6.září 2009 vyráží pětice cestovatelů dvěma trabanty napříč
Afrikou. S minimálním technickým zázemím hodlají urazit přes
20 000 kilometrů od severu k jihu a vzdát tak hold českým
předválečným motonomádům.
Nepotřebujeme offroadový speciál, nemusíme mít na palubě satelitní
navigaci ani satelitní telefon. Naopak. Je možné, že nedojedeme? Ano, je.
Opravdové dobrodružství jde však najít jen tam, kde máte naději na
neúspěch. A my hodláme ukázat, že když se chce, tak to jde. (Už
podruhé.)
6.září 2009 vyráží pětice cestovatelů dvěma trabanty napříč Afrikou. S minimálním technickým zázemím hodlají urazit přes 20 000 kilometrů od severu k jihu a vzdát tak hold českým předválečným motonomádům. V první řadě Františku Vladimíru Foitovi a Jiřímu Baumovi, prvním Čechům, kteří automobilem projeli černý kontinent odshora dolů. Automobilem poháněným pouhými čtrnácti koňskými silami, automobilem bez jakékoli terénní úpravy, automobilem, kterému se mohlo o náhonu na všechna kola jen zdát a který byl rád, že měl na všech kolech brzdy.
Právě proto Trabant. Jediné auto, které se v běžném provozu dochovalo do dnešních dní a primitivností své konstrukce se podobá vozům prvních českých dobrodruhů na čtyřech kolech. {{reklama()}} Putování z Prahy do Kapského města bude trvat dva měsíce a povede jedenácti africkými zeměmi. Dan Přibáň, Jan Martin Kozel, Aleš Jungbauer, Pavel Šimek a Klára Handrejchová projedou za pomoci dvakrát šestadvaceti koňských sil a s minimální podporou současné techniky Tunis, Libyi, Egypt, Súdán, Etiopii, Keňu, Tanzanii, Zambii, Botswanu, Namibii a Jihoafrickou republiku. Podniknou velkou cestu malými auty.
Cílem v pořadí již druhé výpravy v tomto duchu je potvrdit, že i na začátku jednadvacátého století je možné cestovat s malým autem, jež se technickým vybavením blíží předválečným vozům. První expedice Trans National Trabant 2007, neboli Trabantem Hedvábnou stezkou, dlouhá 15 422 km, vedoucí do zapomenutých končin střední Asie, ukázala, že to možné je. Afrika je však skutečnou výzvou.
Výpravu Trans National Trabant 2009, tedy Trabantem napříč Afrikou, připravuje stejný tým v čele s Danem Přibáňem, vozy Trabant 601 kombi z roku 1986 však tentokrát pojedou dva. Asijskou pouští zběhlý veterán Egu a nováček Babu, který nejprve poslouží dětem z afrických škol a chráněných dílen jako malířské plátno a po návratu se stane předmětem charitativní aukce pořádané ve spolupráci s Člověkem v tísni. Výtěžek aukce bude věnován na podporu jejich afrických projektů.
Nepotřebujeme offroadový speciál, nemusíme mít na palubě satelitní navigaci ani satelitní telefon. Naopak.
Je možné, že nedojedeme? Ano, je. Opravdové dobrodružství jde však najít jen tam, kde máte naději na neúspěch. A my hodláme ukázat, že když se chce, tak to jde.
Dan Přibáň
6.září 2009 vyráží pětice cestovatelů dvěma trabanty napříč Afrikou. S minimálním technickým zázemím hodlají urazit přes 20 000 kilometrů od severu k jihu a vzdát tak hold českým předválečným motonomádům. V první řadě Františku Vladimíru Foitovi a Jiřímu Baumovi, prvním Čechům, kteří automobilem projeli černý kontinent odshora dolů. Automobilem poháněným pouhými čtrnácti koňskými silami, automobilem bez jakékoli terénní úpravy, automobilem, kterému se mohlo o náhonu na všechna kola jen zdát a který byl rád, že měl na všech kolech brzdy.
Právě proto Trabant. Jediné auto, které se v běžném provozu dochovalo do dnešních dní a primitivností své konstrukce se podobá vozům prvních českých dobrodruhů na čtyřech kolech. {{reklama()}} Putování z Prahy do Kapského města bude trvat dva měsíce a povede jedenácti africkými zeměmi. Dan Přibáň, Jan Martin Kozel, Aleš Jungbauer, Pavel Šimek a Klára Handrejchová projedou za pomoci dvakrát šestadvaceti koňských sil a s minimální podporou současné techniky Tunis, Libyi, Egypt, Súdán, Etiopii, Keňu, Tanzanii, Zambii, Botswanu, Namibii a Jihoafrickou republiku. Podniknou velkou cestu malými auty.
Cílem v pořadí již druhé výpravy v tomto duchu je potvrdit, že i na začátku jednadvacátého století je možné cestovat s malým autem, jež se technickým vybavením blíží předválečným vozům. První expedice Trans National Trabant 2007, neboli Trabantem Hedvábnou stezkou, dlouhá 15 422 km, vedoucí do zapomenutých končin střední Asie, ukázala, že to možné je. Afrika je však skutečnou výzvou.
Výpravu Trans National Trabant 2009, tedy Trabantem napříč Afrikou, připravuje stejný tým v čele s Danem Přibáňem, vozy Trabant 601 kombi z roku 1986 však tentokrát pojedou dva. Asijskou pouští zběhlý veterán Egu a nováček Babu, který nejprve poslouží dětem z afrických škol a chráněných dílen jako malířské plátno a po návratu se stane předmětem charitativní aukce pořádané ve spolupráci s Člověkem v tísni. Výtěžek aukce bude věnován na podporu jejich afrických projektů.
Nepotřebujeme offroadový speciál, nemusíme mít na palubě satelitní navigaci ani satelitní telefon. Naopak.
Je možné, že nedojedeme? Ano, je. Opravdové dobrodružství jde však najít jen tam, kde máte naději na neúspěch. A my hodláme ukázat, že když se chce, tak to jde.
Již několikrát jsem četl o lidech, kteří tady, před desítkami
let, za každého počasí přecházeli státní hranici. Snad každý
z nich měl svou převaděčskou trasu, svůj kanál, z nichž
většina měla své vlastní číslo v evidenci Státní bezpečnosti.
Byla to celá řada mužů, kteří povětšinou pocházeli z oblasti
Šumavy a již v předválečném období si přivydělávali nějaký ten
peníz pašováním povětšinou sacharinu přes „zelenou“ hranici.
Je pošmourné ráno, mraky se válejí po vrcholcích šumavských kopců a hrozí, že se z nich každou chvílí vysype řádný příděl dešťových kapek. Člověku se vůbec nechce ven, do té sloty. Přesto si ale říkám, že bych přeci jen měl vyrazit. Teple se obléci, nahoru přihodit nepromokavou bundu, na nohy nazout stejně nepromokavé boty a hlavně si připomenout, že za mnohdy ještě horšího počasí, ztraceni v nočních temnotách, odkázáni na orientační smysl, znalosti a poctivost převaděče tudy prchali lidé před komunistickou zvůlí. A teď tudy kráčím já, obklopen šumavským deštěm, s možností kdykoli odbočit z trasy a zamířit do některého z vytopených a suchých šumavských pensionů.
Již několikrát jsem četl o lidech, kteří tady, před desítkami let, za každého počasí přecházeli státní hranici. Snad každý z nich měl svou převaděčskou trasu, svůj kanál, z nichž většina měla své vlastní číslo v evidenci Státní bezpečnosti.
{{reklama()}}
Byla to celá řada mužů, kteří povětšinou pocházeli z oblasti Šumavy a již v předválečném období si přivydělávali nějaký ten peníz pašováním povětšinou sacharinu přes „zelenou“ hranici. Protože byli vesměs německé národnosti, nevyhnuli se v hektických poválečných letech odsunu do Německa. Tady je nelehká poválečná situace přiměla k oprášení starého „řemesla“. A tak brzy za temných nocí začali ožívat šumavské lesy temnými siluetami mužů, které většinou doprovázely skupinky převáděných osob.
Snad nejznámějším převaděčem poválečných let na Šumavě se stal Franz Nowotny, později přezdívaný „Kilián“, jenž měl to štěstí, že při žádném z přechodu hranic nepadl do rukou pohraničníků nebo příslušníků Státní bezpečnosti, kteří se často zátahů na převaděče zúčastňovali. Kráčím teď v „Kiliánových“ stopách. Jeho převaděčský kanál začínal v lesích nad Vimperkem, poblíž křižovatky „U Sloupu“, kde odbočuje silnice na Nové Hutě. Tady převáděné osoby čekaly na svou chvíli, na svou cestu za novou nadějí… Skrýš jim nejčastěji poskytoval místní hostinec, který vlastnili manželé Soukupovi, nebo nedaleké obydlí Josefa Peka. Většinou u něho si „Král Šumavy“ přebíral skupinky lidí, pro něž byl odchod za hranice jedinou možností a pro které byl převaděč osobou, do jejíchž rukou svěřovali osud svůj a leckdy i svých rodin…
Cesta za svobodou vedla pochopitelně lesnatým terénem, který minimalizoval možnost setkání s pohraniční hlídkou. Za tmavých nocí a plískanic vedl zkušený převaděč svou skupinu po úbočí kopce Vilmová směrem na Medvědí potok. Na vrcholu Kamenného skupina poprvé překonala nadmořskou výšku 1100 m n. m. a zamířila k Novému Světu. Prostor u zmiňované osady, kde trasa přetínala silnici spojující Nové Hutě a Borová Lada, byl prvním krizovým místem celé cesty. Zde se sice na krátkou chvíli, ale přesto, musela skupina vynořit z lesa a překonat několik desítek metrů volného prostoru. Když jim přálo štěstí, všichni vzápětí zmizeli v porostu Chalupské slatě. Jedno nebezpečí měla skupina za sebou, další na ni čekalo. Měkký, zrádný terén pod nohama, nebyl sice tak hrozivý, jak ho zpodobnil své době poplatný, ale přesto působivý film Král Šumavy, ale přesto bylo třeba se mít na pozoru.. Franz Nowotny tato místa znal dokonale. Narodil se a dlouhá léta žil na nedalekých Nových Hutích. Když bylo pásmo bažin zdárně překonáno, začala cesta stoupat do kopců, směrem ke Františkovu. Cesta znovu vedla hlubokým lesem, který je v tuto chvíli ochráncem bědných. Ti ani neví, že míjí Janovu Horu a blíží se k nejnebezpečnějšímu místu na cestě za svobodou. Bylo třeba překonat tok Teplé Vltavy a jediným místem, kde to bylo možné, byl právě Františkov. Tady byl zbudován můstek, po kterém se dala řeka překročit. Pak už zbývalo překonat přískoky několik desítek metrů nechráněného volného prostoru, a znovu se svěřit pod ochranu lesa. A právě tady, v roce 1950, Kiliánova převaděčská živnost skončila.
O jednom z chystaných přechodů se dozvěděla Státní bezpečnost a její příslušníci se spolu s pohraničníky chystali celou skupinu zastavit právě u Františkova. V okamžiku, kdy muži přebíhali louku u lesa, zahájili pohraničníci palbu z vrcholu skaliska zvaného Pivní Hrnec. Mezi těmi, kteří byli kulkami zasaženi, byl i samotný „Kilián“ ale zatímco ostatní byli buď zatčeni, nebo se rozprchli do okolních lesů, zkušený převaděč i přes své zranění pokračoval ke stále ještě dosti vzdálené bavorské hranici. Táhlým a prudkým stoupáním vystoupal vysoko nad údolí Vltavy, aby kolem Stolové hory a Stolového hřbetu zamířil ke hranici. K té se přiblížil v prostoru bývalé osady Bučina, a tady se naposledy pokusil zmást pronásledovatele. Nechtěl riskovat vstup do otevřeného prostoru, který by skýtal jeho pronásledovatelům znatelnou výhodu a raději se pustil po okraji lesa přímo na západ. Hranice už nebyla daleko, ale zamířit k ní v tuto chvíli, by znamenalo příliš riskovat. Bohaté zkušenosti mu radily, zvolit raději delší trasu a hranici přejít teprve v blízkosti pramene Vltavy, což se mu nakonec podařilo.
To co se zdařilo převaděči, se však nepoštěstilo zbývajícím členům skupiny. Postupně byli pozatýkáni, a s nimi i jejich pomocníci. V rukou bezpečnosti skončili nejen přímí organizátoři, ale bohužel i lidé, kteří se ničím neprovinili. Příkladem je nešťastný osud rodiny lesního dělníka Possla ze samoty u Zlaté Studny nedaleko Horské Kvildy. Stačilo jen, že poskytli prchajícím mužům jídlo a to tehdejšímu režimu stačilo. Zmiňovaný Possl byl nakonec odsouzen k deseti letům žaláře, zatímco osud jeho rodiny se vypátrat nepodařilo. Dramatické okamžiky na šumavské hranici se tedy nedotýkaly jen jednotlivců, ale svou nelítostnou rukou zasáhly do životů řady zdejších obyvatel.
Franz Nowotny – alias „Kilián“ se už po této zkušenosti nikdy do Čech nevrátil a spokojeného důchodu se dožil v Rohrnbachu na bavorské straně hranice. Hranici už mezitím neprodyšně uzavřelo hraniční pásmo a drátěné zátarasy, což znamenalo konec převaděčského řemesla na Šumavě. A tak jen bajky o podzemních chodbách spojujících obě strany hranice a zkazky o „Králi Šumavy „ ožívaly jen ve fantazii zdejších obyvatel.
Kráčím teď opuštěnými loukami u Bučiny a jen mimoděk pohlédnu k okraji lesa. Jako bych doufal, že tam zahlédnu siluetu muže, který stovkám lidí přinesl novou naději. Ne! Samozřejmě tam nemohl být. Přesto však jako by mě ovanul závan staré Šumavy. Otočím se, a odcházím do mlhy a deště, ve které jakoby znovu ožíval svět pašeráckých stezek i staré dobré Šumavy.
Je pošmourné ráno, mraky se válejí po vrcholcích šumavských kopců a hrozí, že se z nich každou chvílí vysype řádný příděl dešťových kapek. Člověku se vůbec nechce ven, do té sloty. Přesto si ale říkám, že bych přeci jen měl vyrazit. Teple se obléci, nahoru přihodit nepromokavou bundu, na nohy nazout stejně nepromokavé boty a hlavně si připomenout, že za mnohdy ještě horšího počasí, ztraceni v nočních temnotách, odkázáni na orientační smysl, znalosti a poctivost převaděče tudy prchali lidé před komunistickou zvůlí. A teď tudy kráčím já, obklopen šumavským deštěm, s možností kdykoli odbočit z trasy a zamířit do některého z vytopených a suchých šumavských pensionů.
Již několikrát jsem četl o lidech, kteří tady, před desítkami let, za každého počasí přecházeli státní hranici. Snad každý z nich měl svou převaděčskou trasu, svůj kanál, z nichž většina měla své vlastní číslo v evidenci Státní bezpečnosti.
