Jak polífka v pytlíku kousek světa viděla

Před každou dlouhou i krátkou cestou po zemích blízkých, vzdálených i
vzdálenějších probíhá akce s krycím názvem „křeček“. To se nakupuje jídlo
různě chráněné proti nepříznivým vlivům při cestování a strká se různě po
batohu, aby se ušetřilo co nejvíce místa…

Před každou dlouhou i krátkou cestou po zemích blízkých, vzdálených i vzdálenějších probíhá akce s krycím názvem „křeček“. To se nakupuje jídlo různě chráněné proti nepříznivým vlivům při cestování a strká se různě po batohu, aby se ušetřilo co nejvíce místa.

Jednou formou jídla z cestovatelského hlediska přijatelnou je tzv. „instant“. Typ „instant“ byla i hlavní hrdinka tohoto příběhu, polífka Maggi – plný hrnec. Byla koupena, aby mi dělala společnost na mé cestě do krajů skotských a tam mi posloužila, tak jak si každá jiná polífka posloužit přeje. Projela se mnou Skotsko křížem krážem, jídla bylo dost a tak se se mnou trochu pomačkaná vrátila domů. Doma jsem přebalil batoh, jednou přespal a v pět ráno fičel směr Slovenský ráj. Osmý den cestování, když jsme se už přibližovali k domovu nás jeden dlouhý stop zavezl do Bojnic u Prievidze. Prohlídli jsme si hrad a šli na vlakové nádraží v Prievidzi. Nic nejelo a jediné co nám zbývalo byla moje kamarádka polívka Maggi. Jak si tak blahem a (taky trochu) varem bublala, já si krátil chvíli čtením jejího obalu, něco mi tam málem vyrazilo dech. Vyrábí: Nestlé food, s.r.o., Prievidza… Hodně polévek se podívá do světa, ale kolik se jich vrátí do rodného města?

Les

Kousek od mého domova je les. Jako malej jsem tam chodil si hrát a zažívat různá dobrodružství. Měl jsem na to speciální tričko se Sandokanem, jako malýmu mi to tam připadalo hrozně divoký. Měl jsem pozorovatelnu u skalky, tajné stezky a vůbec všechno co potřebuje pán džungle. Byla tam místa, kam jsem se bál vkročit i místa, kde jsem byl rád…

Kousek od mého domova je les. Jako malej jsem tam chodil si hrát a zažívat různá dobrodružství. Měl jsem na to speciální tričko se Sandokanem, jako malýmu mi to tam připadalo hrozně divoký. Měl jsem pozorovatelnu u skalky, tajné stezky a vůbec všechno co potřebuje Pán džungle. Byla tam místa, kam jsem se bál vkročit i místa, kde jsem byl rád.

Teď jsem vyrostl, les už mi nepřijde tak velkej, ani neprostupnej a divokej, ani strašidelnej, ale pořád se mi líbí a kromě toho připomíná mi dětství.

Teď ho kácí. Kousek po kousku. To se holt lesům stává, že je občas lidi vykácej a nadělaj z nich židle a stoly. Ale taky vysází nový stromky a les žije dál. Tenhle můj les prej chtěj zabít. Žádný nový stromky, žádnej novej les. Určitě má teďka jinýho Pána džungle, kterej se o něj stará, kterej tam má svý úkryty i místa, kterých se bojí.

Co sním, sakra, teď bude?

Jak jsem nestopoval

Vracel jsem se, času akorát na dojítí na vlak, batoh na zádech, vedro a silnice
do hroznýho kopce. Uhnul jsem projíždějícímu autu a dál se ploužil nahoru.
Favorit však asi 20 metrů přede mnou zastavil…

Vracel jsem se, času akorát na dojítí na vlak, batoh na zádech, vedro a silnice do hroznýho kopce. Uhnul jsem projíždějícímu autu a dál se ploužil nahoru. Favorit však asi 20 metrů přede mnou zastavil. Řidička vykoukla a jestli prý nechci někam vzít. Když už zastavila, říkám si. „Chci“ odpovím. „Já jenom nevím, jestli se v takovým velkým kopci budu umět rozjet“ říká ona omluvně. Rozjela bezchybně, ale já myslel na to, že je paráda, že pořád jsou lidi, kteří dokážou zastavit, jenom aby s ečlověka zeptali, jestli nechce svézt. Dokonce, když se neuměj rozjíždět do kopce.

