V článcích autorů cestovatel.cz se často objevuje slovo „dobrodružství“, což není nic zvláštního, problém je však ve významu slova. Původní význam byl trochu posunut a bylo by nedorozumění, kdyby se myšlení čtenářů neposunulo stejným směrem.
Velmi jednoduše: nad jakoukoliv událostí, která by mohla mít schopnost negativně ovlivnit (a co, posrat) průběh akce, neztrácíme hlavu, nepropadáme ani panice ani trudomyslnosti, ba naopak, pod novým jménem „dobrodružství“ tyto události, až masochisticky dychtivě, vítáme.
Když nám prší na hlavu, nevíme kde vlastně jsme, nemáme co jíst a kde spát, přijímáme to všechno jako veliké dobrodružství, na které se bude (v teple a s kuřecím stehnem v ruce) báječně vzpomínat.
Když například v lednu potkáte (či spíše pro tmu jen uslyšíte) promrzlého vodáka a čtyři jeho kamarády na gumových člunech sjíždějících řeku plnou záludných zatáček a špičatých klacků a pro které zapadlo slunce příliš brzo, v záchvatech smíchu, jsme to buď my, nebo někdo, kdo proniknul do našeho tajemství slova DOBRODRUŽSTVÍ.
San Francisco je nejhezčí město co jsem na své cestě viděl. Rozkládá se na poloostrově, je obklopené Tichým oceánem a Sanfranciským Zálivem. Ty jsou na severu San Franciska spojeny průlivem Golden Gate (Zlatou branou). Přes ní se klene snad nejznámější most na světě – Golden Gate Bridge. Můj dojem z něho… obrovský a červený (opravdu nečekané). Poplatek za užití mostu se platí jen při příjezdu, takže ušetříte, když budete jenom vyjíždět.
Molo 39 je takové zábavné centrum se spoustou obchodů, restaurací, suvenýrů a tuleňů. Ano tuleňů (koho bychom asi tak překládali). Na plovoucích pontonech se jich tam válí moc. Je to hezká podívaná, jak se pošťuchují a jak si hrají, jenom trochu smrdí a řvou.
Park Guell je trochu z ruky, pokud člověk chodí pěšky po centru, ale protože je navržen Gaudím, nemohli jsme si ho nechat ujít. Je to k němu opravdu dálka, k tomu hrozné vedro a batohy na zádech, zkrátka žádná báječná procházka. Park. Co k němu říct. Přesně tohle má namysli každé dítě, když buduje rozsáhlé stavby z písku. Ten park je ztělesněním dětských fantazií a představ, které však děti na písku, z pochopitelných důvodů, realizovat nemohou. Přišlo mi to, jako že pan architekt Gaudí měl dostatek prostředků (a hlavně popularity) svoje dětské sny a představy realizovat. Tím vlastně realizoval sny nás všech malých stavitelů, kteří jsme měli největší problémy s tím, že jak písek usychá, stavby, sebelepší a sebekrásnější, se bortí. V parku se každému vrátí, alespoň na chvíli, dětství strávené na pískovišti. Tím je park kouzelný. Protože jinak je to přelidněný a rušný park, kde si odpočine leda velký lidumil.
Stopoval jsem. Měl jsem namířeno na ten velice známý a nikým ve Skotsku nikdy neopomenutý Nebeský ostrov nebo chcete-li Isle of Skye. Asi po čtvrthodince mi zastavil Nissan Primera. Paráda řeknu si a blekotám anglicky cosi v tom smyslu, že bych rád na Skye a kam mě vezmou. V autě seděli mladý kluk s mladou holkou, chvilku mě nechali a pak řekli: „klidně můžeš mluvit česky, my jsme taky Češi!“ nejeli oni tam kam já? Jeli. Auto měli z půjčovny a trávili svoji dovolenou putováním o něco málo komfortnějším než já. Byla pro mě úleva zase mluvit česky. Už mě nudilo odpovídat na ty věčně stejné otázky jako odkud jsi, co děláš, co studuješ, kde jsi všude byl, jak jsi tu dlouho a jak se ti líbí naše Skotsko. Odpovědi už jsem měl tak nacvičené, že pak větinou následovalo něco v tom smyslu, že moje angličtina je opravdu dobrá. Tihle lidičkové, pro zjednodušení (a taky protože jsem jejich pravá jména zapomněl) jim budu říkat Petr a Petra, měli v plánu objet celý ostrov dokola, tak jako já a že se k nim mohu přidat.