{{reklama()}}
Byla to celá řada mužů, kteří povětšinou pocházeli z oblasti Šumavy a již v předválečném období si přivydělávali nějaký ten peníz pašováním povětšinou sacharinu přes „zelenou“ hranici. Protože byli vesměs německé národnosti, nevyhnuli se v hektických poválečných letech odsunu do Německa. Tady je nelehká poválečná situace přiměla k oprášení starého „řemesla“. A tak brzy za temných nocí začali ožívat šumavské lesy temnými siluetami mužů, které většinou doprovázely skupinky převáděných osob.
Snad nejznámějším převaděčem poválečných let na Šumavě se stal Franz Nowotny, později přezdívaný „Kilián“, jenž měl to štěstí, že při žádném z přechodu hranic nepadl do rukou pohraničníků nebo příslušníků Státní bezpečnosti, kteří se často zátahů na převaděče zúčastňovali. Kráčím teď v „Kiliánových“ stopách. Jeho převaděčský kanál začínal v lesích nad Vimperkem, poblíž křižovatky „U Sloupu“, kde odbočuje silnice na Nové Hutě. Tady převáděné osoby čekaly na svou chvíli, na svou cestu za novou nadějí… Skrýš jim nejčastěji poskytoval místní hostinec, který vlastnili manželé Soukupovi, nebo nedaleké obydlí Josefa Peka. Většinou u něho si „Král Šumavy“ přebíral skupinky lidí, pro něž byl odchod za hranice jedinou možností a pro které byl převaděč osobou, do jejíchž rukou svěřovali osud svůj a leckdy i svých rodin…
Cesta za svobodou vedla pochopitelně lesnatým terénem, který minimalizoval možnost setkání s pohraniční hlídkou. Za tmavých nocí a plískanic vedl zkušený převaděč svou skupinu po úbočí kopce Vilmová směrem na Medvědí potok. Na vrcholu Kamenného skupina poprvé překonala nadmořskou výšku 1100 m n. m. a zamířila k Novému Světu. Prostor u zmiňované osady, kde trasa přetínala silnici spojující Nové Hutě a Borová Lada, byl prvním krizovým místem celé cesty. Zde se sice na krátkou chvíli, ale přesto, musela skupina vynořit z lesa a překonat několik desítek metrů volného prostoru. Když jim přálo štěstí, všichni vzápětí zmizeli v porostu Chalupské slatě. Jedno nebezpečí měla skupina za sebou, další na ni čekalo. Měkký, zrádný terén pod nohama, nebyl sice tak hrozivý, jak ho zpodobnil své době poplatný, ale přesto působivý film Král Šumavy, ale přesto bylo třeba se mít na pozoru.. Franz Nowotny tato místa znal dokonale. Narodil se a dlouhá léta žil na nedalekých Nových Hutích. Když bylo pásmo bažin zdárně překonáno, začala cesta stoupat do kopců, směrem ke Františkovu. Cesta znovu vedla hlubokým lesem, který je v tuto chvíli ochráncem bědných. Ti ani neví, že míjí Janovu Horu a blíží se k nejnebezpečnějšímu místu na cestě za svobodou. Bylo třeba překonat tok Teplé Vltavy a jediným místem, kde to bylo možné, byl právě Františkov. Tady byl zbudován můstek, po kterém se dala řeka překročit. Pak už zbývalo překonat přískoky několik desítek metrů nechráněného volného prostoru, a znovu se svěřit pod ochranu lesa. A právě tady, v roce 1950, Kiliánova převaděčská živnost skončila.
O jednom z chystaných přechodů se dozvěděla Státní bezpečnost a její příslušníci se spolu s pohraničníky chystali celou skupinu zastavit právě u Františkova. V okamžiku, kdy muži přebíhali louku u lesa, zahájili pohraničníci palbu z vrcholu skaliska zvaného Pivní Hrnec. Mezi těmi, kteří byli kulkami zasaženi, byl i samotný „Kilián“ ale zatímco ostatní byli buď zatčeni, nebo se rozprchli do okolních lesů, zkušený převaděč i přes své zranění pokračoval ke stále ještě dosti vzdálené bavorské hranici. Táhlým a prudkým stoupáním vystoupal vysoko nad údolí Vltavy, aby kolem Stolové hory a Stolového hřbetu zamířil ke hranici. K té se přiblížil v prostoru bývalé osady Bučina, a tady se naposledy pokusil zmást pronásledovatele. Nechtěl riskovat vstup do otevřeného prostoru, který by skýtal jeho pronásledovatelům znatelnou výhodu a raději se pustil po okraji lesa přímo na západ. Hranice už nebyla daleko, ale zamířit k ní v tuto chvíli, by znamenalo příliš riskovat. Bohaté zkušenosti mu radily, zvolit raději delší trasu a hranici přejít teprve v blízkosti pramene Vltavy, což se mu nakonec podařilo.
To co se zdařilo převaděči, se však nepoštěstilo zbývajícím členům skupiny. Postupně byli pozatýkáni, a s nimi i jejich pomocníci. V rukou bezpečnosti skončili nejen přímí organizátoři, ale bohužel i lidé, kteří se ničím neprovinili. Příkladem je nešťastný osud rodiny lesního dělníka Possla ze samoty u Zlaté Studny nedaleko Horské Kvildy. Stačilo jen, že poskytli prchajícím mužům jídlo a to tehdejšímu režimu stačilo. Zmiňovaný Possl byl nakonec odsouzen k deseti letům žaláře, zatímco osud jeho rodiny se vypátrat nepodařilo. Dramatické okamžiky na šumavské hranici se tedy nedotýkaly jen jednotlivců, ale svou nelítostnou rukou zasáhly do životů řady zdejších obyvatel.
Franz Nowotny – alias „Kilián“ se už po této zkušenosti nikdy do Čech nevrátil a spokojeného důchodu se dožil v Rohrnbachu na bavorské straně hranice. Hranici už mezitím neprodyšně uzavřelo hraniční pásmo a drátěné zátarasy, což znamenalo konec převaděčského řemesla na Šumavě. A tak jen bajky o podzemních chodbách spojujících obě strany hranice a zkazky o „Králi Šumavy „ ožívaly jen ve fantazii zdejších obyvatel.
Kráčím teď opuštěnými loukami u Bučiny a jen mimoděk pohlédnu k okraji lesa. Jako bych doufal, že tam zahlédnu siluetu muže, který stovkám lidí přinesl novou naději. Ne! Samozřejmě tam nemohl být. Přesto však jako by mě ovanul závan staré Šumavy. Otočím se, a odcházím do mlhy a deště, ve které jakoby znovu ožíval svět pašeráckých stezek i staré dobré Šumavy.
Jako smutné memento těžkých časů na šumavské hranici, zůstává připomínka bývalého hraničního průseku pod Holubí Skálou.
Jako smutné memento těžkých časů na šumavské hranici, zůstává připomínka bývalého hraničního průseku pod Holubí Skálou.
Na hřbitůvku za kostelíkem na Kvildě, by se našlo určitě pár hrobů, kde leží pamětníci těžkých časů, kdy odchod za hranice byl nebezpečným, ale leckdy jediným možným pokusem o nový život.
Kousek odtud, od bývalé samoty Zlatá Studna, žila svůj spokojený život rodina lesního dělníka Pössla, než do něho vstoupila Státní bezpečnost.
Krajina u Nových Hutí dobře znal Franz Nowotny. Právě proto tudy vedl svůj převaděčský kanál.
Jen pár set metrů odtud, od pramene nejslavnější české řeky, přecházel slavný pašerák přes bavorskou hranici.
Právě takovéto otevřené prostory neměli pašeráci rádi. Raději dávali přednost hustým lesům, které je chránily.
Je pochopitelné, že turistický boom zažívá celá oblast především
v zimě, kdy se sem hrnou turisté po desetisících. Chybu ale neuděláme
ani v případě, že se sem vypravíme uprostřed léta. Sníh sice
uvidíme jen na špičkách těch nejvyšších hor a za lyžováním se budeme
muset vypravit na ledovec, ale i letní Tyrolsko toho může nabídnout
víc než dost.
Město Innsbruck, založené na soutoku řek Sill a Inn, bylo důležitým centrem obchodu již za středověku, a pokud chceme hrábnout do historie skutečně hluboko, tak zde tábořili již staří Římané.
Pravého rozkvětu se ale město dočkalo až v době, kdy zbohatlo z místních dolů na stříbro. Dnes je Innsbruck poklidným sídelním městem tyrolské provincie, a přítomnost alpských velikánů, na jejichž 2 500 vysoké vrcholky se můžeme dívat téměř z každého okna, umožnila spolu s dokonalou infrastrukturou zimního střediska městu pořádat hned dvoje olympijské hry. Je pochopitelné, že turistický boom zažívá celá oblast především v zimě, kdy se sem hrnou turisté po desetisících. Chybu ale neuděláme ani v případě, že se sem vypravíme uprostřed léta. Sníh sice uvidíme jen na špičkách těch nejvyšších hor a za lyžováním se budeme muset vypravit na ledovec, ale i letní Tyrolsko toho může nabídnout víc než dost.
Nejdříve samozřejmě na náměstí
Největším turistickým lákadlem je samozřejmě symbol Innsbrucku Goldenes Dachl, což je něco mezi arkýřem a balonem, lesknoucí se 2 657 pozlacenými taškami, což nechal v roce 1500 postavit Maximilian I. Celé náměstí plné pohostinných zákoutí a terásek je opravdu nádherné, jednotlivé domy se předhánějí ve výzdobě a v létě nenajdeme okno, které by nebylo vyzdobené truhlíkem s muškáty.
Sportovně zdatnější se vyšplhají na městskou věž ze 14. století, dnešní renesanční vzhled samozřejmě nemá s původní gotikou nic společného, pohled z 56 metrové výšky na město i okolní Alpy rozhodně za trochu námahy stojí.
O kus dál
Barokní katedrála Dom St. Jakob se pyšní obrazem Madony s dítětem od Lukáše Cranacha staršího, snad právě proto je jedním z mála kostelů v Tyrolsku, který vybírá vstupné. Ujít si nemůžeme nechat ani prohlídku rokokového Hofburgu, což je pompézní rezidence, kterou si v polovině 15. století nechal postavit arcivévoda Sigismund. Za vlády Marie Teresie se původně gotický hrad dočkal barokní přestavby a zachovaný rokokový interiér okouzlí každého návštěvníka. Pokud budeme mít štěstí, můžeme snad v nejkrásnějším Sále obrů vyslechnout nějaký z mnoha místních koncertů.
Milovníci hradů a zámků si určitě vychutnají návštěvu blízkého zámku Ambras na kraji města, kam nás pohodlně doveze místní veřejná doprava nebo ještě pohodlněji turistický autobus, pravidelně pendlující mezi těmi nejdůležitějšími atrakcemi města. Ambras býval symbolem tyrolské moci a slávy a jako hrad sloužil již od 12. století, dnešní podoba dvojhradu pochází ze 16. století. Obě poloviny hradu spojuje renesanční Španělský sál. Z původního muzea, které založil arcivévoda Ferdinand, se sice příliš nezachovalo a sbírky jsou roztroušeny po vídeňských muzeích, ale i tak jsou místní sbírky zajímavé.
Turistický ráj
Innsbruck si naši letní návštěvu rozhodně zaslouží. Díky relativně kapesním rozměrům máme pocit maloměsta a většinu památek zvládneme pohodlně pěšky. Pokud toužíme po nějakém sportovnějším vyžití, stovky kilometrů dokonale značených stezek pro turisty nebo cyklisty nám nabídnou víc, než dokážeme zvládnout. Potom nám ale týden stačit nemusí, protože k dispozici jsou doslova tisíce kilometrů stezek. Sportovně zdatní si je mohou vychutnat všechny. Ale ostatní se bát nemusí, aby ta námaha byla o něco příjemnější, podnikaví obchodníci mají po trase pohostinné podniky, kde si u skleničky veltlínského můžeme příjemně odpočinout.
Směr Salzburg
Také krajina mezi městy Salzburg a Innsbruck je známá spíše milovníkům zimní dovolené, ti jí ale většinou profičí v autě či autobusu a nemohou se dočkat, kdy konečně zaparkují v některém zimním středisku. Pořádně si ji vychutnáme spíše v létě. Vedle divukrásných pohledů na Alpy si můžeme prohlížet jednotlivé horské vesničky, ve kterých se jednotlivé domy předhánějí v tom, kdo bude mít více muškátů v oknech.
Pokud budeme mít zájem o architektonické památky, potom bude naše cesta prakticky nekonečná, neboť v každé vesnici je kostel nejméně ze 16. století, takže budeme neustále zastavovat a daleko nedojedeme, proto se zmíním jen o několika zajímavostech.
Za zastavení stojí městečko Wattens, kde je továrna známé sklářské velmoci Swarovski i s muzeem, do kterého lákají všechny turistické prospekty. Ale zpátky k architektuře. Pozoruhodné je město Hall in Tirol, kde zůstala většina památek zachována. Symbolem města je dvanáctistranná věž hradu Hasegg, původního sídla tyrolských vládců. Ujít si nesmíme ani gotickou radnici z roku 1406 a kostel Nikolauskirche ze 14. století.
Havlíčku Havle
Cestou z Innsbrucku do Salzburgu se můžeme zastavit i v městečku Brixen, ze kterého jsou dnes slavné lázně. Slunce pálilo, okolní kopce připomínaly reklamní pohlednice a jen těžko bylo ubránit se pochybám o tom, jestli ten Havlíček Borovský skutečně trpěl nebo jestli nebyl spíš kverulantem. Město se dnes chlubí středověkým jádrem, které doplňují malebné vilky na kopcích. Navštívit můžeme i luxusní hotel Elefant, ve kterém byl Havlíček původně ubytován. Zachoval se i domek s rozlehlou zahradou, ve kterém Havlíček několik let bydlel i se svojí rodinou. Těžko říci, jak to tehdy bylo.
Město Schwaz bývalo v 16. století druhým největším městem celých Tyrol, bitva v roce 1808 však město pobořila a se slávou centra obchodu byl konec. I tak zde je ale dost zajímavých památek, od kostela z 15. století Pfarrkirche až po dvojitou kostelní kapli s dřevěným oltářem v prvním patře. Na minulost těžby stříbra vzpomíná jeden z místních dolů Silverbergwerg, který si můžeme prohlédnout.
Hrad jak z pohádky
Nejvíce na mne ale zapůsobila návštěva hradu Tratzberg strážícího údolí řeky Inn. Na hradě dodnes bydlí rodina původních majitelů, takže hrabě Ulrich Goess-Enyenberg uvolnil návštěvníkům k dispozici pouhou polovinu hradu, ale i ta stojí rozhodně za to. Původně gotický hrad byl později přestavěn v renesančním stylu a dodnes je patrné, jak byl hrad stavěn ve dvou fázích. Velice zajímavě a nápaditě provedený komentář, ve kterém nás jednotlivými místnostmi provádějí hlasy „původních“ obyvatel, přispívají k příjemnému dojmu, a místnosti jsou vybaveny nejen původním gotickým nábytkem, ale také detaily jako jsou umyvadla nebo zbytky ručníků, s čímž se při běžné prohlídce ostatních hradů rozhodně nesetkáme. O historické přesnosti některých informacích jsem si sice nebyl tak dokonale jistý, ale třeba měli pravdu. Pokoje mají zachovanou původní výzdobu včetně obrazů, které se na stejných místech zachovaly před 400 let. A to nemluvím o vyhlídce z oken, při které si můžeme prohlédnout překrásné údolí mezi Innsbruckem a Kufsteinem.
