Všechno nasvědčuje tomu, že zima je tu: dal jsem si do bundy čerta, přilétly havrani, na zamrzlé řece je pár kachen, kterým nezavonil včas budík, zemědělcům už nejde vytahnout řepa ani když pomůže poslední myš, ale kde je sníh? Už se nemůžeme dočkat, až budeme prohazovat cesty, až zapadneme autem do závějí nebo až bude bílá krajinka hezky vyzdobená psími podpisy..
Divoký východ
Asfaltové silnice vedou jen do určité vzdálenosti od Ulanbátaru a poté volně přechází v stepní cestu. Ta je srovnatelná s polní cestou u nás. Podle toho jak velký je na ní provoz je to vlastně vyjetá kolej v trávě. Pokud je provoz větší je těch kolejí více jinde jsou jen dvě nebo jedna. Všichni tam patrně musí mít vyvinutý dokonalý orientační smysl, protože krajina je téměř stejná a vyjeté koleje se různě rozchází a zase zbíhají k sobě. Přesto náš řidič vždy věděl kterou se má dát.
Václav Novák se několik let se zabýval především grafickou přípravou tiskovin v malé tiskárně. Po expedici Mongolia 2001 je na volné noze, a věnuje se internetovému portálu military-club.cz.
Asi před 4 měsíci jsi se vrátil z expedice do Mongolska. Loni jsme dělali malý rozhovor o přípravách s Richardem Špittem, který nakonec zůstal doma. Můžeš říct, jak si se vlastně k této expedici dostal?
Všechno je vlastně dílem náhody. Vděčím za to kamarádovi Bobešovi který se expedice Mongolia 2001 také účastnil. Před pár lety mi na vandru vyprávěl jak se dostal do Mongolska a jak se mu tam líbilo. Protože mě cestování také zajímá, zmínil jsem se mu o tom že bych jel příště s nimi. No a nakonec jsem opravdu jel.
Jaké to bylo opustit práci a vydat se na 2 měsíce napospas „divokému východu”?
Opustit na dva měsíce práci je docela příjemné. Jen je potřeba mít možnost si tak dlouhé volno zařídit. O tom jaké to je na východě jsem hodně slyšel. Nedá se to ale dost dobře popsat. To se musí zažít. Když mi o tom jaké to je třeba v Rusku Bobeš vyprávěl, nedokázal jsem si to představit. Pochopil jsem to až když jsem vše viděl a zažil na vlastní oči.
A jaký byl tvůj první nezapomenutelný zážitek v Rusku?
První zážitek je už hraniční přechod. Každý kdo u nás remcá o byrokracii a zkorumpovaných státních úřednících by si měl vyzkoušet jaké to je projíždět autem přes hranici do Ruska. Celníci si o úplatek otevřeně řeknou. Na všechno musí být papír s „bumážkou”. Když ještě narazíte na poněkud společensky unaveného celníka který Vám má vyplnit několik dokladů, je to zážitek na několik hodin. Abych je ale pouze nepomlouval, překvapilo mě že poté co dostali o co si řekli, byli velmi ochotní, vše bylo v pohodě a bez problémů.
O ruských úřednících se toho mezi cestovateli povídá hodně. Jací jsou ale „normální” lidé?
Normální lidé jsou super. Všichni jsou ochotní a o to málo co mají se s Vámi rozdělí. Někteří sice zkouší jestli z turisty něco nekápne, ale většina je ráda že se vůbec s „inostrancem” potkají a je to pro ně taky zážitek. Jsou většinou hrdí na svou zem ale na druhou stranu si jí moc neváží. Ochrana přírody je tam patrně naprosto neznámý termín.
Čeho si neváží? Země jako přírody, nebo země jako vlasti?
Země jako přírody. Vlast pro ně je téměř svatá ale s přírodou je to horší. Že vám vytekla na zem nafta nebo olej – žádný problém. Odpadky se ve vlaku vyhodí z okna. To byl pro mě docela šok. Jednou jsem byl svědkem toho jak průvodčí vyprazdňuje odpadkový koš který je na konci vagónu. Prostě ho vysypala z okna. Na druhou stranu zase půl hodiny před stanicí zamkla záchody a otevřela je zas až půl hodiny po odjezdu.
Možná to bude tím, že mají pořád dost čisté přírody. Alespoň si tak každý Rusko i Mongolsko představuje. Je to tak doopravdy?
Prostory jsou všude obrovské proto se to vlastně opravdu ztratí. Té čisté přírody je opravdu všude spousta. My ale přemýšlíme jinak což je pochopitelné. Leckdo by se mohl zamyslet nad tím jak je možné že průvodčí zamykala záchody na celou hodinu. U nás za tu dobu přejedeme z České Třebové do Brna. Jenže v Rusku je všechno „balšoje”. V tom vlaku jsme jeli tři dny a tři noci přičemž v porovnání s naší republikou to bylo na místní rozměry asi jako cesta z Brna do Prahy. Pokud by se to u nás praktikovalo stejně jako v Rusku nebo Mongolsku tak se za chvíli utopíme v odpadcích. Jenže u nás je místa mnohem méně. Tam se to prostě ztratí. Alespoň prozatím. Rozhodně je tam mnoho krásného k vidění.
