Po okolí Lisabonu

Když už jsme s kamarády byli na cestě do Belému, prodloužili jsme
si náš výlet a vyrazili dál železniční tratí podél toku Tejo až
k moři do Estorilu a Cascais. Sedli jsme si na jednu z pláží a za
poslechu hudby imigrantského hráče na kytaru užívali posledních okamžiků
slunečního svitu.

RYCHLÁ REZERVACE LETU

Třetí část seriálu o Lisabonu: Lisboa – a boa vida!

Můj třetí týden v Lisabonu začal dalším stěhováním, tentokrát do čtvrti Saldanha. Můj hostitel se jmenoval Gabriel a byl to milovník koček. Jeho bydliště se nenacházelo přímo v centru, a tak jsem zase chodila pěšky, i když jsem občas v rámci úspory času jezdila metrem. Saldanha je obchodní čtvrť se snad největší koncentrací dražších obchodních domů v Lisabonu. Nedaleko leží slavný park Eduardo VII., ze kterého je pěkný pohled na Město z trochu neobvyklého úhlu.


Vědoma toho, že už za pár dní poletím zpátky do Prahy, jsem si snažila vychutnat si zdejší atmosféru co nejvíce. Moje portugalština se od prvních dnů ve městě dost zlepšila a mě komunikace v tomto jazyce začala hodně bavit. Stále jsem potkávala nové i již známé osoby. Jedna z nich mě několikrát vzala do hodiny tance – salsy nebo africké kizomby. Jindy jsem se zase šla podívat na univerzitu. S někým jiným jsme zašli do místních kaváren, které nesou jméno Pastelaria. Lisabon je jimi přímo posetý a není nic příjemnějšího, než si tam sednout, dát si minikafíčko za 0.60 – 1 EUR a tradiční zákusek Pastel de Natas. Pastel de Natas je slavný po celém Portugalsku, není drahý a jeho chuť se liší výrobce od výrobce. Jedná se o košíček z listového těsta s vanilkovou pudinkovou náplní. Existují i další speciality, ale tato jednoznačně vede, co se oblíbenosti týče.

Jeden z velkých výrobců tohoto zákusku má sídlo v Belému – trochu vzdálenější části Lisabonu, kam se nejlépe jezdí vlakem ze stanice Cais do Sodré. V Belému je toho hodně k vidění, a tak sem míří spousta turistů. Povinností je ochutnat v belémské pastelarii Pastel de Belém (prakticky to samé jako Pastel de Natas, akorát prý daleko lepší a čerstvější – pro mě to ale byl minimální rozdíl). V Belému stojí také slavný Klášter sv. Jeronýma, u kterého se nachází belémské kulturní centrum s muzeem, kde jsem navštívila výstavu současného umění. V Belému také stojí velký kamenný památník portugalských mořeplavců – Padrão dos Descobrimentos (památník objevů). Nedaleko lze navštívit Torre de Belém (belémská věž) s asi pěti patry a úzkým točitým schodištěm.


Když už jsme s kamarády byli na cestě do Belému, prodloužili jsme si náš výlet a vyrazili dál železniční tratí podél toku Tejo až k moři do Estorilu a Cascais. Sedli jsme si na jednu z pláží a za poslechu hudby imigrantského hráče na kytaru užívali posledních okamžiků slunečního svitu. Cascais je malebné turistické městečko s přístavem, které v říjnu turisty už příliš nehýří. Bylo zajímavé se tam procházet, prohlížet si všechna ta turistická lákadla a přitom ve vylidněných uličkách potkávat pouze místní.

Poslední týden v Lisabonu jsem nelenila a vydala se na další výlet do Sintry – městečka asi 40 km vzdáleného od Lisabonu. Po 40 minutách cesty vlakem jsem já a dvě švýcarské cestovatelky, které jsem v Lisabonu potkala, vystoupily na nádraží v Sintře. Sintra je také turisticky vyhlížející městečko s úzkými uličkami v centru a několika pastelariemi. Mají tu svou sladkou specialitu Travesseiro (taštička z listového těsta plněná vanilkovým krémem a obalená v cukru). Do Sintry se ale jezdí hlavně kvůli přírodě, hradům a palácům. Já jsem navštívila Parque e Palácio de Pena. Je to velký park s mnoha cestičkami, kde se každý lehce ztratí, a s Palácem de Pena uprostřed. Tento palác disponuje mnoha barvami, že by jeden řekl, že je jako z pohádky. Komu se nelení, může zajít až na nejvyšší místo parku, kde stojí kříž Cruz Alta a odkud je krásně vidět právě na palác. Vstup do parku i s návštěvou paláce stojí 8 EUR.

Během posledních dnů v Lisabonu jsem se stihla ještě jednou přestěhovat do místa nedaleko stanice metra Marquês de Pombal a slavné Avenida de Liberdade, která je posetá luxusními obchody s oblečením. Můj poslední hostitel se jmenoval Dinis a oba s jeho brazilským spolubydlícím byli moc sympatičtí.


Na poslední den mého pobytu v Lisabonu jsem zorganizovala společnou večeři s lidmi, které jsem tam potkala. Večeři předcházel místní aperitiv Ginjinha (podobný naší griotce s plody višní), který je k sehnání v lahvi v obchodech, ale tradičně se pije na ulici. Několik prodejen „panáků“ tohoto nápoje se nachází u Praça do Rossio, kde Ginjinhu rozlévají do plastikových kelímků. Kolem osmé hodiny večer se to před těmito obchůdky zaplní místními, kteří si přišli popovídat se známými nebo na aperitiv.

Jídlo v lisabonských restauracích není extrémně drahé, ale určitě se vyplatí si zajít na polední menu, které stojí od 4.50 do 8 EUR. Tímto způsobem lze ochutnat typické jídlo a neutratit majlant. Já jsem se stala velkým příznivcem polévek, které jsou v Portugalsku většinou zeleninové a hodně hutné. Člověk by skoro řekl, že to je 100% zeleninová polévka. Její cena se pohybuje od 1 do 2.50 EUR. Kdo by rád ochutnal něco opravdu speciálního, měl by navštívit Casa do Alentejo (centrum propagace kultury portugalského regionu Alentejo). Casa do Alentejo je starobylý dům s vysokými stropy a zdobením. Mají zde restauraci s barem, kde lze ochutnat různé speciality a přitom se shora dívat do ulic centra.

Z Lisabonu se mi odjíždělo s těžkým srdcem. Tento výlet se povedl nad má očekávání a vděčím za to hlavně lidem, které jsem v Portugalsku potkala, jejich přívětivosti a náruživosti jejich kultury.

RYCHLÁ REZERVACE LETU

Fagaraš – jen pro zasvěcené?

Když člověka posedne touha po dobrodružství, nedá se jí nijak
ubránit. Ona měla po maturitě a on měl napsanou disertační práci. Usadila
se u nich a nenechala je spát…

Když člověka posedne touha po dobrodružství, nedá se jí nijak ubránit. Ona měla po maturitě a on měl napsanou disertační práci. Usadila se u nich a nenechala je spát… Deset dní v transylvánském pohoří Fagaraš s jasným cílem – zdolat Moldoveanu, nejvyšší horu Rumunska. Na cestě, kde se osvědčil stan z výprodeje v Tescu, mapa okopírovaná na A4 z jakési komunistické příručky, paperbackové vydání Stockerova Draculy a rozlámaná tabulka čokolády.


Zážitky hned na kolejích

Je moc prima ležet před stanem na louce zalité sluncem, jíst sušenky a těšit se na vlak, který pojede zítra ze zastávky v Oltetu…

Člověka by málem odradily citové výlevy rodičů a jejich hrůzostrašné historky o lidožravých medvědech, nedostatek peněz a nulové zkušenosti. Jenže někde se začít musí. Do neskutečně těžkých krosen nám zřejmě skočilo kousek štístka a snad proto jsme se potkávali cestou jen s milými a příjemnými lidmi. První setkání a načerpání užitečných rad proběhlo už cestou ve vlaku. Oba spolucestující pocházeli právě ze země, kde byl cíl naší cesty. Česko-německo-anglicko-italsko-rusko-polsko-rumunská konverzace skončila hodně nad ránem, kdy už oba museli vystoupit. Načerpali jsme takovou slovní zásobu, že jsme si s ní vystačili po celý zbytek cesty, to jsme ale v tu chvíli nemohli vědět a jako oko v hlavě jsme střežili praktickou česko-rumunskou konverzaci. Hořce jsme mnohem později litovali jiné věci – rozdělili jsme se s nimi o řízek.

První dojmy byly hodně mokré, pršelo jako z konve a naše expedice bloudila kolem nádraží a hledala směnárnu. Za pár minut už jsme stáli u pokladny s květovanými penězi a kupovali jízdenku na další cestu. Trochu nás zarazila paní u pokladny, když se nám zdráhala prodat jízdenku. Při důkladném prozkoumání ve vlaku se ukázalo, že se prodávají přesně na čas a paní zřejmě nepředpokládala, že stihneme vlak jedoucí za tři minuty. Naštěstí stihli.


První setkání s domorodými domorodci

Avrig byla další zastávka při putování nahoru. Ukázala se jako velmi užitečná pro aklimatizaci a asimilaci. Nesmlouvavá rodinka nás na ulici ověšela zaručeně pravým stříbrem a přesvědčovala nás o výhodnosti obchodu. Zřejmě jsme vypadali jako velmi snadná kořist a ani nevím, jak se nám je podařilo odmítnout. Po pár hodinách prozkoumávání městečka nám začaly chybět řízky, proto jsme se vydali do místní pekárny. Milá prodavačka bohužel neměla drobné mince na vrácení, tak nám vrátila drobné karamely.