Perla jménem Solnohrad
Za návštěvu samozřejmě stojí i Salzburg. Podle legendy byl společně založen biskupem Rupertem a irským biskupem Virgilem, ale současná sláva i krása může děkovat spíše pozdějším biskupům ze 16. století. Zapomenout nemůžeme ani na otce rakouského baroka Johanna Bernharda Fischera, který svoji kariéru zahájil právě tady, a samozřejmě ani na Wolfganga Amadea Mozarta, se kterým se budeme setkávat na každém kroku, od pomníků až sladké delikatesy. Zapomenout nesmíme ani na Mozarteum, což je monument, který svému rodákovi postavilo vděčné město. Vedle nejrůznějších památek na dobu, kdy Mozart v městě žil, je zde i dřevěný domek, ve kterém skladatel složil Magickou flétnu. Domek byl ale převezen z Vídně. V ulici Getreidegasse si zase můžeme prohlédnout dům Hagenauerhaus, ve kterém se Mozart narodil.
Z pohledu turistů je samotné město rozděleno na tři zajímavé oblasti – stará část s těmi nejkrásnějšími kostely je na levém břehu, oblast Nového města se zámkem Mirabell je na pravém břehu řeky Salzach, a třetí oblast tvoří masivní pevnost Hohensalzburg.
Turista se v městě nachodí, navíc většinou do kopce. Vrch Kapucinerberg má na svém vrcholu sice památky relativně vzato málo zajímavé, zato jsou z něj překrásné pohledy na řeku a staré město s hradem. Mnohem zajímavější jsou zahrady zámku Mirabell, který původně vybudoval v roce 1606 arcibiskup Dietrich jako sídlo své milenky Salome, se kterou měl 16 dětí. S utajováním milenky se čiperný biskup očividně nijak nenamáhal. Nicméně nutno dodat, že původní podoba byla podstatně méně vznešená a za dnešní vzhled vděčí Mirabell pozdějšímu majiteli hraběti Harrachovi.
Staré město patří díky rozhodnutí UNESCO mezi Světové kulturní dědictví a je z velké míry postaveno v barokním stylu. Krásné kostely jsou postaveny prakticky vedle sebe, takže nadšený turista neví kam dřív, jestli si prohlédnout Franciskanerkirche, katedrálu Dom, jejíž základy pocházejí již z 8. století, nebo univerzitní kostel Kollegienkirche. Samozřejmě nejvíce impozantní budovou je bývalé arcibiskupské sídlo Residenz, očividně postavené na efekt, aby o majetku a moci zdejších arcibiskupů nikdo nepochyboval již na první pohled.
Když v Salzburgu, tak nahoru
Mezi místní stavební unikáty patří samozřejmě také pevnost Hohensalzburg. Sportovně nadaní kopec vyšlápnou pěšky, ti línější použijí služeb lanovky. Dnešní vzhled pochází ze 16. století, ale první pevnost hlídala okolí již o 500 let dříve. K prohlídce je toho zde opravdu dost a dost, od Goldene Stube přes starou školu až po mučírnu ve věži Reckturm.
Mimořádně zajímavá je i prohlídka benediktýnského kláštera Stift Nonnberg, kde zůstaly zachovány románské fresky z roku 1150. Z původního kláštera z roku 714 již zůstal jen hrob původní matky představené, pozdější svaté Erentrudy.
Návštěva Salzburgu rozhodně stojí za to. Barokních památek je zde více, než stačí oko turisty za pár dnů strávit, současně ale překvapuje, jak dobře se barokní ráz města dokáže skloubit s modernějšími budovami. Z obou kopců jsou nádherné pohledy na staré město v údolí, a zelená voda řeky Salzbach tvoří krásný protiklad vápencovým štítům Alp, které jsou z některých míst dobře vidět.
Václav Větvička vydal knihu, není sice úplně cestovatelská, ale kdož máte rádi jeho způsob psaní, budete potěšeni.
Václav v knize Americká chalupa líčí své peripetie se stavěním domu v americkém Louisville. S ironií sobě vlastní popisuje krok za krokem od nápadu své ženy, že chce dům, až po péči o trávník, který podléhá neuvěřitelnému množství předpisů a nařízení.
Město Innsbruck, založené na soutoku řek Sill a Inn, bylo důležitým centrem obchodu již za středověku, a pokud chceme hrábnout do historie skutečně hluboko, tak zde tábořili již staří Římané.
Pravého rozkvětu se ale město dočkalo až v době, kdy zbohatlo z místních dolů na stříbro. Dnes je Innsbruck poklidným sídelním městem tyrolské provincie, a přítomnost alpských velikánů, na jejichž 2 500 vysoké vrcholky se můžeme dívat téměř z každého okna, umožnila spolu s dokonalou infrastrukturou zimního střediska městu pořádat hned dvoje olympijské hry. Je pochopitelné, že turistický boom zažívá celá oblast především v zimě, kdy se sem hrnou turisté po desetisících. Chybu ale neuděláme ani v případě, že se sem vypravíme uprostřed léta. Sníh sice uvidíme jen na špičkách těch nejvyšších hor a za lyžováním se budeme muset vypravit na ledovec, ale i letní Tyrolsko toho může nabídnout víc než dost.
Nejdříve samozřejmě na náměstí
Největším turistickým lákadlem je samozřejmě symbol Innsbrucku Goldenes Dachl, což je něco mezi arkýřem a balonem, lesknoucí se 2 657 pozlacenými taškami, což nechal v roce 1500 postavit Maximilian I. Celé náměstí plné pohostinných zákoutí a terásek je opravdu nádherné, jednotlivé domy se předhánějí ve výzdobě a v létě nenajdeme okno, které by nebylo vyzdobené truhlíkem s muškáty.
Sportovně zdatnější se vyšplhají na městskou věž ze 14. století, dnešní renesanční vzhled samozřejmě nemá s původní gotikou nic společného, pohled z 56 metrové výšky na město i okolní Alpy rozhodně za trochu námahy stojí.
O kus dál
Barokní katedrála Dom St. Jakob se pyšní obrazem Madony s dítětem od Lukáše Cranacha staršího, snad právě proto je jedním z mála kostelů v Tyrolsku, který vybírá vstupné. Ujít si nemůžeme nechat ani prohlídku rokokového Hofburgu, což je pompézní rezidence, kterou si v polovině 15. století nechal postavit arcivévoda Sigismund. Za vlády Marie Teresie se původně gotický hrad dočkal barokní přestavby a zachovaný rokokový interiér okouzlí každého návštěvníka. Pokud budeme mít štěstí, můžeme snad v nejkrásnějším Sále obrů vyslechnout nějaký z mnoha místních koncertů.
Milovníci hradů a zámků si určitě vychutnají návštěvu blízkého zámku Ambras na kraji města, kam nás pohodlně doveze místní veřejná doprava nebo ještě pohodlněji turistický autobus, pravidelně pendlující mezi těmi nejdůležitějšími atrakcemi města. Ambras býval symbolem tyrolské moci a slávy a jako hrad sloužil již od 12. století, dnešní podoba dvojhradu pochází ze 16. století. Obě poloviny hradu spojuje renesanční Španělský sál. Z původního muzea, které založil arcivévoda Ferdinand, se sice příliš nezachovalo a sbírky jsou roztroušeny po vídeňských muzeích, ale i tak jsou místní sbírky zajímavé.
Turistický ráj
Innsbruck si naši letní návštěvu rozhodně zaslouží. Díky relativně kapesním rozměrům máme pocit maloměsta a většinu památek zvládneme pohodlně pěšky. Pokud toužíme po nějakém sportovnějším vyžití, stovky kilometrů dokonale značených stezek pro turisty nebo cyklisty nám nabídnou víc, než dokážeme zvládnout. Potom nám ale týden stačit nemusí, protože k dispozici jsou doslova tisíce kilometrů stezek. Sportovně zdatní si je mohou vychutnat všechny. Ale ostatní se bát nemusí, aby ta námaha byla o něco příjemnější, podnikaví obchodníci mají po trase pohostinné podniky, kde si u skleničky veltlínského můžeme příjemně odpočinout.
Směr Salzburg
Také krajina mezi městy Salzburg a Innsbruck je známá spíše milovníkům zimní dovolené, ti jí ale většinou profičí v autě či autobusu a nemohou se dočkat, kdy konečně zaparkují v některém zimním středisku. Pořádně si ji vychutnáme spíše v létě. Vedle divukrásných pohledů na Alpy si můžeme prohlížet jednotlivé horské vesničky, ve kterých se jednotlivé domy předhánějí v tom, kdo bude mít více muškátů v oknech.
Pokud budeme mít zájem o architektonické památky, potom bude naše cesta prakticky nekonečná, neboť v každé vesnici je kostel nejméně ze 16. století, takže budeme neustále zastavovat a daleko nedojedeme, proto se zmíním jen o několika zajímavostech.
Za zastavení stojí městečko Wattens, kde je továrna známé sklářské velmoci Swarovski i s muzeem, do kterého lákají všechny turistické prospekty. Ale zpátky k architektuře. Pozoruhodné je město Hall in Tirol, kde zůstala většina památek zachována. Symbolem města je dvanáctistranná věž hradu Hasegg, původního sídla tyrolských vládců. Ujít si nesmíme ani gotickou radnici z roku 1406 a kostel Nikolauskirche ze 14. století.
Havlíčku Havle
Cestou z Innsbrucku do Salzburgu se můžeme zastavit i v městečku Brixen, ze kterého jsou dnes slavné lázně. Slunce pálilo, okolní kopce připomínaly reklamní pohlednice a jen těžko bylo ubránit se pochybám o tom, jestli ten Havlíček Borovský skutečně trpěl nebo jestli nebyl spíš kverulantem. Město se dnes chlubí středověkým jádrem, které doplňují malebné vilky na kopcích. Navštívit můžeme i luxusní hotel Elefant, ve kterém byl Havlíček původně ubytován. Zachoval se i domek s rozlehlou zahradou, ve kterém Havlíček několik let bydlel i se svojí rodinou. Těžko říci, jak to tehdy bylo.
Město Schwaz bývalo v 16. století druhým největším městem celých Tyrol, bitva v roce 1808 však město pobořila a se slávou centra obchodu byl konec. I tak zde je ale dost zajímavých památek, od kostela z 15. století Pfarrkirche až po dvojitou kostelní kapli s dřevěným oltářem v prvním patře. Na minulost těžby stříbra vzpomíná jeden z místních dolů Silverbergwerg, který si můžeme prohlédnout.
Hrad jak z pohádky
Nejvíce na mne ale zapůsobila návštěva hradu Tratzberg strážícího údolí řeky Inn. Na hradě dodnes bydlí rodina původních majitelů, takže hrabě Ulrich Goess-Enyenberg uvolnil návštěvníkům k dispozici pouhou polovinu hradu, ale i ta stojí rozhodně za to. Původně gotický hrad byl později přestavěn v renesančním stylu a dodnes je patrné, jak byl hrad stavěn ve dvou fázích. Velice zajímavě a nápaditě provedený komentář, ve kterém nás jednotlivými místnostmi provádějí hlasy „původních“ obyvatel, přispívají k příjemnému dojmu, a místnosti jsou vybaveny nejen původním gotickým nábytkem, ale také detaily jako jsou umyvadla nebo zbytky ručníků, s čímž se při běžné prohlídce ostatních hradů rozhodně nesetkáme. O historické přesnosti některých informacích jsem si sice nebyl tak dokonale jistý, ale třeba měli pravdu. Pokoje mají zachovanou původní výzdobu včetně obrazů, které se na stejných místech zachovaly před 400 let. A to nemluvím o vyhlídce z oken, při které si můžeme prohlédnout překrásné údolí mezi Innsbruckem a Kufsteinem.
Perla jménem Solnohrad
Za návštěvu samozřejmě stojí i Salzburg. Podle legendy byl společně založen biskupem Rupertem a irským biskupem Virgilem, ale současná sláva i krása může děkovat spíše pozdějším biskupům ze 16. století. Zapomenout nemůžeme ani na otce rakouského baroka Johanna Bernharda Fischera, který svoji kariéru zahájil právě tady, a samozřejmě ani na Wolfganga Amadea Mozarta, se kterým se budeme setkávat na každém kroku, od pomníků až sladké delikatesy. Zapomenout nesmíme ani na Mozarteum, což je monument, který svému rodákovi postavilo vděčné město. Vedle nejrůznějších památek na dobu, kdy Mozart v městě žil, je zde i dřevěný domek, ve kterém skladatel složil Magickou flétnu. Domek byl ale převezen z Vídně. V ulici Getreidegasse si zase můžeme prohlédnout dům Hagenauerhaus, ve kterém se Mozart narodil.
Z pohledu turistů je samotné město rozděleno na tři zajímavé oblasti – stará část s těmi nejkrásnějšími kostely je na levém břehu, oblast Nového města se zámkem Mirabell je na pravém břehu řeky Salzach, a třetí oblast tvoří masivní pevnost Hohensalzburg.
Turista se v městě nachodí, navíc většinou do kopce. Vrch Kapucinerberg má na svém vrcholu sice památky relativně vzato málo zajímavé, zato jsou z něj překrásné pohledy na řeku a staré město s hradem. Mnohem zajímavější jsou zahrady zámku Mirabell, který původně vybudoval v roce 1606 arcibiskup Dietrich jako sídlo své milenky Salome, se kterou měl 16 dětí. S utajováním milenky se čiperný biskup očividně nijak nenamáhal. Nicméně nutno dodat, že původní podoba byla podstatně méně vznešená a za dnešní vzhled vděčí Mirabell pozdějšímu majiteli hraběti Harrachovi.
Staré město patří díky rozhodnutí UNESCO mezi Světové kulturní dědictví a je z velké míry postaveno v barokním stylu. Krásné kostely jsou postaveny prakticky vedle sebe, takže nadšený turista neví kam dřív, jestli si prohlédnout Franciskanerkirche, katedrálu Dom, jejíž základy pocházejí již z 8. století, nebo univerzitní kostel Kollegienkirche. Samozřejmě nejvíce impozantní budovou je bývalé arcibiskupské sídlo Residenz, očividně postavené na efekt, aby o majetku a moci zdejších arcibiskupů nikdo nepochyboval již na první pohled.
Když v Salzburgu, tak nahoru
Mezi místní stavební unikáty patří samozřejmě také pevnost Hohensalzburg. Sportovně nadaní kopec vyšlápnou pěšky, ti línější použijí služeb lanovky. Dnešní vzhled pochází ze 16. století, ale první pevnost hlídala okolí již o 500 let dříve. K prohlídce je toho zde opravdu dost a dost, od Goldene Stube přes starou školu až po mučírnu ve věži Reckturm.
Mimořádně zajímavá je i prohlídka benediktýnského kláštera Stift Nonnberg, kde zůstaly zachovány románské fresky z roku 1150. Z původního kláštera z roku 714 již zůstal jen hrob původní matky představené, pozdější svaté Erentrudy.
