Zvířena Islandu aneb s čím se tu můžeme potkat

Ostrov ledu a ohně, jak bývá Island nazýván, je známý především
svojí unikátní krajinou vulkánů, lávových pouští, ledovců,
ledovcových řek a jezer. Ve srovnání s těmito úžasnými
geologickými fenomény se zdejší živá příroda zdá být poněkud méně
zajímavá. Možná už jen proto, že ta neživá tu bývá často až
příliš živá.

Ostrov ledu a ohně, jak bývá Island nazýván, je známý především svojí unikátní krajinou vulkánů, lávových pouští, ledovců, ledovcových řek a jezer. Ve srovnání s těmito úžasnými geologickými fenomény se zdejší živá příroda zdá být poněkud méně zajímavá. Možná už jen proto, že ta neživá tu bývá často až příliš živá. Nenechme se ale mýlit, svět rostlin a zvířat nás na zájezdu na Island bude provázet i na místech, kde bychom to vůbec nečekali.

Co tu tedy žije?

Začněme raději otázkou, která zvířata měla šanci se na ostrov ztracený v severním Atlantiku, mnoho set kilometrů vzdálený od břehů Evropy či Ameriky dostat? Předně to jsou ta zvířata, která sem pro svůj užitek dovezl člověk. A potom ta, kterým pomohla vlastní schopnost létání či plavání. A která z nich měla šanci ve zdejší subarktické krajině, kde zima je výrazně delší než léto, úspěšně přežít? Jen odolné druhy, které se dokázaly přizpůsobit.


Společníci a pomocníci člověka

Vikingové, kteří osídlili ostrov v průběhu 9. a 10. století, si s sebou ze svých domovů ve Skandinávii přivezli veškeré běžné druhy hospodářských zvířat. Ovšem klíčovými pro přežití zdejší lidské populace byly ovce a koně. Zvířetem, které cestovatel potkává nejčastěji, je jednoznačně ovce. Statisíce ovcí se přes léto samostatně, bez lidského dohledu pasou na rozsáhlých územích pobřeží i vnitrozemí. Jsou úplně všude. Na loukách, v horách, v lávových pouštích i na skalnatých srázech. Chráněny kvalitní hustou srstí odolávají větru a dešti po celé léto než jsou na zimu zahnány zpátky do vesnic. Islandské jehněčí je vyhlášené a typickým zdejším suvenýrem jsou oděvy a jejich součásti z ovčí vlny.

Zvířetem, které cestovatele nejvíc uhrane svojí krásou, je islandský kůň. Tito potomci původních vikingských koní až do začátku 20. století sloužili jako jediný zdejší dopravní prostředek. A nutno říct, že maximálně spolehlivý a navíc skromný a odolný s dobráckou povahou. Dokáží se perfektně pohybovat i v kamenitém, lávovém či bažinatém terénu a dokonce bývali používáni k překonávání ledovcových řek. Při cestách po Islandu budete míjet spoustu pastvin se stády těchto nádherných zvířat. Využijete-li nabídku k vyjížďce na hřbetě islandského koně, bude to patřit k vašim největším zážitkům z Islandu. A bát se nemusí ani naprostí začátečníci!

Zajímavostí východního Islandu je výskyt soba. Sobi tu nejsou původní, v době nejtěžších životních podmínek pod nadvládou Dánů a zároveň v období krize zemědělství, kdy silná sopečná činnost zničila pastviny a vyhubila velké procento dobytka, sem byli dovezeni z Laponska. Islanďané je chtěli chovat tradičním způsobem, nicméně úmysl se zcela nevydařil a sobi zde dnes žijí zcela volně. Osamělé kusy nebo menší stáda se často dají pozorovat přímo ze silnice. Také norci byli dovezeni s chovnými úmysly, ovšem zvířata uniklá z kožešinových farem dala vzniknout divoké populaci, která dnes ve velkém plení ptačí hnízda. Vzácně lze norka potkat v okolí vodních toků. Zejména v Reykjavíku je možné se setkat s potomky králíků uprchlých z chovů, kopec Öskjuhlíd s dominantou vodojemu Perlan se jimi po setmění jen hemží.

V okolí lidských sídel a rybářských přístavů se též daří myším, myšicím, krysám a potkanům, které sem člověk zavlekl nechtěně na lodích jako černé pasažéry. Pokud ještě přidáme polární lišku, která je považována za jediný druh suchozemského savce, který zde žil ještě před příchodem člověka, a ledního medvěda, který na ostrov tu a tam připluje na ledové kře ze severnějších oblastí a je poté okamžitě zlikvidován, tak jsme právě vyčerpali seznam zdejších volně žijících suchozemských savců.

Plavci – ryby, velryby a ploutvonožci

Nejjednodušší situaci mají živočichové schopní plavat. Ryb žije ve sladkých vodách ostrova i v okolním oceánu obrovské množství a právě ryby tvoří bohatství Islandu. Rybolov a zpracování ryb je klíčovým odvětvím zdejšího průmyslu, tvoří tři čtvrtiny domácího produktu. Kvůli rybolovu Islanďané vždy váhali vstoupit do Evropské unie, aby jim Unie nezačala diktovat podmínky a limity rybolovu, které by národní hospodářství mohly omezit. Nejdůležitějším z mnoha druhů lovených mořských ryb vždy byla treska, sportovními rybáři je ceněný losos.

Ve vodách kolem Islandu bývaly vždy hojné velryby a lov těchto mořských savců býval součástí živobytí Islanďanů. Ačkoliv se Islanďané snaží hájit své právo na tuto tradici, chápou, že větší ekonomický přínos jim poskytují dnes velmi oblíbené lodní výpravy za pozorováním velryb. Na takovou výpravu je možné se vydat z přístavů v hlavním městě Reykjavíku nebo Húsavíku na severu země. Pokud nebudete mít vyloženě smůlu, můžete se těšit až na čtrnáct druhů delfínů a velryb včetně plejtváka obrovského, největšího savce na Zemi, nebo třeba kosatky. Pozor! Tyto lodní výlety nelze doporučit lidem se sklonem k mořské nemoci, vody severního Atlantiku bývají divoké.

Především na severním pobřeží žijí poměrně velké kolonie tuleňů. Pokud nezamíříte až na sever, zkuste štěstí u populárního ledovcového jezera Jökulsárlón, šance na jejich spatření je vysoká.


Ptáci aneb ráj ornitologů

Jednoznačně nejhojnější skupinou zvířat na Islandu jsou ptáci. Během roku zde můžeme pozorovat téměř 350 ptačích druhů, z nichž ovšem většina sem zalétá jen v letním období kvůli hnízdění a na zimu se opět vrací do jižnějších oblastí. Proč sem vůbec létají, nebylo by jim dobře na jihu po celý rok? To, co je sem táhne jsou dlouhé letní dny. V oblasti rovníku jsou den a noc stejně dlouhé po celý rok, ale islandských téměř 24 hodin v období letního slunovratu je přesně to, co je sem láká. Díky dlouhým dnům mají více času na lov potravy pro sebe a své mladé a tedy větší šanci na úspěšné vyvedené další generace.

Ne všichni ptáci jsou ovšem schopni dlouhých přeletů přes oceán. Nejvíce sem ptáci létají přes Skotsko, což dělá 850 km přes otevřené moře, s minimální možností odpočinku na aspoň malém kousíčku pevniny. Proto se na Island nejlépe dostanou vodní ptáci, kteří zvládnou odpočívat na vodě, pro suchozemské druhy je cesta na Island přece jen dlouhá a riskantní. Není tedy divu, že polovinu zde pravidelně hnízdících druhů tvoří ptáci ze skupin vrubozubých, tj. labutě, husy a kachny, a bahňáků a dále rackové a alky.

Největším magnetem pro cestovatele jsou papuchalkové, kteří hnízdí v obrovských koloniích na strmých pobřežních útesech a jsou nezaměnitelní svým černobílým tělem s plochým barevným zobákem a nemotornou, tučňáky připomínající chůzí. Na celém Islandu a okolních ostrůvcích jich přes léto hnízdí milióny. Najít je ovšem můžeme i na jídelních lístcích mnohých restaurací a jejich podobu nesou i všemožné suvenýry.

Z dalších mořských ptáků zcela jistě uvidíme hojné buřňáky, příbuzné albatrosů, které si ale většina lidí plete s racky. Stejně tak si s racky mnoho lidí plete štíhlé rybáky se špičatými křídly a ocasními pery uspořádanými do tvaru vidlice. Jedná se o fantastické letce, z nichž rybák arktický přelétá pravidelně obrovskou vzdálenost mezi severní a jižní polární oblastí. Bezpečně je poznáte ve chvíli, kdy se dostanete na jejich hnízdiště. V tu chvíli se totiž stanete hrdiny hororu, kdy desítky a stovky těchto drobných, ale agresívních ptáků na vás začnou pořádat nálety doprovázené šílenými skřeky. Obranou může být dlouhý klacek, treková hůlka nebo třeba i stativ, kterými budete mávat nad sebou. Podobným způsobem si svá hnízda ochraňují i robustní chaluhy, které napadají jiné mořské ptáky.


Velmi pravděpodobně se setkáte i s labutí zpěvnou, která hnízdí jak na březích mořských zálivů, tak i na jezerech ve vnitrozemí. Hojné jsou též husy a kachny. Nejpopulárnějším místem k pozorování zdejší pestré populace kachen je proslulé jezero Mývatn, kam se sjíždějí ornitologové z celého světa pozorovat zdejší rarity. Například hohol severní a kačka strakatá v rámci Evropy hnízdí pouze na Islandu. Nejznámějším druhem kachny je ovšem kajka, jejíž lehké a přitom nesmírně kvalitní peří je vysoce ceněno a používáno pro výplně nejkvalitnějších spacáků a zimních bund.

Některé ptáky člověk spíš uslyší než uvidí. Kulík zlatý se ozývá všude, kde je nízký porost, svým smutným pípáním, ovšem lidem přináší každoročně radost jako posel jara, je totiž jedním z prvních ptáků, kteří na jaře přilétají. Bekasína patří spolu s kulíkem do skupiny bahňáků, která je druhově na Islandu velmi bohatě zastoupena. Bekasínu pravděpodobně nezahlédnete, je dokonale maskovaná a splývá s okolím, ale až ticho a klid prořízne kovově mečivý zvuk, který si nebudete umět ničím vysvětlit a skoro vám bude nahánět hrůzu, je to ona. Bahňákem, kterého budete nejčastěji potkávat i podél silnic, je ústřičník. Černobílý hlučný pták s jasně červenýma nohama a taktéž jasně červeným dlouhým úzkým zobákem.

Když budete dávat pozor při horských túrách, určitě uvidíte sněhokura, příbuzného koroptví, který je tradičním islandským vánočním pokrmem stejně jako u nás kapr nebo jinde krocan. A když budete opravdu pozorní a mít trochu štěstí, zahlédnete raroha, který býval dokonce ve znaku Islandu a po celý středověk ceněným darem pro dánské krále.

Pěvců na Island moc nezalétá. Jednak je oceán pro ně závažnou překážkou a hlavně tato skupina ptáků obvykle hnízdí na stromech, kterých na Islandu zrovna moc není. Z této skupiny nejsnáze uvidíte velkého krkavce, který společně s havranem patří mezi důležité postavy vikingských bájí a legend.

Nejen kameny a trolové

Při cestování po Islandu nebudete nikdy doopravdy sami, i když to tak bude mnohdy vypadat. A ačkoliv většina lidí sem jezdí za geologickými zajímavostmi, tichou mystickou krásu zdejší krajiny bude vždy zdobit bečení ovcí a radostný ptačí zpěv. A bonus navíc – nežijí tu žádní hadi, štíři ani jiní nebezpeční živočichové a dokonce i obtížný hmyz je velmi vzácný.

Autorem článku je Hana Tomsová, průvodkyně cestovní kanceláře Mundo, která pořádá na Island poznávací zájezdy.

Ostrov ledu a ohně, jak bývá Island nazýván, je známý především svojí unikátní krajinou vulkánů, lávových pouští, ledovců, ledovcových řek a jezer. Ve srovnání s těmito úžasnými geologickými fenomény se zdejší živá příroda zdá být poněkud méně zajímavá. Možná už jen proto, že ta neživá tu bývá často až příliš živá. Nenechme se ale mýlit, svět rostlin a zvířat nás na zájezdu na Island bude provázet i na místech, kde bychom to vůbec nečekali.

Co tu tedy žije?

Začněme raději otázkou, která zvířata měla šanci se na ostrov ztracený v severním Atlantiku, mnoho set kilometrů vzdálený od břehů Evropy či Ameriky dostat? Předně to jsou ta zvířata, která sem pro svůj užitek dovezl člověk. A potom ta, kterým pomohla vlastní schopnost létání či plavání. A která z nich měla šanci ve zdejší subarktické krajině, kde zima je výrazně delší než léto, úspěšně přežít? Jen odolné druhy, které se dokázaly přizpůsobit.


Společníci a pomocníci člověka

Vikingové, kteří osídlili ostrov v průběhu 9. a 10. století, si s sebou ze svých domovů ve Skandinávii přivezli veškeré běžné druhy hospodářských zvířat. Ovšem klíčovými pro přežití zdejší lidské populace byly ovce a koně. Zvířetem, které cestovatel potkává nejčastěji, je jednoznačně ovce. Statisíce ovcí se přes léto samostatně, bez lidského dohledu pasou na rozsáhlých územích pobřeží i vnitrozemí. Jsou úplně všude. Na loukách, v horách, v lávových pouštích i na skalnatých srázech. Chráněny kvalitní hustou srstí odolávají větru a dešti po celé léto než jsou na zimu zahnány zpátky do vesnic. Islandské jehněčí je vyhlášené a typickým zdejším suvenýrem jsou oděvy a jejich součásti z ovčí vlny.

Zvířetem, které cestovatele nejvíc uhrane svojí krásou, je islandský kůň. Tito potomci původních vikingských koní až do začátku 20. století sloužili jako jediný zdejší dopravní prostředek. A nutno říct, že maximálně spolehlivý a navíc skromný a odolný s dobráckou povahou. Dokáží se perfektně pohybovat i v kamenitém, lávovém či bažinatém terénu a dokonce bývali používáni k překonávání ledovcových řek. Při cestách po Islandu budete míjet spoustu pastvin se stády těchto nádherných zvířat. Využijete-li nabídku k vyjížďce na hřbetě islandského koně, bude to patřit k vašim největším zážitkům z Islandu. A bát se nemusí ani naprostí začátečníci!

Zajímavostí východního Islandu je výskyt soba. Sobi tu nejsou původní, v době nejtěžších životních podmínek pod nadvládou Dánů a zároveň v období krize zemědělství, kdy silná sopečná činnost zničila pastviny a vyhubila velké procento dobytka, sem byli dovezeni z Laponska. Islanďané je chtěli chovat tradičním způsobem, nicméně úmysl se zcela nevydařil a sobi zde dnes žijí zcela volně. Osamělé kusy nebo menší stáda se často dají pozorovat přímo ze silnice. Také norci byli dovezeni s chovnými úmysly, ovšem zvířata uniklá z kožešinových farem dala vzniknout divoké populaci, která dnes ve velkém plení ptačí hnízda. Vzácně lze norka potkat v okolí vodních toků. Zejména v Reykjavíku je možné se setkat s potomky králíků uprchlých z chovů, kopec Öskjuhlíd s dominantou vodojemu Perlan se jimi po setmění jen hemží.

V okolí lidských sídel a rybářských přístavů se též daří myším, myšicím, krysám a potkanům, které sem člověk zavlekl nechtěně na lodích jako černé pasažéry. Pokud ještě přidáme polární lišku, která je považována za jediný druh suchozemského savce, který zde žil ještě před příchodem člověka, a ledního medvěda, který na ostrov tu a tam připluje na ledové kře ze severnějších oblastí a je poté okamžitě zlikvidován, tak jsme právě vyčerpali seznam zdejších volně žijících suchozemských savců.

Plavci – ryby, velryby a ploutvonožci

Nejjednodušší situaci mají živočichové schopní plavat. Ryb žije ve sladkých vodách ostrova i v okolním oceánu obrovské množství a právě ryby tvoří bohatství Islandu. Rybolov a zpracování ryb je klíčovým odvětvím zdejšího průmyslu, tvoří tři čtvrtiny domácího produktu. Kvůli rybolovu Islanďané vždy váhali vstoupit do Evropské unie, aby jim Unie nezačala diktovat podmínky a limity rybolovu, které by národní hospodářství mohly omezit. Nejdůležitějším z mnoha druhů lovených mořských ryb vždy byla treska, sportovními rybáři je ceněný losos.

Ve vodách kolem Islandu bývaly vždy hojné velryby a lov těchto mořských savců býval součástí živobytí Islanďanů. Ačkoliv se Islanďané snaží hájit své právo na tuto tradici, chápou, že větší ekonomický přínos jim poskytují dnes velmi oblíbené lodní výpravy za pozorováním velryb. Na takovou výpravu je možné se vydat z přístavů v hlavním městě Reykjavíku nebo Húsavíku na severu země. Pokud nebudete mít vyloženě smůlu, můžete se těšit až na čtrnáct druhů delfínů a velryb včetně plejtváka obrovského, největšího savce na Zemi, nebo třeba kosatky. Pozor! Tyto lodní výlety nelze doporučit lidem se sklonem k mořské nemoci, vody severního Atlantiku bývají divoké.

Především na severním pobřeží žijí poměrně velké kolonie tuleňů. Pokud nezamíříte až na sever, zkuste štěstí u populárního ledovcového jezera Jökulsárlón, šance na jejich spatření je vysoká.


Ptáci aneb ráj ornitologů

Jednoznačně nejhojnější skupinou zvířat na Islandu jsou ptáci. Během roku zde můžeme pozorovat téměř 350 ptačích druhů, z nichž ovšem většina sem zalétá jen v letním období kvůli hnízdění a na zimu se opět vrací do jižnějších oblastí. Proč sem vůbec létají, nebylo by jim dobře na jihu po celý rok? To, co je sem táhne jsou dlouhé letní dny. V oblasti rovníku jsou den a noc stejně dlouhé po celý rok, ale islandských téměř 24 hodin v období letního slunovratu je přesně to, co je sem láká. Díky dlouhým dnům mají více času na lov potravy pro sebe a své mladé a tedy větší šanci na úspěšné vyvedené další generace.

Ne všichni ptáci jsou ovšem schopni dlouhých přeletů přes oceán. Nejvíce sem ptáci létají přes Skotsko, což dělá 850 km přes otevřené moře, s minimální možností odpočinku na aspoň malém kousíčku pevniny. Proto se na Island nejlépe dostanou vodní ptáci, kteří zvládnou odpočívat na vodě, pro suchozemské druhy je cesta na Island přece jen dlouhá a riskantní. Není tedy divu, že polovinu zde pravidelně hnízdících druhů tvoří ptáci ze skupin vrubozubých, tj. labutě, husy a kachny, a bahňáků a dále rackové a alky.

Největším magnetem pro cestovatele jsou papuchalkové, kteří hnízdí v obrovských koloniích na strmých pobřežních útesech a jsou nezaměnitelní svým černobílým tělem s plochým barevným zobákem a nemotornou, tučňáky připomínající chůzí. Na celém Islandu a okolních ostrůvcích jich přes léto hnízdí milióny. Najít je ovšem můžeme i na jídelních lístcích mnohých restaurací a jejich podobu nesou i všemožné suvenýry.

Z dalších mořských ptáků zcela jistě uvidíme hojné buřňáky, příbuzné albatrosů, které si ale většina lidí plete s racky. Stejně tak si s racky mnoho lidí plete štíhlé rybáky se špičatými křídly a ocasními pery uspořádanými do tvaru vidlice. Jedná se o fantastické letce, z nichž rybák arktický přelétá pravidelně obrovskou vzdálenost mezi severní a jižní polární oblastí. Bezpečně je poznáte ve chvíli, kdy se dostanete na jejich hnízdiště. V tu chvíli se totiž stanete hrdiny hororu, kdy desítky a stovky těchto drobných, ale agresívních ptáků na vás začnou pořádat nálety doprovázené šílenými skřeky. Obranou může být dlouhý klacek, treková hůlka nebo třeba i stativ, kterými budete mávat nad sebou. Podobným způsobem si svá hnízda ochraňují i robustní chaluhy, které napadají jiné mořské ptáky.


