Po stopách minulosti – Poreč

Proč za dlouhých zimních večerů nezavzpomínat na teplé letní večery
strávené na březích moře. Je jedno, zda je to moře Jaderské,
Středozemní či zda dýcháme vůni třeba Tichého oceánu. Vždyť
omamující vůně moře je tak krásná všude na světě!

RYCHLÁ REZERVACE LETU

Proč za dlouhých zimních večerů nezavzpomínat na teplé letní večery strávené na březích moře. Je jedno, zda je to moře Jaderské, Středozemní či zda dýcháme vůni třeba Tichého oceánu. Vždyť omamující vůně moře je tak krásná všude na světě!


Vzhůru na Istrii

Zamiřme teď do Chorvatska, na západní pobřeží Istrijského poloostrova, kde leží historicky, geograficky i turisticky významné město Poreč. Možná jej budete považovat jen za další centrum turistického ruchu v tak hojně turisticky frekventované oblasti, ale jsem přesvědčen, že jeho návštěva vás rychle přinutí tento názor změnit.

Poreč

Labyrint uliček tohoto města, které vzniklo původně jako rybářská osada, dává tušit jeho význam i bohatou historii. Při procházce centrem se o tom znovu a znovu přesvědčujeme. Kdo tady byl pánem už před řadou staletí, nás informují archeologické vykopávky, ve kterých především pozůstatky římské architektury dokumentují to, jak častými návštěvníky v této oblasti Římané byli. V tomto smyslu jsou často připomínány pozůstatky vojenského tábora Colonia Julia – Parentium.

Bazilika sv. Eufrazia

Přirozeným srdcem města je románská bazilika sv. Eufrazia, která zde byla vystavěna v 6. st. našeho letopočtu, na základech baziliky ze 4. st. n. l. Za svůj název vděčí ne nám dobře známé sv. Eufrázii, ale jejímu staviteli Eufraziovi. O tom že zmiňovaná bazilika rozhodně nevznikla na „zelené“ louce svědčí i pozůstatky kostela z 5. století. Obzvláštní pozornost si zasluhují původní mozaiky v podlaze severní lodě, stejně tak jako fresky z byzantské doby znázorňující Matku Boží a Krista. Hudební festivaly konané během turistické sezóny se odehrávají ve zdejším atriu a zaručují hluboký umělecký zážitek.


Porečskými uličkami

Omezovat se však jen na baziliku by bylo chybou, neboť Poreč nabízí spoustu atraktivních míst. Ještě dříve, než vyrazíme do, večerním sluníčkem, zalitých ulic, si připomeňme osobu prvního zdejšího biskupa Mauruse, který byl později jako mučedník prohlášen za svatého a za patrona města Poreč. Pozornosti především vašich ratolestí se bude těšit hlavní třída Decumanus, kde se místní zmrzlináři předhánějí v nabídce chladivé pochoutky. Výběr chutí je velmi pestrý a v horkých letních dnech budete jejich nabídkám jen těžko odolávat. Stranou pozornosti by neměl zůstávat ani palác Sinčič v jehož zdech sídlí vlastivědné muzeum. Součástí expozice je lapidárium s antickými plastikami a hlavicemi sloupů., Hermův pomník s výjevy vinobraní a sklizně oliv, malá obrazová galerie i prehistorická sbírka. Ještě hlouběji do historie se ponoříte při návštěvě hlavního náměstí Poreče – Trg Matador. Na roli Římanů v historii města znova upomene připomínka římského fóra, jehož existenci dodnes dokumentuje původní dlažba na severním okraji náměstí. Až do 1. st. n. l. návštěvníky zavedou zbytky chrámu boha Marta a Neptunova chrámu na západním konci náměstí a při toulkách po promenádě maršála Tita si uvědomíte, jak velké popularitě se tato rozporuplná postava bývalé Jugoslávie stále ještě těší. Za čerstvým ovocem a zeleninou je třeba vyrazit na náměstí Rakovča, kde určitě najdete to, co budete potřebovat. Dlouhou by se dalo toulat historickým jádrem Poreče. Dala by se navštívit jedna z věží, která byla až do 18. století součástí městských hradeb, či se kochat siluetou románské stavby Canonica z roku 1251. Ale pozornosti zvláště za letních podvečerů by především neměl uniknout ostrůvek sv. Nikola – snadno dosažitelný motorovým člunem ze staroměstského přístavu.

Večerní toulky

Snad nejkrásnější je však Poreč za letních večerů a nocí, kdy se město okrášlí girlandami světel, které se odrážejí v hladině Jaderského moře. Jak romantická je vyjížďka na některé z výletních lodí, vyrážejících v tomto čase na krátké plavby při pobřeží! O tom jak nádherný výhled na osvětlené město se nabízí z jejich paluby, je nejlepší se přesvědčit na vlastní kůži. A po návratu z takové romantické vyjížďky je ještě dost času zajít do nějaké romantické restaurace na pobřežní promenádě, naslouchat šplouchání moře, nechat se ovívat lehkým vánkem a přitom vybírat z bohatého jídelního lístku.


Porečská večeře

Chorvatská kuchyně je bohatá a má návštěvníkům co nabídnout. Při takovéto romantické večeři se vyhneme všelijakým grilovaným masům, čevapčiči nebo ražniči a často doplňovanými hranolkami. Pokud by si někdo nevybral v bohaté nabídce (byť poněkud dražších) středomořských rybích specialit, pak by snad bylo možné doporučit sušenou uzenou šunku, zde podávanou s ovčím sýrem a olivami. Další místní lahůdku lanýže asi kvůli ceně vynecháme, ale pokud se cítíte na poněkud vydatnější večeři je možno doporučit následující menu. Po šunce s ovčím sýrem výborně chutná polévka Maneštra – bohatá směs luštěnin, kukuřice a zeleniny, zalitá vývarem z brambor. Pokud by se někdo necítil na mořské speciality, tak vybereme Pašticadu – dušený pokrm z hovězího masa. A pro milovníky experimentů se nabízí Dalmatský Brudet, jehož složení ponecháme v tajnosti a budeme ho charakterizovat jako guláš z mořských plodů. A protože dobrou večeři je třeba dobře „spláchnout“, můžete večeři zakončit třeba slivovicí ze Slavonie, tavaricí – rakija se středomořskou trávou nebo pálenkou Ioza z vinných hroznů.

Na shledanou na Istrii

Ať už navštívíte Poreč v plné turistické sezóně nebo si tu budete chtít prodloužit léto v některém z pozdějších termínů, pokaždé se přesvědčíte, že městečko vám má co nabídnout. Sami poznáte, jakou proměnu tato bývalá rybářská osada doznala a při procházkách jejími starobylými uličkami pochopíte, proč jej UNESCO v roce 1997 zařadilo na seznam světového kulturního dědictví.

RYCHLÁ REZERVACE LETU

Jak se jezdí na Sumatře

Sumaterská doprava je zkrátka specifická a v mnoha směrech vás
dokáže zaskočit nebo nepříjemně překvapit, a právě o těchto
zážitcích a nepředvídatelných situacích pojednává následující
článek.

Sumaterská doprava je zkrátka specifická a v mnoha směrech vás dokáže zaskočit nebo nepříjemně překvapit, a právě o těchto zážitcích a nepředvídatelných situacích pojednává následující článek.

Taxi z letiště

Po příletu do Medanu a vyřízení všech vstupních formalit jsme se potřebovali co nejrychleji dostat ze zastaralého mezinárodního letiště Polonia do centra města. Bláhově jsme si mysleli, že se svezeme nějakou místní autobusovou linkou – bohužel, k dispozici byly pouze taxíky za 50 000 IDR, což nás zrovna nepotěšilo. Nezbývalo nic jiného než na nabídku jednoho z taxikářů kývnout a vydat se s ním do přeplněných medanských ulic.

Uplynulo dvacet minut a ocitli jsme se na terminálu společnosti ALS, což měla být údajně jedna ze dvou nejlepších a nejspolehlivějších autobusových společností na Sumatře. Ihned jsme si koupili dvě jízdenky do Bukittinggi(cena 135 000 IDR na osobu), spoj měl vyjíždět za pár minut. U stánku jsme rychle doplnili zásoby jídla a hurá k autobusu, kde jsme se hned stali středem pozornosti, byli jsme totiž jediní západní turisté široko daleko.

Ve společnosti švábů a kuřáků

Ostatní indonéští pasažéři postávali či seděli venku, ale my jsme si chtěli v klidu najít svá sedadla a navíc jsme předpokládali, že se co nevidět pojede. V interiéru autobusu jsme našli nejen svá místa, ale i desítky švábů pobíhajících po podlaze i na sedačkách. Byli zkrátka všude – malí, velcí, tlustí, tencí, a jejich přítomnost naznačovala, že se během dlouhé cesty rozhodně nebudeme nudit.

Oproti jízdnímu řádu jsme vyjeli o necelou půlhodinu později, což se dalo v indonéském pojetí dopravy považovat za vrchol přesnosti. Jízda vypadala následovně: autobus většinou stál v koloně nebo se proplétal mezi motocykly, miniaturními vozítky bizarních tvarů, vysloužilými auty, taxíky, starodávnými autobusy a náklaďáky. Všude hluk, prach, zápach benzínu a naprostý chaos, kdy všichni troubí a hledají sebemenší mezeru, kam by se mohli nacpat.