Návštěva Salzburgu rozhodně stojí za to. Barokních památek je zde více, než stačí oko turisty za pár dnů strávit, současně ale překvapuje, jak dobře se barokní ráz města dokáže skloubit s modernějšími budovami. Z obou kopců jsou nádherné pohledy na staré město v údolí, a zelená voda řeky Salzbach tvoří krásný protiklad vápencovým štítům Alp, které jsou z některých míst dobře vidět.
Václav Větvička vydal knihu, není sice úplně cestovatelská, ale kdož máte rádi jeho způsob psaní, budete potěšeni.
Václav v knize Americká chalupa líčí své peripetie se stavěním domu v americkém Louisville. S ironií sobě vlastní popisuje krok za krokem od nápadu své ženy, že chce dům, až po péči o trávník, který podléhá neuvěřitelnému množství předpisů a nařízení.
Češi mají k svému pivu velmi blízký vztah a příležitost
k společným oslavám si nenechají ujít. Pít a ochutnávat se má ale
rozumně, proto v programu pivních slavností nechybí koncerty,
netradiční prohlídky pivovaru nebo soutěže. Jen pro zajímavost: pokud
byste chtěli každý den v České republice ochutnat jiné pivo,
návštěva by se vám pěkně protáhla. Loni se ho tu uvařilo více než
400 druhů!
Češi mají k svému pivu velmi blízký vztah a příležitost k společným oslavám si nenechají ujít. Pít a ochutnávat se má ale rozumně, proto v programu pivních slavností nechybí koncerty, netradiční prohlídky pivovaru nebo soutěže. Jen pro zajímavost: pokud byste chtěli každý den v České republice ochutnat jiné pivo, návštěva by se vám pěkně protáhla. Loni se ho tu uvařilo více než 400 druhů!
Velkolepé oslavy chmelu a piva slibuje už 52. ročník Dočesné v Žatci – právě žatecký chmel se totiž rozhodujícím způsobem podílí na kvalitě českého piva. 4. a 5. 9. 2009 se publiku na třech žánrově odlišných podiích představí české a slovenské hudební hvězdy. Na Dočesné si opět můžete otestovat svoji zručnost v česání chmele nebo tancování s korbelem piva na hlavě, volit se bude královna chmele a přímo na náměstí uvidíte nejmenší chmelnici na světě. Ochutnávat se bude kolem 45 druhů piv od českých a zahraničních pivovarů. Vstup na slavnosti je po oba dny zdarma.
Pivo se v Česku vaří na více než 120 místech, ale to plzeňské znají po celém světě. V roce 1842 se v Plzni zrodila legenda – světlý ležák Pilsner Urquell. Bavorský sládek Josef Groll uvařil metodou spodního kvašení pivo, které svou zlatavou barvou, hustou sněhobílou pěnou a výjimečnou chutí vzbudilo nadšení. To ostatně trvá dodnes a na počest uvaření první várky piva plzeňského typu se konají slavnosti Pilsner Fest . Ty se letos odehrají 4. a 5. 9. 2009. Kromě piva Pilsner Urquell a Gambrinus se návštěvníci mohou těšit na ochutnávku zcela speciálního piva, uvařeného jen pro tuto příležitost. Jako každý rok nebudou chybět ani gastronomické speciality a kulturní akce. Spolupořadatelem je město Plzeň, vstup na všechny akce Pilsner Festu je zdarma.
Pivní slavnosti pořádají také v rodinném pivovaruChodovar . Ten proslavily největší pivní lázně na světě nebo tzv. beerarium, které propojuje gastronomii a pivo. 22. 8. 2009 si tyto vymoženosti budete moci vyzkoušet na vlastní kůži. Mimo netradičních prohlídek pivovaru a sladovny vás zabaví hudební vystoupení nebo vtipné soutěže s pivní tematikou.
Další slavnosti
Pivní slavnosti v Jindřichově Hradci 5. 9. 2009 **Pivní pouť v pivovaru Černá hora“:http://www.pivovarch.cz/ 26. 9. 2009
Češi mají k svému pivu velmi blízký vztah a příležitost k společným oslavám si nenechají ujít. Pít a ochutnávat se má ale rozumně, proto v programu pivních slavností nechybí koncerty, netradiční prohlídky pivovaru nebo soutěže. Jen pro zajímavost: pokud byste chtěli každý den v České republice ochutnat jiné pivo, návštěva by se vám pěkně protáhla. Loni se ho tu uvařilo více než 400 druhů!
Velkolepé oslavy chmelu a piva slibuje už 52. ročník Dočesné v Žatci – právě žatecký chmel se totiž rozhodujícím způsobem podílí na kvalitě českého piva. 4. a 5. 9. 2009 se publiku na třech žánrově odlišných podiích představí české a slovenské hudební hvězdy. Na Dočesné si opět můžete otestovat svoji zručnost v česání chmele nebo tancování s korbelem piva na hlavě, volit se bude královna chmele a přímo na náměstí uvidíte nejmenší chmelnici na světě. Ochutnávat se bude kolem 45 druhů piv od českých a zahraničních pivovarů. Vstup na slavnosti je po oba dny zdarma.
Pivo se v Česku vaří na více než 120 místech, ale to plzeňské znají po celém světě. V roce 1842 se v Plzni zrodila legenda – světlý ležák Pilsner Urquell. Bavorský sládek Josef Groll uvařil metodou spodního kvašení pivo, které svou zlatavou barvou, hustou sněhobílou pěnou a výjimečnou chutí vzbudilo nadšení. To ostatně trvá dodnes a na počest uvaření první várky piva plzeňského typu se konají slavnosti Pilsner Fest . Ty se letos odehrají 4. a 5. 9. 2009. Kromě piva Pilsner Urquell a Gambrinus se návštěvníci mohou těšit na ochutnávku zcela speciálního piva, uvařeného jen pro tuto příležitost. Jako každý rok nebudou chybět ani gastronomické speciality a kulturní akce. Spolupořadatelem je město Plzeň, vstup na všechny akce Pilsner Festu je zdarma.
Pivní slavnosti pořádají také v rodinném pivovaruChodovar . Ten proslavily největší pivní lázně na světě nebo tzv. beerarium, které propojuje gastronomii a pivo. 22. 8. 2009 si tyto vymoženosti budete moci vyzkoušet na vlastní kůži. Mimo netradičních prohlídek pivovaru a sladovny vás zabaví hudební vystoupení nebo vtipné soutěže s pivní tematikou.
Další slavnosti
Pivní slavnosti v Jindřichově Hradci 5. 9. 2009 **Pivní pouť v pivovaru Černá hora“:http://www.pivovarch.cz/ 26. 9. 2009
Nepolevující déšť zalévá Bavorsko. Míjíme Kufstein a Innsbruck,
který nám téměř mizí v těžkých dešťových mracích. Strmá,
klikatící se horská silnice spěchá ke Garmisch – Partenkirchenu, ze
kterého nám však dovolí jen letmo zahlédnout zdejší světoznámé
skokanské můstky. Spěcháme, abychom mohli ještě za denního světla
navštívit místo, které je nesmazatelně spojeno se jménem a životem
Ludvíka II. Bavorského. Romantický zámeček Linderhof.
Nepolevující déšť zalévá Bavorsko. Míjíme Kufstein a Innsbruck, který nám téměř mizí v těžkých dešťových mracích. Strmá, klikatící se horská silnice spěchá ke Garmisch – Partenkirchenu, ze kterého nám však dovolí jen letmo zahlédnout zdejší světoznámé skokanské můstky. Spěcháme, abychom mohli ještě za denního světla navštívit místo, které je nesmazatelně spojeno se jménem a životem Ludvíka II. Bavorského. Romantický zámeček Linderhof se nachází jen pár kilometrů od Garmisch-Partenkirchenu v údolí sevřeném okolními kopci. I zámecký park se šplhá po okolních svazích a trochu rovného prostoru lze nalézt jen před samotnou zámeckou budovou. Dostává se nám privilegia vstoupit jako poslední návštěvníci tohoto dne do prostor, kde bavorský panovník často pobýval.
{{reklama()}}
Pohádka jménem Linderhof
Zámecké místnosti svou zdobností a bohatostí výzdoby snad ještě převyšují zámek Herrenchiemsee. Možná je to jen dojem, způsobený malými rozměry tohoto romantického zámečku, ale člověku to tu všechno připadá tak zvláštně domácké. Jako bychom se zde setkávali se starými známými. Vládne tu duch Ludvíka II, stavba nese rukopis i nám již známého architekta Georga Dollmana. Myšlenka na vybudování jediného zámečku, který Ludvík kompletně dobudoval, vzklíčila v jeho hlavě během Mezinárodní výstavy v Paříži v roce 1867. Základní kámen byl položen v roce 1870 a po dokončení roku 1878, se sídlo stalo neoblíbenější Ludvíkovou rezidencí. Je zde patrná silná inspirace rokokovým stylem ve stylu bourbonských králů a obliba francouzských panovníků Ludvíka, XIV. XV. A XVI., což dokládají jejich četné podobizny v místnostech zámku.
Nechybí tu ani porcelánové sošky oblíbeného královského ptáka – páva, ani bohatě zdobený psací stůl a dva krby z Bardaglijského mramoru. Panovníkova ložnice je i zde koncipována jako přirozené centrum celé budovy a nechybí ani oválná jídelna v oblíbené červené barvě. V souvislosti s ní je dobré zmínit se o jedné zajímavosti. Je jí samoobslužný jídelní stůl, který je možno ho spouštět do přízemí, kde sídlila kuchyně a kde byly připravovány pokrmy pro panstvo. Nechybí tu pochopitelně ani zrcadlový sál, byť přizpůsobený poněkud skromnějším rozměrům zdejšího zámečku.
Večer v zámeckém parku
Jednopatrová budova zasazená do zámeckého parku, jakoby vystupovala z minulosti. Jakoby v přicházejícím večeru prozařovala atmosféru svou přítomností a evokovala atmosféru minulých časů. V houstnoucím šeru stoupáme do stráně za zámečkem, zatímco se park za našimi zády propadá do šera. Na nás však čeká ještě jedno setkání. Setkání s umělou jeskyní – grottou, s osobou Ludvíka Bavorského i s géniem známého rakouského skladatele – Richarda Wágnera – jehož hudbu panovník nade vše miloval.
Park zaujímá prostor 198 akrů a setkáme se tu s umělým vodopádem a fontánou na severním svahu, zatímco na svahu jižním čeká kruhový chrám se sochou Venuše a Maurský kiosek. Dominantou celého areálu je ale již zmiňovaná Venušina jeskyně, ve které trávil majitel zámku dlouhé hodiny poslechem wágnerovských skladeb, doprovázených šuměním umělého vodopádu dopadajícího na vodní hladinu, kterou neustále čeřil podvodní stroj. Uvědomíme-li si, že celá stavba je vybudována z betonu a železných traverz, lze si jen těžko vytvořit iluzi přírodního výtvoru, a i proto musíme zapochybovat o zdravé mysli panovníka, který byl tímto prostředím fascinován. Inu, pro nás snad zajímavost, pro něho malý ráj!
Rozloučení se zámkem Linderhof
Cestičkami už téměř ponořených do šera, se vracíme k parkovišti a míříme dál. Za námi v úzkém údolí zůstává romantické místo, které jakoby nasávalo svůj půvab z okolní přírody. Snad i proto sem Ludvík tak rád zajížděl a nacházel úlevu ve své nemoci.
Nepolevující déšť zalévá Bavorsko. Míjíme Kufstein a Innsbruck, který nám téměř mizí v těžkých dešťových mracích. Strmá, klikatící se horská silnice spěchá ke Garmisch – Partenkirchenu, ze kterého nám však dovolí jen letmo zahlédnout zdejší světoznámé skokanské můstky. Spěcháme, abychom mohli ještě za denního světla navštívit místo, které je nesmazatelně spojeno se jménem a životem Ludvíka II. Bavorského. Romantický zámeček Linderhof se nachází jen pár kilometrů od Garmisch-Partenkirchenu v údolí sevřeném okolními kopci. I zámecký park se šplhá po okolních svazích a trochu rovného prostoru lze nalézt jen před samotnou zámeckou budovou. Dostává se nám privilegia vstoupit jako poslední návštěvníci tohoto dne do prostor, kde bavorský panovník často pobýval.
{{reklama()}}
Pohádka jménem Linderhof
Zámecké místnosti svou zdobností a bohatostí výzdoby snad ještě převyšují zámek Herrenchiemsee. Možná je to jen dojem, způsobený malými rozměry tohoto romantického zámečku, ale člověku to tu všechno připadá tak zvláštně domácké. Jako bychom se zde setkávali se starými známými. Vládne tu duch Ludvíka II, stavba nese rukopis i nám již známého architekta Georga Dollmana. Myšlenka na vybudování jediného zámečku, který Ludvík kompletně dobudoval, vzklíčila v jeho hlavě během Mezinárodní výstavy v Paříži v roce 1867. Základní kámen byl položen v roce 1870 a po dokončení roku 1878, se sídlo stalo neoblíbenější Ludvíkovou rezidencí. Je zde patrná silná inspirace rokokovým stylem ve stylu bourbonských králů a obliba francouzských panovníků Ludvíka, XIV. XV. A XVI., což dokládají jejich četné podobizny v místnostech zámku.
Nechybí tu ani porcelánové sošky oblíbeného královského ptáka – páva, ani bohatě zdobený psací stůl a dva krby z Bardaglijského mramoru. Panovníkova ložnice je i zde koncipována jako přirozené centrum celé budovy a nechybí ani oválná jídelna v oblíbené červené barvě. V souvislosti s ní je dobré zmínit se o jedné zajímavosti. Je jí samoobslužný jídelní stůl, který je možno ho spouštět do přízemí, kde sídlila kuchyně a kde byly připravovány pokrmy pro panstvo. Nechybí tu pochopitelně ani zrcadlový sál, byť přizpůsobený poněkud skromnějším rozměrům zdejšího zámečku.
Večer v zámeckém parku
Jednopatrová budova zasazená do zámeckého parku, jakoby vystupovala z minulosti. Jakoby v přicházejícím večeru prozařovala atmosféru svou přítomností a evokovala atmosféru minulých časů. V houstnoucím šeru stoupáme do stráně za zámečkem, zatímco se park za našimi zády propadá do šera. Na nás však čeká ještě jedno setkání. Setkání s umělou jeskyní – grottou, s osobou Ludvíka Bavorského i s géniem známého rakouského skladatele – Richarda Wágnera – jehož hudbu panovník nade vše miloval.
Park zaujímá prostor 198 akrů a setkáme se tu s umělým vodopádem a fontánou na severním svahu, zatímco na svahu jižním čeká kruhový chrám se sochou Venuše a Maurský kiosek. Dominantou celého areálu je ale již zmiňovaná Venušina jeskyně, ve které trávil majitel zámku dlouhé hodiny poslechem wágnerovských skladeb, doprovázených šuměním umělého vodopádu dopadajícího na vodní hladinu, kterou neustále čeřil podvodní stroj. Uvědomíme-li si, že celá stavba je vybudována z betonu a železných traverz, lze si jen těžko vytvořit iluzi přírodního výtvoru, a i proto musíme zapochybovat o zdravé mysli panovníka, který byl tímto prostředím fascinován. Inu, pro nás snad zajímavost, pro něho malý ráj!
