Nordkapp – (téměř) nejsevernější mys

Na naší cestě po celé Skandinávii nás čeká zastávka a bivak na
Nordkappu, o kterém se všeobecně říká, že je to nejsevernější mys
Evropy. Není to tak docela pravda. O 1500 m severněji se nalézá
výběžek Knivskjellodden a i to je vlastně hloupost, protože oba mysy
leží na ostrově Mageroy, ke kterému vede podmořský tunel. Oficiálně je
tedy nejvýš výběžek Kinnarodden. Jenže co naplat, Nordkapp je ze všech
třech mysů rozhodně nejpůsobivější: 307 m vysoký útes, známá
silueta velkého kovového glóbu a také snad i snadná výslovnost tohoto
útesu zajistily mysu celosvětovou známost nejen mezi cestovateli.

RYCHLÁ REZERVACE LETU


Na naší cestě po celé Skandinávii nás čeká zastávka a bivak na Nordkappu, o kterém se všeobecně říká, že je to nejsevernější mys Evropy. Není to tak docela pravda. O 1500 m severněji se nalézá výběžek Knivskjellodden a i to je vlastně hloupost, protože oba mysy leží na ostrově Mageroy, ke kterému vede podmořský tunel. Oficiálně je tedy nejvýš výběžek Kinnarodden. Jenže co naplat, Nordkapp je ze všech třech mysů rozhodně nejpůsobivější: 307 m vysoký útes, známá silueta velkého kovového glóbu a také snad i snadná výslovnost tohoto útesu zajistily mysu celosvětovou známost nejen mezi cestovateli.

Vítr, co rve stany

Jak vlastně Nordkapp vypadá? Je to holá kopcovitá pláň bez jediného stromu. To znamená, že vichr, který tu vane snad pořád, nemá žádné zábrany a nabírá na pořádné síle. Na síle, která se tu často láme až ve vichřici, co rve čímkoliv volným a pevně neuchyceným. Je znám nejeden příklad, kdy vítr neopatrnému turistovi roztrhal stan. Proto mě pobavila poznámečka v průvodci zájezdem od naší CK: „Berte raději samonosné stany, odpadá problém se zatloukáním kolíků.“ Teď jsme nosili na hromádku kameny, kterými jsme přidávali zátěž na několik metrů do dálky natažené šňůry. A přesto jsme se báli, že se v noci vrátíme a stan tu nebude, že prostě uletí. Naštěstí zůstal na svém místě a my jsme do něj rádi zalezli, protože poskytoval alespoň iluzi jakéhosi tepla. Na náš noční výlet, pozorovat půlnoční slunce, jsem se vybavila svetrem, zimní bundou a čepicí a stejně jsem se při návratu do stanu okolo půlnoci třásla zimou.

Konečně pořádná zima!

Nordkapp leží na 71° 10′ 21″ severní šířky a 25° 47′ 40″ východní délky. Člověk by řekl, tak vysoko, nějakých 500 km od polárního kruhu, to už tady musí být pořádná zima. Je fakt, že celá naše expedice se zatím nesla v téměř parném počasí. Na polárním kruhu jsme chodili kolem soch Santy Klause v tričkách a kraťasech a připadali si jak někde na Havaji. Stačí však zajet o pár set kilometrů dál a člověk začíná z nejspodnějších zákoutích kufru vytahovat to, čem byl doma přesvědčen, že využije daleko jižněji.

Mys Nordkapp (71° 10′ 21″ s. š.) byl pojmenován Angličanem Richardem Chancellorem v roce 1553. V průběhu let ho navštívil například i norský král Oscar II. či thajský král Chulalongkorn. Nedaleko odsud proběhla v roce 1943 bitva mezi Spojenci a Němci. Muzeum na útesu je postaveno na místě, kam dorazily první expedice hledající nejsevernější bod Evropy.

Pohledět tak dolů, na vlny tříštící se o strmé útesy…

…se vám podaří jen tehdy, pokud si zaplatíte docela vysoké vstupné do místního muzea. Je to vlastně takové centrum, sídlící naštěstí v do okolí dobře zapadající stavbě, kde je kromě muzea i kaple, kinosál, obchod se suvenýry, vyhlídková terasa či nejsevernější evropská pošta. Kousek od budovy je také umístěno sousoší vytvořené dětmi při jedné soutěži. Zastavila bych se u kinosálu. Krásné pohledy na severskou přírodu a flóru v kombinaci s nádhernou hudbou mě uchvátily natolik, že jsem se přišla do „kina“ podívat dvakrát. Neplatí se nic, vše je zahrnuto v ceně celkového vstupného. Po nezbytné fotce u symbolu Nordkappu – kovového glóbu, jsem se dychtivě otočila k moři a čekala na západ pozdního slunce. Trošku to zkomplikovaly mraky, které ale nakonec vytvořily půvabnou scenérii, kdy se paprsky prodíraly mezerou volného nebe těsně nad Severním ledovým oceánem… A potom už honem zpátky, do spacáku, u kterého prodavač horlivě sliboval odolnost do –5°…


Největší problém? Kam na záchod

Ráno se hrabu ze spacáku (a jde mi to při mých třech či více vrstvách včetně rukavic a čepice opravdu ztuha) a pociťuji neodbytnou potřebu jít tam, kam každý z nás občas musí. Při výlezu ze stanu je mi však jasné, že tak jednoduché to nebude. Kam se podívám je holá, širá pláň bez jediného úkrytu. Můj panoramatický pohled se zastavuje na pahorku posetém skřítky z kamenů, které tu vystavěly hravé ruce turistů. Někteří skřítci (nebo trollové, abych byla v Norsku přesná) jsou opravdu vysocí a rozložití, kousek země skryté před zraky ostatních by se za nimi snad našel… Nastává můj úprk směrem k nim a návrat vycházkovým tempem. Nebylo to nic extra, ale měla jsem krásný výhled na moře…

Tak tedy až na sever

Na Nordkappu trávíme ještě jeden den, kdy se vydáváme na mys ještě o kousek severnější – na Knivskjellodden (71° 11´ 08´´ severní šířky). Je to docela tůra po nehostinné tundře, ve větru a zimě. Doma jsem si slibovala, že se zde vykoupu – ale vzdala jsem to, bylo to o hubu (nebo spíš o zápal plic). Přesto si to jeden náš cestovatel vyzkoušel – v plavkách, rukavicích a čepici dělal na kameru silácká gesta, ale pak do vody na chvilku opravdu vlezl. Můj rekord tedy zůstal o pár desítek kilometrů jižněji. Na tom nejúplnějším severu vlastně nic moc zajímavého není. Jen pěkný výhled na útes Nordkappu a na široširé moře, táhnoucí se až na obzor. Odpoledne jsme se hned stočili a vrátili se zpátky k těm pravým norským nádherným fjordům. Nejsevernější místo Evropy není tak přímočaře krásné. Jen má v sobě zvláštní drsnou severskou poetiku, která se hluboko usídlí v srdcích všech, kdo sem přišli vzdát hold severu.

RYCHLÁ REZERVACE LETU

Pražské zahrady, zastavení jedenácté – Palácové zahrady na jižních svazích 1

Jedny z nejúžasnějších a mému srdci blízkých pražských zahrad
jsou jedinečné palácové zahrady pod Pražským hradem. Jedná se
o soubor šesti zahrad: Ledeburská zahrada, Malá a Velká Pálffyovská,
Kolowratská , Malá Fürstenberská zahrada a Velká Fürstenberská zahrada
Poslední jmenovaná je momentálně (7/2007) v rekonstrukci a pro
veřejnost je uzavřena už desítky let. Její spodní upravená část patří
polskému velvyslanectví . V mnoha publikacích o Praze se do souboru
ale započítává zahrad pouze pět (Malá a Velká Fürstenberská zahrada je
uváděna společně pouze jako Fürstenberská).

Jedny z nejúžasnějších a mému srdci blízkých pražských zahrad jsou jedinečné palácové zahrady pod Pražským hradem. Jedná se o soubor šesti zahrad: Ledeburská zahrada, Malá a Velká Pálffyovská, Kolowratská , Malá Fürstenberská zahrada a Velká Fürstenberská zahrada Poslední jmenovaná je momentálně (7/2007) v rekonstrukci a pro veřejnost je uzavřena už desítky let. Její spodní upravená část patří polskému velvyslanectví . V mnoha publikacích o Praze se do souboru ale započítává zahrad pouze pět (Malá a Velká Fürstenberská zahrada je uváděna společně pouze jako Fürstenberská).

Otevírací doba zahrad je březen 10.00 – 17.00, duben 10.00 – 18.00, květen 10.00 – 19.00, červen, červenec 10.00 – 21.00, srpen 10.00 – 20.00, září 10.00 – 19.00, říjen 10.00 – 18.00. V zimních měsících jsou zahrady pro veřejnost uzavřeny. V době státních svátků je možné mimořádně navštívit palácové zahrady při slavnostním osvětlení.


Slunečný jižní svah byl od odnepaměti využíván k pěstování rozličných rostlin a především vína, které bylo ukryto za vysokou obrannou zdí. Pozemky si také pronajímali v dávných dobách dvořané a služebnictvo, kteří si tu budovali malé zahrádky. S rozšiřováním města a posouváním obranné hranice, již ve 13. století nebylo potřeba nechávat val přímo u Hradu. Přesunul se později na nedaleký vrh Petřín ( Hladová zeď zbudovaná v letech 1360 – 62) a původní zdivo se určilo k demolici. V bezprostřední blízkosti Hradu se tak uvolnily pozemky, které přešly do správy města. Jak se dá předpokládat, jejich cena nebyla nízká. Přesto byl o koupi velký zájem a všechny pozemky postupně skoupili bohatí šlechtici. Na jejich místě vznikaly renesanční zahrady, později přestavěné barokně. Šlechtici nešetřili okázalostí. Každá ze zahrad má prostorné balustrádové terasy s množstvím soch, honosná schodiště, kašny, vodotrysky, prostě všechno co u klasických šlechtických zahrad nesmělo chybět.Všechny zahrady mají jeden základní společný rys, jsou terasovité a z každé z teras je překrásný výhled na hlavní město. Desítky zorných úhlů mimořádných pohledů na Prahu. Zahrady jsou právě v posledních letech postupně opravovány.

