Cestovatel.cz

Tento den vyrážíme autobusem CK GEOS z brněnské Zvonařky do Bělehradu. Zpáteční lístek stojí 1800,- pro osoby nad 26 let a 1620,- do 26 let. Opouštím (Alča) své svitavské pracoviště po obědě a zpožděným spěšňákem se řítím (věřte nevěřte fakticky jede rychle) do Brna. No, představte si ten luxus. Mám celé kupéčko sama pro sebe. V Černé Hoře už takový „přepych“ nebyl. V TESCU ještě dokupuju vodu a courám se na autobusák. Pavel to má jednodušší o to, že pracuje přímo v Brně, takže se svým pěším pohonem přesouvá přímo z práce k odjezdovému místu. A Roman? Tomu málem ujel bus z Mikulova, ale rychlými sprinty situaci zachránil.

A už se nasáčkováváme do autobusu jugoslávské společnosti Lasta. Za batoh po nás chtějí 50 kaček. Vydřiduši! Platíme a nasedáme. V 16:00 odjezd! Cestou busem se seznamujeme s Naďou a Lukášem. Zjišťujeme, že mají v Černé Hoře stejné cíle jako my, takže se dáváme do kupy a už je nás pět. Jsou to bezva lidi a hlavně je s nimi úžasná legrace. Slovenské hranice projíždíme bez problémů, zastávku děláme v Bratislavě. Rychlá okupace záchodu a ještě utratit poslední Pavlovy slovenské koruny. Jak jinak než za nanuky :-). Jdeme do prvních potravin, na které natrefíme a už si do košíků skládáme dva ledňáčky pro Pavla, dva ledňáčky pro Romana a jednoho tvaroháčka pro mě. S nadšením spěcháme k pokladně. Paní to namarkuje na kasu a teď přišla ta chvíle pravdy. Zjišťujeme, že máme nějak málo. Pavel skládá drobák vedle drobáku na ruku a ještě se přitom tak provinile tváří…. prostě dokonalá socka :-). Pokladní na něj koukne a mávne rukou: „To máte grátis.“ Óóó, děkujeme.

2. den – 31. 7. – sobota

V noci přejíždíme maďarské hranice. Opět WC pauza. Mají tam super označení „muški a ženski“, ale jinak jsou jejich toalety dost šílený. Jsou dvě hodiny v noci. Většina lidí pospává a všichni té cesty už máme plný zuby. Nevíme, jak se zkroutit a kam s nohama. Srbské hranice! Po šesté hodině ranní přijíždíme do Bělehradu (po srbsky – za Beograd). Urychlený přesun na vlakové nádraží. Je to celkem blízko. Zjišťujeme odjezd vlaku (v 10:10) a velmi pracně se dozvídáme cenu jízdenky do Prijepolje. Běháme od okýnka k okýnku a pořád nás posílají od jednoho k druhému, od druhého k prvnímu, totální kocourkov. Ani moje amatérská srbochorvatština moc nezabírala, ale nakonec jsme to trpělivě vyběhali. Cesta z Beogradu do Prijepolje nás vyšla v přepočtu zhruba na 220,- Kč. Poněvadž máme ještě čas, dáváme batohy do garderoby (to jako do úschovny), jdeme omrknout město a vyměnit si eura za jugoslávské dináry, abychom měli na jízdenku. Bankovní úředník z nás byl asi dost udivený, neboť mu tam postupně přišlo pět Čechů a každý chtěl proměnit 10 eur.

Město mě vůbec nezaujalo. Jen snad pevnost a park Přátelství plný kanónů a děl! 🙂 Opravdu se tak jmenoval. 😮 Ve čtvrt na deset se shromažďujeme zpět u garderoby. Batohy tam naštěstí ještě máme, platíme 60 JUD a už si ty těžké krávy a krysy (jak jsme zanedlouho začli oslovovat naše milá zavazadla) neseme na nástupiště. Čekáme na čtvrté koleji. Všude kolem spousta lidí. Asi taky někam jedou. 😮 Ale je jich nějak moc! V tom se ozývá drážní hlášení (spíše huhlání). Všichni se přesunují na jinou kolej, ale my jsme jaksi mimo. Jen stojíme a čučíme. Používám naučenou srbochorvatskou frázi a ptám se místní paní odkudže jede vlak směrem do Baru. A jak se dalo předpokládat: z té koleje, kam se všici urychleně přesouvají. Vlak už najíždí, ale pozor!!! Couvačkou. Začíná zběsilá tlačenice! Někteří nečekají na zastavení vlaku a naskakují za jízdy. Bereme to jako zdejší normál a činíme také tak. Uvelebujeme se v kupé. Paráda! Jenže ouvej. Z chvilky blaha nás brzy vyvede paní s místenkou. Smůla. A další přesun po vagónech. Musíme se rozdělit – Naďa s Lukášem do jednoho kupé, Pavel, Roman a já do dalšího. Naďa a Lukáš to však nenechávají náhodě a promyšleně místním týpkům vysvětlují, že by se mohli přesunout do kupéčka, kde sedíme my a že my bychom se zase přesunuli sem. Používají takovou formu vysvětlování a počty propočty, že je totálně zmatou. No, ale konečný efekt byl ten, že jsme všichni čecháčci seděli pěkně pohromadě. 🙂

Sledujeme z okna okolní krajinu. Samá kukuřice, viadukt, most a tunel. Nabíráme zpoždění, protože v jedné díře čekáme hodinu. Netušíme proč, ale asi si Černohorci dali pauzu na oběd. Bylo právě poledne. Vlak zastavil, několik lidí vyskákalo ven a pokuřovalo a za hodinu jsme se zase rozjeli. Podle „tradice“ na této trati (Beograd – Bar) „musí“ mít každý vlak aspoň několikahodinové zpoždění. Další půlhodinku jsme nabrali před tunelem, kde vlak zastavil a my jsme si mysleli, že čeká na nějaký protijedoucí. Po půlhodině jsme se však rozjeli, aniž by projel jakýkoliv jiný vlak :-).

