Pražské zahrady, zastavení čtrnácté – zahrady Vyšehradu

Na Vyšehradu najdete několik menších parků a zahrad, z nichž
některé jsou přístupné pouze po domluvě. Tak jako na více místech,
probíhaly i zde na přelomu tisíciletí rekonstrukce vracející těmto
místům jejich zašlou krásu.

RYCHLÁ REZERVACE LETU

Park Karlachovy sady


Je pojmenován podle probošta Mikuláše Karlacha, z jehož podnětu založila roku 1889 vyšehradská kapitula tento park na místě polí. Tento původní park je v dnešní podobě součástí západní části dnešních sadů.

Probošt Mikuláš Karlach uspořádal knihovnu v Kapitule, čítající dnes 27.000 svazků, uspořádal rovněž nesmírně cenný kapitulní archiv a založil muzeum. Cílevědomou ekonomickou činností rozmnožil majetek kapituly přikoupením dvou velkostatků, jejichž výnosy využíval pro financování rozvoje Vyšehradu v národním duchu. Jako kanovník odpovědný za přestavbu kapitulního chrámu sv. Petra a Pavla, uskutečnil Štulcův záměr regotizace v duchu obnovení charakteru chrámu z doby Karla IV. Prosadil a rozšířil vyšehradský farní hřbitov, kde inicioval vybudování monumentální hrobky významných osobností českého národa – Slavína. Zemřel měsíc před svými 80. narozeninami, 5.11.1911. Zanechal po sobě nepřehlédnutelné dílo. V roce 2003, u příležitosti 100. výročí otevření regotizovaného chrámu sv. Petra a Pavla na Vyšehradě, byla v těchto vyšehradských sadech, nesoucích Karlachovo jméno, odhalena Karlachova socha za účasti prezidenta republiky a dalších zástupců české veřejnosti.

Sady se nacházejí v Praze 2 na Vyšehradě mezi ulicemi K Rotundě a V Pevnosti, budovou kapitulního dvora a východní zdí hřbitova. Park má výměru 1,01 ha a je situován v nadmořské výšce 230 metrů. Je veřejnosti přístupný a je hojně využíván k procházkám a relaxaci v lipových alejích, které doplňují živé ploty z hlohu. Zajímavé jsou tady Čertovy sloupy, časový sloup ještě z pohanských dob, ve střední partii parku je od roku 1895 socha sv. Jana Nepomuckého a dominantou celé zahrady je novogotická studna.

Kdysi býval park neveřejný a oplocený,. Až roku 1948 byl odňat vyšehradské kapitule, roku 1954 bylo odstraněno původní oplocení a došlo k úpravám parku, byly obnoveny cesty i zatravněné plochy. Východní část parku byla přičleněna až po zrušení zahradnictví roku 1977, úpravy ploch po zahradnictví byly dokončeny roku 1989, ale hned roku 1999 byla zahájena celková rehabilitace parku, zde podle projektu architekta Otakara Kuči, která byla dokončena začátkem nového tisíciletí. Já jsem nejvíce času strávila ve východní části parku s novogotickou studnou, která mi přišla dnes nejmalebnější, je tam i velmi příjemné posezení na lavičkách a majestátné lípy (stříbrné a Moltkeovy) a jírovec pleťový místo umocňují. Musí tu být krásně i na podzim, kdy se stromy zabarví usychajícím listím.


Park Štulcovy sady

Park se rozkládá v severozápadní části vyšehradského areálu v těsném sousedství nového proboštství a u Štulcovy ulice, která spojuje ulici K rotundě se Štulovými sady a ulicí V pevnosti. Měří cca 250 m. Od roku 1888 je pojmenována po vyšehradském proboštovi Václavu Štulcovi. V letech 1961 – 1995 se jmenovala K rotundě, nyní opět Štulcova. Park je malý, nemá výměru ani půl ha a nadmořskou výšku 223–226 metrů. Jak se říká, co je malé, to je hezké. Park je oblíbeným místem k vycházkám a obohacuje malebnou vyhlídkou na Prahu.

Park byl původně založen v letech 1873–74 proboštem vyšehradské kapituly Václavem Štulcem a jeho původní název byl Svatováclavské sady. Patřily k novogotickému domu – novému proboštství podle F. Niklase z roku 1872–74. I tato zahrada byla neveřejná a oplocená. Dnes zde najdete pomník probošta Štulce, který nechal zhotovit probošt Karlach. Jeho autorem je akademický sochař Štěpán Zálešák. Roku 1954 byl park dán do vlastnictví tehdejšího národního výboru města Prahy, byl rehabilitován pro veřejnost téhož roku a to podle architekta Jiřího Novotného. Sady prošly během května a června 2002 rozsáhlou rekonstrukcí. Znovu zde rozkvetly záhony trvalek i letniček, síť cest získala nový povrch a vydlážděné obvodové chodníky lemují živé ploty, zelené koberce prospívají od té doby díky nově vybudovanému závlahovému systému. Tři desítky vzrostlých, více než padesát let starých dřevin zůstanou zachovány pro další generace. I tady najdeme převážně lípy, ale i akáty a jasany. Je tu i mnoho keřů, šeříky, forsytie, pustoryl. Dominantu Štulcových sadů tvoří socha sv. Václava, která až do roku 1879 stávala na Václavském náměstí, než ji vystřídalo monumentální sousoší J. V. Myslbeka. Po té stával originál sochy sv. Václava na koni od P. Bendla tady, nyní je v lapidáriu na Výstavišti a zde je umístěna kopie sochy sv. Václava od J. Nováka.

Zahrada Nového proboštství

Vyšehrad čp. 89, Štulcova ulice. Tato zahrada je maličká, 0,12 ha ve výšce 226 m.n.m. Je privátní a patří Královské kolegiální kapitule, je využívána k privátním, meditačním a hlavně užitkovým účelům. Na fotce si můžete všimnout modrého dětského bazénku. Vidět je do ní z chodníku ke hřbitovu, odkud jsem také pořídila fotku. Po domluvě s vlastníkem je možno zahradu navštívit, ale sami vidíte, že k tomu ani není důvod. Jsou zde náhodně a nesourodě vysázeny jehličnany, hrušně a další ovocné stromky. Zahrada původně vznikla až po dostavění domu, budovy nového proboštství jižně od budovy. Kdysi měla reprezentativní pravidelné parterové členění, což je možno vidět na leteckém snímku z roku 1947.

Zahrada Nového děkanství

Nové děkanství čp. 100, ulice K Rotundě 10. Také malá zahrada o výměře 0,11 ha ve výšce 233 m.n.m. Po té co byla navrácena Královské kolegiální kapitule je privátním teritoriem jako zahrada Nového proboštství a je také používána k soukromým, meditačním a užitkovým účelům. Zahradu jsem nenavštívila, i když po domluvě s vlastníkem je to možné.

Další autorčiny fotky si můžete prohlédnout na stránkách www.ivanafili­pova.ic.cz

Park Pod Hradbami

Park o výměře 1,03 ha ležící na svahu Vyšehradu s vyhlídkou na Vltavu, Smíchov, Petřín a Hradčany. Jeho nadmořská výška se pohybuje od 196 do 226 metrů. Lemují jej ulice Na Libušince a Libušina.

Od roku 1993 probíhala mnoho let postupná rehabilitace parku, opravy cest a zídek i odpočívadel. Park je veřejně přístupný a slouží ke krátkodobé rekreaci. Kromě původního porostu akátů, které byly vysázeny už roku 1886 za probošta Karlacha se zde nyní nacházejí nové generace stromů z přirozeného náletu. Park místy prosvětlují travní plochy. Je vhodný ke krátkým vycházkám a romantickým pohledům na Prahu. Zaujme především panorama Pražského hradu s majestátní dominantou Chrámu sv. Víta. Krásná je na pohled také Vltava se spoustou lodí a lodiček, které z výšky vypadají jak malé modely na baterky.

Přijďte sem přivonět. V podrostu jsou skalničky, sem tam cibuloviny, ale hlavně barvínek menší, stálezelený po celý rok, na jaře kvetoucí malými modrými drobnými kvítky. Břečťan popínavý zase krásně místa ozelení a prodchne romantikou.

RYCHLÁ REZERVACE LETU

Desátý Vehicle Cup startuje již tuto sobotu

Na koleně vyráběné traktory budou již tuto sobotu závodit v Rudici
u Blanska. Jejich výrobci a majitelé si změří schopnosti
v jízdě zručnosti a také v jízdě do vrchu na 10. ročníku
oblíbeného závodu Vehicle Cup.

