Pražské zahrady, zastavení šedesáté – Heroldovy sady

Heroldovy sady najdete v Praze 10 ve Vršovicích v prostoru
mezi ulicemi Kodaňská, Holandská a Vršovickým náměstím. Je de facto
rozdělen na parky dva. Jeden je udržovaný s dětským hřištěm a
krásnými prostornými travnatými plochami, uzavíratelný a ohraničený
železným plotem. Druhý je v okolí bývalého zámečku ve stavu
výrazně horším.


Heroldovy sady najdete v Praze 10 ve Vršovicích v prostoru mezi ulicemi Kodaňská, Holandská a Vršovickým náměstím. Má výměru 1,43 hektaru a leží v nadmořských výškách 224 až 235 metrů.

Je de facto rozdělen na parky dva. Jeden je udržovaný s dětským hřištěm a krásnými prostornými travnatými plochami, uzavíratelný a ohraničený železným plotem. Druhý je v okolí bývalého zámečku ve stavu výrazně horším. Dnes je užíván relaxačně a jako pěší komunikační spojnice. Před zámečkem, který je momentálně v rekonstrukci je ale řada bezdomovců a pod zámečkem uzavřený prostor, na kterém se nachází zcela zničená fontána a její okolí je zhusta zarostlé plevelem. Vede k ní dvouramenné schodiště podél něhož jsou lavičky.

Ve 14. století jako na mnoha jiných místech dnešních parků byly vinice a část byla v majetku řádu německých rytířů. Majitelé území se střídali až roku 1842, kdy Jindřich Rangheri (syn italského usedlíka v Praze) koupil místo od barona Jakuba Wimmera. Ten měl velkolepý plán a peníze. K tomu a do vínku od svého otce dostal zálibu v motýlech a entomologii a rozhodl se pro chov bource morušového a plánoval tady založit hedvábnickou manufakturu. Protože měl peněz opravdu dost, přikoupil ještě sousední Špendlikářku a pro chov tohoto vzácného motýla začal stavět pavilon a nechal vysázet po okolí dvě stě vzrostlejších morušovníků. Pozemky spojil a nechal ohradit a dvě propojené dvoupatrové budovy, které zde vyrostly, byly nejvýstavnější z celých Vršovic. Když Jindřich Rangheri po letech zemřel, dědicové usedlost prodali dalším majitelům a ti zase dalším až roku 1877 začala budovy najímat vršovická obec pro dívčí školu a nevyužitou část na letní byty pro Pražany.

V letech 1844 až 5 vznikla první část parku na místě tehdy zpustošené zahrady usedlosti Rangherky. Roku 1885 byly Vršovice povýšeny na městys a v parku se konaly velké slavnosti, na které Vršováci dlouho vzpomínali. Od těch dob se tam tyčí kamenný jehlan. Již v letech 1892 až 3 byl ale nový park ze severní strany částečně zastavěn budovami škol, dívčí i chlapecké. Roku 1899 došlo i k rekonstrukci budovy někdejší Rangherky a k úpravám v jejím okolí. Byly odbourány zdi oddělující prostor od náměstí a na svahu bylo zbudováno dvouramenné schodiště a následně pak celý svah upraven. K této části parku ještě byla připojena Špendlikářka a též upravena. Dnes je tato část prostranství pod původním dvouramenným schodištěm v pořádku, nachází se pod ní rozlehlá sečená louka.


Druhá, mladší část parku vznikla podle městského zahradníka Františka Zítka roku 1905 až 6 a současně byl upraven i park starší. Na severní straně bylo zbudováno i menší hřiště. To všechno se nazývalo jedním jménem Městský sad. O nebývalý rozkvět Vršovic se zasloužil jeho starosta Herold a tak po jeho smrti bylo místo pojmenováno po něm. Před areálem škol v Estonské ulici je dokonce pomník vršovického starosty JUDr. Josefa Herolda. Na památku jeho osoby byla do parku vysazena také lípa. V letošním roce se dožila 100 let a její zdraví není úplně nejlepší. Proto pár metrů od ní byla vysazena lípa nová, kterou zasadil sám pan starosta a maminky z Prahy 10.

Do 1. světové války byly zbourány budovy Špendlikářky. Zajímavostí parku je, že roku 1926 rostla mezi květinami v záhonech i skupina banánovníků, které prý i kvetly. Ze stromů dnes najdeme v parku javor mléč, lípu malolistou, borovici černou, smrk pichlavý, jasan ztepilý, trnovník achát, jerlín japonský.

Praha 10 rozjela akci „Strom za každé nové dítě“, která nabízí možnost rodičům narozených dětí vysadit potomkovi strom. Je nabízena rodičům při vítání občánků. Pokud rodiče nemají o nabídku zájem, není strom za občánka vysazován. V loňském roce bylo vysazeno prvních dvanáct stromů právě v tomto centrálním parku Heroldovy sady. Deset nových stromů za nové občánky bylo vysazeno právě v krásně upravené části parku za oplocením. Jedná se o stromy u nás běžných druhů jako jsou lípy, červenolisté buky a červenolisté javory, buky a líska. Dva stromy jsou v druhé části parku, která na svou revitalizaci v budoucnu po dokončení oprav zámečku teprve čeká.

Část sadů byla průběžně rekonstruována od poloviny 90. let 20. století do července 2001. Během této doby vzniklo dětské hřiště, byla obnovena zeleň a upravená část parku byla oplocena. Bylo zřízeno i parkoviště v Kodaňské ulici. Radnice Prahy 10 na tuto část obnovy vynaložila kolem třinácti milionů korun a probíhala ve 4 etapách.

V rámci obnovy sadů tady pod zámečkem (v neoplocené části sadů) vznikla i dnes zcela poničená stupňovitá fontána, kdysi s krásně upraveným okolím. Byla vytvořena podle návrhu Ing. Pavla Šimka z projekční kanceláře Florart. Realizována byla v letech 1997–1999. To co z ní a z jejího okolí zbylo k dnešnímu dni je smutné. Autora tohoto velmi krásného díla je mi líto. Dnes je vše zničené, počmárané sprejery a zarostlé bujnou vegetací, která nebyla po mnoho let udržována.

Fontánu tvořilo několik kruhových a polokruhových bazénků. Vrcholila válci o nestejném průměru, po nichž stékala voda. Do válců jsou zapuštěny segmenty z hlazeného mramoru. Fontána prý již od svého spuštění trpěla častými poruchami. Snad proto je již několik posledních sezón stále mimo provoz. Navíc byla ze zámečku vykradena celá elektronika. Její rekonstrukce by byla příliš nákladná a bez záruky.

Nyní jsou zpracovány již nové projekty ohledně prostorů v zámku a okolí, které učiní po rekonstrukci z bývalého zámečku malý skvost Vršovic. Po znovu zprovoznění zámečku je v něm plánována veřejná knihovna, obřadní síň, prostory pro Radnici Prahy 10, hotel a restaurace ve druhé části. Místo fontány je plánován bazén a místo je určeno k vybagrování i s fontánou. V porovnání s tím co vydržela např. Medvědí fontána, byl život této doslova jepičí. Zanedlouho z ní zbudou jen fotky pod článkem.

Další autorčiny fotky si můžete prohlédnout na stránkách www.ivanafili­pova.ic.cz

Jak se zvoní v Rovensku pod Troskami

Ke třem zvonům zajištěným dřevěnými tyčemi v poloze srdcem
vzhůru přicházejí čtyři zvoníci. Nastává chvíle ticha a očekávání.
Zvoníci sešlápnou desky připevněné na krcích zvonů, odstraní dřevěné
podpěry a tak jako po staletí se do kraje nese hlas tří unikátních zvonů
ro-ven-sko-ro-ven-sko-ro-ven-sko…


Je neděle, pár minut před polednem. Plošina pod střechou starobylé zvonice se plní diváky očekávajícími nevšední zážitek. Ke třem zvonům zajištěným dřevěnými tyčemi v poloze srdcem vzhůru přicházejí čtyři zvoníci. Nastává chvíle ticha a očekávání. Na nedalekém kostele elektricky poháněná automatika odbije poledne. Když kostelní zvon umlkne, zvoníci sešlápnou desky připevněné na krcích zvonů, odstraní dřevěné podpěry a tak jako po staletí se do kraje nese hlas tří unikátních zvonů ro-ven-sko-ro-ven-sko-ro-ven-sko…

Městečko Rovensko najdete nejméně od roku 1371 pod soutokem říčky Veselky s Václavským potokem zhruba ve třetině spojnice dvou dominant Českého ráje, zříceniny hradu Trosky a vrchu Kozákova. Václavský potok byl kdysi známý jako rýžoviště českých granátů. I přes to, že nepatří k typickým východiskům na vyhlášené a frekventované turistické trasy, stojí za to se zde na chvíli zastavit a projít si nejen město, ale i jeho okolí.

