Na motorce cez Kazachstán a Uzbekistán

Niekedy koncom leta 2012 Michal navrhol jazdu, ktorá sa vymyká
z reality bežnej mototuristiky. Navštívili by sme miesto, kde sa
odohrala najkrvavejšia bitka v ľudskej histórii, šli by sme po stopách
Hodvábnej cesty, objavovali poklady zanikajúceho Aralského jazera a
zdolávali pohoria „Strechy sveta“ Pamiru. Okamžite som sa pre tento nápad
nadchla.

RYCHLÁ REZERVACE LETU


Viac ako 8 000 kilometrov, 24 dní, 8 krajín, 4 časové pásma, 2 motorky (Yamaha TDM 850, r.v. 1999 a Yamaha TDM 850 r.v. 2000), Michal a ja – Veronika.

28. augusta sme bezproblémovo vymenili Rusko za Kazachstan. Tak rýchlo ako sme ubrali z doterajšej rýchlosti 110 km/h na 40-tku, tak rýchlo sa vytratila všetka zeleň a miestami aj asfalt. Kazachstan je krajina kontrastov, po prekročení hranice máte pocit, že ste sa vrátili v čase, hlinené domy, dobytok voľne pobehujúci po ceste a zas nikde nič. Ba ešte by som povedala, o niečo redšia civilizácia než v Rusku. Zas a znova hodiny strávene na motorke v pusti. Cestou v tej ničote sme stretli pánka jazdiaceho na ťave, ktorý nás privítal v Kazachstane a zaželal šťastnú cestu. Bolo to mysteriózne stretnutie, široko ďaleko nebolo nič len my a on. Ďalej sme pokračovali smerom na Atyrau. Na hlavy nám smažilo slnko a od Kaspického mora fúkal dosť studený vietor. Do Atyrau sme dorazili spálení a zároveň vymrznutí.


Moderní Atyrau a relax u Kaspiku

Atyrau, krásne upravené, rozľahlé, moderné mesto. Od Kaspického mora, vraj, 50 km. No ani po úmornom hľadaní sme nenašli viac, ako len 3 metre vysoké rákosy a hejná moskytov. Tie vysnené pláže sa nachádzajú na južnom pobreží Kaspiku v meste Aktau. Ešteže cestu tu lemovali krásne, soľné jazerá. Ľudia, ktorých sme tu stretli boli priateľský a pohostinní. Podelia sa s vami aj o to posledné. Či už jedlo alebo vlastné obydlie. Mali sme možnosť si to vyskúšať na vlastnej koži. Hotely v Kazachstane, hlavne v malých mestách vzdialených od bežnej civilizácie, sú hrozne drahé (100–150 $/noc), a tak nám ponúkol jeden pán ubytovanie u neho doma. Zoznámili sme sa s jeho rodinou a aj keď sme spali na zemi, tak sme boli vďační za strechu nad hlavou, ktorú nám ponúkol.

Na Uzbeckých hraniciach s pasom pobehujete od okienka k okienku a vyplňujete množstvo dokladov. S vami sa tam prediera tiež množstvo domácich, ktorí vedia čo a ako, a tak vás vždy predbehnú. Po 5 únavných hodinách, asi 4 kontrolách pasov a batožiny sme to zvládli aj my. Konečne brázdime cesty Uzbekistanu. Keďže prechod hranicami bol pomerne zdĺhavý, opäť, ako i v Rusku, opúšťame hranicu v noci a našu prvú noc trávime v stane. Rozložiť stan uprostred noci v pusti kde nie sú žiadne svetlá je hop alebo trop. Modlíte sa, aby ste sa ráno nezobudili niekde uprostred domorodých kanibalov . Motorky sme zatiahli kilometer od cesty do puste, rozložili stan a hneď nato som uvidela tú najkrajšiu, nočnú oblohu v mojom živote. Tisíce hviezd, všetky možné súhvezdia a jasne biela, mliečna dráha. Asi pol hodinu som len stála a kochala sa. Nevedela som od nej odtrhnúť oči. Ráno nám dali budíček erdžiace divoké kone. Keď sme o hodinku vyliezli zo stanu, tak okolo nás pre zmenu pobehovali zvedavé ťavy. Široko ďaleko nebolo nič, len náš stan a motorky. Z Ruska sme už boli zvyknutí na pustiny. Psychika sa už pomalinky adaptovala na odcudzenie a celkové zvládanie cesty sa čím ďalej, tým viac javilo samozrejmé.


Uzbekistan naozaj stál za všetku prvotnú námahu. Muynak – kedysi mesto na pobreží Aralského jazera, (Aralské jazero bývalo 2. najväčším jazerom na svete), no dnes chudobné mesto „chvíľu“ pred zánikom, ako aj jeho jazero. Po jazere zostal len umelo vytvorený rezervoár ktorý domáci využívali na zavlažovanie v poľnohospodár­stve. Samotná voda jazera ustúpila o viac ako 200km smerom na sever.

Dnes môžeme obdivovať koráby lodí v piesku bývalého dna. Vraky potopených lodí, ktoré doteraz ukrývalo pieskové dno jazera a mnohé iné. Po krátkej túre objavujeme samotné jazero, teda to čo je z neho dnes, spomínaný rezervoár. Rezervoár je mekka života, dobytok, vtáctvo, ryby, ľudia, proste všetok život závisí od udržania už aj tak plytkého rezervoáru. Ľudská nerozvážnosť, ktorá zničila Aralské jazero ničí celú provinciu západného Uzbekistanu. So zánikom rybolovu a prosperity, zaniká aj kultúra obchodného ducha uzbeckého národa. Kedysi slávny obchodnícky národ ležiaci na hlavnom ťahu hodvábnej cesty spájajúcej Rímsku ríšu s Čínou a dnes, krajina na kolenách a bez budúcnosti. Benzín, ktorý natankujete do motorky je tak nekvalitný, že motory škrípu a sú na pokraji kolapsu. Uzbekistan sa stal pre krajiny kde sa ropa ťaží vo veľkom, smetiskom benzínu. Krajinou, kde bohaté krajiny predávajú odpad, ktorý by inak nikto iný nechcel. Západný Uzbekistan je krajina určená cestovateľom, ktorí nemajú radi preturizmované krajiny.


