli. A v tu chvíli máme jasno v otázce počasí. To, co jsme pokládali za smog, je kouř. Někde hoří. A musí se jednat o rozsáhlý požár. Než se najíme (snažíme se tak učinit co nejrychleji), jsme plní sazí a jemného popela. Na východě se na obloze tvoří zlověstný mrak popela a sazí a postupuje k západu. Požár musel vypuknout někde na hranicích Španělska s Andorrou a Francií, vždyť při čekání na proclení kolem nás projela houkající hasičská auta. Teď si teprve dáváme všechny detaily dohromady.

Usedáme do auta a poněkud měníme plán naší cesty. Chceme totiž ujet požáru a zvětšujícímu se mraku. Z Adrallu uhýbáme na západ, do Sortu a neustále se otáčíme. Mrak nás však stále dohání. Jeho šeď přikrývá vše. V Sortu se vydáváme na jihozápad do Pobly de Segur. Jedeme podél řeky Noguera Pallaresa a ta před Poblou vytváří divoce působící soutěsku. Skály zbarvené do červena se příkře zvedají z říčního koryta, voda přeskakuje balvany, rozstřikuje se do všech stran. Až sem zatím mrak popela nedorazil a tak můžeme tento přírodní skvost plně „vychutnat“.

Před Poblou opět uhneme na západ a ocitáme se na jedné z vedlejších silnic. Tyto silnice údajně nejsou příliš kvalitní, často jsou ještě prašné a tak máme strach, protože nevíme, co nás čeká. Raději ale riskujeme problematický průjezd, chceme se dostat co nejdále od centra požáru. Silnice je skutečně mizerná, ale to ještě není všem nepříjemným překvapením pro dnešek konec. Za Senteradou vjíždíme do jednoho velkého staveniště. Občas ani nevíme, kudy projet, chybí i jen náznak silnice. „Driblujeme“ mezi vyčnívajícími kameny, výmoly, silniční technikou a dělníky a za námi zůstávají oblaka prachu. Máme strach z odletujícího kamení. Prostě cesta spíše pro terénní vůz.

Oddechneme si až u průsmyku Alt de Viu ve výšce 1385 m. Sem ještě přestavba silnice nepokročila a my s úlevou přijímáme starou silnici, byť je úzká a plná zatáček. Když se trochu vzpamatujeme, začínáme zase vnímat přírodu kolem sebe. První, co nás zaujme, je skutečnost, že i v těchto výškách je bujná vegetace včetně listnatých lesů. Vesničky jsou přitisknuté ke skalám, jakoby se bály, že je prudký vítr odfoukne. Působí velmi chudě, život zde je asi nelehký. Příroda je ale krásná.

Protože se už neodbytně hlásí večer a protože věříme, že jsme ujeli všem průvodním jevům doprovázejícím požár (ujeli jsme přes 150 km), začínáme se ohlížet po místě na přespání. Kempy v těchto zapadlých končinách asi nejsou a tak nám zase poslouží palouček nedaleko silnice. Protahujeme si ztuhlé údy a zhluboka se nadechujeme. Plni zděšení zjišťujeme, že stále cítíme kouř. Nevíme, zda nám načichlo auto, či zda až sem zanesl pach kouře vítr. Jsme neklidní, nejistí. I přes tento vnitřní neklid unaveni usínáme.

„Tak kam letos?“
„No, snad na sever, když na něj stále vzpomínáme.“
„Neblbněte. Řekli jsme, že se nebudeme dvakrát vracet do stejných míst, a tam jsme už byli dokonce dvakrát. To už snad stačilo.“
„Tak něco navrhni ty, když nesouhlasíš.“
„Já bych si dala říct třeba na Španělsko. Tam se mi líbilo a určitě si tam ohřeju své zimomřivé kosti.“

Nějak podobně vypadal rozhovor členů naší rodiny brzy po příchodu nového roku, neboť my myslíme jen na cestování.

Na nějaký čas tyto a podobné úvahy ustoupily do pozadí před návalem pracovních povinností, ale nezapadly úplně. Když jsme se doslechli o veletrhu cestovního ruchu, úvahy o dovolené opět vypluly na povrch. Tam by se přece daly sehnat materiály.

Od slov k činům u nás není daleko a tak se vypravím do bývalé „Fučíkárny“ a tam sbírám rozumy. Podaří se mi protlačit se davem k delegátovi jakési madridské turistické centrály a začínám: „Víte, chtěli bychom se v létě vydat do vaší země a tak bych byla ráda, kdybyste mi mohl poskytnout nějaké informační materiály.“ Než se zmůžu na pokračování, už přede mnou leží prospekty o pobřeží Středozemního moře. „Ne, tam my asi nepojedeme. My bychom chtěli do Pyrenejí a na pobřeží Atlantického oceánu.“ Onen muž chvíli zaváhá, pak sáhne pod pult a navrší přede mne kupu úplně jiných prospektů. Je očividně potěšen tím, že někdo má zájem také o další kouty Španělska než jen o místa, jejichž názvy jsou pro většinu lidí tím pravým synonymem pro rekreaci. Ptám se na vše, co mě momentálně napadne, a dostávám vyčerpávající odpovědi. A nutno dodat, že odpovědi jsou často zajímavé a že mně doslova vyrážejí dech. Dozvím se, že mnoho silnic – zvláště v Pyrenejích – je prašných, úzkých a plných zatáček, že nemusíme mít strach z Basků, že Atlantik není tak studený, jak se traduje a že na západě Španělska i v létě klesají noční teploty pod 10 stupňů a denní se často vyšplhají s bídou na 17 stupňů.