Největším zdejším unikátem jsou rebelantské zvony, které najdete na Týně, v místě původně samostatné vesnice, která velmi brzo splynula s nedalekým rychle se rozrůstajícím Rovenskem. Zde také najdete nejstarší zdejší stavbu, kostel svatého Václava, jehož nejstarší části pocházejí ze 14. století, z doby Karla IV. Je to jedna z nejvýznamnějších gotických architektonických památek severních Čech, a je doplněna neobyčejně hodnotnou středověkou kamenickou výzdobou. Zároveň s kostelem zde byla také postavena první zvonice. Ta však vzala za své při náboženských bouřích za třicetileté války. V roce 1629 ji nechal zapálit jezuita Burnátius při povstání rovenských luteránů proti násilné rekatolizaci. Rovenští tenkrát zahnali na ústup vojsko rejtarů povolané na pomoc a ochranu jezuitům, kteří tu prováděli rekatolizační misie.


Již následujícího roku 1630 byla shořelá zvonice znovu vystavěna a byly pořízeny dva nové zvony, které ulil mistr zvonař Martin Schrötter z Hostinného nad Labem. Třetí, nejmenší zvon byl pořízen v r. 1639. Od té doby rovenské zvony vydržely až dodnes a nepostihly je ani válečné rekvizice. Osmiboká zvonice krytá šindelem je postavená z jedlového dřeva a předpokládá se, že pokud ji nepotká nic zlého, tak vydrží ještě další čtyři století. Prý je to mimo jiné i proto, že díky vibracím způsobeným zvony, zde nemají problém s červotočem. Lůžka, ve kterých se otáčejí čepy, na nichž jsou zvony zavěšeny, jsou dodnes mazána husím nebo kachním sádlem. Je to totiž jediné mazivo, které netuhne a nepoškozuje zavěšení zvonů. Největší zvon Václav v průběhu staletí praskl. Podařilo se jej však opravit. Aby opravené místo nebylo namáhané údery srdce, byl zvon otočen o devadesát stupňů. Když se na něj pozorně zadíváte, rozeznáte na jeho obvodu čtyři místa se stopami po úderech. V přízemí zvonice můžete zahlédnout i morovou rakev s výsuvným dnem.


Ve zvonici v Rovensku jsou zvony Jan Křtitel: výška 100 cm, průměr 110 cm, váha 15 q Václav: výška 118 cm, průměr 129 cm, váha 24 q Jiří: výška 80 cm, průměr 85 cm, váha 6 q Zvony jsou vyladěny v trojzvuk e‘, fis‘, ais‘, zvoní se v neděli a svátky v poledne. Zvonění je přístupné veřejnosti. Podrobnosti včetně aktuálního vstupného a otevírací doby zvonice najdete na stránkách města Rovensko pod Troskami Tam také najdete zvukovou ukázku a videozáznam zvonění. Rovenské zvony můžete slyšet i v Českém rozhlase. V neděli v poledne se na stanici ČRo2-Praha střídají se zvony z chrámu sv. Víta. Poznáte je podle toho, že údery zvonů jdou pravidelně za sebou a nedochází k tomu, že by se potkávaly a rozcházely.

Rovenské zvony byly původně zavěšené obvyklým způsobem, tedy srdcem dolů. Protože místní protestanti i nadále používali zvony k sezvánění k nepokojům, nechala vrchnost odstranit provazy a zvony obrátit srdcem vzhůru. Lidská vynalézavost je ale velká, zvlášť když jde o to, jak obejít nepopulární nařízení. Rovenští zkrátili srdce zvonů (prý asi o 15 centimetrů), zkrátili táhla vedoucí původně k provazům a naučili se rozhoupávat zvony šlapáním na jejich krk. Jiné prameny uvádějí, že zvony obrátili na protest proti násilné katolizaci sami rovenští protestanti, protože obrácený zvon připomíná husitský kalich. Zvony tedy zvoní v obvyklé poloze a jen na konci zvonění musí zvoník rozhoupat zvon o trochu víc a včas ho zajistit dřevěnou vzpěrou, aby bylo vyhověno dávnému nařízení vrchnosti či rebelské tradici. Unikátní způsob zvonění navíc umožňuje řídit rytmus dvou menších zvonů, takže rovenské zvony znějí po celou dobu v pravidelném rytmu.


Neví se přesně, zda se vždy zvonilo na všechny tři zvony současně. Svatý Václav přestal pravidelně zvonit v roce 1942 a celých 48 let se na něj příležitostně zvonilo jen ručním dotloukáním srdcem. Až v roce 1990 se místní parta zvoníků rozhodla uvést jej znovu do pohybu. V současné době je v Rovensku osm zvoníků, kteří umí obrácené zvony rozeznít, při čemž ke zvonění jsou potřeba čtyři, protože k rozeznění Václava je potřeba dvou lidí. V současné době se zvoní v neděli a ve svátky v poledne. Noví zvoníci chodí trénovat večer s nejmenším zvonem. Naučit se zvonit zabere zhruba půl roku denního tréninku.

Z dalších památek najdeme v Rovensku empírovou radnici z roku 1803, řadu roubených staveb, na náměstí mariánský sloup z roku 1845. Zdejší kraj si také oblíbil Svatopluk Čech. Bydlíval v hostinci, který stál v místech dnešního nákupního střediska a jmenuje se po něm i jedna z vyhlídek na nedalekých Boreckých skalách. V městském parku mu byl postaven i pomník.

Do Rovenska pod Troskami se dostanete vlakem po trati 041 nebo autobusem z Jičína či Turnova. Při cestě autem je potřeba odbočit ze silnice č. 35 Jičín Turnov na silnici 282 směrem na Železný Brod. Okolí nabízí poměrně rozsáhlé cykloturistické možnosti, značené pěší turistické trasy nabízejí výhledy na dominanty Českého ráje.

Čeští cestovatelé se vydají na embéčku kolem světa

Sny jsou k tomu, aby se snily. Některé z nich se však zdají tak
naléhavě, vracejí se – opět a stále znovu – až vytěsní
všechno ostatní, až vás zcela ovládnou…

Martin Beťko a Michal Vičar se rozhodli svůj sen splnit. Počátkem
září tohoto roku vyrazí na trasu, během níž projedou 4 světadíly,
dvacet států a urazí na 35.000 kilometrů. To vše za 180 dní,
navíc ve stařičké ŠKODĚ 1000 MB.


Sny jsou k tomu, aby se snily. Některé z nich se však zdají tak naléhavě, vracejí se – opět a stále znovu – až vytěsní všechno ostatní, až vás zcela ovládnou, a vy se uprostřed dne vytrácíte ze židle ve své kanceláři, abyste o zlomek sekundy později stáli na břehu Gangy, tajně se během obědní přestávky procházíte po rýžových polích, a zatímco se vaše rodina dívá na poslední díl Milionáre, vy sledujete východ slunce nad hladinou Pacifiku.

Student žurnalistiky Martin Beťko a průvodce cestovního ruchu Michal Vičar se rozhodli svůj sen splnit. Počátkem září tohoto roku vyrazí na trasu, během níž projedou 4 světadíly, dvacet států a urazí na 35.000 kilometrů. To vše za 180 dní, navíc ve stařičké ŠKODĚ 1000 MB.

Cílem cesty obou dobrodruhů je mimo naplnění svého snu také dokázat, že je možné s vynaložením minimálních nákladů procestovat čtyři kontinenty. S tím koresponduje i výběr vozidla. Místo automobilu za miliony, s náhonem na všechna čtyři kola, s nejmodernější navigací a bytelnou karoserií, se kolem světa vydá legendární stroj české výroby, patřící už dávno mezi veterány. Rokem výroby 1969 navíc o mnoho převyšuje věk svých řidičů. Stroj patřil v době uvedení na trh v roce 1964 mezi světovou elitu a i když teď už sotva splňuje standardy desítky let budované mladšími konkurenty, Martin s Michalem svojí cestou dokážou, že když bylo embéčko schopné projet svět před čtyřiceti lety, dokáže to i dnes.