Muynak, Nukus či Turtkul…?

Väčšina turistov však radšej navštevuje väčšie mestá, ktoré im poskytujú komfort a možnosť nočného života ako Samarkand, alebo významné body Hodvábnej cesty, Khiva či Buchara. Tieto mestá sú úchvatné a nádherné. Neustále rekonštrukcie mozaiek chrámov, minaretov či múzeá uchovávajú historické bohatstvo týchto miest. No mňa skôr oslovili uzbecké mestá ako Muynak, Turtkul či Nukus. Tu stretnete bežných ľudí a nezakopávate o turistov či otravných predavačov suvenírov. Zháňanie benzínu doslova, od domu k domu, či zámena dolárov nie v bankách, ale priamo na trhoviskách, čakanie na možnosť natankovať v niekoľko kilometrovej kolóne kde Vás domáci, ktorí tam čakajú niekedy aj dva dni, pustia pred seba, aby ste si natankovali prví. Práve vtedy si viete utvoriť celistvý obraz o danej krajine a mentalite jej obyvateľov. Zistíte, že nie peniaze všetkého sveta vám zaručia kvalitu života. Že len obyčajná pohostinnosť a ľudská ochota podeliť sa aj o to posledné čo máte, tvoria tie pravé hodnoty, pre ktoré sa v skutočnosti oplatí žiť.


Po týždni opúšťame Uzbekistan. Musíme isť obchádzkou okolo Afganistanu, pretože pred prechodom cez Panjakent sme otočený miestnou políciou, ktorá nám povedala, že tento prechod je už dva roky zatvorený. Obchádzka trvala dva dni a nemali sme ani presnú mapu. Cesta ma prekvapila, mesačno – horská krajina zas a znova úžasní ľudia, ktorí aj keď sme poblúdili tak si dali tu námahu, aby sadli do auta a odprevadili nás na správnu cestu. Bez nároku na akúkoľvek odmenu zakývali a vrátili sa späť domov.

Pokračování cesty do Kyrgyzstánu za týden.

RYCHLÁ REZERVACE LETU

Člověk v tísni: Skutečný dárek

„Skutečný dárek“ je unikátní charitativní e-shop
společnosti Člověk v tísni. Na první pohled funguje stejně jako
jakýkoli jiný e-shop.

Aktualizováno pro rok 2013: I letos můžete pod stromeček darovat kozu nebo krávu. Projekt společnosti Člověk v tísni, který velmi rádi každoročně podporujeme. Redakce www.cestovatel.cz


Skutečný dárek je unikátní charitativní e-shop společnosti Člověk v tísni. Na první pohled funguje stejně jako jakýkoli jiný e-shop. Zákazník si na hlavní stránce vybere zboží, vloží ho do košíku a zaplatí. Tak, jak jsme na to všichni zvyklí. Tím ale podobnost končí. První věc, kterou e-shop upoutá, je především jeho nezvyklý sortiment. Kde jinde na internetu můžete za pár stovek koupit živou kozu, krávu, bezpečný porod, slepice nebo stromy?

Vtip je v tom, že zmíněnou faunu, floru a další věci nekupujete přímo sobě… Člověk v tísni vámi zakoupené zboží předá lidem v rozvojových zemích. Za vaše peníze koupí například na Srí Lance živou krávu a dá ji tamní chudé rodině, kterou občanská válka připravila o živobytí.

Díky krávě si pak rodina může sama vydělávat a přestává být závislá na pomoci druhých.

Vánoční investice, která má smysl

E-shop Skutečný dárek se za čtyři roky stal nejúspěšnějším projektem tohoto typu v ČR. Letos v něm dárci zatím nakoupili dárky za více než 4 miliony korun, oproti loňským 3 milionům. Díky e-shopu si lidé mohou vybrat konkrétní typ pomoci hned v několika zemích a darovat svým přátelům a známým neobvyklý vánoční dárek v podobě certifikátu.


Například nákupem kozy přispějí dárci do programu „obživa“, a za jejich dar bude koupena koza. Pokud bude ale v dané chvíli prodáno mnoho kozích certifikátů a potřebnější bude nakoupit ovce, nebo sazenice stromů, nakoupí je Člověk v tísni místo koz. Za prodaný certifikát se tedy vždy nakoupí to nejpotřebnější v programu „obživa“, který dává lidem práci. Podobně je tomu s programy „školy“, „zdraví“ a „voda“.


Nejvýznamnější událostí roku 2012 v rámci projektu Skutečný dárek byla právě distribuce 2 125 koz v Etiopii, která se tak stala největší akcí tohoto typu v dějinách české rozvojové pomoci. Kromě toho postavil Člověk v tísni díky projektu Skutečný dárek jednu novou školu a další opravil. Žáci usedli do 192 nových lavic, dostali 18 nových tabulí. Podpořeno bylo 74 porodnických center, 300 chudých zemědělských rodin získalo nové nářadí a k 2 678 dětí se dostala kojenecká strava.

Pomoc však nedostane jen tak někdo. Organizace pečlivě vybírá ty, kteří s dárky dobře naloží. Cílem není někomu jen tak něco dát. Cílem je pomoci lidem ze zemí třetího světa a lidem postiženým nejrůznějšími katastrofami postavit se zpět na vlastní nohy. Pomoci jim v začátku, aby se znovu stali soběstačnými a nebyli na nikom a ničem závislí.

