Cestovatel.cz – 351. stránka – Cestovatelský portál

Napříč Austrálií na kole Vertec

Cyklocestovatelé Martin Stiller a Renáta Lorišová vyrážejí na přelomu
září a října na další cyklocestu. Tentokráte se jejich cílem na
několik měsíců stane Austrálie.

RYCHLÁ REZERVACE LETU

Cyklocestovatelé Martin Stiller a Renáta Lorišová vyrážejí na přelomu září a října na další cyklocestu. Tentokráte se jejich cílem na několik měsíců stane Austrálie. V plánu mají projet celým kontinentem ze zapádu na východ, tedy z Perthu do Sydney s tím, že pokud vše půjde dobře, plánují navíc zajížďku do nitra kontinentu k posvátné hoře Uluru, více známé pod jménem (Ayers Rock).

Celá cykloexpedice je tzv. „na těžko“, tedy bez jakékoli podpory. Během cesty budou Martin a Renáta testovat výrobky různých českých i zahraničních výrobců cyklo a outdoor vybavení. V rámci projektu bude zřízen zcela nový web www.cyklocestovani.cz, na kterém bude možnost aktuálně sledovat, kde se naši cyklocestovatelé právě vyskytují, jak se jim daří, co zažívají atd. Pokud se podaří dotáhnout do konce jednání s Českým rozhlasem, měly by být pravidelné živé vstupy právě do vysílání Českého rozhlasu.

Cyklocestovatelé Martin a Renáta děkují všem sponzorům, partnerům, kamarádům a dalším, kteří jakkoli přispívají ke zdárnému úspěchu celého projektu!

RYCHLÁ REZERVACE LETU

Soutěž Endurance: Indiánské léto v Jizerkách

Další článek ze soutěže s nakladatelstvím DharmaGaia o knihu
Alfred Lansing: Endurance – neuvěřitelné putování
Shackletonovy Královské transantarktické expedice

Stalo se to o jednom netradičním podzimu, konkrétně
v roce 2005. Vše, co si dále přečtete, je pravda pravdoucí! Trochu
jsem si prodloužil podzimní prázdniny a nejprve odjíždím na poznávací
výlet po Anglii a Francii a poté – však čtěte dál…

Stalo se to o jednom netradičním podzimu, konkrétně v roce 2005. Vše, co si dále přečtete, je pravda pravdoucí! Trochu jsem si prodloužil podzimní prázdniny a nejprve odjíždím na poznávací výlet po Anglii a Francii a poté – však čtěte dál…

Přijíždím z týdenního poznávacího zájezdu po Anglii a Francii zpátky do Dobrušky. Přivítalo mě krásné počasí – bouřka, vítr a déšť nechybí. Společně s mými rodiči se dopravujeme až před práh našeho domu, na hodinkách mám zhruba osmou hodinu večerní. V rychlosti si vybaluji a přebaluji – s mými kamarády jsem se totiž dohodl, že pojedeme na podzimní čundr, v rámci našich školních prázdnin, do Jizerek, nejdeštivějších hor u nás, počasí nám hraje do karet. Oznamuji to (asi po páté ten den) rodičům a ti na mě jenom užasle koukají, zda jsem spadl z višně, či odkud. Věty jako: „Koukej, vždyť je venku strašně hnusně, zmoknete tam! Nejezdi“ jsem se snažil moc nevnímat, i přesto mi však zněly v hlavě ještě dlouho poté, co jsem šel spát. Budík si nastavuji na čtvrtou hodinu ranní, momentálně je asi půlnoc. Domácí postel je nejlepší věc na světě, po noci v autobuse si to náležitě užívám.

Tento článek je ze soutěže o knihu:

Alfred Lansing: Endurance – neuvěřitelné putování Shackletonovy Královské transantarktické expedice

Loď Endurance zamrzla v lednu 1915 v ledových polích antarktického Weddellova moře, po deseti měsících ji ledové kry rozdrtily. Ernest Shackleton a jeho posádka 27 mužů zůstali 850 mil od nejbližší základny. Nastal čas tvrdých zkoušek a utrpení…

„Shackleton se stal mým hrdinou.“ (Reinhold Messner)

I vy můžete soutěžit, zkuste to tady

Ráno nepříjemný zvuk budíku, ospalý a rozlámaný se za ranní tmy oblékám, loučím s rodiči, a nasazuji ultratěžký batoh s vestavěnou kytarou na záda, v obchodě cestou na vlak kupuji housky a nakonec čekám u stanice. Je tma a kolem fouká teplý podzimní vítr, po včerejším dešti ani památka. Ze tmy se pak vynořuje zbytek party, je nás dohromady 5 (jeden z nich byl se mnou také v Anglii, všechna čest, nezklamal!). Ve vlaku kupujeme jízdenku směr Oldřichov v Hájích a uháníme místními „pendolíny a jinými rychlíky“ honem do hor. Teprve ve vlaku mi dochází, že mám oficiální školní prázdniny – a že mi ta škola chyběla;-)! Přestupujeme, a to hned několikrát, a za necelých 4–5 hodin jízdy se dostáváme konečně na dohled Ještědu a celého Jizerského masivu. Venku se dělá moc hezky, je tedy pravda ještě trochu zataženo, ale místy už prosvítá modrá obloha.

Vystupujeme v Oldřichově a neváháme, rovnou si to mažeme do lesů – bohužel, podařilo se nám hned na úvodních sto metrech zabloudit, a tak si túru protahujeme asi o hodinu chůze. Kocháme se listnatými lesy, kterých je u nás v Orlických horách tak málo, procházíme přes kopce jako třeba Poledník a už už jsme na vršku, místními zvanými jako Holubník. Krásný západ slunce nás nutí přespat nedaleko v prostorném bivaku. V noci byla docela zima, rozladila se mi z toho dokonce kytara!

Následující den, ve čtvrtek, už je obloha tak modrá, že se nám ani nechce věřit. Zabalujeme spacáky, bundy a všechno oblečení do varianty „déšť“, a oblékáme trička i kraťasy. Jinak to prostě nejde. Napojujeme se na místní magistrálu, koupeme se v potůčcích, a ženeme si to okolo Jizery (na kterou samozřejmě vystoupáme) a pák prudce vlevo uhýbáme okolo Frýdlantského cimbuří dolů, do Hejnic. Netušili jsme, že si toto místo zamilujeme. Uvítaly nás krásné statné památné stromy a poté malebná hospůdky, ve které byly malebné otočené hodiny (jako když se kouknete do zrcadla na hodiny za vámi). Pivo za 15,–, Kofola za 12,–. Chce někdo z vás více? Dokonce se nám tam nabídl místní štamgast, že nám dohodí přespání, které jsme neměli. Odkázal nás na místního skauta, takže jsme byli skoro jako doma. Ten, ačkoli byl nemocný, nám nabídl takřka vše nutné k našemu trampskému životu – místo na spaní (bezpečné, velké, krásné, výborné,..), vodu, ohniště, prostě cokoli. Vyměnili jsme si pár názorů a věnoval nám dokonce knížku, kterou mám vystavenou dodnes v knihovně. Tímto ho na dálku zdravím a moc Ti děkujeme! Večer vaříme a usínáme sice ve stanu (kvůli strašné ranní rose), ale pod krásnou hvězdnou oblohou.

Sponzorem této soutěže je nakladatelství DharmaGaia, které věnuje knihy autorům nejlepších článků.

Zaujala-li vás kniha Endurance – neuvěřitelné putování Shackletonovy Královské transantarktické expedice, ale nechce se vám soutěžit, koupit si ji můžete třeba tady.

