Za romantikou do Benátek!

Pokud chcete romantickou dovolenou, není nutné platit za drahou exotiku.
Bohatě postačí vyrazit po Evropě. Vedle Prahy, která je pro našince
pochopitelně trochu nudnější destinací, a Paříže, která patří mezi
nejdražší města světa, zůstávají v nabídce Benátky. Za rozumnou
cenu je možné prožít romantický víkend v plném luxusu.

Pokud chcete romantickou dovolenou, není nutné platit za drahou exotiku. Bohatě postačí vyrazit po Evropě. Vedle Prahy, která je pro našince pochopitelně trochu nudnější destinací, a Paříže, která patří mezi nejdražší města světa, zůstávají v nabídce Benátky. Za rozumnou cenu je možné prožít romantický víkend v plném luxusu. Ovšem jisté nevýhody tato italská metropole také má.


Město Benátky leží na severu Itálie a jak je známo, jedná se o ostrovní město postavené více méně na vodní hladině. V minulosti byla tato metropole považována za centrum zahraničního obchodu a sklářství. V dnešní době sem míří převážně zamilovaní turisté z celého světa. Ročně jich sem zavítá kolem dvanácti milionů, nejvíce z Evropy a Asie. Město, kde na každém kroku dýchá historie, patří mezi památky UNESCO. A není se čemu divit!

Bazilika Sv. Marka v novém

Moderní stavby ve městě člověk prakticky nevidí. O ty staré je pečováno, byť velmi sporadicky a opravy všeho druhu zde trvají, dle slov místních obyvatel, nepřiměřeně dlouho. Jednou z památek, která byla dlouhé období rekonstruována a uzavřena veřejnosti, je bazilika Sv. Marka na Náměstí Sv. Marka – prakticky přímo v centru města. Obrovská monumentální budova z počátku devátého století láká nejen na bohatě zdobený interiér a několik muzejních kousků uvnitř, ale z dlouhého balkónu se nabízí krásný výhled na panorama města. Jedním z nejzajímavějších kousků, jež můžete v této bazilice spatřit, je zlatavá socha koňského čtyř-spřeží, jejíž výroba je datována až do prvního století. Původně stála v Římě, avšak počátkem dvacátého století byla přemístěna do Benátek. Vstupné do baziliky je velmi příznivé – pouhých pět euro.

Vedle baziliky a Náměstí Sv. Marka také mnoho turistů zamíří k nedalekému Mostu Vzdechů. Jedná se o stavbu z druhé poloviny čtrnáctého století a její název je odvozen od častého vzdychání vězňů, kteří po mostě přecházeli cestou do nedalekého vězení. V dnešní době je most častým motivem například pohlednic z Benátek. Je stále funkční pro pěší přecházení.


Za stovku na gondoly

Vedle neodmyslitelných turistických atrakcí v Benátkách patří projížďky na gondolách. Nabízejí je na téměř každém rohu, takže podle místa, kde nastoupíte, budete mít také různou trasu plavby. Pro hezčí trasu je vhodné nastupovat v centru, ideálně v okolí, již zmiňovaného, Náměstí Sv. Marka. Cena za zhruba čtyřicet minut jízdy na gondole je sto euro v centru města. Pokud zajdete do vzdálenějších odlehlejších uliček, můžete se dostat až na cenu sedmdesát euro. Cenu přitom neovlivňuje počet osob na gondole – platí se za jednu jízdu a jednu loďku. Takže pokud se na ní nacpou čtyři lidé, je možné se na jízdu složit. Avšak pro větší požitek je doporučováno, aby si každý pár bral vlastní gondolu. V některých turistických průvodcích se píše, že za příplatek nabízí gondolán také zpěv. Ten má ovšem do profesionálního výkonu daleko, takže pokud si nechcete cestu kazit marnou snahou o vyloudění nefalešného tónu, raději zpěv nepožadujte. Mnohem zajímavější bude si čas od času poslechnout krátké příhody, vážící se k místům, okolo kterých proplouváte. Například jedna z tras v centru vede podél obrovské budovy, v niž kdysi bydlel a pořádal své orgie známý Casanova. Dnes se v budově nachází pošta.



Procházku zaplavenými ulicemi řeší igelitové návleky

Pokud jde o počasí v dané oblasti, je lepší vyrážet do Benátek v letních měsících, případně na pozdním jaře či brzkém podzimu. Zatímco v létě teploty téměř denně překračují třicítku, v zimním období klesají až na nulu, což u větrného pobřeží není vůbec příjemné. Nevýhodou v každém ročním období jsou vydatné srážky. Prší poměrně hodně a často. Zajímavostí je, že se v Benátkách prodávají, a poměrně často nosí kvůli zaplaveným ulicím, igelitové návleky na boty s podrážkou. Za deset euro koupíte v nejrůznějších barvách silnější igelitový (materiál připomínající cosi mezi igelitem, plastem a gumou) návlek. Pro vážnější turisty je však nevýhoda, že jen sotva seženete neutrální decentní barvu jako třeba černou či béžovou. Vše se prodává v zářivých odstínech od modré, přes tyrkysovou až po sytě oranžovou. Ale za koupi to rozhodně stojí, a to jak z praktického důvodu, tak také jako netradiční suvenýr.


V Benátkách zapomeňte na taxi auto, je tu vodní taxi

Pro cestovatele, kteří jsou zvyklí se vždy z letiště přepravovat do hotelu pohodlně taxíkem, nastává v Benátkách nemilé překvapení. Taxi v takové podobě, jak jej známe, zde neexistuje. Většina ulic v centru města je pouze pro pěší. A taxi služba provozuje pouze vodní taxi, které ovšem také nemůže zajet úplně všude. Proto se chození pěšky zkrátka nevyhnete. Pro zajímavost uvádím, že vodní taxi z letiště do centra města vyjde na 110 euro. Za trajekt pak 15 Euro. Ovšem v obou případech budete nuceni jít část své cesty pěšky.

Klady a zápory italské metropole

Závěrem by se slušelo město Benátky shrnout s tím, zda je vhodné jej navštívit či nikoli. Skutečnost je taková, že pro krátkou dovolenou v podobě prodlouženého víkendu, může být toto město ideální volbou. Nezklame romantiky a ani milovníky architektury a historie. Navíc vynikající tradiční restaurace na každém rohu dokážou čas dovolené také zpříjemnit. Cenově velmi přijatelné kvalitní jídlo i pití, zejména italská vína, lze jen doporučit. Pokud jde o ubytování, je lepší připlatit si za hezký a luxusní hotel. To především z toho důvodu, že některé hotely ve městě skutečně nevypadají udržovaně a čistě.

Čistota sama o sobě patří mezi největší slabiny Benátek. Ulice jsou špinavé, místy zahlédnete neuklizené odpadky, prakticky na každém kroku vidíte opadávající omítky budov či polorozpadlé domy. Všude přítomní holubové o tamní hygieně také mnoho napoví. Zajímavostí je, že tamní holubové velmi často zavítají i na zahrádky restaurací, kde lezou po stolech a snaží se utržit něco od hostů. Ačkoli Benátky patří mezi hezká města, je třeba se na výlet pečlivěji připravit.


Tip autorky do Benátek

Já osobně jsme letěla do Benátek na konci května. Teploty byly příjemné kolem pětadvaceti stupňů, avšak déšť nás neminul. Z letiště doporučuji jet trajektem, protože doba přepravy a trasa, kterou musíte následně ujít pěšky, je téměř stejné, jako byste jeli taxíkem. Hotel jsme měli hned u pobřeží, kde se z terasy našeho pokoje nabízel příjemný výhled. Osobně doporučuji si připlatit a pronajmout jeden z těch luxusnějších pokojů. V okolí je celá řada italských restaurací. Pro milovníky ryb a mořských plodů, pak jednoznačně navštivte podnik Al Covo v oblasti Castello. Za těstovinami je dobré zajít si do vyhlášené restaurace Corte Sconta. Večeře vyjde zhruba na sto euro na osobu, včetně vína a malého desertu.

