Normandie a její Alabastrové pobřeží

Všeobecně proslulé skalní útesy lokalizované v provincii zvané
Seine-Maritime, se nachází v dosahu dvou až tří hodinové jízdy autem
z pulzující metropole Paříže. Normandie se svým divokým mořským
pobřežím, byla vždy mekkou mnohých umělců hledajících inspiraci pro
svou tvůrčí uměleckou činnost. K věhlasným malířům, kteří zde
působili, se řadí Gustave Courbet nebo impresionista Claudie Monet.

RYCHLÁ REZERVACE LETU

Alabastrové pobřeží neboli La Cote d’Alabatre leží v Normandii na severo – západě Francie. Všeobecně proslulé skalní útesy lokalizované v provincii zvané Seine-Maritime, se nachází v dosahu dvou až tří hodinové jízdy autem z pulzující metropole Paříže.

Normandie se svým divokým mořským pobřežím, byla vždy mekkou mnohých umělců hledajících inspiraci pro svou tvůrčí uměleckou činnost. K věhlasným malířům, kteří zde působili, se řadí Gustave Courbet nebo impresionista Claudie Monet. Taktéž se zde kochali nekonečným výhledem přes azurové moře řady básníků a spisovatelů, z nich můžeme jmenovat například Guy de Maupassanta a Maurice Leblanca autora románu Dutá jehla (L’Aiguille creuse), jehož kniha se inspiruje ve reálné skalní jehle. Také hudební skladatel Jacques Offenbach zde strávil řadu let a dokonce si koupil dům na pobřeží, aby mohl pobývat na břehu moře delší dobu a tvořit věhlasné operety.


Skalní oblouky – vstup do mořské říše

Pro většinu návštěvníků, stejně jako pro nás, byly hlavním cílem cesty pitoreskní skalní útesy normandského pobřeží. Strmá skaliska se táhnou v pobřežním pásu v délce 140 km a jsou tvořena alabastrem neboli křídou. Křída je hornina sedimentárního původu, obecně vznikající v mělkých zálivech, vysrážením z mořské vody. Tento materiál dobře odolává sesunu, takže může vytvářet dlouhá pobřeží. Na druhou stranu je křída snadno rozpustná a podléhá chemickému zvětrávání. Známé skalní útvary vznikly, resp. kontinuálně se dotvářejí rozpouštěním zmíněné horniny za neustálého toku vody v podobě narážejících mořských vln.

Malebné přímořské městečko Étretat, zapadlé v údolí mezi útesy, je situované přímo na pobřeží průlivu v oblasti La Manche. Letovisko je věhlasné díky Falaise d’Etretat tvořené divokými křídovými útesy a dále romantickou oblázkovou pláží. Světově proslulé jsou zejména tři skalní brány, tunely a osamocená skalní jehla.

Ti řeknu, to jsou panoramata … aneb výhlídka od Falaise d’Aval


Hned poté co jsme se vydali z centra města směrem k pláži a po pár ušlých krocích místní promenádou, se nám naskytla nevšední podívaná. Po obou stranách jsme spatřili majestátní skalní formace. Falaise d’Aval, vypínající se jižně od města, je považován za největší oblouk Alabastrového pobřeží. Rozhodli jsme se vystoupit do jeho blízkosti příkrou pěšinou lemovanou, díky četným dešťům, intenzívně zeleným trávníkem.

Z vrcholu se nám otevřel neopakovatelný výhled na celou zátočinu a obec Étretat. Turistická trasa pokračuje dál okolo golfového hřiště, zvolna se klikatí přes místní pastviny až k masivnímu oblouku Manneporte. Z tohoto místa je možné spatřit neobyčejnou skalní jehlu čnící 90 m nad hladinou moře. L’Aiguille, jak je toto skalisko nazýváno, tak trochu připomíná běloskvoucí cukrovou homoli, zasazenou do neklidné vodní hladiny.

Falaise d’Amont a kulturní dědictví města Étretat


Na opačnou severní stranu vede stezka nejprve přes městskou pláž a posléze prudce stoupá do vrchu. Výstup je bezproblémový a zvládne ho každý běžný návštěvník. Pod vrcholem kopce je situován další z třetice známých oblouků – Falaise d’Amont. Tento oblouk nabývá menších rozměrů než předcházející dva giganti, avšak z půvabu nic nepostrádá. Naslouchajíce křiku poletujících racků jsme se kochali pohledem na vlny tříštící se o mohutná bílá skaliska a užívali si přímořskou atmosféru na sklonku podzimu.

V blízkosti hlavní vyhlídky se nachází veřejnosti přístupná kaple Notre-Dame de la Garde z 19. století, evokující dávné doby. Jak je ve Francii zvykem, všudypřítomné informační tabule popisují nejenom možný výhled, historii místního kraje, ale i známé osobnosti. A tak jsme se dozvěděli, že hned v sousedství sakrální stavby stojí památník postavený na počest vynikajícímu stíhacímu letci z 1. světové války Charlesi Nungesserovi. Ten se společně s druhým pilotem Francois Colim, poprvé pokusil o non-stop přelet Atlantiku. V květnu 1927 se tito letci vypravili se svým speciálně zkonstruovaným dvouplošníkem pojmenovaným ,,Bílý pták“ ve francouzštině ,,Le Oiseu Blanc“, z Paříže do téměř 6 000 kilometrů vzdáleného New Yorku. Bohužel, do cíle nikdy nedoletěli, záhadně zmizeli kdesi v oceánu. Zde v Normandii byli na území Francie spatřeni naposledy.


Ostatně od tohoto monumentu ve tvaru střely, pokračuje turistická cesta dále směrem k městu Fécamp, lemujíc fotogenické Alabastrové pobřeží. Při pohledu na jednu stranu se naskýtá efektní pohled na grandiózní útesy a na stranu druhou je možné pozorovat baculaté ovce ležérně popocházející okolo robustního skotu, který klidně odpočívá ve výběhu přímo nad rozbouřeným mořem.

Přírodní rozmanitost v oblasti La Manche

Procházka podél pobřeží v sobě skýtá nejenom atraktivní výhled na dlouhé pobřeží lemované alabastrovými útesy a oblouky, ale také seznámení se s mnoha chráněnými druhy rostlin a mořských ptáků.

Místní vegetace denně čelí poměrně tvrdým klimatickým podmínkám – chladu, silnému větru a hlavně slanému mořskému vzduchu. Jedněmi z rostlinných druhů, které se dokázaly adaptovat na tyto extrémní podmínky, je starček Senecio canus, katrán přímořský Crambe maritima a nebo hojně rozšířené kapradiny, jenž se na konci vegetačního období zbarvují do zrzava a vytvářejí tak atraktivní fotogenický kontrast vůči svěže zeleným trávníkům a tyrkysově – modrému odstínu moře.


