Pokud je vašim společníkem na cestách kolo, tak byste si rozhodně
neměli nechat ujít festival Cyklocestování, na kterém se sjedou známí
cyklocestovatelé aby se podělili o své zážitky. Setkání plné besed
a doprovodných akcí proběhne již 23.-24. února v kině Vlast ve
Frýdku-Místku.
Pokud je vašim společníkem na cestách kolo, tak byste si rozhodně neměli nechat ujít festival Cyklocestování, na kterém se sjedou známí cyklocestovatelé aby se podělili o své zážitky. Setkání plné besed a doprovodných akcí proběhne již 23.-24. února v kině Vlast ve Frýdku-Místku.
Cílem festivalu Cyklocestování je shromáždit „všechny“ známé i neznámé cyklocestovatele, cykloturisty a další cyklonadšence pod jednou střechou, společně se poznat a formou cestovatelských besed s fotoprojekcí, workshopů, diskuzí atd. si předat zkušenosti. Organizátory akce jsou Martin Stiller a Tomáš Skotnica.
„Spolupachatelem“ tohoto festivalu je Martin Stiller jeden z našich autorů. Na festivalu můžete uvidět jeho premiérové promítání z cesty Napříč Austrálií na kole VERTEC ze které se s Renátou Lorišovou vrací několik dní před začátkem festivalu ze silnými zážitky a zaručeně čerstvými informacemi.
Program CYKLOCESTOVÁNÍ 2008
Sobota 23.2. 2008
10:00 – 11:00 – Libor Hnyk – „Cykloexpedice před čtvrtstoletím“ 11:15 – 12:30 – Honza Galla – „Hamé Nordkapp – Gibraltar non-stop ride“ 12:45 – 14:00 – Josef Kozák – „Cesta na východ“ 15:00 – 15:30 – workshop 15:45 – 17:00 – SPECIAL – Miloš a Katka Motani – „Amerika inkognita“ 17:15 – 18:30 – Honza Vlasák – „Svéráz svéráznou Indií“ 18:45 – 20:00 – Josef Zimovčák – „Španělská Vuelta na vysokém kole“ 20:15 – 21:45 – PREMIÉRA – Martin Stiller – „Napříč Austrálií na kole Vertec“
Neděle 24.2. 2008
09:00 – 10:15 – manželé Sztulovi – „Kolem kolem Švédska“ 10:30 – 11:45 – Josef Honz & Martin Vejmělka – „Na kole přes Himálaj“ 12:00 – 13:15 – Jozef Trabalka – „Madagaskar“ 13:30 – 15:00 – Lucie & Michal – „Na hliníkovém oři divokým západem“ 15:15 – 16:30 – J.Bošek & K.Hejnová – „Na velocipedu od Kavkazu po Ararat“
Norimberg dnešných dní je moderné veľkomesto, v ktorom žije asi
pol milióna obyvateľov. V posledných mesiacoch 2. svetovej vojny bolo
mesto bombardovaním spojeneckých síl silno poškodené, včítane
historických častí. Ale ako je to v Nemecku pomerne bežné, aj
v Norimbergu sa historické objekty jednoducho postavili nanovo.
Pozornosť chcem venovať Dopravnému múzeu v Norimbergu.
Mesto Norimberg, po Mníchove druhé najväčšie mesto rozšafného Bavorska, je našincovi známe najmä z hodín dejepisu. Určite si mnohí pri vyslovení názvu tohto mesta rýchlo spomenú, že v časoch vlády národného socializmu v Nemecku sa v tomto meste konali zjazdy Hitlerovej strany NSDAP a v roku 1935 tu boli prijaté zlopovestné norimberské rasové zákony namierené proti židovským spoluobčanom. Bolo potom len symbolické, že po skončení druhej svetovej vojny si víťazné mocnosti zvolili Norimberg za miesto konania norimberských procesov proti hlavným vojnovým zločincom fašistickej diktatúry. Norimberské procesy sa tu potom konali od novembra 1945 do apríla roku 1949.
Norimberg dnešných dní je moderné veľkomesto, v ktorom žije asi pol milióna obyvateľov. V posledných mesiacoch 2. svetovej vojny bolo mesto bombardovaním spojeneckých síl silno poškodené, včítane historických častí. Ale ako je to v Nemecku pomerne bežné, aj v Norimbergu sa historické objekty jednoducho postavili nanovo.
Nechvalne známe časy druhej svetovej vojny symbolicky pripomína napríklad aj moderne a nápadito riešená Ulica ľudských práv, z ktorej je vchod do Germánskeho národného múzea. Túto ulicu lemuje 27 betónových stĺpov s článkami nemeckej ústavy /tzv. Grundgesetz/ v 30 jazykoch sveta (zastúpená je aj čeština). Asi uprostred radu stĺpov sa nachádza strom, ktorý symbolizuje všetky ostatné jazyky sveta.
Vo svojom príspevku nechcem opisovať toto príjemné mesto ležiace na oboch brehoch rieky Pegnitz a jeho historické pamiatky. Tých je veľmi veľa a mnohí ich dobre poznajú. Veď po roku 1990 sa naše zájazdové autobusy často vydávali najmä do Benátok a do Norimbergu ako pomerne blízkeho turistického cieľa v blízkosti českých hraníc. Pozornosť chcem venovať Dopravnému múzeu v Norimbergu. Tento zaujímavý a na exponáty nesmierne bohatý objekt sa nachádza na ulici Lessingstrasse 6, len jednu zastávku metrom alebo 15 minút pešej chôdze od hlavnej železničnej stanice. Na tomto mieste by som chcela spomenúť, že tí návštevníci, ktorí sa dostanú do Norimbergu železnicou, napríklad na denný lístok /Tageskarte/ alebo na tzv. Bayernticket, môžu tieto lístky použiť aj na všetku dopravu v rámci Norimbergu. Ba čo viac, pri návšteve Dopravného múzea, získajú pri nákupe vstupenky zľavu 25% /s určitosťou aj tí, ktorí majú bežný železničný lístok s trasou do Norimbergu/. Plné vstupné do múzea činí štyri eurá; s platným železničným lístkom, študenti a dôchodci platia len tri eurá. Hja, nemecké železnice sú síce drahé, ale aj presné a pohodlné a pri troche znalostí miestnych pomerov možno využiť aj rôzne výhody.
Dopravné múzeum existuje v Norimbergu viac ako sto rokov, od konca 19. storočia. Je to najstaršie železničné múzeum Nemecka. Na druhom poschodí sa nachádza múzeum pre komunikácie, tiež veľmi rozľahlé a bohaté na exponáty. Okrem toho sú k dispozícii konferenčné miestnosti, príjemná reštaurácia, zadarmo vstup do knižnice s 25 tisícami zväzkov a po predchádzajúcom ohlásení aj vstup do archívu.
Celá koncepcia dopravného múzea je ústretová voči návštevníkovi, priateľská, so snahou získať si človeka, najmä mladého návštevníka a pritom ho hravou, nenásilnou a súťaživou formou aj poučiť a nakriatnuť ľudí, aby sem prišli zas, aby si vytvorili vzťah k múzeu ako k svojej inštitúcii. Na exponáty si môže návštevník siahnuť a aj prakticky overiť tvrdenia, ktoré sú na pestrých sprievodných tabuliach. Sotva tu nájdete klasických muzeálnych dozorcov, ktorí by vás okrikovali, technický personál sa pohybuje najviac v miestnostiach s obrovskými modelovými (a fungujúcimi) železničnými dráhami. V tomto múzeu je naopak verejnosť priam vyzývaná, aby si na exponáty siahla. Som presvedčená, že aj takto možno podporiť ochabujúci vzťah mladých ľudí k štúdiu technických disciplín.
Hneď vo vstupnej miestnosti múzea si môžete za malý poplatok vyraziť z vhodenej dvojcentovej mince vlastný peniaz so železničným námetom. Ďalšia miestnosť predstavuje lapidárny úvod do problematiky využitia drevených vozíkov využívaných v stredoveku na dopravu rudy a uhlia v baniach. Návštevník si vlastnými rukami môže vyskúšať rýchlosť pohybu vozíkov, s akými kolesami sa pohybujú najrýchlejšie. Od tohto úvodu je už len krôčik k prvopočiatkom železničnej dopravy v Nemecku, ktorej základný kameň predstavuje prvá parná lokomotíva v Nemecku Adler (Orol). Orol bol uvedený do prevádzky v roku 1835, lokomotíva premávala dvakrát denne, zvyšnú dopravu zabezpečovali kone, preto priestor medzi koľajami bol vyplnený dlaždicami. Len na porovnanie, na Slovensku začala až o rok neskôr, v roku 1836, fungovať prvá konská železnica a prvý vlak poháňaný parou dorazil do Bratislavy v roku 1848. Premával na trati: Bratislava- Devínska Nová Ves- Marchegg – Gänserndorf.
Veľmi atraktívna je vystavená prvá nemecká elektrická lokomotíva, vyrobená už v roku 1895 firmou Siemens – Halske, s troma obojstrannými lavičkami pre cestujúcich na sedenie. Tento elektrický vláčik, na ktorý môžete pokojne ešte aj teraz v múzeu vysadnúť, dosahoval plne obsadený rýchlosť bájnych sedem kilometrov zas hodinu. Jeho jazdy boli dlhý čas neustále obsadené. Na dobovej fotografii hneď poblíž môžete obdivovať okrem vláčika napríklad aj oblečenie cestujúcich dám a pánov. Hneď ďalej môžete vstúpiť do trocha mladšieho veterána – lokomotívy, ktorá podľa štítku absolvovala poslednú generálnu prehliadku v roku 1942. Nesporným magnetom najmä pre mladých nadšencov železničnej dopravy je možnosť virtuálne viesť lokomotívu IC-vlaku na trasách Norimberg- Mníchov a Norimberg- Hannover.
Na základe veľkej makety všeobecnej, nemenovanej usadlosti v Nemecku sa návštevník poučí nielen o histórii krajiny, ale do dejinného a demografického prehľadu je veľmi citlivo zakomponovaný aj rozvoj železničnej dopravy od konca 19. storočia.
Osobitná časť expozície je venovaná vývoju železničných staníc od skromných začiatkov, cez integráciu napríklad kín, mliečnych barov (podľa amerického vzoru) a iných zariadení do staničných komplexov. Fyzicky vstúpite hoci do čakárne prvej i druhej triedy na začiatku 20. storočia; predaj cestovných lístkov je tak názorne nainštalovaný, až sa vám zdá, že keď sa postavíte pred okienko, už-už musí prísť železničný zriadenec a lístok vám vydať.
Osobne ma veľmi zaujala časť, ktorá bola venovaná nemeckým dráham v roku 1945 a nasledujúce roky. Po porážke Nemecka v roku 1945 a s rozdelením Nemecka na okupačné zóny si víťazne mocnosti rozdelili na zóny aj nemeckú železničnú dopravu so všetkým, čo k tomu patrilo. Sovietsky zväz, ako krajina, ktorá najviac utrpela za čias fašizmu, si „odrezal najväčší kus z koláča“ na tie časy veľmi vyspelej nemeckej železničnej dopravy. V sovietskej okupačnej zóne bolo demontovaných asi štyritisíc kilometrov koľají, ktoré boli spolu s množstvom vagónov a lokomotív odvezených do ZSSR. Ostatné mocnosti sa zachovali milosrdnejšie k nemeckým dráham, možno aj preto, že u nich bola železničná doprava v danom čase na lepšej úrovni ako v Sovietskom zväze. Ak v tejto časti pristúpite k preskleným skrinkám uprostred miestnosti, môžete sa započúvať do autentických prejavov generála DeGaulla, Churchilla a Stalina pri preberaní svojich zón. Taktiež tu uvidíte francúzsko-nemecké, anglicko-nemecké a rusko-nemecké preukážky pre železničných zamestnancov do práce a obojstranné slovníky v daných rečiach určené pre železničných zamestnancov, tiež dvojjazyčné cestovné preukážky pre cestujúcich. Obrázky na okolitých panelov vás úplne vtiahnu do povojnového Nemecka, obklopia vás vlaky ovešané vojakmi, zajatcami z táborov a koncentračných táborov, ale aj civilným obyvateľstvom, ktoré v danom období v mestách trpelo obrovskou núdzou všetkého. Asi nie je veľmi známe, ale tu sa to dozviete, že obyvatelia nemeckých miest chodievali k vlakom kradnúť uhlie určené na pohon lokomotív a že vyrážali vlakmi ale aj inými prostriedkami, napríklad na bicykloch do bližších i vzdialenejších dedín, aby si zakúpili potraviny. Potom sa preplnenými, a doslova ako strapec hrozna ovešanými vlakmi, (aj na strechách, plošinách, rôznych prípojkách) vracali do miest. Núdza bola v tých časoch tak obrovská, že dokonca kolínsky kardinál Frings určitým diplomatickým spôsobom schválil krádeže uhlia.