Do Prijepolje přijíždíme kolem půl páté (odpoledne). Okamžitě se na nás „vrhají“ dva taxikáři. Vydřiduši! Pěkně děkujem za takovou cenovou nabídku! 😮 To radši půjdem pěšky. Nenecháváme se ukecat, tak to vzdávají. Zjišťujeme si autobus. Naďa a já jdeme k vlakové pokladně. Třeba nám poradí, že? Nejenže nám neporadila, ale ještě byla dost nepříjemná. Baba jedna! Nakonec nám radí jedna místní paní. Autobus prý měl přijet už před nějakou dobou, ale prý určitě dorazí, ať počkáme. Po půlhodině se opravdu cosi řítí. Tak se necháváme za 80 YUD odvézt do Pljevljy. Cestou přejíždíme Srbsko – Černohorskou hranici, kde kontrolují pečlivě každé auto. Dnes se však chceme dostat až do Žabljaku. Bohužel autobus tam jede až druhý den ráno. Zvažujeme, zda přespat někde za městem či zkusit stopa. Jdeme na stopa. Asi po půlhodině zastavuje taxikář, Roman mu vysvětluje že taxíka nechceme, ale nabídl nám přijatelnou cenu 5 eur na osobu. Skládáme se – pět dospělých lidí, pět velkých báglů + řidič do auta značky Renault. Je to dost natěsno, ale nějak to přežijem. Snad? Když přijíždíme ke známému mostu přes řeku Taru, řidič zastavuje, abychom se mohli pokochat. Vybíháme z auta a fotíme. 🙂 Úžasný pohled, škoda že je dost pod mrakem.

Pokračujeme v cestě. Konečně Žabljak. Už jsem z toho zkrutu, v kterém celou dobu sedím, úplně zničená. Až vypadnu z auta, tak asi nebudu moci ani chodit :-O! Taxikář projíždí celý Žabljak a snaží se nás vysadit u nějakého hotelu, tak se mu snažíme vysvětlit že chceme spát pod stanem někde mimo město. Nakonec nás zavezl až přímo do kempu na hranici národního parku Durmitor. Musíme připlatit 1 eur, ale už zůstáváme tam, protože se stmívá a bude asi pršet. Tam nás také hned kasírujou – 12 eur za dva stany a pět lidí, což se nám podařilo taky usmlouvat. Z nebe se začínají koulet kapky deště, tak urychleně stavíme stan a zalézáme dovnitř. Už vím, jak se asi cítí sardinky v plechovce. Do Gemmy určené pro dvě osoby jsme se nasoukali tři + tři bágly. No, řeknu vám, bylo tam hooodně těsno. Když se náhodou někdo potřeboval v noci otočit na jiný bok, museli jsme se otočit všichni. Takže krásné sny!

3. den – 1. 8. – neděle

Ranní výhled ze stanu je úžasný. Durmitor odhalený z mlhy se ukázal v celé své kráse. Po „úžasné“ snídani (kaše z ovesných vloček – kluci tento druh stravy nějak nemohli přijmout :-)), balíme a vyrážíme k Crnemu jezeru. Tam to chvílu okukujem a pokračujem dál. Začíná to stoupat. Cestou předbíháme úžasně čiperné makedonské babči. Vyrazily si na výlet. V jejich věku! Klobouk dolů. Jedna se mě ptá, kam že máme namířeno? Tak jí svým českým přízvukem říkám, že na Leeeedenu peeecinu. Hned se začla smát a vykřikovat: „Ty Čéška, hi hi hi.“ No je dobrá, poznala to :-). Dvě z nich uměli dobře anglicky tak s nimi Roman prohodil pár slov. Jedna byla dokonce i v Praze a uměla pár českých slov jako třeba „malina“ :-). A stále vzhůru. Počasí je dobré, chvílemi je pěkný hic, zejména při prudších výstupech. No, prostě se potíme jak dvéře od chlíva. V jeden moment jsem se dostala jaksi do popředí a co čert nechtěl, ztratila jsem značku, takže jsem zmátla i dalších pár lidí, kteří šli slepě za mnou. Naštěstí jen na chvíli, takže jsme se vraceli pouze malý zato strmý kousek. ;-)) Mám velmi silný pocit, že se dokážu ztratit vždy a všude. Známí mohou potvrdit po zkušenostech se mnou z jiných cest. 😉

U Ledeni pecini (ledové jeskyně) si dáváme pauzu. Musíme to tam dolů jít obhlídnout. Slízáme po sněhu, jsou i tací, kteří to nechtěně sjíždí. Jedna Jugoška sjela po zadku až do jeskynního jezírka. Pěkně se tam holka namočila. Dole to je krásné. Ty ledovcové krápníky, zurčící voda….Roman dělá umělecké fotečky, já takové amatérské. Ale ta kosa! Lezla jsem si dolů jako frajerka v tričku s krátkým a po chvilce se začla klepat zimou. Štěstí, že mě zachránila Pavlova mikina. Jinak by tam přibyl další rampouch. Po krátkém odpočinku pokračujeme dál. V půl třetí dáváme oběd, dělíme se o nadzásoby a pak vzhůru do sedla pod Bobotovým kukem. Začínají sněhová pole a místy je výstup po suťovisku docela drsný. Škrábeme se zuby nehty, sem tam to podklouzne, sem tam ulítne sprosté slovo….

