Cestovatel.cz

Výstup po štěrku točitého schodiště se stává malým dobrodružstvím, zvláště přestáváte-li v naprosté tmě vnímat, po čemž to vlastně šlapete. Boty jste přitom nechali daleko odtud, protože se nacházíte v jednom z minaretů největší mešity Starého Dillí i celé Indie, Džámi Masdžid. Po chvíli tápání se snad vyhnete houfům netopýrů a pokud nešlápnete na nějaký ten zatoulaný střep nebo tarantuli, oslepí vás na ochozu proud najednou nezvykle ostrého světla. Pohled dolů ovšem stojí a stál za to.

Nad siluetou města se v dálce ve vrstvě smogu leskly mrakodrapy Nového Dillí, ale naše pozornost patřila především blízkým mogulským stavbám a neprodyšně, až chaoticky zastavěným starým čtvrtím města. Dívali jsme se na ně přes kulisu ostatních krásných mramorových minaretů, které bývají i díky příměsi pískovcové červeně považovány za ještě elegantnější než u blízkého proslulého Tádžmahalu v Ágře. Přes obrovské vydlážděné nádvoří, na které by se měly vměstnat desetitisíce poutníků, jsme pak nemohli očima minout slavnou Lál kilá – Červenou pevnost. Bývalý sídelní palác Velkých Mogulů se topil v zeleni parků a hájů a jeho mohutná zeď z červeného pískovce jakoby věznila bezpočet pavilonů, věžiček a mešit. Ty jsme však pro clonu smogu spatřili až později v areálu samém.

Zatím jsme se z nádvoří museli obdivovat opravdu úchvatné klenbě s až středoasijsky lomeným obloukem a všem třem bíločerveným cibulovitým kopulím. Nad tou nádherou. by se člověk sklonil až k zemi – skotský architekt. Fergusson ji prý označil za jednu z nejkrásnějších mešit světa – ostatně na teple barevných kobercích podél plochy nádvoří tak v bázni před samotným Alláhem činili sami muslimové. Procházeli jsme neslyšně kolem nich a uvažovali, zda mezi nimi nepotkáme imáma této mešity Abdulláha Buchárího. Zasvěcenci vědí, že právě tady je třeba hledat nitky vedoucí k osudové fetvě vyslovené r.1989 v Iránu nad Salmanem Rushdiem, jehož kontroverzní kniha narušila dlouho pracně budovaný smír mezi indickými muslimy a hinduisty.

Mohamedův vlas, údajné otisky jeho nohou v kameni ani jiné relikvie z jeho pohřební výbavy jsme už neviděli, kolem krámků zlatotepců a stříbrotepců jsme pospíchali k již zmíněné pevnosti. Před její masivní zdí si uvědomíte sílu a moc dynastie, která to vše dokázala vystavět a která klesla po 350 letech své vlády až pod nátlakem Britů. Únavou z neskutečných vlhkých veder klesáme před Trůnním sálem i my a přestože se už údajně můžeme počítat mezi „silné nátury“ – jenom ty totiž podle knižního průvodce zvládnou cestování indickým vlakem 2.třídy – zvažujeme poprvé zkrácení našeho pobytu v tropech. To v případě, že seženeme lacinější letenku – kamkoliv do střední Evropy…

Na otevřené rikše pospícháme na adresu několika cestovních kanceláří. Při čekání na frekventované křižovatce – na rozdíl od Amritsaru tu ještě fungují semafory – se k nám blíží hubený malý klouček s nafouklým bříškem. Jeho prosebné hladem unavené oči se setkávají s našima a jeho ruka mne na znamení naléhavosti srdceryvně škrábe po koleně. Že hladoví půl miliardy obyvatel Země, nás už pro zvyšující se apatii i nestravitelnost tohoto čísla nechává chladnými, ale máte-li jednoho jediného před sebou, zasáhne vás to jako blesk.