Jak jsem nestopoval podruhé

Tentokrát to bylo úplně jinak, než když jsem nestopoval poprvé, ale dostalo mě to ještě mnohem víc. A proto o tom zase musím napsat. Cílem naší devítihlavé výpravy bylo jedno tábořiště kousek od vesničky Valdov, nedaleko Nové Páky. Proč jsme chtěli strávit víkend zrovna tam, to už je jiná pohádka. Důležité je, že z České Třebové do Nové Páky je to cesta nejen dlouhá, ale (a to hlavně) velmi drahá. Plán naší cesty se tedy příliš neohlížel na délku časovou, ale spíše na délku traťovou, protože jen ta má vliv na výšku finanční. Proto jsme nejeli po hlavní přes Pardubice, ale po nétakhlavní přes Týniště. Další důležitou věcí ve vyprávění by asi mělo být to, že jsme zvolili poslední možný vlakový spoj Česká Třebová-Nová Páka. Každý už asi ví, že se nám do stanice určení dojet nepodařilo. Naše cestování po cestách železného oře skončilo ve stanici Jičín, asi v deset hodin. Samozřejmě večer. Podle mapy, kterou naštěstí na nádraží měli, to bylo tak 15 až 20 kilásků. Po silnici.
Než jsme se připravili na pochod, bylo půl jedenácté…

Tentokrát to bylo úplně jinak, než když jsem nestopoval poprvé, ale dostalo mě to ještě mnohem víc. A proto o tom zase musím napsat. Cílem naší devítihlavé výpravy bylo jedno tábořiště kousek od vesničky Valdov, nedaleko Nové Páky. Proč jsme chtěli strávit víkend zrovna tam, to už je jiná pohádka. Důležité je, že z České Třebové do Nové Páky je to cesta nejen dlouhá, ale (a to hlavně) velmi drahá. Plán naší cesty se tedy příliš neohlížel na délku časovou, ale spíše na délku traťovou, protože jen ta má vliv na výšku finanční. Proto jsme nejeli po hlavní přes Pardubice, ale po nétakhlavní přes Týniště. Další důležitou věcí ve vyprávění by asi mělo být to, že jsme zvolili poslední možný vlakový spoj Česká Třebová-Nová Páka. Každý už asi ví, že se nám do stanice určení dojet nepodařilo. Naše cestování po cestách železného oře skončilo ve stanici Jičín, asi v deset hodin. Samozřejmě večer. Podle mapy, kterou naštěstí na nádraží měli, to bylo tak 15 až 20 kilásků. Po silnici. Než jsme se připravili na pochod, bylo půl jedenácté…

Pak to přišlo. Chlapík, kterého jsme se ptali na novopackou silnici, nejenže nám ukázal správný směr, ale dal nám naději, že až vyzvedne svou dceru, dojede nás a na dvakrát nás do Valdova hodí. Vyšlápli jsme tedy s nadějí na záchranu a ona, vlastně on, opravdu asi za půl hodiny přijel. Měl Favorita, nás bylo devět lidí, devět batohů a jedna kytara. První várka to sice neměla tak pohodlné jako várka druhá, ale ta se zase víc prošla. Dokonce i z auta to vypadalo jako pořádná dálka pro chůzi pěšky. Vždycky, když potkám takového člověka, mám hrozně dobrý pocit, že to s námi lidmi není až tak hrozné jak se to říká. I když si nejspíš ten pán můj článek číst nebude, chci jemu a jemu podobným lidem poděkovat za všechny, kterým ujede vlak a někdo jim nabídne svezení. Prostě jenom tak.

Den v San Franciscu

Sraz s kamarádkou Janel jsme měli hned po (ne zrovna moc vydatné) snídani.
Výhody to mělo hned dvě. Měla auto a znala dobře San Francisko (hlavně proto,
že tam bydlela)…

Sraz s kamarádkou Janel jsme měli hned po (ne zrovna moc vydatné) snídani. Výhody to mělo hned dvě. Měla auto a znala dobře San Francisko (hlavně proto, že tam bydlela).

Golden Gate Bridge San Francisco je nejhezčí město co jsem na své cestě viděl. Rozkládá se na poloostrově, je obklopené Tichým oceánem a Sanfranciským Zálivem. Ty jsou na severu San Franciska spojeny průlivem Golden Gate (Zlatou branou). Přes ní se klene snad nejznámější most na světě – Golden Gate Bridge. Můj dojem z něho… obrovský a červený (opravdu nečekané). Poplatek za užití mostu se platí jen při příjezdu, takže ušetříte, když budete jenom vyjíždět.

Když jsem u těch mostů, tak ze San Franciska na východ – směrem na Oakland vede opravdu dlouhý most Bay Bridge. Tomu ale chybí oproti Golden Gate Bridge ta majestátnost a elegance (a není červený).

Přestože jsou na pobřeží Tichého oceánu krásné a písčité pláže, na žádné velké koupání to není. Počasí v San Francisku je poměrně chladné a proměnlivé a moře dost studené (asi nějaký mořský proud).

Ještě se zmíním jednou o průlivu Golden Gate a to proto, že tam uprostřed na skále stojí vězení Alcatraz, ze kterého není úniku. Nám se však ani nepodařilo na Alcatraz vniknout, tak o tom, jak to vypadá vevnitř snad někdy jindy.