Konečně v sedle! Shazuji batoh a čekám na ostatní. Šíleně fučí. Rychle nasadit bundu a dávat pozor, abych neuletěla. Po chvilce dorazí Roman a po něm Pavel. Kluci jsou ňáci přeenergizovaní, protože ještě vybíhají k jeskyni naproti „Bobotova kuku“, žádná tam ale nebyla, to jen tak zespodu vypadalo. Pak doráží i Naďa s Lukášem. Nejdou s námi na „Boboťák“, ale po krátké pauze sestupují dolů. Ve třech vyrážíme vzhůru až na vrchol. Jeho dobytí je pohoda, bez zátěže (batohy jsme nechali v sedle), s troškou lezení po skalách, ale nic obtížného. Na nejvyšším bodu Durmitoru a Černé Hory vůbec nás čeká překvapení. Roman vytahuje z kapes něco extra, o čemž jsme neměli ani tušení: pravou českou Becherovku!!! (Nebojte se netáhl s sebou půllitrovku či dokonce litrovku, pouze takové miniaturní provedení.) Nejprve pořizujeme vrcholové fotky s Becherem v popředí a pak slavnostní přípitek (každý má právo na miniaturní ločík) a vrcholové čokotyčky. Počasí je stále krásné a navíc – kromě nás není nikde ani noha. Chvíli se kocháme výhledy a pak nás čeká sestup do údolí (pro mě dost nepříjemnej). Pořád padám, zlomila jsem si nehet a ozývá se mi koleno. Kluci tvrdí, že jsem při tom mluvila i sprostě. Já???? To se mi nechce věřit :-). Z dálky vidíme Naďu s Lukášem v právě budovaném táboře u jezírka Zeleni Vir. Byl to super flek. Pojmenovali jsme ho plácek „Pod Kokotem“. Jedno skalisko totiž připomínalo takovou určitou postavičku……. 🙂 V jezírku provádíme akutně nutnou očistu. Slabé povahy smočí pouze nohy, že? 🙂 Ty otrlejší obětují oné ledové vodě i jiné části těla. Po skvělých nudlích s boloňskou omáčkou hybaj na kutě!

02.07.2005 sobota

Vlak je přistavenej, tak bereme lístky a jdeme zjistit, kde že to vlastně jedeme. Každej vagón tu má svýho dežurnyje, což je v podstatě průvodčí kterej se o ten svůj vagón stará. Ukazujeme mu lístky a posílá nás na naše spací místa. Fugas s Karafem je mají hned na začátku vagónu nad sebou, já na konci. No co, na ty tři hodiny jízdy to je jedno.

Lístek stál 44 hřiven, ještě platíme 11 hřiven příplatek za povlečení, který můžeme mít, nebo taky nemusíme. Jedeme na takzvanou plackartu, čili vleže. To je dobrý.

Vlak je dlouhej jak prase, vzhledem k širokorozchodnejm kolejím i širokej, což je dobrý v tom, že krom čtyř postelí v buňce, co je něco jako otevřený kupé, jsou ještě dvě postele nad sebou vždy naproti. Ty jsou otočený rovnoběžně s uličkou, která je mezi. Vymyšlený to je fikaně, ze spodní postele v uličce jde udělat stoleček a dvě sedátka a ještě je pod nima úložnej prostor, vrchní se sklopí nahoru a je místa habaděj. V buňkách stůl je, tak není potřeba těchto machinací, jenom se sklopí horní postel. Dohromady si tady lehne 54 lidí. Všude jsou repráčky a hraje tu rádio, člověk si to v tý buňce může i štelovat, teda jenom hlasitost, ale to se docela hodí.

Na konci vagónu má kukaň dežurnyj, naproti je samovar s horkou vodou, která je k dispozici. To jsem sice věděl, ale hrnek a kafe jsem si stejně nevzal. Je 1:25 a pomalu se dáváme do pohybu. Povlíkám si lehátko, moc teda nechápu, proč jsme to na tři hodiny vyfasovali a usínám. Hlavu mám proti směru jízdy. Probouzím se po pátý hodině a zjišťuju, že jedu hlavou ve směru jízdy a kolik že to jako vlastně je a že jsme jako už měli být vystoupení. Vzhledem k tomu, že mám nad hlavou Fugasův batoh vím, že mě tu nezapoměli, tak chrápu dál. Probouzím se někdy v devět, jdu zjistit co že se to děje. Načež zjišťuju, že teda v Charkově máme být v 4:25, ale až další den, tedy ne po třech hodinách jízdy, ale po sedmadvaceti. No jo, ona ta Ukrajina je docela dlouhá, to nám už ale nedošlo.

Fugas se v tu dobu, kdy jsme mysleli, že máme vystupovat, doopravdy probral, vlak stál v nějaký zastávce zahalené mlhou, tak letěl za dežurnyjem, začal s ním třást a říká mu:

„Charkov, je toto Charkov?“ „Zavtra…“

Jednoduchá odpověď na vysvětlení celé situace, ale dost výstižná na to, aby z nás udělala voly.