Na koleně vyráběné traktory budou již tuto sobotu závodit v Rudici u Blanska. Jejich výrobci a majitelé si změří schopnosti v jízdě zručnosti a také v jízdě do vrchu na 10. ročníku oblíbeného závodu Vehicle Cup.


Vehicle Cup je závod a přehlídka strojů sestavených doma na „koleně“, takže k vidění jsou roztodivné „vehikly“ poskládané z různých dílů automobilů všech možných značek. Myšlenka uspořádat Vehicle Cup se zrodila v roce 1996. To ještě po Rudici jezdilo 43 různých „úmaků“. Původním záměrem pořadatelů bylo tento závod prezentovat jako přehlídku dovednosti kutilů s motem „není důležité zvítězit, ale rozjet se, projet a zabrzdit“. Už ale první ročník ukázal, že člověk je tvor soutěživý, takže pro mnohé to byl závod naostro.

Ve druhém ročníku Vehicle Cupu došlo nehodě (za asistence vrtulníku ZS), protože si někteří neuvědomovali, že stroj nemají na závody v rychlosti, ale do lesa. Následně pak byla trať upravena tak, aby k takovým situacím nemohlo dojít.

V současné době se Vehicle Cup jede na trati, která nemá delší rovinky, o to víc se musí závodník snažit, aby zvládnul náročný terén se spoustou zatáček a převýšení. Je paradoxem, že na závod se sjíždějí (kromě pár rudických) hlavně „přespolní“ závodníci. To dokazuje, že „VEHIKL“ má už takřka republikové renomé.

Letos je to jubilejní 10. ročník, proto pořadatelé připravili i bohatější doprovodný program se spoustou ukázek a zajímavostí. Další informace získáte na stránkách závodu: www.vehiclecup.cz

Singapore – Merlionovo město

Městský stát Singapur se rozkládá na 692,7 km2 a toto
číslo se nadále zvyšuje. Je přibližně stejně velký jako je Praha, jen
s drobným rozdílem, že počet obyvatel se pohybuje okolo
4,5 milionu.


Městský stát Singapur se rozkládá na 692,7 km2 a toto číslo se nadále zvyšuje. Je přibližně stejně velký jako Praha, jen s drobným rozdílem, že počet obyvatel se pohybuje okolo 4,5 milionu.

Ostrov pro Brity objevil Sir Stamford Raffless a od roku 1819 začaly práce, které vedly k osamostatnění a upevnění pozice silné ekonomiky vně Jihovýchodní Ásie. Existují dva příběhy o vzniku Singapuru. První, malajská legenda, podle které sumaterský princ jednou v džungli na ostrově Temasek (tehdejší jméno Singapuru) uviděl lva. Princ si to vysvětlil jako dobré znamení, a proto na Temaseku založil město, jemuž dal jméno Singapura – Lví město. Lvi však na Temaseku nikdy nežili a to co viděl byli pravděpodobně tygři. Druhá legenda vypráví o Merlionovi, mořském lvu. Kdysi dávno se prý k Singapuru přihnala prudká bouře. Strhávala chýše, rozbíjela rybářské loďky a hrozila zničením celého ostrova. Když už bylo hodně zle, najednou se z moře vynořil mořský lev Merlion a spolu se svými malými pomocníky z vodní říše bouři utišil. Od té doby je Merlion symbolem Singapuru.


V současné době je Singapur ekonomicky silným lvem v Jihovýchodní Asii. Ze 4,5 miliónu obyvatel je 76,7 % Číňanů, 14 % Malajců, 7,9 % Indů a 1,4 % ostatních národností. Nezaměstnanost se pohybuje kolem 5%. Úřední jazyky po angličtině jsou čínština, malajština a tamilština. Náboženství je tu rovněž velmi barvité: buddhismus (Číňané), islám (Malajci), křesťanství, hinduismus, sikhismus, taoismus, konfuciánství. Jednotlivé kultury a národnosti jsou ve městě zastoupeny ve čtvrtích jako například čínská, arabská nebo indická. Mimo samotného centra města u zálivu je druhou velkou tepnou i Orchard street na které je mnoho významných obchodů a spoustu možností jak utratit peníze. Právě díky čínské majoritě obyvatelstva je ve městě nejvíce zajímavostí spjatých právě s čínskou kulturou, například Buddhistické a Konfuciánské chrámy, spousta krámků s tradičními čínskými nudlemi s masem, nebo různé sošky a připomínkové předměty, které mají turistovi Singapur připomenout doma, vycházejí z čínských předloh.


Jedna z nejzajímavějších a zároveň nejnavštěvova­nějších míst v Singapuru je čínská čtvrť. Na ulici „South Birdge Road“ jsou vedle sebe hned dvě zajímavosti. První, hinduistický klášter jménem Sri Mariammana a druhý buddhistický Buddha Toothrelic temple. Bohužel jestliže tam opravdu má být zub Buddhy, žádný jsem neviděl. Do obou se dá bez problémů vstoupit, jen u hindusitického je nutné dodržovat striktní nařízení o vzdálenosti odkud smíte fotit, nebo zouvání se i z ponožek při vstupu. Dalším zajímavou budovou je Thian Hock Keng Temple na Telok Ayer street který je fascinující mírou výzdoby prakticky v každé části domu. Stejně jako u konfuciánských chrámů, i zde je spousta draků na každém volném místě střechy. Tyto stavbařské skvosty se dnes krčí ve stínu výškových budov, které se díky počtu obyvatel na tak malou plochu musí stavět do závratné výšky. Na pěší okruh centrem města stačí člověku den. Klasický výlet je z Orchard Road k Marina promenade, podívat se na lva a siluetu města zrcadlícího se v hladině moře. Poté nabrat směr Chinatown. Cestou do Chinatown je dobré se zastavit v Asian Civilisations muzeu, ve kterém jsou shromážděny zajímavé předměty z celé Jihovýchodní Asie.

Pokud si člověk dostatečně užije město jako takové a projde si jej, nebo si jen nakoupí například elektroniku, které je zde velice levná, moc dalších zajímavostí zde není. Takřka celý ostrov je zastavěný a mimo centrum se nacházejí hlavně „paneláky“ které jsou si podobné jako vejce vejci. Těch pár oáz zeleně je buď botanická nebo zoologická zahrada. Jeden menší národní park je na severu. Singapur se pyšní orchidejemi a tak právě v botanických zahradách je jim věnována velká pozornost. Zoologická zahrada, alespoň podle množství informačních letáků které si může člověk na letišti nebo v informačníh centrech vzít, je atrakcí číslo jedna. Mě osobně moc nelákala takže jsem dal raději přednost vědeckému centru, kde je zábavnou formou divákům prezentována věda. Od fyziky, biologie, genetiky, ekologie až po astronomii a třeba výpočetní techniku. Zábavných parků a mnohapatrových nákupních center zde člověk najde přehršel, takže pokud je i dost peněz a čas na tato lákadla, Singapur je na ně jak dělaný.


Co se týče peněz, je Singapur v některých věcech výhodný, v jiných už to je horší.Poměrně drahé je zde ubytování. Našim cenám zhruba odpovídá doprava metrem a taxikem. Jídlo jak v restauracích, tak i v supermarketu je skoro na stejné úrovni jako u nás. U Číňanů se dá v pohodě najíst v přepočtu za nějakých 60 – 80kč a doprava metrem vychází různě, v závislosti na vzdálenosti. Moje okružní jízda podél velké části celého ostrova vyšla na přibližně 30 kč. Ubytování už člověk musí počítat od 2000kč nahoru za základní hotel. Hostely nevím, jestli vůbec nějaké jsou. Elektronika ale i jiné spotřební zboží zde je o dost levnější než například Evropě. Já jsem to například využil na koupi bot, které vyšly na 2200kč oproti našim cenám 3000kč. Plazmové a LCD televize jsou tu minimálně o ¼ levnější. Ale ty už se nevešly do batohu a navíc nebyl sponzor i kdyby byl ten batoh větší.

Pokud máte cestu na jižní polokouli a letíte přes Singapur, určitě stojí za to navštívit toto kosmopolitní město. Vízum na tři dny se vydává hned a pokud si dáte pozor na dovoz žvýkaček (nesmí se dovážet), vyhazování odpadků na veřejných prostranstvích nebo drogy – o tom raději ani neuvažovat, je to dobrá zastávka na cestě dál. Pokud bude mít člověk štěstí, chytne i nějaký ten festival, já například zastihl „mezinárodní festival chilli kraba“ při kterém každý turista měl jednoho kraba ve vybraných restauracích zadarmo. Takže dobrou chuť a příjemný pobyt ve Lvím městě.