Americká města mají tu zvláštnost, že ignorují jakékoliv terénní vlny a nerovnosti. Pravoúhlé silnice vedou přímo do kopců a křižovatky tvoří takové ty skoky, jaké jsem vždy obdivoval v amerických automobilových honičkách (akorát v nich nezastavovali na každý blbý stopce a mohli tedy více skákat). Jen jednou byl kopec už tak prudký, že tam vznikla nejklikatější ulice na světě, aby to auta vůbec vyjela. Ta se jmenuje Lombard Street. Prý je tam velmi drahé bydlení, ale já bych tam bydlet nechtěl. Asi by mi dost vadilo, ža každý turista si tu ulici chce projet, takže provoz tam je… no dost velký na můj vkus (i když vkus je prý jen otázka vkusu)

Naše americká kamarádka rychle přijala náš způsob zábavy a humoru, a tak si v japonské zahradě s námi s chutí hrála na babu a lovila ryby, na molu 9 jsme překládali z tulenštiny do angličtiny manželské hádky, ale i vyznávání lásek tuleních slečen a pánů a v China Townu s námi prováděla čistě české vylomeniny mezi obludami na prodej.

Molo 39 Molo 39 je takové zábavné centrum se spoustou obchodů, restaurací, suvenýrů a tuleňů. Ano tuleňů (koho bychom asi tak překládali). Na plovoucích pontonech se jich tam válí moc. Je to hezká podívaná, jak se pošťuchují a jak si hrají, jenom trochu smrdí a řvou.

China Town je největší čínské město za hranicemi Číny. Je to čtvrť v San Francisku, kde žijou samí Číňani (to je obzvlášť nečekané), ulice vykazují prvky čínské architektury a dá se tam koupit cokoliv za velmi nízké ceny.

Twin Peaks jsou hory dvojčata přímo nad SF (teď jsem asi zklamal všechny příznivce Davida Lynche) a výhled rozhodně stojí za to ve dne nebo v noci, nejlépe však ve dne i v noci. Jenom tam tak strašně fouká, že by tam déle vydrželi milenci jen nejotrlejší z nejotrlejších.

Jinak San Francisko je také město mnoha kultur, jsou tam i místa, kde se v hojném počtu scházejí hippies nebo homosexuálové a hluboké kořeny tam zapustila rocková hudba.

Až budete v Americe jeďte do San Franciska. Nebudete litovat. Věřte mi. Už jenom proto, že je v Kalifornii a Kalifornie je nejhezčí stát v U.S.A.

Barcelona a kam tam

Stojíme na vlakovém nádraží v Barceloně, v ruce mapu, co byla úplně zadarmo na informacích v hale (záchody tam mají taky úplně zadarmo – tomu já říkám Evropa!) a rozhodujeme se kam asi jít…

Sagrada família

Stojíme na vlakovém nádraží v Barceloně, v ruce mapu, co byla úplně zadarmo na informacích v hale (záchody tam mají taky úplně zadarmo – tomu já říkám Evropa!) a rozhodujeme se kam asi jít. Nejdříve jsme vyrazili do parku Joana Miró. Né že by to byl nějak zvláštní park, i když na naše poměry je zvláštní až dost, ale jenom jsme někde potřebovali uvařit jídlo. To se nám zdárně podařilo, uspořádali jsme plán prohlídky města a hodili naše batohy na naše záda. Barcelona má jednu obrovskou výhodu, co se týče orientace. Až na historické jádro jsou všechny ulice pravoúhlé. To velice usnadňuje pochod od jedné památky ke druhé, i dost vzdálené, bez zbytečného bloudění. Další výhoda, kterou jsme často využívali, byly restaurace McDonald’s. Těch tam je také požehnaně a naše mapa, co byla úplně zadarmo, byla starým Donaldem sponzorována, tudíž jsme v ní měli celou síť zakreslenou a lehce jsme se podle nich nacházeli.

První místo, kam nás nohy zanesly, bylo již zmíněné historické jádro. Přišli jsme tam zespoda, kolem památníku Kryštofa Kolumba a jeho bárky (té jsme si však nějak nevšimli a dozvěděli jsme se o ní až z průvodce, o několik hodin později), po komerční třídě La Rambla, se spoustou stánkařů a pouličních umělců. V tom úplně nejstarším gotickém historickém centru bylo tak moc tak strašně propletených úzkých uliček, že nám i mapa, co byla úplně zadarmo, byla úplně k ničemu a my trošičku zabloudili. Já mám hrozně rád tyto středověké uličky a tyhle v Barceloně byly zatím nejhezčí, jaké jsem kdy viděl.

Další věc, která nás v Barceloně přitahovala, byla práce slavného a populárního architekta Antonia Gaudího, kterou jsme znali pouze ze školních učebnic a to ještě velice mizerně. Kolem budovy „La Pedrera“ (to bylo naše první setkání s Gaudím, řekl bych parádní budova, ve které je asi dost vysoký nájem) jsme zamířili k chrámu „Sagrada família“. Tento chrám předčil všechna naše očekávání, jenom těžko se asi dá popsat slovy, řeknu jenom tolik, že tuto propleteninu gotiky a Gaudího, zdaleka ještě nedostavěnou, chci, až bude kompletně hotová, ještě jednou a pořádně vidět. Zvenku i zevnitř. Jako málo staveb, co jsem dosud viděl.

