Třetí největší mešita na světě. Dvě stě metrů dlouhá, sto metrů
široká s dvě stě metry vysokým minaretem – údajně se do tohoto
gigantu vejde chrám Sv.Petra v Římě. Kdo se pyšní touto stavbou?
Nejspíš všichni muslimové, ale vlastnické právo na ní mají Maročané,
respektive Marocké království. Je to velká mešita Hasana II.
Třetí největší mešita na světě. Dvě stě metrů dlouhá, sto metrů široká s dvě stě metrů vysokým minaretem – údajně se do tohoto gigantu vejde chrám Sv.Petra v Římě. Kdo se pyšní touto stavbou? Nejspíš všichni muslimové, ale vlastnické právo na ní mají Maročané, respektive Marocké království. Je to velká mešita Hasana II.
Velká mešita Hasana II. zdobí pobřeží marockého města Casablanca, jež je hlavním městem regionu Velká Casablanca a zároveň je hospodářským a kulturním střediskem Maroka. I přes své kulturní a hospodářské postavení v království, neměla Casablanca žádnou historickou památku. Právě proto si ji konstituční monarcha Hasan II.(vláda 1961 – 1999), syn krále Muhammada V., vybral k výstavbě svého „památníku“. Bohužel vybudování takto obrovské stavby nebyl zrovna šťastným nápadem.
Stavba mešity byla započata roku 1980, podle plánu francouzského architekta Michela Pinseaua. Stavěla se celých třináct let a v roce 1993 vyrostla do nejvyšší stavby Marockého království, kdy byla slavnostně otevřena a zpřístupněna veřejnosti.
Zdálo by se, že tuto přerostlou mešitu by neměl být problém najít. Svou velikostí je přeci nepřehlédnutelná a leží přímo na břehu Atlantiku. Ovšem díky neproniknutelné mlze, vzniklé vysokým výparem z oceánu, vyskytující se na pobřeží celkem často, je spíše k nenalezení. Ale když má člověk štěstí a mlha se rozfouká či rozplyne, ukáže se mu tento skvost v celé své kráse a velikosti. Je těžké popsat dojem z velikosti mešity. Je tak velká, že se prostě do vašeho zorného pole nevleze, natož pak do hledáčku fotoaparátu. Při snaze zdokumentovat minaret musíte být hodně, honě daleko a ležet při tom téměř na zemi. Tak asi tak…
Co vás zaujme kromě samotných zdí mešity, je obrovské nádvoří určené pro 80 000 věřících, kteří neměli to štěstí a nevešli se mezi 25 000 vyvolených, jež se mohou modlit uvnitř mešity. Celková kapacita mešity je tedy něco přes 100 000 lidí. Dále jsou oči tahány tradičním zdobením islámskými ornamenty, tu vylepšené velmi drahým materiálem.
Toto jsou věci, které lze obdivovat z venku a zadarmo. Zde je nutné podotknout, že mešita Hasana II. je v Maroku jako jediná zpřístupněná nemuslimům. Pro nevyznavače islámu jsou zde za 120 MAD, 60 MAD pro studenty (marocký dirham, 1 MAD = 2,67 Kč) hodinové prohlídky mešity a jejího zákulisí s průvodcem. Ten s Vámi projde hlavní sál (i jako nemuslimové se musíte vyzout a nepohybovat se po prostorách s holými pažemi, rameny a nohami, ženy si musí ještě zahalit hlavu), místnost pro očistu (muslimové si před tím, než vstoupí do mešity omyjí nohy, ruce a obličej, vše má svá pravidla), a lázně. Na prohlídce můžete obdivovat neuvěřitelné prostory mešity, šikovnost řemeslníků a dovíte se zajímavosti, že mešita má otvírací střechu, místnost určena pro očistu že je omítnuta jakousi speciální velmi drahou směsí nepodléhající vlhku, že lázně z mramoru, benátského skla a zlata nebyly nikdy použity a že na vrcholu minaretu je zařízení vysílající při slavnostních příležitostech laserový paprsek, jež je namířen k Mekce a je viditelný do vzdálenosti třiceti kilometrů.
Zmiňovala jsem se o tom, že postavit tento chrám nebyl zrovna šťastný nápad. Mešita do dnešní doby spolkla jednu miliardu dolarů, což značně převyšuje rozpočet země. A mešita ještě nepřestala peníze polykat. Její krásná romantická poloha na břehu oceánu není zrovna vhodná. Moře začalo podemílat ochoz, na kterém mešita stojí a nyní tam probíhají zpevňovací a protierozní práce. Kde vzal Hasan II. finance na postavení svého snu? No… všichni Maročané dobrovolně – nedobrovolně odváděli část ze svého výdělku na stavbu mešity. A ještě k tomu při její realizaci dobrovolně a zadarmo pomáhali. Ptáte se jak to? Je to poznat i z řeči průvodce – Maročané jsou na svou mešitu velice pyšní a hrdí a moc ji chtěli.
Ano. Maroko se mešitou Hasana II. zvýraznilo ve světě. Do Casablanci je lákáno více turistů, věřících i nevěřících. Je málo zemí, které se mohou světu pochlubit podobným architektonickým skvostem. Ale stálo to za to? Kde by teď možná Marocké království bylo, kdyby čas, lidi a hlavně finanční prostředky investovalo jinam, než do vladařského vrtochu…?
Jedním z projektů agentury na podporu cestovního ruchu CzechTurism je
katalog 133 premiér v České republice 2006, který se ke mě dostal
na brněnském Regiontouru. Katalog nese loňské datum, ale mnoho tipů
v něm je stále aktuálních.
Jedním z projektů agentury na podporu cestovního ruchu CzechTurism je katalog 133 premiér v České republice 2006, který se ke mě dostal na brněnském Regiontouru. Katalog nese loňské datum, ale mnoho tipů v něm je stále aktuálních. Existuje i jeho webová verze, kterou vám chci představit.
Web 133 premiér naleznete na stránkách www.czechtourism.cz. Po chvíli hledání jsem nalezl i předchůdce katalogu z roku 2005 s názvem 103 premiér… ke stažení v PDF souborech, která ale není vůbec interaktivní.
Číslo 133 premiér se může zdát příliš vysoké, ale v přehledu je kupodivu celá řada komerčních prezentací hotelů a také celá řada nekonkrétních tipů na nové cyklostezky, rozšířené prohlídky atd. Nejlepší bude se sbalit a jet si novinky prohlídnout. U každé atrakce jsou kontakty na provozovatele a odkazy na další informační stránky, takže po několika kliknutích se riziko zklamání může snížit.
Web (patrně kopie statického CD) také obsahuje seznamy památek v daném turistickém regionu se stručným popisem. Kromě novinek a památek je zde užitečný seznam infocenter a neaktuální kalendář loňských akcí (nezoufejte – akce se patrně budou letos opakovat).
Premiéry i památky lze vybírat podle regionu, nebo podle podle tématu cesty. Na výběr z témat jsou: Památky a historie (36 míst), rekreační sporty (44 sportovních areálů, ale například i cyklotras), pohodlí měst (či spíše lázní a hotelů – 27 ks) a nakonec zábava (26 míst pro zábavu, ale i poučení). U každého tématu se zobrazí stručný seznam všech premiér s uvedením regionu.
Hledání podle regionů je pohodlnější a lépe graficky zvládnuté. Hned na úvodní stránce si můžete vybrat turistický region. Na stránce regionu čeká mapka se zakreslenými premiérovými místy a pod ní jejich seznam. Seznam památek je doplněný bohužel méně interaktivní mapou. Zato památky jsou rozděleny do více kategorií: Hrady a zámky; Muzea a galerie, skanzeny; Duchovní památky; Lázně; Přírodní atraktivity a Ostatní.
10 zajímavých tipů
Při procházení webem mě několik novinek zaujalo více, pokusil jsem se z nich vybrat 10. Jsou vybrané čistě náhodně, seřazené taky tak.
Památník písemnictví na Moravě – nová expozice Muzea Brněnska
Stálá expozice představuje moravské písemnictví v průběhu minulých deseti století, k vidění je i část klášterních prostor – kostel, kapitulní síň a křížová chodba.Jeho klenotem je především restaurovaná historická knihovna, kde je vystaveno 7 500 z celkového počtu 65 000 svazků.
>V původní nově rekonstruované roubené stodole mohou návštěvníci vidět sbírku hospodářských strojů a nejrůznější předměty, ilustrující styl dřívějšího života v Podkrkonoší.
Podzemní tunely Janská – unikátní týmové hry v podzemí
V okolním členitém terénu Adrenalin Parku Janská, plném hlubokých roklí a strmých skal, se nachází tajemný podzemní komplex, který za druhé světové války vykopali váleční vězni Wehrmachtu. V tunelech někdejší tajné podzemní továrny pro výrobu válečných zbraní se nyní pořádají týmové dobrodružné hry.
Prohlídka povrchového uhelného lomu a následně rekultivované krajiny Chomutovska
Přibližně tříhodinová prohlídka dolu o rozloze zhruba 44 km2 začíná celkovým pohledem na těžní jámu. Terénními vozy se potom sjíždí k velkostrojům, kde je možné prohlédnout si zblízka celé těžební zařízení. Prohlídka je zakončena v rekultivované krajině, kde byly po ukončení těžby vysazeny vhodné dřeviny a do níž se zvolna vrací původní živočichové.
Strašidelné pověsti a netradiční noční prohlídky Českých Budějovic
Pokud návštěvníci Českých Budějovic chtějí zabloudit do dávno minulých časů a setkat se s tajemnými příběhy a postavami, mohou se zúčastnit hraných nočních prohlídek.
Vamberecká krajka – výrobně-řemeslný skanzen ve Vamberku
Příkladem výroby, která se ve své jedinečné podobě dochovala pouze v České republice, je krajkářské umění. Krajky z Vamberku jsou živým dokladem dovednosti dávných předků, neustrnuly však na starých vzorech, ale přizpůsobují se novým trendům.
Vedle pivovarských kolosů, které vyrábí statisíce hektolitrů piva ročně, působí v řadě míst menší pivovary, za jejichž pivem se musí cestovat. Jedním z nich je pivo Rampušák ze Staročeského pivovárku v Dobrušce.
Areál je budován jako replika původního slovanského opevněného hradiště z 8.-11. století. Fortifikační systém postupně doplňují různé typy obydlí a výrobních dílen včetně železářských pecí a dalších historických objektů.
Historizující objekt vychází z tradičních řemeslných postupů, plně však odpovídá nárokům současnosti. Prohlídka s průvodcem zahrnuje návštěvu kaple, rytířského sálu a muzea českého venkova se 4 000 exponáty včetně řemeslnických dílen a obytných světniček z různých regionů České republiky.
V údolí řeky Olešnice poblíž Zlatých Hor vznikl zajímavý skanzen s funkčními replikami středověkých zlatorudných mlýnů. Během hlavní sezóny si návštěvníci mohou rýžování vyzkoušet na vlastní pěst.
Doufám, že jste i vy nalezli inspiraci na toulky po zemích českých a moravských. Pokud byste se chtěli podělit se svými tajnými tipy na zajímavá místa, tak si poslužte v diskuzi, nebo napište článek. Rádi jej na Cestovateli zveřejníme.
