Cestovatel.cz – 283. stránka – Cestovatelský portál

Jak se pozná pohostinnost

Pokud si marně lámete hlavu nad tím, jak vypadá skutečná pohostinnost,
nechte si ode mne vyprávět jeden příběh.

Článek ze soutěže o vstupenky na Cestovatelský festival
v Praze, 10.-11. listopadu 2007

RYCHLÁ REZERVACE LETU

Pokud si marně lámete hlavu nad tím, jak vypadá skutečná pohostinnost o které jste doposud jen slýchávali od cestovatelů, kteří navštívili země Blízkého východu, nechte si ode mne vyprávět příběh, který je jen jedním z mnoha, které jsem jako dar prožil v tolik zatracovaném a „nebezpečném“ Íránu.

Ať už cestujete kdekoliv, vždy vás bude zajímat jen několik málo důležitých věcí, které pro své přežití nezbytně potřebujete. Musíte spát, jíst a pít, mít se jak přepravit na další plánované místo a sem tam, podle vašich vrozených dispozic, budete nuceni vyhledat docela nepatrný prostor, kde vaše ledviny párkrát za den prožívají stav rajské blaženosti.

Moje ledviny jsou zdravé jako řípa a díky jejich pracovitosti jsem častěji než bych si přál postaven před otázku, kam s tím. Írán není země, kde v případě nouze nejvyšší se lze bez obav přimknout k ledajakému stromu a dělat jako by nic. Je třeba hledat a nalézt. Víte, já jsem typ cestovatele, za kterým když se v autobuse zavřou dveře a ví, že na palubě je k dispozici toaleta, nemá potřebu se dlouhé hodiny zvednout ze sedadla. Jakmile však tato možnost není, uzavření dveří a rozjezd autobusu ve mně vyvolají dramatické procesy, které si nutně žádají řešení.

V krásném a líbezném Mašadu, jsem prožil něco obdobného. Po prohlídce několika úchvatných památek jsem se ploužil ulicí v náležitém předklonu, který mi zabezpečuje v případě potřeby nějaký ten čas navíc. Mladý turista ze západu a jak už je shrbený, no podívejte se na něho. Rychlými kroky jsem zamířil do nejbližší internetové kavárny, protože to je v takovém případě nejjistější místo, kde lze odeslat nejen e-mailovou poštu, ale i nějaká ta deka navíc, která už rozhodně potřebovat nebudete.

Jakmile jsem vešel dovnitř, majitel mi okamžitě jak mne spatřil zkrouceného, nabídl židli a čaj. Proboha ne, žádné pití, prosím vás, máte zde toaletu? Áááá…tuvalet…no, sir…tuvalet nemáme, odpověděl s úsměvem a zklamáním zároveň. Ale pohled na mě byl asi natolik skličující, že se obrátil ke svému známému, se kterým do té doby něco nerušeně a v klidu siesty živě rozebíral. Ten zakroutil hlavou a oba se shodli na tom, že v blízkém okolí žádný tuvalet není.

Ale tady právě začíná příběh pohostinosti, který se dá zažít jen málokde. Oba se shodli na faktu, že nic potřebného v dosahu není a tím to pro ně mohlo skončit. Ale tak to zde nechodí. Váš problém se rázem stává i jejich problémem a s ubíhajícím časem do něho zapojují stále víc lidí, až se nakonec najde někdo, kdo zná řešení. A tak se stalo, že během asi dvou minut diskutovalo o existenci toalety zhruba pět mužů, kteří byli náhodně osloveni majitelem kavárny u otevřených dveří. Nakonec jeden z nich prohlásil, že mi pomůže a abych ho prý následoval. Ačkoliv jsem nebyl schopen s ním držet krok, přesto jsem se ho držel jako klíště. Asi po dvaceti metrech jsme na rušné, několika proudé ulici dorazili k jakémusi autobusu městské dopravy. Jak se ukázalo, byl jeho řidičem.

Když jsem se pokusil protestovat, že nepotřebuji svézt, ale najít záchod, odměnil mne širokým úsměvem a zavelel k nástupu. Asi měl přestávku, nebo mu skončila služba, nevím, v každém případě jsem byl v autobuse sám. Ačkoliv jsem nevěděl co mne čeká, nezbývalo než důvěřovat. Po pěti minutách složitého proplétání se chaosem městské dopravy, jsme přibrzdili u chodníku a on mi přátelsky ukázal na budovu zhruba třicet metrů před námi. Když jsem ji spatřil, to jediné, co upoutalo moji pozornost a stalo se v tu chvíli pro můj zrak dražším, než jakákoliv památka, byl velký bílý nápis v perštině s přepisem v latince – WC.

Ani nevím, zda jsem náležitě poděkoval, protože magická přitažlivost tabule mne vytáhla z otevřeného autobusu rychleji, než bych si dokázal představit. Mé překvapení však ještě nebylo u konce. Když jsem opustil onu nezapomenutelnou místnost, k mému údivu na mne onen řidič čekal a zavezl zpět do internetové kavárny. Bylo to pro něho něčím tak samozřejmým, jako kdyby mi na uvítanou podával ruku.

Už víte, jak se pozná pohostinnost? Když jste v nouzi a nevíte si rady, tak lidé, které neznáte a nejsou vám ničím zavázáni pro vás udělají to, co by vás nenapadlo ani v nejdivočejších snech. Cestujte, prožívejte okamžiky bezmoci a věřte mi, že v pravou chvíli poznáte hodnotu otevřených a přátelských lidských srdcí.

RYCHLÁ REZERVACE LETU

Soutěž na víkend: poznejte místo – bažinka

Člověk se občas nestačí divit, co všechno může být chráněné a
jaké zajímavosti se ve střední Evropě nachází.

Člověk se občas nestačí divit, co všechno může být chráněné a jaké zajímavosti se ve střední Evropě nachází.

Ano, vidíte dobře, cedule „prírodná památka“ na snímku se nachází u jakési malé nevzhledné bažinky.

Čím je místo unikátní, proč je bažinka chráněná a kde byl snímek pořízen se dozvíte opět v neděli.

Je to Korňanský ropný pramen. Nachází se v Kysucích (slovenská strana Beskyd) mezi Turzovkou a Klokočovem a je to středoevropský unikát. Jedná se o samovolný vývěr lehké ropy skrz propustné karpatské flyše.

Milí čtenáři, máte-li ve svém archivu zajímavé a hlavně neobvyklé pohledy na známá místa, o které byste se chtěli podělit s ostatními, zašlete nám je prosím se stručným komentářem do redakce. Zkusíme z nich vybrat podklady pro tuto nepravidelnou minisoutěž.

Pražské zahrady, zastavení dvacáté – Portheimka

Kdysi dávno na místě současného letohrádku, či v jeho
bezprostřední blízkosti stával nejstarší kartuziánský klášter
v českých zemích, který založil Jan Lucemburský roku 1342.
Z barokního letohrádku, který zde byl později vybudován, se do
dnešní doby dochovala jen bývalá střední část, spojovací krček a
severní křídlo.