Jaká přírodní oblast tě nejvíce oslovila? Kam by ses chtěl třeba někdy vrátit?
Rozhodně Altaj pokud se týká Ruska. To jsou krásné hory které začínají asi jako českomoravská vrchovina a postupně se zvedají až po čtyřtisícové vrcholy. Tam se rozhodně vrátit chci a vlastně se tam i s další expedicí počítá. Co se týká Mongolska tak z něj jsme vlastně ani tak moc neviděli. Většinu času jsme strávili v Rusku ale vzhledem k tomu že Altajské pohoří přechází i do Mongolska, rozhodně je to jedno z míst které bych také rád navštívil. To jsou země kam se nedá jet jen jednou. Pokud člověka osloví, bude tam chtít jet zas a znova.
Právě jsi řekl, že jste si Mongolska moc neužili. Mohl by jsi nezasvěceným čtenářům trochu popsat cestu, aby věděli proč?
Cestu jsme absolvovali v automobilech Praga V3S po vlastní ose. To je poněkud zdlouhavý způsob cestování. Navíc nás ještě pronásledovaly technické problémy. Pro opravdu nezasvěcené, Praga V3S je vojenské terénní vozidlo které je sice teoreticky schopné vyjet na kolmou stěnu, ale jeho cestovní rychlost nepřevyšuje příliš přes 50 km/hod. Českou republiku jsme sice opustili 3. 6., ale Mongolskou hranici překračujeme až 4. 7. Z šesti členů se tam dostáváme pouze tři protože ostatní se museli vrátit domů již po měsíci. Navíc do Mongolska přijíždíme vlakem protože ani jedno auto cestu nepřečkalo v pojízdném stavu. První V3Ska „odešla” ještě před Moskvou, Žigulík nepřežil jednu zkratku přes hory a poslední V3Ska odešla kousek od městečka Abaza v Krasnojarském kraji. Cesta zpět nám vlakem trvala „jen” devět dní. V Mongolsku jsme strávili 23 dní ale jen na 9 dní se vyrazilo do stepi. Ostatní čas se trávil v Ulánbátaru. Opět se na naše poměry může zdát že devět dní ve stepi přeci není tak málo. Jenže na Mongolsko to málo je. Sice jsem něco viděl, ale spousta se toho nestihla.
Jaký byl další program, když nešlo uskutečnit původní záměr?
V Abaze kde jsme přišli o poslední auto se naše expedice rozdělila. Polovina se vrátila vlakem nebo letadlem domů a zbývající tři jsme pokračovali do Mongolska vlakem. Na programu to v této situaci zas tak moc nezměnilo. Původní program padnul s tím že nás rusové nepustili do Mongolska přechodem přes který se plánoval přejezd. Tím se muselo všechno změnit a z původního plánu zůstalo vlastně jen to že jedeme do Mongolska. Sice jinudy ale zkoušet se to bude. Poté co se nám nepodařilo přejet přes Tašantu se to zkusilo na dalším přechodu kde nás také odmítli. Problém byl v tom že do Mongolska vede jen jeden mezinárodní přechod. Všechny ostatní jsou pouze pro rusy a mongoly. Později jsme se ovšem od českého konzula dozvěděli že by nás jen tak nepustili ani přes ten mezinárodní. Cizinec totiž do Mongolska může přijet jedině vlakem nebo letadlem.
Jaký je život v Ulanbátaru a jaký ve stepi?
Ulánbátar je moderní město. Paneláky, obchody, restaurace a také na každém rohu internetová kavárna. To nás překvapilo nejvíce. Ceny v naší oblíbené vycházely po přepočtu asi na 30,- Kč za hodinu což je velmi slušné. V ulicích jezdí spousta aut přičemž asi nejrozšířenější je tam vedle Ruské značky UAZ japonská TOYOTA. V provozovně typu našich bufetů se tam dalo najíst za rozumnou cenu srovnatelnou s tím co platíme u nás.
