Cestovatel.cz

Pondělí 28.6. – průjezd Kaliningradskou oblastí

Ráno jsem se probudil jako první, vstal jsem. Naši hostitelé se ptali co tak brzo stávám. Snažil jsem se vymluvit na to, že u nás je už osm hodin, to však nevyšlo, protože u nás v tu doby je hodin šest. Dostal jsem čaj, chleba, máslo, sušenky a vynadáno, že málo jím, že nechci mlíko, a že si málo mažu. Když jsem skoro dosnídal začali vstávat ostatní a taky snídali. Po té co opravdu bohatýrsky posnídali i oni rozloučili jsme se, slíbili, že až budem příště v Kalinigradu, že se určitě stavíme. Vyrazili jsme přes most a do leva do Talpaki. Jeli jsme 40 km po rovné dálnici stále dopředu. Po cestě jsme potkali dokonce i gaiku a tak jsme si připadali jak ve „velkém“ Rusku. Dojem trošku pokazili jen milicionáři, které jsme vůbec nezajímali a mávli rukou, jako že máme jet.

Pak ovšem Jirka píchnul. Zalepili jsme tedy díru, kterou Jirka v duši vytvořil, v autobusové zastávce. Vyrazili jsme dál, ale na odbočce na Gvardějsk což bylo asi o 500 m dál měl zase prázdné kolo. Takže jsme lepili znova.

Druhý pokus také nebyl příliš úspěšný, vydrželo to jen do Gvardějska. Jirka šel s Adamem do servisu a nakoupit chleba k obědu. Když se vrátili načali jsme salám z turistů, napili se kvasu a Jirkovi jsme vyměnili duši. Bohužel Jirka nedojel o moc dál než za ceduli „konec Gvardějska“. Po chvíli domlouvání jsme vymysleli, že se ubytujeme v lese a pojedeme vlakem shánět duši a plášť. Na odbočce do lesa jsme povyměňovali duše, zadní plašť za přední a naopak. Hlavně jsme podložili díru v pláštích kterou Jirka vytvořil, když přejel nějaký střep. Věroš si mezitím zalepil svoji duši, která mu pozvolna utíkala. Vše se nám naštěstí podařilo a tak jasme mohli pokračovat dál.

V Talpaki jsme zahnuli do leva a pokračovali po malebné silnici na Sovětsk. Jeli jsme po ni asi 40 km od Bolšakova kde jsme se snažili sehnat ubytování. To se nám nepodařilo, tak jsme nabrali vodu a jeli hledat místo na spaní. Nakonec jsme se ubytovali pod mostem. Uvařili jsme večeři (špagety), uložili se ke spánku, ale žrali nás komáři a tak jsme si pod mostem postavili stan. Trošku nás znervozňovala auta, která jezdila přes most, ale nakonec jsme si zvykli.

— Damon

Úterý 29.6. – ven z Ruska

Ráno nás probudili dva lidé, kteří přišli rybařit. Potom jsme se vyhrabali, si polívku od Blitany s zabalili se. Začalo pršet – naštěstí jen trochu. Vytahali jsme všechno na silnici, zabalili a vyrazili do Sovětsku. Cestou se začal Damonovi rozpadat nosič. V Sovětsku zajel do autoopravny a dostal prkno, které k nosiči přidrátoval. V centru města jsme utratili poslední ruble za kvas, sušenky a čokoládu jak z pohádky – byl na ní kníže Igore, vrány a něco jako Smolíček Pacholíček.

Ruský obchod vůbec vypadal dost zajímavě. Ve městě to byla velká budova – ne nepodobná našim sídlištním samoobsluhám před rokem 1989, uvnitř bylo šero a na konci toho šera se krčil pult a za pultem se tyčila paní prodavačka.

Pak jsme se vydali k hraničnímu přechodu. Po prokličkování městem jsme se dostali k hraničnímu mostu. Jirka šel první. Paní z pasové kontroly mu nemola v pase najít vstupní razítko (měl ho zlomyslně na konci), takže se trochu zdrželo, ale nakonec jsme výstupní razítka s pěticípou hvězdou dostali všichni.