Opět den jako stvořený na čundr – teplo, na obloze ani mráček a všude pohoda. Dnes nás čeká ohromný výkon – vystoupáme z údolí, kam jsme si včera zašli, opět na hřeben, dále po Nebeském žebříku na Smrk a odtamtud? Kam až nás nohy ponesou. Na Smrk to byl opravdu „záhul“ a slovo „žebřík“ berte vy, kdo jste v Jizerkách nebyli, doslovně. Na vrcholku kopce krásně fouká, a tak sušíme mokré stanové plachty, obědváme a prostě jen tak lekujeme a užíváme života. Z vrchu místní rozhledy zdravíme modrou, vyfoukanou oblohu, od které se tím dozvídáme počasí na další den, a také zdravíme Krkonoše, které jsou v podzimním oparu Babího léta krásně vidět. Po odpočinku se vydáváme dolů po Nebeském žebříku a napojujeme se na asfaltku, po které si to brázdí tisíce cyklistů, kteří na nás nevěřícně valí oči a ptají se – „Kdo jste?“ i „Co to tu děláte?“. Hold, Jizerky jsou prostě více na tu cyklistiku. Naše další zastávka je místo zvané Pytlácké kameny. Cesta ubíhá neuvěřitelně rychle, neboť stále valíme po široké magistrále. Místy se nám ten asfalt trochu „přejedl“, to je pravda. Z Pytláckých kamenů míříme dolů k jednomu z nejhezčích míst na naší cestě – chata Jizerka a neuvěřitelně povedené okolí. Prostě nádhera (fotografie napoví). Času máme pořád dost, je lehké odpoledne, a tak se domlouváme, že půjdeme k nádrži Souš, kde přespíme. Nakonec však zjišťujeme, když už máme vodní rezervoár na dohled, že tam dolů k vodě sejít nelze a že musíme pokračovat dál v cestě. Ta nás zavádí do strašidelného koutu Jizerek, ke staré a rozpadlé Protržené přehradě. Atmosféra velice zajímavá, už je dost šero, takže monumentální zbytek kamenného čehosi působí opravdu monumentálně. Raději pokračujeme dál, než nás napadnou zlí duchové tamních hrázníků (nebo jak se nazývá člověk, který se stará o vodní nádrže, přehrady?). Nasazujeme čelovky (byl jsem jediný ) a klestíme si cestu vpřed malým, nevzrostlým lesíkem. Jsme rádi, že je cestička jakž takž vyšlapaná, protože bychom jinak určitě zabloudili. Dostáváme se na asfaltku a na mapě raději kontrolujeme naší pozici. Hurá, jsme v lokalitě zvané Mariánské boudy. Několik prosvícených chat nám dělá radost a před jednou se rozprostírá hezký palouk, usuzujeme, že čeká na naše přespání. Raději se ještě ptáme večerního osadníka chaty a ten nám zaručuje, že mu to nevadí. Podruhé hurá, neboť máme zase kde bezpečně spát. Rychle po tmě vaříme a vyprávíme si dojmy z celého dne, nohy nás z něj pěkně bolí. Okolo půlnoci balíme a jdeme spát, to však netušíme, že si to jenom myslíme – někdy okolo druhé v noci se z oné chaty vyvalilo snad deset (podle hluku a hlasů) přiopilých lidí, kteří ustavičně dráždili nejen nás, spící, ale hlavně velkého psa uvázaného právě před dveřmi domu. A on samozřejmě štěkal a štěkal a my jsme se vůbec nevyspali – a aspoň, že oni taky ne!

Ondrův tip

Pokud zrovna nejste typ člověka, který by rád chodil s plným kletrem po hřebeni, spal s liškami a užival si krás přírody naplno, můžete se v Jizerských horách „vyřádit“ ve směru kulturním, popř. duchovním – k navštívění rozhodně vybízí hejnický kostel, osada Lázně Libverda, Nové Město pod Smrkem a mnoho dalších měst a míst, která jenom na mapě zahlédnete. K dokonalosti pak myšlenku cesty po kulturních a duchovních památkách přivedl Míla Nevrlý ve své Knize o Jizerských horách, kde sepsal legendy liberecka (Jizerska) a těší se z navštěvování pomníčků, pomníků a monumentů, kterých je v těchto horách přemnoho a narazíte na ně doslova „na každém kroku“. A pokud opravdu naleznete nějaký starý hrob či pomník, nezapomeňte se mrknout na datum, které tam bude určitě vytesáno – možná, že budete velice překvapeni..

Ráno všichni rozlámaní chytáme první paprsky sluníčka na svá chladná těla a nohy si myjeme v ranní rose. Dnes nás čeká pohoda sama o sobě – dojít na vlak a rozloučit se s tímto krásným místem. V klidu snídáme, balíme, hygienujeme a odcházíme do Desné na vlak, který jede odpoledne s malým překvapením, ale o tom až za okamžik. Čekáme tedy asi 2 hodiny v místní stanici a jelikož jsme neměli pořádné jídlo za celou dobu, těší nás přítomnost místní „vlakové restaurace“, kde je levno a rychlo! Místnímu pánovi děláme asi celoživotní tržbu – piva a limonády ani nepočítám, dále všichni 1 hlavní jídlo, topinku jako zákusek a kdo měl hlad (a myslím, že jsme si pak dali nakonec všichni), tak ještě jedno hlavní jídlo. No, za 150,– na hlavu to docela ušlo! Vlak však nakonec neúprosně zahoukal na znamení odjezdu, a tak nastupujeme, máváme horám, děkujeme počasí a odjíždíme s nostalgickou náladou. Do Opočna přijíždíme asi v devět večer a k nám domů, do Dobrušky, už opravdu nic nejelo. Těch 5 km jsme tedy po kolejích museli dojít sami..

(kus party šlo stopovat a stoplo skoro mé rodiče, zbytek, včetně mě, došel asi za hodinu zcela rozlámaný domů, za svitu nočních lamp a teplého mírného větru jsme se rozloučili a teprve doma jsme si uvědomili, že jsme v Jizerkách zažili počasí, jako málokdo a už nikomu nevěříme, že se o Jizerkách říká, že jsou deštivé..)

Rešovské vodopády

Na jaře, když taje na horách sníh, je průtok vody opravdu velký a
o to větší je i dojem, kterým vodopády působí. V létě
zde zas najdete příjemné osvěžení v podobě chladné a čisté
vody.

Rešovské vodopády dostaly jméno podle nejbližšího lidského sídla, vsi Rešov. Tvoří je asi dvě sta metrů dlouhá, zhruba deset metrů široká kaňonovitá soutěska, jejíž stěny se tyčí do dvacetimetrové výšky. Voda říčky, či spíše potoka, Huntavy postupně padá z několika stupňů. z nichž ten nejvyšší má okolo deseti metrů. Nad horním vodopádem se soutěska rozšiřuje a mění se opět v obyčejné údolí. To se zakrátko rozděluje na dvě větve, protékané Huntavou a Tvrdkovským potokem.

Vodopády jsem navštívila ve všech ročních obdobích a v každém období mají své kouzlo. Na jaře, když taje na horách sníh, je průtok vody opravdu velký a o to větší je i dojem, kterým vodopády působí. V létě zde zas najdete příjemné osvěžení v podobě chladné a čisté vody. Fotografy okolí vodopádů láká i svojí květenou a zelení. Pro mě osobně ale mají vodopády největší kouzlo na podzim.Okolí hraje všemi barvami, ve vodě plují pestrobarevné lístky a není divu, že se to tam hemží fotografy, kteří se pokouší tuhle krásu zvěčnit. Zima je na vodopádech taky nádherná, ale poměrně nebezpečná, chodníčky a můstky bývají namrzlé, tak je potřeba být opatrný a mít pevnou a dobrou obuv, ale kdo má rád trošku adrenalinu určitě ho vodopády odmění svoji krásou. Zkrátka Rešovské vodopády vás rozhodně nikdy nezklamou.

K vodopádům se dá dostat buď od Rešova, asi 3 kilometry po zelené značce s kopce podél Huntavy, nebo z Tvrdkova po červené. Pokud máte dostatek času, tak můžete ještě vyšplhat na skalnatý ostroh nad soutokem obou potoků. Narazíte tam na příkop, valy a skromné zbytky hradeb dávno zaniklého středověkého hrádku Rešova.

Do Rešova se dostanete autem po silnici č. 370 z Rýmařova do Horního Města (směr Šumperk). Tam odbočíte vlevo. Přejet nemůžete, protože silnice tady končí. Parkovat se dá zdarma u hospody. Když v horním Městě zapomenete odbočit, nezoufejte a zastavte v Tvrdkově a vydejte se na cestu odtud. Autobusem na lince Šumperk – Rýmařov je lépe dostupný Tvrdkov. Přeci jen Rešov je malá víska, do které autobus zajíždí jen zřídka. Do Šumperka a Rýmařova se dostanete i vlakem.

Poznávání středověku pokračuje

Bez deště je nám dopřáno pouze dojet do Chauvigny, když se chystáme
k procházce, začíná pršet. Jsme otrlí a tak si zážitek
z tohoto prý krásného města nenecháme ujít. Chauvigny je všude
prezentováno jako „cité médiévale,“ což by volně přeloženo
znamenalo něco jako středověké město.

Středa 4. srpna

Dnešní ráno nás hluboce zklamalo. Zatímco včera jsme usínali pod oblohou plnou hvězd, teď je zataženo a je jen otázkou času, kdy začnou na zem dopadat protivné dešťové kapky. Zatím chvála bohu bez nich posnídáme, „ukujeme“ cestovní plán pro dnešek a můžeme vyrazit.

Bez deště je nám dopřáno pouze dojet do Chauvigny, když se chystáme k procházce, začíná pršet. Jsme otrlí a tak si zážitek z tohoto prý krásného města nenecháme ujít. Chauvigny je všude prezentováno jako „cité médiévale,“ což by volně přeloženo znamenalo něco jako středověké město.

Hned první dojem z města je více než příznivý. Zastavíme na náměstí a tam najdeme mnohé z toho, co po „divokém spaní“ potřebujeme. Perfektně čisté WC, umyvadlo s tekoucí vodou (ten přívlastek používám proto, že u nás často najdete též umyvadlo, ale jeho kohoutek ne a ne vydat životodárnou tekutinu) a pekárna nabízí alespoň dvacet druhů pečiva (a to vůbec nepřeháním, možná je těch druhů i více). Těch kladů by návštěvník našel určitě mnohem více – vše podle svého zájmu.

