Etna 2000

K večeru jsme došli na místo jako člověkem stvořené k odpočinku a k nabrání nových sil. Ve výšce necelých třech kilometrů nad mořem (a nebylo to ani na palubě ani u otroků v řetězech v podpalubí Boingu 747), uprostřed lávových (neobdělaných) polí kam jen oko dohlédne, stál domeček. A nebyl to obyčejný domeček, byla to seizmologická observatoř (alespoň kamarád, když mi mezi dveřmi dával rady na cestu, to tvrdil). Osobně jsem si představoval, že observatoř poznám podle kopule a také jsem to tak doposavad praktikoval (nevím, kdo mi tyhle nesmysly v dětství nakukal).

K večeru jsme došli na místo jako člověkem stvořené k odpočinku a k nabrání nových sil. Ve výšce necelých třech kilometrů nad mořem (a nebylo to ani na palubě ani u otroků v řetězech v podpalubí Boingu 747), uprostřed lávových (neobdělaných) polí kam jen oko dohlédne, stál domeček. A nebyl to obyčejný domeček, byla to seizmologická observatoř (alespoň kamarád, když mi mezi dveřmi dával rady na cestu, to tvrdil). Osobně jsem si představoval, že observatoř poznám podle kopule a také jsem to tak doposavad praktikoval (nevím, kdo mi tyhle nesmysly v dětství nakukal). Tahle ruina kopuli neměla, ale nic jiného poblíž (ani poníž, ani povýš) s kopulí prostě nebylo a my jsme se rozhodli pro nocleh.

Stan jsme rozdělali na verandě (čímž jsem vlastně nevědomky potvrdil svou teorii o observatořích s kopulí) a začali vařit (tuším, že to byla nějaká kaše, která břich spolehlivě naplní a většinou zůstane spolehlivě hodně dlouho uvnitř – myška Krupička by o nepravidelné stolici mohla vyprávět dobrodružné příběhy…). Pak nás dohnala dvoučlenná expedice, kterou jsme dávno nechali v prachu za námi a pod námi. Mezi znavenými poutníky (a námi) se počala odvíjet čilá diskuse bržděná pouze chatrnou znalostí anglického jazyka. Že prý jsou z Catánie, že se o výstup na Etnu neúspěšně pokoušeli již loni, že se tentokrát důkladně vybavili a že ji dobudou, a dokonce v noci. Nám přišlo jako nesmysl jít nahoru ve tmě, jim zas spát u observatoře. V zásadě jsme se neshodli v nejelementárnějších pohledech na svět. Střet našich rozdílných filosofií naštěstí neskončil krveprolitím jak je u lidí běžné a oni v poklidu odešli (nejprve si však převlékli ponožky v jejich superpohorách (asi nevěděli, že s vyšší nadmořskou výškou smrdí ponožky méně a méně – že Peťo?), ohákli se v moirové spodky a goretexové svršky, zkontrolovali alkalické články ve vodotěsných baterkách, náhradní alkalické články do vodotěsných baterek a náhradní náhradní alkalické články do vodotěsných baterek, zkontrolovali diodu na své vysílačce, protáhli pletence svalů a nasadili lyžařské rukavice a čepice). My mezitím ulehli a oddávali se příjemným pocitům, kde jsme dnes a kde budeme zítra a vůbec vládla velice příjemná a optimistická objevitelsko-dobyvatelská nálada.

A pak se ten (teď už) idiot (a jeho tým) vrátil. Nedošli. Pár metrů od vrcholu se otočili. Prý byla moc cítit síra. A taky kontaktoval horskou službu, prý aby věděla, že tam spíme (dejte idiotovi vysílačku a začne vysílat). A že prý máme jít s nimi dolů nebo umřeme bídnou smrtí udušením. Pak opět odešli (konečně). Mně uklidňovaly mé skromné znalosti geologie (na rozdíl od znalostí chemie, které až příliš skromné, mé uklidnění znalostmi geologie nijak nepodporovaly) a věděl jsem, že ten boreček pouze hledá větší dobrodružství než je a kdyby se něco podělalo, byl by první, kdo by se při všem svém vybavení podělal taky. Byl to ten typ, který u sebe neustále nosí náplast a přitom neví, (že neví) jak ji použít. Moji milou soudružku ve zbrani (vlastně ve stanu) však ani značné znalosti značně užitečných myšlenek Smithových a Keynesových uklidnit nemohly a nemohl jsem ji bohužel nijak ukonejšit ani já (nikdy neměla příliš důvěry v mé schopnosti a znalosti) a prožila velice nepříjemnou noc v obavách o holý život (dostat tak toho idiota do rukou a být poblíž můj svalnatý kamarád…). Pak přišlo ráno, na modré obloze opět jasně zářilo slunce a jeho paprsky dopadali na náš sopečným prachem pokrytý stan. Všechno zas bylo v nejlepším pořádku.