Na litevské straně vše prošlo normálně. V bance s houkajícím alarmem jsme vyměnili 20 DM za 41,60 místní tvrdé měny a vydali se vzhůru do vnitrozemí. Po 10km jsme si vybrali malou odbočku a zaparkovali jsme tam na oběd. Špatně, kolem nás jezdili stále zemědělci a traktory. Přece jen jsme snědli chleba z Moskvy, salám z turisty a čokoládu z knížete Igora. Pak jsme opět vystoupili na kola a vydali se do nejbližšího okresního města Taurage. Paní na poště sháněla někoho, kdo by se snámi domluvil (anglicky). Nakonec se zadařilo a koupili jsme známku a odeslali (snad úspěšně) fax.

— Damon

Poznámka: Fax jsme sice úspěšně odeslali ovšem k Adamovi domu došel jen prázdný papír, ale Adamovi rodiče podle čísla poznali, že je to z Litvy a že jsme asi v pořádku jinak by jsme telefonovali a zjišťovali jestli to došlo.

Z Tauragé jsme postoupili dále. Skončili jsme u nějaké nádrže u vesnice Skautvilé. Kousek od nás bučela kráva, která strašlivě chtěla podojit, stany jsme měli kousek od vody, prostě pohoda. Uvařili jsme hrách ze špekem, vykoupali se a šli spát. Snad nebude pršet. Všechny krámy teď máme ložené jen tak pod stromem.

Přeji si dobrou noc.

— Adam

Sobota 26.6. – Gdaňsk

Ráno nás probral průvodčí a chtěl lístky. Teď sedíme a čekáme až to zastaví a my vystoupíme v Gdaňsku.

–Damon

Konečně jsme zastavili. Vyházeli jsme všechny naše věci včetně kol z vlaku na nástupiště. Po odjezdu vlaku jsme se začali stěhovat z nástupiště do haly. Když už jsme tam všechno měli, přišel nervní děda se stolečkem a vyhodil nás o 5 metrů vedle. Pak si rozložil stoleček a začal předstírat prodej slunečních brýlí. My jsme se odsunuti pustili do montáže věcí na kola. Po složité operaci, která zabrala nejméně půl hodiny, jsme byli připraveni. Projeli jsme si centrum města, vysvětlili několika místním lidem, že opravdu nechceme měnit peníze. Pak jsme se vydali dále po ošklivé čtyřproudové silnici směrem na Elblag. Po cestě jsme chtěli odbočit na místní komunikaci. Po ujetí 5 km jsme zjistili, že jsme na ostrově (Elblag), na který vede jen jedna silnice – a to ta po které jasme přijeli. Tak jsme se vrátili a pokračovali podle té hlavní, po které jsme přijeli.

Jeli jsme po “cyklostezce” která se stěží vyrovná tankodromu. Jirka píchl. “Cyklostezka” skončila a my pokračovali po silnici. Naplánovali jsme si cestu přes Wisłinu, ale Věroš přejel odbočku a tak jsme jeli ještě dalších 5 km po té hlavní. Pak jsme jeli přes Wocľavy, Miľocin, Cedry Wľk. a Leszkovy. Měli jsme na mapě vyhlídnutý úplně skvělý most přes Vislu. Jenže on tam nebyl teď, ani před rokem, ani před sto lety … Tak jsme museli najet 5 km na sever zpět na zatracovanou silnici č. 7. Po ní jsme jeli naštěstí jen 5 km a dál jsme pokračovali přes Nw. Košcielnicia další přilehlé vesničky do Noweho dwora. Odtud, přes Powalinu, Mazecino a Kepiny Mľ dojeli k přívozu. Pán nás za velmi výhodnou cenu (0 zlotůvek) převezl na druhou stranu. Pak jsme ještě jeli přes pontonový most a několik dalších vesniček na pobřeží. Nad Suchaczem jsme se zasekli na vyhlídce na Záliv Visly (resp. Kalinigradský záliv – tak mu říkají Rusové). Kde také píšu tyto zápisky.