Z nejčastěji vyskytujících se ptáků v oblasti La Manche, můžeme zmínit rozmanité druhy racků a věčně nenasytné kormorány. Bez problémů si lze vychutnat pohled na buřňáky, nechávající se unášet vzdušnými proudy. Naopak, při troše štěstí je možné spatřit elegantní sokoly.

Normandie, to je přímořská idylka kombinovaná s farmářsky laděnými výhledy na louky s pasoucím se statným normandským skotem a neutuchající atmosférou malebných cihlových domků staroanglického charakteru. Prostě nádhera, která se musí alespoň jednou za život vidět!

Alabastrové pobřeží neboli La Cote d’Alabatre leží v Normandii na severo – západě Francie. Všeobecně proslulé skalní útesy lokalizované v provincii zvané Seine-Maritime, se nachází v dosahu dvou až tří hodinové jízdy autem z pulzující metropole Paříže.

Normandie se svým divokým mořským pobřežím, byla vždy mekkou mnohých umělců hledajících inspiraci pro svou tvůrčí uměleckou činnost. K věhlasným malířům, kteří zde působili, se řadí Gustave Courbet nebo impresionista Claudie Monet. Taktéž se zde kochali nekonečným výhledem přes azurové moře řady básníků a spisovatelů, z nich můžeme jmenovat například Guy de Maupassanta a Maurice Leblanca autora románu Dutá jehla (L’Aiguille creuse), jehož kniha se inspiruje ve reálné skalní jehle. Také hudební skladatel Jacques Offenbach zde strávil řadu let a dokonce si koupil dům na pobřeží, aby mohl pobývat na břehu moře delší dobu a tvořit věhlasné operety.


Skalní oblouky – vstup do mořské říše

Pro většinu návštěvníků, stejně jako pro nás, byly hlavním cílem cesty pitoreskní skalní útesy normandského pobřeží. Strmá skaliska se táhnou v pobřežním pásu v délce 140 km a jsou tvořena alabastrem neboli křídou. Křída je hornina sedimentárního původu, obecně vznikající v mělkých zálivech, vysrážením z mořské vody. Tento materiál dobře odolává sesunu, takže může vytvářet dlouhá pobřeží. Na druhou stranu je křída snadno rozpustná a podléhá chemickému zvětrávání. Známé skalní útvary vznikly, resp. kontinuálně se dotvářejí rozpouštěním zmíněné horniny za neustálého toku vody v podobě narážejících mořských vln.

Malebné přímořské městečko Étretat, zapadlé v údolí mezi útesy, je situované přímo na pobřeží průlivu v oblasti La Manche. Letovisko je věhlasné díky Falaise d’Etretat tvořené divokými křídovými útesy a dále romantickou oblázkovou pláží. Světově proslulé jsou zejména tři skalní brány, tunely a osamocená skalní jehla.

Ti řeknu, to jsou panoramata … aneb výhlídka od Falaise d’Aval


Hned poté co jsme se vydali z centra města směrem k pláži a po pár ušlých krocích místní promenádou, se nám naskytla nevšední podívaná. Po obou stranách jsme spatřili majestátní skalní formace. Falaise d’Aval, vypínající se jižně od města, je považován za největší oblouk Alabastrového pobřeží. Rozhodli jsme se vystoupit do jeho blízkosti příkrou pěšinou lemovanou, díky četným dešťům, intenzívně zeleným trávníkem.

Z vrcholu se nám otevřel neopakovatelný výhled na celou zátočinu a obec Étretat. Turistická trasa pokračuje dál okolo golfového hřiště, zvolna se klikatí přes místní pastviny až k masivnímu oblouku Manneporte. Z tohoto místa je možné spatřit neobyčejnou skalní jehlu čnící 90 m nad hladinou moře. L’Aiguille, jak je toto skalisko nazýváno, tak trochu připomíná běloskvoucí cukrovou homoli, zasazenou do neklidné vodní hladiny.

Falaise d’Amont a kulturní dědictví města Étretat


Na opačnou severní stranu vede stezka nejprve přes městskou pláž a posléze prudce stoupá do vrchu. Výstup je bezproblémový a zvládne ho každý běžný návštěvník. Pod vrcholem kopce je situován další z třetice známých oblouků – Falaise d’Amont. Tento oblouk nabývá menších rozměrů než předcházející dva giganti, avšak z půvabu nic nepostrádá. Naslouchajíce křiku poletujících racků jsme se kochali pohledem na vlny tříštící se o mohutná bílá skaliska a užívali si přímořskou atmosféru na sklonku podzimu.

V blízkosti hlavní vyhlídky se nachází veřejnosti přístupná kaple Notre-Dame de la Garde z 19. století, evokující dávné doby. Jak je ve Francii zvykem, všudypřítomné informační tabule popisují nejenom možný výhled, historii místního kraje, ale i známé osobnosti. A tak jsme se dozvěděli, že hned v sousedství sakrální stavby stojí památník postavený na počest vynikajícímu stíhacímu letci z 1. světové války Charlesi Nungesserovi. Ten se společně s druhým pilotem Francois Colim, poprvé pokusil o non-stop přelet Atlantiku. V květnu 1927 se tito letci vypravili se svým speciálně zkonstruovaným dvouplošníkem pojmenovaným ,,Bílý pták“ ve francouzštině ,,Le Oiseu Blanc“, z Paříže do téměř 6 000 kilometrů vzdáleného New Yorku. Bohužel, do cíle nikdy nedoletěli, záhadně zmizeli kdesi v oceánu. Zde v Normandii byli na území Francie spatřeni naposledy.


Ostatně od tohoto monumentu ve tvaru střely, pokračuje turistická cesta dále směrem k městu Fécamp, lemujíc fotogenické Alabastrové pobřeží. Při pohledu na jednu stranu se naskýtá efektní pohled na grandiózní útesy a na stranu druhou je možné pozorovat baculaté ovce ležérně popocházející okolo robustního skotu, který klidně odpočívá ve výběhu přímo nad rozbouřeným mořem.

Přírodní rozmanitost v oblasti La Manche

Procházka podél pobřeží v sobě skýtá nejenom atraktivní výhled na dlouhé pobřeží lemované alabastrovými útesy a oblouky, ale také seznámení se s mnoha chráněnými druhy rostlin a mořských ptáků.

