54 projektů v Expedičním fondu

Rekordních 54 cestovatelských projektů se uchází v 3. kole
soutěže Expedičního fondu o finanční a materiální podporu. Nyní
má komise čas na jejich vyhodnocení. Mezi vítěze má rozdělit celkem
224 tisíc korun.

RYCHLÁ REZERVACE LETU

O podporu Expedičního fondu soutěží 54 cestovatelských projektů

Rekordních 54 cestovatelských projektů se uchází v 3. kole soutěže Expedičního fondu o finanční a materiální podporu. Nyní má komise čas na jejich vyhodnocení. Mezi vítěze má rozdělit celkem 224 tisíc korun.

Za několikanásobný nárůst finančních prostředků v Expedičním fondu musíme poděkovat jeho hlavním partnerům, jimiž jsou cestovní kancelář Adventura, geografický magazín Koktejl, výrobce outdoorového oblečení Humi Outdoor, HedvabnaStezka.cz a Evropská cestovní pojišťovna, která navíc zdarma pojistí všechny, jakkoliv extrémní, vítězné projekty. Poděkování patří i všem ostatní podporovatelům a mediálním partnerům.


Projekty se stejně jako v předchozích kolech dají rozdělit do tří základních kategorií: expedice, výzkumné projekty a dobrovolnická pomoc. 3. kola soutěže EF se zúčastnili i někteří z našich nejlepších horolezců, vodáků a cestovatelů. Členové komise podle předběžných informací propadají depresi – mezi došlými projekty je mnoho vynikajících záměrů (z krátkých anotací zde uvedených to není vždy zřejmé) a bude těžké vybrat ty nejlepší. Podporu by si zasloužilo mnoho ze zaslaných projekty, ale získané peníze nebudou na všechny stačit. Více informací najdete na www.Expediční­fond.cz.

Kdo soutěží o podporu Expedičního fondu?

Sportovní a cestovatelské expedice

Lukáš Bier – Pohoří Fagaraš (Rumunsko) – na jednokolce za Draculou Přejezd rumunského pohoří Fagaraš na speciálních jednokolkách určených pro jízdu v terénu.

Milan Daněk – Dokumentace působení Pavla Šebesty v Malajsii Výprava po stopách českého antropologa Pavla Šebesty, tentokrát do Malajsie za potomky etnika Semangů.

Miroslav Deneš – Kosovo – horký brambor na evropské půdě Cesta do Kosova za účelem pořízení reportáží a fotografické výstavy.

Libor Drahoňovský – Rusko nám neznámé Dokumentace života místních obyvatel na ruském severu.

Ivo Drahorád – Na kole přes střechu světa Cyklistický sólo přejezd tibetské náhorní plošiny, cca 6 500 km za 130 dní.

Pavel Faustus, Jan Kolář, bratři Andrassyové, Eva Fillová a další – Expedice Futaleufu Česko-slovenská vodácká expedice do oblasti Patagonie s cílem zmapovat místní toky.

Petr Goldmann – Expedice Singarope 2008 Dvoučlenná výprava automobilem Škoda Rapid do Singapuru.

Jana Horáčková – Expedice Río Curanja, Alto Purús, Peru Dokumentace situace původních obyvatel oblasti jednoho z pramenů Amazonky, řeky Curanja, před plánovanou dostavbou transamazonské dálnice.

Michael Hulva – Expedición Andanza 2008 Výprava do jižní Ameriky s horolezeckými výstupy, výpravami za indiány a zmapováním života dětí v rodinách a dětských domovech.

Miroslav Jan Kadlec – Expedice Japonsko 2008 Časově neomezená výprava na kolech po Hedvábné stezce přes Čínu, Mongolsko a Sibiř do Japonska a pak přes JV Asii zpět.

Andrea Kaucká – Divoká cesta – Afrika Cesta vlastním vozem z České republiky přes Tunis po východním pobřeží Afriky do JAR.

Zdeněk Krupička – Motorkáři bez bariér : jízda sajdkárem Praha – Maroko Účast vozíčkáře, jedoucího v sajdkáre, na motorkářské výpravě do Maroka.

Petr Láník a Filip Jančar – Po stopách belizských rybářů ze Sartenejy do Placencie Výprava na mořských kajacích po trase, kterou pravidelně plují španělsky mluvící rybáři ze severu Belize na jih země (okolí Placencie).

Tomáš Lindner – Cesta za Litungou Návštěva krále zambijského kmene Loziů, pobyt na jeho dvoře a dokumentace života jeho kmene.

Vlasta Machatová – YRTATÉKOSYV, aneb Tatry nás nezlomí Výprava klientů Domova na zámku Bystré na Pardubicku s mentálním a kombinovaným postižením do Vysokých tater.

Petr Mazal – Extrém Peru 2008–02–06 Pokus o zdolání šestitisícovek, sjetí horního toku řeky Vilcanota – Urubamba a cesta džunglí za ztraceným městem Espirit Pampa.

Marek Mička – Kolem Koule 2008 Půlroční cesta kolem světa na motocyklech.

Jan Miklín – Expedice Los Andes 2008 Desetitýdenní trekování v Brazílii, Paraguayi, Chile, Bolívii a Peru.

Martin Minařík – Dhaulagiri 2008 Pokus o sólo výstup na himalájský vrchol Dhaulagri 8167 m.

Jaromír Modlitba – Mongolsko 2008 Sjezd řeky Šišigt gol (M.Jenisej) na dvojmístných nafukovacích lodích Baraka aa Rio.

Jan Pala – Sopky a hory Kamčatky a Kurilských ostrovů na lyžích Výstupy a sjezdy na lyžích z vulkánů a hor na Kurilských ostrovech a Kamčatce.

Jiří Pavlík – Afrikou v jedné stopě Jízda motocyklů-veteránů Afrikou v upomínku na dálkového jezdce na čs.motocyklech MUDr.Václava Potužníka.

Roman Pekař, Mára Holeček, Karla Štěpánková a další – Expedice Uparisína Natočení dokumentárního filmu o prvovýstupu na afghánskou Uparisínu (6300 m), „Horu, kterou pták nepřeletí“.

Richard Pokorný – Island 2008 – „Hraun, eldur og ís“ Paleontologický a geologický průzkum Islandu včetně fotodokumentace geomorfologických jevů a mineralogických nalezišť pro účely rozšíření výuky geologie na Fakultě ŽP.

Tom Roth – Expedice Kačna jama 2008 Speleologický průzkum druhé nejdelší jeskyně Slovinska Kačny jamy.

Jiří Schauer – Kam dopadlo neznámé těleso, tzv. tunguzský meteorit? Expedice na Sibiř do oblasti výbuchu Tunguzského meteoritu u příležitosti 100. výročí události.

Pavlína Soukupová – Albánie Cesta do Albánie za účelem pořízení fotografické výstavy.

Vladimír Štěpán – Expedice Svalbard (Špicberky) IV. Expedice na nafukovacích člunech do centrální části ostrova Spitsbergen.

Petr Suchý – Expedice TRANS ASIA 2008 Cesta 12timístným Tranzitem přes JV Asii do Japonska a přes Tibet zpět.

Markéta Syllová – Sedm sopečných Mezinárodní výstup na nejméně sedm jihoamerických sopečných vrcholů a jejich následný sjezd na lyžích či snowboardu.

Saša Ryvolová – Divochem na plný úvazek Měsíční pobyt v jedné z posledních vesnic kmene Karo v jihozápadní Etiopii.

Pavel Szabo – Venezuela – zapomenutý svět Cesta po nekrásnějších místech Venezuely za účelem sestavení fotografické výstavy.

Lukáš Synek – Hedvábnou stezkou ve stopách dávných karavan Vydání knihy reportáží z uskutečněné cesty po historické Hedvábné stezce.

Aleš Krátký – Hippocampus planety Země Organizace výstavy fotografií ze zemí čtyř kontinentů.

Jiří Albrecht – Sedm let cesty k lidem III díl Napsání a vydání 3. dílu knihy Sedm let cesty k lidem z uskutečněné plavby kolem světa.

Výzkumné projekty

Tomáš Beránek – Úsměv z Nepálu Výzkum sociálního postavení rodin, jejichž děti jsou v programu adopce chudých nepálských dětí na dálku sdružení Namasté Nepál.

Zuzana Koukalová – Hledání pání Výzkum stavu zdrojů pitné vody v nepálských Vnějších Himalájích a oblasti Térají.

Hana Čiháková – Island – země legend Sbírání legend a životních příběhů obyvatel islandského venkova.

Kamila Hnyková – Geologická a ornitologická specifika Kurilských ostrovů Geologický a ornitologický průzkum ostrovů Paramushir, Atlasova a Onekotan.

Jan Dungel – Živá Amazonie Dokumentace fauny a ekosystémů v oblastech Amazonie formou obrazů a fotografií.

Veronika Horáčková – První férová expedice aneb za Fair Trade až na konec světa Dokumentace fungování fair trade v zemích zemí střední a jižní Ameriky a vytvoření informačních materiálů pro české občany.

Jiří Ponert – Perspektivy rozvoje Bornea Identifikace rozvojových trendů Bornea s přihlédnutím k celosvětovému zájmu o zachování tropického genofondu i k lokálnímu rozvoji, s důrazem na Sabah a Sarawak.

Petra Pospěchová – Zpod klobouků ladackých žen Rozhovory s ladackými ženami o historii regionu s pozdější možností vypracovat učebnici dějepisu pro ladacké děti.

Jan Tilinger – meteostanice pro Kargyak Zřízení základní meteorologické stanice monitorující klimatické změny ve vesnici Kargyak, v oblasti indického Himaláje.

Jiří Vondřich – Výzkum tělesné zdatnosti starších osob při přejezdu Pyrenejí na MTB Výzkum tělesné zdatnosti a podrobného zdravotního stavu trénovaných osob starších 70 let při denních etapách v náročných horských terénech Pyrenejí.

Karel Vrána – Expedice Krvesaj Výzkum příčin alkoholismu v Namíbii, jeho dostupnosti různým skupinám obyvatel, způsobů jeho výroby a společenských a zdravotních dopadů jeho užívání.

Markéta Kutilová – Medializace problematiky východního Konga s důrazem na situaci znásilněných žen Cesta do oblasti Velkých jezer na východě Konga a zmapování situace tamních žen pro česká média.

Dobrovolnická pomoc

Patricie Čížová – Humanistické zdravotní středisko ve čtvrti Farako I, Kankan, Guinea Vybudování zdravotního střediska pro poskytování bezplatné lékařské péče v Kankanu v Guinei.

Ondřej Dubský – České dny v Grozném Uspořádání reprezentativní přehlídky českého filmu v Grozném včetně workshopu Základ filmové práce.

Petra Procházková – Černobílá expedice „hračky z Evropy do Asie“ Doprava nevelké zásilky hraček darovaných českými dětmi autem do Afghánistánu.

Jarmila Ptáčková – Vzdělávací projekt pro tibetské nomády, oblast Amdo, provincie Qinghai, Čína Vzdělávací projekt s cílem vyučit nomády praktickému řemeslu, které jim nahradí modernizací znemožněnou pasteveckou činnost.

Jana Suchomelová – Projekt vzdělávání obyvatel v Kargyaku Vypracování projektu vzdělávání obyvatel himalájské vesnice Kargyak včetně analýzy vlivu projektů tohoto typu na život obyvatelstva.

Zora Richtárechová – Stavíme školu v Keni =autentické příběhy v jedné z nejchudšícho­blastí Keni Vydání knihy o dobrovolnické činnosti.

Vítězové soutěže Expedičního fondu budou slavnostně vyhlášeni na veletrhu cestovního ruchu Holiday World v Praze sobotu 16. února.

