Kláštery Meteora mě přitahovaly, protože jsem nikdy nechápal, jak se
člověk může dostat až nahoru na nedostupné hladké skály. Věděl jsem,
že mniši se nahoru dopravovali v koši (eventuálně síti) a na
rumpálu. Když jsem pak z verandy jednoho z klášterů Meteory
shlédl dolů do propasti a snažil se představit si tento středověký
způsob přepravy, přepadla mě závrať.
Kláštery Meteora mě přitahovaly, protože jsem nikdy nechápal, jak se člověk může dostat až nahoru na nedostupné hladké skály. Věděl jsem, že mniši se nahoru dopravovali v koši (eventuálně síti) a na rumpálu. Když jsem pak z verandy jednoho z klášterů Meteory shlédl dolů do propasti a snažil se představit si tento středověký způsob přepravy, přepadla mě závrať. Ostatně, traduje se vtip, že mnichů se jednou někdo zvědavě zeptal, po jak dlouhé době se mění lana, která koš drží? Zazněla odpověď: „Když se přetrhnou z vůle Boží.“ Ale zároveň mi bylo jasné, že pro dnešní turisty už asi vymysleli nějaký jiný způsob přepravy. Takže jaký?
Vlakem po Řecku
Moje cesta za bájnými kláštery vlastně začala na aténském hlavním nádraží. Tady je potřeba se zastavit, protože jakkoli mi málokde v Řecku přišlo, že je tam „krize“ nějak viditelná, nejvíc ji asi pocítíte právě na hlavním nádraží. Nebudu vás napínat, je tam ruch srovnatelný s nádražím třeba v Roudnici nad Labem. Snad nebudu Roudnici příliš křivdit.
Koupil jsem si lístek v malé hale a chtěl se zeptat, ze které koleje to jede do města Kalambaka na úpatí Meteory. Naštěstí jsem si to rozmyslel. Asi by to zdejší železničáři brali jako provokaci, protože jsem pak zjistil, že se používá stejně jen první kolej! Ale na ni naštěstí přijel správný vlak, čistší než průměrný český rychlík, který jede přímo až do Kalambaky.
Řecká severojižní páteřní železnice je sama o sobě divem, protože vede z Atén do Soluně přes hory. Počet tunelů a mostů či visutých tras nad propastí je tak velký, že člověk musí opravdu obdivovat zdejší inženýry. Když se občas vykloníte z okna, nevidíte ani násep, jen propast. Výjev po vystoupení na nádraží v Kalambace mi ale teprve vyrazí dech. Nad městem se tyčí gigantická kamenná stěna – úplně kolmá a úplně hladká. Její přítomnost na konci mnohasetkilometrové nížiny jako by ani nedávala logiku. A když chvíli hledáte, najdete kdesi nahoře i maličkou věžičku, tedy první z klášterů. Převýšení nad údolím je to zhruba 200 metrů, což si lze představit jako tři petřínské rozhledny na sobě.
Klášterů Meteora se dochovalo celkem šest: Velká Meteora, Klášter svatého Mikuláše Anapafského, Klášter Varlaam, Klášter Rousannou, Klášter Svaté trojice a Klášter svatého Štěpána. Funguje zde chytrý systém střídajících se otevíracích hodin, takže žádný den nejsou zavřené všechny, a vždycky potřebujete alespoň dva dny, abyste se trefili do otevírací doby všech. Jenže není ani potřeba vidět zevnitř všechny, protože zážitek už se pak opakuje.
Ubytoval jsem se v úžasném penzionu Alsos House v Kalambace s ochotným panem domácím a hlavně pohledem na skály přímo z balkonku. Skály navíc během denní doby měnily barvu, takže člověk může pořád stát na balkónku s foťákem (a řeckým pivem Mythos).
Druhý den jsem se probudil a stoupal skalní stezkou do kopce. Všech šest klášterů se dá pohodlně obejít po okružní silnici během jednoho dne. Vybral jsem si pro návštěvu leden, takže jsem se vyhnul davům a měl jsem i štěstí na teplé a slunečné počasí, až si i pan domácí Yanis stěžoval, že tohle přece není žádná zima (no asi není – rekord byl 23 stupňů). Ale díky tomu se podařily úžasné fotografie se sluncem, modrým nebem a zasněženými horami v pozadí.
Vstoupil jsem po hodinovém stoupání do brány Svatoštěpánského kláštera, který leží nejvýchodněji ze všech. Dnes vede do klášterů většinou můstek přes propast ze sousední skály a nahoru pak schody vytesané ve skále, ale ty vznikly až teprve před sto lety. Takže odpověď na úvodní otázku už jsem znal.
Svatoštěpánský klášter je klášterem ženským. Projdu branou kolem dřevěné budky, kde jedna ze sester prodává vstupenky (jednotné za tři eura pro všechny kláštery) a vyjdu na rajský dvůr. Všechno je tu takové malé, nádvoří, kostel v byzantském stylu s úžasnými pastelově barevnými freskami, zahrádka a strhující výhled do údolí. Výhled z tohoto kláštera je asi nejlepší, protože leží na kraji skalního masivu, nejspíš asi i ze všech nejvýše. Cestou po silnici vinoucí se po horách sám se sebou soutěžím, jestli existuje místo, ze kterého se dají na jednu fotku dostat všechny kláštery. Daří se mi mít tam tři najednou, víc asi nejde.
Jako druhý klášter si vybírám Varlaam. K němu musíte opravdu vystoupat vytesané schodiště ve skále od jeho paty. V pokladně nikdo nesedí, mniši asi zahálejí.…zaháleli jen chvíli, vzápětí mě jeden z nich pronásleduje po klášteře, že jsem nezaplatil. V klášteře Varlaam existuje i malé muzeum, kde stále na dřevěné verandě vystavují středověký rumpál a koš, ve kterém se mniši dopravovali. Rozklepala se mi tady kolena závratí, stačilo se jen naklonit přes zábradlí. V klášterním kostelíku mají unikátní fresku Blahoslavený Sisois na hrobu Alexandra Velikého, kde je mocný vladař vyobrazen coby kostra. ..v prach se obrátíš.
Velká Meteora, nejznámější ze všech klášterů je letos v zimě uzavřen kvůli rekonstrukci, ale v sezóně 2014 už by snad měl být znovu otevřen. Fotím ho alespoň od vstupního mostku. Vracím se okružní silnicí do svého penzionu v Kalambace.
Akropole dobrá, ale Meteoru považuji za jedno z nejpohádkovějších míst Evropy. Skoro se divím, že si ji Peter Jackson nepůjčil do Pána prstenů nebo Hobita. Jiní filmaři ale Meteoru coby na poměry Evropy exotiku skutečně objevili. Takže kláštery můžete vidět v jednom Jamesu Bondovi (Jen pro tvé oči) a v detektivce s Anie Girardotovou a Phillipe Noiretem (Ukradli torzo Jupitera). Ale na vlastní oči je to nejlepší.
Svatoštěpánský klášter
Velká Meteora
Klášter Varlaam – pohled do hlubiny. Z tohoto místa spouštěli koš s pasažérem. Na protějším kopci je okružní silnice mezi kláštery.
První známky secese se objevily ve viktoriánské Anglii, kde se
s novým směrem známým jako Arts and Crafts a později Modern Style
seznámil i maďarský architekt Ödön Lechner. Natolik mu propadl, že po
návratu z Londýna opustil historizující sloh a stvořil maďarskou
podobu secese.
V období na přelomu 19. a 20. stol. poznamenala evropskou architekturu zdobná secese. První její známky se objevily ve viktoriánské Anglii, kde se s novým směrem známým jako Arts and Crafts a později Modern Style seznámil i maďarský architekt Ödön Lechner. Natolik mu propadl, že po návratu z Londýna opustil historizující sloh a stvořil maďarskou podobu secese.
Po stopách Lechnera
V Londýně Lechner pobýval společně s podnikatelem Vilmosem Zsolnayem, který v Pécsi vybudoval největší firmu na výrobu keramiky v rakousko-uherské monarchii. Právě barevné keramické obkládačky, a také do té doby jen málo využívané železo, železobeton, litina a sklo, patřily k netradičním materiálům, které secese přijala za své. Zsolnayova továrna se stala dvorním dodavatelem architekta Lechnera, který své secesní křivky, vlnky, obloučky a hlavně ornamenty, jež jsou v secesi samou podstatou umění, mohl navrhovat v nejrůznějších barevných odstínech pécské keramiky. Umělecky i technicky nadaný Vilmos Zsolnay zavedl do výroby mnoho vlastních patentovaných materiálů, které výborně snášely extrémní klimatické podmínky, a hodily se proto jako ozdobné obklady staveb i jako střešní krytina. Lechner ve snaze odlišit maďarskou architekturu od rakouské vložil do svých návrhů prvky lidové kultury a Orientu, jímž chtěl v době oslav tisíciletého výročí příchodu Maďarů do Evropy připomenout jejich původ. Lechnerova invence a keramika Vilmose Zsolnaye tak určily charakter nastupující maďarské secese, považované za národní styl. Bohatým využíváním rostlinných ornamentů a také keramiky, byť se tento materiál samozřejmě využíval i v dalších uměleckých směrech, má maďarská secese ze všech jejích evropských odnoží, ať již pojmenovaných Art Nouveau, Jugendstil či Modern Art, nejblíž ke Gaudího barcelonskému stylu. Proto se o Lechnerovi také někdy mluví jako o maďarském Gaudím.