Nadšené a plné naivních plánů nás uvítal Podul Olt, odkud jsme chtěli vyrazit pěšky. Naštěstí nás skoro vecpal do auta jeden prima pán, jen co jsme vystrčili hlavu z vlaku a vůbec nic nechtěl. Byl docela upovídaný, bohužel jeho samomluva byla čistá rumunština. Bez něho bychom se ten den na vytyčený cíl cesty vůbec nedostali. Uvažovali jsme o přehodnocení sil… Vstupní brána do hor byla krásná, ne moc strmá cesta, po které chodily sem a tam krávy s oslíky. Hrdinně jsme za mírného deště postavili stan nedaleko tamějšího kláštera, dojedli poslední sladkosti (krom dvou tabulek čokolády, které jsme chtěli přivést našemu rumunskému kamarádovi) a nenechali se odradit skupinkou borců, která scházela dolů kvůli špatnému počasí.

Výše než Sněžka

Jako později každé ráno jsme vstali v osm hodin a do terénu se vyhrabali kolem desáté, někdy jedenácté. Odnášeli jsme to občas odpolední nepřízní počasí a stavěním stanu při zapadajícím slunci. Hned ráno po necelém kilometru na příjemné cestě následuje stoupání, které v tu chvíli považujeme za děsivý sráz a vytahujeme zbrusu nové trekové hole. „Sem se bál, že tahle cesta jednou skončí,“ pronesl velitel výpravy památnou větu, kterou jsme při cestě použili ještě několikrát. Výstup stál za to. Nahoře se poprvé setkáváme s bačou, poprvé se ocitáme ve výšce větší než jakou má Sněžka, poprvé zjišťujeme jak je náš stan proklatě těžký a poprvé panikaříme. Při západu slunce stavíme z posledních sil stan, zatímco naši kolegové, které jsme po cestě potkali, odpočívají už od tří, že prý ráno brzy vstávají, to je nejlepší počasí.


Vodovodní panika

Že bychom zvolili špatnou taktiku? Pomalu nám dochází voda. Jako správní amatéři zmatkujeme, že když do zítřka nenajdeme žádnou vodu, budeme se muset vrátit. Vydáváme se na průzkum a po vodě ani památky, jen vřes a borůvčí. Pár metrů pod námi se pásly ovce okolo bači. Přiřítili jsme se k němu, jako k naší jediné naději a zoufale se ptali chudou rumunskou slovní zásobou: „ Va rog, Apa?“ Pobaveně se zasmál a odvedl nás asi 500 metrů ve směru značky, kde protékal malý potok. „Mulcumesc, mulcumesc.“ Trochu nechápavě vrtěl hlavou a shovívavě se usmíval. Tyto hory jsou plné vody, jak jsme později zjistili. Místy cesta vedla přímo potokem a okolo jezer. Kdo ví, co si o nás pomyslel.

Přes hory a doly

Následující den to bylo snad naposledy, co jsme si v průběhu cesty vyčistili zuby a poté vyrazili na cestu. Sledování překonané nadmořské výšky nás po pár kilometrech omrzelo. S každým dalším vrcholem by to byl nový rekord. Pod vrcholem Suru jsme potkali skupinku fajn Čechů, kteří nás uzemnili hláškou, že v Rumunsku jsou už po čtvrté a teprve si troufli na Fagaraš. Co naplat, couvat se nám nechtělo, tak jsme celý den udrželi jejich tempo a nechali se nakazit hecováním. Po výkonu dvanácti kilometrů jsme byli docela vděční, že už je večer a zašlo slunce. Sladká nevědomost, že toto byl poslední krásný den. K večeři jsme ukuchtili špagety a bojové podmínky daly vzniknout novému receptu: slijeme slanou vodu ze špaget, přidáme pár zatím neuvařených špaget, tuk z luncheonmeatu a kousek masa. Nechutné. Podáváme ve špinavém ešusu. Po skvostné mňamce jsme se rozložili ve stanu, s úsměvem vzpomínali na obavy rodičů z medvědů a rozečetli první kapitolu Draculy. Mimochodem, člověku se snad ani nechce věřit, že jsou na horách mnohokrát horší věci než medvědi.

Kapkama se proplétám…

Ráno bylo pěkné počasí. Pomalu jsme scházeli k jezeru a pomalu se za námi plížil mrak. Vypadal fotogenicky, tak jsme si ho vyfotili. Jen co docvakla spoušť, spustila se děsivá průtrž mračen, vichr a kroupy. Než nám došlo co teď, zmateně jsme pobíhali a nacpali krosny pod pláštěnky. Nebylo kam se schovat a jediná možnost byla znovu postavit stan. Bohužel se nám to na kamenném podkladu nedařilo a při hledání vhodnějšího místa se nám povedlo ztratit hvězdici z konstrukce a dovnitř stanu nachytat pár litrů vody. Při amatérském paraglydingu s plachtou jsme zpozorovali v kopci mezi stádem ovcí baču. Zpod pláštěnky se mu zvedla ruka a vřele nám zamával. Zajímavé, co v tu chvíli člověku proběhne hlavou, ale heslem výpravy se stalo: „Ještě není tak zle, dokud mávají bačové.“ Po delším úsilí se nám podařilo najít hvězdici, postavit stan a převléct se do suchého oblečení. Na náladě nám přidal až čajík a padla na to i první tabulka čokolády. K jezeru se postupně vracelo mnoho výprav, aby se mohli usušit. Docela foukal vítr, takže se nám podařilo vyjít ještě ten den. Povedl se docela náročný výstup a ze strmé cesty před námi jsme si už nic nedělali. Trochu nás hlodaly tři věci: nevyzpytatelnost počasí, vyprávění o místě kudy zaručeně budeme muset projít – průrva Strunga Dracului a hlad. Nesmíme vzpomínat na naše řízky a bude to dobré.

Na vzdory všemu

Následující noc jsme zažili první bouři a na dalších pár nocí se její návštěva stala pravidlem. Stan jsme za silného větru přikamenovali v sedle za kamennou zídkou, ale vítr foukal stejně ze všech stran a hromy se odrážely po celém údolí. Možná se nám stan na zahradní stanování mstil za to, že jsme ho vytáhli tak daleko a celou noc ležel na nás a pršelo dovnitř malým okýnkem. Noční nečas se na něm bohužel podepsal, ráno jsme v boku našli pěknou škubu. Sbalili jsme našeho maroda a vydali se vstříc druhé nejvyšší hoře – Negoiu a obávanému Strunga Dracului. Už jen samotná cesta tam byla dost „crazy“. Z jedné strany sotva schůdného hřebenu se valila neproniknutelná bílá mlha a z druhé strany nás smetal prudký vítr. Při výstupu jsme, možná naštěstí, neviděli před sebe a najednou po nekonečném škrábání stojíme nahoře. Nezbytné foto a pak už hledíme do bezedných hlubin Strungy. Nemáme moc na výběr, vzadu skalnatá hora a vpředu propast s řetězy pro komfortnější lezení. Snažíme se nenásledovat krosny, které nás převažují, a pokoušíme se udržet kluzkého řetězu. Dolů jsme se dostali po pár nekonečných metrech. Tekla krev, ale nic vážného. Azyl pak nacházíme blízko jezírka a slibujeme si, že si ráno vyčistíme zuby. To se nám bohužel povede až těsně před návratem do civilizace. V noci jsme vymysleli vychytávku – okýnko jsme přikryli pláštěnkou.

Tentokrát až na kost

Ráno po bouřlivé noci není moc příjemné, člověk vstává přímo do kaluže a je skoro smeten větrem. Do bot přišly igelitové pytlíky – šlo se v nich dost blbě, ale protože dnešní cesta vedla v podstatě potokem, posloužily. Neviděli jsme dál jak na deset metrů, možná tím lépe pro nás, protože vedle úzké cestičky po které jsme kráčeli, spadaly dolů nebezpečně vyhlížející srázy. Procházíme nad magistrálou se známými zákruty, kterou jsme chtěli vidět – usměje se na nás štěstí a asi na deset sekund odchází mrak. Při sestupu opět přišel déšť a vzhledem k pláštěnkám připevněným na krosnách jsme prolili až na kůži. Rozmrzele stavíme stan u jezera Capri a padne druhá tabulka čokolády. Při dlouhých pochodech mlhou se stávají oblíbeným tématem pohádky a jídlo. Safra, co člověka na těch horách tak láká? V noci nádherně svítí hvězdy a ráno je sice proklatě chladno, ale slunečno. Bohužel nemůžeme jít dál, protože nemáme nic suchého na sebe. Sušíme a odpoledne jdeme pár kilometrů podél nekonečných stád ovcí. Snažili jsme se z bači vypáčit, kde se právě nacházíme a která hora v dohledu je která. Možná nám odpověděl, možná ne, těžko říct. Na oplátku jsme mu dali sirky, které zrovna potřeboval.


2 543 v mlze

Další den přišel mrak. Po chvíli váhání jsme se rozhodli jít a během šermování naší okopírovanou mapkou před anglicky mluvícími borci s velkou mapou jsme se dozvěděli naši přesnou lokaci a zjistili, že dnes je Den D, kdy by se nám mohlo podařit dobýt vysněný vrchol. Koukali dost zvláštně po otázce, zda by nám nemohli říct, kde jsme, ale to už jsme měli sbalený stan a upalovali do mraku. Tentokrát jsem se domnívala, že převezu déšť, když si vezmu pláštěnku přímo na sebe. Minula nás početná skupina trekařů s velbloudími pláštěnkami. Hmm, to si budeme muset pořídit. Cestu lemuje hustá mlha a mnoho křížů či pomníků. Na vrcholu Vistei visí cedulka: Moldoveanu 15 minut! Lezeme mlhou půl hodiny a konečně zdoláváme náš cíl vysoký 2 543 metrů. Jupí! Krásný výhled z vrcholu si budeme muset přehrát na internetu, ale stojí to za to. Spustil se déšť a ledový vichr. Naštěstí stojí blízko úpatí železná bouda, kam se jen tak tak nacpeme. Zjišťuji geniální věc – batoh mi promokl skrz na skrz, včetně spacáku, který je lepší mít zabalený v igelitu. Následovala bezesná noc ve dvou v jedné mumii.