Nejenže jsme se posunovali průměrnou rychlostí asi 20 km/h, odháněli a zabíjeli šváby, ale ještě jsme se nedobrovolně stali pasivními kuřáky. Poznali jsme typický indonéský zvyk, že se kouří v autobuse! V Indonésii holduje cigaretám snad každý muž (ženy nekouří), ale nepochopili jsme, proč si nezapálí třeba venku, když je nějaká přestávka na odpočinek. Bylo to opravdu zvláštní, Indonésané si během přestávky dají nějaké jídlo, dojdou si na záchod nebo jen tak zevlují u autobusu – ale nekouří. V momentě, když řidič nastartuje, naběhnou dovnitř, pohodlně se usadí a zapálí si. Jediné, čím se to dá vysvětlit, je přísloví: jiný kraj, jiný mrav.

Trans-Sumatran Highway

Za 5 hodin jsme se dokodrcali k městu Parapat, což bylo pouhých 170 km od Medanu, ale ještě nás čekalo nejméně dalších 500!!! Důvod, proč se jelo tak, jak se jelo, byl zřejmý na první pohled – hlavní silnice vedoucí napříč Sumatrou alias „Trans-Sumatran Highway“ připomínala v lepších úsecích českou silnici II. třídy, většinu trasy bych však ohodnotil jako III. třídu nebo spíše lesní cestu. Pro autobusy byla dost úzká, měla nepřeberné množství ostrých zatáček, hluboké výmoly, chybějící asfalt a všude kolem neprostupná džungle. Na několika místech se silnice ještě stavěla či opravovala, takže se tvořily dlouhé kolony autobusů a náklaďáků. Stálo se, popojíždělo, a tak pořád dokola.

Jelikož náš řidič nabral na rozestavěných úsecích zpoždění, snažil se ztrátu po prašné cestě bez asfaltu a plné prudkých zatáček dohnat. Bylo lepší mít zavřené oči a pokoušet se o spánek, alespoň se člověk tolik nebál.

Jeli jsme další a další hodiny, už bylo dávno světlo a opuštěnou džungli vystřídala rýžová pole a malé vesničky s tržišti. Nakonec jsme se dočkali – k naší velké radosti a úlevě jsme se po 21 hodinách jízdy objevili na autobusovém nádraží v Bukittinggi a zhluboka si oddychli. Avšak ani ve snu by nás nenapadlo, že za pár dní tento „rekord“ s přehledem překonáme.

Marné čekání v Bukittinggi

Když se náš pobyt v Bukittinggi nachýlil ke konci, potřebovali jsme se přemístit k Danau Toba, největšímu jezeru v Jihovýchodní Asii. Na autobusovém nádraží jsme si s jednodenním předstihem zajistili jízdenky do Parapatu – cena byla dost vysoká (170 000 IDR na osobu), ale na druhou stranu nám prodejci slíbili „luxusnější“ autobus s klimatizací a záchodem. Věřili jsme jim.

Zatímco plánovaný odjezd autobusu byl v 16:00, my jsme se dostavili už ve 14:15, člověk totiž nikdy neví. Jelikož jsme potřebovali zjistit, z jaké části terminálu bude náš spoj vyjíždět a zda skutečně souhlasí čas odjezdu, zkoušeli jsme se ptát místních lidí. Vzájemná komunikace místy vázla, drtivá většina Indonésanů neumí anglicky ani slovo, ale s pomocí malajsko-anglického slovníku (indonéština je s malajštinou téměř totožná) či jiné improvizace jsme se většinou domluvili. Nicméně 16. hodina odbila a autobus zatím nedorazil.


Za tři čtvrtě hodiny přijela jakási nabouraná rachotina, ale ostatní lidé, kteří měli lístky na stejný čas, neváhali a nastoupili. Naši prodejci jízdenek tvrdili, že musíme ještě chvíli počkat, protože náš spoj jedoucí prý až z Jakarty přijede v 18 hodin. Začínalo to být na pováženou a dostavily se obavy, abychom odsud dneska vůbec odjeli. Nakonec jsme se dozvěděli, že se autobus rozbil a že vůbec nepřijede!

Nedobrovolná cesta do Sibolgy

Prodejci přispěchali s nouzovým řešením – na nádraží zrovna stál další autobus nevábného vzhledu (vidina klimatizace a záchodu se v mžiku rozplynula), který by nás měl dovézt do města Sibolga, kde na nás už bude čekat navazující doprava do Parapat. V dané situaci jsme museli být vděční za dvě otřesná místa vzadu u dveří – hlavně že jsme nezůstali na nádraží a holt 340 000 IDR zkrátka oželíme. Alespoň jsme se poučili pro příště, v Indonésii si nikdy nebudeme kupovat jízdenky v předprodeji.

Autobus byl jedním slovem úžasný – na střeše asi 20 velkých balíků, celá záď byla narvaná dalšími neuvěřitelnými věcmi, například desítkami plastových torz na šaty, a díky tomu jsme si nemohli sklopit sedačku ani o píď. Okolo nás se opět našlo několik kuřáků, už chyběli snad jen ti švábi! Cítili jsme se podvedení, bezmocní a šíleně naštvaní.

Pohybovali jsme se standardní rychlostí 30 km/h, často se stavělo kvůli jídlu, drobným opravám (podvozek, výměna pneumatiky) či nabírání dalších pasažérů. Na jedné ze zastávek nastoupila rodina se třemi malými dětmi a všichni členové si zalezli dozadu mezi haraburdí, kde ještě asi bylo volno. Přítomnost rodiny jsme registrovali díky jejich ratolestem, které neustále brečely. Navíc byla zima, studený vzduch profukoval z oken, a tak jsme se museli zabalit do pláštěnek a pokusit se nějakým způsobem usnout.

Jedeme minibusem

Přístav Sibolga nás přivítal okolo 8. hodiny ranní. Hned při výstupu nás oslovil jeden řidič minibusu, že s ním podle domluvy (vypečení prodejci jízdenek z Bukittinggi nečekaně nelhali) pojedeme do Parapatu. Naložil naše zavazadla na střechu, přivázal je špagátem a povídal, že vyjedeme kolem deváté. Měli jsme trochu času sehnat si snídani, ale v žádném krámku na nádraží neměli nic kloudného, a tak jsme nakonec skončili u sušenek.

Začalo se dělat nepříjemné horko, takže jsme se snažili schovat někam do stínu. Jediná možnost byla sednout si na špinavý obrubník a nedobrovolně vdechovat výfukové plyny okolních minibusů. Najednou vyjeveně koukáme, jak náš minibus i se zavazadly odjíždí. Rozběhli jsme se a po 20 metrech ho dohnali. Řidič sice říkal, že jede ještě pro další lidi, a že se za půl hodiny na nádraží vrátí. Ale kdo by jeho tvrzení věřil? My tedy rozhodně ne! Vlezli jsme si dovnitř a ze sedadel se už radši nehnuli.

Minibus objel několik zapadlých uliček bez asfaltu a mnoha výmoly, nabral pár lidí a po 30 minutách se skutečně vrátil na autobusový terminál, kde jsme znovu čekali, až se vůz ještě více zaplní. V 9:45 už bylo pasažérů dost, což znamenalo jediné – jedeme!

Píchlé kolo poprvé

Úzká silnice plná zatáček vedla tradičně skrz hornatou džungli, občas díry nebo úplná absence asfaltu. Ale nic nového pod sumaterským sluncem. Našeho řidiče však trasa ani kvalita vozovky vůbec netrápila, hasil si to kupředu jako zkušený automobilový závodník, dokonce jsme předjížděli i terénní automobily věhlasných značek. Po hodině jízdy jsme však s oslavnými ódami na řidiče přestali, protože jsme píchli kolo a ani ve snu by nás nenapadlo, že si i tento úsek náležitě vychutnáme.

Nejdříve jsme si mysleli, že řidič a jeho mladší pomocník jen vymění rezervu, ale záhy se ukázalo, že ji měli prázdnou a první komplikace byly na světě. Bylo zajímavé sledovat reakce lidí, kteří s námi jeli ve voze. V klidu vystoupili, sedli si na trávu u silnice, povídali si a dělali jakoby nic. Vůbec nikdo se nerozčiloval ani nenadával řidiči, což by se pravděpodobně stalo u nás. Zdejší lidé zkrátka byli zvyklí čekat a my se to taky museli rychle naučit, jinak bychom se zbláznili.

Pan řidič nechal prázdnou pneumatiku skoro uprostřed silnice, nejdříve si na ní sedl a pak dokonce lehl. Vytáhl z kapsy mobil, položil si ho na obličej a vesele klábosil asi o tom, co se mu zrovna přihodilo. Hrozně se u toho bavil a vypadal tak spokojeně, jako kdyby ležel doma na gauči u televize a ne na silnici uprostřed pralesa. Nepochopili jsme, proč nám řidiči ostatních aut či minibusů nějak nepomohou, ale zřejmě to nebylo zvykem. Když nějaké vozidlo projíždělo kolem, řidič na něj s úsměvem zamával, oni zatroubili a zmizeli v dáli.


Po dvou a půl hodinách se náš baculatý řidič odhodlal k nečekanému činu – rozeběhl se, popadl náhradní kolo, mávl na projíždějící pickup, naskočil i s kolem na korbu a beze slova odjel. Asi po 10 minutách navíc odfrčel i jeho mladý asistent s druhým prázdným kolem, takže jsme zůstali naprosto opuštěni v džungli. A co na to Indonésané? Nic. Trpělivě seděli a čekali dál, prostě pohoda, klídek.