RYCHLÁ REZERVACE LETU

Teotihuacán, místo, kde se zrodilo Páté Slunce – kapitola 2. – Procházka po areálu

Teotihuacán je opravdu úctyhodně veliký a tak má hned několik hlavních
vchodů. Řekla bych, že většina turistů vstupuje tím, jenž je označen
jako číslo 5, ale nejsem si jistá, zda-li vás autobusové společnosti
zajištující dopravu na Teotihuacán nevyloží spíše u brány číslo
1. V podstatě v tom, ale není moc velký rozdíl. V každém
případě doporučuji pro lepší orientaci zakoupit si, nebo si předem
stáhnout z Internetu malou mapku.

Teotihuacán je opravdu úctyhodně veliký a tak má hned několik hlavních vchodů. Řekla bych, že většina turistů vstupuje tím, jenž je označen jako číslo 5, ale nejsem si jistá, zda-li vás autobusové společnosti zajištující dopravu na Teotihuacán nevyloží spíše u brány číslo 1. V podstatě v tom, ale není moc velký rozdíl. V každém případě doporučuji pro lepší orientaci zakoupit si, nebo si předem stáhnout z Internetu malou mapku. Calle de los Muertos (Cestu mrtvých) a obě hlavní pyramidy určitě najdete, ale byla by škoda minout například trošku schovanou Ciudadelu s nádherným Templo de Quetzalcóatl (Chrám Opeřeného hada), který není tak úplně „na trase“.


Předpokládejme tedy, že vstupujete jako většina branou číslo 5. Hned po několika krocích se octnete z levé strany druhé největší pyramidy Mezoameriky (tou největší je pyramida v Cholule, stát Puebla) – Pirámide del Sol (Pyramida slunce). Obzvlášť ze zdola je pohled monumentální neboť tento úžasný kolos měří přibližně 60 metrů na výšku a 260 metrů na délku. Začátek stavby Pyramidy slunce se datuje do období 1 – 150 n. l., tzn. do druhé fáze rozvoje Teotihuacánu spadající do doby, kterou pro studium Mezoameriky nazýváme Pozdním pře-klasickým obdobím (hlavní vývoj pak patří do období klasického – pro porovnání uvádím, že maysko-toltécká část Chichén Itzá je datovaná až do post-klasického období, tzn. obě ceremoniální centra od sebe dělí téměř tisíc let).

Pyramida slunce byla stavěna jako hlavní „budova“ znázorňující nejen centrum města, ale symbolicky také centrum světa. Ceremoniální stavby mezoamerických kultur vždy musely odpovídat jistým pravidlům. Proto je Pyramida slunce orientována na západ. Neodpovídá však už co se týká pravidelnosti části schodiště a „teras“. Původně tyto terasy měly být pouze čtyři, ale dnes jich můžeme vidět pět, z nichž se ta čtvrtá vymyká jakémukoliv vztahu s ostatními. Toto bylo způsobeno neodbornou rekonstrukcí, která nerespektovala původní verzi. To znamená, že ve skutečnosti Pyramida slunce vypadala jinak než ji můžeme vidět nyní a opravdu odpovídala všem složitým pravdidlům mezoamerické architektury, respektive vnímání vesmíru.

Další ze zajímavostí tohoto velikána je jeskyně po ním. Jedná se o jeskyni, jenž má formu květu o čtyřech okvětních lístcích (čtyři světové strany). Tato skutečnost je velmi důležitá v symbolice mezoamerickych národů a je vysvětlována dvojím způsobem. Jeden tvrdí, že ona jeskyně je vlastně dělohou, že které bylo zrozeno lidstvo, a druhý pak, že pyramida jako taková nás přibližuje bohům pro svou výšku a jeskyně pod ní znamená vstup do podsvětí. Ať už tak či onak, teotihuacánská kultura přikládala této jeskyni obrovskou důležitost. Jeskyně je bohužel veřejnosti nepřístupná, neboť v ní probíhají velmi složité výzkumy snažící se odhalit strukturu samotné pyramidy.


Po vystoupáni a následném slezení Pyramidy slunce (opravdu se není čeho bát, není to tak hrozné jako to ze zdola vypadá, i takový nesportovci jako já to přežili) se vydejte na Calle de los Muertos (Cestu mrtvých). Po této široké a dlouhé cestě lemované bezpočtem staveb dojdete až k Mural de Puma (nástěnné malbě znázorňující pumu), jenž se nachází po vaší pravé ruce. Je potřeba si uvědomit, že Teotihuacán ve své době byl celý podobně pomalován. Musel to být úžasný pohled.

Už jen kousíček od zmíněné nástěnné malby se nachází Plaza de la Luna (Náměstí měsíce) a Pirámide de la Luna (Pyramida měsíce). Pyramida měsíce je menší co se výšky týče o 20 metrů a je směrována na jih. Bohužel při mých posledních návštěvách Teotihuacánu nebyla již její vyšší část přístupná veřejnosti. Pravděpodobně kvůli vandalství, jehož stopy byly na vrcholku pyramidy patrné. Její stavba byla započata ve stejné době jako stavba Pyramidy Slunce, ale dokončena byla až kolem roku 700 n. l. Pyramida Měsíce představuje krásný příklad typicky teotihuacánského stylu stavby, který se nazývá „talud y tablero“. Velmi laicky řečeno se jedná o terasovité stavby. Tento styl můžeme pozorovat u spousty pozdějších kultur Mezoameriky čímž lze dokázat obrovský vliv teotihuacánské kultury i v regionech mimo centrální Mexiko.

Až si vychutnáte užasnou harmonii Náměstí Měsíce, které sloužilo k ceremoniím a shromážděním, otočte se a vydejte se zpět po Cestě mrtvých. Tentokrát po vaší pravé spatříte paláce a obytné části teotihuacánské elity. Ten zřejmě nejkrásnější a nejdochovalejší palác je Palacio de Quetzalpapálotl (Palác Opeřeného motýla). Vzhledem k jeho poloze a i odlišnosti od ostatních paláců se předpokládá, že měl sloužit těm nejvyšším představitelům TeotihuacánuKduž jej projdete, octnete se v dalších úžasných zákoutích. Jedná se o Patio de los Jaguares (Nádvoří jaguárů) a Subestructura de los Caracoles Emplumados (Stavba opeřených hlemýždích ulit). Obě místa jsou proslulá nádhernými nástěnnými malbami.

Autorka textu trvale žije v Mexiku. Další texty věnované nejen této úžasné zemi najdete na jejích osobních stránkách http://www.ta­mushf.com/

Po prohlídce paláce a okolí pokračujte v procházce návratem na Cestu mrtvých směrem na jih. Cestou k dalšímu z nejdůležitějších bodů Teotihuacánu uvidíte po obou stranách avenidy, která tentokrát bude měnit i výškovou úroveň (záleží jen na vás, zda-li jste ještě neměli dost scházení a vycházení schodů a nebo dáte přednost obcházení opatrně po stranách), různé druhy staveb, které v minulosti byly mylně považovány za hrobky a tak daly jméno Cestě mrtvých.

Na konci této Cesty pak po levé straně spatříte Ciudadelu, neboli nový střed města a tak i vesmíru. Proč náhle teotihuacánští přestěhovali střed světa z Pyramidy slunce do Ciudadely není dosud objasněno, ostatně jako spousta záhad mezoamerickych kultur jejichž řešení nám zůstanou pravděpodobně utajena. Ciudadela je ve skutečnosti vyvýšené náměstí měřící po stranách přibližně 400 metrů. Byla postavena kolem roku 200 n. l. Po stranách je pravidelně obklopena stavbami a i v jejím středu jich můžete několik vidět. V okamžiku, kdy vystoupáte na pyramidu v jejím centru, se vám zaručeně opět zastaví dech. Odkryje se vám totiž pohled na jeden z nejzdobnějších chrámů, který je vskutku skvostem sochařského umění Teotihuacánu. Ve své době byl samozřejmě barevný. Jedná se o Templo de Quetzalcóatl (Chrám Opeřeného hada).

Tento chrám je úžasně zdobený znázorněním hlemýždích ulit, mušlí, kukuřičných klasů a především hadími hlavami. Za zmínku také stojí, že při archeologických výzkumech bylo v chrámu nalezeno asi 20 lidských koster. Podle poloh kostí a jiných znaků, se pravděpodobně jedná o lidi usmrcené jako oběti. Předpokládá se, že jak tyto oběti, tak i symboly na zdobení chrámu ukazují na spojení chrámu s vodou a plodností.

Návratem na Cestu Mrtvých se ocitáte na konci procházky a podle sil a nálady můžete volit ze dvou variant. Naproti Ciudadele se nachází vstupní brána číslo 1, u které najdete obchůdky se suvenýry. Druhá varianta je pak projít zpět po Cestě mrtvých a naposledy si vychutnat atmosféru tohoto místa, až k bráně číslo 5. A vlastně je tu ještě třetí varianta pro ty s největší vydrží. Můžete si obejít paláce a obytně prostory Teotihuacánu rozeseté kolem areálu.

Procházka končí a v příští kapitole se budu věnovat praktickým informacím.

Programy mobility mládeže umožňují práci v Kanadě

Kanada a Česká republika pro rok 2008 zvyšují kvóty pro pracovní
pobyty mladých lidí na 600 osob z každé země. Smlouva umožňuje
Čechům a Kanaďanům ve věku 18 – 35 let pobývat v druhé
zemi až 12 měsíců a získat tam krátkodobé zaměstnání nebo
pracovní stáž související se studiem či příležitostně pracovat během
cestování po navštěvované zemi.


Kanada a Česká republika pro rok 2008 zvyšují kvóty pro pracovní pobyty mladých lidí na 600 osob z každé země. Smlouva umožňuje Čechům a Kanaďanům ve věku 18 – 35 let pobývat v druhé zemi až 12 měsíců a získat tam krátkodobé zaměstnání nebo pracovní stáž související se studiem či příležitostně pracovat během cestování po navštěvované zemi.

Tato dohoda zjednodušuje administrativní podmínky a otevírá mladým lidem nové možnosti pracovních zkušeností v zahraničí v rámci flexibilních programů umožňujících mladým lidem navštěvovat jazykové nebo večerní kurzy, cestovat a zároveň získat mezinárodní pracovní zkušenost. Mobilita mladých lidí je pro Kanadu a Českou republiku jednou z priorit.

Kanada nabízí v rámci této dohody pro občany České republiky celkem pět programů. Mladým lidem, kteří chtějí podniknout poznávací cestu do Kanady, zdokonalit se v angličtině nebo ve francouzštině, poznat kanadskou kulturu a společnost a zároveň mít povolení vykonávat příležitostné placené práce, je určen program Pracovní prázdniny. Studenti vyšších odborných a vysokých škol mohou využít obdobný program Pracovní prázdniny pro studenty (SWAP). Program Mobility je možné využít i při budování kariéry. Mladým lidem, kteří chtějí získat na základě příslibu pracovní smlouvy nové zkušenosti a při tom vykonávat placenou práci, je určen program Karierní růst. Studenti vyšších odborných a vysokých škol mohou v Kanadě absolvovat placenou odbornou stáž, případně zde mohou absolvovat praxi, která je povinnou součástí studia. K tomu je nutné získat příslib pracovní smlouvy, nebo se programu Stáž v rámci studia zúčastnit na základě dohody mezi institucemi. Za obdobných podmínek se také mohou zúčastnit programu Stáž pro absolventy.

Čeští občané, kteří splňují kritéria jednotlivých programů, mohou svou žádost zaslat poštou nebo přinést osobně na Velvyslanectví Kanady v Praze. Úplný seznam požadavků a podmínek pro jednotlivé programy je k dispozici na www.canada.cz. Na těchto stránkách je také k dispozici ke stažení informační brožura , ve které jsou zodpovězeny nejčastěji kladené otázky.

Pražské zahrady, zastavení třicáté páté – park na náměstí Míru

Na náměstí Míru (dříve Purkyňovo náměstí) v Praze
2 v Královských Vinohradech. se nachází velmi exponovaný a
provozem zatížený park, který slouží především jako průchozí
prostor.