Přečtěte si o Kučerlinském údolí, ze seriálu Přípluvových
příhod na Altaji.
Tak a máme čtyři ryby. Za sedm cigaret Luč Bijsk, co jsou
z krabičky, která stála tři ruble.
27.07.2006 Čtvrtek
Někdy okolo půl druhé ráno řidič prohlásil, že dál už nejede, páč se mu už nechce. Shodou okolností jsme v Usť-Kokse. Vystupuje s námi i fotograf, kterej teda chtěl pokračovat a jedna ženština. Jdeme přes most přes řeku Koksu, kterej je zavěšen na ocelových lanech, takže noční přechod je zajímavý. Hned za mostem jdeme spát. Vytahuju jen spacák a tuhnu. Fotograf si bere dva podprdelníky, což je ruská specialita, kus karimatky na pásku a nosí se to kolem pasu nad prdelí. Kamkoliv si člověk sedne, tak sedí v suchu. A ještě se s tím parádně rozfoukává oheň a zabíjí hmyz. A v horách a lesích to má fakt každej. Fotograf si dá jeden pod prdel, druhej pod záda a spí. Ve spacáku teda.
Jsem vzbuzen někdy o půl sedmé. Kolem nás běhá tele a místní houbaři. Balíme a jdeme na milici. Fotograf jde na maršrutu. Milice, kterou nalézáme na třetí pokus, má až od devíti, tak se alespoň bavím tím, že pozoruju Karafa, kterýmu se do batohu rozsypalo chilli. Tak se snaží zachránit co jde. Moc toho ale nejde. Mně teda zase mačky propíchly batoh.
Půl hodiny vysvětlujeme úřednici, co že to jako chceme. Dostáváme formuláře, které vyplňujeme latinkou. Tak to nepůjde. Tak malujeme azbuku. Dozvídáme se, že musíme psát azbukou, ne malovat ruské symboly. A co jako asi děláme? Nakonec to baba nevydržela a přeškrtala mi to. My ovšem statečně vyplňujeme dál. Úřednice je na dně s nervama a posílá nás do Tjunguru. Radši ani nepřemýšlíme, kam by nás poslali v Tjunguru a trváme na tom, že to vyplníme tady. Dozvídáme se, že to je naše právo a ženská odchází. Ještě nám stihla sdělit, že tu nemá kopírku na kopie pasů. Protože jsme nafasovali nový formuláře a byli jsme posazeni před vzor, jdeme na to znova. Zase tiskacím. Přichází ta úřednice a čekám, kdy začne hysterčit. Tak do ní valíme, že azbuka není zrovna obor, ve kterém jsme nejsilnější a že potřebujeme trochu pomoci. Jenže jsme si nějak popletli slova a do baby valíme, že chceme špatně pomoci. K tomu čas od času přihodíme, že nerozumíme, nakonec to tvrdí i ona nám. Takže tu stojíme a dle všeho nikdo nikomu nerozumí. A ke všemu zjišťuju, že se mi někam vytratila migrační kartička, kterou naštěstí nalézáme na zemi. Ale za pultem, čili v její úřadovně. Když po babě chci, aby mi ji podala, tak na mě jen nevěřícně hledí, že se přede mnou ohýbat nebude. Tak jsem jí tam vlezl, kartičku si vzal, baba to nezvládla, dala nám do ruky stvrzenku pro banku, vzala si naše pasy a odešla.
Batohy necháváme tady, jdeme do banky uhradit poplatek za registraci, což znamená, že se vše ubírá dobrým směrem. Poplatek nás každýho přijde na 19 rublů, což je příjemná cena. Asi jako za jeden chleba nebo pět krabiček cigaret. Očividně tu mají v produktech jasno.
Vracíme se na úřad, ženská se na nás usměje a ať přijdeme za hodinu. Tak jdeme do města, nakoupit nějaký to jídlo, háčky na ryby a zkusit sehnat skládací pilu, tu ale nemají. Prolezli jsme snad všechny obchody, takže asi deset místností vedle sebe. Kupujeme hromadu sirek a 2,5% jogurt. Mírně poprchá. Fotograf pořád čeká na nějakej odvoz. Dostáváme na něj adresu, což je další důkaz toho, že azbuky se tady nezbavíme. Aspoň to mohl napsat tiskacím.
Cestou zpět na milici domlouváme odvoz Žigulíkem do Kučerly, pro oba dva za 650 rublíků. Co je zajímavý, že maršrutky za posledních padesát kilometrů do Tjunguru chtějí skoro stejný prachy jako za čtyři sta kilometrů sem. Takže skoro pětistovku za jednoho.
Vracíme se tedy za hodinu a opět jsme se dozvěděli, ať přijdeme za hodinu. Si z nás asi dělá prdel. Tak jsme jí aspoň vnutili potvrzení z banky. Teď už nikam nejdeme, sedíme před milicí a zkoumáme naši jedinou mapu, kterou jsme si stáhli z internetu a vytiskli, takže ani nevíme, co to je za měřítko. Po půl hodině vybíhá nějaká mladá žaba a očividně nás hledá. Taky že jo. Jdeme dovnitř, dostaneme pasy, kopie má najednou v ruce, razítko a radu, ať si příště najdeme někoho, kdo umí psát. Nakonec se baba i docela usmívá, asi proto, že už to má za sebou.
„Mnogo, mnogo, mnogo spasiba.“„Mnogo, mnogo, mnogo pažaljsta.“
Ani nechce nějakej úplatek za vyplnění, jak jsme předpokládali, což je v této zemi dost prazvláštní. A na faxy nedošlo už vůbec. Jestli jí někdy dojdou, tak se z toho chuděra už asi zblázní.
Rveme batohy do kufru do Žigula, nasedáme a vzhůru do hor. Po cestě se ještě zastavíme pro osmdesátioktanový benzín A-80 k pumpě, která má jediný pravidlo a to zaplatit před tím, než člověk začne čepovat. Jinak mu to ani nepustí. Jezdí se sem ze všech směrů, všemi možnými vozy, čas od času proběhne kráva. Ještě potřebujeme benzín do vařiče, ale řidič tvrdí, že to tady půjde pěkně blbě a že to na místě vycucneme z nádrže. Stavujeme se tedy k němu domů pro kus šlauchu a po neuvěřitelně rozbitý cestě jedeme do Tjunguru. Jedeme snad v prvním voze tady bez vybitýho skla, mažeme to prašný silnici, chvílemi 130 kilometrů za hodinu, to by jiný auto nemohlo přežít. Protijedoucí vozy způsobují, že se vždy na několik desítek sekund ocitáme v prašném mraku, což ale řidiče nijak nenutí zpomalit. Když se přiblížíme k řece Katuň, řidič zastavuje.
„Fotografírujtě!“
Tak fotíme. Popojedeme a zase fotíme. U přívozu si Karaf vzpomene, že nemáme drát na zavěšení ešusu nad oheň, tak tam rveme kus ocelovýho lana, čímž se náš řidič docela baví. V Tjunguru překonáváme podobnej most jako ráno, takže zase hromada prken na ocelovým laně, tentokrát teda vozem, tak je to o dost zajímavější. Stavíme u dřevěný budky před kempem, čili turbázou a jdeme na jídlo. Přítomnost vegetariána Karafa dává tušit, že masa se tady moc nenajím, tak si odevzdaně dávám kabačiky, což jsou kousky dýně, rajčat a podobné zeleniny s jogurtem, salát, což je něco podobnýho, ale na studeno a lepjošku, velkou placku. Za necelých 60 rublů fajnovej oběd.
Tento a další články najdete na osobních stránkách autora na adrese pripluv.ic.cz
Řidič nám chce ještě ukázat pole s bramborama, že si můžeme vyrýt na jídlo s sebou, tak dvě, tři kila. Se asi zbláznil, nebo si myslí, že dvacetikilový batoh je na místní poměry lehkej.
Žiguli nás ještě veze skrz děrevnu Kučerlu, kde za mostem, který očividně nebyl koncipován pro auta, vysedáme. Řidič vbíhá do lesa a nachází nám plastovou láhev, do které z jeho nádrže bereme benzín. Protože ten šlauch na přepuštění byl na několika místech děravej, borec má na proseknutých místech prsty, takže to drží jak píšťalu.
Přijíždí jeho kamarád v nějaký stařičkým Nissanu a že nás ještě kus hodí. Vsedáme tedy dovnitř, Karaf se mu chvíli dobývá na místo, než si uvědomí, že tady je řízení vpravo, přejíždíme ten prapodivnej mostek, kterej odradil i Žigulíka a po takovým tankodromu jedeme ještě přes pět kilometrů. Náš novej řidič se představuje jako Alexandr a vytahuje mapu Katuňského hřbetu, kam se chystáme. A pak, že tu mapy nejsou. Předjíždíme několik lidí na koních a koně s nákladem a jsme na místě nástupu. Je zde náhrobek vodákovi, který uskutečnil prvosjezd řeky Kučerly a když nadšeně dělal druhosjezd, tak to už nedal. Má tu tedy zapíchnutý kajak vylitý betonem. Dle stavu kajaku, kterej je popraskanej jak kdyby projel mlátičkou, mi je hned jasný, že se tu zabil v něm. Loučíme se, Saša nic za svezení nechtěl, což je tady zvláštní.
Karaf přišívá k batohu poutko a vyrážíme kamsi do kopců. Směr si upřesňujeme díky čtyřem Rusům s mapou, kde ji sakra vzali, když vůbec nemají jít sehnat, to je zajímavý. Po dvou hodinách chůze a konzumace lesních jahod narážíme na jakýsi tábořiště, tady tomu říkají stojanki. Už tu jedna skupinka táboří. Napínáme mezi stromy bashu, neboli naprosto vychytanou celtu anglický armády a chystáme se uvařit pšeničnou kaši, co jsme zakoupili dole.
„Do prdele, tady píšou, že se to vaří 20 minut.“„Do prdele, tak to jsme odkázaní na oheň.“„Ještě, že jsme urvali ten drát.“
Jedna věc je získat drát, druhá, vytvarovat jej na závěs na ešus. Nicméně se to daří. Všichni se chodí dívat ke skále pod převis, kterej je za dřevěnou ohradou, což moc nechápeme, ale je nám to jedno.
Okolo nás je vidět několik ohýnků. Vzhledem k tomu, že za poslední dva dny jsme toho doopravdy moc nenaspali, usínáme už někdy po desáté.
28.07.2006 Pátek
Jsem vzbuzen přesličkovým čajem o půl jedenácté. K tomu dostávám informaci o tom, že to je léčivka a že to je zdravý a kdesi cosi. Na snídani dvě nudlový polívky s chilli a kusem sejra pro oba.
Balíme a jdeme se mrknout na tu ohradu pod skálou, protože když jde někdo okolo, jde se tam podívat. A ony tam jsou skalní rytiny, dle nějakýho velitele skupiny, co tu se svojí bandou prošel ráno, jsou starý 25.000 let. Něco je obtáhnutý, ale docela v pohodě.
Jdeme proti proudu řeky Kučerly. Po cestě se živíme planým angreštem, rybízem a jostou. Je to teda všechno nezralý a kyselý. Vzhledem k tomu, že v září tady už začíná sněžit, tak to uzrát asi ani nestihne. A pořád chodíme na záchod.