Ještě jsem zapoměl napsat, že Damon taky píchl, a to v Nw. Koscielnici.

— Adam

Vyjeli jsme z hospody do kopce, sjeli z kopce a potkali srocení vozidel. Byla to svatba, na začátku jela nevěsta a ženich v koňském povozu, pak auta a autobus. Nějakou dobu jsme jeli za autobusem, ale pak jsme ho s Damonem předjeli, pak jsme předjeli i sekačku na trávu, (ta do té kolony nejspíš nepatřila), a zaujali místo s výhledem na povoz. Drželi jsme se jich dost dlouho, časem nás dojel i Jirka s Adamem a tak jsme několik kilometrů dělali jsme čestný doprovod.

Když svatba odbočila v Tolkmicku na druhou stranu než měla, vzdali jsme se jejich přítomnosti a začali hledat, kam složíme hlavy a kola. Jedna paní nás poslala někam a tak jsme tam jeli. Ve sportovním klubu nás ubytovali za peníz. Přesunuli jsme se nahoru do pokoje i skoly a po večeři jsme šli navazovat družbu mezi národy. Nenavazovali jsme dlouho, hned za dveřmi nás ulapili Poláci a tak jsme se snimi domlouvali o všem možném ve všech možných jazycích – rusky, polsky, česky, německy a anglicky. Poláky nejvíce zajímalo jak se v češtině řeknou různé anatomické výrazy 🙂 Nakonec jsme šli spát.

— Věroš

Neděle 27.6. – Ruské hranice, Kaliningrad

Ráno jsme se zbalili, nasnídali, zabalili a chystáme se objet. Takže jsme se zvedli. Vyjeli jsme ďábelským tempem, projeli několik vesnic a zastavili se ve Fromborku. Tam nás zaujala katedrála, kromě katerdrály bylo v místě ještě muzeum a planetárium. (Ve městě Frombork nějakou dobu pobýval Mikuláš Koperník, proto to muzeum a planetárium.) Obojí – muzeum i planetárium, jsme navštívili a planetárium bylo, nechci kafrat, lepší než brněnský. Pak jsme pokračovali k hranici.

V Braniewu jsme si vyzkoušeli kruhový objezd, Damon s Věrošem špatně odhadli směr Kaliningrad a vydali se špatnou cestou. Ale zase se rychle našli, jen si několikrát objeli objezd (konec konců k tomu objezd je). Na přejezdu za Braniewem jsme potkali dva Dány. Nebyli tak napití, ale měli píchlo. Tak jsem jim věnoval duši, vnutili mi za ni 10 zlotých, věřte mi, bránil jsem se dlouho. Pak jsme zapěli s pašeráky “Dál, jen dál” a vyrazili k hranici. Dojeli jsme kilometr od hranice a narazili na frontu. Sháněli jsme tou dobou dvě věci. Poštu, nebo aspoň známku na pohled a schránku a za druhé směnárnu. Z prvního jsme nenašli ani ťuk, všichni nám svorně radili, ať se vrátíme zpátky do Braniewa. Směnárnu jsme našli a vyměnili jsme 20 DM za hrst polských groszů a bankovku popsanou nefalšovaným nábytkem s nápisem 100 rublej. Pak jsme předjeli frontu až na dohled k celnici, zařadili se a čekali.