V klimatizované místnosti s převelice ochotným úředníkem studujeme mapy leteckých společností a na prvním místě samozřejmě jich ceny. Po zrušení letů polských aerolinií připadá v úvahu. cesta s Air India nebo Aeroflotem, a dvě volná místa nočního letu do Frankfurtu rozhodují o tom, že se nakonec přikláníme k donedávným „přátelům nejvěrnějším“. Úředníkovi a rikšákovi padá úlevou kámen srdce: tučná provize a bakšiš budou!

Naposledy dáváme rozchod a každý se sám loučí s podvečerním Dillím, Indií a Asií. Ulice plné kol, děcka na trávnících hrají fotbal a vedle kriket. Poslední kořeněný šmak v pouliční kuchyni a přestože se nám svírá srdce z toho, že všechno opouštíme, přece se už nemůžeme dočkat návratu domů do Evropy.

Na domluveném místě se Petr objevil s oranžovým věncem květin na krku. Od kteréhosi kolemjdoucího to měl být nejspíš uvítací pozdrav, pro nás ale jeho prostřednictvím Indie říkala své sbohem.

Jen neradi jsme se loučili s velkorysostí a pohostinstvím sikhů, jejich několikasethlavými snídaněmi na kobercích ve stínu prostorného sloupoví i s pohledem na usínající město z terasy posvátné věže. Zahlceni množstvím zážitků a dojmů jsme se o ně hned zatepla telefonicky podělili s nejbližšími doma a pak už pospíchali na vlakové nádraží. Méně zhýčkaným turistům je tu – stejně jako na všech větších indických nádražích – k dispozici studená sprcha, a tak aspoň na chvilku osvěženi jsme se s novou vervou pustili do luštění jízdního řádu, po jehož tabulích v hale mrštně poskakovaly jakési exotické druhy ještěrek.

V nočním spoji do Bombaje přes Dillí jsme si v přeplněném vagónu mohli dovolit luxus spánku bez strachu, že nás v této chudé, ale nejnáboženštější zemi světa připraví někdo o zavazadla. Po trati s nejširším rozchodem na světě jsme pomalu za opravdu symbolické jízdné postupovali dál na východ přes indické státy Paňdžáb a Hariánu a někdy k ránu minuli Pánípat, blízko kterého bitva z roku 1761 mezi místními rivaly usnadnila britský koloniální výboj v této oblasti. Brzy po východu slunce pak dlouhé řady chatrčí z vlnitého plechu a hadrů napověděly že metropole Indické republiky a jedno z nejstarších měst Asie už není daleko.

Dillí! Již ve starověkých rukopisech připomínané sídlo má od 30.1et po výstavbě nových vládních čtvrtí (New Delhi) dvě tváře, my pochopitelně vystupujeme na nádraží mnohem lidnatějšího, podle sčítání z počátku 90.1et téměř devíti milionového Starého Dillí (Old Delhi). Pro většinu turistů cestujících vzduchem je právě ono prvním setkáním s Indií, ale náraz po cestě z Evropy nebo Ameriky je to příliš prudký: kromě úmorného vedra a pálivého vánku jsou to zvonky neustále naléhajících rikšů, při neexistenci metra chaos dopravy od dvoukoláků a potahů přes četné bicykly až po motorikši a auta nových značek, skvěle se vyhýbající posvátným kravám nebo opicím. Ulice lemuje množství odpadků a také kalu z otevřených záchodků, přes velké množství cyklistů je vzduch kolem plný smogu a pokud se s tím vším přece jen smíříte, těžko se vám budou hledat slova při pohledu na nezměrnou bídu. rodin žijících na přeplněných chodnících, slepce a žebrající děti, hledající u vás poslední útočiště.

Malí zaklínači hadů nám před novostavbou hinduistického chrámu zasvěcenému bohyni štěstí předvádějí své umění a netrpělivě očekávají, kolik rupií z nás za tu produkci vypadne. Stejné očekávání vzbuzujeme u prodavačů s velkými proutěnými mísami nařezaných bílých kokosů a jiného tropického ovoce, sympatická učitelka v elegantním zeleném sárí před námi za vlaječku Indie chřestí s pokladničkou příspěvků pro její školu a když před tím vším mizíme do stínu chrámu, hinduista – profik po nás po střelné vtíravé přednášce tvrdě vymáhá bakšiš. Dojem z esteticky barevného, oproti strohosti mešit až katolicky vyhlížejícího chrámu Lakšmínarájan s obrázky, soškami a sochami hinduistických božštev si však rozhodně nenecháváme zkazit -je to snad jen řada svastik na které tu evropské oko může hledět s nedůvěrou a snad i zachvěním.