Velmi pravděpodobně se setkáte i s labutí zpěvnou, která hnízdí jak na březích mořských zálivů, tak i na jezerech ve vnitrozemí. Hojné jsou též husy a kachny. Nejpopulárnějším místem k pozorování zdejší pestré populace kachen je proslulé jezero Mývatn, kam se sjíždějí ornitologové z celého světa pozorovat zdejší rarity. Například hohol severní a kačka strakatá v rámci Evropy hnízdí pouze na Islandu. Nejznámějším druhem kachny je ovšem kajka, jejíž lehké a přitom nesmírně kvalitní peří je vysoce ceněno a používáno pro výplně nejkvalitnějších spacáků a zimních bund.

Některé ptáky člověk spíš uslyší než uvidí. Kulík zlatý se ozývá všude, kde je nízký porost, svým smutným pípáním, ovšem lidem přináší každoročně radost jako posel jara, je totiž jedním z prvních ptáků, kteří na jaře přilétají. Bekasína patří spolu s kulíkem do skupiny bahňáků, která je druhově na Islandu velmi bohatě zastoupena. Bekasínu pravděpodobně nezahlédnete, je dokonale maskovaná a splývá s okolím, ale až ticho a klid prořízne kovově mečivý zvuk, který si nebudete umět ničím vysvětlit a skoro vám bude nahánět hrůzu, je to ona. Bahňákem, kterého budete nejčastěji potkávat i podél silnic, je ústřičník. Černobílý hlučný pták s jasně červenýma nohama a taktéž jasně červeným dlouhým úzkým zobákem.

Když budete dávat pozor při horských túrách, určitě uvidíte sněhokura, příbuzného koroptví, který je tradičním islandským vánočním pokrmem stejně jako u nás kapr nebo jinde krocan. A když budete opravdu pozorní a mít trochu štěstí, zahlédnete raroha, který býval dokonce ve znaku Islandu a po celý středověk ceněným darem pro dánské krále.

Pěvců na Island moc nezalétá. Jednak je oceán pro ně závažnou překážkou a hlavně tato skupina ptáků obvykle hnízdí na stromech, kterých na Islandu zrovna moc není. Z této skupiny nejsnáze uvidíte velkého krkavce, který společně s havranem patří mezi důležité postavy vikingských bájí a legend.

Nejen kameny a trolové

Při cestování po Islandu nebudete nikdy doopravdy sami, i když to tak bude mnohdy vypadat. A ačkoliv většina lidí sem jezdí za geologickými zajímavostmi, tichou mystickou krásu zdejší krajiny bude vždy zdobit bečení ovcí a radostný ptačí zpěv. A bonus navíc – nežijí tu žádní hadi, štíři ani jiní nebezpeční živočichové a dokonce i obtížný hmyz je velmi vzácný.

Autorem článku je Hana Tomsová, průvodkyně cestovní kanceláře Mundo, která pořádá na Island poznávací zájezdy.

Perla Ponitria – Brodzany

V strede západného Slovenska, približne na pol ceste medzi mestami
Topoľčany a Partizánske, sa nachádza starobylá obec Brodzany. Leží
v malebnom údolí Tríbečskej hornatiny v povodí rieky Nitry.


V strede západného Slovenska, približne na pol ceste medzi mestami Topoľčany a Partizánske, sa nachádza starobylá obec Brodzany. Leží v malebnom údolí Tríbečskej hornatiny v povodí rieky Nitry. Brodzany patria k najstarším lokalitám na Slovensku. Dnes obec Brodzany, v ktorej žije približne osemsto obyvateľov, láka predovšetkým renesančným kaštieľom zo 17. storočia. Ten je od dopravnej tepny spájajúcej Topoľčany s Partizánskym chránený impozantným anglickým parkom. Kaštieľ patrí pod správu Matice slovenskej, nachádza sa v ňom Literárne múzeum Alexandra Sergejeviča Puškina. Okrem obdobnej inštitúcie v Moldavsku je to jediné múzeum na svete venované tomuto najväčšiemu ruskému básnikovi mimo územia Ruskej federácie. No brodziansky kaštieľ ponúka ešte oveľa viac.

Kaštieľ (zámek)

Predpokladá sa, že dnešný renesančný dvojposchodový kaštieľ zo 17. storočia bol postavený na starších základoch. Podľa prvej písomnej zmienky o obci z roku 1293 patrili Brodzany šľachtickej rodine Brogyánovcov, ktorí tu mali postaviť aj prvý hrádok. Brogyánovcov vo vlastníctve obce i miestneho panského sídla vystriedali Kvassayovci a Forgáchovci, no najvýznamnejšia etapa v živote obce ba aj celého Ponitria nastala, keď v roku 1844 brodzianske panstvo zakúpil rakúsky barón a diplomat Viktor Gustav Vogel von Friesenhof. Kaštieľ bol viackrát prestavaný a upravovaný. Dnes má dvojposchodový štvorkrídlový kaštieľ výrazné hranolové veže a romanticky upravené nádvorie s arkádami. Nádvorie kaštieľa, ktoré bolo ešte za čias Friesenhofovcov otvorené, uzatvorili v 80. rokoch 20. storočia presklenenou strechou. Dnes tomuto priestoru dominuje oproti vchodu zreštaurovaná dvesto rokov stará socha sv. Floriána a po boku moderné súsošie sv. Cyrila a Metoda. Na malom nádvorí, ba aj v celom kaštieli panuje intímna, až domácka, slnečnými lúčmi preteplená atmosféra.

Friesenhofovci a Oldenburgovci


Po zakúpení v roku 1844 barón Gustav Vogel von Friesenhof využíval brodziansky kaštieľ najmä v letných mesiacoch, zimy trávieval vo Viedni, kde vlastnil dom. Dlhé roky pôsobil ako diplomat Rakúsko-uhorskej monarchie najmä v Petrohrade, ale aj v Taliansku, Nemecku, Francúzsku a iných európskych krajinách. Najmä Rusko mu učarovalo a to aj z osobného hľadiska. Oženil sa dvakrát, zakaždým s ruskou šľachtičnou. Prvý krát si vzal za manželku šľachtičnú Natáliu Ivanovnu Ivanovovú, sesternicu Puškinovej manželky, s ktorou mal syna Gregora. Keď barón Gustav Vogel von Friesenhof ovdovel, po čase sa znova oženil s ruskou šľachtičnou, Alexandrou Nikolajevnou Gončarovovou, sestrou manželky básnika Puškina.

Návštevy Puškinovej rodiny v Brodzanoch, ako aj početné spomienkové predmety na veľkého ruského básnika, ktoré tu zostali z pozostalosti Alexandry Nikolajevny, dali vzniknúť puškinovskej tradícii. Literárne múzeum A.S.Puškina sídli v kaštieli od roku 1979. Pravda, mnohé predmety pripomínajúce básnika, resp. jeho švagrinu Alexandru Nikolajevnu /Azju/ boli presunuté po v 50. rokoch 20. storočia pod kuratelou profesora Isačenka do Puškinovho múzea v Moskve. Najvzácnejšie z expozície sú originálne listy z jednotlivých Puškinových rukopisov, obohatené o kresby básnika, Puškin si totiž písanie spestroval aj maľovaním.

Vari najpozoruhodnejšou a aj poslednou majiteľkou kaštieľa v Brodzanoch však bola Natália Vogelová von Friesenhof, dcéra Gustava Friesenhofa a jeho druhej ruskej manželky Alexandry Nikolajevny Gončarovovej. Narodila sa 8. apríla 1854 vo Viedni a zomrela 9. januára 1937 v Brodzanoch. Ako 22– ročná sa vydala za nemeckého vojvodu Elimara Oldenburgského. Natálii sa dostalo vynikajúceho vzdelania. Natália hrala výborne na klavír, spieval a namaľovala viacero veľmi pôsobivých portrétov svojich brodzianskych spoluobčano. Vojvodkyňa Oldenburgová tvorila a vydala hodnotné básne, niektoré aj so sociálnym podtextom, v štýle dekadencie, keď tento básnicky smer bol v Európe ešte len v plienkach..


Podnikateľská a spoločensko-prospešná činnnosť vojvodkyne Natálie von Oldenburgovej spočívala v tom, že priamo v Brodzanoch založila tehelňu, škrobáreň, pivovar ba aj pálenicu, sledovala cieľ, aby Brodzančania neodchádzali z obce za prácou. Založila a z vlastných prostriedkov prevádzkovala tiež ošetrovňu pre chudobných a nevládnych, kde sa aj sama podieľala na liečení. Natália spolu s bratom Gregorom založila v Brodzanoch Úverové družstvo a Potravné družstvo, dala postaviť gazdovské kasíno, ktoré slúžilo na slušné rozptýlenie a vzdelávanie Brodzančanov, zakúpila hudobné nástroje pre miestnu ľudovú hudbu a podporovala rôzne ľudomilné akcie v obci. Obyvatelia Ponitria a najmä Brodzian doteraz s láskou spomínajú na svoju pani Osvícenú alebo Hercočku, ako dobromyseľne nazývali Natáliu von Oldenburgovú.

Posledným majiteľom kaštieľa bol Natáliin vnuk, Juraj Welsburg, ten však kaštieľ opustil pred príchodom frontu na sklonku 2. svetovej vojny. Odvtedy brodziansky kaštieľ chátral až do 70. rokov 20. storočia, kedy prešiel do vlastníctva Slovenskej národnej knižnice v Martine.

Park

Kaštieľ je zo západnej strany obklopený a zároveň chránený impozantným anglickým parkom s rozlohou približne osem hektárov. O jeho zveľadenie a rozšírenie sa postarali najmä Friesenhofovci. V parku okrem cudzokrajných drevín návštevníka bezpochyby očaria umelo vytvorené kaskády na riečke Geradza, kde našli svoj prechodný domov divé kačky z okolia. V zákutiach parku si môže návštevník pri bustách osobností slovenskej a ruskej literatúry oprášiť svoje školské spomienky.

Babylon a Hôrka


V roku 1894 dala vojvodkyňa Natália von Oldenburgová postaviť nad dedinou letohrádok Babylon, ktorý jej slúžil ako letné sídlo. Babylon je v súčasnosti vo veľmi schátralom stave, no i tak sa vyplatí obetovať približne 15 minút chôdze do mierneho svahu a prezrieť si ho. Letohrádok je vo vlastníctve obce Brodzany, no tá nemá dostatočné finančné prostriedky na jeho obnovu. V okolí Babylonu vojvodkyňa zriadila cintorín pre svojich milovaných psíkov a kone, po cintoríne však dnes niet už ani stopy. Hroby jej miláčikov mali dokonca mramorové náhrobné kamene. Neďaleko Babylonu na Hôrke sa nachádza evanjelický kostolík, pod ktorým odpočívajú poslední majitelia brodzianskeho kaštieľa, medzi nimi aj vojvodkyňa Natália s manželom Elimarom, jej rodičia, deti, ba ja vnuk s manželkou.

Podmienky života neboli v minulosti a nie sú ani teraz ideálne, preto duch Natálie von Oldenburgovej nepochybne doteraz bdie nad milovanými Brodzančanmi v zmysle svojej básne Ó keby som mala moc:

Ó keby som mala moc a silu poraziť zlo, vyliečiť či aspoň zmierniť rany utrpenia, chrániť zneužívaných a slabých pred svojvôľou – vtedy želala by som si stať sa nesmrteľná!

Milovníci turistiky môžu obdivovať prekrásnu prírodu okolitých lesov s najvyšším kopcom Osečný s výškou 553 m ako aj panoramatický výhľad z malebnej lúky na štáloch Hlboké.

V kaštieli sa diali veci…

Šijací stroj

Nie vždy sa človeku všetko vydarí, no na druhej strane, nie je všetko len čierne či len biele. Zdá sa, že to platilo aj pre Natáliu Oldenburgovú. Hoci vynikala mnohými duševnými darmi, ba aj značnou fyzickou príťažlivosťou, ešte v roku 1905 ju americké noviny The New Times v súvislosti so súdne vznesenými nárokmi jej syna Alexandra na oldenburgský trón po otcovi spomínajú ako „belle od Vienna society“ (krásavica viedenskej spoločnosti), v rodinnom a osobnom živote kráčala často po tŕnistých chodníkoch. Ako 41– ročná ovdovela, o šesť rokov nato jej zomrela v mladom veku dcéra Friederike na vtedy zákernú tuberkulózu a syn Alexander sa neveľmi vydaril. Ani nie osemnásťročný sa zahľadel do 33– ročnej kaštielskej slúžky Kataríny Drobcovej a stal sa otcom. Slúžku odpratala majórdomka Rosa Wintersteinová do rodných Liešťan (obec pri Valašskej Belej) a konšpiratívne zariadila, aby sa okolie nedozvedelo, kde dotyčná slúžila a už vôbec nie meno otca. Alexander, hoci očividne ľahtikár, však nebol celkom tvrdého srdca. V príslušnom čase bol zvedavý na plod svojej náklonnosti a za pôrod matke poslal šijací stroj značky Singer. Písal sa rok 1897, pre chudobnejšie vrstvy šlo nepochybne o hodnotný dar. Alexander chcel týmto možno aj umožniť objektu svojho prechodného záujmu (lebo podobných záujmov mal vraj neskôr ešte viac ako dosť) určitý zdroj zárobku, lebo matka sa viac v kaštieli nemohla ukázať. Potomkovia Alexandrovho ľavobočka, Heleny Drobcovej, darovali pred niekoľkými rokmi „singerku“, mimochodom, stále ešte funkčnú, ako exponát do brodzianskeho kaštieľa. Natália zanedlho po tejto udalosti prijala od svojej oldenburgskej rodiny pre syna grófsky titul a umiestnila ho osobnej gardy pruského kráľa, aby sa naučil disciplíne a poriadku. Zo spomienok viacerých spriatelených rodín vyplýva, že ani tento krok mladému búrlivákovi veľmi nepomohol.

Sézam, otvor sa! aj v Brodzanoch

Po skončení 2. svetovej vojny bola na brodzianske panstvo aj so všetkými prevádzkami uvalená národná správa, keďže posledný majiteľ kaštieľa Juraj Welsburg, vnuk Natálie Oldenburgovej, Brodzany chvatne opustil pred príchodom frontu. Štátom dosadený správca aj s manželkou bývali v kaštieli. Istého dňa správca Prosek odišiel hneď ráno za povinnosťami a mal sa vrátiť až večer. Pani Proseková zostala doma- v kaštieli a venovala sa svojim činnostiam. Poobede si zdriemla v ktoromsi salóne na poschodí. Nie je jasné, či v polosne, či už priamo bdela, no podľa jej vlastného rozprávania zrazu zbadala, ako sa stena naproti nej otvorila. Do miestnosti začali vstupovať dámy v krinolínach s vysokými nakaderavenými účesmi a páni vo frakoch. Posledný šiel akýsi starší muž so šedivou bradou a monoklom na očiach. Zastal, poobzeral sa po miestnosti a povedal: „Zmenilo sa to tu, veľa toho prestavali, no stále je tu rovnako krásne.“ Potom podišiel k náprotivnej stene, poklopal na ňu paličkou, tá sa otvorila a defilé hostí zmizlo v jej útrobách. Ešte toho dňa rodina správcu opustila nielen kaštieľ no aj Brodzany.


V strede západného Slovenska, približne na pol ceste medzi mestami Topoľčany a Partizánske, sa nachádza starobylá obec Brodzany. Leží v malebnom údolí Tríbečskej hornatiny v povodí rieky Nitry. Brodzany patria k najstarším lokalitám na Slovensku. Dnes obec Brodzany, v ktorej žije približne osemsto obyvateľov, láka predovšetkým renesančným kaštieľom zo 17. storočia. Ten je od dopravnej tepny spájajúcej Topoľčany s Partizánskym chránený impozantným anglickým parkom. Kaštieľ patrí pod správu Matice slovenskej, nachádza sa v ňom Literárne múzeum Alexandra Sergejeviča Puškina. Okrem obdobnej inštitúcie v Moldavsku je to jediné múzeum na svete venované tomuto najväčšiemu ruskému básnikovi mimo územia Ruskej federácie. No brodziansky kaštieľ ponúka ešte oveľa viac.

Kaštieľ (zámek)

Predpokladá sa, že dnešný renesančný dvojposchodový kaštieľ zo 17. storočia bol postavený na starších základoch. Podľa prvej písomnej zmienky o obci z roku 1293 patrili Brodzany šľachtickej rodine Brogyánovcov, ktorí tu mali postaviť aj prvý hrádok. Brogyánovcov vo vlastníctve obce i miestneho panského sídla vystriedali Kvassayovci a Forgáchovci, no najvýznamnejšia etapa v živote obce ba aj celého Ponitria nastala, keď v roku 1844 brodzianske panstvo zakúpil rakúsky barón a diplomat Viktor Gustav Vogel von Friesenhof. Kaštieľ bol viackrát prestavaný a upravovaný. Dnes má dvojposchodový štvorkrídlový kaštieľ výrazné hranolové veže a romanticky upravené nádvorie s arkádami. Nádvorie kaštieľa, ktoré bolo ešte za čias Friesenhofovcov otvorené, uzatvorili v 80. rokoch 20. storočia presklenenou strechou. Dnes tomuto priestoru dominuje oproti vchodu zreštaurovaná dvesto rokov stará socha sv. Floriána a po boku moderné súsošie sv. Cyrila a Metoda. Na malom nádvorí, ba aj v celom kaštieli panuje intímna, až domácka, slnečnými lúčmi preteplená atmosféra.

Friesenhofovci a Oldenburgovci


Po zakúpení v roku 1844 barón Gustav Vogel von Friesenhof využíval brodziansky kaštieľ najmä v letných mesiacoch, zimy trávieval vo Viedni, kde vlastnil dom. Dlhé roky pôsobil ako diplomat Rakúsko-uhorskej monarchie najmä v Petrohrade, ale aj v Taliansku, Nemecku, Francúzsku a iných európskych krajinách. Najmä Rusko mu učarovalo a to aj z osobného hľadiska. Oženil sa dvakrát, zakaždým s ruskou šľachtičnou. Prvý krát si vzal za manželku šľachtičnú Natáliu Ivanovnu Ivanovovú, sesternicu Puškinovej manželky, s ktorou mal syna Gregora. Keď barón Gustav Vogel von Friesenhof ovdovel, po čase sa znova oženil s ruskou šľachtičnou, Alexandrou Nikolajevnou Gončarovovou, sestrou manželky básnika Puškina.

Návštevy Puškinovej rodiny v Brodzanoch, ako aj početné spomienkové predmety na veľkého ruského básnika, ktoré tu zostali z pozostalosti Alexandry Nikolajevny, dali vzniknúť puškinovskej tradícii. Literárne múzeum A.S.Puškina sídli v kaštieli od roku 1979. Pravda, mnohé predmety pripomínajúce básnika, resp. jeho švagrinu Alexandru Nikolajevnu /Azju/ boli presunuté po v 50. rokoch 20. storočia pod kuratelou profesora Isačenka do Puškinovho múzea v Moskve. Najvzácnejšie z expozície sú originálne listy z jednotlivých Puškinových rukopisov, obohatené o kresby básnika, Puškin si totiž písanie spestroval aj maľovaním.

Vari najpozoruhodnejšou a aj poslednou majiteľkou kaštieľa v Brodzanoch však bola Natália Vogelová von Friesenhof, dcéra Gustava Friesenhofa a jeho druhej ruskej manželky Alexandry Nikolajevny Gončarovovej. Narodila sa 8. apríla 1854 vo Viedni a zomrela 9. januára 1937 v Brodzanoch. Ako 22– ročná sa vydala za nemeckého vojvodu Elimara Oldenburgského. Natálii sa dostalo vynikajúceho vzdelania. Natália hrala výborne na klavír, spieval a namaľovala viacero veľmi pôsobivých portrétov svojich brodzianskych spoluobčano. Vojvodkyňa Oldenburgová tvorila a vydala hodnotné básne, niektoré aj so sociálnym podtextom, v štýle dekadencie, keď tento básnicky smer bol v Európe ešte len v plienkach..