Komik a jeho svět aneb život v tibetském klášteře

Ocitnul jsem se na tomto klidném místě jako dobrovolník organizace MOST.
Jezdíme do Indie pomáhat tibetským utečencům, ale také malým studujícím
mnichům. Díky českým dárcům se může vzdělávat či důstojně
v Indii žít více než 350 dětí a starých lidí. Program pomoci
tzv. adopce na dálku jsme pojmenovali „Kmotrovství“.

Pod tímto názvem si nejeden z čtenářů vzpomene na populární cyklus asi 150 velice oblíbených pořadů, které v letech 1979 až 1994 uváděl Milan Neděla (nebo Miloš Kopecký). Scénáře připravoval historik českého a němého filmu, propagátor archivních materiálů Karel Čáslavský. Zkušený průvodce „světem komika“ dobře a vtipně sestavil jednotlivé scény z oblíbených filmů i českých a světových grotesek a předložil je divákovi. Pořad byl velice oblíbený mezi malými i velkými diváky.

„Komik a jeho svět“ – tato parafráze mě napadla, když jsem stanul uprostřed buddhistického kláštera s názvem Komik nedaleko tibetských hranic. Svět sám o sobě, ve výšce 4 500 m. n. m., vzdálený běžnému lidskému hemžení. Svět nejvýše položeného kláštera v Asii, který je dosažitelný autem. V 70. letech minulého století byl zničen zemětřesením a nový klášter byl postavený opodál na bezpečnějším místě. Osmisetletá tradice však přetrvává. Místo, kde se – tak blízko oblakům – ve zklidnění medituje. Avšak i tento Komik vás může rozesmát – třeba při volejbale.


Ale popořádku. Ocitnul jsem se na tomto klidném místě jako dobrovolník organizace MOST. Jezdíme do Indie pomáhat tibetským utečencům, ale také malým studujícím mnichům. Díky českým dárcům se může vzdělávat či důstojně v Indii žít více než 350 dětí a starých lidí. Program pomoci tzv. adopce na dálku jsme pojmenovali „Kmotrovství“.

Tady v klášterní škole Komiku se učí zhruba 30 dětí, které navštěvují 1. až 5. třídu. Malí žáci pochází z nejchudších rodin z blízkého i vzdálenějšího okolí. Dětem chybí dostatek teplého oblečení, škole vybavení – nábytek, psací potřeby, dostatek matrací v ubytovně. Starších žáků (u nás obdoba 6. – 9. třídy) je méně. Šest učitelů předává poznatky z matematiky, buddhistické filozofie, vyučuje se hindština, angličtina, tibetština, obřady a buddhistické rituály.

Dospělí mniši vstávají ráno v pět hodin. Probíhají soukromé modlitby a popíjí vroucí vodu a čaj. Pak je společná pudža (recitace posvátných textů) v chrámu. Poté následuje běžný pracovní den. Někdo jde na pole, jiný zase do kuchyně, na někoho připadne služba průvodcovství případných turistů. Na oběd se podává rýže a čočka, výjimečně něco jiného. A zpátky do práce. Navečer si mniši povídají nebo si na prašném plácku zahrají volejbal. A přizvou i cizince – což je zážitek pro obě strany.

Měl jsem čest se této zábavy (nedovolím si napsat utkání) zúčastnit. Prvních pár minut probíhalo jako u nás doma někde u vody na písku. Soupeři (mniši) nastoupili jednotně v červeném, my Evropané zase s jasným cílem vyhrát. S přibývajícím časem nám však míč začal připomínat medicimbal, každé podání ránu dlaní do zdi. Pobíhání po plácku se změnilo v boj o nádech. Ruce na kolenou a pokorný předklon ukázaly i nám bezvěrcům, že pokora zde je na místě. A do toho se začal Pema, náš věrný průvodce z Kazy, nakažlivě smát na plné kolo. Zarudlí hrou, smíchem, nedostatkem kyslíku jsme se přesunuli k šálku dobrého čaje.


Na závěr snad ještě pár slov o zmíněné Kaze. Je to název blízkého města, které je zároveň správním centrem údolí Spiti. Je zde také klášter (cca 3600 m n.m.), který poskytuje útočiště komickým mnichům (rozuměj z Komiku) přes nejstudenější zimní měsíce. Mniši z Kazy včetně aktivního Pemy založili společnost Sapan Buddhist Foundation a už léta budují ženský klášter buddhistické linie Sakya. Stavba bude zároveň školou pro 40 mnišek, internátem, knihovnou a muzeem. Pravidelně se do údolí blízko tibetských hranic vracíme, v létě 2013 jsme se zúčastnili slavnostního otevření první části kláštera. Do školy nastoupilo prvních deset mladých mnišek, zbytek dokončuje tříleté studium v Dehradúnu. Centrum napomůže k zachování tibetských i spitských tradic. Na stavbu jsme od roku 2006 přispěli s českými dárci částkou téměř 800 000 Kč.

Podívejte se s námi do srdce Himálají – ať už virtuálně na protibet.cz nebo s dobrovolníky, kteří pomáhají při stavbě kláštera. Tento ojedinělý český projekt lze podpořit finančním příspěvkem na účet programu Kmotrovství. Nebo můžete snadněji přispět zasláním jedné třicetikorunové „esémesky“ ve tvaru DMS PROTIBET, Tibeťané obdrží 28,50 Kč. Také lze jedinou zprávou ve znění DMS ROK PROTIBET přispět hned dvanáctkrát – každý měsíc jednou.

V našem internetovém obchůdku najdete mnoho věcí odkoupených od Tibeťanů nebo vyrobených v námi podporovaných dílnách. Určitě udělají radost Vám i Vašim blízkým.

Vietnam na kole: troubící vozidla, litry točeného piva a nejlepší káva na světě

Tak jsme se dočkali, laoská víza vypršela a my můžeme překročit
hranici do jiného světa. Jsem nadšená, kolem silnice je na co koukat. Domy.
Po měsíci jízdy kolem bambusových chýší je člověk nadšen i z
obyčejných domů.

Dobré ráno, Vietname!

Tak jsme se dočkali, laoská víza vypršela a my můžeme překročit hranici do jiného světa. Jsem nadšená, kolem silnice je na co koukat. Domy. Po měsíci jízdy kolem bambusových chýší je člověk nadšen i z obyčejných domů. A ty vietnamské jsou vážně hezké, částečně prorostlé dekorativními pokroucenými stromy a jinou zelení. A před domy zahrádka, věc dlouho neviděná.

Jenže pozor na přílišné kochání, neboť na silnici je překvapivý provoz, jehož účastníci nenechávají nic náhodě a intenzivně troubí. Pardon, uhýbám z prostředku vozovky a disciplinovaně kopíruji krajnici. Jenže Vietnamci troubí dál. Zanedlouho zjišťuji, že klakson je zkrátka nejdůležitější součástí vozidla. Není problém jet bez plynu, spojky, světla či sedla, ale bez klaksonu ani metr. Brzdy? Koloniální přežitek.



Po třech dnech mě při každém zatroubení začíná škubat levé ucho a tikat pravé oko a ubohý spolujezdec je na tom ještě o stupeň hůř. Začíná být agresivní a na každé druhé troubící vozidlo (tj průměrně 3× za minutu) ukazuje prostředníček. Coby odpůrce vulgárních gest a hlasitých verbálních projevů tento enthusiasmus nesdílím a tiše čekám, kdy mu banda místních řidičů rozbije ústa. Jenže oni stejně nevědí, co ten vztyčený prst znamená, takže vesele troubí dál. A ještě se u toho smějí. Bod pro Vietnam.