V roku 1949 vznikla Nemecká demokratická a Nemecká spolková republika. Železnice sa začali v oboch republikách rozvíjať oddelene a oddelene sledujú tento vývoj aj muzeálne expozície. Nadobudla som dojem, že vývoj železničnej dopravy v bývalej NDR je predstavený s miernym dešpektom.
Veľká pozornosť sa v múzeu venuje rýchlostným IC- vlakom, ktoré sú v terajšom Nemecku na vynikajúcej úrovni.
Druhé poschodie dopravného múzea je venované vývoju prostriedkov komunikácie od počiatkov do dnešných čias. Milovníkov starých predmetov určite zaujmú vystavené dostavníky, žlté autíčko z 50.- tych rokov na dopravu poštových zásielok, ukážka starobylej pošty a telefónnych búdok z dvadsiatych rokov dvadsiateho storočia, dnes už zabudnuté prvé počítače, ktoré kedysi zapĺňali celé miestnosti a ďalšie pozoruhodnosti.
Ak sa teda raz dostanete znova do Norimbergu a usúdite, že mesto už dobre poznáte, skúste navštíviť Dopravné múzeum na Lessingstrasse. A keď sa nasýtite obdivom k technickému pokroku – k tomu, čo všetko ľudia dosiahli v oblasti dopravy a komunikácie, odporúčam, aby ste prešli pešo len pár metrov k blízkemu Germánskemu národnému múzeu, ktoré sa môžete ponoriť do inak krásnych vecí – do jedinečných objektov výtvarného umenia, sochárstva, architektúry, užitého umenia. Verím, že oboje posilní vašu vieru v schopnosti človeka.
Psal se rok 1952 a československý divák poprvé obdivoval
dobrodružství krále Miroslava, který se stal zahradníkem a naučil květinu
zpívat. To proto, aby ukázal pyšné princezně v království, kde byl
zpěv zakázán, že paradoxně na něj se zákazy nevztahují. Jak to dopadlo
víme všichni. Láska, útěk směrem do Miroslavova království, bitky a
pohádkově dobrý konec.
Psal se rok 1952 a československý divák poprvé obdivoval dobrodružství krále Miroslava, který se stal zahradníkem a naučil květinu zpívat. To proto, aby ukázal pyšné princezně v království, kde byl zpěv zakázán, že paradoxně na něj se zákazy nevztahují. Jak to dopadlo víme všichni. Láska, útěk směrem do Miroslavova království, bitky a pohádkově dobrý konec.
Cesta na Dolák
Od padesátých let viděly tuhle pohádku generace Čechů a dodnes nesmí chybět v programovém schématu vysílání o vánočních svátcích. Na scénu, ve které princ Miroslav zvítězí nad strážemi v bitce ve mlýně a nakonec je ve spolupráci s princeznou nastrká do pytlů, si jistě mnozí vzpomenou. Budova mlýna nebyl filmovou kulisou, ale bývalým skutečným mlýnem. Jeho zdi dodnes stojí v romantickém zákoutí národního parku České Švýcarsko. Cesta k němu je snadná, dokonce okolo vede naučná stezka. Takže kudy do pohádky? Nejkratší cesta je po modré turistická značce z Vysoké lípy, do níž zajíždí autobus z Děčína. Modrá vede z Vysoké lípy dolů přes jeden z kaňonů, kterými je národní park proslulý. Na skalách se spolu s vřesem vyhřívá keříčkovitý lišejník dutohlávka lesní, zaslechnout se dá jak káně lesní, tak krkavec velký a máte-li opravdu velké štěstí, mihne se oblohou ostříž lesní. Jakmile dorazíte k říčce Kamenici, jste u mlýna. Jenže je za vodou a vypadá poněkud nedostupně. Kamenice není prudká a dá se přebrodit (vím o čem píšu, brodil jsem ji u mlýna 3. února, teplota vzduchu mínus 3 stupně Celsia), ale budete-li pokračovat pár stovek metrů dál, čeká vás sice nedlouhý skalní chodníček a pak rozcestník. Stačí jen vydat se vpravo po žluté, přejít most a za chvíli jste u Dolského mlýna. Vyplatí se dívat kolem sebe, neboť do skal jsou tesané nejrůznější značky, které mají svou historickou i vypovídající hodnotu.
Zaniklá sláva
Před několika lety mi Václav Sojka, strážce zdejšího národního parku řekl: „Chybí tu historická kontinuita. Němci byli po válce odsunutí, zmizely osady, smolaři (lidé, kteří se živili získáváním smůly a výrobou dehtu ve smolárnách – pozn. autora). S nimi odešla historická paměť a kontinuita. Na jejich práci, zkušenosti a umění už nikdo nenavázal. A na tomhle kraji to je poznat.“ Dolský mlýn je stojícím důkazem jeho slov. Oficiální stránky Srbské Kamenice o mlýnu píší: „První písemná zmínka o objektu je z roku 1515, jeho počátky sahají zřejmě do období osídlování zdejší krajiny Michalovici. Mleli v něm hospodáři z Vysoké Lípy a Kamenické Stráně, později i zahradníci z Růžové. Od roku 1584 patřil Benešovskému panství, roku 1653 jej získalo panství Bynovec. V roce 1696 vrchnost mlýn prodala Janu Kryštofu Pohlovi, jehož rod pak mlýn držel až do roku 1910. Mlynářské řemeslo komplikovalo plavení dříví po Kamenici, které začalo již roku 1530. Podle smlouvy z roku 1743 hrozila mlynáři pokuta, pokud omezí plavení dříví snížením hladiny při odběru vody pro mlýnský náhon. V době plavení mlýn stál. Jistou kompenzací bylo právo vyrábět pálenku a čepovat pivo. Vyráběla se tu také kolomaz. Mlýn byl několikrát přestavován – barokní podoba pocházela z roku 1727, další přestavby následovaly roku 1819 a 1845 (úprava pro pobyt finanční stráže, v okolí přibývalo podloudníků …), roku 1814 byl postaven lihovar. Především po roce 1881, kdy byla v soutěsce mezi Srbskou Kamenicí a Dolským mlýnem zahájena plavba na člunech, se Dolský mlýn stal oblíbeným turistickým cílem. Po roce 1945 byl objekt opuštěn a postupně zchátral.“ Vladimír Kraus na serveru zanikleobce.cz dokonce píše, že „filmaři, točící zde později Pyšnou princeznu, kvůli několikavteřinovému záběru strhli sousední budovu bývalého hotýlku, jejíž trosky zasypaly strouhu odvádějící vodu přitékající ze sousedního údolíčka, což také uspíšilo následnou zkázu“. K mlýnu v 19 – 20. století přináležela pekárna, palírna i výčep a snad každý turista si umí představit, jak příjemné posezení tu muselo být. Voda z Kamenice chladila pivo, možná se nabízeli zdejší pstruzi a domácí koláče… Nedaleký most postaven roku 1910 a je velmi nenápadným unikátem. Jde totiž o první železobetonovou stavbou na tehdejším území Rakousko-Uherska, což jen podtrhuje zajímavost místa a jeho tehdejší (nejen) turistický potenciál. Dnes už z bývalé atraktivní hospody a velkého mlýna zbylo jen mechem obrostlé zdivo, mlýnská kola zapuštěná do podlahy a zbytky dlážděné cesty. Samotný mlýn není na tomto místě jedinou rozpadající se stavbou. Ruin je několik a každá má svou vlastní historii. U „Doláku“ stávala smolárna, tedy důkaz dnes už zaniklého řemesla. Ostatně byl to právě Václav Sojka, který v prostorách Labských pískovců našel zbytky desítek smolných pecí. Ale ani sebelepší článek, ani sebekrásnější fotografie nezprostředkuje lesk sluníčka na místních pískovcích, vůni vřesu či podvečerní tesknotu Dolského mlýna, z jehož bývalé slávy zůstaly jen mrtvé díry oken a informační cedule na turistické stezce. Ale naděje umírá poslední. Existují snahy o zachování a částečného zvelebení zdejšího místa. Nezbývá než doufat, že budou úspěšné. Místo je opravdu krásné, není divu, že tady zamířili filmaři s Pyšnou princeznou a princem Miroslavem. Národní park je slušně proznačený, takže se v rámci jednodenního výletu dá poznat víc hezkých míst v okolí.
Bylo by divné, kdyby se k mlýnu nevztahovala nějaká pověst. Je jich dokonce několik – jsou v nich mrtví a oloupení a dnešní atmosféra místa morbidní pověsti jen podtrhuje. Až budete procházet troskami Dolského mlýna a vzpomínat na Pyšnou princeznu a její dobu, tak přidejte ještě jeden kamínek do mozaiky úvah. V roce, kdy byla natočena tato slavná pohádka uvedená do kin, byla zfilmována i Olbrachtova Anna proletářka, probíhala kolektivizace a politické monstrprocesy končící komunistickými justičními vraždami. Taková to byla doba. A možná právě vypadá „Dolák“ tak, jako ho vidíte na současných fotografiích. Možná měl pohádkový boj mezi dobrem a zlem a pýchy se skromností odvést pozornost mas od „obyčejného života.
Tip a varování na závěr: Než se vydáte do lesů Českého Švýcarska, prolistujte si knihu Natálie Belisové, Zdeňka Patzelta a Václava Sojky Lidové památky Českého Švýcarska. Jakmile ji otevřete, zjistíte, do jak krásných končin se chystáte. Díky vysoké atraktivitě místa a množství eury platících turistů jsou ceny ve zdejších hospůdkách mírně nadsazené, tak na buďte případně vyzbrojeni vlastní svačinou.
Rekordních 54 cestovatelských projektů se uchází v 3. kole
soutěže Expedičního fondu o finanční a materiální podporu. Nyní
má komise čas na jejich vyhodnocení. Mezi vítěze má rozdělit celkem
224 tisíc korun.
O podporu Expedičního fondu soutěží 54 cestovatelských projektů
Rekordních 54 cestovatelských projektů se uchází v 3. kole soutěže Expedičního fondu o finanční a materiální podporu. Nyní má komise čas na jejich vyhodnocení. Mezi vítěze má rozdělit celkem 224 tisíc korun.
Za několikanásobný nárůst finančních prostředků v Expedičním fondu musíme poděkovat jeho hlavním partnerům, jimiž jsou cestovní kancelář Adventura, geografický magazín Koktejl, výrobce outdoorového oblečení Humi Outdoor, HedvabnaStezka.cz a Evropská cestovní pojišťovna, která navíc zdarma pojistí všechny, jakkoliv extrémní, vítězné projekty. Poděkování patří i všem ostatní podporovatelům a mediálním partnerům.
Projekty se stejně jako v předchozích kolech dají rozdělit do tří základních kategorií: expedice, výzkumné projekty a dobrovolnická pomoc. 3. kola soutěže EF se zúčastnili i někteří z našich nejlepších horolezců, vodáků a cestovatelů. Členové komise podle předběžných informací propadají depresi – mezi došlými projekty je mnoho vynikajících záměrů (z krátkých anotací zde uvedených to není vždy zřejmé) a bude těžké vybrat ty nejlepší. Podporu by si zasloužilo mnoho ze zaslaných projekty, ale získané peníze nebudou na všechny stačit. Více informací najdete na www.Expedičnífond.cz.
Kdo soutěží o podporu Expedičního fondu?
Sportovní a cestovatelské expedice
Lukáš Bier – Pohoří Fagaraš (Rumunsko) – na jednokolce za Draculou Přejezd rumunského pohoří Fagaraš na speciálních jednokolkách určených pro jízdu v terénu.
Milan Daněk – Dokumentace působení Pavla Šebesty v Malajsii Výprava po stopách českého antropologa Pavla Šebesty, tentokrát do Malajsie za potomky etnika Semangů.
Miroslav Deneš – Kosovo – horký brambor na evropské půdě Cesta do Kosova za účelem pořízení reportáží a fotografické výstavy.
Libor Drahoňovský – Rusko nám neznámé Dokumentace života místních obyvatel na ruském severu.
Ivo Drahorád – Na kole přes střechu světa Cyklistický sólo přejezd tibetské náhorní plošiny, cca 6 500 km za 130 dní.
Pavel Faustus, Jan Kolář, bratři Andrassyové, Eva Fillová a další – Expedice Futaleufu Česko-slovenská vodácká expedice do oblasti Patagonie s cílem zmapovat místní toky.