Hned na náměstí stojí starobylý kostel Notre Dame, staré základy mají určitě i mnohé domy. Křivolakými, úzkým uličkami vystoupáme na hrad. Tady už takto brzy po ránu panuje čilý stavební ruch – opravy jsou v plném proudu. Samotný hrad je komplex všech možných budov. Ve změti staveb a holých zdí se nemůžeme bezpečně vyznat, jen nám je jasné, že jejich význam musel být v době vzniku a rozkvětu velký. K nebi ční zbytky zdí i celé věže, nejzachovaleji však působí kostel Église St-Pierre. Hned na první pohled není pochyb o jeho románských základech, pochází z 11. století. Jeho složitý půdorys s množstvím apsid je umocněn i zvenčí bohatou výzdobou především sloupových hlavic. Neméně úchvatný je i pohled z hradeb na město a jeho okolí.

Poněkud stranou naší cesty směrem domů se nachází Montmorillon. Zajížďky nelitujeme. Za bohaté asistence dešťových kapek se na okraji města zastavíme u tzv. oktagonu (pohřební kaple vystavěná podle vzoru svaté hrobky v Jeruzalémě), kaple St-Laurent a budov kláštera. Kromě dalších architektonických památek – ne, už asi ani nemá cenu konstatovat, že i zde najdeme starý, prastarý kostel, tady s bohatou freskovou výzdobou z 12. století, domy, které už leccos pamatují, a most, po němž prošly mnohé generace městských obyvatel i poutníků – se i zde setkáme s příjemnými lidmi. Na náměstí je trh, na němž venkované prodávají masové i sýrové výrobky. Hrneme se tam, kde je největší nával. Bodrý vesničan tu nabízí sýry poněkud neforemných tvarů. Dobře usoudíme, že jde asi o kozí sýr. Chvíli okukujeme a pak se postavíme do fronty. Typickým posunkem ukážeme na námi vybrané zboží a – prodávající neodolá pokušení, aby se nezeptal, zda jsme cizinci. „Ano, jsme, jsme Češi.“ Nejprve ticho a pak pusa od ucha k uchu a potřásání našima rukama. Starý pán francouzsko-anglicky sděluje, že je farmář a že odjakživa používá traktory značky Zetor. Takže Česko pro něj není neznámý pojem.

Za městem posvačíme to, co jsme zakoupili jako místní specialitu. A nestačíme zírat. Ve střívku jsou nacpané vepřové zbytky, především kousky kůží, to vše je opečeno. Tak toto by u nás asi nikdo nejedl. Zakoupený sýr je pěkně „rozblemcaný,“ ale chuti vynikající. Jsme spokojeni, že jsme zase poznali dosud nepoznanou „maličkost.“

Také město St-Savin pamatuje několik staletí. Jeho nespornou chloubou je opatství s kostelem z 11. století, které je skutečným monumentem románského období. Není tedy divu, že patří do kulturního dědictví UNESCO. Komplex budov, jemuž vévodí štíhlá gotická věž, nejprve prohlédneme zvenčí, potom zmizíme v jejich útrobách. Jsme zvědaví na prý nejkrásnější soubor románských fresek ze 12. století nejen ve Francii, ale dokonce v Evropě. A to, co uvidíme, nám vyrazí dech. Nástěnné malby znázorňují příběhy ze Starého zákona od Stvoření po Deset přikázání. Cyklus začíná u vchodu Stvořením hvězd a Evy, pokračuje výjevy z Noemovy archy po Babylónskou věž, příběhem Josefa a rozestoupením Rudého moře. Použitá barevná paleta – barvy červená, okrová, zelená, černá a bílá – sice věkem poněkud vybledla, ale to malbám neubírá na jejich kouzlu. Barevné zdobení je použito i na sloupech, ty jsou navíc zakončeny hlavicemi, také bohatě zdobenými.

Bourges (burž), hlavní město kraje Berry ležící na soutoku řek Auronu a Yévre, je někdejším střediskem keltského kmene Biturgů, nazývané Avaric. Prý dnes osmdesátitisícové město mělo tehdy neuvěřitelných čtyřicet tisíc obyvatel. Hrdí Keltové se odmítli vzdát Římanům a svedli s nimi krvavý boj. Bohužel byli v roce 52 př. n. l. poraženi Caesarem a město bylo vypleněno. Jeho výhodná poloha mu zajistila obnovu, bylo pak nazýváno Avaricum a Biturica. Stalo se metropolí oblasti Akvitánie.

Ve středověku bylo hlavním i sídelním městem kraje Berry, ve 2. polovině 14. století, právě za vévody Jana z Berry, bylo i význačným střediskem umění. Na počátku 15. století, když byla velká část Francie v moci Angličanů, se Bourges stalo útočištěm krále Karla VII. V této době se do dějin města zapsal i Jacques Coeur, finančník a ministr zahraničí výše zmíněného krále. Coeur byl největším kupcem své doby a skvělým obchodníkem se zbraněmi (a ejhle, již tehdy se na zbraních nejvíce vydělávalo, takže nic nového pod sluncem). V roce 1463 zde byla založena univerzita, ta potom proslula především studiem práv. Studoval na ní i reformátor Kalvín.

Vyrážíme do ulic, jimiž kráčely dějiny. Projdeme kolem kostela St-Pierre, nahlédneme do nádvoří paláce Cujas, v němž se dnes kromě jiného nachází 250 galsko-římských stél a středověké skulptury z doby vévody z Berry, a ocitneme se na náměstí, jehož prostor je lemován středověkými domy. Obejdeme zadní trakt paláce Jacquese Coeura a zastavíme se až před jeho průčelím. Teda stojíme spíše na jeho rohu, protože dál nás nepustí. Natáčí se zde cosi historického, tak soudíme podle oblečení zúčastněných osob. Na palác se tedy díváme trochu ze strany. Palác je považován za jednu z nejokázalejších světských gotických staveb. Byl postaven na galsko-římských hradbách a dokončen v roce 1453. Je bohatě zdobený.

Svou výstavností a výzdobou nás ohromí i katedrála St-Etienne. Není divu, vždyť je nazývána mistrovským dílem gotického umění a patří ke kulturním památkám UNESCO. S její stavbou se začalo již v 9. století, dokončena byla ve 13. století. Je nejširší katedrálou Francie, výrazně se podobá pařížské Notre-Dame. Pěti různým portálům se vzácnými soubory plastik odpovídá pět chrámových lodí. V interiéru se nachází jedna z nejbohatších kolekcí ornamentálních sklomaleb ve Francii ze 13. století, v kryptě z 12. století je hrobka vévody z Berry ze 14. století.

V blízkosti katedrály se dochovaly zbytky galsko-římských hradeb, půvabná sýpka a zahrada Jardin de l´Archeveché. Toto vše nás ale v této chvíli příliš nezajímá. Obloha zlověstně zešedivěla, až téměř zčernala, neklamný to důkaz, že se žene při nejmenším bouře. Spěcháme k autu. Zatím neprší, ale než opustíme město, už leje jako z konve.

Liják, hromy a blesky a vítr nás provázejí během celé podvečerní jízdy. V tomto nečase není možné ani stavět stan. Takže nehledáme kemp, ale místo pro spaní „nadivoko.“ A osud nám je příznivě nakloněn. Před městem Nevers přejíždíme po mohutném mostě řeku Allier a – „napadne nás nápad.“ Nedá se sjet pod most a tam přespat? Byli bychom alespoň trochu v suchu.

Prozkoumáme prostranství pod mostem a – není co řešit. Běžně se sem jezdí, asi se tu rybaří a navíc tudy vede i naučná stezka. Snad nás nikdo nevyhodí. Oceňujeme hlavně to, že skutečně jsme v suchu a můžeme si v klidu uvařit večeři. Déšť provází i naše usínání.

Kuba, kousek Evropy v Karibiku – 2

I když Kubu jako destinaci pro studium španělštiny rozhodně
nedoporučuju, je to místo, kde rozhodně můžete strávit nádherné chvíle
dovolené. Kuba je kouzelná, magická, divoká, horká až spalující, ale
zároveň něžná, uklidňující a trošku líná. Je nádherná i když
uznávám, že pro její stálé obyvatele dokáže být i pěkně
ubíjející.

Vlastně už třetí den našeho pobytu na Kubě jsme ráno nasedli do autobusu směrem na Varadero. Asi je potřeba se zmínit, že vše, včetně odvozů, jsme měli zařízené již z Mexika. Je sice možné přijet na Kubu jako individuální turista, ale je s tím spojena nejdřív nervozita migrační policie a poté přehnané ceny za dopravu.