Nejvýše položená zahrada nejblíže k Valdštejnskému náměstí je zahrada Ledeburská. Je to zahrada Ledeburského paláce (dům číslo 162/III, Valdštejnské náměstí 3). Zahrada leží na rozloze 0,18 ha v nadmořské výšce 205 až 230 metrů. Výškový rozdíl je tedy značný, celých 25 metrů.

Pamatuji si dobře doby, kdy byla osm let uzavřena, postupně rehabilitována a roku 1995 již v dokonalém a reprezentativním stavu znovuotevřena. Docházelo zde jak k pracím stavebně technickým tak k restaurátorským a v neposlední řadě i pěstebním. Zahrada je ve vlastnictví Státního ústavu památkové péče.

Zahradu lze rozdělit do dvou hlavních částí. Spodní z nich leží na rovině v šíři paláce. Tvoří ji parter s dekorativní salou terrenou, jejímž autorem byl pravděpodobně František Maxmilián Kaňka v 18. století (nevylučuje se ani autorství Jana Blažeje Santini Aichla nebo Giovanniho Alliprandiho, prostě není úplně jasno). Interiér saly terreny je vyzdoben nástěnnými malbami z antické mytologie a výjevy z pompejských vykopávek od V. V. Reinera. Celý prostor je skvělou kulisou pro koncerty a jiné společenské akce. Probíhají zde od nedávna i svatby.

Po členitém schodišti se vystupuje do druhé, terasovité části zahrady. Ta se skládá z celkem pěti teras. Na nejvyšší terase je umístěn patrový otevřený pětiboký pavilon, který nabízí jedinečný pohled na Malou Stranu. Byl postaven roku 1787 za Josefa Kolovrata. Odtud je možno projít do sousední Malé Pálffyovské zahrady. Terasy jsou až do nejvyšší části zahrady propojeny dvouramennými schodišti a jedním středovým schodištěm.Opěrné zdi jsou lemované dřevěnými trelážemi s vinnou révou a pnoucími růžemi.

Má se za to, že budování této zahrady bylo započato ještě před rokem 1710 stavebníky manželi Trautmannsdorfovi. V letech 1787 až 1797 prošla zahrada dalšími rozsáhlými úpravami po té co ji zdědil Josef Krakovský z Kolovrat. Ten pověřil přestavbou paláce i zahrady Ignáce Josefa Palliardiho. Právě tehdy byla pravděpodobně vybudována monumentální kulisová stěna s Herkulovou kašnou naproti salla terreně a mezi těmito bloky středová kašna s fontánou. Roku 1852 získal zahradu s palácem hrabě Adolf z Ledebouru (majitel všebořického panství a zámečku v Telnici). Po něm zůstalo jméno zahradě i paláci dodnes.

Ačkoli prosadil o další úpravy, propadala zahrada postupně od této doby své zkáze. Jako první se zřítily balustrády (v roce 1930, jejich oprava v roce 1932) a částečně i opěrná zeď (z menší části se zřítila roku 1940, opravovala se během roku 1942). V letech 1950 až 1960 byla zahrada částečně rekonstruována s množstvím novodobých vkladů, např.schodiště terasové části bylo doplněno cihlovými přístavky, nově byla vysázena vegetace. Do té doby uzavřená zahrada byla propojena se sousedící Malou Pálffyovskou. V roce 1977 byla zahrada úplně uzavřena v havarijním stavu. Finální plány rekonstrukce, které braly ohled na historickou hodnotu místa a oprostily se od zásadních moderních zásahů, byly realizovány počátkem devadesátých let 20. století. Ledeburská zahrada byla otevřena pro veřejnost 14. června 1995.

Tehdy jsem ji byla navštívit a její krásou jsem byla ohromena. Když svítilo slunce, celé její čistě bílé jižní terasy pod Hradem svítily svou čistotou a mezi nimi bělobu umocňovaly ještě červené cihlové plochy. Na balustrádách byly umístěny terakotové květináče a v nich pestré pelargónie. Před tím jsem se naposledy v této zahradě procházela právě roku 1976, rok před jejím uzavřením a pohled na ni byl tehdy velice smutný. Nezájem majitelů zahrad ve 20. století většinu z nich odsoudil. Zahrady se proměnily v ruiny, na jejichž obnovu nikdo neměl finance. S městským majetkem to bylo stejné. Palácových zahrad se po restitucích ujal Státní ústav památkové péče a s jejich obnovou započal právě u Ledeburské zahrady, následovala rekonstrukce Malé Pálffyovské.


Další autorčiny fotky si můžete prohlédnout na stránkách www.ivanafili­pova.ic.cz

Dnes probíhají mohutné a velmi rozsáhlé rekonstrukce poslední z nich a to Velké Fürstenberské zahrady, která je momentálně nadále uzavřena. Zahájení prací na obnově Velké Fürstenberské zahrady pod Pražským hradem proběhlo dne 2.10.2006. Společnost INGBAU CZ s.r.o. zde vystupuje jako subdodavatel stavebních prací pro společnost SKANSKA a.s. Fürstenberská zahrada čeká na svou obnovu. Termínem dokončení se předpokládá prosinec roku 2007.

Tato zahrada je součástí Fürstenberského paláce čp. 153/III ve Valdštejnské ulici č.8 a je položena nejvýchodněji ze zahrad. Je složena z rovinné části u Valdštejnské ulice a ze svažité části, která dosahuje až ke Starým zámeckým schodům. Rovinná část je ve standardním stavu a užívá ji polské velvyslanectví pro reprezentační i obytné účely. Svažitá část zahrady patří hlavnímu městu Praze a nyní se renovuje. Všude je zatím jen hlína v jednotlivých terasovitých celcích. Zahrada má celkovou výměru 1,5 ha a nadmořská výška se pohybuje od 190 do 230 m.n.m.

Jsem přesvědčená, že v létě 2008 se do těchto míst zase vrátím, abych zjistila jakou budoucnost udusaná hlína má.

Vedle Ledeburské zahrady leží nad hospodářským křídlem Pálffyovského paláce čp.158/ III, Valdštejnská ulice číslo 14 Malá Pálffyovská zahrada.Má rozlohu 0,07 ha a leží v nadmořské výšce 195 až 225 metrů.

Vznikla na místěkde bývaly původně vinice, později renesanční zahrady italského typu. Terasovitá zahrada, která se uchovala dodnes, pochází z roku 1751 a vznikla díky stavebním aktivitám Marie Anny z Fürstenberku. Od roku 1883 měli obě zahrady i palác Pálffyové. V letech 1950 – 1953 byly zahrady zrekonstruovány pražským Stavoprojektem. Od roku 1988 do roku 1995 probíhala další rekonstrukce, při níž bylo vše z 50. let zase odstraněno a shledáno nevhodným. Tentokrát byla zahrada zrekonstruována podle původních plánů v dobovém provedení a stala se opět užitkovou zahradou s ovocnými stromy, hrušněmi, jabloněmi a višněmi. Zahrada byla rehabilitována podle architekta Josefa Lešetického a inženýra Václava Píny. Návrh výsadeb řešila Božena Mackovičová s Karlem Červenkou. Zahrada má celkem sedm teras, na východní straně vede prudké schodiště, které všechny terasy propojuje. Na nejvyšší terase v nice opěrné zdi je umístěna červená plastika Václava Nejdka. Nejnižší a nejvyšší terasa je průchozí se sousedícími zahradami.


Sousedící zahradou z východní strany je Velká Pálffyovská zahrada. Ta se rozkládá na svahu nad Pálffyovským palácem. Výměra zahrady je 0,2 ha, leží se výšce 195–225 metrů stejně jako Malá Pálffyovská zahrada.

Historie zahrad je téměř společná až do roku 1995, kdy zde proběhla během dvou let rozsáhlá rehabilitace řešená dle architektů Václava Girsy a Miloslava Hanzla. Zahradních úprav se ujala architektka Irena Bartošová. Byly jinak řešeny hlavně partie schodišťových útvarů na třetí terase a v horní části zahrady. Cílem bylo dát zahradu po obnově do původního stavu. Znovu postavena byla i zaniklá opěrná zeď.

Tato zahrada má celkem osm úrovní – teras, které jsou propojeny jedním středovým schodištěm. To má střídavě tunelový charakter, který poskytuje zajímavé průhledy. Spodní terasa navazuje na zahradní průčelí paláce. Nahoru vede široké schodiště, kde je další terasa, na níž se nachází kruhový bazén s litinovou soškou Tritona. Do tunelového schodiště je možno vstoupit hned za bazénkem a to předsazeným barokním portálem se slunečními hodinami. Stuha hodin je zdobena nápisem: „Claret in orbe dies,ac teatra, hora pete umbras“ (Probuď se světe, jasný den a temné zaplašuj stíny“). Červená písmena sestaví letopočet 1751, pokud jsou čtena jako římské číslice, je to známý chronogram. V rohu zahrady je stůl s masívními dřevěnými židlemi. Obě spodní terasy mají charakter zahradního parteru.