Petr Goldmann – Expedice Singarope 2008 Dvoučlenná výprava automobilem Škoda Rapid do Singapuru.
Jana Horáčková – Expedice Río Curanja, Alto Purús, Peru Dokumentace situace původních obyvatel oblasti jednoho z pramenů Amazonky, řeky Curanja, před plánovanou dostavbou transamazonské dálnice.
Michael Hulva – Expedición Andanza 2008 Výprava do jižní Ameriky s horolezeckými výstupy, výpravami za indiány a zmapováním života dětí v rodinách a dětských domovech.
Miroslav Jan Kadlec – Expedice Japonsko 2008 Časově neomezená výprava na kolech po Hedvábné stezce přes Čínu, Mongolsko a Sibiř do Japonska a pak přes JV Asii zpět.
Andrea Kaucká – Divoká cesta – Afrika Cesta vlastním vozem z České republiky přes Tunis po východním pobřeží Afriky do JAR.
Zdeněk Krupička – Motorkáři bez bariér : jízda sajdkárem Praha – Maroko Účast vozíčkáře, jedoucího v sajdkáre, na motorkářské výpravě do Maroka.
Petr Láník a Filip Jančar – Po stopách belizských rybářů ze Sartenejy do Placencie Výprava na mořských kajacích po trase, kterou pravidelně plují španělsky mluvící rybáři ze severu Belize na jih země (okolí Placencie).
Tomáš Lindner – Cesta za Litungou Návštěva krále zambijského kmene Loziů, pobyt na jeho dvoře a dokumentace života jeho kmene.
Vlasta Machatová – YRTATÉKOSYV, aneb Tatry nás nezlomí Výprava klientů Domova na zámku Bystré na Pardubicku s mentálním a kombinovaným postižením do Vysokých tater.
Petr Mazal – Extrém Peru 2008–02–06 Pokus o zdolání šestitisícovek, sjetí horního toku řeky Vilcanota – Urubamba a cesta džunglí za ztraceným městem Espirit Pampa.
Marek Mička – Kolem Koule 2008 Půlroční cesta kolem světa na motocyklech.
Jan Miklín – Expedice Los Andes 2008 Desetitýdenní trekování v Brazílii, Paraguayi, Chile, Bolívii a Peru.
Martin Minařík – Dhaulagiri 2008 Pokus o sólo výstup na himalájský vrchol Dhaulagri 8167 m.
Jaromír Modlitba – Mongolsko 2008 Sjezd řeky Šišigt gol (M.Jenisej) na dvojmístných nafukovacích lodích Baraka aa Rio.
Jan Pala – Sopky a hory Kamčatky a Kurilských ostrovů na lyžích Výstupy a sjezdy na lyžích z vulkánů a hor na Kurilských ostrovech a Kamčatce.
Jiří Pavlík – Afrikou v jedné stopě Jízda motocyklů-veteránů Afrikou v upomínku na dálkového jezdce na čs.motocyklech MUDr.Václava Potužníka.
Roman Pekař, Mára Holeček, Karla Štěpánková a další – Expedice Uparisína Natočení dokumentárního filmu o prvovýstupu na afghánskou Uparisínu (6300 m), „Horu, kterou pták nepřeletí“.
Richard Pokorný – Island 2008 – „Hraun, eldur og ís“ Paleontologický a geologický průzkum Islandu včetně fotodokumentace geomorfologických jevů a mineralogických nalezišť pro účely rozšíření výuky geologie na Fakultě ŽP.
Tom Roth – Expedice Kačna jama 2008 Speleologický průzkum druhé nejdelší jeskyně Slovinska Kačny jamy.
Jiří Schauer – Kam dopadlo neznámé těleso, tzv. tunguzský meteorit? Expedice na Sibiř do oblasti výbuchu Tunguzského meteoritu u příležitosti 100. výročí události.
Pavlína Soukupová – Albánie Cesta do Albánie za účelem pořízení fotografické výstavy.
Vladimír Štěpán – Expedice Svalbard (Špicberky) IV. Expedice na nafukovacích člunech do centrální části ostrova Spitsbergen.
Petr Suchý – Expedice TRANS ASIA 2008 Cesta 12timístným Tranzitem přes JV Asii do Japonska a přes Tibet zpět.
Markéta Syllová – Sedm sopečných Mezinárodní výstup na nejméně sedm jihoamerických sopečných vrcholů a jejich následný sjezd na lyžích či snowboardu.
Saša Ryvolová – Divochem na plný úvazek Měsíční pobyt v jedné z posledních vesnic kmene Karo v jihozápadní Etiopii.
Pavel Szabo – Venezuela – zapomenutý svět Cesta po nekrásnějších místech Venezuely za účelem sestavení fotografické výstavy.
Lukáš Synek – Hedvábnou stezkou ve stopách dávných karavan Vydání knihy reportáží z uskutečněné cesty po historické Hedvábné stezce.
Aleš Krátký – Hippocampus planety Země Organizace výstavy fotografií ze zemí čtyř kontinentů.
Jiří Albrecht – Sedm let cesty k lidem III díl Napsání a vydání 3. dílu knihy Sedm let cesty k lidem z uskutečněné plavby kolem světa.
Výzkumné projekty
Tomáš Beránek – Úsměv z Nepálu Výzkum sociálního postavení rodin, jejichž děti jsou v programu adopce chudých nepálských dětí na dálku sdružení Namasté Nepál.
Zuzana Koukalová – Hledání pání Výzkum stavu zdrojů pitné vody v nepálských Vnějších Himalájích a oblasti Térají.
Hana Čiháková – Island – země legend Sbírání legend a životních příběhů obyvatel islandského venkova.
Kamila Hnyková – Geologická a ornitologická specifika Kurilských ostrovů Geologický a ornitologický průzkum ostrovů Paramushir, Atlasova a Onekotan.
Jan Dungel – Živá Amazonie Dokumentace fauny a ekosystémů v oblastech Amazonie formou obrazů a fotografií.
Veronika Horáčková – První férová expedice aneb za Fair Trade až na konec světa Dokumentace fungování fair trade v zemích zemí střední a jižní Ameriky a vytvoření informačních materiálů pro české občany.
Jiří Ponert – Perspektivy rozvoje Bornea Identifikace rozvojových trendů Bornea s přihlédnutím k celosvětovému zájmu o zachování tropického genofondu i k lokálnímu rozvoji, s důrazem na Sabah a Sarawak.
Petra Pospěchová – Zpod klobouků ladackých žen Rozhovory s ladackými ženami o historii regionu s pozdější možností vypracovat učebnici dějepisu pro ladacké děti.
Jan Tilinger – meteostanice pro Kargyak Zřízení základní meteorologické stanice monitorující klimatické změny ve vesnici Kargyak, v oblasti indického Himaláje.
Jiří Vondřich – Výzkum tělesné zdatnosti starších osob při přejezdu Pyrenejí na MTB Výzkum tělesné zdatnosti a podrobného zdravotního stavu trénovaných osob starších 70 let při denních etapách v náročných horských terénech Pyrenejí.
Karel Vrána – Expedice Krvesaj Výzkum příčin alkoholismu v Namíbii, jeho dostupnosti různým skupinám obyvatel, způsobů jeho výroby a společenských a zdravotních dopadů jeho užívání.
Markéta Kutilová – Medializace problematiky východního Konga s důrazem na situaci znásilněných žen Cesta do oblasti Velkých jezer na východě Konga a zmapování situace tamních žen pro česká média.
Dobrovolnická pomoc
Patricie Čížová – Humanistické zdravotní středisko ve čtvrti Farako I, Kankan, Guinea Vybudování zdravotního střediska pro poskytování bezplatné lékařské péče v Kankanu v Guinei.
Ondřej Dubský – České dny v Grozném Uspořádání reprezentativní přehlídky českého filmu v Grozném včetně workshopu Základ filmové práce.
Petra Procházková – Černobílá expedice „hračky z Evropy do Asie“ Doprava nevelké zásilky hraček darovaných českými dětmi autem do Afghánistánu.
Jarmila Ptáčková – Vzdělávací projekt pro tibetské nomády, oblast Amdo, provincie Qinghai, Čína Vzdělávací projekt s cílem vyučit nomády praktickému řemeslu, které jim nahradí modernizací znemožněnou pasteveckou činnost.
Jana Suchomelová – Projekt vzdělávání obyvatel v Kargyaku Vypracování projektu vzdělávání obyvatel himalájské vesnice Kargyak včetně analýzy vlivu projektů tohoto typu na život obyvatelstva.
Zora Richtárechová – Stavíme školu v Keni =autentické příběhy v jedné z nejchudšíchoblastí Keni Vydání knihy o dobrovolnické činnosti.
Vítězové soutěže Expedičního fondu budou slavnostně vyhlášeni na veletrhu cestovního ruchu Holiday World v Praze sobotu 16. února.
Teotihuacán je opravdu úctyhodně veliký a tak má hned několik hlavních
vchodů. Řekla bych, že většina turistů vstupuje tím, jenž je označen
jako číslo 5, ale nejsem si jistá, zda-li vás autobusové společnosti
zajištující dopravu na Teotihuacán nevyloží spíše u brány číslo
1. V podstatě v tom, ale není moc velký rozdíl. V každém
případě doporučuji pro lepší orientaci zakoupit si, nebo si předem
stáhnout z Internetu malou mapku.
Teotihuacán je opravdu úctyhodně veliký a tak má hned několik hlavních vchodů. Řekla bych, že většina turistů vstupuje tím, jenž je označen jako číslo 5, ale nejsem si jistá, zda-li vás autobusové společnosti zajištující dopravu na Teotihuacán nevyloží spíše u brány číslo 1. V podstatě v tom, ale není moc velký rozdíl. V každém případě doporučuji pro lepší orientaci zakoupit si, nebo si předem stáhnout z Internetu malou mapku. Calle de los Muertos (Cestu mrtvých) a obě hlavní pyramidy určitě najdete, ale byla by škoda minout například trošku schovanou Ciudadelu s nádherným Templo de Quetzalcóatl (Chrám Opeřeného hada), který není tak úplně „na trase“.
Předpokládejme tedy, že vstupujete jako většina branou číslo 5. Hned po několika krocích se octnete z levé strany druhé největší pyramidy Mezoameriky (tou největší je pyramida v Cholule, stát Puebla) – Pirámide del Sol (Pyramida slunce). Obzvlášť ze zdola je pohled monumentální neboť tento úžasný kolos měří přibližně 60 metrů na výšku a 260 metrů na délku. Začátek stavby Pyramidy slunce se datuje do období 1 – 150 n. l., tzn. do druhé fáze rozvoje Teotihuacánu spadající do doby, kterou pro studium Mezoameriky nazýváme Pozdním pře-klasickým obdobím (hlavní vývoj pak patří do období klasického – pro porovnání uvádím, že maysko-toltécká část Chichén Itzá je datovaná až do post-klasického období, tzn. obě ceremoniální centra od sebe dělí téměř tisíc let).
Pyramida slunce byla stavěna jako hlavní „budova“ znázorňující nejen centrum města, ale symbolicky také centrum světa. Ceremoniální stavby mezoamerických kultur vždy musely odpovídat jistým pravidlům. Proto je Pyramida slunce orientována na západ. Neodpovídá však už co se týká pravidelnosti části schodiště a „teras“. Původně tyto terasy měly být pouze čtyři, ale dnes jich můžeme vidět pět, z nichž se ta čtvrtá vymyká jakémukoliv vztahu s ostatními. Toto bylo způsobeno neodbornou rekonstrukcí, která nerespektovala původní verzi. To znamená, že ve skutečnosti Pyramida slunce vypadala jinak než ji můžeme vidět nyní a opravdu odpovídala všem složitým pravdidlům mezoamerické architektury, respektive vnímání vesmíru.
Další ze zajímavostí tohoto velikána je jeskyně po ním. Jedná se o jeskyni, jenž má formu květu o čtyřech okvětních lístcích (čtyři světové strany). Tato skutečnost je velmi důležitá v symbolice mezoamerickych národů a je vysvětlována dvojím způsobem. Jeden tvrdí, že ona jeskyně je vlastně dělohou, že které bylo zrozeno lidstvo, a druhý pak, že pyramida jako taková nás přibližuje bohům pro svou výšku a jeskyně pod ní znamená vstup do podsvětí. Ať už tak či onak, teotihuacánská kultura přikládala této jeskyni obrovskou důležitost. Jeskyně je bohužel veřejnosti nepřístupná, neboť v ní probíhají velmi složité výzkumy snažící se odhalit strukturu samotné pyramidy.