Během cesty, která trvá přibližně dvě hodiny jsme zastavili na odpočívadle, kde úžasně hrála skupinka rozdováděných hudebníků. Podle rad průvodce jsme si dali „Kubánskou viagru“ aneb tu nejúžasnější Piña Colada, kterou jsem kdy pila, čerstvě připravenou a s Havana Club rumem. Mezitím atmosféra dozrávala a bylo i pár odvážlivců, kteří tančili. My méně odvážní jsme se ale neubránili aspoň si podupávat do rytmu. Cestou na Varadero toho jinak není moc k vidění. Krom krásné přímořské přírody a chvílemi se ukazujícího moře se sem tam ukáží buď moderní stavby panelákového typu se spoustou prádla v oknech a nebo zašlá koloniální krása starých a bohužel značně zanedbaných budov.

Poloostrov Varadero je dlouhý a úzký kus Země, který z jedné strany omývá díky nádherně bílým plážím kouzelně tyrkysové moře a z druhé díky kamenitému dnu pak to samé moře, ale s daleko tmavším odstínem. Většina hotelů logicky nabízí výhled na tu tyrkysovou část tak příznačnou pro Karibik. Při pohledu na takovou pláž se Vám zastaví dech. Je dlouhá, čistá, bílá a téměř prázdná. Pod slunečníky se schovává pár šťastlivců a na přímém slunci jen ti nejotrlejší. Faktor UV 30 byl pro mou pokožku zvyklou z Mexika na silné slunce stejně nedostatečný a sluneční brýle jsem si nedokázala sundat ani v moři, přes to, že v Mexické části Karibiku, jsem tyhle problémy neměla. Ale všechny mé „útrapy“ jako sluneční vyrážka a téměř slepota vážně za ten zážitek stoji. Vejdete do moře a písek se téměř nezvíří a tak si můžete vychutnat ten pohled na křišťálově průzračnou vodu, která v dálce mění tóny ze světloučce tyrkysové, přes tmavší až na temně modrou, jenž přesně vystihuje tajemno, které aspoň ve mě každé moře vyvolává.

Většina hotelů na Varadero nabízí All Inclusive a jinou variantu je vlastně podle toho, co jsme viděli, těžké absolvovat. Na poloostrově totiž kromě hotelů nic není a pokud je, nachází se to poměrně daleko. Jedno odpoledne jsme vyrazili s vypůjčenou motorkou na projížďku poloostrovem. V podstatě jediné pro turistu zajímavé místo v blízkosti byl trh s ručními výrobky, na kterém jsme našli krásné výsledky práce se dřevem a kůží. Cestou jsme z výdobytků civilizace potkali akorát benzínku a zavřený zábavní park. Když jsme se po projížďce vrátili do hotelu, docela rádi jsme vychutnávali jeho pohostinnost.

Hotely na Varaderu organizují pro své návštěvníky večerní představení s hudbou a tanečníky. Nejsem schopna posoudit jeho kvalitu. Vzhledem k tomu, že se nikdy těchto hromadných akcí neúčastníme raději jsme vyrazili projít se večer po pláži. Bylo by to opravdu nádherné, kdybychom se předem natřeli repelentem. Kubánští komáři jsou neuvěřitelně drzí a agresivní. Navíc způsobují svědění, které přivádí k šílenství a jen tak neodeznívá. Už jsem téměř týden zpátky v Mexiku a ještě při tomhle psaní se škrábu na postižených místech. Takže: krom opalovacích krému s vysokým faktorem další nutnost vždy připraveného turisty je repelent!

Pokud bychom byli na Varaderu déle, než vymezené dva dny, určitě bychom se vydali na nějaký výlet do vzdálenějších míst, které v hotelu nabízí. S naším časovým limitem jsme ale absolvovali akorát ten výlet na motorce. Navíc při tom pohledu na tak nádhernou pláž, chtělo by se snad někomu cestovat jinam?

Každopádně čas utekl a odcestovat jsme museli. Zpět do Havany, kde nás dávila 100% vlhkost. Přesto jsme vyrazili do ulic, rozhodnuti najít místo, kde bychom se navečeřeli. Prošli jsme si nejdřív odpolední a po té i večerní Starou Havanu, kde se začali v uličkách pomalu formovat hudebníci. Ze spousty restaurací a barů se začala ozývat úžasná hudba plná bubnů, při které prostě musíte aspoň podupávat do rytmu. My, přestože jsme měli naplánováno večeřet ve Floriditě (jedné z nejznámějších havanských restaurací) nechali jsme se přemluvit rytmem a melodiemi, které se ozývaly z nádherně zrekonstruovaného náměstí. Stolečky restaurace byly venku, italská kuchyně lákala a hráli skvěle. Řekli jsme si tedy, že ryži s fazolema si uvaříme raději sami v Mexiku a usedli jsme ke stolku.

Postupně přibývali další hosté a nálada začínala nabírat na obrátkách. Nejdříve tančil jen dědeček, který šel kolem. Pak začali tancovat někteří z hostů a pak když šla okolo skupina asi padesáti venezuelských turistů, tak to teprve začal být šrumec. Zpěvák se mě sice snažil přemluvit ale neměla jsem odvahu. Hráli totiž zrovna cha-chu a já jediné co zvládám beze studu je salsa… tedy, když teď nad tím tak přemýšlím opravdu beze studu?

Náš poslední den jsme strávili ještě procházkou na rozloučenou a pak už čekáním na odvoz na letiště. Opět všechno probíhalo v naprostém pořádku. Vystáli jsme frontu na dokumentaci, pak jsme zaplatili 25 CUC za osobu, což je poplatek, který musí všichni hradit před odletem z Kuby, no a pak už jsme jen prošli do letištní haly a čekali.

Teď by to chtělo třeba něco konkrétnějšího o obyvatelích Kuby. Můžu mluvit jen velmi všeobecně, navíc, přestože znám blížeji pár Kubánců, tak jen jeden z nich na Kubě bydlí. Řekla bych, že Kubánci nejsou klasičtí latinoameričani. Jsou tak někde mezi Latinkou a Evropou. Z každého kontinentu mají něco a do toho se ještě míchá Afrika. Jaký by byl teda podle mě prototyp Kubánce? Hezký, vysoký míšenec, veselý, upovídaný a prostě „v pohodě“. Až na tu výšku by se tenhle popis dal použít i na jiné latinoameričany. Teď k té evropské části. Klasický Kubánec je nacionalista. Je přehnaně a občas i bezdůvodně hrdý až nafoukaný, vůči neznámým není zrovna otevřený, mezi známými a přáteli je pak naopak otevřený a vstřícný. Je téměř nemožné slyšet od Kubánce slovíčka typu: „děkuji, prosím, omlouvám se“. A co má z Afriky? Krom barvy a často úžasných těl (bez posilovny a bez chirurgie) taky nepřekonatelný rytmus a cit pro hudbu. Hrají tak, že roztančí i mrtvolu a tančí tak že byste přísahali, že nemají kosti. Každopádně je ale potřeba mít jasno v tom, že můj popis je pouze zevšeobecnění. Konkrétně všichni Kubánci, které znám osobně, o sobě prohlašují, že mají obě nohy levé…

A ještě malý dodatek. Všem, kteří dostanou po prvním kontaktu s Kubánci depresi z neznalosti španělštiny radím, aby to nebrali tak do slova. Kubánci totiž mluví hrozně. Polykají hned několik hlásek, mluví ohromě rychle a navíc používají množství typicky kubánských slovíček pocházejících z afrických jazyků.

Každopádně i když Kubu jako destinaci pro studium španělštiny rozhodně nedoporučuju, je to místo, kde rozhodně můžete strávit nádherné chvíle dovolené. Kuba je kouzelná, magická, divoká, horká až spalující, ale zároveň něžná, uklidňující a trošku líná. Je nádherná i když uznávám, že pro její stálé obyvatele dokáže být i pěkně ubíjející.

Autorka trvale žije v Mexiku.

Rudické doly a Slavnosti železářství

Při návštěvě Moravského krasu si jen málokdo uvědomí, že tato
oblast byla ještě poměrně nedávno průmyslovou zónou. Již od starověku
se zde těžila a zpracovávala železná ruda. Ta také dala jméno jedné
z vesnic – Rudice. Tradici těžby železa zde
připomínají místní Slavnosti železářství a nově otevíraná naučná
stezka Rudické doly.

Při návštěvě Moravského krasu si jen málokdo uvědomí, že tato oblast byla ještě poměrně nedávno průmyslovou zónou. Již od starověku se zde těžila a zpracovávala železná ruda. Ta také dala jméno jedné z vesnic – Rudice. Tradici těžby železa zde připomínají místní Slavnosti železářství a nově otevíraná naučná stezka Rudické doly.