Na náměstí Míru (dříve Purkyňovo náměstí) v Praze 2 v Královských Vinohradech. se nachází velmi exponovaný a provozem zatížený park, který slouží především jako průchozí prostor. Nadmořská výška parku je 241 až 248 metrů. V jihovýchodní části je výstup a vstup do metra a okolo jedné části vedou tramvajové tratě. Bývalé Purkyňovo náměstí bylo přejmenováno na Náměstí míru na paměť příměří mezi mocnostmi Dohody a Německem díky které byla 11.listopadu 1918 ukončena první světová válka. Svou současnou podobu park získal v letech 1928 až 9 po úpravě podle návrhu Josefa Kumpána.

Náměstí je téměř obdélník s křížovou parkovou úpravou. Středem kříže je kostel sv. Ludmily, jehož dominantou jsou dvě průčelní věže a příčná loď. Pod širokým schodištěm pod kostelem je do půl oblouku vymezený prostor s volnou plochou, na kterou navazují osově souměrné trávníkové plochy.

Náměstí míru, až do první republiky se jménem Purkyňovo, vzniklo souběžně s výstavbou Královských Vinohrad a to až v druhé polovině 19. století. Bylo vystavěno u staré silnice, která vedla do Vršovic. Dříve se na tomto místě nacházely sady Jakuba Wimmera. Dne 8. 11. 1888 byl schválen projekt farního kostela sv. Ludmily od architekta Josefa Mockera, který dostavil svatovítskou katedrálu. Hlavním světitelem byl pražský arcibiskup František de Paula kardinál Schönborn se dvěma biskupy. Na místě stavby kostela byly ještě v roce 1884 lány žita, později cirkus a zvěřinec. Slavnost položení základního kamene na sebe nenechala dlouho čekat a uskutečnila se 25. 11. 1888. Stavba pokračovala velmi rychle. Roku 1892 navštívil Královské Vinohrady a stavbu chrámu sám císař František Josef I a stavbu to ještě více urychlilo. Na chrám totiž přispěla i kabinetní kancelář z Vídně. Císařovu návštěvu zachycují i dobové fotografie.

Kostel je postavený z režných cihel a jeho věže jsou vysoké 60 m. Tympanon hlavního portálu zdobí reliéf Krista, sv. Václava a sv. Ludmily od J. V. Myslbeka. Nad hlavním portálem je dominantní růžicové okno. V jeho rozích jsou umístěné basreliéfní emblémy čtyř evangelistů, které vytvořil J. Čapek. Štíty hlavní a příční lodi jsou vyzdobeny sochami českých patronů. sv. Ludmily od L. Šimka, sv. Cyrila a Metoděje od B. Seelinga, sv. Prokopa od F. Hergesela a sv. Vojtěcha od A. Procházky. Okna kostela byla zhotovena podle návrhů F. Sequense, F. Ženíška, A. Libschera a F. Urbana. Interiér kostela je vyzdoben malbami od J. Jobsta. Slavnost na jeho posvěcení byla stanovena na 8. 10. 1893 a říká se, že byla velkolepá. Popsal to i zdejší farář Msgre. Ferdinand Lehner, významný historik umění.


V roce 1929 u příležitosti svatováclavského milénia tehdejší pražský arcibiskup Dr. František Kordač povýšil faru u sv. Ludmily na arciděkanství a tím se chrám stal arciděkanským. Zjara roku 1974 byl kostel – chrám kvůli stavbě metra uzavřen. Roku 1980 už se však znovu skvěl nově opravenou střechou a započaly opravy interiéru. Roku 1984 byla obnovena jižní loď a na poděkování jejího znovuotevření zde byla sloužena 24.12.1984 mše svatá. Celý kostel byl ale znovuotevřen až 16.9.1992, kdy byl zároveň posvěcen nový oltář čelem k příchozím. O rok později, 3.9. 1993 zde znovu po dlouhé době zazněly zvony na věži.

Dodnes je kostel dominantou náměstí, které je obestavěno ještě dalšími významnými stavbami, např. budovou radnice z roku 1878, která byla postavena při příležitosti 500. výročí úmrtí Karla IV. V letech 1893 až 1894 stavitel Troníček nechal postavit podle návrhu architekta Antonína Turka vinohradský Národní dům. Novorenesanční stavba na vinohradském náměstí Míru byla postavena v pouhých patnácti měsících. Národní dům byl slavnostně otevřen 10. 11. 1894. Stal se sídlem četných spolků a korporací – Měšťanské besedy, pěveckého spolku Hlahol, Matice školské, Vinohradského Sokola a dalších. V roce 1955 jej v havarijním stavu získaly Československé dráhy. Rekonstrukce pak trvala až do roku 1959 a o pár let později se název budovy změnil na Ústřední kulturní dům železničářů. Od prosince 1994 zajišťuje provoz tohoto kulturního domu soukromá společnost Národní dům – KDŽ, s.r.o.Od tohoto roku byla provedena řada oprav a rekonstrukcí vedoucích k obnovení věhlasu Národního domu. Byla obnovena fasáda, kompletně vyměněna střešní krytina, modernizováno sociální zařízení, zázemí stravovacích služeb a postupně restaurován interiér vrcholící obnovou Majakovského sálu. Po revoluci se Národnímu domu vrátil původní název.

Na severní straně náměstí je secesní budova Vinohradského divadla, která byla postavena v letech 1905 až 1909 podle návrhu Aloise Čenského. Bylo po Národním divadle druhým největším v Praze. Průčelí této secesní budovy je zakončeno pylony s plastikami Pravda a Skutečnost od M. Havlíčka z roku 1906. Terasu druhého poschodí zdobí hermovky od B. Kafky. Strop hlediště se honosí freskou Hold umění od F. Urbana. Sochařskou výzdobu proscénia a lóží vytvořil A. Mára a foyeru A. Popp. Opona divadla je dílem V. Županského vytvořeného v letech 1906 – 1909. V divadle je umístěna pamětní deska Anny Letenské, která zahynula v koncentračním táboře roku 1942. Portrétní busta divadelní a filmové herečky je dílem J. Jiříkovského.


Roku 1897 byla vybudována městská elektrická dráha Královských Vinohrad. Napájela ji rozšířená elektrárna, umístěná ve vinohradské vodárně (Nitranská), která původně sloužila pro osvětlení Národního domu. Na západní straně náměstí byla postavena budova školy.

Dnes najdeme na jižní ploše od kostela bronzovou sochu s holubicí od pana Kryštůfka z roku 1978 a na severní straně kamenný pomník pana Opočenského věnovaný bratřím Karlu a Josefu Čapkovi. Po obvodu náměstí jsou vysazeny stromy. Na bočních stranách kostela najdeme volně rozmístěné javory mléče, převislý buk lesní, břízy, javory stříbrné.

Park na Náměstí Míru je každoročně dějištěm různých akcí. Po létě roku 2007 to byly namátkou v září jarmark Diakonie, jehož stánky hrály různými barvami rukodělných výrobků chráněných dílen, a do toho všeho Žižkovská smršť spustila svoje největší pecky. O pár dní později o víkendu 21.-22. září se v Praze 2 konala hned dvě vinobraní, jedno na náměstí Míru, druhé v Havlíčkových sadech. Za zmínku stojí divadelníci na chůdách a pozdě večer ohňová show. Už od listopadu ožilo pak náměstí Míru tradičními vánočními trhy se stánky nabízejícími příjemný vánoční sortiment, navíc purpuru, staročeský trdelník, punč i cukroví. Dají se tady pořídit i krásné vánoční ozdoby. Loni 16. prosince 2007 v rámci zábavního programu, zde ale byla možnost nevídaná. Od 15 hodin se mohli občané zúčastnit zpívání spolu se zástupci zastupitelů druhého pražského obvodu. Ne každý pražský obvod se může pochlubit hudebně nadanými zastupiteli.

Další autorčiny fotky si můžete prohlédnout na stránkách www.ivanafili­pova.ic.cz

Dolní oblast Vítkovic – exkurze do ocelového města

Není snad u nás město, nebo vesnice, ve kterém byste nenašli most,
silo nebo jinou stavbu pocházející právě z Vítkovic. To je dnes
téměř minulostí. V roce 1998 byly po stosedmdesáti letech od
založení nejtěžší provozy z velké části uzavřeny a výroba
přesunuta dál od obytné zóny. Zůstala obrovská postupně chátrající
průmyslová ruina, která byla vyhlášena za národní kulturní památku.

Tak, jako zde byla znenadání zastavena výroba, přišlo náhle
i zpřístupnění pro veřejnost. V srpnu 2007 byla během
pouhých tří dnů připravena prohlídková trasa a do části „ostravských
hradčan“ začali proudit první návštěvníci. Ti měli na podzim
unikátní možnost prohlédnout si „expozici posledního dne“, tedy
v takovém stavu, v jakém byl provoz opuštěn.


„Vážení návštěvníci, nacházíte se v areálu vítkovických železáren na půdě Vítkovice, a.s. Protože nejsme Konopiště, ale průmyslová památka, je během prohlídky povoleno fotografování a natáčení. Toto povolení se týká pouze vlastní technické památky vlevo od prodloužení ulice Ruské. Jsem povinen vás upozornit, že pořizování záběrů v opačném směru, kde se nacházejí pracující provozy, by mohlo být považováno za průmyslovou špionáž.“ Takto nějak průvodce zahájil svůj výklad po té, co jsme všichni podepsali prohlášení o tom, že jsme byli seznámeni s bezpečnostními předpisy a nafasovali předepsané přilby. Pak už následovala víc než hodinu a půl dlouhá procházka průmyslovými provozy, ze kterých se před časem skoro ze dne na den stalo obrovské město duchů.

Kdyby Marie Terezie nepřišla ve válce s Pruskem roku 1742 o průmyslovou oblast Slezska, byly by možná dodnes Vítkovice celkem nevýznamnou vískou kdesi u Ostravy. Po celý středověk zde stál jen mlýn a šest usedlostí. Dnes je zde doslova ocelové město, kde tramvaj projíždí spletí sídlištních bloků a div ne skrz tovární haly a na ulici sem tam potkáte několik metrů vysoký stroj, který mezi svýma pavoučíma nohama převáží železné polotovary z jedné haly do druhé. I to se však postupně mění.


Nutnost nahradit ztracené slezské hutě vedla k prudkému rozvoji celého Ostravska. Vše pak ještě urychlil objev ložisek ostravského uhlí v roce 1763. Již v roce 1809 skotský hutní podnikatel John Baildon, který provozoval hutě olomouckého arcibiskupství ve Frýdlantě nad Ostravicí, navrhoval přesunout sem železářskou výrobu. Jeho návrh zpočátku nesklidil velké nadšení, ale již o dvacet let později, v roce 1828, byly ve Vítkovicích postaveny Rudolfovy hutě a roku 1831 byla uvedena do provozu první pudlovací pec v Rakousko-Uherské monarchii. Výstavba odbočky Ferdinandovy dráhy dále urychlila průmyslový rozvoj celé oblasti. Od roku 1835 byly železárny pronajaty Vítkovickému těžířstvu tvořenému vídeňskými bankéři a v roce 1843 pak přešly do majetku Rotschildů. Protože železárny potřebovaly patřičnou surovinovou a technickou základnu, postupně vkládaly svůj kapitál do dolů, mechanických dílen, vápencových lomů a dalších podniků včetně vlastních obchodních společností a projekčních kanceláří. To vyžadovalo i spojování kapitálu a nakonec v roce 1873 vyústilo ve vznik Vítkovického horního a hutního těžířstva, které zůstalo vlastníkem i po vzniku Československa. V předtuše válečných událostí majitelé v roce 1937 převedli společnost do vlastnictví londýnské pojišťovací společnosti Aliance Insurance. Díky tomu se železárny nikdy během války nestaly německým vlastnictvím, i když byly využívány pro německou válečnou výrobu. Zajímavý byl i poválečný osud železáren. Jako snad jediný velký podnik nebyly znárodněny, ale celý komplex byl do posledního šroubku odkoupen a poválečná rekonstrukce tehdy již přejmenovaných Vítkovických železáren Klementa Gottwalda a nově budované Nové huti Klementa Gottwalda byly vyhlášeny za první stavbu mládeže.