Na ostrov jsme přijeli trajektíkem pro šest aut. Cesta k trajektu byla u sama o sobě kouzelná. Silnice pro jedno auto se klikatila po kopcích a mezi skalkami té zvláštní skotské krajiny. Čas od času jsme jenom museli dát přednost ovcím, které se jen tak potulovaly okolo a všechny turisty měly dokonale, ale dokonale v paži. Ostrov Skye jsme objížděli proti směru hodinových ručiček, napravo moře, nalevo ty zelené holé kopce. Dohodli jsme se, že vylezeme k jednomu velice známému útvaru, osamělému kameni, kterému se říká Old Man. Procházka to měla být asi na tři až čtyři hodiny. Zaparkovali jsme přímo u začátku turistické stezky (ve Skotsku se začátek turistických stezek vždycky pozná podle parkoviště), vyzbrojili se svojí fotografickou technikou, raději se ještě jednou přeptali na cestu a začali stoupat. Starého muže jsme dosáhli zanedlouho. Abych pravdu řekl, čekal jsem, že bude mnohem menší (za to mohl můj anglický komplex, neboli komplex z Anglie, kdy všechno bylo menší než jsem čekal). Byl obrovský. Na fotkách v průvodcích je oproti skalnímu masívu skutečně malinký a nepatrný. Takhle jsem byl malinký a nepatrný akorát tak já. Ještě jsme chtěli obejít ten už zmíněný skalní masív, proto jsme se tam nějak nezdržovali a celí dychtiví, vyrazili jsme dobýt vrchol. Zvolili jsme pěšinku zprava. Vedla nejprve po trávě, ale pak, jak se dostávala výš a výš, byla tvořena štěrkem a kameny. V určité výšce se zvedala skalní stěna, která tvořila jakousi hranici oddělující náhorní plošinu takříkajíc od okolního světa. Naštěstí jsme se zachovali jako správní zvídaví, dobrodružství a nebezpečí milující stopaři a horalové a odhalili pěšinku, která nám pomohla skalní stěnu zdolat. Nestálo to nějak mnoho sil a už jsme byli nahoře. Dole pod námi zelené kopce, jezera, moře, tenká linka silnice a u nás nahoře mírně zvlněný terén té jakoby náhorní plošiny s vrcholovým bodem kdesi před námi. Rostla tam tráva a nic než tráva a to krásně upravená tráva. Z toho, že tam všude byly výsledné produkty bezvadně fungujících trávicích soustav ovcí, jsme usoudili, že tento anglický trávník (pardon skotský trávník) není dílem nějakého obzvláště aktivního zahradníka, nýbrž právě těch chundelatých (jediných a opravdových) pánů skotské vrchoviny.
Tam nahoře to je úplně jiné než dole. Je to snová krajina působící neuvěřitelnou silou na psychiku člověka, na jeho náladu a pocity. Přestože na Skye proudí denně moc a moc turistů, ostrov je dokáže všechny pohltit a ještě k tomu dát každému pocit dokonalého osamění a opuštěnosti. Chvilku jsme tam poseděli, pokochali se, pak nám začala být zima a tak jsme se rozhodli pro návrat. Samozřejmě druhou stranou. Slunce svítí a my se rozběhneme po tom zeleném a upraveném trávníku. Najednou louka končí strmým srázem. Abychom se dostali k autu, potřebovali jsme sejít dolů. „Támhle tudy to určitě půjde“, říká Petr a ukazuje někam dál, rozhodně ne naším směrem. Vracet jsme se nechtěli a tak nám nic nezbylo, než to zkusit. Tak nějak podobně to bylo ještě asi třikrát a my pomalu propadali beznaději, nebo se alespoň smiřovali, že se (z čím dál větší dálky) budeme muset vrátit. Nakonec se všechno v dobré obrátilo a my našli průrvu, kterou jsme se stejně jako potůček, který ji vyhloubil, dostali dolů. Mezi námi a autem pak u byla jenom taková menší bažinka, její překonání byla brnkačka (od kotníků nahoru). Zbytek ostrova jsem viděl už jen z auta a z vyhlídkových odpočívadel u silnice. Večer jsem si řekl, že jsem se Petra s Petrou naobtěžoval dost a stále ještě na ostrově, jsem se s nimi rozloučil.