Sagrada família Park Guell je trochu z ruky, pokud člověk chodí pěšky po centru, ale protože je navržen Gaudím, nemohli jsme si ho nechat ujít. Je to k němu opravdu dálka, k tomu hrozné vedro a batohy na zádech, zkrátka žádná báječná procházka. Park. Co k němu říct. Přesně tohle má namysli každé dítě, když buduje rozsáhlé stavby z písku. Ten park je ztělesněním dětských fantazií a představ, které však děti na písku, z pochopitelných důvodů, realizovat nemohou. Přišlo mi to, jako že pan architekt Gaudí měl dostatek prostředků (a hlavně popularity) svoje dětské sny a představy realizovat. Tím vlastně realizoval sny nás všech malých stavitelů, kteří jsme měli největší problémy s tím, že jak písek usychá, stavby, sebelepší a sebekrásnější, se bortí. V parku se každému vrátí, alespoň na chvíli, dětství strávené na pískovišti. Tím je park kouzelný. Protože jinak je to přelidněný a rušný park, kde si odpočine leda velký lidumil.

Můj celkový dojem z Barcelony: velké a rušné město, kde si každý najde něco, co ho nějakým způsobem zaujme, město, které má svůj styl a svou atmosféru. Každému, kdo to město navštívil, se určitě něco vybaví, když se řekne „Barcelona“ a to se rozhodně o každém městě říct nedá.

Na skotské Obloze

Stopoval jsem. Měl jsem namířeno na ten velice známý a nikým ve Skotsku nikdy neopomenutý Nebeský ostrov nebo chcete-li Isle of Skye…

Krajina na Isle of Sky Stopoval jsem. Měl jsem namířeno na ten velice známý a nikým ve Skotsku nikdy neopomenutý Nebeský ostrov nebo chcete-li Isle of Skye. Asi po čtvrthodince mi zastavil Nissan Primera. Paráda řeknu si a blekotám anglicky cosi v tom smyslu, že bych rád na Skye a kam mě vezmou. V autě seděli mladý kluk s mladou holkou, chvilku mě nechali a pak řekli: „klidně můžeš mluvit česky, my jsme taky Češi!“ nejeli oni tam kam já? Jeli. Auto měli z půjčovny a trávili svoji dovolenou putováním o něco málo komfortnějším než já. Byla pro mě úleva zase mluvit česky. Už mě nudilo odpovídat na ty věčně stejné otázky jako odkud jsi, co děláš, co studuješ, kde jsi všude byl, jak jsi tu dlouho a jak se ti líbí naše Skotsko. Odpovědi už jsem měl tak nacvičené, že pak větinou následovalo něco v tom smyslu, že moje angličtina je opravdu dobrá. Tihle lidičkové, pro zjednodušení (a taky protože jsem jejich pravá jména zapomněl) jim budu říkat Petr a Petra, měli v plánu objet celý ostrov dokola, tak jako já a že se k nim mohu přidat.

Krajina na Isle of Skye Na ostrov jsme přijeli trajektíkem pro šest aut. Cesta k trajektu byla u sama o sobě kouzelná. Silnice pro jedno auto se klikatila po kopcích a mezi skalkami té zvláštní skotské krajiny. Čas od času jsme jenom museli dát přednost ovcím, které se jen tak potulovaly okolo a všechny turisty měly dokonale, ale dokonale v paži. Ostrov Skye jsme objížděli proti směru hodinových ručiček, napravo moře, nalevo ty zelené holé kopce. Dohodli jsme se, že vylezeme k jednomu velice známému útvaru, osamělému kameni, kterému se říká Old Man. Procházka to měla být asi na tři až čtyři hodiny. Zaparkovali jsme přímo u začátku turistické stezky (ve Skotsku se začátek turistických stezek vždycky pozná podle parkoviště), vyzbrojili se svojí fotografickou technikou, raději se ještě jednou přeptali na cestu a začali stoupat. Starého muže jsme dosáhli zanedlouho. Abych pravdu řekl, čekal jsem, že bude mnohem menší (za to mohl můj anglický komplex, neboli komplex z Anglie, kdy všechno bylo menší než jsem čekal). Byl obrovský. Na fotkách v průvodcích je oproti skalnímu masívu skutečně malinký a nepatrný. Takhle jsem byl malinký a nepatrný akorát tak já. Ještě jsme chtěli obejít ten už zmíněný skalní masív, proto jsme se tam nějak nezdržovali a celí dychtiví, vyrazili jsme dobýt vrchol. Zvolili jsme pěšinku zprava. Vedla nejprve po trávě, ale pak, jak se dostávala výš a výš, byla tvořena štěrkem a kameny. V určité výšce se zvedala skalní stěna, která tvořila jakousi hranici oddělující náhorní plošinu takříkajíc od okolního světa. Naštěstí jsme se zachovali jako správní zvídaví, dobrodružství a nebezpečí milující stopaři a horalové a odhalili pěšinku, která nám pomohla skalní stěnu zdolat. Nestálo to nějak mnoho sil a už jsme byli nahoře. Dole pod námi zelené kopce, jezera, moře, tenká linka silnice a u nás nahoře mírně zvlněný terén té jakoby náhorní plošiny s vrcholovým bodem kdesi před námi. Rostla tam tráva a nic než tráva a to krásně upravená tráva. Z toho, že tam všude byly výsledné produkty bezvadně fungujících trávicích soustav ovcí, jsme usoudili, že tento anglický trávník (pardon skotský trávník) není dílem nějakého obzvláště aktivního zahradníka, nýbrž právě těch chundelatých (jediných a opravdových) pánů skotské vrchoviny.