Provoz hutí ve Vítkovicích skončil poměrně nečekaně v roce 1998, kdy byla v rámci útlumu těžkého průmyslu na Ostravsku výroba z velké části prakticky ze dne na den ukončena a převedena do technologicky méně vyspělých provozů Nové huti a to i navzdory tomu, že po rekonstrukci na konci osmdesátých let dvacátého století patřily Vítkovické železárny k evropské špičce ve svém oboru a s nasmlouvanými zakázkami na tři roky dopředu rozhodně nebyly krachujícím podnikem. Hlavním důvodem k tomuto kroku bylo umístění těžkých provozů prakticky uprostřed obytné části města. Po uzavření provozů vzniklo najednou 162 hektarů nevyužitého území, které bylo vyhlášeno za národní kulturní památku. Po uklidnění situace byla památkově chráněná zóna postupně zredukována. Národní kulturní památka Důl Hlubina, vysoké pece a koksovna Vítkovických železáren, jak zní plný název, v současné době zaujímá 12 hektarů a zbytek území je připraven k revitalizaci. Postupně by zde mělo vzniknout městské centrum včetně rozsáhlého univerzitního komplexu a technologického parku.

Postupně jsme prošli okolo litinového pavilonu, který se v roce 1873 stal chloubou Vítkovic na Světové výstavě ve Vídni, navštívili kdysi nejteplejší pracoviště u nás, kde panovala při odpichu teplota až 60OC. Prohlédli jsme si velín v 80. letech zrekonstruovaný na úroveň evropské špičky a nahlédli do „Zlaté uličky“, která odděluje železárnu od areálu dolu Hlubina. V prostoru bývalého posunovacího nádraží, na kterém je již většina kolejí vytrhána, jsme si prohlédli vagón pro převoz tekutého železa přezdívaný Veronika.


O kus dál jsme měli možnost vyříznutou sondou nahlédnout do našeho největšího dochovaného mokrého plynojemu. Stavba je to úctyhodná. Celý plynojem je nýtovaný. Jedinou výjimku tvoří vyrovnávací pás, který byl do konstrukce navařen při opravě po té, co se konstrukce začala naklánět. Plynojem sám byl po čtyřicet let doslova časovanou bombou, aniž to kdo tušil. Při bombardování Ostravy v roce 1944 jej zasáhla stokilogramová letecká puma, která nevybuchla a zůstala ležet na dně. Ležela tam až do roku 1984 a nad ní bylo 50.000 metrů krychlových plynu. Co se všechno mohlo stát, je lepší nedomýšlet.

Energetická ústředna postavená ve stylu vídeňské průmyslové secese byla dlouhá léta doslova srdcem celých železáren. Je osazena dvěma mohutnými pístovými dmychadly, která byla schopná vyprodukovat sto deset tisíc metrů kubických stlačeného vzduchu každou hodinu. Oba stroje vyrobily v roce 1938 Vítkovické železárny a vydržely sloužit až do uzavření železáren. O jejich důležitosti svědčí to, že v případě výpadku dodávky vzduchu, by během půl hodiny došlo k zatuhnutí celé vsádky. Nezbylo by pak nic jiného, než celou vysokou pec rozebrat a postavit znovu. Proto zde bylo v roce 1961 instalováno ještě turbodmychadlo přezdívané Jitka. Původně bylo uvažováno jako náhrada. Jeho provoz však byl velmi drahý. Jen v roce 1961 činil účet za elektřinu 18 miliard Kčs. Na oknech energetické ústředny je dodnes patrný černý nátěr pocházející z protileteckého zatemnění v době druhé světové války. Fungovalo asi dobře, protože ústředna nebyla při žádném bombardování Ostravy zasažena.

Není snad u nás město, nebo vesnice, ve kterém byste nenašli most, silo nebo jinou stavbu pocházející právě z Vítkovic. To je dnes téměř minulostí. V roce 1998 byly po stosedmdesáti letech od založení provozy z velké části uzavřeny a výroba přesunuta. Zůstala obrovská postupně chátrající průmyslová ruina, která byla vyhlášena za národní technickou památku. Celý komplex dolu Hlubina, koksárny, vysokých pecí a dalších provozů tvoří společně s dopravními mosty a pásovými dopravníky unikátní celek, ve kterém se dá vystopovat vývoj celé oblasti v období průmyslové revoluce. Celá památka má společně s hornickým muzeem na Landeku a dolem Michal slušnou šanci na zápis do seznamu světového dědictví UNESCO jako součást průmyslového dědictví Ostravy.


Tak, jako zde byla znenadání zastavena výroba, přišlo náhle i zpřístupnění pro veřejnost. V srpnu 2007 byla během pouhých tří dnů připravena prohlídková trasa a do části „ostravských hradčan“ začali proudit první návštěvníci. Ti měli na podzim 2007 unikátní možnost prohlédnout si „expozici posledního dne“, tedy v takovém stavu, v jakém byl provoz opuštěn. Okamžitě po té, co byla na konci října památka pro veřejnost uzavřena, začaly zde práce na rekonstrukci a konzervaci. Návštěvníci se sem podívají každý další rok vždy v letní sezóně. Do roku 2014 bude v prostoru vysoké pece číslo 1 vybudován technický skanzen. V prostoru pece 4 a 6 vznikne univerzitní centrum a zbytek bude částečně přeměněn v městské centrum a částečně zalesněn. Celý projekt financovaný z rozpočtu Vítkovice a.s., Moravskoslezského kraje a prostředků EU vyjde na 12 až 14 miliard korun.

Bohužel není dodnes zcela jasné, kdy a jestli vůbec se podaří návštěvnicky zpřístupnit celý technologický komplex zahrnující nejen vysoké pece, ale i přilehlý důl Hlubina a naši nejmenší koksovou baterii, která sloužila výhradně pro provoz pece číslo 1. Problém klasicky spočívá ve vlastnických vztazích. Důl Hlubina totiž patří státnímu podniku Diamo, který je sice pokračovatelem Československého uranového průmyslu, ale nedisponuje takovými prostředky, jako společnost Vítkovice, a. s., která investicí do této technické památky nejen plní svou zákonnou povinnost, ale také dává najevo, že si váží svých vlastních historických kořenů.

Prohlídková trasa se vrací ke svému výchozímu bodu nedaleko vrátnice kolem vodojemu. V těchto místech má být v budoucnu vybudováno občerstvení a zázemí pro návštěvníky.

Prohlídky by měly až do ukončení úprav probíhat v letní sezóně. Na prohlídku je potřeba se předem objednat. Velikost skupin je z bezpečnostních důvodů omezená a zájem je poměrně velký. Průvodcovská služba je vynikající a je vidět, že to dělají lidé, kterým se průmyslová historie Ostravy stala koníčkem. Jedinou vadou na kráse je prozatím nedostatek informačních materiálů. Na pokladně je dostupný pouze miniprůvodce po Ostravě a výpravná, leč drahá fotografická publikace věnovaná průmyslovým dějinám Ostravska. Chybí zde nějaká jednoduchá brožurka nabitá informacemi v ceně do stokoruny. Velká část informací v tomto článku proto pochází z poznámek pořízených během výkladu průvodce a mohou se zde tudíž vyskytovat určité nepřesnosti.

Areál je přístupný od dubna do října. Prohlídky zajišťuje Ostravský informační servis a Zájmové sdružení právnických osob „Dolní oblast VÍTKOVICE“ Pokud pojedete městskou hromadnou dopravou, vystoupíte na tramvajové zastávce Vítkovice-vysoké pece. Autem se sem dostanete tak, že z Rudné odbočíte na Výstavní a pak vpravo po ulici Ruská na parkoviště před ředitelstvím železáren. K vrátnici, která je společná se vstupem do provozů funkční části, se dostanete podchodem pod ulicí Místeckou. Zvlášť mimoostravští návštěvníci jedoucí autem budou možná trochu bloudit mezi objekty dosud pracujících provozů železáren. Prohlídková trasa vede autentickým průmyslovým prostředím včetně lávek, můstků a ocelových schodišť. Není fyzicky příliš náročná, ale rozhodně není bezbariérová a vyplatí se vzít si přiměřeně pevnou obuv.

Lipsko – malý Paríž a káva

Po dlhšom čase som znova prišla do Lipska – „na miesto, kde možno
uvidieť celý svet v malom“, ako vyhlásil v 18. storočí nemecký
filozof a dramaturg Gotthold Ephraim Lessing. Žiada sa mi doplniť, že
v Lipsku, nazývanom aj mesto veľtrhov a kníh, je svetov hneď
niekoľko.

Po dlhšom čase som znova prišla do Lipska – „na miesto, kde možno uvidieť celý svet v malom“, ako vyhlásil v 18. storočí nemecký filozof a dramaturg Gotthold Ephraim Lessing. Žiada sa mi doplniť, že v Lipsku, nazývanom aj mesto veľtrhov a kníh, je svetov hneď niekoľko. Po vystúpení z moderného a úzkostlivo čistého IC rýchlika smerujúceho z Drážďan do Berlína, som sa ocitla v supersvete hlavnej železničnej stanice Lipska. Železničnú stanicu v Lipsku postavili už v roku 1915. V roku 1998 ukončili jej kompletnú modernizáciu. Dnes má hlavná stanica v Lipsku neskutočných 26 nástupíšť. Je to jedna z najväčších staníc pre osobnú dopravu v Európe a najväčšia úvratná (neprůjezdná viz Wiki, pozn. red.) stanica v Európe. Ak sa človek čo len trocha v mikrosvete tejto útulnej stanice pozabudne, strávi tu hoci celý deň. Na troch poschodiach tu nájdete 144 objektov, ktoré nejakým spôsobom slúžia blahu človeka. Keď sa predsa len rozhodneme opustiť tento útulný obchodný dom, v ktorom sa len tak mimochodom nachádzajú aj koľaje, vhupnete niektorým zo štyroch východov priamo do domáckeho veľkomesta. Objekty príťažlivé pre turistov: historické pamiatky a múzeá, nákupné centrá, kultúrne a vzdelávacie inštitúcie sú v dosahu najviac 20 minút pohodlnej chôdze. Rušnú mestskú dopravu zabezpečujú električky, takmer navlas podobné bratislavským, ibaže nenesú žiadne znaky po samozvaných umelcoch ako u nás.


Už od hlavnej stanice sa nám otvára pohľad na modernú dominantu Lipska – 153 metrov vysokú administratívnu budovu, City-Hochhaus. Táto trojhranná budova s 36 poschodiami z roku 1971 bola až do 90. rokov sídlom univerzity Karla Marxa, dnes Univerzity Lipsko. Stojí trocha bokom od Augustovho námestia (Augustusplatz), pomenovanom podľa legendárneho saského kurfista Augusta Silného. Na širokom Augustovom námestí stojí ešte z čias socializmu budova opery a činohry a najmä jedna z budov terajšej Alma mater lipsiensis. Zdá sa, že obyvateľom Lipska neprekážajú pošmúrne sivé reliéfy Marxa, Engelsa a Lenina nad hlavným vchodom do univerzitnej budovy. Vážne pohľady ideových vodcov proletariátu smerujú ponad námestie na juh k dlhodobo opravovanému Pomníku národov (Völkerschlachtden­kmal).

V roku 2009 oslávi Lipská univerzita 600. výročie svojej existencie. Okrúhle výročie má táto druhá najstaršia a najväčšia univerzita v Nemecku privítať v novom šate. Po dlhých sporoch vedenia univerzity a vlády spolkovej krajiny Saska má byť komplex univerzity prestavaný a zreorganizovaný podľa návrhu holandského architekta Ericka van Egeranta. Prestavba bude stáť 104 miliónov EUR.

