Hoňka

Sakra, hlavní vchod školy je zavřený. Vlak mi odjíždí přesně v 10:56. Na
nádraží jede tramvaj 10 minut. Od tramvaje k vlaku to taky kousek je. Je
přesně 10:30. A hlavní vchod je zavřený. Musím jít okolo, ale to už musím
pohnout. Zrychluji chůzi. K druhému vchodu je to na opačnou stranu, než je
tramvajová zastávka. Běžím, přesto mám zpoždění 5 minut oproti plánu. Za
roh zabočuje tramvaj. Moje tramvaj. No snad pojede ještě další. Naštěstí
jede další v 10:43. To mi stačí, budu si moct ještě koupit nějaké
počteníčko. Začínám být trochu netrpělivý, tramvaje zpoždění obvykle
nemívají, to spíše nehody. V 10:44 konečně přijíždí. Naskakuji, né tak
ostatní cestující. Ti nastupují velmi rozvážně. Čekám,že řidič bude chtít
svou ztrátu dohnat, proto se pevně chytám madel a přivírám oči…

RYCHLÁ REZERVACE LETU

Sakra, hlavní vchod školy je zavřený. Vlak mi odjíždí přesně v 10:56. Na nádraží jede tramvaj 10 minut. Od tramvaje k vlaku to taky kousek je. Je přesně 10:30. A hlavní vchod je zavřený. Musím jít okolo, ale to už musím pohnout. Zrychluji chůzi. K druhému vchodu je to na opačnou stranu, než je tramvajová zastávka. Běžím, přesto mám zpoždění 5 minut oproti plánu. Za roh zabočuje tramvaj. Moje tramvaj. No snad pojede ještě další. Naštěstí jede další v 10:43. To mi stačí, budu si moct ještě koupit nějaké počteníčko. Začínám být trochu netrpělivý, tramvaje zpoždění obvykle nemívají, to spíše nehody. V 10:44 konečně přijíždí. Naskakuji, né tak ostatní cestující. Ti nastupují velmi rozvážně. Čekám,že řidič bude chtít svou ztrátu dohnat, proto se pevně chytám madel a přivírám oči. Tramvaj se zvolna rozjíždí. Žádné přetížení ani auta v prachu za námi. Rozhlížím se, jestli jsem nenastoupil do nějaké nostalgické jízdy a kontroluji, jestli ten v předu je řidič nebo kočí. Řidič. Tramvaj ! je také v pořádku. Není to sice žádný hypermoderní stroj, ale je v pořádku. Znovu kontroluji řidiče a čekám kdy to trochu osolí. Nic nesolí, nic nepepří, oči slastně přivřené a vychutnává si požitek z pomalé jízdy. Pohled na palubní hodiny mi ukazuje zpoždění dvou minut. Ovládnu se a nebuším mu na dveře. Na zastávce nastupuje spousta lidí. Nikdo nikam nespěchá, všichni nespěcháři a nespěchalové dneska asi mají sraz. „Tak už jeď!“ vysílám mentální vlny k řidičovi. Ten ale počká, než si všichni sednou a zavře dveře. Trochu se uvolňuji. Dveře se znovu otvírají a čeká se ještě na jednu babičku. „Čert ji vem babu, vždyť ani neběží!“ vysílám teď. Konečně se i babička usadila na místo a tramvaj opravdu pozvolna nabírá rychlost. Během dvou dalších zastávek jsem promýšlel náhradní program, jestli mi to ujede. Nádraží, sláva! Dívám se jaký je můj mezičas. 10:55:30. Třicet sekund a já se připravuji na sprint. Najednou se všichni ti nespěcháři nahrnuli ke dveřím a mě lokty vystrkali! kamsi do rohu. Už nemohu svůj vztek udržet a začínám se nemilosrdně rvát ven. Nákupní taška plná něčeho tvrdého a ostrého mě odhazuje zpět. Nakonec se i já dostávám ven a běžím. Běžím jako by mi šlo… jako by mi šlo o vlak. Už jsem na dohled a vlak nevidím. Propadám panice. Pořád ale doufám, že ještě nepřijel. Když však nevidím tabuli s vlakem na nástupišti, smiřuji s hořkou pravdou. Ujelo mi to. Přesto jdu do haly a dívám se na pragotron. Vidím: IC PRAHA zpoždění 20min. „To je hrůza“ nadávám, „z těch zpoždění se člověk jednou zblázní“.

RYCHLÁ REZERVACE LETU

Do Země čistých 8

Jeden z dělníků na opravě mešity nenápadně kývl, vzal nás stranou a za mírný bakšiš nabídl prohlídku prostor turistům zjevně zapovězených. Místnost s torzy archeologických nálezů vystřídaly tmavé chodby a nakonec kruhové schodiště vedoucí až na střechu stavby. „Opatrně,“ tlačil nás náš průvodce ke zdi z obavy před zraky lidí dole a nám se při pohledu na scenérii prý jednoho z nejhezčích měst Asie téměř zatajil dech.

Jeden z dělníků na opravě mešity nenápadně kývl, vzal nás stranou a za mírný bakšiš nabídl prohlídku prostor turistům zjevně zapovězených. Místnost s torzy archeologických nálezů vystřídaly tmavé chodby a nakonec kruhové schodiště vedoucí až na střechu stavby. „Opatrně,“ tlačil nás náš průvodce ke zdi z obavy před zraky lidí dole a nám se při pohledu na scenérii prý jednoho z nejhezčích měst Asie téměř zatajil dech.

