Cestovatel.cz

Čas dovolené, čas odpočinku. Ale co se skrývá za slovem odpočinek ? Toť otázka přímo filozofická, lze však na ni odpovědět i čistě vědecky. Pro nás je odpověď na ni již několik let stejná. Napakovat nejnutnější věci do auta a vyrazit po cestách i necestách ve státech bližších či vzdálenějších. Naše letošní volba padla opět na Rakousko. Přímo toužíme po tom, abychom si ničili nohy chozením po horách. Loňské zastavení v Karnských Alpách bylo jen letmé a tak chceme letos poznat jejich krásy blíže.

V sobotu 22.července vyrážíme. Hranice přestupujeme v poledne v Nové Bystřici a okamžitě začínáme propátrávat oblast,do níž jsme ještě nikdy nezavítali. Neujedeme ani 20 km a už zastavujeme v městečku Heidenreichstein v oblasti zvané Oberes Waldviertel. Dnes je Heidenreichstein moderní malé městečko – má asi 5 000 obyvatel – zároveň se ale pyšní i v současnosti svou historií. Na náměstí najdeme kromě upravených starých domů i sloup s postavou Rolanda,ochránce městských práv, a zvon, který dnes stejně jako před staletími se rozezní každý den ve 21 hodin. Neopomeneme navštívit také městský farní kostel ze l4.stol. se známým pozdně gotickým chórem z 15.stol. a třemi barokními oltáři a na konec procházky si necháme to nejlepší – prohlídku vodního hradu, považovaného za jeden z nejhezčích v Rakousku.

Půvabnou krajinou, v níž se střídají lesy, louky a pole, dojíždíme do města Gmünd v těsné blízkosti našich hranic. I v tomto městě založeném kolem roku 1250 je mnoho zajímavostí. Na náměstí můžeme obdivovat mistrovství tvůrců překrásných sgrafit na renesančních domech i starou radnici umístěnou poněkud netypicky, nikoliv v zástavbě domů, ale přímo uprostřed náměstí. Propagační materiál nám přinese i další informaci – do r.1920 byly součástí Gmündu České Velenice.

Je dusno, jsme unaveni. To nás ale neodradí od návštěvy dalších zajímavých míst. Tím prvním je cisterciácký klášter u Zwettlu založený r.1137 a pak následuje samotné městečko Zwettl.Je stejně půvabné jako ta, která jsme už poznali, i ta, která snad ještě poznáme.

Až nelidské horko a stupňující se únava v nás vyvolávají touhu po chladivé vodě. Nejprve okusíme vody malé říčky Gr.Yspe a pak se ponoříme do mohutných vod řeky Dunaje. Koupel je osvěžující, vrací nám ztracené síly. A tak můžeme pokračovat v cestě.Loučíme se s Dunajem, projíždíme kolem města Amstetten a zastavujeme až na vyvýšenině Sonntagberg.

Je to zastávka neplánovaná, ale příjemná. Serpentinami se dostaneme k poutnímu kostelu, který zde byl postaven v letech 1705 – 32, a odsud se nám otevře překrásný rozhled po okolní krajině. Co nás překvapí nejvíce, je socha našeho světce Jana Nepomuckého. Že by další důkaz téměř čtyřsetletého soužití ve společné habsburské monarchii ?

Ze Sonntagbergu je jen skok do města Waidhofen an der Ybbs.Jeho historie začíná před rokem 1 000 a je spojena se železem jako historie mnoha míst ležících na jih od něj. Waidhofen byl historickými prameny poprvé připomínán r.995, kdy císař Otto věnoval zdejší pozemky klášteru Freising. Město potom bohatlo díky obchodu se železem a zpracování této suroviny.Proslavilo se nejvíce výrobou nožů,kos a srpů. V 16.stol. bylo tak bohaté, že si mohlo dovolit postavit hradby a ve stejném století se stalo i centrem reformace. Její myšlenky sem přinesl Paul Rebhuhn, syn zdejšího kováře, který studoval ve Wittenbergu, kde se spřátelil se samotným Lutherem a Melanchtonem, jejichž myšlenky přinesl do svého rodiště. 16. stol. přineslo však městu i krušné chvíle a to v době, kdy se před jeho hradbami objevili Turci. Psal se rok 1532. Dnes žije město rekonstrukcí, je to poznat na rozkopaném náměstí i přilehlých ulicích. Mnohé domy už ale dostaly nový kabát a svou čistotou září do dáli.

Den se pomalu schyluje k večeru a nám nezbývá nic jiného než se poohlédnout po místě vhodném na přespání.Po chvíli hledání objevíme malé místečko vedle lesní cesty. Rodinná rada rozhodne, že tady by se dalo přespat. Uvaříme večeři a pak odpočíváme. Za nedlouho po cestě kolem nás sjíždí auto s dvěma pasažéry. Řidič okamžitě zastaví a ptá se, zda nemáme nehodu. Když se ještě jednou ujistí, že skutečně nepotřebujeme pomoci, odjíždí. Asi po čtvrt hodině se vrací a opět u nás zastaví. Tentokrát jsou už jeho otázky různorodější. Nejvíce ho zajímá, zda tady chceme přenocovat, zda máme stan. A tak musíme s pravdou ven. Ne, stan nemáme, spíme v autě. Neznámý se okamžitě chopí iniciativy. Nabízí, že kousek nahoře má louku, kde můžeme v klidu přespat, lze si tam udělat i oheň apod. Zve nás, ať se jeden jedeme s ním podívat na místo. Váháme. Nakonec svolíme a manžel usedá do jeho auta. To vzápětí mizí za nejbližší zatáčkou.

Ne, není to příjemný pocit zůstat dvě ženské na neznámém místě v 9 hodin večer. Hlavou se honí různé myšlenky. Především se nám nechce věřit, že někdo nabízí pohostinství a nesleduje žádné jiné cíle. Naše ponuré myšlenky brzy rozptýlí zvuk auta. Manžel sděluje, že louka je ve svahu, že neví, zda se tam s favoritem dostaneme. Neznámý má totiž pohon všech čtyř kol a tak vyjet do kopců je pro něj hračka. Nechceme jeho pohostinnost odmítnout a vydáváme se za ním. Favorit kupodivu nástrahy stoupání zdolá a my se bez úhony dostaneme na místo.

Než stačíme rozvážit, co podnikneme dál, je tu opět neznámý s autem. Přiváží nám základní výbavu trampa a nezapomene přidat ani jídlo a pití. V předané tašce najdeme pitnou i nepitnou vodu, v termosce vařící mléko, chléb, salám, svíčku, sirky, pivo a toaletní papír. A k tomu všemu nám je ještě zapůjčen rýč. Prostě Rakušané si potrpí na pořádek. Nechceme všechno přijmout jen tak za pouhé poděkování a tak neznámému dáváme alespoň becherovku. Dlouho ji odmítá, vždyť přece řekl, že za tuto službu nic nechce.Popřeje nám dobrou noc a na náš dotaz, kdy máme ráno věci vrátit, abychom nebudili, jen dodá, že stačí, když vše postavíme ke dveřím. Dlouho se nám nechce věřit, že toto nezjištné jednání neznámého je skutečností. Prostě jiný kraj, jiný mrav. A jistě také jiné vychování.

Noční bouřka a silný vítr neslibují nic dobrého. Nedělní jitro je skutečně podmračené. Ve starém železářském městě Weyeru se spustí déšť a ten nás provází celým údolím řeky Enns až před město Hieflau. Přemýšlíme, co dál podniknout. Počasí dlouhému chození nevyhovuje a tak hledáme náhradní program. Na radu poutače před městem Eisenerz zahneme k jezeru Leopoldsteiner See.Přestalo sice pršet, ale nad jezerem se válí mraky. Mapa u jezera zve k návštěvě vrcholků v jeho okolí a legenda u ní slibuje pěkné rozhledy. My však nevidíme ani ty vrcholky, jsme rádi, že můžeme přehlédnout hladinu jezera. Déšť pomalu ustává a tak se projdeme alespoň kolem jezera, abychom si protáhli zdřevěnělé údy.

Vracíme se na hlavní silnici, projíždíme okrajem hornického města Eisenerzu, v jehož blízkosti se už v 8. stol. těžila kvalitní železná ruda, a zastavujeme na parkovišti nad městem. V tu chvíli máme jako na dlani kopec Steirischer Erzberg / 1 446 m/, kde se povrchovým způsobem na 60 terasách vysokých 6 – 16 m i dnes těží ruda s obsahem železa až 33 %. Zájemci se na tuto těžbu mohou podívat i zblízka.

Vystoupáme ještě do průsmyku Präbichl na výšku 1 225 m a hned se nám zlepší nálada. Směrem k jihu se slibně otevírají pohledy na údolí i na hory. Snad se tedy počasí umoudří. Jenže brzy se přesvědčujeme, že naše nadšení bylo poněkud předčasné. Jak rychle klesáme silnicí do Trofaiachu – a klesání je to důkladné, nejprve 10 %, potom dokonce 14 % – tak rychle se zase zatahuje obloha a zkrápějí nás kapky deště.

S náladou na bodu mrazu ujíždíme nejprve k západu a u Gatschbergu otáčíme na jih, na silnici zvanou cestou arcivévody Johanna. Ani její přírodní krásy nemůžeme vychutnat a tak naši jízdu přerušujeme až ve městě Murau na břehu divoké řeky Mur. Procházíme starobylými uličkami, zastavíme se na náměstí a sejdeme až na promenádu vedoucí těsně kolem řeky. Všude je plno lidí, v kavárnách, restauracích, na ulicích. Není divu. Je přece neděle odpoledne a navíc město je centrem zdejší vysloveně odpočinkové oblasti. I my se necháme ovlivnit všude panující pohodou a pomalu se probíráme i historií města. Jeho okolí bylo osídleno už v době bronzové, v r. 1250 se zde připomíná sídliště pod názvem Murowe. To bylo r. 1298 povýšeno na město a r. 1366 dostalo hradby. Město rozkvétalo díky tomu, že bylo překladištěm železné rudy a dřeva. V r. 1487 se dokonce dostalo do maďarského područí, ale po třech letech ho císař Friedrich II. získal zpět.

Pokračujeme v cestě na západ, k jihu se opět stáčíme až při stoupání do průsmyku Katschberg ve výšce 1 641 m.Nevyužijeme proslulé dálnice Tauern s tunely, ale poctivě vystoupáme starou silnicí až na její nejvyšší bod. Tam zastavíme, abychom obdivovali alespoň krásné hotely, když okolní vrcholky se nám stále ještě ukrývají v mracích. Při ostrém sjezdu dolů se v podvečer lepší počasí. St.Georgen a St. Peter se doslova topí v slunečních paprscích a nám nezbývá než si jen povzdechnout : „Konec dne dobrý,všechno dobré.“ Zároveň doufáme, že do zítřka se počasí umoudří úplně.

Probuzení do třetího dne našeho putování není příliš veselé. Obloha sice není zatažena tak beznadějně jako včera, ale příliš sluníčka také neslibuje. Proto ani příliš nespěcháme do vytoužených Karnských Alp a zastavujeme v městečku Gmünd. I toto město je schopno uspokojit ty nejrůznější lidské zájmy. Milovníkům historie nabídne starý hrad, o něco mladší brány městského opevnění a půvabné uličky. Milovníci rychlých koní pod kapotou zajisté navštíví místní muzeum Porsche. Oblast Korutan byla totiž v letech 1944 – 1950 místem působení Prof.Dr.Ing. h.c. Ferdinanda Porscheho a zde v Gmündu bylo sestaveno první auto s názvem Porsche.Bylo to legendární Porsche 356. Zkrátka nepřijdou ani milovníci přírodních krás. Nedaleko Gmündu se mohou vydat buď do údolí Nockalm nebo do údolí řeky Malty.

I přes nejisté počasí se necháváme zlákat k návštěvě údolí Malty. Zaplatíme mýtné a před námi je 18 km jízdy po překrásné horské silnici. Ta metr za metrem jako vlásečnice stoupá až na téměř 2 000 m nadmořské výšky. Za každým z šesti tunelů odvážně vykutaných ve skále – jeden se stáčí dokonce snad o celých 180 stupňů – se otevírají nové a ještě krásnější pohledy. Vrcholky hor jsou sice stále zahaleny jako cudná nevěsta do závoje, my však věříme, že deště už bylo dost a že dnes nám bude štěstí přát.

Asi v deset hodin jsme konečně na parkovišti u hotelu. Naše oči spočinou nejdříve na mohutné hrázi přehrady Kölnbreinsperre, pak naši pozornost upoutá průzračná modrá voda přehrady a nakonec bloudíme zrakem po okolních vrcholech, které se přece jen odkrývají. To si totiž vybíráme, na který z nich se vypravíme. Nakonec si řekneme, že hned první den to nebudeme přehánět, a tak je rychle rozhodnuto. Půjdeme po pohodlné cestě kolem přehrady až k závěru údolí, kde by se přímo pod ledovcem měla nacházet horská chata Osnabrücker Hütte. Ukazatel slibuje, že cesta k chatě netrvá déle než dvě a půl hodiny.