„Ona ta přeslička bude asi na čištění močáku.“„Hlavně, že to je léčivka.“„Jo, močopudná léčivka.“
Objevujeme nějakou bivakovací chajdu. Kousek za ní opouštíme louky a vcházíme do tajgy. Protože jdeme po koňské stezce, tak to je fajn. Jenom, jak ti koně šlapou pořád na stejný místo, tak tu jsou vyšlapaný takový pražce. Ale jde se po tom docela dobře. Říkáme si, že by se dalo přespat u soutoku říčky Těkeljušky s Kučerlou. Předtím ovšem potkáváme ruský páreček, kteří zase mají fajnovou mapu a po zjištění, že na Kučerlinské jezero to je nějakých šest hodin chůze, se rozhodujeme, že to dneska stihnem. Tak valíme jak ďasi.
Chvílemi jdeme po koňské stezce, chvílemi mimo stezku po vyšlapané pěšině, chvílemi úplně mimo borůvčím. Tak aspoň konzumujeme nezralý borůvky. Jednou za čas míjíme pomníček vodákovi či vodačce, kteří nezvládli peřeje Kučerly. Už se stmívá, když se dostáváme k jezeru. Zjišťujeme ovšem, že jde teprve o jezero těsně u výtoku a že koňská stezka vede trochu jinudy. Ale jsme kousek. Protože se mi rozpadají kalhoty, beru si ze stromu kousek plandající látky, to bude fajnová záplata.
Kolem jezírka přecházíme ke Kučerlinskému jezeru, to je fakt obrovský. Je deset v noci, tma jak v pytli. Stavím stan a Karaf rozdělává oheň, že si zase uvaříme tu pšeničnou kaši s chilli. Ona spíš než kaše, tak to je taková hmota. Rozhodně to nevypadá jak obrázek z krabice. Topíme explozivním lišejníkem a kůrou, docela to jde. Pečeme si na klacku jednu houbu. Teda, spíš houbičku.
Naproti nám svítí pár chatek, což je místní milionářský sídlo. Protože sem nevede žádná cesta a milionáři přece nepojedou dva dny na koních, nebo nedej bože pěšky, létá tam vrtulník. Zítra tam půjdeme zkusit magazín, protože máme strašně málo jídla. Tak nás snad nevyhodí.
Nad námi je hvězdný nebe, je těma hvězdama úplně zaplácaný. Tolik hvězd jsem snad ještě nikde neviděl. Občas jedna spadne. Pohled to je nádhernej. Na to, že jsme cestu, co se jezdí na koních dva dny stihli za necelý dva dny pěšky, nejsme ani unavení a nemůžeme usnout. On ani ten pětihodinovej posun dopředu tomu moc nepřidává.
29.07.2006 Sobota
V noci prší. Asi osmkrát. Probouzím se po devátý a slyším Karafa, jak venku s někým vede dialog. Za chvíli mi leze do stanu.
„Hele, je tu jeden borec, má čtyři ryby a vymění je za krabičku cigaret.“„Za krabičku výstupových cigaret?“ *„No.“ *„Ne. Dám mu tak zbytek těch bezfiltrovek.“ *„Tak já to zkusím.“
Tak a máme čtyři ryby. Za sedm cigaret Luč Bijsk, co jsou z krabičky, která stála tři ruble. Ty ryby taky nejsou nijak extra velký. Ale šiknou se. Lezu ze stanu ven, kde skoro zakopávám o čaj, tentokrát z heřmánku. Karaf si bere cepín a jde ty ryby vykuchat, tož to si nemůžu nechat ujít a aspoň jednu si musím kuchnout taky. Cepínem zakopáváme vnitřnosti. Ryby, po tom, co dostaly dávku soli, kari a chilli, obalujeme do listů maliníku a jahodníku. Pečeme je na klacku, takže se o to nemusíme moc starat.
Slunečné dopoledne trávím zašíváním kalhot a instalováním záplaty. Vedle nás stanuje skupina dvanácti Čechů, zvláštnější to je o to, že jeden je z Třebíče, jeden z Okříšek a jeden z Mohelna. A když už je jeden z nich Plzeňák, tak zase se zabývá stejným oborem jako Karaf, což dělá ani ne čtyřicet lidí v republice. Svět je malej.
Dozvídám se, že jsem si právě zašil kalhoty něčím, co by se dalo přirovnat k buddhistickým vlaječkám v Himalájích, že Altajci věší na stromy kusy látky, aby vlály do vzduchu a přeříkávaly motlitby. Kdybych to věděl dřív, tak si udělám záplatu z Karafova trika.
Totiž, vzhledem ke své geografické poloze se Altaj stal v průběhu staletí spojnicí evropské a asijské kultury a místem střetu mnoha náboženství, včetně křesťanství, islámu, buddhismu, lámaismu i šamanismu vyznávaného původním Altajským obyvatelstvem.
Češi mají parádní mapu. Získávám dojem, že jenom my tady máme mapu staženou z netu. Když se dozvím, že ji koupili v Tjunguru za 150 rublů tak se mlátíme do palice, že nás to jako nenapadlo se zeptat. Jsou tu i značený průsmyky s obtížnostmi.
Sušíme stan a balíme věci. Je nádherně a čas od času nad námi proletí vrtulník. Chlapi říkali, že se registrovali v Tjunguru, čili tam, kam nás posílala ta úřednice z Usť-Koksy, a stálo je to 250, nebo taky 350 rublů na hlavu, to doopravdy nevím jistě, protože se sami v této informaci rozcházeli a zas tak moc jsme to vědět nepotřebovali, pročež jsme to ani nijak hloubkově nezjišťovali, a pasy jim vrátí až při návratu. Ještě, že jsme se nenechali odbýt.
Jdem si za borcama dokreslit mapu, třeba jako zapsat si tam názvy a ten průsmyk. Když nad tím tak přemýšlím, tak máme slepou mapu, jediný dva popisy jsou u jezer. Při rozhovoru zjišťujeme, že jsme tady snad jediní cizinci, co si neupravujeme vodu různými činidly, a to pijeme odevšad včetně jezera. Asi jsme už nějací otrlí, za ty roky. A nebo se posereme.
Pohlédneme na oblohu, řekneme mnoho sprostých slov a jdeme fofrem postavit stan. Obloha zčernala a za chvíli přichází slejvák. Ten trvá tak hodinu, hřmí, fučí, na jezeře se vzdouvají vlny a zase je pěkně. Tak jdeme něco nafotit k malému jezeru a hlavně nasbírat dřevo na oheň, tady to je dost vybraný.
Oheň rozděláváme ruským způsobem, tedy pomocí benzínu. Vaříme zase tu hroznou pšeničnou kaši s chilli a kari. Operativně měníme plán a místo přes sedlo Karaťurek půjdeme okolo Kučerlinského jezera na Zelené jezero a přes jeden pěreval na Sedm jezer, odkud sestoupíme k jezeru Ak-kem. Pěreval, neboli průsmyk či horské sedlo, jsme si zakreslili, má to být obtížnost 2A, takže paráda. Karaf vyráží hledat ryby a já komunikuju s posádkou gumovýho motoráku. Už mi ta ruština docela jde. Podle nějakých potápěčů je prý na dně Kučerlinského jezera ledovec, ale z fyzikálního hlediska to vylučuju, přijde mi to jako blbost. Vaříme si kafe 3in1 a pozorujeme Čechy na druhé straně jezera, jak se vrací z magazínu a nesou si nějaký plechovky, kterými na nás mávají. Jdeme k nim na průzkum, ochutnáváme asi tři sladký drinky s devíti procenty alkoholu a i přes to, že je to strašný, vyrážíme si to koupit taky.
Mezi chatkami stojí dvě jurty, v jedný bydlí Altajka co prodává v obchůdku, což je jediná chata, která nemá červenou střechu, ale oranžovou. Vzadu hučí generátor, podle zvuku tak z lokomotivy.
Kupujeme dvě ty divný plechovky, poslední Tequillu s grepem, co je to druhý ani nevím, nějaký nudlový polívky a odmítáme devítiprocentní pivo s vodkou. Ještě se ptáme na mapy, ona, že má, očička nám zasvítila a ženská vytáhla nějaký prospekty s mapkou, očička nám zhasla a jdeme se družit za Čechy. Cestou zpátky jdeme okolo chatky, která má na verandě automatickou pračku a dvoulinku natáhnutou bůhví odkud na stromech. Pak nějaký rozsekaný lodě a jsme na mostku na druhou stranu. Češi už juchají, tak se přidáváme, vzhledem k malému množství stravy a nezvyku na alkohol v posledních dnech, mi ta plechovka docela stačí. Ve stanu jsme v deset v noci, ale po tom kafi, ač bylo instantní, nemůžeme usnout.
Mapy mám rád a rád je používám v praxi. Níže uvádím přehled
mých oblíbených map, které využívám při svých výletech, výpravách a
toulkách po vlastech českých.
tento článek není recenzí a ani si neklade za cíl vytvořit nějaký ucelený přehled map, které na internetu lze nalézt. Mapy mám rád a rád je používám v praxi. Níže uvádím přehled mých oblíbených map, které využívám při svých výletech, výpravách a toulkách po vlastech českých. Volil jsem ty méně známé, mapy na atlasu.cz či seznamu.cz zná asi opravdu každý.
Pokud cestujete převážně pěšky a využíváte hustou síť turistických tras, zavítejte na server www.turistika.cz. V levém menu „Digitální mapa ČR“ si můžete zvolit „Mapa 1:100000 turistická“.
Jedná se o mapu se zakreslenými turistickými trasami. Jinou podobnou, a volně dostupnou, mapu jsem na internetu dosud neobjevil.
Cyklistika zažívá v posledních letech doslova boom. Nakladatelství vydávající cyklomapy a cykloprůvodce mají doslova „žně“. Na internetu lze nalézt řadu mapových serverů s cyklomapami. Nejznámější je asi cykloserver.cz. Mě se nejvíce osvědčila mapa portálu iDNES. Na adrese http://mapy.idnes.cz/cykloturistika/ naléznete mapu, která obsahuje nejen čísla jednotlivých cykloturistických tras spolu s kilometráží a převýšením, ale i odkazy na zajímavá místa na trase a jejím okolí. Zobrazovaní objektů je volitelné (Hrady, zámky a zříceniny, rozhledny, technické památky, přírodní zajímavosti atd.). Klikněte na objekt v mapě a objeví se vám záložka obsahující stručné informace o objektu, včetně GPS souřadnic a odkazů na další zdroje informací. Vyzkoušejte to. Stojí to za to! Dodavatelem mapových podkladů není, pro mě překvapivě Shocart, ale PLANstudio.
Za vyzkoušení určitě stojí mapy na adrese http://mapy.crr.cz . Kde jinde byste nalezli například nejpodrobnější topografickou mapu ČR 1:10 000 a další.
Na portálu vlády portal.gov.cz naleznete v menu odkaz na tématické a odborné mapy. Kdo chce jít na mapy přímo, zadá do svého oblíbeného prohlížeče http://geoportal.cenia.cz/ . Jaké mapy lze nalézt na tomto serveru? Například geologickou mapu ČR, Biosférické rezervace UNESCO, chráněná území a mnoho dalších. Každý si jistě vybere podle svého zájmu.