Etna si pokuřovala nějak moc (na vkus pasivního kuřáka) a nejprve to vypadalo, že nám nebude asi souzeno ji dobýt. Pak ale bůh větru (a větrů) zapracoval (aniž požadoval krvavé luštěninové oběti) a poslal smradlavý kouř jiným směrem. Nebudu vám nic nalhávat, ale v sandálech to po lávě nic moc není. A když jsem je pak po létě zkoušel reklamovat, napsali mi něco o neadekvátní zátěži…to byl vrchol. A vrchol Etny? Něco naprosto úžasného, vizuálně, pachově a akusticky propracované představení režírované samotnou a fikanou matičkou přírodou. Ale bylo dobře, že hora spala. Kolem kráterů jsme chodili po špičkách a v hovorech šeptali, abychom ji náhodou nevzbudili. To už by asi taková zábava nebyla.

Vrcholové foto

… do Nového roku

Ahoj lidičky!

Tak tady máme konec… (roku, tisíciletí) a také poslední úvodník (samozřejmě v tomto roce). Příští rok budeme pokračovat, ale trochu jinak a s novými lidmi.

Přeji všem našim čtenářům do nového roku hodně zdraví a šťastných návratů z cest.

Chybami se člověk…

Dřív než člověk vyrazí za nějakým dobrodružstvím, je vždycky dobré opatřit si co nejvíce užitečných informací dopředu. Často nám to ušetří spoustu peněz za nesprávně koupené jízdenky (nebo koupené sice správně, ale do míst, kam normální smrtelníci chodí pěšky a tudíž zadarmíko), kopy minut strávených v zaprděných informačních centrech, milimetrů z podrážek na botách (a vosku na skluznicích v zimních měsících), šampónu a zubní pasty (platí pro ty, kdo mají dlouhé zuby a touhu po zářivě bílých vlasech a navíc extrémně vyvinutý smysl pro osobní hygienu), nervů a nervíků (prý pokaždé, když řekneme TO KDYBYCH VĚDĚL… dostává přes milión nervových buněk v mozku malý záchvat) a zároveň to sníží šance, že mineme něco fakt moc dobrého (nebo že nemineme něco fakt moc špatného).

Dřív než člověk vyrazí za nějakým dobrodružstvím, je vždycky dobré opatřit si co nejvíce užitečných informací dopředu. Často nám to ušetří spoustu peněz za nesprávně koupené jízdenky (nebo koupené sice správně, ale do míst, kam normální smrtelníci chodí pěšky a tudíž zadarmíko), kopy minut strávených v zaprděných informačních centrech, milimetrů z podrážek na botách (a vosku na skluznicích v zimních měsících), šampónu a zubní pasty (platí pro ty, kdo mají dlouhé zuby a touhu po zářivě bílých vlasech a navíc extrémně vyvinutý smysl pro osobní hygienu), nervů a nervíků (prý pokaždé, když řekneme TO KDYBYCH VĚDĚL… dostává přes milión nervových buněk v mozku malý záchvat) a zároveň to sníží šance, že mineme něco fakt moc dobrého (nebo že nemineme něco fakt moc špatného).

Taky jsem před cestou důkladně vytahal rozumy z kamaráda a tak jsem věděl, že z města A je nejlépe jet autobusem do vesnice B (asi 20 km do kopce) a odtud pěšky na vrchol C, což byl cíl naší výpravy. Cesta zpět, plánovaná na další den, byla obdobná, jenom v obráceném sledu (nejdříve pěšky a potom autobusem a ne do kopce, ale z kopce).