„Zaujal vás tento článek? Kupte letos svým blízkým originální vánoční dárek z charitativního e-shopu Skutečnýdárek.cz společnosti Člověk v tísni a podpořte tak zároveň lidi ze zemí třetího světa. Darujte živé kozy do Angoly, bezpečný porod do Kambodži nebo školní pomůcky do Etiopie… www.skutecnyda­rek.cz“

Projekt skutečný dárek podpořily společnosti BBDO, Mediacom a Fleichman, Česká televize, týdeník Respekt a webový portál ČSFD. Celá kampaň byla zaplacena generálním partnerem, firmou Optreal, a peníze dárců mohou být proto plně vynaloženy na poskytování pomoci.

Bratři Diblíkové a sopky na Novém Zélandu

Po osmihodinovém letu ze Singapuru přistáváme na Severním ostrově
Nového Zélandu v Aucklandu. Po našlapaném programu v přelidněné
Asii náš plán zní jasně: tři týdny na Novém Zélandu strávíme
v horách. Po několika dnech strávených ve městě plachetnic –
Aucklandu se vydáváme do Národního parku Tongariro, kde se týčí několik
vyhaslých i aktivních sopek, které často přesahují
i 2500 metrů nad mořem.

Po osmihodinovém letu ze Singapuru přistáváme na Severním ostrově Nového Zélandu v Aucklandu. Po našlapaném programu v přelidněné Asii náš plán zní jasně: tři týdny na Novém Zélandu strávíme v horách. Po několika dnech strávených ve městě plachetnic – Aucklandu se vydáváme do Národního parku Tongariro, kde se tyčí několik vyhaslých i aktivních vulkánů, z nichž největší – Ruapheu – je vysoká 2797 metrů nad mořem..


Túra v sopečných horách

Už jste někdy lezli na sopku? Představte si škvárový kužel vysoký přes dva kilometry se sklonem stěny 30–50 stupňů. Hodláte-li ho zdolat, je třeba se předem smířit s tím, že každé dva kroky směrem vzhůru znamenají zároveň jeden krok dolů. V horším případě se poměr kroků otáčí. Ulehčit si takto náročný výstup můžete ponecháním batohů někde pod kopcem, schovaných za nějakým kamenem. Škoda, že nás to napadlo teprve, až když jsme dorazili pod vrchol. Pocit ze zdolání Ngauruhoe (2291 m. n. m.) je však nadmíru uspokojující odměnou. Sopka naposledy chrlila lávu v roce 1977 a její kráter pod námi připomíná čerstvě vyhaslá kamna s roštem o průměru tak sto metrů.

Sestup z Ngauruhoe dolů skrz mraky je, soudě dle smyslu čichového, jako obcházení bran pekelných či průjezd Pardubicemi, když vane ten (ne)správný vítr od místní chemičky. Ze země vychází sirná pára syčící pod tlakem. V prohlubních v zemi vznikají malá jezírka, která svým puchem připomínají zkažená vejce, a krajina nemá daleko k té měsíční. Když se do toho občas přimíchá trocha mlhy z mraků, je to úžasný téměř imaginární svět.


Noční vichřice v českém stanu

Za soumraku vyhledáváme místo pro stan na břehu jednoho smradlavého jezera. Už od začátku roku se těšíme, kdy konečně poprvé rozbalíme nový, od výrobce zapůjčený, stan. Zatím ho nebylo nikde třeba, celou Asii jsme jej pronesli na zádech coby zbytečný čtyřkilový doplněk. Kostru z hliníkových trubek stavíme bleskově, ale vrchní tropiko ne a ne pasovat. Do toho začíná pršet a fouká stále silnější vítr. Po delším zápase na okraje provizorně ukotveného tropika nahrneme val písku tak, aby sílící vítr neodfoukl stan i s námi. No, pamatujeme i klidnější noci.

Ráno se úspěšně vybahňujeme z mokrého písku ven a v mlze hledáme cestu do nížin. Potkáváme jednoho člena horské služby, který stoupá vzhůru. „Vy jste dneska v noci stanovali v horách?“ diví se. „Víte, že rychlost větru dosahovala až 160 km v hodině?” A ještě dodává: „To musíte mít opravdu dobrý stan!” „Samozřejmě, česká kvalita,“ zanotujeme si. Teprve když si stan v údolí zkoušíme postavit nanečisto, dostáváme ježka z klece ven. Když nám tenhle stan před odjezdem narychlo u výrobce půjčovali, nikdo si nevšimli, že vrchní plachta je z jiného typu stanu. I tak ale stan posloužil výborně.


O autorech, jejich cestě kolem světa a knize


Bratři Diblíkové urazili od Silvestra 2000 do Vánoc 2001 60 000 kilometrů a procestovali 17 států z Asie, Oceánie a Severní a Střední Ameriky. Mezi nejzajímavější zážitky patřila návštěva Pákistánu, Kambodži nebo pobyt na území USA během 11. září 2001.

Karel „po cestě“ dostudoval ekonomii a pracuje v investičním rozvoji výrobní firmy. Honza je advokátem v Praze a specializuje se na práva duševního vlastnictví. Petr byl „na cestě“ gymnazistou. Následně vystudoval ekonomii a poté se pustil ještě do teologie.

Nejzajímavější zážitky ze svého ročního putování popisují bratři ve své knize Tři bratři v cizích světech, která vyšla v únoru 2013. Představují čtenářům jednotlivé země a také reflektují své zkušenosti z rozmanitých kultur s tím, co mohou dnes a denně prožívat doma Česku. Více informací naleznete na tribratri.cz.

Na motorkách zo Slovenska do Kirgizska

Niekedy koncom leta 2012 Michal navrhol jazdu, ktorá sa vymyká
z reality bežnej mototuristiky. Navštívili by sme miesto, kde sa
odohrala najkrvavejšia bitka v ľudskej histórii, šli by sme po stopách
Hodvábnej cesty, objavovali poklady zanikajúceho Aralského jazera a
zdolávali pohoria „Strechy sveta“ Pamiru. Okamžite som sa pre tento nápad
nadchla.