Uběhla půlhodina a řidičův pomocník se k naší velké radosti vrátil i s opraveným kolem, namontoval ho a sedl si za volant. Za dalších 45 minut jízdy nabral v jedné vesničce hlavního řidiče s druhou opravenou pneumatikou, takže jsme konečně měli funkční rezervu. V jednom větším městečku byl plánovaný půlhodinový oběd, objednali jsme si rýži s kuřetem a dalším neidentifikova­telným masem, pravděpodobně se jednalo o hovězí. Bylo to dobré a jako tradičně pálivé.

Píchlé kolo podruhé

Městečko bylo pro našeho řidiče konečnou stanicí, nahradil ho jiný. Silnice v tomto úseku vypadala mnohem kvalitněji, žádné zatáčky ani velké výmoly, a tak mohl nový řidič spokojeně šlápnout na pedál. V okamžiku, kdy jsme se už viděli u jezera a začali probírat, co všechno chceme stihnout a zařídit, píchli jsme podruhé, zkrátka zákon schválnosti. Tentokráte byla rezerva k dispozici, což znamenalo jen minimální zdržení.

Zanedlouho jsme zastavili v jakési dílně a pneuservisu v jednom, bylo třeba přifouknout stávající pneumatiku a opravit tu píchlou. Další pětačtyřiceti­minutová pauza byla na světě, ale už jsme to brali s nadhledem. Bylo zajímavé pozorovat mechaniky při práci nebo zemědělce, kteří se vraceli z pole domů a vedli pár vodních buvolů i s mládětem.


Zbytek jízdy byl naštěstí pohodový a ničím nerušený. Do Parapatu jsme dorazili v 18:30 místního času, přičemž autobusové nádraží v Bukittinggi jsme opouštěli téměř před 25 hodinami. Obdivuhodná doba k překonání 600 km, že?

Becakem v ulicích Medanu

Naše putování po Sumatře končilo opět v Medanu, kam jsme se dopravili ze 70 km vzdáleného Berastagi. Autobus zastavil kousek dál od centra, takže nastal menší problém s orientací. Hned se k nám hlásil řidič jednoho becaku, což byla motorka s připevněným postranním vozíkem, v podstatě taková sajdkára, ale 30 000 IDR za odvoz jsme rezolutně odmítli.

Šli jsme na hlavní ulici zjistit, kde se vlastně nacházíme. U stánku jsme narazili na člověka, který uměl anglicky. Říkal, že tady má kamaráda, který nás ve svém becaku odveze do hotelu Zakia, kde jsme měli v plánu bydlet. Namítali jsme, že se na sajdkáru se všemi těmi věcmi nemůžeme vejít, ale podle něj žádný problém. Jeden batoh dal dozadu do malé přihrádky na zavazadla, my se s obtížemi narvali na uzoučkou sedačku, na kolenou jsme měli druhý velký batoh a malý batoh pod sebou. Připadali jsme si jako vosy na bonbónu. Náš nový „průvodce“ jel také s námi, seděl na motorce za svým kumpánem a pořád něco vyprávěl. Místy mu nebylo rozumět, proto jsme mu radši všechno odkývali.

Samotná jízda městem byla neskutečný zážitek. Mysleli jsme si, že nás po několika metrech vyklopí, vždyť s takovou zátěží se ani nemůžeme pořádně rozjet. Sice jsme se rozjeli a nevyklopili nás, ale opět přišla tradiční věc – píchli jsme kolo na přetížené sajdkáře. Než byla závada odstraněna, což trvalo přibližně čtvrt hodiny, Indonésan stále mluvil a mluvil, čímž nás začal dost unavovat.


Po odstranění defektu jsme pokračovali dál v krasojízdě a mohli si vyloženě „vychutnat“ stovky aut všude kolem nás, nadýchat se do sytosti výfukových plynů, krátkodobě přijít o sluch díky hlučným klaksonům a mít oči plné prachu. Jelikož sajdkára po chvíli opět mlela z posledního a prý by už delší jízdu v podobném stylu nevydržela, vyhodili nás u sultánova paláce Istana Maimoon. Zaplatili jsme 19 000 IDR, neměli jsme totiž více drobných, a zbytek došli pěšky, nebylo to daleko. Nakonec jsme byli rádi, že jsme i tento adrenalinový zážitek ve zdraví přežili.

Jednodenní výstup na Praděd

Praděd je se svými 1490 m.n.m nejvyšší horou Jeseníků ba dokonce
i celé Moravy. Nachází se na území Hrubého Jeseníku, na jih od
města Jeseník a na východ od Vrbna pod Pradědem. Je ideální jak pro
letní, tak i zimní výstup.

Praděd je se svými 1490 m.n.m nejvyšší horou Jeseníků ba dokonce i celé Moravy. Nachází se na území Hrubého Jeseníku, na jih od města Jeseník a na východ od Vrbna pod Pradědem. Je ideální jak pro letní, tak i zimní výstup.

Já jsem zvolil tentokrát zimní a kamarád se obětoval a jel se mnou. Pro jednodenní výlet doporučuji výstup z Karlovy Studánky, malebné lázeňské městečko, do kterého dojedete pouze autobusem (z Bruntálu za 32 Kč) či vlastním vozidlem.


Vzhůru nahoru

Pokud pojedete autobusem, vystupte na stanici Hubertus, odkud se vydáte po modré, směrem na Rezervaci Bílé Opavy. Po asi 300 metrech chůze po silnici narazíte na ceduli Naučné stezky Bílá Opava. Odtud pokračujte stále po modré, která jde souběžně se žlutou značkou. Je to lesní cesta plná krásné přírody a čerstvého vzduchu, samozřejmě horského!

Po zhruba 1,5 km se objevíte na rozcestníku, kde se rozděluje již zmíněná modrá se žlutou značkou. Vy se vydáte do kopce po modré. Ze začátku se možná zadýcháte menším stoupáním, po chvíli prudkého stoupání se ale začne cesta zmírňovat. Občas musíte na cestě překonat nějaký ten vyvrácený kmen stromu, ale jinak je to celkem pohoda Pokračujte stále po modré až k penzionu Barborka.

Už zbývá jen necelý kilometr k vrcholu, tentokrát se ale vydáte podél sjezdovky přímo nahoru k telekomunikační věži, která zde byla vybudována v letech 1970–1980 na místě původní kamenné rozhledny z počátku 20. století. Je 146m vysoká a její součástí je meteorologická stanice, restaurace a vyhlídka (za 60 Kč).

Výhled je tu opravdu nádherný. Jeseníky jako na dlani! Za příznivého počasí spatříte dokonce i Vysoké Tatry a Krkonoše!

Dole v přízemí se můžete ohřát a naobědvat z vlastních zásob stejně jako my. Pokud však chcete, můžete navštívit zdejší restauraci.

Vyšli jsme okolo 10:00 a jsme tady již ve 12:30. Od začátku cesty v Karlově Studánce je to sem na vrchol okolo 7 km. Poseděli jsme zde asi půl hodiny a tentokrát se vydali směr Petrovy kameny, přírodní dominanta na vrcholku vedlejšího kopce, kde podle pověstí bylo místo sletu čarodějnických sabatů.


Na Petrovy kameny

Je zapotřebí se pouze dostat na cestu pod sjezdovkou, po které se vydáte směr horská chata Ovčárna. Dojdete k Ovčárně a odtud přímo do prudkého kopce k cíli, který určitě zahlédnete. Stojí to za to, z Petrových kamenů totiž uvidíte zase Praděd v celé své kráse.

Okolo 16:00 nám jel autobus, tak jsme pouze nafotili pár fotek a mazali zpátky dolu k Ovčárně. Tentokrát jsme šli do Karlovy Studánky po žluté. Cesta vede údolím Bílé Opavy okolo krásných zmrzlých rampouchů na potůčku a na stranách stezky, kde vytékají menší pramínky. Je to opravdu nádhera, to můžete vidět pouze v zimě. Občas zažijete trochu vzrušení na dřevěných mostcích, ale pokud dáváte pozor, abyste neuklouzli, tak nehrozí žádné nebezpečí.

Cesta uteče jako voda. Napojíte se na modrou, přesně tam, kde se při výstupu tyto značky rozdělovali a pokračujete přímo do Karlovy Studánky, kde už cestu znáte.

Šťastnou cestu!

TIP: Už zbývá jen necelý kilometr k vrcholu, tentokrát se ale vydáte podél sjezdovky pro lyžaře a snowboardisty přímo nahoru k telekomunikační věži, která zde byla vybudována v letech 1970–1980 na místě původní kamenné rozhledny z počátku 20. století.

Termální koupaliště Podhájská

Tomu, kdo se nechce vzdát koupání ani v zimě, doporučuji
návštěvu termálního koupaliště Podhájská na Slovensku.

Tomu, kdo se nechce vzdát koupání ani v zimě, doporučuji návštěvu termálního koupaliště Podhájská na Slovensku. Nachází se v okrese Nové Zámky v Nitranském kraji.

Pro svou slanou vodu s léčivými účinky bývá Podhájská srovnávána s Mrtvým mořem. Ostatně, nemá k němu příliš daleko. Při vrtu se zde našly zuby třetihorních ryb a zrnka pylu ze stejného období. Voda se ohřívá díky podloží pocházejícímu z tektonické oblasti, která byla aktivní ještě v minulém století.


Bazény

Po celý rok zde můžete využívat osm různých bazénů s rozdílnou teplotou vody. Čtyři z nich jsou napuštěny geotermálním pramenem 28–38°C (jeden z nich je pro děti-32°C), ostatní slouží k zábavě: aquabazén s tobogánem (27°C), plavecký (26°C) a neplavecký bazén (28°C), dětský bazén se skluzavkami (30°C). Do všech bazénů však z hygienických důvodů nesmí děti do tří let.