Místní vegetace denně čelí poměrně tvrdým klimatickým podmínkám – chladu, silnému větru a hlavně slanému mořskému vzduchu. Jedněmi z rostlinných druhů, které se dokázaly adaptovat na tyto extrémní podmínky, je starček Senecio canus, katrán přímořský Crambe maritima a nebo hojně rozšířené kapradiny, jenž se na konci vegetačního období zbarvují do zrzava a vytvářejí tak atraktivní fotogenický kontrast vůči svěže zeleným trávníkům a tyrkysově – modrému odstínu moře.


Z nejčastěji vyskytujících se ptáků v oblasti La Manche, můžeme zmínit rozmanité druhy racků a věčně nenasytné kormorány. Bez problémů si lze vychutnat pohled na buřňáky, nechávající se unášet vzdušnými proudy. Naopak, při troše štěstí je možné spatřit elegantní sokoly.

Normandie, to je přímořská idylka kombinovaná s farmářsky laděnými výhledy na louky s pasoucím se statným normandským skotem a neutuchající atmosférou malebných cihlových domků staroanglického charakteru. Prostě nádhera, která se musí alespoň jednou za život vidět!

RYCHLÁ REZERVACE LETU

Procházka thajskou kuchyní

Po prvotní nedůvěře, jsme během několika dnů propadli „kouzlu“
pouličních stánkařů, zvláště v Bangkoku. V centru města,
v okolí proslulé a baťůžkáři hojně navštěvované Khaosan Road,
jsme se s jejich vozíky setkávali hodně často. A nutno říci, že
po ranních hotelových snídaních ve stylu Americano, to byla docela vítaná
změna.

Bylo ráno, krátce po sedmé hodině ranní, když se boeing 777, letící z Abú Dhabí do Bangkoku, pomalu chystal k přistání na mezinárodním letišti Suvarnabhumi. Před námi byly téměř tři týdny pobytu v zemi, která nás už dlouho lákala svými památkami, přírodou, atmosférou,… Že jsme byli zvědavi a těšili jsme se, jistě netřeba dodávat.

Ať si kdo chce, co chce, říká, jednou z nejdůležitějších věcí, o kterou se člověk při své návštěvě jakékoliv země dříve či později zajímá, je místní kuchyně. Jíst se musí všude a seznamování s místními kulinářskými specialitami je stejně důležité, jako návštěva buddhistických pagod, zdobných paláců, či upravených zahrad a parků.

Před naším odletem jsme ze získaných materiálů získali na dojmu, že stravování v Thajsku je možné pouze v hotelových restauracích. Ale již během prvních dnů se naše mínění rapidně změnilo. Samozřejmě, že při pobytu v tak exotické destinaci, jakou Thajsko bezesporu je, není nikdy opatrnosti dost. Každý den ráno i večer jsme bojovali proti případným žaludečním problémům kalíškem originální moravské slivovice a na čištění zubů raději používali balenou vodu, než tu z vodovodního kohoutku.


Restaurace nebo stánky?

Zároveň však musíme podotknout, že po prvotní nedůvěře, jsme během několika dnů propadli „kouzlu“ pouličních stánkařů, zvláště pak v Bangkoku. V centru města, v okolí proslulé a baťůžkáři hojně navštěvované Khaosan Road, jsme se s jejich vozíky setkávali hodně často. A nutno říci, že po ranních hotelových snídaních ve stylu Americano – smažené vejce, 2 plátky sendvičového chleba, plátek smažené slaniny, máslo, džem a hrnek kávy – to byla docela vítaná změna.


Smažená nebo pečená kuřecí křídla a stehna, špízy z vepřového a kuřecího masa, menší druhy ryb, jakási napodobenina evropských párků, kuličky z mletého masa, smažené rýžové i vaječné nudle, doplněné nejrůznějšími typy omáček a ochucovadel, naplňovaly každého večera svou vůní zdejší uličky. Počáteční obavy z toho, zda bude takto připravované maso dostatečně propečené, se ukázaly jako liché nejen v hlavním městě. Paradoxně právě pohled na okolní restaurace v nás vzbuzoval menší důvěru v kvalitu podávaného jídla, než pojízdné obchůdky pouličních prodavačů, kteří jídlo připravovali přímo před našima očima. A leckdy to byl hotový koncert jejich naučených, tisíckrát opakovaných pohybů.

Obzvláště za parných večerů poskytovali někteří prodavači vítané občerstvení v podobě nakrájených a velmi dobře vychlazených melounů, ananasů, banánů… Služba zákazníkovi je v Thajsku samozřejmostí, a tak nám nejen nabídli kvalitní a chutné ovoce, ale ještě je před námi nakrájeli, vložili do igelitového sáčku a přidali jednoduché napichovátko, které zákazníka uchránilo od lepkavé šťávy. Řeknete maličkost, ale potěší.

Strávit 3 týdny v Thajsku a přitom využívat pouze služby pouličních stánků se prostě nedá. My jsme nějak neměli důvěru v restaurace v Bangkoku a sedět u stolku v proudu procházejících davů návštěvníků se nám také nechtělo, a tak teprve po příjezdu na ostrov Koh Chang, se vše změnilo. Možnost posezení v jednoduše zařízených restauracích, leckdy situovaných přímo na plážích tohoto nádherného ostrova, zcela změnilo náš přístup ke způsobu stravování. Tady ještě nezačala hlavní turistická sezóna, restaurace byly poloprázdné, a tak člověk tu měl možnost, ponořit se v klidu do kouzel thajské kuchyně.


Ingredience thajské kuchyně

Je hned několik věcí, bez kterých thajská kuchyně není thajskou kuchyní. Žádný zdejší kuchař se neobejde bez maenglaku, phrik khii nua, různých druhů gaengu, khingu, kra-thiamu, hom-leku. Prostě ve zdejší kuchyni nesmí chybět bazalka, chilli, kari, zázvor, česnek, šalotka, ale ani citronel, koriandr, máta, badyán, kurkuma, oříšky nebo arašídy.

Jsme v Asii, a tudíž nepřekvapí, že základem zdejších jídel je rýže – khao. Za tu nejkvalitnější je považována jasmínová rýže, která však Evropanům může připadat příliš aromatická. Na opačném konci pomyslného žebříčku je pak rýže černá, o které některé zdroje tvrdí, že se dává pouze vězňům nebo domácímu zvířectvu. O významu tohoto pokrmu svědčí i to, že výraz „jíst rýži“ je v thajštině zároveň i označením pro snídani, oběd, či večeři.

Z čeho si můžeme vybrat?