Malinko nás překvapilo, že z bodu B do bodu C to podle mapy vycházelo asi na 35 km. Kdybych svého kamaráda neznal, řekl bych, že musí být abnormálně fyzicky zdatný nebo tak trochu baron Prášil. Vždyť to byla řádná dálka do řádného kopce (v řádném teplu a s řádně těžkými batohy). Já ho však znal velice dobře a věděl jsem, že se v mládí často koupal v Bobří řece (takže mi nekecal), ale teď už se, podobně jako já, koupe jen při maškarním nebo v dobře vycpaném neoprénu. Usoudil jsem tedy, že mapa musí zkreslovat. JDEME, zavelel jsem naší dvoučlenné skupině v bodě B. Vše jsme absolvovali přesně podle plánu, jenom zpět do výchozího bodu A jsme se dostali o jeden den poději a naprosto vyřízení (což pro mě mělo o něco později malou nepříjemnou dohru). Celou cestu jsem si kladl nepříjemnou otázku: jak on to sakra mohl zvládnout a proč já ne? Byl jsem rozhodnut, že až se vrátím, kamarádovi začnu vykat, požádám ho o podpis na svou podprsenku, budu mu mýt mu nohy a posílat květiny. Jo, a nechám si vytetovat jeho jméno na svůj hrudní košíček (hned pod Arnolda a Silvestra)…

Víte, taky je velice dobré, když už ty užitečné informace máte (a jste si vědomi toho, že nemáte zas až tak spolehlivou paměť), někam si je zapsat. Pak bychom autobusem jeli až do osady D, od vrcholu C vzdálené pouhých 10 (slovy DESET!!!) kilometrů. Přesně jako můj dobrý a velice chytrý kamarád.

Do Krkonoš na lyže

Okruh začíná u zdejšího bufetu, který je východiskem mnoha lyžařských okruhů. Naproti bufetu je umístěna přehledná mapka všech tras s podrobným rozpisem kilometráže. K dispozici je zde několik závodních tratí o různé délce, ale také několik delších turistických tras.

Někdo si možná říká „Už aby bylo zase jaro“, mnoho z nás se však už těší na letošní nadílku sněhu a doufá, že ho bude zase hodně. Pro milovníky zimních sportů, hlavně úzkých lyží zvaných běžky, zde mám malý návrh, kam se při dostatku sněhu vydat.

Pokud se v zimě vydáte do Horních Míseček, mohu vám doporučit krásný nenáročný výlet na běžkách.

Okruh začíná u zdejšího bufetu, který je východiskem mnoha lyžařských okruhů. Naproti bufetu je umístěna přehledná mapka všech tras s podrobným rozpisem kilometráže. K dispozici je zde několik závodních tratí o různé délce, ale také několik delších turistických tras.

Jedna z nejhezčích málo náročných tras vede po tzv. cestě Po plynovodu. Pokud se rozhodnete pro tuto trasu, vyjedete od bufetu vlevo podél modré turistické značky pod Harrachovu skálu, z níž je krásný výhled – na severozápadě se otvírá pohled na Kotel, Krakonoš s mohylou Hanče a Vrbaty, severně leží Medvědín, na severovýchodě lze spatřit Špindlerův Mlýn a Kozí Hřbety a na východě na Pláně.

Kousek za Harrachovou skálou se od modré turistické značky odpojíte a vydáte se dál vpravo po zimní značené cestě, která vede přes sjezdovku v Labské a po úbočí Černé Skály a Šeřínu až k Třídomí, kde se napojíte na zelenou turistickou značku, po níž dojdete až k Rovince. Cestou lze obdivovat množství krásných chalup s ukázkou typicky krkonošské architektury.

Rovinka je frekventovaná křižovatka jak letních, tak i zimních cest. Pro ty, kteří si zde chtějí odpočinout, je zde pěkný bufet, v němž jsou často k dostání i uzeniny přímo z udírny a další dobroty.

Zpět na Horní Mísečky se vydáte po tzv. cestě Po tratích. Nejdříve po žluté turistické značce a vpravo kolem chaty Myslivna. Po příchodu do lesa je důležité odbočit doprava nahoru pod Janovu horu. Cesta je naštěstí dobře značená. Milovníci koní si zde mohou zajít asi půl kilometrů po cestě vlevo dolů k farmě Hucul, která nabízí projížďky na huculech pro všechny návštěvníky. Pokud neholdujete pohledu na svět z koňského hřbetu, můžete se zde alespoň občerstvit. Z farmy se pak ovšem musíte vrátit zpět na lyžařskou cestu, po níž projedete kolem Janovy budky a dostanete se k lyžařským závodním tratím. Po nich se lze dostat až zpět k bufetu na Mísečkách.