Velkolepé Uměleckoprůmyslové muzeum
Obytný dům Penzijního ústavu maďarských železničářů v Budapešti z let 1881–1884 a krásně zrestaurovaný Thonetův dům ze stejné doby jsou první stavby, na jejichž fasádě se pro Lechnera tolik typická keramika objevila. Zřejmě nejzásadnější Lechnerovou stavbou je velkolepé Uměleckoprůmyslové muzeum, dokončené v roce oslav milénia 1896. Jeho střecha září žlutozelenými keramickými obklady. Nad hlavní výstavní halou v orientálním stylu se na železných sloupech vypíná střecha skleněná. O rok později Lechner dostavěl budovu Geologického institutu. Secese se zrodila na protest proti těžkopádným historizujícím slohům. Architekty oprostila od přísných zásad pravých úhlů a symetričnosti, poskytla jim větší volnost a tvůrčí radost. Ta přímo vyzařuje z nejpozoruhodnější stavby Ödöna Lechnera, bývalé Poštovní spořitelny v ulici Hold, jež je považována ze vrchol jeho díla. Vznikla v roce 1901. Její fasádu pokrývají žluté keramické ozdoby, které se střídají s malovanými ornamenty na omítce. Po cihlových sloupech na průčelí lezou vzhůru zlaté keramické včely, aby dopravily své úspory až do kupole ve tvaru úlu. Jedinečná střecha ze zelených, žlutých, modrých a hnědých šestihranných dlaždic jasně září proti obloze. Je plná květin známých z lidových výšivek, andělských křídel, tureckých turbanů a děsivých dračích ocasů. Všechna její nádhera je z chodníku velmi vzdálená. Když se Lechnera ptali, proč vytvořil tak okrasnou střechu, když ji z ulice nikdo neuvidí, mistr prý odvětil: „Ptáci ano.“
Další honosnou stavbou budapešťské secese je Greshamův palác na Rooseveltově náměstí, dnes hotel Four Seasons. Jeden z nejosobitějších architektonických skvostů si v maďarské metropoli nechala postavit britská pojišťovna Gresham Life Assurance Company. Návrh vytvořili budapešťští autoři Zsigmond Quittner a bratři József a László Vágóvi. Dokončena byla v roce 1907. Průčelí vyniká charakteristickými secesními motivy včetně přírodních prvků. K recepci pod skleněnou střechou se přichází z ulice vstupní bránou z kovaného železa, na níž vynikají motivy pávů.
Působivými stavbami v secesním slohu jsou také hotel a lázně Gellert na budínské straně Dunaje. Krásnou ukázkou secesní architektury je dům z roku 1906 na náměstí Szervita, v němž původně sídlila Turecká banka. Hlavním magnetem budovy je skvostná barevná mozaika Sláva Maďarsku od Miksy Rótha, umístěná na průčelí. Znázorňuje maďarský lid, jak vzdává hold Panně Marii, patronce země. Vedle andělů a pastevců ji obklopují i postavy maďarských hrdinů. Pozoruhodnou ukázkou secesního stylu je květinářství Philanthia na obchodní třídě Váci, kde se autentická secesní výzdoba setkává s květinami, jež pro ni byly inspirací.
Výrazně dekorativní secesní styl poznamenal nejen architekturu, ale vstoupil i do každodenního života. Secesní design ovlivnil dámskou módu, šperky, plakáty na ulicích, nábytek i nádobí. Výrazně se projevil také ve výzdobě interiérů. V Budapešti to mj. dokládá Schifferova vila v Munkáczyho ulici, kterou si nechal postavit bohatý podnikatel, železniční inženýr Miksa Schiffer. Její autor József Vágó kromě koberců vypracoval pro její interiéry návrhy veškerých detailů včetně perleťové intarzie nábytku, textilií, lustrů a dokonce i konzolí. V budově sídlí Muzeum maďarského celnictví a daní, a tak je přístupná veřejnosti.
Dům secese v Budapešti
Zajímavým místem pro všechny, kdo se chtějí o líbivém stylu přelomu 19. a 20. století dozvědět víc, je Dům secese v ulici Honvéd nedaleko parlamentu. Vznikl v roce 1903 podle projektu Emila Vidora pro rodinu Bedő. Předvádí interiérový design včetně nábytku, dekoračních i užitkových předmětů a maleb. Obchod prodává secesní šperky a doplňky a samozřejmě knihy o umění. Slouží také jako malá kavárna. Posezení v secesním prostředí u šálku kávy je nejlepším výchozím bodem k procházce po secesních památkách, které tady také organizují. Secese přišla do Budapešti v její zlaté éře, kdy se po rakousko-uherském vyrovnání rozvíjela jako novopečená metropole dvoustátí, která se chtěla do té doby významnější Vídni nejen vyrovnat, ale dokonce ji i předčít. Počet obyvatel se během krátké doby ztrojnásobil a množství budov zdvojnásobilo. I díky tomu se secese tak významně uplatnila a město do budoucna viditelně poznamenala.
„To je moje! To je moje!“ a z hromádky neomylně vybírá věci,
které používal 13. dalajlama. Tändzin Gjamccho je rozpoznán jako
„tulku“, tj. člověk uznaný za reinkarnaci zemřelé osoby. Což
v jeho případě znamená, že je duchovně svázán s třinácti
minulými dalajlámy a se samotným Buddhou.
Jak se stal dalajláma dalajlámou?
Šestého července 1935 se ve vesnické osadě Takster, v provincii Amdo narodil v rodině rolníků chlapec. O tři roky později ho se zatajeným dechem pozoruje speciální delegace z daleké Lhasy. Hoch si prohlíží předměty, které přivezli mniši, nadšeně vykřikuje: „To je moje! To je moje!“ a z hromádky neomylně vybírá věci, které používal 13. dalajlama. Tändzin Gjamccho je rozpoznán jako „tulku“, tj. člověk uznaný za reinkarnaci zemřelé osoby. Což v jeho případě znamená, že je duchovně svázán s třinácti minulými dalajlámy a se samotným Buddhou. Ojedinělý případ společenské mobility v lidské historii, kdy se hlavou země mohla stát osoba z kterékoliv vrstvy!
V roce 1939 byl chlapec přiveden do Lhasy a prohlášen hlavou tibetských buddhistů. Následovaly roky intenzivní výuky. V šestnácti letech musel převzít plnou světskou i duchovní odpovědnost vyplývající z jeho funkce vlivem problémů, které vznikly v Tibetu s postupující čínskou okupací. Na pozvání Mao Ce-tunga navštívil Čínu v roce 1954. Mezi tibetským národem a čínskou armádou však nebyla možná žádná dohoda. Po občanském povstání proti Číňanům dne 10. 3. 1959 dalajlama zemi opouští. Začala se naplňovat věštba slavného indického guru Padmasambhavy. Ten v osmém století řekl: „Až přiletí železní ptáci (letadla) a přijedou koně na kolech (auta), budou Tibeťané roztroušeni po světě jako mravenci a Buddhovo učení se dostane do nejvzdálenějších zemí.“ Takováto věštba se před 1200 lety vymykala jakékoliv lidské zkušenosti. Přišla neradostná léta, kdy do ciziny utekly desetitisíce Tibeťanů a mučení, hladomor či popravy přinesly milión obětí.
Dalajlamovi bylo poskytnuto útočiště v Indii, kde až dodnes zůstává v malém městečku Dharamshala. Více než sto tisíc jeho krajanů bylo ochotno ho následovat, většina z nich se usadila v Indii a Nepálu. V Indii byl dalajlama nadále duchovním vůdcem tibetského národa a oficiálním představitelem jeho exilové vlády. V roce 2011 se v březnu vzdal své politické funkce a novým tibetským premiérem se stal Lozang Sanggja, který studoval mimo jiné i práva na Harvardově univerzitě. Tibeťané tak demokraticky ukončili 300 let trvající tradici, kdy jejich duchovní vůdce byl zároveň vůdcem politickým.
Mírové poslání dalajlámy 14.
V roce 1959 zahájil dalajlama kampaň za mírové řešení tibetské otázky. Obhajuje dialog založený na toleranci a vzájemném respektu. Řešení, které ochrání historické a kulturní dědictví tibetského lidu. Význam jeho osobnosti pro Tibet a řešení komplikovaných problémů země je velký. Klade však také důraz na sociální angažovanost a princip odpovědnosti za to, co se děje na celém světě. Za jeho celoživotní snahy mu byla udělena řada významných ocenění včetně Nobelovy ceny míru v roce 1989.
Jeho život protnuly dvě důležité setkání se zástupci českého národa. Poprvé v roce 1953, kdy na pozvání čínských soudruhů přijeli na „střechu světa“ natočit film o stavbě magistrály dva filmaři socialistického Československa – V. Sís a J.Vaniš. Podařilo se jim zachytit Tibet na tisících metrech filmů a na mnoha stovkách fotografií. Brzy po jejich odjezdu čínští komunisté Tibet před světem na dlouhá léta uzavřeli – a pak už nebyl nikdy jako předtím. Dnes světově unikátní fotografie zachycují Tibet jako zemi klášterů, z nichž je dnes více než 99 % zničeno. Jako zemi chudých, ale šťastných Tibeťanů, kteří dnes tvoří minoritu ve své vlasti. Jako zemi svobodných nomádů, kteří jsou dnes nahánění do betonových domků a omezování ve svobodě pohybu.
Druhý významný moment se udál v roce 1990, kdy prezident Václav Havel jako první státník na světě přijal Jeho Svátost dalajlamu na oficiální návštěvě. Teprve poté byl tento buddhistický mnich zván mnoha dalšími státníky (se zpožděním 20 let i americkým prezidentem). Přátelství s Václavem Havlem vedlo k mnoha návštěvám naší země, kdy si dalajlama našel prostor pro seznámení se zástupci neziskových organizací zabývajících se tibetskou tématikou.