Prastarým indickým symbolem štěstí, zneužitým pověrčivým vůdcem nacistů, je vykládána i brána na půdě z nejposvátnějších – při vstupu do parku Rádžghát. Opět naboso vychutnáváme posvátnou oázu klidu uprostřed hlučného města a pomalu se blížíme k prostému žulovému kameni s nápisem HÉ RÁM. V lednu roku 1948 tu milion zoufalých lidí očekával příchod průvodu s mrtvým Bápú – zavražděným apoštolem nenásilí Gándhím. Slovy zvěčněnými do podstavce – BOŽE – tento velikán 20. století a zřejmě lidských dějin vůbec předtím požehnal z posledních sil útočníkovi se stejnou láskou jakou choval i k Angličanům, které přitom silou své osobnosti a pravdy samé dokázal vypudit ze své země. Při natáčení filmu o tomto stále živém světci Indie sem na výzvu britského režiséra přišlo totéž množství zástupů jako před téměř padesáti lety…

U stánku s Mahátmovými spisy obouváme sandále a mlčky odcházíme. Návštěvou tohoto místa jsme do pestré mozaiky našeho putování zasadili jeden z posledních důležitých. kamínků. Nádherný obraz skládaný po pět úžasných týdnů se už rýsoval.

„Až do Amritsaru se monzumu nemusíme bát“. Ták tahle věta zaslechnutá ještě doma se nám po týdnech připomněla znovu ve chvíli, kdy nad metropoli indické části Pandžábu rychle mohutněla temná mračna. Rikšáci šlápli do pedálů, motorizovaní na plyn a my dva si bezděčně uvědomili, že neviditelná hranice suchých a vlhkých tropů je už za námi. V příštích okamžicích jsme už mizeli pod střechu do ulice otevřené čajovny a vzápětí pochopi1i, že před vlnami rozráženými spěchajícími automobily a buvolími potahy se nezachráníme ani tam.

„Monzum“je slovo arabského původu a znamená prostě „sezónu“. Už na počátku června totiž pravidelně zasahuje pobřeží Káraly (jz. Indie) a v příštích dnech a týdnech zasahuje tento vítr přinášející blahodárnou vláhu Indického oceánu i další oblasti subkontinentu. Svými dešti ho bičuje až do poloviny září a přestože i v této periodě přijdou ke slovu chvíle sucha, jen málokdy klesá vlhkost vzduchu pod 90%. Vlhké parno sráží sice teploty někdy až na třicítku, ale od hlavy až k patě jste nyní propocení už za několik minut a nedýchá se vám o mnoho líp než předtím.

Pod proudem vody zmizela nejdřív vozovka, rychle po ní i chodníky a za chvíli se jedním velkým řečištěm stalo celé 600tisícové město. Necelou hodinu trvající liják však nikoho kromě motorizovaných příliš nezaskočil děcka brodící se špinavou a teplou vodou berou novou situaci vděčně jako příležitost k vodním hrám, ostatní se brodí po kolena ve vodě, ženy smáčejí sárí. Jen posvátné krávy zmizely spolu s odpadky ve kterých se ještě před chvílí s důstojným klidem přehrabovaly.

Jen s váháním se noříme do kalných vod také a naoko se zlobíme na nedostatky zdejší kanalizace a nad tropickým podnebím jako takovým. Kolemjdoucí živě gestikulují, odpovídají a se širokým úsměvem nás nejednou berou přátelsky kolem ramen. Jazyková bariéra není vůbec překážkou a znovu je nám dáno zažít, jak jsme na každém kroku obklopeni množstvím opravdových a pozorných přátel, pro které – stejně jako pro celou Indii – je monzum opravdovým požehnáním. Jako pravověrným sikhům jim na pravé ruce nechybí kovový náramek a na tváři strniště vousů – Amritsar je prý „nejfousatější“ město na světě.