Ti dva ještě pospávají, Karaf si pro jistotu tu postel ani nepovlíkl, tak na zastávce vyskakuju a kupuju tři piva, ať se máme dobře. Po jejich konzumaci jdu s Fugasem do restauračního vozu, kde jsem teda ještě nikdy nebyl, proto radostně vítám fakt, že pivo tu maj za necelý 4 hřivny a hned si objednávám. Pije se líp než kafe, který je sice naplněný jen asi do dvou třetin hrnku, ale při drncání vlaku je nadlidskej úkol to vypít. Ale zase je za jednu hřivnu. Na jednom nádraží ještě kupujeme čaj, když už tu je zadarmo ta voda. Karaf si kupuje zase vodu, pro změnu zelenou, sladkou a hnusnou. Když vlak zastaví, tak se k němu hned nahrne hromada ženskejch co prodávaj piva, oříšky, vařený brambory, různý placky, pirohy, maliny, no všechno. Tahají to v taškách a po kapsách, no mazec. Ale systém to je dobrej.

Když se potom vlak rozjede, chodí po vagónech různí prodejci plyšových hraček (ta baba měla snad sto padesát kilo a sotva se do tý uličky vlezla), řetízků, křížků, časopisů, karet, no zkrátka všeho. Mezi nima pobíhá dežurnyj s metlou a zametá, kolem něj chodí lidi s hrnkama do samovaru, no žije to tady. Zase jdeme s Fugasem atakovat jídelní vagón, tam si nás poměrně rychle všímá jeden připitej Ukrajinec a že se jmenuje Andrej a že si dáme vodečku. Po tomto Fugas bídně prchá a jde se vyměnit s Karafem, kterej zatím hlídá naše věci ve vagónu. S Andrejem proběhne nějaký to pivo, ten se pak někam odpotácí. Tak piju s Karafem. Po nějaký době se Andrej vrací, vyloženě se musel chvíli prospat, tak na to vypadal a pití pokračuje. V pokročilejší opilecké fázi, kdy už o něm víme všechno volá nastávající ženě, ale nějak mu to nemluví, tak telefon přebírá Karaf, tomu to zase mluví až moc, tak do chudáka holky něco hustí. Když jí voláme podruhý, tak tím telefonem praštila a je vymalováno.

Ve vagónu, obklopen samými Ukrajinci a Rusy čtu. Čtu všechno co mi přijde pod ruku, takže jsem si zase rozšířil obzory mé vzdělanosti. Azbuku už umím dokonale, trochu mám hokej v tvrdým a měkkým znaku, ale to je detail, v angličtině taky nepoužívám členy a jde to. Projíždíme Kijevem, je večer ale pořád hic. Proto jdeme před spaním ještě na pivo, kde potřetí potkáváme Andreje, kterej je nějakej střízlivej, nicméně si nás pamatuje. Je i vysprchovanej, to znamená, že to kam jsem vlezl v domnění, že jdu na záchod a viděl jsem tam sprchu nebyla halucinace ale fakt. No, proběhnou nějaký piva, něco platí Andrej, něco my, nakonec jsem rád, že jsem se dostal na svý lehátko.

03.07.2005 neděle

„Charkov, vstávat!“ budí nás dežurnyj. Jsou čtyři hodiny ráno a vstávat se mi tedy vůbec nechce. Nicméně Charkov je kousek, tak balím povlečení a jdu ho odevzdat. Trochu se dohadujeme, protože dežurnyj tvrdí, že jsme mu nevrátili kus nějakýho hadru, nakonec to špinavý povlečení rozbalujeme a ono to tam je. Dežurnyj je zahanben, zalýzá do toho svýho kutlochu a už jej nevidíme.

Do Charkova vjíždíme po dvaceti sedmi hodinách jízdy přes celou Ukrajinu na minutu přesně. A aby toho nebylo málo, tak přesně ve chvíli, kdy se vlak definitivně zastavil mi vteřinovka na hodinkách skočila na dvanáctku. Takže na vteřinu přesně. Pěkný.

V nádražní hale jsou všude policajti, tak nás hned legitimujou. Docela je zaujme Fugasův šátek s motivy lístků konopí.

„A canabis u vás ne?“
„To teda ne!“

Šátek je pro jistotu schován a jdeme se mrknout před nádraží, kde stejně nic není. Obcházíme jeden blok domů, potkáváme pár vagónů šalin, stejných jak v Brně, taky jsou od nás, jenomže ve Štatlu by si je postavili tak do Technickýho muzea, tak hrozně vypadaj. Mě se to ale líbí.

Vracíme se na nádraží. To je absolutně obrovský a krásný, fakt vymakaný. Lístky jsou koupený, tentokrát máme kupéčka, prej jediný co bylo, taky jsme tam museli asi čtyřikrát, než nám baba něco našla. A to jeden stál 250 hřiven, plackarta by byla za 100,-. Zase ale máme čísla 8, 10, 12. Takže budeme hodně pohromadě, aspoň něco. Pijeme čaj.

Vlak jede v 9:34, radši už předem běháme po nástupišti. Vlakem probíhají celníci, tak tam nemůžeme, což ovšem zjišťujeme až ve chvíli, kdy se Fugas hrne dovnitř a dežurnaja, taková malá ostrá baba, ho sprdla a vyrazila ven. Na nástupišti se zase prodává všechno. Pečený kuřata, který ti borci vždycky držej dvě v jedný ruce, takže to vypadá jak pečenej pes, pivo, který do vlaku podávaj dírou mezi dvěma vagónama, zmrzlina, bombóny, čokolády, porcelánový sady sklinek a váz, ovoce, zeleninu…

Dovnitř jsme se nakonec dostali, jsem v kupé s Fugasem, ale ten si to nakonec prohazuje s Karafem, ať je mládí pohromadě. Vlak to je zase luxusní, uzavřený kupéčka, který stejně nikdo nezavírá, lehátka v chodbičce už nejsou, zato tam je koberec a noviny, na dveřích přesnej jízdní řád i s mapkou (ten byl teda i v tom minulým vlaku), dokonce i záchod vypadá poměrně hygienicky, no supr.