Na závěr jeden odkaz pro opravdové „mapové labužníky“ digitální atlas ČR přímo od vojenských kartografů z Dobrušky. Vyťukejte http://izgard.cenia.cz/ a ponořte se do průzkumu terénu. detailní mapu takovéhoto rozsahu opravdu asi nenajdete – vedení vysokého napětí, čísla popisná!
Chyběly vám v tipech nějaké mapy? Můžete je napsat do diskuze pod článkem. Já i ostatní čtenáři Cestovatele si rádi rozšíříme „mapový obzor“.
Austrálie mě lákala už dříve svojí odlišností ale musím se
přiznat, že o Tasmánii jsem nevěděl takřka nic. Maximálně jsem si
vybavil animovanou pohádku s Tasmánským čertem, tuším že od Warner
Bros.
Nikdy jsem nebyl cestovatel a popravdě nebýt lákavé nabídky, která se naskytla, tak bych svojí tříměsíční cestu do Austrálie a Tasmánie asi ani nepodnikl. Onou nabídkou byla skutečnost, že v Tasmánii jsme měli známé, kteří mně nabídli pobyt u nich. Tímto chci pozdravit manželé Hrabalovi, v současnosti už do Jižní Austrálie, kam se letošní rok přestěhovali. Po nějaké době přemýšlení jestli přerušit dálkové studium, skončit s prací, kde sehnat peníze, aniž bych měl vůbec konkrétní představu na kolik to vše přijde a v neposlední řadě i přemáhání pohodlnosti, jsem se rozhodl, že právě tohle bude to pravé, co člověku osud nachystal a čeho by byla škoda nevyužít.
Austrálie mě lákala už dříve svojí odlišností ale musím se přiznat, že o Tasmánii jsem nevěděl takřka nic. Maximálně jsem si vybavil animovanou pohádku s Tasmánským čertem, tuším že od Warner Bros.
To samozřejmě nestačilo, takže jsem si začal shánět potřebné informace, co tam vlastně žije dalšího. V práci mně vyhověli a nakonec jsem původní výpověď změnil na neplacené volno. Škola se tak nějak neplánovaně přerušila sama a pár peněz se do začátku podařilo sehnat. Další problém byl s vízem, Austrálie si dává pozor na to, kdo jí může navštívit, a tak si člověk musel vyplnit vše potřebné. Např. potvrzení o hotovosti na účtu, v případě turistického víza potvrzení od zaměstnavatele že se po návratu máte kam vrátit / studovat, záměr cesty a místo kde budete – v tom jsem to měl jednodušší, jelikož jsem odcestoval na pozvání.
Vyřízení jsem přenechal agentuře se kterou jsem byl spokojený a sehnal si skrze ní i letenku. Takže vše potřebné již bylo přichystané, nakoupené a už jen počkat do 7.února (2006) na den D.
Onen den nastal, a tak jsem ještě za sněhu vyrazil v letní bundě a botách směr Praha a na letiště. Let samotný, směr Londýn – Singapoure – Melbourne, byl dlouhý, ale v pohodě. Společnost mně dělala postarší Angličanka, která, když zjistila, že se mnou moc nepokecá kvůli mojí angličtině, tak byla paradoxně ještě více upovídaná a vehementně se mě snažila zatáhnout do nikam nevedoucí diskuze. Alespoň jsem se nenudil. O co jsem měl štěstí cestou, o to jsem měl smůlu na místě. To bych nebyl já, aby v něčem nebyl problém a tak jsem čekal a čekal až dostanu batoh z pásu a ono nic… Docela blbej pocit s přihlédnutím na fakt, že angličtinou jsem brilantně zrovna nevládl a byl jsem od domova dost daleko. Nakonec jsem ale s maximálním vypětím všech sil reklamoval problém a dozvěděl se, že batoh je ještě někde v Singapuru. Takže s ujištěním že dorazí později a že se neztratil, jsem pokračoval dál „o batoh kratší“ směr Tasmánie.
Po dvouhodinovém letu malým letadlem z Melbourne jsem přistál na letišti v Devonportu. První co člověka uhodí při příletu do Austrálie do nosu je všudypřítomné aroma eukalyptů, na které si ale během krátké doby zvyknete. Devonport (21 tis. obyvetel), ve kterém jsem díky známým na pár prvních týdnů zakotvil, je hlavní lodní spojnicí s Austrálií. Je zde přístaviště pro trajekty Spirit of Tasmánia I.,II. a III. (ten je v současnosti ale prodaný do Řecka), které zajišťují přepravu lidí do Sydney a Melbourne na kontinent. Mimo zmíněného přístaviště, stojí za zmínku skalní útvar jménem Mersey Bluff, na němž je starý maják a v jeho okolí jsou v kamenech vyryté kresby původních obyvatel Tasmánie, mnoho tisíc let staré. Současní obyvetelé Tasmánie jsou velmi přátelští a nezřídka se vám stane, že vás na ulici, nebo ze zahrady někdo zdraví a nezávazně se s vámi dá do řeči. Dost často, a s tím jsem měl z počátku problémy pochopit, co to vlastně je, na vás někdo volá „hej gan“ (how are you going) jako pozdrav. Jelikož jsem ani neměl žádný pevný itinerář cesty a radil jsem se až na místě, co vlastně všechno navštívit, první kroky vedly do Informačního centra.
Dostal jsem víc informací nežli jsem vyžadoval, a tak mě to ještě více zkomplikovalo rozhodování. Jedna věc byla ale jasná, dva měsíce je krátká doba! Navíc překvapení, žádná autobusová nebo vlaková doprava se v Tasmánii nekoná, akorát pro turisty jezdí pár společností.
Největší, Tassie Link, zajišťuje dopravu mezi turisticky zajímavými místy. Takže nebylo moc na výběr a volba padla právě na tuto možnost. Nicméně nelitoval jsem, někteří řidiči byli nezapomenutelní. S jedním jsme například otáčeli autobus v lese, přičemž pár plechů tam asi i zůstalo. Další nezvyklou věcí pro českého turistu je fakt, že za návštěvy národních parků se v Tasmánii platí peníze. To jsem vyřešil „permanentkou“ na vstup do všech parků v ceně 25. dolarů a musím říct, že se to velice vyplatilo, jelikož jenom samotný vstup do nejznámějšího národního parku Cradle Mountain stál tu samou částku (v ceně je i rozvoz minibusama ve vstupu do parku). Do ostatních parků vás nikdo vesměs nekontroluje, ale v případě kontroly rangerem na pochuzce by asi problem byl.
Po prvních dnech, si člověk zvyknul na nové prostředí a využíval blízkost moře. Dal jsem dohromady itinerář pro nadcházející měsíce a připravoval se na odjezd. Dlužno ještě podotknout že i během prvních dnů jsem díky známým navštívil dost míst a podnikl velmi pěknou tůru do národního parku Walls of Jerusalem o kterém napíši zvlášť článek jindy.
Mezi pěkná místa která stojí zato navštívit v blízkém okolí Devonportu, určitě patří a doporučuji „Penguin Viewing“, kde časně ráno a za soumraku vylézají houfně z moře malí tučňáci (fairy penguins) a kde se na to všechno mohou lidé potichu dívat, dále okolí Port Sorellu, Leven Canyon, deltu řeky Tamar, malebné městečko Sheffield hned u výrazné dominanty okolí – hory Roland, nebo o něco dál okolí vesnice Mole Creek kde je spousta zajímavých míst a Wildlife park. Nebudu ale citovat názvy a vrátím se k původnímu itineráři a začátku mojí samotné okružní cesty po Tasmánii. V osm ráno před Informačním centrem v Devonportu již stál autobus společnosti Tassie Link a v něm kolem dvou desítek natěšených baťůžkářů, takže jsem se hned přidal „mezi své“. Za půl hodinky jsme odjížděli. První zastávkou byl Sheffiel, malebné městečko poblíž Mount Roland, která dominuje okolí. Město je turistům známé kvůli Cradle Mountain malbám, které jsou opravdu hezké a zdobí každou volnou stěnu ve městě. Po krátké přestávce jsme pokračovali směr národní park Cradle Mountain Lake st Clair se svým hlavním lákadlem, horou Cradle Mountain (1545 m.nm.). Mimochodem právě Cradle Mountain je asi nejprofláknutějším přírodním útvarem na fotkách a propagacích Tasmanie, setkáte se s nim i v supermaketu na mléce, jogurtu, prostě na všem, co má punc „made in Tasmania“.
Samozřejmě hned po Čertovi a Tygrovi, kterého teprve po jeho smrti začli mít všichni rádi. V parku jsem strávil asi 5 dní a o něm napíši více v jiném článku, věnovaném právě tomuto krásnému místu. Je zde i začátek slavného 80km pochodu který je ale za 120AUD – částka že vůbec můžete jít tuto tůru! Neboli nic pro mě. Po pár dnech stravených zde, jsem po ukončení své kratší verze Overland Tracku vyrazil autobusem směr Strahan. Strahan je jediné významější městečko, které je na západní části ostrova. Už při příjezdu do města na vás dýchne atmosféra opuštěného místa, které už žije hlavně turismem. Před více jak stopadesáti lety zde byla jedna z prvních, dost tvrdých trestaneckých pracovních káznic. Tehdá na ostrově, který je nedaleko v zátoce a vězni tu těžili dřevo. Dnes tuto skutečnost připomíná výstava v Informačním centru.
Po příjezdu do Strahanu jsem upustil od postavení stanu v kempu a zaplatil si hostel. Jelikož jsem z Cradle M. docela prochladl a nebylo mně dvakrát moc dobře. Naštěstí jsem se z toho dostal rychle a druhý den jsem hned vyrazil na návštěvu místa zvaného Hogarth Falls, kde mimo malého vodopádu je velmi zajímavý les s velkou spoustou kapradin. Mimochodem kapradiny tu rostou na rozdíl od nás (a konrétně druh který místní nazývají Fern Tree), do výšky. Některé, které už žijí například přes 40 let, mají listy ve výšce tří a víc metrů. Další zajímavostí tohoto místa je už prostý fakt, že jste tu blízko západního pobřeží ostrova. Bohužel 7 km daleko a k mojí smůle vzal za své plán, že si tam vezmu stan a mrknu na západ slunce – většinu času pršelo nebo bylo zamračeno. Nicméně vydal jsem se tam a alespoň si vychutnat tu atmosféru místa. Jelikož další pevnina je až 19 000 Km daleko v Jižní Americe a moře je tu divočejší než jinde. Po třech dnech odpočinku jsem přes hornické město Queenstown vyrazil směr Národní park Franklin–Gordon Wild rivers a na zajímavý pochod směrem k hoře Frenchmens Cap.