Celá trasa měří asi 15 kilometrů, cesta k Rovince je převážně z kopce, jen cestou zpět se musí vystoupat pár menších kopečků (necelých 300 metrů). Celý okruh vede po široké cestě, která je po celou zimu pěkně udržovaná, s vyjetými běžeckými stopami. Malou výjimku představuje cesta z Rovinek na farmu Hucul, kde bývá stopa rozježděná od aut. Jinak se jedná o opravdu nenáročnou běžeckou trasu, kterou zdatnější turista zvládne v pohodě za tři až čtyři hodinky i se zastávkami. Cesta z Míseček na Rovinku se dá stihnout i za 50 minut ostřejší jízdy (jde zhruba 7,5 kilometrů).

Vydat se z Horních Míseček na Rovinky přímo po červené turistické značce zvané Bucharova stezka v zimním období doporučuji jen dobrodruhům. Vede totiž z kopce do kopce, většinou nemívá vyježděnou lyžařskou stopu a proto bývá daleko obtížnější než cesta Po plynovodu či Po tratích.

I ti, kteří si říkají, že by zvládli delší trasu, zde mají spoustu možností, jak si tento okruh prodloužit.

První možností je vyjet z Rovinky po červené turistické značce na Přední Žalý, kde stojí krásná stará rozhledna s výhledem na celé Podkrkonoší. Za dobrého počasí je odtud vidět Orlické hory, Český ráj i mnoho dalších dominant východních Čech. Tato cesta je ovšem náročnější, zejména pro větší stoupání (okolo 300 metrů). Zpět se lze vrátit přes Benecko, a to tak, že z Předního Žalýho sjedete po červené turistické značce k hotelu Zlatá Vyhlídka, odkud se dostanete po modré do centra Benecka. Existuje několik možností, jak se z Benecka dostat zpět na Rovinky: kousek po žluté turistické značce a pak odbočením doleva se dostanete na zelenou turistickou značku, po níž se dá sjet přímo k Rovinkám, či pokračovat po modré dál do centra a poté se vydat po zelené turistické značce. Komu by se nechtělo do stoupání, může odbočit kousek nad hotelem Bellevue doleva po široké lyžařské cestě. Zelená totiž sjíždí k Rovinkám trochu prudčeji neupravenou stopou. Tento okruh měří asi 10 kilometrů s převýšením přibližně 400 m. Druhou možností je vyjet si z Horních Míseček na Vrbatovu Boudu. Až nahoru vede široká Masarykova silnice. Lze sice jít i po turistických značkách, ale po silnici je to s lyžemi asi nejpohodlnější – jen mírné stoupání, i když dost zdlouhavé. Odměnou je krásný výhled z Krakonoše a od mohyly Hanče a Vrbaty, a také nádherný sjezd zpět dolů. Ti lenivější se mohou nechat vytáhnout vlekem z Míseček na Medvědín a pokračovat na Vrbatovu boudu až z tohoto místa. Z Míseček je to k Vrbatově boudě asi 5,5 kilometrů se stoupáním kolem 400 metrů.

Ani ti, kteří jsou ubytovaní ve Špindlerově Mlýně, nebo z něj na své výpravy za dobrodružstvím vyrážejí, nemusejí přijít zkrátka. Na Rovinky vede ze Špindlerova mlýna zelená turistická značka od autobusového stanoviště. Tato zelená vede přes osadu Labská a vychází u Třídomí na již popisovaném okruhu. Ze Špindlerova Mlýna je to na Rovinku asi 8 kilometrů se stoupáním kolem 150 metrů. Zpět do Špindlerova Mlýna je zase pěkný sjezd z Horních Míseček po červené turistické značce, která však klesá až moc prudce – vede totiž po turistické sjezdovce. Tato cesta je dlouhá necelé tři kilometry. Těm, kteří nechtějí sjíždět do Špindlerova Mlýna přímo, doporučuji odbočit kousek od bufetu na Horních Mísečkách z červené doleva po lyžařské cestě. Ta sice ještě chvíli stoupá úbočím Medvědína, ale za odměnu se vám naskytnou pěkné výhledy na Labský důl a nakonec krásný mírnější sjezd do Špindlerova Mlýna. Tato cesta je dlouhá zhruba 7 kilometrů s převýšením asi 150 metrů.

Většina zde navržených tras vede po pravidelně udržovaných lyžařských cestách, které nejsou příliš náročné na jezdecké umění. Doufám, že se vám tyto trasy budou líbit. V celých Krkonoších je však ještě daleko více krásných tras vhodných na zimní turistiku.