S povlečením jsme vyfasovali i takovej balíček s mýdlem, ubrouskem na ksicht, hajzlpapírem, ubrouskem na zuby (fakt) a papírovou pokrývkou prkýnka na záchod. Karaf se rozvaluje na posteli a prohlašuje krásnou větu:

„Vůbec teď nezávidím těm, co to mají o dva a půl tisíce dražší.“

Totiž, jak jsme se nevešli do autobusu, respektive, my by jsme se tam vešli, protože jsme přihlášení docela dlouho, ale Odehnal potřeboval někoho do vlaku, tak zkusil nás dva, že nám dá 2500 Kč slevu každýmu, což se nedalo nevzít. Přišlo nám to formou sms na Hörnli hütte, a ke všemu mám z toho radost, protože poznáme ty dvě země daleko víc. Vlastně, lidi co jedou autobusem Ukrajinu nepoznají vůbec.

Pod náma je nějakej mladej klučina s ještě mladší holčičkou, asi sestrou. Ta je poměrně dost hyperaktivní, pořád nám rovná boty, smradlavý to pohorky, vždycky, když se sápu nahoru na postel mi připravuje takovej vysouvací žebříček, když mi něco spadne, tak než to zjistím už mi to podává, zkrátka, lepší spolucestující jsme si nemohli přát. A to spolu pojedeme nějakejch 18 hodin. Ve vlaku zase běhají prodejci všeho možnýho, od stříbrných křížků na krk přes jídlo všeho druhu až po elektrotechnický součástky.

Ti dva dole vyfasovali nějakou krabicu s jídlem, my se taky těšíme, ale dostali jsme hovno. Asi mají zaplacenej nějakej nadstandard. Achich. Usínám. Ve dvě hodiny mě budí nějaká kontrola v civilu, průkazku drží jak gestapák, vypadá taky podobně ale je to Rus. Vždycky se nás s Karafem na něco zeptá, podívá se na nás, zjistí že mu absolutně nerozumíme, mávne rukou a zeptá se na něco jinýho s naprosto stejným výsledkem. Toto se opakuje asi tak čtyřikrát, tak se aspoň podívá na pasy a jde otravovat jinam.

Boreček co spí pod Karafem nám s mírně vyděšeným obličejem podává krabici s jídlem, co nám u něj nechala dežurnaja, není to sice takovej objem jako co dostal on, ale je to alespoň něco. Nachází se tam džus, čokoláda, sušenky, paštika, bramborová kaše v kelímku, sýr, marmeláda, kafe, čaj, cukr a plastovej příbor s párátkem a ubrousky. Tak žereme.

Poblomcáváme po chodbičce, pijeme čaj s Kátinou slivovicí a je nám fajn. Když je možnost vystoupit na zastávce a chvíli jen tak běhat po pevné zemi, tak lezeme ven. Má to ovšem tu nevýhodu, že tady vlaky odjíždí podle nějaký intuice strojvedoucích či co, žádný zapískání, žádná výpravčí, žádný světlo, tak zpravidla naskakujeme už za jízdy. Naštěstí rozjet tak obrovskou mrchu není jen tak, takže se to daří i v rozvázanejch pohorkách. A jsme na Ukrajinskoruských hranicích Ilovaisk. Hodinky posunujeme zase o jednu hodinu dopředu. A už tu běhají celníci. Berou naše pasy.

„Vaše vízum.“
„Co? My přece na Ukrajinu vízum nemáme, to je zrušený.“ #8222;Tady rozkazuju já!“

Nutno dodat, že Ukrajinští celníci jsou ještě větší zmrdi než Ruští. Nakonec chtěl jenom tu tranzitní kartičku, co jsme vyplňovali před Užhorodem. Jedna půlka při vstupu do země, jedna při výstupu ze země.

Podobnou kartičku vyplňujeme i do Ruska. První Ruskej celník chce vidět naše batohy. Po spatření těch našich ranečků a po informaci, že míříme na Kavkaz se poněkud zarazí. „Good luck.“ Mávne rukou a jde radši pryč.

Chvíli prší, do toho svítí slunce, takže na nebi se dělá duha, obrovská, nekonečná. A nad ní se udělala ještě jedna, tož to je něco. Jedeme kolem Azovského moře co je v podstatě jezero, ale místní to mají za moře, nad ním ty duhy, no paráda. Toto všechno střídá bouřka jak sviňa. Mlátí blesky, světla je jak ve dne. Abychom zahnali chmurné myšlenky, družíme se s dvěma děvčaty, to je příjemný, i když si moc nerozumíme. Ti naši dva v tom kupé jsou víceméně potichu, maximálně se tak usmívají, to taky jde. Pak dokonce i chvíli komunikuju s dežurnajou, která si myslí že se jmenuju Ladimír, pak Vladimír a pak dochází na Roberta. Asi to vyčetla z tranzitní kartičky. Nevím proč, ale pořád nenápadně zkoumá tu moji bradku, asi to tu má nějakej význam.

Vaříme čaj se slivovicí, kombinujeme to přímo se slivovicí a najednou je flaška prázdná. No, naštěstí vjíždíme do země levný vodky.

Do uliček na koncích vlaku, kde jsou kuřárny, prší, teče to přes světlo, který je mimochodem červený, vlivem vody bliká a vypadá to tu jako v potápějící se ponorce.