Nabita vědomostmi se vracím domů a postupně se k informacím vracím. Pak zase přijde období, kdy nikdo z nás nemá na dovolenou ani pomyšlení, a než se nadějeme, je tady červen a ten je přece jakousi bránou do období sladkého „nicnedělání“. A znovu je tady otázka, kam vyrazíme. Skeptici špitnou, že třeba i nikam, ale tato alternativa je okamžitě zavržena. Nezbývá tedy nic jiného, než učinit konečné rozhodnutí – v této rozhodující chvíli zvítězilo Španělsko – a rychle připravit itinerář cesty a nutný finanční rozpočet.

Než jsme schopni si to uvědomit, je 15. července. To je právě ten den, v němž máme na 20 dní opustit klid domova a vydat se po cestách necestách na prázdninové putování. „Oktice“ je připravena, stav jejího „sčítače kilometrů“ je 14 394. Až se vrátíme, měl by se zvednout o asi 8 000 km. Odjíždíme se smíšenými pocity. Jednak počasí v celé Evropě není zrovna letní a jednak přece jen máme před sebou dlouhou cestu a nejsme si tak docela jisti, jak nás bude po všech trablech Oktavie poslouchat. Jsme optimisté a věříme, že vše proběhne v pohodovém duchu.

Ráno vyjíždíme za slunečného počasí. Šumava se nám už ale halí do tmavých mraků a před německým Degendorfem spadne i pár kapek. Najíždíme na dálnici, chceme se dnes dostat co nejdále. Rychlost mezi 160 a 170 kilometry za hodinu je pro Oktavii hračkou. Kolem nás ubíhají vesnice, města, pole, louky, lesy. V rychlém sledu míjíme Pilsting, Landshut, Freising a záhy se ocitáme ve spleti dálnic a jejich křížení v okrajových částech Mnichova. Stejně rychle se dostaneme před Garmisch-Partenkirchen, kde dálnice končí. Po kvalitní silnici za neustálé asistence horských velikánů dojedeme do pohraničního Griesenu. Hranice jakoby neexistovala, přírodní scenérie jsou také stále stejně uchvacující, jen stát se změnil. Jsme v Rakousku. Směřujeme k jihozápadu. Neodoláme však přírodním krásám a zastavujeme alespoň na parkovišti nad jezerem Blindsee. Za Landekem, po ujetých více než sedmi stech kilometrech, se ukládáme ke spánku. Pod námi plynou vody řeky Inn, na kopcích nad ním se rozsvěcují okna roztroušených usedlostí.

Ve čtvrtek ráno je slunečno, ale chladno. O to se stará především řeka Inn, která nás ještě několik desítek kilometrů bude dnes provázet. Spolu s ní překračujeme rakousko – švýcarské hranice a hlubokým kaňonem se zalesněnými svahy dojíždíme do prvního švýcarského městečka Martiny. Oceňujeme dílo lidských rukou. Silnice se od rakouských hranic vine v mnoha zatáčkách, zaříznuta do skal. Na druhé straně kaňonu – tam je ještě Rakousko – jsme sledovali též silnici s mnoha tunely a galeriemi.

Za Martinou se údolí rozšiřuje a nám umožňuje stále nové a nové pohledy. Údolí je střeženo nejen horskými velikány, ale i mnoha hrady. Z nich do dnešního dne zbyly často jen tajuplné a hrdé zříceniny. I ty však vypovídají o moci tehdejších jejich pánů. Jen na nich kdysi záleželo, zda pocestným umožní průchod divokým údolím. Názvy mnoha vesnic a městeček v této části Švýcarska nám připomínají, že jsme v oblasti s početným italským obyvatelstvem. Tomu odpovídají i mnohé stavby. Ramosch, Bad Scuol, Susch, Zernez, Brail, Samedan. Různorodost názvů, různé osudy jejich obyvatel, všude však stejně krásná příroda. Slibujeme si, že do tohoto koutu se musíme někdy vypravit k podrobnějšímu „průzkumu“. Mondénní centrum turistiky St. Moritz nás neláká, zato dvě nedaleká jezera, jezero Silvaplaner See a Silser See, jsou i pro nás lákadlem nad jiné silným. Pobyt v půvabné Maloji nad jezerem Silser See by určitě nebyl k zahození. Dnes ale tímto městečkem jen projedeme a spěcháme k italským hranicím. Brzy je ale po spěchu. Sjezd průsmykem Malojapass je příšerný. Prudké klesání, zatáčka střídá zatáčku. Oči máme jen upřené na silnici a tak si ani nestihneme všimnout, že se nám opět zatáhlo.