Součástí zdejšího stolování je polévka, bez níž se žádné pořádné posezení neobejde. Za nejoblíbenější je všeobecně považována Tom jan kung. Připravuje se z krevet a naleznete v ní příchuť šalotky, citronelu, koriandrových listů, limetkové šťávy, a samozřejmě chilli a rybí omáčky. Posledně zmiňované ingredience si zaslouží malou poznámku. Protože thajská kuchyně nezná sůl, je toto ochucovadlo vyráběné z ančoviček (nepřejte si vědět jakým technologickým postupem), používáno jako její náhražka. Rýžová polévka Tom Yam je tak populární, že se prodává snad u každého stánku. Najdete v ní krevety, zeleninu, houby, rybí omáčku, zázvor, cibuli, rýži i citrónovou trávu, což jí dodává kyselé, ale zároveň pikantní chuti. Milovníci mořských živočichů a plodů si určitě pochutnají na garnátové polévce. A mezi oblíbené patří i kaengkhut – jemná polévka s masem a zeleninou, rýžová polévka kořeněná octem a chilli nebo pikantní kokosová polévka.

Odkaz v tomto rámečku je reklamní sdělení společnosti ESO Travel. Dovolená Thajsko – exotika za sluncem.

V thajském jídelníčku jsou hojně zastoupeny sladkovodní i mořské ryby, krevety, garnáti, humři, krabi, chobotnice, ústřice a ve spojení s rýží nebo nudlemi je velmi oblíbené i vepřové nebo drůbeží maso. Často se tu tak setkáme s fermentovanými nudlemi s pikantní omáčkou. Oblíbené je Pad Thai – smažené nudle s vejcem, oříšky a limetkovou šťávou. V nabídce restaurací nemohou chybět nejrůznější variace smažené rýže a vepřového, nebo drůbežího masa, eventuelně „darů moře“. Zajímavé je i zelené kari s kuřecím masem nebo podobná varianta s oříšky kešu a rýží. Na jídelních lístcích se často objevuje i Láb-kaj – kuřecí maso s rýží a mátovými lístky.

Chuťově zajímavé vepřové na kari s baklažánem sem doputovalo až z Indie, zatímco rýžová polévka s vepřovými žebírky, vejcem, česnekem, opraženým česnekem a koriandrem pochází z Číny.


Co na stole nesmí chybět

Thajská kuchyně, to jsou také omáčky a dochucovadla. V malých mističkách se servíruje třeba sójová omáčka, pasta z červeného pepře, rybí omáčka s chilli, ostrá červenooranžová omáčka, omáčka s citrónovou šťávou, nebo studená chilli omáčka.

Thajci milují saláty a je jedno zda pálivé, sladkokyselé nebo slané. Stejně dobře si pochutnají na salátech z ryb, masa, zeleniny, krevet, nebo na ostrém salátu z nedozrálých papájí nebo z mořských plodů. K dochucení se používá opět limetková šťáva, sójová i rybí omáčka nebo kokosové mléko.

Na zdejší stůl patří pomeranče, papáje, banány, mango, kokos, ananas či limetka, ořechy a arašídy, ale také pro nás exotické ovoce – karamboly, liči, mangostan, mučenka nebo pitahaya, což je ovoce s bílou dužninou. Velmi oblíbený je skvěle chutnající, ale neskutečně páchnoucí durian. Své důležité místo tu má samozřejmě zelenina, zastoupená hlávkovým salátem, okurkou, dýní, paprikou, cibulí, česnekem, ředkví, kapustou, celerem, zelím, fazolemi, kukuřici, hrachem, špenátem, rajčaty, baklažánem a lilkem nebo pro nás exotickým tarem – zeleninou žluté nebo fialové barvy. Listy taru se připravují stejně jako špenát. A nakonec nezapomeňme i velmi oblíbené žampióny.

V dezertech zdejší kuchyně příliš velký výběr nenabízí, a tak zmiňme za všechny alespoň kanom – který obsahuje kokosové mléko a moučku, želatinu, palmový cukr, voňavé esence a žloutky.


Thajská kuchyně nabízí bohatou paletu chutí a ve své snaze najít rovnováhu mezi pálivou, slanou, kyselou a sladkou chutí dokáže nabídnout řadu velmi zajímavých jídel. Psací papír ani fotografie nedokáže přiblížit tu bohatost chutí a můžeme Vám doporučit jen jediné. Ochutnat některé jídlo z bohaté nabídky této exotické kuchyně. Na závěr snad jen jednu radu. Při jeho objednávání raději několikrát upozorněte obsluhující personál na to, že si přejete jídlo připravit v opravdu nepálivé podobě. Při jejich přípravě se totiž thajští kuchaři řídí jednou zásadou – co není dostatečně pálivé, není dobré. Což nám Evropanům, leckdy při konzumaci vyžene na čele pot a na delší dobu znecitliví chuťové buňky. Přesto dobrou chuť!

Bylo ráno, krátce po sedmé hodině ranní, když se boeing 777, letící z Abú Dhabí do Bangkoku, pomalu chystal k přistání na mezinárodním letišti Suvarnabhumi. Před námi byly téměř tři týdny pobytu v zemi, která nás už dlouho lákala svými památkami, přírodou, atmosférou,… Že jsme byli zvědavi a těšili jsme se, jistě netřeba dodávat.

Ať si kdo chce, co chce, říká, jednou z nejdůležitějších věcí, o kterou se člověk při své návštěvě jakékoliv země dříve či později zajímá, je místní kuchyně. Jíst se musí všude a seznamování s místními kulinářskými specialitami je stejně důležité, jako návštěva buddhistických pagod, zdobných paláců, či upravených zahrad a parků.

Před naším odletem jsme ze získaných materiálů získali na dojmu, že stravování v Thajsku je možné pouze v hotelových restauracích. Ale již během prvních dnů se naše mínění rapidně změnilo. Samozřejmě, že při pobytu v tak exotické destinaci, jakou Thajsko bezesporu je, není nikdy opatrnosti dost. Každý den ráno i večer jsme bojovali proti případným žaludečním problémům kalíškem originální moravské slivovice a na čištění zubů raději používali balenou vodu, než tu z vodovodního kohoutku.


Restaurace nebo stánky?

Zároveň však musíme podotknout, že po prvotní nedůvěře, jsme během několika dnů propadli „kouzlu“ pouličních stánkařů, zvláště pak v Bangkoku. V centru města, v okolí proslulé a baťůžkáři hojně navštěvované Khaosan Road, jsme se s jejich vozíky setkávali hodně často. A nutno říci, že po ranních hotelových snídaních ve stylu Americano – smažené vejce, 2 plátky sendvičového chleba, plátek smažené slaniny, máslo, džem a hrnek kávy – to byla docela vítaná změna.