Nejlepší káva na světě a džbánek točeného pivka

Je jeden způsob, jak se dá na hrůzy silnic zapomenout. Usednout na kávu. Vietnamská překapávaná káva je tou nejchutnější a nejvoňavější kávou na světě. S kapkou kondenzovaného mléka a dvěma kostkami ledu vytváří neskutečně lahodnou kombinaci. Mám plán pro příští život – budu vietnamským kavárenským povalečem. Je ještě jeden způsob, jak si z klaksonů přestat dělat hlavu. Najít ve městě podnik s nápisem „Bia Hoi“, objednat si džbánek točeného tankového piva (2 litry za 20 Kč) a pak to párkrát otočit. Plán pro přespříští život – budu vietnamským hospodským povalečem.

Vietnam je po všech stránkách návrat k dobrotám, po měsíci v Laosu se skoro neodvažuji sníst nudlovou polévku. Jenže tady je vážně dobrá a neplavou v ní slepičí hřebínky. A k rýži se servíruje kus dobrého masa, tofu a zelenina. Jenže bacha, jsi-li bledá tvář, mají pro tebe dvojnásobek až trojnásobek běžné ceny. Smažené vajíčko za tři pětky? Žádný problém, jsi z Evropy, máš na to. Syčáci! A tak obrněni trpělivostí (mojí) a vyzbrojeni nadávkami (přítelovými) obcházíme jídelny, bagetárny, krámy tak dlouho, dokud nenarazíme na někoho, kdo nás nenatáhne anebo natáhne v únosné míře.



Blízká setkání se zelenými mužíky

Jako tradičně vyrážíme vstříc divočině a minimálnímu provozu. Tentokrát to bude rovinatá oblast poblíž hranice s Kambodžou. Fotím vypálená pepřoviště, když tu se u mého bicyklu zastavuje tříčlenné motorkářské komando a naznačuje, že dál pokračovat nesmíme. Pánové jsou v pantomimě zdatnější než drtivá většina obyvatel Vietnamu, o to krutější je tvářit se, že nerozumíme a pokračovat v započaté cestě. O pár kilometrů dál jsme zastaveni znovu, tentokrát u cedule „Frontier Area“ (20 km vzdušnou čarou od hranice), kromě onoho motorkářského gangu přibíhá pár zelených mužíků (Vietnamci v zelených policejních uniformách různého odstínu a střihu). Nejsou ozbrojeni, a tak mi ani nevadí, že se partner začíná hádat. Ukazujeme pasy a do nekonečna vysvětlujeme, že nehodláme ilegálně překročit vietnamsko-kambodžské hranice, že pouze volíme méně frekventovanou trasu, která jak na potvoru hranice kopíruje. Samozřejmě v uctivé vzdálenosti.

Telefonuje se na desítky míst, občas nám do ruky přistane mobil a na druhé straně se ozývá rádoby angličtina, a tak desetkrát opakujeme odpověď na otázku „Where are you from?“ k tomu padá tma a situace se zdá být čím dál víc bezútěšná. Do komedie je zatažen i právě projíždějící manažer gumovníkové fabriky, umí pár slov anglicky a dostává bojový úkol: Naložit nás na korbu (i ve Vietnamu se zřídka kdy stane, že auto nemá korbu), odvézt k sobě domů, nakrmit, uložit ke spánku, ráno vzbudit, nakrmit a poslat na hlavní vnitrozemní dálnici.



Ráno míříme do pohraničí jinou trasou. Tentokrát mineme ceduli „Frontier Area“ bez ztráty kytičky, času a rychlosti. Krajina je liduprázdná a nádherná, kávové a pepřové plantáže střídá vzrostlý listnatý les, předzvěst národního parku Yok Don. Už se skoro radujeme a těšíme na kafe v blízké vesnici, když tu je před námi další zelený mužík. A kdyby jeden, za chvíli jich tu máme deset. Takže znovu a lépe: ukazujeme pasy, telefonujeme, kreslíme trasu, telefonujeme, přísaháme, že do Kambodži nechceme, telefonujeme, dozvídáme se, že „bitch is broken“ rozuměj: „most je zbořený“, telefonujeme, vysvětlujeme že přes bridge ani přes bitch do Kambodži nejedeme, telefonujeme… Po hodině jeden ze zelených mužíků rezignuje a mávne zelenou končetinou konečně tím správným směrem. Nevěříme svým uším a očím, objímáme onoho oficíra, v úžase nasedáme na kola a pokračujeme. Dalších 30 km mě děsí každá zelená barva lakem na projíždějícím motocyklu počínaje a stromy na obzoru konče. Jedeme pohraniční plackou, provoz je minimální, osídlení žádné, kolem jen listnatý les a k tomu hřejivý pocit vítězství nad přesilou zelených mužíků.

Tento článek je třetím dílem seriálu Jihovýchodní Asií na kole.

Navštivte s Dominikou Thajsko nebo Laos na kole.

Nový ráfek? Jedině ze Saigonu

Nic netrvá věčně, ani ráfek mého zadního kola. Proč jsem ho jen nevyměnila v teple domova? Jenže pozdě bycha i ráfek honiti. Schází 200 km do Saigonu, vypojuji zadní brzdu, odlehčuji, jak se dá, a modlím se, aby prasklina pár dnů vydržela. Oprava ve vesnicích a malých městech je nereálná a představa stopování se dvěma koly nás vůbec netěší. Bez dechu dojíždíme do města strýčka Ho, kde začíná několikadenní peripetie se sháněním správného typu. Mezi třemi miliony motorek křižujeme z jednoho cykloshopu do druhého, z jednoho krámu s hromadou těžko probratelného cyklomateriálu ke třetímu, čtvrtému, desátému a nic. Ho Chi Minhovi vnuci neznají ráfky s dvaatřiceti dírkami. Spásu přináší až cykloshop Le Hoang Pro Bike. Prasklý ráfek vyměněn, dráty přemotány, kolo vycentrováno, brzdy seštelovány a to vše za rekordních 50 minut. Zbývají dva dny na prohlídku krás Saigonu, odpočinek a posledních pár džbánků Bia Hoi. Vietnamská víza končí a Kambodža volá.




Můj vietnamský cyklotip

Z Hoi An do Plei Canu po Ho Chi Minh Highway,což je 190 km. Nadmořská výška je mezi 30 – 1137 m.n.m., nastoupáno a naklesáno kolem 4000 výškových metrů. Slušný asfalt. 2,5 dne pohodové jízdy.

Recenze: Noví turističtí průvodci od m-ARK

V těchto dnech vychází nová edice turistických průvodců
„Look at it!“ Ty jsou zaměřeny na oblast
Olomouce, Jeseníků a střední Moravy.

V těchto dnech vychází nová edice turistických průvodců „Look at it!“ Ty jsou zaměřeny na oblast Olomouce, Jeseníků a střední Moravy.


Koncepce těchto průvodců spočívá ve vizuální prezentaci oblastí, formou více než osmdesáti velmi povedených fotografií, doplněné o česko-anglické texty.

V dnešní době už není problém během pár minut na Internetu najít jak se kam dostat, kde parkovat, jíst nebo bydlet. Inspirativně zpracovaných tipů na výlety, ale není nikdy dost. A přesně proto nás v redakci hezky zpracované brožury, doplněné dokonce i o jednoduché mapky, zaujaly.

Zvlášť, když zrovna Olomouc máme v plánu příští měsíc navštívit, že?

Všechen materiál pochází z autorské dílny m-ARK. V současné době agentura pracuje mimo jiné na přípravě dalších turistických průvodců, kteří budou zaměřeni na regiony Valašska, Slovácka a jižní Moravy.