Dalešice nejsou jen přehrada

Nebýt zdejší přehrady a filmu Postřižiny, bylo by městečko Dalešice
neznámým zapadlým místem nedaleko Třebíče a žilo by nejspíš svým
poklidným ospalým rytmem daleko od velkých turistických cílů. Přitom je
to jedna z nejstarších obcí na našem území.


Nebýt zdejší přehrady a filmu Postřižiny, bylo by městečko Dalešice neznámým zapadlým místem nedaleko Třebíče a žilo by nejspíš svým poklidným ospalým rytmem daleko od velkých turistických cílů. Přitom je to jedna z nejstarších obcí na našem území.

{{reklama()}}

O Dalešicích se zmiňují zakládací listiny Třebíčského kláštera pocházející z roku 1101. Během dvanáctého století zde byl postaven románsko-gotický kostel a o století později klášter kajícnic sv. Máří Magdaleny. Ten byl v roce 1430 vypálen husitskými vojsky Prokopa Holého. Na čas se ho sice podařilo obnovit, ale roku 1550 zanikl a v průběhu druhé poloviny 16. století ho Kraličtí z Kralic přestavěli na barokní zámek. V roce 1708 přibyla ještě empírová kaple sv. Kříže, v jejíž blízkosti byl roku 1763 zřízen hřbitov, který nahradil hřbitov u kostela přeměněný v zámecký park. Kaple byla roku 1788 upravena do současné podoby a roku 1803 byla vysvěcena na kapli svatého Kříže. Na konci druhé světové války, kdy byl při bombardování poškozen místní kostel, sloužila kaple i k bohoslužbám. Pivovar, ve kterém v roce 1980 režisér Jiří Menzel natáčel příběh krásné paní sládkové, jejího poněkud sucharského manžela Francina a víc než hlasitého švagra Pepina, byl založen koncem 16. století. Nebýt slavných filmových Postřižin, pivovar by dnes již nejspíš nestál.

Pivovar, který se stává cílem či zastávkou zejména cyklistických výprav, byl založen nejspíš někdy na konci 15. století. První písemné záznamy o něm pocházejí z roku 1609. Ze sedmnáctého století jsou také nejstarší části současných budov. Až do konce devatenáctého století se jednalo jeden z několika malých místních pivovarů, kde se veškerá práce vykonávala ručně a prakticky veškerá produkce sloužila potřebám místního panství. V roce 1882 koupil dalešické panství podnikatel baron Anton Dreher a podobně jako později v dalších svých podnicích zde zavedl průmyslovou výrobu s množstvím technických vymožeností. Od roku 1887 postupně provozovali sládci, kteří jej měli v pronájmu, od roku 1925 fungoval jako Družstevní pivovar a sodovkárna a za socialismu byl součástí národního podniku Jihomoravské pivovary Brno. V roce 1977 byl kvůli nedostatku vody a zastaralosti provozu jako neefektivní uzavřen. Areál pak byl postupně majetkem MNV Dalešice, JZD Hrotovice a v devadesátých letech společnosti DORS s.r.o., která jej použila jako zástavu na bankovní úvěr společnosti ZMK. Ta před svou likvidací stihla v roce 1994 v areálu provést demoliční práce. Pivovar pak chátral až do roku 1999, kdy jej koupili současní majitelé.


V současné době má pivovar statut technické památky a je rekonstruován do podoby co nejbližší té, kterou znají diváci Menzelových postřižin a která odpovídá i stavu z první poloviny dvacátého století,kdy měl pivovar i vlastní sladovnu. S průvodkyní se můžete vydat do staré části pivovaru, kde je vybudováno muzeum rakousko-uherského pivovarnictví . Budova v zadní části pivovarského dvora skrývá moderní provoz minipivovaru, kde se vaří dalešické pivo, které si získává stále větší popularitu. Na rozdíl od takzvaných „europiv“ produkovaných velkými pivovary, se místní pivo vaří podle starého pivovarského zákona, který říká, že k výrobě piva smí být použito toliko vody, sladu, chmele a kvasnic a do piva by během jeho výroby nemělo být nic přidáváno ani odebíráno. Dalešické pivo je vařené výhradně ze sladu pocházejícího z Hodonic na Znojemsku a nejsou používány žádné náhražky nebo další příměsi. Na chmelení je používán žatecký chmel a nejsou přidávány žádné extrakty. Pivo je kvašeno ve sklepích v otevřených spilkách a dokvášeno v tancích po dobu až tří měsíců. K zákazníkům dalešičtí dodávají buď pivo filtrované přes křemelinu, nebo pivo kvasnicové. Neprovádějí zde pasterizaci, ani dořeďování silnějších piv. Místní produkci můžete ochutnat buď přímo v pivovarské hospodě, nebo v létě ve výčepu na dvoře pivovaru. Odebírají ho také hospody nejen v nejbližším okolí, ale i v Třebíči či Brně.

Do Dalešic se dostanete buď autobusem z Brna, Třebíče, či Moravského Krumlova, nebo autem po silnici č. 152 z Ivančic do Moravských Budějovic, ze které odbočíte u Hrotovic. Z druhé strany se sem dostanete po silnici č. 23 spojující Třebíč s nájezdem na dálnici D1 u Rosic. V Náměšti nad Oslavou odbočíte na Hrotovice. Daleko lepší je využít síť okolních cyklostezek procházejících krajinou v okolí dalešické přehrady. Pěší dostupnost je trochu horší. Dalešicemi prochází stezka regionem Hrotovicko.

Muzeum je otevřené v dubnu, květnu a září o víkendech a svátcích od 13 do 16 hodin, od června do srpna pak denně mimo pondělí od 10 do 17. Hospoda je otevřená denně od 10 do 22, v pátek a v sobotu o dvě hodiny déle.

Za krajankami do Dánska

Vždy to bolo tak, že slováci opúšťali Slovensko. Prv to bolo najčastejšie za vidinou lepšieho živobytia, neskôr za slobodou ducha a názorov. V dnešných časoch „koktail“ dôvodov na odchod do cudziny obsahuje štipku z jedného i druhého. Pridáva sa túžba po spoznaní neznámeho a možnosti štúdia v cudzine.

Vždy to bolo tak, že slováci opúšťali Slovensko. Prv to bolo najčastejšie za vidinou lepšieho živobytia, neskôr za slobodou ducha a názorov. V dnešných časoch dôvodov na odchod do cudziny obsahuje štipku z jedného i druhého. Pridáva sa túžba po spoznaní neznámeho a možnosti štúdia v cudzine. Slovákov možno nájsť vo všetkých krajinách Európy. Aj v dánsku. Ja som sa vybrala navštíviť naše študentky v Arhuse. Slovákov a Čechov možno, prirodzene, nájsť i tu na severe Európy. V druhom najväčšom meste dánska študujú naši mladí krajania v rámci európskych vzdelávacích programov najmä na arhuskej univerzite a na ekonomickej univerzite. Naše študentky získavali vedomosti a skúsenosti na dánskej škole žurnalistiky. Boli jedinými slovákmi na tejto škole, dokonca ani bratia česi doteraz neobjavili tento stánok vzdelania pre budúcich novinárov.


Škola žurnalistiky v Arhuse je v Dánsku najväčšia a najstaršia vzdelávacia inštitúcia pre novinárov. Budúcim adeptom tohto povolania poskytuje bakalársky stupeň vzdelania. Podľa tvrdenia mojich dánskych kolegýň bakalársky stupeň vzdelania sa tu považuje pre novinárov za postačujúci a väčšina dánskych novinárov má len tento stupeň vzdelania. K získaniu bakalárskej hodnosti je potrebné absolvovať šesť semestrov na škole a povinne dva semestre na partnerskej škole v zahraničí. V tejto krajine, ktorá je veľkosťou a počtom obyvateľov takmer totožná s našou, si už dávnejšie jasne uvedomujú význam získavania skúseností v zahraničí a povinne vysielajú študentov na zkušenou. Mimochodom, školu navštevuje asi tisíc študentov. Našich novopečenýchstudených liberálov by mohlo azda zaujímať, že školstvo a takmer všetky zdravotnícke výkony sú v Dánsku pre všetkých občanov bez rozdielu bezplatné! Podľa nedávnej štúdie univerzity v anglickom Leicestri vysoká úroveň zdravotníctva, fungujúci školský systém a vysoké tempo rastu sú dôvodom toho, že Dáni sa cítia v porovnaní s ostatnými obyvateľmi planéty najšťastnejší a najviac spokojní so životom.