Projekt Na embéčku kolem světa pomalu finišuje se svými přípravami, chystaná expedice se již přibližuje ke startu. Škoda 1000 MB právě prochází generálkou a příští týden už jde do laku. Martin Pavliš, který v Hradci Králové automobil vylaďuje, vymění takřka všechno, co vyměnit půjde. Použije závodní tlumiče, vyztuží podvozek, změní nasávání vzduchu na vnitřní a dovnitř zavede i elektřinu. Úplně odstraní zadní sedačky, zvedne konstrukci, použije závodní baterii a dynamo vymění za alternátor. Nicméně srdce a mozek vozu – motor a převodovku, ponechá.“ Celkově to tedy znamená, že se zvýší odolnost a bezpečnost vozidla, na druhou stranu ale pojede skutečně vůz, který byl v šedesátých letech technickým skvostem českých silnic.

Příprava tak rozsáhlého projektu se samozřejmě neobejde bez různých komplikací. Ty se týkají především různých víz a povolení. Největším oříškem bude nejspíš Čína, která vyžaduje za povolení k vjezdu vlastním vozem poplatek 4500 dolarů, což je cena pro oba cestovatele nepřijatelná. Uvažují tedy o možnosti vyřešit tento problém využitím přepravy čínskými železnicemi.

Místo, ze kterého budou cestovatelé 1. září vyjíždět, zatím tají, protože důležitější než pompézní odjezd je pro ně šťastný návrat. Těm, kteří se s nimi budou chtít rozloučit a popřát šťastnou cestu však dají prostřednictvím médií a webu vědět.


Základní informace o projektu: Plán trasy expedice: Polsko – Litva – Lotyšsko – Rusko – Kazachstán – Čína – Laos – Thajsko – Malajsie – Indonésie – Austrálie – Ekvádor – Kolumbie – Venezuela – Guyana – Surinam – Portugalsko – Španělsko –Francie – Německo Plánovaný odjezd:1. září 2008  Plánovaný návrat: konec ledna 2009  Aktéři: Martin Beťko nar. 22.1.1982, student Mgr. cyklu Žurnalistika, Bc. Mezinárodní vztahy (FSS MUNI Brno), 4 semestry Všeobecné lékařství (LF MUNI Brno) role: Novinář, zdravotník Cestovatelské zkušenosti: cesta napříč Aljaškou, dále např. Rumunsko, Ukrajina, Srbsko, Kosovo, Albánie, západní Evropa… Michal Vičar nar. 13.5.1985, Bc. Psychologie/So­ciologie (FSS MUNI Brno), průvodce cestovního ruchu role: Fotograf, technické zázemí cestovatelské zkušenosti: 10.000 km napříc USA (trasa Minneapolis/Se­attle/Los Angeles/Las Vegas/Denver/Min­neapolis), dále např. Rumunsko, Ukrajina, Srbsko, Kosovo, Albánie, Turecko, Kurdistán, Laponsko…


ŠKODA 1000 MB osobní automobil s pohonem zadních kol rok výroby: 1969  motor: čtyřdobý, zážehový, kapalinou chlazený, řadový čtyřválec OHV, umístěný podél za zadní nápravou provozní brzda: kapalinová, jednookruhová, bubnová na 4 kola parkovací brzda: mechanická, bubnová na zadní kola podvozek: bezrámová konstrukce prevodovka: čtyřstupňová maximální rychlost: 125 km/h spotřeba paliva: 7 až 8 litrů na 100 km

Další podrobnosti o celém projektu najdete na stránkách Na embéčku kolem světa

Nápad objet autem svět nebo aspoň kontinent není nic nového pod Sluncem. Pokoušeli se o to předchůdci dnešních cestovatelů od doby, kdy automobily dosáhly takové technické úrovně, že byly schopné cestu vydržet. Samozřejmě se mezi nimi objevili i čeští cestovatelé. Za všechny připomeňme třeba cestu kolem světa dvojice Kubias – Procházka, kteří se už v roce 1936 vydali se Škodou Rapid kolem světa, cestu Afrikou, kterou v témže roce podnikli manželé Škulinovi se Škodou Popular nebo cesty F. A. Elstnera s Aerem Minor. Pánové Hanzelka a Zikmund při svých cestách automobily Tatra pak stavěli na solidních základech československé cestovatelské tradice.

Novodobou éru cestování veteránem u nás zahájila v roce 2006 dvojice Petr Goldmann a Petr Vavřík. Se Škodou 130 Rapid absolvovali za 66 dní cestu do Vladivostoku a zpět. Automobil přečkal celou 22.000 kilometrů dlouhou trasu bez závažnejších poruch. O rok později vyrazila do světa expedice Trans National Trabant Tour 2007. Tříčlenná posádka vedená Danem Pribáněm se vydala žlutým zrekonstruovaným trabantem podél dávné Hedvábné stezky na cestu dlouhou více než 15 tisíc kilometrů. Trasa vedla přes Balkán, Turecko, Írán, Turkmenistán, Kazachstán, Rusko a Ukrajinu. Cestu zvládli bez větších komplikací za šest týdnů.

Zpracováno podle tiskových zpráv projektu Na embéčku kolem světa.

Cestování letadlem: Vybíráme letenku

V předcházejícím díle jsme psali o možnostech nákupu
letenky. Jestli zvolit klasickou formu a navštívit některou
z cestovních kanceláří, nebo se vybrat pohodlnější cestou přes
internetový vyhledávač letenek. V případě, že si zvolíte tu druhou
možnost, je dobré znát základní zásady, jak hledat letenku tak, aby byla
co nejlevnější.

V předcházejícím díle jsme psali o možnostech nákupu letenky. Jestli zvolit klasickou formu a navštívit některou z cestovních kanceláří, nebo se vybrat pohodlnější cestou přes internetový vyhledávač letenek. V případě, že si zvolíte tu druhou možnost, je dobré znát základní zásady, jak hledat letenku tak, aby byla co nejlevnější.

První a zásadní bod je rezervovat si letenku s dostatečným předstihem. Letenky na rozdíl od zájezdů se zřídka kdy nabízejí systémem last minute. Obvykle platí, že čím dříve si letenku rezervujete, tím může být levnější. Letecké společnosti nejdřív vyprodávají ta nejlevnější místa a pak cenu postupně zvyšují. Pozor: některé nízkonákladové aerolinie (tzv. low-costy), naopak pravidelně pořádají různé akce na letenky často i pár dní před odletem – v každém případě je proto výhodné vybrat si vyhledávač, který nabídne přehled, jak klasických tak lowcost aerolinií.

Kromě včasné objednávky je důležité umět vybrat si správné dny v týdnu pro přílet i odlet. Většina letenkových tarifů v sobě skrývá podmínku zůstat v dané destinaci minimálně do první neděle od příletu. Stává se tak, že letenka s příletem v pondělí a odletem ve čtvrtek je dražší než víkendová letenka s odletem v neděli, i když volná místa jsou v obou případech stejná. Stejná situace nastane, pokud trávíte v destinaci jenom jeden či dva dny. V takovém případě Vás totiž letecké společnosti považují za obchodního cestujícího a cenu navyšují.

Co nám může při hledání letenky ještě pomoci? Velmi důležitá je flexibilita při dnech odletu a příletu. Čím více můžete s těmito daty pohybovat, tím větší je šance, že najdete levnější letenku. Při hledání levných letenek je proto dobré zvolit flexibilitu 3 nebo 7 dní. Chytrý online vyhledávač pak zobrazí ceny letenek přehledně podle jednotlivých dnů a pokud nejste vázáni na konkrétní termín, můžete si zvolit tu nejlevnější variantu.

Kromě časové flexibility Vám v mnohém pomůže flexibilita v místě odletu, obzvláště při dálkových letech. Letišť v okolí může být mnoho. Když se chystáte na dlouhou cestu, doporučuji porovnat ceny při odletu z Prahy, Vídně, Mnichova, Frankfurtu. Při cestách po Evropě se hodí vědět, ze kterých letišť létají lowcostové aerolinie. Sky Europe létá třeba z Prahy, Bratislavy a Vídně, Ryan Air nabízí skvělé akce z Bratislavy, Brna, ale i Brém, Altenburgu a Berlína. K dalším lowcostům létajícím z letišť poblíž ČR patří EasyJet, Smart Wings, Aer Lingus, BMI Baby a mnoho jiných.