Léčebné účinky vody

Slaná voda zabraňuje množení bakterií i plísní, takže se nikdo nemusí obávat přenosu infekce. Pramen působí příznivě na onemocnění kloubů, cév, dýchacích cest. Štítnou žlázu stimulují jodidy. Ekzematikům a psoriatikům jistě prospějí sírany spolu s kyselinou křemičitou a boritou, lidem trpícím dnou zase lithium. Voda má též příznivé účinky na oči.

Kde se převléknout?

Zázemí pro návštěvníky koupaliště poskytuje rekondičně-relaxační komplex, kde najdete šatny, sociální zařízení, občerstvení a doplňkové služby – masáže, vodoléčbu, solárium, kadeřnictví atd. Vstupné do areálu se platí na celý den, přičemž nemůžete návštěvu přerušit např. odchodem na oběd. Můžete však využít řadu stánků s občerstvením, posezením, suvenýry apod. V chladnějším počasí je nezbytný teplý dlouhý župan a několik osušek. Počítejte s tím, že je po každé návštěvě budete muset prát, protože od soli ztvrdnou a budou škrábat. I tyto věci však můžete zakoupit přímo v areálu.


Historie koupaliště

První vrt v obci Podhájská se uskutečnil v roce 1973 pracovníky Geologického ústavu L. Štúra v Bratislavě. Vrt byl součástí výzkumu, jehož cílem bylo vyhledávání termálních vod, což se také podařilo. Když vrt dosáhl hloubky 1900 metrů, vytryskla z něj přibližně 80°C horká voda, hnědě zbarvená jodidy. Místní obyvatelé nelenili a v několika příštích měsících vybudovali první dva bazény. Rekreační zařízení převzala Okresní správa rekreačních služeb a cestovního ruchu v Nových Zámcích. V příštím roce zde byly zřízeny převlékárny, sociální zařízení a sprchy. Postupně vznikaly další bazény, restaurace a bufety. Na konci devadesátých let započala rekonstrukce areálu opravou bazénů, dále byl zřízen autokemp a vybudován rekondičně-relaxační komplex. Práce byly dokončeny v roce 2003, kdy se uskutečnila generální oprava vrtu včetně celkové přestavby jeho nadzemní části.

Okolní krajina a lesy přímo vybízí k romantickým procházkám, cykloturistice. Turistické stezky vás dovedou k historickým památkám např. ke zřícenině Paulínského kláštera na Mariánskej Čeladi.

Usť Čorná – brigáda na konci světa

Pod tlampačem hlásajícím: „Na čtvrtém nástupišti nastupujte do
rychlíku 423 Cassovia ve směru Košice,“ schází se šestice
odhodlaných průzkumníků. Do řeči se dávají tak samozřejmě, jako by se
znali dlouhá léta a mířili na čundr kamsi za humna. Zdání klame,
někteří se vidí poprvé v životě a právě vzniklá skupina míří
na brigádu na Ukrajinu.

Pod tlampačem hlásajícím: „Na čtvrtém nástupišti nastupujte do rychlíku 423 Cassovia ve směru Košice,“ schází se šestice odhodlaných průzkumníků. Do řeči se dávají tak samozřejmě, jako by se znali dlouhá léta a mířili na čundr kamsi za humna. Zdání klame, někteří se vidí poprvé v životě a právě vzniklá skupina míří na brigádu na Ukrajinu.


Historie této akce se svým způsobem začala psát před několika lety po návratu z jednoho puťáku na Podkarpatské Rusi. Jeden z účastníků našel kdesi rozhovor s Petrem Krenickým – slovenským knězem, který na Rusi v jedné zapadlé vesničce pomáhá místním, buduje domov pro staré nemohoucí lidi, a všemožně se snaží o zvelebení kraje. Článek mě natolik zaujal, že jsem prohlásil: „To je skvělý, skoro bych se sebral a jel mu tam pomoct.“ Dlouho zůstalo jen u tohoto výroku, až letos jsem se odhodlal vynajít si informace a navrhnout kamarádům, že bychom se tam vypravili. Množství kladných reakcí mě ohromilo, ozvali se dokonce mně úplně neznámí lidé, kteří se o akci odkudsi doslechli. To už se nedalo couvnout, takže nezbylo než vymyslet, zařídit a domluvit všechny náležitosti a jet…

Cesta na východ

Lehátkový vagón hladce jede po koridoru na Ostravu a my konečně usínáme. Novinky si dopovíme potom, vždyť na to máme čtrnáct dní. Při přestupu v Košicích zvládáme dokonce nakoupit čerstvé pečivo, bryndzu a korbáčíky, a ujíždíme dál na východ. Čierná nad Tisou, osada na konci světa, totiž na konci Schengenu. Ne že by nám snad další vlak ujel, on totiž dokonce vůbec nejel. To nás pro příště poučilo, že máme více důvěřovat slovenskému jízdnímu řádu než ukrajinskému. Nu což, další jede za sedm hodin, vyrazíme tedy do okolí? Tato varianta byla všemi přijata a tak jsme mimo jiné navštívili bývalou solnici s velmi zajímavou expozicí o historii tohoto kraje a nechali jsme se se pozvat na čaj od milých maďarských manželů. Poté jsme vyrazili zpět na nádraží. Vlak s námi úspěšně odešel a vysadil nás před nápisem „Чоп“ (Čop). Proběhla celní kontrola, která neznalé zaskočila vyplňováním imigračních lístků, vysvětlováním účelu kytary i cíle cesty a poctivou prohlídkou zavazadel (důmyslně maskované sekery vespod batohů naštěstí neviděli).


Průchodem hranic se představila další novinka – kyjevský čas. Na Ukrajině musíte oficiálně přičíst hodinu, řídíte-li se jako místní klášter v Usť Čorné podle času středoevropského, nepřičítáte nic a jste-li horská babuška řídící se dle „Boha a sluníčka“, pak ještě hodinu odečtete. Žádné však strachy, neboť na Ukrajině vám obecně postačí námi oblíbená informace, že je „zhruba úterý kyjevského času“.

V Čopu jsme nastoupili do jednoho z místních vlaků, totiž pojezdů, a protože jsme nebyli zdaleka jediní pasažéři, dal se s námi kodrcavě do pohybu. Rychlost dosahující až 30 km/hod (hodná nejrychlejších olympijských sprinterů!) umožňuje dostatečně vstřebat krásy vně i uvnitř vlaku. Vně se míhají stromy, domy, vesničky a hory a uvnitř proplouvají obchodníci a obchodnice s náručí plnou kuchyňského nářadí, hodinek, piva, bonbonů, křupek, šátků… objevila se tu i místní žebračka a svědek Jehovův.


Tento článek vám přinášíme ve spolupráci s CK Alpina – Cesty za dobrodružstvím, která Zájezdy na Podkarpatskou Rus pořádá.

Kvůli sedmihodinovému zdržení v Čierné nad Tisou jsme však uprostřed noci uvízli v Korolevu. Cesta dál byla v tuto chvíli nemyslitelná. Zavolali jsme Petru Krenickému, abychom mu sdělili, že do Ťačivu, kde jsme se s ním měli setkat, přijedeme až zítra, načež on nám zařídil ubytování na zdejší řeckokatolické faře obývané dvěma pohostinnými otci. Pobyt zde neměl chybu, měkkými postelemi a sprchou byli nadšeni všichni.

Ráno jsme se jali pokračovat dále a v dopoledních hodinách jsme se ocitli konečně v Ťačivu. Zde jsme přijali dočasný azyl na místní faře. Abychom se snad nenudili, zapojili jsme se mezi místní připravující kostel, totiž opravuji se, zde každý řekne „cerkvu“, na nadcházející „velký sviatok“. Kromě vymetení pavučin, shrabání posekané trávy a přerovnání dřeva v úhlednou hromadu, jsme si zvládli i vyměnit peníze a spořádat oběd, který nám byl nabídnut.

Následně přijela sestra, představivší se nám Christofora, která nás měla dopravit do Usť Čorné, kterážto byla naším definitivním cílem. Naskládali jsme se tedy do dodávky a poté jsme vyrazili za zvuku ukrajinsko-křesťanského-tuctucpopíku směrem do hor po silnici „samájáma“. Cestou nás sestra krom svého řidičského umění seznamovala i s místními poměry a postupně se naše čeština s její ukrajinštinou slévala vytvářejíce jediný společný dorozumívací jazyk, přijímajíce za své výrazy i slovenské a polské.

Konečně jsme se ocitli v Usť Čorné, vesnici vskutku „mezi horami“ na soutoku dvou bystřin. Krom své odlehlosti vyniká i v dalších ohledech, například drží národní rekord v množství srážek a počtu bouřek do roka. Ubytovali jsme se v místním klášteře, který v současné době krom Christofory obývají ještě dvě další sestry.