Smažená nebo pečená kuřecí křídla a stehna, špízy z vepřového a kuřecího masa, menší druhy ryb, jakási napodobenina evropských párků, kuličky z mletého masa, smažené rýžové i vaječné nudle, doplněné nejrůznějšími typy omáček a ochucovadel, naplňovaly každého večera svou vůní zdejší uličky. Počáteční obavy z toho, zda bude takto připravované maso dostatečně propečené, se ukázaly jako liché nejen v hlavním městě. Paradoxně právě pohled na okolní restaurace v nás vzbuzoval menší důvěru v kvalitu podávaného jídla, než pojízdné obchůdky pouličních prodavačů, kteří jídlo připravovali přímo před našima očima. A leckdy to byl hotový koncert jejich naučených, tisíckrát opakovaných pohybů.

Obzvláště za parných večerů poskytovali někteří prodavači vítané občerstvení v podobě nakrájených a velmi dobře vychlazených melounů, ananasů, banánů… Služba zákazníkovi je v Thajsku samozřejmostí, a tak nám nejen nabídli kvalitní a chutné ovoce, ale ještě je před námi nakrájeli, vložili do igelitového sáčku a přidali jednoduché napichovátko, které zákazníka uchránilo od lepkavé šťávy. Řeknete maličkost, ale potěší.

Strávit 3 týdny v Thajsku a přitom využívat pouze služby pouličních stánků se prostě nedá. My jsme nějak neměli důvěru v restaurace v Bangkoku a sedět u stolku v proudu procházejících davů návštěvníků se nám také nechtělo, a tak teprve po příjezdu na ostrov Koh Chang, se vše změnilo. Možnost posezení v jednoduše zařízených restauracích, leckdy situovaných přímo na plážích tohoto nádherného ostrova, zcela změnilo náš přístup ke způsobu stravování. Tady ještě nezačala hlavní turistická sezóna, restaurace byly poloprázdné, a tak člověk tu měl možnost, ponořit se v klidu do kouzel thajské kuchyně.


Ingredience thajské kuchyně

Je hned několik věcí, bez kterých thajská kuchyně není thajskou kuchyní. Žádný zdejší kuchař se neobejde bez maenglaku, phrik khii nua, různých druhů gaengu, khingu, kra-thiamu, hom-leku. Prostě ve zdejší kuchyni nesmí chybět bazalka, chilli, kari, zázvor, česnek, šalotka, ale ani citronel, koriandr, máta, badyán, kurkuma, oříšky nebo arašídy.

Jsme v Asii, a tudíž nepřekvapí, že základem zdejších jídel je rýže – khao. Za tu nejkvalitnější je považována jasmínová rýže, která však Evropanům může připadat příliš aromatická. Na opačném konci pomyslného žebříčku je pak rýže černá, o které některé zdroje tvrdí, že se dává pouze vězňům nebo domácímu zvířectvu. O významu tohoto pokrmu svědčí i to, že výraz „jíst rýži“ je v thajštině zároveň i označením pro snídani, oběd, či večeři.

Z čeho si můžeme vybrat?


Součástí zdejšího stolování je polévka, bez níž se žádné pořádné posezení neobejde. Za nejoblíbenější je všeobecně považována Tom jan kung. Připravuje se z krevet a naleznete v ní příchuť šalotky, citronelu, koriandrových listů, limetkové šťávy, a samozřejmě chilli a rybí omáčky. Posledně zmiňované ingredience si zaslouží malou poznámku. Protože thajská kuchyně nezná sůl, je toto ochucovadlo vyráběné z ančoviček (nepřejte si vědět jakým technologickým postupem), používáno jako její náhražka. Rýžová polévka Tom Yam je tak populární, že se prodává snad u každého stánku. Najdete v ní krevety, zeleninu, houby, rybí omáčku, zázvor, cibuli, rýži i citrónovou trávu, což jí dodává kyselé, ale zároveň pikantní chuti. Milovníci mořských živočichů a plodů si určitě pochutnají na garnátové polévce. A mezi oblíbené patří i kaengkhut – jemná polévka s masem a zeleninou, rýžová polévka kořeněná octem a chilli nebo pikantní kokosová polévka.

Odkaz v tomto rámečku je reklamní sdělení společnosti ESO Travel. Dovolená Thajsko – exotika za sluncem.

V thajském jídelníčku jsou hojně zastoupeny sladkovodní i mořské ryby, krevety, garnáti, humři, krabi, chobotnice, ústřice a ve spojení s rýží nebo nudlemi je velmi oblíbené i vepřové nebo drůbeží maso. Často se tu tak setkáme s fermentovanými nudlemi s pikantní omáčkou. Oblíbené je Pad Thai – smažené nudle s vejcem, oříšky a limetkovou šťávou. V nabídce restaurací nemohou chybět nejrůznější variace smažené rýže a vepřového, nebo drůbežího masa, eventuelně „darů moře“. Zajímavé je i zelené kari s kuřecím masem nebo podobná varianta s oříšky kešu a rýží. Na jídelních lístcích se často objevuje i Láb-kaj – kuřecí maso s rýží a mátovými lístky.

Chuťově zajímavé vepřové na kari s baklažánem sem doputovalo až z Indie, zatímco rýžová polévka s vepřovými žebírky, vejcem, česnekem, opraženým česnekem a koriandrem pochází z Číny.


Co na stole nesmí chybět

Thajská kuchyně, to jsou také omáčky a dochucovadla. V malých mističkách se servíruje třeba sójová omáčka, pasta z červeného pepře, rybí omáčka s chilli, ostrá červenooranžová omáčka, omáčka s citrónovou šťávou, nebo studená chilli omáčka.

Thajci milují saláty a je jedno zda pálivé, sladkokyselé nebo slané. Stejně dobře si pochutnají na salátech z ryb, masa, zeleniny, krevet, nebo na ostrém salátu z nedozrálých papájí nebo z mořských plodů. K dochucení se používá opět limetková šťáva, sójová i rybí omáčka nebo kokosové mléko.

Na zdejší stůl patří pomeranče, papáje, banány, mango, kokos, ananas či limetka, ořechy a arašídy, ale také pro nás exotické ovoce – karamboly, liči, mangostan, mučenka nebo pitahaya, což je ovoce s bílou dužninou. Velmi oblíbený je skvěle chutnající, ale neskutečně páchnoucí durian. Své důležité místo tu má samozřejmě zelenina, zastoupená hlávkovým salátem, okurkou, dýní, paprikou, cibulí, česnekem, ředkví, kapustou, celerem, zelím, fazolemi, kukuřici, hrachem, špenátem, rajčaty, baklažánem a lilkem nebo pro nás exotickým tarem – zeleninou žluté nebo fialové barvy. Listy taru se připravují stejně jako špenát. A nakonec nezapomeňme i velmi oblíbené žampióny.