Na švýcarsko – italských hranicích si chvíli počkáme, zastavíme v Chiavenně, městečku nad průzračnou řekou. Pokračujeme už známou trasou kolem jezer Lago di Como a Lago di Lecco. Jen občas je nám dovoleno zahlédnout vodní hladinu a zdejší turistická centra, protože jedeme objízdnou silnicí, která vede více v tunelech než po denním světle. Před Monzou vjíždíme na italskou dálnici, jejíchž výhod i nevýhod jsme zatím nikdy nevyužili. Placení mýtného na ní je nám zatím záhadou a nutno dodat, že nám trvá dost dlouho, než tento systém pochopíme. Po prožitých zmatcích zvládneme průjezd „tangenciálou vest“ a „tangenciálou ovest“ kolem Milána a podaří se nám najet na dálnici A 7 směřující k středomořskému pobřeží. Dlouhá jízda nás značně unavila a tak se rozhodujeme, že zastavíme ve starobylém městě Pavii. Z dálnice sjíždíme na odbočce na Binasco. Patrně všem našim „kopancům“ není ještě konec. Nevíme jak, nevíme kudy, ale sjeli jsme bez zaplacení mýtného. Notnou dobu strávíme více či méně úspěšnými „domluvami“ – tedy domlouvejte se, když neumíte italsky – s místními usedlíky, kteří nám velice ochotně radí, co máme udělat se stvrzenkou na 2 500 lir, jež jsme na jednom úseku nezaplatili, protože jsme vjeli do špatného „chlívečku“. Italové nám vysvětlují, že tyto stvrzenky se platí na poště, ale prý by se takovouto sumou vůbec nezabývali. A navíc neustále nechápavě kroutí hlavami nad tím, že jsme sjeli bez placení. To se jim prý ještě nepodařilo.

Téměř stotisícové staré lombardské město Pavia, hlavní město stejnojmenné provincie, leží v západní části severoitalské nížiny, nedaleko ústí řeky Ticino do Pádu. Splavným kanálem Naviglio di Pavia je město spojeno s Milánem. Jeho historie se začíná psát už od římských dob, kdy zde vzniklo město Ticinum. Potom bylo oblíbeným sídlem ostrogótského krále Teodoricha, po pádu Ravenny se na krátký čas stalo dokonce hlavním městem Ostrogótů. V letech 572 – 774 byla Pavia hlavním městem langobardského království, od 7. století bylo město známé pod názvem Popia. Až do 11. století bylo rezidenčním a korunovačním městem italských králů v rámci římsko – německé říše. Byli tu korunováni císaři Jindřich II. a Fridrich Barbarossa. Do města zavítal i císař Karel IV., ten ho v roce 1359 přenechal milánským Viscontiům.

Podaří se nám dobře zaparkovat – v blízkosti starobylého centra – a můžeme se vydat do rozpálených městských ulic. Prohlídku začínáme u zámku Castello Visconteo, obrovského stavebního komplexu z r. 1365. Jeho mohutnost nám doslova vyráží dech. Naše další kroky vedou na nejznámější náměstí, na Piazza della Vittoria, lemované domy ze 14. a 15. století. Nejvýznamnější stavbou je zde bezesporu stará městská radnice Broletto. Její zdi pamatují tak dávné 12. století, průčelí je o 4 století mladší.

V blízkosti náměstí se nachází poněkud ponuře působící dóm. Ten je údajně významným dílem lombardské renesance ze 16. století (průčelí a kupole dómu ale pocházejí až z 19. století). S jeho stavbou začal v r. 1488 Cristoforo Rocchi, dále se na ní podíleli mimo jiné Bramante a Leonardo da Vinci. Prostor kolem dómu je obehnán polorozpadlým plotem, v jeho blízkosti je množství sutin. Že by byly ještě připomínkou neštěstí z roku 1989? Vedle dómu totiž až do tohoto roku stála Torre Civica (městská věž), 78 m vysoká z pálených cihel, pocházející z 11. století. Ta byla původně zvonicí staršího kostela. Ráno 17. března 1989 se však zřítila a v jejích troskách našli smrt čtyři lidé.

Jako v ostatních městech i v Pavii se návštěvníkům nabízejí ke zhlédnutí především kostely. K nim patří hlavně románský kostel San Teodoro z 12. století s pěknými freskami uvnitř, z nichž nejznámější je obraz Pavie z roku 1522, dále korunovační kostel San Michele, románsko – lombardská stavba, dokončená v roce 1155, a konečně románský chrám S. Pietro in Ciel d Oro z 12. století, jehož strop byl původně zdoben zlatem. V posledně zmiňovaném chrámu je v chóru nad oltářem gotický náhrobek z roku 1362 z bílého mramoru, v němž jsou uloženy ostatky sv. Augustina. V kryptě jsou uloženy též pozůstatky římského filozofa Boetia, zavražděného v r. 524 z příkazu ostrogótského krále Theodoricha. Kroky návštěvníků města vedou také často ke krytému mostu Ponte Coperto z r. 1354. Zajímavostí je kaple sv. Jana Nepomuckého, umístěná v jeho středu. Pavia se také pyšní komplexem univerzitních budov. Univerzita zde vznikla v roce 1361 rozšířením právnické školy, pocházející z 11. století. Dnešní stavba univerzity je ze 14. – 15. století, konečnou podobu získala po rozšíření v 18. století. Na pěti nádvořích jsou památníky slavných profesorů a studentů, z jednoho z nádvoří se naskýtá pěkný pohled na tři staré věže z pálených cihel, pozůstatky šlechtických hradů. Nedaleko univerzity stojí další kostel, kostel Santa Maria del Carmine, raně gotická cihlová stavba s věncem kaplí z r. 1390.

Po silnici kolem kanálu se vracíme zhruba 10 km ve směru Miláno. Tam někde tušíme další významnou církevní stavbu, kartuziánský klášter Certosa di Pavia. Klášter založil v r. 1396 Gian Galeazzo Visconti jako mauzoleum rodu Viscontiů. V roce 1784 byl klášter zrušen, v letech 1843 – 1881 obnoven, pak znovu zrušen a k jeho konečnému obnovení došlo v r. 1968. Za průchodem se nám představí v celé své kráse klášterní kostel, jehož fotografii najdeme v mnoha uměleckých publikacích. S jeho stavbou v gotickém slohu se začalo v r. 1396, v r. 1453 byl kostel za vedení Guiniforta Solariho dostavěn. Proslulé mramorové průčelí, údajně nejskvělejší příklad severoitalské rané renesance, které navrhl Giovanni Antonio Amadeo, se začalo stavět v r. 1491, stavba pokračovala až do r. 1550, v letech 1500 – 1507 ji řídil proslulý Benedetto Briosco. Sokl zdobí medailonové podobizny římských císařů, dále je průčelí zdobeno množstvím soch. Bílý mramor je vykládán mramorem dalších barev.