Bílé moře plochých střech vsazených do krásných sadů a zahrad a na obzoru val suchých žárem rozpukaných skal – to je milionový Isfahán, od raného novověku královské město a důstojná výzva pro malířovu paletu. Stejně jako v jiných stejně poetických městech Íránu jsme mohli na první pohled vidět, jaké vážnosti a pochopení se těší zeleň u obyvatelů zdejších polopouští. Zelenou barvou islámu září i obrovské obdélníkové Imámovo náměstí s medresou, paláci a modrozelenými kupolemi mešit po jeho stranách. Normálně by toto jedno z nejkrásnějších náměstí Orientu bylo plné turistů, ale míjíme tu jen několik místních a smutný pár utečenců ze sousedního Afghánistánu.

Mohutná řeka protékající městem je jednou z mála, kterou v Íránu letní žár ještě nevysušil. Jen suchému vzduchu a nadmořské výšce Sněžky vděčíme za to, že jsme ještě nepadli, ostatně všude na ulicích se tu můžete napít zdarma a bez obav přímo z chladících zařízení. Žízeň zaháníme i téměř bezplatnými rajčaty a sytých chlebových placek, které tu každý nosí z obchodu přes ruku jako kalhoty, si k tomu můžeme dopřát kolik libo – jedna nás přijde v přepočtu asi na 20 haléřů českých…

U pekaře nás ochotný zástup pouští před sebe a maličká dívka na ulici běží nabídnout z hrstě datlí, ale muž na cestě u řeky nám zastupuje cestu. Divoce napodobňuje údery karate a výmluvně ukazuje na naše ledviny s doklady a penězi. Přepadení – tady uprostřed bezpečného Íránu? Ale kdepak, za chvíli rozumíme: vadí mu černá skla na našich brýlích, znamení to cizácké pýchy a nadřazenosti, a tak je urychleně na chvíli ukrýváme do ledvin. Muž je spokojen my také – konečně jeden nefalšovaný živý fundamentalista!

Všude jsme středem pozornosti a není divu, z Evropy sem mnoho turistů cestu nenajde a z Ameriky teprve ne. Mladíci opravující u garáže auto, studenti, kolemjdoucí na kole, vojáci – všichni s námi chtějí prohodit alespoň několik slov. Pokud umí anglicky, tak většinou lépe než my a nevědomky stírají naše představy o fanatičnosti zdejších muslimů. Vyprávějí o barbarství Saddáma Husajna, který ještě před deseti lety neváhal bombardovat toto město vyhlášené UNESCEM za součást světového kulturního bohatství, vyptávají se na naše náboženství a s nadšením vzpomínají na finále evropského fotbalového mistrovství: „Viděl vás celý Írán, Poborsky byl perfect!“

Když jsme se dlouhým obloukem vyhnuli skupině nepoučitelných taxikářů, nechali jsme se vtáhnout do působivé atmosféry staré části města. Jeho vzhled je dílem důmyslného stavebního plánu Abbáse Velikého, panovníka dynastie Sáfíjovců, který sem na přelomu 16. a l7.století přenesl hlavní město země a učinil z něho klenot islámského světa. Jeho poselstvo se objevilo i na pražském dvoře Rudolfa II. s cílem vytvořit koalici proti společnému nepříteli Turkům!

Osvěženi studenou sprchou (sprchové kouty jsou samozřejmou součástí autobusových i vlakových nádraží) a odolávajíc nejednomu pozvání domů opouštíme krásné město a polykáme další stovky kilometrů směrem na jih k velehorám Zagrosu. Cílem dálkového, samozřejmě klimatizovaného autobusu je Šíráz, ale my se necháváme vysadit ještě za noční tmy před zříceninami Persepole. Přestože budíme celý autobus, všichni nám přejí šťastnou cestu. Majitel nás volá zpátky – vrací nám do posledního dináru peníze odpočítané za několik zbylých neujetých kilometrů…

Do Země čistých 7

Ještě na sklonku l8.století nemělo město pod vyhasínajícím vulkánem Demávend ani tolik obyvatel jako dnešní Ústí, ale už tehdy bylo vybráno za nové hlavní město Persie. Teherán! Podle posledního sčítání desetimilionový kolos a podle našich dojmů lidské bludiště topící se v mračnech smogu, zmatek násobený vyvoláváním obchodníků a nářkem motliteb a žalmů, které se nepříjemně hlasitě rozlévají všude na veřejných prostranstvích. Zbožnost Íránců je příslovečná a jejich údajný fundamentalismus vám rychle přestane vadit ve chvíli, když se s nimi setkáte tváří v tvář. Když se nebudete muset bát o své peníze, o zapomenuté věci, nebo když budete mít strach z předraženého taxíku.