Viac ako 8 000 kilometrov, 24 dní, 8 krajín, 4 časové pásma, 2 motorky (Yamaha TDM 850, r.v. 1999 a Yamaha TDM 850 r.v. 2000), Michal a ja – Veronika.

Niekedy koncom leta roku 2012 Michal navrhol jazdu, ktorá sa vymyká z reality bežnej mototuristiky. Navštívili by sme miesto, kde sa odohrala najkrvavejšia bitka v ľudskej histórii, šli by sme po stopách Hodvábnej cesty, objavovali poklady zanikajúceho Aralského jazera a zdolávali pohoria „Strechy sveta“ Pamiru. Okamžite som sa pre tento nápad nadchla.


Mototuristika za hranicami bežnej reality

Nejde o bežnú cestu. Táto je iná, ideme bez podporných vozidiel a takmer bez akéhokoľvek vonkajšieho zabezpečenia zdolávame obrovské vzdialenosti. Putujeme len s informáciami získanými zo skúseností hŕstky ľudí, ktorí prešli týmito cestami a opísali ich v cestopisoch. Viac ako výletom, by som túto cestu nazvala expedíciou. Všetko si vyžadovalo mnohé mesiace príprav. Žiadosti o víza, rôzne povolenia, príprava presnej trasy a jej variant, máp, kompletný servis motoriek, náhradných dielov a mnohé iné. V mojom prípade pribudol ešte jeden dôležitý detail, a to, nutnosť zakúpiť si vlastnú motorku. Keďže titul prvej Slovenky jazdiacej na vlastnej motorke po cestách centrálnej ázie ma neuveriteľne priťahovala, aj sa tak stalo. V marci 2013 som si kúpila svoju prvú motorku, Yamahu TDM, a začala jazdiť.


Ako sa blížil štart, nervozita a vzrušenie stále narastali. To, že ešte v deň odjazdu boli naše pasy niekde na ceste z Uzbeckej ambasády, nám tiež moc pokoja nedodávalo. Konečne. 23. August, 17:00. Mením pracovné oblečenie za motorkárske, vyzdvihujem Michala a vyrážame. Teším sa, koľko zážitkov, skúseností a nových ľudí nám týchto pár dní prinesie.

Svižnost prvých dní

Prvé dni by som mohla opísať ako svižné. Denne stovky kilometrov ciest a diaľnic, splete križovatiek. Populácia Poľska, Ukrajiny či Ruska, bola čim ďalej na východ, tým viac sporadickejšia. Zelená príroda, stepi, polopúšte, dobytok pasúci sa na pastvinách je tu samozrejmosťou tak, ako aj predavači jabĺk a melónov popri ceste. Vstup do Ruska ako i samotná krajina bol trošku zložitejší. Už na hraniciach nám dali pocítiť, že patríme niekam inam. Že vstupujeme do krajiny, ktorá je silná, samostatná, hrdá a s obrovskou úctou k minulosti, ktorou si prešla. Pripomienky minulosti nás sprevádzali celou cestou. Ruské cesty sú nekonečné. Človek má pocit, že tie pláne nikdy a nikde nekončia. Noci sme trávili v stane, čo umocňovalo pocit samoty, ktorý sme zažívali počas jazdy v krajine, kde sú mestá a dediny od seba na míle vzdialené. Cesty, ktoré sme brázdili my, nie sú práve diaľnice. Riedka premávka zaručovala plynulú jazdu. Celkovou zvláštnosťou sú aj mestá, kde je zjavne vidieť, že prosperita poľnohospodárstva už dávno nie je to, čo bývala. Ľudia sa postupom času sťahovali do veľkomiest za prácou. Za sebou zanechávali opustené obydlia.


Jedno z prvých významných miest, ktoré sme navštívili bol Volgograd. Dominantou je pamätník porážky fašizmu. Pamätník je venovaný najkrvavejšej bitke v ľudskej histórii, bitke o Stalingrad. Je to neskutočne dojemné miesto. Pôsobilo na mňa podobne ako Osvienčim. Ďalšie uvedomenie si, akú obetu museli ľudia zloziť, aby sa ubránili režimu, ktorý zapríčinil smrť, tak veľa ľudom. Mamayev Kurgan je socha vysoká 102 m a vztýčeným mečom vyzýva ruský národ do boja proti fašizmu. Ľudia dodnes nosia kvety k pamiatke nielen vojakom, ale všetkým ľudom, ktorí padli v boji za slobodu. V areály komplexu horí večný oheň, nepretržite ho stráži čestná stráž, ktorú sme mali možnosť vidieť pri jej výmene.

Pokračování cesty do Kyrgyzstánu za týden.

Zařiďte si dovolenou v Řecku už dnes!

Málokteré místo v Evropě vyvolá tolik asociací jako Řecko. Někdo
si představí panenskou přírodu, jiný nádherné pláže, další místa
spojená s historií a poslední oblasti známé z antické
mytologie.

Málokteré místo v Evropě vyvolá tolik asociací jako Řecko. Někdo si představí panenskou přírodu, jiný nádherné pláže, další místa spojená s historií a poslední oblasti známé z antické mytologie.


Řecko je nepochybně velmi oblíbenou turistickou destinací, kterou vyhledává rok co rok mnoho cestovatelů i turistů. Vždyť kde jinde byste na evropském kontinentu hledali překrásnou přírodu v kombinaci s tak dlouho civilizační tradicí, kterou dnes můžete obdivovat ve formě památek. Jedná se proto o ideální destinaci pro pobytové i poznávací zájezdy. Řecko – prvotřídní místo pro Vaši dovolenou!