Cesta je skutečně pohodlná, bez výraznějšího stoupání. K chatě dorážíme však až za tři hodiny – to proto, že jsme se často zastavovali, abychom věnovali pozornost nejen horským velikánům, ale i drobným kvítkům alpské květeny. Vysokohorské léto dosahuje právě nyní vrcholu a horské květy chtějí předvést svou krásu nejen na rozlehlých alpských loukách, ale i na těch nejnemožnějších místech. Mnohokrát se divíme, kde všude se rostliny dokáží uchytit.

Na chatě se posilníme gulášovou polévkou, vychutnáme krásu pohledu na více než třítisícový vrcholek Hochalmspitze a ledovec Großelend K., a protože jsou teprve dvě hodiny odpoledne, odbočujeme ještě do sedla k jezeru Pleßnitzsee. Tato cesta je už klasifikována jako obtížnější a nutno dodat, že skutečně teď musíme pokračovat s maximální opatrností. Cesta jednak stoupá příkře vzhůru, ale co je horší, je to, že vede nad vodopádem po hraně vlhké skály. V nejobtížnějších místech je zajištěna řetězy.Její nástrahy úspěšně překonáme a svého rozhodnutí vyšplhat se sem rozhodně nelitujeme. Dostali jsme se do oblasti, kde sníh často neroztaje po celý rok.

Cestou zpět se nás už přece jen zmocňuje únava. A tak po návratu k autu shodně konstatujeme, že tato vycházka, která měla být pro nás jakousi vycházkou „zahřívací“,se změnila ve vycházku téměř „likvidační“. Jednak nohy nám dávají najevo, že přece nevydrží všechno, a navíc jsme cestou pod vlivem okolních krás přestali vnímat, že slunce hřeje více,než je zdrávo, a že bychom proto měli použít opalovací krém. Večer s hrůzou zjišťujeme, že na některých částech našeho těla převládá červená barva, což není nic příjemného. V noci nám je skutečně teplo a to nejen proto, že teplota venku dosahuje téměř dvaceti stupňů.

Také v úterý ráno se počasí chová velmi rozvážně a pro nás je tedy velkou hádankou,jak bude. Přes Spittal a.d.Drau,Steinfeld,Hermagor a Kötschach dojíždíme do půvabné osady Birnbaum v údolí Lesachtal pod Karnskými Alpami. Mapa nám praví, že někde tady bychom měli uhnout doleva, abychom se po silnici či lesní cestě přiblížili co nejvíce k chatě E. Pichla, kam máme dnes namířeno. Úzkou asfaltovou silničku najdeme celkem snadno. Dovede nás do osady Nostra, jejíž domy jsou doslova rozhozeny po stráni. Po asfaltu jedeme ještě kousek za Nostru, pak už následuje jen prašná, či spíše kamenitá cesta, taková, jakou už známe z loňského roku. Zpomalujeme a ostřížím zrakem sledujeme kvalitu cesty. Na mnoha místech je vymletá jarními přívaly vod a jako vzpomínky na ně zůstávájí na cestě jen vyčnívající kameny. A ty v žádném případě nejsou příznivě nakloněny nízko posazené převodovce českého favorita.

Cesta se nám zdá být nekonečná, jedeme už téměř stále na první rychlostní stupeň. Nechceme se ale vzdát, byť vidíme, že mnozí už vzdali. Kolem cesty se častěji a častěji objevují odstavená auta těch, kteří už nechtěli riskovat poškození svých vozů. Dojíždíme ke kapli sv. Huberta, kde alespoň na chvíli zastavujeme. Je to zvláštní pohled na malou kapličku posazenou na velikém vyčnívajícím balvanu. Znovu nasedáme do vozu , znovu napínáme zrak, znovu uvažujeme, kam asi ještě dojedeme. Podaří se nám přejet i vyschlé koryto řeky, zastaví nás až místo, kde štěrková cesta prudce stoupá do kopce. Už opravdu nebudeme ničit auto, vždyť jsme po této cestě necestě ujeli 16 km. Dále to půjde jen pěšky.

Sbalíme do batohu to nejnutnější a vydáváme se na túru. Tušíme, že máme před sebou pravděpodobně dlouhou cestu. Asi po čtvrt hodině chůze přicházíme k závoře, která definitivně uzavírá cestu těm nejodvážnějším automobilistům.Uznáváme, že jsme se s obyčejným favoritem dostali dost daleko.

Cesta stoupá serpentinami příkře vzhůru. Zatím jsme ještě v pásmu lesa a tak nás žhavé sluneční paprsky příliš nespalují. Přesto často odpočíváme. Se stoupající výškou ubývá stromů i kyslíku a přibývá úmorného vedra. Pamětní desky a malé pomníčky v okolí cesty nám opět připomenou záludnost hor. Postojíme u památníku 125 vojákům, kteří v r.1915 zde zahynuli v lavině, i u kříže se jmény dvou obětí laviny kamení ze srpna roku 1991.

Ani se nám v tu chvíli nechce věřit, že tato relativně široká, na první pohled pro pěší bezpečná cesta v sobě skrývá nebezpečí. Ale takové jsou hory. Krásné, nevyzpytatelné, často k člověku kruté, přesto však člověka stále lákající do svého nitra. Pro své milovníky jsou doslova drogou, kterou si tito lidé nedokáží odříci.

Zhruba po hodině a půl stoupání se ocitáme na planině se salaší, jakých jsou v Alpách desítky,ne-li stovky. Odsud se nám otevírá pohled na více než dvoutisícové vrcholky části Karnských Alp nazývané Obere Wolayer Alpe či Biegengebirge. Po nich vede rakousko – italská hranice.

Na planině se dostáváme na nám už známou Karnskou vysokohorskou cestu a ta nás má dovést až k chatě E.Pichla. Po krátké rovince cesta opět stoupá a z jejího nejvyššího bodu se nám naskýtá nový pohled jak na okolní vrcholky, tak do údolí před námi. Chata je stále v nedohlednu. Proti nám jdou dvě rakouské turistky a ochotně nám sdělují, že k chatě to je ještě hodina cesty a že na chatě je příšerné vedro. Únava sice na nás už také vykonala své, ale teď to přece nevzdáme. Odevzdaně sklesáme do údolí a pak znovu vystoupáme na další kopec. Z jeho nejvyššího bodu konečně zahlédneme chatu. Je přitisknuta ke kopci, na jehož vrcholku stojí jakási mohyla. Kousek pod chatou se rozlévá jezero Wolayersee a nad ním se zvedají masy vrcholků Seekopf, Seewarte, Hohe Warte a dalších.

Leč opět dává o sobě vědět nevyzpytatelnost hor. Zatímco ještě před chvílí jsme ze sebe svlékali vše, co se dalo odložit, teď rychle pro změnu navlékáme vše, co s sebou máme. Už vůbec není pravda, že je zde horko. Naopak. Fouká studený vítr a ten také žene z italské strany nepřátelsky vyhlížející mraky. Obloha se rychle zatahuje. I když se ještě snažíme alespoň něco málo zahlédnout z italských Dolomitů, nedaří se nám. Vše se skrylo za neproniknutelnou clonou. Je nám jasné, že z plánované cesty „kousek dál“ nic nebude.

V chatě se rychle ohřejeme čajem,vyběhneme na svah nad jezerem, abychom si vyfotografovali jezero i chatu,na tomtéž svahu stihneme obdivovat zvláštní „vypreparovanou“ skálu zvedající se z louky a zvanou klavír a pak už se vydáváme na cestu zpět. Ještě se zastavíme u stanu jakési rakousko – švýcarské geologicko – biologické expedice, přečteme si letáček umístěný na stanu a zvoucí turisty k účasti na těchto výzkumech /zájemci mají denně od 14 hodin pomoci ve vymezeném prostoru počítat exempláře jistého druhu šneka/ a už vytahujeme z batohu pláštěnky. Z nízko se valících mraků padají první dešťové kapky.

Představa tříhodinové cesty k autu v dešti není příliš povzbuzující. Jak klesáme níž a níž do údolí, tak také dešťových kapek ubývá,až se opět dostaneme do míst, kde ještě svítí slunce.A tak svůj poklus měníme v normální chůzi. Dokonce si dovolíme i notnou dobu postát a sledovat vůz Mitschubischi Pajero vezoucí zásoby na chatu. Má velké potíže při výjezdu po příkré cestě, do zatáček musí často najíždět dvakrát. Dech se nám zastavuje, když vidíme, jak málo by stačilo, aby vůz skončil v propasti.

Bez dalších dešťových kapek a dokonce v doprovodu podvečerního slunce přicházíme k autu. Jsme unaveni, ale únavu jako vždy přehluší množství nových zážitků a vzpomínek, které si s sebou povezeme domů. Sjedeme k řece Gail, kde se ještě večer ochladíme v její průzračné vodě, zchladíme v ní i dobré české pivo a za jejího hukotu uvaříme večeři. Ze zaslouženého odpočinku nás vyruší dva vodáci, kteří právě přirážejí ke břehu. Jakmile zjistí, že jsme Češi, dají se s námi okamžitě do řeči. Jsou to dva Slovinci – otec a syn – a dovolenou tráví na rakouských řekách. Syn umí velice dobře česky a tak za chvíli rozhovoru probereme ta nejrůznější témata. Dceru ještě obdarují několika žvýkačkami, popřejeme si šťastnou cestu a dobrou vodu a už ujíždějí autem, které jim sem jejich známý přistavil.

Ráno následujícího dne při pohledu na oblohu jsme radostí bez sebe. Obloha jako vymetená, nikde ani sebemenší mráček. Rychle nasnídat, kousek popojet – jen asi 25 km do Obertilliachu- a hurá znovu do kopců. Tentokrát máme v plánu prozkoumat druhou stranu údolí, oblast Gailtalských Alp. Ty sice nedosahují takové výšky jako Karnské Alpy, ale jsme přesvědčeni, že bude stát zato pohled právě na Karnské Alpy a italské Dolomity.

Ráno v devět hodin jsme prvními zákazníky lanovky v Obertilliachu. Ta nás během osmnácti minut vyveze z výšky 1 450 m do výšky 2 113 m. Od „svačinové“ stanice Conny Alm se údajně otevírá jeden z nejhezčích pohledů na Karnské Alpy. O pravdivosti tohoto výroku se skutečně přesvědčíme i my. Viditelnost je celkem dobrá, můžeme se pokochat i pohledem na italské Dolomity a na chvíli spatříme i jeden z jejich nejznámějších vrcholů, 3 Cime – 3 cimbuří. Jak stoupáme směrem k vrcholu Golzentipp, stupňuje se vítr a zhoršuje se i viditelnost. Na vrcholku Golzentipp ve výšce 2 317 m se nám i tak naskytne opět jeden z těch nezapomenutelných výhledů. Směrem k jihu Karnské Alpy, směrem k severu a severovýchodu Lienzské Dolomity a za nimi se střídavě vynořují z mraků další a další horští velikáni. Tam někde až na obzoru tušíme samotný Großglockner. Dva starší Rakušané, kteří si sem vyšlápli až z Obertilliachu, sice konstatují, že dnes není žádný pěkný výhled, protože není právě pěkně vidět Großglockner, my jsme ale spokojeni i s tím „málem“ a pomalu se vydáváme na zpáteční cestu k lanovce.

Zastavíme se u jezírka Jochsee a jsme šokováni neuvěřitelným množstvím pulců pohybujících se v jeho vodě. Sestoupáme k lanovce a při jízdě dolů ještě jednou obdivujeme panoráma Karnských Alp i překrásný pohled na Obertilliach přímo z ptačí perspektivy. Dusné poledne už trávíme u vody pod Obertilliachem. Než stačíme připravit oběd a zchladit se v řece Gail, obloha se ještě více zatáhne a slibuje nám opět příděl deště. Chtěli jsme se odpoledne vydat na túru k Porze Hütte v Karnských Alpách, ale počasí nám dělá „škrt přes rozpočet“. Celkem i rádi se tedy oddáme sladkému lenošení. Dojedeme si do poměrně vzdáleného Sillianu pro ovoce a nanuky – honí nás totiž mlsná a jako na vztek je právě středa a ve všech bližších obchodech mají ve středu odpoledne zavřeno – a pak už jen odpočíváme a odpočíváme.