Step je ale něco jiného. Sice je tam ještě pár dalších měst ale ty jsou spíš srovnatelné s vesnicemi u nás. Asfaltové silnice vedou jen do určité vzdálenosti od Ulanbátaru a poté volně přechází v stepní cestu. Ta je srovnatelná s polní cestou u nás. Podle toho jak velký je na ní provoz je to vlastně vyjetá kolej v trávě. Pokud je provoz větší je těch kolejí více jinde jsou jen dvě nebo jedna. Všichni tam patrně musí mít vyvinutý dokonalý orientační smysl, protože krajina je téměř stejná a vyjeté koleje se různě rozchází a zase zbíhají k sobě. Přesto náš řidič vždy věděl kterou se má dát. Domorodci žijí v Jurtách což jsou zvláštní obydlí naprosto ideální pro jejich kočovný způsob života. Jurta je vlastně stan podobného principu jako tee-pee. Je to dřevěná konstrukce z latí potažená plátnem. Uprostřed jsou kamínka na kterých se vaří a kolem je něco postelí a skříněk. Pokud dobytek vypase trávu v okolí, tak se vše sbalí na nákladní auto a přemístí se na jiné místo. Jejich životní náplní je starost o dobytek který jim dává obživu.
Navštívili jste nějakou rodinu? Jaké jsou jejich zvyky?
V Mongolsku jsme žili u Známých kteří jsou vlastně Mongolští rusové. Sice žijí celý život v Mongolsku ale občanství mají ruské. Takových rodin je tam spousta a mají i své vlastní školy a kulturní zařízení. U nich jsme bydleli v Ulanbátaru v běžném paneláku. Cestou ve stepi jsme se několikrát zastavili u nějakých domorodců abychom viděli jak vypadá jurta ze vnitř a abychom ochutnali legendární kumis. Mongolové jsou velmi ochotní a vstřícní lidé. Když se někde zastavíte a někdo projíždí kolem, s největší pravděpodobností se s vámi dá do řeči. Jen tak se pozeptá odkud jste a kam máte namířeno. Problém je jen v domluvě protože jen málo z nich umí rusky nebo anglicky. Dá se říci že starší umí trochu rusky ale neradi tak mluví a mladší generace se zas učí spíše anglicky. Každopádně pokud Vás pozvou do jurty, posadíte se, dostanete kumis nebo čaj a nějaké to zobání. Kumis je zkvašené kobylí mléko a jako nějaké zobání k tomu jsou vesměs mléčné výrobky jako různé sušené sýry nebo tvarohy. Čaj je taky poněkud odlišný od toho na co jsme zvyklý u nás. V Mongolsku se podává čaj zelený s mlékem a solený. Ale nejhorší věc kterou jsem musel vypít byla kořalka z mléka.
Tvoje cesta zpátky se také neobešla bez komplikací. Zkus je popsat, aby ostatní věděli na co si dát pozor?
Komplikace zpáteční cesty byla dána především ruským konzulem. Rada jak se vyhnout problémům je jednoduchá. Pokud potřebujete vízum do ruska, vyřiďte si ho v Praze a ne v Ulanbátaru. Každá ambasáda funguje trochu jinak a tak se může snadno stát že vízum které vám dá ambasáda v Praze podle konzula v Ulanbátaru neexistuje a on vám ho tedy nedá. Podle místního konzula totiž můžete dostat tranzitní vízum jedině po předložení cestovního dokladu někam ven z ruska. To sice není problém třeba u letenky, jenže na tu my neměli. Zbývá tedy vlak. Ale ouha, v Ulanbátaru vám vydají jen jízdenku do Moskvy. Ta ale konzulovi nestačí. Nakonec jsme museli na místo tranzitního víza zaplatit za vízum turistické které je dražší a jsou s ním zase jiné starosti. Nakonec se nám podařilo z Mongolska odjet ale nebylo to jednoduché. Už jsme si připadali skoro jako Pilip s Bubeníkem na Kubě. Pokud tedy chcete ušetřit na cestovních výdajích, musíte si zjistit jak na to. Pokud se vám to podaří stejně jako nám, vyjde vás ale cesta na polovinu než je obvyklá cena.
Po návratu domů tě nečekalo moc dobrých zpráv, v podstatě jsi ztratil stálou práci, potom přítelkyni. Nevyčítáš si to trochu, stálo to za to?
S tím že přijdu o stálou práci jsem počítal a o přítelkyni jsem přišel defakto těsně před odjezdem. Cesta to jen trochu oddálila. To co jsem zažil ale rozhodně stojí za to a nemám si co vyčítat. Bylo to moje svobodné rozhodnutí a věděl jsem do čeho jdu. Myslím že mě to trochu (podle některých hodně) změnilo. Rozšířil jsem si obzory, mnoho nového poznal a něco pochopil. Po návratu jsem se začal více věnovat internetu o čemž jsem uvažoval již delší dobu. Jako nenapravitelný optimista věřím že se bude situace dále zlepšovat a dočkám se brzo další cesty. Všechny čtenáře které Mongolsko zajímá bych chtěl pozvat na stránky našeho sdružení Expedial které budu mít nyní také na starosti. Pevně doufám že to nebyla moje poslední cesta do Mongolska a Ruska, protože to opravdu stojí za to. Jak jsem se zmínil výše, je to naprosto jiný svět a pokud Vás zasáhne, budete se tam chtít znovu vrátit.