Opakovaně se setkal i s členy obecně prospěšné společnosti MOST z Ostravy, a to jak v Praze, tak v Indii. Organizaci se tak dostalo velkého ocenění její práce – poskytuje největší českou pomoc tibetskému exilu v Indii. Projektem „Kmotrovství“ – forma adopce na dálku – pomáhá při studiu dětem utíkajícím z Tibetu, podporuje staré Tibeťany a napomáhá udržování původní formy vzdělávání v klášterech Malého Tibetu (Ladakhu). Působí také v městečku Mussoorie, kde dalajlama před 52 lety založil exilovou školu pro malé utečence – Tibetan Homes Foundation. Od roku 2011 MOST obstarává finanční pomoc pro školy ve dvou malých vesnicích přímo ve východním Tibetu. To vše se uskutečňuje díky velké solidaritě českých lidí.
Téměř osmdesátiletý buddhistický mnich jezdí po světě a sděluje, že síla ducha je silnější než síla hmoty, že vždycky existuje cesta z utrpení a že „jeho náboženstvím je laskavost“. Popřejme mu hodně sil a mnoho dalších let plných zdraví. Náš někdy trochu zmatený svět takové osobnosti potřebuje.
I vy můžete podpořit tibetské projekty – třeba symbolickým zasláním SMS ve tvaru DMS PROTIBET na číslo 87 777 (cena 30 Kč). V případě vážnějšího zájmu naleznete informace na stránkách protibet.cz.
V Budapešti žije nejpočetnější židovské společenství ve
východní Evropě. Nejznámější a nejpůsobivější Velká synagoga
v ulici Dohány nemá v Evropě obdoby a patří k největším
na světě. Ohromí vás nejen svým prostorem, ale i výzdobou.
K budapešťskému židovství však patří i holocaust a jméno
Raoul Wallenber.
V Budapešti žije nejpočetnější židovské společenství ve východní Evropě. Nejznámější a nejpůsobivější Velká synagoga v ulici Dohány nemá v Evropě obdoby a patří k největším na světě. Ohromí vás nejen svým prostorem, ale i výzdobou. K budapešťskému židovství však patří i holocaust a jméno Raoul Wallenber.
Největší evropská synagoga
Velká synagoga byla postavena v roce 1859 podle plánů vídeňského architekta Ludwiga Förstera, který projektoval mj. i několik staveb v Brně. Budapešťskou synagogu navrhl v maursko-byzantském stylu, který je patrný zvláště v podobě dvou štíhlých věží zakončených typickými cibulovými kopulemi. Symbolizují dva sloupy Šalamounova chrámu a tyčí se do výšky 43 m. Nad rozetou mezi nimi je hebrejský nápis z Druhé Mojžíšovy knihy. Synagoga, největší v Evropě a po newyorské druhá největší na světě, vás ohromí svými rozměry, délkou 75 m a šířkou 27 m. Její průčelí zdobí pásy bílých a červených cihel a keramické vlysy. Synagogu tvoří tři síně a podle ortodoxní tradice má oddělené galerie pro ženy a muže. Pojme téměř tři tisícovky osob. Některé prvky, například umístění pódia pro předčitatele tóry, odpovídají myšlenkám reformního judaismu. Synagoga je překvapivě vybavena varhanami s pěti tisícovkami píšťal. Zdobný interiér synagogy je dílem maďarského architekta Frigyese Feszla.
Minulost židovského ghetta
Malá plaketa na budově synagogy v ulici Wesselényi vám připomene místo, kde od června 1944 do osvobození Budapešti stála brána budapešťského ghetta, které se odtud táhlo až k ulici Király. V malé zahradě na nádvoří synagogy jsou v masových hrobech pohřbeny tisíce Židů, kteří utrpení ghetta nepřežili. Památník všem maďarským obětem holocaustu, jichž bylo přes půl milionu, najdete o kousek dál. Je to smuteční vrba z ocelových prutů a štítků-listů, do nichž jsou vyryta jména. Nacistické pogromy připravily o život zhruba polovinu židovských obyvatel Budapešti, kterých žilo ve městě před válkou přibližně 180 000.
Nad Židy držel dlouhou dobu ochrannou ruku Miklós Horthy. Byť jeho vláda stála na straně Německa, odmítala posílat Židy do koncentračních táborů. Jakmile ale Horthy dojednal tajně v Moskvě příměří, Němci ho odstavili, Maďarsko obsadili, zřídili ghetto a deportací se v prosinci 1944 ujal sám Adolf Eichmann. Svou kancelář měl přímo za rozetou synagogy, kterou Němci používali jako radiovou věž. Maďarská vláda krajně fašistické Strany šípových křížů Židy masově vraždila přímo ve městě ještě v době, kdy už Budapešť obléhala Rudá armáda. Na nábřeží Dunaje nedaleko parlamentu, kde dnes najdete neobvyklý památník z desítek opuštěných kovových bot, stranické bojůvky Židy střílely a házely do řeky. Další desítky tisíc jich zahynuly na pochodu smrti z Budapešti do Rakouska.
Pomoc židům před deportací
Budapešťským Židům pomáhaly sionistické organizace a neutrální státy Švédsko a Švýcarsko, které jim vydávaly pasy, aby je před deportací ochránily. Důležitou roli sehrál švédský diplomat Raoul Wallenberg, jemuž se od července 1944 podařilo dostat z Maďarska tisíce Židů. Vystavoval jim pasy s třemi korunkami, které jim alespoň dočasně zaručily postavení občana neutrálního státu. Počet zachráněných předem dojednal s maďarskou vládou, ve skutečnosti ho ale několikanásobně překročil. Spolupracoval se švýcarským konzulem Carlem Lutzem a společně vytvářeli chráněné domy, kde ubytovávali Židy s mezinárodními dokumenty. Přežily v nich tisíce lidí, které by jinak čekala jistá smrt. Statečný Wallenberg skončil v rukou sovětské tajné policie a jeho osud nebyl dodnes vysvětlen.
Něco málo z historie Židů v Maďarsku
V původně samostatném domě u synagogy se v roce 1860 narodil rakouský židovský novinář Theodor Herzl, který patřil k nejvýznamnějším představitelům sionismu a stal se duchovním otcem státu Izrael. Muzeum uchovává rozsáhlou sbírku historických duchovních předmětů. Velmi cenná je například kniha pohřebního bratrstva (chevra kadiša) z roku 1792. Muzeum mapuje přítomnost Židů od jejich příchodu do Uher až po současnost. První se objevili v Uhrách ve 13. stol. na pozvání krále Bély IV. Měli posílit populaci zdecimovanou mongolskými nájezdníky. Usadili se v Budíně a Óbudě, věnovali se převážně obchodu a řemeslům. Již od středověku se museli Židé vyrovnávat se střídavou přízní panovníků a pronásledováním. Prominentní postavení měli na dvoře krále Matyáše Korvína, kde se významní členové komunity zúčastňovali královských ceremonií.
Habsburkové na Židy uvalili vysoké daně, Marie Terezie je vyháněla, zato Josef II. jim povolil usazovat se v Pešti, kde žili od počátku 15. stol. jen za hradbami města v ghettu. První synagogu tam otevřeli v roce 1787 a první školu roku 1814. Před polovinou 19. stol. všechny protižidovské restrikce padly. Židé stále více vstupovali do obchodu i finančnictví a zakládali továrny. Mezi světovými válkami dosáhla židovská populace vrcholu, od roku 1869 se zhruba pětačtyřicetitisícová populace rozrostla na přibližně 200 000 Židů v roce 1930. Ve městě existovalo před druhou světovou 125 synagog.
Vznosná synagoga v ulici Rumbach
V letech 1868–1869 se v Budapešti konal židovský kongres, na němž se zformovaly tři hlavní názorové proudy. Největší liberální neologický, konzervativní ortodoxní a mezi nimi umírněný tradicionalistický známý jako „status quo“. Jeho hlavním chrámem byla vznosná synagoga v ulici Rumbach, která byla postavena v roce 1872 podle návrhu vídeňského architekta Otto Wagnera. Budova je příkladem arabeskní synagogy a náboženským účelům sloužila do roku 1959, dnes je otevřena jako muzeum. Dostanete se k ní po ulici Wesselényi, z níž uhnete doleva do ulice Rumbach. Když budete přecházet ulici Dob, povšimněte si na rohu památníku již zmiňovaného Carla Lutze. A v ulici Dob zajděte do cukrárny Fröhlich, která nabízí pestrý výběr tradičních židovských moučníků. Ochutnejte třeba flódni, koláč z jemného těsta, jehož tenké vrstvičky se střídají s náplní z nadrobno nakrájených jablek, máku a vlašských ořechů.
Košer restaurace, řeznictví a mikve
V ulici Kazinczyn se nachází synagoga ortodoxní komunity, na nádvoří slouží ortodoxním Židům jedna z nejznámějších košer restaurací Hanna. V ulici Kazinczy najdete také košer řeznictví a rituální lázeň mikve. Používala se od roku 1928 až do války a před deseti lety byla obnovena.
Stará židovská čtvrť v budapešťské části Erzsébetváros patří k nejautentičtějším a nejcennějším architektonickým celkům maďarské metropole. Budete tu procházet úzkými křivolakými ulicemi s klasicistními a secesními domy. Propojují je průchody a dvory, zdobí portály a balkony s tepanými mřížemi. Nacházely se v nich továrny a dílny, žili v nich židovští řemeslníci a obchodníci. Valná většina z nich je ale velmi zanedbaná, řada domů je opuštěných a některé drží před zhroucením dřevěné výztuže. V roce 2004 město prodalo řadu budov v židovské čtvrti developerům, kteří je strhli a vystavěli novostavby, jež zdejší kolorit ruší. Proti nesmyslnému ničení čtvrti se ozvali místní obyvatelé a Sdružení pro zachování kulturního a architektonického dědictví Budapešti prosadilo, že památkový úřad zasáhl a devastaci zastavil.