Nejdřív práce

Na druhý den jsme se seznámili s prací, kterážto se na následující dny stala naším denním chlebem – s přípravou dřeva, kterého je na tuhou zimu potřeba vskutku hodně. S kluky jsme vstali brzo ráno, protože Christofora nám sdělila, že „mašina přijde o sedmej“. Vskutku, přijel ohromný sovětský Zil, my jsme spolu s několika místními pracanty naskákali na korbu a vyrazili korytem řeky vzhůru do hor pro dřevo. Jízda na této chrochtající a řvoucí potvoře, skákající přes kameny a kořeny, jejíž rychlost v kilometrech za hodinu docela dobře vyjadřuje zařazený rychlostní stupeň, byla skutečně zážitkem. Mašina se zastavila až u hromady špalků, z nichž žádný neměl průměr pod metr a nevážil pod metrák. Tyto drobečky jsme se jali házet na korbu po spolupracovnících, kteří jim uhýbali a následně je rovnali. Že se Bůh na Rusi stará, bylo zřejmé, tuto operaci totiž všichni přežili ve zdraví s nezmenšeným počtem končetin i prstů. Nakonec jsme na vršek této hromady naskákali my, mašina vyrazila nazpět a my opět uhýbali větvím rostoucím přes cestu, totiž chci říct přes potok.

Před klášterem jsme shodili špalíčky s korby a poněkud bezradně jsme koukali na ohromnou hromadu dřeva. Naše zoufalství uzřel děduška, který přispěchal na pomoc se sekerou a nebojácně ji zaťal do největšího špalku, který se k našemu překvapení rozdělil vedví. Postupně jsme od něho okoukali umění odhadnout, který špalek rozporcujeme naší ostrou fiskarskou, na který je lépe vzít obrovskou ukrajinskou klínovku a kde by bylo marné se snažit a je lepší vzít rovnou klíny a palici. Kluci štípali, holky nakládaly kolečko a vozily polena do dřevníku, a hromada dřeva se menšila a menšila.

Nejen dřevem živ je člověk, proto jsme se rozhodli okusit i spoustu jiných chvályhodných činností. Úspěch měla například stavba zadní stěny dřevníku, kterážto měla zabránit případným nenechavcům nepozorovaně odnášet výplody našeho úsilí do dřevníků vlastních. S heslem: „Tahle zeď nás přežije!“, vytvořili jsme z hromady krajinek a křivých prken architektonický skvost, jehož krásu a kvalitu zajisté obdivují sestry doposud.

Další robota konala se v místním divadle. S postupnou tichou hrůzou jsme zjistili, že jeho sklepení je vskutku prostorné a prosté všeho pořádku, prostě řečeno binec až ke stropu.

Naše práce spočívala ve vytěžení obsahu vnitřností té cihlové potvory, jež jako by spolykala vybavení celé školy i s jídelnou, a navíc veškeré příslušenství řádně natrávila. Věci, jež jsme vynesli na světlo denní, jsme ve velkém divadelním sále třídili na hromady podle toho, zda šlo o věc zbytečnou, nepotřebnou či úplně k ničemu. V našich prachem zanesených hlavách udržovaly jasnou mysl snad jen s vervou pronášené světské písně i vánoční koledy. Na paškál jsme si vzali překážející hromadu cihel a postupně začali doslova naplňovat slova doprovodné písně: „postav třeba zeď, dej cihlu k cihle, začni s tím hned teď“. Za vyučenou dostalo i ostatní harampádí, ostatky vyhublé slípky a školní lavice; vše jsme proložili dramatickým vystoupením na pódiu.

O poznání radostnější činností bylo zpívání v Domě pokojného stáří. Holky napadlo uspořádat koncertík staruškám hnedka první den a pro veliký úspěch si akce vyžádala několikeré opakování. Naší hudební produkcí byli (kupodivu) nadšeni všichni. Největší radost z nás měla babička navštěvující za časů tatíčka Masaryka českou školu, která byla nadšená z toho, že si může s někým tímto jazykem popovídat.


Potom zábava

Krom nejrůznější roboty, vyrazili jsme též na několik výletů. Přestože cesta po bývalé lesní železnici i koupání ve vodopádech byly zajímavými zážitky, zde se zmíním o výletu na Krásnou. Na poloninu zdvihající se přímo nad vesnicí vyrazili jsme po letos vyznačené turistické značce (doposud zde takové přežitky neznali). I přes spoustu zdržení zaviněných okolo rostoucími ostružinami, které jsme prostě nemohli neotrhat, došli jsme až na vrcholek s výhledem daleko do kraje, kde jsme se zalíbili sami sobě natolik, že jsme nafotili pásmo fotek „Turisté se baví“. Následně jsme vyrazili nazpět k domovu, avšak po stejné cestě by to byla nuda, vyrazili jsme tedy do nitra bukového lesa. Naše přesvědčení „na konci svahu je naše vesnice“ vzalo za své ve chvíli, kdy jsme zjistili, že se ubíráme po ostrohu končícím soutokem dvou potoků. Cest na výběr nebylo mnoho a tak jsme se dále vydali korytem této roztomilé bystřiny. Skákání po kamenech a přelézání kmenů jsme zvládli bez úhony, avšak co nám do karet nehrálo bylo stále rychleji mizející denní světlo. Vybaveni jedinou čelovkou pokračovali jsme dále více než obtížným terénem plným nástrah a medvědů.

Ale ochranitelská ruka adresáta našich písní se ukázala opět býti pevnou a prozíravou a tak jsme slézali bystřinou po kluzkých kamenech až do šera, pak našli stezičku a za úplné tmy narazili na cestu, po které už se zpívalo lépe. Náhle Jóžinek uviděl světélko a všechny Mařenky a zaradovaly a jaly se ho následovati. A tu – dědina smetanou a nákypem oplývající, v měsíčním svitu městečko Orion jak z reklamy, světélka v nočních tmách, domov do neuvěřitelna expandující psí populace zvyšující jeho specifický pach i chlupatost. Domov náš, konečně pryč z borů šumících po skalinách a poloninách, země ukrajinská, země zaslíbená, pokoj lidem dobré vůle a na zemi mezi lidmi mír, sláva budiž Bohu velikému – až na ВИКІ ВИКІВ. АМІНЬ

Nelze nezmínit hry a debaty, které s každodenní pravidelností vyplňovaly večery a zároveň činily ranní vstávání stále obtížnější. Protože však článek je již takto dost dlouhý, odkazuji zvídavého čtenáře na náš deník

Návrat domů

Čas nám utekl jako voda v Těresvě a přišel poslední den strávený v Usť Čornej. Během dne jsme nakoupili dostatečné zásoby čokoládových tyčinek БАТОН, místních bonbonů tisíce a jedné chutě, vodečky a dalších vynikajících pochutin, které u nás doma nejsou k sehnání; večer naše paže rozštípaly a do dřevníku uklidily poslední špalek, naše hlasy naposledy rozveselily duše starušek v Domově pokojného stáří, rozloučili jsme se se sestrami a odebrali se do svých pokojů posilnit se spánkem před dlouhou cestou. Avšak díky naší vrozené mlčenlivosti jsme se do spacáků téměř ani nedostali.

Brzičko ráno jsme se postavili k silnici na ničím neoznačené místo a počali vyčkávat autobus jezdící o šesté přibližně kyjevského času. Ať už to bylo tím, že jsme si vybrali správné místo, či proto, že nás bylo hodně, autobus nám zastavil a tím začala naše dlouhá cesta směrem k Atlantiku. První zastávka se konala v Ťačivu. Zde jsme navštívili místní bazar a nakoupili zásoby na cestu, med i CD ukrajinské muziky (hbitě jsme spočítali, že písnička stojí necelou korunu). Nastoupili jsme na vlak a protože jsme již v cestování místními pojezdy sběhlí, stačili jsme během cesty do Čopu dohnat velkou část spánkového deficitu. Hraniční kontrola proběhla podle očekávání, totiž až na jednu nepříjemnost. Stručně řečeno, někteří z nás se přesvědčili, že není dobrý nápad kývnout na prosbu o převezení cigaret, ať pašeračka působí mile a solidně. Naštěstí se to, alespoň pro nás, obešlo bez postihu. A už jsme téměř doma, k večeru nás vítá známé nádraží v Čierné nad Tisou, do Košic co by osobákem dojel a tam úspěšně kupujeme lehátka do Prahy. Tak dobrou noc, až se probudíme, vlaky už nebudou prichádzať a odchádzať.

Ráno raníčko jsme si zarajňakovali a molokem (koupeným včera ráno na trhu) jsme zapíjeli houstičky s navýsost dobrým medem. Dali jsme si i poslední Baton a čokoládu a po osmé ranní jsme projeli Novým spojením na Hlavní stanicu tej našej dediny! Tož Tož dowidzenia na after party! Hospodi pomiluj nás i nadále.

Za perlou Sinajského polostrova – snadno a rychle

Je zářijové odpoledne, rtuť teploměru rychle šplhá vzhůru a zatímco
slunce pálí z bezmračné oblohy, mírný větřík čeří hladinu
Rudého moře. Před hodinou jsme vypluli z egyptského přístavu Sharm El
Maya, který je součástí známého egyptského letoviska Sharm El Sheikh.

Je zářijové odpoledne, rtuť teploměru rychle šplhá vzhůru a zatímco slunce pálí z bezmračné oblohy, mírný větřík čeří hladinu Rudého moře. Před hodinou jsme vypluli z egyptského přístavu Sharm El Maya, který je součástí známého egyptského letoviska Sharm El Sheikh. Jsme rádi, že jsme se konečně vymotali z neuvěřitelného mumraje, který v přístavu každodenně vládne. Množství kotvících výletních lodí je neskutečné a najít tu správnou loď se zdá být úkolem nadlidským. Našemu domorodému průvodci se to podařilo s podivuhodnou lehkostí a tak jsme jako jedni z prvních mohli opustit místo, které má za sebou rušnou minulost.