Ještě na sklonku l8. století nemělo město pod vyhasínajícím vulkánem Demávend ani tolik obyvatel jako dnešní Ústí (nad Orlicí – pozn. red.), ale už tehdy bylo vybráno za nové hlavní město Persie. Teherán! Podle posledního sčítání desetimilionový kolos a podle našich dojmů lidské bludiště topící se v mračnech smogu, zmatek násobený vyvoláváním obchodníků a nářkem motliteb a žalmů, které se nepříjemně hlasitě rozlévají všude na veřejných prostranstvích. Zbožnost Íránců je příslovečná a jejich údajný fundamentalismus vám rychle přestane vadit ve chvíli, když se s nimi setkáte tváří v tvář. Když se nebudete muset bát o své peníze, o zapomenuté věci, nebo když budete mít strach z předraženého taxíku.

„Patnáct riálů, pane.“ Necelý půldolar za téměř 15 km jízdy teheránskými ulicemi, přesně, jak říkal Uzbek. Lidé si tu očividně mohou věřit. Čím to je?

Starý bourák s námi prosvištěl kolem povědomého monumentu z konce šáhovy vlády upomínajícím na 2500 let od založení státu, řidič stiskl v dlani svůj růženec a vzápětí se vřítil do ulic starého města. Před 150 lety je pro první plán Teheránu vyměřil chrudimský badatel August Karel Kříž, ale spíš než na vcelku všední české prvenství jsme tu mysleli na amerického astronauta W. Shirru, který při pohledu na chaos v ulicích a auto svého vozu měl prohlásit: „S kosmickou lodí do vesmíru, prosím, ale řídit auto v Teheránu, to tedy ne.“

Dobrý muž za volantem našeho taxi vozem jen smýkl, nárazníkem si rozhrnul část zoufalců a okamžitě se vecpal do škvíry před sebou. Šlápl na plyn a aniž by se obtěžoval ukazováním směru, trhl s námi vždy na tu stranu, kde jiný zaváhal. Dělal jen to, co všichni – závodil. Jako každý si hlídal jen předek a levou stranu auťáku, což v plně obsazeném voze ohrožovalo da1ší životní osudy nás na straně pravé. Nehrané hrůzy v našich očích si nevšiml, protože byl zaměstnán poklidným hovorem s dalšími třemi pasažéry. Na konečné na Jižním terminálu jsme byli vyděšeni stejně jako davy, do kterých tu za nesametové revoluce před 18 lety šáh nechal střílet z nízko letících helikoptér. Barvitě a věrně popsal události tehdejší zběsilé doby očitý svědek a novinář Jaromír Štětina. Nelze pochopit přítomnost současného Íránu a mentalitu jeho obyvatel bez znalostí souvislostí – předchozí šáhovy tvrdé diktatury a nakonec i hlubších vrstev perské minulosti. Šíitský islám je tímtéž co pro Poláky katolicismus; vedle úlohy strážce kultury a vzdělanosti byl vždy oporou národní nezávislosti a hradbou proti všem uchvatitelům od Arabů a Seldžuků až po Mongoly, Afghánce a Rusy Protože Arabové vnucovali na počátku historie muslimů islám suhnitský, rozhodli se Peršané geniálním tahem pro jeho šíitskou verzi, což jim zajistilo odlišnost i ochranu současně. Po celý středověk byla pak jejich země centrem disidentů islámského světa a jejich věrnost šíitskému islámu je i při jen letmém pohledu do krvavé perské historie obdivuhodná.

Poněkud pozdě v hale terminálu zjišťujeme, že nepřijali ani arabské číslice, a tak vedle nákupu broskví, oříšků a chlebových placek věnujeme hlavní pozornost jejich zdejšímu záznamu. Malý inteligentní školák se stává naším pohotovým učitelem… krom toho je třeba obstarat nocleh, a vzhledem k blázinci hlavního města a hlavně kvůli jen několikadennímu transitnímu vízu to bude opět autobus. „Isfahán, Isfahán!“ ozývá se z mnoha stran, a to je přesně to, co potřebujeme. Cena zhruba dvou dolarů na 500 km dlouhou jízdu nás ani nepřekvapuje, kamarádi si odtud loni k Perskému zálivu vzali letadlo za osm dolarů – přišlo je tedy na něco kolem Kč 200,-. Nezapomeňme, že to byl právě Írán, kde vytryskla v roce 1908 první nafta v oblasti Zálivu…

Bavlníková pole brzy mizí a zapadající slunce už vrhá stíny nad rozžhavenou pouští Kevír. Někdy v noci míjíme prostý Chomejního dům. Pokud se odvážíme podívat se kolem sebe očima jeho národa, můžeme se do rána zbavit jednoho ze svých předsudků.

Silnice a další radosti

Víte, kdo jsou nejmenší lidi na světě?
Silničáři, jak napadne deset centimetrů, už je není vidět.

Víte, kdo jsou nejmenší lidi na světě? Silničáři, jak napadne deset centimetrů, už je není vidět.

Přes výše uvedený a mnoho další vtipů, které o silničářích kolují to s našimi silnicemi není zas tak špatné. V létě 1999 jsme byli s kamarády na kolech v Pobaltí a naše silnice jsou docela dobré.

V bývalém Sovětském svazu se silnice stavěly rovné, jako když střelí. To se dělá tak, že se vezme jeden generál a postaví se na kopec. Generál vystřelí a na čáře, kterou letěla střela, se postaví silnice. Výsledkem těchto snah je, že nám v Kaliningradu dobří lidé řekli: „Pojedete padesát kilometrů rovně a pak odbočíte doleva“. Kdyby jen to, opravdu jsme jeli po krásné rovné silnici zmiňovanou dráhu a potom jsme odbočili doleva. Protože ruské silnice jsou rovné, je na nich každá sebemenší zatáčka vyznačena, Rusové totiž pravděpodobně ve svých autech používají autopiloty a značka zatáčky znamená pokyn k vypnutí autopilota.