Lipsko je staré historické mesto. Meno mesta ležiaceho na riekach Elster, Pleiße a Luppe sa odvádza od slovanského slova Lipzk – lipa. Slovanské kmene Lužických Srbov, ktorí uctievali lipu ako božstvo, tu založili prvé osídlenie v 7.-9. storočí nášho letopočtu. V historických prameňoch z obdobia okolo roku 1015 sa už nachádza zmienka o nemeckom hrade urbs Libzi, v blízkosti ktorého vznikla osada remeselníkov a obchodníkov. O viac ako sto rokov neskôr boli tejto osade udelené mestské práva spolu s právom konať trhy dvakrát do roka. Právo poriadať trhy bolo pre vývoj mesta veľmi dôležité. Znamenalo, že v okruhu jednej míle od mesta /dnešných asi 15 km/ sa nesmel konať žiaden iný trh, ktorý by bol poškodzoval obchodné záujmy mesta. Položil sa tým základ pre Lipsko ako mesto veľtrhov.

Mesto prešlo svojím historickým vývojom s náležitými vzostupmi a pádmi. Skvele sa mu darilo najmä v 16. storočí, keď prekvitala ťažba striebra v Krušnohorí. Z tohto obdobia pochádzajú aj najvýznamnejšie historické pamiatky mesta. Historické centrum začína sotva niekoľko krokov od Augustovho námestia na námestí zvanom Trh (Markt). Návštevník má pocit, že je v starom skvostnom svete, v ktorom sa každej budove, každej soche a fontáne venuje maximálna pozornosť. Na Trhu stojí perfektne zrenovovaná renesančná Stará Radnica zo 16. storočia. Lipský starosta Hieronymus Lotter ju v svojej dobe dokázal postaviť v rekordnom čase deväť mesiacov medzi dvoma veľtrhmi. Dnes tu sídli mestské múzeum. V blízkosti Trhu nájdeme najstarší kostol Lipska v zrekonštruovanom šate, kostol sv. Mikuláša (Nikolaikirche). Tento chrám bol vysvätený v roku 1175. Tu v roku 1981 vyklíčilo protestné hnutie proti socialistickému režimu. Protest nadobudol formu odporu voči umiestneniu rakiet stredného doletu v NDR. V roku 1989 v kostole sv. Mikuláša začali mierové modlitby, ktoré predznamenali začiatok mierovej revolúcie v NDR. Pred kostolom sa začali konať známe pondelkové demonštrácie, ktoré sa postupne šírili po meste a po celom východnom Nemecku. Demonštrácie postupne prerástli do zvrhnutia socialistického režimu a do znovuzjednotenia Nemecka. Mierovú revolúciu, pretože takto Nemci nazývajú zmenu režimu v socialistickej Nemeckej demokratickej republike, pripomínajú nenápadné žlté tabule umiestnené pred objektmi, ktoré sú s týmto pohybom spojené. Upomienky na mierovú revolúciu nájdeme na Trhu, pred obnoveným Najvyšším súdom SRN pre správne záležitosti (Bundesverwal­tungsgericht) na Simsonovom námestí (Simsonplatz) a inde.

Výzor mesta zaznamenal od roku 1990 výrazné zmeny. Vylepšila sa dopravná infraštruktúra mesta, opravili sa školy, neustále sa stavia aj priamo v centre mesta. Staré historické budovy sú odeté v novom zrekonštruovanom šate, pričom sa podarilo zachovať historického ducha úctyhodných inštitúcií. Skvelým príkladom je reštaurovaná univerzitná knižnica Bibliotheca Albertina, Stará a Nová radnica, Dievčenská pasáž (Mädler Passage), spomínaný Najvyšší súd a ďalšie. Staré alebo staronové sa citlivo snúbi s novým, ako je to u spomínanej Albertiny a novopostavenej modernej budovy Filologickej fakulty Lipskej univerzity na Beethovenstrasse, ktoré boli dokončené v rovnakom čase- v roku 2002. Rozsiahla stavebná a rekonštrukčná činnosť, ktorú si návštevník všimne v Lipsku doslova na každom kroku, je možná vďaka výdatnej finančnej pomoci západnej časti Nemecka.

Na základe uzavretého Paktu solidárnosti I, ktorý platil do konca roku 2004, nové spolkové krajiny dostali v rozpätí rokov 1994 až 2004 zo spoločných financií a zo starých spolkových krajín finančný príspevok – vyrovnanie vo výške 94, 5 miliárd EUR. Treba dodať, že tento príspevok bol určený nielen na rekonštrukciu pamiatok, prípadne výstavbu nových objektov, ale predovšetkým na zachovanie priemyslu vo východnej časti Nemecka. Je to pozoruhodná skutočnosť, hodná na zamyslenie aj pre vedenie nášho štátu.

Nový pakt solidárnosti č. II vstúpil do platnosti 1. januára 2005 a bude trvať do konca roka 2019. Zabezpečí novým spolkovým krajinám prílev financií na tej istej báze vo výške 156,5 miliárd EUR. Slobodný štát Sasko, kam patrí aj Lipsko, dostane najväčší kus z koláča- 26,1% z celého balíku peňazí. Okrem obnovy starého vzniká však aj nové. Pred čosi vyše rokom otvorili v Lipsku na Katharinenstrasse najmladšie nemecké múzeum, supermoderné Múzem výtvarného umenia. Do hypermodernej modrej oceľovosklenej kocky s rozlohou 16.700 metrov štvorcových sa po 60 rokoch provizória presťahovalo staré nemecké a holandské umenie ale s ním aj napríklad i ukážky umenia NDR.


Lipsko sa môže hrdiť nielen najmladším múzeom v Nemecku ale aj najstaršou kaviarňou v Nemecku a v Európe a pravdepodobne na celom svete. Najstaršia európska a v súčasnosti stále ešte fungujúca kaviareň „U arabského kávovníka“ je umne spojená s múzeom kávy, jediným svojho druhu na európskom kontinente. Múzeum kávy, kaviareň a reštaurácia sa nachádzajú v štvorcovom lomenom dome zo 16. storočia na ulici s rozkošným menom, ktoré by sa dalo preložiť ako „ulička bosej nožičky“. Táto štvorposchodová stavba mala byť postavená približne v tom istom čase ako Stará radnica na Trhovom námestí. Intímnosť trojuholníkového námestia pred „Kávovníkom“, ako obyvatelia Lipska nazývajú dôverne tento objekt, dokresľuje fontána Lipsiova studňa z roku 1913 od Maxa Langeho. Príslovečnú obľubu kávy v Lipsku od nepamäti dosvedčuje aj blahosklonná prezývka obyvateľov mesta „kávový Sas“. Odhliadnuc od toho, v hostinci v tejto budove mali majitelia právo variť a čapovať pivo už v roku 1603. Podľa zachovalých písomných prameňov kávu tu podávali po prvý krát už v roku 1711.

V Európe existovala ešte jedna, staršia kaviareň ako kaviareň „U arabského kávovníka“ v Lipsku. Bola to kaviareň Café Procope v Paríži. Táto kaviareň však už dávno neexistuje, takže prvenstvo a jedinečnosť v danej oblasti patrí jednoznačne kaviarni „Kávovník“ v Lipsku. Hostinec a kaviareň bola obľúbeným miestom takých hostí ako Goethe, Lessing, Liszt, Wagner, Schumann, Schiller, Napoleon a ďalší. Robert Schumann pravdivo charakterizoval už v roku 1828 hostinec ako „miesto, kde človek spoznáva svojich krajanov“. Platí dodnes. Aj súčasné populárne osobnosti vyhľadávali a stále vyhľadávajú kaviareň Kávovník. Hneď pri vstupe do budovy sú nástenky, na ktorých si návštevníci môžu prezrieť fotografie novších i starších celebrít, ktoré Kávovník navštívili a stále majú svoje stále miesto.

Na každom poschodí domu „U arabského kávovníka sa nachádza 10 miestností. Na prízemí a na prvom poschodí sa nachádza reštaurácia a kaviareň. Tretie a štvrté poschodie objektu je venované múzeu kávy.

Pred samotným vstupom do muzeálnych expozícií, kde je, mimochodom bezplatný vstup, si návštevník môže prečítať živú a stále platnú múdrosť pochádzajúcu z 19. storočia: „Káva je ako láska. Milujeme ju tak ako brunetku, blondínu či čiernovlásku, ale vo všeobecnosti vždy horúcu“.

S hostincom je spojená milá legenda. Podľa nej mal mať tento hostinec v obľube aj samotný saský kurfist August Silný. Kurfist vraj ochutnal kávu po prvý krát v parížskej kaviarni Procope, ale tento hostinec v Lipsku navštevoval veľmi rád pre švárnu hostinskú, pani Lehmannovú. Po ukončení ich vzťahu mal darovať gavaliersky August Silný hostincu štít zobrazujúci prepychovo oblečeného Orientálca ako sedí pod rozkvitnutým kávovníkom a amorka, ako mu podáva šálku kávy. Orientálec má mať črty Augusta Silného. Tento štít, ktorý umiestnili nad vchod do hostinca v roku 1720 a ktorý sa tu nachádza doteraz, určil potom názov celého objektu. Vraj neexistujú žiadne záznamy o tom, kto zadal objednávku na výrobu štítu na dvore kurfista v Drážďanoch a ani kto štít vyhotovil, čo nie je typické pre dôslednú povahu Sasov. Zachoval sa len pokyn z roku 1720, aby štít bol venovaný hostincu „Am Barfüsser Thor“.

V múzeu kávy sa možno oboznámiť s históriou prvého výskytu a objavenia kávy pravdepodobne v dnešnom Jemene a s prvým využitím kávových zŕn u arabských národov. Káva bola považovaná u Arabov za určitú náhradu alkoholu, konzumáciu ktorého korán zakazoval a zakazuje. Hneď v prvých miestnostiach sa nachádza dávna arabská poľná kuchyňa s kompletným náčiním na praženie a mletie kávových zŕn, varenie, filtrovanie a podávanie kávy. Putovaním z miestnosti do miestnosti sa návštevník oboznamuje so stále sofistikovanejším spracovaním kávových zŕn a stále rafinovanejšími spôsobmi prípravy a podávania lahodného čierneho moku.

Jednou z nevyhnutných procedúr na ceste k príprave kávového moku bolo drvenie upražených kávových zŕn v mažiaroch rôznych veľkostí a tvarov a neskôr mletie upražených kávových zŕn v rôznych typoch mlynčekov. V múzeu kávy sa dozvieme, že Lipsko bolo v prvej polovici 18. storočia najväčším producentom a vývozcom kávových mlynčekov v Európe. Výroba kávových mlynkov pretrvala v Lipsku ešte do 2. svetovej vojny. Vyrábala sa tu obrovská plejáda kávových mlynkov: ručných stolových, lonových, nástenných, a iných, neskôr aj prvých jednoduchých kávovarov pre kaviarne. Zaujímavé je, že z lipskej produkcie kávových mlynčekov sa nezachoval ani jeden. Návštevník môže obdivovať len mlynčeky na mletie kávy z iných miest, ani jeden z exponátov nepochádza z Lipska.

Nevyhnutným predpokladom na bezprostredné požívanie kávy bol porcelán. Veľká časť expozícií múzea kávy je venovaná objaveniu porcelánu. Vo všeobecnosti sa málo vie o tom, že keď okolo roku 1700 dostali alchymisti Augusta Silného pokyn vyrobiť zlato, podarilo sa im vyrobiť porcelán. Sasi považujú doteraz porcelán za svoj najväčší kultúrny počin a príspevok Saska Európe. Na Lipskom veľtrhu roku 1710 bol porcelán objavený v Drážďanoch prezentovaný ako „saský“ alebo „drážďanský“ porcelán. Výroba porcelánu bola v tom období vyhlásená za štátne tajomstvo. Ale remeselníci, ktorí sa podieľali na ďalšom opracovaní porcelánu, najmä pozlacovači, prezradili tajomstvo výroby do Talianska, Francúzska a v roku 1717 aj do Míšenu (Meissen). Až od tohto času existuje meissenský porcelán. Rozsiahle expozície múzea sú venované prekrásnym kávovým súpravám. Medzi vystavenými šálkami nájdeme šálku, z ktorej údajne pil kávu Napoleon, keď bol v roku 1813 v Lipsku. Tiež tu vystavujú kávové šálky, z ktorých mal piť Goethe, Schiller a iné historické osobnosti. Podávanie kávy bolo premyslené do najmenších detailov. Nezabudlo sa ani napr. na pánov s bradou, ktorí mali špeciálne šálky, aby si pri pití kávy nezamočili brady či fúzy. Osobitné kávové súpravy sa vyrábali pre oficiálne návštevy, osobitné pre návštevy intímneho charakteru, ktoré bolo možné prijať aj v budoári v nie celkom oficiálnom oblečení, iné pre milencov, ktorí popíjali spolu kávu po spoločne strávenej noci, iné pre ľudí, ktorí si cez šálku kávy, lepšie povedané cez jej výzdobu posielali určité odkazy, ktoré boli určené len im, a podobne.