Před válkou tady žila asi třetina budapešťské židovské populace a dodnes čtvrť obývá část ze zhruba 80 000 židovských obyvatel metropole. Tvoří největší židovskou populaci ve střední Evropě. Ze čtyř pětin je neologická, zbytek tvoří ortodoxní Židé. Budapešť má tři židovské školy a Gymnázium Anny Frankové. Rabínský seminář byl rozšířen na židovskou univerzitu, jež připravuje učitele a sociální pracovníky. Komunita se stará o židovskou nemocnici s židovskými lékaři a košer stravou. Ve čtvrti můžete navštívit košer restaurace, macesy ze zdejších pekáren se stejně jako maso exportují.
Cestování do dalekých zemí s sebou většinou nese minimálně jeden
přestup a čekání na letištích. Ne vždy však musí být několik hodin
nucené pauzy nepříjemností. Zejména pak, pokud jste „nuceni“ strávit
jej na oficiálně nejlepším letišti světa – v jihokorejském Soulu,
na letišti Inchoen.
Cestování do dalekých zemí s sebou většinou nese minimálně jeden přestup a čekání na letištích. Ne vždy však musí být několik hodin nucené pauzy nepříjemností. Zejména pak, pokud jste „nuceni“ strávit jej na oficiálně nejlepším letišti světa – v jihokorejském Soulu, na letišti Inchoen.
Korejské aerolinky byly několik let po sobě vyhlášeny jako druhé nejlepší, hned za Singapure Airlines. Nás, jakožto Evropany, může ovšem v letadlech trochu nemile zaskočit nabídka stravy, která je většinou z poloviny korejská. Ovšem na samotném letišti Inchoen žádné výtky nenajdete. Jedná se jednoznačně o nejlepší letiště světa.
Letiště je sice poměrně velké, avšak není členěno do více terminálů, mezi kterými by bylo nutné jezdit autobusy či vlaky. Pokud máte dostatek času, všude pohodlně dojdete pěšky, případně za pomocí výtahů a eskalátorů. Budova je vícepatrová, avšak přehledná. Na každém rohu navíc rozdávají mapy s průvodci, kde jakou atrakci či zajímavost zrovna najdete.
Lázně a bazén na letišti
Většina cestujících se nejvíce těší na lázně či bazén, který je přístupný všem cestujícím za dvacet dollarů. Pokud s sebou nemáte plavky a ručník, nevěšte hlavu. Vše vám bude zapůjčeno. Stejně tak ženy ocení plně vybavenou šatnu u bazénu, kde jsou snad všechny vlasové a kosmetické prostředky, které Vás jen napadnou. Takže se není třeba obávat, že po koupeli budete odcházet s rozcuchanými vlasy. Pokud jde o make up, můžete využít služeb vizážistek, které na letišti pracují a velmi rády Vám vykouzlí svěží obličej i po několikahodinovém letu či koupeli v bazénu.
Z dalších často vyhledávaných služeb je masáž. V nabídce je hned několik druhů masáží, od aromatických a relaxačních, přes masáže lávovými kameny, až po tvrdé nekompromisní práce thajských masérek, které Vám dají co proto. Cenově zaplatíte od dvaceti do sta dollarů, dle délky a druhu masáže. Ačkoli tato služba není zadarmo, je varianta reálné masáže jistě mnohem příjemnější než pouhé, na letištích často instalované, masážní křeslo. To zde najdete také, dokonce zdarma k použití, avšak ruční masáží to nemůže konkurovat.
Když přijde na letišti hlad
Po koupeli nebo masáží může přijít hlad. Restaurace zde jsou z devadesáti procent korejsko-japonské. Pokud ovšem máte dojem, že asijská jídla milujete, protože čínská bistra v Čechách jsou přece dobrá, pak raději zbrzděte. To, co se jako čínská, korejská nebo třeba pákistánská jídla prezentuje u nás, byť často vařeno přistěhovalci z dané země, je většinou silně upravená varianta originálu. Originální korejská jídla stojí za vyzkoušení, avšak nedivte se, pokud Vám zvláštní silně kořeněná chuť nesedne. Vzhledem k tomu, že pravděpodobně chcete v pořádku doletět do cílové destinace, je možná jistější variantou vybrat některou z evropských či amerických restaurací na letišti. Pokud trochu zapátráte, narazíte třeba i na klasické ptáčky s omáčkou a rýží, které chutnají stejně tak, jako jsme zvyklí.
O tom, že letiště je skutečně výjimečné, svědčí i celá řada parků a hájů, které v areálu najdete. Pokud zatoužíte například po oddychu v parku plném stromů a travin, stačí si tam zajít. Mnoho cestujících v tomto téměř dokonale přírodním prostředí čte noviny nebo knihy. Ostatně celou řadu literatury si můžete půjčit v letištní knihovně. Jen je třeba myslet na vrácení všech výpůjček před dalším letem. Park navíc v jedné části plynule přechází do botanické zahrady, kde lze obdivovat exotické květiny, za které by se nemusela stydět ani naše nejslavnější botanická zahrada v Liberci. V Incheonu najdete opravdu velkou různost druhů rostlin.
Muzeum jihokorejské kultury na letišti
Součástí letiště je i několik muzeí, která prezentují jihokorejskou kulturu a historii. Zdejší největší Korean Culture Museum mapuje postupně historii země za posledních pět tisíc let. Dozvíte se tak nejen o způsobu života někdejších obyvatel země, ale také o kultuře, obchodu a politických situacích napříč dějinami. Milé hostesky na každém kroku nabízí průvodcovskou brožuru s informacemi v několika světových jazycích (na češtinu však patrně ani zde nenarazíte).
Kulturně založené turisty vedle muzeí jistě uchvátí i hudba a koncerty, které se v pravidelných časových intervalech na různých místech letiště konají. Jedná se o houslové či klavírní koncerty nebo dokonce tradiční zpěv. Časté jsou i průvody masek prezentující korejské zvyklosti a tradice. Jen při procházkách chodbami mohutného komplexu každého jistě napadne otázka, jak velké množství umělců musí toto letiště zaměstnávat, aby se celý bohatý program každý den podařilo realizovat.
Na druhou stranu, pokud vyloženě netoužíte po setrvání několik hodin na místě jednoho, byť luxusního, letiště, je zde možnost vycestovat. Vzhledem k tomu, že s Jižní Koreou nemáme coby Česká republika vízovou povinnost (dostanete pouze razítko do pasu na místě, ale před odletem netřeba cokoli vyjednávat), můžete velmi snadno brány letiště opustit a vyrazit na obhlídky samotného města. Nepříjemností je fakt, že letiště se nachází pětačtyřicet minut cesty vlakem od centra Soulu. Ovšem při, kupříkladu půldenním, čekání se varianta výletu do města jeví jako zajímavý a realizovatelný nápad. Můžete vyrazit takříkajíc na vlastní pěst, tedy koupit si jízdenku na vlak, vystoupit v centru korejské metropole a prohlédnout si ulice. Pokud toužíte po sofistikovanějším výletu, lze jednoduše využít některou z nabídek zájezdových agentur na letišti, například do buddhistického chrámu nedaleko letiště. Agentura alespoň zaručí, že se v neznámém městě neztratíte a nezmeškáte další let.
Spaní na letišti v Soulu
Na závěr ještě jedna zajímavost: pokud máte let, kdy bude nutné na tomto letišti strávit noc či přespávat, není nutné shánět rezervace hotelů v okolí. Letiště nabízí za pár dollarů buňky na spaní, kde si můžete pohodlně a soukromě odpočinout či zdřímnout. O včasné probuzení se postará speciální budík. Pokud chcete buňku sami pro sebe, je pouze vhodné si ji předem rezervovat. Mohly by totiž být plné. Bezplatně a bez rezervace lze využít pak ještě jakousi hromadnou odpočívárnu, kde jsou na zemi elegantní matrace namísto postelí.
Cesta přes korejské letiště tedy bude, patrně vždy, zajímavým zážitkem. Většina Čechů se sem podívá zejména během letů do Austrálie či Indonésie. Pokud tedy máte jen malou možnost volby, kde strávíte přestup, věřte, že Incheon je tou nejlepší volbou!
Vedle velkých zvířat najdete na Srí Lance i celou řadu
drobnějších živočichů, například papoušky a jiné pestrobarevné
ptáky, tukany, pávy a samozřejmě volně žijící opice. Není nic
neobvyklého, když ve městě potkáte hada a jiné plazi. Zejména ještěrky
jsou doslova všude, včetně hotelů a hotelových koupelen.
Každý cestovatel hledá něco jiného. Zatímco někteří touží po odpočinku na pláži, jiní vyhledávají horské či exotické túry. Jsou i tací, kteří rádi vyráží za zvířaty a roztomilá stvoření „loví“ na svůj fotoaparát. A právě těmto „lovcům“ je určen následující článek. Pokud Vás zajímá, kde se snadno a zblízka podíváte na slony, leopardy či si třeba pohledíte klokana, pak čtěte dál!
Cestování za divokými zvířaty
Každého jistě hned z kraje napadne, že africká safari bude pravděpodobně jasnou volbou. Velmi se doporučují především trasy po Keni, Tanzanii či v Jihoafrické republice. Zkušení průvodci vědí, kde v klidu vyfotografujete smečku lvů, zebry či třeba hrochy a africké slony. Nepříjemností v případě tohoto výletu však zůstává nejen poměrně vysoká cena zájezdů a přeci jen jezdit do Afriky bez jakýchkoli zkušeností takříkajíc na vlastní pěst nemusí být zrovna nejbezpečnější varianta. Nesmíte opominout ani řadu povinných očkování, s nimiž se doporučuje začít zhruba pět měsíců před samotnou cestou. Vedle Afriky existuje ale také celá řada dalších míst, kde lze exotická zvířata ve volné přírodě snadno pozorovat.