Malý přehled tras, jejich délek a stoupání:

Všechny uvedené vzdálenosti a převýšení jsou pouze orientační. Vzdálenosti jsou zaokrouhlovány většinou k vyšším hodnotám. Přesnější kilometráž viz mapky a ukazatelé turistického značení.

Bohužel, jak už to bývá na horách, jsou v Krkonoších dost vysoké ceny skoro všude, kam přijdete. To se týká jak cen občerstvení, tak i cen služeb (například vleků). Do hor si proto vezměte i dostatečný obnos peněz. Ve Vrbatově boudě zaplatíte i v bufetu za třetinku piva dokonce 25 Kč a limonády zde mají ve stejných cenových relacích. Uvedený příklad se vztahuje i na ostatní občerstvení, i když většina je alespoň trochu levnějších. Zdejší provozovatelé si pravděpodobně myslí, že sem jezdí pouze němečtí turisté, kteří (podle nich) mají dost peněz na rozhazování. Mně se proto osvědčilo brát si do hor tolik jídla a pití, abych si sám vystačil a nemusel nic kupovat na místě. To se totiž většinou dost prodraží.

TRASA KILOMETRÁŽ PŘEVÝŠENÍ
Základní okruh Mísečky, Rovinka a zpět 15 km 300 m
Rovinka Žalý Benecko Rovinka 10 km 400 m
Mísečky Vrbatova Bouda Mísečky 11 km 400 m
Mísečky Rovinka Žalý Benecko Rovinka Mísečky 25 km 700 m
Mísečky Rovinka Mísečky Vrbatova BoudaMísečky 26 km 700 m
Špindlerův Mlýn Rovinka Mísečky Špindlerův mlýn (úbočím Medvědína) 23 km 600 m

Procházka s duchy (Walk with the Ghosts)

Při cestách po Skotsku jsem v několika městských infocentrech nalezl prospekt, který nesl název Walk with Ghost. I při svých velice chatrných jazykových znalostech jsem pochopil, že jeho obsahem je popis míst ve městě (městečku), kde se odehrála nějaká tajemná událost, k níž se vztahuje pověst.

Při cestách po Skotsku jsem v několika městských infocentrech nalezl prospekt, který nesl název Walk with Ghost. I při svých velice chatrných jazykových znalostech jsem pochopil, že jeho obsahem je popis míst ve městě (městečku), kde se odehrála nějaká tajemná událost, k níž se vztahuje pověst.

Při návštěvě Stirlingu mi počasí moc nepřálo a při cestě od „dálnice“ jsem zvlhnul trochu více, než bych si přál. Navíc jsem chtěl navštívit místní hrad, který už byl zavřený, a tak jsem přenocoval v „Backpackers“ hostelu (nějak jsem vyměkl). Když se počasí trochu srovnalo, vyrazil jsem do ulic. Stejný nápad dostalo i spoustu převážně mladých lidí, kteří se však spíše přemísťovali z „pubu“ do „pubu“. Já jsem chodil nočními mokrými ulicemi a fotil…

Když jsem přicházel k bráně starého vězení (Old Town Jail), uslyšel jsem ze dvora podivný hlasitý rozhovor, jenž místy přecházel v křik. Po zahlédnutí cedule Walk with the Ghost (další nápis byl tuším 3,50 L) jsem pochopil, že se jedná o noční procházku, při které průvodci lidem vyprávějí (čí spíše hrají) jednotlivé pověsti. Chvíli jsem se díval a poslouchal, ale téměř ničemu jsem nerozuměl (šlo ovšem o slušný herecký výkon). Zanedlouho jsem se potkal s dalším účastníkem tohoto představení na jednom z místních hřbitovů, ze kterého jsem fotil nasvícené budovy. Kluk ve věku kolem třinácti let v kostýmu z minulého století si nesl rakev připevněnou na zádech a s úsměvem mě zdravil, jako by se nic nedělo.

???

Na tuto noc „duchů“ jsem si přivezl i zvláštní památku. Po vyvolání fotek jsem našel na jedné z nich zvláštní efekt – fotka byla celá do červena. Asi práce nějakého místního ducha…

Spoléhej se a bude ti spolehnuto.