V místě původního propojení s prostorami Pražského hradu je oválná mramorová deska, na které je napsáno, že rehabilitace palácových zahrad proběhla za přispění Nadace Prague Heritage Fund pod patronací prezidenta Václava Havla a Jeho královské výsosti prince Charlese. Velká Pálffyovská zahrada byla slavnostně otevřena 9. 9. 1997

Když se projdete všemi palácovými zahradami dnes, opět se potvrdí staré rčení, že zub času je nemilosrdný. Od rekonstrukce této palácové zahrady letos uběhne celých deset let.

Když se novináři vydají do hor – 3.

Vedle svých naparáděných otců hrdě třímajících starodávné pušky
stojí jejich malí synové, oblečeni do stejných uniforem. Ve tvářích
těchto školáků můžete spatřit chlapeckou touhu po objektivu fotografa,
který by jejich patřičnou důstojnost zvěčnil.


Sobota 29.7. byla docela obyčejným dnem. Pokud jste se ale byť jen lehce dotkli malého městečka Mittersill v rakouských Vysokých Taurech, jistě jste zpozorněli. A máte pravdu, do takové parády se obec neobléká každý den. Zástupy mužů i žen oblečených do nejroztodivnějších obleků, vzbuzovaly skutečně neodolatelnou zvědavost. Na téměř zaplněném náměstí stojí vedle sebe jednotky myslivců, střelců, živnostenských cechů a vše objímá příjemnými, ale svižnými tóny tyrolská hudba přítomných dechovek.

Vedle svých naparáděných otců hrdě třímajících starodávné pušky stojí jejich malí synové, oblečeni do stejných uniforem. Ve tvářích těchto školáků můžete spatřit chlapeckou touhu po objektivu fotografa, který by jejich patřičnou důstojnost zvěčnil.

U vchodového portálu radnice je připravena malá tribuna, všichni, kteří v Mittersillu něco znamenají jsou připraveni a poněkud nervózně pobíhají kolem. Dav přihlížejících je usměrňován pouze několika příslušníky hasičského sboru, kteří se občas marně pokoušejí shluknout neforemné zástupy do útvaru, který by nijak nenarušil událost, kterou všichni netrpělivě očekávají. Napětí by se dalo skutečně téměř krájet, pár jedinců se nedá odbýt a nic je nedokáže udržet v předepsané vzdáleností od středu náměstí a improvizované tribuny.

A pak se to stane. Na náměstí vjíždí policejní motocykl a za ním v těsném závěsu několik vozidel, z nichž jedno je prezidentská limuzína. Je to tak, skutečně přijel. Z černého vozu vystupuje rakouský prezident Heinz Fischer s chotí a vesele mává na pozdrav všem kolemstojícím.

Sobota 29.7. byla docela obyčejným dnem. Ale nikdo z obyvatel malého Mittersillu by s Vámi nesouhlasil. Pro ně to byl den nejvyšší důležitosti. Po nezměrném a dlouhodobém úsilí se jim podařilo postavit nové turistické a informační centrum, které je nejen vybaveno nejmodernějšími technologiemi a některými raritami (jako například informační místnost věnovaná ledovcům, ve které je umístěn kus skutečného ledovce), ale především v něm potkáte příjemné pracovníky, kteří Vám kdykoliv rádi pomohou a poradí.

A protože práce spojené s otevřením střediska byly skutečně veliké a jeho význam není pouze místní, přijal pozvání na slavnostní otevření také prezident Rakouska. Musím se přiznat, že paleta dojmů, byla toho dne neskutečně bohatá. Jedno z velkých překvapení bylo, že pan prezident se pohyboval bez doprovodu ochranky, pouze po boku s manželkou, paní premiérkou a hejtmanem místního kraje.


Uvítací ceremonie, která na náměstí proběhla, byla vskutku dojemná. Panu prezidentovi zahrála místní dechovka typické a především svižné tyrolské lidovky, velitelé jednotlivých přítomných regimentů mu složili hold a pronesli krátké hlášení, po kterém vždy následovala salva z pušek. A aby si příznivci historických palných zbraní přišli skutečně na své, po každé salvě zazněl i výstřel z děla, které bylo ukryto v každém rohu náměstí.

Snad nejúchvatnějším vystoupením byli jezdci na koních, kteří předvedli práskání provazovými biči do rytmu. Po nich se již naplno rozhořela série plamenných projevů, takže i malá tribuna si nakonec přišla na své.

Poté se pan prezident, následován členy všech přítomných historických skupin pomalu přemístil k asi 400 metrů vzdálenému novému turistickému centru. Zde již byla připravena nejen další tribuna, ale improvizované hlediště pro pozvané hosty, včetně delegace nejvyšší. A právě zde proběhlo slavnostní zakončení veškeré namáhavé práce spojené s vybudováním tohoto střediska a otevření jeho dlouho očekávaného provozu.

Naše skupina z Čech byla také u toho a musím říci, že celé středisko je skutečně nádherné, multimediální a plné mnoha důležitých a někdy i překvapujících informaci. Ale nikdy se i to nejkrásnější turistické centrum nevyrovná sběru informací vlastními silami při výletech po nádherném okolí. Mittersill určitě navštivte, na jednom centrálním místě získáte v krátkém čase veškeré informace, které budete jistě potřebovat. Ale neplýtvejte časem natolik, abyste opomněli hlavní důvod, proč byl celý komplex vybudován. Aby byl pouhou branou do světa Vysokých Taur, ve kterém zapomenete na lecjaká trápení a bolesti, které se Vás snad cestou z Vašeho domova nestačily pustit. Věřte mi, já to prožil.

Autor článku obdržel pozvání na uvedené setkání novinářů od CK ALPY.

Reklama a propagace

Poskytování reklamního prostoru na stránkách časopisu www.cestovatel.cz (nejstaršího
elektronického časopisu o cestování na českém Internetu) je pro nás
důležité z hlediska zajištění jeho provozu a rozvoje. Zároveň ale
pokračujeme v tom, s čím jsme před spoustou let začali, tedy
poskytováním prostoru pro propagaci různých cestovatelských projektů
nekomerčního charakteru zdarma


Poskytování reklamního prostoru na stránkách časopisu www.cestovatel.cz (nejstaršího elektronického časopisu o cestování na českém Internetu) je pro nás důležité z hlediska zajištění jeho provozu a rozvoje. Zároveň ale pokračujeme v tom, s čím jsme před spoustou let začali, tedy poskytováním prostoru pro propagaci různých cestovatelských projektů nekomerčního charakteru zdarma

Komerční nabídka

Pro Vaší propagaci na našem serveru nabízíme následující možnosti:

  • Regulerní bannerová reklama – Její velikost a umístění záleží na domluvě, nabízíme všechny standardní formáty reklamního proužku a umístění téměř kdekoli na stránkách Cestovatel.cz. Ceny jsou rozumné vzhledem k návštěvnosti, jakou náš web má.
  • Propagační článek (PR článek) – Takový článek vyjde podle domluvy a jeho obsah je v podstatě libovolný. Tato forma reklamy je ovšem také placená, cena se odvíjí dle subjektivního pocitu redaktora ze zajímavosti tématu pro naše čtenáře. Budete-li mít zájem, můžeme Vám zajistit i review Vašeho článku tak, aby článek byl zajímavý a přesvědčil čtenáře, že se mají na Vaši stránku opravdu podívat.
  • Sponzoring článku – Pokud nechcete za reklamu platit příliš mnoho, můžete napsat původní(!) zajímavý článek, případně si vybrat ze článků, které připravujeme a my do článku umístíme text tento článek je sponzorován společností XY, výrobce outdoorových bublifuků včetně loga a odkazu. Sponzoring článku garantujeme rok, nicméně po uplynutí této doby jej ze článku neodstraňujeme.

Pokud máte nějaké dotazy či jiné návrhy, ozvěte se, věříme, že se domluvíme na oboustranně přínosné spolupráci. Pište na adresu: info@bydletes­pokojene.cz.

Podpora neziskových projektů

Časopis Cestovatel.cz je provozován občanským sdružením, které touto formou podporuje a propaguje cestování ve všech jeho formách a odrůdách.

Neziskovým projektům proto nabízíme reklamu za symbolickou cenu či vhodnou protislužbu.

Údaje o serveru

Server Cestovatel.cz je jeden z nejstarších serverů o cestování v České republice. Svoje počátky datuje až k roku 1998 (můžeme doložit). Po redesignu v roce 2006, se velmi dobře se umisťuje ve vyhledávačích na dotazy související s cestováním. Výrazně tomu pomáhá databáze s více než 50ti tisíci články, zprávičkami a jinými příspěvky.

Průměrná denní návštěvnost se drží nad číslem 1100 návštěv denně (rok 2012).

Kontaktní adresa pro dotazy ohledně nekomerční propagace, požadavky na reklamu a zaslání ceníku je info@bydletes­pokojene.cz

Poslední změna: 26.9. 2016

{{reklama()}}

Historická vesnice řemesel a umění, bylinná a klášterní zahrada v Ostré

Historické centrum vzniklo roku 1999 tam, kde kdysi bývala skládka.
Rekultivovalo se a úžasně. Celé historické centrum a přilehlé ekologické
zahrady vznikly podle projektu firmy Botanicus. Použité materiály, dřevo a
kámen pocházejí z demolic cukrovarů z Nymburka a Lysé.


Už dlouho, asi dva roky, mě dcera lákala na toto místo. Byli tady se školou a přijela tak nadšená, jako skoro odnikud. Protože často nakupujeme výrobky z Botanicusu a téměř nikdy nejezdíme vlakem, rozhodla jsem se zajet tam, odkud roky máme v koupelně mýdla a odhodlala jsem se sednout na Vysočanech do vláčku a pobýt v Ostré u Lysé nad Labem jedno celé odpoledne. Při odjezdu domů jsem plně chápala dceřino nadšení, které přetrvávalo ještě po dvou letech.