Zahrada letohrádku čp. 68 ve Štefánikově ulici je další z pražských smíchovských usedlostí a zahrad. Rozkládá se mezi ulicemi Matoušova a náměstím 14. října.

Dnes má zahrada plochu pouze 0,69 ha a leží v nadmořské výšce 192 až 194 metrů. Ze zahrady je dnes spíš malý park, sloužící jako průchozí část pro pěší. Pro Pražany je tady klidné spočinutí ponejvíc v zahradní kavárně, která tady má již po mnoho let ve vnitřní části parku letní zahrádku a je úplně stranou pouličního ruchu od Anděla. Provoz kavárny je spojen s nabídkou mnoha různých druhů káv, čajů, džusů i zákusků. Na druhé straně parku je příjemná pivnice U Věstonického Venouše. Z barokního letohrádku, který zde byl vybudován, se do dnešní doby dochovala jen bývalá střední část, spojovací krček a severní křídlo.

Kdysi dávno na místě současného letohrádku, či v jeho bezprostřední blízkosti stával nejstarší kartuziánský klášter v českých zemích, který založil Jan Lucemburský roku 1342. Klášter nesl jméno Zahrada Panny Marie a žilo v něm 24 mnichů. Den po smrti krále Václava IV. v srpnu roku 1419 vnikl rozvášněný dav do kláštera, vyhnal řeholníky a následujícího dne budovu vypálil. Pobořený a vypálený klášter byl za husitství rozebrán, a tak v polovině 15. století byla v místě zase planina.

Pozemky ležely na půdě několika jurisdikcí, jádro se někdy na počátku 18. století dostalo pod správu jinonicko-butovického statku. Roku 1719 získal část Johann Michael Schäfler. Tehdy na pozemcích zvaných Na kartouze žádný dům nestál. V roce 1722 prodal Schäfler tento majetek Kiliánu Ignáci Dientzenhoferovi, významnému a vůdčímu architektu českého baroka. Podle smlouvy se jednalo o „před Újezdskou branou ležící zahradu a kousek pole a k tomu náležející domeček. Dientzenhofer zde roku 1722 nechal postavit předměstské sídlo podle vlastního návrhu. Pro místo a dobu, ve které žil bylo typické skupovat pozemky hned za branou Prahy a stavět předměstské vily a letohrádky právě tady na Smíchově. Jelikož v té době byla stavba pouze jeho záležitostí, nepodléhala vyššímu schválení a stavebník i stavitel si tedy zhotovili plán, který mohl být pak klidně zničen. Nedochovaly se proto žádné plány ani jiné doklady ke stavbě. Přesto víme, že vznikla dvoupatrová budova s bohatým zahradním průčelím. Měla hlavní sál oválného půdorysu, kde byla zvěčněna freska Bakchanálie, kterou mu zde vytvořil Diezenhoferův přítel V. V. Reiner a to hned po dokončení stavby roku 1729. Monumentální freska představuje Baccha na kozlu, který vede krajinou skupiny tančících satyrů a nymf, hráče na flétnu a na bubínek a další tančící postavy. U Reinerova podpisu je datum dokončení fresky 1729 dodnes. V letech 1964 – 65 byla freska citlivě zrestaurována. K domu, renomovaného dvorního architekta, který měl velkou kulturní úroveň, tehdy přiléhala překrásná barokní rozlehlá zahrada táhnoucí se až k Vltavě. Roku 1753 zdědily letohrádek Dientzenhoferovy děti a manželka, pro neshody mezi dědici jej prodaly paní Felicitě Nellové z Nellenberku. Od té po pěti letech vlastnictví roku 1758 koupil zahradu s letohrádkem Franz Leopold hrabě Buquoy de Longueval et Vaux, zahradu zvětšil přikoupením dalších pozemků a již v té době se zde začalo říkat Buquoyka (Bukvojka). Právě za jeho vlastnictví dosáhla zahrada svého vrcholu. Byla rokokově přebudována, vybavena skleníky pro cizokrajnou flóru, měla velkou oranžerii i fíkovnu. Právě zde se provozovaly proslavené letní slavnosti panstva.

Roku 1767 zdědil sídlo i zahradu Johann Nepomuk Buquoy a při té příležitosti byl sepsán inventář, který obsahoval bohatý výčet nábytku, lustrů, závěsů, mědirytin, hodin, obrazů, knih a dalšího mobiliáře. Johann Nepomuk Buquoy pronajal zahradu v roce 1801 manželům Ticháčkovým i s obydlím využívaným do té doby pro hospodského (dva pokoje, kuchyň, sklep, stáj pro 4 krávy). Buquoy měl k dispozici horní patro středu letohrádku, zbytek sloužil pro významné hosty.

Již o tři roky později získali Buquoyskou zahradu s obytnou budovou, oranžérií a skleníkem Ferdinand a Anna Delormovi (říkalo se tam tehdy Delormova zahrada) a využili budovy jako továrnu na cikorku. Roku 1827, po Ferdinandově smrti, přišel celý majetek do dražby, ve které jej získali bratři Porgesové z Portheimu, majitelé továrny na plátno a karton, která stála na dnešním náměstí 14. října. Tato kartounka byla v roce 1844 svědkem stávky proti snížení mezd a proti perrotinám, strojům na potisk látek, které dělníci rozbíjeli.

Roku 1855 byla Portheimka prodána Josefovi, Heinrichovi, Wilhelmovi a Eduardovi Porgesům z Portheimu. Jaký byl jejich příbuzenský vztah k předchozím majitelům není známo. V roce 1884 bylo zbouráno jižní křídlo budovy v souvislosti se stavbou sousedního kostela sv. Václava, který má dnes celé průčelí pod lešením a renovuje se. Zbytek stavby dále upadal tak, že mu po roce 1910 hrozila demolice. Po ubourání jednoho klasicistního křídla (navíc přišel o polovinu pozemku zahrady) ztratil letohrádek souměrnost i krásu. V roce 1919 byla další část zahrady prodána smíchovské obci pro výstavbu domů s malými byty. Roku 1932 žádali Portheimové o povolení odbourat boční severní křídlo. Nemohli si dovolit majetek udržovat. V tomtéž roce se jednalo o exekutivním prodeji, který ale nebyl uskutečněn a Portheimka dostala nuceného správce. Při dražbě roku 1937 se nenašel nikdo, kdo by měl o poničenou usedlost a zahradu zájem, pak přišla válka a vše upadalo dál.