S davem brodících se poutníků u Gándhího brány přidáváme do průvodu směřujícímu k proslulému Zlatému chrámu. Na jeho posvátné půdě je každý poutník jakéhokoliv vyznání upřímně vítán a pečováno je o něho tři dny a tří noci, samozřejmě zdarma. Šlechetné nabídky nemůžeme nevyužít, ale ještě před tím přijímáme pozvání jednoho našeho vrstevníka a kolegy domů na čaj. Voda neopadla ani navečer, bereme si tedy rikšu a se soumrakem se už pomalu blížíme bludištěm zatopených uliček ke chrámovému okrsku.

Na návštěvu nejposvátnějších míst sikhismu vzpomínám s odstupem téměř jednoho roku jako na výjev z pohádky. Dva hlídači s kopím v ruce, střežící přístup velkou branou, nám na hlavu vážou nezbytný šátek, o kousek dál odevzdáváme sandále a procházíme mělkým, mramorem vykládaným bazénkem se studenou vodou. Toto v očích turisty příjemné osvěžení je především symbolickým vyjádřením touhy očistit své tělo a svou duši od prachu všeho nedobrého a připravit se tak před vstupem na svatou půdu chrámového nádvoří, po němž se na znamení úcty podle Mojžíšova příkladu všichni pohybují pouze naboso.

Jakoby mávnutím kouzelného proutku je ruch ulice tentam a zmocňuje se nás majestátnost obrovského obdélníkového prostoru. Obklopen je věncem sněhobílých nízkých staveb s kupolovitými věžemi a věžičkami z bílého mramoru je i cesta lemující ze všech stran plochu nádvoří. Jeho zdaleka největší část však tvoří vody posvátného jezera a v jeho samém středu se jako perla skví důvod vší té nádhery kolem: Zlatý chrám, který v noční tmě zářil nepozemskou krásou a jehož jas se zrcadlil nejen na vodách jezera, ale naplňoval i celý prostor kolem.

I v této noční hodině se z něho ozývaly motlitby a hymny díkůvzdání a indickými tradicemi podbarvená hudba, která před desetiletími inženýrům Zikmundovi a Hanzelkovi připadala jako „nejmazlivější a nejněžnější chrámová hudba, jakou jsme kdy slyšeli“. Skupiny poutníků volně procházeli kolem podloubí a jejich had se vinul i po kamenném můstku, směřujícím přes jezero ke Vznešenému dvoru, jak svému chrámu říkají. Promodlený, posvátnou bázní prostoupený a do meditace ponořený prostor už v ničem nepřipomínal dramatické okamžiky z roku 1984, kdy za cenu velkých obětí nádvoří obsadila a poškodila indická armáda, podezírající sikhy ze snahy vytvořit nezávislý Chálistán. Neuvážený krok stál v zápětí život tehdejší předsedkyni vlády Indíru Gándhíjovou…

Přitáčí se k nám sympatický mladý sikh, oslovuje perfektní angličtinou a stává se naším (na rozdíl od Arabů nezištným) průvodcem po areálu i po dějinách svých souvěrců. Dějiny sikhů (= učedníků) se začaly psát v 1. pol. 16. století, kdy v době evropských reformačních snah i zde vyklíčila zčásti podobná touha po opravdovosti duchovního života a nápravě některých společenských křivd. Tak jako křesťanství vzešlo ze židovství, tak první sikhové byli hinduisty, kteří se 450 let před Ghándím pokusili rozbít mechanické kastovnictví a stejně odvážně přistoupili i ke zrovnoprávnění žen a zákazu upalování bohatých vdov. Podle příkladu muslimů začali oslavovat a chválit jediného, živého Boha a přitom se vystříhali tehdy u muslimů (i u nás křesťanů) běžné netolerance. Svým životem jejich prvotní obec vlastně naplnila slova sv. Pavla „všechno poznávejte, co je dobré, toho se držte“, stálo je to ale vyloučení ze středu hinduistického společenství.