Každý asi ví, jaká sranda je, když člověk každý večer hledá místo na spaní. Uprostřed divoké a nespoutané přírody je to celkem jednoduché. Lehne se a leží (dobře, taky to nejde úplně všude). Horší to začne být, jakmile si člověk užije dost divočiny a rozhodne se obdivovat cenné výtvory lidské jako jsou třeba skvostné budovy, starobylé hrady, úchvatné ocelárny a koksovny, dálniční nadjezdy a podjezdy, výjezdy a sjezdy, příjezdy, nájezdy, objezdy, zájezdy, průjezdy a projezdy.

Každý asi ví, jaká sranda je, když člověk každý večer hledá místo na spaní. Uprostřed divoké a nespoutané přírody je to celkem jednoduché. Lehne se a leží (dobře, taky to nejde úplně všude). Horší to začne být, jakmile si člověk užije dost divočiny a rozhodne se obdivovat cenné výtvory lidské jako jsou třeba skvostné budovy, starobylé hrady, úchvatné ocelárny a koksovny, dálniční nadjezdy a podjezdy, výjezdy a sjezdy, příjezdy, nájezdy, objezdy, zájezdy, průjezdy a projezdy. Hledat nějaké příjemné a měkoučké místečko uprostřed nepříliš příjemné příměstské čtvrti, za tmy, unaven a hladový, je už celkem dobrodružství. Když jsme se vraceli z oné klidné přírody na severu Skotska, zvolili jsme cestu tak, aby protínala alespoň nějaké zajímavé výše zmíněné výtvory lidské. Každý den končil tak, že jsme s kamarádkou Petrou procházeli po podivných ulicích podivných čtvrtí podivných měst (v noci je všechno neznámé a cizí poněkud podivné) a i několik hodin hledali to příjemné a měkoučké místečko na spaní. Vždycky se něco našlo. Někdy to bylo více komfortní (golfové hřiště v St. Andrews), někdy méně (pole za jedním supermarketem), ale pokaždé jsme spali dobře a dlouho. Jeden nocleh jsme měli jistý. Ke konci jsem dokonce i já měl těchto večerních vzrůš docela dost a těšil jsem se, jak strávíme noc u kamaráda v Londýně. Znáte to, Londýn je velké město s poměrně slušně vyvinutým podsvětím, pořád tam prší a každý park je tam oplocený nebo nechutně přehledný. Zkrátka neměl jsem vůbec náladu hledat místo na spaní v tom Loonydýně a už vůbec ne moje sice neuvěřitelně statečná (tou dobou však hrozně unavená) Petra. Taky jsme se moc těšili na sprchu. Teplou. A tak jsme se toulali po městě, obdivovali památky a žili v přesvědčení, že nocleh je jistý. Jediná naplánovaná věc celého výletu (dokonce i jízdenky na autobus do Prahy jsme kupovali až těsně před odjezdem) a prostě a jednoduše nevyšla. V osm večer jsme se po telefonu dověděli, že nemáme kde spát. No co vám mám povídat, smáli jsme se, až jsme se za břicha popadali.

P.S. Docela dobrý a zatím nehlídaný (zvládli jsme to i se stanem) je nový park u Dómu na poloostrově Greenwich.

Maloskalsko – Vranský hřeben, Frýdštejn a Drábovna

Naše putování začneme na vlakovém nádraží v Malé Skále. Odtud po zelené značce dojdeme na rozcestí turistických cest. Poté se vydáme po červené značce podél řeky Jizery. Mineme splav a pramen Teplice, přicházíme k mostu. Z něho již můžeme spatřit začátek Vranského hřebene tzv. Vyhlídku

Obec Malá Skála se nachází nedaleko města Turnova, které je srdcem Českého ráje. Vesnicí protéká řeka Jizera.

Naše putování začneme na vlakovém nádraží v Malé Skále. Odtud po zelené značce dojdeme na rozcestí turistických cest. Poté se vydáme po červené značce podél řeky Jizery. Mineme splav a pramen Teplice, přicházíme k mostu. Z něho již můžeme spatřit začátek Vranského hřebene tzv. Vyhlídku. Přejdeme most, silnici a stoupáme na Vranský hřeben. Asi po 300 metrů chůze vystoupíme na cestu. Vydáme se do leva, jen co překonáme nebezpečný úsek a sestoupíme po několika schůdcích stojíme na skále vysoké 55 metrů, jsme na vyhlídce.