Jak jsou dobré hlavní tahy, tak jsou mizerné silnice ve městech. Nejlepší kolo do Kaliningradu je pravděpodobně horské kolo s odpruženými vidlicemi. Když se totiž na ulici vytvoří díra, tak se opravuje tak, že se do ní nasypou cihly. Je to levné, než se cihly rozbijí, tak i účinné. Poté, co se ale kamarádovi povedlo spadnout s kolem do jedné z děr (asi 40 cm do hloubky), padla na adresu místních silničářů spousta jadrných českých nadávek.

Rusko jsme úspěšně minuli, další zaznamenáníhodné silnice jsou silnice v Estonsku. Při vjezdu do Estonska jsme zjistili, že nemáme mapu. To jsme napravili na první benzinové pumpě a začali ji podrobně studovat. Dozvěděli jsme se, že silnice se dělí na `žluté‘ a `červené‘. Protože na mapě byly červené silnice tenší než žluté, předpokládali jsme, že žluté silnice odpovídají našim silnicím I. a II.třídy, a červené že jsou naše okresky. Že jsme se spletli jsme pochopili až poté, co jsme sjeli na první červenou silnici, ta barva znamenala, že tam není asfalt, ale jenom prach.

Ale pozor, velice nerad bych byl nařčen z toho, že šířím klamavé informace, proto upozorňuji: žlutá barva neznamená to, že na silnici asfalt bude. V Estonsku se totiž silnice při opravách nezavírají, pouze se na začátek zapíchne značka „Oprava silnice“ s tabulkou 12km“. Když jsme to viděli poprvé, mysleli jsme, že někdo ukradl tečku mezi jedničkou a dvojkou. Když jsme po silnici, kde střídavě byl a nebyl asfalt jeli už pátý kilometr, došlo nám, že ta tečka tam opravdu nepatřila. Absolvovat dvanáct kilometrů po silnici, kde se jako povrch střídá asfalt, štěrk, kamínky, hlína a kdoví-co-ještě je zážitek jak na ruce, tak na kostrč.

Na druhé straně nás zase příjemně potěšilo, když jsme jeli podle mapy po červené silnici a najednou se před námi ukázala silnice, která měla na šířku 40 metrů. Když po třech kilometrech skončila, pochopili jsme, že šlo o tajné vojenské letiště a začali jsme přemýšlet, jestli nás pustí ven z Estonska. Nakonec ale vše dobře dopadlo a na hranicích byli rádi, že už se nás zbavili a tak vše proběhlo bez problémů.

Letos jedeme do Beneluxu, slyšel jsem, že předky inženýrů, kteří plánovali belgické silnice byly krajkářky a silnice podle toho vypadají. Tož se těším…

O osobním magnetismu

Už je to tak. Pokaždé, když vyrazím na nějakou akci, stane se nějaký průšvih, katastrofa či alespoň nepříjemná událost a většinou ne jen jedna…

Motto: Někteří lidé průsery přímo přitahují… (neznámý autor)

Už je to tak. Pokaždé, když vyrazím na nějakou akci, stane se nějaký průšvih, katastrofa či alespoň nepříjemná událost a většinou ne jen jedna…

Časem se tyto „veselé příhody z natáčení“ dávají k lepšímu při posezení s kamarády, kteří nás znají i s těmi, co nás ještě neznají. Například výše uvedenou větu z motta jsme zaznamenali při vaření na Mohelnickém dostavníku krátce po výbuchu vařiče (viz příběh o Krabovi), při vzpomínání na naše jiné slavné příhody.

Je možné, že opravdu patřím k lidem, kteří již pouhou svou existencí problémy a katastrofy všeho druhu přitahují. Domnívám se, že tuto vlastnost měla spousta vynálezců. Každý jistě ví, že I.Newton k formulování gravitační teorie dospěl až poté, co mu spadlo na hlavu jablko.

Je možné, že nikdo z osob se silným osobním magnetismem už nenapíše nic tak přitažlivého, jako je gravitační teorie, ale i přesto by nám lidstvo mělo být vděčno. Ne všichni mají dostatečně silnou náturu na to, aby snesli přízeň osudu a právě my si to za lidstvo „dokážeme slíznout“.

Na závěr jsem původně chtěl napsat nějakou z povedenějších příhod, ale jako na potvoru mne nic nenapadá. Možná, že i za to by mi lidstvo mohlo být vděčné.

Brašny na kolo

Každý, kdo používá kolo jako dopravní prostředek, určitě přišel na to, že je mnohem lepší vozit věci esteticky uložené v brašnách, než je táhnout na zádech v batohu. Protože ne všechny brašny jsou stejně kvalitní a vhodné, dovolil jsem si shrnout (nejen) svoje zkušenosti s brašnami do krátkého článku.

připravujeme update


Každý, kdo používá kolo jako dopravní prostředek, určitě přišel na to, že je mnohem lepší vozit věci esteticky uložené v brašnách, než je táhnout na zádech v batohu. Protože ne všechny brašny jsou stejně kvalitní a vhodné, dovolil jsem si shrnout (nejen) svoje zkušenosti s brašnami do krátkého článku.