Poznávejte Řecko s Greece Tours

Cestovní kancelář Greece Tours Vám nabízí dovolenou v Řecku, a to na mnoha zajímavých místech (viz níže). Jistě Vás neodradí ani ceny jednotlivých zájezdů. Abyste ještě více ušetřili, můžete využít také nabídku Last Minute Řecko, ovšem již nyní na Vás čekají First Minute slevy pro dovolenou v roce 2014. Na co se přitom rovněž můžete spolehnout, je pestrá nabídka ubytování v Řecku v mnoha zajímavých hotelech.

Tipy na oblíbené turistické destinace

Řecko, to není pouze Attika na jihu s centrem Athénami, nebo poloostrov Chalkidiki s překrásnými plážemi na severu země. Lze totiž vyrazit také na celou řada ostrovů. Tak například ostrov Kefalonia Vás dostane překrásnou panenskou přírodou, což platí i pro Lefkadu, na které najdete rovněž jedny z nejkrásnějších pláží. Pokud navíc hledáte místa spjatá s historií, pak by Vám v zorném poli měl zůstat ostrov Kréta, ale také Rhodos či Samos.

Hledáte-li spojení s mytologií, pak je ideální destinací Olympská riviéra ležící pod legendární horou Olymp. A jestli Vás zajímá spíše kulturní vyžití a zábava, můžeme Vám doporučit dovolenou na Korfu, kde mimo jiné naleznete prvotřídní golfové hřiště. Zkrátka a dobře, jestliže chcete konec aktuálního roku nebo příští prázdniny strávit v Řecku, navštivte nás Greece-Tours.cz a dozvíte se všechny podrobnosti.

Tip na knihu: Tři bratři v cizích světech

Uchopit roční cestování kolem světa přitažlivou a čtenářsky
atraktivní formou může být pěkně těžké. Své o tom ví nejeden
pisatel světoběžník. Že se ale naopak roční vyprávění
o cestovatelské pouti dá chytit za nesmírně zajímavý konec, dokazuje
právě vydaná kniha Tři bratři v cizích světech od bratrů
Diblíků.

Cestopis Tři bratři nabízí poutavý lidský příběh plný silných zážitků.


Uchopit roční cestování kolem světa přitažlivou a čtenářsky atraktivní formou může být pěkně těžké. Své o tom ví nejeden pisatel světoběžník. Že se ale naopak roční vyprávění o cestovatelské pouti dá chytit za nesmírně zajímavý konec, dokazuje právě vydaná kniha Tři bratři v cizích světech od bratrů Diblíků.

Karel, Jan a Petr Diblíkovi, rodáci z východočeské Chocně ve věku 24, 22 a 19 let, zdaleka nebyli profesionální cestovatelé, když se na svou roční cestu kolem světa vydali. A co víc, nejeli ani všichni tři najednou – nejmladší Petr za bratry dorazil teprve na druhou polovinu cesty. Je velmi zajímavé v celém příběhu sledovat právě provázanost rodinných a zejména vzájemných bratrských vazeb. Silné sourozenecké pouto zdatně pomáhá překonávat vyhrocené situace a různé zátěžové zkoušky, které na cestě po Asii, Tichomoří, Austrálii a Americe bratři potkávají a poutavý příběh tak ještě zesiluje.

Jednotlivé kapitoly knihy tvoří postupně navštívené země. Kromě přehledného členění ocení zvídavý čtenář také ke každé zemi vybraná slova, která tvoří chytlavou mozaiku úvodních stran kapitol. Nevšední zážitky z dálek vhodně doplňují černobílé fotografie. Nejlépe ale představu čtenář získá ze samotného psaného příběhu. Autoři jej totiž vhodně staví nejen na zážitcích z cesty samotné, ale také na odpovědích k otázce „jak žijete a pracujete“, kterou si bratři vymezili už před začátkem jako jeden z cestovatelských cílů a pečlivě se jí drží po celou dobu.


Umně vyprávěný a stále plynoucí příběh autoři doplňují o reálie dané země, stejně tak nechybí ani porovnání s Českem a středoevropskými zvyklostmi. Ty se totiž od těch v Japonsku, Malajsii, Singapuru, na Kostarice, Guatemale a jiných mnohdy podstatně liší. Čtenář se ale díky těmto porovnáním neztratí a naopak se jednoduchou a příjemnou formou obohatí o zajímavosti z odlišných koutů planety.

Dobrý a nadšený vypravěčský cit plný elánu, nepřeberné množství zážitků a ještě více silných setkání s domorodci tvoří z knihy Tři bratři čtenářsky atraktivní publikaci, a to i pro zkušené cestovatele. Vděčně okoření běžný den a dokáže nabourat zažité představy a stereotypy, které o některých zemích můžeme mít. Řekněte sami – věděli jste, že zatímco v Česku návštěvu nejspíš pozveme „na jedno“ nebo „na skleničku“, v Guatemale za vás místo toho zaplatí vstupné do parku? Proč, to už zjistíte sami v řádcích vyprávění Tří bratrů.

Přečtěte si také článek bratrů Diblíků z Íránu.

Val di Fiemme – Lyžování prochází žaludkem

Val di Fiemme – lyžařská oblast táhnoucí se v délce desítek
kilometrů patří mezi nejlépe dostupná italská střediska z naší
republiky. Centrem celé oblasti je malebné městečko Cavalese, které
obklopuje hned pět areálů. My se zaměříme na tři největší.


Val di Fiemme – lyžařská oblast táhnoucí se v délce desítek kilometrů patří mezi nejlépe dostupná italská střediska z naší republiky. Centrem celé oblasti je malebné městečko Cavalese, které obklopuje hned pět areálů. My se zaměříme na tři největší.

Alpe Cermis – zábava na celý den

Část střediska pojmenovaná Alpe Cermis se nachází přímo nad městečkem Cavalese, kde se, mimochodem, vyplatí strávit alespoň jeden večer při procházce a večeří v některé z mnoha místních restaurací a taveren.