Môj krátky pobyt v Dánsku ma neoprávňuje k potvrdeniu či vyvráteniu tohto zistenia. Môžem však potvrdiť, že Dáni na mňa pôsobili vyrovnane, pokojne ba až spokojne a vždy mi boliochotní pomôcť či hoci len poradiť.

Dánsky štát financuje i Dánsku školu žurnalistiky v Arhuse. Treba dodať, že škola získava prostriedky aj z európskych fondov. Už šestnásť rokov tu pracujú s medzinárodnými vzdelávacími programami. Skúsenosti s výučbou sú bohaté, k študentom sa pristupuje rovnako bez ohľadu na krajinu pôvodu alebo farbu pleti. Dôležitý je výkon, snaha pracovať a integrovať sa. O štúdium na Dánskej škole žurnalistiky v Arhuse je veľký záujem medzi mladými Dánmi, ako mi naznačili niekoľkí náhodne oslovení neúspešní záujemcovia.


Naše študentky si vysoko cenili najmä symbiózu novinárskej teórie a novinárskej praxe. Na škole uplatňujú heslo: Naučiť sa cez praktickú činnosť. Škola má niekoľko perfektne vybavených počítačových miestností pre študentov, moderné rozhlasové a televízne štúdiá, bezdrôtový internet je samozrejmoťou. Ťažiskom úspešnej školy sú študenti v zaujímavom priateľskom a profesionálnom vzťahu. Študenti spomínanej školy majú samostatné vysielanie v miestnom rozhlase i televízii, vydávajú vlastný dvojtýždenník. Naozaj praktická prax.

Študentky si vybrali z ponuky školy medzinárodný semestrálny program zameraný na zostavovanie a podávanie medzinárodných správ, tvorbu a podávanie správ v rizikovom prostredí a žurnalistické stereotypy. Škola ponúka ešte fotožurnalistický kurz, kurz televízneho žurnalizmu a kurz s názvom Európa vo svete. Študentky si pochvaľovali ubytovanie na internátoch, ktoré sú doslova na míle (či kilometre) vzdialené našim panelákovým internátom. Internáty v Dánsku bývajú obyčajne umiestnené v záplave zelene, často v blízkosti mora. Mimochodom, Dánsko doslova oplýva parkami. Zeleň je tu akosi prirodzene upravená, pozostáva najmä z trávnatej plochy, krovín a stromov.


O parky sa stará mesto. Neviem, kedy pracovníci príslušných služieb pracujú, ale ja som za týždeň pobytu v tejto krajine nevidela nikoho upravovať plochy parkov. V porovnaní s našimi mestami je v dánskych mestách nepomerne viac verejnej zelene. Možno aj to spôsobuje, že človek sa v dánskych mestách necíti taký obmedzený budovami a celým mestským prostredím. V tunajších parkoch môžete bez obmedzenia robiť veľa vecí, napríklad aj voľne chodiť po tráve. Mladí ľudia sa tu často slnia len v spodnej bielizni, hrajú karty či iné spoločenské hry, brnkajú na gitare a pospevujú, ale tiež pokojne popíjajú pivo, i tvrdý alkohol a nechajú za sebou odpadky na tráve alebo vo fontáne.

Náš tip: Pri ceste do zahraničia nezabúdajte na cestovní pojištění.

Vrátia sa?

Ale späť k internátom v Arhuse. Tvorí ich systém prízemných domcov so samostatnou izbou pre každého študenta. O kuchyňu, obývaciu izbu a kúpelňu sa delia viacerí. Campus je bežne vybavený zariadeniami, po ktorých priam piští mladá duša: sú tu obchody, sauna, solárium, študentský bar…

Nostalgiu po domove pomáha isto potlačiť aj medzinárodné študentské centrum ako samostatná inštitúcia, ktorú si prevádzkujú samotní študenti. V študentskom centre si všetci študenti môžu posedieť pri pive či káve alebo zapožičať (alebo hoci i kúpiť) bicykel, veľmi užitočný to dopravný prostriedok v tejto severskej krajine. Centrum i samotná škola organizujú pre študentov rôzne spoločenské udalosti.

Naše študentky boli uchvátené spôsobom vyučovania na Dánskej škole žurnalistiky, a najmä medzinárodnou dimenziou prostredia. Necítili potrebu udržiavať styk s krajanmi v mieste svojho semestrálneho pobytu.

Možno to tak bolo len tento raz. Možné je však i to, že tieto dievčatá sú vzorkou dnešných mladých ľudí, ktorí už nepociťujú silné väzby k Slovensku a túžobne čakajú na chvíľu, kedy ho opustia a začnú niekde žiť ako Európanky.

Nie je to aj dôsledok výchovy v školách a celým spoločenským prostredím, ktoré panuje u nás na Slovensku? Veď človek, ktorý v tejto krajine vyhlási, že je Slovák, dostáva akosi prirýchlo nálepku nacionalistu. Preto je azda pohodlnejšie byť nejakým bezprizorným a anonymným Európanom. Lenže, ako hovoria (dokonca aj!) Američania, človek, ktorý nepatrí nikam a je bez koreňov, je podozrivý.

Ďalšia vec je, či sa títo naši Európania ešte niekedy vrátia do rodného mesta. A tým nemám na mysli len fyzický návrat.

Soutěže, cestování a vy – rozhovor s kanoistou Vítězslavem Gebasem

Většina našich čtenářů si možná spojuje cestování
s odpočinkem, dovolenou a cestami za dobrodružstvím a poznáním. Mnoho
lidí ale cestuje z důvodů mnohem prozaičtějších. Jak vnímá
cestování reprezentant ČR kanoista Vítězslav Gebas, se
dozvíte v našem rozhovoru.

Na Vašich webových stránkách jsem našla zajímavou větu, u které jsem se zlehka pousmála. Cituji: „Trénuji od listopadu do konce září. V říjnu je čas volna“. Přitom ještě studujete na fakultě strojní ČVUT Praha. Můžete nám prozradit, jak to všechno lze vůbec stíhat? Jak se skloubí náročné tréninky se studiem a se závody?

Ano a to není veškerá činnost, kterou provozuji. Zabývám se ještě propagací, reklamou a marketingem . A času mi opravdu moc nezbývá. Každý den mám striktně naplánován hodinu po hodině a často mám pouze dvacet minut na přejezd z tréninku do školy nebo na pracovní schůzku. Každý den vstávám v šest hodin a do postele se dostávám kolem jedenácté. V zimním přípravném období mívám dva až tři tréninky každý den, kromě neděle… Tu si nechávám volnou.Recept na to, jak vše stíhat nemám.Ne vždy vše stihnu vždyť i tento rozhovor Vám posílám s malým zpožděním.Často jsou situace stresující, ale mám to raději než nic nedělání. A jak se to dá skloubit?No,nej­dříve si udělám rozvrh ve škole a pak společně s šéftrenérem reprezentace Jirkou Pulterou si sedneme a vyřešíme časy tréninků a jejich množství a v čase, který mi zbude se věnuji ostatním aktivitám.


Z čeho všeho se vlastně takový trénink skládá? Počítám, že krom ježdění na vodě taky posilujete, běháte? Zbývá Vám pak čas ještě na jiné sporty jako lyžování, běžky, cykloturistika a pod.? Máte rád ještě jiný sport nebo není čas už na žádný další?

V zimním přípravném období se trénink skládá z hodin trávených na vodě, posilovně, bazénu, běhu, v tělocvičně. Když je dostatek sněhu, každý víkend trávím na českých horách na běžkách, které kombinuji s jízdou na snowboardu. V závodním období jsem většinu času na vodě a ostatní sporty dělám jako aktivní odpočinek. Vesměs mám rád všechny sporty, některé jsou mi více některé méně sympatické. Nejvíce mě přitahují sporty, kde je určité množství rizika a nutné šikovnosti.

Vítězslav Gebas je reprezentantem ČR v kategorii do 23 let a B teamu mužů ve vodním slalomu na divoké vodě v disciplině C1 singl kanoe. Více se o něm a jeho disciplíně dozvíte na jeho stránkách www.gebas.cz

Předpokládám, že při své kariéře hodně cestujete, jezdíte i na zahraniční soustředění?