Cesta vláčkem z Prahy je rychlá. Vyrazíte po trati směrem na – Lysou nad Labem a Nymburk a vystoupíte jednu stanici za Lysou na nově zřízené zastávce Ostrá. Po několikaminutové procházce kolem muzea kamen a hostince „U žíznivý ryby“ dojdete za chvilku až k této historické vesničce.

Historické centrum vzniklo roku 1999 tam, kde kdysi bývala skládka. Rekultivovalo se a úžasně. Celé historické centrum a přilehlé ekologické zahrady vznikly podle projektu firmy Botanicus. Použité materiály, dřevo a kámen pocházejí z demolic cukrovarů z Nymburka a Lysé. Zejména dámám radím, aby si na výlet sem vzaly neklouzavé boty bez podpatků, protože kameny nejsou tak úplně vedle sebe. Za to působí vzdušným přírodním dojmem.

Hned po koupi vstupenky si vyměníte peníze za místní groše a pak už můžete zkoušet různá řemesla, výrobu mýdla, výrobu provazu (za 2 groše), udělat si vlastní svíčku (taky za 2 groše), zhotovit keramický hrnek (ten za 4 groše), rýžovat zlato (za 2 groše) nebo vyrobit si vlastní ruční papír ( za 1 groš), ale taky si můžete za groše pochutnat na keltských palačinkách (mňam, ty byly za 2 groše) nebo si koupit masové koule (za 2 goše jedna velká s kari kořením). Na výběr je i spousta tradičních starých nápojů. Zkusily jsme medovinu za groš a pampeliškový sirup taky za 1 groš. Ceny lidové jak za starých dávných časů…


Každý den kromě pondělí od 28. dubna do 29. září od 10 do 16 hodin (v červenci a srpnu do 17 hodin) se můžete seznámit s jednotlivými řemesly. Buď sami, nebo se můžete nechat provést vesnicí s ukázkami tradičních řemesel dráteníka, hrnčíře, provazníka či svíčkaře. Výrobky řemeslníků lze zakoupit na středověké tržnici. Osvěžit se můžete bylinnými sirupy a hlad vám zaženou keltské palačinky z pohankové mouky. Potom všem si odpočiňte v bylinných zahradách, a to za:

80,– korun českých osoba dospělá

40,– korun českých děti, studenstvo i důchodci

Během celého roku zde probíhají různé slavnosti. Tam je vstupné vyšší a jejich kalendář a ceny vstupného najdete na webových stránkách firmy Botanicus.

První stavba, která zde vznikla, prý byla truhlářská dílna. Nás ale více zaujala Lékárna, která provozuje výrobu mýdel. Lékárna je naplněna sklenicemi s rostlinami naloženými v oleji nebo alkoholu. Tyto extrakty se využívají k výrobě mastí a mýdel. Najdete tady mýdla kulatá a můžete si je uplácat, strčit do formy a za 5 grošů vyrobit úplně sami (1 groš = 10 kč). Navíc to tady úžasně voní po bylinkách. Hodně se nám líbila i výroba svíček. Kdysi bylo světlo výsadou bohatých, nejdříve se používaly louče, později svíčky. Chudí lidé ale dlouho využívali denní světlo. Když vznikly první svíčky, knot se namáčel do roztaveného loje nebo včelího vosku. I u svíček to překrásně voní. Po medu a po bylinkách. Je tady možno vidět dva přístroje, jeden pocházející z Anglie z přelomu 17. a 18. století, má jméno kývající oslík. Druhý je kolo, které se používalo kdysi pro sušení vyrobených svíček. U kádě je možno často vidět plno dětí jak trpělivě stojí, v ručce knot a namáčí a čekají až zaschne a znovu namáčí. Je to dlouhodobý proces…k dosažení trochu přijatelné tloušťky je třeba svíčku namočit aspoň třicetkrát…


Pak jsme se s dcerou zastavily u tkalcovského stavu. Vyprávěla jsem jí jak se kdysi používaly stavy hlavně v pohorských oblastech, tam, kde se pěstovalo konopí a len… Než dojde k práci na tkalcovském stavu je ještě dlouhá cesta před tím, len se sklidí a pak máčí, suší, láme, rozčesává… a tady se dá kouknout jak se spřádá na kolovratu do vřeten a jak pracuje stav. Kluky a muže tady ale spíš zajímá kovářské řemeslo. Kdysi uměli venkovští kováři zázraky, vyrobit zemědělské nářadí, ukovat třeba sekeru, ale i zbraně, řetězy a také okovat koně… Je tady možno vidět všechno, co kovář tehdy potřeboval, pec, měchy, kovadlinu, ale i kladiva a kleště. Také si tu můžete vyzkoušet vyrobit vlastní papír nebo udělat hliněný hrníček v hrnčířské dílně, mají tu ukázku košíkářství i provaznictví (viděly jsme jak i malá asi pětiletá holčička dokázala utočit silný provaz), krásný stánek tu má i kameník, ve středověku nejsilnější cech pro svoji velmi důležitou roli při stavbě tvrzí a hradů. Asi nejvíc nás zaujalo drátenické řemeslo. Statný dráteník dokázal obkroužit drátkem jak kamínky, tak nádobí a jeho dekorace na nás působily velmi čistě, takže hned cestou domů jsme posbíraly plno kamínků a chystáme se z drátků, co máme na navlékání korálků všechny kamínky pěkně obkroužit na památku.

Po všech procházkách po tradičních řemeslech jsme došly do zahrad firmy Botanicus, které jsou rozloženy na ploše 20 hektarů. Víme, že jsou obhospodařovány bez použití jakýchkoliv chemických postřiků i hnojiv, proto si výrobky rády kupujeme. A tak jsme nebyly líné a prošly zahrady úplně celé. V zahradě se krásně prolínají okrasné a produkční části. Nejvíc se nám líbila zahrada kuchyňská, spousta bylin vhodných ke kulinářským účelům… Najdete tady typickou klášterní zahradu (při vstupu hlavní branou), kde jsou především bylinky určené pro léčení. Dále najdete tři bludiště různých tvarů v Labyrintu. Pěkná je i čínská zahrada. Dceru ohromila zahrada zeleninová, rajčata znala asi tři druhy, kulaté, oválné a cherry a tady co řada to jiný druh s latinskými názvy, ani jsme je nedokázaly spočítat. Podobné to bylo s mrkvemi a když jsme si všimly průměru, který se dral z hlíny nevěřily jsme vlastním očím…


Obě milujeme levanduli a když naše oči spočinuly na celém levandulovém poli, které právě má dobu květu, došla nám slova… Na části pozemku je vysázen sad starých odrůd ovocnanů, jabloně, hrušně, třešně, višně i slívy a i tady je procházka uklidňující a voňavá. Po vší té vůni a barevné nádheře si dcera ještě stihla nakrmit kozy a okruhem obejít včelí úly, kde se to včelkami jen hemžilo. Nebylo divu, že jsme skončily v Hodovně. Sice mě chuť na jídlo trochu přešla, když jsem si přečetla, že je vytvořena z recyklovaného dřeva, které se natíralo volskou krví, ale jakmile jsem ucítila vůni masových kuliček neodolala jsem. I medovina mě pohladila po duši stejně jako před tím všudypřítomná vůně bylinek. Stěny Hodovny jsou vytvořeny z jílu a slámy, dokola se nachází dvanáct měsíčních znamení a nepřehlédnete ani obrazy znázorňující znaky jednotlivých řemesel a cechů. Na stolech zavoní sytě oranžové afrikány…a mísí se s vůní jídla. Na dřevěném trámu je umístěn latinský nápis. V průvodci jsem našla překlad: „Pane, jestliže chceš vidět naše dílo, podívej se okolo“. Ještě musím doporučit keltské palačinky, tenké jako papír s vynikající domácí jahodovou marmeládou a domácím tvarohem. Jsou z těsta z pohankové mouky a sypané skořicí provoní okolí. Poseděly jsme s nimi za ručně tesaným dřevěným stolem na dřevěných kládách a bylo nám fajn. Cesta vláčkem domů utekla za lehkého podřimování s provoněnými vlasy a plným bříškem.

Krubera-Voronja -2170 m, speleologická expedice do nejhlubší propasti světa III.

Tri dni ideme k Čiernemu moru, zaplatíme si rozbitý vrtuľník ktorý
nás horko ťažko vyloží 2300 m vysoko, tu vlezieme do jaskyne, kde po
troch dňoch lezenia, plazenia, potápania a nadávania na neskutočnú drinu,
skončíme zase na úrovni mora. Tam sa otočíme a ďalšie tri dni sa po
lanách trmácame s ťažkými vakmi naspäť hore, odkiaľ nás vrtuľník
zvezie dole k moru. A my si za to ešte aj radi zaplatíme. Sme my
normálni? Nakoniec sme sa zhodli, že energia vynaložená na takýto výkon by
vytlačila Tatrovku aj na Gerlach a tvrdo zaspávame vo vzájomnom objatí.