Přímo před námi se na obzoru tyčí hradba Suchých skal, pod skálou šumí splav. Zde můžeme vidět, jak se řeka kroutí a na jejich březích stojí domky vesnice.

Po nemalém zážitku se vydáváme po červené značce směrem na hrad Vranov (Pantheon). Z vyhlídky je to asi 500 metrů. Chvilka chůze a čteme tabulku s informacemi o hradu. Hned vedle nás je bývalá, oplocená studna hradu. Kdysi prý byla až šedesát metrů hluboká, ale dne je to okolo deseti metrů. Pomohli tomu hledači pokladů a pak taky takoví, kteří si tam prostě musí hodit kámen.

Od studny je to již kousek k hradní bráně. Vyletíme po schodech, projdeme železnými dvířky a již stojíme na nádvoří hradu. Po pravé straně jsou historické zbytky hradu a na levé straně spatříme opravenou kapli. Z nádvoří je pěkný výhled, ale to nejhezčí nás teprve čeká.

Pokud je nás víc než deset lidí, máme štěstí, hradem nás provede průvodce. Vstupné je 20 Kč. Pokud ne, máme dvě možnosti, buďto počkáme až se sejde deset lidí a nebo dostaneme klíč a dějiny a hrad si prohlédneme sami. Druhá varianta je lepší, tam kde se nám bude líbit, můžeme zůstat jak dlouho chceme. Nebudu se zde rozepisovat a všech částech hradu, ale jenom o těch důležitých.

Hrad Vranov byl postaven na 22 metrů vysokém a 400 metrů dlouhém skalním hřebenu. Nejvyšší bod je u tzv. kříže. Odtud je přenádherný výhled do kraje, za hezkého počasí můžeme spatřit Trosky. Na jednom ze sklaních bloků spatříme cedulku oznamující, že tu v roce 1953 přepadla dívka přes zábradlí a spadla dolů.

Po prohlídce hradu si můžeme v kapli zakoupit pohledy, suvenýry…

Naposledy se pokocháme nádherným výhledem a již sestupujeme k hradní studni a vydáváme se na 2 kilometry vzdálený hrad Frýdštejn. Cestou se obdivujeme přenádherné přírodě a občas se naskytne malý výhled. Po všelijakém stoupání a zase klesání dospějeme k Frýdštejnu. Je to malý i když hezký hrádek. Již z dálky je vidět jeho hradní věž. Několika schody dospějeme ke skalní bráně hradu, zaplatíme vstup 15 Kč a již máme volnost. Historie hradu je popsána na všelijakých tabulkách, které jsou rozesety po hradu. Výhled je omezen hradbou lesa, ale pokud máme štěstí na pěkné počasí můžeme spatřit Trosky.

Když skončíme s prohlídkou máme možnost poobědvat pod hradem. Po malém obědě se vydáváme po červené turistické značce do vesnice Frýdštenj, odtud pak přes vesnici Voděrady, ke 3 kilometry vzdálené Drábovně pravěkému Hradišti. Cestou si povšimneme obrovských sklaních bloků, které často připomínají zvířata. Pokud jdeme v době, kdy uzrávají borůvky, máme štěstí, protože jich tam jsou úplné plantáže. Přicházíme k Drábovně, a zjišťujeme, že k ní je to ještě 200 metrů. Zdoláme tuto vzdálenost a stojíme před mohutným skalním blokem vysokým 12 metrů.

Zde přichází nejobtížnější část cesty. Zde musíme postupovat co nejopatrněji. Velmi prošlapanými schody se dostaneme nahoru. Drábovna jsou dva vedle sebe stojící sklaní bloky, spojené betonovou lávku. Při přecházení lávky je nutné si dát pozor, zábradlí které zde bylo již vzalo za své. A také nikde jinde ho nenajdeme, kromě toho, které je u schodů. Přestože je Drábovna pravěké Hradiště najdeme zde pouze tabulku s tímto označením, jinak nikde jinde nejsou nějaké známky, že tu kdysi bývalo středověké tvrziště.

Z Drábovny máme dvě možnosti, pokud nás tlačí čas tak se můžeme vrátit zpět do Malé Skály po modré turistické značce (asi 2 kilometry). Ale pokud máme času dostatek, pokračujeme v pochodu po červené značce do Dolánek u Turnova (asi 3 kilometry).