Krajina na Isle of Sky Tam nahoře to je úplně jiné než dole. Je to snová krajina působící neuvěřitelnou silou na psychiku člověka, na jeho náladu a pocity. Přestože na Skye proudí denně moc a moc turistů, ostrov je dokáže všechny pohltit a ještě k tomu dát každému pocit dokonalého osamění a opuštěnosti. Chvilku jsme tam poseděli, pokochali se, pak nám začala být zima a tak jsme se rozhodli pro návrat. Samozřejmě druhou stranou. Slunce svítí a my se rozběhneme po tom zeleném a upraveném trávníku. Najednou louka končí strmým srázem. Abychom se dostali k autu, potřebovali jsme sejít dolů. „Támhle tudy to určitě půjde“, říká Petr a ukazuje někam dál, rozhodně ne naším směrem. Vracet jsme se nechtěli a tak nám nic nezbylo, než to zkusit. Tak nějak podobně to bylo ještě asi třikrát a my pomalu propadali beznaději, nebo se alespoň smiřovali, že se (z čím dál větší dálky) budeme muset vrátit. Nakonec se všechno v dobré obrátilo a my našli průrvu, kterou jsme se stejně jako potůček, který ji vyhloubil, dostali dolů. Mezi námi a autem pak u byla jenom taková menší bažinka, její překonání byla brnkačka (od kotníků nahoru). Zbytek ostrova jsem viděl už jen z auta a z vyhlídkových odpočívadel u silnice. Večer jsem si řekl, že jsem se Petra s Petrou naobtěžoval dost a stále ještě na ostrově, jsem se s nimi rozloučil.

Na ostrově Skye se téměř každý potýká se dvěma problémy. Jedním problémem bývá počasí. Ještě větší proměnlivost u tak velmi proměnlivého skotského počasí je dána polohou, tvarem ostrova a hlavně tím, že se jedná o ostrov (kdo by to byl býval řekl!). Já jsem měl počasí (jako vždy když někam jedu) samozřejmě báječné, takže se i fotky povedly. Druhým problémem, pro nepřipravené a nezkušené jedince obrovským a Skotsko znechucujícím problémem, bývají takové speciální mušky zvané midgies. To jsou takové malé svině, které v mračnech útočí na každého, kdo jen déle setrvá na jednom místě. A myslím si, že nepotřebují krev k životu jako třeba komár nebo upír, ale že to dělají jen z čisté krutosti, sadistické touhy způsobovat bolest druhým (hlavně lidem) a zvrácené legrace. Tak, teď jsem jim to natřel!

Přečkal jsem noc a druhý den ráno mě hned druhé auto vyvezlo, tentokrát přes most, z toho ráje (teda ráj, který má pár much…) zvaného Isle of Skye.

Slovenský kras

30. září jsem v 21.10 h nasedla do rychlíku č .223 Vihorlat, který z Prahy odjíždí v 19.05h a mířila do Košic. Zde jsme byli v 5.30 h a hned pokračovali do Plešivce rychlíkem Sitno s odjezdem z Košic v 6.05h. V Plešivci jsme byli kolem půl osmé a jen jsme se stačili porozhlédnout po kráse ranní Plešivecké planiny a dojít přes říčku Slanou na autobusové nádraží. Autobus směrem na Silicu a Gombaseckou jeskyni odjížděl v 7.50h. Pak už skončilo naše cestování veřejnými dopravními prostředky a my jsme vešli do přírody…