Ještě se ale vrátim k řidičům Tassie Link, zde si člověk užil také své. Dost nepříjemný zážitek jsem měl, když nestandardně přehazovali lidi z jednoho autobusu do druhého, který čekal na odpočívadle. Nějak jsem špatně porozuměl a po pár okamžicích jsem zjistil, že můj batoh jede jiným směrem a jiným autobusem než já. Po prvotním rozdejchání se z mírného návalu tepla jsem taktně naznačil řidiči, že asi sedím ve špatném autobuse. Fakt jsem netušil jak to dopadne, tušil jsem že mám akorat velkej problém. Nicméně řidič zavolal kolegovi, otočil autobus a přehodili si mě na nejbližším možném místě. Podobná historka se stala i jinému turistovi na jiném místě, zde to měl ale řidič komplikovanější s otočením, a tak bez dlouhého přemýšlení zajel do lesa, ve kterém se otáčel. Naneštěstí autobus na tuhle věc nebyl stavěný. A tak to odnesl se strženým plechem a poškrábaným podvozkem. Chudák turista pak celou dobu snášel připomínky od všech jaký je to blbec. (To si pak člověk říkal, jaké má štěstí a to samé si vybral už jinde.) Celkově ale musím říct, že autobusáci v Tasmánii jsou opravdu dobří řidiči.
Po odpočinku ve Strahanu jsem se přes Queenstown dostal až na silnici uprostřed ničeho, kde mě společně ještě s jednou turistkou vysadil autobus a jel fuč. Jediné co napovídalo trochu co tu vlastně je, byla cedule Frenschmans Cap Trek. Asi nejobtížnější jaký mě potkal v Tasmánii. K tomu ještě vydatně pršelo a představa nadcházejících 4 dní byla fakt lákavá. Po seznámení se s druhým baťůžkářem jsme vyrazili. Jelikož je to ale opět na delší psaní, pochodu na Frenschmans Cap se budu věnovat v některém z dalších článků zvlášť. Po skončení této tůry jsem byl fakt hotovej, absolutně bez jídla a pití, špinavej, unavenej, a tak příjezd ve večerních hodinách do Hobartu, nalezení Hostelu, teplé sprchy, měkké palandy byla opravdu slast. Pračky tu byly naštěstí také – na mince, takže jsem do jedné rovnou nasypal obsah celého batohu a v klídku relaxoval a počítal puchýře na noze.
Hobart je pěkné město, je hlavním městem Tasmánie a se svými 130 tis. obyvateli je to už velkoměsto na Tasmánské poměry. Muzeum tu má vstup zdarma, velmi hezké je místo zvané Salamanca Sq., které je ještě z dob velrybářských., tj. 30.léta 19.století. O těchto dobách je i dost připomínek v Námořním muzeu, zde je už ale vstup pouze za penízky. Centrum města je situované k přístavu, taktéž i většina turistů. Hlavním lákadlem jsou plovoucí prodejny rybích fast foodů v přístavu. Kde člověk, mimo jiné, může dostat zaručeně čerstvé Sushi, směs rybích potvor s hranolky a jiné dobroty. Zaleží jen na peněžence. Noční život je tu až překvapivě rušný na tak malé město. Je to hlavně díky turistům, kteří sedí v některé z mnoha restaurací na ulicích. (Uplně běžně tu je vedle sebe třeba Indická, Thajská, Italská a Irská hospoda) Po čtyřech dnech rekonvalescence jsem se vydal směr východní pobřeží. Na Tasmánský poloostrov se známou věznicí Port Arthur. Ale o tom až příště.
Po chvíli se ztrnulý provoz neřízené křižovatky pohnul přičiněním
dobrovolníka a jeho pomocníků, kteří se jako cestující zrovna nalézali
ve stojící tramvaji. Jako zázrakem se vše dalo do pohybu, samozvaní
organizátoři si naskočili a odjeli.
IV. ČÁST:
Sobota 25. června: Přestože vyrážíme na Kateřinu těsně po 8.00 hod., předjíždíme asi 15 autobusů a na parkovišti jich je už nejméně dvacet. Parkujeme tedy dost daleko. Turistů je jak naseto, protože včera byl křesťanský svátek a bylo zavřeno. Jaké je naše překvapení, když při setkání nám JaJi vyčítají, že jsme je poslali na jinou horu. Vláďu totiž spletlo, že i na menší hoře postavili novou kapličku, která tam dříve nebývala a Vláďa přepokládal, že se jedná o Mojžíšovu horu, která dříve jako jediná, měla na vrcholu postavený kostelík. Chudáci Podzimkovi včera večer absolvovali tedy výstupy dva. Naštěstí to na nich nezanechalo velkou újmu a po společné prohlídce kláštera se s chutí pustili do snídaně, přivezené v cool boxu.
Mnich v pokladně výstavy ikon nám připomněl mýtného v rakouském tunelu, který měl také svůj osobní měnový kurz. Mnich chce 3 USD (což je v přepočtu 18 LE) nebo 25 LE a tak si necháváme ikony ujít. Viděli jsme už dost. Ještě fotografii u „hořícího keře“ a po občerstvení v beduinské krčmě honem zpět, abychom už byli v moři.
Objednaná slavnostní večeře u Létající ryby odstartovala loučení. Nacpáni rybou, jogurtovým dresingem, pečeným lilkem a orientální rýží a na závěr žlutým melounem, jsme se objetím rozloučili s kamarádem restauratérem.
S trochou nostalgie opouštíme hospůdku s oleandry a věčně hladovými kočkami, kde jsme týden byli vlastně jedinými hosty.
Neděle 26. června: Pokud byla včerejší večeře tečkou, je dnešní snídaně vykřičníkem. Na to, jak jsme se tady poměli, budeme dlouho vzpomínat. Ale co se dá dělat, nic netrvá věčně a tak pomalu se chýlí ke konci náš výlet za hranice všedních dnů.
Do Suezu jsme dojeli bez problému a k pozdnímu obědu si dopřáváme arabské speciality. K nim patří i muslimská modlitba, které se oddává majitel restaurace přímo v lokále. To jsme ještě nikde neviděli. Naposled jsme byly s Jaru svědky podobné scény na náměstíčku před mezinárodním hotelem Safir Etap v Káhiře. Být v Suezu a nevidět průplavem plující lodě je trestuhodné, ale nás tentokrát tlačí čas. Musíme být ještě dnes v Káhiře a lodě, které ráno jedou do Ismailie, projíždějí Suezem asi tak do 11.00 hod. a ty, které jedou opačně, se tu objeví až po 16.00 hod. A to už bohužel čekat nemůžeme. Tak alespoň koukáme na překvapivě úzký kanál a oddáváme se fantazii.
Cesta do Káhiry je celkem jednotvárná, míjíme několik hřbitovů, které jsou zakládány už dost daleko od Káhiry. Na sedmnáctimilionové město připadá samozřejmě i přiměřené množství zesnulých.
Je zvláštní, že káhirský byt, ke kterému máme sice spoustu výhrad, najednou dokonale supluje pocit domova. Unaveni, ale šťastni uléháme, aby nás za hodinu šíleným zvoněním vzbudil Baher. Je dost tvrdě vykázán, ale hlavně že se přesvědčil,
že jsme se živi a zdrávi vrátili a nezašantročili auto. Zítra bude opět marně apelovat na to, abychom zaplatili kauci a taxíka z letiště. Ale to bude až zítra.
Pondělí 27. června: Máme před sebou poslední tři dny pobytu a v nich spoustu povinností. Jednou je společná návštěva Mr. El Bendaryho v jeho kanceláři. Ženskýma očima hodnotíme značnou zanedbanost a zaprášenost vcelku reprezentační kanceláře a hlavně jejího sociálního zázemí. Asistentka Jaru s údivem hodnotí „sekretáře“, který nám přináší kávu s kardamonem.
Pak se touláme Babelukem, který k naší lítosti ještě vyspává a nemá tu šťávu, co míval k večeru, když jsme sem chodili nakupovat. Jezdívali jsme sem hlavně ke křesťanskému řezníkovi pro vepřové a uzené maso a hlavně uzené makrely, po kterých ještě vždycky tři dny voněla naše Toyotka.
Abychom ještě umocnili pro JaJi jejich orientální zážitky, bereme je „za koleje“, což je tržiště všeho možného za Sudan street. Původní prostor se trochu posunul vzhledem k nové výstavbě a tím také trochu ztratil původní patinu. Přesto kupujeme velice levné ovoce a vzpomínáme na Vaškovu Marcelku, která by při pohledu na prodej kachen při 50°C bez vody pravděpodobně vzbouřila mezinárodní organizaci na ochranu zvířat. Večer končí návštěvou Bahera u nás, který stále a zbytečně otravuje. Stejně už nic nedostane. Také my jsme se museli smířit s tím, že současný provoz dvou klimatizací vyhazuje pojistky a zapínáme je střídavě.
Úterý 28. června: Na dnešek jsme si naplánovali výlet do oázy Fayum, která je vzdálena asi 120 km od Káhiry. Její atrakcí jsou čtyři prastará vodní kola, kdysi používaná k zavlažování. Dřevěná kola v dřevěných ložiskách mají každé jiný počet lopatek. Jejich příjemné vrzání a zurčení vody navozuje hezkou melodii, která bývala zvlášť romantická při posezení v přilehlé zahradní hospůdce u kebabu nebo jiné dobrůtce. Dnes je v okolí zpívajících kol všechno jinak. Arabskou hospůdku trapně nahradilo bistro italského typu! Škoda!!
Arabský folklor nás zato čeká na protějším chodníku. Řada obchodníků s typickým košíkářským zbožím z listů místního rákosí a také s keramikou. Vláďa s prodavači si přišli na své úplným koncertem orientálního smlouvání a tak obě Jarmilky odcházejí s náručemi velice levného košíkářského zboží pro radost sobě a příštím obdarovaným. Všichni jsme nadšeni z úžasného prožitku.
Škoda, že už brzo opustíme Egypt, Vláďa se totiž dostává na vrchol svého umění smlouvat.
Při prohlídce stylizované malé zoologické zahrady, která je v sousedství zpívajících kol také nová, nás oslovil místní policista, který chtěl vědět, kde máme autobus s ostatními turisty. Dlouho nemohl pochopit, jak jsme se tam ocitli sami vlastním autem.
Na oběd zajíždíme do Auberge du lack, střediska zašlé slávy u obrovského sladkoslaného jezera Karoon. V zahradní restauraci na molu, kde jsme se usadili, se nevaří, ale to zjišťujeme, až když nám přinesou oběd v alobalu z blízkého hotelu. Také rozčarování! Porce jsou ale obrovské, zbylou rybu si necháváme zabalit s sebou, také ceny jsou rozumné, jen Vláďa se orosil, když ochutnal orientální rýži na sladko a ještě se skořicí.
Káva v blízkém hotelu je poznamenána nostalgií. Hotel kdysi hostil na příklad Winstona Churchila, Kadáfího a „novomanžele Mühlbachovy“. Ti tady kdysi prožili noc v krásně nasvícené zahradě, posléze v proleželých postelích s rudým přehozem, plným podezřelých skvrn a ranním probuzením s blechou. Rozčarování pokračovalo zahradou, která v denním světle byla celá zarostlá plevelem. Zahrada se nezměnila, jen bazén je bez vody a nové vrstvy prachu v čalouněných křeslech efektní haly.