Z parkoviště přímo ve městě, u dřevěné kruhové haly s bruslením pro veřejnost, vede do údolí kabinová lanovka. Ano, opravdu nejprve klesá k dalšímu parkovišti a mezistanici, než začne prudce stoupat do výšky rovných 2 000 m. U horní stanice nečekejte žádný výhled, pro něj budete muset vystoupat sedačkovou lanovkou až na vrchol Paion ve výšce 2 250 m. Zde se kromě mapy celé oblasti a vyhlídkových míst nachází vyhlášená restaurace, kde vám i na italské poměry doslova za pár euro udělají více než přijatelnou pizzu. Počítejte však s frontou. Na ni navazuje samostatně stojící kruhový panoramatický bar, ve kterém doporučujeme zakončit celodenní ježdění na lahodném Bombardinu nebo Aperol Spritz. Ten si ale nejprve musíte zasloužit.

Celá oblast je obsluhována čtyřmi lanovkami a převážnou většinu tratí tvoří modré a červené sjezdovky. Na své si tu však přijdou i vyznavači prudkých svahů. Nachází se zde totiž i jedna černá sjezdovka. Ta má úctyhodných 6 km a vede až do údolí. Při cestě zpátky nezoufejte. Máte možnost se jí vyhnout a k autu se dostat po doslova relaxační modré.

Rodiny s dětmi zde nejčastěji směřují na modré tratě pod zmiňovanou restaurací. Zdatnější lyžaři se pak odklání do pravé části střediska, kde se nachází 4 červené sjezdovky. Nebýt toho, že ať se vydáte kamkoliv, všude bude plno lidí, dalo by se hovořit o optimální lokalitě na carving. Bohužel zde platí stejná situace jako například v rakouském Bad Kleinkirchheimu, tedy stále plno.


Ski area Alpe Lusia

O poznání menším střediskem v rámci Val di Fiemme je poměrně vzdálené středisko Ski area Alpe Lusia. Do něj se dostanete po silnici směřující z Cavalese na Bellamonte. Než se však dostanete k vysněnému cíli, doslova protrpíte táhlé stoupání mnoha serpentinami.

Odměnou vám však bude ideální místo na ježdění. Ve středisku se sice nachází pouze 5 sedačkových a 2 kabinové lanovky. Zato však obsluhují skutečně povedené svahy, které dostávají pověstnému přirovnání italských sjezdovek k širokým dálnicím. Přímo od parkoviště směřují do kopce dvě na sebe navazující sedačky. Pod nimi se po obou stranách klikatí velmi mírné modré sjezdovky se snowparkem a atrakcemi pro děti. Jejich mírný sklon je však vhodný i pro pohodové vykrajování carvingových oblouků. Vlevo od těchto svahů se nachází další možnosti. Najdete zde jednu modrou, dvě červené a jednu černou sjezdovku, které se všechny sbíhají u nástupních stanic na dvě sedačky.

Mezi nimi se skrývá kromě jiného i měřený úsek sjezdovky, kde si můžete vyzkoušet, jaké maximální rychlosti se vám podaří dosáhnout. Pokud se zde rozhodnete obědvat, pak zamiřte do největší tamní restaurace s obří sluneční terasou a výhledem do údolí. Najdete ji kousek nad nástupními stanicemi lanovek. Má dvě patra a v oblibě je pro své vynikající pizzy a antipasty za velmi lákavé ceny. Garantujeme vám, že se odtud za pěkného počasí nebudete chtít zvedat. Zvláště pak v případě, když ulovíte místo v některém z měkounkých křesel.

Z tohoto střediska se dá pohodlně dostat až do malebné vesničky Moena. Budete-li ji chtít navštívit, pak počítejte s černou sjezdovkou, které se nevyhnete. Nejde však o žádného bubáka. Je velmi pohodlná. A kdybyste se přece zalekli, není problém dolů sjet kabinovou lanovkou.


Ski Center Latemar

Největší oblast celého Val di Fiemme se jmenuje Ski Center Latemar. I to je důvod, proč sem míří největší množství návštěvníků. A je to znát nejen na kvalitě sněhu, frontách na obědě, ale také na svazích, kde je to občas hlava na hlavě. Konkrétně u dojezdů k nástupním stanicím v údolí to vypadá spíše jako na Václavském náměstí. Nicméně být ve Val di Fiemme a vynechat Latemar a cestu do Obereggenu jednoduše nelze.

Pobyt v Latemaru si můžete zpříjemnit hned několika aktivitami. Napříč střediskem vede značená pěší stezka, která je i v zimě udržovaná, a tak je vítaným zpestřením mnoha milovníků zimy. Dát odpočinout vašim nohám můžete i díky velmi zábavné sáňkařské dráze vedoucí od restaurace Epircher Laner do zmiňovaného Obereggenu. Sáňky si zde samozřejmě můžete půjčit. Trať vede bezpečně oddělená od okolí, podél velmi pěkných červených sjezdových tratí.

V celé oblasti převládají spíše červené sjezdovky, které se různě klikatí po všech okolních kopcích. I zde je místo, které byste rozhodně neměli vynechat. Jedná se o restauraci Baita Passo Feudo, která leží vysoko na úpatí horského masivu Latemar. Dostanete se k ní sedačkovou lanovkou č. 32. A proč sem zavítat? Mají tu totiž vynikající obří pizzu, nad jejíž nízkou cenou zůstává rozum stát. Zároveň tu budete mít překrásný výhled na obě strany údolí.


Kromě samotného lyžování na svazích Val di Fiemme nabízí dobré možnosti i pro freeride a freeskiing. Celé údolí je navíc proslulé i díky svým báječným běžeckým tratím, které patří k těm nejlepším v celé Evropě. O jejich kvalitě do jisté míry určitě svědčí i skutečnost, že se zde v sezóně 2012/2013 konalo mistrovství světa v běžeckém lyžování. Kolik dalších argumentů bude potřeba, abyste se odvážili poznat krásy této „brány Dolomit“?