Také následující ráno vypadá slibně. Obloha bez mráčku,slunce pracuje přesně tak, jak má pracovat ve vrcholných chvílích léta. My jsme však po včerejší spršce nedůvěřiví a raději do batohu přibalujeme osvědčenou pláštěnku. Po docela solidní cestě dojedeme až k jezeru Klapfsee a odtud se vydáváme s půldenním zpožděním k chatě Porze Hütte. Po včerejším odpočinku jsme plní elánu a tak to k chatě bereme nejkratší možnou cestou. Tedy spíše úzkou stezičkou, v některých místech téměř neznatelnou v bujné zeleni vysokých trav, borůvčí a bůh ví jaké ještě „zeleniny“. A protože v noci spadla vydatná rosa, brzy nám připadá, jako bychom měli v botách moře a z nohavic se nám řinula „niagara“. Jednoduše řečeno, jsme promočeni až na kůži. Zeleň se ale s přibývající výškou snižuje, a tak k našim mokrým svrškům mohou proniknout hřejivé sluneční paprsky. Než dojdeme na chatu, už snad ani nevíme, že jsme byli mokří.

Od chaty ve výšce 1 942 m vystoupáme o dalších 200 m výše a jsme na rakousko – italské hranici, v průsmyku Tilliacher Joch. Z výšky se hrdě díváme na cestu vedoucí k chatě, jak po ní kráčejí další turisté. Jsme tu dnes první. A za to také dostaneme docela hezký dárek.

I tady jako už na mnoha místech, kterými jsme v uplynulých dnech prošli, slyšíme charakteristické zvuky vydávané nejtypičtějším obyvatelem hor, svištěm. Dosud jsme ale ani jednou toto ostražité zvířátko nespatřili. Až nyní. Nejdříve nedokážeme poznat, co za tvora se to nedaleko nás v trávě pohybuje. První úsudek je, že by mohlo jít o divokou kočku. Brzy poznáme, že se jedná o sviště. Toto baculaté mrštné zvíře propátrává okolí, zjišťuje, co se kde nachází k snědku, a zároveň sleduje, zda mu nehrozí nebezpečí. Přikrčeni v trávě ho pozorujeme až do chvíle,než nám zmizí v jedné ze svých četných nor.

Kolem desáté hodiny se opakuje situace ze včerejšího dne. Překrásně modré nebe se začíná zatahovat a tak i dnes upouštíme od dalšího putování po Karnské vysokohorské cestě.Seběhneme k autu a odpoledne trochu „nad plán“ jedeme propátrat oblast, s jejíž návštěvou jsme původně nepočítali. Těsně před Sillianem uhýbáme do Defereggengebirge, do údolí Villgraten. Ihned po ujetí prvních kilometrů nám je jasné, že sem turistický ruch ještě příliš nepronikl.

Z Außervillgratenu uhýbáme na úzkou silnici plnou ostrých serpentin, pomocí nichž překonává výrazné stoupání.Opět se divíme, že i tady žijí lidé, a přemýšlíme především o jejich nelehkém životě v zimě. Kousek nad Außervillgratenem opustíme „veřejnou“ cestu a vjíždíme na cestu soukromou. Zákaz vjezdu nikde není a tak stoupáme dál. Jen si musíme otevřít a pak za sebou zavřít vrata. V okolí silničky pravděpodobně majitel pase a nemá zájem, aby mu dobytek utekl na cizí pozemek.

Zastavujeme na místě, kde je v lese průsek. Jím bychom měli vidět na Karnské Alpy a na Dolomity. Jenže skutečnost je poněkud jiná. Alpy i Dolomity spíš jen tušíme a je nám dopřáno pozorovat dvě bouřky, které se nad těmito horami zabydlely. Blesk stíhá blesk, co chvíli k nám doléhá silné dunění hromu. Nebe je ocelově šedé a k zemi se spouštějí vydatné příděly deště. Dnes tedy vůbec nelitujeme, že jsme se nevypravili na túru, protože teď bychom byli v centru nezáviděníhodného dění.

Vracíme se zpět do Außervillgratenu a pokračujeme údolím dál na severozápad. Míjíme placenou silnici do údolí Winkeltal, která zájemce zavede až pod téměř třítisícové velikány, projíždíme vesnici Innervillgraten s půvabně položeným kostelem a staveními, z nichž mnohá pamatují asi ne desítky, ale stovky let. Silnice se pomalu mění v silničku a pak už jen v dobře udržovanou cestu. Na okolních pastvinách jsou rozhozeny salaše a seníky.S prvními kapkami deště dojedeme do Kalksteinu ve výšce 1641 m. Několik domů – některé z nich dnes slouží jako penziony – kostelík a pak už jen stráně, které utíkají až kamsi k horám. Člověku se nechce věřit, že první zpráva o lidských sídlech v tomto zapomenutém koutu světa pochází z roku 1305. Vždyť ani dnes za pomoci mnoha technických vymožeností zde život není vůbec lehký. Jak asi těžce museli tady žít lidé před sto, dvěma sty , pěti sty lety.

Dojedeme až tam, kde silnice končí. Otočíme a pomalu se vracíme zpět. Nahlédneme ještě do jednoho údolí, tam přečkáme největší příval deště a bouřku a pak se vydáváme hledat místo k přespání. Tušíme, že dnes si nebudeme moci příliš vybírat, protože všude jsou jen kopce a kopce.

Příští den ráno už o půl osmé zastavujeme v Innervillgratenu.A zase stejná situace. Slunce se na nás usmívá, na obloze nikde ani mráček. Poučeni však děním minulých dní neváháme a vyrážíme co nejdříve. Na vývěsce u zdejšího místního úřadu si přečteme předpověď počasí. Její obsah nás moc nepotěší, ale způsob podání vypovídá o tom, že její autor má notnou dávku smyslu pro humor.

Všem zájemcům se oznamuje, že: „Dnes se dočkáte mixu všeho možného,sluncem počínaje a kroupami konče. I větru si užijete podle místních poměrů – čím výš, tím víc. Teplotu vám můžeme zaručit v rozmezí 20 – 25 stupňů.

Zítra, tj. v sobotu, si užijete už více slunce než těch krup, i vítr se zklidní. Teploty se budou pohybovat v rozmezí 21 – 28 stupňů.“

Stejně tak jako včera i dnes odbočujeme v Außervillgratenu a stoupáme na výšku 2 005 m, k hostinci Thurntaler Rast. Tam zanecháme na parkovišti auto a vydáváme se k další restauraci, k restauraci Gadein. Zatímco Thurntaler Rast je ještě skryt v lesích, Gadein byl jako vyhlídková restaurace nedávno postaven na planině. Kdo nechce své auto a potom své nohy trápit výstupem, může k dopravě na Gadein využít moderní kabinkovou lanovku, jejíž dolní stanice je na kraji Sillianu.

My však nesměřujeme do této restaurace – ostatně tak brzy po ránu není ani v provozu – my směřujeme dál a výš. Zatím je pěkně – i když první mráčky se už zase na obloze objevily – a tak se chceme podívat na panorama Karnských Alp, italských i Lienzských Dolomit. A při cestě vzhůru se otevírají překrásné rozhledy. Každou chvíli stojíme a snažíme se určit vrcholky italských Dolomit. Především se přeme o to, zda skutečně vidíme 3 Cime a Piz Boe, kde jsme byli v loňském roce.

Vystoupáme až na vrcholek Thurntaler. Ocitli jsme se tak ve výšce něco málo přes 2 400 m. Na chvíli si připadáme jako ptáci, kterým je dopřáno dostat se do výšek a z nich se dívat na hluboko zaříznutá údolí. Skutečně hluboko pod námi leží rakouský Sillian i italský Innichen a ve výšce našich očí se nám představují směrem k jihu Karnské Alpy a za nimi italské Dolomity, na východě vystupují z ranního oparu Lienzské Dolomity a směrem k severu se zvedají Defereggengebirge.Snad jsme se ocitli na přehlídce horských velikánů, jejichž nadmořská výška neklesá pod 2 000 m a naopak se někdy přehoupne i přes 3 000 m. A tak není divu, že na některých vrcholcích se v ranním slunci třpytí i nyní, v létě, sníh. Uznáváme, že propagační letáček, který se nám dostal náhodou do rukou a který nás náhodou do těchto míst přivedl, vůbec nelhal ve svém chvalozpěvu na zdejší rozhled.

I na tomto krásném místě se však už stačilo podepsat ne vždy zodpovědné chování lidí. Zdejší oblast je totiž centrem zimní rekreace a tak zde nechybí ani množství lyžařských vleků. I v létě je poznat, kudy se v zimě nejvíce jezdí. Na mnoha místech chybí tráva, ze země vyčnívají jen kameny. Kořeny a kořínky, kterým se podařilo přežít zimní radovánky lyžařů, se pak v létě často stávají potravou pro stáda ovcí. A tak míst bez porostu přibývá. Prudké deště spláchnou i ten zbytek úrodné půdy a zůstane jen kamení.

Na zpáteční cestě se ještě zastavíme u třech jezer a kolem jedenácté usedáme do auta, abychom si někde uvařili oběd a odpoledne vyrazili naposled do Karnských Alp. Na silnici zpět do Außervillgratenu potkáme favorita s pražskou značkou. Zastavuje a řidič se ptá, jaký je dnes rozhled. Říká, že toto místo zná. Vyjadřuje podiv nad tím, že právě v těchto místech, kam příliš kroky Čechů nevedou, se setkávají dva bílé české favority.

Po obědě uhýbáme ze Sillianu zase na jakousi lesní cestu a míříme k restauraci Leckfeld Alm nacházející se ve výšce 1 990 m.Protože počasí se zatím nezhoršilo natolik, aby nás odradilo od odpolední túry, vydáváme se k chatě Sillianer Hütte. Zhruba na čtyřech kilometrech musíme překonat převýšení 500 m. Jak se brzy ukazuje, cesta zase tak příkře nestoupá, spíše se v protáhlých serpentinách snaží co nejpohodlněji dostat k cíli.

Opět se ale zhoršuje počasí. Nejprve sílí vítr, pak se vždy na chvíli slunce schovává za mraky. Z italské strany se na vrcholky „napichuje “ oblačnost. Ochlazuje se a my na sebe natahujeme vše, co máme v batohu. I kulich a rukavice by našly uplatnění. Když dorazíme k chatě, z italských Dolomit už nevidíme vůbec nic. Vše zmizelo v nízko se táhnoucích mracích. Vzdáváme výlet po vrcholové cestě, a protože tušíme, že na déšť zase nebudeme asi dlouho čekat, raději se vydáváme zpět. Cestou se ještě zastavíme u pařezu, který zde zůstal po nedávno poraženém modřínu. Pařez má úctyhodný průměr, a právě proto nás láká spočítat věk stromu, jenž se ještě donedávna rozhlížel po zdejší krajině. Podle letokruhů dojdeme bezpečně k číslu 150. Směrem ke středu jsou ale kroužky už tolik naměstnány k sobě, že můžeme jejich počet jen odhadnout. A náš odhad zní : asi 30 – 50. Skutečně záviděníhodný věk stromu v těchto tvrdých přírodních podmínkách.

Od chaty Leckfeld Alm se díváme do údolí Villgraten. Zuří tam bouřka, musí tam silně pršet, možná že i ty kroupy, které pro dnešek slibovala předpověď právě v Innervillgratenu, by se tam našly. Můžeme být jen rádi, že nás podobná katastrofa nepostihla. I tady už ale začíná pršet. Cestou nahoru jsme si v lese vyhlédli borůvky, chceme si je při návratu natrhat. Ujíždíme dolů, déšť nás pronásleduje. Borůvky však lákají. A tak déšť nedéšť, s hrnečky se vydáváme na „lov.“ Kupodivu je naplníme dříve, než stačíme promoknout. Zatím totiž déšť není tak intenzívní.

Při večeři si pak připadáme jako ve vícehvězdičkovém hotelu. Podává se pět chodů. Francouzská polévka, české uzené s rýží neznámého původu – to vše se zapíjí českým a rakouským pivem – pak následuje rakouský šoko-krém, rakouská třešňová roláda a rakouské borůvky s českým cukrem. A pak už se skutečně nedá dělat nic jiného než sladce spát.

Sobota začíná také nepříliš jasným ránem. Jedeme po hlavní silnici ze Sillianu do Lienzu a se smíšenými pocity pozorujeme, jak se údolím táhne opar a jak se shlukují mraky. Před Lienzem odbočíme na Amlach a Bad Jungbrunn a najíždíme na placenou silnici k chatě Lienzer Dolomiten Hütte. Na parkovišti si jen řekneme, že nás snad letos pronásleduje jen smůla. Zlobí nás zabezpečovací zařízení, takže ho musíme vyřadit z provozu, a navíc začíná drobně pršet. Víme, že cíl naší dnešní cesty – Karlovarská chata – je vzdálen zhruba dvě až tři hodiny chůze. Rozmýšlíme, zda se máme v tomto počasí vůbec vydat na cestu. Nakonec se navlékneme do pláštěnek a vyrážíme.