Pozn.: Tento rozhovor naleznete též na stránkách magazínu Koktejl. Byl napsaný jako jedna z mých „studentských prací” v rámci kurzu Časopisecká publicistika.
Podzim?
Tak tu máme podzim (spojením slov „POD nulou“ a „jako v ZIMě“). Přinášíme Vám zajímavý rozhovor Milana s Václavem Novákem o cestě po Mongolsku. Dokonce to nejsou strohé odpovědi typu ano/ne, jak se podařilo mě při posledních rozhovorech na veletrhu v Praze. Z toho plyne: „jsme poučitelní!!!“
Nový design
Ahoj lidičky!
Tak jsme po delší době udělali změnu designu… Trochu se změnily barvy a také celkové rozvržení bude méně chaotické. Ještě chvíli budou probíhat kosmetické úpravy, které se nebudou týkat pouze grafiky! Některé rubriky budou zrušeny, nebo nahrazeny novými. Starší články se dočkají drobných redakčních úprav a také budeme postupně přidávat fotografie i ve větším rozlišení.
Poprázdninové vydání
Tak prázdniny jsou fuč. Zůstalo pár zážitků, vzpomínek a fotek. Moje fotky jsou teda dost mizerné a doufám, že alespoň Vy máte vše zachycené a podchycené lépe. Chystáme pro Vás několik malých změn. Jednou ze změn je upravená grafika.
Adrenalinový sport
Zřejmě nejrozšířenějším adrenalinovým sportem, který si vyzkoušel snad úplně každý je běh na vlak, autobus či jiný dopravní prostředek. Někteří lidé se po několika zkušenostech tomuto sportu snaží vyhýbat– vstávají nejméně o hodinu dříve a na nádraží se dostavují alespoň o půl hodiny před odjezdem. Druhým extrémem jsou lidé kteří chodí vždy na poslední chvíli – prostě ti správní adrenalinoví sportovci. V tomto sportu nejde o překonání sebe sama, ale o vítězství v závodě s časem. Padají zde neuvěřitelné rekordy, někdy snad i v rozporu s fyzikálními zákony.
Zřejmě nejrozšířenějším adrenalinovým sportem, který si vyzkoušel snad úplně každý je běh na vlak, autobus či jiný dopravní prostředek. Někteří lidé se po několika zkušenostech tomuto sportu snaží vyhýbat– vstávají nejméně o hodinu dříve a na nádraží se dostavují alespoň o půl hodiny před odjezdem. Druhým extrémem jsou lidé kteří chodí vždy na poslední chvíli – prostě ti správní adrenalinoví sportovci. V tomto sportu nejde o překonání sebe sama, ale o vítězství v závodě s časem. Padají zde neuvěřitelné rekordy, někdy snad i v rozporu s fyzikálními zákony.
Příprava na závod většinou začíná slovy „času dost”. V tom okamžiku se většinou naskytne nějaký problém, nebo série menších problémů. Zazvoní telefon, klíče se přestěhovali neznámo kam, tkanička v botě se naučila nový uzel&
Po letmém pohledu na hodinky sportovec pronese větu „to se stihne” a tím začíná další část závodu – běh na 100, 400, nebo i 1500 m, prostě tam kam někdo umístil nádraží. Tento člověk taky při běhu dostane spoustu nepublikovatelných jmen. Na trati se objevují další překážky – červená na semaforech, obzvláště hravý pes, nové výkopy a zákopy, tkanička protestující proti narychlo vyrobenému uzlu&
Finiš je většinou předčasně ohlášen větou „stihl jsem to” nedaleko nádraží. Ještě je potřeba koupit jízdenku! Pokladní vám nerozumí, nemůže zrovna najít stanici kam chcete jet, nebo se v tiskárně se zasekl papír& Konečně jste vlastníkem platné jízdenky! V okamžiku nádechu pro vítězný křik se čekárnou rozlehne „ehm, hmm, trr, vlak 750 bude na příjezdu ehmm, eee 15 minut opožděn”&
Moje zlatá horečka
V roce 1904 nacházeli ve Fairbanksu zlatokopové zábavu ve 33 saloonech, které prosperovaly a odčerpávaly výtěžky z úsilí zlatokopů. Díky zlatu se stalo kdysi bezvýznamné místo pozdějším Golden Heart City of Alaska druhým největším městem této země.
Léto roku 1902. Felix Pedro je jedním z mnohých, které již nelákají potoky kolem kanadského Dawsonu. Tam již těžařské společnosti začínají vytlačovat zlatokopy z jejich claimů. Také v Nome již odezněl vrchol zlaté horečky. Tam v roce 1900 tábořilo ve stanech na pláži Beringova moře až 20 000 zlatokopů. Všechny zlaté horečky rychle odeznívaly. Ani nález největšího nugetu o váze 3 033,45 gramů neoživil příchod dalších dobrodruhů. Pověsti, že písečné pobřeží Beringova moře září zlatem byly přehnané.