Sérii článků přináší vyhledávač letenek Pelikán. Jako jediný zobrazuje kompletní nabídku aktuálních cen letenek se všemi poplatky od víc než 800 leteckých společností a všech dostupných lowcostů zároveň.

Levné letenky existují vždy, už víme jak je hledat a v dalším díle si objasníme samotný proces online rezervace – tedy na co je potřeba si dát pozor a čeho se vyvarovat, aby na letišti nedošlo k nepříjemným nedorozuměním.

Pražské zahrady, zastavení padesáté deváté – park Přátelství aneb park Na Proseku

Park najdeme v Praze 9 Prosek mezi ulicemi Vysočanská,
Jiřetínská, Jablonecká a Prosecká. Byl založen při výstavbě tehdy nové
obytné čtvrti v 70. letech 20. století na severu Prahy, kdy zde vznikalo
sídliště se stejnojmenným názvem Prosek. Masivní výstavba, která zde
probíhá už řadu let, úplně mění vzhled tohoto sídliště. Současně
s tím probíhá i revitalizace tohoto parku.


Tento park najdeme v Praze 9 Prosek mezi ulicemi Vysočanská, Jiřetínská, Jablonecká a Prosecká na výměře 11 hektarů v nadmořských výškách 288 až 295 metrů.

První písemné zmínky o Proseku jsou již z 10. století, kdy byl v těchto místech založen kostel sv. Václava. Bylo to u staré obchodní cesty mezi Prahou a Boleslaví a dlouho byl právě tento kostel místní dominantou. Název místa Prosek, dříve Prosík, dle etymologie souvisí s tím, že tudy už kdysi dávno vedla „prosekaná“ cesta na sever. Od ledna 1922 je Prosek částí Prahy 9. Pod vedením architekta Růžičky tady od roku 1965 až do roku 1977 probíhala výstavba mohutného sídliště, které bylo první v rámci tzv. Severního města. Původní jádro sídliště tvořilo 10 976 bytových jednotek, později byla zástavba rozšiřována na západ, východ a severovýchod.

Park je také poměrně mladý, realizovaný právě při výstavbě tehdy nové obytné čtvrti v 70. letech 20. století na severu Prahy, kdy zde vznikalo sídliště se stejnojmenným názvem Prosek. Úplně původně tady byla vymezena pro park plocha 23 hektarů. Bylo počítáno, že bude v centru především společenských a kulturních objektů. Roku 1968 byl v architektonic­ko–krajinářské soutěži řešení tohoto místa vybrán jako vítězný projekt, projekt architekta Otakara Kuči.


V polovině 80. let autor zpracoval projektovou dokumentaci na plochu 11 hektarů. Realizace projektu probíhala postupně během let 1976 až 1983. Byl tady vytvořen park v duchu anglických krajinářských parků, jehož hlavním motivem jsou vodní kaskády, fontány, rybníčky, potoky. Soustava vodních ploch a vodotečí měla délku 400 metrů. Poslední roky byl ale vodní systém kvůli špatnému technickému stavu nefunkční a tak bylo rozhodnuto o oživení a znovu zprovoznění.

Nyní probíhá první etapa, která by měla být zakončena letos v létě. Větší část parku by měla být v původním a stejně krásném stavu, v jakém se nacházela při svém založení. Samozřejmě, že další části budou ošetřeny tak, aby odpovídaly dnešním požadavkům doby. Sám architekt Kuča říká, že při navrhování struktury cest si sám bedlivě všímal, kudy vedou vyšlapané cestičky, takové prsty k zastávkám MHD a na tom založil celou koncepci parku. Další koncepcí byla inspirace jednoduchou českou krajinou, proto zde nejsou žádné cizokrajné stromy, ale obyčejné jírovce, lípy a jeřáby. Na renovaci tohoto parku přispějí kromě státního rozpočtu a rozpočtu hl. města Prahy i dotační fondy Evropské unie. Jen rekonstrukce vodoteče je plánována na cca 37 milionů korun.

V parku se nachází dětské hřiště a nedaleko rondelu socha Jiřího Wolkera, básníka touhy, prozaika i dramatika. Muže, který zemřel ve věku svých 24 let na zákeřnou tuberkulózu. V této části Prahy 9 pokračovala výstavba metra. Dvě nové stanice, Střížkov a Prosek, byly otevřeny letos. Také masivní výstavba, která zde probíhá už řadu let, úplně mění vzhled tohoto sídliště. Díky prodloužení trasy C metra až do Letňan vzniká na sídlišti Prosek nejen řada nových jednotlivých budov, ale celých obytných komplexů i nová obchodní a administrativní centra. Proto autor původního projektu, Otakar Kuča, zpracoval návrh revitalizace parku už roku 2005 v části nad tubusem metra. Revitalizaci celé plochy parku zpracovával během roku 2006. Byl to velmi rozumný počin Městské části Praha 9, že zadala znovuobnovení parku jeho tvůrci. A tak se můžeme těšit na nové sítě cest s živičným povrchem namísto asfaltu a mobiliář – nové lavičky i odpadkové koše, ale hlavně na obnovu vodních ploch s kaskádami a vodotrysky a samozřejmě na novou výsadbu keřů a rostlin. Obnovy se dočká i původní rozárium, kde najdeme odpočinkový prostor s lavičkami a záhony růží. Vše umocněno tvarovaným živým plotem.

Před revitalizací samozřejmě musely proběhnout také práce demoliční, odstranění přestárlých stromů i s kořeny apod. Park nebyl uzavřen, protože hlavní cesty parku spojují různé části sídliště, ale jsou zde plochy značené jako staveniště, kam je vstup nežádoucí.


Většina původních vzrostlých stromů zde zůstala a najdeme tady lípy malolisté, velkolisté i stříbrné, duby jak zimní tak letní, i červené, javory mléče, jírovce maďaly, habry obecné a další. Jehličnany jsou zastoupeny borovicí lesní a černou, tisy červenými a modříny opadavými. Vodní toky jsou oživené vrbami, plazivou a sivou. Jedná se o vrby nízké, aby nebránily v různých pohledech a průhledech. Přesto některé z nich narostly místo do výše jednoho metru až do metrů dvou. Prý proto, že si ty původně vysazené vrby braly vlhkost z odpařování z vodní hladiny. Sám autor je prý nejvíce pyšný na rondel, kruhové jezírko s ostrůvkem, na němž jsou vysazené lípy.

Já jsem jako Češka pyšná na autora, který nejen park založil, ale i po mnoha letech upravil tak, že jde s dobou a ladí s novou moderní zástavbou. Nejkrásnější na tom je, že se sám autor, český krajinářský architekt, dožil chvíle, kdy jsou v jeho parku vzrostlé zdravé stromy a bohatý park znovu ožil. A ožije ještě více, až se spustí do vybetonovaných nádrží voda a park se zaplní malými dětmi i dalšími lidmi ze sídliště – začne mít svůj denní rytmus, prostě žít. Mně osobně právě ten park přijde jako jediné místo tady, kde bych mohla na čas spočinout. Otakar Kuča je autorem úprav Františkánské zahrady, okolí stanice metra Malostranská a nejkrásnější zámecké zahrady v Praze Troji. Projektoval i ústřední kolonádu v Mariánských lázních nebo zámeckou zahradu v Kratochvíli, samé krajinářské skvosty. Určitě bude stejným skvostem po jeho úpravách i sám Vyšehrad, na kterém pracuje v současné době. Zajímavostí sídliště Prosek je, že tady v minulosti bydlel současný prezident Václav Klaus.

Dnes se stal Prosek vyhledávaným místem investorů právě díky nově otevřeným stanicím metra. Ceny pozemků se tady z nedávných 1500 Kč za metr čtvereční vyšplhaly až na 8000 Kč. Prosek už nebude pražskou periferií, zvanou ubytovna Prahy. Výstavba na Proseku nemá svým rozsahem v hlavním městě srovnání. Do několika let na sídlišti přibudou tři tisíce bytů, 20 tisíc metrů čtverečních kanceláří a obchodů, ale i tisíce parkovacích míst. V příštím roce bude dokončen projekt Prosek Point čítající tři osmipodlažní budovy, který poskytne pracovní příležitosti 1200 lidem.

Projděte si Prosek a uvidíte Prahu budoucnosti, skutečné velkoměsto. Nevím jak vy, ale já ještě ráda uteču do úzkých malebných uliček staré dobré Prahy, do historického centra, do srdce starých dávných časů pod noční rozsvícené lucerny a nostalgicky zavzpomínám na doby dávno minulé.