Rozloučení se zámkem Linderhof
Cestičkami už téměř ponořených do šera, se vracíme k parkovišti a míříme dál. Za námi v úzkém údolí zůstává romantické místo, které jakoby nasávalo svůj půvab z okolní přírody. Snad i proto sem Ludvík tak rád zajížděl a nacházel úlevu ve své nemoci.
Zámek je sice malý, ale velmi příjemný a útulný.
Park je stejně romantický, jako samotný zámeček. Není se co divit bavorskému vladaři, že jej považoval za svou nejoblíbenější rezidenci.
Kde jinde než v Portugalsku, přesněji řečeno v Portu, jednoho
z nejstarších měst v Evropě, jež je původcem jména tohoto
unikátního, světově proslulého moku.
Kde jinde než v Portugalsku, přesněji řečeno v Portu, jednoho z nejstarších měst v Evropě, jež je původcem jména tohoto unikátního, světově proslulého moku. Porto, ležící na severu Portugalska a druhé největší město v zemi, se chlubí výrobou a distribucí pětatřiceti druhů Portského vína a vším, co je spojené s jeho vznikem až po současnost. Posedět v jedné z místních hospůdek na břehu úchvatné řeky Douro, sledovat dřevěné bárky s pestrobarevnými plachtami, vychutnávat vůni léta a toto silné, dobré víno – to je město Porto a jeho kouzelná atmosféra, příjemně klidná, i uprostřed turistické sezóny.
{{reklama()}}
Údolí Douro – vinné regiony
Portské je často podáváno jako dezertní víno, nebo i aperitiv, suché, polosuché, v červené i bílé variantě. Vinice obklopující řeku Douro a její údolí se dělí do třech hlavních regionů, Baixo Corgo – nejzápadnější region po proudu řeky Corgo, zároveň nejvlhčí a nejchladnější, produkuje levnější odrůdy vína, rubínové a zlatohnědé barvy. Cima Corgo – region sušší a teplejší, produkuje víno vyšší kvality a pro pozdní sběr. Douro Superior – rozléhá se velmi blízko u hranice se Španělskem, patří k nejméně obdělávaným, díky obtížné navigaci na řece v těchto místech a celkové poloze se využívá spíše pro mechanizaci výroby.
Barcos Rabelos
Barcos Rabelos je portugalský název pro malé, dřevěné loďky, plachetnice, používané zhruba do šedesátých let jako transport pro převoz vína k dalšímu zpracování a poté k uskladnění. Od té doby došlo samozřejmě k modernizaci a dnes se k tomuto účelu používají speciální tankery. Barcos Rabelos jsou však stále naprosto neodmyslitelnou součástí Porta, jejich majitelé se o ně starají jako jiní o nablýskaná auta. Křižují řeku v hojném počtu a pyšně ukazují své barevné plachty, pořádají se závody. Vidět na nich můžete samozřejmě i původní dřevěné soudky, barely, v kterých bylo víno převáženo a tak jsou krásnou, nostalgickou připomínkou historie a tradic, na které jsou tu právem pyšní.
Porto – město průmyslu, historie a vína
Porto, jako hlavní město celé severní oblasti Portugalska, tu samozřejmě ovládá veškerou jeho politiku a ekonomiku, a je zároveň srdcem kultury.
Historické centrum Porta je na seznamu památek Unesco od roku 1996. Bohatá obchodní a průmyslová tradice zasahuje až do 15 století, dovoz zlata a dřeva z Brazílie podpořil prosperitu města.
Jasně červené střechy domů, hustě poskládaných vzestupně na obou březích řeky, úzké uličky s dlouhými schodišti, domy s otlučenou omítkou a prádlem pověšeným ven z oken, vůně opékaných ryb. Typické keramické obklady, krámky se suvenýry a stolky nabízejícími posezení u sklenky Portského vína, majestátní mosty spojující oba břehy a nesoucí svou vlastní historii. Porto a celý Portský okres je nejprůmyslovějším okresem v Portugalsku, na poli ekonomiky je stálým rivalem hlavního města – Lisabonu.
Architektura
Historické centrum Porta je architektonickým kulturním dědictvím a právě mosty v Portu nejspíš upoutají pozornost nejdřív. Kovový železniční most Dona Maria Pía, byl vybudován technikou Gustava Eiffela v roce 1877, most Doma Luíse I. spojuje město s Vila Nova de Gaia, městem, v jehož sklepech zraje portské víno, nejnovější je most Puente da Arrábida, který byl dokončen v roce 1963 a který nabízí nádherný výhled na město i oceán.
Portská katedrála – Sé do Porto – je jedním z nejstarších monumentů města a zároveň jedním z nejdůležitějších v románském slohu. Episkopální Portský palác – je rezidencí zdejších biskupů, důležitá ukázka portugalského pozdního baroka a rokoka. Palác da Bolsa – komerční palác vybudovaný v 19 století v neoklasicistním stylu, je jednou z hlavních turistických památek. Mezi další významné zajímavosti patří zahrady paláce de Cristal a barokní kostel Clérigos, ke kterému patří monumentální věž, dominanta a symbol města.
Portugalský folklór a tradice
Mezi každoroční tradice patří festival sv. Jana – 23 a 24 června, okna se zdobí vázami s bazalkou a večeří se čerstvé sardinky, vařené brambory a pije se červené víno. V ulicích se tančí a pořádají se různé přehlídky a sportovní aktivity.
Vinný festival – oslavuje se doba sklizně, poslední týden v srpnu, koná se velká degustace. Colombo festival – příchod Kolumba do Portugalska se oslavuje v třetím zářijovém týdnu, ulice oživí průvody, trhy a ohňostroje.
Přímo v Portu se např. v březnu koná Keltský hudební festival, jedním z nejvýznamnějších je tzv. Svatý týden – koná se v březnu nebo v dubnu – do ulic vyrazí obyvatelé v náboženském procesí, nesoucím kříž.
Náboženství
Portugalci jsou z více než 80% katolíci. Křest, svatba v kostele a poslední pomazání jsou zde samozřejmostí pro většinu obyvatel.
Patronkou země je sv. Fátima. Portugalci si potrpí na různé oslavy na počest svých svatých, kromě samotného náboženství jsou zastánci nejrůznějších pověr a mýtů. Portugalci mají velmi milou a vstřícnou povahu, jsou ochotní si s každým a o všem popovídat, nebo nabídnout pomoc. OBR.15
Lahůdky Portské kuchyně
Z Porta pochází mnoho delikates, kterými se pyšní Portugalská kuchyně. Tripas na Portský způsob – telecí dršťky, kuřecí a hovězí maso uvařené s mrkví a cibulí na sádle. Francesinha – velmi oblíbený snack, sendvič plněný několika druhy masa, zapečený se sýrem a přelitý zvláštní omáčkou ochucenou pivem. Mezi nejoblíbenější skvosty portugalské kuchyně patří také Bacalhau – sušená a nasolená treska, která se dá upravit dle portugalských znalců 1001 způsoby!
Při cestování do Porta není nutné letět nejprve do Lisabonu, Porto má své vlastní letiště – Francisco de Sá Carneiro, známé také jako Aeroporto do Porto, kam odlétají pravidelné linky z Prahy – Ruzyně, je však nutné počítat s jedním přestupem. Více informací najdete na – www.flylowcostairlines.org
Kde jinde než v Portugalsku, přesněji řečeno v Portu, jednoho z nejstarších měst v Evropě, jež je původcem jména tohoto unikátního, světově proslulého moku. Porto, ležící na severu Portugalska a druhé největší město v zemi, se chlubí výrobou a distribucí pětatřiceti druhů Portského vína a vším, co je spojené s jeho vznikem až po současnost. Posedět v jedné z místních hospůdek na břehu úchvatné řeky Douro, sledovat dřevěné bárky s pestrobarevnými plachtami, vychutnávat vůni léta a toto silné, dobré víno – to je město Porto a jeho kouzelná atmosféra, příjemně klidná, i uprostřed turistické sezóny.
{{reklama()}}
Údolí Douro – vinné regiony
Portské je často podáváno jako dezertní víno, nebo i aperitiv, suché, polosuché, v červené i bílé variantě. Vinice obklopující řeku Douro a její údolí se dělí do třech hlavních regionů, Baixo Corgo – nejzápadnější region po proudu řeky Corgo, zároveň nejvlhčí a nejchladnější, produkuje levnější odrůdy vína, rubínové a zlatohnědé barvy. Cima Corgo – region sušší a teplejší, produkuje víno vyšší kvality a pro pozdní sběr. Douro Superior – rozléhá se velmi blízko u hranice se Španělskem, patří k nejméně obdělávaným, díky obtížné navigaci na řece v těchto místech a celkové poloze se využívá spíše pro mechanizaci výroby.
Barcos Rabelos
Barcos Rabelos je portugalský název pro malé, dřevěné loďky, plachetnice, používané zhruba do šedesátých let jako transport pro převoz vína k dalšímu zpracování a poté k uskladnění. Od té doby došlo samozřejmě k modernizaci a dnes se k tomuto účelu používají speciální tankery. Barcos Rabelos jsou však stále naprosto neodmyslitelnou součástí Porta, jejich majitelé se o ně starají jako jiní o nablýskaná auta. Křižují řeku v hojném počtu a pyšně ukazují své barevné plachty, pořádají se závody. Vidět na nich můžete samozřejmě i původní dřevěné soudky, barely, v kterých bylo víno převáženo a tak jsou krásnou, nostalgickou připomínkou historie a tradic, na které jsou tu právem pyšní.
Porto – město průmyslu, historie a vína
Porto, jako hlavní město celé severní oblasti Portugalska, tu samozřejmě ovládá veškerou jeho politiku a ekonomiku, a je zároveň srdcem kultury.
Historické centrum Porta je na seznamu památek Unesco od roku 1996. Bohatá obchodní a průmyslová tradice zasahuje až do 15 století, dovoz zlata a dřeva z Brazílie podpořil prosperitu města.
Jasně červené střechy domů, hustě poskládaných vzestupně na obou březích řeky, úzké uličky s dlouhými schodišti, domy s otlučenou omítkou a prádlem pověšeným ven z oken, vůně opékaných ryb. Typické keramické obklady, krámky se suvenýry a stolky nabízejícími posezení u sklenky Portského vína, majestátní mosty spojující oba břehy a nesoucí svou vlastní historii. Porto a celý Portský okres je nejprůmyslovějším okresem v Portugalsku, na poli ekonomiky je stálým rivalem hlavního města – Lisabonu.
Architektura
Historické centrum Porta je architektonickým kulturním dědictvím a právě mosty v Portu nejspíš upoutají pozornost nejdřív. Kovový železniční most Dona Maria Pía, byl vybudován technikou Gustava Eiffela v roce 1877, most Doma Luíse I. spojuje město s Vila Nova de Gaia, městem, v jehož sklepech zraje portské víno, nejnovější je most Puente da Arrábida, který byl dokončen v roce 1963 a který nabízí nádherný výhled na město i oceán.
Portská katedrála – Sé do Porto – je jedním z nejstarších monumentů města a zároveň jedním z nejdůležitějších v románském slohu. Episkopální Portský palác – je rezidencí zdejších biskupů, důležitá ukázka portugalského pozdního baroka a rokoka. Palác da Bolsa – komerční palác vybudovaný v 19 století v neoklasicistním stylu, je jednou z hlavních turistických památek. Mezi další významné zajímavosti patří zahrady paláce de Cristal a barokní kostel Clérigos, ke kterému patří monumentální věž, dominanta a symbol města.
Portugalský folklór a tradice
Mezi každoroční tradice patří festival sv. Jana – 23 a 24 června, okna se zdobí vázami s bazalkou a večeří se čerstvé sardinky, vařené brambory a pije se červené víno. V ulicích se tančí a pořádají se různé přehlídky a sportovní aktivity.
Vinný festival – oslavuje se doba sklizně, poslední týden v srpnu, koná se velká degustace. Colombo festival – příchod Kolumba do Portugalska se oslavuje v třetím zářijovém týdnu, ulice oživí průvody, trhy a ohňostroje.
Přímo v Portu se např. v březnu koná Keltský hudební festival, jedním z nejvýznamnějších je tzv. Svatý týden – koná se v březnu nebo v dubnu – do ulic vyrazí obyvatelé v náboženském procesí, nesoucím kříž.
Náboženství
Portugalci jsou z více než 80% katolíci. Křest, svatba v kostele a poslední pomazání jsou zde samozřejmostí pro většinu obyvatel.
Patronkou země je sv. Fátima. Portugalci si potrpí na různé oslavy na počest svých svatých, kromě samotného náboženství jsou zastánci nejrůznějších pověr a mýtů. Portugalci mají velmi milou a vstřícnou povahu, jsou ochotní si s každým a o všem popovídat, nebo nabídnout pomoc. OBR.15
Lahůdky Portské kuchyně
Z Porta pochází mnoho delikates, kterými se pyšní Portugalská kuchyně. Tripas na Portský způsob – telecí dršťky, kuřecí a hovězí maso uvařené s mrkví a cibulí na sádle. Francesinha – velmi oblíbený snack, sendvič plněný několika druhy masa, zapečený se sýrem a přelitý zvláštní omáčkou ochucenou pivem. Mezi nejoblíbenější skvosty portugalské kuchyně patří také Bacalhau – sušená a nasolená treska, která se dá upravit dle portugalských znalců 1001 způsoby!
Při cestování do Porta není nutné letět nejprve do Lisabonu, Porto má své vlastní letiště – Francisco de Sá Carneiro, známé také jako Aeroporto do Porto, kam odlétají pravidelné linky z Prahy – Ruzyně, je však nutné počítat s jedním přestupem. Více informací najdete na – www.flylowcostairlines.org
Naším prvořadým cílem byla Skryjská jezírka. Snadnější přístup
sem je od hájovny Slap a proto jsme také místo na Skryje zamířili na
Podmokly. Lesní silnička s četnými serpentinami se přikroutila ke
Zbirožskému potoku, kde na zdejším parkovišti začalo naše putování
krajem Oty Pavla.
Naše dnešní cesta nás zavede do kraje, který vždy působil svou nevšední romantikou, přirozenou krásou a poetickým dojmem. Pro cestu do těchto míst se nám velmi osvědčilo použít jako dopravní prostředek auto. Plzeňskou dálnici jsme opustili sjezdem ve směru na Žebrák a ještě několik kilometrů ji kopírovali po souběžné silnici. Hned za náměstím v Žebráku přišla odbočka na Bzovou, a za ní už nezbylo, než se ponořit do hlubokých lesů křivoklátských. Silničky jsou tu úzké a hodně točité, o čemž jsme se mohli přesvědčit na zpáteční cestě, kdy jsme míjeli nešťastnou bouračku. Houbařská sezóna se také rozjela, o čemž svědčily četné zaparkované automobily na lesních cestách.