V přístavu Sharm El Maya

Strategická poloha Sharm El Maya na jižním výběžku Sinajského poloostrova vždy vzbuzovala pozornost států na březích Akabského zálivu, z nichž především Egypt a Izrael se vystřídali ve vlastnictví zdejšího přístavu. Po celá desetiletí byla neuralgickým bodem existence jediného „rudomořského“ izraelského přístavu Eilat, jehož blokáda stála mimo jiné v pozadí i známé „šestidenní“ války. Po jejím ukončení se přístav Sharm El Maya stal až do roku 1982 sídlem mírových jednotek OSN, které tento bod opustily v roce 1982.


Vyplouváme

Vyplouváme z přístavu, který už dávno není tím poloopuštěným a polozapomenutým přístavem kdesi v Akabském zálivu. Na každém kroku je vidět, jakým požehnáním pro celé pobřeží je turistický ruch. Kolik pracovních příležitostí a tedy i možností výdělku přináší každoročně turisté do těchto míst?! Jak by zde dnes žili desetitisíce zdejších obyvatel bez tohoto zdroje obživy? Odmyslíme-li teroristické útoky z před několika let, je vidět jak i turistika může příznivě ovlivnit mezinárodní politiku, pokud si politici uvědomují přínos turistického průmyslu pro jejich země.

Zátoku s přístavem necháváme za zádí a po levém boku nazpět ubíhá i základna egyptského vojenského námořnictva. Když se rozhlédneme kolem nás, nemůžeme přehlédnout spoustu výletních lodí, vyrážejících na volné moře za rozmanitými cíly. A každá loď znamená obživu pro celou posádku! Co jiného může být důležitější pro obyčejné Egypťany?

U břehů Sinajského poloostrova


Loď zdolává první kilometry plavby. Rozhlížíme se kolem dokola a marně zjišťujeme, zda blízkost Rudého moře má vliv na zbarvení vody kolem nás. Proč vlastně vůbec název Rudé moře? Mají snad jeho vody nějaké rudé zbarvení? Zakládá se snad na pravdě tvrzení, že za svůj název vděčí červeným mořským řasám, nebo máme raději věřit výkladu, podle kterého má toto označení původ v červeně zbarvených železitých příměsích obsažených v horninách na břehu Rudého moře? Věřte si, čemu chcete. My se spokojíme s vysvětlením starých Řeků, kteří zdejší moře označovali jako Eritrejské, což ve starořečtině znamená červený nebo rudý. Ať je to jak chce, moře kolem nás si zachovává stále sytě modrou barvu a my se pomalu blížíme k místu, kde nás čeká první výstup do moře. Jsem na nejjižnějším konci celého 80-ti kilometrů dlouhého korálového útvaru, který ve vzdálenosti několika desítek metrů od břehu kopíruje egyptské pobřeží. I bez vybavení pro hloubkové potápění se pouštíme s potápěčskými brýlemi a „šnorchlem“ pod mořskou hladinu. Ticho a šplouchání vody se nám teď stává společníkem. Jakoby s ostychem se blížíme k prvním korálovým útesům, které se pod vodou ukrývají po celá staletí, poskytují skrýš a obživu celým hejnům rybek a ostatních mořských živočichů. Život a smrt jako by měly k sobě nejblíže právě zde. Jakkoliv tyto čarokrásné útvary skýtají naději pro život, zároveň se stávají smrtelnou pastí pro lodě, které se k nim buď neopatrností či vlivem špatného počasí neopatrně přiblíží.

Pod hladinou

Opatrně proplouváme podél srázů strmě padajících do hlubiny a podmořský svět, jakoby nám chtěl uspořádat to nejnádhernější představení. Papouščí ryby, kanicové, útesníci indopacifičtí, pomci, pomčíci, bodloci, marcusové či chňapalové v celých hejnech tančí nádherný podmořský balet, jehož choreografii píše sama matka příroda. Můžeme jen litovat, že nemajíce potápěčské vybavení, nesmíme zamířit ještě dále do moře a setkat se tam se žraloky hedvábnými, kladivouny, delfíny, mantami, murénami nebo mořskými želvami. Na 1 000 druhů ryb a 250 druhů mořských korálů prý nalezneme v tomto malém ráji. Blížíme se ke konci korálového útesu a právě když se náš průvodce snaží přesvědčit „mořského klauna“, aby se představil, připlouvá naše loď. Vůbec se nám nechce ze světa ticha, z průzračně čisté a přitom 26 stupňů teplé vody, do toho světa „tam nahoře“. Lodní klakson nás nemilosrdně navrací do reality a přivolává zpět na palubu.

Směr severozápad

Nabíráme kurs severozápad a míříme do klidné zátoky, kde nás čeká další výlet ke korálovým útesům. Tentokrát se tomu však děje v bezprostřední blízkosti přírodní písečné pláže. Při pohledu z paluby se nechce věřit, že by se tu mohl ukrývat korálový útes. A přesto i tady, na mělčině se setkáváme se světem, který už trochu známe. Tady, ve sluncem prozářené vodě, snad ještě více vyniká barevnost a prostá krása podmořského světa. Jakoby barvy ve slunečních paprscích ještě více ožívaly a umocňovaly to, co jsme dosud vídávali jen na stránkách časopisů.


Siesta v rezervaci Ras Mohammed

Ke kotvišti se vracíme po souši, ale kráčíme po pruhu písku, který je omýván a ochlazován mořskou vodou, neboť kráčet na boso po suchém, sluncem rozpáleném písku se věru nedoporučuje. Pokoušíme se vylézt na nedalekou vyvýšeninu, abychom se mohli rozhlédnout po okolí, ale bez obuvi to nejde. Zářící kotouč nad hlavami rozpaluje zemský povrch natolik, že nás to po několika krocích nutí k návratu. Poledne je pryč a sálající slunce začíná měnit mořský břeh v nesnesitelnou výheň. I všechny kovové díly na palubě naší lodi hrozí při doteku spálením a tak se stinné koutky stávají v tento čas nejvyhledávanějším útočištěm. Dostatečné množství chlazených nápojů je teď rozhodně žádanější, než vydatný oběd, který nás na lodi čeká. Odpolední siesta je tedy popravdě řečeno jediným dalším možným bodem programu. Na dvě hodiny ustává pohyb nejen na naší, ale i na dalších, kolem nás kotvících lodí. Svěží větřík žene do zátoky malé vlnky, které téměř neznatelně pohybují kotvícími loděmi a tak nádherně uspávají.

Vzhůru za barakudami

Teprve kolem třetí hodiny odpolední znovu zarachotí lodní motory a příď lodi se stáčí severovýchodním směrem. Čeká nás poslední zátoka, poslední návštěva světa ticha. Tentokrát se pod hladinu noříme hned na začátku zátoky, pamětliví upozornění na silné proudy, které sem sice přinášejí životodárný plankton v ohromném množství, ale zároveň dokáží být velice zrádné. Využívajíce jejich síly se necháme unášet k protějšímu mysu, kde se setkáváme s několika exempláři barakudy. Nám mořské proudy pomohly, avšak v Akabském zálivu leží na dně, či sedí na mělčinách hned několik lodí, které buď válečný konflikt, zrádné útesy, silné proudy, nebo nepřízeň počasí odsoudily k zániku. A tak tu pod hladinou najdete lodě Thistlecorm, Dunraven, Carnatic a svou pouť tu v roce 1981 ukončila třeba i loď s poetickým názvem Yolanda.

Soumrak nad Arabským zálivem


Blížící se soumrak vybarvuje obrysy horských hřebenů na pevnině do tmavých odstínů a nám připomíná, že je třeba myslet na návrat. Mořská hladina obživla desítkami výletních lodí. Všechny, stejně tak jako my, míří do bezpečí přístavu Sharm El Maya. Tu kakofonii hřmotu lodních motorů, kvílení lodních sirén, hlubokých tónů lodních klaksonů a překřikujících se lidských hlasů si nedovedl představit nikdo z nás. Když připlouváme do přístavu, jen těžko věříme tomu, že se nám v tom nepředstavitelném mumraji podaří přistát. Posádky snad stovek lodí najednou chtějí vyložit pasažéry, doplnit pohonné hmoty a připravit lodě na další den. Klid našeho kapitána při manévrování je až provokativní. Nechápeme jeho počínání, když s lodí zamíří k plně obsazenému přístavnímu molu. Jeho záměr chápeme teprve v tu chvíli, kdy přídí lodi začíná rozhrnovat již kotvící lodě a jemně, zdůrazňuji velmi jemně, přistává na svém místě.

Zdálo se nám, že tento zmatek, lomoz, křik a shon nikdy neskončí. Přesto stačí pár desítek minut, aby provoz v přístavu začal zvolna utichat. Lodě vyložily pasažéry i veškerý náklad, doplnily pohonné hmoty na příští den a vlády nad přístavem se pomalu ujímá teplá noc. Jen rozsvícené reflektory u přístavního mola, hvězdy na jasné noční obloze a pomalé kroky policejních hlídek ruší klid a ticho v přístavu Sharm El Maya. A tam někde v dáli se ke spánku ukládá i přírodní klenot Ras Mohammed.

Cancún

Na zelené louce vybudované turistické středisko Cancun na cípu
mexického Yucatanu se pyšní doslova vším, co si turista milující vodní
radovánky může přát.

Na zelené louce vybudované turistické středisko Cancun na cípu mexického Yucatanu se pyšní doslova vším, co si turista milující vodní radovánky může přát. Turistická infrastruktura je dovedená do dokonalosti a na své si přijdou všichni, od zájemců o pětihvězdičkové hotely až po batůžkáře, kteří mají hluboko do kapsy. Ke spokojenosti turistů neslouží jen nákupy, hotely, restaurace, bary a diskotéky, ale také tři nejdůležitější památky mayské doby, na které je ostatně bohatý celý Yucatan.