Interiér hlavní lodi tohoto trojlodního chrámu si zachoval gotický ráz, v příčné lodi, chóru a kupoli nad křížením je už patrný vliv renesance. Oltářní malba a výzdoba bočních kaplí pochází většinou ze 17. století. Z bohaté umělecké výzdoby vynikají především ležící mramorové postavy Lodovica il Moro (Sforza, + 1508) a jeho manželky Beatrice d Este (+1496) od Christofora Solariho, v chóru je bohatě zdobený oltář z r. 1568 a lavice z let 1486 – 1498, které navrhl Bergognone. Vpravo od chóru je renesanční fontána z r. 1490, v pravé příčné lodi je překrásný náhrobek Giana Galeazza Viscontiho (+ 1402), na kterém pracovali od r. 1494 Gian Cristoforo Romano a b. Briosco, ale až v r. 1562 ho dokončil Galeazzo Alessi. V nové sakristii je Nanebevzetí Panny Marie od Andrea Solaria, ve staré sakristii polyptych ze slonoviny s výjevy ze Starého a Nového zákona.

Pravá příčná loď je pěkným raně renesančním portálem spojena s Přední křížovou chodbou s mramorovými sloupky a keramickými ozdobami z let 1462 – 1472. Ze západní strany je pěkný pohled na delší stranu kostela a jižní příčnou loď. U Velké křížové chodby stojí 24 mnišských domků. Teprve na zpáteční cestě si všimneme, že v předním nádvoří kláštera je stará lékárna, v níž se nabízejí všechny možné i nemožné bylinky a též zde vyráběný likér.

Po šesté hodině na večer odjíždíme. Tentokrát už bez problémů najedeme na dálnici a míříme k jihu. Dálnici A 7 zaměníme za A 26, z ní sjedeme u Ovada. Po úzkých silnicích, neustále stoupajících a klesajících a především se samými zatáčkami, pokračujeme směr Ácqui Terme. Opět se stáčíme k jihu a hledáme vhodné místo k přenocování. Kemp jsme nikde „nepotkali“ a tak budeme spát „nadivoko“. U řeky Erro objevíme to pravé místo. Pak už jen večeře, pohled na „palubní počítač“, který nám prozradí dnešní průměrnou spotřebu, pohled na mapu, abychom si oživili, kudy jsme dnes jeli, zopakování itineráře na zítřek a – spěte sladce. Usínáme se zapadajícím sluncem.

Ráno nás probudí šustění v křoví. Ne, nic se neděje. Jen se na nás přišel podívat místní ušák. Asi jsme vetřelci v jeho revíru. Když zjistí, že pro něj nejsme zajímaví, „odhopká“ o kus dál. Než se nasnídáme a připravíme k odjezdu, podívá se na nás ještě několikrát.

Po místních komunikacích sjíždíme k moři. Když řeknu, že to je jeden z nejkrkolomnějších sjezdů, jaké jsme kdy zažili, tak to stále nevystihuje situaci. Silnice je samá zatáčka, snad ani metr není rovný. Nejvíce nás vždy pobaví značka „konec padesátky“. Jedeme sotva třicítkou a i tak si v autě připadáme jak v přesýpacích hodinách a rychlost se nám zdá až příliš vysoká. Občas kolem nás profrčí s mohutným troubením domorodec a my se jen modlíme, aby někdo nejel v protisměru. Bez újmy se nám podaří dojet k moři. Nenajíždíme zatím na dálnici, chceme si vychutnat kouzlo probouzejícího se mořského pobřeží.

Albisolu Marinu jenom projedeme, zastavíme až ve větším středisku, v Savoně. jsme svědky otevírání krámků, ranní úpravy pláží, příchodu prvních rekreantů na pláže, křiku racků peroucích se o kořist, vplouvání lodí do savonského přístavu. Plnými doušky vychutnáváme tuto atmosféru, nám, středozemcům, tak vzdálenou a vzácnou. Smočíme nohy v teplé mořské vodě a pomalu pokračujeme k francouzským hranicím po silnici téměř věrně kopírující pobřeží. Projíždíme jedním centrem za druhým, každé z nich se může pochlubit něčím zajímavým a především neopakovatelnými přírodními scenériemi, v nichž hlavní roli hraje moře a příkře se zvedající skály.

Vado Ligure leží v místech, kde se spojovaly stará Via Aurelia a Via Julia Augusta. Státní silnice s přímo symbolickým číslem 1 odtud vede úsekem vysekaným ve skále kolem mysu Vado s majákem. Vlevo v moři je skalnatý ostrov Isola di Bergeggi s římskou věží na vrcholu. Přímořské lázně Spotorno mají – jak také jinak – překrásnou pláž. Při další cestě se nám otevírá pohled na mys Noli. K němu bychom se dostali ze stejnojmenné půvabné rybářské vesničky, která je též lázněmi. Projedeme 114 m dlouhým nolským tunelem a dále podél vysokých převislých stěn. Silnice zde se prý nazývá Malpasso. Obsah tohoto názvu nám zůstává utajen. Passo je průsmyk, co znamená první část slova, nevíme. Ostatně, na tom vůbec nezáleží, důležitá pro nás je krása krajiny.