Poslední den

Poslední ráno bylo ukázkové počasí a krásný výhled na obě hory. Většina osazenstva chaty nechápala, proč za tak ideálních podmínek na cestu sestupujeme dolů. Ale naše mise byla splněna a proto vzhůru, spíš dolů, za Miklošem. Sestupujeme až do tmy krásnou krajinou a ne a ne najít místo pro upíchnutí stanu. Nakonec kotvíme blízko chatové osady na břehu Vistea Mare, kde nás ráno čeká brutálně studená koupel. Do Victorie je to dost daleko, ale místní lidé, kteří jeli z louky se senem, nás svezli na valníku až do městečka, kde jsme si koupili pořádnou porci jídla. Cestou k vlakovému nádraží jsme mírnou nedokonalostí naší mapy zabloudili a dostali se do zapomenutého kouta světa – Draguše. Sympatický pán, který se nám představil jako Sofonea, nás bez okolků vzal k sobě na zahradu a připravil večeři. Nevycházeli jsme z údivu a lámaně se s ním domlouvali přes třináctiletého německého překladatele, co máme dělat. Ráno musel do práce a před stanem čekala usměvavá babička, která nás donutila vypít asi litr mléka a vzít si výslužku zeleniny. Cesta do Oltetu proběhla snadno za doprovodu zvědavých dědečků. Doplnili jsme vodu, natáhli se před stan a z pesimistického „proč lidi nahoru lezou“, se stalo „tak to musíme zopáknout“.

Je prima ležet před stanem na louce zalité sluncem a těšit se na vlak, který pojede zítra ze zastávky v Oltetu.

Bretaň plná skvostů

Oblast Francie nazývaná Le Clos-Poulet leží vmáčknuta mezi řekou
Rance, zálivem Mont Saint-Michel a bažinami. Od moře jej po staletí chrání
starobylé město Saint-Malo, kdysi nedobytná pevnost na ostrově, později
hlavní sídlo pirátů, a dnes prosperující město francouzské Bretaně.

Oblast Francie nazývaná Le Clos-Poulet leží vmáčknuta mezi řekou Rance, zálivem Mont Saint-Michel a bažinami. Od moře jej po staletí chrání starobylé město Saint-Malo, kdysi nedobytná pevnost na ostrově, později hlavní sídlo pirátů, a dnes prosperující město francouzské Bretaně.


Z mlhavého rána pochmurně vyhlížející Bretaně vjíždíme nejdříve do typického přístavního města, kypícího rušným životem dnešní Evropy. Za chvíli ale narazíme na hradby, a teprve důkladná prohlídka ukáže, že se jedná o stavby novějšího původu. Stará část města, dnes nazývaná La Ville Intra-Muros, byla totiž koncem války téměř úplně srovnána se zemí. Spojenci tehdy mylně věřili, že v městě a na okolních ostrůvcích je zakopaná velká německá posádka, masivní bombardování a zápalné pumy způsobily, že v srpnu 1944 drahokam bretaňského města vyhořel a z 865 budov přežilo jen 182, a i ty byly povětšinou vypálené. Pouze díky jasnozřivosti radních bylo města postaveno z původního materiálu znovu. Ještě štěstí, že se zachovaly původní plány.

Život ve staré části plyne stejně pomalu, jako tomu bylo v dobách, kdy před branami města kotvily pirátské lodě plné uloupeného zboží. Ostatně námořní historie je tady opravdu poctivá, odsud vyplouval také Jacques Cartier, který navštívil místa dnešního Quebecu a Montrealu a je považován za objevitele Kanady.


Rozvážnému způsobu života se nemůžeme divit, staré město pochází z 12. století, a tehdejší uličky nebyly dnešnímu uspěchanému životu nijak nakloněny. Při dvoukilometrové procházce po monumentálních hradbách si můžeme prohlížet pláže přímo pod hradbami, díky vysoké úrovni přílivu však jsou tyto pláže přístupné jen několik hodin denně. Ještě zajímavěji vypadá nekonečná pláž pod nábřežím modernější části města, z hradeb jsou vidět desítky odvážlivců, kteří se hrdinně vydávají do vln Atlantiku, jehož teplota ke koupání příliš neláká. O to zajímavější musí být z hradeb pohled na tuto pláž při podzimních bouřích, kdy vítr bičuje vlny do takové zuřivosti, že překonávají patnáctimetrové nábřeží a zaplavují nábřeží a většinou zničí výlohy i okna až do prvního patra.

Název pochází ze zkomoleniny jména velšského mnicha Maclou nebo Maclow, který v šestém století uprchl z britských ostrovů a později se stal prvním biskupem města Alet (dnes Saint-Servan). Dlouhé boje v 17. století přispěly k opakovanému budování a posilování řady pevností, které se dodnes tyčí na řadě skalnatých ostrůvků, rozesetých okolo Saint-Malo. Jedním z dalších ostrůvků je i ostrov Grande Be, přístupný pouze za odlivu, kde se ti literárně inklinující mohou poklonit u hrobu spisovatele François-René de Chateaubrianda.

Pokud si někdo představuje Francii jako provoněné středozemí s loukami plnými květin, stráněmi plnými vinic či nekonečné pláže Riviery, není návštěva Bretaně nic pro něj. Pokud ale zatoužíme vidět velice zajímavý kraj plný smutné a ponuré krásy, kde to často vypadá, jakoby se zde zastavil čas, je starobylá Bretaň to pravé.

Ledové inferno – Patkov gušt –553 M – druhá nejhlubší vertikála světa

Česko-slovenští speleologové sestoupili v létě roku 2008 do
druhé nejhlubší vertikály světa, zvané Patkov gušt, hluboké 553 m.
Propast byla objevena začátkem srpna 1997 a byla pojmenována po Zoranu
Stipetiču – Patku, který v roce 1994 tragicky zahynul
v sifonech na dně Lukiny jamy.

Rozměr kolmého závrtu dosahuje na vstupu úctyhodných 100×75 m a
samotný otvor má rozměry 65×30 m. Nejužší místo propasti se
nachází v ledové sekvenci a dosahuje rozměru 2×1,5 m.


Na Veliki Lubenovac přijíždíme ve čtvrtek 7.8. během dopoledne a oběda. Peugeot 407 s posádkou Medzo, Majkl, Robert a Spider, druhá skupina pak Oktávka – Vratík s Romanem a množstvím materiálu. My ve 407 přijíždíme přes chatu Alan o něco později, leč jsme si dopřáli po celonoční jízdě ještě koupání v moři. Vratík s Romanem v tu dobu již identifikují spolu s Chorvaty vchod a dělají první malou vynášku materiálu divokým terénem ve svazích Gornjego kuku. Odpoledne se potkáváme všichni v kempu. Balíme veškerá lana a připravujeme materiál na další den.

V podvečer se vydáváme ještě jednou ke vchodu s cílem transportu veškerého materiálu a prvnímu sestupu ke sněhové sekvenci v hloubce 100/140m. Je nutné prověřit, zda-li je jeskyně po zimě otevřená. Obří kolmá deprese plynule přechází v mystérium firnu, ledů a séraků na kótě od 100 do 140 m. Nad hlavami visí neuvěřitelné firnové formace mnohametrových rozměrů a desetitunových hodnot. V samotném ústí v hloubce 100 m se dělá v podvečer díky teplotní inverzi mlžný opar a černočerná hlubina pod nohama tak působí o to tajemněji a monstrózněji. Rozměr kolmého závrtu dosahuje na vstupu úctyhodných 100×75 m a samotný otvor má rozměry 65×30 m. Nejužší místo propasti se nachází v ledové sekvenci a dosahuje rozměru 2×1,5 m.


Ve dnech 7. – 10. 8. 2008 působila skupina speleologů ze sdružení KOTA 1000 v chorvatském severním Velebitu v oblasti Rožanski a Hajdučki kukovi, v místech závrtu Veliki Lubenovac. Akce se zúčastnili speleologové Peter Medzihradský (SK Dubnica nad Váhom), Robert Šamonil (ZO 6–02 Vratíkovský kras), Majkl Bělehrádek (ZO 6–16 Tartaros), Roman Mlejnek (ZO 5–07 Antroherpon), Vratík Ouhrabka (ZO 5–01 Bozkov) a Oldřich „Spider“Štos (ZO 6–20 Moravský kras).

Akce proběhla na pozvání chorvatského klubu SO PDS Velebit, zastoupená Darkem Bakšičem ze Zagrebu. Naše účast byla součástí každoročního speleologického kempu chorvatských speleologů v závrtu Veliki Lubenovac nedaleko propasti Slovačka jama –1320 m a nově objevené propasti Jamski sustav Velebita –1026 m s největší podzemní vertikálou světa – Divke Gromovnice, hlubokou 513m.

Na začátku srpna se tak sešlo téměř 50 chorvatských speleologů v kempu Veliki Lubenovac, aby pokračovali v objevných postupech jeskyně Jamski sustav Velebita, na kterou soustředili veškerou pozornost. A to zejména v perspektivních meandrech na nehluboké kótě okolo 150 až 200 m hloubky pod povrchem.