Jako vždy i zpráva o tom, že v okolí Fairbankau bylo nalezeno zlato se rozšířila, jak v Nome, tak i na Klondiku u Dawsonu. Z obou míst se začali zlatokopové přesouvat do středu Aljašky. Zlatokopové často i s manželkami a dětmi. Z Dawsonu se do Fairbanksu rozhodla přemístit svůj podnik i známá „madam” Chu-chaco Lil, se svými „slečnami” – prostitutkami.
V roce 1904 nacházeli ve Fairbanksu zlatokopové zábavu ve 33 saloonech, které prosperovaly a odčerpávaly výtěžky z úsilí zlatokopů. Díky zlatu se stalo kdysi bezvýznamné místo pozdějším Golden Heart City of Alaska druhým největším městem této země.
Vraťme se ale ještě jednou zpět do července roku 1902. Felix Pedro, kterým toto povídání začíná se v červenci, kdy ve středu Aljašky jsou dlouhé, teplé letní dny, kdy slunce mizí o půlnoci jen nakrátko za obzorem, v těchto letních dnech, kdy Aljaška je zde zelená a pokud se nerojí moskyti, v této době se tento muž potuluje podhůřím White Mtns. s nadějí, že i zde je někde ukryto zlato.
To štěstí Felix Pedro měl. Na břehu Chatanika River se jeho pánvi zaleskl žlutý kov, jehož omamnému vlivu podlehly tisíce mužů i žen.
Bylo vždy téměř neuvěřitelné, jak rychle se zpráva o nálezu zlata šířila. To je ale dávná historie a my se musíme posunout do přítomnosti.
Vyjíždíme z Fairbanksu po Steese Hwy směrem k Yukonu, kde na konci cesty je tabule hlásající, že tam je End of the Road, že okolní osada s kostelíčkem se jmenuje Circle City – Město polárního kruhu. Městu, kterému se v roce 1896 začalo říkat Paříž severu, kde zlatokopové rozhazovali zlato po hrstech, kde byla dvě divadla, dancingy a saloony, škola a knihovna. To vše dávno zmizelo. Za onou tabulí na konci cesty je již jen tábořiště a teče Yukon, na jehož druhý břeh žádné mosty nevedou a po řece neplují lodě se zlatokopy.
My ale dnes nepojedeme tak daleko. Ujedeme z města jen asi 16 mile, pojedeme zvolna, abychom neminuli pomník na levé straně cesty. Pomník se zlatou deskou, s reliefem hlavy muže a s nápisem, že zde v červenci 1902 vyrýžovat Felix Pedro zlato. Na opačné straně silnice sjedeme k říčce. Nejsme zde sami. Až zde občas zastaví obytný camper s posádkou, kterou lákání dálek dovedlo až sem. Zajíždí sem ale i jedno, pak druhé osobní auto obyvatel Fairbanksu, které sem přilákalo totéž co mne.
Břeh Chatanika River, spíše většího potoka než říčky, je zde v šíři 2 – 3 claimů uvolněn k rýžování zlata bez úředního povolení.
A tak i já za chvíli sedí na bobku a ve studené vodě propírám zeminu z protějšího břehu. Krouživým pohybem pánvičky nechávám odplouvat zeminu a kamínky, až ve zbytku pátrám po záblesku žlutého kovu. Jednu hromádku zeminy za druhou, znova a znova. Mořím se hodinu, druhou, přecházím na jiná místa, nabírám zeminu z jiných částí břehu, neznalý zlatokopeckého řemesla, které by mi pomohlo lépe odhadnout, odkud zeminu brát.
Pozoruji dva muže opodál, jsou lépe vyzbrojeni, mají rýče, ale zeminu odebírají stejně jako já ze svahu nad říčkou. Sedět dlouho na bobku není snadné, po asi dvou hodinách mne bolí záda i kolena, ruce mám prokřehlé a výsledek je hubený. Pět nepatrných šupinek, tak lehkých, že pochybuji, že by se daly zvážit i na lékárnických vahách. Zato jsem pochopil, co je to zlatá horečka. Ono nutkání, pokoušet se znova a znova, bez ohledu na námahu, den za dnem. Tisíce mužů se dřelo za nelidských podmínek a počasí, poháněni vidinou zbohatnutí.
Má touha je skromnější, toužím vyrýžovat si aspoň malé množství zlata, o kterém bych mohl říci. „Zde vidíš, milí příteli, toto je ryzí zlato, které jsem si já sám vyrýžoval na Aljašce, na Chatanika River.”