Například cenově výrazně přijatelnější dovolená na Srí Lance (kam lze navíc vyrazit bez očkování téměř okamžitě). Tato země je známá především díky stádům slonů, která často vidíte i během každodenní přepravy po zemi. V některých oblastech sloni křižují silnice jsou zkrátka všude. Pokud budete mít štěstí na hotel a budete dál od velkých měst, nad ránem uslyšíte i velmi hlasité troubení slonů. V některých částech země se sloni dodnes používají jako dopravní prostředek – a to nikoli jen jako atrakce pro turisty.
Vedle slonů je Srí Lanka také domovem leopardů. Na Srí Lance žije údajně největší kolonie této kočkovité šelmy na světě. Tuto skutečnost dokazují, bohužel, i časté útoky na člověka, a to nejen na vesnicích, ale i ve větších městech. Pokud jako turista toužíte spatřit leoparda v divoké přírodě na vlastní oči, je nejlepším řešením domluvit se s místními průvodci a vyrazit do divočiny v jeepu. Nejvhodnější oblastí je druhý největší národní park země Yala na jihovýchodě země, kde většina leopardů žije. Doporučuje se vyrazit brzo ráno a pozorovat tyto kočky přes den či přes poledne, kdy ve vysokých teplotách pospávají nebo v klidu odpočívají ve stínech stromů. K večeru totiž vyrážejí na lov a jsou obecně více aktivní, což pro pořízení fotografií (a klidný návrat na hotel) nemusí být úplně ideální.
Vedle velkých zvířat najdete na Srí Lance i celou řadu drobnějších živočichů, například papoušky a jiné pestrobarevné ptáky, tukany, pávy a samozřejmě volně žijící opice. Není nic neobvyklého, když ve městě potkáte hada a jiné plazi. Zejména ještěrky jsou doslova všude, včetně hotelů a hotelových koupelen. V jihozápadní části ostrova se ještěrky přemnožily, takže není třeba tvářit se překvapeně, pokud budete každý den jednu vynášet z hotelového pokoje. Je to zkrátka běžné. Hoteloví zaměstnanci je většinou zabíjí.
Oproti tomu v Austrálii, kde žije celá řada jedinečných tvorů, nikoho jen tak zabíjet zvíře neuvidíte. Zřejmě i proto, že za zabití jakéhokoli zvířete (kromě žáby) hrozí až dvacet tisíc dolarů pokuty. Všechna zvířata jsou totiž v zemi chráněná. Zajímavostí je, že například chráněný je i pták ibis, který je sice nádherný, avšak v zemi jich žije zhruba tolik jako u nás holubů. Takže se tito opeřenci nijak neostýchají nalétávat třeba na zahrádky restaurací ve snaze ukořistit nějakou tu dobrotu. V loňském roce se ve městě Brisbane stal incident, kdy korejský student ibisa usmrtil, protože mu ukradl svačinu přímo ze stolu. Studentova reakce byla sice nepřiměřená, avšak reakce strážníků a následných úřadů byla pro mnoho cizinců šokující – pokuta za zabití chráněného ibisa byla mladému studentu angličtiny vyměřena na hranici oněch dvaceti tisíc dollarů. Tento příběh je možné považovat za dobré varování pro každého turistu či zájemce o studium u protinožců – zkrátka na zvířata je zde skutečně lepší se jenom dívat.
Skutečností však je, že Austrálie je rájem pro milovníky zvířat. Celou řadu živočichů jinde nenajdete, třeba klokany, ptakopyska, emu nebo divokého psa dinga. Klokany lze poměrně snadno zachytit i ve volné přírodě a to i v relativní blízkosti větších měst. Zhruba čtyřicet minut jízdy od třetího největšího města Brisbane, u městečka Alberton (připomíná spíše velmi řídce osídlenou vesnici) lze spatřit klokany doslova na každém kroku. Stačí pomalu projíždět autem a v travnatých loukách okolo silnice jich spatříte desítky. Většina z nich jsou plaší jedinci, kteří před zvukem aut utíkají. Pokud si budete chtít klokana pohladit či se s ním vyfotografovat, doporučuje se vyrazit do přírodních parků. Těch je v Austrálii celá řada a zvířata tam jsou na přítomnost lidí zvyklá.
V Queenslandu se nachází Australian ZOO (vstupné 60 AUD), kde je možné se s celou řadou zvířat vyfotografovat nebo si je pohladit. Nás, jakožto Evropany, může děsit v názvu slovo „zoo“. Avšak australské „zoologické zahrady“ mají do těch našich hodně daleko. Jedná se spíše o rozsáhlé přírodní rezervace, kde ve výběžcích jsou jen některá zvířata (většinou dovážená), zatímco zbytek živočichů si volně žije v přírodě a turisté se k nim snadno dostanou. Potkat klokana a pohladit si ho je zcela běžné. Zvířata jsou zvyklá na přítomnost turistů a nijak se nenechávají vyrušovat ze svých běžných činností. Nalézt tam můžete vedle klokanů i koaly, psy dingo a velké množství ptáků a ještěrek.
Pokud chcete fotografii s exotickým zvířetem, které je nebezpečné nebo nemá v Austrálii svou domovinu, je možné o to požádat personál, a oni Vám vyjdou vstříc. Například za sto dollarů si můžete půl hodiny hrát s malým tygrem a fotografovat se s ním dle libosti.
Dalším centrem, kde se to australskými zvířaty jen hemží, je brisbaneské Long Pine Koala Senctuary. Ačkoli se tato rezervace zaměřuje spíše na koaly, které si zde můžete jednoduše i pochovat, zde naleznete také několik druhů klokanů, plazů a ptáků. Podívat se můžete třeba i na nejjedovatějšího hada světa – tajpana. Ten při severní pobřeží Austrálie žije volně, avšak spatřit ho ve městech je prakticky nemožné. Naštěstí. Pro zájemce je ale pár jedinců k vidění právě z tomto koalím centru. Milovníci šnorchlování a podmořského světa by si neměli nechat ujít výlet k Velkém bariérovému útesu na severu Austrálie. Ten je právem považován za nejkrásnější místo světa, co se potápění týká.
Drzé opičky na Bali
Pokud patříte mezi milovníky opic všeho druhu, pak nelze doporučit nic jiného než ostrov Bali! Nejznámějším opičím pralesem je Ubud, kde se nachází nejvíce malinkých opiček velikosti zhruba třicet centimetrů. Tyto opice jsou však známé tím, že se velmi často a rády obohacují o turistovu výbavu. Proto se obecně doporučuje sundávat před návštěvou pralesa šperky, čepice a vše, co by si mohla šikovná malá opička nechat jako vzpomínku na Vás. Vstupné vychází na zhruba deset dollarů, což je oproti většina Australských rezervací opravdu jen symbolická cena.
Vedle opic Bali nabízí i projížďky na slonech pralesem. Jedná se sice o atrakci zaměřenou na turisty, jako třeba na Srí Lance, ale kdo má zájem, může se obohatit i o tento zážitek. Zajímavostí je, že vedle slonů a opic, se můžete na Bali setkat také s medvědy. Nikoli avšak ve volné přírodě, nýbrž chovanými opět jako turistickou atrakci. Za doslova pár drobných si tak můžete medvídě nakrmit či se s ním vyfotografovat. Jedná se sice o další byznys se zvířaty, ale na druhou stranu chápejme, že v chudé zemi jako Bali je, se lidé zkrátka živí čímkoli, co jim může aspoň trochu vydělat – a tím turistický ruch beze sporu je.
Vyhřívající se ještěrky v Austrálii
Krmení medvědů na Bali. Pozor – turistická atrakce!
Co jsem ještě na dovolené v Chorvatsku nezažil? Vysokohorský trek.
Ano, i v Chorvatsku jsou hory a ostrovní pohoří je navíc něco úplně
jiného.
Další prázdniny se opět nachýlily a s přáteli jsem znovu řešil každoroční dilema. Kam letos na dovolenou? Padlo několik návrhů, několik protikladných nápadů, až jsem se nakonec rozhodl pro Chorvatsko. Oproti ostatním evropským destinacím je zde opravdu nádherná příroda, průzračná voda a lidé milí a ochotní. Nechtěl jsem však všechen čas strávit jen na pláži nebo v hotelu, rozhodl jsem se tedy pro něco netradičního, nového, co jsem ještě na dovolené v Chorvatsku nezažil – vysokohorský trek. Ano, v Chorvatsku sice nejsou zase až tak vysoká pohoří, ale pro naši partu je to naprosto dostačující. Teď už jen, jaké pohoří si vybrat? Jakmile jsem se podíval na pár fotek na internetu, bylo to jasné. Pojedeme na ostrov Lošinj, což je jeden z Kvarnerských ostrovů, na kterém se v jeho severní části rozprostírá horský hřeben Osoršćica.
Poctivá příprava
Ještě před samotným výletem jsem se na něj musel důsledně připravit. Doma, v České republice, jsem proto navštívil hned několik obchodů se sportovním oblečením, kde jsem si vybíral hlavně kvalitní sportovní obuv. Jelikož je horský masív Osoršćica vápencového původu, bylo mi jasné, že zde bude hlavně kamenitý, nerovný a drsný terén, do kterého budu potřebovat pevnou obuv. A dalším úkolem bylo vymyslet trasu, kterou půjdeme. Ubytování jsem našel v přímořské vesnici Nerezine, takže začátek bude tady a cílem cesty bude nejvyšší vrchol pohoří Osoršćica, Televrina se svými 588 metry nad mořem.