Cílem česko-slovenských speleologů byl však sestup do druhé nejhlubší vertikály světa, zvané Patkov gušt, hluboké 553 m. Propast byla objevena začátkem srpna 1997 a byla pojmenována po Zoranu Stipetiču – Patku, který v roce 1994 tragicky zahynul v sifonech na dně Lukiny jamy.

V roce 1997 se podařilo po opětovné rekognoskaci vchodu, odtátí sněhové zátky (-100/-130m) proniknout do této obří vertikály speleologům z SO PDS Velebit a na podruhé v roce 2001 polskému týmu speleologů z klubu Bobry Zagan. Přesně po 11 letech od objevu tak potřetí stanula lidská noha na dně tohoto ojedinělého a monstrózního díla přírody. Vchod se nachází v nadmořské výšce 1450 m.n.m. pod vrcholem Gornjij kuk.


Při prvním sestupu jsme dokonce narazili na neklamné známky působení našich polských kolegů (2001). Zarezlé duralové plaketky LUCKY jsou na několika místech jasným znamením, že sestupujeme správným směrem. Nebezpečně vzhlížející kotvení – štand na malé poličce v hloubce 50m, je úvodním krokem do světa vlhka, šera, sněhu a silného průvanu. Sestupujeme ještě o 40 m hlouběji, co lano dovolí, na začátek téměř kolmého firnového pole a do temného chřtánu vrháme velký balvan. Lomoz a rachot je slyšet dalších 100 – 150 m, z čehož usuzujeme, že vertikála by mohla být otevřená a my bychom tak mohli sestoupit na dno. Do kempu se vracíme za šera. Vaříme a spolu s chorvatskými kolegy sedíme u ohně a vykládáme dlouho do noci.

Pátek 8.8. je ve znamení příprav na sestup. Strategie je jasná. První vystrojovací dvojka Spider a Majkl mají za úkol navázat na sestup z předchozího dne, který skončil v hloubce cca 100 m. Musí najít cestu zaledněnou sekvencí, vertikálu vystrojit, případně překotvit stará kotvení, která dle avíza Chorvatů budou možná dosti nepoužitelná. Druhá skupina Medzo, Roman a Robert zahájí sestup o 3 hodiny později a cestou dolů budou provádět fotodokumentaci. Vratík pomáhá s matrošem první dvojce a z hloubky cca 150 m se vrací na povrch. Po zbylý čas působí jako spojka na povrchu a v táboře.

První skupina Spider a Majkl začíná sestupovat ve 13:00 hod. Druhá, Medzo, Roman a Robert o tři hodiny později, tedy v 16:00 hod. Navazujeme na sestup z předchozího dne. Na 100 metru se šeří a mizíme pod obrovskými firnovými převisy a séraky. Na některých totálně nedostupných místech jsou vidět osazené plakety. Sníh odtál a cestu tudy nyní nelze vystrojit. Úspěšně tedy pokračujeme ve vystrojování. K dispozici máme akuvrtačku a dva články. Osazujeme kotvy 8mm, do ledu pak titanové šrouby, v odborné terminologii raději tzv. ledabóry. Přes dvě přepínky na ledabórech se pod námi otevírá doslova kotel, průměr šachty je širší, až 15 m a ze stropu visí neuvěřitelné formace ledů a firnů navíc na jednom místě prorostlý ledem, spadený strom. Stěny jsou v těchto místech kompletně pod ledem, mocnost odhadujeme na 5–10 cm. Čím níže, tím led ustupuje a dostáváme se na kompaktní třetihorní vápenec. Je potřeba provést krátké kyvadlo za pomoci cepínu vpravo a již vidíme starý chorvatský spit. Tady jsme se napojili na starou cestu z roku 1997. Přidáváme jednu osmičku kotvu a vytváříme tak bytelný štand. Zde v hloubce 200 m, kde taktéž končí souvislá vrstva ledu zanecháváme viset na „Y“ kotvení cepín a další ledovcové propriety a vydáváme se po chorvatské cestě do nitra velebitské temnoty. Střídáme se. Na řadu jde Majkl, zkušený vertikální harcovník.


Následuje krátké slanění po hladkém žebru a přístupové „Y“ kotvení na hraně velkého převisu. Odtud je dle mapy jeden spust 115 m, v totální temnotě. Průhled odtud, je dobrých 300 m a průměr šachty se zvětšuje na 30 – 40 m. Ten vydrží až do dna! Je vidět jen lano a tmu. Nic víc! Jen lano a tmu. Maximální svislost – totální kolmice. Majklovo světlo vidím dobrých 120 m pod sebou v místech, kde se poprvé dotknul stěny. Je to opravdu chorvatská cesta! Jsou tam další a další spity. Navazuje dalších 150 m lana, které končí na malé rozbité polici v hloubce 465 m, tedy 88 m nad dnem propasti. Zde Majkl buduje bytelný štand a schovává se před padající vodu, která se rozprašuje do jemné sprchy. Přijíždím k němu s plnými vaky, chvíli spočineme a opět střídáme. Technický plánek ukazuje traverz vpravo a přes několik přepínek do dna. Traverzujeme tedy vpravo, ale nemůžeme žádné spity ani kotvy nalézt. Promočený a zmrzlý vrtám poslední kotvu. Na víc už akučlánek stejně nevystačí. Vrtačka dosloužila. Sestupuji tedy o dalších 20 m níž a pokouším se ručně vyvrtat další spit. Dvě díry se ve tvrdém vápenci hned vylamují, až třetí chytá. Na jeden spust sestupujeme volně vzduchem 65 m na monstrózní kamenité dno šachty.

Půdorys dna dosahuje úctyhodných 40×30 m. Při pravé straně je malý převis, kde je sucho a ten tak přirozeně chrání před pádem čehokoliv z vrchu. Zde budujeme malé depo. Vaříme čaj, kafe a něco zakousneme. Zběžně obhlédneme totálně pusté dno s výrazným odtokem vlevo do malého nevýrazného propadání, kde voda drenuje přes sutě neznámo kam. Darko říkal, že v dobách vysoké vody zde voda nastoupává až 7 – 9 m nad úroveň dna o čemž údajně svědčí občasná linka na stěnách prostory.

Článek přináší Cavexclub, specializovaná prodejna s potřebami pro outdoor, speleologii a canyoning.

Obchod najdete v Brně na Šilingrově náměstí 7. Kromě nákupu můžete v prodejně třeba jen tak klidně posedět u kafe nebo čajů z bylin krasových, prolistovat časopisy s jeskyňářskou tématikou nebo prostudovat mapy hlubokých světových propastí s možností zhotovení kopií v nedalekém copy centru.

Od roku 2008 Cavexclub nabízí taktéž bohatou nabídku kurzů, odborných seminářů, sportovních akcí, expedic, speleologickou školu a další doplňkové služby.

Abychom si ten sestup trochu zpestřili, slovenský bratr Medzo zase jednou něco vymyslel. V brněnském Tescu jsme koupili badmintonový set a na samém dně jsme sehráli malou recesistickou exhibici světových špiček – Roman Mlejnek / BC Adamov Ptačina versus Robert Šamonil / BC Adamov Hradčany. Zápas skončil nerozhodně a byl zachycen fotografickým okem Medza. Hrací set jsme ponechali následovníkům na viditelném místě – na dně druhé nejhlubší vertikály světa v kvalitním černém balení.


Na povrch vylézáme spolu s Majklem v sobotu 9.8. ve 04:00 hod ráno po 15 hodinách do ranního svítání, mlhy a větru. Balíme se do izofólie a uleháme do první škrapy hned vedle přístupového štandu. Hodinu po nás se přehoupne přes hranu Robert a upadá do vedlejší škrapy taktéž. V 7:30 hod ráno vylézá Roman a Medzo. Vstáváme, balíme materiál a sestupujeme do kempu Veliki Lubenovac. Dole v kempu je bezvětří, zataženo a občas kápne. Dozvídáme se, že v noci se přehnala bouřka a trochu zapršelo. Nikterak dramaticky. Den trávíme tím, že poleháváme, pospáváme a balíme materiál. Večer je ve znamení zakončení chorvatského kempu. Loučím se u ohně. Chorvati připravují bohaté pohoštění. Různé druhy masa, saláty, rozličné pitivo. Z okolních kopců se stahují další a další speleologové a v konečném součtu jich je na padesát. Večer je ve znamení bujarého veselí a spát jdeme v pozdních nočních hodinách. V neděli 10.8. brzy ráno v 7:00 hod. opouštíme kemp. Cestou se ještě stačíme vykoupat v Jadranu a pak nás již čeká jen celodenní cesta domů. V Blansku ve 23:00 hod. večer.

Poděkování patří zejména chorvatským speleologům z SO PDS Velebit ze Zagrebu v čele s Darkem Bakšičem, který se o nás skvěle staral a poskytnul nám veškeré potřebné informace, vyřízení permitů a administrativy kolem našeho pobytu. Dále pak všem účastníkům akce za pohodu a hladký průběh akce. Romanu Mlejnkovi, Vratíku Ouhrabkovi, Robertu Šamonilovi, Majklovi Bělehrádkovi a Medzovi Medzihradskému.

Pražské ostrovy – Rohanský ostrov

Rohanský ostrov kdysi sahal od Těšnova až po dnešní Šaldovu ulici.
Dnes má rozlohu necelých 8 hektarů. Není ostrovem od období
1920 až 1930, kdy byl spojen s Libeňským ostrovem a oba pak
z jedné strany napojeny na karlínské pobřeží a z druhé strany
na Maniny. Nad rozhraním ostrovů Rohanský a Libeňský vede Libeňský
most.