Po válce se Portheimka dostala pod národní správu , byla nájemním domem. Roku 1947 byly započaty první opravy. Spočívaly v rekonstrukci střešního patra, vikýřů a komínů. Od roku 1954 užívalo prostory SÚRPMO. Velkou rekonstrukcí prošla budova v 60. letech. To byla upravena pro Krajskou odborovou radu a Československý svaz mládeže. Až do roku 1990 byla ve správě OPBH Praha 5, nebytové prostory měli v užívání nájemci. Letohrádek využívala začátkem 90. let firma PORGES, která zde měla rozhlasovou stanici Radio Classic FM, televizní výrobu, designérské studio a galerii s kavárnou Apostrof. Tomuto využití předcházela generální rekonstrukce objektu za projekčního vedení architekta Tomáše Zetka. Poté co společnost dostala výpověď z nájmu, získal Portheimku nový nájemce, Národní dům Praha. Dnes zde probíhají výstavy.

Další autorčiny fotky si můžete prohlédnout na stránkách www.ivanafilipova.ic.cz

Portheimka je nyní majetkem hlavního města Prahy, ve správě městské části Prahy 5. V roce 1992 byl zrekonstruován park. Byl obnoven povrch cest a doplněno jírovcové stromořadí. Roku 2006 získal park Portheimka umělou závlahu a nový travní koberec. Rozhodla o tom Rada městské části Praha 5. Park Portheimka byl zhodnocen jako jeden z nejdůležitějších parků v centru Smíchova. „Travnaté plochy jsou tu využívány jako pochozí, k posezení na trávníku i k volnému pobíhání psů“ a tak dostal do celé travní plochy výsuvné postřikovače.

Čekají nás ale další změny. Dočetla jsem se, že Náměstí 14. října na Smíchově by mělo podle plánů radnice být spojeno s parkem Portheimka. Do roku 2010 by tak měla vzniknout rozsáhlá zelená plocha. Štefánikova ulice bude z části pěší zónou. U letohrádku Portheimka se má odkrýt navážka a zlepšit přístup do budovy. Obyvatelé Smíchova určitě souhlasí s plánovanými změnami a těší se na více zeleně, krásnější parky a celkově klidnější prostředí, v němž žijí.

Soutěž o lístky na cestovatelský festival

Soutěž: Autoři prvních tří článků, které nám
dojdou na email redakce (a redakce je příjme), dostanou vždy dvě vstupenky
na Cestovatelský festival a ze zbylých článků vylosujeme jednoho výherce,
který dostane jednu vstupenku.

Vážení a milí pisálci, máme pro vás šest lístků na Cestovatelský festival v Praze, který se koná 10. – 11. listopadu 2007 v KD Ládví, Praha 8. Můžete tam shlédnout nejzajímavější reportáže z celého světa doprovázené osobními zkušenostmi českých cestovatelů. Program festivalu najdete zde

Vyhlášení soutěže

No a protože se jedná o setkání, tak i téma soutěžních článků se týká setkávání.

Napište nám krátký článek o zajímavých setkáních, která se vám na cestách přihodila

Při psaní soutěžního článku respektujte prosím pravidla psaní článků a pravidla soutěže (viz níže)

Autoři prvních tří článků, které nám dojdou na email redakce @ cestovatel.cz (a redakce je příjme), dostanou vždy dvě vstupenky na Cestovatelský festival a ze zbylých článků vylosujeme jednoho výherce, který dostane jednu vstupenku. Pokud někdo pošle tři dobré články a bude první, má nárok na všech šest lístku, pokud se jich nevzdá pro ostatní

Pravidla soutěže:

Článek musí být napsán podle formálních pravidel
Článek musí obsahovat alespoň jednu fotografii
Redakce má právo článek nepřijmout, pokud jí článek nepřijde dostatečně kvalitní a čtivý.
Uzávěrka soutěže je 30. října, ale nezapomeňte, že vyhrávají ti rychlejší.

Zámek Jemniště – místo, kde srdce rozkvétá

Romantické duše zde naleznou přebohatou pastvu pro svá srdce a ti
z vás, kteří jsou svým založením spíše realisty, se budou možná
cítit trochu nesví. To z toho, jak se ve vás bude polehoučku otevírat
do té doby neznámý prostor pro vnímání krásna.Jakmile překročíte
hranici vstupní brány, ocitnete se v prostředí upraveného parku,
který svými decentními rozměry na vás dýchne kouzlem domova.

Mezi dálnicí D1 a městem Benešov se nalézá zámek, který se netyčí již z daleka do výše a neláká k návštěvě davy turistů. Pokud si ho však někdo z vás jako cíl svého výletu vybere, objeví místo, ze kterého bude dozajista odcházet pozpátku. A ještě ve zpětném zrcátku svého vozu bude do poslední chvíle hltat očima poslední pohledy.

Romantické duše zde naleznou přebohatou pastvu pro svá srdce a ti z vás, kteří jsou svým založením spíše realisty, se budou možná cítit trochu nesví. To z toho, jak se ve vás bude polehoučku otevírat do té doby neznámý prostor pro vnímání krásna. Zámek Jemniště má totiž kouzelnou moc, která vdechnuta do vtahující atmosféry, vás pohltí již na parkovišti před objektem. Jakmile na zámek poprvé pohlédnete, rezervujte si pro jistotu dostatek času, genus loci tohoto místa, vás totiž jen tak ze své malebné náruče nepustí.

Nejde pouze o básnický obrat. Vždyť zámek ke svým hostům vztahuje přívětivé dlaně v podobě nádherně zdobeného železného plotu s malou, ale půvabnou dvoukřídlou barokní bránou.

Jakmile překročíte její hranici, ocitnete se v prostředí upraveného parku, který svými decentními rozměry na vás dýchne kouzlem domova. Na levém pilíři vstupní brány si povšimněte několika zvonků. Za pozornost stojí zejména kombinace jejich označení. Dovolat se můžete na firmu zajišťující catering, dále do svatební agentury a v neposlední řadě si uvědomíte, že v prostorách zámku i dnes bydlí a žije rodina Šternberků. Ale pojďme si udělat malý výlet do historie.

Zpráva o vsi jménem Jemniště pochází již z roku 1381. Tehdy na jejím území stávala nevelká tvrz s vodním příkopem. Majitelem byl jakýsi Beneš z Cimburka. Roku 1717 však panství koupil František Adam z Trauttmansdorffu, původem ze staré štýrské rodiny. A protože jeho potřebám staré sídlo již nepostačovalo, rozhodl se postavit nedaleko od vsi zámek nový. Stavba započala roku 1724 a již v říjnu 1725 byla dokončena natolik, že mohla být vysvěcena zámecká kaple sv. Josefa. Autorem projektu byl slavný český architekt František Maxmilián Kaňka. Ačkoliv zámek roku 1754 až na zmíněnou kapli zcela vyhořel a František Adam byl nucen ho obnovit, nedošlo od té doby k žádným zásadním změnám jeho podoby. Máte tak možnost spatřit stavbu, reprezentující architekturu vrcholného baroka.