V lesích mezi Rudicí a Habrůvkou těžili železnou rudu Slované již v 11. století. A protože se zde nacházely i žáruvzdorné hlíny a také dostatek dřeva, tak se zde usadili a začali vyrábět železo. Železnou rudu těžili povrchově – vykopávali kruhové jámy hluboké 3–5 metrů. Postupem času vznikaly těžební šachty a přešlo se na klasickou hlubinnou těžbu, která byla ukončena po roce 1945. Od té doby se zde těží opět povrchově převážně jen písky pro blanenské slévárny. Kromě železné rudy se zde těžili i takzvané hlinky – ze kterých se vyráběla malovaná keramika a používaly se i k malování pokojů.

SLAVNOSTI ŽELEZÁŘSTVÍ

V sobotu 7. července proběhne na Větrném mlýne v Rudici již 12 ročník těchto slavností. Moto této akce je „Cesta staletími“ a během dne zde uvidíte tavbu železa v replice slovanské pece, kterou připravují pracovníci Technického muzea v Brně. Kromě středověkého šenku bude možné shlédnout i stan se zbrojnicí s odborným výkladem o zbraních a ukázku výroby středověké zbroje. Dále zde proběhnou ukázky moderních uměleckokovářských a kovoliteckých prací. Během slavnosti proběhne otevření naučné stezky Rudické doly a nových expozic v muzeu Větrný mlýn.

ŠUTROBITÍ

Pod tímto názvem se skrývá setkání přátel rudických geod – polodrahokamů, které lze najít zejména v lomu Seč. Devátý ročník proběhne souběžne se slavnostmi železářství.

Nová naučná stezka Rudické doly vede okolo Rudice a ukazuje zaniklé doly, které jsou převážně zaplavené a vytváří přírodní jezírka. Některá z nich jsou využívána jako koupaliště, v jiných žijí chráněné druhy živočichů (např. raci). V lese jsou také patrné bývalé těžební jámy a propady nekrasového původu, které vznikly na místě bývalých šachet. Po stezce se také dostanete k povrchovému dolu Seč, ve kterém je momentálně pozastavena těžba, ale můžete zde vidět úžasně zabarvené písky a hlinky. Stezka je značená zelenou značkou se znakem kladiv.

Informace nejen o stezce získáte na Větrném mlýně, který nyní slouží jako muzeum a informační středisko.

Aktuální informace o Rudici naleznete na webu obce: www.rudice.cz a také v našem starším článku http://www.cestovatel.cz/clanky/rudice/

Doporučujeme: web www.slavnostizeleza.cz a stránka Slavností železa na Facebooku

Na křídlech rogala

Motor naskočil a listy vrtule se v mžiku změnily v tmavou
šmouhu. Po chvíli přišel pan Zítka, podal mi helmu a ukázal směrem
k hornímu sedadlu. Pořádně mně připoutal, sám usedl přede mně a
kývnutím hlavy mi dal signál, abych se připravil.

Když 10.6.2007 skončilo mé putování po Íránu, bláhově a naprosto zbytečně jsem se domníval, že na neurčitou dobu je konec všem nádherným dobrodružstvím a mě nezbude nic jiného, než se opět přizpůsobit šedi obyčejného života. To jsem se ani kapkou naděje neodvažoval doufat, že něco úchvatného a doposud nepoznaného, mne teprve čeká.

„Milý Martine“, pousmál se můj bratr a zatímco mi podával ruku, pokračoval, „protože čtyřicáté narozeniny není vhodné odbýt novým pyžamem, košilí, nebo nějakou sladkostí a také, že jsi cestou po Íránu projevil dostatek dobrodružné povahy, rozhodli jsme se Ti dát dárek poněkud netradiční. Terezko, kde máš to přání pro strejdu, které jsi namalovala?“

V ruce jsem držel přeloženou čtvrtku papíru s letadlem na první straně. Proboha, co to může být za dar? Na zahradě nic okřídleného neparkuje..

Pomalu jsem otevřel přání a četl: Milý bratře, protože jsi náš rodinný dobrodruh, jistě od nás s nadšením přijmeš náš dar ke Tvým skvělým 40. narozeninám. Vyhlídkový let podle vlastního výběru na motorovém dvoumístném rogalu. Start na letišti Boží Dar – Milovice.

Je ráno, pondělí 2.7.2007. Sedím na okraji postele a zatímco mé mozkové zavity se jen velmi neochotně probouzí ze slastné dřímoty, velmi rychle mi naopak dochází, co mne dnes čeká. Za hodinu mne vyzvedne legenda českého rogalového létání Jiří Zítka u kostela v Milovicích a společně se vydáme směr letiště Boží Dar. Radost, mírné obavy, ale především vzrušení z blížícího se neznáma, mne dokonale probralo a vlilo potřebnou energii do žil.

Letiště Boží Dar bývalo součástí rozsáhlého vojenského prostoru. Dnes jsou všechny hangáry opět plně obsazeny. Po letištní ploše se ale už neprohánějí nadzvukové stíhačky, nýbrž ultralighty a rogala.

U jednoho z mnoha hangárů jsme zastavili. Zatímco pan Zítka připravuje stroj, mně z nervozity a vzrušení postihuje moje obvyklá indispozice. Snad každých pět minut odbíhám na toaletu.

„Držte rogalo, já ho nastartuju a chvíli necháme běžet motor, aby se zahřál“, řekl pan Zítka a mně postupně dochází, že za deset minut bude ta křehce vypadající věc mou jedinou pevnou půdou pod nohama.

Motor naskočil a listy vrtule se v mžiku změnily v tmavou šmouhu. Po chvíli přišel pan Zítka, podal mi helmu a ukázal směrem k hornímu sedadlu. Pořádně mně připoutal, sám usedl přede mně a kývnutím hlavy mi dal signál, abych se připravil.

Sklopil jsem plexisklo u helmy, do levé ruky připravil fotoaparát a čekal co se bude dít dál. Vlastně je to velmi prosté. Přidáte plyn a vyjedete na runway. Pak jedete, jedete, stále přidáváte plyn a když je rychlost dostatečně veliká, naklopíte pomocí vahadla křídlo tak, aby nabralo vzduch a najednou, skoro jako by to tak bylo vždycky, letíte nad zemí.

Slunce nebylo dnes naším častým společníkem. Ale víte, já mám stejně nejradši mollovou atmosféru. Vše pod námi se rychle zmenšuje a vítr odnáší poslední zbytky jakýchkoliv obav. Zůstává jen čistá radost. Letět v letadle je nádherné, ale nikdy nepocítíte proudění vzduchu, nebudete se klepat zimou a pokud se vám bude chtít na záchod, nebudete kvůli tomu prosit pilota o přistání. Po malé toaletní rozkoši si opět užívám do syta okamžik odpoutání od země. Je nepopsatelný. Téměř jako přechod do jiného světa, jehož hranice je skoro nepostřehnutelná, ale který je tak jiný a krásný.

Nevím kam se dřív podívat. Všude jsou krásná pole, lesy, malé rybníky. Okolo nás poletují ptáci a za jedním, větším dravcem se pan Zítka vydal. Ale naše křídla jsou asi příliš velká na to, aby z nás nedostal strach. Než jsme po prudké otočce stačili srovnat horizont, byl pryč.

Míjíme Stratov, vesnici Ostrá se známým Botanicusem a najednou je před námi Lysá nad labem, město, kde jsem prožil téměř cel život.

„Kde je dům vašich rodičů?“, ptá se pan Zítka a já mu ukazuji směr.

Nejprve ho z té výšky nepoznávám, ale malé pobíhající postavičky po zahradě jsou nepřehlédnutelné.

Tati, to jsem já, volám v duchu a mávám co mi síly a popruhy dovolí. Terezka a Matýsek poskakují a mávají mi na pozdrav a jako poslední vybíhá z domu máma. Kroužíme nad nimi a já si užívám tu chvíli, kdy mohu vidět Lysou i náš dům z výšky.

Jak je všechno malé, jak i všechny starosti jsou najednou menší, ne vlastně zůstaly dole na zemi. Tady je pouze svoboda a volnost.

Občas proletíme nějaký ten mrak, sem tam si s námi škádlivě pohraje vzdušný vír, ale tak to prostě tam nahoře chodí.

Poslední otočka, zamávání a letíme dál. Přerov, Čelákovice, Stará Boleslav, Otradovice, Benátky nad jizerou, Mladá Boleslav a zpět Milovice.

Před námi se po hodině a třičtvrtě objevuje známé letiště. Máváme policistům, kteří zde mají nějaké cvičení a rychle se blížíme k zemi. Než si to stačím uvědomit, stojíme na místě a je čas vystoupit. Nejprve nemohu pohnout zkřehlýma nohama a kyčelní klouby, po celou dobu poslušně setrvávající v nepřirozené poloze se odmítají vrátit zpět.

„Pane Zítku, já se cítím úplně jako v tranzu. Teď bych si to dal ještě jednou, abych si to mohl opravdově vychutnat“, říkám a dostává se mi jednoduché odpovědi – „To není žádný problém. Zavolejte a poletíme“.