Průvodci budou od 11.4. k dostání v distribuční síti, která zahrnuje trafiky, hotely, benzínové stanice a informační centra. Cena jednoho průvodce je stanovena na 55,– Kč.

10 důvodů, proč není Austrálie rájem na zemi

Krásná příroda, jedny z nejhezčích pláží světa, přátelští
lidé, téměř ráj na zemi. Tak si mnoho z nás Austrálii představuje.
Avšak realita může být malinko jiná. O těch stinných stránkách se
totiž na internetu většinou nemluví.

Krásná příroda, jedny z nejhezčích pláží světa, přátelští lidé, téměř ráj na zemi. Tak si mnoho z nás Austrálii představuje. Avšak realita může být malinko jiná. O těch stinných stránkách se totiž na internetu většinou nemluví. Mnoho Čechů má na očích růžové brýle a svému okolí vyhrožuje slovy: „Stěhuju se do Austrálie.“


Než se ale opravdu rozhodnete prodat dům, sbalit svých pár švestek a přestěhovat se na druhý konec světa, zkuste nejprve zjistit, jaká Austrálie skutečně je. Oproti všem ostatním, kteří zemi klokanů jen chválí, přinášíme desatero negativ, s nimiž se budoucí Australan musí smířit.

1. Extrémně pomalý internet

Patříte-li k notorickým počítačovým závislákům, pak v Austrálii spokojeni nebudete. Internet je v celé zemi extrémně pomalý, protože do Austrálie vedou údajně jen dva optické kabely. Většina země je pokryta pouze vzdušným signálem, který ovšem rychlost internetu značně zpomaluje. Stahování filmů nebo hraní online her je, až na několik šťastných ulic v Sydney, téměř nemožné. Ve vnitrozemí dokonce chybí i signál mobilních operátorů, takže si prostě ani nezavoláte. Velký problém se spojením má třeba město Alice Springs, které leží uprostřed pouště.


2. Jedna z nejdražších zemí světa

Pokud se chystáte na studijní pobyt do Austrálie, berte v potaz, že z anglicky mluvících zemí je Austrálie tou nejdražší variantou. Loni byla dokonce Sydney vyhlášena jako celkově třetí nejdražší město světa. Například ve třetím největším Australském městě Brisbane, pronájem bytu 2+1 stojí týdně okolo 12 000 Kč bez služeb. Za litr balené vody dáte kolem stovky, za běžnou večeři pro jednu osobu pak od 500 Kč výš, nebudete-li se stravovat nijak luxusně. A pro kuřáky špatná zpráva – cigarety jsou zde jednoznačně nejdražší na světě – kolem 400 Kč za krabičku.


3. Krize na trhu práce

Vzhledem k vyšším cenám by se dalo očekávat, že budou také vyšší sazby v zaměstnání a na nejrůznějších brigádách. A ano, jsou. Ovšem vzhledem k právě probíhající krizi na trhu práce, je poměrně obtížné získat uplatnění. A je zcela jedno, zda máte v kapse univerzitní diplom a mluvíte několika jazyky. Práce zkrátka moc není. Na druhou stranu, pokud se člověk neštítí pracovat rukama, může si coby uklízečka, barman nebo třeba prodejce novin, přijít na velice slušné peníze, až 800 Kč na hodinu. Ovšem pracovní směny bývají u těchto povolání výrazně kratší.

4. Nepochopitelný rasismus

Konec povídaček o tom, že Australané mají srdce na dlani a vítají každého mezinárodního studenta či přistěhovalce s otevřenou náručí. Vzhledem k akutnímu nedostatku práce se na cizince nikdo z místních nekouká příliš dobře. Rasismus zde sice většinou zůstává spíše v rovině vtípků a dobírání si cizinců. „Nepřibrala jsi dneska, jsi nějaká tlustější?“ nebo „Ty pořád nosíš to stejný tričko. Ale chápu, jsi z té chudé země, kde na nové nemáte.“ A podobné věty patří k tamní dobré zábavě.

Smutným a neopomenutelným faktem jsou však poměrně časté vraždy zahraničních studentů. Ve dvoumilionovém městě Brisbane byly za poslední čtyři měsíce zabiti čtyři studenti z Asie a Evropy. Oběťmi jsou většinou drobné dívky. Za loňský rok bylo obětí 13.


5. Vítejte v Asii

Tento bod není považován za negativní, ale spíše překvapivou skutečnost. Již zmiňované město Brisbane má zhruba čtyřicet procent obyvatel asijského původu. Jedná se většinou o studenty nebo zaměstnance na pracovních stážích. Pokud rádi poznáváte nové kultury, jistě oceníte, že téměř polovina restaurací je korejsko-japonská.

6. Za nedopalek cigarety pokuta 200AUD

Pokud patříte mezi kuřáky, budete zřejmě překvapeni restrikcemi, které proti kouření tamní vláda vede. Nekuřácké restaurace a bary jsou standardem stejně jako třeba v USA nebo většině evropských zemích. Avšak v Austrálii naleznete i nekuřácké ulice. Pokud si na takové ulici dopřejete cigaretu, čeká Vás pokuta od 200 australských dollarů výš. A stejná sazba je v případě, že kdekoli ve městě odhodíte nedopalek z cigarety na zem či na kanál. A věřte, že díky bezpečnostním kamerám a množství policistů v ulicích, opravdu neuniknete.


Podobně existují také ulice, na nichž si smíte dát drink (např. před bottle shopem) a ulice, kde nesmíte s alkoholickým nápojem v ruce ani stát.

7. Sušení prádla může být problém

O krásném australském počasí není pochyb. Proto je zcela logické, že každé oblečení musí na slunci v Austrálii rychle uschnout. Ale ejhle – nikde viset prádlo neuvidíte. Z etického důvodu je to totiž zakázané a obyvatelé jsou povinni sušit doma v sušičkách. Visící spodní prádlo na balkonech zkrátka místní obyvatele pohoršuje.

8. Víc reklam než filmů

Jakožto filmový fanoušek budete zřejmě trpět. Když pomineme skutečnost, že díky pomalému internetu je prakticky nesmyslné, si filmy stahovat (ať už legálně či nelegálně), v televizi na Vás čeká téměř více reklam než filmů. Bezplatných kanálů najdete hodně, avšak připravte se na to, že každých pět až deset minut bude film přerušen zhruba pětiminutovou reklamou. Nejlepší variantou je zkrátka chodit do kina nebo si kupovat dvd. Ovšem počítejte s tím, že na australský trh se americké filmy dostávají s výrazným zpožděním. A jejich výběr je velmi omezen.

9. Feminismus

Moc se o tom nemluví, ale pokud v Austrálii nějaký čas žijete, je vám to jasné. V současné době probíhá silná vlna feminismu. Mnoho žen zastává manažerské funkce, zatímco pánové se starají o potomky doma. V souvislosti s tímto trendem také roste průměrný věk prvorodiček, například je zcela běžné mít své první dítě až kolem čtyřicítky. Moderní medicína si s tím umí poradit a Australanky toho velmi rády využívají. Umělá oplodnění jsou zde velmi častá.

10. Byrokracie

Problémy s laxními úřady a nepřehlednou byrokracií jsou snad všude, Austrálií nevyjímaje. Ovšem zde se občas dostanete do kuriózních situací. Zkuste si představit, že bydlíte v pronajatém bytě, kde nejdou zamykat dveře od bytu. A protože dle smlouvy smí opravu objednat a nechat provést pouze majitel bytu, žádáte opravu a čekáte na ni pět měsíců. Mezitím pochopitelně spíte v nezamčeném bytě, protože „nikdo s n´tím nemůže dříve nic udělat“. A podobných situací, kdy se na jednoduchou věc, čeká neúměrně dlouho, jsou v Austrálii mraky.