Ano, jezdím i na zahraniční soustředění, ale často je to otázka finančních prostředků. V rámci Evropy jsem navštívil většinu zemí. Cestuji automobilem a při větších vzdálenostech se dopravuji letecky. Letošní přípravu jsem absolvoval pouze v České republice a v loňském roce v řeckých Athénách a Nafpaktosu. V budoucnu bych chtěl zimní přípravu trávit měsíc až dva v Australském Penrytu nebo někde v teple , ale jak říkám je to otázka financí a partnerů, kteří mě budou chtít podpořit.

Zůstanou někdy uvnitř Vás ta místa pobytu nebo je tam takový pracovní a sportovní výkon, že ani pořádně nevnímáte, kde vlastně jste?

Určitě vnímám pokaždé, kde jsem a než do dané země odjedu, zjistím si nejvíce informací o místě pobytu a místech, které by bylo dobré navštívit. Čas trávený v zahraničí se snažím maximálně využít. Samozřejmě aby nebyla narušena kvalita tréninku a přípravy.


Máte v Česku nebo někde ve světě místo, které je Vašemu srdci nejbližší? Místo, kam se rád vracíte?

Vracím se rád tam, kde je mi dobře. Rád se vracím do jižních Čech, pod lipenskou přehradu. Je tam parádní voda i příroda okolo. A když vyjde počasí tak je to úplně bájo. V cizině se mi líbí ve Španělsku nejen proto, že se španělsky učím, ale i kvůli místu Seo de Urchel, kde jsem závodil na světovém poháru v roce 2004. Je to těsně pod Pyrenejemi a kousek od Andorry.

Takže se spíš dá říci, že Vaše sportovní aktivity jsou spojené doslova a do písmene s neustálým cestováním. Cestujete rád nebo Vás to už někdy zmáhá?

Cestuji opravdu hodně. Během týdne někdy necestuji až 1000 kilometrů po ČR , ale nevadí mi to, protože řídím rád. I když je pravda, že občas mě to unavuje.

Pokud vůbec máte ještě nějaký svůj volný čas dostanete někdy touhu vyrazit jen tak někam do přírody, na lehký trek nebo na vandr?

Na takovéto aktivity bohužel čas nemám. Ale dal jsem si předsevzetí, že bych rád vyrazil na vodu a pod stan s partou kamarádů. Alespoň na nějaké dva, tři dny. Nejpíš na Vltavu.Vypnu si mobil a budu si užívat vodácké turistiky se vším všudy.

A ještě jedna ženská otázka. Když jsem Vás byla fotit 5.5.na Českém poháru ve Špindlu, kde jste získal 4. místo obdivovala jsem (samozřejmě krom Vašich svalnatých paží) jak skvěle máte sladěný design lodi s oblečením a helmou? Máte na své image nějaké poradce nebo si tyto záležitosti ladíte sám ve vlastní režii?

Dříve mi pomáhal s designem lodi můj bratr, od kterého jsem k tomu také získal vztah a začal jsem se o to více zajímat. V současné době si tyto záležitosti navrhuji sám. Stříbrno černou kombinaci, kterou můžete vidět na fotografiích z letošní sezóny mám celkem oblíbenou. Je to má již čtvrtá loď v tomto barevném provedení.


Pro zajímavost bych z Vás ještě ráda vytáhla jak asi finančně náročné je vybavení potřebné k soutěžení? Mám tím na mysli loď, neoprenový oděv do vody a další nezbytnosti? Jaké všechny nezbytnosti to jsou a nač tak zhruba přijdou?

Záleží na tom, do jak kvalitních výrobků chcete investovat. U výběru lodi záleží jaké chcete složení materiálu, ze kterého je loď vyrobena. Protože v lodi a oblečení trávím každý den několik hodin, vybírám si věci nejlepších vlastností Cena lodi, na které závodím se pohybuje okolo 40 000 korun, neoprenový oblek okolo 5 000 korun, pádlo také tak. Vestu, helmu a neopren kraťasy a botičky – každou z těchto položek pořídíte do 2000 kč. Celkem se vybavení pohybuje kolem 70 000 kč.

Jste mladý ambiciózní člověk, ale student bez příjmů. Na webu jsem viděla seznam Vašich sponzorů. Je dostačující nebo hledáte ještě další?

Partnery hledám celoročně v rámci mých aktivit v reklamě a propagaci. Protože smlouvy většinou uzavírám na dobu jednoho roku. Pokud jde o seriózní nabídku není problém uzavřít delší spolupráci. Tuto činnost jsem začal především dělat pro zkvalitnění podmínek pro trénink a s tím související větší výkonnost. V současné době hledám partnera, který by mi umožnil kvalitní přípravu na olympijskou nominaci a nominaci do reprezentace ČR, která proběhne na jaře příštího roku. Pro všechny mé partnery se snažím zajistit maximální zviditelnění a medializaci.

Děkuji Vám za rozhovor a držím pěsti v další kariéře.

Dny evropského dědictví proběhnou i v Kutné Hoře

Pokud přijmete pozvánku do tohoto města plného historie, při procházce
jeho ulicemi objevíte mnoho dalších staveb, které rozhodně stojí za
spatření.


Ano, pojďte se projít Kutnou Horou a obdivovat její starobylost a bohatství, z něhož dýchá historie.

Já nevydržela a městem jsem se prošla už nyní, abych mohla zpracovat malou pozvánku sem, do klenotnice stříbra. To bývá někdy spojováno se založením cisterciáckého kláštera v Sedlci roku 1142. Možnost, že mniši znali tajemství svého okolí a využívali je, však do určité míry vyvrací skutečnost, že klášter v prvním století svého bytí zápasil o holou existenci a teprve mnoho let po objevení důlních nalezišť se jeho hospodářská situace konečně zlepšila. Tvrdí se ale, že výchozy stříbrných rudních žil byly objeveny už koncem 10. století Slavníkovci a právě ti na svém hradišti razili už v letech 985 až 995 mince – denáry.

Prvním dokladem o těžbě a zpracování stříbra je až ve 13. století archeologicky doložená bezejmenná vesnička nedaleko Malína. Brzy se rozšířila zvěst o tom, že v blízkém okolí kaňkovských vrchů existuje rychlá možnost zbohatnutí, a právě ta přivedla do zdejších míst velké množství nových usedlíků, hlavně z přilehlých německy mluvících oblastí. Ti paradoxně přinesli pokročilejší výrobní technologie a rozkvět mohl začít.

Dny evropského dědictví proběhnou v Kutné Hoře 15. a 16. září 2007. V rámci programu je po oba dny plánována Historická procházka městem s průvodcem a odborným výkladem. Sraz zájemců je u kaple Božího těla u chrámu sv. Barbory v 11 a 14 hodin, vstupné zdarma.

Ke Dnům evropského děditví se přihlásily tyto památky: Chrám sv. Barbory, Hrádek, Kamenný dům, Tylův památník, Sankturinovský dům, Kaple Božího těla, Kostel sv. Jana, Refektář Sedleckého kláštera a kostel sv. Jakuba v nedaleké obci Církvice. Doprovodné akce budou probíhat v Sankturinovském domě a Tylově památníku.

Významný ale byl pro dějiny Kutné Hory rok 1300, kdy král Václav II. (1278–1305) udělil osadám horní zákoník IUS REGALE MONTANORUM. Byl to právní dokument význačné hodnoty, který stanovil veškeré organizační a technické podmínky nutné pro pravidelný chod dolů. Právní postavení v nějž se osady začaly přetvářet, podepřela řada privilegií a výsad králů z rodu Lucemburků. Kutná Hora se tak stala druhým nejvýznamnějším městem hned po Praze. Stalo se tak po přenesení centrální mincovny českého státu právě sem. Postupně právě zprvu díky stříbru se stávala Kutná Hora po staletí městem plným památek a kulturního bohatství.

