Cestovatel.cz

Po informacích snad zajímavých avšak nepraktických se dostávám k poslední kapitole, která snad cestovateli napomůže trošku předejít stresům nebo nehodám.

Teotihuacán je zřejmě nejznámější archeologické naleziště, když ne v celé Americe, tak v celém Mexiku určitě. Nachází se přibližně 50 km severo-východně po dálnici od hlavního města (Ciudad de México) ve státě Estado de México. Zmíněná dálnice vede sice mezi kopci obsypanými jedněmi z těch nejchudších a nejubožejších obydlí hlavního města, ale je poměrně velmi dobře značená a celkem bezpečná. Bohužel se jedná o placenou dálnici.

Těm, kteří nemají k dispozici auto, zbývají další dvě varianty dopravy. Autobusy směr „Pirámides“ vyráží v častých intervalech (dopoledne) z autobusového nádraží na severu Ciudad de México. Toto nádraží se jmenuje Centrál del Norte. Cesta na Teotihuacán není nijak drahou záležitostí, ale upozorňuji, že autobusy, které se na tuto trasu používají jsou co do kvality mnohem horší, než je u autobusové dopravy v Mexiku zvykem. Dokonce bych řekla, že stav a hlavně atmosféra v tomhle autobusu se blíží spíše nepohodlné městské hromadné hlavního města než meziměstským autobusům. Také se vám může v tomhle autobusíku stát, že rázem zastaví a přibere skupinku hudebníků, či jiný „kulturní“ program, který je samozřejmě na konci potřeba ocenit příslušným spropitným. V tomto případě dopravy jde spíše o folklornější záležitost. Záleží jen na cestovateli, co je mu bližší.

Pro ty pohodlnější, nebo pro ty, jenž sebou vláčí méně snášenlivé a méně snesitelné potomstvo, je tu ještě jedna, ale samozřejmě dražší varianta dopravy – služba Circuito Pirámides, kde si spolu s dopravou z centra hlavního města předplatíte také průvodce po Teotihuacánu a občerstvení během výletu. Více informací najdete na http://www.cir­cuitopiramides­.com.mx/…conten­t.html

Záměrně se vyhýbám vypisování cen, které se logicky stále zvyšují, každopádně ale musím zmínit, že až dosud je vstup na Teotihuacán každou neděli zdarma a to pro všechny návštěvníky (některá muzea a archeologické zóny omezují vstup zdarma pouze pro osoby s trvalým pobytem v Mexiku). Pokud budete chtít použít během návštěvy Teotihuacánu videokameru je potřeba, a to i v neděli, zakoupit zvláštní povolení. Stejně tak i v případě používání stativu.

Ať už na Teotihuacán vyrazíte jakkoliv, doporučuji vybavit se krom dostatku tekutin také opalovacím krémem s hodně silným ochranným faktorem. Co se tekutin týče jsou samozřejmě v areálu Teotihuacánu ke koupi, ale za cenu několika násobně vyšší, než jinde. Krém je opravdu nutností i když to vypadá, že sluníčko dni nepřeje. Nevím, zda-li je to tím, že tahle místa opravdu přitahují více sluneční energie, či něčím lépe vysvětlitelným, ale realitou je, že přestože v okolí je zataženo tak na Teotihuacánu se zaručeně spálíte, což by vám mohlo značně znepříjemnit zbytek pobytu pod agresivním mexickým sluníčkem.

Prohlídka jako taková může trvat opravdu dlouho neboť areál je obrovský. Podle mě je nejlepší vyhradit si na výlet celý den a vyjet z hlavního města co nejdříve. To platí obzvlášť o víkendu, kdy se dálnice zaplní tak, že oněch necelých 50 kilometrů můžete poskakovat celé hodiny. Je také daleko příjemnější procházet Teotihuacánem a stoupat po schodech pyramid v době, kdy ještě nedorazily hlavní masy turistů.

Pokud ale někdo dává přednost pocitu sardinky, tak upozorňuju, že i v tak rozsáhlém areálu jako je Teotihuacán je možné toho dosáhnout. Konkrétně pak 21. března, kdy Teotihuacán každý rok zaplaví neuvěřitelné množství osob věřících v blahodárné účinky prvních jarních paprsků hladících vršek Pyramidy Slunce. Po tomto dní je Teotihuacán zaplaven nejen šťastnými a energií nabitými věřícími, ale bohužel také odpadky. Vzhledem k nevyčíslitelným škodám, které tyto každoroční slavnosti způsobují se mluví o jejich zákazu nebo aspoň regulaci.

Možná je zbytečné tyhle věci vůbec zmiňovat, ale neodpustím si komentář, že nejen psaní, škrábání, graffiti a podobné projevy „inteligence“ ničí tohle neuvěřitelné dědictví naší planety, ale i samotný dotyk lidských prstů může, především v případě nástěnných maleb a reliéfů způsobit katastrofu (lidský pot totiž chemicky reaguje s barvami). Díky osobám, které tyto zásady nedodržují je dnes spousta koutů Teotihuacánu, a nejen tam, veřejnosti nepřístupná. A to je veliká škoda.