10.01.2007 11:00– Dobalujeme posledné veci. Ja pribaľujem ešte svoje fotenie a blesky. Sú to kilá navyše. Spolu s Pavúkom mizneme pred obedom vo vchode z ktorého vanie príjemný teplý a vlhký vzduch. Naposledy si užívame slniečko. Nikto nevie, kedy ho zas uvidíme. Stavil by som sa, že keď za pár dní vylezieme, bude to najhoršie počasie aké si môžeme priať. Vždy to tak je! Cez Sínusoidu berieme päť ťažkých transporťákov plných benzínu a vybavenie pre najnižšie položené bivaky. V túto chvíľu ešte nevieme, že toto odporne ťažké bremeno, budeme ťahať až do –1400m k prvému sifónu. V 19:30 po necelých deviatich hodinách sme v bivaku –700m Petit drú, na dne sedemdesiat metrovej šachty. Až sem bol vápenec na stenách prevažne svetlo šedý, miestami sa objavuje krasová výzdoba. V stane už čaká Rejsner. Asi hodinu po nás prichádzajú do stanu Čeljabinci a Vladivostočani. Stan je naplnený viac ako na maximum. Je nás osem a stan je tak pre šiestich. Zdá sa ,že v podzemí sa moc nevyspíme.

V lednu 2007 dosáhla Zimní expedice Krubera-Voronja 2007 organizovaná mezinárodním sdružením CAVEX hloubku 2170 metrů, což je světový rekord dosažený v jeskyních. Součástí týmu jsou pravidelně i čeští a slovenští jeskyňáři.

Expedici sponzorsky podpořili: Rock Point, Meander, Ck Alpy Praha, ProDive, Singing Rock, Raumer, Bask, Cavex club, Kong, magazín Outdoor, Český rozhlas

11.01.2007 11:00– Spolu s Medzom vyrážame v skupine, my dvaja a päť ťažkých vakov. Cieľom je bivak –1400m. Už po pár metroch za steny menia na zlepence, vápenec tmavne, pribúda vody. Cestou fotíme. Na „Sandy Beach“ dochádzame až večer o 20:00. Je tu najväčší bivakový stan aký som videl, vyrobený z alufólie na darčekové balenie. Po nás prichádza ešte Braňo a Andrej Myslivec. Spí nás tu jedenásť. V jednom spacáku po troch. V noci je zima, túlime sa s Pavúkom k sebe a konečne sa trochu vyspíme. Braňo zase chrápe. Na trase z bivaku –700 k bivaku –1400 je najhlbší stupeň –70m.


12.01.2007 08:00– Medzo vstáva zase prvý. Začína variť a zvuk variča budí ostatných. Dnes nás čaká ponor v sifóne –1400m ,cesta k táboru KSS na –1630m a transport materiálu. Plánovanie dňa funguje spôsobom: vaprós… padaždí, padumájem… Jednoduché otázky sa riešia niekoľko hodín. Na všetko je kopec času. Zdenálovi sa pripálila ryža. Rusi to komentujú po svojom, “V katóroj derevni tebjá účili mešať rys?“. Doobedie je plodné a plné smiechu. Behom varenia sa mení situácia. Braňo za sifón nejde. Vraj by sa nevliezol do ďalších podzemných táborov a posielajú ho na povrch. Berie to hrdinsky, aspoň na pohľad. Za sifón ide celkom 9 ľudí. Zdenál, Max, Vitja, Dyma a Shuval v prvej skupine a Medzo, Spider, Klim a Jura Bazilevskij v druhé skupine. Vyrážame v 16:00 z bivaku Sandy Beach. Asi za pol hodiny sme pri ňom. Dlhý do 6 metrov a rozmeroch cca 0,6×0,7m. Prekonávame ho v gumených suchých oblekoch zvaných „gydrokostjum“. Veľa času zaberá než cez sifón dostaneme veľké množstvo materiálu. Spider nieje vo svojej koži a je to na ňom naozaj vidieť. Pod zemou sa ešte nepotápal. Hneď za sifónom je p40 zvaná Everest a až dole sa vyzliekame z gydier. Nasleduje najužšie miesto v celej jaskyni a potom už len studne nie hlbšie ako 30m a krásne vyzdobené meandre s podzemnou riekou. 00:30– Bivak KSS stojí na dne p30 šachty kúsok od brehu podzemnej rieky. Jeho názov je zložený z mien detí troch jaskyniarov, Káťa, Stepan, Sáša. Kým tvrdo zaspíme, ešte stihneme s Pavúkom v spoločnom spacáku rozobrať našu výpravu. Tri dni ideme k Čiernemu moru, zaplatíme si rozbitý vrtuľník ktorý nás horko ťažko vyloží 2300 m vysoko, tu vlezieme do jaskyne, kde po troch dňoch lezenia, plazenia, potápania a nadávania na neskutočnú drinu, skončíme zase na úrovni mora. Tam sa otočíme a ďalšie tri dni sa po lanách trmácame s ťažkými vakmi naspäť hore, odkiaľ nás vrtuľník zvezie dole k moru. A my si za to ešte aj radi zaplatíme. Sme my normálni? Nakoniec sme sa zhodli, že energia vynaložená na takýto výkon by vytlačila Tatrovku aj na Gerlach a tvrdo zaspávame vo vzájomnom objatí.

13.01.2007 10:00– Raňajky. Medzo, Klim a Jura sa presúvajú k Modrému sifónu –1750m pokúšať šťastie. Cesta k nemu vedie krásnymi priestrannými meandrami a studňami a je naozaj modrí. Spider a Dyma odchádzajú do bivaku Peremička –1960m. Cieľom je dopraviť tam fľašky pre ďalšie ponori ,jedlo a benzín a vrátiť sa späť. Medzo sa ešte vracia od sifónu do tábora KSS pre zabudnutý telefón. Max, Vitja, Zdenál a Shuvalov sú už v tábore Peremička. Včera tam stavali stan. Spider a Dyma vyrážajú o 16:00 a vracajú sa o 05:30 ráno. 16:00– Klim sa ponára do Modrého sifónu a asi po 30 minútach sa vracia. Sifón sa podarilo prekonať! 30m dĺžka a 2m hĺbka. Na druhej strane je okno asi 8m vysoko a ďalšia studňa. Do bivaku sa vracajú v 0:30. V bivaku na –1960m zostavá Zdenál, Shuvalov, Vitja a Max z Vladivostoku. Ostatní sú naspäť v KSS –1630m.

Článek je se svolením autorů převzat ze stránek sdružení Kóta 1000

KÓTA 1000 je sdružení zabývající se výzkumem a dokumentaci jeskyní, které se svojí velikostí a hloubkou řadí k největším a nejhlubším na této planetě. Cílem členů je nejen objevovat dosud neznámé nebo zapomenuté podzemní prostory. Snaží se vysvětlit jejich vznik, poznat jejich historii a zajistit jejich dokumentování.

14.01.2007 11:00– Raňajky. Medzo sa zas vracia k Modrému sifónu pre zabudnutý remeň od závažia, za hodinu je späť mokrý ako myš. Organizácia práce pod zemou je katastrofálna. Už si začíname zvykať na ranný rituál v stane, “vaprós… padaždí, padúmájem“ no naši potápači ktorí všetko plánujú, na veľa vecí zabúdajú a my si to odskáčeme. Po raňajkách ide Medzo, Jura a Klim naspäť k Modrému sifónu. Máme málo vzduchu toto bude posledný pokus o jeho prekonanie. Spider a Dyma druhý transport materiálu do tábora Peremička –1960m. Vidieť na nich ako sa im do toho nechce. Kúsok od bivaku sa nastupuje do chodieb priemeru odpadového potrubia zvaných „Trúba“. Je to 60 metrový kanál na hranici prieleznosti. Na mape je zakreslená iba tenká čiarka s názvom „Way to the Dream“. Realita však s týmto názvom nemá nič spoločné. Chodba sa krúti ako had a ťažký transporťák priviazaný za nohu nás vytáča do nepríčetnosti. Do KSS prichádza Shuvalov s Zdenálom. Vracajú sa k sifónu na –1400m pre laná a plaketky na ďalší prípadný postup. Striedame sa v stane. Borci idú variť, my ideme dole. V Modrom sifóne sa podarilo zlaniť stupeň p16 a nasleduje ihneď ďalší sifón. Do tábora sa vracajú o 02:30 Spider a Dyma transportujú ďalší materiál k sifónu „Kvitočka“, kde medzi tím Max a Vitja zbudovali systém hadíc, aby odklonili podzemní potok do staréj vetve Game Over. Tým prítok do sifónu ustal. Vypúšťanie sifónu tak mohlo začať. Medzitým hore v KSS –1630 m mal Medzo vianoce. Bivakom otriasol strašný smiech. Shuvalov sa šmykol na hovne a rozbil si čelo a nos. V bivaku KSS zostáva len Medzo, Klim a Jura. Pre Medza to je jediná noc, kedy sa poriadne vyspal. Zdenál a Shuvalov zostupujú do Peremičky. Dole začínajú vypúšťať sifón. Dyma preplával Kvitočku –4m/13m a pretiahol hadicu za sifón, kde ju vysunul cez prepad do ďalšej studne. Zavodnil ju a začal vypúšťať sifón. Ostatný kontrolovali celý systém z miest pred sifónom a sledovali odtok hlavného ťahu do starej vetve Game Over. Pri návrate cez sifón sa však Dyma zaplietol do zakrútených hadíc a skoro sa utopil. Spotreboval tak vzduch, s ktorým sa počítalo na finálny útok v s5. Hladina klesá veľmi pomaly. Vypúšťanie sme spočítali na cca 20 – 25 hodín. Dnes odletela prvá časť expedície Muchin, Rejsner a ďalší. Prileteli Skljar, Denis Provalov a Leningradci.

Soutěž Endurance: Sedmdesátidevítistupňové kafe

Poslední článek ze soutěže s nakladatelstvím DharmaGaia
o knihu Alfred Lansing: Endurance – neuvěřitelné
putování Shackletonovy Královské transantarktické expedice

„Víte, my tady vlastně turisty nemáme moc rádi,“
vysvětluje dohněda opálená černovlasá paní (nebo slečna, tady se to
těžko poznává) a my stydlivě klopíme pohledy ke svým smradlavým
ponožkám.