Po návratu do Káhiry nás čekají nákupy, protože čas pobytu se už opravdu nachyluje. Na Khan el Khalilu nakupujeme papyrusy, dárky pro přátele a Podzimkovi chtějí pro svého Jiříka nejdříve orientální stolek, který ale při bližší prohlídce nevyhovuje. Proto volba padá na „kožené bobky“. Také jejich výběr není jednoduchý. Jaru má svoji představu, kterou se snaží vysvětlit prodavači a ten nás vláčí za zbožím děsnými prostorami, kam asi málokterý Evropan zavítal. Už začínáme mít strach, Vláďa ztrácí nervy, špindíru zahání a nás táhne pryč. V civilizovanějším úseku tržiště nakonec nacházíme zboží dle svých představ a opět přichází na řadu Vláďovo smlouvání, které končí oboustrannou spokojeností a zároveň oboustrannou lamentací, jak obě strany prodělaly.
Na zpáteční cestě kupujeme své oblíbené vojtěškové karboše a jedeme se rozloučit s Káhirou z výšky „koňského klubu“. Zdá se, že často používám označení zašlá sláva, ale ono to všude nejlépe vystihuje současný stav. Kopec Mocatam je nejvyšším bodem v okolí města. Klub Horse Stars na jeho vrcholku byl v době britské kolonizace velice elegantním střediskem místních Angličanů, vysokých důstojníků a jejich přátel.
Čas, který se na budovách a vyhlídkové restauraci podepsal, nemůže ovlivnit místo, kde je Káhira „jak na dlani“. Ne že by to byl okouzlující pohled. Vše pod námi je zahaleno hustým smogem, místy ještě zhuštěným o dým z odpadků, které se pálí na okraji pouště. Nicméně romantický západ slunce, dobré studené pivo s „kukuřičnou pučálkou“ a ochotná obsluha zajišťují příjemné posezení. Přikusujeme přinesené karboše a po očku pozorujeme, pro nás zajímavou, ale pro muslimy typickou, rodinu. Zřejmě velmi dobře situovaný muž, jeho matka a čtyři ženy, ke kterým patří tři děti, si sem vyšli na večeři. Všechny ženy, kromě tchýně, jsou až k očím úplně zahalené, v přepychových hedvábných, leč úplně černých hábitech. I kabelky a střevíčky, také černé, odpovídají vysoké úrovni rodiny. Muž, který sedí s „favoritkou“ u jednoho stolu, na první pohled neoplývá výraznou inteligencí. Jedná se asi o jmění a postavení zděděné. Ostatní tři ženy sedí u jiného stolu s tchýní a všechny bez rozdílu se starají o pobíhající děti. Snad je to podívaná, která představuje správnou tečku za různými večery, prožitými v zemi plné rozporů… .
Ještě si musíme připomenout, že cesta sem nebyla bez komplikací. Jízdou nahoru od Mrtvého města jsme se dostali na vrchol Mocatamu, avšak zde Vláďu objížďka kvůli rozkopané ulici odvedla z přímé cesty ke klubu. Kolem vrcholu kopce se náhle objevilo několik improvizovaných „vyhlídkových restaurací“, provozovaných místními špindíry. Všem tolik záleželo na tom, abychom použili jejich plastové sezení, že nám téměř lehali před auto. My jsme se ale nedali a nekompromisně mířili k tomu pravému koňskému klubu.
Středa 29. června: Probouzíme se do posledního rána. Vláďa s obavami, jak dopadne „předání auta“ mafiánským agentům z půjčovny.
Pijeme poslední ranní kafíčko s koňáčkem na zaprášeném balkoně a pozorujeme nepatrný ranní provoz na křižovatce pod námi. Z nadhledu osmého patra máme vše jak na dlani. Mnohé večery jsme tady fascinovaně sledovali prekérní situace na naší křižovatce, stejně „zasekané“ jako všechny ostatní v celé Káhiře. A tak jsme se stali svědky neřešitelného kolapsu, kdy před půlnocí úplně „zamrzl“ provoz ve všech čtyřech směrech. Zpravidla je provoz řízen v každém směru jedním policistou a jejich šéf uprostřed vše koordinuje. V noci však slouží na křižovatce pouze jeden policista. Ten zděšen neřešitelností situace to prostě vzdal a vzal nohy na ramena. Po chvíli se ztrnulý provoz neřízené křižovatky pohnul přičiněním dobrovolníka a jeho pomocníků, kteří se jako cestující zrovna nalézali ve stojící tramvaji. Jako zázrakem se vše dalo do pohybu, samozvaní organizátoři si naskočili a odjeli. V následující chvíli, tentokrát přičiněním taxikářů, se opět vše zastavilo. To se opakovalo ještě několikrát a i když to vždy vypadalo neřešitelně, někdo s tím pohnul. Asi po půl hodině se přece jen vrátil policista s posilou a provoz znormalizovali, tj. zácpa byla jen občasná. Ale dnes to jsou už jen vzpomínky… .
Po snídani odcházejí JaJi rejdit po nové Káhiře, jde jim hlavně o procházku Zamalkem a také chtějí vyfotit sochu Ramsese před hlavním nádražím. K jejich lítosti je bohužel celá obklopena ježatým lešením. Lešení je vůbec místní specialitou. Staví se z břeven, posvazovaných provazy. Jedno takové lešení zdobí sousední dům a pro nás se stalo orientačním bodem při návratech domů. V té době já s Vláďou projíždíme nové sídliště Heliopolis a hledáme starého přítele Ahmeda Azima, se kterým jsme zažili spoustu příhod. Před odjezdem do Egypta jsme se s ním snažili spojit přes internet, ale marně. Stejně marně teď hledáme už v zabydleném sídlišti jeho tenkrát čerstvě dostavěnou vilu s bazénem. Pro zajímavost musím uvést, že mu ji projektovali dva mladí slovenští inženýři. Jejich dílo bylo dost povedené a my jsme si u něho užili mnohé hezké chvíle. Projíždíme křížem krážem úpravnou bohatou čtvrť. Víme, že vila byla postavena jako rohová, ale i takových je tu teď spousta. Zklamáni to vzdáváme a odjíždíme na Tahrir Street, kde se máme sejít s Podzimkovými. Přicházejí posilněni z arabské jídelny, kde na nerezových miskách (prý jako psích) pojedli typické jídlo košari, což je směs těstovin, rýže, čočky, rajské omáčky a do křupava osmažené cibulky. Společně vyrážíme do uličky stříbrňíků, aby Jarunka své potenciální snaše koupila dárek. Její představa se ale nenaplnila ani v jednom z krámků, jen my kupujeme kartuš, jako přívěšek pro naší novou vnučku Dorotku. Konečně se Jarunčina představa naplňuje u posledního stříbrníka na rohu Tahrir Street, v krámku, který dříve patřil Vláďovu příteli. Nového majitele se na něj snažíme zeptat, ale marně. Zato zboží má velmi pěkné a tak nakupuje nejen Jaru, ale neplánovaně i Vláďa pro mne. Jako pomalý přechod do evropské civilizace, předvádíme nakonec Podzimkům Tyrolskou restauraci v Mohandeseenu, do které jsem se chodila nadýchnout evropského ozonu, když se mi tady někdy stýskalo.
A odtud už jedeme „domů“: uklízet, pakovat… . Přestože byt je pronajmut až do půlnoci, majitel už od tří odpoledne posedá před domem. Pánové dávají do lesku auto a Jaru zase byt, který takovou čistotu nikdy nezažil. Zbylé ovoce, potraviny a prací prášek předáváme bulabce z vedlejšího domu, protože z našeho bulaba se během našeho pobytu vyklubal pěkný podrazák, i když na začátku dostal tučný bakšiš. Večer máme sbaleno a uklizeno a čekáme Mr. El Bendaryho, kterého Vláďa požádal o pomoc při předávání bytu a auta. Mafiáni z půjčovny oblézají auto ze všech stran a upozorňují na každé škrábnutí i když všeobecná odřenost a pomačkanost byla na Vláďův požadavek zaznamenána už do smlouvy při našem převzetí. Kontrolují novou baterii a při té příležitosti se proflákne, že si ji od nich včera nechal Baher zaplatit. Ten se dnes ani neukázal se svými požadavky, myslí si, že penězi za autobaterii si přišel na své. To se ale mýlí, hoši z půjčovny mu asi zítra dají co proto. Po delším dohadování jim předáváme záruční list, který potvrzuje, že baterii jsme koupili my. Znovu se tedy věnují oděrkám na kapotě až do chvíle, kdy přítomnost Mr. El Bendaryho a pravděpodobně jím předaný bakšiš, je uspokojí.
A teď už jde vše ráz naráz. Při předávání bytu a klíčů o půlnoci objede „baba majitelka“ ostřížím okem uklizený byt (jen se pozastavuje nad zaprášeným pokojem, který jsme nepoužívali a zůstal v původním stavu). Pak jsou jedním z mladíků z autopůjčovny bravurně naložena naše zavazadla do auta a stejně bravurně jsme tam narváni my všichni a na nás navršen zbytek zavazadel. Je nás méně jen o Bahera, ale na cestu z letiště sem jsme potřebovali auta dvě. A už se s tím arabským šoférem řítíme půlnoční Káhirou. Při vší úctě a obdivu – Vláďa má ještě co dohánět. Jen šoférova angličtina je natolik nedostatečná, že na letišti přejíždíme sem tam z jednoho terminálu na druhý.
Ale to je v této noci na letišti ten nejmenší problém. Asi půl hodiny po odbavení je nám oznámeno, že máme nárok na občerstvení na účet ČSA, protože náš let má zpoždění. Občerstvení obnáší jeden teplý nápoj, zato zpoždění několik hodin. Klimatizace je v tom horku na omezený čas příjemná, ale po hodině začíná obtěžovat. Noční chlad, nedostatečné oblečení, nevyspání a nervy z několikrát odkládaného odletu stlačují náladu na bod mrazu. Posíláme domů SMSky, že odlet je odložen. Později se také dovídáme, čím je zpoždění způsobeno. Arab, cestující s ČSA z Prahy do Káhiry prý odmítal při odbavení odložit objemné balíky do zavazadlového prostoru. Nechápeme, v čem je problém a proč se s ním vůbec pracovníci ČSA dohadovali, vždyť předpisy letecké dopravy jsou jasné a jednoznačné. Takto kvůli jednomu Arabovi čeká zhruba 150 převážně českých cestujících několik hodin na spoj. Tím se opozdil nejen spoj Praha – Káhira, ale následně i náš Káhira – Praha. Čas ubíhá a nervozita stoupá. Choulíme se do slabých svetříků a čekáme na další zprávy. Konečně k šesté hodině ráno nastupujeme do dvou autobusů, které s námi kousek popojíždějí na letištní plochu. Napětí roste, například já jsem z autobusu nasměrována k určitému vchodu do letadla a tam „seřvána“ naší letuškou, že mám nastoupit jiným vchodem. Let také není příjemný, zásluhou nevalného jídla, našich nestabilních žaludků a nervózních letušek. Trochu radosti představuje malá placatice koňaku, která mezi námi čtyřmi koluje a to, že se blížíme k domovu.
Ani po šťastném dosednutí v Ruzyni nervozita neopadla, protože na Vláďu „vyjela“ letuška u východu z tunelu, že neukazuje pas a letenku, protože se domnívala, že bude procházet tranzitem. A nakonec je i Jiří „seřván“ pohraničním policistou, proč předkládá se svým pasem zároveň pas své ženy a ne každý zvlášť … .