Pán v autě před námi se nás snažil přesvědčit, že nás na kole do Ruska nepustí, ale já se šel zeptat orgána a ten to rychle vyvrátil. Čili jsme dojeli až k známému orgánovi, ten nám orazítkoval pasy a propustil nás dál. Dojeli jsme k jakési pochybené budce se závorou, pánem s čepicí, samopalem a vysílačkou. Pán se vysílačkou dorozumíval, že tam má čtyři molodce na kolech, jestli je má vyhodit nebo pustit. Naštěstí mu shora nařídili nás pusit. Každému nám vyplnil lísteček se jménem a my popojeli k celnici. Paní v okýnku přelouskala naše jména z papírku i pasu, zapsala si je azbukou do počítače a věnovala nám každému do pasu razítko. Pak jsme popojeli k pánovi, co se nás vyptával, jestli umíme rusky, jak se řekne kolo anglicky a podobně. Pak nám zkontroloval lístečky, prohlásil “molodci” a pustil nás dál. S dojmem konce jsme schovali pasy, Adam i lísteček, že se bude dávat při výjezdu z Ruska, ale ouha. U další budky chtěli zase pasy a odevzdat lísteček. Pak se jelo asi půl kilometru. A byl plot s ostnatým drátem a pak fronta aut, protože přes silnici byla brána, jiný pán nám naposledy zkontroloval pasy, otevřel bránu a vpustil nás do Ruska.

Zastavili jsme kousek za první vesnicí (Мамоново – Mamonovo), dali salám s chlebem a Věroš vyměnil konzolu k tachometru, která mu uhnila. Všude kolem samá břízka, jen Mrazík nebyl nikde vidět. Pak jsme jeli dál a asi ve vesnici Ладушкино (Laduškino) jsme zkusili kupní sílu rublíků. Obchod sice vypadal zavřeně, kromě tří čokolád a vodky tam vlastně nic nebylo. Zato vodky měly v různých baleních od malé lahvičky až po třílitrovou. Koupil jsem čokoládu za 12,60 a pán mi ji vydal z pultu, bo byla poslední.

Posilnění čokoládou jsme vyrazili do Kaliningradu. Tam jsme dojeli tak v sedm místního času. První časový posun, o hodinu víc, než u nás. Přejeli jsme několik děr, které opravdu stály za to a zastavili u trafiky, kde se dalo koupit všechno možné – sirky, cigarety, časopisy, kazety, jídlo a cokoliv jiného. Snad jen tank ne, ale ten možná měli schovaný za rohem. My se spokojili s věcí ne všem známou, s borodinským kvasem. Na nálepce dřív bývali krasnoarmějci, dnes tam jsou carští důstojníci. Tak jsme pokojně popíjeli a z balkonu na nás jakási paní cosi volala. Šli jsme s Damonem blíž, sebral jsem zbytky své ruštiny a rozhovor probíhal asi takhle.

J: Paní se ptá, jestli nechcem nahoru. D: Co tam budem dělat?
J: Paní se ptá, jestli nechcem večeři.
D: Nevim.
J: Paní se ptá, jestli nechcem přespat.
D: Jo, to je jiná.

Takže jsme táhli kola do druhého patra. Byt byl nový, ještě nezařízený. Paní byla strašně příjemná, hned stavěla na čaj a chtěla vařit, ale my ještě chtěli do města. Takže jsme si prohlídli Kaliningrad a našli stopy domoviny. Na jedné zahradní restauraci se vyjímal nápis ХОСТАН – поезия с пеной. Na ubrusech pak bylo napsáno HOSTAN – poezie s pěnou. Milé.

Vrátili jsme se zpátky k hostitelům a nastalo vaření. Já se mezitím vykoupal a po mně i ostatní. V jiné vodě, samozřejmě. Kluci mezitím paní udivili rýží ve varných sáčcích, pro naše hostitele to byla Amerika. Pán se nás ptal odkud jsme, když zjistil, že z Čech, okřál a pak se prozradil, že u nás sloužil se “spřátelenou” armádou. Pojedli jsme vskutku bohatýrsky. Nejdřív rýži s čínou z pytlíku, pak paní nakrájela na půlky 6 vajec a bohatě je zalila majonézou, pořád říkala, jezte, jezte, vždyť vůbec nejíte, ale do nás už se nic nevešlo. Ale přesto nám ještě vnutila čaj, kondenzované mléko, sušenky a bonbony. Jo a taky ještě salát a bůhví co ještě, ale to těžko vzpomínat. Dostali jsme taky vynadáno, že nemyslíme rusky, protože když si nevezmeme, tak urážíme hostitele. To jsme samozřejmě nechtěli, tak jsme si brali. Do spacáku jsem se dovalil jen tak tak a usnul těžkým spánkem.