Závěrem by se slušelo říci, že Austrálie i přes mnoho nevýhod, je krásná země. A pokud si tam najdete práci a přátele, opravdu hezky a pohodlně se tam žije. Na přísné předpisy a drobnosti jako je třeba pár měsíců nezamčený byt, se zvyknout dá. Ale přece jenom, než tam odcestujete, je dobré vědět i o těch stinných stránkách. Ten šok z nedokonalého ráje bude potom menší!

Vyrazit na Srí Lanku nebo na Bali?

Dovolená na Bali je mnohými Čechy považována za luxus. Krásné pláže,
příjemné tropické počasí, kvalitní hotely a příjemní místní
obyvatelé – tak si to snad každý z nás představuje. A není
daleko od pravdy. Avšak, srovnáme-li turisticky preferované Bali
s ostrovním státem Srí Lankou v následujících pěti bodech,
budeme patrně překvapeni. Kam se vydáte na exotickou dovolenou vy?

Dovolená na Bali je mnohými Čechy považována za luxus. Krásné pláže, příjemné tropické počasí, kvalitní hotely a příjemní místní obyvatelé – tak si to snad každý z nás představuje. A není daleko od pravdy. Avšak, srovnáme-li turisticky preferované Bali s ostrovním státem Srí Lankou v následujících pěti bodech, budeme patrně překvapeni. Kam se vydáte na exotickou dovolenou vy?


Na Srí Lanku za polovic

V době ekonomické krize každý počítá, co si může dovolit a kde se dá něco málo ušetřit. Pochopitelně dovolená je jednou z položek, na které lidé šetří v první řadě. Přece jen, není třeba jezdit na druhý konec světa, když chceme teplo a moře. A mnoho z nás se spokojí s průměrným hotelem namísto luxusní „pětihvězdy“.

Snaha ušetřit na dovolené však začíná už v momentě, kdy vybíráme město, kam vyrazit. A právě v tomto ohledu lze jednoznačně považovat Srí Lanku za vítěze tohoto pomyslného souboje. Zpáteční letenky na Srí Lanku lze sehnat v cenách kolem patnácti tisíc korun za osobu. Cena samostatné zpáteční letenky na Bali bývá mnohdy i dvojnásobná, protože, pochopitelně, ostrov Bali leží výrazně dál – až pod rovníkem. Pokud jde o ceny cestovních kanceláří za kompletní zájezdy, lze i zde mluvit o výrazném cenovém rozdílu. Samotná doprava však není zdaleka jediný výdaj na dovolenou. I hotely jsou na Bali poměrně dražší.

Na druhou stranu, obě země jsou poměrně levné, pokud jde o běžné denní nákupy, restaurace a vnitrostátní cestování. Večeře v restauraci v obou státech vyjde kolem stokoruny na osobu, nealkoholické nápoje stojí doslova pár korun. Alkohol je na Srí Lance dražší, neboť jeho konzumaci chce vláda vysokými cenami regulovat. Jedná se totiž především o muslimskou zemi. Obecně lze tedy říci, že průměrná dovolená na deset dnů na Srí Lance stojí se vším všudy kolem dvaceti až pětadvaceti tisíc korun na osobu. Na Bali za průměrnou desetidenní dovolenou dáte čtyřiceti tisíc korun.



Méně je někdy více aneb turisty prolezlé Bali

Pokud nepatříte mezi pohodlné cestovatele ve věkové kategorii 60+, neplánujete sedět na hotelu a koupat se v přilehlém bazénku, pak pravděpodobně oceníte kouzlo nedotčené přírody a klasického životního stylu Srí Lanky. Tam totiž, na rozdíl od turisty prolezlého Bali, snadno narazíte na vesnice, kde se žije velmi tradičně. Můžete se vydat například do přístavu a na vlastní oči se přesvědčit, jak se zpracovávají ryby, které se následně rozváží v konzervách do celého světa. Můžete nahlédnout na rýžová pole, do řeznického stánku, kde vedle živých kuřat máte hned i ta zabitá a připravená do kuchyně. Místní lidé jsou velice ochotní a vstřícní, takže se bez sebemenších problémů dostanete prakticky všude. A většinou bez jakékoli úplaty. Je to díky mentalitě tamních lidé, kteří jsou velice otevření a vstřícní vůči cizincům. A také díky tomu, že zde turistický ruch není v takové (otravné) míře, jako je tomu na Bali.

Bali je jedna velká turistická show. Je krásné, že cokoli chcete vidět, navštívit můžete. Avšak je třeba za to zaplatit a zařadit se do některé z turistických skupinek. Jízda na slonu, krmení slonů, focení s medvědem a mnoho dalších atrakcí je zde k dispozici. Avšak vše zavání jednoznačným byznysem a snahou vydělat na bohatých turistech, co se dá. Jednoduše řečeno, kdo nemá rád turisticky rušná místa a dává přednost originálním a cestovním ruchem nedeformovaným místům, pak ať jede raději na Srí Lanku. Tak třeba za celý den turistu ani nepotkáte.

Panenská příroda Srí Lanky


Milovníci přírody chtějí vidět čisté pláže, civilizací nedotčenou přírodu a zvířata ve svém domovském prostředí. A i v tomto případě je třeba opět vyzdvihnout, turisticky poněkud opomíjenou, Srí Lanku. Pláže zde jsou v průměru výrazně čistší, než na Bali, kde vlivem turistů i na těch nejhezčích plážích jako je Sanur či Kuta, sem tam nějaký ten nepořádek zahlédnete. A pokud nejde přímo o odpadky, je třeba podotknout, že mnoho pláží na Bali je těsně u pobřeží zaplněno řasami.

Pokud jde o zvířata, na Srí Lance žije ve volné přírodě nejvíce leopardů na světě. A při průjezdu divočinou je snadno spatříte i z jeepu. Podobně je tomu třeba se slony, kterých je všude plno. Oproti tomu na Bali zase s pravidelností potkáváte volně živící malé opičky. Slony však zde mají spíše jako lákadlo na turisty.

Rozdílný přístup místních obyvatel k turistům

Každý turista jistě ocení, když se k němu místní obyvatelé chovají přátelsky a s úctou. Ne, že by v některé z porovnávaných zemí panoval rasismus nebo dokonce odporu vůči cizincům, to naštěstí ne. Přece jen cizinci představují v obou případech jistý přísun financí. Avšak v turisticky rušnější oblasti ostrova Bali velmi tvrdě platí, že kdo platí víc, má právo. „Tady je všechno o úplatkách. Ti, co se sem přistěhovali třeba z Evropy, nestačí žasnout. Například pokuty za špatnou jízdu po silnici odhadují policisté podle toho, jak drahým autem jedete a zda jste místní nebo cizinec. Prakticky kdykoli cizince kontroluje policista, očekává, že dostane nějaké peníze. Jinak Vás nenechá jít. Jednání na úřadech je zde zdlouhavé, a i tak musíte každému dávat nějaké peníze bokem, aby se na vaši žádost vůbec podíval. Turistů se pak týká problém úplatků v situaci, kdy potřebují lékařskou péči. Pokud nezaplatíte hodně a předem, nemusí Vás ošetřit nebo se o Vás postarají velmi nekvalitně,“ popisuje vlastní zkušenost pětadvacetiletá Hanka, která na Bali jakožto turistická průvodkyně působí již druhým rokem. Oproti tomu na Srí Lance moc peněz a bohatství turistů až takovou roli nehraje. „Za příplatek máte lepší službu, což je pochopitelné. Ale vyloženě uplácení tu moc nefunguje,“ vysvětluje Nishan Fernando, provozovatel hotelu v Negombu.