Podnikateľská a spoločensko-prospešná činnnosť vojvodkyne Natálie von Oldenburgovej spočívala v tom, že priamo v Brodzanoch založila tehelňu, škrobáreň, pivovar ba aj pálenicu, sledovala cieľ, aby Brodzančania neodchádzali z obce za prácou. Založila a z vlastných prostriedkov prevádzkovala tiež ošetrovňu pre chudobných a nevládnych, kde sa aj sama podieľala na liečení. Natália spolu s bratom Gregorom založila v Brodzanoch Úverové družstvo a Potravné družstvo, dala postaviť gazdovské kasíno, ktoré slúžilo na slušné rozptýlenie a vzdelávanie Brodzančanov, zakúpila hudobné nástroje pre miestnu ľudovú hudbu a podporovala rôzne ľudomilné akcie v obci. Obyvatelia Ponitria a najmä Brodzian doteraz s láskou spomínajú na svoju pani Osvícenú alebo Hercočku, ako dobromyseľne nazývali Natáliu von Oldenburgovú.

Posledným majiteľom kaštieľa bol Natáliin vnuk, Juraj Welsburg, ten však kaštieľ opustil pred príchodom frontu na sklonku 2. svetovej vojny. Odvtedy brodziansky kaštieľ chátral až do 70. rokov 20. storočia, kedy prešiel do vlastníctva Slovenskej národnej knižnice v Martine.

Park

Kaštieľ je zo západnej strany obklopený a zároveň chránený impozantným anglickým parkom s rozlohou približne osem hektárov. O jeho zveľadenie a rozšírenie sa postarali najmä Friesenhofovci. V parku okrem cudzokrajných drevín návštevníka bezpochyby očaria umelo vytvorené kaskády na riečke Geradza, kde našli svoj prechodný domov divé kačky z okolia. V zákutiach parku si môže návštevník pri bustách osobností slovenskej a ruskej literatúry oprášiť svoje školské spomienky.

Babylon a Hôrka


V roku 1894 dala vojvodkyňa Natália von Oldenburgová postaviť nad dedinou letohrádok Babylon, ktorý jej slúžil ako letné sídlo. Babylon je v súčasnosti vo veľmi schátralom stave, no i tak sa vyplatí obetovať približne 15 minút chôdze do mierneho svahu a prezrieť si ho. Letohrádok je vo vlastníctve obce Brodzany, no tá nemá dostatočné finančné prostriedky na jeho obnovu. V okolí Babylonu vojvodkyňa zriadila cintorín pre svojich milovaných psíkov a kone, po cintoríne však dnes niet už ani stopy. Hroby jej miláčikov mali dokonca mramorové náhrobné kamene. Neďaleko Babylonu na Hôrke sa nachádza evanjelický kostolík, pod ktorým odpočívajú poslední majitelia brodzianskeho kaštieľa, medzi nimi aj vojvodkyňa Natália s manželom Elimarom, jej rodičia, deti, ba ja vnuk s manželkou.

Podmienky života neboli v minulosti a nie sú ani teraz ideálne, preto duch Natálie von Oldenburgovej nepochybne doteraz bdie nad milovanými Brodzančanmi v zmysle svojej básne Ó keby som mala moc:

Ó keby som mala moc a silu poraziť zlo, vyliečiť či aspoň zmierniť rany utrpenia, chrániť zneužívaných a slabých pred svojvôľou – vtedy želala by som si stať sa nesmrteľná!

Milovníci turistiky môžu obdivovať prekrásnu prírodu okolitých lesov s najvyšším kopcom Osečný s výškou 553 m ako aj panoramatický výhľad z malebnej lúky na štáloch Hlboké.

V kaštieli sa diali veci…

Šijací stroj

Nie vždy sa človeku všetko vydarí, no na druhej strane, nie je všetko len čierne či len biele. Zdá sa, že to platilo aj pre Natáliu Oldenburgovú. Hoci vynikala mnohými duševnými darmi, ba aj značnou fyzickou príťažlivosťou, ešte v roku 1905 ju americké noviny The New Times v súvislosti so súdne vznesenými nárokmi jej syna Alexandra na oldenburgský trón po otcovi spomínajú ako „belle od Vienna society“ (krásavica viedenskej spoločnosti), v rodinnom a osobnom živote kráčala často po tŕnistých chodníkoch. Ako 41– ročná ovdovela, o šesť rokov nato jej zomrela v mladom veku dcéra Friederike na vtedy zákernú tuberkulózu a syn Alexander sa neveľmi vydaril. Ani nie osemnásťročný sa zahľadel do 33– ročnej kaštielskej slúžky Kataríny Drobcovej a stal sa otcom. Slúžku odpratala majórdomka Rosa Wintersteinová do rodných Liešťan (obec pri Valašskej Belej) a konšpiratívne zariadila, aby sa okolie nedozvedelo, kde dotyčná slúžila a už vôbec nie meno otca. Alexander, hoci očividne ľahtikár, však nebol celkom tvrdého srdca. V príslušnom čase bol zvedavý na plod svojej náklonnosti a za pôrod matke poslal šijací stroj značky Singer. Písal sa rok 1897, pre chudobnejšie vrstvy šlo nepochybne o hodnotný dar. Alexander chcel týmto možno aj umožniť objektu svojho prechodného záujmu (lebo podobných záujmov mal vraj neskôr ešte viac ako dosť) určitý zdroj zárobku, lebo matka sa viac v kaštieli nemohla ukázať. Potomkovia Alexandrovho ľavobočka, Heleny Drobcovej, darovali pred niekoľkými rokmi „singerku“, mimochodom, stále ešte funkčnú, ako exponát do brodzianskeho kaštieľa. Natália zanedlho po tejto udalosti prijala od svojej oldenburgskej rodiny pre syna grófsky titul a umiestnila ho osobnej gardy pruského kráľa, aby sa naučil disciplíne a poriadku. Zo spomienok viacerých spriatelených rodín vyplýva, že ani tento krok mladému búrlivákovi veľmi nepomohol.

Sézam, otvor sa! aj v Brodzanoch

Po skončení 2. svetovej vojny bola na brodzianske panstvo aj so všetkými prevádzkami uvalená národná správa, keďže posledný majiteľ kaštieľa Juraj Welsburg, vnuk Natálie Oldenburgovej, Brodzany chvatne opustil pred príchodom frontu. Štátom dosadený správca aj s manželkou bývali v kaštieli. Istého dňa správca Prosek odišiel hneď ráno za povinnosťami a mal sa vrátiť až večer. Pani Proseková zostala doma- v kaštieli a venovala sa svojim činnostiam. Poobede si zdriemla v ktoromsi salóne na poschodí. Nie je jasné, či v polosne, či už priamo bdela, no podľa jej vlastného rozprávania zrazu zbadala, ako sa stena naproti nej otvorila. Do miestnosti začali vstupovať dámy v krinolínach s vysokými nakaderavenými účesmi a páni vo frakoch. Posledný šiel akýsi starší muž so šedivou bradou a monoklom na očiach. Zastal, poobzeral sa po miestnosti a povedal: „Zmenilo sa to tu, veľa toho prestavali, no stále je tu rovnako krásne.“ Potom podišiel k náprotivnej stene, poklopal na ňu paličkou, tá sa otvorila a defilé hostí zmizlo v jej útrobách. Ešte toho dňa rodina správcu opustila nielen kaštieľ no aj Brodzany.

Tušetie – pohádkový kraj na Kavkaze

Tušetie nás vítá s otevřenou náručí. Mladí manželé nás zvou
do svého domku na čaj. Dozvídáme se, že paní je zde jediná lékařka a
její manžel je agrotechnik a chová dvě desítky krav. Stejně jako většina
lidí zde i oni mají druhý domek v nížině pod horami, kam
odchází na zimu.

Tušetie je pro mne probuzení se v rozkvetlé louce. Východ slunce za skalními štíty a hra světel a stínů na strmých svazích hor. Dusot koňských kopyt a mihnutí jezdce cválajícího kamsi do neznáma. Zvonky ovcí a štěkot ovčáckého psa. Pozvání do skromného obydlí na mateřídouškový čaj. Sytě zelené louky a husté lesy rostoucí na neuvěřitelně strmých svazích. Závratně vysoké kamenné věže, které v dávných dobách kdosi vyskládal z kamenů. Vojáci, kteří tě vyzvou na volejbalový zápas a věnují ti svůj poslední bochník chleba. Kraj, kde se sny prolínají s realitou, kraj, na který se nezapomíná.


Cesta přes hory

Jsem rád, že jsme v Gruzii zamířili právě do Tušetie. Pro Gruzínce je to země za horami, kam se člověk dostane jen od května do října, když roztaje sníh v kavkazských průsmycích. Ale ani tehdy to není jen tak. Tísníme se ve starém teréňáčku, motor řve a auto se škrábe vzhůru po balvanité cestě. Řidič pouští na autorádiu gruzínské hity, zapaluje si jednu cigaretu za druhou a u toho s jistotou drží vůz mezi svislou skalní stěnou na jedné straně a propastí končící v hučících vodách horské řeky na straně druhé. Po několika hodinách vyjíždíme do sedla s výhledem na hřebeny Kavkazu všude okolo. Cesta dolů je ještě zběsilejší, neboť řidič jede mnohem rychleji. S úlevou přijíždíme do cíle.

Tušetie nás vítá s otevřenou náručí. Mladí manželé nás zvou do svého domku na čaj. Dozvídáme se, že paní je zde jediná lékařka a její manžel je agrotechnik a chová dvě desítky krav. Stejně jako většina lidí zde i oni mají druhý domek v nížině pod horami, kam odchází na zimu. Jen pár lidí tu zůstane, aby byli půl roku odříznutí od světa. A krávy? Krávy jdou také přes hory do nížiny, dva dny jim to trvá…


Podél ledovcové řeky

Tři dny putujeme proti proudu řeky s prapodivným jménem Pirikiti Alazani. Někdy nás vede cestička vysoko ve svahu a řeku tušíme ve skalních průrvách, kam by ani kamzík nelezl, jindy kráčíme těsně vedle hučících peřejí. Řeka skáče přes kameny, syčí ve vírech, ani jedno klidné místo jsme nespatřili. A nevídaná věc – ledová voda má ocelově šedou barvu, pod hladinu nevidíš. Nebojíš-li se zimy a ponoříš se do proudu, zůstanou ti na kůži šupinky černé břidlice.

Zvedni však hlavu, bílé tečky vysoko ve svahu nejsou kameny, ale ovce, které si vychutnávají rozličné kavkazské květy. Vidíš, že celý svah je posetý vodorovnými pěšinkami, které za mnoho let vyšlapaly svými kopýtky. Na druhé straně údolí křivé borovice a větrem ošlehané břízky pokrývají skalnatý svah neproniknutelným pralesem.

Na skalních ostrozích se tyčí vysokánské kamenné věže. I urostlá jedle by se hravě schovala do jejich stínu. Kdysi, když kraj sužovali nájezdníci z Mongolska, Dagestánu a Čečenska, v nich Tušetové bydleli. Když se nepřátelé přiblížili, vytahali nahoru i dobytek a ze střílen poslali drzým cizincům, co jim patřilo. Jen těžko pochopíme, jak už od 13. století dokázali stavět tak mohutné a elegantní stavby. Navíc bez malty a cementu, jen z plochých kamenů.


Pohostinnost hrdých jezdců a jezdkyň

Přicházíme do malebné vesničky, kde stojí jak tradiční malé domky z kamenů se střechou z břidlicových desek, tak novější dřevěné a zděné. Hned z prvního domu na nás mávají dvě ženy a zvou nás dovnitř. Ocitáme se ve spoře osvětlené místnosti zařízené jako malinké etnologické muzeum. Naše (sestry) hostitelky zde přes léto provozují malý penzion. I to je příkladem toho, že se Tušetie v posledních letech otevírá turistům. Zdá se, že to jde i bez zřeknutí se tradic po předcích, ničení krásné přírody a nenasytné touhy po penězích.

Ptáme se našich hostitelek i na všudypřítomné koně. Nejsou tu jen nejpraktičtějším dopravním prostředkem, ale i známkou bohatství a jezdecké umění je ceněnou vlastností. „A vy umíte jezdit na koni?“ ptáme se paní. „Samozřejmě,“ odpovídá tónem jako by sdělovala, že si umí zavázat tkaničky. „A máte koně?“ pokládáme další hloupý dotaz. „Jo, sedmnáct,“ říká s hrdostí v hlase. Loučíme se s hrdými jezdkyněmi a i přes naše protesty dostáváme na cestu tašku okurek, rajčat a dalších dobrot. Místní pohostinnost nezná meze.


Shodou okolností jsme zavítali i na dva festivaly v horských vesničkách. Jakožto omezení středoevropané jsme předpokládali, že se budou točit okolo hudby a tanců. Avšak tyto byly stranou pozornosti, ústředním okamžikem festivalu byl závod na koních. Jezdci byli kluci tak do sedmnácti let, starší by byli příliš těžcí. Náročnou trať jeli bez sedel a do cíle dorazila sotva polovina závodníků. Vítěz se stal rázem místní celebritou a vyhrál živého berana, mobil a peníze. Neobvyklá kombinace, ale charakterizuje současnou Tušetii. A dále bylo na festivalu nejdůležitější skvělé jídlo a setkání s přáteli. Na náš naivní dotaz: „Můžeme si tu někde koupit něco k jídlu?“ odpověděl mluvčí jedné skupinky trochu dotčeně: „Ne! Tady není nikde nic na prodej. Ale můžete si sednout k nám a být našimi hosty.“ Tato věta možná nejlépe vystihuje ducha Tušetie.

Autor článku navštívil gruzínský Národní park Tušetie v rámci Expedice HUMI Outdoor Jižní Kavkaz 2011.

Tušetie je pro mne probuzení se v rozkvetlé louce. Východ slunce za skalními štíty a hra světel a stínů na strmých svazích hor. Dusot koňských kopyt a mihnutí jezdce cválajícího kamsi do neznáma. Zvonky ovcí a štěkot ovčáckého psa. Pozvání do skromného obydlí na mateřídouškový čaj. Sytě zelené louky a husté lesy rostoucí na neuvěřitelně strmých svazích. Závratně vysoké kamenné věže, které v dávných dobách kdosi vyskládal z kamenů. Vojáci, kteří tě vyzvou na volejbalový zápas a věnují ti svůj poslední bochník chleba. Kraj, kde se sny prolínají s realitou, kraj, na který se nezapomíná.


Cesta přes hory

Jsem rád, že jsme v Gruzii zamířili právě do Tušetie. Pro Gruzínce je to země za horami, kam se člověk dostane jen od května do října, když roztaje sníh v kavkazských průsmycích. Ale ani tehdy to není jen tak. Tísníme se ve starém teréňáčku, motor řve a auto se škrábe vzhůru po balvanité cestě. Řidič pouští na autorádiu gruzínské hity, zapaluje si jednu cigaretu za druhou a u toho s jistotou drží vůz mezi svislou skalní stěnou na jedné straně a propastí končící v hučících vodách horské řeky na straně druhé. Po několika hodinách vyjíždíme do sedla s výhledem na hřebeny Kavkazu všude okolo. Cesta dolů je ještě zběsilejší, neboť řidič jede mnohem rychleji. S úlevou přijíždíme do cíle.

Tušetie nás vítá s otevřenou náručí. Mladí manželé nás zvou do svého domku na čaj. Dozvídáme se, že paní je zde jediná lékařka a její manžel je agrotechnik a chová dvě desítky krav. Stejně jako většina lidí zde i oni mají druhý domek v nížině pod horami, kam odchází na zimu. Jen pár lidí tu zůstane, aby byli půl roku odříznutí od světa. A krávy? Krávy jdou také přes hory do nížiny, dva dny jim to trvá…


Podél ledovcové řeky

Tři dny putujeme proti proudu řeky s prapodivným jménem Pirikiti Alazani. Někdy nás vede cestička vysoko ve svahu a řeku tušíme ve skalních průrvách, kam by ani kamzík nelezl, jindy kráčíme těsně vedle hučících peřejí. Řeka skáče přes kameny, syčí ve vírech, ani jedno klidné místo jsme nespatřili. A nevídaná věc – ledová voda má ocelově šedou barvu, pod hladinu nevidíš. Nebojíš-li se zimy a ponoříš se do proudu, zůstanou ti na kůži šupinky černé břidlice.

Zvedni však hlavu, bílé tečky vysoko ve svahu nejsou kameny, ale ovce, které si vychutnávají rozličné kavkazské květy. Vidíš, že celý svah je posetý vodorovnými pěšinkami, které za mnoho let vyšlapaly svými kopýtky. Na druhé straně údolí křivé borovice a větrem ošlehané břízky pokrývají skalnatý svah neproniknutelným pralesem.

Na skalních ostrozích se tyčí vysokánské kamenné věže. I urostlá jedle by se hravě schovala do jejich stínu. Kdysi, když kraj sužovali nájezdníci z Mongolska, Dagestánu a Čečenska, v nich Tušetové bydleli. Když se nepřátelé přiblížili, vytahali nahoru i dobytek a ze střílen poslali drzým cizincům, co jim patřilo. Jen těžko pochopíme, jak už od 13. století dokázali stavět tak mohutné a elegantní stavby. Navíc bez malty a cementu, jen z plochých kamenů.


Pohostinnost hrdých jezdců a jezdkyň

Přicházíme do malebné vesničky, kde stojí jak tradiční malé domky z kamenů se střechou z břidlicových desek, tak novější dřevěné a zděné. Hned z prvního domu na nás mávají dvě ženy a zvou nás dovnitř. Ocitáme se ve spoře osvětlené místnosti zařízené jako malinké etnologické muzeum. Naše (sestry) hostitelky zde přes léto provozují malý penzion. I to je příkladem toho, že se Tušetie v posledních letech otevírá turistům. Zdá se, že to jde i bez zřeknutí se tradic po předcích, ničení krásné přírody a nenasytné touhy po penězích.

Ptáme se našich hostitelek i na všudypřítomné koně. Nejsou tu jen nejpraktičtějším dopravním prostředkem, ale i známkou bohatství a jezdecké umění je ceněnou vlastností. „A vy umíte jezdit na koni?“ ptáme se paní. „Samozřejmě,“ odpovídá tónem jako by sdělovala, že si umí zavázat tkaničky. „A máte koně?“ pokládáme další hloupý dotaz. „Jo, sedmnáct,“ říká s hrdostí v hlase. Loučíme se s hrdými jezdkyněmi a i přes naše protesty dostáváme na cestu tašku okurek, rajčat a dalších dobrot. Místní pohostinnost nezná meze.


Shodou okolností jsme zavítali i na dva festivaly v horských vesničkách. Jakožto omezení středoevropané jsme předpokládali, že se budou točit okolo hudby a tanců. Avšak tyto byly stranou pozornosti, ústředním okamžikem festivalu byl závod na koních. Jezdci byli kluci tak do sedmnácti let, starší by byli příliš těžcí. Náročnou trať jeli bez sedel a do cíle dorazila sotva polovina závodníků. Vítěz se stal rázem místní celebritou a vyhrál živého berana, mobil a peníze. Neobvyklá kombinace, ale charakterizuje současnou Tušetii. A dále bylo na festivalu nejdůležitější skvělé jídlo a setkání s přáteli. Na náš naivní dotaz: „Můžeme si tu někde koupit něco k jídlu?“ odpověděl mluvčí jedné skupinky trochu dotčeně: „Ne! Tady není nikde nic na prodej. Ale můžete si sednout k nám a být našimi hosty.“ Tato věta možná nejlépe vystihuje ducha Tušetie.

Autor článku navštívil gruzínský Národní park Tušetie v rámci Expedice HUMI Outdoor Jižní Kavkaz 2011.

Třídenní přechod Nízkých Tater v zimě

Pokud patříte mezi milovníky hor, ale nějaké pěti- a vícedenní túry
po rozeklaných hřebenech s těžkým batohem na zádech vám nejsou
přímo po chuti, je pro vás tenhle pohodový výlet na dvě noci ideální.
Jedná se o zimní přechod vyšší části hřebene Nízkých Tater
(Donovaly – Chopok).