Další autorčiny fotky si můžete prohlédnout na stránkách www.ivanafili­pova.ic.cz

Banská Štiavnica – mesto svetového dedičstva

Mesto Banská Štiavnica patrí k najpôvabnejším a historicky
najzaujímavejším slovenským mestám. Mesto má neobyčajné a ťažko
definovateľné čaro a charizmu, ktoré sa vytvorili azda v toku
stáročí a stretom najrozličnejších národností a skupín spoločnosti
v tomto meste minulosti aj dnes. V roku 1993 boli historické
jadro mesta a technické pamiatky v okolí Štiavnice zapísané do zoznamu
svetového kultúrneho a prírodného dedičstva UNESCO.

Mesto Banská Štiavnica patrí k najpôvabnejším a historicky najzaujímavejším slovenským mestám. Mesto má neobyčajné a ťažko definovateľné čaro a charizmu, ktoré sa vytvorili azda v toku stáročí a stretom najrozličnejších národností a skupín spoločnosti v tomto meste minulosti aj dnes. V roku 1993 boli historické jadro mesta a technické pamiatky v okolí Štiavnice zapísané do zoznamu svetového kultúrneho a prírodného dedičstva UNESCO.


Podľa archeologických nálezov sa usudzuje, že Banská Štiavnica bola už v 3. a 2. st. pred n.l. s určitosťou osídlená Keltami. Zlatý vek mesto zažilo v stredoveku, kedy tu ľudia objavili najskôr striebro a potom zlato. Podľa povesti, ktorú si návštevník vypočuje od sprievodkyne na Starom zámku, mesto vzniklo tak, že istý pastier si pri pasení oviec v tejto oblasti kedysi dávno všimol, ako spod skaly vyliezajú ligotavé – postriebrené jašteričky. Snažil sa objaviť príčinu tohto javu a tým položil základ kutaniu a baníctvu v Štiavnici. Možno ide len o povesť, možno sa týmto príbehom dopĺňa výklad starého erbu Štiavnice, kde sú aj spomínané dve jašteričky, isté však je, že z listiny uhorského panovníka Ondreja II. z roku 1217 vyplýva, že v Štiavnici sa už v danom období ťažilo striebro a že kráľ mal z mesta príjem okolo 75 kg tohto kovu za rok. Najstaršou baňou v Štiavnici bola štôlňa Biber, kde sa vyťažilo najviac zlata a striebra na svete. So štôlňou je spojených viacero prvenstiev. V roku 1604 sa v nej prvý raz použili piestové čerpadlá, v roku 1619 prvé čerpadlá poháňané koňmi a v roku 1625 prvý čerpací stroj s kývavým pákovým prevodom. V roku 1627 tu Gašpar Weindl pri razení prekopu Daniel prvýkrát na svete použil čierny trhací prach na rozpojovanie horniny. V roku 1690 sa v hutách banskoštiavnickej oblasti dosiahla najvyššia ťažba, vyťažilo sa 29 tisíc kg striebra a 605 kg zlata. Nie je veľmi známa skutočnosť, ale v spomínanej oblasti sa ťažili a spracovávali aj iné rudy, napríklad ortutnaté, molybdénové, medené, železité a podobne. V súčasnosti je banská ťažba v Štiavnici a okolí už roky zastavená, ale uvažuje sa znova s obnovením ťažby, resp. so spracovávaním už vyťaženého rudného odpadu.

Banská Štiavnica je bohatá na historické pamiatky. K najatraktív­nejším, ktoré by návštevník nemal obísť patrí: Starý zámok, Kammerhof, stará radnica, námestie sv. Trojice a súsošie sv. Trojice, kostol sv. Kataríny, kostol Nanebovzatia Panny Márie, Nový zámok, Banícka akadémia, Kalvária.

Starý zámok


Začiatkom 13.storočia postavili v Štiavnici na vrchu Paradajz trojloďovú románsku baziliku, zasvätenú Panne Márii. V 15.storočí bol kostol Panny Márie aj s priľahlým cintorínom obohnaný múrom. V 40.rokoch 16.stor. kostol prestavali na protitureckú pevnosť. Klenba nad hlavnou loďou bola zbúraná a tak vzniklo nádvorie hradu. Nasledovalo spevnenie obvodových múrov tak, že priestor medzi opernými piliermi bol vyplnený murivom. Kaplnka sv. Michala po ľavej strane pri vstupe do zámku je ďalšou stavbou v komplexe Starého zámku. Táto románska rotundová budova sa skladá z dvoch častí, z nadzemnej a podzemnej. Nadzemná časť sa volá karnárium, kde pochovávali zomrelých. Podzemná časť, zvaná ossarium, slúžila na odkladanie kostí vybraných pri kopaní nových hrobov. Zvyšky fresiek v kaplnke sú zo 14.stor.

V komplexe Starého zámku je bašta nazývaná „Himmelreich“ zo 14.storočia. Používala sa ako väzenie a mučiareň. Turista môže dnes do Himmelreichu vstúpiť. Novinkou oproti stavu spred približne dvoch- troch rokov je, že v priestoroch Starého zámku na 2. poschodí sú v súčasnosti vystavené zvyšky štiavnickej Kalvárie. Tabule, sochy a tri kríže zo scény ukrižovania boli na Starý zámok prenesené, aby sa zvyšky Kalvárie z 18. storočia uchovali pred rozkradnutím. V 90. rokoch 20. storočia prišlo totiž k rozsiahlym krádežiam v spomínanom objekte, ktorý sa nachádza nad mestom. Je potešujúce, že niektoré objekty z banskoštiavnickej Kalvárie sa našli a v súčasnosti majú vo Viedni prebiehať súdne procesy so skupinou zlodejov, ktorí mali v držbe aj objekty zo spomínanej Kalvárie. Základný kameň pre stavbu Kalvárie bol položený v roku 1744 a presne o sedem rokov, t. j. v roku 1751 bola stavba dokončená. Stavba Kalvárie sa začala na podnet jezuitského pátra Františka Pergera. Celý komplex Kalvárie pozostáva z 23 objektov, ktoré predstavujú skutočnú galériu výtvarných diel s liturgickým programom zastavení krížovej cesty.

V rámci prehliadky Starého zámku sa môže turista poprechádzať po ochozoch zámku a vyjsť aj na vežu kostola a vychutnať si výhľad na mesto.

KAMMERHOF

Komorský dvor – Kammerhof je jedným z najväčších stavebných komplexov na území mesta. Vybudovali ho v polovici 16. storočia. Objekt bol viackrát prestavovaný a zväčšovaný, takže na ňom možno pozorovať viacero stavebných slohov. V Kammerhofe bolo sídlo banskej komory a hlavného komorsko-grófskeho úradu, ktorý spravoval bane, huty a mincovne nachádzajúce sa na území dnešného stredného Slovenska.

V Kammerhofe je bohatá zbierka ukážok rúd, ktoré sa ťažili v Štiavnici a okolí, výstava funkčných modelov banských zariadení od najstarších čias do približne 70.-80. rokov 20. storočia, expozície k histórii Banskej akadémie a súčasnosť baníctva na Slovensku.

Banské múzeum v prírode

Je to skanzen, ktorý existuje približne 30 rokov. Je možnosť sfárať do bane, ktorej najstaršie časti pochádzajú zo 17. storočia.. Návštevník dostane plášť, prilbu a banskú lampu pred sfáraním. Prehliadka vnútra bane trvá približne 90 minút, vo vnútri bane sú tiež expozície fotografií, ktoré sa týkajú baníctva, ďalej k histórii dobývania rúd v Štiavnici, expozícia nástrojov a banskej techniky. Vonku v skanzene sa nachádzajú staré banské budovy a zariadenia.

Banská Štiavnica sa stala zdrojom inšpirácie pre viacerých slovenských prozaikov a poetov. Medi inými aj pre významného súčasného slovenského prozaika, Antona Hykischa, inak štiavnického rodáka. V Štiavnici sa odohráva dej jeho trocha staršieho ale veľmi dobrého historického románu Čas majstrov. Spomenutý román je situovaný na začiatok 16. storočia, a má viacero dejových línií. Hykisch sa zameriava na menej známe dejinné udalosti týkajúce sa mesta, totiž banícke povstania baníkov z blízkej Hodruše a tiež na vznik obrazov oltárneho cyklu z kostola sv. Kataríny, ktorý stojí na námestí. Jeden z posledných Hykischových románov, Spomeň si na cára, opisuje románovo-faktografickým spôsobom život bulharského cára Ferdinanda Coburga, ktorý veľkú časť života strávil na Slovensku, v blízkom kaštieli Svätý Anton.