Ideální den na výšlap
Po dlouhých přípravách, hodinách plánování a debatování jsem konečně byl v Chorvatsku a těšil se na netradiční vysokohorský výlet. Den byl pěkně teplý, od moře foukal příjemný větřík a na nebi ani jeden mráček. Ideální den na výšlap. Přímo u hotelu jsem objevil ceduli ukazující na trasu vedoucí na Televrinu. Vydal jsem se tedy po ní. Chvíli jsme procházeli mezi domky místních starousedlíků, pár hotely a restauracemi, ale hned vzápětí jsme se dostali na prašnou cestu. Asi po dvou a půl kilometrech se cesta začala trochu stáčet a já se najednou ocitl v úžasně voňavém dubovém lese. Každým krokem začínala cesta více a více stoupat a já tak měl mezi stromy možnost zahlédnout malebný výhled na vesnici pod námi, na přijíždějící lodě i na turisty, kteří se lenivě opalovali na pláži. Vegetace se s každým metrem snižovala, až téměř úplně vymizela. Jen tu a tam nějaký keřík, květina nebo tráva. Tady jsem už nádherně viděl na skoro celé východní pobřeží.
Televrina je naše
Vesničku Nerezine, Osor i Osorský záliv jsem měl jako na dlani. Jelikož byla výborná viditelnost, dohlédl jsem až na vedlejší ostrov Cres. Celou cestu lemovaly ostré vápencové skály, které mě přesvědčily, že výběr vhodné trekové obuvi opravdu nebylo radno podcenit. Stále jsme stoupali a stoupali a cesta se již stala poměrně hodně náročnou. „Nevrátíme se zpátky?“ ozvalo se nejednou z úst našeho kolegy, který vysokohorské turistice příliš neholduje. Po krátké pauze a delším přesvědčování jsme však dosáhli vytouženého vrcholu Televrina. Odtud byl tak nádherný a nepopsatelný pohled, že jsem zde vydržel takřka celou hodinu a půl a jen jsem němě pohlížel na tu krásu pod námi. Nakonec mě a celou naši skupinu ale pomalu zapadající slunce donutilo vrátit se zase zpátky dolů.
Ohlednutí
Celý výlet si naše výprava nakonec velmi pochvalovala. I když to bylo místy opravdu hodně náročné, někteří z nás to chtěli vzdát a ne vždy nám síly stačily, to byl velmi pěkný výlet a netradiční zážitek. Určitě nelituji peněz, které jsem vložil do trekové obuvi, do kalhot a triček z funkčního materiálu a do přípravy na celý tento výlet. Vše se mi totiž mnohonásobně vrátilo. A shrnutí? Pokud bych patřil mezi zkušené vysokohorské turisty, nejspíš by mi výlet zabral jen jedno odpoledne. Jelikož jsme si ale dělali časté pauzy a na vrcholku jsme se celkem dlouho zdrželi, strávili jsme na Televrině takřka celý den, na který však budu ještě dlouho s nostalgií vzpomínat. Patříte-li i vy mezi milovníky vysokohorských procházet, mohu vám Televrinu vřele doporučit!
Tři kola nacpaná v autě. Museli jsme sundat přední i zadní,
mezi rámy nacpat nějaký hadry, ale vešlo se. Ono to po dálnici líp frčí,
když na střeše nic není. A že je před námi dlouhá cesta. Jedeme do
Dolomit, projet si známý okruh Sella Ronda.
Tři kola nacpaná v autě. Museli jsme sundat přední i zadní, mezi rámy nacpat nějaký hadry, ale vešlo se. Ono to po dálnici líp frčí, když na střeše nic není. A že je před námi dlouhá cesta. Jedeme do Dolomit, projet si známý okruh Sella Ronda.
Cyklo-lyžařský ráj Sella Ronda
Sella Ronda je okruh okolo užasného masivu Sella v Dolomitech, známý jak lyžařům (většinou v zimě), tak cyklistům (většinou v létě). A cyklistům silničním i horským. Okruh vede přes čtyři průsmyky (Gardena, Campolongo, Pordoi a Sella), do kterých se dá vyjet lanovkou a okruh tak zvládnou pohodlně za jeden den. Jednou ročně se tu pořádá tzv. Sella Ronda Bike Day kdy jsou silnice vyhrazené pouze pro cyklisty.
Ale to není to, proč se kvůli tomu ve třech mačkáme v autě my. Chceme projet Sella Ronda okruh na horských kolech, což je 65 km dlouhý okruh s celkovým převýšením skoro 4 tisíce metrů. Další den si to chceme dát opačně, po anitclockwise okruhu, který je dlouhý 55 km s převýšením přes tři tisíce.
Cestu máme pečlivě naplánovanou, i díky docela podrobné mapě cyklotras v oblasti Val di Fassa, kterou jsme nafassovali na turistických informací minule.
Základní tábor rozbalujeme v Canazei, v kempu. Vytahujeme kola, hadrová ochrana proti poničení úplně nezafungovala. Jarouš se směje, zažívá první zadostiučinění, že si nevzal svoje super karbonový a fakt hodně drahý kolo. My tomu nerozumíme, proč si ho kupoval, když si ho pak na nejlepší výlet sezóny nevezme proto, aby si ho náhodou nepoškrábal v autě, aby mu kolo někdo neukradl v kempu, případně aby svým naleštěným karbonovým rámem nespadl na ostrý dolomitský šutr. Jeho věc, říkáme si, my se o naše postarší celopéra tolik nebojíme, necháváme je uvázané u stromu a jdem někam na večeři.
Výjezd. Teda sjezd.
O samotném výletu není moc co psát. Úžasný zážitek, v úžasné krajině, poměrně těžké traily po kamenitých stezkách. Možnost vyjet si nahoru lanovkou je hrozně fajn, i když to vyjde na docela dost peněz. Sjezdy zvládáme ve zdraví, kolo jsme nikdo nerozbil, neztratil, ani nám je nikdo neukradl. A to je na horských boudách ani nezamykáme.
Okruh lze projet i se zaplaceným průvodcem, což by asi pomohlo v tom, že bychom tak často nemuseli čumět do mapy a nekufrovali. Zas tak dobře značený to nemají. Ale dá se, s dobrou přípravou a mapou. A s tím, že čas od času je potřeba nějaký ten kopeček vyšlápnout zpět.
Na Jaroušovi je po celou dobu vidět jeho rozpolcenost. Na svým starým kole se docela trápí, hrozně by chtěl mít svoje nové, ale zároveň je rád, že se tu o něj nemusí bát. My bychom to asi řešili nějakým pojištěním.
Výlet ještě nekončí, a už plánujeme, jak se sem vydáme znovu. V okolí je spousta dalších cyklo i pěších tras, takže bychom mohli vzít i naše holky, které naše adrenalinové střiky úplně nemusí.
Pár dat:
Praha – Canazei: Pohodlným tempem skoro pořád po dálnici 8 hodin, poplatek za Rakouskou dálnici, Brennerský průsmyk, Italskou dálnici.
Sella Ronda: Určitě to chce celoodpružené kolo a technickou zdatnost, není to pro začátečníky. Nástupní místa ideálně v Selva Gardena, Corvara, Arabba, Canazei nebo Campitello di Fassa.
Počasí: V Dolomitech je vetšinu dní v roce fakt pěkně, ale jsou to samozřejmě nepředvídatelné hory, takže stojí zato mrknout na předpověď.
Řím a křesťanství, Vatikán a papež František – to jsou cíle cest
pro dnešní křesťanské poutníky, stejně jako pro cestovatele obdivující
Vatikánský stát, město a zahrady. Rozlehlostí a noblesou starých časů
Vás ohromí náměstí sv. Petra, kde se vám zatají dech tváří
v tvář stejnojmenné bazilice, ve které můžete s pokorou
spočinout u hrobu prvního z papežů, apoštola Petra.
Řím a křesťanství, Vatikán a papež František – to jsou cíle cest pro dnešní křesťanské poutníky, stejně jako pro cestovatele obdivující Vatikánský stát, město a zahrady. Rozlehlostí a noblesou starých časů Vás ohromí náměstí sv. Petra, kde se vám zatají dech tváří v tvář stejnojmenné bazilice, ve které můžete s pokorou spočinout u hrobu prvního z papežů, apoštola Petra. Historií Vás prodchnou Vatikánská muzea a po srdci pohladí procházka Vatikánskými zahradami. Strávili jsme v Římě a Vatikánu jeden květnový týden. Prošli přes osmdesát památek během těch dní. Vycházeli jsme ráno na osmou a vraceli se večer na osmou a v noci šli fotit noční Řím. O Římě toho bylo napsáno mnoho a tak bych Vás v tomto článku ráda provedla Vatikánem.
Vatikán, s původním etruským názvem vatico, se rozkládá na pravém břehu Tibery. První záznamy o osídlení tohoto břehu Tibery jsou z konce období římské republiky. Už v 1. pol. 1. stol. po Kristu tam založila zahrady Agripina, manželka Germanikova a matka císaře Caliguly, a Dominicia Lepida, Neronova teta (později zahrady dostal právě Nero). Tehdy byl nejvýznamnější stavbou na této půdě cirk, postavený za císaře Caliguly a obnovený později Nerem. Po něm také dostal své jméno circus Gai et Neronis. Místu vévodil obelisk, který byl přivezen speciální lodí z Heliopole u Káhiry v Egyptě. Je až neuvěřitelné, že byl dopraven roku 37 n. l. a na náměstí sv. Petra jsem ho obdivovala nyní i já ve 21. století. Nikde jinde na světě jsem necítila tak dokonalé propojení s historií, s řetězcem generací přede mnou. Nikde jinde na mě nedýchaly skutečnosti časů dávno minulých jako právě zde. Kdysi v cirku byly pořádány právě Nerem ukrutné a krvavé nelidské hry se životem, vozatajské umění, které končívalo smrtí. Dnes zde křesťanům káže papež František lásku k Bohu a k bližním.