Po vystoupáni a následném slezení Pyramidy slunce (opravdu se není čeho bát, není to tak hrozné jako to ze zdola vypadá, i takový nesportovci jako já to přežili) se vydejte na Calle de los Muertos (Cestu mrtvých). Po této široké a dlouhé cestě lemované bezpočtem staveb dojdete až k Mural de Puma (nástěnné malbě znázorňující pumu), jenž se nachází po vaší pravé ruce. Je potřeba si uvědomit, že Teotihuacán ve své době byl celý podobně pomalován. Musel to být úžasný pohled.
Už jen kousíček od zmíněné nástěnné malby se nachází Plaza de la Luna (Náměstí měsíce) a Pirámide de la Luna (Pyramida měsíce). Pyramida měsíce je menší co se výšky týče o 20 metrů a je směrována na jih. Bohužel při mých posledních návštěvách Teotihuacánu nebyla již její vyšší část přístupná veřejnosti. Pravděpodobně kvůli vandalství, jehož stopy byly na vrcholku pyramidy patrné. Její stavba byla započata ve stejné době jako stavba Pyramidy Slunce, ale dokončena byla až kolem roku 700 n. l. Pyramida Měsíce představuje krásný příklad typicky teotihuacánského stylu stavby, který se nazývá „talud y tablero“. Velmi laicky řečeno se jedná o terasovité stavby. Tento styl můžeme pozorovat u spousty pozdějších kultur Mezoameriky čímž lze dokázat obrovský vliv teotihuacánské kultury i v regionech mimo centrální Mexiko.
Až si vychutnáte užasnou harmonii Náměstí Měsíce, které sloužilo k ceremoniím a shromážděním, otočte se a vydejte se zpět po Cestě mrtvých. Tentokrát po vaší pravé spatříte paláce a obytné části teotihuacánské elity. Ten zřejmě nejkrásnější a nejdochovalejší palác je Palacio de Quetzalpapálotl (Palác Opeřeného motýla). Vzhledem k jeho poloze a i odlišnosti od ostatních paláců se předpokládá, že měl sloužit těm nejvyšším představitelům TeotihuacánuKduž jej projdete, octnete se v dalších úžasných zákoutích. Jedná se o Patio de los Jaguares (Nádvoří jaguárů) a Subestructura de los Caracoles Emplumados (Stavba opeřených hlemýždích ulit). Obě místa jsou proslulá nádhernými nástěnnými malbami.
Autorka textu trvale žije v Mexiku. Další texty věnované nejen této úžasné zemi najdete na jejích osobních stránkách http://www.tamushf.com/
Po prohlídce paláce a okolí pokračujte v procházce návratem na Cestu mrtvých směrem na jih. Cestou k dalšímu z nejdůležitějších bodů Teotihuacánu uvidíte po obou stranách avenidy, která tentokrát bude měnit i výškovou úroveň (záleží jen na vás, zda-li jste ještě neměli dost scházení a vycházení schodů a nebo dáte přednost obcházení opatrně po stranách), různé druhy staveb, které v minulosti byly mylně považovány za hrobky a tak daly jméno Cestě mrtvých.
Na konci této Cesty pak po levé straně spatříte Ciudadelu, neboli nový střed města a tak i vesmíru. Proč náhle teotihuacánští přestěhovali střed světa z Pyramidy slunce do Ciudadely není dosud objasněno, ostatně jako spousta záhad mezoamerickych kultur jejichž řešení nám zůstanou pravděpodobně utajena. Ciudadela je ve skutečnosti vyvýšené náměstí měřící po stranách přibližně 400 metrů. Byla postavena kolem roku 200 n. l. Po stranách je pravidelně obklopena stavbami a i v jejím středu jich můžete několik vidět. V okamžiku, kdy vystoupáte na pyramidu v jejím centru, se vám zaručeně opět zastaví dech. Odkryje se vám totiž pohled na jeden z nejzdobnějších chrámů, který je vskutku skvostem sochařského umění Teotihuacánu. Ve své době byl samozřejmě barevný. Jedná se o Templo de Quetzalcóatl (Chrám Opeřeného hada).
Tento chrám je úžasně zdobený znázorněním hlemýždích ulit, mušlí, kukuřičných klasů a především hadími hlavami. Za zmínku také stojí, že při archeologických výzkumech bylo v chrámu nalezeno asi 20 lidských koster. Podle poloh kostí a jiných znaků, se pravděpodobně jedná o lidi usmrcené jako oběti. Předpokládá se, že jak tyto oběti, tak i symboly na zdobení chrámu ukazují na spojení chrámu s vodou a plodností.
Návratem na Cestu Mrtvých se ocitáte na konci procházky a podle sil a nálady můžete volit ze dvou variant. Naproti Ciudadele se nachází vstupní brána číslo 1, u které najdete obchůdky se suvenýry. Druhá varianta je pak projít zpět po Cestě mrtvých a naposledy si vychutnat atmosféru tohoto místa, až k bráně číslo 5. A vlastně je tu ještě třetí varianta pro ty s největší vydrží. Můžete si obejít paláce a obytně prostory Teotihuacánu rozeseté kolem areálu.
Procházka končí a v příští kapitole se budu věnovat praktickým informacím.
Kanada a Česká republika pro rok 2008 zvyšují kvóty pro pracovní
pobyty mladých lidí na 600 osob z každé země. Smlouva umožňuje
Čechům a Kanaďanům ve věku 18 – 35 let pobývat v druhé
zemi až 12 měsíců a získat tam krátkodobé zaměstnání nebo
pracovní stáž související se studiem či příležitostně pracovat během
cestování po navštěvované zemi.
Kanada a Česká republika pro rok 2008 zvyšují kvóty pro pracovní pobyty mladých lidí na 600 osob z každé země. Smlouva umožňuje Čechům a Kanaďanům ve věku 18 – 35 let pobývat v druhé zemi až 12 měsíců a získat tam krátkodobé zaměstnání nebo pracovní stáž související se studiem či příležitostně pracovat během cestování po navštěvované zemi.
Tato dohoda zjednodušuje administrativní podmínky a otevírá mladým lidem nové možnosti pracovních zkušeností v zahraničí v rámci flexibilních programů umožňujících mladým lidem navštěvovat jazykové nebo večerní kurzy, cestovat a zároveň získat mezinárodní pracovní zkušenost. Mobilita mladých lidí je pro Kanadu a Českou republiku jednou z priorit.
Kanada nabízí v rámci této dohody pro občany České republiky celkem pět programů. Mladým lidem, kteří chtějí podniknout poznávací cestu do Kanady, zdokonalit se v angličtině nebo ve francouzštině, poznat kanadskou kulturu a společnost a zároveň mít povolení vykonávat příležitostné placené práce, je určen program Pracovní prázdniny. Studenti vyšších odborných a vysokých škol mohou využít obdobný program Pracovní prázdniny pro studenty (SWAP). Program Mobility je možné využít i při budování kariéry. Mladým lidem, kteří chtějí získat na základě příslibu pracovní smlouvy nové zkušenosti a při tom vykonávat placenou práci, je určen program Karierní růst. Studenti vyšších odborných a vysokých škol mohou v Kanadě absolvovat placenou odbornou stáž, případně zde mohou absolvovat praxi, která je povinnou součástí studia. K tomu je nutné získat příslib pracovní smlouvy, nebo se programu Stáž v rámci studia zúčastnit na základě dohody mezi institucemi. Za obdobných podmínek se také mohou zúčastnit programu Stáž pro absolventy.
Čeští občané, kteří splňují kritéria jednotlivých programů, mohou svou žádost zaslat poštou nebo přinést osobně na Velvyslanectví Kanady v Praze. Úplný seznam požadavků a podmínek pro jednotlivé programy je k dispozici na www.canada.cz. Na těchto stránkách je také k dispozici ke stažení informační brožura , ve které jsou zodpovězeny nejčastěji kladené otázky.
Na náměstí Míru (dříve Purkyňovo náměstí) v Praze
2 v Královských Vinohradech. se nachází velmi exponovaný a
provozem zatížený park, který slouží především jako průchozí
prostor.
Na náměstí Míru (dříve Purkyňovo náměstí) v Praze 2 v Královských Vinohradech. se nachází velmi exponovaný a provozem zatížený park, který slouží především jako průchozí prostor. Nadmořská výška parku je 241 až 248 metrů. V jihovýchodní části je výstup a vstup do metra a okolo jedné části vedou tramvajové tratě. Bývalé Purkyňovo náměstí bylo přejmenováno na Náměstí míru na paměť příměří mezi mocnostmi Dohody a Německem díky které byla 11.listopadu 1918 ukončena první světová válka. Svou současnou podobu park získal v letech 1928 až 9 po úpravě podle návrhu Josefa Kumpána.
Náměstí je téměř obdélník s křížovou parkovou úpravou. Středem kříže je kostel sv. Ludmily, jehož dominantou jsou dvě průčelní věže a příčná loď. Pod širokým schodištěm pod kostelem je do půl oblouku vymezený prostor s volnou plochou, na kterou navazují osově souměrné trávníkové plochy.
Náměstí míru, až do první republiky se jménem Purkyňovo, vzniklo souběžně s výstavbou Královských Vinohrad a to až v druhé polovině 19. století. Bylo vystavěno u staré silnice, která vedla do Vršovic. Dříve se na tomto místě nacházely sady Jakuba Wimmera. Dne 8. 11. 1888 byl schválen projekt farního kostela sv. Ludmily od architekta Josefa Mockera, který dostavil svatovítskou katedrálu. Hlavním světitelem byl pražský arcibiskup František de Paula kardinál Schönborn se dvěma biskupy. Na místě stavby kostela byly ještě v roce 1884 lány žita, později cirkus a zvěřinec. Slavnost položení základního kamene na sebe nenechala dlouho čekat a uskutečnila se 25. 11. 1888. Stavba pokračovala velmi rychle. Roku 1892 navštívil Královské Vinohrady a stavbu chrámu sám císař František Josef I a stavbu to ještě více urychlilo. Na chrám totiž přispěla i kabinetní kancelář z Vídně. Císařovu návštěvu zachycují i dobové fotografie.
Kostel je postavený z režných cihel a jeho věže jsou vysoké 60 m. Tympanon hlavního portálu zdobí reliéf Krista, sv. Václava a sv. Ludmily od J. V. Myslbeka. Nad hlavním portálem je dominantní růžicové okno. V jeho rozích jsou umístěné basreliéfní emblémy čtyř evangelistů, které vytvořil J. Čapek. Štíty hlavní a příční lodi jsou vyzdobeny sochami českých patronů. sv. Ludmily od L. Šimka, sv. Cyrila a Metoděje od B. Seelinga, sv. Prokopa od F. Hergesela a sv. Vojtěcha od A. Procházky. Okna kostela byla zhotovena podle návrhů F. Sequense, F. Ženíška, A. Libschera a F. Urbana. Interiér kostela je vyzdoben malbami od J. Jobsta. Slavnost na jeho posvěcení byla stanovena na 8. 10. 1893 a říká se, že byla velkolepá. Popsal to i zdejší farář Msgre. Ferdinand Lehner, významný historik umění.
V roce 1929 u příležitosti svatováclavského milénia tehdejší pražský arcibiskup Dr. František Kordač povýšil faru u sv. Ludmily na arciděkanství a tím se chrám stal arciděkanským. Zjara roku 1974 byl kostel – chrám kvůli stavbě metra uzavřen. Roku 1980 už se však znovu skvěl nově opravenou střechou a započaly opravy interiéru. Roku 1984 byla obnovena jižní loď a na poděkování jejího znovuotevření zde byla sloužena 24.12.1984 mše svatá. Celý kostel byl ale znovuotevřen až 16.9.1992, kdy byl zároveň posvěcen nový oltář čelem k příchozím. O rok později, 3.9. 1993 zde znovu po dlouhé době zazněly zvony na věži.
Dodnes je kostel dominantou náměstí, které je obestavěno ještě dalšími významnými stavbami, např. budovou radnice z roku 1878, která byla postavena při příležitosti 500. výročí úmrtí Karla IV. V letech 1893 až 1894 stavitel Troníček nechal postavit podle návrhu architekta Antonína Turka vinohradský Národní dům. Novorenesanční stavba na vinohradském náměstí Míru byla postavena v pouhých patnácti měsících. Národní dům byl slavnostně otevřen 10. 11. 1894. Stal se sídlem četných spolků a korporací – Měšťanské besedy, pěveckého spolku Hlahol, Matice školské, Vinohradského Sokola a dalších. V roce 1955 jej v havarijním stavu získaly Československé dráhy. Rekonstrukce pak trvala až do roku 1959 a o pár let později se název budovy změnil na Ústřední kulturní dům železničářů. Od prosince 1994 zajišťuje provoz tohoto kulturního domu soukromá společnost Národní dům – KDŽ, s.r.o.Od tohoto roku byla provedena řada oprav a rekonstrukcí vedoucích k obnovení věhlasu Národního domu. Byla obnovena fasáda, kompletně vyměněna střešní krytina, modernizováno sociální zařízení, zázemí stravovacích služeb a postupně restaurován interiér vrcholící obnovou Majakovského sálu. Po revoluci se Národnímu domu vrátil původní název.