Pro svou dnešní túru si můžeme dokonce vybrat ze tří druhů cest. Na Karlovarskou chatu – Karlbader Hütte – se lze dostat po tzv. železné cestě – jeskyně, žebříky, stupačky apod už známe z loňska – ,potom se nám nabízí pěšinka s příkrým stoupáním a nakonec nejpohodlnější cesta s mírným stoupáním a mnoha serpentinami. Volíme třetí možnost jako mnoho dalších turistů, kterým právě nevadí nepřízeň počasí.

Na obranu počasí je nutno říci, že se poměrně brzy umoudří. Přestane pršet, stále častěji mezi mraky vykoukne i sluníčko a z toho nepříznivého zůstane jen silnější vítr. Ten se ale brzy stává alespoň částečně naším přítelem, protože úspěšně rozfoukává mraky a tak nás zbavuje hrozby deště. A tak celkem bez problémů dorazíme k chatě. Cestou si už vyhlížíme pěšinku pro eventuální další procházku po posilnění se.

V chatě hledáme na chvíli útočiště před chladem. Venkovní teploměr nám prozradil, že teplota je zde pouhých 11 stupňů.

V chatě je plno a i nám zavoní speciality zdejší kuchyně. Neodoláme a objednáváme si teplé jídlo. Jednou guláš s oblohou, jednou knedlík, zelí a vepřové a jednou cosi, co se zde nazývá Bergsteigeressen, tedy volně přeloženo horolezecké jídlo. Než nás asi desetileté děvče obslouží, rozhlížíme se po chatě, zda něco nám neprozradí, proč se chata jmenuje Karlovarská. Bohužel se to nedovíme. Na stěnách je však množství fotografií s náměty Karlových Varů. Fotografie jsou už staršího data a tak u některých se dohadujeme, co na nich vlastně je. V koutě objevíme dokonce i mapu České -nikoliv Československé – republiky a na ní pochopitelně zřetelně vyznačenou polohu našeho nejznámějšího lázeňského města. Teď teprve si uvědomíme, že jsme sem jako pozornost mohli vzít malou becherovku, to, co asi lidé nejspíše s Vary spojují.

Během čtvrt hodiny jsme obslouženi a dříve než se každý pustíme do jídla, zkoumáme talíře zbývajících dvou osob. Na guláši nás překvapí zeleninová obloha, na dalším jídle to, že nám byl předložen jeden knedlík ve tvaru koule a pro nás nezvykle velké množství masa a „horolezecké jídlo“ – to je celé zvláštní. Skládá se z kopečku rýže, mletého kořeněného masa podobně jako ty knedlíky ve tvaru koule, masové šťávy výrazné, ne však ostré chuti a ze zeleninové oblohy. A pak už jen s přáním dobré chuti si labužnicky pochutnáváme. Při placení útraty nám je zaúčtována celkem zanedbatelná částka 7 šilinků na každou dospělou osobu a je nám na ni vydán i jakýsi druh potvrzení. Obdržíme malý ústřižek se slovem „Umweltbeitrag“ – doslova přeloženo příspěvek na prostředí – a na rubu lístečku se dovíme, že tímto přispíváme na zlepšení prostředí v okolí horských chat, na likvidaci odpadků z chat, na čištění vody pro chaty atd. Kromě toho turisté platí ještě tzv.“ Rettungsschilling“ – záchranný šilink – a tím zase přispívají na provoz horské služby, která má zájem na zabezpečení všech vysokohorských turistů, nejen horolezců.

Po dobu našeho pobytu v chatě se počasí ani nezhoršilo, ani nezlepšilo a tak nám nic nebrání vydat se ještě někam dál. Propagační materiály doporučují výstup do některého ze sedel, protože právě tam – slovy propagačních letáčků – má turista často panorama Lienzských Dolomit u nohou. A protože jsme se již mnohokrát přesvědčili, že materiály nelžou, necháme si i nyní od nich poradit. Nejdříve se projdeme kousek kolem jezera Lasersee nacházejícího se v těsné blízkosti chaty a potom zamíříme do jednoho ze sedel, na Ketschbaumer Törl ve výšce 2 285 m. Při stoupání do sedla oceňujeme práci mnoha dobrovolníků, milovníků hor, kteří jsou ochotni věnovat asi hodně ze svého volného času právě horám. V závěrečném prudkém stoupání jdeme po stezičce čerstvě zpevněné silnými kulány, jež sem musela dopravit lidská ruka. Nebýt jí, nebylo by toto místo už letos obyčejným turistům přístupné, z krásného pohledu by se mohli radovat jen horolezci. Po výstupu do sedla v duchu děkujeme těm neznámým, kteří zde v létě strávili asi hodně hodin, abychom i my „mohli mít panorama Lienzských Dolomit u nohou.“

V konečném úseku cesty k autu nás už zase doprovázejí drobné kapky deště. Brzy poznáme, že déšť nebyl ještě to nejhorší, co nás mohlo postihnout. Při sjezdu dolů a potom při zastavení u odkrytých zbytků starořímského Agunta zjistíme, že nám stále praská pojistka, která má mimo jiné na starosti brzdová světla. A protože se už stmívá a jet bez brzdových světel se nedá, nezbývá nám nic jiného než auto odstavit na polní cestě v blízkosti Lienzu a pokusit se odhalit závadu nebo další den sehnat pomoc v autoservisu. Až do úplného setmění je závada hledána a – zaplať pánbůh – také objevena. Třetí brzdové světlo nevydrželo časté brzdění a doslova se speklo. Jakmile řidič sešlápl brzdový pedál, vypadla pojistka. A v souvislosti s touto závadou začal zlobit i zabezpečovací systém. Při uvedení v činnost si otestoval celý rozvod, a protože registroval tuto závadu, začal houkáním upozorňovat, že něco není v pořádku. Jemu je prostě jedno, zda tím „nepořádkem“ je nevítaný návštěvník auta či závada v elektrickém rozvodu. Jsme rádi, že problém byl vyřešen a že snad zítra ráno za světla závadu odstraníme. Už jsme přemýšleli, kde v neděli budeme shánět autoservis, či zda budeme muset počkat až do pondělního rána.

V neděli se budíme brzy, i když počasí je pod psa. Vše je zahaleno do neprostupné mlhy. A co je příčinou našeho časného probuzení ? Na cestu, na níž jsme se včera „ubytovali“, odstavuje policista neukázněné řidiče. Asi od pěti hodin od rána zde měří „příručním“ radarem rychlost a pochopitelně inkasuje pokuty. Nás si vůbec nevšímá, přestože by nás mohl postihnout za přespávání načerno.

Závadu se podaří opravit, i zabezpečovací systém je opět uveden do chodu a můžeme se vypravit na další cestu. V plánu jsme měli jízdu po vysokohorské silnici Großglockner, ale na nátlak počasí jsme nuceni plán opět měnit. Jedeme podél řeky Möll přes Stall, Obervellach a Möllbrücke a před Spittalem n.d.Drau uhýbáme na nám už známou silnici vedoucí souběžně s dálnicí protínající Velké Taury. Znovu vystoupáme na průsmyk Katschberg, znovu sjedeme do Mauterndorfu. Pod vlivem nepřízně počasí jsme apatičtí ke všemu kolem nás, ale přece jen pár maličkostí vyburcuje naši pozornost. Ve Stallu to je zajímavý kostel, o kousek dál soukromý hrad Oberfalkenstein, u Obervellachu několikrát se opakující silniční značka upozorňující na zvýšený pohyb žab, v samotném Mauterndorfu pak veřejnosti přístupný velice zdařile zrekonstruovaný hrad. Co nás však zbaví úplně pesimismu, je zlepšené počasí.

V Mauterndorfu se na nás už usmívá sluníčko a tak přece jen nejsme ochuzeni o krásy pohoří Hohe Tauern , Niedere Tauern a Radstädter Tauern. Zastavujeme v horském středisku Obertauern. Toto na první pohled luxusně vypadající středisko při podrobnější prohlídce působí poněkud ospalým dojmem. Mnohé hotely a penziony jsou zavřeny, zrovna tak je to i se soukromými rezidencemi. Proč? Odpověď je jednoduchá. Život tady pulsuje plným tempem v zimě, v létě se tu jen „přežívá“. Důkazem toho je množství lyžařských vleků a lanovek, které nejsou v létě v provozu a přitom by podle našeho úsudku mohly sloužit i letním hostům. Jejich provoz by se však asi v létě nevyplatil.

Další část Rakouska, jíž máme při návratu projíždět, už známe a tak směřujeme na dálnici, abychom se rychleji dostali tam, kde jsme zatím nebyli. Za Radstadtem odbočíme ještě do Altenmarktu in Pongau, na místní lidové slavnosti si poslechneme jódlující alpské muzikanty – mimochodem mají aparaturu hrozné kvality – zajedeme k jezeru Zauchensee a dokonce se v něm vykoupeme a pak už uháníme po dálnici směr Salzburg. Opouštíme ji až za Salzburgem a najíždíme na silnici vedoucí k třem jezerům, k jezeru Mattsee, Obertrumer See a Graben See a večer se projdeme po ulicích městečka Mattighofen.

Pondělní putování jsme rezervovali pro dvě velké rakouské řeky, pro řeky Inn a Dunaj. Ráno se nám otevírají uličky a malebná zákoutí města Braunau am Inn. Pěkný prospekt nás seznamuje s dějinami tohoto města nazývaného městem gotickým. V písemných pramenech je poprvé zmiňováno v roce 1110, v roce 1260 je už mezi sídlišti povýšenými na město. Z této nejstarší doby do dneška téměř nic nepřežilo, protože většinu staveb strávil v roce 1380 požár a město bylo znovu postaveno. Staletí přinesla jeho obyvatelům nejen zisky z rozvíjející se lodní dopravy po Innu a rozkvétajících řemesel, ale také slzy při epidemiích moru, v letech bídy a válek. Kostely a domy, náměstí a ulice, hradby a brány – to jsou vzpomínky na běh staletí. Významnou kulturní památkou není jen pozdně gotický trojlodní kostel sv.Štěpána, ale i mnohé domy na náměstí a mimo něj,mezi nimiž hraje prim asi dům č.18 v ulici Johann-Fischer-Gasse. V tomto domě byla už v roce 1385 zvonařská dílna a v ní se pracovalo ještě v roce 1896.

Po silnicích, které se k Innu přibližují, nebo se od něj zase vzdalují, dojedeme do Schärdingu, nazývaného pro změnu městem barokním. Dějiny tohoto města ale sahají mnohem dále do minulosti než jen k době, kdy se nadvlády ujalo vznosné baroko. První zmínky o sídlišti v těchto místech pocházejí dokonce z roku 804, městem se stal Schärding v roce 1316 a v roce 1779 byl bavorský Schärding přičleněn k Rakousku. Nemůžeme se tedy divit tomu, že mnohé z městských budov mají své počátky v dobách starších, než je období 17.-18. století. Staršího data jsou městské hradby spolu s městskými branami, mezi nimiž vynikají brány Linecká a Vodní. Obě začaly psát svou historii před rokem 1600. Staršího data je pochopitelně také městský kostel a radnice.

Tak jako všechno jednou končí, tak se také chýlí ke konci naše letošní cesta. Ještě se projedeme kolem mohutného dunajského toku – Dunaj po neustálých deštích je ale špinavý, koupat se v něm nedá – a v Linzi zamíříme definitivně k našim hranicím. Už se těšíme domů, vždyť tak to je přirozené a navíc budeme mít zase dlouho na co vzpomínat. A právě tyto vzpomínky , fotografie a diapozitivy nám zpříjemní a zkrátí mnohé zimní večery. Na to méně dobré se časem zapomene a jako dědictví nám zůstane jen to příjemné a zajímavé. A tak by to přece mělo v životě být.

Není nad klasiku i v cestování. I letos – již po čtvrté cestujeme vlakem do Itálie klasicky. To znamená osobním vlakem z České Třebové do Brna, Vindobonou z Brna do Vídně a Remusem z Vídně do Itálie. Neklasické na naší letošní cestě je jen to, že jedeme tři dvojice, dosud jsme jezdili pouze dvojice dvě. Cesta proběhne bez problémů, pro první den italského pobytu si každá dvojice vypracovala vlastní program. My vystoupíme v poněkud rozlámaném stavu v sedm hodin ráno ve Florencii a pokračujeme osobním vlakem, který zde nazývají Regionale, do Orvieta. Tam je první cíl naší cesty.

Orvieto leží ve středoitalské oblasti Umbrie a dnes má asi 23 000 obyvatel. Bylo založeno už Etrusky a hrálo významnou úlohu v jejich dějinách od 6. stol. př.n.l. do 3. stol. př.n.l. Ve 3. stol. sem přišli Římané, na sklonku jejich vlády se pak nazývalo Urbibentum či Urbs vetus. Protože je usazeno na návrší ze sopečného tufu, uplatnilo se ve středověku jako perfektní přirozená pevnost. Postupně si získalo postavení svobodného města a stalo se centrem jakéhosi ministátečku. Zájem o vládu v něm měli mnozí a městu to jen škodilo. Začalo se utápět ve vnitřních i vnějších sporech, až nakonec v polovině 15. stol. bylo přičleněno k Církevnímu státu.