Doba trvání cesty na Bali a na Srí Lanku

Posledním bodem, v němž lehce válcuje Srí Lanka Bali, je délka letu. Pro někoho záležitost méně podstatná, avšak ti, kteří cestují často, jistě preferují kvalitu dosažitelnou za přiměřený čas. Na Srí Lanku se létá většinou kolem třinácti hodin s jedním přestupem (v Istanbulu, Dubaii apod.).

Lety na Bali trvají kolem třiadvaceti hodin. Nejlepší variantou je letět s jedním mezipřistáním v jihokorejském Soulu. Tamní letiště je totiž považováno za druhé nejlepší letiště světa a pro cestující je k dispozici například bazén, sprcha či masáže přímo v areálu letiště. Případně, pokud to časová prodleva mezi lety dovolí, je možné snadno vyrazit přímo do ulic a prohlédnout si městu. S Koreou totiž nemáme vízovou povinnost, resp. dostanete víza bezplatně přímo na letišti.


Kam tedy za exotikou?

Obě země jsou nádherné a beze sporu stojí za zhlédnutí. Cílem toho článku je však upozornit na to, že obecně tolik propagovaný ostrov Bali, který podle Čechů platí za jednu z nejluxusnějších dovolených, není o nic lepší, než levnější a, pokud jde o přírodu, tak i čistší varianta v podobě ostrova Srí Lanky.

Slunovrat – Oslavy probuzení léta v dobách dávno minulých

Šestý ročník Festivalu živého pravěku v experimentálně
archeologickém centru Křivolík, poblíž České Třebové, se letos bude
odehrávat o víkendu 21. – 22. června 2014. Tématem letošního
festivalu je oslava letního slunovratu.

Šestý ročník Festivalu živého pravěku v experimentálně archeologickém centru Křivolík, poblíž České Třebové, se letos bude odehrávat o víkendu 21. – 22. června. Tématem letošního festivalu je oslava letního slunovratu. Návštěvníci mohou shlédnout oživlou pravěkou osadu v plném proudu příprav na tuto slávu. Budou moci ochutnat speciality historické kuchyně, prohlédnout si výrobu textilu, uvidí postup stavby doškových střech a několik výjevů ze života našich předků.


Na výletě do pravěku, který na konci června společně podnikneme, se ocitneme v osadě, jejíž obyvatelé se právě chystají slavit příchod léta Slunovrat. Přicházejí i zástupci dalších kmenů, aby uctili bohy a utužili přátelské vztahy. Návštěvníkům ukážeme, jak se dá jednoduše vyrobit sýr a jak krásně voní chlebové placky přímo z pece. Léto budeme vítat věnečky z kvítí, tancem dívek, bojem chlapců a dobrým jídlem a pitím. Pro děti jsou připravené drobné dílny a programy. Akce je nezisková a vstupné dobrovolné.

S šestým ročníkem festivalu bude jistě mnoho k vidění. Nepůjde jen o nové stavby, kterých v EAC Křivolík od loňska vyrostlo hned několik. Připravujeme nové edukativní dílny pro mládež a samozřejmě ukážeme několik nových řemesel a každodenních činností, kterým se věnovali naši předkové a které se dnes už vytrácí. Celá akce je zamýšlena jako zábava a uvolnění pro celou rodinu a širokou veřejnost. Dva dny živé prezentace dávné historie uprostřed nádherných lesů a údolí nedaleko České Třebové.



Laos na kole: prázdné silnice, lenošní Laosané a hektolitry nudlové polévky

Šest týdnů v Thajsku uteklo jako duše po projetí prvních
asijských křovin. Je čas na něco nového, čas přejet první hranice. Laos
se blíží, očekávání a zvědavost roste. Jaká bude země úsměvů,
bambusových chýší a nikam nespěchajících lidí, o které tolik
cestovatelů básní?

Šest týdnů v Thajsku uteklo jako duše po projetí prvních asijských křovin. Je čas na něco nového, čas přejet první hranice. Laos se blíží, očekávání a zvědavost roste. Jaká bude země úsměvů, bambusových chýší a nikam nespěchajících lidí, o které tolik cestovatelů básní?



Překročení Mekongu na thajsko-laoské hranici

První laoská peripetie přichází již na hraničním přechodu mezi Chiang Khong a Huai Xai. Míjíme starý hraniční přechod s přívozem přes Mekong, který sice funguje, ale nejsou zde imigrační úředníci. Jakožto cizinci máme smůlu, na přívoz nás bez razítka v pase nepustí. Jedeme tedy 10 km ke Čtvrtému mostu thajsko-laoského přátelství, kde sice razítko obdržíme, ale pro změnu nemůžeme na kole překonat 200 metrů betonu nad Mekongem. Proč? Král tak rozhodl a strážci mostu jsou neústupní. Nabízí se možnost jet s razítkem v pase zpět k přívozu, přejet na laoskou stranu, jet 10 km k druhému konci mostu pro laoský štempl a 10 km zpátky k přívozu, odkud nám nazítří vyplouvá loďka do Pak Bengu. Zkoušíme se hádat, navrhujeme, že si domluvíme korbu, co nám kola převeze, ale celníci jsou neoblomní. Zbývá poslední varianta: naložit kola do busu a za nehorázný poplatek (desetkrát vyšší než cena přívozu) přejet dvě stě metrů nad řekou tímto potupným způsobem. Lenost vítězí, skláníme hlavy, sundáváme brašny a vezeme se do Laosu.

Tento článek je druhým dílem seriálu Jihovýchodní Asií na kole.

Navštivte s Dominikou Thajsko na kole.

Lenošení na Mekongu a první „Sabajdííí“

Jedna z věcí, kterou chci v Laosu absolvovat je plavba po Mekongu. Bručení drahé polovičky mě překvapuje, vždyť to není žádný velký sportovec. Ale když ráno sedíme pohodlně usazeni v autosedačkách, bahnitý veletok šplouchá, kola se vezou na střeše kocábky a my degustujeme Lao Beer a laoské bagety, přechází bručení ve spokojené mručení. V Pak Bengu opouštíme posádku pokračující do Luang Prabang a vrháme se vstříc laoským dobrodružstvím. První kilometry slavíme lepením dvojího defektu za asistence zvědavých dětiček všech věkových kategorií. Děti jsou všude a hrozně rády křičí, každý průjezd bambusovou vesnicí doprovází stovky výkřiků „Sabajdííí“. Jsem nadšena, takhle mě ještě nikde nevítali. Přemýšlím, kdy nadšení opadne a správně tuším, že brzy.



I cyklistický ráj má své mouchy

Laos oplývá relativně malým vozovým parkem a vydáte-li se mimo hlavní tahy, jistota, že na vozovce budete sami, je téměř stoprocentní. Znovu přicházíme na chuť rozbitému asfaltu a šotolině a radost nekazí ani absence thajských pouličních jídelen a klesající venkovní teplota. Alespoň přes den. Po nocích klepeme kosu v pozemcích buddhistických chrámech a v brzkých ranních hodinách, vyprovázeni bušením do gongů, teskníme po zimních rukavicích. Nejedno ráno trávíme ohříváním zmrzlých končetin před chýšemi pohostinných domorodců. Chýše jsou stejně jako náš stan nezateplené, a tak u ohně nejsme sami, alespoň si pokecáme. Už umíme zakřičet „Sabajdí“ a víc není potřeba.