30. září jsem v 21.10 h nasedla do rychlíku č .223 Vihorlat, který z Prahy odjíždí v 19.05h a mířila do Košic. Zde jsme byli v 5.30 h a hned pokračovali do Plešivce rychlíkem Sitno s odjezdem z Košic v 6.05h. V Plešivci jsme byli kolem půl osmé a jen jsme se stačili porozhlédnout po kráse ranní Plešivecké planiny a dojít přes říčku Slanou na autobusové nádraží. Autobus směrem na Silicu a Gombaseckou jeskyni odjížděl v 7.50h. Pak už skončilo naše cestování veřejnými dopravními prostředky a my jsme vešli do přírody. Gombasecká jeskyně patří mezi zpřístupněné jeskyně a je proslavena dlouhými krápníky, kterým se říká brčka. První vstup je 9.30h a je potřeba aspoň čtyř osob. Naštěstí přijíždějí polští turisté a tak o trochu překračujeme minimální počet. Prohlídka jeskyně trvá asi 45 minut stojí 60 Sk a opravdu je na co se dívat. Vycházíme okouzleni podzemní krásou na povrch, kde se mezitím vyklubal kouzelný podzimní den. Ještě v místní směnárně měníme peníze, kupujeme pohledy a vydáváme se po žluté turistické značce směr Silica. Silice je vesnice na Plešivecké planině, kde končí silnice a dál pouze po turistických cestách. Než dojdeme do vesnice zastavujeme v Silické ledové jeskyni. Tato jeskyně patří mezi malé ledové jeskyně, kde je možno spatřit zbytky ledopádů. Víc než ledem je však známa archeologickými vykopávkami, které jsou umístěny v muzeu Slovenského krasu v Liptovském Mikuláši. Po prohlídce jeskyně jdeme ještě asi dva kilometry do vesnice. je zde obchod, hostinec a žije zde maďarská národnostní menšina, takže veškeré nápisy jsou dvojjazyčné. Na verandě hostince si dáváme pivo, kávu, limonádu a pozorujeme čilý ruch vesnice. Před odchodem ještě navštívíme místní obchod, abychom doplnili zásoby, hlavně chleba a dobrot.

Po žluté turistické značce pokračujeme směr Silická Jablonica, ale po kilometru se zastavujeme na místě kde kdysi stával lovecký zámeček zvaný slovensky Silička a maďarsky Kisfál. Zastavujeme zde proto, že je to jedno z mála míst na celé Silické planině, kde je možno nejen příjemně přespat (pod širákem, či stanem), ale hlavně je zde studánka s pitnou vodou. Počasí je stále nádherné a tak se nám ani nechce do spacích pytlů. Hvězdy nad hlavou a nádherné ticho. Ráno se vracíme k Silici po cestě míjíme nejen tabulky s informací, že státní hranice je 100m, ale i Májkovu jeskyni, kterou protéká potok a má pěknou krápníkovou výzdobu. Není však zpřístupněna. Ze Silice míříme po červené turistické značce do Silické Brezové. Opět jedna vesnička, kde končí silnice. Procházíme nádhernou krajinou krasové planiny a sluníčko stále připaluje. I v Silické Brezové navštěvujeme místní pohostinství za účelem občerstvení. Pak pokračujeme po červené až k jeskyni Milada a Matylda, ani jedna není zpřístupněná tak přecházíme přes kouzelné Kečovské luky do Kečova. Cesta vede kouzelnou krajinou mírně z kopce, nemůžem se vynadívat na západ slunce a tak skládáme batohy a odpočíváme, vychutnáváme krásnou idylickou přírodu, krajinu i počasí. Před Kečovem opět potkáváme vodu a to tu, která teče z Kečovského vyvěrání. Prohlížíme ho, děláme celkovou očistu těla. Do hostince docházíme už se setměním, ale „svařák“ nám chutná a tak do posledního úseku cesty vycházíme už za tmy. Do Domice je to necelých pět kilometrů a my si steleme nedaleko lovecké chaty kousek nad vchodem do jeskyně. Už jsme po večeři a zalézáme do spacáku, když přichází návštěva. Dva celníci se samopalem, chtějí na nás doklady. A proč ne. Opouštějí nás a my můžeme již nerušeně spát. Ráno brzký budíček a do jeskyně na prohlídku. První vstup je v 9.00 ale opět podmínka aspoň čtyři osoby. Tentokrát nás zachraňují Maďaři. Vstupné na Velký okruh je 100 Ks a je v něm zahrnuta i jízda na člunech po podzemní říčce Styx . Opět jsme okouzleni mocnou čarodějkou přírodou, která dokáže vykouzlit takovou krásu a navíc na nás padá pocit malosti při informacích o stáří některých útvarů. Prohlídka trvá víc než hodinu, ale nám to uteklo velice rychle. Opět na povrchu a opět sluníčko. Čeká nás nejslabší článek našeho třídenního putování. Do Plešivce totiž jede autobus až odpoledne a nám odjíždí vlak v 11.24 h. Ale nic není tak horké jak se uvaří. Hned první auto nás bere a nejenom, že nás dovezlo až na nádraží, ale řidič je nám nápomocen při výměně peněz. Na nádraží jsme včas těch 11 kilometrů takto ani moc nebolelo a tak si krátíme dlouhou chvíli hraním karet o zbylé dobroty. Vlakem č. 802 Gemeran jedeme do Zvolena a odtud již českým Detvanem domů. Ve Vrůtkách připojili i jídelní vůz a tak již nám opravdu nic nechybí. Já přijíždím do České Třebové ve 21.00h.