Cyklobrašny na nosič mohou být buď vcelku (obě dvě sešité pásem či popruhy přes nosič), nebo mohou být od sebe obě poloviny oddělitelné. Jsou-li vcelku, dají se nosit přes rameno, což je například při nastupování do vlaku výhoda k nezaplacení – člověk má obě ruce volné. Na druhé straně zase brašny, které se dají rozdělit na dvě poloviny (levou a pravou) jsou lehčí a lépe se s nimi manipuluje. Pokud jezdíte na kole třeba do školy či do práce, nemusíte si brát s sebou obě dvě, ale stačí jen jedna. Záleží na každém, jaký typ si vybere.

Nejzranitelnějším místem na brašnách jsou nejspíše zipy. Když člověk brašny správně napěchuje, visí na nich velká část zátěže a zipy odchází do věčných lovišť. Existují i brašny bez zipů, balí se podobně jako batoh, problém je v tom, že jsou citelně dražší – kdo ale jezdí více, investice se mu vyplatí.

Dnes už se pravděpodobně člověk nesetká s brašnou, která by neměla alespoň papundeklové vyztužení vnitřní strany, ale co kdyby – doporučuji zkontrolovat. Užitečnou věcí jsou i kapsy zboku na brašnách, vejde se tam nářadí, které člověk používá často, instantní nápoje, vařič, krém na opalování, slovník, toaletní papír. Výhodou je, že člověk nemusí lézt dovnitř a přehrabovat se v brašnách. Dobrý pocit přidávají i odrazné fólie našité zezadu, cyklista se hned cítí lépe. K některým brašnám se dodává i třetí díl, který se přidělává seshora na nosič, znamená zvýšení použitelného místa asi o třetinu.

Jako první jsem si zakoupil nejlevnější třídílné brašny Author. Ani ne za dva měsíce (cca po prvních pětistech kilometrech) povolil spoj v místě, kde je přišitá výztuha ke stěně brašny. Brašny jsem reklamoval a poté jsem si zakoupil jiné. Authorácké třídílné brašny jsou levné (600Kč), mají kapsičku i na třetím dílu, ale sypou se. Ptal jsem se později kamarádů, u kterých jsem viděl tytéž brašny a sypaly se všem. Možná, že už to Authoři opravili, raději doporučuji najezdit s nimi co nejvíc a pokud to nesnesou, tak reklamovat. Jsou z příjemného materiálu, na omak jemnější než brašny od Junka, promokají stejně.


Moje druhé brašny byly brašny od Junka, takové ty tvarované s dírou na nohu a dvěma bočními kapsami na každé straně (cca 550Kč). Třetí díl se prodává zvlášť – buď malý batůžek (150Kč), nebo velký čtverec (220Kč). Jediná jejich nectnost je, že nesnáší přetěžování. Po dvouapůl letech provozu (5000km s brašnami) se rozsypaly všechny zipy. Promokají, ale pokud se člověk naučí balit všechno do igelitu, tak je v pohodě. S třetím dílem jsou správně veliké pro dvoutýdenní akci mimo civilizaci. Rozumný poměr mezi výkonem a cenou. (A abych nezapoměl, tak mají tendenci se ztrácet – už je doma týden hledám a nemůžu si vzpomenout, kam jsem je dal.)

Kamarád (Adam) si pořídil baťohoidní brašny od Junka a nemůže si je vynachválit (cca 1000Kč). Nemají totiž žádné zipy, které by se mohly sypat. Problém je, že nemají ani kapsy, které by byly zvenku přístupné, pouze uvnitř je každá členěna na dvě části. Jsou už dostatečně veliké i bez třetího dílu (cca 250Kč). Nejsou tvarované, kolo má potom dost široký průjezdný profil.

Pěknou vymyšleností je brašna na řidítka – je-li dobře postavená, je přístupná i za jízdy, většinou se dá už i hodit přes rameno a vypadá jako taška. S brašničkou na řidítka jsem projel Pobaltí a Maďarsko (něco přes 2000km) a nemůžu si ji vynachválit. Mám sice jednu z nejmenších (malou od Junka), ale vejde se mi tam dost věcí – rekord mám, když jsem tam dal věci do školy – sešit A5, psací potřeby a převlečení na horolezeckou stěnu. Ceny se pohybují od 400Kč až k 900Kč, opět podle velikosti a způsobu upevnění.

Mohu-li posoudit známé značky, tak moje malá brašna Junk (formát A5, hloubka asi 20 cm) je za její cenu docela dobrá. Co by se jí dalo vytknout je nešikovně umístěný hlavní zip – je-li taštička plná, tak se strašně špatně otevírá. Další nectností je poněkud nebezpečné uchycení, pokud člověk jede bez brašny, tak zepředu z kola čouhají dva pevné dráty délky asi 20cm, což není estetické, a nepřipadá mi to ani bezpečné. Dodává se s ní pouzdro na mapy, do kterého se vejde osm Tatranek, nebo jedna mapa. Vepředu má kapsu, do které se dá dát blikačka, lepení a spousta dalších věcí. Za cenu něco málo přes 400Kč brašnu nepovažuji za špatnou koupi. Zatím mi nepromokla.