Ale zpět k příjemnějším věcem. Přímo v areálu Teotihuacánu si můžete zakoupit, kromě klasických mexických rukodělných výrobků a předražených nápojů také malé občerstvení jakou jsou brambůrky, sušenky nebo zmrzlina. Již zmíněné ruční výrobky zahrnují vše, co je aspoň trošku mexické a pro turisty atraktivní bez ohledu na přímý vztah k Teotihuacánu. Při nákupu stříbra si jen dejte pozor, zda má výrobek označení 925. Sama ale nemám s nákupem stříbra na Teotihuacánu špatné zkušenosti, narozdíl třeba od plážových prodavačů například v Acapulcu.

Pokud máte, ale chuť na něco výživnějšího, a určitě i chutnějšího, opusťte brány areálu a vydejte se zpět po silnici k restauracím, které jste určitě viděli při příjezdu. Jedná se o „fonditas“ tedy levnější restaurace s trošku omezeným menu ale s typicky mexickou kuchyní. Pro ty co nešetří pak mám typ na návštěvu krásné restaurace „La Gruta“ (navedou vás určitě směrovky), jenž je jak její jméno napovídá umístěna v obrovské jeskyni. Kuchyně je opět zaměřena na domácí speciality a taková Sopa Azteca (polévka s kousky opražených kukuřičných tortill, občas se také jmenuje Sopa de Tortilla), Quesadillas (něco jako naše plněné šátečky ale z kukuřičné mouky) a Café de Olla (Káva připravována se skořicí a dalšími přísadami) budou skvělou tečkou za návštěvou tak nezapomenutelného místa jako je Teotihuacán, město bohů, místo kde se zrodilo Páté Slunce.

Psal se rok 1952 a československý divák poprvé obdivoval dobrodružství krále Miroslava, který se stal zahradníkem a naučil květinu zpívat. To proto, aby ukázal pyšné princezně v království, kde byl zpěv zakázán, že paradoxně na něj se zákazy nevztahují. Jak to dopadlo víme všichni. Láska, útěk směrem do Miroslavova království, bitky a pohádkově dobrý konec.

Cesta na Dolák

Od padesátých let viděly tuhle pohádku generace Čechů a dodnes nesmí chybět v programovém schématu vysílání o vánočních svátcích. Na scénu, ve které princ Miroslav zvítězí nad strážemi v bitce ve mlýně a nakonec je ve spolupráci s princeznou nastrká do pytlů, si jistě mnozí vzpomenou. Budova mlýna nebyl filmovou kulisou, ale bývalým skutečným mlýnem. Jeho zdi dodnes stojí v romantickém zákoutí národního parku České Švýcarsko. Cesta k němu je snadná, dokonce okolo vede naučná stezka. Takže kudy do pohádky? Nejkratší cesta je po modré turistická značce z Vysoké lípy, do níž zajíždí autobus z Děčína. Modrá vede z Vysoké lípy dolů přes jeden z kaňonů, kterými je národní park proslulý. Na skalách se spolu s vřesem vyhřívá keříčkovitý lišejník dutohlávka lesní, zaslechnout se dá jak káně lesní, tak krkavec velký a máte-li opravdu velké štěstí, mihne se oblohou ostříž lesní. Jakmile dorazíte k říčce Kamenici, jste u mlýna. Jenže je za vodou a vypadá poněkud nedostupně. Kamenice není prudká a dá se přebrodit (vím o čem píšu, brodil jsem ji u mlýna 3. února, teplota vzduchu mínus 3 stupně Celsia), ale budete-li pokračovat pár stovek metrů dál, čeká vás sice nedlouhý skalní chodníček a pak rozcestník. Stačí jen vydat se vpravo po žluté, přejít most a za chvíli jste u Dolského mlýna. Vyplatí se dívat kolem sebe, neboť do skal jsou tesané nejrůznější značky, které mají svou historickou i vypovídající hodnotu.