Na severní straně náměstí je secesní budova Vinohradského divadla, která byla postavena v letech 1905 až 1909 podle návrhu Aloise Čenského. Bylo po Národním divadle druhým největším v Praze. Průčelí této secesní budovy je zakončeno pylony s plastikami Pravda a Skutečnost od M. Havlíčka z roku 1906. Terasu druhého poschodí zdobí hermovky od B. Kafky. Strop hlediště se honosí freskou Hold umění od F. Urbana. Sochařskou výzdobu proscénia a lóží vytvořil A. Mára a foyeru A. Popp. Opona divadla je dílem V. Županského vytvořeného v letech 1906 – 1909. V divadle je umístěna pamětní deska Anny Letenské, která zahynula v koncentračním táboře roku 1942. Portrétní busta divadelní a filmové herečky je dílem J. Jiříkovského.
Roku 1897 byla vybudována městská elektrická dráha Královských Vinohrad. Napájela ji rozšířená elektrárna, umístěná ve vinohradské vodárně (Nitranská), která původně sloužila pro osvětlení Národního domu. Na západní straně náměstí byla postavena budova školy.
Dnes najdeme na jižní ploše od kostela bronzovou sochu s holubicí od pana Kryštůfka z roku 1978 a na severní straně kamenný pomník pana Opočenského věnovaný bratřím Karlu a Josefu Čapkovi. Po obvodu náměstí jsou vysazeny stromy. Na bočních stranách kostela najdeme volně rozmístěné javory mléče, převislý buk lesní, břízy, javory stříbrné.
Park na Náměstí Míru je každoročně dějištěm různých akcí. Po létě roku 2007 to byly namátkou v září jarmark Diakonie, jehož stánky hrály různými barvami rukodělných výrobků chráněných dílen, a do toho všeho Žižkovská smršť spustila svoje největší pecky. O pár dní později o víkendu 21.-22. září se v Praze 2 konala hned dvě vinobraní, jedno na náměstí Míru, druhé v Havlíčkových sadech. Za zmínku stojí divadelníci na chůdách a pozdě večer ohňová show. Už od listopadu ožilo pak náměstí Míru tradičními vánočními trhy se stánky nabízejícími příjemný vánoční sortiment, navíc purpuru, staročeský trdelník, punč i cukroví. Dají se tady pořídit i krásné vánoční ozdoby. Loni 16. prosince 2007 v rámci zábavního programu, zde ale byla možnost nevídaná. Od 15 hodin se mohli občané zúčastnit zpívání spolu se zástupci zastupitelů druhého pražského obvodu. Ne každý pražský obvod se může pochlubit hudebně nadanými zastupiteli.
Není snad u nás město, nebo vesnice, ve kterém byste nenašli most,
silo nebo jinou stavbu pocházející právě z Vítkovic. To je dnes
téměř minulostí. V roce 1998 byly po stosedmdesáti letech od
založení nejtěžší provozy z velké části uzavřeny a výroba
přesunuta dál od obytné zóny. Zůstala obrovská postupně chátrající
průmyslová ruina, která byla vyhlášena za národní kulturní památku.
Tak, jako zde byla znenadání zastavena výroba, přišlo náhle
i zpřístupnění pro veřejnost. V srpnu 2007 byla během
pouhých tří dnů připravena prohlídková trasa a do části „ostravských
hradčan“ začali proudit první návštěvníci. Ti měli na podzim
unikátní možnost prohlédnout si „expozici posledního dne“, tedy
v takovém stavu, v jakém byl provoz opuštěn.
„Vážení návštěvníci, nacházíte se v areálu vítkovických železáren na půdě Vítkovice, a.s. Protože nejsme Konopiště, ale průmyslová památka, je během prohlídky povoleno fotografování a natáčení. Toto povolení se týká pouze vlastní technické památky vlevo od prodloužení ulice Ruské. Jsem povinen vás upozornit, že pořizování záběrů v opačném směru, kde se nacházejí pracující provozy, by mohlo být považováno za průmyslovou špionáž.“ Takto nějak průvodce zahájil svůj výklad po té, co jsme všichni podepsali prohlášení o tom, že jsme byli seznámeni s bezpečnostními předpisy a nafasovali předepsané přilby. Pak už následovala víc než hodinu a půl dlouhá procházka průmyslovými provozy, ze kterých se před časem skoro ze dne na den stalo obrovské město duchů.
Kdyby Marie Terezie nepřišla ve válce s Pruskem roku 1742 o průmyslovou oblast Slezska, byly by možná dodnes Vítkovice celkem nevýznamnou vískou kdesi u Ostravy. Po celý středověk zde stál jen mlýn a šest usedlostí. Dnes je zde doslova ocelové město, kde tramvaj projíždí spletí sídlištních bloků a div ne skrz tovární haly a na ulici sem tam potkáte několik metrů vysoký stroj, který mezi svýma pavoučíma nohama převáží železné polotovary z jedné haly do druhé. I to se však postupně mění.
Nutnost nahradit ztracené slezské hutě vedla k prudkému rozvoji celého Ostravska. Vše pak ještě urychlil objev ložisek ostravského uhlí v roce 1763. Již v roce 1809 skotský hutní podnikatel John Baildon, který provozoval hutě olomouckého arcibiskupství ve Frýdlantě nad Ostravicí, navrhoval přesunout sem železářskou výrobu. Jeho návrh zpočátku nesklidil velké nadšení, ale již o dvacet let později, v roce 1828, byly ve Vítkovicích postaveny Rudolfovy hutě a roku 1831 byla uvedena do provozu první pudlovací pec v Rakousko-Uherské monarchii. Výstavba odbočky Ferdinandovy dráhy dále urychlila průmyslový rozvoj celé oblasti. Od roku 1835 byly železárny pronajaty Vítkovickému těžířstvu tvořenému vídeňskými bankéři a v roce 1843 pak přešly do majetku Rotschildů. Protože železárny potřebovaly patřičnou surovinovou a technickou základnu, postupně vkládaly svůj kapitál do dolů, mechanických dílen, vápencových lomů a dalších podniků včetně vlastních obchodních společností a projekčních kanceláří. To vyžadovalo i spojování kapitálu a nakonec v roce 1873 vyústilo ve vznik Vítkovického horního a hutního těžířstva, které zůstalo vlastníkem i po vzniku Československa. V předtuše válečných událostí majitelé v roce 1937 převedli společnost do vlastnictví londýnské pojišťovací společnosti Aliance Insurance. Díky tomu se železárny nikdy během války nestaly německým vlastnictvím, i když byly využívány pro německou válečnou výrobu. Zajímavý byl i poválečný osud železáren. Jako snad jediný velký podnik nebyly znárodněny, ale celý komplex byl do posledního šroubku odkoupen a poválečná rekonstrukce tehdy již přejmenovaných Vítkovických železáren Klementa Gottwalda a nově budované Nové huti Klementa Gottwalda byly vyhlášeny za první stavbu mládeže.
Provoz hutí ve Vítkovicích skončil poměrně nečekaně v roce 1998, kdy byla v rámci útlumu těžkého průmyslu na Ostravsku výroba z velké části prakticky ze dne na den ukončena a převedena do technologicky méně vyspělých provozů Nové huti a to i navzdory tomu, že po rekonstrukci na konci osmdesátých let dvacátého století patřily Vítkovické železárny k evropské špičce ve svém oboru a s nasmlouvanými zakázkami na tři roky dopředu rozhodně nebyly krachujícím podnikem. Hlavním důvodem k tomuto kroku bylo umístění těžkých provozů prakticky uprostřed obytné části města. Po uzavření provozů vzniklo najednou 162 hektarů nevyužitého území, které bylo vyhlášeno za národní kulturní památku. Po uklidnění situace byla památkově chráněná zóna postupně zredukována. Národní kulturní památka Důl Hlubina, vysoké pece a koksovna Vítkovických železáren, jak zní plný název, v současné době zaujímá 12 hektarů a zbytek území je připraven k revitalizaci. Postupně by zde mělo vzniknout městské centrum včetně rozsáhlého univerzitního komplexu a technologického parku.
Postupně jsme prošli okolo litinového pavilonu, který se v roce 1873 stal chloubou Vítkovic na Světové výstavě ve Vídni, navštívili kdysi nejteplejší pracoviště u nás, kde panovala při odpichu teplota až 60OC. Prohlédli jsme si velín v 80. letech zrekonstruovaný na úroveň evropské špičky a nahlédli do „Zlaté uličky“, která odděluje železárnu od areálu dolu Hlubina. V prostoru bývalého posunovacího nádraží, na kterém je již většina kolejí vytrhána, jsme si prohlédli vagón pro převoz tekutého železa přezdívaný Veronika.
O kus dál jsme měli možnost vyříznutou sondou nahlédnout do našeho největšího dochovaného mokrého plynojemu. Stavba je to úctyhodná. Celý plynojem je nýtovaný. Jedinou výjimku tvoří vyrovnávací pás, který byl do konstrukce navařen při opravě po té, co se konstrukce začala naklánět. Plynojem sám byl po čtyřicet let doslova časovanou bombou, aniž to kdo tušil. Při bombardování Ostravy v roce 1944 jej zasáhla stokilogramová letecká puma, která nevybuchla a zůstala ležet na dně. Ležela tam až do roku 1984 a nad ní bylo 50.000 metrů krychlových plynu. Co se všechno mohlo stát, je lepší nedomýšlet.
Energetická ústředna postavená ve stylu vídeňské průmyslové secese byla dlouhá léta doslova srdcem celých železáren. Je osazena dvěma mohutnými pístovými dmychadly, která byla schopná vyprodukovat sto deset tisíc metrů kubických stlačeného vzduchu každou hodinu. Oba stroje vyrobily v roce 1938 Vítkovické železárny a vydržely sloužit až do uzavření železáren. O jejich důležitosti svědčí to, že v případě výpadku dodávky vzduchu, by během půl hodiny došlo k zatuhnutí celé vsádky. Nezbylo by pak nic jiného, než celou vysokou pec rozebrat a postavit znovu. Proto zde bylo v roce 1961 instalováno ještě turbodmychadlo přezdívané Jitka. Původně bylo uvažováno jako náhrada. Jeho provoz však byl velmi drahý. Jen v roce 1961 činil účet za elektřinu 18 miliard Kčs. Na oknech energetické ústředny je dodnes patrný černý nátěr pocházející z protileteckého zatemnění v době druhé světové války. Fungovalo asi dobře, protože ústředna nebyla při žádném bombardování Ostravy zasažena.
Není snad u nás město, nebo vesnice, ve kterém byste nenašli most, silo nebo jinou stavbu pocházející právě z Vítkovic. To je dnes téměř minulostí. V roce 1998 byly po stosedmdesáti letech od založení provozy z velké části uzavřeny a výroba přesunuta. Zůstala obrovská postupně chátrající průmyslová ruina, která byla vyhlášena za národní technickou památku. Celý komplex dolu Hlubina, koksárny, vysokých pecí a dalších provozů tvoří společně s dopravními mosty a pásovými dopravníky unikátní celek, ve kterém se dá vystopovat vývoj celé oblasti v období průmyslové revoluce. Celá památka má společně s hornickým muzeem na Landeku a dolem Michal slušnou šanci na zápis do seznamu světového dědictví UNESCO jako součást průmyslového dědictví Ostravy.
Tak, jako zde byla znenadání zastavena výroba, přišlo náhle i zpřístupnění pro veřejnost. V srpnu 2007 byla během pouhých tří dnů připravena prohlídková trasa a do části „ostravských hradčan“ začali proudit první návštěvníci. Ti měli na podzim 2007 unikátní možnost prohlédnout si „expozici posledního dne“, tedy v takovém stavu, v jakém byl provoz opuštěn. Okamžitě po té, co byla na konci října památka pro veřejnost uzavřena, začaly zde práce na rekonstrukci a konzervaci. Návštěvníci se sem podívají každý další rok vždy v letní sezóně. Do roku 2014 bude v prostoru vysoké pece číslo 1 vybudován technický skanzen. V prostoru pece 4 a 6 vznikne univerzitní centrum a zbytek bude částečně přeměněn v městské centrum a částečně zalesněn. Celý projekt financovaný z rozpočtu Vítkovice a.s., Moravskoslezského kraje a prostředků EU vyjde na 12 až 14 miliard korun.