Druhou brašnou, kterou používá kamarád je větší bratr od Junka, podle údajů z obchodu se dovnitř vejde osm lahví piva. Také má pouzdro na mapy a kapsičku. Zapíná se podobně batohům, na šňůrku a přezky, uchycení má udělané bezpečněji než předchozí typ. Bohužel, její cena je okolo 900Kč.


Brašničky do rámu asi taky nejsou špatné – moc toho o nich napsat ale nemohu, protože jsem s brašničkou najel jenom 200 km a to na závodech. Tam se mi hodilo, že je malinkatá a přitom se mi dovnitř vešla tatranka a mobilní telefon. Za jízdy jsou poněkud hůře přístupné, ale jsou malé a lehké. Nejlevnější jsem viděl okolo 100Kč, cena rostla až ke 300Kč (podle velikosti). Nemám s nimi zkušenosti, nemohu posoudit. Přesto si myslím, že mnohem lepší investicí (z hlediska cena/výkon) je brašna na řidítka.

Na závěr bych chtěl upozornit, že všechny zkoumané modely brašen (i ceny) pocházejí z léta 1999, kdy jsme brašny pořádně zajížděli (cca 2000km). Výrobci od té doby mohli lecos změnit. Existuje i spousta modelů brašen, které jsme nezkoumali, protože je prostě nemáme (a nemáme na ně peníze).

Začalo jaro???

Ahoj lidi!

Mám takový pocit, že o víkendu začalo jaro. O víkendu u nás bylo docela teplo, navíc přes sobotu ještě pršelo – prostě ideální čas zalézt domů a pracovat. Silnice a chodníky připomínají kluziště, nebo malé potoky…

V neděli odpoledne jsem šel kolem řeky a co nevidím – spoustu vody. Teď mám dilema, jestli sedět u počítače a pracovat na úpravách serveru, nebo si konečně sjet Tichou Orlici bez drhnutí o dno a přenášení skorovyschlých úseků.

No nic, tento týden snad už dokončím úpravu stránek a skriptů. Mělo by to přinést hlavně zlepšení orientace. Také budete mít možnost přidávání krátkých zpráv na naše stránky. Už se na to docela těším.

Lidová moudra

I přes svou, na první pohled zřejmou, chatrnou fyzickou kondici jsem se rozhodl, že příjmu pozvání a pojedu na víkend na běhací lyže do Jizerských hor. Říkal jsem si, že něco vydržím a ten plánovaný celodenní horský výlet mě nemůže a nesmí vyvést z míry (a ani z petra, filipa, jardy, nebo kohokoli jiného). Že už jsem zažil něco akcí, které se tvářily drsně a slibovaly fyzické zruinování všech účastníků a nic z toho nebylo (teda jednou vlastně jo). Jestli teď někdo čeká, že napíšu jak jsem se trápil a plival krev, nikomu a ničemu nestačil, že jsem se ztratil v husté mlze, nebo že jsem sice dojel, ale někomu na mohutných zádech, nebo to bylo všechno, co jsem ten den (a následující měsíc) zvládl, toho zklamu, protože nic takového se nestalo…

I přes svou na první pohled zřejmou chatrnou fyzickou kondici jsem se rozhodl, že příjmu pozvání a pojedu na víkend na běhací lyže do Jizerských hor. Říkal jsem si, že něco vydržím a ten plánovaný celodenní horský výlet mě nemůže a nesmí vyvést z míry (a ani z petra, filipa, jardy, nebo kohokoli jiného). Že už jsem zažil něco akcí, které se tvářily drsně a slibovaly fyzické zruinování všech účastníků a nic z toho nebylo (teda jednou vlastně jo). Jestli teď někdo čeká, že napíšu jak jsem se trápil a plival krev, nikomu a ničemu nestačil, že jsem se ztratil v husté mlze, nebo že jsem sice dojel, ale někomu na mohutných zádech, nebo to bylo všechno, co jsem ten den (a následující měsíc) zvládl, toho zklamu, protože nic takového se nestalo. Pravda, trochu jsem to čekal. Stalo se však něco (naštěstí až v závěrečných kilometrech), co mě přinutilo skřípat zubama a vehnalo mi slzy bezmoci do očí (tak, jak by to fyzická námaha nedokázala). Nikdy mě nenapadlo, že široce uznávaná moudrost (se skutečně univerzálním používáním) „kdo maže, ten jede“ není vždycky úplně pravdivá. Nenamazat jsem si z respektu právě před touto moudrostí nedovolil. Namazal jsem a jel, jel, jel, jel a najednou nejel. Najednou jako kdyby mi někdo v nestřežené chvíli (po pádu by to asi šlo, to se sbírám dlouho) na skluznice nalepil tulení pásy, ale proti srsti. A tak jsem už jen šel, až do konce výletu. Ta moudrost by se asi měla upřesnit, aby si zalyžovali i ti v lidová moudra úplně důvěřiví jako jsem já.