Srdečne pozývam na návštevu čarovnej Banskej Štiavnice!

Cestování letadlem: od výběru letenky po bezpečné přistání

Začínáme sérii článků o tom jak ušetřit při koupi letenky,
jaký je proces při rezervaci letenek, co je výhodou, na co si naopak třeba
dát pozor a nakonec jak se chovat na letišti tak aby byl Váš odlet a
přílet byl bez zbytečných nedorozumění.


Začínáme sérii článků o tom jak ušetřit při koupi letenky, jaký je proces při rezervaci letenek, co je výhodou, na co si naopak třeba dát pozor a nakonec jak se chovat na letišti tak aby byl Váš odlet a přílet byl bez zbytečných nedorozumění.

Již léta jsou pryč časy, kdy bylo cestování letadlem výsadou firem posílajících nejrychlejším způsobem do světa obchodní cestující přinést zpátky pytel peněz. Letenky jsou dlouhodobě dostupné skutečně každému, a i když teď všichni straší s cenou ropy stoupající výš jak dokážou létat různí Airlines, Airways a jim podobní Wings, v podstatě neustále můžeme najít letenky za skvělé ceny kam si jen zamaneme. Letecké společnosti cítí, že bez skvělých akcí a nabídek zapadnou prachem a tak se předbíhají kdo vymyslí lepší mucholapku na cestovatele.

Možností jak koupit letenky je skutečně mnoho. Od návštěvy cestovní kanceláře, přes koupi letenky přímo u letecké společnosti až po rezervace přes internet. Velikou pomocí mohou být právě online vyhledávače letenek.

Jak tyto vyhledávače fungují a proč můžou ve spleti nabídek pomoct?

Online vyhledávače jsou napojeny na globální rezervační systémy (Galileo, Amadeus), kde jednotlivé společnosti své nabídky pravidelně aktualizují. Mají tak okamžitě a online přehled o cenách a spojeních do celého světa. Tyto možnosti porovnávají a kombinují podstatně rychleji, než by to zvládl kdokoliv z nás a tím nám podstatně šetří čas. Získáme tak nabídku letenek bez toho, aby jsme byli nuceni vstát od pracovního stolu nebo se někoho ptát.

Ne každý vyhledávač má však jednoduchý proces rezervace či transparentní systém plateb. Kompletní nabídka běžných i nízkonákladových dopravců taky není dostupná všude.

Mnoho lidí přistupuje k internetovým prodejcům s odstupem a nedůvěrou. Chybějící lidský faktor nemusí každému vyhovovat. V následujících článcích si proto objasníme proces vyhledání a objednávky a přijdeme na to, že se skutečně není čeho obávat.


Sérii článků přináší vyhledávač letenek Pelikán. Jako jediný zobrazuje kompletní nabídku aktuálních cen letenek se všemi poplatky od víc než 800 leteckých společností a všech dostupných lowcostů zároveň.

Martinik – francouzský šarm uprostřed Karibiku

Karibské ostrovy lze dělit podle celé řady vlastností, od geografické
polohy přes to, komu v průběhu historie patřily až třeba podle toho,
kolik mají destiloven rumu. A Martinik zaboduje v každé
kategorii.

Karibské ostrovy lze dělit podle celé řady vlastností, od geografické polohy přes to, komu v průběhu historie patřily až třeba podle toho, kolik mají destiloven rumu. A Martinik zaboduje v každé kategorii.


Pro bělochy jej objevil při své čtvrté plavbě Kryštof Kolumbus a nazval jej na počet svatého Martina. To se psal rok 1502. Původní jméno Martinika se naprostou náhodou docela podobalo názvu Madinina, ostrov květin, který používali místní Indiáni. Kolumbus odjel a na další bělochy si Martinik počkal dalších 100 let. Následovalo období koloniálních válek, ostrov střídal majitele, ale ať jeji vlastnil kdokoliv, dovoz otroků, potřebných pro práci na cukrových plantážích, pokračoval.

Po staletí ostrov a jeho bělošská populace bohatli z vývozu cukru, až se situace otočila. Zrušení otroctví a z toho plynoucí nutnost dovézt jiné dělníky, tentokráte z Indie, a platit jim výplatu a současný rozvoj pěstování cukrové řeoy v Evropě vedly k zhroucení cukrového impéria. Plantážníci se ale rychle orientovali z cukru na rum, ostatně od cukrovaru k lihovaru je jen krok a každá z dnešních destiloven bývala původně cukrovarem.

Ostrov je ale proslulý i něčím jiným než rumem. Milovníci historie budou vědět, že se zde narodila Napoleonova první žena Josefína (pravým jménem narodila Marie-Josephe Rose Tascher de la Pagerie), na níž je na ostrově několik památek. Nicméně vztah ostrovanů k ní je poněkud zvláštní, na jedné straně jí v rodném domku postavili muzeum, na druhé straně její soše v hlavním městě Fort-de-France urazili hlavu a sochu potřísnili rudou barvou. To na prostest nad její urputnoou snahou znovu prosadit otroctví. A tak si bezhlavou Jozefínu můžeme v hlavním městě prohlédnout dodnes.


Znalci si ale nejpíše připomenou rok 1902, kdy se probudila sopka Mount Pelée. Vulkanologie byla ještě v plenkách, a tak se na brumlající sopku jezdili lidé dívat i z okolních ostrovů. Situaci nevylepšily ani právě probíhající volby, takže starosta města vydal prohlášení, že se nic neděje. O dva dny později sopka vybuchla a pyroklastický oblak během tří minut zničil tehdejší hlavní město St. Pierre, o několika vesnicích na druhé straně ostrova ani nemluvě. Počet mrtvých dosáhl 30 000, přežil jediný, kterého před žárem zachránila vězeňská kobka.

Město Saint-Pierre si můžeme prohlédnout, díky vlhkému tropickému podnebí vypadá většina domů, jakoby je ošlehlo lávové vedro, i když z původního města, kdysi nazývaného Malá Paříž Antil, toho příliš nezbylo. I tak ale při procházkách městem, které se z katastrofy nikdy pořádně nevzpamatovalo a zůstalo ospalým provinčním městečkem, mrazí. Koho zajímají detaily o výbuchu, může si nad městem prohlédnout i nejnovější muzeum, odkud jsou navíc nejlepší pohledy na sopku. Tedy pokud nedrží čepici mraků.


O tom, že se s češtinou příliš neuplatníme, není nutno mluvit. Moc platná nám nebude ani angličtina. Vedle francoužštiny kraluje na první pohled nesrozumitelná, ale zároveň sladce opojná kreolština, podivuhodná kombinace francoužštiny, angličtiny, afrických dialektů a jazyka místních Indiánů. Stejně pestrou kombinaci mnoha vlivů najdeme i v jiných součástech života Martiniku – od jeho kosmopolitní gastronomie až po obchody. Hlavním králem je ale rum. A protože jsou na rum všichni patřičně pyšní, v devadesátých letech si destilovny vydobily prestižní označení Appellation d’origine controlée, které bylo dříve vyhraženo výhradně vínům a sýrům. Když už jsme u toho rumu – roční spotřeba přesahuje tři a půl miliónu litrů. Pro milovníky tohoto nápoje je zde ten pravý ráj, všechny destilovny jsou volně přístupné a můžeme se v nich podle libosti procházet, aniž by nás někdo hnal holí. Pokud ale chceme destilovny vidět v plném provozu, musíme si na Martinik zaletět mezi únorem a červnem, doba sklizně cukrové třtiny je totiž krátká.

Jako určitá historická kuriozita poslouží kus neobydlené skály u jižní strany Martiniku. Skála dostala díky svému tvaru název Rocher du Diamant a do historie se zapsala v roce 1804, kdy se na ní opevnila anglická vojska vedená admirálem Samuelem Hoodem, a z nepotopitelné „lodě“ se snažila o blokádu ostrova. Po delší době marných snah o vypuzení urputných Britů zvítězila galská lstivost. Francouzi totiž využili dostatečných zásob rumu (a jsme u rumu zase) a tajně převezli na skálu několik soudků tohoto výtečného nápoje. Druhý den pak nebylo nijak obtížné Angličany porazit. Historikové však verzi popírají a tvrdí, že Angličany vypudila až asistence spojené francouzsko-španělské flotily pod vedením admirála Villeneuvea. Je to škoda, rumová historka je bezesporu krásnější. V každém případě najdeme místa, odkud skálu nejlépě fotografovat, v každém turistickém průvodci.