Rohanský ostrov kdysi sahal od Těšnova až po dnešní Šaldovu ulici. Dnes je s rozlohou necelých 8 hektarů vymezen břehem Vltavy na severu, bytovým projektem River Diamond na západě, ulicí Šaldovou na východě a na jihu komunikací s názvem Rohanské nábřeží. Není ostrovem od období 1920 až 1930, kdy byl spojen s Libeňským ostrovem a oba pak z jedné strany napojeny na karlínské pobřeží a z druhé strany na Maniny. Nad rozhraním ostrovů Rohanský a Libeňský vede Libeňský most.

Ostrov vzniknul v polovině 16. století říčními nánosy. Jeho prvním majitelem byl mlynář Martin Šašek a jeho první jméno bylo po mlynáři, a to Šaškovský. Po jeho smrti byl obecní a to po celé 17 . století a část století 18. Jméno nesl po svém správci Primátorský staroměstský podle staroměstských primátorů, kteří se o něj starali.


Od 24. dubna 1774, kdy Staroměstská obec ostrov prodala za 4000 zlatých, byl v majetku Aloise Tochtermanna. Od roku 1777 jej vlastnila Gabriela Rottenhanová. Ostrov opět změnil jméno, tentokrát na Rottenhanský a nebylo to naposledy. Od roku 1830 byl ostrov pražského měšťana Jiřího Köppla a zákonitě se mu říkalo Köpplův. Přibližně kolem roku 1900 byl spojený s Jeruzalémským ostrovem.

Prvního května 1841 byl nedaleko strojírny Rustonka spuštěn na vodu první český parník s názvem Bohemia. Uvezl 140 cestujících a plul „závratnou rychlostí“ 12 km/h. Sice plul pomalu, ale bylo to rychleji než dostavník a uvnitř měl dva honosné salony s na tehdejší dobu naprosto luxusním vybavením. Jeho spouštění na vodu tenkrát s údivem sledovalo množství Pražanů jak z pevniny tak z ostrova. Jen škoda, že loď pak přepravovala cestující mezi Obřístvím a Drážďanami a plula pod rakouskou vlajkou.

Rovněž 19. století přineslo vybudování říčního přístavu a do domu čp. 242 dokonce celnici. Existovalo zde spojení až do Hamburku a díky tomu i místní zájezdní hostinec dostal jméno U Města Hamburku. Je to krásná empírová stavba a existuje dodnes. A i když byl přístav v letech 1891 až 1893 rekonstruován, rozšířen a opatřen nábřežní zdí po regulaci Manin stejně zaniknul a byl nahrazen . Za své vzaly i zájezdní hostince a skladové prostory, jen restaurace Hamburk vydržela. Karlínský přístav byl postupně zasypáván a vznikla tady dvě škvárová fotbalová hřiště.


Současný název místa je odvozen od jména pražského radního a tesařského mistra Josefa Rohana, který si toto území koupil v polovině 19. století . V podstatě jde o pravý břeh Vltavy od Hlávkova mostu, kde ale už stojí, respektive buduje se Prague River City společnosti Europolis se známými budovami Danube House a Nile House, až k Palmovce a Libeňskému mostu. Jde o pozemky v blízkosti dynamicky se vyvíjející městské čtvrti Karlín. Tato čtvrť, dříve zaměřena spíše na průmysl, se v nedávné době stala cílem silných investic. To je zřejmé zejména při pohledu na proměnu mnoha starých továrenských budov ve stylové bytové a kancelářské výstavby. Město poučeno z povodní 2002, věnovalo značnou pozornost instalaci protipovodňových zábran.

Dvacáté století ostrovu přineslo černou skládku. Později sem byly při výstavbě pražského metra deponovány výkopy i odpadní materiály. Až konec 20. století zajistil počínající revitalizaci a odklízení nahromaděného nepořádku. Roku 2007 pak bylo zahájeno výběrové řízení na developerskou firmu, která přinese projekt na využití ostrova. Současně byly vykoupeny pozemky. Jednání byla nelehká, plány na využití z mnoha stran kritizovány a tak byl zadán další úkol a to do března 2008, zpracovat vše v trojrozměrných modelech pro lepší představivost. Jedná se i o obnově říčního ramene a vybudování protipovodňové hráze. Pouze vybagrování ramene Vltavy, zasypaného v 19. století, zaplatí stát. Rohan tak bude opět skutečným ostrovem a rameno navíc podle odborníků zlepší chování řeky při eventuální povodni.

O využití ostrova se původně ucházelo s projektem sedmnáct společností, které měly zájem o přestavbu povodněmi poničeného Rohanského ostrova z místa, kde byly zbytky zahrádkářské kolonie a přespávali tam lidé bez domova, ve smysluplný projekt s byty, kancelářemi, ale také sportovišti a zelenými plochami. Proti zástavbě Rohanského ostrova bojovali po celý rok 2008 hlavně Zelení, kteří si představovali, že by bylo místo nejlépe využít jako centrální městský park se sportovním zázemím, který naváže na Thomayerovy sady.


Jedná se o nejlukrativnější pozemek celé republiky o rozloze 200 tisíc metrů čtverečních. Cena pozemku na Rohanském ostrově je 8 567 Kč/m2. Ve výběrovém řízení díky nabídce 1,69 miliard Kč zvítězila firma Sekyra Group. Podle plánů vítězné společnosti Sekyra group vzniknou na Rohanském ostrově nové kanceláře a byty, hotely i oblasti zeleně, v plánu je dokonce i výstavba umělých vodopádů. Díky navrhovaným změnám se navíc Rohanský ostrov stane opět skutečným ostrovem, což je již odsouhlaseno. Postranní vltavské koryto, které oblast původně oddělovalo od pevniny a které bylo zasypáno v 19. století, by se totiž mělo brzy dočkat obnovy a navrátit tak oblasti status ostrova. Měl by vzniknout Rohanský a Maninský ostrov. S přispěním evropských fondů se za 182 milionů korun upravují pozemky a likvidují se některé staré zástavby. Projekt je jak v rámci Prahy, tak celé České republiky výjimečný. „Rohanský ostrov patří v Praze k pěti největším rozvojovým územím, která během následujících deseti až patnácti let změní svoji tvář. Počítá se, že investice se vyšplhají na 15 miliard korun.

Tiskem prošly zprávy, že v oblasti ostrova vzniknou z 55 procent byty, zbytek území pak zaberou kanceláře a zeleň. „Rohanský ostrov vytvoří nové centrum Prahy 8. Bydlet by tu mělo 1200 až 1300 rodin. Pohybovat se tu ale bude až 10 nebo 15 tisíc lidí denně,“ odhadl výkonný ředitel pro development Leoš Anderle. Na internetu byly zveřejněny fotografie, jak by měl ostrov vypadat za 10 let

Dnes se můžete projít pod Libeňským mostem nebo si jít zahrát golf ve východní části Rohanského ostrova nebo si tady zajezdit na kole na cyklistické stezce podél Vltavy. Hráči Hanspaulské ligy tady mají k využití celkem sedm hřišť pro malou kopanou. Všechno ostatní ukáže budoucnost.

Jak to žije v Lisabonu

Centrem nočního dění je v Lisabonu čtvrť plná barů –
Bairro Alto. Tato čtvrť je zajímavá nejen v noci, ale i ve dne.
Tvoří ji úzké uličky plné zajímavých miniobchůdků, je zde
k nalezení několik vyhlídek a jedna z lanovek elevadores –
Bica.

Druhá část seriálu o Lisabonu: Lisboa – a boa vida!

Po prvním týdnu v Lisabonu, kdy se mi podařilo docela šetřit finančními výdaji, jsem ten druhý týden přestala na tyto věci myslet. Čas utíkal rychle a já jsem si ten zbývající chtěla ještě pořádně užít.


Přestěhovala jsem svou krosničku ke Fredericovi z Couchsurfing. Frederico žije v centru města – ve čtvrti Alfama nedaleko Katedrály Sé. Měla jsem tak možnost si trošku ušetřit chození a poznat zase jinou část Lisabonu – tu kopcovitou. Společnost mi dělala Oana – Rumunka, kterou u sebe Frederico taktéž ubytoval.

Kromě Oany jsem ale potkávala spoustu dalších lidí – většinou přes Couchsurfing. V Lisabonu se členové této organizace dost drží při sobě a stále pořádají nějaké akce. Já jsem tak měla příležitost být jejich součástí a opakovaně se s nimi scházet. Konaly se různé večeře, srazy a koncerty.

Já měla štěstí, že zrovna v době, když jsem v Lisabonu byla, jeden z členů CS uspořádal party (festa) ve svém letním obydlí u moře v Santa Cruz (50 km severně od Lisabonu). Santa Cruz se může pochlubit překrásnou pláží, která byla v říjnu naprosto vylidněná, i když slunko ještě opalovalo. Důvodem ale nejspíš bylo ledové moře, a tak jsme si my, účastníci festy, mohli pláž vychutnat pěkně o samotě. Bylo nás tam kolem 30 – Portugalci, Slovinka, Brazilci, Italové, Španělé, Holanďané a já za ČR. Pilo se pivo, sangrie a caipirinha.


Portugalsku dominují dvě značky piva – Sagres a Super Bock. Jsou sladší než česká piva a údajně mají větší obsah alkoholu. Toto pitivo je v Portugalsku asi nejlevnější z alkoholu, a tak se pije ve velkém. Českým příznivcům piva by ale jedno přišlo směšné – tento nápoj se často pije z lahví o obsahu 0,2l. Je to prý z praktických důvodů. Malé pivo nestihne za dobu, co ho pijete, zteplat, nevyprchají z něj bublinky, a tak vydrží pěkně čerstvé. Navíc nikdy není problém si dojít pro další, a tak je lepší na půllitr v Lisabonu zapomenout. I já jsem se přizpůsobila místním zvykům a dávala si „pivní panáky“.