V dezertech zdejší kuchyně příliš velký výběr nenabízí, a tak zmiňme za všechny alespoň kanom – který obsahuje kokosové mléko a moučku, želatinu, palmový cukr, voňavé esence a žloutky.


Thajská kuchyně nabízí bohatou paletu chutí a ve své snaze najít rovnováhu mezi pálivou, slanou, kyselou a sladkou chutí dokáže nabídnout řadu velmi zajímavých jídel. Psací papír ani fotografie nedokáže přiblížit tu bohatost chutí a můžeme Vám doporučit jen jediné. Ochutnat některé jídlo z bohaté nabídky této exotické kuchyně. Na závěr snad jen jednu radu. Při jeho objednávání raději několikrát upozorněte obsluhující personál na to, že si přejete jídlo připravit v opravdu nepálivé podobě. Při jejich přípravě se totiž thajští kuchaři řídí jednou zásadou – co není dostatečně pálivé, není dobré. Což nám Evropanům, leckdy při konzumaci vyžene na čele pot a na delší dobu znecitliví chuťové buňky. Přesto dobrou chuť!

Kaňonem od Sibiu do Ramnicu Valcea

Jsou čtyři. Čtyři dospělí vlci, rozestavění v přesném kříži
okolo mne, ve vzdálenosti cca 20m. Hlavy skloněné k zemi, srst na
hřbetě neježená, horní pysky povytažené a odhalující hrozivé
špičáky. A stále to temné, hrdelní dunění.

Jeden z nejkrásnějších úseků na cestě z Aradu přes Devu, Sebes, Sibiu, R. Valcea, Pitesti atd., atd., až do hlavního města Bucuresti, popřípadě dál, přes hraniční přechod Giurgiu/Ruse – až do Bulharska.

Na této trase jsem zažil mnoho příhod a nafotil stovky snímků. Postupně se k nim dostanu také, ale nyní bych se chtěl věnovat zmíněnému kaňonu. Táhne se v délce cca 80km od Talmaciu k R. Valcea.

{{reklama()}}

Téměř celou cestu se nad vámi vlevo tyčí pohoří Padure Muntii Fägaräsuii s nejvyššími vrcholy Moldoveanu (2544m) a Negoiu (2535m), vpravo Muntii Cindrel ( Cindrel – 2244m), Muntii Lotrului (Vf. Steflesti – 2242m) a Muntii Capatanei (Mandra-2518m).


Hlubokým údolím kaňonu vás provází řeka Olt a vede tudy i oblíbená železniční trať. Pohled na majestátní svahy po obou stranách je opravdu úchvatný a kdo si jej alespoň jednou neprojede, nemůže tvrdit, že zná Rumunsko. Naleznete zde i spoustu historických památek. Kousek za vesnicí Boita se nad břehem Oltu hrdě vypíná ruina věže, ještě z dob prvního osídlení Římany př. n. l. Sloužila ještě dlouho v 16. Století jako mýtná věž na hranici mezi královstvím Transylvánským a Valašským.

O něco níže, pod hrází přehrady u Calimanesti, jsou zase poměrně dobře zachovalé pozůstatky římské legie. Legie strážily a kontrolovaly plavidla na Oltu. Obchodníci, plavící se po řece na svých lodích a vorech také tyto legie využívali k výměnnému obchodu.

Brezoi

Malé městečko v horní části kaňonu. Za pěkného počasí vhodné místo k zaparkování auta na některém z místních parkovišť, pochutnat si na místních specialitách na grilu, uzených sýrech, nebo rumunské specialitě – ovar z uzeného kolena s místními fazolemi. To je mé nejoblíbenější jídlo v Rumunsku a zdejší kuchaři jej umí opravdu skvěle. Často jsem zde parkoval a vydával se proti proudu řeky Lotru, směrem k náhornímu jezeru Lacul Vidra. Lotru je na rozdíl od Oltu velmi čistá řeka a několikrát jsem se v ní v horkém létě koupal. Tady, v kouzelném údolí, lemovaném vrcholky hor, jsem také potkal nádherné, polodivoké obyvatele těchto končin, nezkažených moderní civilizací.


Balada o divokých koních

Stojím u rumunské řeky Lotru, v hlubokém údolí, mezi horami Vf. Robului (1899m) a Preota (1954m). Kochám se divokou krásou karpatské přírody, batoh na zádech, fotoaparát připravený na krku, když slyším tiché, ostražité zaržání. Ohlédnu se, opatrně usedám na kámen a ani se nehnu. Z kopců přichází téměř neslyšně stádečko neokovaných koní. Vpředu hřebec, vůdce stáda, hodnotí situaci. Pak se ohlédne po ostatních a pomalu, stále mě sledujíc pohledem, přistupuje k řece. Ponoří svou krásnou hlavu do vody a začíná tichounce, jak to umí snad jen tito nádherní tvorové, pít. Potom odfrkne, pohodí hlavou směrem ke stádečku a to pomalu vchází do řeky za svým vůdcem. Pak už si mne nevšímají a neruší je ani cvakání spouště. Vychutnávají si v 37 stupňovém vedru chladivé účinky proudící řeky, cachtají se a dovádějí a dovolují mi tyto neopakovatelné zážitky zachytit obrazem. Vydržel bych tam sedět a dívat se na ně do nekonečna. Po cca hodině však stejně klidně, jak přišli, odcházejí zpět do kopců.


Seděl jsem ještě dlouho na břehu řeky a prožíval znova a znova ty úžasné chvilky klidu a přátelství a bylo mi hrozně dobře. Vezmi čert všechny problémy na rumunských silnicích, trápení s celními úředníky, zkorumpovanou rumunskou policií a podobně. Kdo jednou poznal krásu divoké přírody Karpat, vždy se sem bude chtít opět vrátit.

Království vlků

Kousek od Calimanesti je stará, dnes již opuštěná benzinová pumpa. Tady se dá dobře zaparkovat přímo u silnice a hrozí poměrně malé nebezpečí, že by člověk po návratu z výletu auto nenalezl. Je tady dosti silný provoz. Odtud vede lesní pěšina kolem prudce tekoucí řeky vzhůru, k horským vodopádům.


Do těchto končin se mi podařilo v minulosti zavítat pouze dvakrát a vyfotit jen jeden z vodopádů. Nazval jsem jej „Draculův pláč“. Za to jsem tady zažil nezapomenutelnou příhodu. Je to příběh o toleranci a vzájemné úctě, příběh, na který určitě nikdy nezapomenu.