Pro mě je symbolem města Kutná Hora Chrám svaté Barbory, zasvěcený patronce horníků. Počátky chrámu se skrývají v papežských bulách, jejichž řada začíná povolením stavby v roce 1381 a končí r. 1403 uznáním jeho postavení v duchovní správě jako kostela farního. Za stavební materiál byl použit pískovec, těžený v nedalekých lomech. Na stavbě chrámu se vystřídalo několik architektů, nejdříve někdo z rodiny Parléřů, poté stavitel Prašné brány v Praze Matyáš Rejsek. Když zemřel, v jeho díle pokračoval Benedikt Rejt, proslavený stavitel pražského Hradu. Benedikt Rejt zemřel v roce 1534, ale podle jeho projektů se pokračovalo sice pomalejším tempem ale přece až do roku 1558, kdy se chudnoucí město rozhodlo stavbu, která se stále více stávala neúnosnou finanční zátěží, ukončit. Chrám pro dnešní dny zachránila restaurátorská akce, na níž se podíleli nejvýznamnější purističtí stavitelé Lábler a Mocker. Roku 1905 byl chrám znovu slavnostně vysvěcen. )Přijdete-li jako turisté, zaplatíte vstupné ve výši 40,–, respektive 20,– Kč)


Druhou stavbou, která i ve mně budí úctu je kamenná kašna. Má tak trochu pohnutou historii. Městu Kutná Hora se nikdy nedostávalo pitné vody a tak museli přivést pitný pramen do města dřevěnými trubkami. Úctu kutnohorských k vodě zpodobnila právě tato unikátní polygonální kašna postavená roku 1495, nejspíš Matyášem Rejskem. Najdete ji na malém náměstíčku uprostřed malebných měšťanských domů. Pokud přijmete pozvánku do tohoto města plného historie, při procházce jeho ulicemi objevíte mnoho dalších staveb, které rozhodně stojí za spatření. Podrobný seznam městských památek a jejich historii najdete na stránkách Kutné hory , ale oči jsou oči a atmosféru míst na webových stránkách také nenajdete!

Zapsání města do seznamu památkových rezervací umožnilo alespoň jeho elementární ochranu. Vývoj města jako památkového solitéru pak ukončil rok 1995, kdy došlo ke slavnostnímu zápisu na Seznam světového kulturního a přírodního dědictví UNESCO.

Dny evropského dědictví budou v Kutné Hoře rozhodně stát za to.

Oslavy dobrého vína

Vinařství v České republice rozhodně nemíní zůstat ve stínu
světoznámého piva. Dobrou sklizeň vinné révy je třeba oslavit, a proto
jsou podzimní slavnosti vína velkou přehlídkou kulturní a vinařské
tradice regionu.

Úspěchy českých a moravských vín na mezinárodních soutěžích svědčí o tom, že vinařství v České republice rozhodně nemíní zůstat ve stínu světoznámého piva. Dobrou sklizeň vinné révy je třeba oslavit, a proto jsou podzimní slavnosti vína velkou přehlídkou kulturní a vinařské tradice regionu.

Krajem vinohradů a vína je především jižní Morava. Právě tady se také konají největší a nejznámější vinobraní. Starobylé vinařské město Mikulov (www.mikulov.cz) zve na Pálavské vinobraní 7.– 9. 9. 2007. Centrum města a přírodní amfiteátr ožijí na tři dny hudbou, tancem, výstavami a tradičním hodokvasem. V sobotu Mikulov navštíví historický průvod v čele s králem Václavem IV., který bude pasovat své rytíře a přihlížet jejich šermířskému umění. Poté městem projde krojový průvod s vozy vinařů a pěstitelů. V zámecké zahradě bude rozloženo středověké řemeslné tržiště s vojenským ležením. Na velké scéně amfiteátru vystoupí populární skupiny a zpěváci, v neděli tu při mezinárodní přehlídce O zlatý hrozen jižní Moravy zahrají dechové hudby.

Ve Znojmě (www.znojmoci­ty.cz) se bude úspěšná sklizeň vinné révy oslavovat 14. a 15. 9. 2007. Do města zavítá král Jan Lucemburský s chotí Eliškou Přemyslovnou a večer se k nim připojí pochodňový průvod s ohňovou show. Na historickém tržišti staré umění předvedou kováři a skláři, v areálu Louckého kláštera změří své síly v turnaji rytíři. Pro žíznivé budou otevřeny krčmy a mázhausy s nabídkou vín od velkých producentů i soukromých pěstitelů. Nabitý hudební program doplní koncerty duchovní hudby, pořádané mj. ve slavnostně vyzdobeném kostele sv. Mikuláše.

Při Slováckých slavnostech vína a otevřených památek v Uherském Hradišti (www.slovacko.cz) letos proběhne také Národní zahájení Dnů evropského dědictví (www.shscms.cz). Od 8. do 9. září 2007 tu můžete navštívit největší přehlídku slováckého folkloru, vína a gastronomických specialit v České republice. Slavnosti však nejsou obyčejným folklorním festivalem, ale reprezentativní národopisnou slavností takřka padesáti měst a obcí z celého Slovácka. Kromě slavnostního průvodu a jarmarku lidových řemesel vás čekají prezentace jednotlivých měst a obcí v areálech historických objektů, přehlídka dechových hudeb, muzicírování a tančení přímo v ulicích města, projížďka muzikantskou lodí po Baťově kanále, večerní posezení u cimbálu v nejkrásnějších vinných sklepích Slovácka v Mařaticích či nedělní výstava vína. Vstup na všechny akce je zdarma.

Bzenecké krojované vinobraní (www.bzenec.cz) slibuje bezesporu zajímavou podívanou. 21.–22. 9. 2007 oči upoutají pestré slovácké kroje, uši všudypřítomná lidová muzika a chuťové buňky přehlídka místních a zahraničních vín, která návštěvníkům připomene, že zavítali do kraje s několikasetletou vinařskou tradicí.

Při Valtickém vinobraní se budou 6. 10. 2007 na valtickém náměstí (www.radnice-valtice.cz) ukazovat staré vinařské zvyky, prodávat a ochutnávat víno či burčák. Folklorní průvod a večerní taneční zábavy na několika místech města uzavřou nabitý program slavností.

Za Moravou nezůstávají pozadu ani Čechy. Přímo na nejnavštěvovanějším českém hradu Karlštejn (www.hradkarlstej­n.cz) vzdáleném pouhých 35 km od Prahy se 29. 9. a 30. 9. 2007 uskuteční oblíbené Karlštejnské vinobraní. Od kuropění do klekání bude v karlštejnském podhradí připraven skvělý program. Kromě ochutnávky karlštejnských vín, burčáku, kulinářských specialit a vepřových hodů se všichni mohou těšit na módní přehlídku z doby středověku, výuku historických tanců, vystoupení polykačů ohně, fakírů a dvorních mágů, velký královský rytířský turnaj či středověký jarmark. Vrcholem Karlštejnského vinobraní bude historický průvod vedený císařem Karlem IV.

Třídenní slavnosti vína plné hudby a zajímavých atrakcí pořádají v Mělníku ve dnech 21.–23. 9. 2007 (www.melnik.cz). Také na Mělnické vinobraní zavítá císař Karel IV. se svou družinou a na počest jeho návštěvy se nad městem rozzáří slavnostní ohňostroj. Pokud se vám veselá atmosféra vinobraní zalíbí, můžete navštívit mělnický zámek (www.lobkowicz-melnik.cz) a dopřát si degustaci vína v historických prostorách celoročně otevřených vinných sklepů ze 14. století.

Tradici vinobraní obnovilo i severočeské město Kadaň (www.mesto-kadan.cz). Na Svatováclavském vinobraní (29. 9. 2007), které se koná v areálu františkánského kláštera, můžete ochutnat letošní burčák a víno nebo se seznámit s procesem zpracování hroznů.

Vinobraní s dlouholetou folklorní tradicí pořádají ve Strážnici (www.straznice-mesto.cz) 8. 9. 2007, na víno do Litoměřic (http://info.li­tomerice.cz) se vydejte 22. 9. 2007 a na burčák do Znojma 28.–29. 9. 2007 (www.znovin.cz). Rovněž v Praze se chtějí vinaři pochlubit svými výtvory, třeba 15.–16. 9. 2007 při Trojském vinobraní v botanické zahradě (www.botanicka­.cz).

Vinařská oblast jižní Moravy nabízí také možnost poznat víno a kraj na kole. Deset velkých vinařských oblastí je spojeno sítí tzv. Moravských vinařských cyklostezek (www.vinarske­.stezky.cz, www.nadacepar­tnerstvi.cz), které znaveným cyklistům nabízejí nespočet příjemných zastavení ve vinných sklípcích. Komplexní informace o českých a moravských vínech najdete na stránkách www.wineofczechre­public.cz.

Pražské zahrady, zastavení třinácté – Vyšehrad

Už Jirásek ve svých Starých pověstech českých přisoudil Vyšehradu
výjimečné postavení. Právě odsud nechal poslat kněžnu Libuši poselstvo
za Přemyslem Oráčem, odsud skočil svůj proslulý skok bájný kůň Šemík
rovnou do Vltavy.