Ještě pozřu kus sušenýho kuřecího masa co s sebou veze Fugas a jdu spát.

Předtím…

Kavkaz. Mohutná hradba hor, která se táhne od Černého moře k moři Kaspickému v délce asi 1500 kilometrů. Šířka tohoto mohutného horského pásma dosahuje necelých 200 kilometrů v oblasti centrálního Kavkazu. Na jihu je pak Kavkaz lemován Malým Kavkazem a Arménskou vysočinou. Nejvyšším vrcholem Kavkazu je Elbrus, jehož západní vrchol dosahuje výšky 5642 m. Další pětitisícovky pak musíme hledat východně od Elbrusu v oblasti Bezingi a Kazbek. Kavkaz se rozkládá na území tří zemí. Je to Ruská federace (včetně řady autonomních republik jako je Dagestán, Čečensko, Ingušsko, Severní Osetije, Kabardino-Balkarská republika, Karačajevo-Čerkesská republika a Adygea), Gruzie a Ázerbajdžán. V případě Malého Kavkazu jsou to pak Gruzie, Ázerbajdžán a Arménie. No to by byl jeden blbej, kdyby zůstal sedět doma, no ne? Kor když jsem se pro tuto cestu rozhodl už někdy v srpnu minulýho roku.

30.06.2005 čtvrtek

Takže to má za následek to, že jsem z práce utekl už v jedenáct a obtěžkán asi tak pětadvacetikilovým batohem a malým příručním batůžkem se dobelhal na Třebíčský nádraží. Dvě zavazadla mám nevšedně proto, že jsem se s Karafem nějako nevlezl do autobusu, kde jedou lidi od Kudrny a Rajbasu a pojedeme proto vlakem. Ještě se k nám přidá strýc Fugas, který jede jakožto hlavní průvodce, ale kterej už třídenní cestu autobusem absolvoval minulej rok a usoudil, že na to už nervy teda nemá.

Velkej batoh pošlu busem, malej, kde je flísa a letní spacák a flaška slivovice, kterou jsem mimochodem vyfasoval včera v hospodě od Káti, aby nám ta cesta jako teda proběhla v moravským duchu, beru s sebou. Je 16:30 a strašnej hic, když ověšen výše uvedenou bagáží vylízám v Brně a potácím se na Veveří do Hudy pro reklamovanou čelovku. Doufám, že ji vyfasuju, protože jinak jedu bez světla a to by mě trošku sralo. Jako teda, sralo by mě to dost. A asi i Karafa, kterej by mě musel dělat světlušku.

Tento článek je s laskavým svolením převzat z osobních stránek autora. Tam najdete další články z expedic, které Přípluv absolvoval. Jeho stránky najdete na adrese pripluv.ic.cz

V Hudy to dopadá dobře, až na to, že jsem ve skrytu duše doufal, že dostanu výrobek zcela nový, tím pádem i s novejma bateriema, a oni to opravili. Mrchy. No, vzhledem k tomu, že reklamovat to šla Hanka, tak se stará Kysilková trochu cuká s vydáním, nicméně číslo řidičáku, všechny mý iniciály a podpis jí nakonec stačí.

Před Hudáčem mám sraz s Karafem a že jako půjdeme do Rajbas-Namche odevzdat batohy a hurá na pivo. Co je dobrý, je to, že Karaf přichází přesně, co je blbý, že ač batoh má, tak prázdnej. Tak u Honzy Odehnala necháváme jenom bágl můj, valíme do Moiry koupit vložky do rukavic a na Palečák na koleje sbalit Karafa. Ten tu je dneska poslední den, tak se ještě polostěhuje, na příští rok koleje nedostal. Co by taky chtěl, už to studuje deset let, jediný pozitivum co na tom vidím je, že už dva roky ho nedotuje stát, tudíž i já. Tak.

Karaf se snaží do Gemmy 60l narvat neuvěřitelnou hromadu věcí, já mezitím surfuju po netu.

„Kurva, jak já to tam všechno narvu … hek, hek … co vlastně všechno potřebuju … hek … jé, teď se mi rozjel zip, no do prdele … sakra, ještě lopatu … uf, uf, uf … no mě z toho mrdne, jdeme na pizzu.“

Poměrně dobrej nápad, vzhledem k tomu, že ta největší a nejdražší tady stojí 50 kaček, pivo za patnáct, člověk si to točí sám a když je rychlej, tak stíhá i upíjet a mlátit tam nadmíru a vůbec to maj ti študáci dobře vymyšlený. Po osmý hodině se konečně dostáváme do putiky Padowetz. Teď už to víceméně poběží podle standardního scénáře. Nalochčit se a šup do nějakýho dopravního prostředku, kterej nás odveze kamsi. Zpravidla na východ. U Padowetza už sedí Alda, Kecal a Zajda, který sem Karaf poslal už někdy na půl sedmou s tím, že to stihneme. Nestihli jsme.

Ještě přichází Chrasťa s Robinem, ti jsou hned využiti a fasujou Karafův bágl, že to jako zejtra dopoledne hoděj Rajbasovi a hotovo. Přicházející Dana fasuje ještě notebook, asi aby na Karafa nezapomněla, když s ním bude po návratu bydlet. Dál se už jenom chlasče. Naštěstí.