Zaniklá sláva

Před několika lety mi Václav Sojka, strážce zdejšího národního parku řekl: „Chybí tu historická kontinuita. Němci byli po válce odsunutí, zmizely osady, smolaři (lidé, kteří se živili získáváním smůly a výrobou dehtu ve smolárnách – pozn. autora). S nimi odešla historická paměť a kontinuita. Na jejich práci, zkušenosti a umění už nikdo nenavázal. A na tomhle kraji to je poznat.“ Dolský mlýn je stojícím důkazem jeho slov. Oficiální stránky Srbské Kamenice o mlýnu píší: „První písemná zmínka o objektu je z roku 1515, jeho počátky sahají zřejmě do období osídlování zdejší krajiny Michalovici. Mleli v něm hospodáři z Vysoké Lípy a Kamenické Stráně, později i zahradníci z Růžové. Od roku 1584 patřil Benešovskému panství, roku 1653 jej získalo panství Bynovec. V roce 1696 vrchnost mlýn prodala Janu Kryštofu Pohlovi, jehož rod pak mlýn držel až do roku 1910. Mlynářské řemeslo komplikovalo plavení dříví po Kamenici, které začalo již roku 1530. Podle smlouvy z roku 1743 hrozila mlynáři pokuta, pokud omezí plavení dříví snížením hladiny při odběru vody pro mlýnský náhon. V době plavení mlýn stál. Jistou kompenzací bylo právo vyrábět pálenku a čepovat pivo. Vyráběla se tu také kolomaz. Mlýn byl několikrát přestavován – barokní podoba pocházela z roku 1727, další přestavby následovaly roku 1819 a 1845 (úprava pro pobyt finanční stráže, v okolí přibývalo podloudníků …), roku 1814 byl postaven lihovar. Především po roce 1881, kdy byla v soutěsce mezi Srbskou Kamenicí a Dolským mlýnem zahájena plavba na člunech, se Dolský mlýn stal oblíbeným turistickým cílem. Po roce 1945 byl objekt opuštěn a postupně zchátral.“ Vladimír Kraus na serveru zanikleobce.cz dokonce píše, že „filmaři, točící zde později Pyšnou princeznu, kvůli několikavteřinovému záběru strhli sousední budovu bývalého hotýlku, jejíž trosky zasypaly strouhu odvádějící vodu přitékající ze sousedního údolíčka, což také uspíšilo následnou zkázu“. K mlýnu v 19 – 20. století přináležela pekárna, palírna i výčep a snad každý turista si umí představit, jak příjemné posezení tu muselo být. Voda z Kamenice chladila pivo, možná se nabízeli zdejší pstruzi a domácí koláče… Nedaleký most postaven roku 1910 a je velmi nenápadným unikátem. Jde totiž o první železobetonovou stavbou na tehdejším území Rakousko-Uherska, což jen podtrhuje zajímavost místa a jeho tehdejší (nejen) turistický potenciál. Dnes už z bývalé atraktivní hospody a velkého mlýna zbylo jen mechem obrostlé zdivo, mlýnská kola zapuštěná do podlahy a zbytky dlážděné cesty. Samotný mlýn není na tomto místě jedinou rozpadající se stavbou. Ruin je několik a každá má svou vlastní historii. U „Doláku“ stávala smolárna, tedy důkaz dnes už zaniklého řemesla. Ostatně byl to právě Václav Sojka, který v prostorách Labských pískovců našel zbytky desítek smolných pecí. Ale ani sebelepší článek, ani sebekrásnější fotografie nezprostředkuje lesk sluníčka na místních pískovcích, vůni vřesu či podvečerní tesknotu Dolského mlýna, z jehož bývalé slávy zůstaly jen mrtvé díry oken a informační cedule na turistické stezce. Ale naděje umírá poslední. Existují snahy o zachování a částečného zvelebení zdejšího místa. Nezbývá než doufat, že budou úspěšné. Místo je opravdu krásné, není divu, že tady zamířili filmaři s Pyšnou princeznou a princem Miroslavem. Národní park je slušně proznačený, takže se v rámci jednodenního výletu dá poznat víc hezkých míst v okolí.

Bylo by divné, kdyby se k mlýnu nevztahovala nějaká pověst. Je jich dokonce několik – jsou v nich mrtví a oloupení a dnešní atmosféra místa morbidní pověsti jen podtrhuje. Až budete procházet troskami Dolského mlýna a vzpomínat na Pyšnou princeznu a její dobu, tak přidejte ještě jeden kamínek do mozaiky úvah. V roce, kdy byla natočena tato slavná pohádka uvedená do kin, byla zfilmována i Olbrachtova Anna proletářka, probíhala kolektivizace a politické monstrprocesy končící komunistickými justičními vraždami. Taková to byla doba. A možná právě vypadá „Dolák“ tak, jako ho vidíte na současných fotografiích. Možná měl pohádkový boj mezi dobrem a zlem a pýchy se skromností odvést pozornost mas od „obyčejného života.

Tip a varování na závěr: Než se vydáte do lesů Českého Švýcarska, prolistujte si knihu Natálie Belisové, Zdeňka Patzelta a Václava Sojky Lidové památky Českého Švýcarska. Jakmile ji otevřete, zjistíte, do jak krásných končin se chystáte. Díky vysoké atraktivitě místa a množství eury platících turistů jsou ceny ve zdejších hospůdkách mírně nadsazené, tak na buďte případně vyzbrojeni vlastní svačinou.

autor je šéfredaktorem časopisu Travelfocus