Jemný hlásek našeho průvodce nás provází i do samotného, zlatem a mramorem vykládaného chrámu. Nemusím se tu jako u marockých Arabů vydávat za muslima, je mi sem umožněn přístup jako křesťanovi i mému kolegovi bez vyznání, i když jeho ateismus je pro mentalitu zdejších lidí zjevně nepochopitelný – až trochu exotický. Mnohokrát jsme se pokoušeli přebít kulisu břevnovského pokoje a přiblížit atmosféru dálek pomocí vonných tyčinek, ale tady uprostřed kouře aromatických kadidel cítíme Indii konečně doopravdy. Pomalu se zástupem ostatních míjíme velký originál ručně psané posvátné síkhské Knihy počátků, neustále ovíjený vějířem z ocasu jaka. „Vaší jedinou zbraní budiž jazyk“, stojí tu mezi jinými moudry a není vinou staletí svým okolím tvrdě pronásledovaných sikhů, že tomu tak zdaleka vždy nebyla. Úlevu nepřináší jen u stropu vrnící lopatky ventilátorů. Ale i chvíle hlubokého rozjímání, kterým tu žije celé společenství.

Vzpomněl jsem si na jednu z nejsilnějších scén filmu „Ghándí“ tak se ptám po náměstí, kde v osudném roce 1919 vojáci vedení britským velitelem města stříleli až do úplného vyčerpání střeliva do davu 20 000 lidí. V muzeu jsem pochopil, proč jsem neuspěl – krev sikhů tu tekla příliš často. Nejedna dynastie se je pokusila zcela vyhladit. A přesto tu dnes žijí jako jedna z nadějí, že nenávist a zloba nebudou mít poslední slovo.

Sikhové pro mne dlouho byli jen zajímavou veličinou, jedním faktem z indických dějin, položkou ve slovníku. Nyní je považuji za své přátele a bratry ve víře, protože se dotkli mého srdce.

Po nádheře a svěžesti velehor v jejichž příjemném zajetí jsme nakonec díky stávce autodopravců zůstali o něco déle, už zase polykáme láhaurský smog a potíme se jako soumaři. V noci nad i námi v YWCE na chvilku vypíná ventilátor a vzápětí už jen těžko lapáme po dechu což se nám při další cestě Indoganžskou nížinou ještě stane nejednou. Zážitek všudypřítomného letního tropického dusna je nepřenosný, nesdělitelný nedá se vyčíst z knih.

Východními předměstími Láhauru si náš neskutečně přeplněný mikrobus razí na druhý den cestu k blízké indické hranici. Jméno satelitního Batapuru je povědomé – vybudován byl ve 30.1etech firmou Baťa a dodnes je střediskem pákistánského obuvnického průmyslu. V téže době se tu také hrálo Čapkovo R.U.R. a na blízké univerzitě přednášeli naši orientalisté, ale dnes už tu jméno Československa takřka nikomu nic neříká.

Křečovitě brzdíme, další pneumatika je v tahu. Poslední pákistánský rolník na buvolím potahu si při pohledu na naše nepojízdné vozidlo o technice asi myslí své… Kdysi jedna z nejfrekventovanějších cest Britské Indie je o kousek dál přetnuta poválečnou hranicí, která dala roku 1947 do pohybu 17 – 20 milionů lidí a znamenala tak jeden z největších exodů lidských dějin. Na místě dříve kypícím životem a pak poznamenán neslýchanými masakry mezi hinduisty a muslimy (milion obětí) je dnes ponurý klid a ostražité napětí. Masivně opevněná hranice je jakoby z oka vypadlá té, která nám všem dlouhých 40 let znemožňovala poznávat svět.