Bohužel není dodnes zcela jasné, kdy a jestli vůbec se podaří návštěvnicky zpřístupnit celý technologický komplex zahrnující nejen vysoké pece, ale i přilehlý důl Hlubina a naši nejmenší koksovou baterii, která sloužila výhradně pro provoz pece číslo 1. Problém klasicky spočívá ve vlastnických vztazích. Důl Hlubina totiž patří státnímu podniku Diamo, který je sice pokračovatelem Československého uranového průmyslu, ale nedisponuje takovými prostředky, jako společnost Vítkovice, a. s., která investicí do této technické památky nejen plní svou zákonnou povinnost, ale také dává najevo, že si váží svých vlastních historických kořenů.
Prohlídková trasa se vrací ke svému výchozímu bodu nedaleko vrátnice kolem vodojemu. V těchto místech má být v budoucnu vybudováno občerstvení a zázemí pro návštěvníky.
Prohlídky by měly až do ukončení úprav probíhat v letní sezóně. Na prohlídku je potřeba se předem objednat. Velikost skupin je z bezpečnostních důvodů omezená a zájem je poměrně velký. Průvodcovská služba je vynikající a je vidět, že to dělají lidé, kterým se průmyslová historie Ostravy stala koníčkem. Jedinou vadou na kráse je prozatím nedostatek informačních materiálů. Na pokladně je dostupný pouze miniprůvodce po Ostravě a výpravná, leč drahá fotografická publikace věnovaná průmyslovým dějinám Ostravska. Chybí zde nějaká jednoduchá brožurka nabitá informacemi v ceně do stokoruny. Velká část informací v tomto článku proto pochází z poznámek pořízených během výkladu průvodce a mohou se zde tudíž vyskytovat určité nepřesnosti.
Areál je přístupný od dubna do října. Prohlídky zajišťuje Ostravský informační servis a Zájmové sdružení právnických osob „Dolní oblast VÍTKOVICE“ Pokud pojedete městskou hromadnou dopravou, vystoupíte na tramvajové zastávce Vítkovice-vysoké pece. Autem se sem dostanete tak, že z Rudné odbočíte na Výstavní a pak vpravo po ulici Ruská na parkoviště před ředitelstvím železáren. K vrátnici, která je společná se vstupem do provozů funkční části, se dostanete podchodem pod ulicí Místeckou. Zvlášť mimoostravští návštěvníci jedoucí autem budou možná trochu bloudit mezi objekty dosud pracujících provozů železáren. Prohlídková trasa vede autentickým průmyslovým prostředím včetně lávek, můstků a ocelových schodišť. Není fyzicky příliš náročná, ale rozhodně není bezbariérová a vyplatí se vzít si přiměřeně pevnou obuv.
Začátek exkurze. Mezi budovami na levé straně stojí i pavilon, který byl postaven pro potřeby Světové výstavy ve Vídni
Pístové dmychadlo, které zásobovalo železárnu vzduchem. Na oknech budovy jsou dodnes patrné zbytky černých nátěrů pocházejících ze zatemnění za II. sv. války.
U odpichu vysoké pece. Snad nejteplejší pracoviště u nás. Teplota tu dosahovala až 60 stupňů Celsia. Po generálce probíhaly tři odpichy za směnu a produkce železa se pohybovala od 950 do 1250 tun denně. Poslední odpich zde proběhl 27. 9. 1998.
Velín vysoké pece č. 1 Po rekonstrukci v roce 1988 patřilo technologické vybavení mezi evropskou špičku
Zázemí velína
Tak jako lodím se dávají ženská jména, dostal jej i tento vagón, který uvezl až 130 tun surového tekutého železa. Říká se mu Veronika. Vpravo vzadu je vagón pro odvoz strusky.
U odpichu
Materiál pro tavbu. V popředí peletky vzniklé po předpálení železné rudy, při kterém se obsah železa zvýší ze 20 až na 60%. V dalších bednách jsou pak struskovací přísady.
Spodní část vysoké pece
Koryto, kterým při odpichu odtékalo surové železo. Je až s podivem, že za celých 162 let provozu na celé huti došlo jen ke dvanácti smrtelným úrazům.
U paty vysoké pece. Teploty u výdušen byly takové, že ocelové sloupy musely být obezděné šamotovými cihlami.
Prašník na čištění koksárenského plynu
Celý areál byl protkán množstvím kolejišť. Ta zde už nenajdeme. Koleje jsou vyttrhány.
Na hranici pozemku patřícího akciové společnosti Vítkovice. V pozadí je naše nejmenší koksárenská baterie.
Jsou-li vítkovické pece nazývány ostravskými Hradčany, je toto zlatá ulička. Vysoká pec za zády, vlevo důl Hlubina a koksárenský provoz, vpravo provozy pro zpracování koksárenského plynu.
Areál pomalu zarůstá náletovými dřevinami. To se ale brzo změní.
Plynojem je celý nýtovaný. Jedinou výjimku tvoří vyrovnávací pás vevařený při rekonstrukci. Při představě, že v útrobách plynojemu čtyřicet let ležela nevybuchlá letecká bomba, běhá mráz po zádech.
Vodojem. V těchto místech by v budoucnu mělo být zázemí pro návštěvníky. Vodojem má prý být přeměněn na restauraci.
Budova energetické ústředny je ukázkou vídeňské průmyslové secese.
Náhradní součástky pro pístové dmychadlo nejsou nijak zanedbatelné…
Energetická ústředna. Motor pístového dmychadla byl poháněn krychtovými plyny z vysokých pecí.
Původní znak vítkovických železáren. WV – Werke Vítkovice
Detail pístového dmychadla
Náhradní součásti pro pístové dmychadlo
Záložní turbodmychadlo pocházející ze šedesátých let 20. století. Přezdívalo se mu Jitka.
Prací prášek zanechaný zde poslední směnou. Třetí ženská na provozu. ty první dvě jsou Veronika (vagón na převoz tekutého železa) a Jitka (turbodmychadlo)
Vítkovické vysoké pece tvoří typickou siluetu Ostravy. Přezdívá se jim Ostravské Hradčany.
Po dlhšom čase som znova prišla do Lipska – „na miesto, kde možno
uvidieť celý svet v malom“, ako vyhlásil v 18. storočí nemecký
filozof a dramaturg Gotthold Ephraim Lessing. Žiada sa mi doplniť, že
v Lipsku, nazývanom aj mesto veľtrhov a kníh, je svetov hneď
niekoľko.
Po dlhšom čase som znova prišla do Lipska – „na miesto, kde možno uvidieť celý svet v malom“, ako vyhlásil v 18. storočí nemecký filozof a dramaturg Gotthold Ephraim Lessing. Žiada sa mi doplniť, že v Lipsku, nazývanom aj mesto veľtrhov a kníh, je svetov hneď niekoľko. Po vystúpení z moderného a úzkostlivo čistého IC rýchlika smerujúceho z Drážďan do Berlína, som sa ocitla v supersvete hlavnej železničnej stanice Lipska. Železničnú stanicu v Lipsku postavili už v roku 1915. V roku 1998 ukončili jej kompletnú modernizáciu. Dnes má hlavná stanica v Lipsku neskutočných 26 nástupíšť. Je to jedna z najväčších staníc pre osobnú dopravu v Európe a najväčšia úvratná (neprůjezdná viz Wiki, pozn. red.) stanica v Európe. Ak sa človek čo len trocha v mikrosvete tejto útulnej stanice pozabudne, strávi tu hoci celý deň. Na troch poschodiach tu nájdete 144 objektov, ktoré nejakým spôsobom slúžia blahu človeka. Keď sa predsa len rozhodneme opustiť tento útulný obchodný dom, v ktorom sa len tak mimochodom nachádzajú aj koľaje, vhupnete niektorým zo štyroch východov priamo do domáckeho veľkomesta. Objekty príťažlivé pre turistov: historické pamiatky a múzeá, nákupné centrá, kultúrne a vzdelávacie inštitúcie sú v dosahu najviac 20 minút pohodlnej chôdze. Rušnú mestskú dopravu zabezpečujú električky, takmer navlas podobné bratislavským, ibaže nenesú žiadne znaky po samozvaných umelcoch ako u nás.
Už od hlavnej stanice sa nám otvára pohľad na modernú dominantu Lipska – 153 metrov vysokú administratívnu budovu, City-Hochhaus. Táto trojhranná budova s 36 poschodiami z roku 1971 bola až do 90. rokov sídlom univerzity Karla Marxa, dnes Univerzity Lipsko. Stojí trocha bokom od Augustovho námestia (Augustusplatz), pomenovanom podľa legendárneho saského kurfista Augusta Silného. Na širokom Augustovom námestí stojí ešte z čias socializmu budova opery a činohry a najmä jedna z budov terajšej Alma mater lipsiensis. Zdá sa, že obyvateľom Lipska neprekážajú pošmúrne sivé reliéfy Marxa, Engelsa a Lenina nad hlavným vchodom do univerzitnej budovy. Vážne pohľady ideových vodcov proletariátu smerujú ponad námestie na juh k dlhodobo opravovanému Pomníku národov (Völkerschlachtdenkmal).
V roku 2009 oslávi Lipská univerzita 600. výročie svojej existencie. Okrúhle výročie má táto druhá najstaršia a najväčšia univerzita v Nemecku privítať v novom šate. Po dlhých sporoch vedenia univerzity a vlády spolkovej krajiny Saska má byť komplex univerzity prestavaný a zreorganizovaný podľa návrhu holandského architekta Ericka van Egeranta. Prestavba bude stáť 104 miliónov EUR.
Lipsko je staré historické mesto. Meno mesta ležiaceho na riekach Elster, Pleiße a Luppe sa odvádza od slovanského slova Lipzk – lipa. Slovanské kmene Lužických Srbov, ktorí uctievali lipu ako božstvo, tu založili prvé osídlenie v 7.-9. storočí nášho letopočtu. V historických prameňoch z obdobia okolo roku 1015 sa už nachádza zmienka o nemeckom hrade urbs Libzi, v blízkosti ktorého vznikla osada remeselníkov a obchodníkov. O viac ako sto rokov neskôr boli tejto osade udelené mestské práva spolu s právom konať trhy dvakrát do roka. Právo poriadať trhy bolo pre vývoj mesta veľmi dôležité. Znamenalo, že v okruhu jednej míle od mesta /dnešných asi 15 km/ sa nesmel konať žiaden iný trh, ktorý by bol poškodzoval obchodné záujmy mesta. Položil sa tým základ pre Lipsko ako mesto veľtrhov.
Mesto prešlo svojím historickým vývojom s náležitými vzostupmi a pádmi. Skvele sa mu darilo najmä v 16. storočí, keď prekvitala ťažba striebra v Krušnohorí. Z tohto obdobia pochádzajú aj najvýznamnejšie historické pamiatky mesta. Historické centrum začína sotva niekoľko krokov od Augustovho námestia na námestí zvanom Trh (Markt). Návštevník má pocit, že je v starom skvostnom svete, v ktorom sa každej budove, každej soche a fontáne venuje maximálna pozornosť. Na Trhu stojí perfektne zrenovovaná renesančná Stará Radnica zo 16. storočia. Lipský starosta Hieronymus Lotter ju v svojej dobe dokázal postaviť v rekordnom čase deväť mesiacov medzi dvoma veľtrhmi. Dnes tu sídli mestské múzeum. V blízkosti Trhu nájdeme najstarší kostol Lipska v zrekonštruovanom šate, kostol sv. Mikuláša (Nikolaikirche). Tento chrám bol vysvätený v roku 1175. Tu v roku 1981 vyklíčilo protestné hnutie proti socialistickému režimu. Protest nadobudol formu odporu voči umiestneniu rakiet stredného doletu v NDR. V roku 1989 v kostole sv. Mikuláša začali mierové modlitby, ktoré predznamenali začiatok mierovej revolúcie v NDR. Pred kostolom sa začali konať známe pondelkové demonštrácie, ktoré sa postupne šírili po meste a po celom východnom Nemecku. Demonštrácie postupne prerástli do zvrhnutia socialistického režimu a do znovuzjednotenia Nemecka. Mierovú revolúciu, pretože takto Nemci nazývajú zmenu režimu v socialistickej Nemeckej demokratickej republike, pripomínajú nenápadné žlté tabule umiestnené pred objektmi, ktoré sú s týmto pohybom spojené. Upomienky na mierovú revolúciu nájdeme na Trhu, pred obnoveným Najvyšším súdom SRN pre správne záležitosti (Bundesverwaltungsgericht) na Simsonovom námestí (Simsonplatz) a inde.