Dolomity 1999

Celá výprava do italských Dolomitů, které jsem se zúčastnila, trvala 4 dny. Týkala se oblasti okolo Cortiny D‘ Ampezzo…

Masiv Cristalo Celá výprava do italských Dolomitů, které jsem se zúčastnila, trvala 4 dny. Týkala se oblasti okolo Cortiny D Ampezzo.

Z České Republiky (konkrétně z východních Čech) se nejlépe jede přez Brno, Vídeň, Graz, Villach a odtud dále na Cortinu D Ampezzo.

Ještě než začnu s popisem jednotlivých tras, chtěla bych se zmínit o vybavení, které je zde nutností, pokud ovšem nechcete zůstat v údolí a krásou horských velikánů se kochat pouze ze silnice. Poměrně velkou část stezek zde tvoří zajištěné cesty (= ferraty), to znamená, že v obtížných pasážích jsou natažená ocelová lana, na kterých se můžete zajistit. Proto je nutné mít s sebou sedací či prsní úvazek, asi dvoumetrové vázací lano a karabinu (na „zacvaknutí“ na ocelové lano), v neposlední řadě rukavice a hodí se i přilba. Je také užitečné mít dobrou mapu a alespoň knižního průvodce, jelikož značení v této oblasti je velmi sporadické a nepřehledné (ani zdaleka se neblíží našemu). Nezbytností je i kapesní svítilna. Celá oblast byla totiž místem, kde se vedly urputné boje za první světové války a z tohoto období je zde velké množství pozůstatků – od polorozpadlých dělostřeleckých postavení přes nábojnice, které můžete snadno najít až po tunely hloubené skrze celé masivy, jež jsou udržovány a používány jako turistické cesty. Takto vybaveni můžete dobývat své vysněné vysokohorské cíle.

lanovka pod Cristalem Všechny cesty zahrnující ferraty však nejsou stejně obtížné. Jsou označovány např. jako těžké (červená ferrata) či zvláště těžké (černá ferrata). Je dobré vyzkoušet si své schopnosti nejdříve na něčem méně náročném. K takové zkoušce patřila i naše první výprava – Monte Cristalo (3 154 m. n. m.). Ze sedla Tre Croci (1 809 m.n.m.) jsme vystoupali k dolní stanici sedačkové lanovky (chata Son Forca 2 215), odtud lanovkou ( tam i zpět 16 000 lir/osoba) na chatu Rifugio G. Lorenzi (2 932 m.n.m.), kde již začíná jištěná cesta. Nevýhodou této trasy je její obousměrnost, to znamená že se často musíte vyhýbat protilezoucím skupinkám, což může být nad několikasetmetrovou propastí poměrně zajímavý problém. Lezení zajištěné cesty trvá asi jeden a půl hodiny, pokud je dobré počasí patří tato túra k nejkrásnějším v celých dolomitech. Což já bohužel nemohu posoudit, jelikož po celou cestu jsem měla výhled pouze na vznášející se krkavce v mlze s kombinací deště, sněhu a minusových teplot.

Arábba Druhá výprava mířila z Arábby (1605 m.n.m.) na Bec de Mesdi (2727 m.n.m.). Nejprve opět lanovkou (cesta tam – 14 000 lir/osoba) na chatu Porta Vescovo ( 2557 m.n.m.), i když dá se to i celkem dobře vyjít – musíte však počítat alespoň s pětihodinovým zpožděním a značným vyčerpáním. Od chaty vede zvláště těžká ferrata (prý jedna z nejtěžších v celé oblasti) na Bec de Mesdi. Od chaty po celou dobu výstupu na vrchol je nádherně vidět vrchol Marmolady s největším ledovcem v celých Dolomitech. Sestupuje se pak do sedla Padon (2400 m.n.m.), část sestupu se prochází tunelem a všude okolo jsou dělostřelecká postavení z první světové války, na chatě v sedle je i malé, ale velmi zajímavé muzeum o tom jak a za jakých podmínek zde boje probíhaly a to i včetně vystavených exponátu zahrnujících třeba botu pěšáka i s částí nohy, munici nebo dělo. Ze sedla se dá sejít zpět do Arábby pod trasou lanovky.