Pokud patříte mezi milovníky hor, ale nějaké pěti- a vícedenní túry po rozeklaných hřebenech s těžkým batohem na zádech vám nejsou přímo po chuti, je pro vás tenhle pohodový výlet na dvě noci ideální. Jedná se o zimní přechod vyšší části hřebene Nízkých Tater (Donovaly – Chopok). Zimní, protože jsme po vlastních zkušenostech už nechtěli v horách čelit nevyzpytatelným letním bouřkám a hlavně jsme doufali, že tento termín nám zaručí klid naprosté osamělosti a krásu výhledů na zasněžené vrcholy většiny slovenských pohoří. A měli jsme pravdu.

Stan není nutný (první noc v přístřešku v Hiadeľskom sedle a druhá v Útulni pod Chabencom), takže stačí pouze teplý zimní spacák a karimatka, a jelikož tuto zimu moc nenasněžilo, nemuseli jsme si brát ani sněžnice nebo skialpy. Kvůli možným námrazám jsme se ale vybavili trekovými hůlkami a nesmeky, které se nám později velice hodily.


Jedeme ve dvou (Tomáš a já). Vlakem do Ružomberoku, dále autobusem do Donoval, a už vyrážíme. Jak je naším dobrým zvykem, ztrácíme asi hodinu hledáním, nalézáním, opuštěním a znovu shledáním se se značkou. Nakonec ji nacházíme a můžeme se vydat směrem k našemu dnešnímu nejvyššímu vrcholu, Kozímu chrbátu (1130 m). Cesta k němu vede nejdříve lesem a potom malým holým hřebenem, ze kterého se naskytne úchvatný výhled na Velkou fatru. Z Kozího chrbátu sklouzneme strmý svah dolů přímo do Hiadeľského sedla, kde dnes ukončíme naše putování. Tábořiště v sedle je vybaveno kontejnerem, latrínou, pramenem a hlavně přístřeškem pro přenocování s ohništěm, kterého ihned s radostí využíváme. Potkáváme dva dobrodruhy ve středních letech, kteří se honosí běžkami připnutými na zádech. Po dobře mířeném vyptávání nakonec přiznávají, že terén na běžkování moc není, tím pádem je za pět dní použili snad jenom dvakrát. Po rozloučení hasíme těžce rozdělaný oheň, protože jsme si jím chytře zakouřili podkroví určené k přespání, a ukládáme se do hajan. Kombinace spacáku –10°C extrém a venkovní teplota –13°C není zrovna nejlepší, takže se do jasného dne doslova proklepeme.


Druhý den časně vstáváme, vaříme do termosek čaj a jdeme si rozproudit krev v promrzlých a ztuhlých nohou do krpálu na Prašivou (1652m). Po zřejmě nejnáročnějším stoupání celého výletu nás čeká zasloužený impozantní výhled na táhnoucí se hřeben Nízkých Tater. Od Prašivé už postupujeme vlnicím se reliéfem okrášleným nádhernými panoramaty na Velkou a Malou Fatru, Roháče a Vysoké Tatry. Největším důkazem velké viditelnosti je čnící se vrchol Kráľovy hoľy (1946m) daleko ve východní části pohoří. Asi za 7 hodin dorážíme do Útulny pod Chabencom, která zeje prázdnotou. Dokonce i chatár uvážil svou přítomnost za zcela bezpředmětnou, a tak po zanechání lístečku na stole odešel dolů do vesnice za společností. Po večeři a těžkém rozhodování, která z 33 volných matrací (v případě chatárovi přítomnosti oceněných 5 Euro/noc) bude nejpohodlnější, usínáme díky probdělé noci a celodennímu pochodu opravdu rychle.


Po sladkém probuzení vyrážíme vstříc oslepující záři třpytivého sněhu. Čeká nás pětihodinová trasa po nejexponovanější části celého hřebene. Místy je terén docela zledovatělý a prudký, takže pro klid duše vytahujeme nesmeky a můžeme se úplně bezstarostně oddat úchvatným panoramatům. Na konci cesty nás mlčky vítají dvě dvoutisícovky Dereše (2003) a Chopok (2023), u kterého si v Kamenné chatě dopřáváme gurmánskou tečku naší výpravy – výborný guláš a pivo. Dále už pouze scházíme pár set metrů k lanovce, kterou se svážíme zadarmo (po domluvě s provozním) do Demänovké Doliny na autobus a hurá domů.


Pokud patříte mezi milovníky hor, ale nějaké pěti- a vícedenní túry po rozeklaných hřebenech s těžkým batohem na zádech vám nejsou přímo po chuti, je pro vás tenhle pohodový výlet na dvě noci ideální. Jedná se o zimní přechod vyšší části hřebene Nízkých Tater (Donovaly – Chopok). Zimní, protože jsme po vlastních zkušenostech už nechtěli v horách čelit nevyzpytatelným letním bouřkám a hlavně jsme doufali, že tento termín nám zaručí klid naprosté osamělosti a krásu výhledů na zasněžené vrcholy většiny slovenských pohoří. A měli jsme pravdu.

Stan není nutný (první noc v přístřešku v Hiadeľskom sedle a druhá v Útulni pod Chabencom), takže stačí pouze teplý zimní spacák a karimatka, a jelikož tuto zimu moc nenasněžilo, nemuseli jsme si brát ani sněžnice nebo skialpy. Kvůli možným námrazám jsme se ale vybavili trekovými hůlkami a nesmeky, které se nám později velice hodily.


Jedeme ve dvou (Tomáš a já). Vlakem do Ružomberoku, dále autobusem do Donoval, a už vyrážíme. Jak je naším dobrým zvykem, ztrácíme asi hodinu hledáním, nalézáním, opuštěním a znovu shledáním se se značkou. Nakonec ji nacházíme a můžeme se vydat směrem k našemu dnešnímu nejvyššímu vrcholu, Kozímu chrbátu (1130 m). Cesta k němu vede nejdříve lesem a potom malým holým hřebenem, ze kterého se naskytne úchvatný výhled na Velkou fatru. Z Kozího chrbátu sklouzneme strmý svah dolů přímo do Hiadeľského sedla, kde dnes ukončíme naše putování. Tábořiště v sedle je vybaveno kontejnerem, latrínou, pramenem a hlavně přístřeškem pro přenocování s ohništěm, kterého ihned s radostí využíváme. Potkáváme dva dobrodruhy ve středních letech, kteří se honosí běžkami připnutými na zádech. Po dobře mířeném vyptávání nakonec přiznávají, že terén na běžkování moc není, tím pádem je za pět dní použili snad jenom dvakrát. Po rozloučení hasíme těžce rozdělaný oheň, protože jsme si jím chytře zakouřili podkroví určené k přespání, a ukládáme se do hajan. Kombinace spacáku –10°C extrém a venkovní teplota –13°C není zrovna nejlepší, takže se do jasného dne doslova proklepeme.


Druhý den časně vstáváme, vaříme do termosek čaj a jdeme si rozproudit krev v promrzlých a ztuhlých nohou do krpálu na Prašivou (1652m). Po zřejmě nejnáročnějším stoupání celého výletu nás čeká zasloužený impozantní výhled na táhnoucí se hřeben Nízkých Tater. Od Prašivé už postupujeme vlnicím se reliéfem okrášleným nádhernými panoramaty na Velkou a Malou Fatru, Roháče a Vysoké Tatry. Největším důkazem velké viditelnosti je čnící se vrchol Kráľovy hoľy (1946m) daleko ve východní části pohoří. Asi za 7 hodin dorážíme do Útulny pod Chabencom, která zeje prázdnotou. Dokonce i chatár uvážil svou přítomnost za zcela bezpředmětnou, a tak po zanechání lístečku na stole odešel dolů do vesnice za společností. Po večeři a těžkém rozhodování, která z 33 volných matrací (v případě chatárovi přítomnosti oceněných 5 Euro/noc) bude nejpohodlnější, usínáme díky probdělé noci a celodennímu pochodu opravdu rychle.


Po sladkém probuzení vyrážíme vstříc oslepující záři třpytivého sněhu. Čeká nás pětihodinová trasa po nejexponovanější části celého hřebene. Místy je terén docela zledovatělý a prudký, takže pro klid duše vytahujeme nesmeky a můžeme se úplně bezstarostně oddat úchvatným panoramatům. Na konci cesty nás mlčky vítají dvě dvoutisícovky Dereše (2003) a Chopok (2023), u kterého si v Kamenné chatě dopřáváme gurmánskou tečku naší výpravy – výborný guláš a pivo. Dále už pouze scházíme pár set metrů k lanovce, kterou se svážíme zadarmo (po domluvě s provozním) do Demänovké Doliny na autobus a hurá domů.

Autobusem přes Turecko do Iráku

V létě jsem vyrazil na jihovýchod s cílem dojet do Iráku a dle
možností si projet jeho severní kurdskou autonomní část, v Iráku
oficiálně pojmenovanou Kurdistan region. V plánu mám návštěvu měst
Duhok, Erbíl a snad i Sulejmánii.

V létě 2011 jsem vyrazil na jihovýchod s cílem dojet do Iráku a dle možností si projet jeho severní kurdskou autonomní část, v Iráku oficiálně pojmenovanou Kurdistan region. V plánu mám návštěvu měst Duhok, Erbíl a snad i Sulejmánii.


Rád bych viděl i vykopávky ležící jižně od města Mosúl, ale to je již arabské území a zřejmě bude problém se tam dostat. Lístek mám do Sofie (BG) za 1300 Kč, bus na nádraží přijíždí s hodinovým zpožděním a vyrážíme 1. 7. před půlnocí. Jedeme přes Slovensko, Maďarsko, Srbsko, a 2. 7. v 22.30 místního času (SEČ+1) vystupuju v bulharské Sofii.

Mám štěstí –za půl hodiny jede bus do Istanbulu (za 25 Eu), kde bychom měli být kolem sedmé ranní. Bus je komfortní, v ceně jsou nabízené teplé nápoje, voda a sušenky. Ráno dorážíme na istanbulské autobusové nádraží zvané OTOGAR, měním 200 Eu ( 1 Eu= 2,28 Tureckých Lir) a pozoruju život okolo. Nádraží je třípatrové, v přízemí jsou výstupní prostory a nepřehledné parkoviště, v prostředním patře jsou garáže a sklady, nahoře pak odjezdová stání a kanceláře (tj. prodejny jízdenek) různých přepravců, obchody, služby, hotely, středem projíždí nezastřešené metro. Obcházím kanceláře a hledám ty, které mne dovezou do Diyarbakiru nebo Batmanu. Okolo je pro Středoevropana stěží uvěřitelný mumraj, lidé – často celé rozvětvené rodiny- cestují s velkými zavazadly od pytlů po přepravky plné různých věcí, drogistického zboží, textil, hračky, i třeba zemědělské produkty. Vypadá to, jako by se celé Turecko někam stěhovalo; odtud se dá dostat kamkoliv v rámci regionu – do Iránu, Gruzie, ale i třeba Albánie. Také do Iráku odtud jede bus, ale zdá se mi dost drahý a tak kupuju za 90 TL lístek do Diyarbakiru, neoficiálně hlavního města kurdské části Turecka na jihovýchodě země, asi 160 km nad syrskou hranicí.


Procházím se po Istanbulu v uličkách poblíž otogaru, žádné turistické památky neplánuju. Potřebné WC nacházím v umývárně před mešitou. V čajovně ochutnávám gyrosové tousty (1 za 1TL, čaj za polovic), na otogaru před odjezdem se přejídám skopovým masem s rýží i bramborem a zeleninou, k tomu limonádu a čerstvou ovocnou šťávu (za 15 TL). Ještě kupuju na cestu nějaké sušenky a nápoje a v 13 hodin odjíždím. V buse je opět v ceně malé občerstvení servírované z pojízdného stolku stewardem a v obrazovkách umístěných před každým cestujícím do opěrek na hlavu si můžu zvolit různé programy, filmy, či hudbu. Často zastavujeme na otogarech jiných měst, i na pauzu v motorestech. Navečer si v jednom dávám to, co jiní z “mého“ autobusu – kuřecí špalíčky s rýží- ale cena 20 TL už je na mě opravdu moc – motoresty jsou dosti předražené. Během jízdy spím, koukám z okna, občas poslouchám nějakou muziku – co taky dělat jiného, že?

Osazenstvo autobusu se na stanicích obměňuje, v jedné přistupuje rodina –4 dospělí a 4 děti, na autobus evidentně nejsou zvyklí a během cesty průběžně zvrací do pytlíků k tomu určených, které jsou v každém buse. Občas mě jejich dávivé zvuky probudí i v noci a pohled na jejich zmučené tváře mě vrací do reality. Chlapec sedící vedle mě bleje několikrát, tak se mu cestu snažím ulehčit laděním programů na jeho televizi, což se mu samotnému nedařilo. Ale radost z toho nemá, útrpně kouká před sebe, čas se vleče, ráno v nedohlednu a v ruce pytlík s nevábným obsahem.

Do Diyarbakiru dorážíme 4.7 před 11 H, za půl hodiny odtud jede autobus do Iráku (za 55 TL), což mi výrazně ulehčuje plány; někdo na internetu tvrdil, že dostat se do IRQ z D-bakiru., nebo Batmanu je dost složité a já myslel, že se zde zdržím dva-tři dny, abych zjistil za 1) jak se dostat na hranici, a za 2) jak přes ni. Tak problém č. 1 je vyřešený a já jedu busem do Zakho, iráckého příhraničního města. Cesta je hodně zajímavá, tady se naplno ukazuje suchá kopcovitá krajina s minimem zeleně. Té je naopak hodně kolem řek a působí velmi kontrastně, vzhledem k okolí.

Za Batmanem ve starobylém městečku Hasankeyf přejíždíme řeku Tigris, pak stoupáme do hor, cesta občas vede po kraji srázu a odhaluje se krásná podívaná dolů do údolí. Za městem Silopi zastavujeme v motorestu, všichni dostáváme pečené maso (nevím jaké, připomíná mi chutí vepřové, ale to je tady – ve světě muslimů – nesmysl….), rýži, salát, k tomu kořeněné zálivky a vodu –za 13 TL. V nabídce jsou i jiné pokrmy, ale mě vyhovuje jíst to samé, co ostatní.


Blížíme se k hraničnímu přechodu a osazenstvo autobusu je tak nějak živější; steward vysvětluje ostatním co a jak, já nerozumím a tak čekám, co se bude dít. Na turecké straně hranice si všichni jdou pro potvrzení a kolek do pasu – chci ho taky, ale Turek mluvící anglicky mne uklidňuje, že tohle se týká pouze Tureckých občanů – on sám je z Diyarbakiru a jede do Erbílu, kde studuje. Vyzvídám, zda je pro mě v iráckém Kurdistánu bezpečno – ano, je, ale nesmím do měst Mosúl a Kirkúk, což jsou města obývaná kdysi Kurdy, dnes tam žije hodně Arabů a Turkmenů.

Kirkúk a okolí na jaře 2011 obsadili kurdské milice, což situaci ještě vyhrotilo. Ze zpráv vím, že právě v Kirkúku 19. května 2011 vybuchly 3 bomby. V Mosúlu v prosinci 2010 opět nastaly velké rozepře mezi muslimy a iráckými křesťany, po zavraždění několika křesťanů začali tito houfně utíkat na sever pod ochranu Kurdů.

Následuje turecká kontrola, obvyklé čekání na něco – nikdo neví co a přejezd přes hraniční most. Nad iráckou celnicí vlají červeno-bílo-černá irácká vlajka se zeleným arabským nápisem a vlajka Kurdistánu – vodorovné pruhy červené, bílé a zelené, a uprostřed přes pruhy žluté slunce. I tady vládne docela chaos, vojáci kontrolují pasy při vstupu na celnici, na celnici samotné i při opuštění hranice do vnitrozemí tak, aby všichni prošli příslušnými kontrolami, ale i tak mám pocit, že ten kdo se vyzná, by možná prošel chaosem bez kontrol. Já mám ovšem dost závažný problém – moje fotka v pase mi není vůbec podobná; zatímco z pasu se na celníky zubí veselý vlasatý hubeňour, v reálu na ně kouká tělnatý plešoun – fotka je stará asi dvanáct let (již při vstupu do Srbska jsem s místními tento problém řešil). Probírají to s nadřízenými, shodují se, že jsem to kdysi asi byl já a od kurdských úřadů dostávám spásné razítko Republic of Iraq – Kurdistan Region s vízem na deset dnů pobytu. Platí jen pro Kurdistán, a nelze se s ním pohybovat na arabském území jižně od dříve zmíněných měst Mosúl a Kirkúk, kde je třeba mít vízum iráckých úřadů. Tím zřejmě odpadá možnost navštívit vykopávky Aššúr a Hatra ležících asi 100 km jižně od Mosúlu.


Erbílský student mě navíc ujišťuje, že na jih by nejel ani on a mě zcela jasně vysvětluje, že já –Evropan – tam budu ve velmi reálném nebezpečí, zatímco mezi Kurdy mi nic nehrozí. Já to chápu a jeho ujištění se shoduje s informacemi, které jsem pobral ještě před odjezdem do této neklidné země.

O půl deváté večer opouštím autobus v Zakho. Místo malého romantického městečka nad řekou stojím na periferii aglomerace, která připomíná jedno velké příhraniční překladiště; špína, prach a silný provoz. Ptám se místní omladiny na centrum, kde bych sehnal levný hotel a kráčím podél městské dálnice kamsi do neznáma. Dobíhá mě jeden místní mladík s tím, že jde taky do centra a doprovodí mě. Z rozhovoru vyplývá, že on –Dilbrin- je nejstarším mužem v rodině a tudíž živitelem, i když by chtěl studovat. Otec mu před rokem zemřel a je na vše sám. Do centra dorážíme až po hodině chůze, nacházíme hotel, kde po mě chtějí 40 USD. No to je moc, tady v Zakho by měly stát kolem 10 dolarů. Odcházím, ale hoteliér mě ujišťuje, že jinde zaplatím stejně nebo víc a má pravdu – i v dalším hotelu chtějí 40 dolarů za místnost se čtyřmi postelemi a menší nemají.

Venku je již tma a já vzdávám hledání jiného noclehu, či smlouvání. Za danou cenu je pokoj hnusný, rozbité skříně, oprýskaná omítka, ale po 3 nocích a 3 dnech strávených v autokarech je i sprcha vyvedená přímo nad turecký záchod vítaným luxusem. První noc v Iráku sem prospal jak nemluvně až na malé probuzení ráno ještě za tmy, kdy muezzín vyvolával k první motlitbě.

V létě 2011 jsem vyrazil na jihovýchod s cílem dojet do Iráku a dle možností si projet jeho severní kurdskou autonomní část, v Iráku oficiálně pojmenovanou Kurdistan region. V plánu mám návštěvu měst Duhok, Erbíl a snad i Sulejmánii.


Rád bych viděl i vykopávky ležící jižně od města Mosúl, ale to je již arabské území a zřejmě bude problém se tam dostat. Lístek mám do Sofie (BG) za 1300 Kč, bus na nádraží přijíždí s hodinovým zpožděním a vyrážíme 1. 7. před půlnocí. Jedeme přes Slovensko, Maďarsko, Srbsko, a 2. 7. v 22.30 místního času (SEČ+1) vystupuju v bulharské Sofii.

Mám štěstí –za půl hodiny jede bus do Istanbulu (za 25 Eu), kde bychom měli být kolem sedmé ranní. Bus je komfortní, v ceně jsou nabízené teplé nápoje, voda a sušenky. Ráno dorážíme na istanbulské autobusové nádraží zvané OTOGAR, měním 200 Eu ( 1 Eu= 2,28 Tureckých Lir) a pozoruju život okolo. Nádraží je třípatrové, v přízemí jsou výstupní prostory a nepřehledné parkoviště, v prostředním patře jsou garáže a sklady, nahoře pak odjezdová stání a kanceláře (tj. prodejny jízdenek) různých přepravců, obchody, služby, hotely, středem projíždí nezastřešené metro. Obcházím kanceláře a hledám ty, které mne dovezou do Diyarbakiru nebo Batmanu. Okolo je pro Středoevropana stěží uvěřitelný mumraj, lidé – často celé rozvětvené rodiny- cestují s velkými zavazadly od pytlů po přepravky plné různých věcí, drogistického zboží, textil, hračky, i třeba zemědělské produkty. Vypadá to, jako by se celé Turecko někam stěhovalo; odtud se dá dostat kamkoliv v rámci regionu – do Iránu, Gruzie, ale i třeba Albánie. Také do Iráku odtud jede bus, ale zdá se mi dost drahý a tak kupuju za 90 TL lístek do Diyarbakiru, neoficiálně hlavního města kurdské části Turecka na jihovýchodě země, asi 160 km nad syrskou hranicí.