Výzor mesta zaznamenal od roku 1990 výrazné zmeny. Vylepšila sa dopravná infraštruktúra mesta, opravili sa školy, neustále sa stavia aj priamo v centre mesta. Staré historické budovy sú odeté v novom zrekonštruovanom šate, pričom sa podarilo zachovať historického ducha úctyhodných inštitúcií. Skvelým príkladom je reštaurovaná univerzitná knižnica Bibliotheca Albertina, Stará a Nová radnica, Dievčenská pasáž (Mädler Passage), spomínaný Najvyšší súd a ďalšie. Staré alebo staronové sa citlivo snúbi s novým, ako je to u spomínanej Albertiny a novopostavenej modernej budovy Filologickej fakulty Lipskej univerzity na Beethovenstrasse, ktoré boli dokončené v rovnakom čase- v roku 2002. Rozsiahla stavebná a rekonštrukčná činnosť, ktorú si návštevník všimne v Lipsku doslova na každom kroku, je možná vďaka výdatnej finančnej pomoci západnej časti Nemecka.
Na základe uzavretého Paktu solidárnosti I, ktorý platil do konca roku 2004, nové spolkové krajiny dostali v rozpätí rokov 1994 až 2004 zo spoločných financií a zo starých spolkových krajín finančný príspevok – vyrovnanie vo výške 94, 5 miliárd EUR. Treba dodať, že tento príspevok bol určený nielen na rekonštrukciu pamiatok, prípadne výstavbu nových objektov, ale predovšetkým na zachovanie priemyslu vo východnej časti Nemecka. Je to pozoruhodná skutočnosť, hodná na zamyslenie aj pre vedenie nášho štátu.
Nový pakt solidárnosti č. II vstúpil do platnosti 1. januára 2005 a bude trvať do konca roka 2019. Zabezpečí novým spolkovým krajinám prílev financií na tej istej báze vo výške 156,5 miliárd EUR. Slobodný štát Sasko, kam patrí aj Lipsko, dostane najväčší kus z koláča- 26,1% z celého balíku peňazí. Okrem obnovy starého vzniká však aj nové. Pred čosi vyše rokom otvorili v Lipsku na Katharinenstrasse najmladšie nemecké múzeum, supermoderné Múzem výtvarného umenia. Do hypermodernej modrej oceľovosklenej kocky s rozlohou 16.700 metrov štvorcových sa po 60 rokoch provizória presťahovalo staré nemecké a holandské umenie ale s ním aj napríklad i ukážky umenia NDR.
Lipsko sa môže hrdiť nielen najmladším múzeom v Nemecku ale aj najstaršou kaviarňou v Nemecku a v Európe a pravdepodobne na celom svete. Najstaršia európska a v súčasnosti stále ešte fungujúca kaviareň „U arabského kávovníka“ je umne spojená s múzeom kávy, jediným svojho druhu na európskom kontinente. Múzeum kávy, kaviareň a reštaurácia sa nachádzajú v štvorcovom lomenom dome zo 16. storočia na ulici s rozkošným menom, ktoré by sa dalo preložiť ako „ulička bosej nožičky“. Táto štvorposchodová stavba mala byť postavená približne v tom istom čase ako Stará radnica na Trhovom námestí. Intímnosť trojuholníkového námestia pred „Kávovníkom“, ako obyvatelia Lipska nazývajú dôverne tento objekt, dokresľuje fontána Lipsiova studňa z roku 1913 od Maxa Langeho. Príslovečnú obľubu kávy v Lipsku od nepamäti dosvedčuje aj blahosklonná prezývka obyvateľov mesta „kávový Sas“. Odhliadnuc od toho, v hostinci v tejto budove mali majitelia právo variť a čapovať pivo už v roku 1603. Podľa zachovalých písomných prameňov kávu tu podávali po prvý krát už v roku 1711.
V Európe existovala ešte jedna, staršia kaviareň ako kaviareň „U arabského kávovníka“ v Lipsku. Bola to kaviareň Café Procope v Paríži. Táto kaviareň však už dávno neexistuje, takže prvenstvo a jedinečnosť v danej oblasti patrí jednoznačne kaviarni „Kávovník“ v Lipsku. Hostinec a kaviareň bola obľúbeným miestom takých hostí ako Goethe, Lessing, Liszt, Wagner, Schumann, Schiller, Napoleon a ďalší. Robert Schumann pravdivo charakterizoval už v roku 1828 hostinec ako „miesto, kde človek spoznáva svojich krajanov“. Platí dodnes. Aj súčasné populárne osobnosti vyhľadávali a stále vyhľadávajú kaviareň Kávovník. Hneď pri vstupe do budovy sú nástenky, na ktorých si návštevníci môžu prezrieť fotografie novších i starších celebrít, ktoré Kávovník navštívili a stále majú svoje stále miesto.
Na každom poschodí domu „U arabského kávovníka sa nachádza 10 miestností. Na prízemí a na prvom poschodí sa nachádza reštaurácia a kaviareň. Tretie a štvrté poschodie objektu je venované múzeu kávy.
Pred samotným vstupom do muzeálnych expozícií, kde je, mimochodom bezplatný vstup, si návštevník môže prečítať živú a stále platnú múdrosť pochádzajúcu z 19. storočia: „Káva je ako láska. Milujeme ju tak ako brunetku, blondínu či čiernovlásku, ale vo všeobecnosti vždy horúcu“.
S hostincom je spojená milá legenda. Podľa nej mal mať tento hostinec v obľube aj samotný saský kurfist August Silný. Kurfist vraj ochutnal kávu po prvý krát v parížskej kaviarni Procope, ale tento hostinec v Lipsku navštevoval veľmi rád pre švárnu hostinskú, pani Lehmannovú. Po ukončení ich vzťahu mal darovať gavaliersky August Silný hostincu štít zobrazujúci prepychovo oblečeného Orientálca ako sedí pod rozkvitnutým kávovníkom a amorka, ako mu podáva šálku kávy. Orientálec má mať črty Augusta Silného. Tento štít, ktorý umiestnili nad vchod do hostinca v roku 1720 a ktorý sa tu nachádza doteraz, určil potom názov celého objektu. Vraj neexistujú žiadne záznamy o tom, kto zadal objednávku na výrobu štítu na dvore kurfista v Drážďanoch a ani kto štít vyhotovil, čo nie je typické pre dôslednú povahu Sasov. Zachoval sa len pokyn z roku 1720, aby štít bol venovaný hostincu „Am Barfüsser Thor“.
V múzeu kávy sa možno oboznámiť s históriou prvého výskytu a objavenia kávy pravdepodobne v dnešnom Jemene a s prvým využitím kávových zŕn u arabských národov. Káva bola považovaná u Arabov za určitú náhradu alkoholu, konzumáciu ktorého korán zakazoval a zakazuje. Hneď v prvých miestnostiach sa nachádza dávna arabská poľná kuchyňa s kompletným náčiním na praženie a mletie kávových zŕn, varenie, filtrovanie a podávanie kávy. Putovaním z miestnosti do miestnosti sa návštevník oboznamuje so stále sofistikovanejším spracovaním kávových zŕn a stále rafinovanejšími spôsobmi prípravy a podávania lahodného čierneho moku.
Jednou z nevyhnutných procedúr na ceste k príprave kávového moku bolo drvenie upražených kávových zŕn v mažiaroch rôznych veľkostí a tvarov a neskôr mletie upražených kávových zŕn v rôznych typoch mlynčekov. V múzeu kávy sa dozvieme, že Lipsko bolo v prvej polovici 18. storočia najväčším producentom a vývozcom kávových mlynčekov v Európe. Výroba kávových mlynkov pretrvala v Lipsku ešte do 2. svetovej vojny. Vyrábala sa tu obrovská plejáda kávových mlynkov: ručných stolových, lonových, nástenných, a iných, neskôr aj prvých jednoduchých kávovarov pre kaviarne. Zaujímavé je, že z lipskej produkcie kávových mlynčekov sa nezachoval ani jeden. Návštevník môže obdivovať len mlynčeky na mletie kávy z iných miest, ani jeden z exponátov nepochádza z Lipska.
Nevyhnutným predpokladom na bezprostredné požívanie kávy bol porcelán. Veľká časť expozícií múzea kávy je venovaná objaveniu porcelánu. Vo všeobecnosti sa málo vie o tom, že keď okolo roku 1700 dostali alchymisti Augusta Silného pokyn vyrobiť zlato, podarilo sa im vyrobiť porcelán. Sasi považujú doteraz porcelán za svoj najväčší kultúrny počin a príspevok Saska Európe. Na Lipskom veľtrhu roku 1710 bol porcelán objavený v Drážďanoch prezentovaný ako „saský“ alebo „drážďanský“ porcelán. Výroba porcelánu bola v tom období vyhlásená za štátne tajomstvo. Ale remeselníci, ktorí sa podieľali na ďalšom opracovaní porcelánu, najmä pozlacovači, prezradili tajomstvo výroby do Talianska, Francúzska a v roku 1717 aj do Míšenu (Meissen). Až od tohto času existuje meissenský porcelán. Rozsiahle expozície múzea sú venované prekrásnym kávovým súpravám. Medzi vystavenými šálkami nájdeme šálku, z ktorej údajne pil kávu Napoleon, keď bol v roku 1813 v Lipsku. Tiež tu vystavujú kávové šálky, z ktorých mal piť Goethe, Schiller a iné historické osobnosti. Podávanie kávy bolo premyslené do najmenších detailov. Nezabudlo sa ani napr. na pánov s bradou, ktorí mali špeciálne šálky, aby si pri pití kávy nezamočili brady či fúzy. Osobitné kávové súpravy sa vyrábali pre oficiálne návštevy, osobitné pre návštevy intímneho charakteru, ktoré bolo možné prijať aj v budoári v nie celkom oficiálnom oblečení, iné pre milencov, ktorí popíjali spolu kávu po spoločne strávenej noci, iné pre ľudí, ktorí si cez šálku kávy, lepšie povedané cez jej výzdobu posielali určité odkazy, ktoré boli určené len im, a podobne.
S rozširujúcou sa konzumáciou kávy bol spojený vznik kaviarní. Existovali kaviarne, ktoré navštevovali prevažne ženy, iné zasa navštevovali zväčša muži, ďalšie zasa určité vrstvy obyvateľstva podľa stavovského zamerania alebo aj určité záujmové skupiny. Napr. slobodomurári mali v Lipsku okolo roku 1800 tri kaviarne podľa svojich lóží: Minerva pri troch palmách, Balduín pri lipe a Apollo pri troch akáciách. V súvislosti so slobodomurárskymi kaviarňami v Lipsku je venovaná kuriózna spomienka majiteľovi kaviarne Georgovi Schrepferovi, tiež slobodomurárovi. Tento hostinský žijúci v 18. storočí zostrojil prístroj na vyvolávanie duchov, ktorý umožnil počúvať hlasy z onoho sveta. Nevedno či pod vplyvom týchto čudných záľub ale určite nie pod vplyvom kávy, sa tento hostinský nakoniec zastrelil. Návštevník sa môže v rámci tejto časti expozície krátko oboznámiť so vznikom a symbolmi slobodomurárstva, ba pozrieť si i dobové oblečenie slobodomurárov.
Šíriaca sa konzumácia kávy bola spojená s rôznymi spoločenskými zvyklosťami. Najskôr to boli len stretnutia dám spojené s preberaním miestnych noviniek, potom už i napr. vykladanie budúcnosti podľa kávovej usadeniny a počúvanie špeciálnej hudby interpretovanej v kaviarňach. Jednotlivé význačnejšie kaviarne vydávali dokonca svoje noviny. Už v 18. storočí sa v kaviarňach hrali hazardné hry: kocky, faraón, baseta a iné. Majiteľom kaviarní síce hrozili pri odhalení vysoké pokuty, ale napriek tomu hazardné hry podporovali, pretože sa podieľali určitým percentom na ziskoch. A tie neboli a nie sú ani teraz malé pri takejto činnosti.