S rozširujúcou sa konzumáciou kávy bol spojený vznik kaviarní. Existovali kaviarne, ktoré navštevovali prevažne ženy, iné zasa navštevovali zväčša muži, ďalšie zasa určité vrstvy obyvateľstva podľa stavovského zamerania alebo aj určité záujmové skupiny. Napr. slobodomurári mali v Lipsku okolo roku 1800 tri kaviarne podľa svojich lóží: Minerva pri troch palmách, Balduín pri lipe a Apollo pri troch akáciách. V súvislosti so slobodomurárskymi kaviarňami v Lipsku je venovaná kuriózna spomienka majiteľovi kaviarne Georgovi Schrepferovi, tiež slobodomurárovi. Tento hostinský žijúci v 18. storočí zostrojil prístroj na vyvolávanie duchov, ktorý umožnil počúvať hlasy z onoho sveta. Nevedno či pod vplyvom týchto čudných záľub ale určite nie pod vplyvom kávy, sa tento hostinský nakoniec zastrelil. Návštevník sa môže v rámci tejto časti expozície krátko oboznámiť so vznikom a symbolmi slobodomurárstva, ba pozrieť si i dobové oblečenie slobodomurárov.

Šíriaca sa konzumácia kávy bola spojená s rôznymi spoločenskými zvyklosťami. Najskôr to boli len stretnutia dám spojené s preberaním miestnych noviniek, potom už i napr. vykladanie budúcnosti podľa kávovej usadeniny a počúvanie špeciálnej hudby interpretovanej v kaviarňach. Jednotlivé význačnejšie kaviarne vydávali dokonca svoje noviny. Už v 18. storočí sa v kaviarňach hrali hazardné hry: kocky, faraón, baseta a iné. Majiteľom kaviarní síce hrozili pri odhalení vysoké pokuty, ale napriek tomu hazardné hry podporovali, pretože sa podieľali určitým percentom na ziskoch. A tie neboli a nie sú ani teraz malé pri takejto činnosti.

Káva inšpirovala umelcov k vytvoreniu diel, z ktorých niektoré sú známe doteraz. Jedna celá miestnosť múzea kávy je venovaná autorom a dielam, ktoré boli inšpirované kávou. Napr. Johann Sebastian Bach zložil v Lipsku známu Kávovú kantátu. O Schillerovi je známe, že keď sa začal v lipských kaviarniach podávať punč, vypil ho toľko, až vybásnil „Pieseň o punči“. K ďalším básnikom oslavujúcim kávový mok patria viacerí miestni básnici, napr. Friedrich Wilhelm Zacharia, ktorý zložil v roku 1744 báseň o káve podávanej v hostinci U arabského kávovníka a tak hostinec preslávil. Z radu lokálnych poetov, ktorí navštevovali „Kávovník“ a spievali ódy na kávu, vystupuje najmä Christoph Bretzner. Preslávil sa okrem chválospevov na kávu najmä tým, že písal libretá pre Mozarta a Salieriho. Význačná časť bohatej expozície múzea kávy je venovaná súčasnosti kávy. Vo svete sa v súčasnosti pestujú dva hlavné druhy kávy: káva Arabica, ktorá tvorí 75% svetovej produkcie a káva Robusta, ktorá predstavuje len 25% svetovej produkcie. Arabica sa vyznačuje nižším obsahom kofeínu /len asi 0,8–1,3%/, naproti tomu Robusta obsahuje priemerne 1,5–2,5 % kofeínu. V Nemecku sa pije zväčša Arabica, v Taliansku, Francúzsku, Španielsku uprednostňujú Robustu. Návštevník si môže prezrieť na mape sveta hlavné oblasti pestovania kávy- tzv. zelený pás kávy. Tento zahŕňa najmä rozsiahle oblasti rovníkovej Afriky, ale aj južnú časť Indie, Papuy-Novej Guiney, Cejlónu, južné oblasti niektorých stredoamerických štátov a takmer celú južnú Ameriku. Vo vitrínach je vystavených 24 druhov surových a pražených kávových zŕn podľa miesta pestovania kávovníkov. Rozdiel medzi zrnami kávy návštevník pravdepodobne nerozozná. Ale každému určite dobre padne šálka čerstvej kávy po prehliadke múzea kávy v kaviarni U arabského kávovníka.

Po občerstvení tela i ducha je zahodno pokochať sa nočnou panorámou malého Paríža, ako nazval Lipsko Goethe, ktorý tu krátko študoval. Miestom ako stvoreným na tento účel je vyhliadková plošina výškovej administratívnej budovy v blízkosti Augustovho námestia. Výťahom sa v priebehu minúty vyveziete na 29. poschodie a keď vyjdete peši ešte jedno poschodie a zaplatíte malé vstupné, ocitnete sa na okrúhlej vyhliadkovej plošine, kde ste len vy, hviezdy na temnej oblohe a svetielkujúce Lipsko, v ktorom, akože ináč, možno vidieť celý svet v malom…

Teotihuacán, místo, kde se zrodilo Páté Slunce – kapitola 1. – historie

Člověka z toho mrazí, když si představí jak úžasné příběhy
se psaly na těchto místech. A to mluvíme o těch, které máme
aspoň nějak potvrzené. Ale Teotihuacán je město bohů, magické místo, kde
se zrodilo Páté Slunce…

V létě roku 2007 jsem v souvislosti s článkem o Chichén Itzá zmínila, že podle mého názoru by si označení jednoho ze sedmi divů světa zasloužil spíše Teotihuacán. Uznávám, že se jedná pouze o mou ničím nepodloženou domněnku. Každopádně, když už jsem něco takového napsala, měla bych sama jít příkladem a krom článku o čím dál slavnějším maya-toltéckém Chichén Itzá sesmolit i článek o neméně obdivuhodném Teotihuacánu a jeho kultuře, jenž ve své době ovlivnila vývoj téměř celé Mezoameriky, včetně vývoje kultury maya-toltécké, která o mnoho let později vystavěla jeden z nových sedmi divů světa.


Obávám se však, že je absolutně nemožné popsat vše, co bych chtěla o Teotihuacánu sdělit, v jednom jediném článku tak, aby při tom většina čtenářů neusnula. Proto jsem nucena informaci rozdělit do tří tematických kapitol: Historie Teotihuacánu a Teotihuacánske kultury, Procházka po areálu Teotihuacánu a Praktické rady k návštěvě této archeologické zóny.

Takže nejdříve něco zběžně k té historii. Původ Teotihuacánu se pravděpodobně pojí s tehdy již obydlenou zónou Cuicuilco (tato archeologická zóna se nachází v jižní části Ciudad de México a je obdivováno pro svou nádhernou kruhovou pyramidu), která byla kolem roku 200 př. n. l. zalita lávou při explozi vulkánu Xitle. Spojení mezi kulturami Cuicuilca a Teotihuacánu archeologové dokládají nálezy podobných předmětů, znázorňujících především Starého boha Huehuetéotla, v obou lokalitách. Huehuetéotl je zobrazován jako starec sedící v „indickém“ sedu a podpírající hlavou velkou kamennou nádobu Předpokládá se, že část obyvatel zničeného Cuicuilca postupovala směrem na sever a při hledání místa, kde by mohla založit novou osadu, narazila na ideální prostředí a založila právě město Teotihuacán. V tomto zmiňovaném období žilo na jeho území, představujícím 8 km2, přibližně 5 tisíc obyvatel. V největším rozkvětu města, jenž se datuje do období 450 – 650 n. l. žilo pak v Teotihuacánu rozrostlém až do 20,5 km2 přibližně 85 tisíc obyvatel.



Jméno kultury, která město založila, obývala a posléze tak, jak je tomu v Mezoamerice zvykem, opustila, není známo a tak je obecně nazývána Teotihuacánskou kulturou. Společnost, jež po kultuře olmécké, převzala pomyslné žezlo nad vládou Mezoameriky byla rozdělena do několika sociálních vrstev. Obzvlášť na nástěnných malbách a na keramice můžeme pozorovat značné rozdíly v honosnosti oděvu a doplňků některých osob. Také podle rozdělení obydlí lze usuzovat, že v Teotihuacánu se nerozlišovalo pouze podle postavení a původu, ale také podle řemeslné příslušnosti. Není známo, jakou formou se v Teotihuacánu vládlo. Předpokládá se, že existovala kolektivní avšak centrální vláda, která si podrobila nejen obyvatele města a okolí, ale také několika dalších oblastí především pak z praktických důvodů jako je získávaní obsidiánu a jiných cenných surovin.

Vliv této kultury na celou Mezoameriku je obrovský a není omezen ani zeměpisně. Dříve nebo později se Teotihuacánské střípky kultury dostaly až do míst tak vzdálených jako je oblast Mayů nebo Oaxacy (zapotécký Monte Alban). Předpokládá se, že s kulturami tak vyspělými jako byla ta z Monte Albanu, teotihuacánští neválčili, ale udržovali čilé obchodní styky. Mezi nálezy na Teotihuacánu byla dokonce objeveno zapotécká čtvrť. Naopak na Monte Albanu je zjevný podpis teotihuacánského architektonického stylu.


Stejně jako u většiny mezoamerických kultur není úplně jisté proč byl Teotihuacán kolem roku 700 n .l. opuštěn. Kolem tohoto období již město nerostlo, naopak počet jeho obyvatel se snížil na 70 tisíc. V této souvislosti se mluví o epidemiích, útocích ze severu, odporu spodních sociálních vrstev či dokonce o ekologických problémech. Nejpravděpodobnější je vysvětlení ukazující na obrovský, a ne nijak mírumilovný, tlak jež Teotihuacán vyvíjel na okolní podřízená města a kmeny. V momentu oslabení a nestability města pak mohly tyto násilně podrobené oblasti využít situace a Teotihuacán a jeho vládu napadnout, sesadit a zbavit se tak povinností sloužit jí. Tuto myšlenku podporují také archeologické nálezy potvrzující požáry a násilné ničení a rabování v palácích. V podstatě takto se historie opakuje u většiny mezoamerických kultur, vlastně i „poslední v řetězci“ Mexicové neboli Aztecové doplatili především na svou vojenskou krutost vůči podrobeným národům. Tyto národy se pak rády přidaly ke španělským dobyvatelům a pomohly jim dobýt Gran Tenochtitlan a tak i celé impérium.

Člověka, teda aspoň mě, z toho všeho mrazí, když si představí jak úžasné příběhy se psaly na těchto místech. A to mluvíme o těch, které máme aspoň nějak potvrzené. Ale Teotihuacán je město bohů, magické místo, kde se zrodilo Páté Slunce a proto má také i jinou historii. Tu, jenž vznikla pravděpodobně až po objevení Teotihuacánu pozdějšími národy. Teotihuacán je neodmyslitelnou součástí mexického (předkolumbovského) vnímání vesmíru. Tímto se dostavám k tomu zmiňovanému Pátému Slunci. Je zde legenda popisovaná v kodexech a knihách, legenda která ukazuje na pravidelné přírodní cykly života a která v sobě skrývá, samozřejmě za všemi těmi názvy v nahuatlu (aztéčtině) a pohádkovým nádechem, něco velmi pravdivého.