Skiservis Dako Sport nabízí profesionální péči o vaše zimní vybavení – servis lyží a snowboardů včetně běžek, půjčovna a prodej nového i bazarového zboží. Navštivte naše stránky nebo stylovou prodejnu v Brně.

3 tipy na špičkové cestovní kufry

Vybrat to správné cestovní zavazadlo není mnohdy právě
nejjednodušším procesem. Proto v tomto článku naleznete tři tipy,
které by Vám mohly s jeho výběrem pomoci.

Vybrat to správné cestovní zavazadlo není mnohdy právě nejjednodušším procesem. Proto v tomto článku naleznete tři tipy, které by Vám mohly s jeho výběrem pomoci.


Jestliže se často vydáváte na cesty, ať už pracovní či soukromé, nepochybně potřebujete kvalitní cestovní zavazadla. Těch nicméně v současné době existuje nepřeberné množství. Cestovní kufry, tašky a batohy, brašny na notebook anebo příruční zavazadla – to vše a mnohem více se nabízí jako prostředek k převozu vašich věcí. Pojďme se tedy pro lepší orientaci zaměřit na některé takové produkty blíže.

1. Skořepinové kufry – vysoká odolnost i překrásný vzhled

Zejména mezi cestovními kufry dnes naleznete skutečně pestrý sortiment výrobků. Zajímavou variantu přitom rozhodně představují skořepinové kufry. Již zde ovšem zmiňme alespoň jejich zajímavý vzhled, vysokou odolnost a v mnoha případech i speciální povrchovou ochranu proti poškrábání. Zkrátka a dobře máte u skořepinových kufrů záruku, že Vaše věci přečkají cestu naprosto bez újmy.

2. Tašky a kufry na kolečkách pro pohodlné přesuny


Velmi pohodlnou variantu představují kufry a cestovní tašky na kolečkách. Ať už si totiž zabalíte jakkoli těžkou „výbavu“, nebude se jednat o žádný problém. Lze přitom vybírat mezi dvěma a čtyřmi kolečky a zároveň z mnoha velikostí, barev a tvarů. Velkým pozitivem moderních kufrů a cestovních tašek na kolečkách je navíc pohodlné madlo, které činí samotnou manipulaci ještě o něco jednodušší.

3. Kufry s puncem spolehlivosti = Samsonite

Pokud bychom chtěli uvést alespoň jednu značku výrobce kvalitních cestovních kufrů, pak je to kupříkladu Samsonite. Tato firma totiž v nedávné době oslavila již 100 let své existence, což je samo o sobě zárukou toho, že jsou její produkty velmi oblíbené. Kufry Samsonite Vás ohromí svým moderním vzhledem, originálním provedením, ale rovněž vysokou funkčností a odolností. Chystáte-li se tedy v nejbližší době na cesty, představují zajímavé řešení.

Bratři Diblíkové v Íránu: Isfahán – město, které vás okouzlí

Na teheránském centrálním autobusovém terminálu nám z dálky
běží naproti řidiči autobusu, kteří se během odpoledne už stačili
naučit naše jména. Hrdí, že vezou cizince, hlasitě volají: „diblik,
diblik“ a odebírají nám batohy, které ukládají do odděleného
zavazadlového prostoru. Překvapuje nás vysoký standard služeb, třeba
úroveň autobusu Volvo made in Iran.

Na teheránském centrálním autobusovém terminálu nám z dálky běží naproti řidiči autobusu, kteří se během odpoledne už stačili naučit naše jména. Hrdí, že vezou cizince, hlasitě volají: „diblik, diblik“ a odebírají nám batohy, které ukládají do odděleného zavazadlového prostoru. Překvapuje nás vysoký standard služeb, třeba úroveň autobusu Volvo made in Iran. Nadstandardní je i rychlost, jakou se autobus pohybuje. Urazit 520 km za pět hodin by nebylo špatné ani na západoevropské dálnici. Jelikož v poušti je místa dost, při budování dálnice si zdejší stavitelé dopřáli menší luxus. Protisměrné pruhy dálnice se kvůli nežádoucímu oslňování reflektory v nočním provozu vinou kilometry od sebe. Jedeme na jih vstříc někdejšímu sídlu králů a údajně nejkrásnějšímu městu země – Isfahánu.


Jako na perském bazaru

V Isfahánu, perle bývalé Perské říše, přímo tepe historie. Bohatá muzea, originální mešity, přeplněné bazary i typické a slavné mosty. Máme příležitost nahlédnout pod ruce výrobcům tradičních koberců, když se synem majitele kobercové továrničky absolvujeme důkladnou kobercovou exkurzi. Výroba kvalitního ručního koberce je dost náročná a někdy trvá celý rok. Obchůzka bazaru nás pak vede do dílny s ručním potiskem látek. Napadlo nás jeden ubrus koupit a poslat domů. Člověk si může vybrat mezi dvěma druhy potištěných textilií, jedny údajně s přírodními barvami za plnou cenu, druhé s „chemickými“ barvami za třetinu. Začínáme smlouvat a projevujeme zájem o oba druhy. Po chvíli je nám jasné, že v barvách žádný rozdíl neexistuje a je to jen finta obchodníka. V klidu tedy volíme ubrus s „chemickými“ barvami. To prodávajícího naštve a začne ten levnější ubrus kritizovat, což naši hypotézu jen potvrzuje. Ale když se na něčem jednou s Peršanem dohodnete, tak to platí. Ubrus nám tedy, byť s notnou nevolí, prodá. Nesplnění slibu je ztrátou tváře. Na stranu druhou, dokud se obchod neuzavře, nemá lišácké chování žádné hranice. Nakupování je tady adrenalin a navíc užitečná zkušenost.