{{reklama()}}
Ke Skryjským jezírkům
Naším prvořadým cílem byla Skryjská jezírka. Snadnější přístup sem je od hájovny Slap a proto jsme také místo na Skryje zamířili na Podmokly. Lesní silnička s četnými serpentinami se přikroutila ke Zbirožskému potoku, kde na zdejším parkovišti začalo naše putování krajem Oty Pavla. Po modré turistické značce jsme kopírovali tok zmiňovaného potoka. Předtím však bylo ještě nutno za hájovnou přejít louku a na jejím konci se ponořit do nazelenalého přítmí rušeného jen šuměním vody ve vodním korytu. Sotva si naše oči zvykly na lehké přítmí, čekala nás první zajímavost. Tudy procházející návštěvníci vybudovali desítky kamenných mohylek, dávající nám vzpomenout na naše túry norskými horami či alpskými masívy.
Je třeba předeslat, že označení Skryjská jezírka, se nám jevilo jako nepříliš výstižné. Spíše by se hodil název Skryjská soutěska nebo průrva, neboť první dojem, který tu člověk získal, je jako kdyby potok prostupoval skálou, která zde vznikla vulkanickou činností v dávné minulosti. Zdálo se, jakoby před námi z lesního porostu vystupovala jednolitá kamenná masa, ve které není sebemenší místo, kudy by mohla protékat voda. Teprve při pečlivějším pohledu, se ukázala úzká průrva, kterou se hrnula voda
Zbirožského potoka. Voda má svou cestu, my si zvolili tu svou a skalnatým žlabem v tmavomodrém dacitu sestoupili k přírodnímu výtvoru, který zde po staletí vytváří jeden z přírodních živlů – voda. Ta byla po nedávných deštích stále ještě zakalená, ale přesto je domovem pstruhů obecných, vranek velkých, raků potočních a dalších živočichů, kteří ke své existenci potřebují čistou vodu. Spíše klid a ticho, vládnoucí zde po většinu roku, než malebnost tohoto zákoutí sem láká i skorce vodního či ledňáčka, občas i vydru.
Na cestě
Měli jsme za sebou prvních 1 500 metrů cesty. Dřevěný můstek nám umožňoval překonat potok suchou nohou, neprobudit přitom pod skalním převisem ještě dospávající cykloturisty a po skalnatém a bahnitém břehu pokračovat ke Skryjím. Modrá značka brzy začala pozvolna stoupat do stráně, v níž je možno nalézt na 240 druhů rostlin, kvůli kterým zde také vznikla přírodní rezervace. Jmenujme alespoň kapradiny, udatku lesní, vrani oko čtyřlisté atd. Po obou stranách cesty se občas začervenaly ostružiny a ještě vzácněji se otevíraly výhledy do údolí, kterým spěchal Zbirožský potok do Berounky.
Po třech kilometrech už čekaly Skryje, které působily tím správně ospalým dojmem svátečního dne a dovolily nám, vrátit se v duchu do svých dětských let, kdy jsme si užívali nádherně poklidnou atmosféru vesnických prázdnin u našich babiček a dědů. Možností občerstvení tu bylo hned několik. Buď u místního hřiště, v restauraci proti místnímu kostelu nebo v pensionu u Trilobita. Kromě toho své služby nabízel i místní obchůdek s potravinami, které jsou na dnešních vesnicích už čím dál tím větší vzácností. První zmínka o obci pochází z roku 1464. V roce 1483 se o ní mluvilo jako o daru, který byl králem Vladislavem darována Janovi ze Štemberka. Kostel archanděla Michaela jako jednolodní barokní objekt pochází z roku 1713 a při procházce kolem venkovských klasických stavení je možno setkat se s kolnou i špýcharem. Duch českého venkova, klid a pohoda letního dne na nás dýchaly ze všech stran. Na návsi jsme se setkali s další variantou dopravy do těchto míst, kterým byl autobus spojující Skryje s Berounem event. s Prahou. Teď už zbývalo jen dojít na konec obce, překřížit louku a úzkou a strmou stezkou seběhnout k Berounce, klikatící se pod kopcem.
U mostu nám nezbylo, než opustit značenou turistickou cestu a po břehu řeky zamířit proti jejímu proudu. Provoz na řece byl docela čilý, ale když jsme po zhruba 500 metrech míjeli vodácký kemp, bylo vidět, jak většina osazenstva balí., protože co naplat, zítra je pracovní den. Pro další dva kilometry se našimi společníky staly rekreační chaty roztroušené podél Berounky. Občas jsme se ocitli na pochybách, zda jsme nesešli ze správné cesty a teprve u jezu nám chataři potvrdily správnost trasy. Opustili jsme Berounku a tentokrát proti proudu Zbirožského potoka, po červené turistické značce zamířili zpět ke Skryjským jezírkům. Jen bylo třeba ve správný čas zmiňovanou značku opustit, což bylo u následujícího kempu a pak sledovat tok potůčku přitékajícího od jezírek. Za poslední chatovou osadou nás zpět do své náruče přijal les a pak už to šlo rychle. Pár stovek metrů nás dělilo od jezírek, u kterých už vládl podstatně větší ruch, než tomu bylo ráno. Následovalo posledních 1,5 km cesty k hájovně Slap a parkovišti, kam jsme dorazili spolu s prvními dešťovými kapkami.
Na shledanou
Máme za sebou výlet, který nebyl příliš fyzicky náročný, díky čemuž jsme mohli naplno vnímat atmosféru zdejšího kraje, která má daleko k uspěchanosti a anonymitě moderní doby. Přijďte si ji vychutnat i Vy.
Naše dnešní cesta nás zavede do kraje, který vždy působil svou nevšední romantikou, přirozenou krásou a poetickým dojmem. Pro cestu do těchto míst se nám velmi osvědčilo použít jako dopravní prostředek auto. Plzeňskou dálnici jsme opustili sjezdem ve směru na Žebrák a ještě několik kilometrů ji kopírovali po souběžné silnici. Hned za náměstím v Žebráku přišla odbočka na Bzovou, a za ní už nezbylo, než se ponořit do hlubokých lesů křivoklátských. Silničky jsou tu úzké a hodně točité, o čemž jsme se mohli přesvědčit na zpáteční cestě, kdy jsme míjeli nešťastnou bouračku. Houbařská sezóna se také rozjela, o čemž svědčily četné zaparkované automobily na lesních cestách.
{{reklama()}}
Ke Skryjským jezírkům
Naším prvořadým cílem byla Skryjská jezírka. Snadnější přístup sem je od hájovny Slap a proto jsme také místo na Skryje zamířili na Podmokly. Lesní silnička s četnými serpentinami se přikroutila ke Zbirožskému potoku, kde na zdejším parkovišti začalo naše putování krajem Oty Pavla. Po modré turistické značce jsme kopírovali tok zmiňovaného potoka. Předtím však bylo ještě nutno za hájovnou přejít louku a na jejím konci se ponořit do nazelenalého přítmí rušeného jen šuměním vody ve vodním korytu. Sotva si naše oči zvykly na lehké přítmí, čekala nás první zajímavost. Tudy procházející návštěvníci vybudovali desítky kamenných mohylek, dávající nám vzpomenout na naše túry norskými horami či alpskými masívy.
Je třeba předeslat, že označení Skryjská jezírka, se nám jevilo jako nepříliš výstižné. Spíše by se hodil název Skryjská soutěska nebo průrva, neboť první dojem, který tu člověk získal, je jako kdyby potok prostupoval skálou, která zde vznikla vulkanickou činností v dávné minulosti. Zdálo se, jakoby před námi z lesního porostu vystupovala jednolitá kamenná masa, ve které není sebemenší místo, kudy by mohla protékat voda. Teprve při pečlivějším pohledu, se ukázala úzká průrva, kterou se hrnula voda
Zbirožského potoka. Voda má svou cestu, my si zvolili tu svou a skalnatým žlabem v tmavomodrém dacitu sestoupili k přírodnímu výtvoru, který zde po staletí vytváří jeden z přírodních živlů – voda. Ta byla po nedávných deštích stále ještě zakalená, ale přesto je domovem pstruhů obecných, vranek velkých, raků potočních a dalších živočichů, kteří ke své existenci potřebují čistou vodu. Spíše klid a ticho, vládnoucí zde po většinu roku, než malebnost tohoto zákoutí sem láká i skorce vodního či ledňáčka, občas i vydru.
Na cestě
Měli jsme za sebou prvních 1 500 metrů cesty. Dřevěný můstek nám umožňoval překonat potok suchou nohou, neprobudit přitom pod skalním převisem ještě dospávající cykloturisty a po skalnatém a bahnitém břehu pokračovat ke Skryjím. Modrá značka brzy začala pozvolna stoupat do stráně, v níž je možno nalézt na 240 druhů rostlin, kvůli kterým zde také vznikla přírodní rezervace. Jmenujme alespoň kapradiny, udatku lesní, vrani oko čtyřlisté atd. Po obou stranách cesty se občas začervenaly ostružiny a ještě vzácněji se otevíraly výhledy do údolí, kterým spěchal Zbirožský potok do Berounky.
Po třech kilometrech už čekaly Skryje, které působily tím správně ospalým dojmem svátečního dne a dovolily nám, vrátit se v duchu do svých dětských let, kdy jsme si užívali nádherně poklidnou atmosféru vesnických prázdnin u našich babiček a dědů. Možností občerstvení tu bylo hned několik. Buď u místního hřiště, v restauraci proti místnímu kostelu nebo v pensionu u Trilobita. Kromě toho své služby nabízel i místní obchůdek s potravinami, které jsou na dnešních vesnicích už čím dál tím větší vzácností. První zmínka o obci pochází z roku 1464. V roce 1483 se o ní mluvilo jako o daru, který byl králem Vladislavem darována Janovi ze Štemberka. Kostel archanděla Michaela jako jednolodní barokní objekt pochází z roku 1713 a při procházce kolem venkovských klasických stavení je možno setkat se s kolnou i špýcharem. Duch českého venkova, klid a pohoda letního dne na nás dýchaly ze všech stran. Na návsi jsme se setkali s další variantou dopravy do těchto míst, kterým byl autobus spojující Skryje s Berounem event. s Prahou. Teď už zbývalo jen dojít na konec obce, překřížit louku a úzkou a strmou stezkou seběhnout k Berounce, klikatící se pod kopcem.
U mostu nám nezbylo, než opustit značenou turistickou cestu a po břehu řeky zamířit proti jejímu proudu. Provoz na řece byl docela čilý, ale když jsme po zhruba 500 metrech míjeli vodácký kemp, bylo vidět, jak většina osazenstva balí., protože co naplat, zítra je pracovní den. Pro další dva kilometry se našimi společníky staly rekreační chaty roztroušené podél Berounky. Občas jsme se ocitli na pochybách, zda jsme nesešli ze správné cesty a teprve u jezu nám chataři potvrdily správnost trasy. Opustili jsme Berounku a tentokrát proti proudu Zbirožského potoka, po červené turistické značce zamířili zpět ke Skryjským jezírkům. Jen bylo třeba ve správný čas zmiňovanou značku opustit, což bylo u následujícího kempu a pak sledovat tok potůčku přitékajícího od jezírek. Za poslední chatovou osadou nás zpět do své náruče přijal les a pak už to šlo rychle. Pár stovek metrů nás dělilo od jezírek, u kterých už vládl podstatně větší ruch, než tomu bylo ráno. Následovalo posledních 1,5 km cesty k hájovně Slap a parkovišti, kam jsme dorazili spolu s prvními dešťovými kapkami.
Na shledanou
Máme za sebou výlet, který nebyl příliš fyzicky náročný, díky čemuž jsme mohli naplno vnímat atmosféru zdejšího kraje, která má daleko k uspěchanosti a anonymitě moderní doby. Přijďte si ji vychutnat i Vy.
Posledních pár let připomínala Brněnská přehrada málem už od jara
něco jako celosvětové úložiště špenátové polévky. Padlo tedy
rozhodnutí přehradu vyčistit. Na jaře letošního roku proto začalo velké
vypouštění a hladina byla nakonec snížená o deset metrů pod
normální stav. I přes to, že návštěvníků vypuštěné přehrady
zvlášť od jarních měsíců ubylo, stojí za to se sem zajít podívat.
Posledních pár let připomínala Brněnská přehrada málem už od jara něco jako celosvětové úložiště špenátové polévky. Množství sinic ve vodě už začalo být tak velké, že to prakticky bránilo nejen rozumnému rekreačnímu využívání, ale pomalu začal být ohrožený i život pod vodou. Padlo tedy rozhodnutí přehradu vyčistit. Na jaře letošního roku (2009) proto začalo velké vypouštění a následné vápnění břehů. Pokles hladiny se zastavil v květnu a hned po skončení přehlídky ohňostrojů se začala přehrada znovu vypouštět, až hladina dosáhla historického minima. V současné době je deset metrů pod normální výškou (na zimu se každoročně snižuje o 5 metrů). V rámci čištění se nechá provzdušnit dno a bude vybagrovaná část sedimentů v zátoce u Sokolského koupaliště a v oblasti Rokle. Kromě to by měly pod vodou přibýt aerační věže, které budou přehradu provzdušňovat. Toho, že jinak zaplavená místa se ocitla na suchu, se musí využít i jinak. Probíhají revize a oprava přehradní hráze a přibude nová opěrná zeď v bystrckém přístavišti přehradní flotily. Pokud vše dobře půjde, měla by být na jaře 2010 přehrada znovu napuštěná.
Návštěvníků vypuštěné přehrady od jarních měsíců, kdy se začalo s vypouštěním, ubylo, ale stále stojí za to se sem zajít podívat. Zaplavená zůstala jen třetina celkové plochy přehrady. Svratka teče svým původním korytem až někam mezi Rokli a Osadu, obnažené dno se zazelenalo. I přes to, že zde roste jen rdesno a všudypřítomná invazní netýkavka žláznatá, můžete při pohledu ze skalních vyhlídek získat představu o tom, jak zdejší krajina vypadala před napuštěním přehrady. Můžete posoudit, zda je pravda, že Brněnská přehrada je jedním z krajinářsky nejpovedenějších vodních děl, které sice zničilo peřeje v hlubokém údolí Svratky, ale dokázalo s okolní krajinou rychle splynout a rovnocenně je nahradit. Můžete se přidat ke skupinkám vodáků, kteří si nenechají ujít příležitost sjet si původní tok Svratky. Není to nemožné, ale musíte si dát pozor na to, kde vystoupíte z lodi. Zvlášť po dešti byste mohli uvíznout v bahně. V dolní části přehrady stihlo díky letnímu počasí bahno už vyschnout natolik, že se po něm dá při troše opatrnosti chodit. Můžete zkusit své štěstí a pokusit se zahlédnout zbytky starých Kníniček, které přehrada zaplavila. Obec stávala kousek od restaurace U lva zhruba v úrovni hotelu Přehrada. Lev na pomníku padlým za I. sv. války se dívá směrem, kterým obec stávala. Nepočítejte ale s tím, že toho moc uvidíte. Sedmdesát let pod vodou stavbám rozhodně neprospělo a vrstva bahna na dně je dost silná. Pověsti o věži kostela vystupující nad hladinu při nízkých stavech vody patří pak už vyloženě do kategorie báchorek. V Kníničkách kostel nikdy nebyl, stávala tu jen kaplička.
Více než mnoho slov poví několik obrázků. Co se nevešlo pod článek, najdete v galerii.