Když přijde hlad, nejezte vejce

Týden jízdy po laoském severu přináší otužení, ale i lehké hladovění. Pohled na bambusové chýše a ušmudlané polonahé děti začíná ztrácet své romantické kouzlo, v bříšku kručí a chuťové buňky se děsí dalšího talíře nudlové polévky. Nudlová polévka dle šéfkuchařů laoského venkova skrývá nejrůznější zvířecí i jiné těžko identifikovatelné součástky. Co by zhýčkaný Evropan, doporučuji konzumovat se zavřenýma očima. Slabším povahám radím zůstat na banánech, které jsou při troše štěstí k sehnání každých padesát kilometrů, smíchané se zahuštěným mlékem (k sehnání každých dvacet kilometrů) poskytnou dost energie i pro strmé laoské kopce. A nezvedá se po nich žaludek. Hlavně neexperimentujte s vejci tvářícími se, jako by byly uvařeny na tvrdo. S velkou pravděpodobností z nich vyteče neskutečně smrdutá černá hmota. Laosané totiž s oblibou zakopávají slepičí vejce do země a po několika letech vyčkávání je servírují jako výtečnou lahůdku.



Koloniální oáza Luang Prabang a pálenka Lao Lao

Banánová dieta nás žene rychle kupředu až k branám Luang Prabangu. Dříve hlavní město Laosu pyšnící se starými buddhistickými chrámy a přívětivou koloniální architekturou otvírá konejšivou náruč civilizace. Nic proti bambusovým chýším, nudlovým polévkám a stloukané rýži, ale kuřecí bagety v Luang Prabang jsou samy o sobě důvodem k několikadennímu odložení bicyklu. Pětidenní oraz ospravedlňujeme vyřizováním vietnamských víz, na způsob Křováků plníme žaludky do zásoby, testujeme rýžovou pálenku Lao Lao (vřele doporučuji zejména v kombinaci s mangovým koktejlem) a sbíráme síly vyrazit dál.

Thakek loop, krasojízda laoským krasem

Čím dál na jih, tím více přibývá civilizace. Jízda po hlavních silnicích dokazuje, že Laos je pro cyklistu skutečně země zaslíbená. Cesty slušné, provoz minimální, jen ta černá vajíčka straší všude. Zase jsme se nachytali. Odpočinková etapa podél Mekongu zpočátku těší zmožená lýtka, jenže třetí den na rovině působí již značně monotematicky. Nejvyšší čas udělat odbočku do hor a projet si Takhek loop. Čtyři sta padesát kilometrů dlouhá trasa vede pohádkovou krajinou kolmých vápencových stěn a krasových jeskyní, máme v plánu projet tu hezčí část. Zadaří se, ale trochu jinak, než si představujeme. Drahá polovička kolabuje pod dojmy z nudlové polévky s kohoutími hřebínky a já odchytávám první kolemjedoucí vozidlo. Pantomimou předvádím aktuální stav a projevy partnerovy trávící a vylučovací soustavy, majitelé automobilu s korbou a dalších asi 10 zúčastněných patřičně oceňují herecký výkon a odváží umělce o 150 km dál do Takheku, kde se chorý zavírá na záchod a já si otvírám Lao Beer. Zbytek laoské krasojízdy se odehrává ve znamení rozryté silnice, strachu z nudlových polévek a těšení se do Vietnamu.



Můj cyklotyp:

Nová cesta z Luang Prabang do Kasi

Délka 130 km, nadmořská výška 300 – 1930 m.n.m., nastoupáno a naklesáno téměř 5000 výškových metrů. Šotolina připravená k asfaltování, zbrusu nový asfalt, půdní sesuvy a nedodělané úseky díky nimž na cestě nejezdí téměř žádná auta (únor 2014). 2 dny pohodové jízdy.

Část Takhek Loop: Vieng Khan – Na Hin – Lak Sao – Nakai – Takhek

Délka 270 km, nadmořská výška 150 – 900 m.n.m., nastoupáno a naklesáno kolem 4000 výškových metrů . Šotolina a asfalt (občas lemováno minovým polem). 4–5 dnů jízdy. Pro milovníky podzemí stojí za to zajet si 40 km z Na Hin ke Konglor Cave (7km dlouhá jeskynní řeka, kterou lze prozkoumat z pronajaté loďky).

Sýrařem v rakouském Vorarlbersku

Jestliže máte rádi hory a dobré jídlo, ve Vorarlbersku,
nejzápadnější spolkové země Rakouska, se vám nemůže nelíbit. Během
pár dní, které jsem tu strávila, jsem si užila nejen krásné výhledy na
Alpy, ale také zjistila a vyzkoušela, jak si vyrobit sýr.

Jestliže máte rádi hory a dobré jídlo, ve Vorarlbersku, nejzápadnější spolkové země Rakouska, se vám nemůže nelíbit. Během pár dní, které jsem tu strávila, jsem si užila nejen krásné výhledy na Alpy, ale také zjistila a vyzkoušela, jak si vyrobit sýr.


Do tajů sýrového tajemství jsem „vplula“ v podniku Käsehaus Montafon, který se nachází ve zhruba čtyřtisícovém městečku Schruns, jenž leží hned u hranic se Švýcarskem ve známé lyžařské oblasti Montafon. Před pár lety zde otevřeli sýrařskou školu, ve které si za 39 euro vyrobíte vlastní sýr, vychutnáte oběd nebo večeři, a také se o lahůdkách z mléka dozvíte řadu zajímavostí.


Tak například už vím, že Bergkäse je tvrdý druh sýra, který se prodává v různých stádiích svého zrání. Skladuje se dva až tři roky, přičemž čím je starší, tím je suší a pak chutná podobně jako parmazán. Vyráběn je z bezsilážového mléka, což znamená, že krávy žerou jen čerstvou trávu. Další lahůdkou, kterou ve Vorarlbersku běžně dostanete, je také SuraKees neboli kyselý sýr. Ten zraje zhruba 10 měsíců a to zvenku dovnitř, tudíž je uprostřed tvarohový. Je oblíbený především u sportovců, protože má pouze 2 % tuku.

Sýr a zástěra jako suvenýr

Dost už ale bylo teorie, hurá do praxe. V sýrařské škole jsem si během dvou hodin vyrobila ještě jiný druh sýra – měkký Frischkäse, tedy čerstvý sýr. Musím říct, že potom, co jsem oblékla bílou zástěru a uviděla všechna ta udělátka vyskládaná na stole, říkala jsem si, jaká bude výroba sýra věda, ale nakonec to zase nic tak složitého nebylo. Nejprve jsme zahřála 2 litry čerstvě nadojeného plnotučného mléka na teplotu od 32 °C do 35 °C. Pak jsem přidala bakterie mléčného kvašení. Jde o takzvanou LAB kulturu, která se vyrábí z žaludků mladých telat, která pila jen mléko a nežrala ještě trávu. Je pravda, že po této informaci mě chuť na sýr trochu přešla, ale naštěstí následovala půlhodinová pauza potřebná pro zhoustnutí mléka, takže jsem se z toho při pití dobrého rakouského vína dostala.



Hmotu, která připomínala puding, jsem potom rozkrájela dlouhým nožem na malé kostičky (čím jsou kousky menší, tím je sýr tvrdší) a zahřála na 40 °C. Pak už zbývalo jen odlít žlutou vodu – syrovátku (tam se používá při výrobě kosmetiky) – a sýr byl na světě. Respektive jak chutná, jsem ale zjistila asi až po čtyřech dnech, protože tento typ sýru je potřeba nechat uzrát. A ještě zajímavost na konec – z 2 litrů mléka vzniklo 150 g sýru, který obsahoval 40 % tuku. Takže nic dietního, ale chutnal skvěle.


Pálenka od kněze

K sýru se podává víno a také místní pálenky. Jedním z místních známých výrobců lahodného moku je dvaasedmdesátiletý farář Josef Egle.

Vitální muž přezdívaný Joe žije v sousedním městečku Gaschurn a ročně vyrobí kolem tisíce litrů nejrůznějších šnapsů, třeba z kořene hořce nebo šišek borovice limby. Jak sám říká, snaží se lidem starat nejenom o duše ale i o jejich těla.