Centrem nočního dění je v Lisabonu čtvrť plná barů – Bairro Alto. Tato čtvrť je zajímavá nejen v noci, ale i ve dne. Tvoří ji úzké uličky plné zajímavých miniobchůdků, je zde k nalezení několik vyhlídek a jedna z lanovek elevadores – Bica. Pokud se Portugalci večer chystají ven, většinou se scházejí na náměstíčku Largo Camões, kde to občas vypadá jako u nás na Václavském náměstí „u koně“. Jediný rozdíl je snad jen v čase. Jižanský způsob života je od toho našeho o pár hodin posunut. Noční život v Bairro Alto začíná kolem půlnoci (v 11h večer tam opravdu skoro nikoho nepotkáte). To se pomalu zaplní téměř každá ulička, že se skoro ani nedá projít. Tradicí totiž je, že se pije venku na ulici před barem. Bary jsou paradoxně prázdné, i když je všude kolem spousta lidí. Dovnitř se chodí pouze pro další nápoj nebo na toaletu. Lidé mezi sebou klábosí po třetí hodině se pomalu začínají přesouvat na diskotéky nedaleko Cais do Sodré. Zde se pokračuje v pití a tančí až do rána.


Tento scénář probíhá hlavně o víkendech, ale v týdnu o párty také není nouze. Ba naopak, v Lisabonu je jedno, jestli je pátek, neděle nebo úterý. Do víru noci se vyráží každý den. Portugalský denní harmonogram je totiž dost flexibilní, takže když je těžké ráno po noci strávené v baru vstát, tak se prostě nevstane. Přijít do práce na 11. nebo třeba i 12. hodinu není výjimkou, ale o to déle se tam pak musí zůstat. Tohle mnoha lidem nevadí. Večeří se až kolem desáté, tak kam spěchat. Na další párty se jde stejně až zase po půlnoci.

Lisabon je hodně kulturní město, kde si každý najde své. Kino, divadlo, různé festivaly a jednorázové akce – o to tu není nouze. Ani o tradice. Typická portugalská hudba Fado má své místo v mnoha lisabonských barech a restauracích. Dnes se pořádají koncerty Fada, ale původně takové koncerty vznikaly spontánně. To se chlapi sešli v hospůdce u piva a začali zpívat. Fado jsou smutné písně o životě, lásce, ztraceném synovi nebo práci. Dalo by se říct, že to jsou písně až žalostně, které zpívá buď muž nebo žena. Velmi dobré tradiční Fado hrají každou neděli večer v restauraci Vai Tu v ulici da Bica.

Během druhého týdne jsem si stihla užít muziky všeho druhu v doprovodu piva a portugalských kamarádů naplno. Také jsem se stihla znovu přestěhovat, tentokrát k Joãovi. João bydlí v části Intendente, která je neblaze proslulá přítomností imigrantů. Lisaboňané ji považují za nejnebezpečnější místo města, a to zejména kvůli drogovým dealerům a jejich odběratelům, prostitutkám a různým kriminálníkům, kteří se tu shlukují. Když jsem vystoupila na Intendente z metra, už na mě João čekal a šli jsme rovnou do jeho bytu. Byla už tma a cestou mi nic divné nepřišlo. To až druhý den, když jsem se procházela po okolí, úplně mě jímal strach, jaká individua jsem potkávala. Nicméně co se Joãoa týče, nepatřil mezi ně. S jeho sympatickými spolubydlícími jsme povečeřeli a šli spát.

Krkonoše v zimě – lyžování i kultura

Krkonoše jsou naše nejznámější pohoří. Leží v severní části
naší republiky a dělí se na Západní, Centrální a Východní Krkonoše.
Nachází se zde nejvyšší hora naší republiky – Sněžka. Vysoká kvalita
služeb a široká turistická nabídka láká tisíce návštěvníků každý
rok. V zimě je to naše nejvyhledávanější destinace…

Krkonoše jsou naše nejznámější pohoří. Leží v severní části naší republiky a dělí se na Západní, Centrální a Východní Krkonoše. Nachází se zde nejvyšší hora naší republiky – Sněžka měřící 1602 m.n.m. Vysoká kvalita služeb a široká turistická nabídka láká tisíce návštěvníků každý rok. V zimě je to naše nejvyhledávanější destinace díky výborným podmínkám pro sjezdové i klasické lyžování a v létě díky desítkám turistických tras, cyklotras a širokou nabídkou kulturních akcí.


Kultura na horách

Již od roku 2003 je otevřené Hornické muzeum a prohlídková štola v Harachově. V muzeu jsou ukázky ložisek minerálů, nástroje a pomůcky používané při těžbě. Nachází se zde i Muzeum skla s sbírkou historické produkce harrachovské sklárny.

Krkonošské muzeum – pod tuto instituci patří hned několik krásných budov a expozic rozmístěných po celých Krkonoších. Patří sem: Muzeum v Jilemnici, které má již dlouhou tradici. První expozice byla dokonce nainstalováni již na přelomu 20.století. Expozice zachycuje historický vývoj a lidovou kulturu západních Krkonoš. Nachází se zde i unikátní Metelkův mechanický Betlém. Muzeum ve Vrchlabí, kde se nachází stálá výstava umění řemesel s ukázkami krkonošského skla. Muzeum v Pasekách nad Jizerou známé svým památníkem věnovaným Zapadlým vlastencům.

Aktuálně probíhá v Trutnově výstava betlémů v prostorách Staré radnice na Krkonošském náměstí.

Lyžování v Krkonoších

Oproti minulému roku se ceny jednodenních permanentek výrazně nemění a v některých areálech dokonce zlevňují – Harachov, Jilemnice.

Skiareál Nadm. výška Délka tratí Lanovky a vleky Skipas dosp./dítě
  (m n.m.) (km) (počet) (Kč/den)
Špindlerův Mlýn 702–1235 26 16 750/500
Rokytnice–H.D. 630–1312 10,4 7 570/400
Harrachov 630–1020 6,9 3 560/445
Janské Lázně 694–1260 11 14 550/360
Pec pod Sněžkou 830–1215 10,8 11 550/360
Velká Úpa 708–1060 10 3 550/360
Herlíkovice 800–1050 2,5 7 490/350
Černý Důl 600–1001 7,9 11 470/380
Vítkovice-Aldrov 733–860 2,5 1 390/330
Malá Úpa 780–1140 2,5 6 390/310
Mladé Buky 560–670 3,6 7 360/290
Žacléř 580–830 5,8 5 360/280
Rokytnice-Stud. 550–850 2,2 4 360/260
Benecko 610–870 2,5 8 330/260
Paseky 620–860 10 5 330/220
Dolní Dvůr 610–760 1 4 300/240
V.Úpa-Pěnkavčí 1000 0,5 1 230/170
Mostek 373–425 0,3 1 180/120

Nejznámější částí Krkonoš je Špindlerův mlýn, který se nachází na soutoku Labe a Dolského potoka v nadmořské výšce 710 metrů. Celý areál se skládá z několika středisek – Svatý Petr, Medvědín, Horní Mísečky, LV Davidovka, LV Labská, vleky Horal a Krakonoš. Skiareál Špindlerův mlýn provozuje 4 lanové dráhy a 11 vleků což dává dohromady 26 kilometrů sjezdových tratí. Zároveň je ve městě řada diskoték, barů, kino, dále je zde možnost návštěvy masáže či sauny.

Zdroje informací

http://www.ho­rydoly.cz/

http://www.hory-krkonose.cz/

Podrobný přehled ubytování a služeb naleznete na www.krkonose-info.cz.

Počítačový program pro běžkaře

Volně šiřitelný počítačový program Běžecké tratě českého
výrobce EAGLE Software je užitečnou pomůckou pro vyznavače běhu na
lyžích v českých horách. Umožňuje plánovat libovolné trasy a
archivovat již projeté výlety na běžkách. Dne 13. listopadu
2008 vyšla nová verze tohoto software.

Volně šiřitelný počítačový program Běžecké tratě českého výrobce EAGLE Software je užitečnou pomůckou pro vyznavače běhu na lyžích v českých horách. Umožňuje plánovat libovolné trasy a archivovat již projeté výlety na běžkách. Dne 13. listopadu 2008 vyšla nová verze tohoto software.


Po spuštění Běžeckých tratí otevřeme některou z nabízených map. Na výběr máme Krušné hory, Krkonoše, Orlické hory, Jeseníky, Beskydy, Javorníky, Žďárské vrchy, Českou Kanadu a Šumavu. Časem by měly přibýt i Jizerské hory. V mapě najdeme běžecké tratě závodní, upravené i turistické, jsou zde běžkařské rozcestníky, tyčové značení, lanovky, vleky i barevně rozlišené sjezdovky. Z mapy lze zjistit geografické a turistické informace. Program též umožňuje zobrazit zimní fotografie vybraných míst. Fandy turistických známek potěší jejich vyobrazení na mapě. Příznivci geocachingu zase mohou do mapy importovat kešky.

Plánování naší trasy začneme tak, že poklepeme myší v mapě na libovolnou křižovatku, která se nachází na běžkařské stopě. Poklepáním na další křižovatku nebo jejím výběrem ze seznamu se začne vytvářet naše vlastní trasa. Počet námi stanovených průchozích míst je neomezený. Vedení trasy můžeme ovlivnit v nastavení, kde vybereme, jaké značení je pro vyhledávání trasy povolené, na jakých cestách může program trasu hledat a zda má být hledaná trasa nejkratší nebo s co nejmenším stoupáním.