Někteří lidé se domnívají, že čtyřicátiny jsou už takové smutnější narozeniny. Nevím, já jsem se cítil volný jako orel a euforie jsem měl na rozdávání. A pokud mě nějaký smutek přeci jen někdy přepadne, už vím, kde se dá spolehlivě vyléčit. Stačí se vznést pár metrů nad zem a odplaví se vše, co tíží srdce i duši. Na zem pak přistane úplně jiný, zdravý člověk plný síly a odhodlání jít dál.

Románská i gotická krása Francie

Úterý 3. Srpna

Vstáváme po sedmé hodině, vlhká půda nepříjemně studí. V noci se přehnala bouřka a důkladně pršelo. Jsme ale spokojeni, stan, i když je už starý, téměř dvacetiletý, nezklamal. Teď je polojasno, mrakům se nechce odplout pryč. Kromě sebe krmíme i zdejší ptačí havěť, mezi níž jsou nejpočetnější vrabci. Ještě jednou si vyběhneme na dunu (i z kempu na ni vedou schody) a vychutnáme si pro změnu pohledy v ranním slunci.

Právě zde se loučíme s Atlantikem, vracet se budeme francouzským vnitrozemím. Nebude to ale úprk domů, i při cestě zpět budeme „prozkoumávat“ především města, která se nám „postaví do cesty.“ Najíždíme na rychlostní komunikaci a potom na dálnici směr Bordeaux. Ještě před ním předjíždíme český kamión s poznávací značkou „našeho“ Ústí nad Orlicí a mohutně se zdravíme. Bordeaux objedeme obchvatem a pak už pod koly našeho auta ubíhá dálnice směr Saintes. Tam bude naše dnešní první zastávka.

Saintes (sént) je na první pohled obyčejné město, na druhý pohled je to neobyčejné město. Proč neobyčejné? V turistických průvodcích se o něm sice něco málo praví, ale superlativy chybějí. Když sem přijedeme a uvidíme ho z tzv. druhé strany – to znamená z nábřeží té novější části města – zdá se nám, že mu je hned z mnoha důvodů v tomto směru křivděno. Nad siluetou staré části města se zvedá mohutná, bohatě členěná věž katedrály, ostatní památky budeme hledat ukryté v uličkách, na pahorcích i v údolích, na nichž a v nichž se město rozložilo. Těch málo informací, které máme k dispozici, nám napovídá, že bychom se mohli setkat i s lecčíms zajímavým.

Nejprve se seznámíme alespoň ve stručnosti s historií tohoto města. Je více než dlouhá. Průvodce praví, že město Saintes se může pochlubit neobvykle bohatým architektonickým dědictvím z různých dob svého vývoje. Toto město při dolním toku Charente k tomuto mělo ty nejlepší předpoklady. Po staletí zde byl jediný most přes dolní úsek řeky, který hojně využívali poutníci směřující do Santiaga de Compostela. Ten již dnes neexistuje, ale dokládá starořímské základy tohoto sídliště. Původně ale bylo hlavním sídlem kmene Santonů, jež se dostalo pod římskou nadvládu. Saintes se v římské době nazývalo Médiolanum Santonum a s několika památkami z římské doby se i my při procházce setkáme. Do podoby města se však zapsal výrazně i středověk, jeho „otisk“ je spjat především s působením církve.

Zaparkujeme na nábřeží a přes most se vydáme do starého města. Okamžitě nás pohltí jeho půvabné ulice a uličky se starobylými stavbami, jen palác justice má své místo u rušné tepny, po níž jsme do města sjížděli. Jdeme neomylně ke katedrále, naše cesta ale není přímá. Tu nahlédneme do uličky křižující tu „hlavní“ a na jejím konci zahlédneme zajímavou stavbu. Kdo by odolal odhalit tajemství té krásné budovy? My samozřejmě se svou věčně pátrací povahou neodoláme. Tentokrát jsme objevili městskou knihovnu.

V úžasu – po kolikáté už – stojíme před katedrálou St-Pierre, nacházející se v samotném srdci starého města, na levém břehu řeky Charente. Její románsko-gotické základy jsou patrné na první pohled. V 1. polovině 11. století zničil požár původní katedrálu a ta dnešní vznikla ve 12. století pod patronací biskupa Pierra de Confolens. V následujících staletích prodělal kostel několik přestaveb, až mu byla dána podoba, kterou má dnes. Již bohatě zdobený portál dává návštěvníkovi najevo, že význam tohoto kostela určitě nebyl zanedbatelný.

Projdeme kolem vkusně upravené radnice s krásným parkem, stoupáme na jedno z návrší, abychom vzápětí opět sklesali do dalších uliček a přiblížili se k jedné z památek z doby antiky. Amfiteátr je galsko-římského původu, pochází z 1. století a bavit se v něm mohlo až 15 000 diváků. Nad jeho zbytky se tyčí kostel St-Eutrope, který má románské základy a byl poutním kostelem pro věřící putující do Santiaga de Compostela. V 15. stol. poznamenalo jeho podobu zázračné vyléčení krále Ludvíka XI. z vodnatelnosti. Král nechal kostel doplnit gotickými přístavbami, ty ho ale spíše znehodnotily.

Přejdeme na druhý břeh řeky, projdeme kolem zbytků dalších antických staveb a alespoň na chvíli usedneme na nádvoří opatství Abbaye aux Dames. I ono je prezentováno jako architektonický skvost především románského slohu s typickými rysy stavitelství oblasti Saintonge. Jeho kostel St-Marie byl vysvěcen v roce 1047 a upraven ve 12. stol. V 17. – 18. století v něm získalo vzdělání mnoho šlechtičen.

Při svém návratu k autu ještě „potkáme“ římský Germanikův oblouk z počátku našeho letopočtu, jímž se vcházelo na most, posedíme na nábřeží, městu věnujeme poslední pohledy a – jedeme zase dál. Tentokrát využíváme obyčejnou silnici. Projíždíme oblastí spjatou s výrobou koňaku, samotné město Cognac ale necháváme za sebou. Blíží se poledne a tak hledáme místo vhodné pro „obědové stolování.“ Trochu netypicky si vybereme náměstíčko v St. Hilaire. Je zde stín, obecní WC a –ejhle, naproti přes silnici dokonce informační centrum. To přece nemůžeme nenavštívit.

Ujímá se mě usměvavá slečna a okamžitě začíná „nabízet“ kulturní i přírodní krásy blízkého i vzdáleného okolí. Problémem je ale opět jazyk. I přes tento „handicap“ se nakonec dorozumíme a na její doporučení se po obědě zastavujeme neplánovaně v St. Jean-d´Angély. Naši průvodci o tomto městě zarytě mlčí a tak jediným vodítkem v cestě za jeho krásami nám je drobná brožurka.

Saint-Jean-d´Angély leží na řece Boutonne, v místě, kde stálo galsko-římské sídlo Angeriacum. Po pádu římské říše patřilo území akvitánským vévodům a jeden z nich, Pippin, zde založil opatství. Klášter i město pak zničili Normané. Po opětné obnově město prožilo dobu rozkvětu a v roce 1204 získalo od anglického krále a jeho ženy Eleonory Akvitánské práva. I za stoleté války bylo město zničeno, aby opět vstalo z rozvalin.

Nejprve „zabloudíme“ mezi hrázděné domy z 15. – 17. stol., potom se zastavíme na náměstí. To sice pochází až z 18. – 19. století, vévodí mu však krásná renesanční kašna z roku 1546. O více než sto let je starší nedaleká hodinová věž. Torzo opatství a kostela působí i nyní monumentálním dojmem.

Dlouhá není ani zastávka v Niortu (nyór), středověkém městě na řece Sévre Niortaise. Architektonické památky jsou až příliš poznamenány věkem, ta nejznámější, hradní věž (donjon) z 12. století se právě opravuje. Ale přece něco neobvyklého zde mají. Ve starém městě je povrch chodníků i vozovky v jedné úrovni a odděluje je od sebe kovová, vlnící se příšera, kterou bychom mohli nazvat „hadodrakem.“

Podvečer trávíme v Poitiers (puatijé). Nejprve se posilníme bezvadným kebabem a pak vyrážíme za historií města úzce spojeného s dějinami celé Francie. Turistický informační materiál praví, že v jeho okolí se odehrály tři bitvy významné pro dějiny Francie. Při nejslavnější z nich, v roce 732, se franckému vládci Karlu Martelovi podařilo zastavit postup Arabů z jihu dále na sever, na další, která se odehrála za stoleté války v roce 1356, Francouzi nevzpomínají v dobrém, neboť v ní byli poraženi Angličany. A ta třetí? Tak o té nevíme, máme zase po čem pátrat.

Ale vraťme se k historii Poitiers pěkně po pořádku. Město leží na náhorní planině, nad řekou Clain a jejím přítokem Boivre. Ve starověku bylo zdejší sídliště nazýváno Limonum a bylo jakýmsi hlavním městem kmene Piktaviů. Proto se mu někdy také říkalo Pictavium. Když se tato oblast dostala pod nadvládu Římanů, město se výrazně rozrostlo. Byla to doba stavby venkovských vil, vzniku sítě silnic a měst přeplněných budovami a zařízeními pro volný čas lidí, např. lázněmi a amfiteátry. Tato doba ovlivnila i Poitiers, z památek na ni se nám však téměř nic nedochovalo.