Ale nejen na Chatanice, i na jiných říčkách na Aljašce jsem zkoušel štěstí. Na Birch Creek, cestou do Circle City, později i v Kanadě v Yukon Territory na Bonanze nedaleko Dawson City, kde na tehdejším Králičím potoce se v roce 1896 začínalo velké drama. Georg Washington Carmack se zde utábořil s manželkou Kate, dcerou indiánského náčelníka, s dcerou Grarliem a objevili nejbohatší naleziště zlata. To se pak stalo osudem i osudným pro více než 30 tisíc odvážných. Jen po Yukonu se vydalo do Dawsonu a cestou od jezera Bennet více 7 000 lodí na plavbu po Yukonu do Dawsonu a cestou nejedna posádka ztroskotala a zahynula.
Ani na Bonanze mně ale štěstí nepřálo, nebyl jsem ale sám, kdo zde neuspěl. A nejsem z těch turistů, kteří si u místa s občerstvením zakoupili za 5 dolarů možnost pokusit se vyrýžovat v dřevěném korytě šupinku či zrnéčko zlata.
Průmyslová těžba zde zanechala haldy přetěžené zeminy.Vylézám na jednu z nich a hledám kus křemene, který bych si vzal na památku. Jeden o velikosti dětské pěstičky, se stopami červeně, která by mohla signalizovat někdejší přítomnost zlata odnáším, poputuje se mnou domů. Až po několika měsících zjišťuji, že v křemeni se cosi zalesklo, nepatrná ploška zlaté žluti, snad šupinka zlata, přivezená z Bonanzy.
Zlata je ale na Aljašce stále dost. Zlaté horečce podléhají i nyní jednotlivci, pokoušející se o štěstí. Mé cesty za zlatem tím měly končit. Abych se za své neúspěchy odškodnil, zakoupil jsem si za několik dolarů skleněnou ampulku naplněnou vodou a v ní plave a třpytí se pět větších šupinek aljašského zlata.
Ani tím ale má zlatá horečka neskončila. Potřetí, milý příteli, opět po několika letech se vracíme na Aljašku a znova sedím na bobku, nohy ve studené vodě, jen málo chráněné gumovými holinkami proti zimě, ruce zkřehlé. Co chvíli je musím s pánvičkou ponořit do vody. Potřetí se pokouším vyrýžovat šupinku zlata na Chatanice. Potřetí zkouším štěstí, ne s nadějí na neočekávané zbohatnutí. Na Chatanice denně několik pošetilců nabírá hlínu ze břehu a pak s očima upřenýma na poslední zbytek toho, co v pánvičce zůstalo.
Skupina chlapců a dívek instaluje v řečišti stupňovitý žlábek, ve kterém voda propírá více zeminy, než na pánvičce. Všichni sem přijíždějí s nadějí, že několik málo šupinek se zaleskne a odmění je za to, že v nich žije jiskra zlaté horečky a že neztratili smysl pro romantiku.
Vracím se po letech na Chataniku s týmiž pocity. Na mé pánvičce se stále neleskne ani ta nejmenší šupinka zlata. Putuji dále proti proudu podél zarostlých břehů a zkouším štěstí v nánosech, které jsou beznadějně jalové. Občas mne zmate stříbrný záblesk slídy, nebo nažloutlého kovu, který na suchu zbělá.
Zdá se, že ani letos se na mne štěstí neusměje. Zlatá horečka je mámivá, je to i pro mne volání dálek, romantika, kus mého mládí a odkaz mužů, kteří putovali za zlatem tak zarputile, že mnozí obětovali zdraví i život.
Vracím se od Chataniky bez lítosti nad neúspěchem. Jsou i jiná dobrodružství spojená se zlatem. Dobrodružství, která jsou historií osob a míst zlaté horečky. A tak usedám a oživuji si v duchu vzpomínky těchto událostí, o cestách odvážných za zlatem.
Uplynuly další tři roky.
Muž, který vlastní někde nedaleko Fairbanksu claim, nachází na svém pozemku dosti zlata, které stojí za to, být vytěženo. Zlatonosnou zeminu si odváží domů a zlato získává aniž mi řekl jak. Od něj připutují do Pardubic asi 2 kg. zeminy a má zlatá horečka opět vzplála.
Malá množství, ne více než vrchovatou kávovou lžičku propírám, odplavují šedou zeminu a drobné kamínky, mnohokrát opakuji, než na desertním talířku zůstane směs zlata a kamínků, které se již nedají odplavit. Pomocí silné lupy pak odděluji kamínky a nepatrné kousky žlutého kovu, se zarputilou trpělivostí. Každý den se několik hodin skláním nad talířky, s urputnou usilovností neustát, dokud dílo nedokončím. Snad za tří týdny jsem vyrýžoval hromádečku, která zaplňuje polovinu mé malé, skleněné ampulky. Měřeno penězi by to byl výdělek víc než skromný, měřeno ekonomicky obchod ztrátový.