„Víte, my tady vlastně turisty nemáme moc rádi,“ vysvětluje dohněda opálená černovlasá paní (nebo slečna, tady se to těžko poznává) a my stydlivě klopíme pohledy ke svým smradlavým ponožkám. Byli jsme pozvaní na kafe a v těchto zeměpisných šířkách je zvykem se při vstupu do domu zouvat. „Ne, vy ne, vy jste něco… jiného,“ usměje se.


Má pravdu. My jsme nepřijeli tak jako většina turistů výletní lodí, ale na lyžích, nestrávili jsme tu dvě hodiny, ale v této chvíli už skoro celý den a v nejbližších hodinách se nechystáme městečko opustit. V obchodě jsme nenechali hromadu peněz za suvenýry ale za čokoládu. Vlastně se za turisty ani nepovažujeme. Otázkou je, co tedy jsme? Naše cesta z Longyearbyenu netrvala jednu noc jako výletní lodi, ale dvacet dní. Dvacet dní cesty na sever na Newtontoppen – nejvyšší horu vysokou úctyhodných 1717 metrů a od ní na západ přes zamrzlý fjord a několik ledovců. Dvacet dní na sněhu, na lyžích, zapřažení do sání. Dvacet dní bez jakékoli podpory zvenčí či možnosti dokoupit zásoby, dvacet dní s veškerým vybavením pouze a jenom na saních za sebou. Dvacet dní bez sprchy, porcelánového záchodu a vody, bez postele a ústředního topení, dvacet dní v teplotě méně nebo více, ale spíš více pod nulou. To vše ve společnosti dalších pěti lidí, kteří si vybrali ten samý způsob trávení dvou nejkrásnějších měsíců v roce – polární expedici.


Tento článek je ze soutěže o knihu:

Alfred Lansing: Endurance – neuvěřitelné putování Shackletonovy Královské transantarktické expedice

Loď Endurance zamrzla v lednu 1915 v ledových polích antarktického Weddellova moře, po deseti měsících ji ledové kry rozdrtily. Ernest Shackleton a jeho posádka 27 mužů zůstali 850 mil od nejbližší základny. Nastal čas tvrdých zkoušek a utrpení…

„Shackleton se stal mým hrdinou.“ (Reinhold Messner)

Více informací o této soutěži .


Cíl? Svalbard, česky Špicberky. Souostroví v Severním ledovém oceánu, asi tak tisíc kilometrů od severního pólu. Podle představ průměrného turisty, pokud vůbec tuší, kde jsou – nesmějte se, to si nevymýšlím – trvale pod sněhem, neobydlené a neobyvatelné. Opak je však pravdou. Jednak, na Špicberkách během léta sníh roztaje a veškerá vegetace se snaží za dva měsíce stihnout to, na co kytky v Evropě mají půl roku. Jen dvě třetiny území jsou trvale zaledněné, takže tam je sníh i v létě. Druhak, na Špicberkách se bydlí docela příjemně. Dokladem je osada Ny Ålesund na severozápadním pobřeží Západních Špicberků, největšího a jediného obydleného ostrova. Pro milovníky historie: Ano, to je přesně to místo, odkud startoval Amundsen, Ellsworth a Nobile se vzducholodí Norge a přeletěli severní pól, a odkud o nějakou dobu později startoval i František Běhounek na Nobileho další vzducholodi Italia, taky doletěli na severní pól, bohužel už ale nedoletěli zpátky a on o tom pak napsal tlustou knihu s výmluvným názvem Trosečníci na kře ledové.

Na tohle místo, hrdě si ke svému názvu připisující kód 79°N (skutečná zeměpisná šířka je 78 stupňů 55 minut), jsme po dvaceti dnech dorazili. Trochu unavení, hodně hladoví, strašně zvědaví. A tady jsme se od milé prodavačky v obchodě, kde se prodávají pohlednice, alkohol a čokoláda, dozvěděli, že pozítří je 17. května, státní svátek, den nezávislosti. A jestli prý tady ještě budeme? „Nejspíš ne, to už budeme zase někde na ledovci,“ odpověděla jsem automaticky. „No jasně, že tady budeme,“ odpověděl v tu samou chvíli náčelník a ostatním členům komanda se rozzářily oči. Však taky měly proč.


Z pozvání k vytahování norské vlajky se vyklubalo pozvání do průvodu, z pozvání do průvodu se vyklubalo pozvání k účasti v odpolední soutěži a na večerní oslavu.

Jak Norové berou oslavy sedmnáctého května strašně vážně, tak je obyvatelé Ny Ålesundu berou sportovně. Ny Ålesund je spíš mezinárodní než norský a místní Norové si to velice dobře uvědomují. Tradiční průvod se tak omezil na pouhé obejití města, což v místních podmínkách vydalo asi tak na čtvrt hodiny chůze v nezávazném hovoru s kýmkoli za doprovodu usilovně hudlajícího a troubícího NY ÅLESUND SLAG & BLǼSE ENSEMBLE. Nezáleží na tom, jestli hráči na hudební nástroje umí nebo neumí, ale jestli mají odvahu je vzít do ruky. „Just to make noise,“ bylo mi řečeno.


Pro odpolední soutěž, National Day Quiz či 17. mai-quiz bylo potřeba se tak trochu vyznat ve městě. My jsme sice byli ve městě už skoro třetí den a měli jsme ho pětkrát projité a obejité, ale že bychom se vyznali, to se říct nedalo. Organizátoři tedy hbitě přidali jedno pravidlo: do každého týmu jeden Čech. Pokud by si někdo myslel, že jsme byli pro týmy přítěží, hluboce se mýlí. Jak se jmenuje který dům, odkud se vypouští balony, kde bydlel Amundsen a který dům je pojmenován po chlapovi, který vymyslel kontinentální drift, to jsme opravdu netušili. Ovšem jak se jmenoval Nobileho pes a kdy přesně startovala vzducholoď Norge zase nevěděli místní a zatloukání hřebíků jim taky moc nešlo. Ukázalo se, že mezinárodní zapojení bylo oboustranně výhodné a my jsme se navíc dostali tam, kam bychom se v jiné dny těžko dostávali, s velkou pravděpodobností bychom se tam nedostali vůbec. Cíl závodu byl umístěn stylově, v kavárně. Ano, v nejsevernější trvale obydlené osadě je i nejsevernější kavárna – Mellagret kafé. Je to pravděpodobně i největší kavárna, protože se do ní bez větších problému vejde celé město. To, že populace touto dobou činila asi tak šedesát kusů včetně jednoho mimina (nejsevernější mimino), už statistika může opomenout. Poté, co jsme dorazili do cíle, každý s jiným týmem, každý z nás bez jakéhokoli ptaní či nabízení vyfasoval hrnek horkého Ny Ålesundského kafe. Ani jsem nestihla protestovat, že kafe nepiju, a už jsem ho měla v ruce. Teď už by bylo neslušné ho nevypít, tak jsem si čichla… hm, kafe. Čichla jsem si podruhé… hm, kafe s nějakým alkoholem. Pak jsem s největším sebezapřením ochutnala. Hmmm…. kafe! Ny Ålesundské kafe! A to je, přátelé, hodně huňatá paráda (přeloženo do spisovné češtiny: bylo výborné… Ale to tak hezky nezní).

Takže jak na Ny Ålesundské kafe:

Černá káva, koňak a Baileys. To celé ve velkém, alespoň dvouapůldecovém hrnku, servírováno venku v teplotách kolem nuly za mírného sněžení a pošmourného polárního dne. Bez rukavic, aby ten hrnek krásně hřál. A pozor! Baileys tam musí přijít rozhodně před koňakem, jinak se srazí!

Teď ještě ten tip pro čtenáře:

Pokud byste se chtěli 17. května nechat pozvat na kafe v Ny Ålesundu a nebýt přitom zařazeni do kategorie turista, doporučuju jít na to takhle: Přijďte nečekáni nezváni. Tvařte se hladově (doporučeno). Vezměte to přes nejvyšší horu Svalbardu (povinné). Buďte na cestě dvacet dní, mějte v nohách alespoň 318 kilometrů (čím víc, tím líp). Po cestě potkejte medvěda (fakultativní, ale radost se tím násobí). Jeden den cesty od Ny Ålesundu se potkejte s několika domorodci na skútrovém výletě za ledními medvědy, nechte si poradit cestu a pak se jí nedržte, naopak zamiřte na ledovec, který je posetý trhlinami, zanechejte za sebou neklamnou stopu, kam jdete, a přijďte až za tři dny (výrazně to zvýší váš kredit). A nejdůležitější rada, umyjte si nohy (naprosto nutné)!!!

Pražské zahrady, zastavení desáté – zázračné proměny jižních hradních zahrad

Byli jsme svědky dob, kdy docházelo k zázračným proměnám a stále
k nim dochází, zahrady dostávají nový háv, nové květiny
i chodníky. Jejich rekonstrukce jsou nákladné, zahradníci pilní, je
dbáno zákonů přírody a výsledkem jsou vůně vetkané do jemných
ornamentů květin a půvab zachovaný světu přes všechna předchozí
strádání.

Byli jsme svědky dob, kdy docházelo k zázračným proměnám a stále k nim dochází, zahrady dostávají nový háv, nové květiny i chodníky. Jejich rekonstrukce jsou nákladné, zahradníci pilní, je dbáno zákonů přírody a výsledkem jsou vůně vetkané do jemných ornamentů květin a půvab zachovaný světu přes všechna předchozí strádání.