Stojíme na jediném hraničním přechodu mezi 130milionovým Pákistánem a dnes už asi 960milionovou Indií. Čeká tu jediný rodinný vůz (ze Stuttgartu) a brzy dorážejí na kolech (!) dva uřícení a propocení studenti z Oxfordu. Tím veškerý provoz končil a indický pasový úředník s fialovým turbanem na hlavě si nás tak u svého stolečku pod širým nebem mohl „vychutnat“. Zkušenou rukou zalovil v hromadě razítek a lejster a jedním nám vzápětí začal šermovat před očima: pod trestem vězení je od toho a toho dne zakázáno do Indické republiky dovážet indické rupie. Tečka šmytec a našich 400 peněz propadá státu (a jemu).

Zbytkový, i tak vysoký obnos je nám milostivě ponechán, jenže v sousední hale probíhá přísná osobní prohlídka včetně zavazadel. Potíme se ještě víc, Petr mizí na WC nacpat naše drahocenné živobytí do sandálů. Od Višny až po Šivu stála snad indická božstva na naší straně, protože prohledáno bylo vše – až na ty sandále.

Podle vyprávění Tomáše Halíka z jeho indického přednáškového turné (mimochodem snad jen díky jeho požehnání na cestu se mi zcela vyhnula metla průjmu, podle sdílnějších cestopisů „jediná jistota na cestě po souši do Indie“) jeho prvním zážitkem na bombajském letišti bylo setkání s neuvěřitelně vlezlou a bakšišchtivou ochotou místní „mafie“. Dva takoví chlápkové stojí i tady neodbytně se nabízejí coby nosiči a dál okořeňují naše první dojmy z Indie. Další se už rojí kolem svých autíček a křičí: „To Amritsar, Mister? Only 100 rupies, Mister!!“ Přehlížíme je jako vzduch a nalézáme do prázdného autobusu, se kterým se máme za 8 rupií octnout v hlavním městě svazového státu Pandžáb a především v posvátném hlavním městě sikhů – Amritsaru.

Zvědavě si z okna prohlížíme první kilometry země, ve které už žije víc obyvatel než v Africe, Jižní Americe a Austrálii dohromady a která se ozývá hlasem sedmi set jazyků. Která se v prvním nebo druhém desetiletí 2l. století stane nejlidnatější zemí světa. Takový kolos nelze pochopit, nelze poznat, je možné se ho jen zlehka dotknout.

Znovu se propadáme do minulých časů, a protože jsme ještě týden před odjezdem asistovali coby komparsisté při natáčení „Zdivočelé země“, připadáme si jako na scéně historického filmu. Živnosti provozované přímo na ulicích omšelého města, zvonky rikšů vyhýbajících se dobytku, turbany, pěstěné vousy a dýky sympatických sikhů. Ale hlavní překvapení na nás v Amritsaru teprve čekalo.

Blízkost čínské hranice nám nedává spát, a tak při dalším výjezdu svištíme minibusem po vysokohorské „Karakoram Highway“ na sever k příhraniční oblasti kolem Sustu. Půldenní jízda překonává všechna očekávání a jedinečné pohledy znovu berou dech. Mohutné ledovcem obtékané horstvo chvílemi připomíná majestát Dolomit nebo scenerie ze severoamerických Skalistých hor, ale stejně jako vesničky přilepené na strmých svazích s věncem terasovitých políček nemá snad tento fantastický kout světa na planetě obdoby. Beru za slovo mnohem povolanějšího a cituji z cestovního deníku již zmíněné expedice „Tatra kolem světa“: „Pákistán je naše padesátá, jubilejní krajina, ale něco podobně úchvatného jsme ještě neviděli nikde na světě.“

Dojem nekazí ani četné vojenské kontroly bdící nad bezpečností cizinců, a tak v dobré náladě dorážíme navečer až do Sustu, poslední osady na pákistánské straně hor. Malá celnice, rudé vlajky a několik šikmých očí už bezpečně signalizují, že někdejší mocná Čingischánova „Říše středu“ a druhá vlast Marca Pola už není daleko. Prozatím skládáme své kosti v kamenném domku prostinkého hotelu, platíme po třiceti rupiích a při svíčce si před spaním sdělujeme své dojmy.