Roku 1868 zakoupil od knížete Windisch-Graetze panství Zdeněk hrabě Šternberg, majitel nedalekého panství Český Šternberk (prapradědeček současného majitele). Ačkoliv byl zámek do roku 1943 v držení rodiny Mensdorff-Pouilly, do které se přivdala Terezie ze Šternberka, díky tomu, že neměli s manželem potomky, zdědil nárok na Jemniště jejich synovec, Jan Bosko Šternberg (* 1936). Do rukou Šternbegů se zámek s velkostatkem navrátil roku 1995. Současným majitelem Jemniště je jeho syn Jiří, který se svou rodinou obývá levé křídlo zámku.

Zámek je patrová stavba, jejíž průčelí je směrováno k benešovské cestě a lipové aleji. Jistě vás zaujme elegantní štít s balkonem, který jen umocňuje pozvání ke vstupu do jeho vnitřních prostor. Přízemní budovy po stranách sloužily k hospodářským účelům. Na hlavní zámeckou budovu se napojují téměř v pravém úhlu a vytvářejí právě onen podmanivě malebný prostor předvstupního parku, neboli čestného nádvoří. To je zdobeno benátskou kašnou, zimostrázovými živými plůtky, sloupovitými zeravy a tisy. Čím více se budete k průčelí zámku přibližovat, tím více budete mít neodbytný dojem, že v jeho prostorách se právě odehrává koncert. Ale není tomu tak. To jen z několika reproduktorů se pro potěšení návštěvníků line krásná, klasická hudba. Budete-li mít pocit, že jste se ocitli v době knížat, baronů či jiných šlechticů a co nevidět k vám ze zámku vykročí sám kníže Šternberk, možná nejste tak daleko od pravdy. Doby se samozřejmě nevracejí, ale zámecký pán dost možná vše naaranžoval tak, aby se kadý, kdo jeho sídlo navštíví, cítil alespoň na okamžik někým cenným, váženým a vřele vítaným.

Pokud by se vám zdálo, že jste se všech dojmů nasytili až po okraj, zdaleka jste nespatřili vše, co zámek nabízí. Kromě příjemně zařízené kavárny nalevo od vstupu do areálu zámku, vás ještě očekává krásná zámecká zahrada a děti jistě ocení něco na způsob malé zoologické zahrady. A myslím, že nejen děti. Je mi čtyřicet a nemohl jsem se odtrhnout od něžné srnky, která se lehce a zprvu bázlivě otírala o moji dlaň.

Jakmile se osvěžíte v prostorách zmíněné kavárny, velkými dřevěnými vraty můžete vstoupit do zahrady. Vstupného nelitujte, bohatě vám to vrátí v podobě nezapomenutelných zážitků. Nejprve se zajděte podívat za zámek. Jeho zadní průčelí je totiž obráceno do parku a za F. A. Trauttmansdorffa se jednalo o park francouzský, pro který byly typické přísné geometrické linie,sochy a fontány. Často byl využíván k pořádání zahradních slavností a k témuž účelu byly vybudovány i dva zahradní pavilony. Na přelomu 18. a 19. století byla barokní zahrada přeměněna v romantický anglický park. Jedinou připomínkou někdejšího francouzského parku je tak úprava čestného dvora a nově založený libosad na pravé straně zámku. A pak už můžete pustit své děti aby se pokochaly zvířaty, která zde jsou umístěna. Dvá krásní papoušci kakadu molučtí, dva docela malí klokánci, srnky, krásné hnědé kozy, které budou bojovat s jemnými srnkami o vaši přízeň a mnohá další.

Zámek Jemniště je místem, kde můžete strávit i celý den. Záleží jen a jen na vaší vnímavosti a schopnosti rychle vstřebávat prožitky. Nemusíte spěchat, ale ať už zde prožijete hodinu, nebo celý den, až budete z těchto míst odjíždět, vždycky budete míst pocit, že to bylo málo. A to je jistě neklamnou známkou toho, že jste tu nebyli nadarmo.

Páté kolo fotosoutěže má již své vítěze

V prozatím posledním kole naší fotosoutěže Domov
objektivem cestovatelů se sešlo 108 opravdu dobrých snímků,
takže hlasování nebylo vůbec lehké. Nakonec jste zvyšováním karmy
vybrali tyto vítěze. Redakce opět doplnila jednoho postupujícího do
finále. Nyní se karta otáčí a ve finálovém kole
hlasujete o vítězi divácké ceny, medailová místa vybere
redakce.

V prozatím posledním kole naší fotosoutěže Domov objektivem cestovatelů se sešlo 108 opravdu dobrých snímků, takže hlasování nebylo vůbec lehké. Nakonec jste zvyšováním karmy vybrali tyto vítěze. Redakce opět doplnila jednoho postupujícího do finále. Nyní se karta otáčí a ve finálovém kole hlasujete o vítězi divácké ceny, medailová místa vybere redakce.

Nyní můžete hlasovat ve finálovém kole o 1 vítězi divácké ceny. O medailových místech rozhodne porota.

1. místo

Kristýna Říhová – snímek č. 11 – V zajetí podzimu

Autorka získává software Zoner Photo Studio 10 Home od firmy ZONER software – hlavního partnera soutěže, dále knihu Krajiny z vydavatelství Zoner Press, knihu Ondřeje Neffa: Digitální fotografie polopatě, dárkový certifikát na slevu kurzu IDIFu a dárkový certifikát HUMI.

2. místo

David Alessi – snímek č. 34 – Slunečnice před bouří

Autor získává software Zoner Photo Studio 10 Xpress + Zoner Web Gallery od firmy ZONER software – hlavního partnera soutěže a knihu Neffův průvodce digitální fotokomorou, kterou vydal Institut digitální fotografie (IDIF), kterou vydal IDIF.

3. místo

Jan Bauer – snímek č. 90 – Západ slunce Máchovo jezero Šroubený vrch

Autor získává software Zoner Photo Studio 9 Xpress od firmy ZONER software – hlavního partnera soutěže a knihu Fotografický blesk v digitální i klasické fotografii od IDIFu.

Ocenění poroty

Ocenění poroty získává velmi zdařilý černobílý snímek č. 2 – Choceň-zámecký park od Martina Sýkory.

Vítězům i ostatním přejeme dobré světlo!

Hlavní partner:

Další parneři:

Partneři výstavy

Putovní výstava fotografií bude vytištěna na kvalitní fototiskárně a papírech firmy EPSON. Adjustaci fotografií na desky provede firma MMC, s.r.o. Plzeň

Podél pobřeží jihozápadní Austrálie

Z Perthu na jih

Od našich přátel z Perthu vyrážíme po 1,5 dnu volna směrem na jih. Nějakou dobu jsme váhali, kterým směrem se vydat, neboť z Perthu do Norsemanu Nullarbor vede cest několik. Nakonec zvitězila varianta podél pobřeží jihozápadní Austrálie na doporučení hned několika lidí (nejen Australanů). Sice podél pobřeží bude nutno ujet nějakých 1500 km než se dostaneme do zmiňovaného Norsemanu. Alternativou se nabízela 650 km dlouhá trasa vnitrozemím. Prý ta ale více než dvojnásobná vzdálenost bude stát za to – ujišťovali nás všichni. Tak se necháme překvapit.