Rajská zahrada

Tuto zahradu nechal založit arcivévoda Ferdinand v 16. století, kdysi zde byla lázeň, voliéra a letohrádek, který je zde dodnes. V 18. století byla zahrada jako mnoho jiných zbarokizována. V 19. století opět jako mnoho jiných pražských zahrad ani ji neminula anglická úprava a v 19.století byla opětně upravena společně se zahradou NaValech.

Dnešní vzhled zahrady Rajské a zahrady Na Valech je ale ze 20. let 20. století opětně podle Josipa Plečnika jako i některé z ostatních hradních zahrad. Pod výrazným masivním schodištěm zaujímá velkou plochu trávník, v jehož středu se nachází obří kruhová mísa z mrákotínské žuly, polovina nedokončeného Plečnikova projektu. Slovinský architekt totiž chtěl do zahrad zakomponovat spojení mužského a ženského principu. Mísa prý měla být reprezentantem ženského lůna a kontrast k ní měl dotvářet vysoký sloup či obelisk, symbol mužství.

Vpravo kousek pod ní najdeme Matyášův altánek z roku 1614 s výzdobou interiéru od J.Navrátila. Nepřehlédneme ani barokní kašnu z roku 1703 a Dobrého pastýře z roku 1922 od J.Kalvody. Mezi běžnými stromy zde dominuje jerlín japonský, loubinec trojlaločný a křivouš kořenující.

Rajská zahrada má výměru 0,38 ha a najdeme ji v nadmořské výšce od 239 do 249 metrů. My jsme se tam dostali obejitím Hradu přes Hradčanské náměstí, ale dobře tam dojdete také po Nových zámeckých schodech. Zahrada je krásná a reprezentativní, v sezoně otevřená denně jako ostatní hradní zahrady. V červenci je otevřená od 10 do 21 hodin, v srpnu od 10 do 20 hodin a v září od 10 do 19 hodin.


Zahrada Na Valech

Je to zahrada mnoha tváří. Navazuje na Rajskou zahradu a táhne se podél jižní části Hradu. Má výměru 1,43 ha a nachází se ve výšce 235 – 245 metrů. Má dvě významná propojení. Jedním se dostaneme na III. nádvoří Pražského hradu a druhé vede do jižních palácových zahrad Hradu, přímo do Velké Pálffyovské zahrady.

V době turistické sezony je tato krásná reprezentativní zahrada plná lidí. Nejen cizinců, kteří obdivují neznámé krásy Prahy ale i Čechů a zejména Pražanů, kteří se mají chuť a náladu pokochat kouzelným výhledem na město jako na dlani. V zahradě je na jednu stranu neustálý ruch, spousty korzujících lidí se mění před očima během chvíle, na druhou stranu tu posedávají i polehávají po lavičkách jiní, zmožení vedrem a únavou. Jsou klidní a uvolnění a okolní ruch a spěch jde mimo ně. Nevnímají nic, jen šumění větru a zpěv ptáků.

V zahradě Na Valech je také možno vidět známé umělce, pořádají se tu čas od času koncerty a divadelní představení. Žijeme v klidné a civilizované době, alespoň v Praze na Hradě. V 17. století tady byly jiné produkce. Např. létali lidé z oken. Roku 1618 se zahrada stala němým svědkem defenestrace císařských místodržících.

V 60. letech 19. století bylo po mnoho let místo anglikanizováno, ale konečnou úpravu a zcela jinou navrhnul opět architekt Josip Plečnik. Ve 20. letech 20. století byly návrhy zrealizovány. Zůstala zachována osová promenádní cesta a výhledy na panoramata Prahy. Skrz Malý altán lze pergolou sejít dolů na vinici a do alpina, které bylo zrekonstruováno roku 1997. Pod budovou Ústavu šlechtičen najdete pavilon Velké Bellevue s dech beroucí vyhlídkou na město. V zahradě lze nalézt velké množství plastik. Jejich dominantou je opukový jehlan nad polokruhovou vyhlídkou. Zajímavý je empírový domek zahradníka nedaleko.

Další autorčiny fotky si můžete prohlédnout na stránkách www.ivanafili­pova.ic.cz


Hartigovská zahrada

Výměra zahrady je 757 metrů čtverečních, nachází se v nadmořské výšce 250 – 262 metrů

Zahrada byla založena Isabelou Švihovskou, rozenou ze Salmu po roce 1670 a patřila k paláci. Hartigovskému v době, kdy jej hrabě Josef Hartig kolem roku 1720 nechal přestavět.

Dnes je zahrada složena ze dvou malých teras, které se rozkládají nad opěrnou zdí zahrady Na Valech, ze které se sem dá také dostat. Terasy jsou propojené schodištěm a hudebním pavilonkem. Najdete zde pět plastik antických božstev z dílny Matyáše Brauna, ale tvořil je jeho synovec. Čtyři plastiky jsou umístěné podél zdiva, pátá, Bůh Bakchus známý též jako Dionýsos, syn Dia a dcery krále Kadma Semely, je uvnitř hudebního pavilonku. Krásu a romantiku místa vychutnají především ti, kteří jako já milují pnoucí rostliny. Těch si tady opravdu užijete. Celé obvodové zdivo porůstá břečťan popínavý a loubinec trojlaločný a zahrada je díky nim snivá a zelená. Zajímavé na této zahradě je, že tu nejsou žádné trávníkové plochy. Jsou nahrazeny bloky břečťanu v zemních partiích. I tady, na klidném uzavřeném prostoru schovaném před očima nahoře korzujících Pražanů a cizinců, se kdysi pořádaly koncerty a divadlo.

Současná podoba zahrady vznikla roku 1965 podle návrhu architektů Adolfa Benše a Richarda Podzemného. Letos v červenci (2007) zde ale probíhá rekonstrukce. Mezi sochami jsou složené cihly a vstup do prostoru za hudební pavilon je zahrazen pásem a nepřístupný. Pronikla jsem na ta místa s fotoaparátem jen na malou chvíli a pořídila několik záběrů. I tady budeme svědky zázračné proměny. Žijeme v době, kdy dříve nemožné se stává možným a každá ze zahrad dostává nový šat a odkrývá nově své osobité půvaby. I tahle zahrada brzy ožije a v hudebním altánku snad znovu zazní struny hudebních nástrojů… A osamělý Dionýsos se imaginárně pousměje.

Když se novináři vydají do hor – 2.

Je pátek 27.7. a pro mne je dnem milosrdensví. Odjezd na dnešní výlet je
až v devět hodin, takže mám dostatek času uvést své tělo po
včerejší námaze do stavu schopného provozu. Letmo prohlížím odřené
paty a přestože si nedokážu představit, jak si obuji vysoké boty,
nádhera, které jsem se nadechl včera, mi dává téměř zapomenout na
bolest. Toužím být opět nahoře.


Je pátek 27.7. a pro mne je dnem milosrdensví. Odjezd na dnešní výlet je až v devět hodin, takže mám dostatek času uvést své tělo po včerejší námaze do stavu schopného provozu. Letmo prohlížím odřené paty a přestože si nedokážu představit, jak si obuji vysoké boty, nádhera, které jsem se nadechl včera, mi dává téměř zapomenout na bolest. Toužím být opět nahoře.

Dnešního dne nás minibus odvezl směrem k Enzingerboden, odkud jsme se kabinkovou lanovkou dostali z úrovně 1480 m.n.m. k horské chatě Rudolfshutte, která leží o téměř 900 m výše. Zhruba po dvaceti minutách jízdy se ocitnete opět ve světě tichých velehor, které Vás svým majestátem a nádherou uvrhnou do stavu obdivující pokory. Touhou vašeho srdce je v tu chvíli usednout na libovolný kámen a jen se tak dívat. Vnímat slova, která nejsou slyšet, ale přesto se usazují hluboko ve Vaší duši. Slova o kráse života a prostých věcí, které jsou přehlušeny rytmem každodenního shonu tam někde hluboko v údolích.


Náš dnešní průvodce je šprýmař. Protože si povšiml unavených výrazů ve tvářích některých z nás, nabídl nám tři varianty programu. První je okruh okolo Weissee s převýšením asi 250 metrů a v délce tří hodin. A protože se některým zdála být tato možnost příliš náročná, navrhl jim variantu dvě. Sestoupit asi 150 metrů po cestě k lanovce, která je vyveze pod vrchol Medelzkopf, krátce se porozhlédnout po okolí a tou samou lanovkou se vrátit zpět k Rudolfshutte a počkat na ostatní, kteří se vrátí z okruhu kolem jezera. A aby bylo možné říci, že do třetice všeho dobrého, tak pro vysloveně potácející se stíny vytvořil speciální variantu tři, což bylo slunění se u horské chaty bez jediného kroku dopředu či zpět. K naší pochvale musím říci, že skupina tři,byla pro naprostý nedostatek přihlášených zrušena.

Směle jsme se proto v počtu většiny přítomných vydali směr okuh kolem jezera. Nejprve jsme sestoupili ke hrázi, která zadržuje chladné vody jezera a přešli na druhou stranu k úpatí skalnatého pohoří, které jezero obklopuje ze všech stran. Cesta vzhůru nebyla nijak zvlášť náročná, ačkoliv jsme se místy museli přidržovat ocelových lan a slézat příkré stěny po žebřících.

Náš průvodce nás v průběhu cesty seznamoval nejen s okolím, ale také nám prakticky ukázal, jak by v případě potřeby bylo možné v drsné přírodě přežít. Nejrůznější rostliny a na pohled nepoživatelné bodláky bylo po náležitém očištění a oloupání možné nejen pozřít, ale dokonce si na nich i pochutnat.