Před půlnocí se jdu podívat do hospody Na Cestě, která je u Kudrny, tudíž asi minutu chůze odtud. Tam jsou všichni sežraný jako hovada, protože dneska je pro Kudrnu Bílej čtvrtek, zítra Černej pátek, protože odjíždí hromada zájezdů. No a ti průvodci se musej nějak uklidnit, že jo, tak to tu vypadá jak to vypadá. Nejelegantněji jsou zlití Ivan s Rokem, shodou okolností ti dva, co jedou na Kavkaz s náma. Teda, za Kudrnu, ale busem pojedou s Rajbasákama. Roko nějako nemůže chodit a Ivan se pořád diví, že jako jedeme vlakem. Abych moc nevyčníval rychle do sebe leju nejbližší víno co nacházím na stole, beru Fugasa a potácíme se na autobus, kterej jede defacto za chvíli.

01.07.2005 pátek

„Já se na to vyseru, toto se může stát jenom v tých zajebaných Čechách, do prdele kurva hergot…“

Tak takto podobně se tu už deset minut rozčiluje nějakej nacionálně založenej Slovák, aniž by vzal na vědomí, že všech pět autobusů, který ho nevzaly byly výhradně Slovenští autodopravci. My už jsme taky poněkud napěnění, protože už máme bejt skoro hodinu na cestě a bus nikde.

„Hele, proč máme lístky jenom do Prešova, když ten bus jede až do Michalovců a tam my chceme?“ „Ta baba mi tvrdila, že to jede jenom do Prešova.“ „Ale tady jasně píšou Michalovce.“ „Třeba to stejně nepřijede…“ Načež přijíždí bus. Řidiči nasraní, Slováci derouc se dovnitř a následně vyhozeni ven jsou nasraní už totálně, my bereme v podstatě tři poslední místa, ještě že jsem donutil Karafa koupit ty místenky. Máme mít číslo kolem pětky, to že je před pětkou čtyřicítka Karaf taktně zamlčel, takže se mačkáme na zadní pětce co to jde.

Usínáme ale stejně a probouzí mne nějaká paní v šedé uniformě. Jéhe, hranice. Když ale vidí můj výraz zmateného opilce a snahu pravou rukou probudit Karafa a zároveň si levou vyndat pas, jenom mávne rukou, otočí se a odejde. Opět usínám. V Prešově se částečně dle předchozí domluvy a částečně kvůli zaspání nebudíme, takže vystupujeme stejně až v Michalovcích. Aspoň jsme něco ušetřili za cestu, a vůbec, jat načerno dálkovým autobusem není špatný. Tam sedáme do zahradní restauračky mezi vlakovým a autobusovým nádražím a pokračujeme v konzumaci piv.

Autobus, co jede do Užhorodu, přijíždí překvapivě přesně, suneme se tam a mažeme to směr Ukrajina. Tam na hranicích vyfasujeme jakejsi papír a že to máme vyplnit. Tak to dáváme dokupy a předáváme řidičovi, kterej běhá s pasama mezi autobusem a pohraničníkama, my ven nemůžeme. „Proč jste to sakra nevyplnili?“ „My jsme to vyplnili.“ „Ale jenom půlku, rychle, dopište to celý, ale rychle, rychle!“ Načež to teda dopisujeme, dáváme řidičovi, ten odbíhá zase přibíhá, dá nám oštemplovanou tu druhou půlku lejstra a valíme. Ještě si přeřídit hodinky o hodinu dopředu.

V Užhorodu jsme za chvilku. Mažeme na nádraží zjistit co a jak. Nádraží je velký, nádherný a zvenku vypadá spíš jak zámek. Jsou čtyři a vlak nám jede hodinu a půl po půlnoci. Tak kupujeme lístky, pro který se musí s pasem a jsou na jméno a jdeme do města. Předtím teda ještě do směnárny, jedna hřivna, což je místní platidlo dělá nějakých pět korun. Batohy hážem do úschovny a už teda konečně jdeme.

Prohlídku města začínáme na pivu v takový modrý plechový budce, jedno pivko stojí dvě hřivny což jde a je točený což taky jde. Trvá to teda hrozně dlouho, pak zjišťujeme, že svůj podíl na tom má fakt, že ta baba jednou rukou točí pivo a druhou rukou pomocí lžičky odhazuje kamsi pěnu. Nicméně piva se dočkáváme a jde to i pít. Pohoda.

Dochází konečně na to město. Co mě tu zaujalo jsou kruhový objezdy, přes který vede hlavní silnice. Není to tedy jako u nás, že přednost je na kruháku, není to ani jako kdysi u nás, že přednost měl přijíždějící. Tady je vždycky před vjezdem značka, která tu hlavní určuje. Což je docela zajímavý, chvílema je zajímavá i ta dopravní situace. Nezdá se mi, že by se těma značkama někdo nějak zabýval.

Jdeme podél řeky, kde jsou nějací stávkující, stany mají na dlažbě a na trávě cedule. No, udělal bych to jinak. Naopak. Jejich boj. Vypadají, že tu stávkují už dlouho a že je to očividně baví. Vzhledem k tomu, že způsob protestu s čímsi vyjadřují hlavně v horizontální poloze. Probíháme město, kde jsou buď bary nebo nějaký butiky. Neuchází mi jedna důležitá věc a to, že drtivá většina ženskejch je fakt pěknejch. Ve starým městě Karaf kupuje nějakou žlutou brču s kombinací ananasu a kokosu, no zlatý pivo. Vcelku tu nic není, starý uličky a parčík, to je vše. U řeky dáváme další pivo. Je pátek, v podstatě začátek prázdnin a podle všeho to tak vypadá. Mládež se vyvaluje na lavičkách kolem řeky a chlastá. Koneckonců, proč ne.