Na návštěvě v íránské rodině


Hlavní bojový úkol v Isfahánu je ale stanoven jasně: prodloužit víza. Dostáváme pět dní navíc. Zdá se to sice málo, ale oproti pěti dnům, které jsme získali v Praze je to 100% navýšení. Tento úspěch se podaří hlavně díky postarší ženě, která nám pomáhá vyplnit formuláře. Společně se synem si tu na úřadě vyřizují nějaké dokumenty ohledně svého pobytu. Ani oni tu tedy nejsou doma, protože během irácko-íránské války, při níž tato rodina ztratila otce, nuceně odešli ze země. Autem nás pak zavezou k centru, kde by měly být levné ubytovny, tzv. mosaferchanés. Opravdu tu jsou, ale žádná z nich nemá povolení k ubytování cizinců. Mehin a její syn Araš se po krátké poradě dohodnou a zvou nás k sobě domů, do jedné z řadovek na isfahánském předměstí. V domácnosti tu žije Mehin s pěti dětmi (12 – 25 let), dvě z nich živí rodinu. Mají prostorný, i když prostý byt. V obýváku je jediným kusem nábytku podstavec pod televizi, jinak všude na zemi leží perské koberce, kterým se říká po tomto městu, tzv. isfahány. Atmosféra je doma poklidná a velmi vřelá. V pět hodin hostitelé opatrně upozorňují, že pro ně nastává čas modliteb a na chvíli odcházejí. Po výborné večeři (kuře „à la Írán“ s tradičním nekvašeným chlebem) a filmu o jakémsi pouštním zbojníkovi jdou děti spát. Nám přináší paní domu šálek čaje a na chvíli si s námi ještě sedá. Ač si nemůžeme kvůli jazykové bariéře nic říct, sedíme společně delší čas a je nám spolu dobře. Starostlivost hostitelů podtrhuje snídaně, kterou nám nejstarší dcera Šahrezád přináší až k posteli, tedy ke spacáku na koberci. Šádor ani burku doma většina Iráčanek nenosí, a tak můžeme opětovat její jemný úsměv. Po rozloučení nás Araš veze na hlavní autobusové nádraží, odkud pokračujeme dále na východ.


Právě tento zážitek nám opět potvrzuje pravdu, kterou jsme na naší cestě kolem světa poznali: „Ať už Evropan, Asiat nebo Afričan – křesťan, muslim nebo hinduista – diplomat, obchodník, rolník, nebo bezdomovec. V každé kultuře, profesi i náboženství žije spousta lidí, kteří usilují o dobro.“

O autorech, jejich cestě kolem světa a knize


Bratři Diblíkové urazili od Silvestra 2000 do Vánoc 2001 60 000 kilometrů a procestovali 17 států z Asie, Oceánie a Severní a Střední Ameriky. Mezi nejzajímavější zážitky patřila návštěva Pákistánu a Íránu, nebo pobyt na území USA během 11. září 2001.

Karel „po cestě“ dostudoval ekonomii a pracuje v investičním rozvoji výrobní firmy. Honza je advokátem v Praze a specializuje se na práva duševního vlastnictví. Petr byl „na cestě“ gymnazistou. Následně vystudoval ekonomii a poté se pustil ještě do teologie.

Nejzajímavější zážitky ze svého ročního putování popisují bratři ve své knize Tři bratři v cizích světech, která vyšla v únoru 2013. Představují čtenářům jednotlivé země a také reflektují své zkušenosti z rozmanitých kultur s tím, co mohou dnes a denně prožívat doma Česku. Více informací naleznete na tribratri.cz.

Z Prahy do centra NYC za pár korun

Je zajímavé, že lidé sní o dovolené v divoké přírodě a
místo toho si koupí letenku do New Yorku. Vysvětlení je snadné – říká
se, že kdo se aspoň jednou neproběhl v jednom z newyorských
parků, jako by toto město ani nenavštívil.

Je zajímavé, že lidé sní o dovolené v divoké přírodě a místo toho si koupí letenku do New Yorku. Vysvětlení je snadné – říká se, že kdo se aspoň jednou neproběhl v jednom z newyorských parků, jako by toto město ani nenavštívil.


Na Manhattanu se odehrává seriál Sex ve městě, hraje se tu tenisový US OPEN a New York považuje za ideální místo k životu třeba režisér Woody Allen.

Jak nejlépe cestovat na trase Praha–New York a zároveň ušetřit? Pokud chcete levné letenky do New Yorku, doporučujeme do online formuláře napsat termín cesty co nejdříve. Podle zkušených cestovatelů je ideální dobou pro návštěvu New Yorku babí léto nebo jarní měsíce.

Na tuto dobu se dají sehnat i akční letenky za dobrou cenu. Nejdražší jsou naopak letenky v létě a o vánočních svátcích. Letenkáři doporučují rezervaci letenky v atraktivním termínu minimálně tři měsíce dopředu.

Jak dlouho trvá let?

Kolik času strávíte na trase z Prahy do New Yorku na palubě letadla? Let s mezipřistáním trvá zhruba 10–13 hodin, přímý let není většinou delší než 10 hodin. Pokud letíte z Prahy, běžná cena letenky do USA a zpět startuje zhruba u 12 tisíc korun (údaj ze září 2013). Pokud budete mít štěstí, můžete letět i o několik tisíc levněji.

Doprava z letiště

Když si koupíte letenku do New Yorku, pravděpodobně přiletíte na Letiště Johna F. Kennedyho nebo Newark.

Do centra „Velkého jablka“, jak se New Yorku přezdívá, se můžete dopravit vlakem, autobusem i taxíkem. Doporučujeme vlak AirTrain, který vás odveze z letiště až na metro – nejčastěji se jezdí na Jamaica Station, kde se dá přestoupit na metro E. Vlak staví na všech terminálech a doprava po letišti je zdarma. Cesta z letiště na nejbližší stanici metra vás bude stát zhruba 5 dolarů. Přečtete si více o dopravě v New Yorku.