Jak již bylo řečeno, Martinik je francouzský ostrov, a pověstná láska Francouzů k dobrému jídlu je vidět na každém kroku. Většina obchodů a podniků má mezi polednem a půl třetí zavřeno jen proto, aby si lidé mohli dopřát poklidný a neuspěchaný oběd. Večeře se potom často stává gastronomickým svátkem, který trvá dlouho do noci. Občas máme pocit, že se místním šéfům daří opravdová kouzla – vezmou relativně obyčejné ingredience, jako mořské ježovky, chvilku s nimi v kuchyni čarují a z trouby vyndají souffle, které omámí již svojí vůní.


Králem jídelníčku jsou samozřejmě místní ryby, a jelikož ostrov omývají jak studené vlny Atlantiku, tak i teplé vlny Karibského moře, můžeme si vybrat skutečně z bohaté nabídky. Navíc i ty nejmenší restaurace kupují ryby přímo od rybářů, kteří nabízejí své úlovky hned dvakrát, ráno pro oběd a odpoledne pro večeři.

Stejně jako je tomu ve Francii, i zde najdeme řadu kulinářských skvostů ukrytých hluboko ve vnitrozemí, pro pravé jedlíky totiž není žádný problém vydat se za skutečnou pochoutkou o trochu dále nežli je nejbližší restaurace. Pokud budeme umět alespoň základy francoužštiny, bude návštěva restaurace výrazně jednodušší, na jídelní lístek v angličtině jsem během pobytu narazil jen dvakrát a může se tedy stát, že domluva nad černou tabulí, na které jsou podle francouzského zvyku napsaná jídla, může být poněkud dobrodružná. Můžeme se ale rozhodnout žít na divoké noze a objednat doslova naslepo, chybu neuděláme a jistě si pochutnáme. Pokud se nám nebudou líbit ceny restaurací, na každém rohu či větší křižovatce najdeme pojízdné stánky, kde se najíme levně a přesto velmi dobře.

A pokud má někdo zájem o recept na místní specialitu, tady je: ve směsi kokosového mléka, vývaru, másla, cibule, tymiánu, papriky, česneku, pažitky, petržele a nasekaných banánů podusíme naporcované kuře. Po třiceti minutách přidáme koření Colombo (jeho chuťovým základem je curry a fenugreek) a dusíme další hodinu. Podle některých receptů omáčku propasírujeme, podle některých naopak necháme s kousky zeleniny, někteří zahusťují nakrájeným banánem. Výsledek rozhodně stojí za trochu experimentování.

Z turistického pohledu zde zcela jistě najdeme vše co budeme potřebovat. Více než 90 procent turistů tvoří Francouzi, při ceně letenek z Paříže není ostatně divu. Místní turistický ruch se ale celkem rozumně orientuje na všechny typy turistů a nesnaží se stát dalším karibským rájem pro bohaté. A tak si na své přijdou všichni, od těch bohatých přes průměrné turisty, hledající hotely pod 80 euro, až po ty dobrodružnější, kteří se spokojí se stanem. Díky na Karibik naprosto dokonalé síti silnic si můžeme prohlédnout celý ostrov. Navíc ať se ubytujeme kdekoliv, nebude to k moři dále než 12 kilometrů. Turisté většinou bydlí podle své kapsy, čím v ní mají více peněz, tím blíže bydlí k jižní straně, která má bělostné pláže. Směrem na sever, který je pod vládou Mount Pelee, jsou pláže tmavší a tmavší, až po ty naprosto černé.

A tak pokud někdo o návštěvě Martiniku uvažuje, nebude litovat. Ve své kráse, pohostinnosti a současně rozvinutému rázu prakticky nemá v Karibiku konkurenci. A navíc má rum.

Pražské zahrady, zastavení padesáté osmé – park Podviní

Tento rozlehlý, krásný a velmi upravený park najdete v Praze
9 ve Vysočanech. Leží mezi ulicemi Sokolovská, Rubeška a Podvinný
mlýn. V letech 1997 až 1998 prošel park velkou úpravou a to
na území táhnoucím se v pásu městské zeleně od osady Kolčavka až
k přednádražnímu prostoru stanice Praha Vysočany. Park Podviní je
jedním z mála městských parků, které mají veřejné ohniště.


Tento rozlehlý, krásný a velmi upravený park najdete v Praze 9 ve Vysočanech. Leží mezi ulicemi Sokolovská, Rubeška a Podvinný mlýn.

I když historie Vysočan sahá mnohem dále, jedním z mezníků pro ně byl rok 1896, kdy byl započat provoz Křižíkovy elektrické tramvaje a Vysočany se tak přiblížily Praze. To se odrazilo v jejich dalším rozvoji a rozkvětu. Roku 1902 císař František Josef I. povýšil osadu na prosbu jejího obecního zastupitelstva na město. V té době zde podle záznamů žilo přes čtyři tisíce obyvatel a bohatě se rozvíjela spolková činnost. U příležitosti 10. výročí byla postavena nová radnice, která je dodnes jednou z dominant celých Vysočan. Při vzniku tzv. Velké Prahy roku 1922 byly i Vysočany mezi 37 připojenými obcemi. Začlenění v rámci Prahy IX. platí dodnes.

V letech 1997 až 1998 prošel právě tento park v srdci Vysočan velkou úpravou a to na území táhnoucím se v pásu městské zeleně od osady Kolčavka až k přednádražnímu prostoru stanice Praha Vysočany. Vlastníkem pozemků byla a je obec, investorem byl proto Úřad MČ Praha 9. Celý projekt se realizoval podle návrhu Dr. S. Špouly a akademického architekta L. Culka a M. Pacnera. Projektantem byl ing. arch. J. Smutný.

Ve zmíněném parku najdeme moderní dětské hřiště . Na něm zaujme hradiště, které je prostorově pestře modelované na terénním zlomu.V dětech podpoří rozvoj pohybových vlastností, ale i fantazie a hravosti.Svojí uvolněností křivek a zdánlivou nepravidelností tvarů kontrastuje s technicistním pojetím života všude kolem, kde je nyní moderní a nová zástavba podle projektu Tulipa Rokytka. Právě zde se zrodil nový bytový projekt, který nabízí přes 170 nových bytů ale i nové parky (tři soukromé vzniknou přímo v areálu), dětské hřiště, zimní zahrady a pod. Veřejné hřiště se opravdu snaží nabídnout městským dětem chybějící sportovní vyžití v přírodních podmínkách místa.


Ideovým řešením celého parku bylo pojetí, které připomíná ještěří hřbety. Ty dělí areál do řady autonomních segmentů, které doslova imitují navlněný hřbet pravěkého ještěra.V části je hřbet prolomen podélnou chodbou a dvěmi příčnýmí tunely. Hlavou ještěra má být vyhlídka se schodištěm. Je krásná a je z ní výhled na celý park i travnaté upravené plochy pro piknik. Na této velké louce můžeme krom vzrostlých stromů najít i dřevěný altánek. Vyhlídka je jednou z dominant Hradiště. Celá jeho hmota je volně přístupná a z několika stran i průlezná. Je kombinovaná z kamení a dřevěných dubových trámů.

Druhá dominantní část se nazývá Jezerní vyhlídka. Je logickým zakončením ještěřího hřbetu. Vystavěna je na kamenných pilonech ze dřevěných trámů a dává nahlédnout do velké části parku. To vše dává parku ráz středověké tvrze a opevněného keltského hradiště. Kontrastem k této vyvýšené části je vodní jezírko s rostlinami dole v nížině. Skrz něj lze projít po opracovaných kamenech středem jezírka. Cestou můžete vidět maličký vodopád a vodní květiny.