Problémy s internetem a stahováním fotek

Již v Perthu jsme narazili na občasné komunikační problémy naší databanky, do které stahujeme fotky z SD karet s australskými počítači, které nám často hlásily přetížení elektrického napětí. Vyšší je zde cena internetového připojení. Když už někde je, cena se pohybuje kolem 80–100,– korun na hodinu. Snažíme se tedy využívat možnosti knihoven a škol. Jde to ale jen někdy. V Perthu jsme hledáním internetu a hlavně nemožností kopírovat fotky ztratili téměř celý den.

Počasí

Střídají se hezké dny s dešťovými. Když svítí sluníčko, bývá okolo 30°C. Když se ale zatáhne a prší, je kolem 15°C i méně. Noci bývají dost chladné, teplota je kolem 5°C! Dal jsem na doporučení “znalců” Austrálie a vzal si letní spacák. Příště se raději spolehnu na vlastni rozum a zabalím zimní. Přeháňky nebývají dlouhé, ale zato vydatně. Snažíme se je přečkat někde pod střechou což nás brzdí. S tím ale tady na JZ Austrálie musíme holt počítat.

Jaro

Zde v Austrálii máme teď jaro. Všechno krásně kvete a ožívá po zimě. Nádhera. Jindy, jinak suchá buš, září různými barvami všelijakých květin, keřů a stromů. Australské jaro opravdu stoji za to.

Jihozápadní cíp – Margaret River Region

Je vymezen dvěma mysy – ze severu Cape Naturaliste a z jihu Cape Leeuwin. Jedná se o krásný zelený region plný národních parků, vápencových jeskyní, farem, vinných sadů a sklípků. Zároveň je největším dovolenkovým rájem pro Západoaustralany.

Australská havěť

Mezi Perthem a Margaret River regionem nás obtěžovali nepříjemní komáři. Byla místa, kde nás při večeři a stavění stanu napadaly tisíce těchto otravných, nesnesitelných tvorů. Dozvěděli jsme se též o tzv. Ross-River viru, ktery je přenášen právě komáry a způsobuje dlouhodobou únavu. Snad nás nepotká! Už jsme oba také měli po jednom klíštěti, která jsou tady v Austrálii přenášena hlavně klokany. Tak snad z nich též nic nechytneme. Co se týče hadů a pavouků, tak těch jsme moc nevideli. Pár přejetých hadů a jen jednoho živého. Na něj jsme narazili při procházce buší. Byl asi metr dlouhý, ale hned zmizel. Z atlasu plazů jsme pak vyčetli, že se jedná o prudce jedovatého hada jménem Tiger Snake. Pavouky žádné kromě malinkých jsme neviděli. Zato jsme videli hodně různých ještěrů. Většinou se jedná o 20–30 velké ještěry jménem bobtails. Spatřili jsme jedenkrát obrovského, asi 1 metr dlouhého černého ještěra. Ležel ale mrtvý u silnice.

Narodní parky

Projeli jsme již na kole několika národními parky. Jsou nádherné. Ty v jihozápadní Austrálii jsou významné díky úžasným vysokým stromům Karri, které zde dorůstají do výšky 80 metrů a jsou třetími nejvyššími rostlinami planety. Nejrozsáhlejší lesy jsou v okolí Pembertonu, například v Karri Valley. Menší, ale stejně krásný les je u Busseltonu, v národním parku Ludlow Tuart Forest. Cykloturistika v těchto lesích pod těmito velikány je opravdovým zážitkem.

Zajímavosti a pozoruhodnosti na trase

Od té doby, co jsme opustili Perth máme na trase plno různých pozoruhodností a přírodních zajímavostí. A tak se místo šlapání seznamujeme blíže s australskou přirodou, historií a kulturou. Díky tomu jsme za poslední moc nenajeli (viz. itinerář). Ale nevadí, my to doženeme v jiných částech Austrálie, kde toho k vidění tolik nebude. Tady na jihozápadě je třeba kazdé moznosti využít. Nepřijeli jsme sem přece jen hltat kilometry, ale hlavně něco vidět!

Busselton Jetty – jedná se o druhé nejdelší dřevěné molo na světě, měřící 1841m. Na jeho konci je podvodní observatoř, odkud je možné pozorovat podmořský život. Tuto hodně drahou atrakci za 20 AUD (350 kč) jsme si údajně neměli nechat ujít. Nakonec nám ale tak super nepřipadala.

Canal Rocks – jsou růžové žulové útesy, podivuhodně zvlněné a tvarované neúnavným mořským přibojem. Tady se nám strasné moc líbilo. Úžasné místo.

Jewel Cave – jedna z asi 350 vápencových jeskyní v oblasti Margaret River. Údajně nejkrásnější jeskyně, významná hlavně díky svým více než 5m dlouhým křehkým útvarům zvaným heliktity,které jsou zde nejdelší na větě. Tyto formace připomínají stébla trávy. Tahle jeskyně byla opravdu správnou volbou pro návštěvu. K vidění zde bylo i plno stalaktitů, stalagmitů a stalagnátů. V minulosti se v ní našly i ostatky psa dingo, tasmánského vakovlka a possuma.

Maze – malé soukromé bludiště vytvořené z keřů. Tato malá aktrakce nám zpestřila šlapání nekonečnými lesy a zablbli jsme si tu jako malé děti.

Eagles Heritage – unikátní ukázka australských dravců. Po prohlédnutí voliér jsme měli štěstí účastnit se živé ptačí show. Chovatel dravců vypustil volně do prostoru několik orlů a my jsme byli svědky jejich krmení za letu, náletu dravců na kořist a dalších ukázek. Na závěr celé show byla možnost vzít si orla na ruku. Bohužel tohle nám nevyšlo, nedostala se na nás řada. Celá ukázka a vše s ní spojené je dílem ochránců dravců, jejichž nadšení pro tyto ptáky je téměř hmatatelné.

Cape Leeuwin – nádherný mys na jihozápadě Austrálie. Nachází se zde vysoký bílý maják, který leží geograficky přímo mezi rovníkem a Antarktidou. Zklamalo nás, že i do okolí majáku se vybírá vstupné. Na prohlídku interiéru samozřejmě ještě vyšší částka. I přesto jsme radi navštívili toto úžasné místo s nádhernými bílými plážemi v okolí.

Klokani – konečně se Renče splnil sen. Mohla si úplně zblízka prohlédnout australské chlupaté mazlíčky. Na jedné farmičce u Augusty mají tři klokany ochočené. A tak jsme je mohli dokonce i krmit z ruky. Pohladit se ale nenechali. Tak snad někdy příště.