Vracíme se po druhý straně řeky a jdeme zase do naší budky na pivo. K tomu ještě přikusujeme topinky na který si sypeme Karafovo chilli, jenom mi je záhadou, proč toho vzal takovou krabicu, která se mu už mimochodem rozsypala do batohu. Že chilli krom pálení i docela slušně barví je všeobecně známo, ale Karaf působí dojmem, že je na tyto situace zvyklej, tak to ani moc nekomentuje. Na nádraží dáváme kafe, který je strašně malinkatý, ale brutálně silný, hážeme tam snad 5 kostek cukru a Fugas jde koupit do toho koňak. Ten je tu levnej. Ale jak žena za pultem viděla cizince vrazila mu ten nejdražší. Panák za třináct hřiven. To je do kafe skoro až škoda, nicméně tam nakonec končí. Letím na záchod kamsi do křá, ale vzhledem k přítomnosti dvou čoklů velikosti telat to vzdávám a potřebu jdu vykonat na udržovaný nádražní trávník. Proti vzteklině sice očkovanej jsem, ale nechci zrovna teď zkoušet nakolik to funguje. Potom běhám po nádraží a pořád čtu všechny nápisy co potkám, protože azbuku neumím a musím se ji naučit. Teda, nemusím, ale jestli si chci něco někde přečíst, tak bych teda sakra měl. Tak čtu.

7. července

Nástup Velkou Zmrzlou dolinou pod Čierný štít. Po cestě jsme potkaly dva horolezce z Jablunkova. „Holky, kde máte chlapy?“ „Jo, vy jako lezete samy?“ úžas nebral mezí. Byly jsme pokřtěny na Tatranské ženy, neboli Tatranky. V půlce cesty si Klára vzpomněla, že jsme nenabraly vodu, losování o to, kdo se pro ni vrátí, jsem samozřejmě jako vždy prohrála. Na Čierném štítu jsme chtěly jít Puškášův pilíř (V), ale netrefila jsem nástup a vzhledem k tomu že jsem po cestě nepotkala ani jeden štand, jsme asi lezly kdoví co. Bylo to ale krásné lezení v pevné skále. Vedle nás a částečně za námi (bloudili jsme všichni) lezly další dvě skupinky. Nahoře všichni zaštandovali na velkém lokru, ale my s Klárou jsme šly na vrchol, sníst vrcholovou čokoládu. Sestup byl trošku náročnější, ale mně se líbil.

Večer jsem skoro omdlela, protože Igor pravil, že lezeme jako draci a že už jsme rychlé. To jsem nečekala. Horolezecký klub Bezuchov si na chatu přinesl obrovský meloun a uspořádali rumovo-melounový večírek. Pavel (námi soukromě přezdívaný „Himalájský tygr“ díky jeho velehorským zkušenostem) nám ve veselé náladě slíbil, že když mu další den vyšlapeme stopu na Baranie sedlo, koupí nám na Téryně pivo. My jsme mu řekly, že to nebude tak levné, a nadiktovaly jsme si seznam dobrůtek co požadujeme jako revanš. Stejně už jsme několik dní tuhle túru plánovaly (Velká zmrzlá dolina – Baranie sedlo – Malá studená dolina – Téryho chata – Zámkovského chata – Skalnaté pleso – Velká Svišťovka – a domů).

8. července

Ráno se začala obloha zatahovat už kolem sedmé hodiny a nad Kežmarákem visela clona tmavě šedých mraků. Řekly jsme si, že pokud začne pršet, než dojdeme do Baranieho sedla, vracíme se zpět. Stoupaly jsme hodně rychle – žebro s řetězy, suť, mačky a hurá po sněhu nahoru. Vyšly jsme nad první sněhový práh a začalo pršet. Nad dolinou visela souvislá vrstva tmavých naducaných dešťových mraků. Rozhodly jsme se pro návrat, snědly své vrcholové prémie a ještě trochu dováděly na sněhu a fotily se, když tu náhle jsme spatřily zvláštní postavu stoupat sněhovým kotlem – kraťásky, pruhované tričko, červený šátek kolem krku a deštník. Podívaly jsme se na sebe – Himalájský tygr! Počkaly jsme na něj a nakonec nás přemluvil (moc práce mu to nedalo), že výlet přeci jen podnikneme. Horní část výstupu do sedla byla hodně strmá a chytila nás tam ta největší průtrž – déšť, vítr a krupobití, ale to já vůbec nevnímala a připadala jsem si jako Edmund Hillary na Everestu – linie zlomu sedla nahoře mě přitahovala jako magnet. Čím horší podmínky, tím víc se mi to líbilo, měla jsem pocit, že to není jen procházka, ale opravdový výstup. Nahoře se otevřel výhled do Malé studené doliny a v tu chvíli se mraky roztrhaly a vykouklo sluníčko. Dole na Téryně jsme se převlékli a Tygr nás pozval na buchty na pare, polévku a čaj (přesně jak nám včera slíbil). Pak jsme scházeli turistickou tepnou na Zámkovského chatu a zase nahoru na Skalnaté pleso a „traverzem“ na Velkou Svišťovku. A pak dloooouhýýý sestup ze Svišťovky. Celkem jednotvárný, tak jsem chvilku zaspala, zakopla a zaplula po hlavě do kleče. Tygr nás zkoušel z květeny. Byl to opravdu krásný výlet.

Maďarské chrápající duo vystřídalo polské sólo. Igor šel spát na půdu.

9. července

Pomalu jsme vstali, posnídali družně s Bezuchováky a vydali se na cestu dolů do Bielej vody. Zase jeden opravdu povedený výlet do Tater!