Finale Ligure je opět vyhledávané lázeňské centrum s pěkným okolím. Nad městem se tyčí hrad Castelfranco z r. 1342, ve městě najde návštěvník i další historické památky. Pak následují lázně Pietra Ligure a Loano. Další cestu provázejí pohledy na Ligurské Alpy s vrcholem Monte Carmo (1389 m). Více než dvacetitisícová Albenga je starobylé město se zachovanými městskými hradbami a četnými věžemi starých šlechtických paláců. Pozoruhodná je románská katedrála z 11. – 14. století, na staré Via Aurelia je středověký most Ponte Lungo, pod nímž tekla kdysi říčka Centa.

V Albenze si uvědomujeme, že s naší dnešní dosavadní průměrnou rychlostí 38 km za hodinu bychom se daleko nedostali, a tak – byť neradi – se loučíme s příbřežní silnicí a najíždíme na dálnici. Pohledy z ní na mořské pobřeží nejsou také k zahození. Ty nás už ale nevyvádějí z míry, známe je z loňského zájezdu na Francouzskou Riviéru. Teď si všímáme spíše detailů, které nám loni unikly. Tak např. zjišťujeme, že dělící pás dálnice je hustě posázen oleandry, jejichž květy různých barev oživují strohost dálnice. Zase si přiznáváme, že návraty do míst, jimiž jsme už někdy projížděli, nám přinášejí vždy něco nového, zajímavého.

Na italsko – francouzské hranice přijíždíme téměř hluší. Dálnice tady stoupá a zase klesá a při vysoké rychlosti je především vjezd do tunelu a výjezd z něj – a že těch tunelů je zde nepočítaně – provázen praskáním v uších. Máme pocit, jakoby nám někdo dával rány do hlavy.

Chvíli nám zase trvá, než pochopíme systém placení na francouzských dálnicích. Nejzajímavější pro nás jsou koše – připomínají skutečně koše odpadkové – při vjezdu do „mýtných“ boxů. Do nich se hodí drobné – nad košem je vypsáno, které mince lze do něj házet – jakýsi přístroj si peníze „přebere“ a – zvedne se závora a my můžeme pokračovat v cestě. Pokud máme jen papírové peníze, musíme vždy zamířit k boxu, nad nímž je znázorněn „panáček“. Tam sedí obsluha v lidské podobě. Peníze nám rozmění a pak už se odehrává vše stejně. Závora jde nahoru a my jedeme dál.

Před Frejus sjíždíme z dálnice a pokračujeme silnicí po pobřeží. Děje se tak jednak z úsporných důvodů – mýtné na dálnicích je pro nás vysoké – a jednak se chceme někde vykoupat. U Port Grimaud uhýbáme do vnitrozemí a zastavujeme až v městě Hyéres. O městě téměř nic nevíme, chceme si ale odpočinout od únavného dlouhého jetí. Pomalu procházíme uličkami starého města, prohlížíme pohledy, na nich vždy najdeme vyfotografované největší zajímavosti. Pokusíme se sehnat plánek města, v tomto případě ale nejsme úspěšní. A tak se jen bezcílně touláme.

Opět se vyhneme dálnici a pokračujeme pobřežní silnicí. Chtěli jsme se ještě zastavit v Toulonu, na jeho návštěvu nám však nezbývá čas. Rádi bychom přespali v některém hotelu Formule. Víme, že ubytování máme naději sehnat jen tehdy, když budeme u hotelu v 17 hodin, kdy se tyto hotely otevírají. Zamíříme do Aubagne, města, které je jakýmsi předměstím Marseille a v němž se má nacházet právě jedna z Formulí. Přijíždíme něco málo po páté a máme štěstí. Mají ještě volné pokoje. Mladík, který nás ubytovává, zná dokonce i několik slov česky, jinak mluví dobře anglicky. Za deset minut už jsme v pokoji.

Navečeříme se, opláchneme a přemýšlíme, co s načatým večerem. Nakonec se dohodneme, že pojedeme ještě do Marseille. Vyrážíme. V mém mozku zahlodá na chvíli červíček nejistoty. Budeme vůbec trefit zpět? Jsem ale okamžitě umlčena. Tedy hurá do největšího francouzského přístavu a druhého největšího města Francie. V tomto okamžiku ještě vůbec netušíme, jaké horké chvilky nám osud připraví.

Marseille se honosí ještě jedním přídomkem s nej. Údajně je též nejstarším francouzským městem. Již kolem roku 600 př. n. l. založili Řekové z maloasijského města Phokaia v místě dnešního starého přístavu obchodní kolonii Massalia, která velmi dobře prosperovala. Stala se výchozím bodem pro kolonizaci oblasti kolem řeky Rhony zvané potom Gallia Graeca. Obyvatelé Massalie záhy podnikali plavby k africkým břehům i na Island. Když Římané ve 2. století př. n. l. obsadili téměř celé Středomoří a vytvořili Zaalpskou Galii, Massalia – po „římsku“ Massilia – zůstala svobodnou městskou republikou. V době bojů mezi Caesarem a Pompeiem ztrácela na významu, podřadnou roli hrála i v době vlády Merovejců a v karolinské době. Středověk přinesl městu období klidu i tragédií. Ty byly spjaty především s řáděním moru, na který vymírala většina obyvatelstva právě nedostatečně hygienicky zajištěných měst. Takový osud postihl i Marseille. Nové úkoly postavilo před Marseille obsazení Alžírska Francií v roce 1830. Tehdy se stala nejvýznamnějším středomořským přístavem. Její význam stoupl ještě ve chvíli, kdy byl prokopán Suezský průplav. V nedávné minulosti přinesla Marseille smutné chvíle 2. světová válka. Město bylo silně poškozeno bombardováním Němců i spojenců. Dnes má Marseille milion dvě stě tisíc obyvatel a je nazývána bránou do světa.