Svahy ještěra jsou podle technické zprávy ztuženy diagonálami nebo vaznicemi. Příkré svahy jsou tvořeny stěnou z na sebe vodorovně kladených kmenů. Oba tunely jsou přemostěny trámovou konstrukcí. Chodba probíhající tělem ještěra podélně i příčně je zapažena do dubových trámů opřených do dřevěných sloupů, které jsou zapuštěny do terénu a obetonovány. Celá konstrukce je pro děti i dospělé velmi bezpečná a při mé návštěvě ji mnoho dětí využívalo k lezení, běhání mezi tunely a průchozími chodbami, rodiče k posedávání i polehávání nedaleko svých potomků. Svahy jsou osázeny zelení a nahoře doplněny kamennými bloky. Konstrukce je nejen pěkná na pohled i velmi důmyslná a praktická pro hry dětí.

Centrální prostor nevídaného hřiště je utvořen jako Amfiteátr. I vnitřní prostor ohraničený kameny nabízí určitou specifiku dětských her. Okolí Amfiteátru je tvořeno opracovanými kameny, které jsou vloženy do betonu. Na těch lidé posedávají, odpočívají a jejich děti kolem poskakují.


Zásadní dominantou úplně celého prostoru je ale nepřehlédnutelný dubový kmen o výšce asi 10 až 12 metrů a o přibližné hmotnosti 12 tun, který je zbaven kůry, opracován a postaven kořenovým systémem vzhůru k nebi. Po provizorním zapažení byly ve kmenu vyvrtány otvory a jimi protaženy ocelové armovací tyče. Tato konstrukce byla po svislé rektifikaci zabetonována. Po té byly stěny vyplněny štěrkovým zásypem. Všimla jsem si, že na kořenech stromu roste místy tráva a keřík a rádi tam posedávají ptáci. Vůbec ptáků je všude v parku spousta, jsou nejen slyšet, ale i vidět. Děti obdivují úplně klidné a nebojácné kačeny, které se prohání potokem. Za tímto stromem najdeme ještě tesařsky vázanou konstrukci o rozměrech 15 krát 20 metrů, která je určena pro děti nad 12 let věku. Výtvarná kompozice je zpracovaná J.Beránkem a vytvořená vodorovnými svislými dřevěnými prvky, které jsou částečně opracovány.

Parkem se dá projít po okružní cestě, kde uvidíte areál odděleného Lanového centra Proud. Podél celého areálu parku Podviní teče ze strany od ulice Sokolovská nejdelší pražský potok Rokytka, který je zde přepažen dvěma můstky. Na malé strouze, která teče parkem je také můstek a květinové zákoutí žlutě kvetoucích a prudce vonících vodních kosatců. V oblouku podél je umístěno několik laviček k odpočinku. Na opačné straně hřiště za můstkem přes Rokytku najdete věc v Praze nevídanou. A to hřiště pro psy. Jde o celkem velký oplocený areál pro hru psů a jejich páníčků. Na stromech visí důmyslně pneumatiky od aut pro různé přeskakování a pod. Psů tam bylo habaděj a měli úžasné vyžití. Stejně úžasné vyžití měly děti na houpačkách a nedalekém pískovišti hned za Rokytkou i před Rokytkou, kde je další dětské hřiště naproti poliklinice ve Vysočanech, protože se jim tam pejsci nepletli do jejich her. Nedaleko psího hřiště jsou také dvě normální velká hřiště, tenisové kurty a hřiště pro rugby Sparta Praha.

V červnu a v září se konají v kamenném hradišti parku Podviní folkové a rockové festivaly pod širou oblohou. V tomto přírodním parku tak už bude založena tradice hudebních festivalů. Jsou zde také velmi pěkné oslavy dne dětí. Park Podviní je využíván k dalším různým kulturním a společenským akcím. Konají se zde i svatby pod širým nebem přímo v městské zeleni.


Název Podviní je tentokrát zřejmý, jde o místo pod jižními svahy, které byly celé porostlé vinnou révou. Zajímavé je, že v devadesátých letech minulého století se na tyto svahy tradice pěstování vinné révy vrátila. Kdysi na tomto místě na březích Rokytky, mezi Vysočany a Libní bývala ves se stejnojmenným názvem. Ves Podviní ale zanikla připojením Podviní k Libni roku 1524 krom Mlýna.

Podle doložených zpráv byl vlastníkem Podviní po roce 1414 velmi bohatý muž jménem Adam, který dokonce půjčoval své finance tehdejšímu králi Václavovi IV. Adam odsuzoval husity a bojoval proti nim a tak Pražané jeho zdejší statek zabrali, jeho vyhnali a roku 1421 dali staroměstskému purkmistrovi Janu Bradatému i s tvrzí. Koncem 16. století byla podle dochovaných zpráv Podvinská tvrz již pustá a poslední zmínka o ní je z roku 1609. Nejdéle se zachoval sám mlýn. Do dnešních dní zbyla po historii místa jen dvě jména, název ulice Podvinný mlýn a název parku Podviní.

Později zde stával Vysočanský zámeček se zahradou a ovocným sadem. Ten byl ale na konci šedesátých let minulého století zbourán v již dost žalostném stavu a park již dříve pustnoucí začal pustnout ještě víc. Mnohá místa tady byla neprostupná, plná náletových dřevin. Až v devadesátých letech se zrodila myšlenka využít pozemek k výstavbě městského parku. V první fázi byla upravena a zregenerována původní zámecká zahrada. Byly zachovány vzácné a letité dřeviny. Dominantou tehdejší zahrady byla dvě jezírka olemovaná vrbami. Ta jsou výsledkem důmyslného využití podzemní vody vytékající z Proseckého rybníka. Dodnes jsou zachována i když právě dnes je dominantou Parku Podviní především model keltského kamenného hradiště s přírodním amfiteátrem, o kterém jsem psala výše. V poslední fázi revitalizace rozlehlé zeleně byla upravena odpočinková louka s altánkem, dnes velmi mnoho užívaná. Neudržovaný prostor , kde dlouho bývala černá skládka se tak proměnil v oázu pěstěné zeleně a klidu. Park Podviní je jedním z mála městských parků, které mají veřejné ohniště.

Revitalizace tohoto prostoru bezpochyby patří k významným počinům na konci minulého století v Praze 9, o čemž svědčí spokojené tváře a opakovaná návštěvnost místa nejen místními obyvateli.

Další autorčiny fotky si můžete prohlédnout na stránkách www.ivanafili­pova.ic.cz

Diaspora tourism – cestování do bývalé domoviny

Pád železné opony a rozšíření Evropské unie směrem na východ měly
za následek zvýšený pohyb obyvatel do zemí západní Evropy. Lidé, kteří
kdysi emigrovali, se vracejí do svých mateřských zemí jako turisté. Tento
trend nese název „Diaspora tourism“ a projevuje se i v České
republice.

Pád železné opony a rozšíření Evropské unie směrem na východ měly za následek zvýšený pohyb obyvatel do zemí západní Evropy. Lidé, kteří kdysi emigrovali, se vracejí do svých mateřských zemí jako turisté. Tento trend nese název „Diaspora tourism“ a projevuje se i v České republice.

Na trend upozornila již zpráva „World Travel Market Global Trends Report 2007“, která byla vypracována ve spolupráci se společností Euromonitor International. Termín „Diaspora tourism“ vysvětluje ředitel agentury na podporu cestovního ruchu CzechTourism Rostislav Vondruška: „Emigranti či jejich potomci si dnes díky dobré ekonomické situaci a rozvoji levné letecké dopravy mohou dovolit navštěvovat častěji své rodné země, cestovat a poznávat je z pohledu dneška.“

Podle motivu návštěvy se tito turisté dají zařadit do tří kategorií. Jedni cestují za poznáním kulturního dědictví, druzí přijíždějí za investicemi do realit a třetí pak na sváteční návštěvy.

Turisté první kategorie se vracejí domů, aby lépe poznali zemi svých předků, její kulturu a památky. Často se také zajímají o jazykové nebo kulinární kurzy. Tito turisté patří spíše ke starší generaci a střední třídě. Jejich dovolená trvá obvykle 1 – 2 týdny.

Naopak ti, kteří emigrovali za prací a lepšími příležitostmi až po pádu železné opony či po vstupu do EU, patří k mladší generaci. V zemi, z níž pocházejí, se zajímají o nemovitosti, investují do nich a někteří si připravují půdu pro případný návrat.

Sváteční turisté navštěvují „starou“ zemi při zvláštních příležitostech jako jsou vánoční a velikonoční svátky, slavnosti a rodinné oslavy. Tito návštěvníci jsou ochotni více utrácet za nákupy a zábavu, neboť náklady na ně jsou mnohem nižší než v jejich nové domovině.

Zdroj

www.wtmlondon.com

Zpracovala: Lenka Šindelářová