Na tomto místě bylo r. 67 umučeno mnoho křesťanů. Zde byl umučen i apoštol sv. Petr, který byl v cirku ukřižován hlavou dolů a vedle něj pohřben. Roku 324 zde byla postavena první bazilika, která byla zasvěcena právě sv. Petrovi. Papežský stát má své počátky vývoje v době římského vévodství. Roku 752 se stal hlavou vévodství papež. Roku 756 papež Štěpán III. dostal darem velká území mezi Apeninami a Jaderským mořem (na nich známá místa jako Ancona, Gubbio, Faenza, Bologna…) od franckého krále Pipina Krátkého.
Ale historie bylo už dost, přeneseme se do doby vzniku samostatného státu na území Říma, Stato della Cittá del Vaticano, který vznikl na základě lateránských dohod 11. 2. 1929 mezi tehdejší italskou vládou a Svatým stolcem na přání papeže Pia XI., který toužil po svobodném, nezávislém Svatém stolci.
Celková plocha státu je 0,44 km2, z toho 0,26 km2 zabírají budovy. Zbytek plochy patří Giardini Vaticani – Vatikánským zahradám a komunikacím. Vatikán je obehnán starobylými hradbami z let 1550–1640. Když navštívíte Vatikán, opustíte nejen hranice města Říma, ale i italské státní území. Jste v nejmenším státě na světě! Suverénní stát je uznán podle práva a udržuje vztahy se 145 zeměmi světa. Disponuje vlastními pořádkovými silami, má vysoce ceněné vlastní mince, vydává známky, má poštu, své telekomunikace. Vlastní žlutobílou vlajku se zkříženými klíči a tiárou a vlastní registrační značku vozidel (SCV, CV). Má svá tisková média a „Radio Vaticana“,.
Rozhlas z Vatikánu do celého světa
Vlastní rozhlasová činnost byla svěřena Tovaryšstvu Ježíšovu, tedy jezuitům, už od doby vzniku VR od 4. února 1931, kdy Pius XI. zahájil první vysílání. První vysílačku vybudoval vynálezce radia Guglielmo Marconi. Generace pamatující II. světovou válku ví, že tehdy bylo upuštěno od původního záměru vysílání pouze proslovů Svatého Otce, ale sloužilo okupovaným národům a také pronásledovaným místním církvím. České pravidelné vysílání se datuje už od 24. 12. 1947 v češtině i slovenštině, první vysílání proběhlo 22. 12. téhož roku a zasloužil se o ně pražský arcibiskup Josef Beran. Ne každý ví, že jako znělky se od počátku vysílání používalo úderů hodin baziliky sv. Petra. Po II. světové válce zněla melodie písně českého skladatele Jana Kunce „Kristus vítězí, Kristus kraluje“.
Dnes při přípravě a vysílání programů Vatikánského rozhlasu ustupují stále více tradiční analogové technologie technologii digitální. Každý den připravují různé redakce, vybírají a překládají zpravodajský materiál, nahrávají ho, stříhají digitální záznam a vybírají i hudbu. Při montážích často ještě spolupracují s techniky, kteří dokončují verbální i hudební tvorbu programů nebo asistují při přímém přenosu zpravodajských a kulturních pořadů. Při tvorbě, ukládání a vysílání programů je využívána kvalitní počítačová síť, která tvoří základ automatizovaného vysílacího systému. Profesionální software byl vytvořen speciálně pro potřeby rozhlasu a je instalován v systému výkonných serverů a umožňuje tak obsluhovat stále rostoucí masu dat. Každý den se odtud rozlétají do celého světa pořady ve 40 jazycích na krátkých vlnách, do Evropy a Itálie také na středních vlnách. Programy je možné poslouchat také na živo na internetových stránkách Svatého stolce a Vatikánského rozhlasu.
Piazza di San Pietro – náměstí sv. Petra s výše zmíněným obeliskem a monumentální bazilikou sv. Petra se celé nachází na území Vatikánu. Ohromená jsem byla elipsou monumentální kolonády a nástupním schodištěm do baziliky. Neméně jsou návštěvníci ohromeni frontou pro vstup do baziliky, která se táhne po celé elipse kolem dokola. Než tu frontu vystojíte, detailně se seznámíte s celou plochou, mistrovským dílem Berniniho (1598–1680). Bránu střeží Švýcarská garda v uniformách. Po smrti papežů se brána uzavírá a je opět otevřena po zvolení papeže nového. Při čekání zvedněte oči na horní římsu kolonády, po každé straně uvidíte sedmdesát světců. Nad středem barokní fasády je umístěna socha Ježíše Krista. Dole pod schodištěm upoutají zrak dvě monumentální sochy sv. Petra vlevo a sv. Pavla vpravo. Egyptský obelisk z dob císaře Nerona je uprostřed, sem byl obelisk přenesen roku 1586 dle příkazu papeže Sixta V. aby zde na očích všem připomínal Petrovo mučednictví a smrt. Po stranách obelisku jsou dvě kašny ze 17. století. Pravá je od Carla Maderny a vznikla za pontifikátu Pavla V. Levá, je od Carla Fontany z dob papeže Inocence XI. Zajímavostí tohoto místa je osazení kulatého kamene mezi každou kašnou a obeliskem. Když se právě sem postavíte, podívejte se na sloupy po šířce kolonády. Napovím, že vzniká dojem jediného sloupu u celé kolonády, sloupy jsou v zákrytu. Každou středu, pokud je to možné, se tu koná generální papežská audience a každou neděli ve 12 hodin pronáší papež modlitbu Anděl Páně a požehnání z okna své pracovny v Apoštolském paláci. Náměstí je tak plné lidí, dosahuje až 80 000 přítomných.
Impozantní interiér, 187 metrů délka baziliky, 11 kaplí, 45 oltářů. Dřevo a mramor, ze kterých dýchá dlouhá a bohatá historie. Láska zakletá v grandióznosti provedení, detailech a harmonii – množství uměleckých děl, na něž slova nestačí. Prolínání dob a generací. Jsou zde díla původem z první baziliky, jiná na objednávku v době pozdní renesance a baroka. Ohromující dílo Berniniho ze 17. století. Pod Michelangelovou nebetyčnou kopulí se sbíhají dvě boční lodě, které mají délku 76 metrů!!! Opět ohromující prostory, kde jako kapka v moři utonou ty stovky návštěvníků, kteří se jako had linou dovnitř a ven, postávající s němým úžasem pod papežským oltářem nebo pod Berniniho propracovaným baldachýnem mezi čtyřmi robustními pilíři či u mistrovského díla Michelangela, Pietá, kterou dokončil již ve svých 25 letech!!! Slavné mramorové sousoší je z roku 1499. I jiné mramorové sochy a sousoší působí svou velikostí a mohutností stejné pocity úcty. Pokud se rozhodnete navštívit Petrův hrob pod bazilikou v Nekropoli, vstup je vedle Ufficia Scavi, zvnějšku baziliky. Nekropole byla objevena roku 1939, když se osazoval náhrobek papeže Pia XI. a výzkum trval až do roku 1951. Bylo zde nalezeno celkem 18 mauzoleí a hrob sv. Petra. Než baziliku opustíte, můžete se pokochat výhledem na Řím z kopule.
Vatikánské zahrady
Vatikánské zahrady jsou ohraničeny na severu, západě a jihu hradbami, na východě basilikou sv. Petra a Vatikánskými muzei. V zahradách najdeme nejvyšší bod celého Vatikánu a to v 75 metrech nad mořem. Předzvěstí dnešních zahrad byl malý park ve 13. století, který si nechal vyrůst papež Mikuláš III., kolem svého sídla. Ale až v 16. – 17. století zahradní návrháři a architekti Ligorio, Bramante, Tempesta, Maggi a Falda počali budovat zahrady, které rozčlenili do teras propojených schodišti podle návrhu Bramanteho a v té době také vznikly první zahradní plochy osázené stromy, květinami, doplněné fontánami a sochami.
Tehdejší nunciové měli také za úkol posílat do Vatikánu semena a sazenice rostlin, které v Itálii nerostou. A tak se přes velvyslance u španělského krále Filipa II. dostal k papežovi tabák nebo feferonky. Podobným způsobem – darem dostal papež banánovník. Téměř od počátku své existence zajišťovaly Vatikánské zahrady také čerstvou zeleninu. Tradice darů pokračuje dodnes, ještě roku 2011 Izraelská vláda a nezisková asociace Keren Kayemeth LeIsrael (KKL), která se zabývá bonifikací a zalesňováním rozsáhlých území Izraele, věnovala do Vatikánských zahrad olivovník starý čtyři století.
Zahrady jsou protkané historickými a uměleckými díly ze všech epoch lidského vývoje. Každá generace zde zanechává svou stopu, ať už ve stavbách, fragmentech antických sloupů a sarkofágů, sochách, fontánách, svatyních, kamenných lavičkách či jiných uměleckých dílech, především ale v práci zahradníků, kteří zahrady udržují krásné a svěží, plné květin, nejrůznějších rostlin, skalek, sestříhaných keřů či růžové zahrady po všechny uplynulé generace. Stíny dávají dnes už mohutné stromy všeho druhu. Prý je zde více než 6500 rostlin z různých míst světa, které reprezentují více jak 300 druhů. Známé jsou javory ze Severní Ameriky, libanonské cedry, tasmánské eukalypty nebo čínské jasmíny. I když se v zahradách žádní živočichové dnes cíleně nechovají, našli zde svůj domov ptáci, užovky, veverky, kuny a ježci a dokonce ve fontánách žáby.