Tato dávná pevnost tedy čeká, až ji teď zdoláme my. Jak se vlakem blížíme k městu, začíná nás trápit problém, jak se do té výšky dostaneme. Není však nic jednoduššího. Před vlakovým nádražím přejdete ulici, nasednete do lanovky a ta vás během tří minut dopraví do starého města. Jeho starobylá krása pak už čeká jen na vás.

Již Karel Čapek ve svém cestopise o výšce starého města praví,že člověk je konečně „nahoře, ve výši asi 1500 roků,nikoliv metrů,neboť celé Orvieto je hrozně staré, celé z neomítnutých kvádrů, celé v holých kamenných kostkách. Jedinou ozdobu se dopřáli Orvieťané, a to je dóm.“ Po tříhodinové procházce městem dáme Karlu Čapkovi plně za pravdu.

Z mohutných pozůstatků městských hradeb se rozhlédneme po kraji. Mírně zvlněná krajina vyhlíží přátelsky a přátelští jsou i zdejší lidé. Vždyť na jejich vinicích se rodí kvalitní vinná réva, která dává vzniknout moku, jenž zahání lidský smutek a otevírá srdce dokořán. Kraj kolem Orvieta je totiž znám dobrým bílým vínem. Ve velkém množství i výběru značek se víno nabízí v městských obchůdcích a obchodech.

My jsme přijeli především za historickými památkami a za nimi se také vydáváme. Podél hradeb stoupáme ulicí Via Postierla. Než dojdeme na náměstí, zastavíme se u mnoha staveb. Jsou působivé i svou strohostí, překvapí nás však dvorky některých z nich. Jsou plné květů a různé zeleně. V tu chvíli i kámen ztrácí svou studenost a stává se přívětivějším. Dojdeme až na náměstí, jemuž skutečně vévodí hned na první pohled neobyčejná stavba, dóm.

„Bedekr“ o něm tvrdí, že je jednou z nejkrásnějších staveb italské gotiky, a má pravdu. Chrám má stěny ze střídajících se vrstev černého čediče a šedožlutého vápence. Byl založen v roce 1290 na památku zázraku v Bolseně. Říká se, že jeden český kněz pochyboval o učení o transubstanciaci, tj. o proměně chleba a vína v tělo a krev Páně při mši ve zmíněné Bolseně. A v tu chvíli se na právě posvěcené hostii objevily kapky krve. Na památku této události ustanovil v r. 1264 papež Urban IV. svátek Božího těla za všeobecný křesťanský svátek a v Orvietu dal postavit chrám, před nímž právě v údivu stojíme i my. Chrám byl vysvěcen r. 1309 a na jeho výzdobě se až do 16. stol. podílelo mnoho umělců.

Působivé je především průčelí chrámu s barevnými mozaikami, jejichž krása údajně vyniká hlavně při západu slunce. My ji ale obdivujeme i v pravé poledne. Překrásné je i jemné sloupoví a reliéfy znázorňující výjevy ze Starého a Nového zákona. Není to strohá gotika, jak ji většinou známe, ale opět slovy Karla Čapka je to „dekorativní krajkářství a vyšívačství“. Čapkovi se tato výzdoba příliš nelíbila, nás však okouzlí.

Freskami je bohatě zdoben i vnitřek chrámu. Jednu z kaplí vymaloval Luca Signorelli. Jeho výzdoba nám připadala zvláštní, stejně jako připadala zvláštní i Čapkovi. Proto do třetice použijme Čapkových slov. Luca Signorelli byl podle Čapka malíř posedlý vidinou lidských těl. „Nestačil mu ani poslední soud s celým splavem skvostně modelovaných muskulatur: ještě ovroubil celou kapli medailóny, z nichž každý je jako ilustrace k Dantovu Peklu, a všechno ovázal arabeskami,jež jsou zase girlandami z lidských těl v nejpodivnějších polohách a zvratech. Je to, jako by se vůbec nemohl nasytit lidského těla v pohybu: opilý a přitom podivně jasný, vášnivě rozmáchlý a zase až násilně přesný: je to malíř, pro kterého stojí za to odpoutat se od běžných italských cest a vystoupit na skálu Orvieta“.

Za oltářem Capella del Corporale je umístěna schránka na relikvie z roku 1338, která obsahuje ubrousek nasáklý krví, jež vytryskla z hostie při mši sloužené pochybovačným knězem z Čech. Ubrousek je vystavován na první velikonoční svátek a na svátek Božího těla.

Prohlídkou dómu naše prohlídka náměstí zdaleka nekončí. Je pravda, že dóm svou krásou poněkud zastíní ostatní stavby na náměstí, ale i ony jsou zajímavé a také mnoho zajímavého skrývají. Vpravo od dómu stojí Palazzo Soliano z l. 1297 – 1304, v kterém je dómské muzeum. Pozoruhodné je i archeologické oddělení muzea. Některé exponáty jsou vystaveny hned v lodžii a lákají tak k návštěvě celého komplexu. Na protější straně náměstí nás zaujme obchod s keramikou. Její výzdoba je jasně inspirována etruskými vzory. Na podobnou keramiku narazíme ještě ve městě na několika místech.

Rozhlédneme se i po okolí náměstí. Nahlédneme do ulice Via Duomo a tam naši pozornost upoutá především věž Torre di Maurizio. Potom se propleteme uličkami na náměstí Piazza della Republica. Nejpozoruhodnějšímu stavbami na tomto náměstí jsou asi kostel Sant Andrea a radnice. Kostel Sant Andrea pochází z 11. – 13. stol., pod ním jsou však zbytky baziliky ze 6. stol. a pod nimi ještě ruiny římských, či dokonce etruských staveb. Dvanáctihranná kampanila zakončená cimbuřím pochází také z 11. stol. Palazzo Comunale, čili radnice, pochází z 12. stol., její průčelí bylo zrestaurováno v 16. stol.

Své kroky otáčíme zpět a pomalu se ulicí Corso Cavour a dalšími ulicemi a uličkami vracíme k lanovce. Jsme unaveni vedrem, kterým nás častuje horké letní slunce, ale jsme i příjemně překvapeni krásou města, na které se tak trochu zapomíná. Orvieto není o nic méně zajímavé než např. proslulá Florencie či Verona. Má své osobité kouzlo a v tom je jeho síla.

Celou dobu strávenou ve vlaku z Orvieta do Říma rozebíráme své letošní první dojmy. Shodujeme se v tom, že skutečně často menší města bývají malebnější a zajímavější než města velká. Na nádraží v Římě už na nás čekají naší spolucestující a všichni společně nastupujeme cestu k trajektu na ostrov Sardinii. Nejdříve musíme dojet do Civitavécchie, tam absolvovat zhruba půlhodinovou procházku s „plnou polní“ do přístavu, zakoupit něco jako místenku na loď – trajekt provozuje železniční společnost, takže na něj platí „fipka“, a proto platíme pouhých 700 lir za onu místenku – a pak jen můžeme doufat, že druhý den brzy ráno vystoupíme na Sardinii. Vše se zdaří až na menší „zádrhele“, nakonec o půl osmé večer přicházíme na trajekt, abychom si zabrali co nejvhodnější místo pro přežití noci. Každý se uvelebíme na trojsedadle, a – světe, div se – nikdo nás z něj nevyhodí. Loď vyplouvá ve 21 hodin a ráno v 6 hodin jsme v přístavu Golfo Aranci na Sardinii. Plavba byla klidná, bouře se nekonala, takže i slabší žaludky přežily bez pohromy.

V přístavu chvíli rozpačitě stojíme, nevíme, co dál. Pak se vydáme k vlakovému nádraží. Tam poctivě prostudujeme jízdní řád, neboť se chceme vydat přes celý ostrov až na jih, do města Cagliari. Hned nás čeká první překvapení. I s naší mizernou znalostí italštiny si přeložíme, že jednak budeme muset v Olbii přestoupit a jednak že do Olbie by nás měl dovést autobus. Některé vlakové spoje – pravděpodobně ty, které by nebyly dost obsazené – zde nahrazují jen autobusem.

Před nádražím se scházejí lidé a čekají jako my na autobus. Ten má odjíždět o půl sedmé. Když se hodinová ručička přehoupne přes tři čtvrtě na sedm, začínáme být nervózní. Na přestup v Olbii máme pouhých deset minut. Představa, že dalším vlakem dojedeme do Cagliari až ve čtvrt na dvě, tedy o dvě hodiny později, nás dost děsí. A autobus stále nikde. Přijede těsně před sedmou hodinou a jeho řidič vůbec nespěchá. Nás se zmocňuje typická česká nervozita. Když ve čtvrt na osm vystoupíme u nádraží v Olbii, ihned zjišťujeme, zda nám vlak ujel. Dozvíme se, že má zpoždění a hned nám je jasné, proč řidič autobusu nespěchal. Za čtvrt hodiny usedáme do klimatizovaného kupé a před námi je více než čtyřhodinová cesta přes celý ostrov. Oceňujeme klimatizaci, bez ní bychom na konečné vystupovali asi jako vysušené švestky.

Za okénky vlaku začíná přehlídka sardinské krajiny. Směrem na východ se zvedají hory, které svou podobou připomínají Alpy, ač jsou mnohem nižší. Jak míříme do vnitrozemí, rozeklané vrcholky se nám ztrácejí z dohledu. Krajina je kopcovitá a až na jihozápadě – v poslední třetině naší cesty – se začíná vyrovnávat do podoby stolu. To totiž vjíždíme do jediné větší roviny na ostrově, do roviny Campidano. A stejně jak se mění krajina, mění se i vegetace. Zelené rostlinstvo je stále vzácnější, trsy suchých trav a jakýchsi bodláků připomínají spíše rostlinstvo savany. Zahlédneme i pasoucí se ovce a kozy. Vodu za celou cestu téměř nevidíme, četnější říčky a potoky přejíždíme až v oblasti nížiny. Pouze tam, kde je voda, se dá pěstovat obilí, vinná réva, citrusové plody, zelenina a tabák.

Po jedenácté hodině vlak konečně dorazí do Cagliari. Vystoupení z vlaku je pro nás šokem. Ovane nás nesnesitelné vedro. Jsme na jihu, co bychom jiného chtěli. Okamžitě propoceni se vydáváme do ulic čtvrtmilionového hlavního města autonomní Sardinské oblasti. Stopy osídlení pocházejí již ze začátku 2. tisíciletí př.n.l. Na počátku 1. tisíciletí př.n.l. zde Féničané nebo Kartagiňané založili osadu Karales – název pochází ze slova Kar = skála, pevnost. Po první punské válce v roce 238 př.n.l. vystřídali poražené Kartagiňany vítězní Římané. Jejich nadvláda skončila s rozpadem římské říše a ve středověku zde svůj vliv uplatňovali Pisané, Janované a pak Aragonci. Všichni tito vládci nechali svůj „podpis“ v dnešní podobě města.

Nejstarší část města zvaná Castello se usadila na strmé vyvýšenině, jakoby dodnes chtěla dát najevo svou důležitost. Na jejím úpatí se rozprostírají nové městské čtvrti a předměstí. Sem nás také dovezl vlak a odsud začínáme procházku. Stoupáme ulicí Largo Carlo Felice na Piazza Yenne a odsud jdeme na Piazza Constituzione. Z tohoto náměstí vedou mramorové schody Passeggiata Coperta nahoru, do starého města. Dostaneme se k Bastione San Remy, zčásti zachované středověké baště, jejíž vyhlídková terasa nám nabídne krásný pohled na město. Protože je vedro k nevydržení, zkoumáme odsud, kde by se dalo koupat. Nic se nám ale zatím nejeví jako vhodné místo k osvěžení.

Pokračujeme dál k mohutné věži Torre dell Elefante pocházející z r. 1307, pozoruhodné památce středověké sardinské architektury. i pro nás je pozoruhodná svou podobou. Je totiž úplně otevřená směrem do města. Marně si lámeme hlavu proč asi. Brzy zjistíme, že stejně byly postaveny i další strážní věže. Netrvá dlouho a objevíme hlavní ulici starého města, ulici Via Lamarmora. Táhne se po vyvýšenině na sever a strmými uličkami, tmavými průchody s klenbou a schody je spojena s několika rovnoběžnými ulicemi. Do některých alespoň nahlédneme. Pokud se jimi vydáme kousek dál, máme pak skutečně problém zorientovat se ,kde vlastně jsme. Raději se vrátíme na Via Lamarmora a po ní se dostaneme na náměstí Piazza Palazzo.