Posledních pár let připomínala Brněnská přehrada málem už od jara něco jako celosvětové úložiště špenátové polévky. Množství sinic ve vodě už začalo být tak velké, že to prakticky bránilo nejen rozumnému rekreačnímu využívání, ale pomalu začal být ohrožený i život pod vodou. Padlo tedy rozhodnutí přehradu vyčistit. Na jaře letošního roku (2009) proto začalo velké vypouštění a následné vápnění břehů. Pokles hladiny se zastavil v květnu a hned po skončení přehlídky ohňostrojů se začala přehrada znovu vypouštět, až hladina dosáhla historického minima. V současné době je deset metrů pod normální výškou (na zimu se každoročně snižuje o 5 metrů). V rámci čištění se nechá provzdušnit dno a bude vybagrovaná část sedimentů v zátoce u Sokolského koupaliště a v oblasti Rokle. Kromě to by měly pod vodou přibýt aerační věže, které budou přehradu provzdušňovat. Toho, že jinak zaplavená místa se ocitla na suchu, se musí využít i jinak. Probíhají revize a oprava přehradní hráze a přibude nová opěrná zeď v bystrckém přístavišti přehradní flotily. Pokud vše dobře půjde, měla by být na jaře 2010 přehrada znovu napuštěná.
Návštěvníků vypuštěné přehrady od jarních měsíců, kdy se začalo s vypouštěním, ubylo, ale stále stojí za to se sem zajít podívat. Zaplavená zůstala jen třetina celkové plochy přehrady. Svratka teče svým původním korytem až někam mezi Rokli a Osadu, obnažené dno se zazelenalo. I přes to, že zde roste jen rdesno a všudypřítomná invazní netýkavka žláznatá, můžete při pohledu ze skalních vyhlídek získat představu o tom, jak zdejší krajina vypadala před napuštěním přehrady. Můžete posoudit, zda je pravda, že Brněnská přehrada je jedním z krajinářsky nejpovedenějších vodních děl, které sice zničilo peřeje v hlubokém údolí Svratky, ale dokázalo s okolní krajinou rychle splynout a rovnocenně je nahradit. Můžete se přidat ke skupinkám vodáků, kteří si nenechají ujít příležitost sjet si původní tok Svratky. Není to nemožné, ale musíte si dát pozor na to, kde vystoupíte z lodi. Zvlášť po dešti byste mohli uvíznout v bahně. V dolní části přehrady stihlo díky letnímu počasí bahno už vyschnout natolik, že se po něm dá při troše opatrnosti chodit. Můžete zkusit své štěstí a pokusit se zahlédnout zbytky starých Kníniček, které přehrada zaplavila. Obec stávala kousek od restaurace U lva zhruba v úrovni hotelu Přehrada. Lev na pomníku padlým za I. sv. války se dívá směrem, kterým obec stávala. Nepočítejte ale s tím, že toho moc uvidíte. Sedmdesát let pod vodou stavbám rozhodně neprospělo a vrstva bahna na dně je dost silná. Pověsti o věži kostela vystupující nad hladinu při nízkých stavech vody patří pak už vyloženě do kategorie báchorek. V Kníničkách kostel nikdy nebyl, stávala tu jen kaplička.
Více než mnoho slov poví několik obrázků. Co se nevešlo pod článek, najdete v galerii.
Voda stále odtéká spodní výpustí. Hladina je na historickém minimu od roku 1939, kdy se přehrada začala napouštět. Odkryté jsou zhruba dvě třetiny přehradního dna.
Postupné vypouštění vody vytvořilo na břehu abrazní lavice.
Pohled z hráze na Brněnskou přehradu. V místech, kde je výběžek lesa na břehu na pravé straně snímku, stávala kdysi obec Kníničky.
Rybáři na přehradu nezanevřeli. Chodí sem i když je vody málo a procházka mezi vším, co do přehrady za ta léta napadalo, není zrovna nejpříjemnější.
Zasněný cyklista na Sokolském koupališti stojí na mole, které běžně bývá asi metr nad hladinou a za zvýšených stavů zmizí pod vodou.
Houpačka pro skoky do vody na Sokoláku
Svratka teče svým původním korytem. Dostat se k ní ale v těchto místech nedá. Bahno člověka neudrží.
Při pohledu ze skal nad přehradou se vzory v bahně stávají rájem pro fotografa hračičku.
Lodní zastávka Cyklistická je letos opuštěná stejně jako celá lodní trasa.
Tak nějak vypadal kdysi pohled na hrad Veveří…
Na řeku se vydávají i vodáci. Ne všude se ale dá z lodi bezpečně vystoupit na břeh. Tady pod hradem Veveří to jde.
Všudypřítomná netýkavka žláznatá (Rolleyova) zarůstá spolu s rdesnem obnažené dno hlavně v horní části přehrady.
Hospoda Sinice… Jak případný název pro podnik u přehrady, která se od sinic právě čistí.
Tady, v úrovni Osady původní koryto končí a řeka se vlévá do toho, co zbylo z „brněnského moře“.
Při vypouštění přehrady se sice škeble sbírají, ale některé svému osudu neuniknou.
Dno v místech, kde bahno již stihlo vyschnout láká k procházkám i všelikým skopičinám.
Na dně přehrady se toho najde… Taky třeba stíhač tanků a zbytky munice ze II. světové války.
Bahno ze dna přehrady se může stát nepříjemnou pastí…
Svratka teče svým původním korytem. Dostat se k ní ale v těchto místech nedá. Bahno člověka neudrží.
Svratka protéká svým původním korytem a břehy se stihly zazelenat.
Když jsem byl malý kluk, hltal jsem u dědy předválečné
časopisy „Letem Světem“, s dobrodružnými povídkami od
Otakara Batličky i jiných spisovatelů. Už tehdy ve mě zrála touha,
poznávat cizí světy a prožít spustu dobrodružství. No a konkrétně
snímek Kopernika v přístavu těsně před bouří mi velice připomíná
doprovodnou ilustraci k jedné z takových povídek. Dnes už jsem
starý pardál, ale duchem jsem, bohudík, pořád ten mladý dobrodruh a
snílek. Nikdy mi tyhle pohledy nezevšední a jsem rád, že je mohu předávat
dál.
Kopernik
Když jsem byl malý kluk, hltal jsem u dědy předválečné časopisy „Letem Světem“, s dobrodružnými povídkami od Otakara Batličky i jiných spisovatelů. Už tehdy ve mě zrála touha, poznávat cizí světy a prožít spustu dobrodružství. No a konkrétně snímek Kopernika v přístavu těsně před bouří mi velice připomíná doprovodnou ilustraci k jedné z takových povídek. Dnes už jsem starý pardál, ale duchem jsem, bohudík, pořád ten mladý dobrodruh a snílek. Nikdy mi tyhle pohledy nezevšední a jsem rád, že je mohu předávat dál.
Kopernik je poměrně nový trajekt, nástupce vysloužilého „Mikolaja Kopernika“. Pamětníci toho původního vyslovují jeho jméno s určitou skepsí a obavami neprávem. Jedná se o zcela odlišnou, krásnou, moderní loď a cestování na ní je dokonale pohodlné.
Kopernik patří k menším plavidlům co do počtu přepravovaných kamionů. Těch pojme pouze cca 60 na dvou palubách, za to však může na šesti stech metrech kolejí na tzv. přízemní palubě převézt ještě mnoho naložených vagonů a vlakových souprav.
Ani celkovou velikostí si nezadá s velkými trajekty. Měří na délku 160.7m, na šířku 21.6m, má výtlak 14.221 tun a dokáže plout rychlostí až 18 uzlů za hodinu.
{{reklama()}}
O pohodlí max. 360 cestujících je zde opět dokonale postaráno. Prostorné kajuty, bary, sauna, kafetérie, jídelny se skvělou kuchyní, obchody s nápoji či drogerií, herny, prostě vše, co si člověk k pohodlné cestě přes moře může přát, je zde k mání.
I tady, na Koperniku, mě ochotný kapitán pozval na můstek a předvedl mi mistrovství své posádky. Jak při vyplouvání z přístavu v Polsku, tak při vplouvání do přístavu ve Švédském Ystadu.
Polonia – „Perla Baltiku“
Tato nádherná loď je právem nazývána perlou Baltiku. Na přiložených fotografiích se můžete seznámit s nádhernou atmosférou heren, kde nechybí ani ruleta či „Black Jack“ apod., komfortem jídelen, které jsou rozděleny do několika tříd, i s luxusem na chodbách, v tanečním sále s živou hudbou, kavárnách, či v obchodech.
Polonia měří na délku 169.9m, na šířku 28m, pluje rychlostí až 20.2 uzlů za hodinu a má výtlak 29.875 tun. Převeze až 1000 pasažérů, 150 osobních automobilů a 120 kamionů. I tato loď má ve spodní nákladové palubě umístěno 600m kolejí pro přepravu vagonů.
Plavba na Polonii je opravdovým zážitkem. Již od vašeho příchodu do recepce se o vás na každém kroku pozorně starají krásné stewardky, káva a pití je po celou dobu plavby zdarma k disposici ve všech jídelnách a samozřejmostí je opět skvělá kuchyně s velkým výběrem chutných jídel.
Nevšedním zážitkem je procházka po horních, otevřených palubách za teplé noci před vyplutím, v osvětlených přístavech (viz. přiložené foto s pohledem na zakotveného Galileusze).
Rozepisovat se dále o všech lodích na této trase by bylo v podstatě opakováním již řečeného. Nechci vás také dále unavovat samými superlativy, ale skutečně jsem se u těchto společností nikdy s žádnými negativy, které by stály za řeč, nesetkal.
Než se ale pustím do popisu krás Švédska, seznámím vás aspoň ve stručnosti s cenami a lodním řádem. Ceny jsou dle mého názoru dostupné a určitě by mohly mnoho lidí zajímat.
Základní ceník lodních lístků:
Cesta trvá sedm až osm hodin, při neklidném moři déle
Pěší cestující
cestující
tam
tam i zpět
Dospělí cestující
590 SEK/233 PLN
940 SEK/372 PLN
Děti do 7 let
zdarma
zdarma
Mládež do 16 let + studenti do 26 let
490 SEK/194 PLN
820 SEK/324 PLN
Rodinný lístek do 5 osob
1330 SEK/527 PLN
2160 SEK/856 PLN
Motorizovaní cestující
cestující
tam
tam i zpět
Osobní automobil, minibus, karavan Výška do 2m, délka do 6m, + řidič
1150 SEK/455 PLN
1790 SEK/709 PLN
Osobní automobil, minibus, karavan Výška nad 2m, delší než 6m, + řidič
1730 SEK/685 PLN
2740 SEK/1085 PLN
Osobní automobil, minibus, karavan Výška do 2m, délka do 6m, + max. 5 osob
1640 SEK/649 PLN
2610 SEK/1034 PLN
Osobní automobil, minibus, karavan Výška nad 2m, delší než 6m, +max. 5 osob
2220 SEK/879 PLN
3560 SEK/1410 PLN
Toto jsou základní ceny za přepravu. Nejsou v nich započítány kajuty a strava. Ty je možné dokoupit a ceny dohodnout přímo na lodích a nejsou vždy stejné. Pro cestující bez kajut jsou však na všech lodích k disposici speciální kluby s pohodlnými, sklápěcími sedačkami jako v luxusních autobusech či v letadle a velkoplošnými televizory. Čas můžete ovšem strávit i v kavárnách, restauracích, za pěkného počasí na slunečních palubách apod.
Zde bych povídání o trajektech ukončil. Zajímavé fotografie těchto obřích krasavců budu postupně doplňovat. V následujících kapitolách se postupně přesuneme přes zajímavá města jižního Švédska, až do severnějších končin. Tam bych vám rád přiblížil místa, která rozhodně stojí za návštěvu a podělil se s vámi o své zkušenosti s touto krásnou a neuvěřitelně čistou zemí.
Když jsem byl malý kluk, hltal jsem u dědy předválečné časopisy „Letem Světem“, s dobrodružnými povídkami od Otakara Batličky i jiných spisovatelů. Už tehdy ve mě zrála touha, poznávat cizí světy a prožít spustu dobrodružství. No a konkrétně snímek Kopernika v přístavu těsně před bouří mi velice připomíná doprovodnou ilustraci k jedné z takových povídek. Dnes už jsem starý pardál, ale duchem jsem, bohudík, pořád ten mladý dobrodruh a snílek. Nikdy mi tyhle pohledy nezevšední a jsem rád, že je mohu předávat dál.
Kopernik je poměrně nový trajekt, nástupce vysloužilého „Mikolaja Kopernika“. Pamětníci toho původního vyslovují jeho jméno s určitou skepsí a obavami neprávem. Jedná se o zcela odlišnou, krásnou, moderní loď a cestování na ní je dokonale pohodlné.
Kopernik patří k menším plavidlům co do počtu přepravovaných kamionů. Těch pojme pouze cca 60 na dvou palubách, za to však může na šesti stech metrech kolejí na tzv. přízemní palubě převézt ještě mnoho naložených vagonů a vlakových souprav.
Ani celkovou velikostí si nezadá s velkými trajekty. Měří na délku 160.7m, na šířku 21.6m, má výtlak 14.221 tun a dokáže plout rychlostí až 18 uzlů za hodinu.
{{reklama()}}
O pohodlí max. 360 cestujících je zde opět dokonale postaráno. Prostorné kajuty, bary, sauna, kafetérie, jídelny se skvělou kuchyní, obchody s nápoji či drogerií, herny, prostě vše, co si člověk k pohodlné cestě přes moře může přát, je zde k mání.
I tady, na Koperniku, mě ochotný kapitán pozval na můstek a předvedl mi mistrovství své posádky. Jak při vyplouvání z přístavu v Polsku, tak při vplouvání do přístavu ve Švédském Ystadu.
Polonia – „Perla Baltiku“
Tato nádherná loď je právem nazývána perlou Baltiku. Na přiložených fotografiích se můžete seznámit s nádhernou atmosférou heren, kde nechybí ani ruleta či „Black Jack“ apod., komfortem jídelen, které jsou rozděleny do několika tříd, i s luxusem na chodbách, v tanečním sále s živou hudbou, kavárnách, či v obchodech.
Polonia měří na délku 169.9m, na šířku 28m, pluje rychlostí až 20.2 uzlů za hodinu a má výtlak 29.875 tun. Převeze až 1000 pasažérů, 150 osobních automobilů a 120 kamionů. I tato loď má ve spodní nákladové palubě umístěno 600m kolejí pro přepravu vagonů.
Plavba na Polonii je opravdovým zážitkem. Již od vašeho příchodu do recepce se o vás na každém kroku pozorně starají krásné stewardky, káva a pití je po celou dobu plavby zdarma k disposici ve všech jídelnách a samozřejmostí je opět skvělá kuchyně s velkým výběrem chutných jídel.
Nevšedním zážitkem je procházka po horních, otevřených palubách za teplé noci před vyplutím, v osvětlených přístavech (viz. přiložené foto s pohledem na zakotveného Galileusze).
Rozepisovat se dále o všech lodích na této trase by bylo v podstatě opakováním již řečeného. Nechci vás také dále unavovat samými superlativy, ale skutečně jsem se u těchto společností nikdy s žádnými negativy, které by stály za řeč, nesetkal.