Procházím se po Istanbulu v uličkách poblíž otogaru, žádné turistické památky neplánuju. Potřebné WC nacházím v umývárně před mešitou. V čajovně ochutnávám gyrosové tousty (1 za 1TL, čaj za polovic), na otogaru před odjezdem se přejídám skopovým masem s rýží i bramborem a zeleninou, k tomu limonádu a čerstvou ovocnou šťávu (za 15 TL). Ještě kupuju na cestu nějaké sušenky a nápoje a v 13 hodin odjíždím. V buse je opět v ceně malé občerstvení servírované z pojízdného stolku stewardem a v obrazovkách umístěných před každým cestujícím do opěrek na hlavu si můžu zvolit různé programy, filmy, či hudbu. Často zastavujeme na otogarech jiných měst, i na pauzu v motorestech. Navečer si v jednom dávám to, co jiní z “mého“ autobusu – kuřecí špalíčky s rýží- ale cena 20 TL už je na mě opravdu moc – motoresty jsou dosti předražené. Během jízdy spím, koukám z okna, občas poslouchám nějakou muziku – co taky dělat jiného, že?

Osazenstvo autobusu se na stanicích obměňuje, v jedné přistupuje rodina –4 dospělí a 4 děti, na autobus evidentně nejsou zvyklí a během cesty průběžně zvrací do pytlíků k tomu určených, které jsou v každém buse. Občas mě jejich dávivé zvuky probudí i v noci a pohled na jejich zmučené tváře mě vrací do reality. Chlapec sedící vedle mě bleje několikrát, tak se mu cestu snažím ulehčit laděním programů na jeho televizi, což se mu samotnému nedařilo. Ale radost z toho nemá, útrpně kouká před sebe, čas se vleče, ráno v nedohlednu a v ruce pytlík s nevábným obsahem.

Do Diyarbakiru dorážíme 4.7 před 11 H, za půl hodiny odtud jede autobus do Iráku (za 55 TL), což mi výrazně ulehčuje plány; někdo na internetu tvrdil, že dostat se do IRQ z D-bakiru., nebo Batmanu je dost složité a já myslel, že se zde zdržím dva-tři dny, abych zjistil za 1) jak se dostat na hranici, a za 2) jak přes ni. Tak problém č. 1 je vyřešený a já jedu busem do Zakho, iráckého příhraničního města. Cesta je hodně zajímavá, tady se naplno ukazuje suchá kopcovitá krajina s minimem zeleně. Té je naopak hodně kolem řek a působí velmi kontrastně, vzhledem k okolí.

Za Batmanem ve starobylém městečku Hasankeyf přejíždíme řeku Tigris, pak stoupáme do hor, cesta občas vede po kraji srázu a odhaluje se krásná podívaná dolů do údolí. Za městem Silopi zastavujeme v motorestu, všichni dostáváme pečené maso (nevím jaké, připomíná mi chutí vepřové, ale to je tady – ve světě muslimů – nesmysl….), rýži, salát, k tomu kořeněné zálivky a vodu –za 13 TL. V nabídce jsou i jiné pokrmy, ale mě vyhovuje jíst to samé, co ostatní.


Blížíme se k hraničnímu přechodu a osazenstvo autobusu je tak nějak živější; steward vysvětluje ostatním co a jak, já nerozumím a tak čekám, co se bude dít. Na turecké straně hranice si všichni jdou pro potvrzení a kolek do pasu – chci ho taky, ale Turek mluvící anglicky mne uklidňuje, že tohle se týká pouze Tureckých občanů – on sám je z Diyarbakiru a jede do Erbílu, kde studuje. Vyzvídám, zda je pro mě v iráckém Kurdistánu bezpečno – ano, je, ale nesmím do měst Mosúl a Kirkúk, což jsou města obývaná kdysi Kurdy, dnes tam žije hodně Arabů a Turkmenů.

Kirkúk a okolí na jaře 2011 obsadili kurdské milice, což situaci ještě vyhrotilo. Ze zpráv vím, že právě v Kirkúku 19. května 2011 vybuchly 3 bomby. V Mosúlu v prosinci 2010 opět nastaly velké rozepře mezi muslimy a iráckými křesťany, po zavraždění několika křesťanů začali tito houfně utíkat na sever pod ochranu Kurdů.

Následuje turecká kontrola, obvyklé čekání na něco – nikdo neví co a přejezd přes hraniční most. Nad iráckou celnicí vlají červeno-bílo-černá irácká vlajka se zeleným arabským nápisem a vlajka Kurdistánu – vodorovné pruhy červené, bílé a zelené, a uprostřed přes pruhy žluté slunce. I tady vládne docela chaos, vojáci kontrolují pasy při vstupu na celnici, na celnici samotné i při opuštění hranice do vnitrozemí tak, aby všichni prošli příslušnými kontrolami, ale i tak mám pocit, že ten kdo se vyzná, by možná prošel chaosem bez kontrol. Já mám ovšem dost závažný problém – moje fotka v pase mi není vůbec podobná; zatímco z pasu se na celníky zubí veselý vlasatý hubeňour, v reálu na ně kouká tělnatý plešoun – fotka je stará asi dvanáct let (již při vstupu do Srbska jsem s místními tento problém řešil). Probírají to s nadřízenými, shodují se, že jsem to kdysi asi byl já a od kurdských úřadů dostávám spásné razítko Republic of Iraq – Kurdistan Region s vízem na deset dnů pobytu. Platí jen pro Kurdistán, a nelze se s ním pohybovat na arabském území jižně od dříve zmíněných měst Mosúl a Kirkúk, kde je třeba mít vízum iráckých úřadů. Tím zřejmě odpadá možnost navštívit vykopávky Aššúr a Hatra ležících asi 100 km jižně od Mosúlu.


Erbílský student mě navíc ujišťuje, že na jih by nejel ani on a mě zcela jasně vysvětluje, že já –Evropan – tam budu ve velmi reálném nebezpečí, zatímco mezi Kurdy mi nic nehrozí. Já to chápu a jeho ujištění se shoduje s informacemi, které jsem pobral ještě před odjezdem do této neklidné země.

O půl deváté večer opouštím autobus v Zakho. Místo malého romantického městečka nad řekou stojím na periferii aglomerace, která připomíná jedno velké příhraniční překladiště; špína, prach a silný provoz. Ptám se místní omladiny na centrum, kde bych sehnal levný hotel a kráčím podél městské dálnice kamsi do neznáma. Dobíhá mě jeden místní mladík s tím, že jde taky do centra a doprovodí mě. Z rozhovoru vyplývá, že on –Dilbrin- je nejstarším mužem v rodině a tudíž živitelem, i když by chtěl studovat. Otec mu před rokem zemřel a je na vše sám. Do centra dorážíme až po hodině chůze, nacházíme hotel, kde po mě chtějí 40 USD. No to je moc, tady v Zakho by měly stát kolem 10 dolarů. Odcházím, ale hoteliér mě ujišťuje, že jinde zaplatím stejně nebo víc a má pravdu – i v dalším hotelu chtějí 40 dolarů za místnost se čtyřmi postelemi a menší nemají.

Venku je již tma a já vzdávám hledání jiného noclehu, či smlouvání. Za danou cenu je pokoj hnusný, rozbité skříně, oprýskaná omítka, ale po 3 nocích a 3 dnech strávených v autokarech je i sprcha vyvedená přímo nad turecký záchod vítaným luxusem. První noc v Iráku sem prospal jak nemluvně až na malé probuzení ráno ještě za tmy, kdy muezzín vyvolával k první motlitbě.

Z ČZU do exotické INDIE

Vzdělání je důležitá věc, vysoká škola je potřeba pro nabytí
vědomostí a získání studijních návyků, ale zkušenost se počítá
třikrát tolik. Jsem studentkou ČZU magisterského oboru Economics and
Management a dostala jsem se na stáž do Evropského parlamentu v Bruselu
a vzápětí na stáž přes AIESEC do Indie.

Vzdělání je důležitá věc, vysoká škola je potřeba pro nabytí vědomostí a získání studijních návyků, ale zkušenost se počítá třikrát tolik. Jsem studentkou ČZU magisterského oboru Economics and Management a dostala jsem se na stáž do Evropského parlamentu v Bruselu a vzápětí na stáž přes AIESEC do Indie.


Evropský parlament si klade vysoké požadavky pro přijetí stážistů, stejně jako ostatní evropské instituce, úspěšnost přijetí je asi 3 %. Pracovala jsem ve Výboru pro zemědělství a regionální rozvoj. Je zajímavé vidět, jak taková instituce funguje a jak se kují politické pikle na úrovni EU, člověk dostane mnohem větší rozhled a dostane se do blízkosti velkých hráčů.

Nicméně politici jsou taky jenom lidi, mají svoje přednosti i chyby. Zkušenost v Bruselu pro mě byla taková hořko sladká, některé věci a postupy mi připadaly absurdní, zdlouhavé řízení ve všech směrech, překlady každé i menší změny do všech jazyků, přesuny do Štrasburku. Ale videla jsem i pozitivní proslovy některých politiků a názory, které mají budoucnost. Zkušenost to byla více než hodnotná a získala jsem kontakty na skvělé lidi.

Už během stáže v Bruselu jsem si začala hledat stáž přes AIESEC na dalších půl roku tak, abych si vyplnila celý akademický rok. Dostala jsem se na stáž do Indie, do města Hyderabad, což je cca. uprostřed Indického subkontinentu, do společnosti Surana Ventures Ltd., která vyrábí solární články a solární moduly. Moje práce je mezinárodní marketing a prodej solárních panelů do Evropy.


Indie není země pro lehčí povahy, člověk se musí připravit na těžší podmínky a obrnit se trpělivostí. Nicméně si myslím, že obecný názor Evropanů o Indii je úplně jiný něž realita a je pokřivený médii. Ano, životní podmínky jsou těžší, je tu hodně lidí, tak člověk musí trochu více bojovat o svoje místo na slunci. Ale Indie je bohatá země, problém je, že v lidech je ještě stále zakořeněný systém kast, takže bohatství se prostě nepřerozděluje.

Jsou však věci, ve kterých vidím, že jsou Indové dále než Evropané. Je to jejich mentalita, lidé jsou tu obecně šťastnější, ať jde o člověka, který žije bídně nebo o člověka z vyšší kasty, dokážou být více spokojení se svým životem. Také mají větší respekt jedem k druhému a dokážou lépe akceptovat náboženské a kulturní rozdíly. Jenom v naší kanceláři pracuji společně hinduisté s muslimy a křesťany. Všichni se vzájemně respektují, po práci si nasadí třeba i burku a odejdou domů praktikovat zvyky jim vlastní. Máme se v tomto ohledu, co učit.

Na tomto tématu spolupracujeme se studentskou organizací AIESEC, která pomáhá studentům, poznávat cizí kultury, aktivně se zapojit v dobrovolnických programech, či získávat profesionální zkušenosti v zahraničí.

Práce ve firmě je zajímavá a zároveň perfektně sedí k tématu mé diplomové práce o obnovitelných zdrojích energie. Můj šéf mi dává docela volnou ruku, co se týče organizace mé práce mezinárodního marketingu, ale to zároveň vyžaduje více úsilí z mé strany. Pracovni doba je v naší firmě i v sobotu, na to se zvyká hůře. Nicméně mám dohodu, že občas vyrazím na víkend výletovat po okolí. Má stáž v Indii není ještě ani v polovině a já už vím, že nepřijedu domů stejná, jako když jsem odjížděla.

Možnost mezinárodní stáže je podle mě nenahraditelná zkušenost, není to jen o poznání kultur, či pracovní zkušenosti, ale dodá to člověku mnohem větší rozhled, člověk vidí mnohem více možností, jak si poradit v různých situacích. Vyžaduje to ale hodně úsilí a vlastní iniciativy, „Strech yourself to the limits!“ Kateřina Jirková Hyderabad, Indie 38° Celsia (ve stinu)

Vzdělání je důležitá věc, vysoká škola je potřeba pro nabytí vědomostí a získání studijních návyků, ale zkušenost se počítá třikrát tolik. Jsem studentkou ČZU magisterského oboru Economics and Management a dostala jsem se na stáž do Evropského parlamentu v Bruselu a vzápětí na stáž přes AIESEC do Indie.


Evropský parlament si klade vysoké požadavky pro přijetí stážistů, stejně jako ostatní evropské instituce, úspěšnost přijetí je asi 3 %. Pracovala jsem ve Výboru pro zemědělství a regionální rozvoj. Je zajímavé vidět, jak taková instituce funguje a jak se kují politické pikle na úrovni EU, člověk dostane mnohem větší rozhled a dostane se do blízkosti velkých hráčů.

Nicméně politici jsou taky jenom lidi, mají svoje přednosti i chyby. Zkušenost v Bruselu pro mě byla taková hořko sladká, některé věci a postupy mi připadaly absurdní, zdlouhavé řízení ve všech směrech, překlady každé i menší změny do všech jazyků, přesuny do Štrasburku. Ale videla jsem i pozitivní proslovy některých politiků a názory, které mají budoucnost. Zkušenost to byla více než hodnotná a získala jsem kontakty na skvělé lidi.

Už během stáže v Bruselu jsem si začala hledat stáž přes AIESEC na dalších půl roku tak, abych si vyplnila celý akademický rok. Dostala jsem se na stáž do Indie, do města Hyderabad, což je cca. uprostřed Indického subkontinentu, do společnosti Surana Ventures Ltd., která vyrábí solární články a solární moduly. Moje práce je mezinárodní marketing a prodej solárních panelů do Evropy.


Indie není země pro lehčí povahy, člověk se musí připravit na těžší podmínky a obrnit se trpělivostí. Nicméně si myslím, že obecný názor Evropanů o Indii je úplně jiný něž realita a je pokřivený médii. Ano, životní podmínky jsou těžší, je tu hodně lidí, tak člověk musí trochu více bojovat o svoje místo na slunci. Ale Indie je bohatá země, problém je, že v lidech je ještě stále zakořeněný systém kast, takže bohatství se prostě nepřerozděluje.

Jsou však věci, ve kterých vidím, že jsou Indové dále než Evropané. Je to jejich mentalita, lidé jsou tu obecně šťastnější, ať jde o člověka, který žije bídně nebo o člověka z vyšší kasty, dokážou být více spokojení se svým životem. Také mají větší respekt jedem k druhému a dokážou lépe akceptovat náboženské a kulturní rozdíly. Jenom v naší kanceláři pracuji společně hinduisté s muslimy a křesťany. Všichni se vzájemně respektují, po práci si nasadí třeba i burku a odejdou domů praktikovat zvyky jim vlastní. Máme se v tomto ohledu, co učit.

Na tomto tématu spolupracujeme se studentskou organizací AIESEC, která pomáhá studentům, poznávat cizí kultury, aktivně se zapojit v dobrovolnických programech, či získávat profesionální zkušenosti v zahraničí.

Práce ve firmě je zajímavá a zároveň perfektně sedí k tématu mé diplomové práce o obnovitelných zdrojích energie. Můj šéf mi dává docela volnou ruku, co se týče organizace mé práce mezinárodního marketingu, ale to zároveň vyžaduje více úsilí z mé strany. Pracovni doba je v naší firmě i v sobotu, na to se zvyká hůře. Nicméně mám dohodu, že občas vyrazím na víkend výletovat po okolí. Má stáž v Indii není ještě ani v polovině a já už vím, že nepřijedu domů stejná, jako když jsem odjížděla.

Možnost mezinárodní stáže je podle mě nenahraditelná zkušenost, není to jen o poznání kultur, či pracovní zkušenosti, ale dodá to člověku mnohem větší rozhled, člověk vidí mnohem více možností, jak si poradit v různých situacích. Vyžaduje to ale hodně úsilí a vlastní iniciativy, „Strech yourself to the limits!“ Kateřina Jirková Hyderabad, Indie 38° Celsia (ve stinu)

Putování norskou přírodou

Máme za sebou půldenní, celkem vyčerpávající pochod na Kjerag –
zaklíněný kámen ve skále. Cesta k němu nebyla jednoduchá, protože
orientovat se v úplné mlze jen podle červených „téček“ a
s dvaceti kily na zádech není vůbec snadné. Odbočujeme na pěší
cestičku, kterou spíše než lidé vyšlapaly všudypřítomné ovce.


Uplynulo pět měsíců plánování a my konečně sedíme v letadle, které směřuje do Norského Bergenu. Je půlka června a léto teprve vystrkuje růžky. V plánu máme procestovat známá místa jako Bergen, Preikestolen či Kjerag. Nejvíce se ale těšíme na třídenní cestu čistou přírodou. Po pěti dnech se nám sen splňuje.

Pravá divočina

Máme za sebou půldenní, celkem vyčerpávající pochod na Kjerag – zaklíněný kámen ve skále. Cesta k němu nebyla jednoduchá, protože orientovat se v úplné mlze jen podle červených „téček“ a s dvaceti kily na zádech není vůbec snadné. Odbočujeme v půli cesty z Kjeragu na parkoviště na pěší cestičku, kterou spíše než lidé vyšlapaly všudypřítomné ovce. Značení je už méně častěji a již zmiňovaná „téčka“ jsou stará a dlouho neudržovaná.

Jdeme travnatým kaňonem a začínáme si vychutnávat pravou divočinu, kterou známe jen z Šumavského pochodu po hřebenech hor při hranici s Rakouskem a Německem. Jdeme proti proudu malého potůčku, který tu a tam naplní jezero o velikosti fotbalového hřiště. Cesta je mokrá a ani naše naimpregnované boty nám sucho v botách nezajistí. Přicházíme k rozcestníku. Je poničený. Mapa nám říká, uhni doleva, ale tam je jen vysoká skála. „Tuhle bych nechtěl šplhat,“ prohlásím a jdeme dál rovně kaňonem.


Po půl hodině zastavujeme. „Jdeme špatně“ vypadne z obou jako bychom se domluvili a ještě jednou studujeme mapu. Vracíme se k rozcestníku. Již vyčerpáni a unaveni. Koukám na ceduli a zjišťuji, že ještě dole na zemi je jedna utrhnutá cedule. Nasazuji ji na původní místo. Je to jasné, dnes si ještě vylezeme na skálu. Nikdo z nás ještě nic takového nevylezl. K tomu je vše mokré, jsme unaveni po několik hodinovém pochodu a na zádech ta zátěž. „Jdeme!“ Pravíme oba. Jdu první, což nechápu, protože mám strach z výšek. Než někam stoupnu nebo se něčeho chytnu, tak vše dvakrát, třikrát prověřím. Kamarád Honza jde pomalu za mnou a radí mi kam šlápnout a na co si dávat pozor. Ani nevím, kolikrát nám proklouzne noha a spustí lavinu kamenů a suti. Uvědomujeme si, že každá chyba může být zaplacena i daní nejvyšší. Jsme nahoře a máme to nejhorší za sebou. Omyl.

Před námi je ledovec, který nemá daleko ke sklonu čtyřiceti pěti stupňů. Opatrně našlapujeme. Je tvrdý a hladký. Výstup na skálu se už zdá jako ta lehčí část. Každý zásek špičkou boty znamená udělat si pořádný důlek pro odraz na druhou nohu. Raději se ani neotáčíme, protože kdo uklouzne, sjede dolů a potom rovnou ze skály k rozcestníku. Padesát metrů jdeme skoro půl hodinky. Jsme tam a podle mapy to je třicet minut na záchytnou chatu. Po čtrnácti hodinovém pochodu ji nalézáme, chatu Langavaten. Zde jsme sami a místní kamna usuší jak naše mokré věci, tak naše na kost zkřehlá těla.

Údolí, naše útočiště

Až ráno zjišťujeme, jak velká chata to je a hlavně jaké má vybavení. Vše tu funguje na poctivosti. Vezmi si jídlo (od sušenek po guláš v konzervě), uvař si, vyspi se, ale vše zaplať. Čteme si staré deníky a náš zápis je první v českém jazyce. Necháváme na nás kontakt a až po dvou měsících zjišťujeme, že v našich stopách šli další Češi dva dny za námi. Chata je stejně jako my stará čtvrt století a nikde ani jeden nápis fixou či jiná stopa po vandalství. Asi jsme vážně první Češi.