Cestu k vodopádům znám a vím, že se prudké stoupání k vrcholům několikrát stáčí. Rozhodl jsem se tedy, že si ji tentokrát zkrátím lesem. Stativ s nasazeným fotoaparátem používám jako hůl a pomalu stoupám nahoru. I když je v hustém lese chladněji než na cestě, na kterou se opírá prudké slunce, brzy se mi batoh s fotovýbavou lepí na záda a pomalu začínám litovat, že jsem raději nešel okolo. Na cestu stále nemohu narazit a už jsem zpocený jako kůň. Pak se přede mnou otevře malá planina a mohu si konečně odpočinout.

Usedám na pařez a chystám se shodit batoh ze zad, když zpozoruji pohyb v blízkém houští. Sedí tam malé štěně a upřeně mě pozoruje. Opatrně, pomaličku se zvedám, roztahuji nohy stativu, sundávám krytku z objektivu a zaostřuji. Jsem tak zabrán do čtení dat v hledáčku, přípravou kompozice a expozice, že úplně zapomínám na své okolí. Najednou začínám mít divný pocit. Něco není v pořádku. Slyším tiché, varovné, hrdelní zvuky a pomalu zvedám hlavu od mušle aparátu.

Jsou čtyři. Čtyři dospělí vlci, rozestavění v přesném kříži okolo mne, ve vzdálenosti cca 20m. Hlavy skloněné k zemi, srst na hřbetě neježená, horní pysky povytažené a odhalující hrozivé špičáky. A stále to temné, hrdelní dunění.

Přiznám, že ve mně tehdy byla velice malá dušička. V duchu jsem se modlil a usilovně přemýšlel, jak se zachovat. Pokud by na mě všichni čtyři zaútočili, neměl bych nejmenší šanci. Pomalu, velice pomaličku, jako ve zpomaleném filmu jsem se narovnával a se stativem, připraveným před sebou k chabé obraně pomaličku couval zpět ke stráni, po které jsem sem, nahoru přišel.

Na svahu jsem se musel na chviličku otočit, abych zkontroloval cestu. Když jsem se ohlédl zpět, planina byla jako vymetená. Po vlcích a štěněti ani památky, nikde nic. Vrátil jsem se dolů na cestu a zpět do auta. Udělal jsem si kafe a dlouho přemýšlel, k čemu to tady vlastně došlo. Snad mi pomohlo mé klidné počínání, které nezavdalo šelmám pocit ohrožení, snad tady sehrálo svou roli něco zcela jiného. Každopádně to byl nezapomenutelný zážitek. Ono to s těmi vlky a Karkulkami asi nebude tak žhavé, jak se v pohádkách vypravuje.

Z Honzových cest vzniká několik cestopisných knih, které je možné získat na adrese http://www.pho­tojankrasa.com/

Jeden z nejkrásnějších úseků na cestě z Aradu přes Devu, Sebes, Sibiu, R. Valcea, Pitesti atd., atd., až do hlavního města Bucuresti, popřípadě dál, přes hraniční přechod Giurgiu/Ruse – až do Bulharska.

Na této trase jsem zažil mnoho příhod a nafotil stovky snímků. Postupně se k nim dostanu také, ale nyní bych se chtěl věnovat zmíněnému kaňonu. Táhne se v délce cca 80km od Talmaciu k R. Valcea.

{{reklama()}}

Téměř celou cestu se nad vámi vlevo tyčí pohoří Padure Muntii Fägaräsuii s nejvyššími vrcholy Moldoveanu (2544m) a Negoiu (2535m), vpravo Muntii Cindrel ( Cindrel – 2244m), Muntii Lotrului (Vf. Steflesti – 2242m) a Muntii Capatanei (Mandra-2518m).


Hlubokým údolím kaňonu vás provází řeka Olt a vede tudy i oblíbená železniční trať. Pohled na majestátní svahy po obou stranách je opravdu úchvatný a kdo si jej alespoň jednou neprojede, nemůže tvrdit, že zná Rumunsko. Naleznete zde i spoustu historických památek. Kousek za vesnicí Boita se nad břehem Oltu hrdě vypíná ruina věže, ještě z dob prvního osídlení Římany př. n. l. Sloužila ještě dlouho v 16. Století jako mýtná věž na hranici mezi královstvím Transylvánským a Valašským.

O něco níže, pod hrází přehrady u Calimanesti, jsou zase poměrně dobře zachovalé pozůstatky římské legie. Legie strážily a kontrolovaly plavidla na Oltu. Obchodníci, plavící se po řece na svých lodích a vorech také tyto legie využívali k výměnnému obchodu.

Brezoi

Malé městečko v horní části kaňonu. Za pěkného počasí vhodné místo k zaparkování auta na některém z místních parkovišť, pochutnat si na místních specialitách na grilu, uzených sýrech, nebo rumunské specialitě – ovar z uzeného kolena s místními fazolemi. To je mé nejoblíbenější jídlo v Rumunsku a zdejší kuchaři jej umí opravdu skvěle. Často jsem zde parkoval a vydával se proti proudu řeky Lotru, směrem k náhornímu jezeru Lacul Vidra. Lotru je na rozdíl od Oltu velmi čistá řeka a několikrát jsem se v ní v horkém létě koupal. Tady, v kouzelném údolí, lemovaném vrcholky hor, jsem také potkal nádherné, polodivoké obyvatele těchto končin, nezkažených moderní civilizací.


Balada o divokých koních

Stojím u rumunské řeky Lotru, v hlubokém údolí, mezi horami Vf. Robului (1899m) a Preota (1954m). Kochám se divokou krásou karpatské přírody, batoh na zádech, fotoaparát připravený na krku, když slyším tiché, ostražité zaržání. Ohlédnu se, opatrně usedám na kámen a ani se nehnu. Z kopců přichází téměř neslyšně stádečko neokovaných koní. Vpředu hřebec, vůdce stáda, hodnotí situaci. Pak se ohlédne po ostatních a pomalu, stále mě sledujíc pohledem, přistupuje k řece. Ponoří svou krásnou hlavu do vody a začíná tichounce, jak to umí snad jen tito nádherní tvorové, pít. Potom odfrkne, pohodí hlavou směrem ke stádečku a to pomalu vchází do řeky za svým vůdcem. Pak už si mne nevšímají a neruší je ani cvakání spouště. Vychutnávají si v 37 stupňovém vedru chladivé účinky proudící řeky, cachtají se a dovádějí a dovolují mi tyto neopakovatelné zážitky zachytit obrazem. Vydržel bych tam sedět a dívat se na ně do nekonečna. Po cca hodině však stejně klidně, jak přišli, odcházejí zpět do kopců.