Ještě než se pustím do jejího zkráceného převyprávění chci upozornit, že občas se neshoduje následnost jednotlivých Sluncí a jejich zaměření, ale v podstatě jde vždy o čtyři, která symbolizují Vodu, Zemi, Vítr a Oheň. V samotném centru aztéckého kalendáře můžete najít čtyři znaky z nichž každý znázorňuje období čtyř sluncí: Vítr, Žhnoucí déšť, Voda a Jaguár – Země, Páté slunce (uprostřed) je pak – Pohyb. Někdy jde o Slunce vytvořené a udržované krví lidských obětí jak lidu nakázal činit Quetzalcóatl a jindy toto páté Slunce vzniklo smrtí boha Nanahuatzina. V podobném provedení, možná s malými odchylkami je možno symboliku sledovat i v jiných verzích. Já popíšu legendu o oběti Nanahuatzina, protože ta se právě podle všeho stala na Teotihuacánu.

Autorka textu trvale žije v Mexiku. Další texty věnované nejen této úžasné zemi najdete na jejích osobních stránkách http://www.ta­mushf.com/


První z pěti Sluncí – 4 atl – se jmenovalo Atonatiuh – Vodní Slunce. Jeho vláda byla završena obrovskou povodní, která vše zničila a lidí proměnila v ryby. Druhým Sluncem – 4 ocelotl – byl Ocelotonatiuh – Jaguáří Slunce. Během tohoto období byl svět obydlen obry, kteří pokud upadli, již se nikdy nemohli zvednout. Lidé byli jejich potravou. Nakonec jaguáří roztrhali i ty nemotorné obry. Třetí Slunce – 4 auiyahuitl – se jmenovalo Quiyauhtonatiuh – Deštivé Slunce. Během jeho vlády trpěl svět ohnivým deštěm, který často obsahoval i kameny. Tento žhavý déšť svět Třetího Slunce úplně zničil. Čtvrté Slunce – 4 ecatl – bylo Ecatonatiuh – Větrné Slunce. Ale ani během vlády tohoto Slunce nefungoval svět o moc lépe. Lidé se proměnili v opice a ty pak nakonec zahubily hurikány. Přišel tedy čas na zrození pátého slunce – 4 ollin – pojmenovaný Olintonatiuh (Pohyblivé slunce). Během vlády tohoto „našeho“ nebo lépe „dnešního“ slunce byly předpovězeny zemětřesení a hlad.

Páté Slunce vzniklo na Teotihuacánu, kde se po nezdařilém čtvrtém pokusu sešli všichni bohové a rokovali jak udělat tentokrát mnohem funkčnější Slunce. Došli k názoru, že je potřeba oběti jednoho z nich. Vyzvali Tecuciztécatla, který ale nebyl schopen překonat strach a tak se místo něj vrhl do ohně jako oběť nemocný bůh Nanahuatzin. Tecuciztécatl byl zahanben a skočil do ohně o chvilku později. Nanahuatzin se na nebi proměnil v ono Páté Slunce a Tecuciztécatl pak v Měsíc.

A co má tahle legenda v sobě možná pravdivého? Je zajímavé oprostit se od pohádkového příběhu a sledovat její paralelu s vývojem Země. Země ve své prehistorii a historii opravdu zažila obrovské potopy (Vodní Slunce), války (Jaguáří Slunce), vánice a hurikány (Větrné Slunce) a konečně i exploze vulkánů chrlících ohnivý déšť (Deštivé Slunce).

Takže jestli mě mrazilo při představě pádu Teotihuacánu, tak teď mě mrazí dvojnásob… doufám, že vás také, a proto si snad rádi přečtete další dvě kapitoly o tomhle úžasně mrazivém místě.

Hraniční kontroly nejen v bývalém SSSR

Celní a pasové odbavení na hranicích bývalého Sovětského svazu
vyžaduje od cestujícího značnou trpělivost. Především starším lidem
připomene naši předrevoluční dobu. Celníci a policisté na hranicích jsou
si vědomi své moci a zároveň musí (asi dle instrukcí) být slušní a
vstřícní. Výsledkem je jakási schizofrenie celého odbavování.


Celní a pasové odbavení na hranicích bývalého Sovětského svazu vyžaduje od cestujícího značnou trpělivost. Především starším lidem připomene naši předrevoluční dobu. Celníci a policisté na hranicích jsou si vědomi své moci a zároveň musí (asi dle instrukcí) být slušní a vstřícní. Výsledkem je jakási schizofrenie celého odbavování.

Při cestě do Ruska na lotyšsko-ruském přechodu na ruské straně hranice nastoupila do vlaku celá delegace pohraničníků – šest lidí: jeden byl náčelník delegace, další kontroloval pasy, další platnost víza, čtvrtý byl celník a šel se psem, pátá se zajímala o zdravotní pojištění a šestá vybírala vstupní dotazník. Všichni byli důležití a Rusové ve vlaku ani nedutali. Celá kontrola vlaku trvala asi dvě hodiny, ale nakonec pustili do Ruska všechny.

Když jsme se vraceli z Ruska přes Pobaltí domů, museli jsme každému na hranicích vysvětlovat, co to má bratr za cestovní doklad (viz foto). Většinou stačilo říci, že se jedná o duplikát pasu, protože mu originál ukradli v petrohradském metru. Ruští policisté nevěřili a vzali si doklad do boudy na peróně a zkoumali jeho originalitu tak dlouho, až měl vlak kvůli tomu asi půl hodinové zpoždění.

Další autorovy články a fotografie věnované evropským zemím bývalého Sovětského svazu najdete na stránkách http://www.rus­ko.nazory.cz/


Když dostala tento doklad do ruky lotyšská celnice vyštěkla „Što éto?“ takovým způsobem, že jsme se všichni lekli. Neskutečně arogantní ženská a ještě k tomu na hranicích. Kdyby byla alespoň pěkná, ale to ne. Byla tlustá a u policie byla určitě už za Brežněva.

Poučné je opouštět naši republiku v autobuse s ukrajinskou SPZ, který je plný Ukrajinců. Byli jsme tam jediní Češi a dva Ukrajinci mající již český pas. Jeli jsme přes Polsko na Ukrajinu. Řidič se na hranicích v Českém Těšíně zařadil do řady autobusů. Asi po dvou hodinách jsme se dostali na řadu a do autobusu vstoupil český policista. Řidiči dbali na to, aby ulička byla vyklizená. Vzadu do ní někdo položil tašku a policista nemohl projít(?) a ukončil kontrolu. Řidiče seřval, že to nebude překračovat a že si klidně může příště vybrat jiný autobus a že my budeme čekat. Okamžitě byl v autobuse pořádek a řidič šel s prosíkem za policistou. Ten vybral pasy a další dvě hodiny je „kontroloval“. S ženou jsme přemýšleli, zda-li se ozvat či mlčet. Kdo ví, jak by to dopadlo. Buď bychom byli rychle odbaveni, anebo bychom tam stáli ještě déle. Raději jsme byli zticha. Místo plánovaných 40 minut jsme byli na hranicích čtyři hodiny

Pražské zahrady, zastavení třicáté čtvrté – park Bezručovy sady

Kdysi se nazýval Městský sad. Najdeme ho na Královských Vinohradech mezi
ulicemi Korunní, Kladská, U Vodárny, Slovenská, Francouzská. Je velký
2,94 ha v nadmořské výšce 238 až 276 metrů.


Kdysi se nazýval Městský sad. Najdeme ho na Královských Vinohradech mezi ulicemi Korunní, Kladská, U Vodárny, Slovenská, Francouzská. Je velký 2,94 ha v nadmořské výšce 238 až 276 metrů. Krom toho, že zde najdete veřejné dětské hřiště s houpačkou a kovovou prolézačkou, výše nepřehlédnete v severní části parku věž Vinohradské vodárny a modlitebnu Husova sboru s vysokou úzkou věží, dílo Pavla Janáka z roku 1933.

Park je ve tvaru dvou téměř obdélníků na sebe kolmých. Tam, kde se stýkají je velké hřiště. V části parku u ulice U Vodárny je uváděna socha Petra Bezruče, prvního barda z Beskyd, kterému osud lidí nebyl lhostejný a podle kterého jsou sady pojmenovány. Socha zde již dnes není. Každý si ze školy vzpomene na Slezské písně, nezapomenutelnou Maryčku Magdónovu nebo markýze Gera ale i na Stužkonosku modrou, můru, kterou básník toužil najít a podařilo se mu to až ve stáří. Zajímavé je, že podle slov jeho známých Petr Bezruč, původním jménem Vladimír Vašek, narozený v Opavě, byl velice plachý člověk, nerad se fotografoval a stýkal s cizími lidmi. Červenému domku, ve kterém žil v podnájmu u učitelky Trnkové, říkal jeskyně, protože sám sebe někdy nazýval starým ještěrem. Také jeho dvě místnosti, ve kterých bydlel prý připomínaly trochu jeskyni. Nebyl ženatý a neměl ani děti. Místo svého podpisu maloval ještěra. Prý to byl přírodní člověk, trochu podivín, který nikdy nenosil šálu, deštník ani nic teplého na sebe. Petr Bezruč zemřel v olomoucké fakultní nemocnici 17.2.1958. Pohřben byl v Opavě, ale jeho tělo bylo převezeno do Kostelce, aby se s ním i lidé z Kostelce mohli rozloučit. Na jeho pohřeb přišlo více než 2000 lidí. V den jeho pohřbu 21.2.1958, byl pověšen na Červeném domku černý prapor na znamení smutku. V Červeném domku v Kostelci je dodnes odlitek jeho pravé ruky.

Bezručova socha, která bývala tady v Praze v sadech je od Jaroslavy Lukešové a sem do parku byla instalována roku 1965. Musím se přiznat, že sochu jsem hledala a nenašla. Není také divu, když už tam není. Hledala jsem podstavec a bustu podle dobových fotografií. Podstavec jsem nakonec našla. Je stále na svém místě, ale bez busty Bezruče. Kolem podstavce je zbudován kruhový parter s lavičkami a květinami ve zcela nové úpravě. Proč byla odinstalována a kam socha Bezruče zmizela, netuším, jméno sadů ale zůstává stejné.V parku v Kostelci na Hané má ale Bezruč svůj velký pomník v nadživotní velikosti, bronzovou sochu od Karla Otáhala z roku 1967.

Park byl založen roku 1903 na pozemcích bývalé usedlosti Šafránka. Tenkrát se nazýval Městský sad, až roku 1928 byl přejmenován na Bezručovy sady. Park je plný laviček jak na slunci, tak ve stínu vzrostlých stromů, je volný a přístupný ze všech stran a zejména místními Pražany hojně využíván. Posezení zejména v kruhovém prostoru na dvou dřevěných lavičkách je velmi příjemné. Pod nohama máte kostky z žuly a okolo kruhu další kruh plný květin. V parku je velké množství starších stromů.V areálu Bezručových sadů se nachází i mateřská školka, je tady už od roku 1956.

Další autorčiny fotky si můžete prohlédnout na stránkách www.ivanafili­pova.ic.cz

Tasmánie na kolech

Naše pravé cykloputování po Tasmánii začalo hned 2. ledna, kdy jsme
opustili maďarskou farmu a vydali se směrem k východnímu pobřeží a
podél něj na jih. Hned na prvních kilometrech se nám do cesty postavil
celkem slušný kopec, ale vzhledem k jeho asfaltovému povrchu jsme ho
v pohodě zvládli. Navečer volíme trasu přes přírodní rezervaci Mt.
Victoria, kde chceme navštívit dva vodopády.

Naše pravé cykloputování po Tasmánii začalo hned 2. ledna, kdy jsme opustili maďarskou farmu a vydali se směrem k východnímu pobřeží a podél něj na jih.