Do Země čistých 6

Ještě před padesáti lety tudy hnali pastevci na istanbulský trh stáda ovcí, dnes nám díky kvalitní síti silnic maloasijská Anatolie ubíhá rychle před očima. Ztrácí se mořský záliv brzy i pruh lesů a luk a v suchém vnitrozemí se vzápětí o slovo hlásí nedohledné kamenité stepi. Při pohledu na téměř holou a vyprahlou oblast by na člověka padla deprese. Do Teheránu máme skoro stejně daleko jako z Prahy na Gibraltar – ale Orientálci nás jako obvykle berou za své. Dvacet cestujících v autobusu patří většinou k různým národům Íránu – někteří nám s potěšením nabízejí ochutnat svá bohatě kořeněná jídla – a příjemný stařík z Uzbekistánu se nám stává zvlášť ochotným průvodcem. „Pasmatritě, éto Fírat, Eufrat!“ volá na druhý den ráno a my ještě ospalýma očima mžouráme na neklidné vody horské říčky, u jejíž břehů o něco níže se před tisíciletími rodila civilizace.

Ještě před padesáti lety tudy hnali pastevci na istanbulský trh stáda ovcí, dnes nám díky kvalitní síti silnic maloasijská Anatolie ubíhá rychle před očima. Ztrácí se mořský záliv brzy i pruh lesů a luk a v suchém vnitrozemí se vzápětí o slovo hlásí nedohledné kamenité stepi. Při pohledu na téměř holou a vyprahlou oblast by na člověka padla deprese. Do Teheránu máme skoro stejně daleko jako z Prahy na Gibraltar – ale Orientálci nás jako obvykle berou za své. Dvacet cestujících v autobusu patří většinou k různým národům Íránu – někteří nám s potěšením nabízejí ochutnat svá bohatě kořeněná jídla – a příjemný stařík z Uzbekistánu se nám stává zvlášť ochotným průvodcem. „Pasmatritě, éto Fírat, Eufrat!“ volá na druhý den ráno a my ještě ospalýma očima mžouráme na neklidné vody horské říčky, u jejíž břehů o něco níže se před tisíciletími rodila civilizace.

Rozeklané skalnaté vrchy patří ke Kurdistánu stejně neodmyslitelně jako vojenské kontroly, které nás zastavují čím dál častěji. Kurdské vesničky z hlíny a kamení jsou rozsety všude kolem, ale muže v nich neuvidíme – třímají zbraně v horách kolem v houževnatém odporu proti turecké moci. Vyhýbáme se tankům, sem tam zpozorujeme i obrněný transportér. Fotografovat se nevyplácí, a tak při prohlídkách třídíme prospekty ještě z Istanbulu. Když jsem nalistoval obrázek byzantské mozaiky Svaté rodiny, jedna ze zahalených žen ho náhle s upřímnou islámskou zbožností vroucně políbila. „Ísa, Mirjam,“ šeptala s posvátnou bázní a hned svému malému potomkovi začala vypravovat. Bude o hlavních postavách křesťanství vědět víc než leckterý jeho evropský vrstevník.

Jako další připomínka biblických časů se na náhorní plošině brzy začíná rýsovat majestátný Ararat. Se svým ledovcovým čepcem na nás vyhaslý vulkán shlíží z výšky nesrovnatelné s kteroukoliv horou Evropy a svým chladem dýchá na vše kolem. Škoda, že nemůžeme vidět arménský Jerevan skrytý za ním, stejně tak se vyhneme i blízké enklávě Ázerbajdžánu. Jen několik okamžiků nás ale dělí od dlouho očekávané hranice s Íránem, kde bychom se podle našich představ měli setkat s jedním z nejfanatičtějších režimů světa. Jde z toho hrůza, ale Uzbek zatím nad našimi obavami nechápavě kroutí hlavou. Brzdíme.

Přísná velká tvář ajatolláha Chomejního shlíží zachmuřeně v tmavém lidmi přeplněném průchodu na protější stěnu, kde se pro změnu zase mračí turecký Atatürk. Tady na nejvýchodnější výspě NATO jsme svědky mlčenlivého dialogu obou tvrdých mužů, z nichž každý propůjčil své charisma boji za odlišné ideály: první za islámský stát, druhý za jeho potlačení. Jeden se postavil do čela toho, co druhý usiloval zničit.

Dojem z temných místností a špatně osvětlených hal umocňuje zástup žen, nyní už bez vyjímky skrytých pod černými závoji čádoru. Vyhýbáme se celým rodinám ležícím na kobercích nebo špinavé zemi a po formalitách se řadíme do jedné z dlouhých nehýbajících se front. Ubíhají hodiny. Kontrola je důkladná, ale korektní, přesně podle předpisů, a tak ani malý tuhý líh a sušené polévky na dně batohu neunikají pozornosti. „What is it? Dugs? To určitě, vézt sem alkohol a drogy je asi stejně dobrý nápad jako přibalit si na čtení Satanské verše. Petrovi dochází, jak odvážně tu musí působit jeho igelitová reklamní taška s dámou ve večerní toaletě, ale už je pozdě. Další celník zase nalistoval v jednom z mých průvodců fotografii dívky z tureckého nočního klubu a dlouho si ji prohlížel i se záběry z pánských lázní. Sorry víme dobře, že v Iránu považujete za pohoršující chodit i jen v tričku a kraťasech.

Neschopnost západních turistů přizpůsobit se zdejším zvyklostem vedla k drastickému omezení turistického ruchu, tak nadějně rozběhnutého po skončení války s Irákem a po Chomejního smrti v roce 1989. I naše opomenutí mohlo znamenat vyhazov a konec expedice. Naštěstí ale bylo oběma evropským hříšníkům odpuštěno a cesta do tajuplné země byla i pro ně volná.