Sýrová degustace

Při degustaci sýra se ochutnává od toho nejjemnějšího po nejvýraznější, a čím je sýr aromatičtější, tím se k tomu pijí sladší vína nebo nápoje. Nepřikusuje se chléb, ale hruška, která má zvláštní aroma a neutralizuje ústa.


Thajsko na kole: rýžoviště, převislé kopce a tekutí sloni

V prosinci 2013 jsme se spolu s přítelem vydali na
pětiměsíční cyklistickou výpravu po zemích Jihovýchodní Asie. Najeli
jsme téměř 7000 km, navštívili Thajsko, Laos, Kambodžu, Vietnam a
zase Thajsko. Užili asfaltu, šotoliny i terénních zkratek a
v dubnu se živí vrátili zpět do vlasti.

V prosinci 2013 jsme se spolu s přítelem vydali na pětiměsíční cyklistickou výpravu po zemích Jihovýchodní Asie. Do Bangkoku a zpět jsme odlétli i s našimi dvoukolými kamarády a zbytek cesty absolvovali až na malé výjimky s jejich pomocí. Najeli jsme téměř 7000 km, navštívili Thajsko, Laos, Kambodžu, Vietnam a zase Thajsko. Užili asfaltu, šotoliny i terénních zkratek a v dubnu se živí vrátili zpět do vlasti. V tomto miniseriálu se s vámi podělím o své nejen cyklistické zkušenosti a zážitky z pestrobarevného asijského světa.



V prosinci na kole? Proč ne? V Thajsku!

Druhý prosinec, to je nejvyšší čas nasednout na letadlo a nechat se přenést někam, kde málokdo tuší, co jsou zimní gumy. Tentokrát padá volba na Bangkok. Teplo tam je, lacino taky, na dobré lidi a dobré jídlo snad také narazíme a proč to tentokrát nezkusit na kole? Času máme dost na to abychom se po jihovýchodní Asii trochu projeli, a navíc ulehčíme rozpočtu za místní dopravu a nervům za nekonečné stání na stopu. Je rozhodnuto, balíme bicykly do krabic a letíme.

Na sever či na jih?

Z Bangkoku mizíme, co nám kola stačí. Zprvu mě láká odjet na jih a kouknout se na zapomenuté ostrůvky a pláže, o nichž mořemilní cestovatelé tolik básní, ale pak dám na radu zkušenějšího a poslušně namířím azimut k severu. První kilometry jsou ve znamení děsu a hrůzy na bangkokských dálnicích, které korunuje levostranný provoz. První zkušenost s asijskou dopravou a hned takhle z ostra. Nezbývá než zdrhnout do rýžových polí a doufat, že cestičky podél zavlažovacích kanálů neskončí v hladové tygří tlamě. Promotat se spletí cest a kanálů pomáhá GPS, mapy z openstreet maps kupodivu znají kdejakou ovčí stezku. Bod pro satelitní navigaci. V bývalém hlavním městě Ayutthaya slavíme královy narozeniny. V Sukothai, centru prvního thajského království, obdivujeme hromady cihel z 13. století a v Lopburi si necháváme ohlodat sedlo drzým makakem. V každém městě velebíme naše dvoukolé oře, slouží nám jako dokonalá obrana proti všudypřítomným tuktukářům (taxikářům).



Projektanti silnic, běžte raděj pěstovat rýži!

Čím dál na sever, tím méně provozu, krajina se stává hornatější, jízda příjemnější, džungle přibývá a civilizace ubývá. Nejkrásnější úseky na nás čekají v divočině thajsko-barmského pohraničí a v horských oblastech kolem města Chiang Mai. Ale zadarmo rozhodně nejsou. Thajští inženýři mají jednu velmi nepěknou vlastnost: stavějí silnice do převisu. Nad takovým sklonem zůstává rozum a kolo nejprve stát a posléze i s cyklistou padá na zad. A nedej Buddha, když skončí asfalt, pak už se poměr šlapání do pedálů a tlačení bicyklu povážlivě naklání k druhé variantě. Po několika vytlačených kopcích slibujeme absolutní věrnost asfaltu. Jenže pak se objeví lákadlo v podobě výrazné terénní zkratky v údolí řeky Kok.



Tento článek je prvním dílem seriálu Jihovýchodní Asií na kole.

Vydařený single track aneb „Kokská cyklostezka“

Trasa vedoucí kolem řeky musí vést zákonitě po rovině a kolem klikatících se meandrů a rybářských vesniček jsme ještě pořádně nejeli. Dle map odhadujeme pohodový, mírně se houpající terén s minimálním převýšením. Chyba. Kokskou cyklostezku záhy překřtím na Kokotskou. Rozbitá bahnitá cesta sice vede pár metrů od řeky, ale to jí v žádném případě nebrání, aby svým profilem připomínala záznam z EKG silně rozrušeného slona. V polovině trasy, kdy už není úniku se i cesta plná hlubokých kráterů ztrácí a zbývá úzká pěšinka obrostlá trnitým křovím, což ocením, když uhýbám dvojici členů thajského motorkářského gangu (tento gang zahrnuje asi 96,7 % thajského národa). Jinde bych si řekla, že je to v pohodě, když projede motorka, projedu i já, jenže tady platí zcela jiná pravidla. Za chvíli už tlačíme do převisu, nohy podkluzují v bahně a písku, kloužeme z kopce dolů a takhle stále dokola až do setmění. Odteď už to s asfaltem myslím opravdu vážně, dost bylo experimentů.

Kam hlavu a bicykl složit?

Rozpočet jako tradičně našponovaný, takže rozmazlování se pod střechou hotelů omezujeme na minimum a většinu nocí trávíme ve stanu. Kde ho postavit? V poli rýžovém, banánovém, třtinovém či papájovém. Záleží na tom, která plodina právě lemuje silnici. Pole jsou téměř všude a najít v nich dvakrát dva metry pro plátěný domek není problém, jenže chybí voda na umytí zaprášené a zpocené tělesné schránky. Na radu domorodkyně zkoušíme žádat o azyl v buddhistických chrámech, které jsou úplně všude. Dobrotiví mnichové poskytují kus trávníku, bezpečí a brzký ranní budíček v podobě bušení do gongů. Co si budeme namlouvat, má to své rezervy. Po týdnu nocležení v polích a chrámech postupujeme do dalšího levelu: noclehy na hřištích škol. Na večer se zde schází sportů chtivá omladina a mezi ní nechybí ani několik dospělých. Pantomimou se ptáme, zda lze na hřišti přenocovat a jsme vítáni, přesněji řečeno, nejsme vyhozeni. Bonus v podobě hadice s vodou motivuje k zahájení pravidelné školní docházky. Na seznam kurióznějších nocležišť zapisujeme uprchlický tábor Mae La a zahradu thajské armády.



Když Asie, tak se slony a tygry

Opravdu se jich prvních pár týdnů bojím. Poprvé v asijské džungli, úzká provozuprostá silnička, nikde nikdo… zdá se mi vcelku pravděpodobné, že za zatáčkou číhá tygr a čeká právě na mě. Dobrodružného setkání se vzácnou šelmou se nedočkáme, zato slonů je dostatek. Slon, thajsky Chang, je totiž nejen chobotnatec, ale i značka dobrého a silného thajského piva. Doporučují dva ze dvou členů výpravy.


Můj cyklotip

Thajsko-barmské pohraničí mezi městy Mae Sot a Mae Hong Son Délka: 380 km, nadmořská výška 108 – 861 m.n.m., nastoupáno a naklesáno přes 4000 výškových metrů, asfalt různé kvality s několika šotolinovými úseky. S plnými brašnami a pohodovým tempem 6 dnů.