Gloucester Tree – tento slavný strom rodu Karri stoji asi 3 km od dřevařského městečka Pemberton. Strom je nejvyšší živou rozhlednou na planetě. Vylézt nahoru a kochat se pohledy do dálek zde můžete z úctyhodných 61m! Už samotné lezení nahoru vyžaduje nemálo odvahy a člověk nesmí trpět závratěmi. Dle údajné statistiky jen asi ¼ lidí, co sem zavítá, vyšplhá až nahoru. My jsme samozřejmě vrcholové pozorovatelny dosáhli a výhled si nenechali ujít. V okolním lese je plno nádherných barevných papoušků, kteří jsou tak odrzlí, že vám klidně přistanou na hlavě, zobou vám z ruky atd. I my jsme se stali jejich cílem a nechtěli nás nechat na pokoji ani poté, co jsme je nakrmili.

Hygiena a koupání

Pro někoho možná životně důležitá věc, bez které se každodenně neobejde. Když je ale člověk na cestách, musí se holt teplé sprchy zřeknout a to někdy i na mnoho dní. A jak to dělame my? No asi jako většina cestovatelů. Koupeme se jak se dá. Obvykle tak jednou za 3–4 dny. Ale samozřejmě, že ne vždy teplou vodou. A proč taky?! Vzdyť stačí hadice se studenou vodou a “sprcha” je připravena. Nebo řeka či jezero a máte “vanu”. Člověk by si řekl: “Austrálie – teplo”. No ale když tu je 13°C a máte lézt do studené řeky, tak to zrovna ta teplá Austrálie není! Teoreticky máme možnost nocovat v kempech, kde teplá sprcha je, což by ale nabouralo naši expediční pokladnu. Za celou dobu naší dlouhé cesty by to znamenalo cca 30.000 kč jen za kempovné! Navíc každý den stejně na kemp nenarazíme zrovna navečer, když by to bylo třeba. A hlavně, naše cyklocesta by tak ztratila na dobrodružství, improvizaci, romantice a celkovém duchu našich cestovatelských povah.

Nocování

Stále nocujeme volně v přírodě. Kempy či hostely nevyužíváme. Není nad krásné noci v australské buši. Všude kolem je plno nočního života, různé zvuky, šustění a cvrlikání nočních ptáků. Prostě dobrodružství a nádhera. Nocovali jsme i u oceánu, jehož šumění nás krásně uspávalo. Fantazie.

Setkání

Potkali jsme další dva cyklocestovatele. Oba byli Němci, ale každý šlapal sám svou cestou. Jeden měl v plánu cestu kolem světa, asi 50.000 km. Za sebou už měl 19.000 km. Bohužel ho na jeho cestě přepadli ozbrojenci v Pakistánu. Přesto tenhle mladík šlape dál. Nic podobného doufám nečeká nás! Seznámili jsme se take se třemi Taiwankami, které zde pracují na vinici a pak mají v plánu procestovat Austrálii. Tyhle holky pak Renče zajistily u nich na ubytovně teplou sprchu. Já se těsně předtím stihl vykoupat ve studeném říčním koupališti plném raků.

Závěrem

Máme za sebou úžasný, přírodou naplněný jihozápad Austrálie. Dobře, že jsme tu byli. Za mnoho dní jsme sice najeli málo kilometrů, ale o to více jsme viděli, zažili a poznali. Nyní už jsme na jihu a budeme pokračovat přes Albany a Esperance do Norsemanu a odtud dále do pouště Nullarbor.

Zajímavosti, postřehy, nevšednosti

australské rodiny jsou celkem početné (3–4 děti)
vodovodní baterie (kohoutky) u umyvadel jsou tu tak krátké, že si sotva umyjete ruce
chlapi zde rádi nosí plnovous, často velmi neupravený
každé městečko mívá krásně vybavené informační centrum
obchody zde mají většinou otevřeno 7 dní v týdnu
australské silnice jsou v perfektním stavu a řidiči až na výjimky celkem ohleduplní
všude se staví domy a prodávají pozemky, až neuvěřitelně moc!
Lidé jsou tu přijemní a rádi si povídají a sami od sebe nás oslovují

V rámci projektu je zřízen zcela nový web www.cyklocestovani.cz, na kterém bude možnost aktuálně sledovat, kde se naši cyklocestovatelé právě vyskytují, jak se jim daří, co zažívají atd.

Cyklocestovatelé Martin a Renáta děkují všem sponzorům, partnerům, kamarádům a dalším, kteří jakkoli přispívají ke zdárnému úspěchu celého projektu!

S tancem do světa – Rozhovor s Ivou Langerovou a Jindřichem Činčurou

Je mezi námi mnoho lidí, kteří procestují velkou část světa díky
svým koníčkům nebo povolání. Mezi takové patří i Iva Langerová a
Jindřich Činčura, jeden z nejlepších českých tanečních párů
v kombinaci standardních a latinskoamerických tanců.

Jak dlouho spolu tančíte a jaké soutěže patří mezi vaše nejoblíbenější?

Jindřich: Na konci května to bylo šest let. Za tu dobu jsme společně protančili desítky párů bot a tisíce kilometrů na tanečním parketě. oba: Nejoblíbenější soutěže jsou pro nás ty, ze kterých si odvážíme nejlepší výsledky. Rádi máme soutěže reprezentačního charakteru, za kterými jsme cestovali na Mistrovství Evropy v 10T do Portugalska (Algarve) nebo Moldávie (Kišiněv). Na Evropský pohár ve standardu do Finska (Helsinky) nebo na Světový pohár v 10T v Rakousku (Salzburg). V průběhu celého roku se pořádají soutěže mezinárodního charakteru, které jsou určeny pro všechny taneční páry z celého světa. Mezi největší soutěže patří například srpnový Stuttgard grand slam, nejprestižněji obsazovaná soutěž s tisíci párů ve všech kategoriích, která se počítá do rank listu mezinárodní taneční federace IDSF. Potom jsou zde soutěže zvané international open, na kterých soutěží kolem stovky párů v kategorii dospělých. Z těch máme rádi například soutěže ve Vídni, Lipsku, Červii, Římu, Antverpách, Bratislavě nebo Ostravě. Třetí kategorie soutěží jsou tzv. Openy, kde se číslo soutěžících párů pohybuje kolem padesátky. Našimi oblíbenými jsou openy v Bratislavě, Trnavě (Slovensko), Schladmingu, Linzi (Rakousko), Praze (ČR), Jelenia Gora, Zabrze (Polsko).