I toto náměstí je postaveno v kopci a tak bylo uspořádáno do teras. Nejvýznamnější stavbou na něm je katedrála Santa Cecilia, zbudovaná ve 13. století v pisánském románsko – gotickém stylu a koncem 17. stol. zbarokizovaná. Budovatele katedrály, Pisany, připomínají i uvnitř zbytky staré pisánské kazatelny, základního díla pisánské plastiky, které bylo v roce 1312 darováno do Cagliari. Hned vedle katedrály upoutá pohled návštěvníka mohutná čelní fronta budovy radnice. Ta je však o pár století mladší než sousední chrám.

Ulice Via Lamarmora pokračuje dále a my jí zůstáváme věrni. Prohlížíme další budovy a volíme osvědčenou metodu jak zjistit, které stavby jsou ve městě nejcennější. Už z několikaleté zkušenosti víme, že právě tyto se objevují na pohlednicích z daného místa. A tak jakmile uvidíme stojánek s pohlednicemi, řítíme se k němu. Podaří se nám zjistit i něco víc. Na jedné z pohlednic je i krásná pláž. Jmenuje se Poeto a dobře usoudíme, že bude nejspíš v blízkosti města. Najít ji na mapě nedá vůbec žádnou práci. Odhadujeme, že od vlakového nádraží je vzdálena tak sedm kilometrů. Než se vrátíme starým městem zpět, musíme vymyslet, jak se na ni dostaneme. Pěšky by to bylo moc namáhavé.

Via Lamarmora vychází severně na Piazza dell Indipendenza s Torre San Pancrazio z r. 1305, která byla postavena na obranu staré pevnosti. Na náměstí je Národní archeologické muzeum, v němž je uloženo mnoho památek původu punského, řeckého i římského. I když by nás muzeální sbírky lákaly, muzeum nenavštívíme. Nemáme tolik času a jeho prohlídka by si vyžádala tak dobré půldne. Zastavíme se jen u malé palmy, ta nás zaujme svým růstem. Uprostřed růžice listů má něco, co připomíná ananas. Tak to jsme ještě neviděli.

Pomalu opouštíme staré město. Kolem zbytků římského amfiteátru z 2. stol. n.l. se vracíme zpět k nádraží. Tam začínáme přemýšlet už zcela vážně o tom, jak se dostat na pláž Poeto. Zjistíme, že nedaleko je i autobusové nádraží. To by mohla být naše záchrana. Po menších problémech se dozvíme, který autobus na Poeto jezdí i kde se kupují jízdenky. Jako typicky šetrní Češi si zakoupíme každý pouze jízdenku tam. Je nám divné, proč prodávající kroutí nechápavě hlavou. Brzy ale pochopíme.

Po dvacetiminutovém pobytu v přehřátém stojícím autobuse – autobus klimatizaci nemá – se dočkáme odjezdu. Nevíme, kde máme vystoupit. Pak zahlédneme skálu z pohlednice a na další stanici se protlačíme davem ven. Teprve teď si uvědomíme, že do centra Cagliari je skutečně daleko a že nevíme, kde tady sehnat jízdenky na cestu zpět. Štěstí nám však v tomto případě přeje. Od Němce, nejspíše se zde rekreujícího, se dozvíme, že jízdenky se prodávají v novinovém stánku. I ten najdeme a pak konečně v klidu můžeme na pláž.

V 18 hod 2O min odjíždíme z Cagliari zpět. Cestou do Cagliari jsme si vyhlédli tři místa, kde by se snad dalo přenocovat. A teď půjde o to najít to nejhodnější. Navíc se o nás až příliš začíná zajímat průvodčí. Vyptává se, kam jedeme. Řekneme mu, že do Macomeru. To je totiž první alternativa. Než přijedeme do nádraží v Macomeru, tak však možnost přespání zde zavrhneme. Za město to je dost daleko a nejsme si jisti, jak dlouhá cesta by nás čekala i na druhou stranu. Pokračujeme v cestě vlakem. A teď jsme pro průvodčího ještě více podezřelí. Znovu se ptá a my mu lámanou angličtinou vysvětlujeme, že jsme mu přece řekli, že jedeme za Macomer a ne do Macomeru. Vůbec nám nevěří, chce vidět jízdenky a chce vědět přesně, kam že to jedeme. A tak vsadíme na Giave, další vyhlédnuté místo. Alespoň na chvíli snad neodbytného průvodčího uklidníme. Ten nás nespustí z očí.

Pomalu se blížíme do stanice Bonorva a vidíme, že zde by šlo hned nedaleko stanice přespat. Bojujeme boj zda vystoupit či nikoliv. Nakonec volíme druhou alternativu, protože kdybychom vystoupili, nejsme si tak docela jisti, zda by průvodčí nezalarmoval celý sardinský policejní sbor, když jsme mu řekli, že jedeme až do Giave a teď najednou mizíme z vlaku o stanici dřív. Giave je naším osudem. V devět večer stojíme na stanici v tomto zapadákově, kde je slyšet jen štěkot psů a zpěv rozveselených domorodců. Hned vedle stanice je hospoda. Kolem ní pochopitelně musíme projít a několik zákazníků nás okamžitě uvidí. Na štěstí pro nás je jim momentálně milejší sklenička vína než sledování podivných lidí s batohy.

Všem trápením však není konec. Začíná se stmívat a my usilovně hledáme spaní. Jenže všude je na nás vidět, nebo začneme přitahovat pozornost místních psů a navíc pozemky jsou oplocené alespoň drátem. Po půlhodinovém chození se vším nákladem na zádech sebou mrskneme už téměř za tmy do trávy za křovím lemujícím silnici. Rychle se najíme a – dobrou první noc na Sardinii.

Druhý den vstáváme brzy ráno a vracíme se na nádraží. Tam si provizorně uděláme snídani a čekáme na vlak zpět směr Cagliari. Ne, nejedeme znovu až do Cagliari, tentokrát vystoupíme v Macomeru. O něm „bedekr“ tvrdí, že v jeho blízkosti jsou nejzachovalejší nuragy, nejtypičtější sardinské památky na prehistorické obyvatele. Tyto zvláštní stavby jsou původně kruhové obytné věže sdružené v rozsáhlá sídliště a vznikly kolem r. 7500 př.n.l. Několik jsme jich už zahlédli z vlaku, teď chceme dojít k některému z nich. Vzhledem k tomu, že jsme skutečně v místech, kde jezdí vlak jen třeba čtyřikrát denně, musíme nejdříve zjistit odjezd z Macomeru a také do kdy a od kdy má otevřeno úschovna zavazadel. Tam nás moc nepotěší, od dvanácti hodin mají polední přestávku a pak otvírají až o půl třetí. A nám odjíždí vlak k trajektu už ve 14 hod 10 min. I tak máme od svého příjezdu téměř čtyři hodiny času.

Plni elánu vyrážíme. Namíříme si to k nuragu, který už z dálky vypadá velmi zachovale. Jeden menší na kopci necháme téměř bez povšimnutí a jako omámení spěcháme dále. Začnou však potíže. Cesta k nuragu není vůbec značena, jakoby zde turistický ruch ignorovali. Do cesty se nám postaví silnice, podél ní nevede žádná cesta. A tak jdeme kus po silnici. Brzy pochopíme, že se jedná o silnici, na kterou pravděpodobně nemají vstupovat chodci. Řidiči totiž na nás troubí jako zběsilí. Pak nás už od nuragu dělí jen typická sardinská louka. Nejdříve váháme, zda se máme po ní vydat na kopec. Ve svahu pod silnicí, jímž musíme projít, roste množství pichlavých rostlin. Když i tuto překážku překonáme, vyskytne se další. Uslyšíme štěkot psa a raději se vrátíme. Louka je oplocená jako pastvina a tak si nejsme jisti, zda nás někdo nevyhodí. Když zjistíme, že pes i ovce jsou za plotem pod mostem, vyrážíme znovu. To už jsme zůstali jen dva, ostatní tuto bláznivou výpravu vzdali. To ještě netuší, že brzy ji vzdáme i my.

Louka je vyprahlá, jen sem tam se udržely pichlavé keříky, asi hlavní potrava pro ovce. Slunce rozdává vedro plnými hrstmi a nás jen tak mimochodem napadne, že tato louka je jako stvořená pro hady všeho druhu. Jen si stačíme tuto myšlenku zdělit a ejhle – už ho tu máme. Mezi námi oběma, na vzdálenost tak čtyř metrů se rychlostí přímo kosmickou prožene cosi dlouhého, štíhlého a černého. Zůstaneme stát jako přikovaní, zbledneme a jsme na pokraji šoku. Tak tomuto hadímu krasavci bychom neměli nárok utéci. To naše zmije i v tom nejparnějším létě je úplný hlemýžď. Had zmizí v nízkém podrostu a my to také rychlostí téměř kosmickou bereme zpět k silnici. Naši přátelé nám jen škodolibě říkají, že pohled na naši otočku i na úprk byl vskutku požitkem. Vracíme se k nádraží a nyní pro změnu věnujeme pozornost dializačnímu středisku, kolem něhož jsme prošli. Zcela nahlas uvažujeme, co by tady s námi udělali, kdyby naše střetnutí s hadem dopadlo dramatičtěji, a zda by vůbec měli čas něco s námi udělat. Tak takto neslavně dopadla naše výprava za dávnou historií Sardinie.

Zbývající čas strávíme ve městě. Dojdeme na trh, kde se posilníme ovocem a je nám též dopřáno ochutnat pravý turecký med. Tato pochoutka se u nás úplně ztratila a tak i v místním vedru touto dobrotou nepohrdneme. Na nádraží v klidu poobědváme a vyčkáme příjezdu vlaku, jenž nás odveze zpět k trajektu. Přestoupíme v Chilivani a v Olbii a míříme do Golfo Aranci. Cestou z vlaku ještě zhodnotíme pláž v Cala Sabina, kam se jezdí asi nejvíce Čechů – „fipáků“ /tedy držitelů mezinárodní vlakové jízdenky/ koupat. Vypadá vskutku lákavě, pro nás ale už není. Chceme si nejdříve, se čtyřhodinovým předstihem, koupit místenky na loď, abychom měli jistotu, že se dostaneme do Civitavecchie. Potom teprve v samotném Golfo Aranci vyhledáme vhodné místo a ještě se vykoupeme. Loď odjíždí s mírným zpožděním ve 22 hodin a ráno v pět se budíme, abychom ve tři čtvrtě na šest vystoupili na molu v Civitavecchii. Čeká nás cesta do Říma.

V Římě se naše cesty opět rozdělí. Jedni spolucestovatelé se vydávají do Benátek, aby odsud stihli rychlík do Prahy, druzí si chtějí prohlédnout Bolognu a my zůstáváme u méně známých míst. Zamíříme do Viterba. Nejdříve si musíme zjistit možnosti, jak se z Viterba dostaneme na hlavní trať a po ní do Florencie na rychlík do Vídně. Pronásleduje nás však smůla. Automatické jízdní řády jsou mimo provoz a tak musíme vystát frontu u informací a tam se složitě německy domlouvat o vlakových přípojích. Ještě že vlak z Říma do Viterba odjíždí až za tři čtvrtě hodiny.

Trať, po které se právě spíše vlečeme než jedeme, patří k vedlejším tratím. Téměř hodinu projíždíme samotným Římem. Teprve pak se začnou objevovat první louky a pole. Projíždíme městy, městečky a vesnicemi, oblastmi ryze zemědělskými, oblastmi poznamenanými těžbou nerostů i oblastmi přitažlivými pro turisty. Naši pozornost upoutá jezero Lago di Bracciano, stejně tak nemineme bez povšimnutí ohromné sady lískových stromků, což je pro nás něco neobvyklého. Po téměř tříhodinové cestě vystupujeme ve Viterbu a ke slovu přichází klasický postup. Ověřit si ještě jednou odjezd vlaku, zjistit, jak zde pracují v úschovně zavazadel – konečně máme štěstí, úschovna je otevřena nepřetržitě – a pak můžeme vyrazit na prohlídku města.

Viterbo je dnes hlavní město stejnojmenné provincie, leží na úpatí vrchoviny Monti Cimini a má asi 60 000 obyvatel. Bylo založeno Etrusky – jak jinak, když v této oblasti bylo centrum etruského státu. Etrusky vystřídali Římané – a také bychom mohli dodat jak jinak. Značný rozkvět město prožívalo v 11. – 13. století, kdy bylo svobodným městem. Dějiny města jsou též spojeny s dějinami církve. Už francký vládce Pipin, jehož moc sahala až sem, daroval v 8. století město papeži. Z vlivu církve se pak Viterbo vymanilo, r. 1396 však bylo znovu přičleněno k Církevnímu státu. Proto je také často nazýváno městem papežů, neboť ti ho rádi vyhledávali pro jeho krásu. Tragickou kapitolou v dějinách města je období 2. světové války. Ohromné škody, které na památkách napáchala, odstraňují obyvatelé dodnes.