Na kopci Moulins vyrostla čtvrť zvaná Panier, dnes nejvěrnější podoba staré Marseille. Panier je čtvrtí přistěhovalců. Vedle sebe tady žijí Vietnamci, Katalánci, Arabové, přistěhovalci z různých koutů Afriky. Prý už dávno tato čtvrť není čtvrtí pašeráků a prodejců drog. O čem se ale my okamžitě po vjezdu do Marseille přesvědčíme, je fakt, že zde žije většina „nefrancouzského“ obyvatelstva a že se zde jezdí příšerně. Že se neustále troubí, to nás tolik nevzrušuje, ale kromě toho se běžně jezdí na červenou, v protisměru, i když v něm právě někdo jede, na přechodu, byť pro chodce svítí zelená, se nedává přednost. A praktiky při parkování? Když se Marseillan nemůže vejít mezi už parkující auta, tak do nich naráží nárazníkem tak dlouho, až se mu podaří na vyhlédnuté místo se vecpat. Při bližším pohledu zjišťujeme, že snad každé druhé auto je nabourané buď zpředu, zezadu nebo z boku.

Pod vlivem těchto prvních dojmů se nám ani nechce vjet do vnitřního města. Zastavíme pouze u prefektury a pak stoupáme ke 162 m vysokému vrcholu, na němž stojí chrám Notre Dame de la Garde. Byl postaven v románsko – byzantském slohu v polovině 19. století na místě staré kaple zdejších námořníků, na jeho štíhlé věži stojí zlacená socha Panny Marie. Tento symbol Marseille slouží i jako zdaleka viditelný maják a zároveň vyhledávaná vyhlídka, poskytující pohled na město z ptačí perspektivy.

Nejprve si prohlédneme interiér kostela, teprve potom se věnujeme vyhlídce. Vnitřek kostela je zvláštní. Dole se nachází jakási krypta, vlastní kostel je až o patro výše. Stěny jsou pokryty obrazy a malými destičkami se jménem, letopočtem a často jediným slůvkem: „Merci“. Bohužel neumíme francouzsky, neumíme si přeložit další text. Jen odhadujeme, že se jedná o poděkování za šťastný návrat námořníka z moře či za klid jeho duše.

Po prohlídce kostela se věnujeme pohledu na Marseille. Naši pozornost upoutá nejprve hustý les stěžňů jachet, škunerů, rybářských bárek i výletních lodí, zakotvených ve starém přístavu. A pak už se náš pohled zastavuje na dalších zajímavostech. Hned vedle přístavu se nachází pevnost Saint – Jean, která chránila přístup do přístavu. Za přístavem se majestátně tyčí katedrála de la Major. Ve 12. století zde byla postavena stará katedrála, ta byla v 15. a v 17. století rozšířena. Přehlédneme změť střech a dohlédneme až na obzor, kde město obepínají hřebeny bělavých vápencových hor. Z města odjíždíme v době, kdy se rozsvěcují lampy pouličního osvětlení.

Vracíme se do hotelu. Tedy přesněji, rádi bychom se vrátili. Bohužel mé pochybnosti o naší schopnosti bez problémů se vrátit se potvrdily. Absolvujeme anabázi hledání, necháváme si vysvětlovat od ochotných obyvatel cestu. Jenže – kdyby nebyla ta prokletá jazyková bariéra. Po dlouhém bloudění přece jen cestu najdeme a jsme rádi, když zajíždíme za bránu Formule. Večer ještě dlouho sedíme u okna, zjišťujeme, že brána se na noc zamyká a že ten, kdo chce vjet za ni po jejím uzavření, musí naklapat kód svého pokoje. Chytré zařízení. Nemůžeme dlouho usnout, začínají nás pálit některé části těla. Ramena a záda hnědnou, nos červená. Ach jo, to zase budou noci, než si naše těla zvyknou na přemíru slunečních paprsků.

V sobotu ráno proběhne rychle rituál „zcivilizování se“ a ani ne za hodinu následuje odjezd. Představa průjezdu Marseillí nás děsí. A průjezd také nedopadne nejlépe. Zabloudíme a tak si uděláme nechtěně okružní jízdu městem. Silnice nás zavede na pobřeží a nám se naskytne pohled na ostrovy v jeho blízkosti. Z nich je pochopitelně nejznámější ostrov If. Ve vězení na tomto ostrově se přece začal odvíjet příběh hrdiny románu Alexandra Dumase hraběte Monte Christa.

Ukazatelé konečně nabízejí směr na Arles, tam máme namířeno. Za sebou necháváme – a nutno dodat že rádi – Marseilles a za městem Martigues se ocitáme v nekonečné rovině jednoho z nejznámějších francouzských krajů, kraje Camargue. Nejprve míříme do starobylého města Arles, potom se chceme obrátit opět k jihu, do srdce tohoto zvláštního kraje.