Tofana di Rozes Třetí den nás čekal nejtěžší výstup – Tofana di Rozes (3 225). Nástup je na sedle Falzarego (2 105 m.n.m.) odkud se dá opět lanovkou ( cesta tam – 13000 lir/osoba) vyjet na Monte Lagazuoi (2728 m.n.m.) nebo Lagazuoi obejít a poměrně krátkou cestou vystoupat až pod masiv Tofany. I samotný vrchol Lagazuoi je velmi zajímavý, ona lanovka je zavěšena nad sedlem bez jediného opěrného pilíře a pokud by jste se rozhodli jít raději pěšky, je skrze celou horu prokopán tunel, kterým se dá dojít až k horní stanici lanovky. Po cestě se můžete svítit svou svítilnou nebo si na chatě v sedle zakoupit louč a jít celou několikakilometrovou cestu jen za svitu otevřeného ohně. V celé délce tunelu jsou proraženy střílny, kterými je nádherný výhled do krajiny. Ale zpět k Tofaně. Již na jejím úpatí začíná velmi dlouhá a náročná ferrmata Via G. Lipella (doba výstupu asi 4 hodiny), za špatného počasí se zde objevují namrzlá místa a za každého počasí padající kameny. Na samotném vrcholu je nádherný železný kříž s pamětní deskou G. Lipelly. Jestliže je jasno je to skvělé místo rozhledu, což opět nemohu potvrdit z vlastní zkušenosti, jelikož na vrcholu nás zastihl hustý déšť a mlha. Sestupová cesta jde velmi nepříjemným suťoviskem až k chatě Giussani (2561m.n.m.) a dále už po celkem dobré cestě až na chatu Dibona (2050 m.n.m.).

Čtvrtý den jsme naplánovali lehkou odpočinkovou túru – přechod z Arábby do sedla Pordoi (2242 m.n.m.). V tomto sedle je velmi zajímavý pomník obětem první i druhé světové války.

Celé Dolomity jsou pozoruhodné také svou květenou a zvířectvem – kamzíci, svišti či alpská protěž se tu vyskytují poměrně často. Také milovníci horské architektury se zde přijdou na své. Dřevěné domky se závěsy z muškátů, kostelíky s vysokými věžemi nebo starý polorozbořený hrad tvoří v horských údolích nádhernou scenérii.

Co se týče ubytování – kempů je zde dostatek, ale ne každý je pro našince cenově přijatelný. Já osobně mohu doporučit kemp Cernadoi ( 3 noci + stan – 60 000lir/2 osoby), který kromě toho, že je těsně po sedlem Falzarego, má i slušné technické zázemí.

Ještě bych chtěla zdůraznit jak je důležité být připraven na všechny varianty počasí, to je zde velmi nevyzpytatelné a nebezpečné. Není nic neobvyklého když se slunné letní počasí během hodiny změní na zimní bouřku.

A nyní již jen popřát hodně štěstí na cestách.

Kalifornská „jednička“

To jsme takhle chtěli jet ze San Francisca do Los Angeles. Po dálnici je to asi 6 hodin, ale my jsme se rozhodli obětovat skoro 2 dny a jet po silnici číslo 1. Ta vede skoro po celém pobřeží Kalifornie. Silnice se kroutí nádhernou divokou přírodou – na jedné straně (té pravé) je sráz a útesy tvořící pobřeží tichého oceánu, na straně druhé kopce. Když člověk řídí, tak se moc nepokochá, protože tam je opravdu moc opravdu ostrých zatáček…

Na silnici To jsme takhle chtěli jet ze San Francisca do Los Angeles. Po dálnici je to asi 6 hodin, ale my jsme se rozhodli obětovat skoro 2 dny a jet po silnici číslo 1. Ta vede skoro po celém pobřeží Kalifornie. Silnice se kroutí nádhernou divokou přírodou – na jedné straně (té pravé) je sráz a útesy tvořící pobřeží tichého oceánu, na straně druhé kopce. Když člověk řídí, tak se moc nepokochá, protože tam je opravdu moc opravdu ostrých zatáček.

Večer jsme dojeli do Santa Cruiz. Tak v Santě Cruiz to fakt žije. Obrovský molo se spoustou atrakcí, barů, heren a hlavně lidí. Ještě spousta obchodů s hadrama značky O’neil. Surfařům (teda těm co používaj prkna místo klávesnic) tohle místo říká asi mnohem víc než mě, ale taky se mi tam líbilo, i když můj největší surfařský zážitek je z písečáku ve valech u Přelouče, kde se mi podařilo stát asi 5 sekund na nafukovací matraci.

Rypouš sloní Pak jsme přespali někde u silnice. Ráno, poté co nás probudil nějaký pes, jsme vyrazili směr Santa Barbara a koupačku na její pláži. U jednoho odpočívadla nás zaujalo kolik lidí někam jde. Vystoupili jsme, taky přelezli plot. (Zábava byla pozorovat tlustý ženský v sukních, jak se sápou nahoru a jak odevzdaně seskakujou dolů.) Mysleli jsme, že tam všichni jdou kvůli těm tuleňům (pro nás už byli tuleni v létě v Kalifornii normálka), ale co jsme viděli nám vzalo dech. Byla tam rypouš sloní velkej jako prase. Co prase. Jako kráva. Co kráva. Jako slon. Ne kecám. Normálně se tam u jednoho útesu převaloval a ani se nás nebál. Věděl, že by sme se do jeho tlamy vešli všichni tři. Úplná paráda.

Pak jsme se už jen vykoupali na pláži v Santě Barbaře, na břehu postavili z písku hrad evropského typu a večer jsme byli v Los Angeles. Ale to už je jiná pohádka.