Plni sil vyrážíme po proudu říčky směrem k moři. Kolem nás stojí majestátné hory, tu a tam se ještě povaluje sníh nebo nějaký až padesát metrů vysoký vodopád. Samozřejmě nechybí ovce, které vyšplhaly na taková místa, na které bych se nedostal já ani Honza s provazem a cepínem. „A to je po včerejším dnu co říci,“ dodávám. Voda je tak čistá, že chvílemi odhadujeme, kde začíná hladina jezírka. Také z ní pijeme a vaříme vodu. Pro klid duše ji ještě upravujeme kapkami z chemické čističky vody. Krajina nám odhaluje úžasné scenérie a my se nestačíme kochat a fotit vše kolem nás. Kam oko dohlédne je pouze tráva a kameny. Slyšíme jen šumění vody a zvonce ovcí.


Přicházíme k potoku, který se vlévá do „naší“ řeky. Žádná lávka ani prkno. Naštěstí jsou v řece poházené kameny a po chvíli nalézáme cestičku. Žertík přírody si ještě zopakujeme alespoň desetkrát. Čím blíže jsme u moře a tím pádem nížeji, tak začíná být vyšší porost. Nejdříve malé zakrslé borovice, později velké břízy. Blíží se večer a my nacházíme, krásné místo na táboření na soutoku dvou řek. Nikdy bych nevěřil, jak je těžké rozdělat oheň mokrým dřevem, ale naše zkušenosti přeci jen po nějaké době vítězí a my si sušíme mokré boty. Jdeme spát, je po půlnoci a toto šero za dvě hodinky vystřídá bílý den. Zatracené ovce a jejich zvonce.

Jágr, Budvar a Brežněv

Ráno vyrážíme brzy, máme před sebou dlouhý den. Řeka je širší a hory vyšší. Každým krokem jsme blíže k vodopádu Manafossen. Potkáváme první turisty a jsme rádi. S naší bídnou angličtinou a němčinou, ale vše pochopíme a i pokecáme. Když jeden starší Nor zjišťuje, že jsme Češi hned vykřikne: „Hokej, Jágr, Budvar a Brežněv.“ Ani se nesnažíme mu něco vysvětlovat a loučíme se. Ještě dlouho se tomu smějeme.

Líbí se vám článek? Navštivte webové stránky autorů: Cestoběžník.cz.

Po pár hodinách cesty jsme na místě. Přes devadesát metrů vysoký vodopád je pro nás odměnou, která stála za věčné lezení po skalách, sušení mokrých bot a nošení batohu na zádech. Voda, která se dole rozbijí o jezírko a společně s paprsky od slunce vytváří desítek duh. Nemůžeme se vynadívat. Každý z nás sedí v tichosti před vodopádem a zírá na něj jako bychom zmrzli. Já a asi i Honza přemýšlíme nad vším možným. Já si přejíždím poslední dny, které jsem prožil v krásném a čistém Norsku jako nějaký film. Nechce se nám pryč, protože víme, že jak tento vodopád opustíme, začneme se vracet pomalu přes ropné město Stavaneger a rybářský Bergen do Českých Budějovic, ale to je zase jiný příběh.


NAŠE POSTŘEHY

  • Při stopování, stačí zvednout palec vzhůru a do pár minut jedete.
  • My máme Járu Cimrmana, oni Trola a Losa.
  • Potkat nepříjemného Nora je stejně těžké, jako najít Japonce bez fotoaparátu.
  • Jízdenka do autobusu nestojí podle kilometrů, ale převýšení, které musí zdolat.
  • Gumovky na nohách žen nejsou jako u nás otázka módního doplňku, ale nezbytnou součástí oděvu. Město Bergen je jedno z nejdeštivějších měst Evropy.



Uplynulo pět měsíců plánování a my konečně sedíme v letadle, které směřuje do Norského Bergenu. Je půlka června a léto teprve vystrkuje růžky. V plánu máme procestovat známá místa jako Bergen, Preikestolen či Kjerag. Nejvíce se ale těšíme na třídenní cestu čistou přírodou. Po pěti dnech se nám sen splňuje.

Pravá divočina

Máme za sebou půldenní, celkem vyčerpávající pochod na Kjerag – zaklíněný kámen ve skále. Cesta k němu nebyla jednoduchá, protože orientovat se v úplné mlze jen podle červených „téček“ a s dvaceti kily na zádech není vůbec snadné. Odbočujeme v půli cesty z Kjeragu na parkoviště na pěší cestičku, kterou spíše než lidé vyšlapaly všudypřítomné ovce. Značení je už méně častěji a již zmiňovaná „téčka“ jsou stará a dlouho neudržovaná.

Jdeme travnatým kaňonem a začínáme si vychutnávat pravou divočinu, kterou známe jen z Šumavského pochodu po hřebenech hor při hranici s Rakouskem a Německem. Jdeme proti proudu malého potůčku, který tu a tam naplní jezero o velikosti fotbalového hřiště. Cesta je mokrá a ani naše naimpregnované boty nám sucho v botách nezajistí. Přicházíme k rozcestníku. Je poničený. Mapa nám říká, uhni doleva, ale tam je jen vysoká skála. „Tuhle bych nechtěl šplhat,“ prohlásím a jdeme dál rovně kaňonem.


Po půl hodině zastavujeme. „Jdeme špatně“ vypadne z obou jako bychom se domluvili a ještě jednou studujeme mapu. Vracíme se k rozcestníku. Již vyčerpáni a unaveni. Koukám na ceduli a zjišťuji, že ještě dole na zemi je jedna utrhnutá cedule. Nasazuji ji na původní místo. Je to jasné, dnes si ještě vylezeme na skálu. Nikdo z nás ještě nic takového nevylezl. K tomu je vše mokré, jsme unaveni po několik hodinovém pochodu a na zádech ta zátěž. „Jdeme!“ Pravíme oba. Jdu první, což nechápu, protože mám strach z výšek. Než někam stoupnu nebo se něčeho chytnu, tak vše dvakrát, třikrát prověřím. Kamarád Honza jde pomalu za mnou a radí mi kam šlápnout a na co si dávat pozor. Ani nevím, kolikrát nám proklouzne noha a spustí lavinu kamenů a suti. Uvědomujeme si, že každá chyba může být zaplacena i daní nejvyšší. Jsme nahoře a máme to nejhorší za sebou. Omyl.

Před námi je ledovec, který nemá daleko ke sklonu čtyřiceti pěti stupňů. Opatrně našlapujeme. Je tvrdý a hladký. Výstup na skálu se už zdá jako ta lehčí část. Každý zásek špičkou boty znamená udělat si pořádný důlek pro odraz na druhou nohu. Raději se ani neotáčíme, protože kdo uklouzne, sjede dolů a potom rovnou ze skály k rozcestníku. Padesát metrů jdeme skoro půl hodinky. Jsme tam a podle mapy to je třicet minut na záchytnou chatu. Po čtrnácti hodinovém pochodu ji nalézáme, chatu Langavaten. Zde jsme sami a místní kamna usuší jak naše mokré věci, tak naše na kost zkřehlá těla.

Údolí, naše útočiště

Až ráno zjišťujeme, jak velká chata to je a hlavně jaké má vybavení. Vše tu funguje na poctivosti. Vezmi si jídlo (od sušenek po guláš v konzervě), uvař si, vyspi se, ale vše zaplať. Čteme si staré deníky a náš zápis je první v českém jazyce. Necháváme na nás kontakt a až po dvou měsících zjišťujeme, že v našich stopách šli další Češi dva dny za námi. Chata je stejně jako my stará čtvrt století a nikde ani jeden nápis fixou či jiná stopa po vandalství. Asi jsme vážně první Češi.


Plni sil vyrážíme po proudu říčky směrem k moři. Kolem nás stojí majestátné hory, tu a tam se ještě povaluje sníh nebo nějaký až padesát metrů vysoký vodopád. Samozřejmě nechybí ovce, které vyšplhaly na taková místa, na které bych se nedostal já ani Honza s provazem a cepínem. „A to je po včerejším dnu co říci,“ dodávám. Voda je tak čistá, že chvílemi odhadujeme, kde začíná hladina jezírka. Také z ní pijeme a vaříme vodu. Pro klid duše ji ještě upravujeme kapkami z chemické čističky vody. Krajina nám odhaluje úžasné scenérie a my se nestačíme kochat a fotit vše kolem nás. Kam oko dohlédne je pouze tráva a kameny. Slyšíme jen šumění vody a zvonce ovcí.


Přicházíme k potoku, který se vlévá do „naší“ řeky. Žádná lávka ani prkno. Naštěstí jsou v řece poházené kameny a po chvíli nalézáme cestičku. Žertík přírody si ještě zopakujeme alespoň desetkrát. Čím blíže jsme u moře a tím pádem nížeji, tak začíná být vyšší porost. Nejdříve malé zakrslé borovice, později velké břízy. Blíží se večer a my nacházíme, krásné místo na táboření na soutoku dvou řek. Nikdy bych nevěřil, jak je těžké rozdělat oheň mokrým dřevem, ale naše zkušenosti přeci jen po nějaké době vítězí a my si sušíme mokré boty. Jdeme spát, je po půlnoci a toto šero za dvě hodinky vystřídá bílý den. Zatracené ovce a jejich zvonce.

Jágr, Budvar a Brežněv

Ráno vyrážíme brzy, máme před sebou dlouhý den. Řeka je širší a hory vyšší. Každým krokem jsme blíže k vodopádu Manafossen. Potkáváme první turisty a jsme rádi. S naší bídnou angličtinou a němčinou, ale vše pochopíme a i pokecáme. Když jeden starší Nor zjišťuje, že jsme Češi hned vykřikne: „Hokej, Jágr, Budvar a Brežněv.“ Ani se nesnažíme mu něco vysvětlovat a loučíme se. Ještě dlouho se tomu smějeme.

Líbí se vám článek? Navštivte webové stránky autorů: Cestoběžník.cz.

Po pár hodinách cesty jsme na místě. Přes devadesát metrů vysoký vodopád je pro nás odměnou, která stála za věčné lezení po skalách, sušení mokrých bot a nošení batohu na zádech. Voda, která se dole rozbijí o jezírko a společně s paprsky od slunce vytváří desítek duh. Nemůžeme se vynadívat. Každý z nás sedí v tichosti před vodopádem a zírá na něj jako bychom zmrzli. Já a asi i Honza přemýšlíme nad vším možným. Já si přejíždím poslední dny, které jsem prožil v krásném a čistém Norsku jako nějaký film. Nechce se nám pryč, protože víme, že jak tento vodopád opustíme, začneme se vracet pomalu přes ropné město Stavaneger a rybářský Bergen do Českých Budějovic, ale to je zase jiný příběh.


NAŠE POSTŘEHY

  • Při stopování, stačí zvednout palec vzhůru a do pár minut jedete.
  • My máme Járu Cimrmana, oni Trola a Losa.
  • Potkat nepříjemného Nora je stejně těžké, jako najít Japonce bez fotoaparátu.
  • Jízdenka do autobusu nestojí podle kilometrů, ale převýšení, které musí zdolat.
  • Gumovky na nohách žen nejsou jako u nás otázka módního doplňku, ale nezbytnou součástí oděvu. Město Bergen je jedno z nejdeštivějších měst Evropy.


Fotofata 2012 – za kytkami do Troji

Za nádhernými fotografiemi kytek není nutné letět přes půl zeměkoule
ani mít drahé vybavení. Snímek převzácné wolemie nebo thajské orchideje
vyfotíte i v rámci projektu Fotofata 2012 aniž vytáhnete
paty z ČR.

Za nádhernými fotografiemi kytek není nutné letět přes půl zeměkoule ani mít drahé vybavení. Snímek převzácné wolemie nebo thajské orchideje vyfotíte i v rámci projektu Fotofata 2012 aniž vytáhnete paty z ČR.


Co

Fata Morgana není jen pouštní přelud, ale i esovitě zahnutý skleník pražské botanické zahrady v Troji proslulý mimo jiné i každoročními „výstavou“ volně poletujících motýlů. Co je na botanických zahradách skvělé a na té trojské zvlášť, že skutečnost, že tam díky skleníkům vždycky něco kvete. V podstatě pak není možné nenarazit na nějakou kvetoucí zajímavost. Ale i nekvetoucí rostliny se mají čím pochlubit. Nevěříte? Tak se podívejte například po sbírce kapradin a uvidíte sami, že je co fotit i obdivovat. Třeba takovou šídlatku žijící normálně pod hladinou severských jezer nebo rod Lecanopteris s velmi bizarně tvarovanými „těly“? Ne nadarmo se výprava za kapradinami nazývala v nepříliš velké nadsázce „cesta do pravěku“. Ale „klasické kytky“ přece jen táhnou víc. Třeba druh Aristolochia arborea už v přírodě nevyfotíte. „Tato rostlina má velmi zajímavou historii: začátkem minulého století sebrali tento druh na jediné známé lokalitě v Mexiku vědci z botanické zahrady v Leidenu. Rostlinu poté množili a darovali do několika dalších sbírek, mimo jiné i do zahrady Kebun Raya na Jávě. Všechny rostliny pěstované v Evropě postupně uhynuly, přírodní lokalita v Mexiku byla zničena a druh se zachoval pouze v zahradě na Jávě, odkud v sedmdesátých letech dovezli botanici z Bonnu několik řízků zpět do Evropy. Odtud se opět pomalu šířila do dalších zahrad, tedy i do skleníku v Praze. V přírodě nebyla Aristolochia arborea již nikdy znovu nalezena,“ píše na stránkách botanické zahrady o této podivuhodné rostlině Eva Smržová.


Kdy

Pokud se za kytkami rozhodnete cestovat do Troji a nikoli do Mexika, tak můžete krom pondělků kdykoli. Ovšem pokud chcete mít větší záruku, že se fotky povedou a navíc, kdyby se prostě nedařilo (jsou takové dny) tak mít po ruce odborníka – pomocníka, jenž vám s focením poradí a pomůže, tak vezměte v úvahu druhou sobotu v měsíci. V tyto dny od ledna do června pořádá botanická zahrada kurs pro fotoamatéry, kteří chtějí navštívit její prostory, zkusit si něco vyfotit, dozvědět se tipy a triky jak na „kytičkovou“ fotku a ještě mít šanci dostat své fotky na výstavu. „Jsem přesvědčený, že fotka je o oku a i s malým foťákem se dá udělat velká fotka. Ostatně právě ty malé foťáky už jsou docela slušně natlačené softwarem, který běžný uživatel vlastně ani nevyužívá. Botanická zahrada v sobě skrývá takový potenciál, že fotku s výstavními parametry udělá v podstatě každý.


Čím

Ptáte-li se čím, tedy s jakým foťákem na kytky, dá se dá odpovědět, že v podstatě čímkoli. Samozřejmě majitelé drahých zrcadlovek a „vychytaných“ makroobjektivů jsou ve výhodě, ale v tak pestré záplavě rostlin si svou kompozici najde každý. I majitel „krabičky na mýdlo“, jak se někdy pro jejich velikost přezdívá malým kompaktům. Pokud vás výše napsané zaujalo, mrkněte na www.fotofata.cz

Za nádhernými fotografiemi kytek není nutné letět přes půl zeměkoule ani mít drahé vybavení. Snímek převzácné wolemie nebo thajské orchideje vyfotíte i v rámci projektu Fotofata 2012 aniž vytáhnete paty z ČR.


Co

Fata Morgana není jen pouštní přelud, ale i esovitě zahnutý skleník pražské botanické zahrady v Troji proslulý mimo jiné i každoročními „výstavou“ volně poletujících motýlů. Co je na botanických zahradách skvělé a na té trojské zvlášť, že skutečnost, že tam díky skleníkům vždycky něco kvete. V podstatě pak není možné nenarazit na nějakou kvetoucí zajímavost. Ale i nekvetoucí rostliny se mají čím pochlubit. Nevěříte? Tak se podívejte například po sbírce kapradin a uvidíte sami, že je co fotit i obdivovat. Třeba takovou šídlatku žijící normálně pod hladinou severských jezer nebo rod Lecanopteris s velmi bizarně tvarovanými „těly“? Ne nadarmo se výprava za kapradinami nazývala v nepříliš velké nadsázce „cesta do pravěku“. Ale „klasické kytky“ přece jen táhnou víc. Třeba druh Aristolochia arborea už v přírodě nevyfotíte. „Tato rostlina má velmi zajímavou historii: začátkem minulého století sebrali tento druh na jediné známé lokalitě v Mexiku vědci z botanické zahrady v Leidenu. Rostlinu poté množili a darovali do několika dalších sbírek, mimo jiné i do zahrady Kebun Raya na Jávě. Všechny rostliny pěstované v Evropě postupně uhynuly, přírodní lokalita v Mexiku byla zničena a druh se zachoval pouze v zahradě na Jávě, odkud v sedmdesátých letech dovezli botanici z Bonnu několik řízků zpět do Evropy. Odtud se opět pomalu šířila do dalších zahrad, tedy i do skleníku v Praze. V přírodě nebyla Aristolochia arborea již nikdy znovu nalezena,“ píše na stránkách botanické zahrady o této podivuhodné rostlině Eva Smržová.


Kdy

Pokud se za kytkami rozhodnete cestovat do Troji a nikoli do Mexika, tak můžete krom pondělků kdykoli. Ovšem pokud chcete mít větší záruku, že se fotky povedou a navíc, kdyby se prostě nedařilo (jsou takové dny) tak mít po ruce odborníka – pomocníka, jenž vám s focením poradí a pomůže, tak vezměte v úvahu druhou sobotu v měsíci. V tyto dny od ledna do června pořádá botanická zahrada kurs pro fotoamatéry, kteří chtějí navštívit její prostory, zkusit si něco vyfotit, dozvědět se tipy a triky jak na „kytičkovou“ fotku a ještě mít šanci dostat své fotky na výstavu. „Jsem přesvědčený, že fotka je o oku a i s malým foťákem se dá udělat velká fotka. Ostatně právě ty malé foťáky už jsou docela slušně natlačené softwarem, který běžný uživatel vlastně ani nevyužívá. Botanická zahrada v sobě skrývá takový potenciál, že fotku s výstavními parametry udělá v podstatě každý.


Čím

Ptáte-li se čím, tedy s jakým foťákem na kytky, dá se dá odpovědět, že v podstatě čímkoli. Samozřejmě majitelé drahých zrcadlovek a „vychytaných“ makroobjektivů jsou ve výhodě, ale v tak pestré záplavě rostlin si svou kompozici najde každý. I majitel „krabičky na mýdlo“, jak se někdy pro jejich velikost přezdívá malým kompaktům. Pokud vás výše napsané zaujalo, mrkněte na www.fotofata.cz

Inca Trail – Cesta Inků na Machu Picchu

Jste vyznavačem horské turistiky nebo jen máte rádi procházky
v přírodě a toužíte po něčem neobvyklém? Tak čtěte dále
o této výjimečné cestě v Peru, která Vás zavede do ztraceného
města civilizace Inků, na Machu Picchu.

Jste vyznavačem horské turistiky nebo jen máte rádi procházky v přírodě a toužíte po něčem neobvyklém? Tak čtěte dále o této výjimečné cestě v Peru, která Vás zavede do ztraceného města civilizace Inků, na Machu Picchu.


Tento trek (túra) je možná vůbec nejpopulárnějším trekem na celé planetě. Čím je tak zvláštní? Fakt, že Vás zavede na Machu Picchu je dostatečně silný, ale je tady více. Během této 4 denní tůry budete následovat stezku, kterou před 500 lety vybudovali sami Inkové a je to originální stezka, kterou se Inkové dostávali do městečka v horách Machu Picchu. Po cestě tudíž máte možnost obdivovat kromě krás hor také zachovalé ruiny staveb Inků, které jsou roztroušeny podél cesty. Můžete se tak lehce cítit jako zpátky v čase, kdy tudy putovali indiáni, a všechna tato obydlí byla funkční a plnila svůj účel.