Padesátitisícové Arles leží v místě, kde se Rhona rozděluje na tzv. Malou Rhonu a Velkou Rhonu. Po keltských a řeckých základech začalo město vzkvétat za vlády Římanů. Ve 4. století se Arles stalo hlavním městem Gallie a centrem pokřestění v této oblasti. Od r. 879 do roku 1032 zde vznikla královská říše Dolní Burgundsko. Potom bylo město městskou republikou, v roce 1239 přešlo pod panství Provence a v roce 1486 se připojilo k Francii. V polovině 19. století přispěl Fréderic Mistral s celou právě jím založenou básnickou školou k péči o provensálský jazyk a tím i k povznesení celé regionální kultury francouzského jihu. Arles je také neodmyslitelně spjato s působením malíře Vincenta van Gogha, který zde údajně namaloval více než 300 obrazů a jimiž se dnes pyšní mnohé galerie.

Zaparkujeme nedaleko řeky a vydáváme se do míst, kde tušíme historické centrum města. Než tam dorazíme, vychutnáme si ještě atmosféru pestrobarevného trhu po obou stranách jedné z hlavních ulic sledující okraj historického městského centra. Pod košatými stromy si své stánky rozložili obchodníci se vším možných. Nabízí se zde potraviny typické pro tuto oblast, oblečení, boty, výrobky lidových umělců, nechybí ani pro francouzská města tak typický „blešák“.

Když se dost „vynadíváme“ a „vynadivíme“, vydáme se do městského centra. Prohlídku začínáme na Náměstí republiky. Dominantami tohoto náměstí jsou obelisk, radnice a chrám Saint Trophine. Počátky stavby kostela sahají do doby karolínské. Karolínskou podobu pak ale setřela přestavba z 11. a 12. století, 12. století přidalo stavbě také známý hlavní portál. Ten jasně ukazuje, jak se románský sloh Provence nechával ovlivnit římskými vzory, především římskými triumfálními oblouky.

Zahneme za roh a opět se nám připomenou staří Římané. Římské divadlo vzniklo pravděpodobně v 1. století za vlády císaře Augusta a nabízelo místo pro 10 000 diváků. Jeho zbytky dodnes svědčí o jeho velikosti. Jen o kousek dál se nachází římská aréna. I ta pochází z 1. století a vzorem pro její stavbu se stala aréna v Nimes. Je 107 m široká, 136 m dlouhá a v této elipse se mohlo usadit 22 000 diváků. Nad původními dvěma arkádovými poschodími s 6O oblouky bylo později dostavěno ještě třetí patro. To ale bylo ve středověku strženo. Aréna potom také změnila své poslání. Uvnitř ní byla vybudována pevnost, byly zde vystavěny domy. Dnes aréna slouží pro býčí zápasy v provensálském stylu. Ještě o kousek dál se nachází prostor příznačně pojmenovaný Place du Forum. Název napovídá, že náměstí zde bylo už v římské době. Římany připomíná i další památka. Je jí tzv. Les Alyscamps, jakési starověké pohřebiště. Féničané, Keltové, Řekové a především Římané totiž pohřbívali své mrtvé před branami města. Raně křesťanské období tento zvyk pak zlikvidovalo. Část této památky padla v nové době za oběť stavbě železnice, mnohé hroby byly však zničeny už dříve.

Křivolakými uličkami se dostaneme na nábřeží Rhony. Pohled na její vodu není příliš vábný. Voda je špinavá, odnáší s sebou různý odpad. Ani domy nepůsobí upraveným dojmem, procházíme i kolem zřícených kostelů. Všude je mnoho psích exkrementů, takže procházka po ulicích se stává v tomto ohledu i dost nebezpečnou.

Vrátíme se k autu a za pár minut vjíždíme do centrální oblasti Camargue. Jedinečné přírodní prostředí unikátní bažinaté krajiny v deltě Rhony se vzácnými druhy flóry a fauny bylo již v roce 1927 prohlášeno národní rezervací a v roce 1970 oblastním přírodním parkem. Jeho nejpřísněji chráněná část, lagunové jezero Vaccares, je veřejnosti nepřístupná. Některé oblasti jsou však hospodářsky využívány, v mnoha kvete především turistický ruch. Parkem procházejí dvě několikakilometrové stezky s informačními tabulemi a maskovanými pozorovatelnami, všude se nabízí výlety na koních, projížďky terénními automobily, projížďky několika typy lodí. Toto a mnoho dalšího jsme se dověděli z propagačních materiálů a teď se na to vše těšíme.

Jedeme zase nekonečně rovnou krajinou a s netrpělivostí očekáváme, kdy se nám naskytne pohled na symboly Camargue, na polodivoké bílé koně a černé býky. Zatím vidíme jen osedlané bílé koně v ohradách. Tak tedy nevíme, jak to s tou jejich polodivokostí je. Jen občas zahlédneme bílá stavení s modrými okenicemi a dveřmi a rákosovými střechami, v nichž údajně žijí camarští pastevci nazývaní gardines.

Trochu zklamaní dojedeme do turistického centra na mořském pobřeží při ústí Malé Rhony, do Saintes-Maries-de-la-Mer. Nejprve vyzkoušíme kvalitu zdejšího moře a pak se rozhlédneme po městě. Všude mnoho lákadel pro turisty, především nepřeberné množství nabídek výletů na lodích do delty Rhony. Přemýšlíme, zda se i my necháme zlákat. Prohlédneme si opevněný kostel z 9. – 11. století, projdeme uličkami kolem nesčetných restaurací a nakonec přece jen neodoláme nabídce výletu lodí. O půl třetí nastupujeme na palubu lodi Les Quatre Maries a vydáváme se na hodinu a půl dlouhou projížďku.