Už Jirásek ve svých Starých pověstech českých přisoudil Vyšehradu výjimečné postavení. Právě odsud nechal poslat kněžnu Libuši poselstvo za Přemyslem Oráčem, odsud skočil svůj proslulý skok bájný kůň Šemík rovnou do Vltavy…

Ve skutečnosti ale vznikl Vyšehrad jako opevněné Hradiště v 10. století. Archeologicky prokázané nejstarší osídlení tohoto místa je ale datováno do 4. tisíciletí př. n. l. Přesně roku 1000 n.l. byl Vyšehrad na architektonickém mocenském vrcholu a bojoval o výsadní postavení s Pražským hradem. To se mu podařilo roku 1067, kdy první český král Vratislav I. přesídlil na Vyšehrad a nechal jej přestavět na královské sídlo.Založil zde nový chrám, baziliku sv. Vavřince a samostatnou vyšehradskou kapitulu, církevní jednotku podřízenou přímo papeži. Z této doby také pochází nejstarší románská rotunda sv. Martina. Nadřazenost místa ale záhy skončila, roku 1140 byla vláda přenesena zpět na Pražský hrad. Od těch dob význam Vyšehradu upadal.

Význam Vyšehradu znovu vzrostl až za vlády Karla IV, který dal místo přestavět v kamennou pevnost, obehnat hradbami a připojit k Novému Městu Pražskému. Za Husitů se ale zdejší obyvatelé spojili se Zikmundem proti pražským husitům a když byl Zikmund poražen roku 1420 Pražané Vyšehrad svorně vyplenili a rozbořili a vyhnali jeho obyvatele. Roku 1437 se sem vrátila Kapitula a postupně se tady začali usazovat drobní řemeslníci, až roku 1476 vzniklo město hory Vyšehradu. Zajímavé je, že Vyšehrad byl po celou dobu své existence sevřen opevněním, které měnilo svou podobu až do roku 1700. Od poloviny 17 stol až do roku 1911 zde byli vojáci, pak vyšehradskou pevnost zakoupila od vojenského eráru obec a začala je postupně parkově upravovat.

O současnou tvář Vyšehradu se zasloužili zejména národně orientovaní probošti Václav Štulc a Mikuláš Karlach ve druhé polovině 19. století. Kostel sv. Petra a Pavla, od roku 1369 gotický, od 1723 barokní, byl přestavěn v novogotickém slohu podle návrhu J. Mockera a F. Mikše v letech 1885 až 1902, a respektoval dispozice gotické stavby Karla IV. V té době se zrodila myšlenka zřídit na Vyšehradě národní pohřebiště v místě farního hřbitova, tzv. Slavín. Výstavba Pantheonu trvala po mnoho let. Dnešní hřbitov vytváří osobitý výtvarný celek, který harmonicky ladí s lokalitou. Je současně jedinečnou galerií hřbitovní plastiky a odpočívá zde kolem 600 osobností našeho českého kulturního života.

V letech 1927 až 28 bylo upraveno místo po vyhořelé zbrojnici na území akropole. Architekt Arnošt Černovský zde nechal zbudovat centrální travnatý parter, kde jsou od roku 1948 umístěna sousoší podle Myslbekových modelů od bratrů Ducháčkových. Známá sousoší Lumír píseň, Záboj a Slavoj, Ctirad a Šárka zdobila až do náletu v roce 1945 pilíře Palackého mostu. Doplňuje je kopie sousoší Přemysl a Libuše, které je zde umístěno od roku 1977. Ještě jedna zajímavost, nejstarší vodovod v Čechách je zřejmě právě od 12. století na Vyšehradě. Vedl ze studánky Jezerky a zavlažoval rozsáhlé vinice. Stejně je to milé, ať kouknu do jakýchkoli historických pramenů o svazích Prahy nad Vltavou téměř všude byly zbudovány a udržovány vinice, zejména ve všech klášterních zahradách. Příroda a víno byly cesty krásy, kterými se Pražané přibližovali k Bohu.

Další autorčiny fotky si můžete prohlédnout na stránkách www.ivanafili­pova.ic.cz


Horečný rozvoj budování zahrad a zejména vinic nastal i mimo opevnění. Roku 1348 vydal Karel IV. nařízení o vzdělávání zahrad a vinic s ušlechtilou vinnou révou a roku 1358 toto nařízení ještě podpořil dvěma privilegii.Pro Prahu podstatné privilegium z února, přikázovalo vysazování vinic v okruhu 3 mil okolo města a to do 14 dnů od jeho zveřejnění. Na podporu a ochranu vinic vydal viniční práva a zavedl úřad perkmistra pražských viničních hor. Nejslibnější bonus byl ten, že po dobu 12 let byly všechny vinice osvobozeny od poplatků. Protože se rozhodnutí osvědčilo, byla od května 1358 tato ustanovení rozšířena na celou zemi. Proto nyní je řada parků z různých slohových období založena právě na místech středověkých vinic.

Od března 2006 je na Vyšehradě otevřena Nová stálá expozice, která představuje pražský Vyšehrad v jeho různých historických podobách. Známá lokalita na jižním okraji historických pražských měst si dodnes uchovala osobitý genius loci. Skála nad Vltavou s romantickou zříceninou Libušiny lázně a monumentálním dvojvěžím novogotického kostela láká k návštěvě každého z nás. Každý návštěvník má možnost dozvědět se přímo na místě více informací o proměnách této lokality, jejího určení a pochopení v čase. Za pozornost v těchto místech stojí nejen prostor knížecí a královské akropole, ale i chrám sv. Petra a Pavla, strážní vež, Libušina lázeň, rotunda sv. Martina, Leopoldova brána, cihelná brána, torzo gotické brány Špička, Táborská brána. V objektu se nalézá také Jedličkův ústav. Nejkrásnější a opět svěží a voňavé jsou ale i tady parky a zahrady. Je to park Karlachovy sady, park Štulcovy sady, tajemnem vás naplní Slavín, osloví Vás zahrada Nového děkanství a zahrada Nového proboštví i Park pod Hradbami. Ale to bude vděčné téma zase pro některý příští pátek.

Pôvabný kúsok tradičného Dánska – Skagen

Keď chceš vidieť typické Dánsko, choď do Skagenu. Takúto radu som
dostala od svojich dánskych priateľov. Rovnaké odporúčanie zaznelo aj
z úst pracovníka dánskych železníc DSB, keď som pred ním zvažovala
trasy za poznaním Dánska, tejto malej, rozlohou i počtom obyvateľov
nám podobnej krajiny.

Keď chceš vidieť typické Dánsko, choď do Skagenu. Takúto radu som dostala od svojich dánskych priateľov. Rovnaké odporúčanie zaznelo aj z úst pracovníka dánskych železníc DSB, keď som pred ním zvažovala trasy za poznaním Dánska, tejto malej, rozlohou i počtom obyvateľov nám podobnej krajiny. Apropos, cestovanie železnicou v Dánsku má svoju úroveň. Železničné stanice v Dánsku sú moderné, bezpečné a vlaky k tomu ešte i rýchle, hoci nie celkom presné. Všetko je orientované na zákazníka. Už keď sa cestujúci informuje o možnostiach cestovania, pripadá si podľa známeho baťovského: náš zákazník-náš pán. Každému zákazníkovi sa v informačnej kancelárii, ktorá je zároveň i predajným miestom, venuje jeden zamestnanec. Tento v prvom rade poradí a až potom predá cestovný lístok, pravda, ak chcete. Donekonečna bude na váš podnet trpezlivo zvažovať všetky podmienky a okolnosti vašej cesty. A tiež vašej peňaženky, ak naznačíte. Ten „môj“ rýchlo odhadol, že som cudzinka. Na tom však nie je nič mimoriadne v krajine, kde žije oficiálne 8% obyvateľstva cudzieho pôvodu. Na uliciach dánskych miest bežne stretnete predstaviteľov všetkých rás našej matky Zeme. Zo vzájomného chovania ľudí na vás dýcha maximálna miera rasovej znášanlivosti a dobrého spolužitia.