A teď již k treku samotnému. Jedná se o čtyř denní túru po horách, kdy začínáte nedaleko města Cusco a končíte samozřejmě na mystickém Machu Picchu. Putujete skrze pohoří And a divokou přírodu, organizačně je vše dokonale připraveno a také hlídano Peruánskými úřady. Tento trek je velmi pečlivě chráněn, a to znamená, že se na něj nemůžete vydat sami. K jeho uskutečnění potřebujete jednak koupit povolení a také se dle přísných regulí musíte vydat na trek s průvodcem a nosiči. Tři noci strávené v horách probíhají formou kempování a to na vybraných místech, nic není ponecháno náhodě. Z výše uvedeného tedy vyplývá, že pokud chcete tento trek uskutečnit, musíte si zakoupit celý výletový balíček u cestovní kanceláře, která se prodejem těchto výletů zabývá. Tím, že se jedná o nejpopulárnější trek světa s dokonalým zajištěním všech služeb, tak je samozřejmě vyšší i cena, která se za celý balíček pohybuje k 10.000 Kč za osobu. Jedná se však o úžasný zážitek a vynaložených peněz určitě nebudete litovat, protože budete mít zážitky do konce života.


A co vše za své peníze dostanete? V ceně máte transfer od hotelu na začátek treku, anglicky hovořícího průvodce po celou dobu treku, nosiče kteří nesou stany a jídlo, všechny noclehy formou kempování, povolení na Inca Trail, veškeré jídla počas treku, vstupenku do areálu Machu Picchu a lístek na vlak z Machu Picchu zpět do Cusca. To znamená, že je o Vás postaráno od začátku až do konce, na začátku budete vyzvednuti z hotelu a po čtyřech dnech Vás tam také vrátí.


Ptáte se, jak to vše probíhá na treku samotném? Příjemnou sránkou věci je, že Vy si můžete užívat čistě krás přírody, protože nosiči se starají téměř o vše. Nejenom že nesou stany a jídlo, ale nosiči také připravují všechna jídla a chystají stany. Jak to probíhá v praxi? Vy si nesete pouze svůj spacák a věci na převlečení. Nosiči Vás vždy předběhnou na cestě a počkají Vás na místě, kde budete nocovat, než Vy se dostavíte na dané místo, tak nosiči již vaří večeři a Vaše stany jsou postaveny. Je úžasné, jak místní borci dokážou rychle běhat po horách, a to s těžkými náklady na zádech. Pokud si chcete dopřát absolutního komfortu, tak je možnost si najmout i svého nosiče, který Vám odnese i Vaše osobní věci. Každý den je rozdělen do dvou sekcí a to dopolední a odpolední.

Samozřejmě Vás každý den čeká porce kilometrů, které se musí ujít, za tyto čtyři dny je to asi 42 kilometrů. Samotné Machu Picchu leží ve výšce asi 2300 m. n. m., ale Vy budete během treku překonávat nejvyšší bod 4200 m. n. m., který se jmenuje sedlo Mrtvé ženy. Co se týká náročnosti celého treku, tak se nejedná o žádný extrém a běžně se zde vydávají starší lidé, nicméně průměrnou fyzickou zdatnost by měl mít každý, stačí být zvyklý se občas vydat na túru do hor. Inca Trail se odehrává v malých skupinkách, většinou do deseti osob. V naší skupince byl také pán ve věku 73 let, který trek došel až do konce. Je nutné upozornit, že trek se dá vzdát jen během prvního dne, jakmile se vydáte na druhý den, tak již musíte ujít celý trek do konce. Jde se však pohodlným tempem a neustále máte asistenci průvodce, takže se jedná o skvělou procházku přírodou, při které máte vše zajištěno.

  • Podrobný program treku najdete na http://www.vi­vatravel.cz/…ta-inku.html
  • 4 denní trek Inca Trail na Machu Picchu operuje celoročně s výjimkou měsíce února
  • Trek je třeba objednat předem, ideálně alespoň dva měsíce
  • Cena nabízená CK Viva Travel: 9.490 Kč
  • CK Viva Travel – specialista na celou Jižní Ameriku a Antarktidu

Účelem tohoto článku není Vám popisovat aktivity jednotlivých dnů, ale přiblížit atmosféru Cesty Inků a seznámit Vás s tím co můžete očekávat. Celý trek je velmi udržován a drtivou část cesty jdete v panenské přírodě pohoří And. Během cesty se Vám nabízejí překrásné výhledy na hory samotné, bujné lesy anebo divoké potoky. Zpestřením jsou ruiny staveb inků zhruba 500 let staré, které si můžete prohlédnout a většina z nich je velmi zachovalá. Po cestě můžete potkat i pár domorodců, kteří stále žijí starodávným stylem života. Tři dny utečou jako voda a čtvrtý den Vás již čeká Machu Picchu. Brzy ráno se vyráží k tzv. Bráně slunce, odkud můžete pozorovat východ slunce a zahlédnout poprvé Machu Picchu. Tep se Vám zvyšuje, jste již velmi blízko tomuto jedinečnému místu. Už jen sešup z kopce a ocitáte se nad posvátným Machu Picchu. Připadáte si jako ve filmu, vše máte jako na dlani.


Další výhodou celého treku je to, že se k Machu Picchu dostanete jako jedni z prvních a máte tak náskok před davy turistů, kteří přijedou vlaky kolem desáté hodiny dopoledne. Mezitím Vy již vyrážíte s průvodcem na prohlídku tohoto ztraceného města Inků, které je vyhlášeno jako světová památka a jeden z novodobých divů světa. Toto městečko bylo objeveno až na začátku 20. století badatelem, kterého zde zavedli místní lidé. Díky své poloze v horách toto městečko nikdy nebylo odhaleno Španěly a je tudíž zachovalé v celé své kráse. Tento den máte dostatek času na prohlídku a nasání atmosféry tohoto jedinečného místa, které má naprosto úžasnou polohu mezi štíty okolních hor. Pro ty aktivnější z Vás se ještě nabízí možnost zdolat přilehlý vedlejší kopec Huyanu Picchu, který je velmi strmý, nabízí však nádherný pohled na Machu Picchu ze strážní veže Inků. V podvečer Vás již čeká cesta zpět scénickým vlakem do města Cusco, kde si můžete v hlavě přehrát nevšední zížitky posledních dnů. Ještě jedno upozornění nakonec, tento trek má omezený počet míst (povolení) na každý den, tzn., že si musíte své místo objednat s dostatečným předstihem, ideálně několik měsíců předem, minimálně dva. Nezbývá než vřele doporučit tento trek a vydat se po stopách civilizace Inků.

Jste vyznavačem horské turistiky nebo jen máte rádi procházky v přírodě a toužíte po něčem neobvyklém? Tak čtěte dále o této výjimečné cestě v Peru, která Vás zavede do ztraceného města civilizace Inků, na Machu Picchu.


Tento trek (túra) je možná vůbec nejpopulárnějším trekem na celé planetě. Čím je tak zvláštní? Fakt, že Vás zavede na Machu Picchu je dostatečně silný, ale je tady více. Během této 4 denní tůry budete následovat stezku, kterou před 500 lety vybudovali sami Inkové a je to originální stezka, kterou se Inkové dostávali do městečka v horách Machu Picchu. Po cestě tudíž máte možnost obdivovat kromě krás hor také zachovalé ruiny staveb Inků, které jsou roztroušeny podél cesty. Můžete se tak lehce cítit jako zpátky v čase, kdy tudy putovali indiáni, a všechna tato obydlí byla funkční a plnila svůj účel.

A teď již k treku samotnému. Jedná se o čtyř denní túru po horách, kdy začínáte nedaleko města Cusco a končíte samozřejmě na mystickém Machu Picchu. Putujete skrze pohoří And a divokou přírodu, organizačně je vše dokonale připraveno a také hlídano Peruánskými úřady. Tento trek je velmi pečlivě chráněn, a to znamená, že se na něj nemůžete vydat sami. K jeho uskutečnění potřebujete jednak koupit povolení a také se dle přísných regulí musíte vydat na trek s průvodcem a nosiči. Tři noci strávené v horách probíhají formou kempování a to na vybraných místech, nic není ponecháno náhodě. Z výše uvedeného tedy vyplývá, že pokud chcete tento trek uskutečnit, musíte si zakoupit celý výletový balíček u cestovní kanceláře, která se prodejem těchto výletů zabývá. Tím, že se jedná o nejpopulárnější trek světa s dokonalým zajištěním všech služeb, tak je samozřejmě vyšší i cena, která se za celý balíček pohybuje k 10.000 Kč za osobu. Jedná se však o úžasný zážitek a vynaložených peněz určitě nebudete litovat, protože budete mít zážitky do konce života.


A co vše za své peníze dostanete? V ceně máte transfer od hotelu na začátek treku, anglicky hovořícího průvodce po celou dobu treku, nosiče kteří nesou stany a jídlo, všechny noclehy formou kempování, povolení na Inca Trail, veškeré jídla počas treku, vstupenku do areálu Machu Picchu a lístek na vlak z Machu Picchu zpět do Cusca. To znamená, že je o Vás postaráno od začátku až do konce, na začátku budete vyzvednuti z hotelu a po čtyřech dnech Vás tam také vrátí.


Ptáte se, jak to vše probíhá na treku samotném? Příjemnou sránkou věci je, že Vy si můžete užívat čistě krás přírody, protože nosiči se starají téměř o vše. Nejenom že nesou stany a jídlo, ale nosiči také připravují všechna jídla a chystají stany. Jak to probíhá v praxi? Vy si nesete pouze svůj spacák a věci na převlečení. Nosiči Vás vždy předběhnou na cestě a počkají Vás na místě, kde budete nocovat, než Vy se dostavíte na dané místo, tak nosiči již vaří večeři a Vaše stany jsou postaveny. Je úžasné, jak místní borci dokážou rychle běhat po horách, a to s těžkými náklady na zádech. Pokud si chcete dopřát absolutního komfortu, tak je možnost si najmout i svého nosiče, který Vám odnese i Vaše osobní věci. Každý den je rozdělen do dvou sekcí a to dopolední a odpolední.

Samozřejmě Vás každý den čeká porce kilometrů, které se musí ujít, za tyto čtyři dny je to asi 42 kilometrů. Samotné Machu Picchu leží ve výšce asi 2300 m. n. m., ale Vy budete během treku překonávat nejvyšší bod 4200 m. n. m., který se jmenuje sedlo Mrtvé ženy. Co se týká náročnosti celého treku, tak se nejedná o žádný extrém a běžně se zde vydávají starší lidé, nicméně průměrnou fyzickou zdatnost by měl mít každý, stačí být zvyklý se občas vydat na túru do hor. Inca Trail se odehrává v malých skupinkách, většinou do deseti osob. V naší skupince byl také pán ve věku 73 let, který trek došel až do konce. Je nutné upozornit, že trek se dá vzdát jen během prvního dne, jakmile se vydáte na druhý den, tak již musíte ujít celý trek do konce. Jde se však pohodlným tempem a neustále máte asistenci průvodce, takže se jedná o skvělou procházku přírodou, při které máte vše zajištěno.

  • Podrobný program treku najdete na http://www.vi­vatravel.cz/…ta-inku.html
  • 4 denní trek Inca Trail na Machu Picchu operuje celoročně s výjimkou měsíce února
  • Trek je třeba objednat předem, ideálně alespoň dva měsíce
  • Cena nabízená CK Viva Travel: 9.490 Kč
  • CK Viva Travel – specialista na celou Jižní Ameriku a Antarktidu

Účelem tohoto článku není Vám popisovat aktivity jednotlivých dnů, ale přiblížit atmosféru Cesty Inků a seznámit Vás s tím co můžete očekávat. Celý trek je velmi udržován a drtivou část cesty jdete v panenské přírodě pohoří And. Během cesty se Vám nabízejí překrásné výhledy na hory samotné, bujné lesy anebo divoké potoky. Zpestřením jsou ruiny staveb inků zhruba 500 let staré, které si můžete prohlédnout a většina z nich je velmi zachovalá. Po cestě můžete potkat i pár domorodců, kteří stále žijí starodávným stylem života. Tři dny utečou jako voda a čtvrtý den Vás již čeká Machu Picchu. Brzy ráno se vyráží k tzv. Bráně slunce, odkud můžete pozorovat východ slunce a zahlédnout poprvé Machu Picchu. Tep se Vám zvyšuje, jste již velmi blízko tomuto jedinečnému místu. Už jen sešup z kopce a ocitáte se nad posvátným Machu Picchu. Připadáte si jako ve filmu, vše máte jako na dlani.


Další výhodou celého treku je to, že se k Machu Picchu dostanete jako jedni z prvních a máte tak náskok před davy turistů, kteří přijedou vlaky kolem desáté hodiny dopoledne. Mezitím Vy již vyrážíte s průvodcem na prohlídku tohoto ztraceného města Inků, které je vyhlášeno jako světová památka a jeden z novodobých divů světa. Toto městečko bylo objeveno až na začátku 20. století badatelem, kterého zde zavedli místní lidé. Díky své poloze v horách toto městečko nikdy nebylo odhaleno Španěly a je tudíž zachovalé v celé své kráse. Tento den máte dostatek času na prohlídku a nasání atmosféry tohoto jedinečného místa, které má naprosto úžasnou polohu mezi štíty okolních hor. Pro ty aktivnější z Vás se ještě nabízí možnost zdolat přilehlý vedlejší kopec Huyanu Picchu, který je velmi strmý, nabízí však nádherný pohled na Machu Picchu ze strážní veže Inků. V podvečer Vás již čeká cesta zpět scénickým vlakem do města Cusco, kde si můžete v hlavě přehrát nevšední zížitky posledních dnů. Ještě jedno upozornění nakonec, tento trek má omezený počet míst (povolení) na každý den, tzn., že si musíte své místo objednat s dostatečným předstihem, ideálně několik měsíců předem, minimálně dva. Nezbývá než vřele doporučit tento trek a vydat se po stopách civilizace Inků.

Křížem krážem, údolím říčky Saalbach

Zvoní budík. Je jedna hodina ráno. Být to normální den, ani mě
nenapadne na jeho žalostné pípání reagovat. Dnes ale ladně a pln energie
skáču z postele. Není se čemu divit, dnes vyrážíme na hory.

Zvoní budík. Je jedna hodina ráno. Být to normální den, ani mě nenapadne na jeho žalostné pípání reagovat. Dnes ale ladně a pln energie skáču z postele. Není se čemu divit, dnes vyrážíme na hory.


Po vydatné snídani – kávě v termosce na cestu a svačině zabalené v igelitce – stěhuji zavazadla do auta a tiše závidím mým skvělým spolucestujícím, kteří se ještě válí v postelích. Po cestě ze schodů stačím ještě pochválit konstruktéra našeho domovního zábradlí, které mě zákeřně nepodrží zrovna ve chvíli, kdy padám pod tíhou tašek k zemi. Za chvíli už ale všichni spokojeně sedíme v autě narvaném až po střechu a vyrážíme vstříc zasněženým svahům.

Kousek za Brnem zastavujeme na benzince, abychom si koupili na cestu nějaké časopisy. A pak už liduprázdnou cestou uháníme noční krajinou. Cestou k hranicím nás provázejí podivná blikající červená světýlka. Co to je? Že by mimozemská invaze? Bohužel, zábava se nekoná, jsou to jen větrné elektrárny, co naprázdno melou vzduch. A už jsme v Rakousku. Cesta zatím proběhla bez problému, i když to nejhorší na nás ještě čeká.

Zasloužená odměna

Vídeň projíždíme během pár minut a už si to šineme po dálnici A1 na západ. Hrůzostrašné zprávy o sněžné kalamitě na dálnici A1 hážeme za hlavu a bezstarostně si to fičíme po perfektně upravené cestě vstříc novému dobrodružství. Nudná šedá dálnice trvá příliš dlouho. Už se nemůžu dočkat, až uvidím první zasněžené alpské vrcholky. Zanedlouho už se vynořují. Slunce nám vyšlo na pozdrav. Azurová modř nebe a třpytící se sníh v nás vzbuzuje ještě větší chuť zaříznout co nejdříve lyže do sněhu.


Cesta je nesnesitelně únavná. V termosce už nemáme ani doušek kávového životabudiče. Klíží se nám oči, ale vidina cílové stanice Saalbach – Hinterglemm, respektive dnes pouze Vorderglemm, nás žene kupředu. A už jsem skoro na místě. Přijíždíme do městečka jménem Maishofen, které leží v údolí říčky Saalbach. Celé údolí obepínají strmé vrcholky Alp, nad kterými se klene zcela jasná obloha bez mraků. Míjíme budovu pensionu, kde strávíme dnešní noc a kde rádi spočineme po náročné cestě, ale až po odměně, kterou nám je naprosto jasná obloha bez mráčků, prázdné parkoviště a krásně upravené svahy.

První oblouky na sjezdovce

Druhý den ráno šlapeme k první centrální kabince ve Vorderglemmu, která se jmenuje Schönleitenbahn. Ta vyjíždí z necelých 1000 m. n. m. až na vrcholek Wildenkarkogel, který leží ve výšce 1910 m. n. m. U pokladny si koupíme skipasy na 4 dny lyžování a šup, šup, už jedeme nejstarší kabinkou ve středisku vzhůru. Chválabohu za teplé oblečení. Zatím se tu teplota pohybuje něco málo kolem –10 stupňů. Nahoře zahřejeme foťáky a pořídíme si pár obligátních fotografií. A rychle dolů po sjezdovce, než přijedou davy lidí.

Ale kudy? Z vrcholku Wildenkarkogel je hned několik možností, kterou cestou se vydat dolů. Nalevo nás čeká červená trať, po které nás zpátky na Wildenkarkogel vyveze šestisedačková lanovka. Druhá možnost je sjet bokem do lehce odstrčené vesnice Leogang a odtud se kodrcat pomalými lanovkami zpět nahoru. Nebo se můžeme vydat doprava do údolí, kde najdeme přes 200 km sjezdovek a na 55 lanovek a vleků. Čeká nás tu také něco přes 10 km vyznačených běžkařských tratí, U-rampy, závodní dráhy, carvingové tratě, nebo snowparky. Volba je tedy jasná, hurá doprava.


Přes kombinaci modrých a červených tratí se dostáváme až do Saalbachu. Zde máme opět několik možností. Buďto se vydáme lanovkou zpátky nahoru a budeme si vychutnávat jízdu po svahu, kterým jsme sem dojeli, nebo můžeme sjet až na samé dno údolí, sundat lyže a přejít krátkou procházkou pěší zónu malebného Saalbachu.

Malebným údolím s ocelovým gigantem

Ze strany údolí, kde se právě nacházíme vyjíždí netradiční pětikabinka, která nás vyveze na červenou trať. Ti, co znají Saalbach, moc dobře vědí, že svahy červené pětikabinky nejsou nic moc. Neznalé osazenstvo však chce mermomocí vyjet nahoru na Kohlmasikopf ( 1794 m. n. m. ). Dobrá tedy, jedeme. Nahoru a dolů po červené. Pak ještě jednou nahoru, jelikož z vršku, dáme-li se doprava, dostaneme se na modrou „mrazíkovskou“ trať, která vede lesem. Vyhlídková jízda mezi zasněženými stromy končí opět u nástupních kabinek v údolí. Pěkné, ale jednou stačilo.

Nyní své přátele beru na druhou stranu údolí. Sundáme tedy lyže a jdeme po pěší zóně napříč Saalbachem. Míjíme kavárničky a obchůdky. Na náměstíčku poznávám roztomilou kavárničku, kde mají dobrou kávu a croissant. „Kdo má chuť na kávu?“ Všichni, a tak sedíme nad kouřící kávou, zakusujeme čerstvé croissanty a kocháme se nádherou horského údolí. Ale ne na dlouho. Naše nenasytné lyže volají po sněhu, a tak se opět vydáváme na svahy.


Přes pěší zónu dojdeme ke kabince s názvem Schattberg x-press. Jako první nás upoutá ocelový most, který spojuje nástupní stanici s městečkem. Opravdu prapodivná věc v celé té nádherné scenérii alpských kostelíků. Přes převýšení více jak 1000 m se dostaneme na vrchol Schattberg Ost ( 2020 m. n. m. ). Odtud se můžeme vydat nalevo na nejdelší sjezdovku ve středisku – modrou sedmikilometrovou Jausernabfahrt II, která by nás dovezla až na parkoviště, u kterého stojí náš penzion. Tuto trať si ale nechávám pro své přátele až na konec. Malé překvapení jako třešnička na dortu.