Do Země čistých 5

Omámen silnými vůněmi bazaru s kořením jsem spíš jen náhodou stiskl za kliku nejbližších dveří. Hluk uliček starého města byl náhle tentam a pod kopulí jedné maličké mešity kam jsem mimoděk pronikl, mlčky seděli v kruhu muži v dlouhých pláštích. Dodatečně jsem se zul a z pohodlného tureckého sedu na starých kobercích pak poslouchal úžasný vokální „koncert“ staré mystické hudby. Bylo zřejmé, že se jedná o modlitební shromáždění jednoho ze súfijských řádů.

Omámen silnými vůněmi bazaru s kořením jsem spíš jen náhodou stiskl za kliku nejbližších dveří. Hluk uliček starého města byl náhle tentam a pod kopulí jedné maličké mešity kam jsem mimoděk pronikl, mlčky seděli v kruhu muži v dlouhých pláštích. Dodatečně jsem se zul a z pohodlného tureckého sedu na starých kobercích pak poslouchal úžasný vokální „koncert“ staré mystické hudby. Bylo zřejmé, že se jedná o modlitební shromáždění jednoho ze súfijských řádů.

Gigantické interiéry obřích mešit se svými mramorovými oltáři vykládanými perletí jsou na Bosporu přirozeným magnetem turistického zájmu, ale o současnosti Turecka mi víc řeklo toto malé, donedávna tvrdě zakazované řeholní společenství. Tato země, která v l.polovině našeho století prošla obdobím nekompromisního boje za laický stát (se zákazem oficiální výuky islámu a jeho zrušením jako státního náboženství), se dnes pomalu, ale vytrvale islamizuje. V čele svobodně zvolené vlády stojí od minulého roku muž, odsouzený po puči r.1980 za pokus o zavedení islámského režimu.

Pozorný turista si změny všimne i na ulicích: ještě před třemi lety – od té doby se mimochodem počet obyvatel Istanbulu zvýšil pravděpodobně o víc než půldruhého milionu – jsme v jeho ulicích zaznamenali jedinou skupinku zahalených žen, turistek z Iránu. Čím dál víc jich však skrývá své vlasy a odvrací oči při pokusu o rozhovor. Neustále přibývá nejen mešit, ale bohužel i projevů nesnášenlivosti a extremismu. V trestním zákoníku se objevil paragraf o trestu za urážku islámu nebo Proroka, stoupající počet obyvatel se vyslovuje pro zavedení šaríy islámského práva. V očích Evropana jsou to všechno kroky zpět, ale zdejší úhel pohledu je přece jen trochu odlišný.

Bludištěm uliček naštěstí neproniká jen aroma orientálního koření. Všude najdete množství stánků s výborným kebapem, tedy jemně nařezanými kusy skopového upečeného na rožni, občas vámi praští vůně kukuřice vanoucí z roštů podél ulic, leckde vám ochotně nabídnou silně oslazený tmavý čaj. Bez obav se nechte pozvat nebo si svou restauraci vyhledejte sami; obsluha je trysková, jídlo skvělé, ceny nízké a personál se nikdy nezapomene usmívat. Nám k tomu ještě nad hlavami kopala v televizi za marného povzbuzování všech přítomných turecká liga.

„Břídilové“, oklepal se nad výkonem obou mužstev kolega slávista. Sport se zde ovšem provozoval už dávno v době, kdy naši slovanští předkové nerozvážně bloumali mezi Vislou a Dněprem – alespoň na 400 m dlouhém Hipodromu vedle naší restaurace závodili vozatajové před zraky 100.000 diváků už od 3.století. Za 300 let tu pak bylo obklíčeno a zmasakrováno 30.000 císařových odpůrců, a přestože tu krev tekla proudem naposledy v minulém století, spěcháme raději nočními uličkami do bezpečí hotelu.

Hotel Orient přímo pod modrou mešitou v centru města je za své 4 dolary vděčným nocležištěm mladých nemajetných turistů z celého světa. Není tedy divu, že jediné volné místo je k dispozici na rovné střeše, což je ovšem přesně podle našich představ. Našli jsme tu skvělý výhled na noční město a na lodě brázdící vody průlivu, ale především bezvadnou partu studentů z Jižní Afriky, Austrálie, a šikmookého kolegu z Hongkongu, který se už ale domů nevrací. Společně obdivujeme do noci modře zářící Sultan Ahmedovu mešitu, do které bychom se vešli všichni od Hutvaldu až po Rybník.

V její blízkosti jsme na druhý den ráno poprvé na cestě zaslechli češtinu, ale kluci měli bohužel namířeno do Egypta. Tuto atraktivní a při tom velice lacinou cestu kolem Mrtvého moře a skalních měst jordánské Petry (známých ze série filmů Indiana Jonese) jsme zamýšleli absolvovat původně, ale po vlně útoků Džihádu u Nilu jsme si nechali zajít chuť. Pout do Mekky pro nás nemuslimy je vyloučená, a tak se fundamentalistům vyhneme na východě.

Na předním skle našeho luxusního autobusu se blýská nápis „naše kroky řídí Alláh“. Samozřejmě nás tedy veze do Íránu.