Iva Langerová a Jindřich Činčura tvoří jeden z nejlepších českých tanečních párů v kombinaci standardních a latinskoamerických tanců (10T). Jsou členové národního reprezentačního týmu, vicemistři ČR a druzí vicemistři střední Evropy v 10T, semifinalisté Evropského poháru ve standardních tancích, třináctí na Světovém poháru v 10T, semifinalisté mistrovství ČR v latinskoamerických i standardních tancích. Oba jsou nejen aktivní tanečníci, ale i trenéři a působí jako lektoři největší taneční školy pro veřejnost, Centra tance. www.centrumtance.cz

Iva: Narodila se a žije v Praze, je absolventkou Pedagogické fakulty UK, obor učitelství prvního stupně s anglickým jazykem. Odmala se věnovala baletu, jazzu, lidovému tanci a základům stepu na základní škole Emy Destinnové. S Jindrou se poznala v jejich domovském klubu STK Praha na Vltavské. Mezi její koníčky patří cestování, návrhy tanečních šatů, vaření, hra na kytaru, posezení s kamarády a spánek. Od listopadu ji budete vídat na České televizi v pořadu StarDance…když hvězdy tančí.

Jindřich: Narodil se v Mělníku a od svých sedmi let žije v Praze. Vystudoval VŠE obor Účetnictví a finanční řízení podniku a nyní tam studuje postgraduální studium. Vedle tance vyučuje i účetnictví na Vysoké škole cestovního ruchu hotelnictví a lázeňství a na vyšší odborné škole. Společenskému tanci se věnuje od svých dvanácti let. Ve volném čase Jindra staví modely letadel druhé světové války. Z knih dává přednost žánru sci-fi, fantasy a literatuře faktu. Rád cestuje, jezdí na kole a zajímá se o historii a techniku.

Kde a s kým trénujete?

Iva: Už několik let pravidelně jezdíme na lekce standardních tanců do Itálie – Říma nebo Livorna za našimi italskými trenéry, Fabiem Selmim a Simonou Fancello. Dnes již aktivně netančí, ale dosáhli třetího místa na Mistrovství světa ve standardu v kategorii profesionálů a trénují světovou taneční špičku. V České republice na náš standard dohlíží pan Zdeněk Landsfeld a pan Miroslav Brožovský. Latinu trénujeme ve Freiburgu s německým mistrem světa v latinskoamerických tancích, Holgerem Nitsche. Holger je výborný trenér, aktivně už také netančí. V Čechách spolupracujeme například s Petrou Kostovčíkovou a dalšími přínosnými trenéry.

Taneční soutěže jsou hodně spjaty s cestováním po Česku i v zahraničí. Cestujete oba rádi a můžete-li zhodnotit, převažují na Vašich cestách zážitky pozitivní nebo negativní? Stíháte také osobní dovolenou?

Cestujeme často a rádi, i když doma je doma. Nejlepší dovolená je spojena s tréninkem a šňůrou soutěží v Itálii, Římě nebo Alassiu a Červii. Nejsme tam sami, dochází ke střídání tlup tanečníků, se kterými se setkáme na soutěži i na pláži nebo u příjemného večerního posezení u vínka. Párkrát jsme také byli na dovolené s rodiči a to na Mallorce a Krétě. Zážitky z cest jsou především pozitivní.

Můžete sdělit čtenářům svůj nejhezčí a nejhorší zážitek na cestách?

Nejhezčím zážitkem je objevovat něco nového a krásného, takže většina cest na nová místa byla o krásných zážitcích. Nádherným městem je například Kyjev se svými pravoslavnými kostely a velmi milými lidmi (celý autobus se začal dohadovat, aby nám poradil, kudy se máme vydat a jedna dvojice nás doprovodila až do metra – a dali nám lístky – ne, že bychom si je nechtěli koupit…). V Helsinkách (mimochodem také krásném městě) nás přivítal jejich ministr kultury a sportu. V Portugalsku v Loulé nás pro změnu ubytovali v nádherném čtyřhvězdičkovém hotelu. Řím, Benátky, Vídeň jsou plné krásných památek a v Livornu může Čech suchozemec obdivovat přístav.

Špatné zážitky nakonec dobře dopadly a dnes budou znít úsměvně. V Kyjevě měli na evropském poháru v deseti tancích tak zabedněnou sportovní halu, že okolo druhé odpolední byla úplně vydýchaná a Ivča si namohla mezižeberní svaly a v Čechách dostala obstřik. Při návštěvě Benátek jsme nechali auto před městem (ještě na pevnině) a do města jsme dojeli autobusem ze stanice na níž bylo napsáno „FERMATA“. Prošli jsme si krásné Benátky, plni zážitků jsme došli na centrální autobusové nádraží a dostalo se nám ledové sprchy, když jsme z odpovědí pochopili, že fermata je stanice italsky a my její jméno nevíme. Prostě jsme tak pět minut ubezpečovali člověka, který nám radil, jak se vrátit, že ta stanice, ze které jsme jeli, se stoprocentně jmenovala Fermata, tak ať nám poradí, do jakého autobusu nastoupit…Měl trpělivost…Nakonec jsme opět měli štěstí na lidi a podle našeho popisu správně vytipovali, kam máme jet. Do třetice bychom se mohli zmínit o Kišiněvě v Moldávii, na který skutečně nevzpomínáme rádi. Pro mistrovství Evropy byl zarezervován nejlepší místní hotel, s cedulkou „best eastern hotel“ , který ale měl k nejlepším hotelům opravdu hodně daleko. Ubytování na pokoji, kde bylo 5° nad nulou a všude vylepené cedulky „desinfected“ opravdu bylo nad naše očekávání. Vše završila odbavovací prohlídka, kdy nám celník po prošacování kufru ochutnával isotonik a div nás nenutili svléknout donaha.

Máte nějaké společné oblíbené místo na světě, nějaké, které je nejbližší Vašemu srdci?

Spousta míst je krásných, ale pro nás je nejhezčím místem náš domov. Praha je opravdu krásná a to i ve srovnání s ostatními hlavními městy zemí, které jsme zatím navštívili. I další česká města jsou nám blízká spojením s rodinou a přáteli, například Liberec, Turnov, Rakovník nebo Litomyšl. V zahraničí se nám asi nejvíc líbí v Itálii, kam pravidelně jezdíme, ať je léto nebo zima. Smějeme se Italům v zimním čase, kdy je u nich tak 12 stupňů a oni jsou zachumlaní do bund s kožešinkou a my chodíme ve svetru.

Můžete mi prozradit, čemu jste se v poslední době nejvíce zasmáli?

Smějeme se rádi a často, nejvíce sami sobě.

Nejenže reprezentujete republiku na soutěžích, trénujete také sami ostatní taneční páry?

Trénujeme páry jak v Praze, tak v Benešově nebo v Chebu. Mezi jinými i dvojnásobné mistry republiky ve standardních tancích seniorů, manžele Šimáčkovi. Věnujeme se také taneční veřejnosti v největší taneční škole v ČR, Centru tance, kde vyučujeme latinskoamerické tance i standard. Učíme v pravidelných kurzech sólové tanečnice, tanečníky a páry pracovat při tanci s tělem, neboť tanec není jen o zvládnutí kroků, ale o výrazu, o pohybu paží, ladných vlnách v taneční chůzi. Vedeme též semináře pro páry, které chtějí plout po parketu a tanec si užívat. Mottem je: Tančit může každý. Přijďte si s námi zatančit!