Námi „naklikaná“ trasa se postupně zvýrazňuje v mapě. Zároveň se vykresluje výškový profil, který nám názorně ukazuje, jaká budou převýšení, přes která místa pojedeme, jakého značení bychom se měli držet a jak bude naše trasa dlouhá. Stejné informace v textové podobě najdeme i v itineráři, kde se navíc objevují poznámky k místům a cestám nebo třeba sklony jednotlivých úseků. O naší trase vypovídá také statistika. Z ní zjistíme, kde nás čeká nejprudší klesání a stoupání, který je nejvyšší a nejnižší bod naší trasy, kolik výškových metrů vystoupáme a sjedeme apod.

Co s naší trasou dál? Můžeme ji třeba uložit. U každé mapy najdeme již několik hotových tras, včetně jejich obtížností, kterými se můžeme inspirovat. Naši trasu můžeme také vytisknout nebo exportovat do nějakého z nabízených formátů. Na výběr máme obrázkové soubory JPG a BMP, soubory pro komunikaci s GPS softwarem GPX, PLT a WPT, nebo soubory CSV pro tabulkové kalkulátory. Běžecké tratě také umožňují vygenerovat z trasy webovou stránku, včetně mapy a výškového profilu. Tu můžeme bez problémů umístit na své osobní webové stránky.


Trasu jsme si pomocích Běžeckých tratí naplánovali, vytiskli nebo nahráli do GPS a v terénu projeli. V čem nám ještě může program posloužit? Třeba dokáže zobrazit v mapě a na výškovém profilu skutečný záznam stopy z GPX, kterou importujeme ze souboru GPX. Běžecké tratě také dokáží vést deník našich výletů. U každého výletu můžeme zadat datum konání, trasu vytvořenou programem, počasí, sílu větru, čas zahájení a konce, případně další naše dojmy.

Program Běžecké tratě lze volně stáhnout ze stránek www.bezecketra­te.info. Neregistrovaná verze je omezena opisováním čísla. Pokud někoho program zaujme, může jej samozřejmě registrovat. Opisování čísla se pak vytratí z map, které si uživatel zaregistruje.

Panna Marie Guadalupská – Virgen de Guadalupe

Nevím už, jak téma vzniklo, každopádně jsem podotkla, že oslavy Dne
mrtvých jsou mexickým nejdůležitějším svátkem. Manžel mě pohoršené
ujistil o tom, že jsem na omylu, že něco jiného je nejznámější
svátek a něco jiného nejdůležitější. Přiznávám. Z pohledu
cizince je asi všechno trošku jinak, než z pohledu rodilého Mexičana.
Den mrtvých je sice dokonce uznán UNESCO jako kulturní dědictví a
Mexičané ho slaví s velkým zápalem (jako ostatně všechno), ale
svátek, který každoročně obrátí celé Ciudad de México vzhůru nohama,
které donutí tisíce a tisíce obyvatel nejen Mexika, ale i Střední
Ameriky a možná i Ameriky Jižní, vyrazit směr Guadalupská bazilika,
aby jejich patronce společně zazpívali a vzdali hold, jsou ve skutečnosti
„narozeniny“ Svaté panenky Guadalupské, které se slaví 12. prosince.


Paní z Tepeyaku, Lupita, Patronka Mexika a Latinské Ameriky

Článek o symbolu mexické katolické církve a legendě, která ho obklopuje jsem se chystala psát už před rokem. Jenže jsem to nějak nezvládla, původní plán byl odložen a posléze zapomenut. Letos, když už je oslava Guadalupskeho svátku opět za dveřmi, mi moje rozhodnutí připomnělo manželské pření, jehož původ, byl ale úplně někde jinde než u Lupity z Tepeyaku. Nevím už, jak téma vzniklo, každopádně jsem podotkla, že oslavy Dne mrtvých jsou mexickým nejdůležitějším svátkem. Manžel mě pohoršené ujistil o tom, že jsem na omylu, že něco jiného je nejznámější svátek a něco jiného nejdůležitější. Přiznávám. Z pohledu cizince je asi všechno trošku jinak, než z pohledu rodilého Mexičana. Den mrtvých je sice dokonce uznán UNESCO jako kulturní dědictví a Mexičané ho slaví s velkým zápalem (jako ostatně všechno), ale svátek, který každoročně obrátí celé Ciudad de México vzhůru nohama, které donutí tisíce a tisíce obyvatel nejen Mexika, ale i Střední Ameriky a možná i Ameriky Jižní, vyrazit směr Guadalupská bazilika, aby jejich patronce společně zazpívali a vzdali hold, jsou ve skutečnosti „narozeniny“ Sváté panenky Guadalupské, které se slaví 12. prosince.

Nejsem věřící, a tak se omezím pouze na legendu o Juanu Diegovi a zjevení. Ovšem neodpustím si porovnání Guadalupské panny Marie s předkolumbovskou Coatlicue, jenž mě jako nekatolíka fascinuje tím, jak geniálně je jako náboženský symbol vymyšlena a přizpůsobena „místnímu“ publiku. No a protože, vlastně hlavně jde o cestování, tak je také potřeba zmínit Guadalupskou baziliku jako takovou a park jenž na Tepeyackém vršku můžete navštívit. Začnu ale tou legendou…

Dne 9. prosince 1531, procházel Juan Diego, původem pravděpodobně chichimecký rolník či řemeslník jehož původní jméno bylo Cuauhtlatoatzin – Ten jež mluví jako orel (Codice 1548), přes Tepeyacký vršek do Santiago Tlatelolco. Právě na Tepeyaku se Juanu Diegovi zjevila překrásná paní a hovořila k němu v nahuatlu (původní jazyk především centrálního Mexika). Žádala ho, aby mexickému biskupovi přednesl její přání, aby byl vystaven „svatý dům“, v němž by byli pod ochranou všichni Mexičané. Juan Diego předal vzkaz biskupovi Juanu de Zumárraga. Ten mu však neuvěřil. Při druhém zjevení Juan Diego informoval svatou o neúspěchu a žádal, aby místo něj předal vzkaz někdo vyššího společenského postavení. Svatá panna mu však přikázala, aby dalšího dne opět navštívil biskupa. A tak se v neděli 10. prosince Juan Diego opět vydal do Tlatelolca, kde mu biskup poručil přednést důkaz o pravdivosti zjevení, o nichž mluví. Tepeyacká paní při svém třetím zjevení souhlasila se zasláním žádaného důkazu, ten však Juan Diego z důvodu nemoci jeho strýce nemohl přednést. 12. prosince Juan Diego vyrazil hledat duchovního, který by jeho strýce doprovodil při umírání. Když procházel Tepeyakem, chtěl se setkání s Pannou Marií vyhnout a tak vybral jinou cestu. Svatá se mu i přesto zjevila a požádala ho, aby vystoupal až na vršek Tepeyacu a tam sesbíral květiny pro biskupa. Slíbila mu také, že jeho strýc se uzdraví. Juan Diego tedy splnil vše, co si Guadalupe přála a sesbíral květy do svého bavlněného roucha. Poté se vydal na cestu za biskupem. Při sypáni květů z roucha se pak na prostém oděvu zjevil obraz Panny Marie Guadalupské, před nímž biskup ihned poklekl. Páté zjevení svaté panny se uskutečnilo u lůžka nemocného strýce Juana Diega. Při tomto zjevení se svatá sama představila jako Svatá Marie Guadalupská a znova zopakovala své přání vystavit chrám v němž by sloužila všem Mexičanům.



Základní kámen původní Guadalupské baziliky byl položen 25. března 1695. Do té doby bylo roucho s obrazem Panny Marie v kapli na Tepeyaku. Vzhledem k velkému nárůstu věřících v její kult bylo postupem času nutno vyměnit kapli za původní baziliku a původní baziliku za novou, moderní a monstrózní, jejíž základní kámen byl položen 12. prosince 1976. Nová bazilika vás zaručeně ohromí. Netvrdím však, že svou krásou, ale velikosti, monstrózností, modernosti, přeplněnosti a atmosférou. Já sama o její „eleganci“ značně pochybuji. Pokud vás nepřekvapí hned, tak jistě zůstanete stát s otevřenou pusou před scénou s jezdícím pásem, který vás rychle proveze před originálem Juanova roucha s obrazem Panny Marie Guadalupské. Katolická církev a její dogma v XXI. století. Prosím, nechápejte tento můj komentář špatně, ale nepřipomíná vám forma nové baziliky stan cirkusu? Když se vezme v úvahu korupce a vůbec stav mexické katolické církve napadá mě: Byl to účel škodolibého architekta, nebo tou podobností zamýšlel úplně něco jiného?

Krom nové baziliky se na obrovském nádvoří (Atrio de las Américas) nachází bazilika původní (Antigua basílica), kapucínský konvent (Convento de Capuchinas), Kaple přísah (Capilla de Juramentos), Indiánská kaple (Capilla de los Indios), Guadalupská zvonkohra (Carillon guadalupano) a Kaple se studánkou (Capilla děl Pocito). Za poslední jmenovanou kaplí se nachází vstup do nádherně udržovaného Tepeyackého parku jehož schody vás zavedou až na vrcholek ke Kapli na vršku (Capilla del Cerrito). Po celém parku můžete najít sochy s motivem zejeveni Panny Marie Guadalupské, či jejího oslavováni předkolumbovskými kulturami. Obětním darem (Ofrenda) počínaje a hlavami Quetzalcoatla (repliky těch z Chrámu Quetzalcoatla v Teotihuacanu), jenž se stal ve službách katolické církve pouhým chrličem vody, konče.


Zvláštní na tomhle zneužití předkolumbovských symbolů je to, že místo aby původní obyvatelstvo pobouřily, pomohly naopak k lepšímu přijetí nového náboženství. Zda to bylo podpořeno strachem z útisku nekatolíků v době kolonie, či potřebou věřit v to nové, „mocnější“, náboženství, které to staré, „slabší“, nahradilo, to je otázkou… Každopádně je opravdu fascinující porovnat Matku mexického katolického národa s Matkou národa mexického ale předkolumbovského. Aztékové a ostatní mesoamerické národy kladly velký důraz na symboliku a tak i obraz Svaté Panny Marie k nim promlouvá stejným jazykem plným symbolů.