Přímo v turistické části Cancúnu (samotné město je o pár kilometrů dál a moc důvodů k návštěvě mít nebudeme) to ale s plážemi není zase taková sláva. Většina pláží patří jednotlivým hotelům a na lidi bydlící jinde se dívají se značným despektem. Navíc narychlo vybudované hotely byly v řadě případů postaveny příliš blízko vody a řada z nich již díky postupující erozi pláže částečně nebo zcela ztratila, a vyhlídka na betonová zpevnění mizících pláží není zrovna povzbudivá. Polovina hotelů navíc nabízí pláže s otevřeným mořem, kde příboj dělá koupání poněkud dobrodružné. Pokud to takhle půjde dál, zájem movitějších turistů se brzy přesune do blízké oblasti nazývané Mayská riviéra, kde jsou hotely stavěny dále od moře a podle rozumnějších architektonických záměrů. Proto také se v této oblasti horečně staví a celá oblast vedoucí až k Tulum bude brzo zastavěná,.

Pro potápění se většinou musíme nechat odvézt lodí na blízký ostrov Cozumel, ke šnorchlování ale budeme mít podmínky více než solidní. Druhá strana Cancunu je na tom lépe, moře zde vytváří chráněnou zátoku, takže požitek z koupání a bohaté nabídky všech možných vodních sportů je skutečně nerušený.

Na kraji turistické oblasti, směrem k letišti, je potom jediná veřejná pláž, která se dokonce stává nečekanou turistickou atrakcí, byť díky převládajícím silným větrům zde nejsou podmínky ke koupání nijak slavné. Turisty ale magicky přitahuje možnost pozorovat mexické rodiny při pikniku na pláži.


Příjemné počasí umožňuje návštěvu Cancúnu po celý rok, jen snad v období dubna je lepší se mu vyhnout, neboť to sem tradičně přijíždějí tisíce amerických vysokoškoláků trávit týden prázdnin daleko od dohledu rodičů. Možnost zakoupit si za pouhých sto dolarů přístup k alkoholu ve většině zdejších barů a diskoték zdarma znamená také nepříjemnou zkušenost setkání se stovkami potácejících se mladých Američanů. Samotným Mexičanům to nijak zvlášť příjemné není, ale obchod je obchod. Na druhé straně se Američané úspěšně snaží nacpat pokud možno co nejvíce lidí do jednoho pokoje. Dubnová návštěva tak bude znamenat dopolední překračování alkoholem zmožených mladých Američanů, což může brzy pocit z návštěvy úspěšně otrávit.

Tento odkaz je sdělením za účelem propagace. Dovolená Mexiko – nejenom k návštěvě tohoto proslulého letoviska Cancún, ale i do dalších míst v Mexiku zasluhující si Vaší návštěvu, Vás zve cestovní kancelář ESO Travel.

Obchody se zde přitom hýbou neustále, již posledních pět let neklesá obsazení místních hotelů pod 89 procent, takže není divu, že z bývalé ospalé rybářské vesničky je dnes půlmiliónové město. A to se ceny hotelů stále zvyšují a Cancún se snaží lákat co možná nejmovitější klientelu. Stále přibývají hotely, které mají polovinu vyhrazenou buď jen pro dospělé nebo pro více platící hosty. Výsledkem je pak podivná skutečnost, kdy do některých restaurací či bazénů nemusíme mít přístup.


Samozřejmě není všechno jen Cancún. V blízkosti (což je samozřejmě relativní, pěšky tam rozhodně nedojdeme), jsou tři velmi důležitá centra mayské historie – Tulum, Coba nebo Chichen Itza. Stačí klobouk a můžeme si hrát na Indiana Jonese. Jedno místo je zajímavější než druhé, pokoušet se zkousnout všechny tři najednou doporučit nelze, jednak je tak od jedenácti opravdu vedro, jednak se před polednem začnou objevovat desítky turistických autobusů a je po klidu. Milovníkům dobrodružství pak doporučuji poobědvat v blízkosti Coba, která leží mimo oblast zájmu turistů. Malinká restaurace je těsně u břehu jezera, které je plné krokodýlů, majících zálusk na kousek kuřete.

Monako – mrňavá a vtipná země

Když přijíždíte do Monaka vidíte jen samé paneláky a říkáte si,
kdo to tady jen mohl postavit? Slibovali nám bohaté knížectví, daňový
ráj a ne komunistickou enklávu v západní Evropě!

Když přijíždíte do Monaka vidíte jen samé paneláky a říkáte si, kdo to tady jen mohl postavit? Slibovali nám bohaté knížectví, daňový ráj a ne komunistickou enklávu v západní Evropě! Jedete po silnici, sleduje značení, Monako rovně, Nice rovně, Cannes rovně… Říkáte si, už by tu to Monako mělo být, snad není zase tak malé, abychom ho jen tak bez povšimnutí přejeli! A navíc na cedulích píší, že Monako je ještě před vámi. Chcete se podívat jak daleko to ještě má být, ale kolem silnice momentálně žádné cedule není. Rozhlížíte se, hledáte případný nápis „Welcome in Monaco!“, ale pak si vzpomenete, že tady se mluví francouzsky, tak raději hledáte „Bienvenue en Principatué de Monaco!“ a v tu ránu spatříte ceduli: Monte Carlo doleva, Monaco-ville a La Condamine rovně. Vzpomínáte si, že jste v průvodci četli, že Monako, ačkoli nemá ani dva kilometry čtvereční, rozděluje se na šest měst. Na té tabuli jsou napsány tři z nich. A v tu chvíli vás to trkne. Už jsme v Monaku! Hledáte nejbližší z dvaceti pěti parkovišť (přesněji podzemních garáží), abyste mohli zaparkovat a trochu se po této zemi poohlédnout.


K poohlédnutí velmi napomůže fakt, že při východu každého parkoviště (vlastně podzemní garáže) si můžete zdarma opatřit mapu celé země. Jsou na ní, kromě již zmíněných šesti částí, tři přístavy, spousty parků a museí a na druhé straně máte zakresleno i šest linek místních autobusů. Země je to sice malá, ale kdybychom chtěli navštívit všechna musea a parky a spočítat všechny hotely (to jsou právě ty paneláky, které jste viděli při příjezdu. Nejsou zdaleka tak nevkusné jako ty u nás, ale z dálky mi to opravdu připadalo jako jedno velké sídliště), zabralo by to určitě mnoho času. Navštivme tedy jen některá místa a to rovnou ta nejzajímavější a nejznámější. Konec konců, po jiných místech v Monaku vás ani provést nemohu, poněvadž jsem v jiných místech, než které vám ukážu, ani nebyl.

Hlavní město z několika uliček


Začněme rovnou hlavním městem Monaco-ville. Nevím jak vy, ale my jsme zaparkovali kousek od tohoto města. Hned přes ulici jsme spatřili veřejný výtah (další část monacké dopravy) a vyvezli jsme se jím nahoru (Monaco-ville je na kopci) a vystoupili ve dlouhém tunelu. Ten tunel nás dovedl do místního komerčního centra (kde mimochodem nechybí ani Mc Donald). Do hlavního města se stejně muselo jít dál pěšky. Část cesty však vede po eskalátorech a vedle ní potkáte poměrně velký park, zoologickou zahradu nebo třeba sochu medvěda. Jde to sice trochu do kopce, ale za to je tu krásný výhled na celou zemi.

Až vylezete nahoru, zjistíte, že ta země není tak úplně jen jedno velké ošklivé sídliště. Monaco-ville je nejen na kopci, ale také na poloostrově. Ze severní jeho strany je vidět Monte Carlo, přístav Port Hercule a město La Condamine. Z jeho jižní strany Fontvielle a přístav Port de Fontvielle. Ve Fontvielle jsou zase hotely a kromě nich i třeba heliport (to asi když se nějaký boháč začne nudit na své plachetnici plachtící na volném moři, aby nemusel čekat, až se loď vrátí do přístavu a mohl se vrátit domů co nejdřív), ale i stadion pro formule 1, na kterých se jezdí Velká cena Monte Carla. Takže celý tenhle závod je tak trochu podvod, protože se jezdí sice v zemi Monako, ale již ne ve městě Monte Carlo, ale ve městě Fontvielle, takže se vlastně jedná o Velkou cenu Fontvielle. Při pohledu na tuto zemi rychle poznáte, kde jsou její hranice, které jste při cestě sem tak trochu postrádali, a to velmi jednoduše, zkrátka tam končí zástavba, začíná holý kopec.


To jsem se trochu zakecal o tom, co jest možno vidět z Monaco-ville, ale nic jsem vám neprozradil, co uvidíte v něm. Je tu několik uliček, ve kterých sídlí všechny státní úřady. Dále pak Museum oceánografie s akváriem. To je prý úžasné, ale to nemohu potvrdit, protože jsem ho viděl jen zvnějšku. Potom je tu několik parků tak slušných, že marně byste hledali špinavé zákoutí na vykonání potřeby. Není ani třeba, na každém druhém rohu najdete neplacené toalety. Kromě záchodů tu také doslova na každém rohu potkáte policajty (kdo není v Monaku milionář, je policajt, je jich tu opravdu strašně moc a místa, která nehlídají policajti, sledují bezpečnostní kamery). Pak je tady katedrála s hroby příslušníků vládnoucí knížecí rodiny a od ní je to už kousek na náměstí Place Princier. Zrovna ten den, co jsme tam byli se v oněch místech konal nějaký středověký trh a po náměstí se procházeli všelijací řemeslníci a ježibaby a baviči turistů (teda jen těm francouzsky rozumějícím, protože ti baviči cosi povídali, a potom se všichni smáli a já nevím proč).