Letos už dovolená proběhla nebo se ještě chystáte?

Letos nám bohužel dovolená v pravém slova smyslu – moře, leháro, výlety apod. kvůli vlastním tréninkům, soutěžím a učení našich tanečních svěřenců nevyšla. Během prázdnin jsme sice byli v Itálii, Německu, Rakousku, nebo na Slovensku, ale vždy za účelem soutěže nebo tréninku. V Itálii jsme alespoň dva, tři dny u moře pobyli, to byla pro nás taková prémie. Letos ještě do Itálie zavítáme, za našimi trenéry na tréninkový kemp, soustředění. Příští léto si ale dovolenou užijeme o to více.

Ivo, od listopadu Vás diváci budou vídat v televizním pořadu StarDance II jako partnerku akrobatického lyžaře Aleše Valenty. On je známý především svým talentem, odvahou, vytrvalostí i snahou. Odráží se tyto jeho povahové rysy i v tanečním tréninku?

Jako odvážný se Aleš projevil už když do samotného StarDance šel. Odvahu bude muset projevit znovu při přímých přenosech před televizními kamerami. Je moc šikovný a má snahu se všechny kroky a taneční pohyby co nejlépe naučit. Je to příjemný člověk, který ví, co je to sportovní trénink a jeho nároky si nenechá zkazit stále dobrou náladu.

Je zvyklý na tvrdý trénink, i Vy ho trénujete tvrdě?

Chci, aby Aleše naše tréninky bavily a samotné tancování se mu líbilo. Střídám nácvik techniky s vlastním tancováním. Na Aleše platí to samé jako na menší děti. Nemučit ho dlouho, ale v kratších intervalech a opakovaně. Jak se nám vše podařilo natrénovat, posuďte sami.

Přeji mnoho úspěchů v další taneční kariéře oběma a Vám, Ivo, úspěch ve StarDance II, na kterou se od 3. listopadu na ČT1 jistě budu dívat s dcerami i já.

reprezentanti ČR v kombinaci standardních a latinskoamerických tanců

Speleologičtí záchranáři slavili čtvrtstoletí

Lidé vydávající se na cesty nechodí jen po povrchu, ale někdy zkoumají
i podzemí. Protože ve specifickém prostředí podzemních prostor
panují podmínky, které v případě, že dojde ke krizové situaci,
nedovolují použít běžné záchranářské metody, vznikly specializované
záchranné služby. Jednou z nich je i Speleologická záchranná
služba České speleologické společnosti, která letos slaví pětadvacet let
od svého založení.

Obec Rudice na Blanensku byla dějištěm součinnostního cvičení Speleologické záchranné služby České speleologické společnosti. Pravidelná akce záchranářů měla letost slavnostnější charakter. Letos SZS slaví pětadvacáté výročí od svého založení.

Služba vznikla v roce 1982 po několika podzemních neštěstích. V té době u nás nic podobného neexistovalo a nebyl zde nikdo, kdo by byl schopen řešit krizové situace ve specifických podmínkách jeskyní. Jeskyňáři se proto rozhodli, že se musí naučit sami zvládat problémy v prostředí, které nikdo nezná lépe než oni.

Od skromných začátků, kdy bylo nutno vyvinout potřebné postupy a techniky a někdy doslova na koleně vyrobit potřebné pomůcky, se Speleologická záchranná služba vyvinula až do současné podoby, kdy se stala součástí integrovaného záchranného systému. Služba je dobrovolná a třicet záchranářů, osmnáct na Moravě a dvanáct v Čechách, vykonává činnost ve svém volném čase a za svou práci nedostávají žádný plat. Díky napojení na integrovaný záchranný systém jsou jeskynní záchranáři schopní zahájit akci do dvou hodin od svolání, při čemž průměrná doba dojezdu se pohybuje okolo půl hodiny. Díky spolupráci s hasiči naopak získávají v případě potřeby technické zázemí. V posledních letech dokonce zasahovali i v zahraničí.

Ve spolupráci se zahraničními záchrannými službami pomáhali čeští jeskynní záchranáři v roce 2002 se záchranou potapěče v jeskyních v maďarském Aggteleku. Díky této akci, na kterou vyjeli na vlastní náklady, zařadilo ministerstvo vnitra Speleologickou záchrannou službu mezi složky, které mohou být na státní náklady vyslány do zahraničí v rámci mezinárodní humanitární pomoci nebo na pomoc českým občanům, kteří se ocitnou v nouzi.

Co dělat když se dostanete do problémů v jeskyních? Volejte linku 150 nebo 112 a událost nahlaste jako Nehodu v jeskyni.

Obdobně jako v ostatních evropských zemích, tvoří i u nás část zásahů pomoc nikoli jeskyňářům, ale „civilistům“, kteří se z různých důvodů dostanou do problémů v jeskyních. Většina záchranných akcí probíhá v Moravském krasu, jakožto území nejvíce protkaném jeskynními systémy. Speleologičtí záchranáři sice vyjíždějí na ostrou akci zhruba dvakrát ročně, ale díky znalosti prostředí, jsou ve svém oboru nenahraditelní.

Nácvik transportu zraněného pomocí lanového traverzu probíhal na skalním útvaru Kolíbky nedaleko Rudice

Fotosoutěž objektivem cestovatelů se blíží do finále

V naší fotosoutěži nyní můžete hlasovat
o vítězech 5. kola, do kterého cestovatelé fotografové zaslali
přes 100 snímků s popisem a GPS souřadnicemi. Hlasování
bude ukončeno v pondělí

V naší fotosoutěži nyní můžete hlasovat o vítězech 5. kola, do kterého cestovatelé fotografové zaslali přes 100 snímků s popisem a GPS souřadnicemi. Hlasování bude ukončeno již v pondělí, protože je potřeba zpracovat snímky do začátku Invexu.

Nyní můžete hlasovat v 5. kole, které je prozatím poslední. Další snímky zatím nezasílejte.

Z předchozích kol zatím postoupilo 26 snímků. Ptáte se jak je to možné, když vítězové jsou pouze 4? Každý autor může zaslat i více snímků, ale vyhrát pouze jednu cenu. Pokud jsou tedy další snímky autora na medailových místech, tak postupují do finále, ale cenu získává autor dalšího snímku v pořadí. Z první kola tak postoupilo 6 snímků, z druhého také. Ze skvělého třetího kola jsme v redakci nechali postoupit místo jednoho snímku 3, takže počet snímků postupujích do finále je 8 a ze čtvrtého kola jich také postoupilo 6.