Než se ale pustím do popisu krás Švédska, seznámím vás aspoň ve stručnosti s cenami a lodním řádem. Ceny jsou dle mého názoru dostupné a určitě by mohly mnoho lidí zajímat.
Základní ceník lodních lístků:
Cesta trvá sedm až osm hodin, při neklidném moři déle
Pěší cestující
cestující
tam
tam i zpět
Dospělí cestující
590 SEK/233 PLN
940 SEK/372 PLN
Děti do 7 let
zdarma
zdarma
Mládež do 16 let + studenti do 26 let
490 SEK/194 PLN
820 SEK/324 PLN
Rodinný lístek do 5 osob
1330 SEK/527 PLN
2160 SEK/856 PLN
Motorizovaní cestující
cestující
tam
tam i zpět
Osobní automobil, minibus, karavan Výška do 2m, délka do 6m, + řidič
1150 SEK/455 PLN
1790 SEK/709 PLN
Osobní automobil, minibus, karavan Výška nad 2m, delší než 6m, + řidič
1730 SEK/685 PLN
2740 SEK/1085 PLN
Osobní automobil, minibus, karavan Výška do 2m, délka do 6m, + max. 5 osob
1640 SEK/649 PLN
2610 SEK/1034 PLN
Osobní automobil, minibus, karavan Výška nad 2m, delší než 6m, +max. 5 osob
2220 SEK/879 PLN
3560 SEK/1410 PLN
Toto jsou základní ceny za přepravu. Nejsou v nich započítány kajuty a strava. Ty je možné dokoupit a ceny dohodnout přímo na lodích a nejsou vždy stejné. Pro cestující bez kajut jsou však na všech lodích k disposici speciální kluby s pohodlnými, sklápěcími sedačkami jako v luxusních autobusech či v letadle a velkoplošnými televizory. Čas můžete ovšem strávit i v kavárnách, restauracích, za pěkného počasí na slunečních palubách apod.
Zde bych povídání o trajektech ukončil. Zajímavé fotografie těchto obřích krasavců budu postupně doplňovat. V následujících kapitolách se postupně přesuneme přes zajímavá města jižního Švédska, až do severnějších končin. Tam bych vám rád přiblížil místa, která rozhodně stojí za návštěvu a podělil se s vámi o své zkušenosti s touto krásnou a neuvěřitelně čistou zemí.
Letos 7. září uplyne 400 let od úmrtí věhlasného rabína Jehudy
Levy (Löwa) ben Becalela, zvaného v židovském prostředí Maharal.
Správa Pražského hradu a Židovské muzeum v Praze při této
příležitosti připravily v Císařské konírně velkou reprezentativní
výstavu Cesta života.
Letos 7. září (18. dne měsíce elul roku 5769 podle hebrejského kalendáře) uplyne 400 let od úmrtí věhlasného rabína Jehudy Levy (Löwa) ben Becalela, zvaného v židovském prostředí Maharal. Správa Pražského hradu a Židovské muzeum v Praze při této příležitosti připravily v Císařské konírně velkou reprezentativní výstavu Cesta života. Rabi Löw (kol. 1525–1609), která potrvá do 8. listopadu 2009. Židovské muzeum v Praze a Nakladatelství Academia k tomuto významnému výročí navíc vydaly rozsáhlý doprovodný katalog.
{{reklama()}}
Náboženský, pedagogický a filosofický odkaz rabiho Löwa, učence rudolfínské Prahy, zůstává dodnes živý a inspirující. Jen stěží lze najít jinou osobnost, ke které by se hlásilo tak pestré společenství ctitelů, lidí s výrazně odlišnou náboženskou, filosofickou a kulturní orientací.
Cesta života
Rabi Löw (kol. 1525–1609)
Výstava pořádaná Správou Pražského hradu a Židovským muzeem v Praze k 400. výročí úmrtí rabiho Jehudy Levy ben Becalela
Císařská konírna Pražského hradu
5. srpna – 8. listopadu 2009 denně od 10 do 18 hodin
Výstava se koná pod záštitou prezidenta České republiky Václava Klause, ministra kultury České republiky Václava Riedlbaucha a primátora hl. města Prahy Pavla Béma
Pojetí rabiho Löwa jako zosobnění tajuplnosti ghetta, divotvůrce, matematika a tvůrce umělé bytosti golema není sice historicky oprávněné, poskytlo však přebohatou inspiraci umělcům. S jejím odrazem se můžeme setkat jak v literatuře, tak ve výtvarném a dramatickém umění. „Své právo na existenci má pravý i vysněný rabi Löw, avšak rozpor mezi historickým obrazem této osobnosti a jejím převažujícím chápáním je propastný,“ říká kurátor výstavy Alexandr Putík z Židovského muzea. „Tato skutečnost je natolik významná, že posloužila jako základ pojetí celé výstavy, která má dvě hlavní části. První je věnována historickému rabimu Löwovi a autentickým tradicím s ním spojeným, druhá je zasvěcena odkazu rabiho Löwa a původu legend spjatých s jeho jménem.“
Jádro výstavy Cesta života, pojmenované po jednom z děl rabiho Löwa (Derech chajim), představuje na 200 jedinečných sbírkových předmětů, knih a archiválií především z Židovského muzea v Praze, mezi nimiž je však i 7 předmětů ze sbírek Správy Pražského hradu a dalších 69 vzácných artefaktů zapůjčených z 10 českých institucí. 13 neméně unikátních předmětů na výstavu zapůjčilo 7 zahraničních institucí.
Mezi nejdůležitější exponáty patří spisy rabiho Löwa doplněné úředními knihami a texty souvisejícími s jeho osobností. Unikátní je dokument ze Státního archivu ve Vídni z roku 1597 s podpisem tohoto židovského učence, který mimo jiné proslul svým setkáním s císařem Rudolfem II. na Pražském hradě. Stolní zvonek Rudolfa II. ze slitiny sedmi kovů dle kabalistického návodu, zapůjčený vídeňským Uměleckohistorickým muzeem, je další vzácností, kterou lze na výstavě zhlédnout.
Výstava rovněž představuje řadu objektů přímo či nepřímo spojených s rabim Löwem. Jedná se například o repliku náhrobku jeho příbuzného Leva Starého z roku 1540, jehož originál je na pražském Starém židovském hřbitově, o křeslo, na kterém prý rabi sedával při bohoslužbách ve Staronové synagoze, či o pohár pro kiduš, jenž byl podle ústní tradice majetkem rabiho Löwa. Originály náhrobku či křesla nebylo samozřejmě možné na výstavu zařadit, jsou však přístupné v rámci návštěvnického okruhu Židovského muzea v Praze.
Dílo rabiho Löwa vyniká svou komplexností a hloubkou – autor se zabýval nejen výkladem Tóry a Talmudu a židovským náboženským právem, ale také mystickou teologií, vzděláváním, významně ovlivnil chasidismus i moderní náboženský sionismus. „Ironií však je, že širší veřejnost dnes Jehudu ben Becalela zná především díky golemovské legendě, s níž byl spojen až v 19. století a již výstava rovněž představuje,“ říká další kurátor výstavy Arno Pařík. V Císařské konírně jsou tak k vidění texty německých romantiků Sippurim (hebrejsky Příběhy), jež vyšly v Praze v roce 1847 a jež uvedly soubor pověstí o rabim Löwovi a jeho golemovi do širokého povědomí, či soubory pověstí, do kterých golemovské legendy zařadil Alois Jirásek, Josef Svátek či Adolf Wenig.
Svého největšího rozšíření však golemovské legendy dosáhly na počátku 20. století. Výstava proto představí řadu literárních děl na toto téma od autorů jako J. Rosenberg, G. Meyrink nebo Ch. Bloch. Výtvarnou podobu rabiho Löwa a golema jako první zachytil ve svých kresbách Mikoláš Aleš, později Hugo Steiner-Prag, pomník rabiho Löwa vytvořil pro průčelí pražské Nové radnice sochař Ladislav Šaloun. Jeho model ze sbírek Židovského muzea v Praze je na výstavě rovněž k vidění. Hra o rabim Löwovi a jeho golemovi se hrála také v pražském Osvobozeném divadle. Největší ohlas však mělo filmové zpracování golemovských pověstí ve snímcích Paula Wegenera, Juliana Duviviéra nebo Martina Friče ve filmu Císařův pekař a pekařův císař. Vybrané ukázky z těchto filmů budou na výstavě také promítány.
Cesta života rovněž zahrnuje vývoj pražského ghetta a židovského hřbitova v době rabiho Löwa. Díky Muzeu hlavního města Prahy a společnosti KIT Digital Czech a. s. je možno zhlédnout v trojrozměrném zobrazení nejvýznačnější stavby pražského Židovského Města, jak je ve svém modelu zachytil v 18. století Antonín Langweil. Vedle domu rabiho Löwa jsou představeny nejvýznamnější veřejné stavby, náhrobky velkého učence a jeho potomků a dalších významných osobností konce 16. a počátku 17. století.
Letos 7. září (18. dne měsíce elul roku 5769 podle hebrejského kalendáře) uplyne 400 let od úmrtí věhlasného rabína Jehudy Levy (Löwa) ben Becalela, zvaného v židovském prostředí Maharal. Správa Pražského hradu a Židovské muzeum v Praze při této příležitosti připravily v Císařské konírně velkou reprezentativní výstavu Cesta života. Rabi Löw (kol. 1525–1609), která potrvá do 8. listopadu 2009. Židovské muzeum v Praze a Nakladatelství Academia k tomuto významnému výročí navíc vydaly rozsáhlý doprovodný katalog.
{{reklama()}}
Náboženský, pedagogický a filosofický odkaz rabiho Löwa, učence rudolfínské Prahy, zůstává dodnes živý a inspirující. Jen stěží lze najít jinou osobnost, ke které by se hlásilo tak pestré společenství ctitelů, lidí s výrazně odlišnou náboženskou, filosofickou a kulturní orientací.
Cesta života
Rabi Löw (kol. 1525–1609)
Výstava pořádaná Správou Pražského hradu a Židovským muzeem v Praze k 400. výročí úmrtí rabiho Jehudy Levy ben Becalela
Císařská konírna Pražského hradu
5. srpna – 8. listopadu 2009 denně od 10 do 18 hodin
Výstava se koná pod záštitou prezidenta České republiky Václava Klause, ministra kultury České republiky Václava Riedlbaucha a primátora hl. města Prahy Pavla Béma
Pojetí rabiho Löwa jako zosobnění tajuplnosti ghetta, divotvůrce, matematika a tvůrce umělé bytosti golema není sice historicky oprávněné, poskytlo však přebohatou inspiraci umělcům. S jejím odrazem se můžeme setkat jak v literatuře, tak ve výtvarném a dramatickém umění. „Své právo na existenci má pravý i vysněný rabi Löw, avšak rozpor mezi historickým obrazem této osobnosti a jejím převažujícím chápáním je propastný,“ říká kurátor výstavy Alexandr Putík z Židovského muzea. „Tato skutečnost je natolik významná, že posloužila jako základ pojetí celé výstavy, která má dvě hlavní části. První je věnována historickému rabimu Löwovi a autentickým tradicím s ním spojeným, druhá je zasvěcena odkazu rabiho Löwa a původu legend spjatých s jeho jménem.“
Jádro výstavy Cesta života, pojmenované po jednom z děl rabiho Löwa (Derech chajim), představuje na 200 jedinečných sbírkových předmětů, knih a archiválií především z Židovského muzea v Praze, mezi nimiž je však i 7 předmětů ze sbírek Správy Pražského hradu a dalších 69 vzácných artefaktů zapůjčených z 10 českých institucí. 13 neméně unikátních předmětů na výstavu zapůjčilo 7 zahraničních institucí.
Mezi nejdůležitější exponáty patří spisy rabiho Löwa doplněné úředními knihami a texty souvisejícími s jeho osobností. Unikátní je dokument ze Státního archivu ve Vídni z roku 1597 s podpisem tohoto židovského učence, který mimo jiné proslul svým setkáním s císařem Rudolfem II. na Pražském hradě. Stolní zvonek Rudolfa II. ze slitiny sedmi kovů dle kabalistického návodu, zapůjčený vídeňským Uměleckohistorickým muzeem, je další vzácností, kterou lze na výstavě zhlédnout.
Výstava rovněž představuje řadu objektů přímo či nepřímo spojených s rabim Löwem. Jedná se například o repliku náhrobku jeho příbuzného Leva Starého z roku 1540, jehož originál je na pražském Starém židovském hřbitově, o křeslo, na kterém prý rabi sedával při bohoslužbách ve Staronové synagoze, či o pohár pro kiduš, jenž byl podle ústní tradice majetkem rabiho Löwa. Originály náhrobku či křesla nebylo samozřejmě možné na výstavu zařadit, jsou však přístupné v rámci návštěvnického okruhu Židovského muzea v Praze.
Dílo rabiho Löwa vyniká svou komplexností a hloubkou – autor se zabýval nejen výkladem Tóry a Talmudu a židovským náboženským právem, ale také mystickou teologií, vzděláváním, významně ovlivnil chasidismus i moderní náboženský sionismus. „Ironií však je, že širší veřejnost dnes Jehudu ben Becalela zná především díky golemovské legendě, s níž byl spojen až v 19. století a již výstava rovněž představuje,“ říká další kurátor výstavy Arno Pařík. V Císařské konírně jsou tak k vidění texty německých romantiků Sippurim (hebrejsky Příběhy), jež vyšly v Praze v roce 1847 a jež uvedly soubor pověstí o rabim Löwovi a jeho golemovi do širokého povědomí, či soubory pověstí, do kterých golemovské legendy zařadil Alois Jirásek, Josef Svátek či Adolf Wenig.
Svého největšího rozšíření však golemovské legendy dosáhly na počátku 20. století. Výstava proto představí řadu literárních děl na toto téma od autorů jako J. Rosenberg, G. Meyrink nebo Ch. Bloch. Výtvarnou podobu rabiho Löwa a golema jako první zachytil ve svých kresbách Mikoláš Aleš, později Hugo Steiner-Prag, pomník rabiho Löwa vytvořil pro průčelí pražské Nové radnice sochař Ladislav Šaloun. Jeho model ze sbírek Židovského muzea v Praze je na výstavě rovněž k vidění. Hra o rabim Löwovi a jeho golemovi se hrála také v pražském Osvobozeném divadle. Největší ohlas však mělo filmové zpracování golemovských pověstí ve snímcích Paula Wegenera, Juliana Duviviéra nebo Martina Friče ve filmu Císařův pekař a pekařův císař. Vybrané ukázky z těchto filmů budou na výstavě také promítány.
Cesta života rovněž zahrnuje vývoj pražského ghetta a židovského hřbitova v době rabiho Löwa. Díky Muzeu hlavního města Prahy a společnosti KIT Digital Czech a. s. je možno zhlédnout v trojrozměrném zobrazení nejvýznačnější stavby pražského Židovského Města, jak je ve svém modelu zachytil v 18. století Antonín Langweil. Vedle domu rabiho Löwa jsou představeny nejvýznamnější veřejné stavby, náhrobky velkého učence a jeho potomků a dalších významných osobností konce 16. a počátku 17. století.