V ampulce je ale mé zlato z Aljašky, byť vyrýžované doma u stolu. Jako bych do ampulky zaklel ducha dálek, sen o bohatství a o splnění snů o dobrodružné cestě na druhý konec světa, po stopách oněch tisíců, kteří také podlehli volání zlata.
Milý příteli, již nikdy nemohu zajet na Chataniku, ani na Aljašku. Má zlatá horečka ale zatím pouze dříme. Snad za rok, za dva, doputuje do Pardubic další dávka šedé zeminy, připravené pro mne dnes ještě na Aljašce. Pak opět zasednu a budu propírat jednu malou hromádku za druhou, vytrvale a zarputile, protože bude nutné, abych zlato vysvobodil a nechal ho třpytit se v mé malé, skleněné ampulce.
Dne 15. května 2000
Začaly letní prázdniny
Byl jsem se projet na kole a takhle mne zadek už dlouho nebolel.. Navštívil jsem tábor, kam jsem ještě nedávno pravidelně jezdil, moc pěkné to tam mají.. Po prázdninách bychom klidně mohli zveřejnit nějaké zážitky z těch prazvláštních akcí, zvaných tábory, přeci jen je to část našich životů, ne?..
Všem přeji parádní užití prázdnin, dovolených volna, táborů, slunce, vody, hor, džunglí, komárů a tak….
Přispivatelé, kde se mi to schováváte?
..To zas byl týden.. Každý kdo mne zná ví, že jsem celkem klidný a nekonfliktní člověk. Problémy s učitely jsem měl naposledy na ZŠ, kde jsem si prožíval své rebelie. Až teď, jedné paní inženýrce jsem se malinko znelíbil. Přišla do třídy a hned na mne ukázala prstem a řekla, že mne vubec nezná (to, že jsme se už jednou viděli a to na prvním cvičení, mi jako vhodná poznámka nepřišla) a že jestli chci zápočet, že si mne (narozdíl od kolegů, které znala) prozkouší.. Na to jsem samozřejmě připraven nebyl (chtěl jsem jen ten započet, přeci) a tak jsem nemohl ukázat své vědomosti.. No, slovo dalo slovo a najednou se mě zvýšeným hlasem ptala, jestli je ještě něco, čím bych ji chtěl poučit. Od ZŠ jsem jaksi vyšel ze cviku a to, že na mne, stojícího před tabulí, vyučující křičel, mne zaskočilo. nevěděl jsem co dělat, řekl jsem, že není a vyklidil pozice.. Nu, zápočet potřebuji, čeká mne ještě legrace:o)
Dnešní příspěvek je (jako už téměř obvykle) od slovenského kolegy Martina Turčana. Jde o cestování na kole po Podkarpatské rusi. Dokonce se kvůli nám začal učit česky:o)) ..A celkem mu to i jde.
Podkarpatská rus kolmo
Povzbuzen výrokem Otta von Habbsburg, že Střední Evropa sahá tam, kde jsou ještě žlutě natřená gymnasia a budovy železničních stanic, sbalil jsem fotoaparát, spacák, opravil kolo a vyrazil z Vyšného Nemeckého přes hraniční přechod do Užgorodu. Ukrajinští celníci prudí vydatně a rádi, je zapotřeby veliké trpělivosti.
Povzbuzen výrokem Otta von Habbsburg, že Střední Evropa sahá tam, kde jsou ještě žlutě natřená gymnasia a budovy železničních stanic, sbalil jsem fotoaparát, spacák, opravil kolo a vyrazil z Vyšného Nemeckého přes hraniční přechod do Užgorodu. Ukrajinští celníci prudí vydatně a rádi, je zapotřeby veliké trpělivosti.
Hned za hranicí se cyklista střetne s překvapivou architekturou – Neuschwansteinský hrad křížený s byzantskou bazilikou – ještě nedokončený. Užgorod nepostrádá žádné vymoženosti našich měst – obchody, banky, směnárny, hotely, restaurace, služby vcelku uspokojí, ceny vyšší než ve vesnicích. Silnice směrem na Užocký pereval 889m (Perčin, Berezný) dobře vyasfaltovaná má železniční přechody s ručně ovládanými rampami. Vhodně je zdobí dámy (děžurnyje) sporadicky obsluhující archaické kliky. Vesnice jsou podobné našim, převládají murované domy ze šedesátých let. Po cestě je možnost nakoupit, najít nocleh, najíst se, natankovat. Čerpadla PHM postrádají kompresor na dohuštění vzduchu. Zvlášť dobrá je káva, kterou vaří všude velmi silnou a voňavou.