Asi po hodině stoupání jsme pocítili značnou změnu teploty směrem dolů. Zima byla více než znatelná a blížící se ledovcový splaz, zatím skrytý za skalnatým štítem o sobě již dával patřičně znát. Bylo nám divné, že přecházíme přes skalnaté plotny, které byly téměř dokonale vyhlazeny místo klasické rozervanosti, jak by se na místní poměry slušelo. Průvodce nám vysvětlil, že je to tím, že ještě před dvěmi lety, byl na tomto místě ledovec, který ale závratnou rychlostí mizí a zanechavá po sobě pouze vlastní vahou zbroušené skalnaté podloží.

Ještě pár metrů a už se nám otevřel pohled na ledovec, který jakoby vyrůstal z jezera. Stáli jsme asi čtyři výškové metry nad ním a nemohli jsme uvěřit vlastním uším, když jsme se dozvěděli, že ještě před rokem, bychom stáli přímo v jezeře. Až teprve zde si člověk zcela jednoznačně uvědomí, že naše Země opravdu umírá a mizí. A my s ní. V tuto chvíli už nejde pouze o ztrácející se krásu, ale o život v budoucích letech.


Značně promrzlí jsme začali sestupovat podél pramene, který vyvěral z ledovcového jezera a stékal směrem do údolí, kde napájel Weissee u Rudolfshutte. Zahaleni mlhou a vzdorující dešti, jsme kráčeli krok za krokem tam, kde jsme v mlze tušili cíl a konec naší cesty. Ačkoliv jsme k Rudolfshutte dorazili provlhlí, nikdo si ani slůvkem nepostěžoval ne nepřízeň počasí. Krása pohledů na jakoukoliv stranu nám poskytla tolik obohacujícího naplnění, že jsme naopak cítili, že jsme dostali více, než jsme byli nuceni vložit do toho, abychom dnešní cestu absolvovali.

Společný oběd v příjemném prostředí Rudolfshutte nám dodal potřebnou energii a tak když jsme se lanovkou vraceli nezadržitelně zpět do hlubokého údolí, nedalo se jinak, než opět pociťovat jistou ztrátu něčeho hluboko ukrytého v nás. Je to touha po blízkosti nedotčené přírody, touha být ve fyzickém kontaktu se skalou, sněhem, vodou a větrem. Ti z nás, kteří si od pozvání do Vysokých Taur neslibovali nic mimořádného začali tušit, že se tu zrodilo přání se vrátit. Nikdo nás nemusel slůvkem přesvědčovat o okolní kráse, stačilo jen vnímat, cítit a občas se zastavit.

Budete-li mít někdy chuť poznat kout uchvacující přírody, vydejte se směrem na jih. Po 550 km z Prahy budete na místě a budete se moci nechat unášet vším, co tato krajina vrchovatě nabízí.

Dalešice – v hrázi naší nejhlubší přehrady

Kolem obrovských servomotorů ovládajících regulační klapky pro
přívod vody na turbínu jsme pak došli až do chodby, kterou prochází
přivaděče vody. Jen pro představu. Kdyby v této chodbě, která se
nachází v hrázi několik desítek metrů pod vodní hladinou, nebylo
přiváděcí potrubí, projel by tudy patrový autobus.


Do hráze Dalešické přehrady jsem měl možnost poprvé nahlédnout po známosti pár let po jejím dokončení, ještě v době, kdy se exkurze do různých průmyslových zařízení domlouvaly nanejvýš pro organizované skupiny. Když jsem se dozvěděl o končící generální opravě elektrárny a rozšířené prázdninové nabídky exkurzí, nenechal jsem si ujít příležitost.

Z nedalekých Slavětic, do kterých jsem dojel autobusem, jsem se vydal po silničce vedoucí přes přehradní hráz. Kousek za ní odbočuje malá asfaltka vedoucí dolů k provozní budově elektrárny, ve které je i informační středisko. Přišel jsem akorát ve chvíli, kdy končila jedna z exkurzí a s průvodcem jsem se domluvil, že počkám asi hodinu na další prohlídku a v rámci exkurze si podle potřeby určím tempo, když budu potřebovat něco nafotit.

U brány se mezi tím sešla skupinka opravdu různorodá. Parta motorkářů, náhodný pár na výletě a tři tatínci, techničtí fandové doprovázení svými rádoby neutrálně se tvářícími polovičkami a blíže neurčeným počtem již poněkud uvařených a lehce otravných ratolestí předškolního věku. Za chvíli nám přišel otevřít průvodce. Jedním pohledem přehlédl naši skupinu, zhodnotil situaci a nechal nás uložit si zavazející batůžky a motorkářské přilby v kanceláři. Během asi hodinu a půl trvající prohlídky jsme si vyposlechli výklad o historii a technických zajímavostech Dalešické přehrady, koukli na dva krátké filmy a prohlédli si miniexpozici s fotkami z historie stavby přehrady. Na začátku sestupu do strojovny a podzemí hráze naštěstí jedna z dam zjistila, že jí klaustrofobie nedovolí pokračovat a zůstala s nejotravnějšími mrňaty na povrchu. V době mé návštěvy už byla i poslední turbína vyměněná, usazená a zakrytovaná a technici dokončovali opravu generátoru, který jsme udíž měli možnost vidět v rozloženém stavu. Kolem obrovských servomotorů ovládajících regulační klapky pro přívod vody na turbínu jsme pak došli až do chodby, kterou prochází přivaděče vody. Jen pro představu. Kdyby v této chodbě, která se nachází v hrázi několik desítek metrů pod vodní hladinou, nebylo přiváděcí potrubí, projel by tudy patrový autobus. Dál následoval výstup na povrch a prohlídka šestimetrového oběžného kola turbíny, která v Dalešicích sloužila celých osmadvacet let.

V červenci 2007 byla dokončena generální oprava vodní elektrárny Dalešice, při které byla postupně vyměněna všechna čtyři turbosoustrojí a byl zvýšen výkon elektrárny. Oprava se týkala i přivaděčů vody, elektroinstalace a pomocných zařízení.

V areálu elektrárny probíhají pravidelné prohlídky. V letním období o víkendech, v období prázdnin denně. Začátky prohlídek v období červenec – srpen: 9:30, 11:30, 14:00. Jinak pouze na objednání na tel. 561 10 5519 nebo na adrese infocentrum.e­du (at) cez.cz. Aktuální informace najdete na www.dalesicka­prehrada.cz

Na závěr přidám ještě pár faktů. Dalešická přehrada je nejhlubší vodní nádrž na našem území. Vyšší sypané hráze byste na území Evropy museli hledat v Alpách a na Urale. Byla postavená na řece Jihlavě v letech 1970–78. Její hráz je vysoká 104 metrů a má délku 350 metrů. Podle původního projektu měla být hráz betonová skořepina. Během přípravných prací se ale zjistilo, že geologické podloží nemá patřičnou pevnost a projekt byl změněn. Současná hráz je sypaná, těsněná jílem. Podle názorů mnoha lidí zapadá do zdejší krajiny lépe, než hráz původně plánovaná. Památkou na původní projekt je budova strojovny, jejíž obloukový půdorys respektuje zakřivení původně plánované hráze. Není bez zajímavosti, že průsak hráze je zhruba čtvrtinový oproti projektovaným hodnotám.


Elektrárna využívající energii vody zadržené v přehradě je naší druhou největší přečerpávací vodní elektrárnou. Čtyři soustrojí s Francisovými turbínami o celkovém výkonu 480 MW jsou v případě potřeby schopny během necelé minuty naběhnout ze stavu klidu do plného výkonu. V nočních hodinách naopak elektrárna odebírá ze sítě přebytek výkonu a přečerpává vodu zpět do horní nádrže. Během provozu tak voda ve dvacet kilometrů dlouhé přehradní nádrži kolísá o jeden až dva metry. V navazující spodní přehradní nádrži Mohelno kolísá hladina vody až o dvanáct metrů. V provozu jsou pravidelně jen dvě ze čtyř turbín. Zbývající slouží jako rychle startující rezerva. Elektrárna je také schopna regulovat napětí v soustavě. Je vybudována tak, aby mohla být zprovozněna i v případě totálního kolapsu sítě, a to díky propojení na malou vodní elektrárnu Mohelno. Přehrada je zároveň zdrojem chladící vody pro nedalekou jadernou elektrárnu Dukovany. Není bez zajímavosti, že k obsluze celé elektrárny, která je dálkově řízena z pražského dispečinku, stačí pouze dva lidé jako stálý dozor.

Přehrada zaplavila jedno z kaňonovitých údolí řeky Jihlavy, které bylo oblíbenou rekreační a chatařskou lokalitou a cílem mnohých trempských výprav. Kromě chat padl přehradě za oběť například i starý Dalešický mlýn. Při archeologickém průzkumu bylo mimo jiné na dně současné přehrady nalezeno jedno z nejstarších prehistorických sídlišť na našem území dokladující, že zdejší krajina byla osídlena již před čtyřmi tisíci let. V současné době přehrada slouží i k rekreačním účelům. Je populární mezi rybáři, hladinu brázdí výletní lodě a z příspěvků elektrárenské společnosti ČEZ je v okolí vybudována síť cyklostezek.

Na místo je možno dojet autobusem z Brna, Třebíče, či Moravského Krumlova do některé z okolních obcí (Slavětice, Mohelno). Autem je možno se sem dostat odbočením ze silnice č. 23 Náměšť nad Oslavou – Třebíč, nebo č. 152 Ivančice – Moravské Budějovice. Okolí je protkáno sítí cyklostezek a značených turistických cest. Odbočka k informačnímu středisku ČEZ je na levém břehu Jihlavy. Je poněkud „utajená“ a stálo by asi za to, středisko lépe označit.