Prohlídku začínáme na náměstí Piazza della Rocca. Projdeme branou Porta Fiorentina z 18. století a můžeme obdivovat první skvosty architektury. Na dnešní podobě pevnosti Albornoz původně ze 14. století se zvětšováním a vůbec vylepšováním podepsali právě mnozí papežové. Potom projdeme kolem kostela sv. Faustina ze 13. století a kolem tržiště v jeho blízkosti, v informační kanceláři získáme podrobný materiál o městě i jeho okolí a dostaneme se na další náměstí. Je jím Piazza dei Caduti. Asi nejvýznamnějšími památkami zde jsou kostel Santa Maria della Peste z 15. století a naproti němu stojící goticko – toskánská kampanila a kostel San Giovanni Battista.

Ulicí Via F. Ascenzi dojdeme kolem malého kostelíku Santa Maria della Salute ze 14. století na další náměstí, na Piazza del Plebiscito. Zde se nachází radnice ze 13. – 15. století, hodinová věž z roku 1487 s dvěma zvony v otevřeném prostoru na svém vrcholu a palác prefektury. Stočíme své kroky do ulice Via S. Lorenzo, nahlédneme na náměstí Piazza del Gesú – bože, kolik náměstí v tomto městě o málo větším než Pardubice ještě bude – a pokračujeme k náměstí Piazza d. Morte. Z něj pokračujeme dále po Via S. Lorenzo. Jednu z nejvýznamnějších staveb na této ulici nemůžeme přehlédnout. Je jí Palazzo Farnese z 15. století. Zastavíme se i na jeho nádvoří a obdivujeme kouzlo jeho strohosti.

Konečně jsme došli do nejstarší části města, a jak jinak – opět na náměstí. Toto se jmenuje Piazza San Lorenzo. Náměstí vévodí katedrála postavená v románském stylu ve 12. století na místě antické nekropole. Kampanila je gotická ze 14. století a fasáda renesanční z roku 1570 – tu nechal zrenovovat kardinál De Gambara. Vnitřek katedrály je pochopitelně bohatě vyzdoben. Vpravo od katedrály se nachází Palazzo Papale, papežský palác, postavený mezi lety 1255 – 1267 v gotickém slohu. Na něm nejvíce upoutá překrásná vzdušně působící lodžie. Neméně zajímavý je i dům Valentina della Pagnotta z 15. století na protilehlé straně náměstí.

Když se dostatečně nabažíme pohledu na město, který se otvírá od papežského paláce, vrátíme se na náměstí Piazza d. Morte a odsud se vydáme do starobylé čtvrti San Pellegrino. Okamžitě máme pocit, že jsme se jako Matěj Brouček z Čechova románu propadli do středověku. Aby také ne, když právě zde se zachovalo neobvyklé množství středověkých řemeslnických domů ponejvíce ze 13. století. Měly štěstí, nikdo je nezboural a lidské ruce mnoha generací udržovaly jejich téměř nezměněnou podobu. Stejně úskalí mnoha staletí přežil i dům Casa Poscia v blízkosti dnes rušné tepny Via Cavour. Po zmíněné ulici dojdeme i k údajně nejkrásnější fontáně Fontana Grande.

Via Giuseppe Garibaldi nám nabídne pohled na kostel San Sisto. S jeho stavbou se začalo snad ještě za vlády Langobardů, jeho dnešní podoba se hlásí do 9.- 12. století. Za 2. světové války byl těžce poškozen při bombardování a tak musel být renovován. V jeho blízkosti umožňovala vstup do města brána Porta Romana, renovovaná v 17. století. My jí staré město opouštíme a vně podél hradeb se vracíme k nádraží. Zastavíme se ještě u dvou chrámů. Prvním je chrám Santa Maria della Veritá. Byl postaven premonstrátskými mnichy ve 12. století, v 15. stol. byl upraven a po zásahu při bombardování za 2. světové války musel být renovován. Druhým je chrám Santa Rosa. Ten byl nově postaven sice až po r. 1840, spočívá v něm však nabalzamované tělo svaté Růženy, která hrála ve 13. století významnou roli v dějinách města.

Téměř tříhodinová procházka městem nám odhalila mnoho zajímavého. Teď je ale už čas pomýšlet na cestu domů. Vlakové spojení funguje spolehlivě. Ve vlaku Regionale do Orte, kde máme přestoupit na vlak do Florencie, si sice připadáme poněkud divně, ale tentokrát problémy nenastanou. Problémem je snad jen to, že průvodčímu v jedné ze stanic nerozumíme, co nám chce právě oznámit, ale brzy pochopíme, že vlak bude chvíli čekat na poštu a tak průvodčí nabízí těm několika cestujícím, že si mohou jít zatím zakouřit.

Pak už dvacet čtyři hodin známe jen sedadla vlaku a nádražních čekáren. V neděli ve čtyři hodiny odpoledne jsme doma a můžeme vyprávět, co se nám přihodilo, i co se nám mohlo přihodit, co jsme nového poznali, i co jsme neodhalili. Jako po každé cestě i po této zůstávají některé otázky nezodpovězené. Tak například byly zvláštní stromy na Sardinii s kůrou sloupanou až po začátek koruny skutečně skořicovníky, nebo se jednalo o úplně jinou rostlinu ? O jakého hada šlo na louce u Macomeru ? Proč jsme byli průvodčímu z Cagliari tak podezřelí ? V otázkách bychom mohli pokračovat. Snad někdy si na ně budeme umět odpovědět. I tak tato cesta rozšířila naše poznatky, obohatila nás o mnoho nových zážitků a připomněla nám, že skutečně všude žijí lidé a to i tam, kde by nám připadal život až příliš nepohodlný a namáhavá. I tady platí, že zvyk je železná košile, nebo – li člověk si zvykne i na šibenici.

V pořadí třetí putovní tábor jilemnických R&R (21.8 – 28.8.1999). Tentokrát do okolí Berouna s podtitulem chce-li někdo tam, pomozme mu tam. Aneb, jak lze bezvadně prožít poslední týden prázdnin a poznat kousek rodné hroudy.

Po mnoha dnech příprav, vysedávání nad mapou, sestavování jídelníčku, tvorbě expedičního deníku a všech možných i nemožných starostech jsme se měli (bylo nás 7) v sobotu 21.8 sejít v 4:55 ráno na vlakovém nádraží v Jilemnici. Nestalo se tak, protože ti, kteří spali v klubovně nařídili omylem budíka o hodinu dopředu a ostatní měli napsaný špatný čas odjezdu. Nějakým zázrakem jsme se však šťastně sešli v Matrinicích na nádraží a splečně nasedli do rychlíku Krakonoš směr Praha. Hodnou část cesty jsme si vyprávěli zážitky o tom, kdo jak chytil vlak, obul si špatný boty, běžel z domu na nádraží jen tak do půl těla a podobně. V Praze jsme přestoupili do vlaku na Beroun. V Berouně nás čekalo první nepříjemné překvapení. V informačním centru nám oznámili, že na Točníku a Žebrákru mají v pondělí zavřeno – docela logické, ale díky lenosti jednoho z našich členů, který tam měl týden předem zavolat to byla první a docela velká díra do našeho tak přepečlivě sestaveného itineráře. Po menší rozmíšce se dospělo k rozumnému řešení – pojedeme vlakem do Praskoles a cestu půjdeme obráceně, což se pak ukázalo vzhledem k terénu velmi moudré. Z Praskoles jsme vyrazili po modré směr Žebrák, ze kterého byl díky počasí výhled až nám oči přecházeli. Na hradu Točník, probíhala zrovna nějaká JOJO akce a tak tam bylo mnoho lidí. K vidění je tam toho hodně – hrad, medvědi v příkopu a chatrče našich předků s částí příslušenství, které jsou zbudovány před hradem.

Po vydatné sváče jsme pokračovali dál po žluté přes Hředle na Vraní skálu, kde nás čekal jeden z působivějších zážitků na tomhle puťáku – pohled z Vraní skály na západem slunce ozářenou krajinu lesů. Ani jsme si v tom vytržení neuvědomili, že se pomalu začíná stmívat. Místo na spaní jsme hledali téměř za tmy. Vyskytlo asi po 2 kilometrech na kraji lesa kousek od vesnice Svatá. Udělali jsme si ležení – každý si natáhne mezi dva stromy provaz, přes něj přehodí takzvanou pařníkovku (černá folie 2×2,5m, která má v rozích poutka pro kolíky), vznikne tak jednoduché áčko pro jednoho člověka a batoh, zkrátka pohádka.

Probudili jsme se do krásného nedělního rána nažhaveni na další zážitky, i když nás trochu bolela ramena – dvacet kilo je dvacet kilo. Každý si uvařil snídani, většinou to byla instantní kaše s trochou „mysli“ nebo polévka – snídaně a jídlo přes den má každý svoje, snažíme se cestou dokupovat minimum věcí. Vyrazili jsme tedy po modré směr Hudlice – rodiště Josefa Jungmana. Ještě před vsí je ovšem takzvaná Hudlická skála na kterou jsme také vylezli a užili při tom spoustu legrace, pokochali se pohledem a už někde v dálce spíše tušili než viděli údolí Berounky a Nižbor – tam jsme dnes chtěli dojít. Prošli jsme vsí a neopomněli navštívit rodný domek našeho národního buditele, který je velmi pěkně upravený. Dostalo se nám tam i pěkného výkladu o Jungmanově mládí a životě vůbec. Ten starý pán, co to tam měl na starosti, byl velice ochotný a když viděl, že máme zájem vykládal jednu historku za druhou, některé máme i na diktafonu – zpracujeme při naší rychlosti asi do konce roku 2002. Nabrali jsme zásoby vody v místním pohostinství a pokračovali dál po červené do Nového Jáchymova. Tam nás zastavil jeden vesničan s kortoučem a začal nám vypravovat o zdejším kraji, že tady byly před sto lety povodně, že tu mají pěkný hřbitov což jsme věděli a podobně. Postupně se dostal také k sobě a vyklubal se z něho hlavní projektant JE Temelín, hned bylo o čem povídat. Čas nás tlačil a tak jsme pokračovali. Za vesnicí byl opravdu výše zmiňovaný lesní hřbitov v celé své kráse, ale staré hroby s kříži odlitými ve zdejších bývalých slévárnách jsou zanedbané. Žlutá značka nás pak přes Jezírka dovedla do Nižboru, kde jsme nechali batohy a šli si očíhnout Keltské oppidum. Ti Keltové. Proč stavěli svoje hradiště na takovém kopci? – Než jsme vylezli nahoru, řádně jsme se zapotili. Každý čekal něco opravdu extra, ale neposekanou oplocenou louku určitě nečekal až na ty „lepší“ – vzdělané vyjímky nikdo. Pokochali jsme se alespoň pohledem na Nižbor a okolí. Dolů jsme to vzali takzvaně krosem, nejdříve vedle vleku po sjezdovce a pak lesem, který místy rostl skoro na skále dolů do města. Žízeň nás přímo ubíjela. Doplnili jsme s tekutinami i kalorie v místním pohostinství. Dohodli jsme se kde budeme spát, vzali batohy na ramena a šli kousek nad Nižbor, uvařili na VARu společnou večeři – bramborovou polévku s nudlemi a šli spát.

V pondělí jsme se probudili s úlekem, že nám kácí stromy nad hlavou, lesem se totiž rozléhal jekot motorové pily a ozýval se docela blízko. Byl to ovšem jen planý poplach, tak jsme si udělali snídani a vyrazili do Nižboru. Někdo se podíval do skláren, mimochodem, velice pěkné a určitě to stojí zato. Ostatní měli volno, sraz byl na nádraží, ze kterého se jelo do Zbečna. Tam jsme se měli sejít s dalšími čtyřmi členy expedice, kteří vyjeli dnes brzy ráno. Čekání nám zkrátilo koupání ve studené Berounce. Po šťastném shledání jsme pokračovali na Křivoklát, další perla mezi drahokamy na naší cestě. Troufnul bych si tvrdit, že je to 1:1 s Karlštejnem, někde snad i lepší. Prohlídka se dost protáhla, ale stálo to za ten čas. Křivoklát je jeden z nejzachovalejších hradů v ČR. Nedaleko Křivoklátu je také rezervace Brdatka s velmi pěknou naučnou stezkou. Ta nám nesměla uniknout. I když nás čas tlačil, jako ostatně pořád, rozhodli jsme se ji projít stylem „Japonský turista“ – sebrat co nejvíce informací, zážitků a kvalitních diáků či fotografií. Mimochodem tenhle styl je u části naší družiny velmi oblíben a praktikován i přes občasnou nevoli ostatních. Ti co si prošli celou stezku, došli až dolů k Berounce, podle rady domorodého obyvatelstva nešli stejnou cestou nazpátek, ale vraceli se podle řeky z čehož měli velkou radost. Ostatní na ně zatím čekali. Dohromady jsme pak vyrazili po červené směr Nezebudické skály a kousek od vesnice Velká Buková rozložily v lese tábor, uvařily večeři – rýži se sojovým masem a čínskou omáčkou. Znaveni v klidu ulehli pod širák. To jsme ještě nevěděli, co nás čeká příští dny.