Modlitby růžence ve Vatikánu
Každoročně se ve Vatikánských zahradách scházejí věřící k rozjímání a modlitbě růžence. Tradice modlitby růžence ve Vatikánských zahradách na svátek svaté Marty existuje od roku 1995 z iniciativy mons. Raffaella Lavagna, který tak chtěl reflektovat dva způsoby vztahu k Ježíši, způsob činný a kontemplativní, které Marta a Marie, tak jak je popisují evangelia, představují. Křesťany je vnímána jako duchovní srdce parku Lurdská jeskyně (La Grotta di Lurdes), možná i proto, že je právě věrnou kopií jeskyně v Lourdech. Byla věnována papeži Lvu XIII. biskupem Schoeperem a francouzskými katolíky roku 1902, medailony obou jsou umístěny v horních rozích čelní stěny. Uvnitř jeskyně je exponován originální oltář z Lurd, který byl darován Janu XXIII. Nedaleko této jeskyně je instalována bronzová socha Panny Marie z Fatimy a mramorová socha Zjevení panny Marie Guadalupské. Pod sochou je umístěna Žabí fontánka se čtyřmi bronzovými soškami žab, chrličů vody. V zahradách najdeme budovu Etiopského semináře a Italskou zahradu s fontánami, oleandry, granátovými jablky i banánovníky, která je vybudována ve stylu italské renesanční zahrady ale bez květin.
Procházka zahradami při pěkném počasí a dobrém světle člověka zklidní a zharmonizuje. I nám se zdálo, že nás Vatikán nabyl energií a láskou. Pokorou a příslibem. Řím byl pro nás jeden velký shon a ruch, přeplněné metro, občas ulice plné odpadků, smutek žebráků prakticky u každého menšího kostela. Odměnou nám bylo ticho a nevyslovitelná krása interiérů kostelů, kterých je v centru města na 350, mnohotvárná městská architektura složená ze všech časů lidského pokolení do jednoho celku a jednotlivé budovy jak kamínky zapadaly do mozaiky věčného města Říma a v magické síle se zapsaly do našich srdcí.
ROMA čtena pozpátku je AMOR. I pro nás se Řím stal láskou a už při odletu jsme plánovali návrat co nejdříve, protože přece: „Všechny cesty vedou do Říma”.
Zámek si oblíbila hlavně císařovna Alžběta, která sem utíkala před
nenáviděnými dvorními povinnostmi. Každodenní život tu byl mnohem
příjemnější než ve Vídni. Místní lidé ji milovali, zámecký personál
byl ochoten udělat pro ni první poslední.
„Nemám nyní žádné peníze. V těchto těžkých časech musíme šetřit. Prusové způsobili velké škody i na našem majetku. Bude trvat roky, než se zotaví. Téměř polovinu koní musíme prodat a žít skromně,“ napsal František Josef I. své manželce Alžbětě v roce 1866, jen pár týdnů po prohrané bitvě u Sadové.
Venkovský palác Gödöllő
Vojáky zraněné v bojích na Chlumu a dočasně ubytované v jízdárně zámku Gödöllő se tehdy císařovna chystala navštívit. Zároveň ale v dobách prusko-rakouské války hledala v Maďarsku útočiště pro své děti Rudolfa a Giselu. Pronajatou vilu v Budě považovala za příliš malou a na budínském hradě se jí v létě nelíbilo kvůli velkému horku. Toužila po paláci na venkově a Gödöllő jí padlo do oka. Císař ale palác kvůli špatné finanční situaci způsobené válkou kupovat nechtěl. Nakonec se však Alžběta dočkala. Přání jí splnila uherská vláda. František Josef I. byl totiž na základě korunovační přísahy z roku 1867 povinen trávit určitý čas v Uhersku. Vláda pro tyto příležitosti dala královskému páru k dispozici budínský hrad jako politický úřad a jako „dar lidu“ chtěla věnovat rezidenci na venkově, kde by mohli odpočívat. Volba padla na zámek v Gödöllő, městě asi 30 km severovýchodně od Budapešti, kam se dnes lze dostat z maďarské metropole autobusem nebo příměstským vlakem zhruba za 45 minut.
Jeden z nejkrásnějších maďarských zámků dal v první polovině 18. stol. postavit hrabě Antal Grassalkovich I., který se mohl pochlubit jednou z nejúžasnějších kariér své doby. Z pouhého advokáta se stal jedním z nejvlivnějších uherských magnátů a nejvyšším státním pokladníkem. Nashromáždil obrovský rodinný majetek a vybudoval několik paláců. Elegantní Gödöllő, postavené podle návrhu Andráse Mayerhoffera, patří ke skvostům barokní architektury. Navštěvovala ho i císařovna Marie Terezie, která měla pro svého důvěrníka Grassalkoviche slabost.
Antal Grassalkovich II. dal v 80. letech 18. stol. přistavět k nejjižnějšímu zámeckému křídlu divadlo, jež bylo první kamennou scénou s kulisami na území Maďarska. Hrálo se v něm ale jen tehdy, když pobývalo na zámku panstvo, což bylo jen několik týdnů v roce, protože většinu času trávil Grassalkovich ve Vídni. Rozlehlý zámek s více než stovkou pokojů doplňovaly kostel, oranžérie a lázně, na druhé straně stáje s jízdárnou. Po roce 1841, kdy Grassalkovichové vymřeli, noví majitelé na zámku téměř nepobývali, a tak chátral. V roce 1867 ho koupil uherský stát a po opravách vedených známým stavitelem Miklósem Yblem věnoval Františku Josefovi a Alžbětě jako korunovační dar.
Gödöllő v rukách císařovny Sissi
Na zámku trávili několik měsíců v roce, hlavně na jaře a na podzim. Císař zábavě a odpočinku příliš neholdoval. Dnešním slovníkem typický workoholik se silným smyslem pro povinnost pracoval od časného rána do pozdní noci s krátkými přestávkami na procházku nebo jídlo. Rád se ale zúčastňoval honů, hlavně na vysokou. Komnaty a schodiště v Gödöllő zdobily jeho trofeje. Zámek si oblíbila hlavně Alžběta, která sem utíkala před nenáviděnými dvorními povinnostmi. Každodenní život tu byl mnohem příjemnější než ve Vídni. Císařovna si mohla nikým nerušena číst, učit se jazyky, psát nebo se podle libosti procházet. Místní lidé ji milovali, zámecký personál byl ochoten udělat pro ni první poslední. Císařovna se naučila výborně maďarsky, milovala koně i uherskou aristokracii a byla považována za jednu z nejlepších jezdkyň v Uhrách i nejkrásnější dámu v zemi. Když „Sissi“ zatoužila po společnosti, uspořádala velkolepé koňské dostihy, chrtí závody nebo hon. Často ji navštěvoval zejména hrabě Gyula Andrássy. Sissi se stýkala i s místními cikány, obdivovala jejich tance, hudbu i vrozenou svobodu. Několikrát je na zámku hostila. František Josef I. to nerad viděl, všechny výstřelky ale musel tolerovat. Naposledy byla Sissi v Gödöllő v říjnu 1897. Po její smrti přijížděl císař na zámek již mnohem méně, naposledy v roce 1911. Rozpadem Rakouska-Uherska pak vstoupilo Gödöllő do nové, ve srovnání s idylickými časy královny Sissi velmi bouřlivé éry.
Nejprve se zde usadilo vedení jepičí Maďarské sovětské republiky, v roce 1920 se pak stal zámek sídlem zemského správce, admirála Miklóse Horthyho. Často sem přijížděl odpočívat i lovit, a tak se zde znovu objevovali zahraniční hosté a aristokraté. Za Horthyho byl v zahradě vybudován protiletecký kryt, propojený se zámkem podzemní chodbou. Během druhé světové války zámek neutrpěl žádné škody, až ho na podzim 1944 téměř kompletně vyloupili němečtí vojáci. Po válce je vystřídali sovětští osvoboditelé Maďarska, kteří tu zřídili polní nemocnici a v hospodářských budovách měli od roku 1950 kasárna. Obytné prostory sloužily jako domov důchodců.
Chátrání zámku skončilo až v polovině 80. let, kdy stát začal s rekonstrukcí, jež mu postupně vrací jeho někdejší lesk a noblesu. Návštěvníkům jsou zpřístupněny renovované sály středního křídla, slavnostní sál zdobený zlatobílým štukováním a část královských obytných prostor. Obrazy, zbraně, nábytek a řada obrazů představují prvních sto let zámecké historie a život Grassalkovichovy rodiny. Připomíná se i častá přítomnost císařovny Alžběty. Její pokoj byl zrenovován v původní fialové barvě, kterou měla ráda.
Časy, v nichž žila Sissi, oživuje také Jezdecký park v Domonyvölgy, jen pár kilometrů od Gödöllő. Vybudovali ho bratři Vilmos a Zoltán Lázárovi, kteří se věnují vozatajskému sportu a získali víc než tucet titulů z mistrovství světa. Několikrát denně se tu konají atraktivní vystoupení čikošů, někdejších honáků dobytka v maďarské pustě. Předvádějí své mistrné jízdy na koňských hřbetech vestoje, práskání bičem a další kousky. Na koni se také ukáže císařovna Sissi. Návštěvníci se mohou svézt na voze taženém koňmi, ale také si zkusit ovládat koně zapřažené do kočáru mezi překážkami tak, jak to dělají bratři Lázárovi na vozatajských soutěžích. Děti si mohou prohlédnout malou zoo s maďarskými domácími zvířaty.