Cesta na vrchol

Rozjíždíme se tedy doprava po sjezdovce, která se zařezává ještě hlouběji do údolí. Dojedeme až ke kabince Schattberg Sprinter, která se šplhá na vrchol Schattberg West, do výšky 2096 m. n. m. . Schattberg-West je nejvýše položené místo, kam se můžeme pomocí lanovek dostat. Kdo má zájem, může si udělat pěší túru ještě výš. My ale zůstáváme věrni svým lyžím a obdivujeme zdejší krajinu. Výhled je nádherný. Po chvilce kochání se rozhodneme sjet zpět do údolí po červené sjezdovce.

Projíždíme pod žlutou kabinkou Westgipfelbahn, která vyjíždí již z Hinterglemmu, a nikoliv ze Saalbachu. Dole se nezapomeňte pořádně rozjet, jelikož pokud nebudete chtít tímto žluťáskem vyjet opět nahoru, čeká vás přesun na lyžích po rovině. Napravo od sjezdovky se nachází báječně upravovaný snowpark a několikero lyžařských škol a školek. Toto území patří zábavě. Přes pláň Limbergalm se dostanete k normované FIS sjezdovce s červenou kabinkou.

Odpočinek a hurá na ně

Jen pro orientaci – stále jsme nepřejeli údolí zpět na stranu, kde jsme se na začátku fotili, ale jsme stále na straně, kde se nalézá nejvyšší vrcholek Schatteberg West. Pro zájemce se u nástupní stanice nalézají hned dvě restaurace, tradiční Radler a Almdudler. Odpočíváme a doplňujeme tekutiny. Někteří si dávají jídlo. Já ale pohrdám, dávám si čokoládovou tyčinku a frčím nahoru sám.


Za mých mladých let to bývala má oblíbená sjezdovka, nicméně postupem času se můj carvingový oblouk vytříbil a sjezdovka se mi zdá pro můj skvělý styl příliš prudká. Ale i přesto si jízdu vychutnávám. Dole se ke mně přidávají přátelé a společně sjezdovku ještě několikrát sjíždíme. Dobrá nálada nás neopouští a tak na vrcholku Zwölferkogel, ve výšce 1984 m. n. m. , vytahujeme fotoaparáty a cvakáme ostošest. Po pár klidných jízdách zavelím a jedeme provětrat nejnáročnější černé sjezdovky. Ale „psst“. Nikomu ani muk.

Jedeme na jednu z nejprudších sjezdovek v Rakousku. Strach nemám, dá se bez problému sjet, a navíc se po ní dostanete do té nejbáječnější lyžařské oblasti v celém areálu. Zvládli jsme to všichni. Stále však ještě nemáme dost.

Nenasytné lyže a unavení lyžaři

Po příjezdu dolů musíme sundat lyže a přejít silnici. Naštěstí je to jen pár metrů a opět můžeme obout lyže a vyrazit k lanovce. Kabinkou vyjedeme do mezistanice Hochalm, odkud se rozbíhají dvě šestisedačky, každá na jeden vrcholek. Kolem mezistanice je dostatek restaurací, kde můžeme doplnit síly. Mezi mé oblíbené patří Sonnhof s terasou, na které je spousta lehátek k odpočinku. Koupíme si jídlo a pití, a uvelebíme se do lehátek. Do obličeje se nám opírá pravé horské slunce. Načerpáváme nové síly, protože den ještě nekončí.

Jak jsem již zmínil, v místech kde se nacházíme, jsou dvě centrální sedačky. Levá lanovka vede na Spieleckogel, a pravá na Reichkendlkogel. Obě lanovky vedou k červeným sjezdovkám, které jsou perfektně připravené pro kvalitní jízdu. Pokud pojedete nahoru pravou lanovkou, dojedete do menší ho ráje na freeride. Nedotčený prostot mimo sjezdovky přímo láká k jízdě. Výhodou je, že ať zahučíte kamkoliv, vždy vyjedete u nástupní stanice! Jediný problém je, že kvalitní freeridová jízda vyžaduje dostatek čerstvého prašanu a tudíž je nutné si ráno přivstat. Z vlastní zkušenosti ale vím, že to ranní vstávání skutečně stojí za to.

Den se krátí, a ačkoli se nám vůbec nechce, je čas na návrat. Takže hurá nehurá dolů nad černou sjezdovkou na Zwölferkogel, pak dolů po FIS sjezdovce, a nakonec nahoru žlutou kabinkou na Schatteberg West. Odtud nás čeká cesta po modré trati, kterou si prodloužíme o 2,5 km. Podtrženo a sečteno, celých 9,5 km dolů k autu. Po cestě se ještě jednou zastavíme. Míjíme totiž jednu zapadlou restauraci. Neodoláme a odpočineme si u dobré kávy. Užíváme si ticha a výhledu na les. Po odpočinku se loudavým tepme svezeme dolů k autu. Rychle nasedáme a přesouváme se do našeho penzionu. Byl to krásný den.

Co můžeš udělat dnes, vychutnej si raději zítra

Zítra nás čeká opět den plný lyžování. Ráno brzy vyrážíme na svahy, během poledne si odpočineme v baru Amor, který se nachází pod červenou pětikabinkou zhruba v půlce sjezdovky, a pak už zase zápolíme se sněhem na tratích. Večer se vydáváme na procházku do městečka. Večerní Saalbach je krásný. Zalezeme do jedné z mnoha hospůdek a popíjíme. Ne však dlouho, jelikož ráno musíme být zase první na svahu, abychom si užili čerstvých sjezdovek a jejich manšestru.

Čert, aby se v tom vyznal


Středisko Saalbach-Hinterglamm nabízí vše potřebné i bez nutnosti přepravovat se autem. Hned po ruce máte zdravotnickou péči, potraviny i jiné obchody. Restaurace a bary jsou všude. Nemusíte se bát, že by nebylo kam jít, nebo že by bylo plno. Celým střediskem od rána do večera křižují skibusy. Snad jen trochu obtížné je, se v nich vyznat. Údolím projíždí několik linek, přičemž každá z nich začíná a končí v jiném místě. Občas ani řidiči sami nevědí, kam jedou, ale pevně věřím, že budete-li v Saalbachu poprvé, zážitek ze skvělého lyžování vám spletitá skibusová síť rozhodně nezkazí.

Konec dobrý, všechno dobré

Závěrem snad jen to, že neznám lepší středisko než Ski Circus Saalbach Hinterglamm Leogang. Vřele jej doporučuji. Je dostupné nejen cenově ale i vzdáleností 547km z Brna a 578km z Prahy. V Saalbachu si na své přijdou všichni milovníci sněhu, od těch nejmenších lyžařů až po zkušené brázdiče sjezdovek.

I takto báječnou dovolenou můžete prožít díky cestovní kanceláři CK PUXtravel, která nabízí ubytování v srdci Hinterglemmu, jen pár metrů od nástupní stanice lanovek, v apartmánech za 550 Kč/os. Nebo snad zvolíte jinou alternativu ubytování? Stačí se mrknout na puxtravel.cz.

Zvoní budík. Je jedna hodina ráno. Být to normální den, ani mě nenapadne na jeho žalostné pípání reagovat. Dnes ale ladně a pln energie skáču z postele. Není se čemu divit, dnes vyrážíme na hory.


Po vydatné snídani – kávě v termosce na cestu a svačině zabalené v igelitce – stěhuji zavazadla do auta a tiše závidím mým skvělým spolucestujícím, kteří se ještě válí v postelích. Po cestě ze schodů stačím ještě pochválit konstruktéra našeho domovního zábradlí, které mě zákeřně nepodrží zrovna ve chvíli, kdy padám pod tíhou tašek k zemi. Za chvíli už ale všichni spokojeně sedíme v autě narvaném až po střechu a vyrážíme vstříc zasněženým svahům.

Kousek za Brnem zastavujeme na benzince, abychom si koupili na cestu nějaké časopisy. A pak už liduprázdnou cestou uháníme noční krajinou. Cestou k hranicím nás provázejí podivná blikající červená světýlka. Co to je? Že by mimozemská invaze? Bohužel, zábava se nekoná, jsou to jen větrné elektrárny, co naprázdno melou vzduch. A už jsme v Rakousku. Cesta zatím proběhla bez problému, i když to nejhorší na nás ještě čeká.

Zasloužená odměna

Vídeň projíždíme během pár minut a už si to šineme po dálnici A1 na západ. Hrůzostrašné zprávy o sněžné kalamitě na dálnici A1 hážeme za hlavu a bezstarostně si to fičíme po perfektně upravené cestě vstříc novému dobrodružství. Nudná šedá dálnice trvá příliš dlouho. Už se nemůžu dočkat, až uvidím první zasněžené alpské vrcholky. Zanedlouho už se vynořují. Slunce nám vyšlo na pozdrav. Azurová modř nebe a třpytící se sníh v nás vzbuzuje ještě větší chuť zaříznout co nejdříve lyže do sněhu.


Cesta je nesnesitelně únavná. V termosce už nemáme ani doušek kávového životabudiče. Klíží se nám oči, ale vidina cílové stanice Saalbach – Hinterglemm, respektive dnes pouze Vorderglemm, nás žene kupředu. A už jsem skoro na místě. Přijíždíme do městečka jménem Maishofen, které leží v údolí říčky Saalbach. Celé údolí obepínají strmé vrcholky Alp, nad kterými se klene zcela jasná obloha bez mraků. Míjíme budovu pensionu, kde strávíme dnešní noc a kde rádi spočineme po náročné cestě, ale až po odměně, kterou nám je naprosto jasná obloha bez mráčků, prázdné parkoviště a krásně upravené svahy.

První oblouky na sjezdovce

Druhý den ráno šlapeme k první centrální kabince ve Vorderglemmu, která se jmenuje Schönleitenbahn. Ta vyjíždí z necelých 1000 m. n. m. až na vrcholek Wildenkarkogel, který leží ve výšce 1910 m. n. m. U pokladny si koupíme skipasy na 4 dny lyžování a šup, šup, už jedeme nejstarší kabinkou ve středisku vzhůru. Chválabohu za teplé oblečení. Zatím se tu teplota pohybuje něco málo kolem –10 stupňů. Nahoře zahřejeme foťáky a pořídíme si pár obligátních fotografií. A rychle dolů po sjezdovce, než přijedou davy lidí.

Ale kudy? Z vrcholku Wildenkarkogel je hned několik možností, kterou cestou se vydat dolů. Nalevo nás čeká červená trať, po které nás zpátky na Wildenkarkogel vyveze šestisedačková lanovka. Druhá možnost je sjet bokem do lehce odstrčené vesnice Leogang a odtud se kodrcat pomalými lanovkami zpět nahoru. Nebo se můžeme vydat doprava do údolí, kde najdeme přes 200 km sjezdovek a na 55 lanovek a vleků. Čeká nás tu také něco přes 10 km vyznačených běžkařských tratí, U-rampy, závodní dráhy, carvingové tratě, nebo snowparky. Volba je tedy jasná, hurá doprava.


Přes kombinaci modrých a červených tratí se dostáváme až do Saalbachu. Zde máme opět několik možností. Buďto se vydáme lanovkou zpátky nahoru a budeme si vychutnávat jízdu po svahu, kterým jsme sem dojeli, nebo můžeme sjet až na samé dno údolí, sundat lyže a přejít krátkou procházkou pěší zónu malebného Saalbachu.

Malebným údolím s ocelovým gigantem

Ze strany údolí, kde se právě nacházíme vyjíždí netradiční pětikabinka, která nás vyveze na červenou trať. Ti, co znají Saalbach, moc dobře vědí, že svahy červené pětikabinky nejsou nic moc. Neznalé osazenstvo však chce mermomocí vyjet nahoru na Kohlmasikopf ( 1794 m. n. m. ). Dobrá tedy, jedeme. Nahoru a dolů po červené. Pak ještě jednou nahoru, jelikož z vršku, dáme-li se doprava, dostaneme se na modrou „mrazíkovskou“ trať, která vede lesem. Vyhlídková jízda mezi zasněženými stromy končí opět u nástupních kabinek v údolí. Pěkné, ale jednou stačilo.

Nyní své přátele beru na druhou stranu údolí. Sundáme tedy lyže a jdeme po pěší zóně napříč Saalbachem. Míjíme kavárničky a obchůdky. Na náměstíčku poznávám roztomilou kavárničku, kde mají dobrou kávu a croissant. „Kdo má chuť na kávu?“ Všichni, a tak sedíme nad kouřící kávou, zakusujeme čerstvé croissanty a kocháme se nádherou horského údolí. Ale ne na dlouho. Naše nenasytné lyže volají po sněhu, a tak se opět vydáváme na svahy.


Přes pěší zónu dojdeme ke kabince s názvem Schattberg x-press. Jako první nás upoutá ocelový most, který spojuje nástupní stanici s městečkem. Opravdu prapodivná věc v celé té nádherné scenérii alpských kostelíků. Přes převýšení více jak 1000 m se dostaneme na vrchol Schattberg Ost ( 2020 m. n. m. ). Odtud se můžeme vydat nalevo na nejdelší sjezdovku ve středisku – modrou sedmikilometrovou Jausernabfahrt II, která by nás dovezla až na parkoviště, u kterého stojí náš penzion. Tuto trať si ale nechávám pro své přátele až na konec. Malé překvapení jako třešnička na dortu.

Cesta na vrchol

Rozjíždíme se tedy doprava po sjezdovce, která se zařezává ještě hlouběji do údolí. Dojedeme až ke kabince Schattberg Sprinter, která se šplhá na vrchol Schattberg West, do výšky 2096 m. n. m. . Schattberg-West je nejvýše položené místo, kam se můžeme pomocí lanovek dostat. Kdo má zájem, může si udělat pěší túru ještě výš. My ale zůstáváme věrni svým lyžím a obdivujeme zdejší krajinu. Výhled je nádherný. Po chvilce kochání se rozhodneme sjet zpět do údolí po červené sjezdovce.

Projíždíme pod žlutou kabinkou Westgipfelbahn, která vyjíždí již z Hinterglemmu, a nikoliv ze Saalbachu. Dole se nezapomeňte pořádně rozjet, jelikož pokud nebudete chtít tímto žluťáskem vyjet opět nahoru, čeká vás přesun na lyžích po rovině. Napravo od sjezdovky se nachází báječně upravovaný snowpark a několikero lyžařských škol a školek. Toto území patří zábavě. Přes pláň Limbergalm se dostanete k normované FIS sjezdovce s červenou kabinkou.

Odpočinek a hurá na ně

Jen pro orientaci – stále jsme nepřejeli údolí zpět na stranu, kde jsme se na začátku fotili, ale jsme stále na straně, kde se nalézá nejvyšší vrcholek Schatteberg West. Pro zájemce se u nástupní stanice nalézají hned dvě restaurace, tradiční Radler a Almdudler. Odpočíváme a doplňujeme tekutiny. Někteří si dávají jídlo. Já ale pohrdám, dávám si čokoládovou tyčinku a frčím nahoru sám.


Za mých mladých let to bývala má oblíbená sjezdovka, nicméně postupem času se můj carvingový oblouk vytříbil a sjezdovka se mi zdá pro můj skvělý styl příliš prudká. Ale i přesto si jízdu vychutnávám. Dole se ke mně přidávají přátelé a společně sjezdovku ještě několikrát sjíždíme. Dobrá nálada nás neopouští a tak na vrcholku Zwölferkogel, ve výšce 1984 m. n. m. , vytahujeme fotoaparáty a cvakáme ostošest. Po pár klidných jízdách zavelím a jedeme provětrat nejnáročnější černé sjezdovky. Ale „psst“. Nikomu ani muk.

Jedeme na jednu z nejprudších sjezdovek v Rakousku. Strach nemám, dá se bez problému sjet, a navíc se po ní dostanete do té nejbáječnější lyžařské oblasti v celém areálu. Zvládli jsme to všichni. Stále však ještě nemáme dost.

Nenasytné lyže a unavení lyžaři

Po příjezdu dolů musíme sundat lyže a přejít silnici. Naštěstí je to jen pár metrů a opět můžeme obout lyže a vyrazit k lanovce. Kabinkou vyjedeme do mezistanice Hochalm, odkud se rozbíhají dvě šestisedačky, každá na jeden vrcholek. Kolem mezistanice je dostatek restaurací, kde můžeme doplnit síly. Mezi mé oblíbené patří Sonnhof s terasou, na které je spousta lehátek k odpočinku. Koupíme si jídlo a pití, a uvelebíme se do lehátek. Do obličeje se nám opírá pravé horské slunce. Načerpáváme nové síly, protože den ještě nekončí.

Jak jsem již zmínil, v místech kde se nacházíme, jsou dvě centrální sedačky. Levá lanovka vede na Spieleckogel, a pravá na Reichkendlkogel. Obě lanovky vedou k červeným sjezdovkám, které jsou perfektně připravené pro kvalitní jízdu. Pokud pojedete nahoru pravou lanovkou, dojedete do menší ho ráje na freeride. Nedotčený prostot mimo sjezdovky přímo láká k jízdě. Výhodou je, že ať zahučíte kamkoliv, vždy vyjedete u nástupní stanice! Jediný problém je, že kvalitní freeridová jízda vyžaduje dostatek čerstvého prašanu a tudíž je nutné si ráno přivstat. Z vlastní zkušenosti ale vím, že to ranní vstávání skutečně stojí za to.

Den se krátí, a ačkoli se nám vůbec nechce, je čas na návrat. Takže hurá nehurá dolů nad černou sjezdovkou na Zwölferkogel, pak dolů po FIS sjezdovce, a nakonec nahoru žlutou kabinkou na Schatteberg West. Odtud nás čeká cesta po modré trati, kterou si prodloužíme o 2,5 km. Podtrženo a sečteno, celých 9,5 km dolů k autu. Po cestě se ještě jednou zastavíme. Míjíme totiž jednu zapadlou restauraci. Neodoláme a odpočineme si u dobré kávy. Užíváme si ticha a výhledu na les. Po odpočinku se loudavým tepme svezeme dolů k autu. Rychle nasedáme a přesouváme se do našeho penzionu. Byl to krásný den.

Co můžeš udělat dnes, vychutnej si raději zítra

Zítra nás čeká opět den plný lyžování. Ráno brzy vyrážíme na svahy, během poledne si odpočineme v baru Amor, který se nachází pod červenou pětikabinkou zhruba v půlce sjezdovky, a pak už zase zápolíme se sněhem na tratích. Večer se vydáváme na procházku do městečka. Večerní Saalbach je krásný. Zalezeme do jedné z mnoha hospůdek a popíjíme. Ne však dlouho, jelikož ráno musíme být zase první na svahu, abychom si užili čerstvých sjezdovek a jejich manšestru.

Čert, aby se v tom vyznal


Středisko Saalbach-Hinterglamm nabízí vše potřebné i bez nutnosti přepravovat se autem. Hned po ruce máte zdravotnickou péči, potraviny i jiné obchody. Restaurace a bary jsou všude. Nemusíte se bát, že by nebylo kam jít, nebo že by bylo plno. Celým střediskem od rána do večera křižují skibusy. Snad jen trochu obtížné je, se v nich vyznat. Údolím projíždí několik linek, přičemž každá z nich začíná a končí v jiném místě. Občas ani řidiči sami nevědí, kam jedou, ale pevně věřím, že budete-li v Saalbachu poprvé, zážitek ze skvělého lyžování vám spletitá skibusová síť rozhodně nezkazí.

Konec dobrý, všechno dobré

Závěrem snad jen to, že neznám lepší středisko než Ski Circus Saalbach Hinterglamm Leogang. Vřele jej doporučuji. Je dostupné nejen cenově ale i vzdáleností 547km z Brna a 578km z Prahy. V Saalbachu si na své přijdou všichni milovníci sněhu, od těch nejmenších lyžařů až po zkušené brázdiče sjezdovek.

I takto báječnou dovolenou můžete prožít díky cestovní kanceláři CK PUXtravel, která nabízí ubytování v srdci Hinterglemmu, jen pár metrů od nástupní stanice lanovek, v apartmánech za 550 Kč/os. Nebo snad zvolíte jinou alternativu ubytování? Stačí se mrknout na puxtravel.cz.