Ale to už se Podzimkovi vítají s Jiříkem a my s Markétou, protože Kája, který nás měl vyzvednout, si přečetl naší zprávu o zpoždění až v půli cesty na letiště v půl šesté ráno.
Hlavně, že už jsme všichni šťastně doma. Teprve v průběhu dalších dnů si uvědomujeme, že nás provázela hejna strážných andělíčků, protože je opravdu zázrak, že vše prošlo vlastně bez problémů.
Za prvé: Auto šlapalo mnoho set kilometrů pouští bez poruchy, která by v tomto prostředí byla obrovským malérem. Měli jsme velké štěstí, že příhoda s vybitou baterií se stala hned třetí den v Káhiře a nikoli někde v západní poušti.
Za druhé: V nesmírném dopravním provozu v Káhiře a Alexandrii jsme auto ani neškrábli. Kdo tamější provoz nezažil na vlastní kůži, nedovede si představit, jak je to obtížné. Nevím o jaký miliónek se rozrostl počet obyvatel, ale aut rozhodně přibylo, ale na druhé straně přibylo i nově postavených „flyoverů“. V přecpaných ulicích měst i na opuštěných pouštích jsme najezdili 6 200 km.
Za třetí: Neměl nikdo z nás větší zdravotní potíže, neměli jsme vůbec žádné průjmy, zásoba léků zůstala nedotčena, i když jsme kdekoli jedli vše, na co jsme měli chuť.
Za čtvrté: To všechno jsme absolvovali navzdory věku, vždyť nám je celkem 240 let !!
Nedávno Jarunka pořádala pro své přítelkyně fotografickou prezentaci naší cesty s vyprávěním. Když o tom s námi mluvila, posléze prohlásila: „Zítra bych jela znovu“… . Tak se těšme, autorkou příští reportáže bude ona. Po celé vyprávění jsem se snažila popsat zážitky celé výpravy, takže poslední pocity jsou jen a jen moje. Na to, že jsem do své čtyřicítky žila osud tuctové, zaměstnané maminky, jsem si potom užila dobrodružství víc, než mě kdy mohlo napadnout.
V této souvislosti mám před očima orientální ženu, která se díky své siluetě splývavého šatu, zdá být nejvěrnější podobou Madony s děťátkem na obrazech starých mistrů. Má stejné touhy jako Evropanka, jejíž postavu formuje lycrové prádlo? Cítí stejnou mateřskou lásku, když pak posílá své syny na smrt ve jménu svého náboženství? Tyto úvahy už ale nepatří do tohoto vyprávění.
Mému naturelu a hlavně stáří bude už spíše slušet kavárna ve Vídni nebo italská pláž.
Zkus projít jedním dnem, možná dnem svých schopností, snad ne dnem svých sil… S tímto sloganem v titulu se v Brně letos již po šesté připravuje městská a terénní orientační a šifrovací hra DNEM… I přes to, že se jedná o klon jiné, slavnější hry, je DNEM… mezi ostatními jedinečná.
Když se řekne šifrovací hra, mnozí si možná vzpomenou na své dětství a různé hrátky převážně s morseovkou nebo hry typu honba za pokladem, které absolvovali třeba na táborech nebo výletech pořádaných některou z dětských organizací. Princip her založených na postupném hledání šifrovaných zpráv obsahujících údaje o umístění dalšího stanoviště může někomu připadat docela banální. Když se ale trošku přitvrdí jak v obtížnosti šifer, tak v náročnosti a délce trasy a doba konání se přesune ze dne na noc, může za určitých okolností vzniknout bezmála fenomén.
Registrace účastníků hry DNEM… 2008 trvá od 1.4. do 16. 5. 2008. Vlastní hra proběhne 24. 5. 2008 od 9 do 17 hodin.
Obliba terénních šifrovacích her pro dospělé začala v listopadu roku 2000 prvním ročníkem hry Tmou. Ten spustil lavinu, která se začala velice rychle šířit i do dalších měst včetně zahraničních a pořadatelé musí omezovat počet účastníků, kteří jsou často kvůli účasti ve hře ochotni cestovat i stovky kilometrů. Popularita šifrovacích her pak vyvolala v některých místech i potřebu uspořádat hru pro lidi, kteří buď ještě nejsou plnoletí, nebo z různých důvodů nemohou trávit podzimní nebo předjarní noci v terénu. Jako první, přímo na žádost této skupiny lidí, tak vznikla v roce 2002 hra DNEM… , která je primárně určená pro týmy lidí starších patnácti let, ale má i dětskou kategorii. I přes to, že probíhá ve dne a šifry jsou připravovány tak, aby jejich luštění nevyžadovalo zvláštní znalosti (v prvních ročnících se dokonce pořadatelé vyhýbali i užití morseovky) a dětské týmy mají možnost použít nápovědu, nelze tuto hru považovat za méně obtížnou, než hry dospělácké. Rozhodující úlohu zde hraje omezený herní čas. O obtížnosti svědčí to, že celou trasu hry absolvuje v daném limitu obvykle kolem 20% dětských týmů a u starších kategorií bývá úspěšnost ještě nižší. To však nezbavuje hru přitažlivosti. Právě naopak. Do hry DNEM… se začali hlásit i účastníci dospělých šifrovaček a pořadatelé byli nuceni zavést pro ně exhibiční kategorii expertů.
Cestovatel.cz byl mediálním partnerem hry DNEM… 2007 pořádané turistickými oddíly odboru KČT Chameleon Brno. Podrobnosti o hře najdete na stránkách hry Tamtéž najdete i odkaz na kalendář ostatních šifrovacích her, které se pořádají v České republice.
Ptáte se, proč v nadpise píšeme, že se Brno stává Mekkou šifrovacích her? Stačí si najít kalendář tohoto typu her a zjistíte, že největší koncentrace je právě v Brně. Co do počtu pořádaných her i účastníků pak následuje Praha a s větším odstupem pak další města. Nalákali jsme vás? Přijeďte si tedy třeba zrovna v květnu zašifrovat do Brna na DNEM…. Přihlásit se k účasti je ale potřeba už teď.
Šifra nemusí být jen papírek se záhadným textem. Může vypadat i takto.
Grafiti odkazující na Karáskovo náměstí v Brně bylo namalováno se souhlasem majitele domu. Přes to, že šifra zaujímá plochu několika metrů čtverečních a předchozí zpráva odkazovala na konkrétní dům, trvalo některým týmům její nalezení i více než dvě hodiny.
Hra DNEM… 2005
I poměrně nezáludná mapová šifra vyžaduje chvíli přemýšlení
Vyzvednout si papírek se šifrou, vyluštit polohu dalšího stanoviště a pokračovat. Jednoduchý princip her, kterým se věnuje stále víc lidí.
Odvézt účastníky do opuštěného lomu a poslat autobusy pryč, je jeden ze způsobů, jak zahájit hru…
Terénní šifrovací hry se v poslední době staly oblíbenou náplní volného času. Jak je vidět, někdy nejen pro lidi.
Hra DNEM… 2007 proběhne 12.5.2007 Přihlásit se je však nutno do 27.4.2007
Sedmý a poslední článek do soutěže s internetovým obchodem
Scoutdoor.cz. Přečtěte a jestli se vám líbí, zvyšte mu karmu. Tento
článek je na téma „Zvláštní chování jiných kultur“.
Můj příběh se odehrál před více než 20 lety. Byla jsem tehdy studentka pedagogické fakulty a jedním z mých oborů byl ruský jazyk. Dnešním mladým lidem to asi mnoho říkat nebude, ale z mých vrstevníků snad každý tuší, co tenkrát znamenal půlroční studijní pobyt v „Zemi, kde zítra již znamená včera“. Nechci se v žádném případě této zemi nijak vysmívat, ale chci pouze naznačit, že na některé situace člověk ani nemohl být připravený.
Odjížděli jsme vlakem v lednu, červnový návrat v nedohlednu a před námi téměř pět měsíců vojny v pravém slova smyslu. Překvapovalo nás všechno na každém kroku. Tehdy jsme se nemohli poučit třeba na internetu, a tak nám nezbývalo než dát na rady starších a pokusit se přežít. Dopisy chodily v průměru dva až tři týdny, balíček z domova přišel rozebraný, mobilní telefony neexistovaly, dámské hygienické pomůcky a toaletní papír jsme si vezli na celou dobu pobytu…
Kromě nás zde studovali i mladí lidé z Etiopie, Kuby, Afghánistánu… Jejich přízvuk, když hovořili rusky, nás rozesmával, když něco chtěli, často jsme situaci pochopili úplně jinak.
Na zahájení celého pobytu nám hostitelé připravili Družební /přátelský/ večer, kde se představitelé jednotlivých zemí prezentovali se svým programem. Vše snímala televize a vše bylo na tu dobu na poměrně vysoké kulturní úrovni včetně pohoštění z krajových specialit. Na závěr večera se tančily skupinové tance a člověka ani nepřekvapilo, že se třeba se studentem jiné barvy pleti drží za ruku vlastně poprvé v životě.
Skončila oslava a následovala spousta všedních dní, naplněných především studijními povinnostmi, ale občas, zejména v sobotu večer se někteří studenti odvázali a zpestřovali si pobyt po svém.
U mě a mé spolubydlící jednoho podvečera zaklepali slušně dva studenti z Afghánistánu se slovy, že se chtějí „družit“. S kamarádkou jsme patrně byly až příliš naivní a pochopili jsme vše jako pouhé přátelské posezení, výměnu názoru o jiné kultuře a podobně. Domluvili jsme se tedy na další týden, že si popovídáme. Jaké bylo naše zděšení, když po týdnu přišli ve stylu „pozdějšího Mirečka z básníků“ a chtěli si vyměňovat informace úplně jiné… Vůbec jim to nebylo divné, protože se přece slušně objednali. My jsme je samozřejmě nechtěli nijak ranit, ale noc jsme s nimi trávit nehodlaly a teď „babo raď!“
Nejprve jsme svou lámanou českou ruštinou odmítli slušně, a oni zas svou afghánskou ruštinou dělali, že nepochopili. Najednou se z mírumilovných kolegů studentů stali rozzuření samci, kteří odmítali pochopit rozdílnost našich kultur. Noc byla velmi divoká, neboť jsme se v pokoji s kámoškou zamkli a pánové to zřejmě pochopili jako milostnou předehru a uměle vytvořenou překážku na cestě k cíli… Dobývali se do dveří, až musely kolegyně ze sousedních pokojů zavolat naši vedoucí, aby nás zachránila. Po zbytek pobytu jsme se obávali tyto „Donchuány“ potkat. Později nám bylo vysvětleno, že slovo „družiťsja“znamená kromě přátelení také erotické záležitosti a že pouze stačilo na začátku onoho prvního návrhu říci jednoznačné NE!
Že jsme ve svém nepochopení nebyly s kolegyní samy, nám potvrdila jedna událost, která nastala pět měsíců po našem návratu: Naše známá porodila miminko a jeho barva pleti byla trochu snědší, než kdyby ho měla s kolegou studentem z našeho ročníku…
Šestý článek do soutěže s internetovým obchodem Scoutdoor.cz.