Přelom 2. a 3. století našeho letopočtu zahájil období zmatků a úpadku. Zemí procházely hordy barbarů, nejprve ničily vše, na co přišly, ale od 5. století se barbaři začali na nově získaných územích usazovat natrvalo. Města Poitiers se zmocnili Vizigóti. Ani oni tu nebyli pány na věčnost. V bitvě u Vouillé nedaleko Poitiers (že by to byla ta třetí významná bitva, v pořadí tedy ta první?) zvítězil v roce 507 Chlodvík, francký král, nad vizigótským králem Alarichem II. a získal tak pro rozšiřující se franckou říši další území.

Dědicem západní části francké říše po jejím rozpadu se stal v bojích a intrikách vznikající francouzský stát. Ten bohužel ne všechny oblasti uhájil v soupeření s mocnými Angličany. I Poitiers se r. 1154 dostalo pod anglickou moc. Po dvou érách anglické nadvlády začalo město vzkvétat za Jeana de Berry (1369 – 1416), po r. 1431, kdy zde byla založena univerzita, se Poitiers stalo centrem vzdělanosti a kulturního života vůbec. Náboženské války, věčné to francouzské téma, se podepsaly i na tomto městě. A potom – potom můžeme konstatovat už tolikrát zopakované – léta rozkvětu se střídají s léty úpadku, klid lidí je vystřídán jejich smutkem, strachem a úzkostmi spojenými s jejich na první pohled obyčejným žitím. Ale co člověka jako jedince zajímá více než jen jeho obyčejné žití? Odpověď – tak tu si vyslovte každý sám. A nás provede městem více než 2 000 let kultury a historie.

Procházku začínáme u budovy z 19. století, u radnice. Pěší zóna směřující k nejstarším památkám je i v podvečer plná lidí, především samozřejmě turistů. Účel mnoha budov, kolem nichž procházíme, neznáme, ale opět je pro nás důležitá spíše jejich krása. K nim vedou úzké, křivolaké, srázné, na mnoha úsecích jakoby špatně dlážděné uličky. Toť typický obraz starého původu města.

Na pěší zóně jako první „potkáme“ palác justice. Ten prohlédneme nejprve „zpředu“ a potom „zezadu.“ Představí se nám renesanční průčelí, z boční ulice uvidíme starší části budovy. Tento původní palác anjouovských králů je nesporně jednou z nejzajímavějších staveb tohoto města. Z doby Jindřicha II. a Richarda Lví srdce se zde zachoval sál z 12. století. V roce 1429 zde údajně vyslýchali tolikrát zmiňovanou Janu z Arku.

Potom dojdeme na náměstí Place de Gaulle. Určitě nejzajímavější stavbou zde je kostel Notre-Dame-la-Grande (Panny Marie Veliké). Tento grandiózní, i když na první pohled malý kostel náleží k hlavním poutním chrámům Poitiers. Jeho neobyčejně bohatě zdobené průčelí musí snad upoutat každého, kdo do těchto končin zabloudí. Praví se, že tu najdeme nejbohatší sochařsky zdobenou románskou fasádu ve Francii. Než tuto fasádu zhlédneme, nedokážeme si představit, co toto konstatování znamená. Tedy z dálky nic moc, zblízka – úchvatné. Je až neskutečné, jaká kamenná krása se nám představí. Průčelí s dvěma věžičkami s kuželovitými střechami na jeho okrajích je zdobeno tím nejjemnějším kamenným krajkovím. Uprostřed trojúhelníkovitého štítu se nachází Kristus ve Slávě obklopený symboly evangelistů, na průčelí je patrný dokonce maurský vliv. Sochy, zvířecí i rostlinné motivy, sloupy a sloupky, obojí bohatě tvarované – to a ještě více (alespoň pro odborníky – znalce umění) patří neodmyslitelně k charakteristice tohoto architektonického skvostu. Bohužel v dnešní pozdní hodině je již zavřeno, interiér tedy neuvidíme.

Rozhlédneme se po náměstí, obdivujeme kočičí krásku (nebo kocouřího krasavce, tak dalece zvíře nezkoumáme) – ta se způsobně usadila na židli ve venkovní zahrádce zdejší restaurace a snad čeká, co jí naservírují. Obsluha na ni ale poněkud zapomíná a všímá si pouze lidských zákazníků.

K významným církevním stavbám se počítá katedrála St-Pierre. K ní dojdeme ulicí, z níž katedrálu neustále vidíme, a ona před námi roste a roste, až se ocitneme před její gotickou krásou. Její původ se datuje do 12. století, vysvěcena byla ale až v roce 1379. Každá ze dvou věží je jiná, obě hlídají bohatou výzdobu sebe samých i chrámového průčelí.

Pro změnu k nejstarším křesťanským stavbám v zemi se řadí nedaleké baptisterium St-Jean. Údajně se stavělo mezi lety 220 a 330, potom se ještě mnohokrát přestavovalo. Bylo v něm pokřtěno mnoho vyznavačů pohanství, dnes však slouží úplně jinému účelu. Je v něm umístěno muzeum opatrující fresky Krista a císaře Konstantina, dále merovejské sarkofágy i další památky z této doby.

Je tu pozdní večer a s ním hledání noclehu. Jeden kemp – zavřený, druhý kemp – tak ten už nejméně dva roky nefunguje, třetí kemp – ten se nám nepodaří objevit a – dál už nehledáme. Naskytne se nám přijatelné místo pro „divoké spaní.“ Vezmeme s ním zavděk a v jedenáct v noci se konečně ukládáme ke spánku. Jen cikády ruší náš klid.

Hlasujte v 2. kole fotosoutěže Domov objektivem cestovatelů

Vítěze prvního
kola fotosoutěže již znáte. Nyní je možné hlasovat v druhém
kole. Sešlo se 30 fotografií s popisky a GPS souřadnicemi,
takže každá fotografie je takový malý tip na výlet s fotoaprátem.
Pokud při vašich toulkách po domovině pořídíte pěkný snímek, tak
neváhejte a zašlete ho do naší soutěže.

Vítěze prvního kola fotosoutěže již znáte. Nyní je možné hlasovat v druhém kole. Sešlo se 30 fotografií s popisky a GPS souřadnicemi, takže každá fotografie je takový malý tip na výlet s fotoaprátem. Pokud při vašich toulkách po domovině pořídíte pěkný snímek, tak neváhejte a zašlete ho do naší soutěže. Ceny od sponzorů jsou lákavé.

Stránky naší fotografické soutěže naleznete na fotosoutez.cestovatel.cz snímky zasílejte na fotosoutez (at) cestovatel.cz

V druhém kole jsme udělali drobnou změnu – během hlasování nebudou vidět jména účastníků. Myslíme, že takto bude soutěž spravedlivější. Po ukončení hlasování zobrazíme jména autorů a odkazy na jejich stránky. Vítěze také čekají hodnotné ceny. Také jsme zavrhli zveřejňování průběžných výsledků, které si někteří z vás přáli. Chceme dát stejnou šanci všem…

Ceny v druhém kole

software Zoner Photo Studio 9 Xpress + Zoner Web Gallery + Zoner Photo Print knihu o fotografování z vydavatelství Zoner Press a knihu Ondřeje Neffa Digitální fotografie polopatě a dárkový certifikát na slevu kurzu Institutu digitální fotografie (IDIF).
software Zoner Photo Studio 9 Xpress + Zoner Web Gallery knihu Z Královehradeckého kraje za humna z vydavatelství OFTIS a knihu Neffův průvodce digitální fotokomorou, kterou vydal IDIF.
software Zoner Photo Studio 9 Xpress, dále knihy Cestovatelé a dobrodruzi Pardubického kraje z vydavatelství OFTIS a Fotografický blesk v digitální i klasické fotografii od IDIFu.

Ceny pro vítěze finálového kola

Knihy o fotografování a cestování

Dárkové certifikáty na kurzy IDIFu a odborné publikace

Dárková poukázka na nákup v prodejně Humi OUTDOOR + ceny od dalších sponzorů

Hlavní partner:

Další parneři:

Kuba, kousek Evropy v Karibiku – 1

Asi bude většině z vás divné, proč jsem tenhle článek nazvala právě takhle. Můj náhled na Kubu je ovlivněn mým nepřetržitým kontaktem s latinoameričany, konkrétně Mexičany, a tak to, co by návštěvníkovi žijícímu v Evropě, přišlo tak exotické a vzdálené, mě přišlo až melancholicky domácí.