— Jirka

Jak to vlastně začalo

Bylo nebylo… Ale spíš bylo…

V roce 1998 jsme založili sdružení 137.NRS Klub bludný kořen. Bylo to volné sdružení dobrodruhů, kteří vypověděli boj plíživému zaostávání ducha a těla (inspirace knihou Proč bychom se netěšili a sdružením PCW byla velká). V dobách největší slávy a rozmachu mělo naše sdružení šest členů a podnikli jsme mnohé povedené i méně povedené akce. Jednou z akcí byla i expedice Pobaltí `99, ze které pochází tyto dosud nepublikované zápisky.

Při expedici Pobaltí `99 jsme navštívili Polsko, Rusko (resp. Kaliningradskou oblast), Litvu, Lotyšsko a Estonsko. Vyjeli jsme vlakem z Brna, u Českého Těšína přejeli česko-polské hranice a pak přejeli Polsko vlakem až do Gdaňsku. Z Gdaňsku už jsme jeli po svých, na kolech přes výše popsané země až do Talinnu, odkud jsme se s různými odbočkami vraceli zpět do vlasti. Celkem jsme na kolech najeli asi 1500 km.

Původní syrové zápisky z expedice psal pokaždé každou psal jiný účastník expedice přímo na cestě. Po několika letech jsem je zkusil srovnat zápisky z cesty do trochu čtivějšího kabátku. Případné pochvaly tedy prosím původním autorům, popel na moji hlavu.

–Věroš Kaplan

Den první (Začátek) — Pátek 25.6.

Začalo to celkem nevinně …. — Delegace, Hop-Trop

Sraz na brněnském nádraží byl v 13:00. Když jsem 13:00 přijel, nikdo ze dalších členů expedice tam ještě nebyl. Pak jsem zjistil, že už všichni Bludnokořeni přijeli, ale jinam. Nakonec jsme se sešli, zakoupili lístky do Těšína a vyrazili plni nadšení k vlaku.

Znáte scénku Šimka a Grossmana o byrokratech? Tak přesně tak jsme si připadali my, když jsme podávali kola na nádraží.

Podat kola není to tak jednoduché jako za mých mladých let, kdy člověk přišel, podal, zaplatil a odjel. Dneska se na víc musí vyplnit dva formuláře. Nezalekli jsme se šimla úředního, formuláře jsme vyplnili, prošli jsme i testem na znalost kola (součástí hry na podávání kola do vlaku je i úkol „popiš svoje kolo“) a dostali jsme propustky pro kola na nástupiště. První level splněn.

Kola jsme převedli na místo, kam měl přijet vlak. Přijel, dokonce to byl i náš vlak. Nejsa však ve věcech dráhy dostatečně honění, netušili jsme, že každý kousek vlaku jede jinam. Druhý level splněn.

Poté co jsme kola do služebního vagónu naložili a zase vyložili (byla to špatná polovina vlaku) (-10 bodů), dovedli jsme je k druhému hytláku a dozvěděli jsme se, že chybí nějaký děsně důležitý papír, bez kterého nám kola nenaloží. V té době, už měl být vlak pomaličku v Heršpicích. Vyjednávání dopadlo dvakrát neúspěšně, my jsme žádný důležitý papír neměli a paní průvodčí trvala na tom, že nám ho musel dát. Dodneška nevím, kde byl, nakonec to skončilo remízou. Když se přišla ptát vlaková četa z druhé poloviny vlak, proč ještě nejedeme, paní průvodčí to vzdala a kola nám (do vlaku) vzali. Třetí level splněn.