Nejprve vyplujeme na moře, abychom mohli vychutnat romantický pohled na celé městečko, zároveň průvodce v pěti jazycích seznamuje s historií a přírodními zajímavostmi kraje. Asi za dvacet minut vplouváme do vod Malé Rhony, jejíž šířka zde podle průvodce dosahuje 80 až 15O m a hloubka 2 až 8 m. Posloucháme výčet vzácných zvířat, která zde žijí. Volavky, plameňáci, vodouši, rybáci, různé druhy racků a opět koně a býci. Podaří se nám zahlédnout volavku, racci jsou našimi křiklavými průvodci. A co se to bude dít? Loď se přibližuje ke břehu. No ne, to jsme nečekali. Z proutěné ohrady vyjíždí na koni pastevec a vyhání několik koní a býků, které láká na seno. Spouště fotoaparátů cvakají, jakoby návštěvníci tušili, že třeba tato zvířata vidí poprvé a naposled. Poněkud kýčovité, ale asi oblíbené a vynášející zisk.

Na řece panuje čilý dopravní ruch. Jedna loď tam, druhá zpět. Nejoriginálnější ze všech je asi kolesový parník TIKI III. Ten si dokonce veze i seno v balících pro koně a býky. Na příhodných místech ho pak přímo z prodlouženého můstku servíruje. A tak turisté snad uvidí býky i koně i mimo ohrady. Nutno přiznat, že na zpáteční cestě bylo toto potěšení dopřáno i nám.

V pozdním odpoledni, z pobytu na lodi spíše spáleni než opáleni projíždíme krajem směrem na sever a pak se stáčíme na západ. Chceme dnes ještě stihnout prohlídku opevněného města Aigues-Mortes. Najednou, až příliš neočekávaně, se před námi vynoří. A hned první dojem? Skutečně autor článku v časopise Lidé a země měl pravdu, když článek začínal slovy: „Jen málo míst dokáže vyvolat atmosféru středověku tak živě jako město Aigues-Mortes, schované za hradbami v kraji mokřin, jezer a salin.“ U zrodu města stál král Ludvík IX. Svatý. Ten dal v těchto místech stavět město – přístav, který měl v obchodě konkurovat flotilám Pisy a Janova. Zárodkem města se stala věž Constance (budovaná v letech 1241 – 1249) na dubových pylonech zapuštěných do močálu. Věž má podobu masivního kamenného válce, z něhož se ještě vypíná pozorovací věžička strážného. Moře bylo vzdáleno pouze 3 km a každý, kdo chtěl vjet do přístavu, musel řádně zaplatit poplatek.

Středověk připomínají především mohutné hradby. Jejich dobudování se však král už nedočkal. Zemřel před jejich stavbou na morovou nákazu, kterou onemocněl u tuniských břehů při křížové výpravě. Na konci 13. století doplnilo hradby dvacet mohutných věží chránících brány. Z historie těchto věží se nejčastěji připomíná krvavá příhoda z doby Stoleté války spjatá s historií věže Burgunďanů. V roce 1418 dobyli město Burgunďané. Po krvavé řeži se však žoldnéřům francouzského krále podařilo město dobýt zpět. Následovalo obvyklé vyvraždění nepřátel. Mrtvých těl však bylo tolik, že je vítězové nestačili pohřbívat. Protože se báli nákazy, naházeli mrtvé Burgunďany do věže a zasypali je solí, aby nedošlo k jejich rozkladu.

Do 14. století bylo Aigues-Mortes prosperujícím městem. Pak se ale začal kanál spojující město s mořem zanášet a moře ustupovalo.Spolu s ním opouštěla město i prosperita. Z věže Constance se stalo vězení, opevnění města pozbylo na významu, bylo však stále udržováno. A tak se dochovalo až do dnešních dnů. Uvnitř hradeb přežily staletí i středověké domky. Základy některých z nich sahají až do 16. století.

Znovu sjedeme na pobřeží a jedeme po šíji oddělující od sebe moře a četné laguny. Míjíme provozy na těžbu soli odpařováním mořské vody Salins de Midi. Na mnoha místech v blízkosti silnice se nabízí ve stáncích víno z kraje Camargue. Když potom objíždíme městečko Le Grau-du-Roi, uvidíme poprvé „létající květy Camargue“, neboli plameňáky. O několik kilometrů dále jsou plameňáci tak blízko vozovky, že je můžeme i bez problémů fotografovat. Jsou krásní, pohybují se lehce. Ani nám příliš nevěnují pozornost.

V okrajových částech města Montpellieru a v nedalekém Lattes hledáme nocleh v hotelu Formule. Všude ale slyšíme: „Bohužel, máme plno.“ Nakonec zamíříme do prvního kempu, který uvidíme. Jmenuje se Oasis a je označen čtyřmi hvězdičkami. Zaplatíme stejnou sumu jako ve Formuli, ale nelitujeme. Kemp je umístěn ve stínu stromů, každé místo pro auto a stan je obsázeno už poměrně vzrostlými stromky nebo keři a tím poskytuje i kus soukromí. Kemp nabízí i další příjemné služby. Nechybí zde samozřejmě restaurace, o kousek dál se prodávají hračky a další drobnosti pro zábavu dětí, dočasní obyvatelé si mohou pronajmout jeden z mnoha chladících boxů rozmístěných po celém kempu, v obchodě s potravinami je otevřeno ještě v 8 hodin večer. A co je vůbec v tomto kempu nejlepší? Je to bazén s krásně teplou vodou. Kdo by tomuto lákadlu po celodenní únavě odolal! A jak sladce se nám potom spí.