Pevnost nad vesnicí Kamjanica připomíná uherský středověk. Užovky masově drceny kolama „gruzavikú” dali jméno malebné říčce Užok.Ve vesnici Lug začínají železniční viadukty „Podkarpatoruského Semmeringu” – smělého překonání 900m prúsmyku vybudovaného Uherskými Královskými Státními Drahami (Magyar Királyi Államvasutak – MÁV) v roce 1905. Při kodrcavém výstupu k vesničce Šerbín (Csorbadomb) jsem dal zabrat mým úzkým ráfkúm. Pro vedlejší cesty Karpat je naprosto vhodnější MTB s tlustými pneu. Nejvyšší viadukt (39m) byl střežen vojáky, ti mě pozorovali triedrem a nereagovali na mé přátelské mávání. Fotografovat jsem si troufl jen ze zákrytu vegetace.
Od Šerbínu jsem zhlédl první zasněženou poloninu Ostraja Gora 1405m. Poloniny (Boržava, Runa, Krásná, Stoj, Svidovec, Kobylecká…) jsou nezalesněné travnaté vrcholky osamocených horských masivú, na kterých se pasou ojedinělé koně nebo krávy. Na mnohých jsou instalovány antény komunikačních nebo radiolokačních zařízení. K těmto vedou cesty sjízdné UAZem nebo MTB. Přechod malebných větrných polonin na MTB je výzvou pro budoucí expedici. Kontrola vojákama na silnici za Volosjankou, prohlídka pasu a vyrážím do serpentin Užockého perevalu. Převýšení a sklon je možné porovnat s prúsmykem Čertovica přes Nízké Tatry na Slovensku. Na vrcholu se silnice zase sejde s železnicí a další vojenská kontrola pasu. Za vrcholem se krajina otevře – náhorní mírně zvlněná plošina Ľvivské oblasti má velmi odlišný charakter. Domy jsou vesměs dřevěné a velmi malé. Odbočil jsem s hlavní trasy a kvalita cesty prudce upadla. Kličkování mezi výmolama nepomáhalo, kola notně pozbyla na kruhovitosti a ohlásili se první píchnutí. S dobrým mužíkem Nikolou ve vesnici Vysockoje jsem se dohodl na „kvartýru”. Odňal mi hned kolo a pas, protože jsem u něj nevzbudil dostatečnou dúvěru. Po mém dotazu na mytí v řece mi v pitvoru poručil vstoupit do modré dětské plastikové vaňky a polévavše mě nahého teplou vodou, dotazoval se kde že leží ta Bratislava, ve které óblasti. Když pochopil, že jsem z jiné země, ptal se mě jestli je u nás charašo, jestli máme v Bratislavě krávy, koňe, hezké ženské. Odtušil jsem nečekaně že koní máme už málo. Na to se zamyslel a znovu se tázal jestli opravdu u nás je dobře. Bez koní si to ani nedokázal představit…
Návrat na hlavní trasu směřující k Latorskému perevalu 900m byl spásou pro mé zubožené kolo. Vzhledem k puchýřúm na sedací části, technickému stavu kola a sněhu na Poloninách jsem korigoval púvodní záměr po vedlejších cestách dosáhnout Lazeščinu a odtud pěšky na nejvyšší Hoverlu 2061m. Latorský pereval je novější variantou púvodního přechodu hřebene Vereckým perevalem 839m. Je to nejvýznamnější silniční komunikace mezi Moskvou a Střední Evropou. Řidiči kamionú jsou bezohlední, místo volantu vydatňe užívají klaksonu. Za okrajovou bílou čárou je asfalt méňe hladký – zase lepím duši – zato mnohem bezpečnější. Mířím přes prúsmyk Menčil na Volovec a nahoru přes Skotarskoje na prúsmyk Beskid. Mužík u kterého jsem si doplnil vodu, si posteskl za komunistami, práce prý že byla a už není, tak dojíždí za prací řidiče MHD až do Moskvy 1800km.
Železniční ráj podobně jak na Užockém, dráha však byla v osmdesátých létech zdvojkolejňena, čímž pozbyla na dramatičnosti. Poslední defekt zalepený, nezbytná kontrola pasu vojáky a ustupuji po dobré silnici přes Abranský prúsmyk k Mukačevu (Munkács). Město je velmi hezké, dominuje mu středověká pevnost na dokonale kuželovitém kopci. Postavena Árpádem byla residencí rodiny Koriatovič a tvořila nejvýznamnější fortifikaci v krajině, vybavena 164 kanony rúzných kalibrú a 60 sudy pušného prachu, obehnaná vysokou dřevěnou zdí – Palánkem, po kterém dostala i jméno. Byla centrem Rákóczyho povstání. 130 pevnostních staveb propojených dúmyslným systémem podzemních štol zaujme každého návštěvníka.
Dlouhý rad vozidel na Užgorodském hraničním přechodu a púldnové čekací doby osobních vozidel málem pokazili krásné dojmy z té milé, malebné a chudé země.