Poměrně dlouho jsem cestě na Kubu odolávala a to především ze strachu z přístupu Kubánské cizinecké policie. Vzhledem, k mému služebnímu pasu a poměrně častým roztržkám mezi českými a kubánskými diplomaty, jsem se obávala problému. Na kubánském velvyslanectví v Mexiku, mi sdělili, že není důležitý můj migrační statut v Mexiku, ale to, že na Kubu mířím jako turista, takže se po mě bude chtít pouze poplatek za turistickou kartu, který mi vyřídí přímo cestovní kancelář a můžu vyrazit. Předpokládám, že to samé by mi řekli i v Praze.

I přes moje obavy, vše proběhlo skvěle. Migrační pracovník mě jen požádal, abych si sundala brýle, chvilku zkoumal moje doklady pak se krásně usmál a nechal mě vstoupit na oficiální kubánské území. První, co budete muset pravděpodobně udělat po té, co vás vyplivne letiště, bude směna peněz. A tady je má první značně užitečná rada. Kubánská vláda vybírá ze směny US dolaru poměrně vysokou daň (pokud se nemýlím až 20 %) a tak je mnohem výhodnější přivést si na Kubu Euro, které směníte bez daně na „Peso convertible – CUC“ kubánskou měnu, kterou bych přirovnala asi k něčemu podobnému jako byly „bony“, nejedná se totiž o peníze, kterými platí běžně Kubánci, ale o ty, které se používají při styku s cizinci.

Od okamžiku, kdy svíráte v rukou své první CUC mají tendenci se kutálet do všech směrů. Hned na proti směnárně Vám prodají zaručeně nejlepší mapu Havany za cenu, řekla bych ne příliš křesťanskou. Ale co? Člověk sem přeci nelétá denně.

Míříte-li na Kubu, vezměte si s sebou Eura. Jejich výměna za místní měnu není, na rozdíl od amerických dolarů, zatížena zhruba dvacetiprocentní daní. Smlouvat se vyplatí téměř vždy a všude a rozhodně si nenechte vnutit „mimořádně výhodné“ služby, či třeba menu v restauraci. Určitě se najde místo, kde totéž pořídíte za polovinu původně nabídnuté ceny.

Z letiště jsme zamířili do hotelu, kde na rozdíl od přehnané mexické úslužnosti, nás personál chápal jako někoho, koho je potřeba snášet (omezeně) protože si služby zaplatil. Další evropský rys. Každopádně jsme hned vyrazili na procházku prošli si promenádu – malecón a přes Paseo de Prado až do centra Habana vieja, kde jsme zakotvili na schodech jedné z krásných budov u Capitolia. Z celé procházky mě překvapil především fakt, že v okamžiku, kdy se setmělo nerozsvítilo se pouliční osvětlení a ani nic podobného. Kdyby nebyly skromně osvíceny některé důležité budovy, pohybovali bychom se téměř poslepu.

Na zpáteční cestu jsme se již nevydávali pěšky ale zvolili „Coco taxi“. Jedná se o motorku většinou žluté barvy, ve tvaru spíš vajíčka než kokosu, jež má dvě místa pro pasažéry a jedno pro řidiče – taxikáře. Na cenu se ptal raději náš kubánský kamarád a z původních 5 CUC ji usmlouval na 3 CUC. Smlouvat se tedy nejen povoluje ale vyplácí.

Další den jsme vyrazili prohlédnout především historické centrum – Habana vieja ve dne. Prošli jsme množství kouzelných koloniálních uliček, některé jsou krásně opravené, některé zase v ruinách, ale snad v každé visí prádlo z oken. Na náměstí u Havanské katedrály jsme zakoupili pohledy a nafotili pestře oděné dámy, které se tu fotily s turisty. Každou chvilku se k nám někdo přichomýtl a vyptával se odkud jsme a zda jsme něco nepřivezli. Nejčastější začátek takové konverzace můžete vytušit, jakmile se Vás někdo zeptá kolik je hodin a přitom má na ruce hodinky. Bohužel se nedá očekávat, tedy aspoň většině případů, že by dotazující opravdu zajímalo odkud jste, či jak se Vám Havana líbí. Spíš jde o začátek monologu, při kterém je tlačeno na Vaši lidskost a při kterém se snaží dotazující osoba získat od Vás peníze. Možná zní tahle má poznámka krutě, ale obávám se že s mým mexickým výcvikem, kterým jsem si prošla na toto téma jako bílá , tedy bohatá osoba, se moje naivita téměř vytratila. Člověk moc dobře pozná, kdy pomoci a kdy se ho snaží někdo obrat. Je pravda, že tak tučné spropitné jako na Kubě, jsme nenechávali nikde jinde. Na dotazy ohledně času jsme prostě nereagovali.

Po procházce centrem a po sledování systému čekání na MHD – mimochodem ohromě zajímavá záležitost, ke které se vrátím – jsme se vydali hledat nějaké jídlo. Pouliční občerstvení jsme neobjevili. Pravděpodobně tady ani neexistuje. Vydali jsme se tedy hledat nějaký „Paladar“, což jsou domácí maličké restaurace. První jsme objevili s výhledem na moře. Nádhera. Celé menu stalo 8 CUC a když jsme se optali, kolik by stal pouze hlavní chod bylo nám řečeno, že hlavní chod stoji 8 CUC za osobu a že zbytek menu je proste jen pozornost podniku. Rozhodli jsme se proto hledat někoho méně vychytralého. Gabriela napadlo něco v skutku naivního. Zeptal se hlídače u blízkého hotelu, kde bychom se mohli dobře najíst. Okamžitě byl přivolán bici-taxi (obdoba Coco-taxi ale místo motorky se jedná o kolo), který nás odvezl do ne příliš vzhledné čtvrti k nepříliš vzhlednému domečku, jehož dveře dlouho nikdo neotvíral. Poté jsme byli vedeni po příkrých schodech do místnosti se stoly a židlemi. Všichni se usmívali a všichni byli moc milí. Servírka nám začala přednášet naučené menu a dodala, že tohle všechno můžeme mít za 20 CUC za osobu. Uznávám, že ve mě pěnila krev a nechybělo příliš a uškrtila jsem toho taxikáře, který nám celou cestu, která stála 1 CUC vykresloval jak úžasný a levný je tenhle lokál. Za odvoz do našeho ne příliš vzdáleného hotelu, ještě před mým výbuchem za který by se nemusel stydět leckterý temperamentní latino, po nás chtěl 10 CUC. Následoval onen zmíněný výbuch kdy byl taxikář počastován několika typicky mexickými slovíčky, kterým ale určitě velmi dobře rozuměl. Odvoz na původní místo najednou zlevnil na 1 CUC. Do hotelu jsme se vraceli pěšky a nakonec jsme se najedli v hotelové restauraci a to v hodnotě 5 CUC na osobu.

Z tohoto článku o destinaci Kuba umístila odkaz na svůj web a zároveň reklamní sdělení cestovní kancelář Eso Travel. Dovolená Kuba – dejte se na dovolenou plnou neocenitelných životních zážitků.

Kubánská kuchyně je další z těch věcí, které rozvířily moje vzpomínky. Je velmi blízká evropské, aspoň co se zpracování masa týče. Z masa se neokrajuje nic. Ponechávají se všechny žilky, blány, žlázy a jiné hrůzy, které jsem tak nenáviděla ve školní jídelně a které ze mě udělaly v Čechách vegetariána. Maso často doplňují zeleninovou oblohou a smaženýma bramborama. Na typickou kubánskou kuchyni, především námi milovanou rýži s černýma fazolema, jsme si museli počkat až na typicky turistické Varadero. Překvapilo mě také, že v zemi, kde se tolik daří ovoci se podává jako pomerančová šťáva krabicový džus. Večeři už jsme raději odbyli ve francouzské pekárně a nepokoušeli se opět zkoušet osud.

Teď k té zmíněné dopravě. Už jsem psala o Coco-taxi, Bici-taxi, takže nám chybí ještě obyčejné taxi. Převažují starší auta jako Lada nebo Moskvič, ale také je často vidět Fabia. No a pak se dostáváme k MHD a proslulému „Camello“ aneb „Velbloud“, což je náklaďák, který má k sobě připojený „hrbatý“ návěs, sloužící jako autobus. Jedná se o téměř folklorní záležitost, ale vzhledem k jeho nepohodlnosti je postupně vyměňován za novější typy dopravy. Viděli jsme také několik druhů autobusů, uznávám, že ve značně žalostném stavu. Podle toho, co jsme mohli vypozorovat, narozdíl od Mexika má Havana autobusové zastávky, kde lidé poměrně dlouho čekají. Protože je MHD značně přeplněná každý si hlídá své pořadí nástupu, takže jakmile na zastávku dorazí nový cestující zakřičí: „Kdo je poslední do 106?“ Poslední se stane předposledním a tak to jde dál, než přijede očekávaný autobus 106.

Ráno jsme vyrazili na poloostrov Varadero, kde není k vidění téměř nic, až na úžasné tyrkysové moře, bílé pláže a hotely. A o tom příště, stejně tak jako o návratu do Havany.

Autorka trvale žije v Mexiku.