Stráže byly nejvtipnější

Na Place Princier stojí knížecí palác. Vedle něj poskládané dělové koule, hezky připečené k sobě, aby se nerozkutálely, a před palácem prázdné prostranství pro hradní stráž. Snad vše, co jsme zatím z této zemi viděli a o ní slyšeli, mi přišlo vtipné. Šest měst a šest autobusových linek na dva kilometry čtvereční, veřejné výtahy i hranice zastavěné plochy odpovídající hranicím Monaka… Ale ty stráže byly ze všeho nejvtipnější. Po tom prázdném prostoru pochodoval vojenským rovnoměrným přímočarým krokem tam a zpátky jeden voják, a druhý byl ve stínu pohodlně opíral o zídku. V pravé poledne pak nastala výměna stráží. Před ní tam ale musel do strážní boudičky přijít ten druhý voják, jinak by tam chyběl do počtu. Samotná výměna stráží vypadala tak, že přišli asi čtyři vojáci, podle rozkazů se chvíli otáčeli sem a tam a pak zůstali stát v řade vedle sebe. Potom hráli nějakou hudbu a přišli další vojáci, strašně moc dalších vojáků, a stoupli si do řady naproti těm prvním čtyřem. Následoval dlouhý proces, při kterém vojáci zcela synchronizovaně chodili sem a tam, otáčeli se za řvaní nesrozumitelných rozkazů a bouchali pistolemi o zem. Nakonec zahrála hudba, vojáci odešli a zůstali tam zase jenom dva. To se ale nedá dobře popsat, to prostě musíte vidět.


Zvenčí jsme si palác prohlédli. Je hezký, ale zdaleka ne tolik, jako zevnitř. Když vejdete do paláce, obdržíte telefonoidní věc, která vám po zmáčknutí správných tlačítek začne vyprávět o tomto paláci, jeho obyvatelích a historii a vy procházíte krásnými salonky, oficiálními místy a audienčními prostory a už ani neposloucháte tu telefonu podobnou věc, ale jen se rozhlížíte a trochu litujete, že v těchto prostorách je zakázáno fotiti. Když projdete všechny místnosti, ta mluvící věc se s vámi rozloučí a jménem knížecí rodiny vám popřeje krásnou další procházku Monakem.

Kde sehnat monackou měnu?

Pojďme se tedy podívat do Monte Carla. Cesta vede přes La Condamine kolem přístavu Port Hercule. Když vidíte ty lodě v přístavu (žádné bárky smrdící rybinou, jen moderní luxusní jachty), si uvědomujete čím dál více, jak moc je Monako bohaté. Stejně tak při pohledu na místní turistické atrakce pouťového charakteru pochopíte, kde bere Monako stále tolik peněz. Nikoli v kasinu, ale v turistickém ruchu.


Na to kasino by však byla škoda zapomenout. Před je veliký park a parkoviště, kde parkují samá drahá auta. Také jsou tu ty nejdražší hotely v zemi. Třeba hotel Paříž, sousedící přes ulici s kasinem. Je tu spoustu lidí, bohatých lidí. V Monte Carlu jsou také hlavní statní turistické informace. V nich jsem se byl zeptat, kde by šlo sehnat místní monackou měnu, protože normálně se tu platí v eurech. Odkázali mě na jeden obchod na cestě k parkovišti a tak jsme se tam vydali.

Cestou jsme potkali most, pod kterým stojí kostel. Inu Monako je mrňavá země a musí se tu spořit místem. Kousek od kostela je socha sv. Jeanne Juan-patronky Monaka. Něco tam o ní ještě psali, ale psali to po francouzsku (i když prý existuje i monačtina), takže jsem si to nepřeložil. Než jsme došli k obchodu s penězi, stavili jsme se v trafice pro známku na pohled. Když jsem pak pohled házel do schránky, všiml jsem si toho, že je rozdělena na dvě části. Část pro dopisy do Monaka a část pro dopisy do ostatních částí světa. Teda nevím, kdo může posílat tolik dopisů po tak malé zemi, kde se dá všude dojít pěšky (nebo dojet autobusem), aby na to potřeboval polovinu tak velké poštovní schránky. Následně jsme potkali i zřejmě jediný autosalon v této zemi. Patřil značce Ferrari. Pak jsme konečně došli k obchodu, kde prý prodávají monacké peníze. Ale byla sobota a měli zavřeno. Monako má vlastní měnu, ale získáte ji jen (podle turistických informací v Monte Carlu) v jediném obchodě a jen od pondělí do pátku. Monako je prostě mrňavá a vtipná země.

Lístky na FOR TRAVEL a Vítejte v KLDR

Jak se někteří z vás dozvěděli z našeho informačního
emailu, stali jsme se mediálními partnery hned dvěma událostem.
A právě s tím dvě soutěže souvisí, neboť pro vás máme pár
lístků.


Jak se někteří z vás dozvěděli z našeho informačního emailu, stali jsme se mediálními partnery hned dvěma událostem. A právě s tím souvisí dvě soutěže, neboť pro vás máme pár lístků.

FOR TRAVEL (5. – 8. 3. 2009):

Veletrh FOR TRAVEL představí veškeré aktivity, na které si ve spojení s cestováním vzpomenete.

V diskuzi pod našim článkem máte tři otázky, které vás posunou do slosování.

VÍTEJTE V KLDR:

Dokument o turistickém zájezdu do KLDR. Většina z nás se tam hned tak nepodívá, takže film může být dobrá alternativa:

V diskuzi pod článkem máte úkol, za jehož splnění vás může čekat pár lístků.

Doufáme, že vás tyto malé soutěže potěší.

Jak fotit makro

Před mnoha a mnoha lety jsem se snažil, tenkrát ještě s filmovou
zrcadlovkou, udělat dobrou fotografii hmyzu. Dnes se říká slušný makro.
Možná vám přijde k duhu pár drobných rad, které jsem za svojí
honbou posbíral (ne vymyslel).

Před mnoha a mnoha lety jsem se snažil, tenkrát ještě s filmovou zrcadlovkou, udělat dobrou fotografii hmyzu. Dnes se říká slušný makro. Možná vám přijde k duhu pár drobných rad, které jsem za svojí honbou složitě posbíral (ne vymyslel).


Začněme u techniky. Hodí se zrcadlovka (kompakt má velmi omezené možnosti). Nejdůležitější je objektiv, ohnisko kolem 100mm světelnost 2,8. Můžete to řešit i mezikroužkama, předsádkama, telekonvertorama a taky můžete tohle všechno smontovat dohromady.

Když se vrátíte z fotoobchodu s plnou fotobrašnou a prázdnou peněženkou, přichystejte si do brašny asi 10 kolíčků na prádlo, kousek staré karimatky (na kleknutí a lehnutí), asi jedno kilo čočky, plátěný pytlík (nebo silonovou punčochu)na toto kilo čočky, rozprašovač s vodou nebo glycerínem, několik špejlí (může být i drát), zrcátko a sváču. A hlavně… balík trpělivosti. Doporučuji ještě dlouhé kalhoty, které jdou nacpat do bot (zejména pro ty, kteří chtějí ukořistit snímek rozzuřeného mravence).


Vyrazíme ráno, abychom byli tak v 04:23 v lese nebo na louce. Nejlépe v květnu až červenci, to bývá všude hodně hmyzáků a navíc jde o mladé a pěkné exempláře. Ráno (nejen v létě) bývá chladno a hmyz je ztuhlý nočním chladem, tudíž na nás bude klidně koukat, než si vytáhneme všechno to harampádí z brašny.

Po zjištění, že se časy pohybují kolem 1 sekundy a výš, použijeme plátěný pytlík s čočkou jako výborný stativ. Foťák máme stabilní, ale sem tam trochu foukne a ta beruška se vám na stéble trávy pohybuje sem a tam. Nezbývá, než vytáhnout kolíčky a špejle a všechno zavětrovat, pozor ale, abyste berušku nesetřásli.


Článek s tipy na focení pro vás připravil René Jansa, profesionální fotograf z východočeského města Česká Třebová.

Jeho další fotografie si můžete prohlédnout na stránce www.jansarene.cz

Můžeme vyfotit pár prvních záběrů. Potom můžeme berušku vylepšit trochou rosy z rozprašovače (na neživé motivy bych použil glycerín, vypařuje se podstatně pomaleji). Zrcátkem si můžeme pomoct a objekt nasvítit zajímavěji, nebo dokonce přisvítit, je-li ve tmě. Blesk jsem nepoužíval téměř nikdy, vestavěný blesk fotografii zploští a ukradne měkkost ranního světla.

Pokud se nám snímek povedl, sníme svačinu a jdeme domů, pokud se nám snímek nepovedl, také sníme svačinu a také jdeme domů. No dobře, ještě je tu další možnost. Potvory si nachytáme při odpolední procházce do vhodných nádob a doma je uložíme do lednice (ne do mrazáku!), tím simulujeme ranní chlad. Hmyzák vydrží po vytáhnutí asi 5 minut ztuhlý a tím nám velmi usnadní fotografování. Při využití této možnosti nejsme navíc odkázáni jenom na pozadí, které vytvořila sama Matka Příroda, ale můžeme naplno popustit uzdu své fantazii a broučka nainscenovat přesně podle našich šílených představ.

Lovu beze zbraní zdar!!!