Při cestě z Drábovny narazíme na odbočku, která nás dovede na skálu, odkud má být výhled na tok řeky Jizery. Ale pro značnou zarostlost odtud není vůbec nic vidět a ještě k tomu je zde pochroumané zábradlí a tím nebezpečí pádu za skály.

Poté již mírným klesáním přicházíme do vesnice Slapy, kde přejdeme silnici a opět se vnoříme do listnatého lesa. Tento poslední úsek cesty není příliš náročný, ale zato nikde není žádná přírodní ani jiná zajímavost.

Dorazili jsme do Dolánek u Turnova, pokud nám zbývá ještě chvilka času, můžeme se podívat na nedaleký Dlaskův statek, který se nalézá kousek od vlakové zastávky (asi 80 metrů).

Tímto naše putování končí, nasedneme na vlak a jedeme domů. Přeji vám šťastnou cestu.

Kilometráž:

Celkem (z Malé Skály do Dolánek u Turnova nezkrácená část) asi 11 kilometrů. Cesta trvá asi 8 8,5 hodiny. Celkem (z Malé Skály do Malé Skály zkrácená část) asi 9 kilometrů. Cesta trvá asi 7 hodin.

Náročnost:

Minimální věk účastníků doporučuji od 8-9 let. Měli by jste znát základní pravidla pro pohyb ve skalách.

Brána do Čech

Takto je nazýváno především severočeské město Ústí nad Labem. Ale i v okrese Ústí nad Orlicí takovéto místo existuje a nese dokonce oficiální název – Zemská brána. Leží mezi Kláštercem nad Orlicí a vrchem Čihák.

Takto je nazýváno především severočeské město Ústí nad Labem. Ale i v okrese Ústí nad Orlicí takovéto místo existuje a nese dokonce oficiální název – Zemská brána. Leží mezi Kláštercem nad Orlicí a vrchem Čihák.

Zemská brána, to je především státní přírodní rezervace o rozloze 88 hektarů, ale i naučná stezka podél toku Divoké Orlice, která na naše území přitéká právě zde, protože několik kilometrů před tím kopíruje státní hranici s Polskem. Pro lepší orientaci si popíšeme tuto lokalitu právě cestou po naučné stezce proti proudu řeky. Z Klášterce nad Orlicí (toto letovisko nese jméno po ciriackém klášteru Orlíku, jenž tu byl postaven již kolem roku 1260) se vydáme severním směrem (po modré turistické značce) až k okraji rezervace. Cestou míjíme objekty lidové architektury, ovšem naším cílem je především krajinářsky vysoce hodnotné území s jedinečnou modelací reliéfu (skalními výchozy vytvářenými migmatity a ortorulami i balvanitým řečištěm v horní části toku řeky). Setkáme se tu ovšem také s velmi zajímavým hrabošem mokřadním nebo se vzácným rejskem horským. Z květeny tu lze spatřit lokalitu unikátního a vzácného chráněného kamzičníku rakouského.

Asi v jedné třetině od výchozího bodu trasy se nachází mezi okolními vysokými skalisky tzv. „Ledříčkova skála“. Ledříček, to byl podle místních bájí a pověstí jakýsi „Jánošík Orlických hor“. O kousek dále vidíme zase objekty lehkého opevnění, který zde byly vybudovány v rámci komplexního československého pohraničního opevnění před druhou světovou válkou (Panská stráň a Bleskovec). To se již nacházíme přibližně v polovině cesty a před námi je tzv. „Lusthaus“ (místo, kde byl v roce 1806 postaven v empírovém slohu zámeček stejného jmnéna – v březnu 1936 vyhořel a již nebyl nikdy obnoven) a především „Pašerácká lávka“ (název napovídá, k čemu kdysi sloužila). Přes ní se dostaneme na druhý břeh Divoké Orlice. Bohužel, právě v současné době byla tato lávka podle některých informací stržena ve druhé polovině března velkou povodní. To se již ale dostáváme po členitých skaliskách k poslední pozoruhodnosti rezervace – k Zemské bráně. Jedná se sice o poměrně malý kamenný most, ale je vystavěn velmi bytelně.

Nedaleko odtud při státní hranici s Polskem vystavěl hradecký odbor Klubu českých turistů z bývalého mlýna a hostince vlastní turistickou chatu s penzionem, kterou nazval „Hrádeček“ (neplést s prezidentovým Hrádečkem!). Východním směrem, asi 1,5 km odtud, se nachází sportovní a turistické středisko Čihák s empírovou kaplí z roku 1849.