Přečtěte a jestli se vám líbí, zvyšte mu karmu. Tento článek je na
téma „Způsob dopravy, který mi nahnal nejvíc strachu“.
Není to tak dávno, co výraz rumunská silnice byl v mém slovníku nahrazen výrazem albánská silnice. Příhoda, o které se chystám psát, se stala v době, kdy největší dobrodružství bylo jet po rumunské silnici a jezdit stopem bylo otázkou cti.
Po dvou týdnech strávených v horách jsme scházeli do údolí. Bylo to ten rok, co se v rumunských horách dalo pozorovat zatmění slunce a my jsme před davy okupujícími Paring utekli do hor Căpăţini – Nekonečných hor. Poslední noc na hřebeni nás obšťastňovala pořádná karpatská bouřka, nebyli jsme si úplně jistí, jestli je to jedna bouřka čtyřikrát nebo čtyři bouřky po sobě.
„…takovej psí čas, že do svojí boudy i náš vlčák Johny hned zalez‘ se skrejt…“ zpívali jsme si, protože spát jsme nemohli.
Náš vlčák se jmenoval Mučača a byla to fenka, která se k nám přidala někdy, nikdo přesně neví kdy, živila se sojovým masem a ovčími bobky a svým psím šarmem nás zachraňovala před ostatními rumunskými divokými psy. Její bouda bylo naše tropiko. Zalezla dovnitř a odmítala se posunout byť jen o deset centimetrů, takže noc byla veselá po všech stránkách. Následující den byl okořeněn prasením* mokrou trávou, mokrou kosodřevinou a bahnem, přelézáním padlých stromů a obcházením čvachtavých míst. To ale není ten způsob cestování nahánějící hrůzu, o kterém jsem chtěla psát. Už mě od něho dělí jen další propršená noc strávená na kraji cesty mezi kaluží a potokem, protože jinde nebylo místo. Po této noci jsme všichni byli krásně tečkovaní, protože pod tropiko sice nepršelo, ale kapky si našly svoji vlastní cestu. Inspirovaly se přitom kulečníkem, jenže po odrazu od země už to nebyly kapky vody ale kapky bláta.
A teď to přijde. Uplakané dopoledne, všichni jsou unavení, bolí je kolena od včerejšího sestupu a před sebou máme vyhlídku na několik desítek kilometrů po rumunské silnici do nejbližší civilizace. Silnice je to ovšem luxusní. Široká víc než jeden náklaďák, žádné velké kameny ale poctivá šotolina, za každou zatáčkou čekáme ten buldozer, který ji právě opravuje. Najednou řev motoru, uhýbáme do svahu po pravé straně silnice, někteří skáčou po hlavě doleva do řeky. Po pár desítkách metrů náklaďák zastavuje, vysoko nad našimi hlavami (tak vysoko to zas být nemohlo, ale znáte to, i kopce byly dřív prudší) se otevírají dveře a takový snědší pán se nám pravděpodobně rumunsky pravděpodobně snaží vysvětlit, že nás jako vezme. Kolik marek za to bude chtít, tomu už rozumíme. Odmítli jsme. Dál šlapeme pěšky, znovu začíná pršet, a pan řidič to dobře ví. Čeká na nás za zatáčkou. Tentokrát je nabídka poloviční. Prší víc. Cena se ustaluje na přijatelných dvaceti markách za devět lidí a Mučaču. Lezeme jsme na korbu, šéf výpravy se usazuje na sedadle vedle řidiče. V téhle chvíli mu ještě závidíme, že na něho pršet nebude. Auto se pomaličku rozjíždí, motor řve, párkrát to poskočí, motor řve ještě víc, a jedem. Chvílemi sedíme na batozích, chvílemi skáčeme půl metru vysoko a snažíme se při dopadu trefit na korbu. Silnice se klikatí. Jak už to u takových silnic v horách bývá, po jedné straně je kolmá stěna nahoru, po druhé sráz dolů a dole řeka. A přes řeku most. Za mostem zatáčka a stoupání. Jak už to u takových aut bývá, nemá tohle úplně v pořádku převodovku. Do třetice jak už to u takových řidičů bývá, nemá tenhleten až tak úplně v pořádku hladinu alkoholu v krvi. Přejíždíme most. Vjíždíme do zatáčky, začínáme stoupat. Řidič se pokouší zařadit jedničku. Převodovka řve, nedaří se. Zastavujeme. Další pokus, couváme pár metrů zpátky k mostu. Ještě jednou. Řidič úspěšně zatáčí na most, řadí dál. Couváme, točíme. Už jsme na mostě, točíme dál. Jenže most už je rovně!
Stojíme u druhého kraje korby a hlavou nám běží: Skočit či neskočit? Marťas v kabině zoufale hledá kličku, kterou se otvírají dveře. Zadní kola jsou asi tak půl metru od kraje mostu značeného jen několika vyvalenými patníky. A pod mostem dobrých patnáct metrů… Teď! Převodovka si to rozmyslela a zabrala. Na korbě hlasitě zadunělo osm šutrů z hercny** a Mučača začala zuřivě štěkat. Nepřestala, dokud jsme v nebližší vesnici neseskákali z korby a nevysvětlili panu řidiči, že on si klidně může dát čtyři piva, ale my že dál nejedem. Zbytek cesty jsme šlapali přes nízký hřeben zahalený párou, co se po dešti začala vypařovat ze země a z lesů, a labužnicky si užívali bolest každého svalu a puchýře.
* Původně jsem celý článek chtěla uvést krátkou definicí, co je to prasení. Ale definice se trochu zvrhla, takže z toho nejspíš bude celý další článek. Co je to prasení si asi každý, kdo trošku chodí po horách, dovede představit. Mottem pro tento novotvar budiž citace z jedné Nevrlého knihy: Kudy projde divoké prase, projdeš taky. ** Na doporučení jednoho mimobrněnského čtenáře: Když spadne šutr z hercny, spadne kámen ze srdce.
Na začátku městečka Baile Olanesti jsme prošli bránou do lázeňského parku – jakousi vrátnicí se závorou a domečkem. Znovu začínalo pršet. Pomalu nás to přestávalo bavit, těšili jsme se domů, do sucha. Mučača pochopila, že tady už další práci mít nebude, zalezla do domečku a odmítala vylézt. Snad se o ni pan závorník dobře postará, než si najde další vandráky, se kterými se „sveze“ přes hory zpátky. Škoda, už se s námi nemohla podívat, jak v parku po schodech teče vodopád.
První autobus nás odváží k nejbližší vlakové stanici ve městě Vilçea. Vzpomínka na korbu náklaďáku pomalu bledne, jen při zaskřípění převodovky všichni nadskočíme a naježí se nám chlupy na zádech. Některým z nás to ježení už zůstalo…
Pátý článek do soutěže s internetovým obchodem Scoutdoor.cz.
Přečtěte a jestli se vám líbí, zvyšte mu karmu. Tento článek je
na téma „Způsob dopravy, který mi nahnal nejvíc strachu“
Ve svém nepoměrně krátkém cestovatelském životě jsme měl tu čest poznat mnoho tradičních i netradičních dopravních prostředků a různých samohybů, ať již byly poháněny lidskou či zvířecí silou, motory všech typů či jenom gravitací po nějaké nakloněné ploše. Osobně si také myslím, že mám pro strach uděláno a kontrolovatelná míra nebezpečí je pro mě výzvou – nicméně vzpomínka na šíleného řidiče řinčícího tuk-tuku, kterému jsme byli vydáni na milost a nemilost, se mi občas vrací.
Pro nezasvěcené – tuk-tuk je zcela typický dopravní prostředek používaný v Thajsku, jehož název je odvozen od zvuku motoru, který vydává. Dvoutaktní tříkolové vozítko má zpravidla „sic“ pro řidiče, za kterým se nachází různě vymezený prostor pro několik cestujících, jejichž maximální počet je přímo úměrný jejich vlastní skladností, schopností udržet se při nečekaných manévrech majitele řidítek a nutností se dostat na dané místo. I laik s minimem technických znalostí zaváhá při pohledu na kouřící obludu, která vyluzuje celou plejádu srdceryvných kovových zvuků – stejnou důvěru zpravidla vzbuzuje i výfukovými plyny ošlehaný řidič tohoto technického zázraku. Nicméně komisařů STK po Bankogu běhá málo a policistů, kteří by kontrolovali oprávnění „pilota“, ještě méně, takže srdnatě nastoupí. Tak jsem učinil i já a moji čtyři kamarádi před 8 lety po čas pobytu v thajském hlavním městě.
První dojem nebyl nikterak špatný, relativně pohodné sedadlo a dostatek prostoru pro celou partičku. Než jsem však mohl své pocity sdělit kamarádům, majitel „nakopnul“ mašinu a pekelný hluk utnul jakoukoliv snahu o konverzaci. Následně jsme se vnořili do provozu a začali se dít věci nevídané: notně odrbaná spojka způsobuje, že pohyb při rozjezdu není zdaleka plynulý, taktéž brždění na poslední chvilku by žádného instruktora české autoškoly radostí nenaplnilo – výsledkem je to, že osádka je smýkána po prostoru a členové do sebe neočekávaně narážejí.
Dále zjišťujeme, že držet se rámu kabiny je sázka do loterie, protože tuk-tuk míjí ostatní vozidla o milimetry a i moje hubené prsty prostě „přečuhují“. Vystrčit hlavu a fotit nejde vůbec, to je přímo vstupenka do krematoria, udělal jsem to jednou a téměř okamžitě jsme pochopil „kolik uhodilo“, když jsem jen o fous minul tuk-tuk projíždějící v protisměru. K mému překvapení však tento dopravní systém, kde platí evidentně právo rychlejšího, silnějšího a agresivnějšího, nezpůsobuje domorodcům velké problémy a celou dobu v Bankogu jsme nezaznamenali nějakou závažnou dopravní nehodu. Úseky šíleného sprintu jsou často střídány nehybnou zácpou, kdy odspodu vozidla vzlíná trabantovský zápach a škrábe nás v nose – to už pohyb vpřed je lepší, dá se alespoň dýchat. Aby naše dojmy z cestování tuk-tukem byly opravdu trvalé, tak se od majitele samohybu dozvídáme, že má jakousi smlouvu s majitelem konfekčního obchodu a že nás tam zdarma doveze. Protože máme čas a na takové nabídce nemůžeme prodělat, řidič s námi peláší na zcela opačný konec velkoměsta, než jsme původně zamýšleli. Seriózní majitel obchodu s oděvy nám představí celou škálu nejnovějších obleků (bylo by to přijatelné i pro naši kapsu), nicméně nakonec přijme naše vysvětlení, že šortky, tričko a páskové boty jsou k cestování po parné zemi vhodnější a milostivě nás propustí. Mezitím majitel tuk-tuku provedl „údržbu“, jak jsem skrz výlohu zaregistroval, což spočívalo v tom, že hadrem otřel olej vzlínající na mnoha místech a přihnul jakousi páčku ovázanou drátem. Povzbuzeni tímto láskyplným aktem péče o ocelového oře jsme si opět nalodili a pokračovali v přerušené cestě za památkami. Nakonec jsme bez úhony dorazili na dohodnuté místo, pár drobných báthů (místní platidlo) změnilo majitele a my pokračovali dál po svých.