Není jistě náhodou, že zjevení se vždy uskutečnila na Tepeyackém vršku, místě, kde byla oslavována matka boha Huitzilopochtliho, Cuatlicue. Také není určitě náhodou, že i Huitzilopochtli je plodem neposkvrněného početí. A už vůbec nebude náhoda, že pro předkolumbovské kultury je žena – matka posvátnou. Většina katolických madon je zobrazována s Ježíškem v náručí. Guadlupská verze je pak vyobrazena jakoby kráčela a zpívala modlitbu, ruce má sepnuté a vytváří s nimi „střechu“ – přístřeší pro všechny jenž ho potřebují, pod šaty se jí rýsuje bříško těhotné a pás, který má pod prsy uvázaný, připomíná hadí pás Cuatlicue, jenž je symbolem pro neposkvrněné početí. Guadalupe je dále zobrazována stojící na měsíci s „rohy“ otočenými nahoru, to znamená Východ, nejdůležitější světovou stranu, která v předkolumbovské symbolice znamená, každodenní východ Slunce. Slunce je pak Huitzilopochtli. Guadalupe se setkala poprvé s Juanem Diegem při svítáni, jenž na obraze znazorňují žluté paprsky okolo její postavy. Svítaní, počátek nového života. Další z nepřehlédnu­telných symbolů je čtyřlistý květ na šatu Panny Marie v místech jejího těhotenského bříška. Tento květ je nazýván Nahui Ollin a je symbolem rodícího se slunce. Svatá panna Guadaluspká dá život slunci. Stejně jako Cuatlicue.


Za pozornost také stojí skutečnost, že Guadalupe je tmavší pleti, hovoří nahuatlem a za prostředníka si vybrala indiánského muže, posla. A tak anděl, který nám přináší její obraz je snědý a jeho křídla jsou velmi pestrá a v barvách, jež nejčastěji používaly předkolumbovské kultury. Jako poslední symbol, i když ve skutečnosti existují další a další, zmíním to, že Guadalupe nejen hovoří nahuatlem, ale dokonce má i aztécké jméno – Tlecuauhtlacopeu, pro Španěly nevyslovitelné a tak změněné při zápisu na Guadalupe tak, jako v mnoha jiných případech aztéckých jmen.

Jak se ke Guadalupské bazilice dostat: Místo kde baziliku najdete se nazývá La Villa a nachází se v dosahu dopravního systému Mexico-City. Je možno dojet tam metrem na stanici LA Villa (nikoliv stanice Basilica) nebo po avenide Reforma, která se později rozdvojí na Calzada de Guadalupe a Calzada de Misterios na jejichž konci se vstup do areálu nachází.


Fascinující není pouze porovnání dvou matek aktuálního a starého Mexika. Fascinující je také celý kult. Květinami ozdobené autobusy a náklaďáky vezoucí věřicí ze všech koutů Mexika a dokonce i Latinské Ameriky. Celoroční pestré průvody po Calzada de Guadalupe, rámusící od rána do rána, brzdicí dopravu a způsobující dopravní chaos v už tak chaotickém městě, aniž by si někdo dovolil protestovat (až na pár jedinců, nevěřicích samozřejmě). Takže, pokud se budete některého 12. prosince nacházet v hlavním městě Mexika, nevadí vám davy a pohled na plazící se, či po kolenou lezoucí věřicí, máte užasnou příležitost shlédnout oslavy toho nejdůležitějšího svátku Mexika. Svátku Svaté Panny Marie Guadalupské. A pokud jste v hlavním městě Mexiku v jiný, než prosincový termín, tak si můžete užít Guadalupskou baziliku s o trošku menším davem a o trošku menší teatrálností. Jinak je to v podstatě stále to samé.

Autorka textu trvale žije v Mexiku. Další texty věnované nejen této úžasné zemi najdete na jejích osobních stránkách http://www.ta­mushf.com/

Po té, co jsem článek dopsala, mě napadlo, jestli to s tím nejdůležitějším svátkem není ještě trošku jinak. Přeci jen Sv. Guadalupe je ikona pouze pro katolíky, kdežto taková oslava nezávislosti Mexika je věc všech mexičanů. Těch pár procent nevěřících je přeci taky třeba brát v úvahu. A tak jsem se dotázala manžela. Ten na předloženou otázku odpovědel s pohoršením nad mou neznalostí, že samozřejmě důležitější je 15. září, to znamená oslava nezávislosti. Takže beru svá slova o nejdůležitějším svátku v případě 12. prosince zpět. O oslavách dne nezávislosti se dočtete v nějakém z mých dalších článků.

Perla západního pobřeží

San Francisco je asi nejlevicovějším a nejsvobodomys­lnějším
městem současných Spojených států a internetová petice upozorňující
konzervativní zbytek Ameriky, že v případě odtržení California Nuovo
bude mít všechno dobré, od 95 procent vína až po 5 nejlepších
univerzit, zatímco konzervativním státům zůstanou moskyti, tornáda,
hurikány, 80 procent obézních a teleevangelisté, byla míněna jen
částečně jako žert.


Stačí pár hodin, a San Francisco si zamiluje snad každý, ono má totiž na rozdíl od většiny ostatních amerických měst svůj svérázný šmrnc. A je toho k okukování vice než dost. Většina turistů asi začne tím, že si přivstaneme a pokud bude mít štěstí, uvidí, jak se z ranní mlhy vynoří majestátní Golden Gate Bridge. Most je ostatně jednou z největších atrakcí města, od svého postavení v roce 1937 úspěšně přežil všechna zemětřesení včetně toho posledního, které vážně poškodilo některé úseky konkurenčního, ale mnohem ošklivějšího mostu na druhé straně zálivu. Je již vice než 50 let starý, takže by měl právo vypadat jako unavený dědeček, ale jeho oranžový nátěr obnovovaný vlastně neustále, takže natírat jej je doživotní práce, jiskřivě odráží paprsky kalifornského slunce. Obrovité rozměry si nejlépe uvědomíme ve chvíli, kdy přijdeme až k němu a máme možnost si z blízka prohlédnout, jak silná jeho ocelová lana opravdu jsou.

Další atrakcí města je samozřejmě jeho tramvaj. Vzhledově sice připomíná pražské tramvaje z konce šedesátých let, takže kam s ní na dříve narozené Pražáky, ale Američané z možnosti přiskočit za jízdy (tramvaj se pohybuje rychlostí splašeného hlemýždě) hýkají nadšením. San Francisco je snad jediné americké velkoměsto postavené na strmém kopci. A protože Američané nemají rádi na silnicích a ulicích příliš zatáček, ulice San Francisca jsou většinou zvláštní. Jedním směrem vedou jako vrstevnice po kopci, druhým směrem pak vedou kolmo vzhůru, a právě tudy většinou jezdí slavná tramvaj. Je to vlastně něco jako horská zubačka, pohání ji lano či řetěz vedoucí pod kolejemi. Řidiče to občas nutí přeřadit, na což má uprostřed vozu podivnou páku připomínající přerostlé kleště. Nejen místní, ale i ostatní Američané jsou na tuto atrakci patřičně hrdí, a tak když před lety byly koleje i celý pohon v dezolátním stavu a město hodlalo tramvaj zrušit a koleje vytrhat, řada organizací po celé Americe demonstrovala za zachování této unikátní technické památky. Následovaly úspěšné sbírky a dnes rejdí tramvaj po městě jako v dobách největší slávy.


Na prohlídku je toho více než dost, kroky turistů zcela neomylně zamíří do přístavu, kde desítky rybích restaurací bojují o přízeň turisty. Přiznejme si ale, že přístav je povětšinou klasická turistická past. Nicméně si odsud můžeme si odsud vyjet na ostrov Alcatraz proslulý coby věznice, kde si své roky prožil i Al Capone.

“I lost my heart in San Francisco” tvrdí i u nás známá písnička, což si po pár prožitých dnes lze docela dobře představit, protože je zde opravdu krásně. Jako v celém pobřežním pásu Kalifornie, i zde dokáže příroda pravé divy, takže nádhernými květy obrůstá i patník u cesty, a tyto květy tvoří ten pravý rámec bělostným domům. Nad městem vlají vlajky dvacetitřídenní Kalifornské republiky s medvědem ve znaku, ze zahrad voní eukalypty a život se zdá na Kalifornii nečekaně málo uspěchaný. Pokud přejedeme most a vydáme se dál směrem k údolím proslulým kvalitním vínem, mineme celkem nepatrnou cedulku, upozorňující že právě tudy probíhá geologický zlom San Andreas, jehož pohyb právě před sto lety prakticky celé město zničil. Asi jsem nebyl sám, kterému maloučko zatrnulo. O zemětřesení sice není příliš radno v San Franciscu mluvit, ale geologové varují, že otázka není jestli ničivé zemětřesení přijde znovu, ale kdy přijde.

San Francisco je také asi nejlevicovějším a nejsvobodomys­lnějším městem současných Spojených států a internetová petice upozorňující konzervativní zbytek Ameriky, že v případě odtržení California Nuovo bude mít všechno dobré, od 95 procent vína až po 5 nejlepších univerzit, zatímco konzervativním státům zůstanou moskyti, tornáda, hurikány, 80 procent obézních a teleevangelisté, byla míněna jen částečně jako žert. Ostatně ve chvíli, kdy při nedávných prezidentských volbách získal Obama 200 hlasů, bylo rozhodnuto, neboť Kalifornia (s malou pomocí spřátelených států Oregon a Washington) prostě udělala svoji povinnost.