Po zistení odkiaľ som, pracovník železnice poznamenal, že dánska vláda nariadila štátnym úradníkom, aby sa chovali k cudzincom milo a prívetivo a on mi preto ponúkne výhodný lístok, s ktorým môžem počas troch dní bez obmedzenia prebrúsiť Dánsko. Tak som sa dostala do Skagenu, najsevernejšie položeného miesta-mestečka v Dánsku, bývalej rybárskej osady. Cesta vlakom do Skagenu bola tiež typicky dánska. Sprava i zľava rovinatý alebo mierne zvlnený terén, polia so zažltnutým obilím, repkou olejnou a pasienky so skupinami krovín. V ohradách sa pásli kone so žriebätami, častejšie však kravy, menej ovce. Obdobný obraz uvidíte kdekoľvek v Dánsku.

V Skagene, na malej ale modernej železničnej staničke končí železničná trať, ale vo vzduchu je už cítiť more. Tepnou tejto kedysi rybárskej osady, dnes mestečka, je moderná, trochu ospanlivá hlavná ulica lemovaná obchodmi, reštauráciami s rybími špecialitami ale aj s už klasickým rýchlym občerstvením a kaviarňami. Prostredie oživuje a zmäkčuje moderná fontána. V Dánsku je v každej mestskej časti, v každom parku a na námestiach zakomponovaná do miestneho prostredia voda. Nesmierne to poľudšťuje aj často super moderné prostredie. Kúsok od hlavnej ulice leží jediný kostol v meste- Tilsandede Kirke. Kostol je protestantský, ako väčšina kostolov v krajine. Dáni sú väčšinou evanjelického vierovyznania a to hneď od nástupu reformácie v Európe.

Skagen – raj dánskych impresionistov


V 70. rokoch 19. storočia Skagen prilákal jedinečnými prírodnými krásami do svojho náručia dánskych impresionistov. Dánski lovci svetla a bežných okamihov v živote obyčajných ľudí tu vytvorili celú umeleckú kolóniu. Sami seba nazývali naturalistami, realistickými maliarmi. S obľubou maľovali v prírode, v dunách a priamo na pobreží. Štetcom zachytávali na umeleckú večnosť najmä robotníkov mora pri práci a v bežnom živote ale i seba.

Po dánskych impresionistoch zostala v Skagene dodnes tradícia letnej školy maľovania ale najmä jedinečné múzeum. Založili ho v roku 1908. Skagenské múzeum je typická tehlovočervená budova, ktorá stojí v záhrade upravenej ako park. Turistom sa vychádza v ústrety, múzeum je otvorené v sezóne od apríla do septembra každý deň. Zbierky múzea obsahujú viac ako 1800 malieb, kresieb, grafických prác a sôch dánskych impresionistov: Anny a Michaela Ancherových, Severina Kroyera, Holgera Drachmanna, Lauritsa Tuxena a iných.

V čase mojej návštevy bolo možné v múzeu vidieť rytiny, maľby a jedinečné akvarely Andreasa Zorna, tiež na krátky čas člena skagenskej umeleckej kolónie. Zorn bol umelcom svetla. Svetlo zakomponované v jeho maľbách tak pôsobivo oživuje podobizne ľudí v najrôznejších životných okamihoch, že človek doslova čaká na okamih, kedy postavy vystúpia z obrazu a budú pokračovať v naznačenom deji. Netreba ani veľmi zdôrazňovať, že ostraha celého múzea je veľmi prísna, ale v časti Zornových akvarelov každé dva exponáty strážila azda jedna osoba.


Skvostom múzea je jedáleň hotela Brondum. Tento hotel bol od začiatku centrom spoločenského života skagenských impresionistov. Hotel stojí doteraz v tesnej blízkosti múzea. Skagenskí impresionisti obdarovávali vlastníka hotela, Degna Bronduma, obrazmi, na ktorých zachytávali podobizne svojich umeleckých súputníkov alebo chvíle zo svojho spoločenského života. Na pamiatku návštev umelcov Brondum umiestňoval obrazy pod povalu jedálne. Nemeckí vojaci si počas okupácie v časoch druhej svetovej vojny síce zriadili v jedálni hotela telocvičňu, ale Brondumove obrazy prežili ťažké časy bez porušenia v úkryte. Krátko po vojne obrazy ba i celú jedáleň premiestnili do Skagenského múzea.

Skagenské múzeum nie je len chrámom skvostov dánskeho impresionizmu. Myslí sa i na prosté ľudské potreby. Súčasťou múzea je veľké kníhkupectvo s nepreberným množstvom kníh, pohľadníc a upomienkových predmetov. Za objektom múzea je záhrada v podobe parku. Návštevník môže bez obmedzenia chodiť po tráve a obdivovať roztrúsené sochy Skagenčaniek: Anny Kroyerovej a Anny Ancherovej. V záhrade stoja aj záhradné domčeky, ktoré si kedysi prenajímali umelci a zriaďovali v nich ateliéry. V jednom z domčekov je cukráreň, kde si môžete pochutnať na dobrej káve a na koláčoch, napríklad aj na miestnej špecialite – skagenskom koláči. Recept na chutný orechový koláč mi ochotne preložila z dánštiny svetlovlasá pokladníčka múzea, Írka Anna, ktorá sa mi hneď priznala, že ona veru nepečie. Ani ja by som nepiekla, keby som mala prístup k takým chutným koláčom za takú výhodnú cenu. V priateľskom rozhovore sme popri recepte na koláč stačili rozobrať zastúpenie žien v slovenskej vláde a sociálnu situáciu v mojej vlasti. Anna popri tom stihla predávať vstupenky a monitorovať vnútro múzea na obrazovke.

Duny, majáky a Grenen

Názov mestečka Skagen je odvodený od blízkeho mysu Skaw, ktorý bol po celé stáročia postrachom pre námorníkov. Podľa oficiálnych zdrojov sa už v 16. storočí udržiaval na tunajšom pobreží na veľkej panvici oheň ako pomôcka pre orientáciu námorníkov. To bol počiatok štátom organizovanej signalizácie. V 18. storočí postavili na severnom okraji mestečka tzv. biely maják. Stojí tu doteraz, zvonka vynovený, ale už neplní svoju funkciu. Malebným chodníkom cez duny popri pobreží sa možno dostať popri bielom majáku k tzv. sivému majáku. Tento začal fungovať v roku 1858 a slúži doteraz. Mimochodom, je to druhý najvyšší maják v Dánsku. Meria 46 metrov. Postavil ho známy dánsky architekt N. S. Nebelong. Zdrojom svetla pre signalizáciu bola najskôr petrolejová lampa s piatimi knôtmi, neskôr petrolejový horák, ešte neskôr obrovská žiarivka a dnes je to 400W-sodíková lampa. Sivý maják vysiela svetelné signály každé 4 sekundy do vzdialenosti 36 km. Vysielanie signálov zabezpečuje v súčasnosti päť veľkých šošoviek s hmotnosťou dve tony a s ohniskovou vzdialenosťou takmer tri štvrte metra. Šošovky plávajú v ortuťovom kúpeli.


Sivý maják je prístupný verejnosti. Za dobrovoľné vstupné päť dánskych korún sa dostanete po 210 schodoch až pod strechu majáka. Priamo pod šošovkami sa môžete zrakom vpíjať do azúrovo-modrého mora, ktoré sa pred vami vlieva do oblohy. Sivo-zelené duny na pobreží sú porastené trsťami suchého i zeleného machu, skupinami nízkych ihličnanov a kríkmi divých ruží. Pláž striedavo lemujú úseky vyložené skalami a pieskom. Nie je nič výnimočné, ak na skalách priamo v mori nájdete sedieť skupinku Dánov, ktorí si sem vyšli zahrať karty. Kúsok ďalej v mori sa im určite chladí svetlý ležiak Tuborg.

Hlavnou atrakciou Skagenu je však Grenen. Je to najsevernejší sever Dánska, známy tým, že sa tu spája Severné more s Baltickým morom. Ako všetko krásne v živote, aj Grenen má svoje nebezpečné stránky. V mieste spájania oboch morí vznikajú nebezpečné spodné prúdy, preto sa tu neodporúča kúpať. Stojac na skale v Grenene, omočila som si opatrne len špičku nohy. Od toľkého upozorňovania človek čaká, že z mora už-už vystrčí hlavu podmorská hydra a vtiahne ho hlbín. Grenen má však nesporné čaro. Toto miesto si vybral za miesto svojho posledného odpočinku i maliar a básnik Holger Drachmann, člen skagenskej maliarskej kolónie.

Skagen so svojimi jedinečnými prírodnými krásami, žltavými vkusne upravenými domcami, explóziou svetla a slnka je skvelým prístavom pokoja a protipólom k súčasným moderným dánskym mestám. Naozaj, typické Dánsko minulých čias s náterom súčasnosti.