Káva inšpirovala umelcov k vytvoreniu diel, z ktorých niektoré sú známe doteraz. Jedna celá miestnosť múzea kávy je venovaná autorom a dielam, ktoré boli inšpirované kávou. Napr. Johann Sebastian Bach zložil v Lipsku známu Kávovú kantátu. O Schillerovi je známe, že keď sa začal v lipských kaviarniach podávať punč, vypil ho toľko, až vybásnil „Pieseň o punči“. K ďalším básnikom oslavujúcim kávový mok patria viacerí miestni básnici, napr. Friedrich Wilhelm Zacharia, ktorý zložil v roku 1744 báseň o káve podávanej v hostinci U arabského kávovníka a tak hostinec preslávil. Z radu lokálnych poetov, ktorí navštevovali „Kávovník“ a spievali ódy na kávu, vystupuje najmä Christoph Bretzner. Preslávil sa okrem chválospevov na kávu najmä tým, že písal libretá pre Mozarta a Salieriho. Význačná časť bohatej expozície múzea kávy je venovaná súčasnosti kávy. Vo svete sa v súčasnosti pestujú dva hlavné druhy kávy: káva Arabica, ktorá tvorí 75% svetovej produkcie a káva Robusta, ktorá predstavuje len 25% svetovej produkcie. Arabica sa vyznačuje nižším obsahom kofeínu /len asi 0,8–1,3%/, naproti tomu Robusta obsahuje priemerne 1,5–2,5 % kofeínu. V Nemecku sa pije zväčša Arabica, v Taliansku, Francúzsku, Španielsku uprednostňujú Robustu. Návštevník si môže prezrieť na mape sveta hlavné oblasti pestovania kávy- tzv. zelený pás kávy. Tento zahŕňa najmä rozsiahle oblasti rovníkovej Afriky, ale aj južnú časť Indie, Papuy-Novej Guiney, Cejlónu, južné oblasti niektorých stredoamerických štátov a takmer celú južnú Ameriku. Vo vitrínach je vystavených 24 druhov surových a pražených kávových zŕn podľa miesta pestovania kávovníkov. Rozdiel medzi zrnami kávy návštevník pravdepodobne nerozozná. Ale každému určite dobre padne šálka čerstvej kávy po prehliadke múzea kávy v kaviarni U arabského kávovníka.
Po občerstvení tela i ducha je zahodno pokochať sa nočnou panorámou malého Paríža, ako nazval Lipsko Goethe, ktorý tu krátko študoval. Miestom ako stvoreným na tento účel je vyhliadková plošina výškovej administratívnej budovy v blízkosti Augustovho námestia. Výťahom sa v priebehu minúty vyveziete na 29. poschodie a keď vyjdete peši ešte jedno poschodie a zaplatíte malé vstupné, ocitnete sa na okrúhlej vyhliadkovej plošine, kde ste len vy, hviezdy na temnej oblohe a svetielkujúce Lipsko, v ktorom, akože ináč, možno vidieť celý svet v malom…
(City-Hochhaus) aka „Uniriese“ in Leipzig, Germany.
kaviaren a múzeum U kávovníka
Lipsko, nová budova múzea Bildermuseum, múzeum bolo otvorené v decembri 2004, jedno z najmladších v Nemecku
Kostol sv . Mikuláša /evanjelicky/ v Lipsku, pohľad na oltár. V tomto kostole zacali protestne zhromazdenia veriacich, ktore viedli k zmene režimu v 1989 a k znovuzjednoteniu Nemecka.
budova Najvyššieho súdu pre veci správy, Simsonovo námestie
Člověka z toho mrazí, když si představí jak úžasné příběhy
se psaly na těchto místech. A to mluvíme o těch, které máme
aspoň nějak potvrzené. Ale Teotihuacán je město bohů, magické místo, kde
se zrodilo Páté Slunce…
V létě roku 2007 jsem v souvislosti s článkem o Chichén Itzá zmínila, že podle mého názoru by si označení jednoho ze sedmi divů světa zasloužil spíše Teotihuacán. Uznávám, že se jedná pouze o mou ničím nepodloženou domněnku. Každopádně, když už jsem něco takového napsala, měla bych sama jít příkladem a krom článku o čím dál slavnějším maya-toltéckém Chichén Itzá sesmolit i článek o neméně obdivuhodném Teotihuacánu a jeho kultuře, jenž ve své době ovlivnila vývoj téměř celé Mezoameriky, včetně vývoje kultury maya-toltécké, která o mnoho let později vystavěla jeden z nových sedmi divů světa.
Obávám se však, že je absolutně nemožné popsat vše, co bych chtěla o Teotihuacánu sdělit, v jednom jediném článku tak, aby při tom většina čtenářů neusnula. Proto jsem nucena informaci rozdělit do tří tematických kapitol: Historie Teotihuacánu a Teotihuacánske kultury, Procházka po areálu Teotihuacánu a Praktické rady k návštěvě této archeologické zóny.
Takže nejdříve něco zběžně k té historii. Původ Teotihuacánu se pravděpodobně pojí s tehdy již obydlenou zónou Cuicuilco (tato archeologická zóna se nachází v jižní části Ciudad de México a je obdivováno pro svou nádhernou kruhovou pyramidu), která byla kolem roku 200 př. n. l. zalita lávou při explozi vulkánu Xitle. Spojení mezi kulturami Cuicuilca a Teotihuacánu archeologové dokládají nálezy podobných předmětů, znázorňujících především Starého boha Huehuetéotla, v obou lokalitách. Huehuetéotl je zobrazován jako starec sedící v „indickém“ sedu a podpírající hlavou velkou kamennou nádobu Předpokládá se, že část obyvatel zničeného Cuicuilca postupovala směrem na sever a při hledání místa, kde by mohla založit novou osadu, narazila na ideální prostředí a založila právě město Teotihuacán. V tomto zmiňovaném období žilo na jeho území, představujícím 8 km2, přibližně 5 tisíc obyvatel. V největším rozkvětu města, jenž se datuje do období 450 – 650 n. l. žilo pak v Teotihuacánu rozrostlém až do 20,5 km2 přibližně 85 tisíc obyvatel.
Jméno kultury, která město založila, obývala a posléze tak, jak je tomu v Mezoamerice zvykem, opustila, není známo a tak je obecně nazývána Teotihuacánskou kulturou. Společnost, jež po kultuře olmécké, převzala pomyslné žezlo nad vládou Mezoameriky byla rozdělena do několika sociálních vrstev. Obzvlášť na nástěnných malbách a na keramice můžeme pozorovat značné rozdíly v honosnosti oděvu a doplňků některých osob. Také podle rozdělení obydlí lze usuzovat, že v Teotihuacánu se nerozlišovalo pouze podle postavení a původu, ale také podle řemeslné příslušnosti. Není známo, jakou formou se v Teotihuacánu vládlo. Předpokládá se, že existovala kolektivní avšak centrální vláda, která si podrobila nejen obyvatele města a okolí, ale také několika dalších oblastí především pak z praktických důvodů jako je získávaní obsidiánu a jiných cenných surovin.
Vliv této kultury na celou Mezoameriku je obrovský a není omezen ani zeměpisně. Dříve nebo později se Teotihuacánské střípky kultury dostaly až do míst tak vzdálených jako je oblast Mayů nebo Oaxacy (zapotécký Monte Alban). Předpokládá se, že s kulturami tak vyspělými jako byla ta z Monte Albanu, teotihuacánští neválčili, ale udržovali čilé obchodní styky. Mezi nálezy na Teotihuacánu byla dokonce objeveno zapotécká čtvrť. Naopak na Monte Albanu je zjevný podpis teotihuacánského architektonického stylu.
Stejně jako u většiny mezoamerických kultur není úplně jisté proč byl Teotihuacán kolem roku 700 n .l. opuštěn. Kolem tohoto období již město nerostlo, naopak počet jeho obyvatel se snížil na 70 tisíc. V této souvislosti se mluví o epidemiích, útocích ze severu, odporu spodních sociálních vrstev či dokonce o ekologických problémech. Nejpravděpodobnější je vysvětlení ukazující na obrovský, a ne nijak mírumilovný, tlak jež Teotihuacán vyvíjel na okolní podřízená města a kmeny. V momentu oslabení a nestability města pak mohly tyto násilně podrobené oblasti využít situace a Teotihuacán a jeho vládu napadnout, sesadit a zbavit se tak povinností sloužit jí. Tuto myšlenku podporují také archeologické nálezy potvrzující požáry a násilné ničení a rabování v palácích. V podstatě takto se historie opakuje u většiny mezoamerických kultur, vlastně i „poslední v řetězci“ Mexicové neboli Aztecové doplatili především na svou vojenskou krutost vůči podrobeným národům. Tyto národy se pak rády přidaly ke španělským dobyvatelům a pomohly jim dobýt Gran Tenochtitlan a tak i celé impérium.
Člověka, teda aspoň mě, z toho všeho mrazí, když si představí jak úžasné příběhy se psaly na těchto místech. A to mluvíme o těch, které máme aspoň nějak potvrzené. Ale Teotihuacán je město bohů, magické místo, kde se zrodilo Páté Slunce a proto má také i jinou historii. Tu, jenž vznikla pravděpodobně až po objevení Teotihuacánu pozdějšími národy. Teotihuacán je neodmyslitelnou součástí mexického (předkolumbovského) vnímání vesmíru. Tímto se dostavám k tomu zmiňovanému Pátému Slunci. Je zde legenda popisovaná v kodexech a knihách, legenda která ukazuje na pravidelné přírodní cykly života a která v sobě skrývá, samozřejmě za všemi těmi názvy v nahuatlu (aztéčtině) a pohádkovým nádechem, něco velmi pravdivého.
Ještě než se pustím do jejího zkráceného převyprávění chci upozornit, že občas se neshoduje následnost jednotlivých Sluncí a jejich zaměření, ale v podstatě jde vždy o čtyři, která symbolizují Vodu, Zemi, Vítr a Oheň. V samotném centru aztéckého kalendáře můžete najít čtyři znaky z nichž každý znázorňuje období čtyř sluncí: Vítr, Žhnoucí déšť, Voda a Jaguár – Země, Páté slunce (uprostřed) je pak – Pohyb. Někdy jde o Slunce vytvořené a udržované krví lidských obětí jak lidu nakázal činit Quetzalcóatl a jindy toto páté Slunce vzniklo smrtí boha Nanahuatzina. V podobném provedení, možná s malými odchylkami je možno symboliku sledovat i v jiných verzích. Já popíšu legendu o oběti Nanahuatzina, protože ta se právě podle všeho stala na Teotihuacánu.
Autorka textu trvale žije v Mexiku. Další texty věnované nejen této úžasné zemi najdete na jejích osobních stránkách http://www.tamushf.com/
První z pěti Sluncí – 4 atl – se jmenovalo Atonatiuh – Vodní Slunce. Jeho vláda byla završena obrovskou povodní, která vše zničila a lidí proměnila v ryby. Druhým Sluncem – 4 ocelotl – byl Ocelotonatiuh – Jaguáří Slunce. Během tohoto období byl svět obydlen obry, kteří pokud upadli, již se nikdy nemohli zvednout. Lidé byli jejich potravou. Nakonec jaguáří roztrhali i ty nemotorné obry. Třetí Slunce – 4 auiyahuitl – se jmenovalo Quiyauhtonatiuh – Deštivé Slunce. Během jeho vlády trpěl svět ohnivým deštěm, který často obsahoval i kameny. Tento žhavý déšť svět Třetího Slunce úplně zničil. Čtvrté Slunce – 4 ecatl – bylo Ecatonatiuh – Větrné Slunce. Ale ani během vlády tohoto Slunce nefungoval svět o moc lépe. Lidé se proměnili v opice a ty pak nakonec zahubily hurikány. Přišel tedy čas na zrození pátého slunce – 4 ollin – pojmenovaný Olintonatiuh (Pohyblivé slunce). Během vlády tohoto „našeho“ nebo lépe „dnešního“ slunce byly předpovězeny zemětřesení a hlad.
Páté Slunce vzniklo na Teotihuacánu, kde se po nezdařilém čtvrtém pokusu sešli všichni bohové a rokovali jak udělat tentokrát mnohem funkčnější Slunce. Došli k názoru, že je potřeba oběti jednoho z nich. Vyzvali Tecuciztécatla, který ale nebyl schopen překonat strach a tak se místo něj vrhl do ohně jako oběť nemocný bůh Nanahuatzin. Tecuciztécatl byl zahanben a skočil do ohně o chvilku později. Nanahuatzin se na nebi proměnil v ono Páté Slunce a Tecuciztécatl pak v Měsíc.
A co má tahle legenda v sobě možná pravdivého? Je zajímavé oprostit se od pohádkového příběhu a sledovat její paralelu s vývojem Země. Země ve své prehistorii a historii opravdu zažila obrovské potopy (Vodní Slunce), války (Jaguáří Slunce), vánice a hurikány (Větrné Slunce) a konečně i exploze vulkánů chrlících ohnivý déšť (Deštivé Slunce).
Takže jestli mě mrazilo při představě pádu Teotihuacánu, tak teď mě mrazí dvojnásob… doufám, že vás také, a proto si snad rádi přečtete další dvě kapitoly o tomhle úžasně mrazivém místě.
Pyramida Slunce
Pohled na Pyramidu Slunce )foceno z Pyramidy Měsíce)