Ve vlaku jsme se usadili, ti šťastnější začali svačit a ti méně šťastní psát expediční deník.

–Věroš

Tak jsme jeli a jeli, až jsme přes moravskou zemi a Slezko dojeli až do Bohumína. Tam jsme koupili vodu a zapalovač, nechali se od hodného domorodce vyfotit a vyrazili k hranicím. Přejeli jsme most přes Olši (Olzu, co za ní žije Jacek) a ukázali pasy, ani to nemuselo být, vyměnili tvrdou polskou měnu a vyzkoušeli silnice. Popojeli jsme asi 20 km a dojeli do Wodzisława Śl. Tam jsme koupili lístek přes celé Polsko do Gdańska a teď sedíme ve vlaku do Katowic a čekáme, až vyrazíme. Pak sedneme na rychlík a pojedeme nocí do Gdaňsku, kde ráno vystoupíme a budeme dělat kdo ví co.

–Jirka

Vytáhli jsme trička a začali je v klidu přemalovávat na klubová. Po nějaké chvíli přišel pan průvodčí a začal se rozčilovat, že nemáme nárok na 50% slevu. Máme nárok na slevu, jsme přece studenti. Ne, nemáme, jsme studenti z cizí země. Museli jsme tedy doplatit poměrně dost peněz, které jsme neměli. Naštěstí nám vzal i marky, trošku nás natáhl, prohodil nějaký vtípek o tom, že kola nemusí být z Polska a odešel. Dojeli jsme do Katowic.

V Polsku mají vysoké peróny, takže vykládání našich těžkotonážních kol nebylo žádný problém. S Jirkou jsme šli zjistit odkud pojede náš vlak do Gdaňska. Štěstěna stála opět při nás a vlak byl po hodince a půl přistaven ke stejnému nástupišti, kde už jsme byli, jen na druhou kolej, takže jsme nemuseli zaposilovat při stěhování po schodech dolu a nahoru. Milé. V první chvíli po příjezdu vlaku to vypadalo, že kdo se nebude prát, nebude sedět. Protože jsme před sebou měli ještě 9 hodin cesty, tak jsme se s Věrošem jsme prali jako lev (jako lvi ne to už je moc) a nakonec se nám podařilo zabrat místa v jednom kupé spolu s dalšími cestujícími. Začali jsme skrz okno nakládat naše věci.

Když už bylo vše ve vlaku nechali jsme tam Věroše, aby hlídal, zbytek výpravy vzal kola a šel hledat bagažový vůz. Poté co jsme navštívili oba konce vlaku, jsme se zeptali (tedy Jirka zeptal, protože jako jediný tvrdil, že umí polsky). Zodpovědný ajzlboňák nám vynadal a řekl ať si ty kola vyndáme a dáme do posledního vagónu.

Naložili jsme tedy kola do uličky posledního vozu druhé třídy a zahájili jsme skrz vlak stěhování našich věcí ke kolům (asi 4 vagóny). Věroš mezitím navázal družbu se dvěma Polákama. Nabízeli nám vodku a nemohli pořád pochopit, kam ty věci stěhujeme. Konečně se nám podařilo vše odstěhovat. Věroš si ještě na tričko přimaloval vlaječku a z Jirkou šli na polskou vodku za našimi novými kamarády. Adam si zatím dodělával svoje tričko. Já jsem si taky namaloval vlaječku na rukáv a vyrazil za Jirkou a Věrošem. Po chvíli jsme šli zase za Adamem (přes několik vagónů, takže z nás měla průvodčí strašmou radost). Jelikož poslední vagón druhé třídy, tedy ten náš byl prázdný, zabrali jsme ji každý jedno čtyřsedadlo a zalehli. Já jsem ještě pomocí mého univerzálního klíče vypnul topení a světlo a uložili jsme se ke spánku.

–Damon

Tím zatím končí zápisky z cesty vlakem, ráno jsme se už probudili v Gdaňsku.