Ráno nás probudilo probleskující sluníčko mezi stromy a příjemný ranní opar. Po snídani jsme se vydali na další cestu. Červená značka nás dál vedla do Nezabudic, cestou se nám ještě naskytl překrásný výhled z Nezabudických skal. V Nezabudicích jsme pak podle doporučení domorodců nabrali vodu z místní studny a pokračovali dál ke zřícenině hradu Týřov, netuše, že si zde nabíráme časovanou bombu. Týřov ovšem leží na druhém břehu Berounky. Abychom si nemuseli zacházet do Skryjí na první most, rozhodli jsme se, že řeku přebrodíme. Při této příležitosti jsme se také vykoupali, užily jsme při tom spoustu srandy, hlavně při jízdě po proudu, proti proudu to pak bylo spíše k pláči – tři kroky dopředu a dva zpět. Co jsme sjeli za minutu dolů, to jsme pak dvacet zdolávali zpátky. Pak jsme se vydali na další cestu, která vedla podél řeky, ale značku nebylo stále možno najít. Museli jsme pokračovat, nic jiného nám totiž nezbývalo. Po chvilce cesty se objevila nenápadná odbočka do prudkého kopce, shodili jsme batohy a hurá nahoru. Výstup byl docela namáhavý, v některých místech i nebezpečný, ale výhled, který se nám potom rozevřel byl nepopsatelný. Vodáci na Berounce byli z té výšky jako mravenci. Postupně nám začalo vrtat hlavou, kde že to vlastně jsme. Omyl se ukázal velice brzy. Řeku se nám podařilo přebrodit příliš brzy a my se nacházeli na Týřovských skalách. Týřov už byl jen kousek cesty dosti obtížným terénem. Zřícenina to je pěkná – není totiž až tak moc zřícená. Čas se nachyloval a my chtěli ještě stihnout návštěvu muzea ve Skryjích což se nám po zběsilém úprku podařilo. Dostali jsme se do spárů správce, který nám asi hodinu vyprávěl o všem co věděl i nevěděl – byl to v dobrém slova smyslu pěkný kecálek a všeználek. Máme ho na diktafonu. Muzeum je zaměřeno na zdejší okolí – geomorfologickou stavbu terénu a nálezy trilobitů. Hlavní část tvoří expozice trilobitoznalce J. Barranda. Ze Skryjí nás modrá značka vedla krásnou krajinou, přes Jezírka s vodopádem kde se nám líbilo, až do Jankovského mlýna nad kterým jsme už za tmy ulehli ke spánku. Na téhle části cesty se vystřídalo úpně všechno – louky, hluboké lesy, potok s opravdovým vodopádem, tůně, skály.

Tentokrát čili v úterý ráno nás probudily hladové žaludky, nevečeřeli jsme. Dohoda zněla – na rozcestí po Týčským vrchem uvaříme. Mezi tím se u jednoho člena začali projevovat příznaky kruté žaludeční nevolnosti se vším co k tomu patří. Na rozcestí jsme přesto došli. Kdo chtěl, mohl zde zůstat a ostatní se vydali na zříceninu Řebřík, která ovšem za moc nestála. Ti co zůstali, uvařili jídlo a starali se o maroda jehož stav se spíš horšil než lepšil, ale museli jsme pokračovat, protože cíl byl jasný – Točník a Žebrák. Skupinka co přijela v pondělí tyto skvosty neviděla. Rozebrali jsme marodův batoh a kromě skupinky, která šla rychle jsme ho po žluté na Vlastce a zelené doprovázeli s častými zastávkami až pod Točník. Nevolnost začala postihovat i jiné členy výpravy, rozhodli jsme se tedy přenocovat kousek od vesnice Žebrák. Nebyla to příliš klidná noc. Nejhorší mělo teprve přijít.

Čtvrtek ráno. Zdravotní potíže silně ovlivnily naše včerejší i dnešní tempo, přesto jsme vlakem přejeli do Karlštejna. Po společné prohlídce hradu jsme se rozdělili na skupinky podle stupně „postižení“. Někdo zůstal na Karlštejně, někdo došel přes vesnici Modřina jen do lomu Velká Amerika a tam se koupal. Ti co na tom byli nejlépe si prohlédli lom Mexiko, zažili částečně nedobrovolnou exkurzi ve vápence. Pak pokračovali až ke Králově studánce a Bubovickým vodopádům, které byly ovšem vyschlé. A velmi je mrzelo, že nedošli do Svatého Jana. Svoji pouť skončili v Srbsku odkud se přesunuli vlakem zpět do Karlštejna. Vyvstala obvyklá otázka, kde budeme spát. Stav expedice byl žalostný, potvrzuje to odjezd čtyřech členů do berounské nemocnice. Ostatní nakonec díky hodnému výpravčímu, který je nechal spát na peróně, zažily nejhorší noc na puťáku – projíždějící nákladní vlaky vytvářely zemětřesení o síle 2 stupňů Richterovy stupnice. Marodi se pak do růžova vyspali na Kopečku nad Berounem.

V pátek ráno byl sraz v Berouně na nádraží. Po dvoudenní intenzivní léčbě Endiformem se zdravotní stav členů expedice pronikavě zlepšil. Odjeli jsme tedy do Popovic, ze kterých nás žlutá značka vedla přes Koukolovu horu ke Koněpruským jeskyním. Cestou jsme viděli také Aksamitovou bránu a velkolom Čertovy schody – pro představu, člověk stojící na dně je velký asi jako přerostlá bakterie. Návštěva Koněpruských jeskyní stojí určitě za to. Nejen že budete zase o něco bohatší o zážitky a vědomosti, ale když se neobléknete, pěkně vymrznete. Počasí se začalo poprvé za celý puťák kazit a v pořádném slejváku jsme došli přes Tobolku a Kodu na nádraží do Srbska, odkud nás vlak převezl nejdříve pro batohy do Berouna a pak do Zadní Třebáně. Se spaním nebyl problém, vrch Políčko nedaleko Zadní Třebáně vše jistil. Někdo ještě uvařil čaj na zapití suchých rohlíků a šlo se do hajan.

Sobota byla pro většinu členů posledním dnem expedice. Ráno odjeli do Berouna a udělali si vlastní program poznamenaný hustým deštěm. Zbylých šest lidí kteří putovali až do neděle se dnes vydalo znovu na Ameriku (většina z nich tam ještě nebyla). Poprchávalo, přesto jsme slezli dolů, vykoupali se v ledové, ale čisté vodě. Někdo si i zaskákal. Po dlohé době jsem zase viděl tolik ráčků najednou. Abychom se nemuseli brodit rozhodli jsme se projít do druhé části lomu chodbou, která ovšem končí komínem, ve kterém je spuštěno ocelové lano (docela drsárna) pršelo a vše se nechutně klouzalo. Stejnou cestou jsme lezli i zpět. Výstup ven z Ameriky byl chvílemi hrou o přežití. Ještě, že jsme měli RSky. Lomy Malá Amerika a Mexiko nám také ukázali svoji krásu i když pršelo a umínili jsme si, že se sem určitě ještě podíváme a trochu to prolezem. Stále pršelo a už za tmy došli do Karlštejna, od tud nás místní lokálka převezla do Zadní Třebáně. Tam si většina z nás dala večeři a skončili jsme opět na osvědčeném Políčku.

V neděli se nám vstávalo velmi špatně. Odchod z tábořiště byl okolo jedenácti hodin. Vlakem jsme se přesunuli do Berouna, kde naší pozornosti neušlo velmi pěkné muzeum na náměstí. Dali nám tam také poslední razítko do Expedičního deníku. V půl čtvrté jsme odjížděli domů a ve vlaku plánovali program na rok 2000.

Příští rok určitě ze Slovenska.

doporučujeme

• mapy edice KLUBU ČESKÝCH TURISTŮ 1:50 000: KŘIVOKLÁTSKO A RAKOVNICKO, OKOLÍ PRAHY – západ
• jako doplněk je vhodná mapa KARTOGRAFIE PRAHA 1:100 000 – OKOLÍ PRAHY
• před cestou je vhodné otočit mapu a podívat se na vypsané informace o jednotlivých místech

Dillíské letiště Palam bychom mezi padesátkou nejvytíženějších přístavů nenašli ani náhodou, přesto by ale naše Ruzyně vedle něho vypadala jako prcek. V klimatizovaném bludišti obrovitých hal klopýtáme přes kufry pasažérů všech možných národností a jazyků, při troše trpělivosti objevujeme odbavovací prostory k našemu letadlu a v neposlední řadě i zapomenutý půvab západoevropsky vyhlížejících toalet. Pro dalších 8 tisíc kilometrů se loučíme s bágly a zabořeni do pohodlných křesel pozorujeme své sousedy – přesně za čtvrt roku do nich usednou cestující saudskoarabského Boeingu, jehož osudná srážka s Iljušinem nad zdejším letištěm v listopadu 1996 bude znamenat pátou největší tragédii letecké dopravy vůbec.

Tunelem konečně procházíme z chodeb budovy přímo do připraveného Airbusu a zatímco uvykáme z našich cest nezvyklému pohodlí, letoun dlouho a pomalu najíždí na příslušnou rozjezdovou plochu. Správná doba na připoutání, ale to už tryskem prorážíme tmu noci a naše centrifuga se vzápětí naklání šikmo vzhůru. Světla Palamu se ztrácejí a hluboko pod námi spíš tušíme úrodné nížiny Paňdžábu, hradby jeho starých měst i sněhem pokryté štíty velehor Afghánistánu…

Svítá nad pouští Kyzylkum a brzy se objevují úděsné obrazy zasolené pouště Aralkum, která na své zakreslení do map na místě zanikajícího Aralského jezera teprve čeká. Lepší pohled nabízejí široké stepi Kazachstánu a pak už máme pod křídlem jen nedozírnou rovinu samotného Impéria, protknutou stuhami velkých řek. Nekonečnost rovin Ruska omračuje i jeho obyvatele samé a tím spíš nás, rozpomínající se na těsnost neuvěřitelně krásného prostoru mezi Beskydami a Šumavou…

Na moskevském Šeremetěvu jsem do sebe hodil šašlik a dalším letounem jsme pokračovali přes běloruský skanzen stalinismu již definitivně do Evropy. Chuchvalci bílých oblaků se blýskala oka jezer Mazurské plošiny, ale nad Berlínem s námi už málem šila myšlenka únosu letadla do Čech. Ovšem po přeletu Harzu se pod námi brzy objevila podél Mohanu rozložená aglomerace Frankfurtu a hlavní evropské letiště Rhein-Main už bylo v dohledu…

Obyvatelé hlavního města spolkové země Hesensko pečují naštěstí vzorně o zeleň, a tak po neúspěšných pokusech o autostop s posledním dolarem v kapse bylo alespoň kam na noc hlavu složit. Ach, ti Asiati… Na druhý den to parťák vzdal a rozloučil se, ale pak se řidiči nechali konečně obměkčit a mezi nimi na prvním bavorském odpočívadle dokonce dobrodinec z Opavy, který si to s tirákem právě šinul domů. Nabízená. buchta ještě ze Slezska od manželky bylo bez diskuse to nejexotičtější jídlo, jaké jsem kdy ochutnal.

„A jak bylo na Západě? Z Francie, z Anglie?“ vyzvídá řidič a nepřestává sakrovat nad novým předsedou parlamentu.

Rád se s ním dělím o poslední železnou zásobu sušeného ovoce. „Z Gilgitu, Kašmír, zaručeně čerstvý dovoz,“ ujišťuju a při bližším zkoumání svazku Mladých front začínám lomit rukama také. Zdravý jihoasijský odstup od malicherných problémů na našem malém českém písečku je tentam.

Na hranici se už pomalu vše ukládalo ke spánku, ale tady prostě nemůžete neožít. Po takové cestě už totiž víte víc o jedinečnosti naší nádherné země, kterou byste nevyměnili ani za všechny krásy světa.

Po půlnoci ještě do tmy zářil klenot posvátné skály Vyšehradu a já s otevřenou pusou dýchal atmosféru města, které nemá sobě rovné.

Před svítáním jsem ve Vysokém Mýtě narazil jen na jedinou živou duši. Motala se odpovídajíc pokročilé době, ale přesto byla s rozšířenýma očima ochotna naslouchat mé, po učitelské praxi první hodině zeměpisu. Dokonce, než odvrávorala, s radostí zůstala i po škole.