Na druhý den najímáme za nekřesťanských – vlastně islámských – tisíc rupií otevřený džíp a se zkušeným řidičem vyrážíme na 85 km dlouhou cestu k hranici. Přes dvě hodiny šplháme po odvážných serpentinách vzhůru a pohledem měříme stabilitu skalnatých převisů nad našima hlavama. Za každým ohybem soutěsky řeky Hunzy se otevírají nové výhledy. Jednou dokonce šofér zastavuje kvůli setkání se zástupcem zdejší Fauny – horským jakem – a chvilku nás ze svých děr pozoruje i rodinka svišťů. S člověkem ještě nemají zkušenost, ostatně během naší cesty vzhůru jsme nepotkali téměř nikoho.

Ve výšce 4 850 metrů nás dostihuje na první srpnový den slušná zima a naše srdce je rozechvělé nostalgickými vzpomínkami: po sedmi letech opět v lidové demokracii! Fotografická vášeň velí podat si pragmaticky ruku s Číňanem v uniformě sovětského střihu a taktně mlčet o našem podpisu proti porušování lidských práv v Číně před jejich ambasádou v Praze. Soudruh má pochopení a i bez víza nás vpouští kousek na území Ujgurské autonomní oblasti. Číňané ji okupují a asimilují už od začátku svého experimentu s komunismem, tedy téměř padesát let.

Skupinka čínských turistů se fotografuje před bělostným velkým patníkem s výsostnými znaky Pákistánu a my zase prožíváme chvíli vytržení před modrou tabulí v obrázkovém písmu, upozorňující motorizované na změnu jízdního pruhu: Čas dávno odvál doby kdy tímto průsmykem vedla jedna z vedlejších cest napojujících se na severu v Kášgaru na proslulou Hedvábnou stezku. Tehdy tu tekla krev obchodníků i jejich karavan velbloudů trpících výškovou nemocí, dnes jsou jí potoky prolévány v bojích jen několik kilometrů vzdáleného Afghánistánu a Tádžikistánu. Slunce nad tou podívanou jen tak rychle nezapadá tady až po půlnoci, protože centrálně spravovaná Čína je povinna měřit všude svůj čas podle hodinek v Pekingu…

V bílé kráse ledovcových masívů a údolí řek se nám tak zalíbilo, že do Gilgitu jsme, se vrátili až na vánoce. Tedy na islámské „vánoce“, na oslavu narozenin Proroka, která podle pohyblivého lunárního kalendáře připadla tentokrát na první dekádu srpna. Nebyli jsme z toho příliš nadšeni – oslava Mohamedových narozenin v této oblasti s velkou menšinou. šíitů se neodehrává vždy bez srážek a na konci 80.1et přinesla podle našeho průvodce v Gilgitu tragickou bilanci desítek mrtvých – ale o to užasleji jsme ze svého dobrovolného domácího vězení v areálu hotelu pozorovali dění krátce po soumraku.

Pomalu ožívaly i zdánlivě nepřístupné svahy okolo městečka a s přibývající tmou začaly plápolat ohně. Brzy vytvořily pestrou mozaiku slov vět i obrazců, vysoko v dálce kolem celého letoviska, a toto zářící divadlo bylo doplněno tichým zpěvem modliteb a súr. Byla to demonstrace víry tak pevné, jako jsou skály všude kolem.

Mezi agenty hotelů, útočícími na naše smysly tentokrát uprostřed vysokohorského letoviska Gilgitu, chyběl snad jen zástupce „Medina Guesthouse“. Medina totiž reklamu nepotřebuje. Získala si srdce zahraničních turistů přinejmenším od chvíle, kdy dvě Novozélanďanky zasvětily personál do tajů evropské kuchyně, a od té doby se kolem bombastické večeře o několika chodech podávané večer co večer pod hvězdnatým nebem lze zaposlouchat do několika světových jazyků: vedle angličtiny a němčiny tu pochopitelně nemohla chybět ani japonština a – nevěříme vlastním uším ani čeština.