První kopce na trase a za odměnu vodopády

Hned na prvních kilometrech se nám do cesty postavil celkem slušný kopec, ale vzhledem k jeho asfaltovému povrchu jsme ho v pohodě zvládli. Navečer volíme trasu přes přírodní rezervaci Mt. Victoria, kde chceme navštívit dva vodopády. Odbočujeme tedy z hlavní cesty a vydáváme se na štěrkovou cestu, která začíná nepříjemně stoupat. Aby toho nebylo málo, mrholí a začíná se stmívat. Za tmy a po hodně drsném stoupání lehce mokří dorazíme do průsmyku, kde nacházíme parádní přístřešek. Postavíme si stan, kola dáme pod střechu a jdeme do hajan. Je pozdě a jsme řádně unaveni. Druhý den se počasí umoudří. Jdeme na procházku fantastickým deštným lesem k vodopádu Ralph’s Falls. Více než samotný vodopád nás uchvátil deštný les. Připadáme si pod velkými kapradinami jako v pravěku. Úžasné místo. Po krátké procházce sjíždíme z průsmyku po strmě klesající štěrkové cestě, až se dostáváme k dalšímu zajímavému vodopádu St. Columba Falls.

Návštěva sýrařských fabrik

První sýrárnu jsme navštívili ve vesničce Pyengana, kde jsme si koupili místní sýr Cheddar. Druhá a pro nás zajímavější sýrárna nás čekala ve městě Burnie, kde jsme měli možnost mnohé produkty ochutnat a několik jsme jich i zakoupili. Byla to firma Lactos, založena před mnoha desítkami let českým rodákem panem Vyhnálkem. Během krátké doby se stala jednou z nejoblíbenějších sýráren v celé Austrálii. Šikovné české ruce zanechaly otisky i zde na Tasmánii. Pan Vyhnálek už na Tasmánii není, v 80. letech fabriku prodal a nedávno se odstěhoval zpět do rodné vlasti.

Setkání s českými krajany

Šlapeme si to takhle po východním pobřeží a najednou nás z ničeho nic zastaví auto, vyskočí chlapík s českým pasem v ruce a běží k nám. Anglicko-česky nám vypráví, jak s rodiči uprchli z komunistického Československa do Austrálie, dále povídá o svém otci, který velmi rád běhá atd. Dáváme mu naši expediční samolepku a to ještě netušíme, že se znova setkáme na úplně druhém konci ostrova, Zanedlouho totiž dostáváme email od otce-sportovce, který nás zve k nim do Burnie. Tam jsme vůbec neplánovali jet, ale tohle pozvání – od tak výjimečného člověka – nemůžeme odmítnout. Asi za 14 dní tedy přijíždíme k panu Vlastimilu Škvařilovi, který ve svých 68 letech podniká neuvěřitelné běžecké výpravy. Například okolo Tasmánie, nebo z jihu Tasmánie na sever Austrálie (cca 5500 km). Tuhle šílenou trasu bez dne volna, průměrně kolem 60 km denně. Je úplně neuvěřitelné, kde se tolik energie a síly v takovém věku bere. Nemluvě o tom, že s běháním začal až po padesátce! A jaké jsou jeho další plány? Příští rok hodlá běžet z nejzápadnějšího konce Austrálie přes pouště na nejvýchodnější. Držíme mu tedy palce. U Vlasty Škvařila jsme strávili jeden celý den a poznali opravdu výjimečného člověka, který je důkazem toho, že ve sportu věk nerozhoduje!

Pláže na východním pobřeží

Většina z těch, které jsme viděli, byla ideální pro koupání. Čistá voda, písek, málo lidí, pohoda. Také je tu ráj pro surfaře. Mnohokrát jsme obdivovali, jaké kousky na vlnách dokážou.

Nespoléhejte se na infocentra

Naším záměrem bylo podívat se do NP Freycinet. Odtud jsme se chtěli nechat převést kousek lodí, abychom nemuseli stejnou cestou zpět. V infocentru nám bylo řečeno, že loď už nejezdí. Čas na objíždění jsme neměli, rozhodli jsme se tedy tento úžasný národní park vynechat. Jak nemilé bylo naše překvapení, když jsme se později dozvěděli, že lodní doprava běžně funguje. Byli jsme strašně smutní a zklamaní. Vracet se bohužel ale nedalo.

Další mylná informace

V městečku Orford nevíme, kterou trasu zvolit. Zda kratší šotolinu, či delší asfaltku. Paní na křižovatce nás ujišťuje, že šotolina je ok a není do kopce. Vydáváme se dle její rady. Zatím nevíme, jak budeme nadávat a skučet, že jsme ji poslechli. Cesta začíná být po pár kilometrech příšerná, drncá to, a objevují se nepříjemná a hodně prudká stoupání. Umoření, zpocení a zaprášení dorazíme po 30ti km do vesničky Kellevie, kde nocujeme na pozemku příjemných lidí, dostává se nám možnosti sprchy atd. Navíc při jednom z nejúžasnějších západů slunce, který jsem kdy zažil.

Tasman Peninsula

Na Tasmanově poloostrově na JV Tasmánie jsme se rozhodli strávit více času a prohlédnout si většinu geologických zajímavostí. Nejdříve jsme se vydali na útvary Devil’s Kitchen, Tasman Arch, Blowhole a pak Remarkable Cave. Jedná se o útvary vzniklé působením příboje na skalnaté pobřeží. Za navštěvu určitě stály. Například útvarů typu blowhole je na ostrově více. Jedná se o podzemní tunely, kterými se z oceánu dostává voda dále do vnitrozemí, která později vybuchuje podobně jako gejzíry nebo se bouří v propadlině. Délka tunelů bývá od pár metrů do několika set metrů.

Dále jsme na tomto poloostrově podnikli celodenní tůru podél neobydleného pobřeží, kam se dá dostat jen pešky. Cesta vedla po útesech. Vylezli jsme na dominantní vrchol Mt. Brown a slezli na geometrickou půlkruhovitou pláž Crescent Bay s až 40 metrů vysokými písečnými dunami. Připadali jsme si jako v ráji. Nikde nikdo, úžasné scenérie, prostě jako objevitelé před staletími. Závěrečný prostup pobřežní buší byl dost vysilující. Do cesty se nám dokonce postavil i jeden jedovatý had. Naštěstí se lekl více než my a odplazil se. Poslední atrakcí v tomto zajímavém koutu Tasmánie bylo pro nás historické městečko Port Arthur, v podstatě skanzen. Jedná se o pevnost s věznicí, kam byli přiváženi, mučeni a napravování trestanci z Anglie. Věznice získala velmi nechvalnou pověst a i do dnešních dnů se samotní Tasmánci stydí, že byla na jejich území. Celý skanzen je profesionálně udržován a vypadá opravdu velmi působivě. Veliké muzeum věnované právě Port Arthuru vám velmi živě osvětlí životy a osudy trestanců – návštěvník prochází muzeem jako jeden z nich a velmi věrně prožívá osudy onoho ubožáka.

Hobart

Cesta do hlavního města Tasmánie nás stála hodně energie, především kvůli postupně čtyřem defektům na Renčiném zadním kole. Fakt smůla. Samotné město působí velmi dobrým dojmem. Rozkládá se v zálivu na jihu země a hned nad ním se tyčí 1270 m vysoký Mt.Wellington. My jsme v Hobartu strávili dvě noci u našich nových známých, které jsme potkali před dvěma týdny na trajektu. Měli parádní bydlení pod lesem na úpatí zmíněné hory, s působivým výhledem na pobřeží. V Hobartu jsme nemohli opomenout návštěvu národního muzea, kde je plno zajímavých expozic. Nás nejvíce zaujala ta o Tasmánském tygrovi, pravděpodobně již vyhynulém vačnatci, predátorovi velikosti psa s pruhovanou srstí. Poslední byl chycen v roce 1936 a od té doby nikdo věrohodně neprokázal jeho spatření. Další zajímavá expozice je věnovaná tasmánským aborigincům, kteří byli v minulosti vyhubeni bílými přistěhovalci do posledního jedince.

Tasmánský čert – další zvířátko v ohrožení

Tasmanian devil je další vačnatec, kterému hrozí vyhubení. Jedná se o šelmu velikosti robustnější kočky s hlavou medvěda. Populace těchto jedinečných tvorů v posledních letech klesla na méně než polovinu, především kvůli nádorovému onemocnění, jehož příčinu se vědcům zatím nepodařilo odhalit. Dalším důvodem úhynu těchto zvířat je automobilismus. Mnohá umírají pod koly aut, když na okrajích cest požírají sražené klokany. Úbytek těchto tvorů je tak značný, že je během pár let očekáváno jejich úplné zmizení z divoké přírody. V zoologických zahradách a parcích budou v izolaci přežívat, ovšem pouze několik málo kusů. V jednom z parků jsme se na ně byli podívat a opravdu je to velká škoda.

Další úmorná trasa

Vedla z Hobartu na sever kolem jezera Great Lake, na němž je postavena vodní elektrárna vyrábějící 48% tasmánské energie. Některé úseky cesty vedly po roletovité šotolině, přes kopce a proti šílenému větru. Celkem utrpení.

Brzy nato nastaly razantní změny teplot. Ráno bylo chladno, kolem poledne se oteplilo během chvilky na více než 30°C, odpoledne a večer jsme měli opět během jízdy zmrzlé ruce. V noci byly pouhé 4°C. Také jsme museli projíždět oblastí, kterou právě zasáhl požár. Cesta byla bezpečná, ovšem velká nepříjemná oblaka kouře jsme museli překonat.

Okolím města Mole Creek

Zde jsme navštívili známou továrnu na výrobu medu, kde jsme ochutnali asi třicet druhů zde vyráběného medu – malinový, čokoládový, meruňkový, vanilkový a jiné.

Zajeli jsme také do jeskyně Marakoopa Cave, která je plná krápníků a dalších útvarů. Na jeskynním stropě zde žijí červi “glow worms”, kteří jsou zajímaví tím, že produkují světlo. Při úplné tmě si připadáte jako pod hvězdnou oblohou. Opravdu intenzivní zážitek.

Cradle Mountains

Jedná se asi o největší přírodní zajímavost na Tasmánii. Nádherné, nedotčené pohoříčko přitahuje ročně statisíce turistů a horalů z celého světa. Právem je zařazeno na seznam světového dědictví UNESCO. My jsme zde strávili dva parádní dny a vylezli si i na dominantní skalnatý vrchol Cradle Mountain třpytící se v jezeře Dove Lake. Tyto hory a celý národní park na nás udělali opravdu velký dojem. Příroda byla nezapomenutelná.

Loučení s Tasmánií – jak jinak než se zvířátky

Na závěr našeho pobytu na Tasmánii, při odjezdu z Cradle Mountains, jsme zažili něco velmi výjimečného. Najednou nám přeběhl před očima Quoll – hnědobíle puntíkované zvířátko podobné trošku lišce a trošku kočce. Asi o 5 minut později si to přes cestu mašíroval Wombat. Poodjeli jsme asi další 3 minuty a vrchol zvířecí podvečerní show ve volné přírodě byl zde – kolem cesty běžel Tasmánský čert! K tomu všemu krásný západ slunce… Krásnější rozlučku s Tasmánií jsme si nemohli přát.

Závěrem

Po více než třech týdnech a 1200 našlapaných km na tomto zajímavém ostrově jsme se s Tasmánií rozloučili a lodí se vrátili zpět na pevninu do Melbourne. Odtud budeme dále pokračovat po JV pobřeží, pak do Modrých hor, do Canberry a Sydney.

V rámci projektu je zřízen zcela nový web www.cyklocesto­vani.cz, na kterém bude možnost aktuálně sledovat, kde se naši cyklocestovatelé právě vyskytují, jak se jim daří, co zažívají atd.

Napříč austrálií na kole

Cyklocesto­vatelé Martin a Renáta děkují všem sponzorům, partnerům, kamarádům a dalším, kteří jakkoli přispívají ke zdárnému úspěchu celého projektu!