Nečekali jsme, že se s krajany potkáme právě v horách Kašmíru. Lucka z naší fakulty a její dva společníci jsou právě na cestě kolem světa – odjíždějí nyní na cestu křížem krážem po Indii, pak procestují exotické země jihovýchodní Asie a někde v Austrálii doufají najít prací na farmě obživu pro další cestu. Ta je zavede přes souostroví Pacifiku do jihoamerických zemí a odtud až do Kanady, kam dorazí už v době sklizně severní polokoule… Připadáme si vedle nich jako na nedělním výletu a navíc v sobě skrýváme pocity jistého francouzského malíře, který v touze po dalekých krajích namaloval mnoho obrazů Pekingu. Jenže když se tam jednou konečně dostal, ozvalo se v něm brzy volání domova a on začal malovat zase Paříž…

S medinskou večeří v útrobách a se zásobou chlebových placek, müsli, sušeného ovoce a polívek odjíždíme na několik dnů do hor. Naši noví známí z Vídně a Kalifornie volí drahé horské túry s průvodcem pod masív Nangá Parbatu, my s Maďary se smiřujeme s méně exkluzivní, ale snad o nic méně nádhernou cestou bez průvodce k severněji položenému Rakapoši: Za obcí Gulmit vylézáme v soutěsce řeky Hunzy z autobusu a pod bílými štíty Karakoramu jsme s Petrem skoro naměkko. Tím spíš, že právě tady někde v řece vyhasl r. 1989 život Františka Jeniše, člena expedice „Tatra kolem světa“ a vlastně o generaci staršího kolegy z albertovské přírodovědecké fakulty…

Velehory Karakoram jsou trochu ve stínu zájmu o sousední Himaláj, ale podle názoru mnoha horolezců jsou ve skutečnosti daleko pozoruhodnější a krásnější. Svou průměrnou nadmořskou výškou ho ostatně převyšují – jen vrcholů převyšujících 6 500 m je tu na stodvacet – a navíc je to na plochu nejvíce zaledněné pohoří světa, ledovce zde pokrývají území o velikosti Čech. Mohutným pásem dlouhým 900 km se z Hindúkuše a z pamírského uzlu nasouvají na Himaláj, od kterého je oddělují strhující kaňony Indu…

Cesta do srdce hor vede vesničkami domorodců, kteří většinou patří k etnicky i jazykově záhadnému kmenu Hunzů. Míjíme jejich příbytky z plochých, volně na sebe naskládaných kamenů a osvěžujeme se vodou přiváděnou z úbočí hor důmyslnou soustavou kanálků, rozvádějích vláhu do políček a sadů podél cesta. Zejména ženy se na nás dívají s nedůvěrou, ale školáci v růžových košilích a červených kravatách se už seřazují a vyžadují kromě fotografie i pero na psaní. V horách potkáváme i jejich vrstevníky v méně slušivém oblečku coby pastevce koz a ovcí. „Giv mí pen!“ uslyšíme často.

Namáhavý, ale technicky nepříliš náročný výstup nás druhý den konečně přivádí do základního tábora ve výšce 3 500 metrů. V Alpách už: této úrovní vládne království mrtvých pouští, ledu a sněhu, ale zde jsme „bivakovali“ v pohodlí svěží louky a na úbočí nižších hor se nad námi vedle keřů zelenaly i koruny stromů. Opuštěná tabule upozorňující na tragédii jedné japonské výpravy však jako by umocňovala dojem z přírodního amfiteátru, rozevírajícího se jižním směrem: sedmitisícové skalnaté štíty Dračího hřbetu (=Rakapoši) směle soupeřící s krásou alpských velikánů, hluboko pod nohama pak morénami zasutěný ledovcový val a jeho splazy razící si cestu hluboko do údolí, o něco níž vodopád tajícího ledovce a nakonec burácející divotok křížící nejednou cestu všem příchozím. Tak velkolepý chrám přírody bude pro člověka znovu a znovu výzvou k hledání a nacházení Boha i sebe sama.

Nad zasněženým průsmykem pomalu vycházel měsíc.