Seděl jsem ještě dlouho na břehu řeky a prožíval znova a znova ty úžasné chvilky klidu a přátelství a bylo mi hrozně dobře. Vezmi čert všechny problémy na rumunských silnicích, trápení s celními úředníky, zkorumpovanou rumunskou policií a podobně. Kdo jednou poznal krásu divoké přírody Karpat, vždy se sem bude chtít opět vrátit.

Království vlků

Kousek od Calimanesti je stará, dnes již opuštěná benzinová pumpa. Tady se dá dobře zaparkovat přímo u silnice a hrozí poměrně malé nebezpečí, že by člověk po návratu z výletu auto nenalezl. Je tady dosti silný provoz. Odtud vede lesní pěšina kolem prudce tekoucí řeky vzhůru, k horským vodopádům.


Do těchto končin se mi podařilo v minulosti zavítat pouze dvakrát a vyfotit jen jeden z vodopádů. Nazval jsem jej „Draculův pláč“. Za to jsem tady zažil nezapomenutelnou příhodu. Je to příběh o toleranci a vzájemné úctě, příběh, na který určitě nikdy nezapomenu.

Cestu k vodopádům znám a vím, že se prudké stoupání k vrcholům několikrát stáčí. Rozhodl jsem se tedy, že si ji tentokrát zkrátím lesem. Stativ s nasazeným fotoaparátem používám jako hůl a pomalu stoupám nahoru. I když je v hustém lese chladněji než na cestě, na kterou se opírá prudké slunce, brzy se mi batoh s fotovýbavou lepí na záda a pomalu začínám litovat, že jsem raději nešel okolo. Na cestu stále nemohu narazit a už jsem zpocený jako kůň. Pak se přede mnou otevře malá planina a mohu si konečně odpočinout.

Usedám na pařez a chystám se shodit batoh ze zad, když zpozoruji pohyb v blízkém houští. Sedí tam malé štěně a upřeně mě pozoruje. Opatrně, pomaličku se zvedám, roztahuji nohy stativu, sundávám krytku z objektivu a zaostřuji. Jsem tak zabrán do čtení dat v hledáčku, přípravou kompozice a expozice, že úplně zapomínám na své okolí. Najednou začínám mít divný pocit. Něco není v pořádku. Slyším tiché, varovné, hrdelní zvuky a pomalu zvedám hlavu od mušle aparátu.

Jsou čtyři. Čtyři dospělí vlci, rozestavění v přesném kříži okolo mne, ve vzdálenosti cca 20m. Hlavy skloněné k zemi, srst na hřbetě neježená, horní pysky povytažené a odhalující hrozivé špičáky. A stále to temné, hrdelní dunění.

Přiznám, že ve mně tehdy byla velice malá dušička. V duchu jsem se modlil a usilovně přemýšlel, jak se zachovat. Pokud by na mě všichni čtyři zaútočili, neměl bych nejmenší šanci. Pomalu, velice pomaličku, jako ve zpomaleném filmu jsem se narovnával a se stativem, připraveným před sebou k chabé obraně pomaličku couval zpět ke stráni, po které jsem sem, nahoru přišel.

Na svahu jsem se musel na chviličku otočit, abych zkontroloval cestu. Když jsem se ohlédl zpět, planina byla jako vymetená. Po vlcích a štěněti ani památky, nikde nic. Vrátil jsem se dolů na cestu a zpět do auta. Udělal jsem si kafe a dlouho přemýšlel, k čemu to tady vlastně došlo. Snad mi pomohlo mé klidné počínání, které nezavdalo šelmám pocit ohrožení, snad tady sehrálo svou roli něco zcela jiného. Každopádně to byl nezapomenutelný zážitek. Ono to s těmi vlky a Karkulkami asi nebude tak žhavé, jak se v pohádkách vypravuje.

Z Honzových cest vzniká několik cestopisných knih, které je možné získat na adrese http://www.pho­tojankrasa.com/

Benátská slavnost gondol

Každý první zářijový týden ovládne Benátky Regata Storica. Tato
slavnost je svátkem gondoliérů a nabízí úžasnou podívanou všem
návštěvníkům Benátek. Historie slavnosti regat sahá až do roku 1315, kdy
se údajně konala poprvé. Překrásně nazdobené plavidla a jejich posádky
v různých kostýmech se předvádí svému publiku.

Regata Storica

Možná se už spousta z vás připravuje na karneval do Benátek. Já bych vám však chtěla představit neméně zajímavou událost, která se každoročně odehrává na benátském kanálu. A pro ty, co upřednostňují dovolenou spíše v teplejších měsících než je únor, bude zářijová slavnost gondol a gondoliérů to pravé.

Každý první zářijový týden ovládne Benátky Regata Storica. Tato slavnost je svátkem gondoliérů a nabízí úžasnou podívanou všem návštěvníkům Benátek. Historie slavnosti regat sahá až do roku 1315, kdy se údajně konala poprvé. Překrásně nazdobené plavidla a jejich posádky v různých kostýmech se předvádí svému publiku. Součástí slavnosti je i několik veslařských závodů, které se v tento den konají.


Davy zvědavců


Břehy kanálu Grande, obléhají nejen místní obyvatelé, pro které je tato událost velkým svátkem, ale i početné hloučky cizinců. Ti, kteří se zde nahromadili v dostatečném předstihu, samozřejmě zaujali lepší pozice. Bohužel do první řady jsem se nedostala i přesto, že jsem k mostu Rialto, odkud má být údajně dobrá pozice k pozorování nazdobených gondol, dorazila asi s hodinovým předstihem. Nakonec se mně povedlo zaujmout celkem dobré místo, problém byl jen s focením. Přes hlouček lidí se jen obtížně fotografovalo, takže fotky nejsou moc zdařilé. Závidět, šlo snad jen turistům ubytovaným v hotelích s výhledem na kanál, kteří se vykláněli z oken a pozorovali místní dění. Po zdlouhavém přešlapování na místě, konečně začala přehlídka gondol. Každá z nich byla řízena několikačlenným týmem. Poutavé byly nejen různobarevné kostýmy účastníků, či jejich bílé cylindry, barevné klobouky, barety, sportovní trikoty, ale především rozmanitá plavidla. Na každé z gondol šlo pozorovat jedinečné motivy. Některé gondoly, vezly na své přídi sochy, zobrazují draky chrlící oheň, jiné divoké koně, okřídlené lvi či delfíny. Mnohé zdobily květiny a bohaté ornamenty.


Dopravní šílenství

V průběhu přehlídky je uzavřen most Rialto a okolí kanálu střeží policie. Také je zastaven lodní provoz, takže turisté by si měli dobře rozmyslet, zda zde zůstanou po dobu závodu. Obrovský problém v dopravě nastal právě po skončení závodu. Většina turistů opouští Benátky a snaží se dostat do Punta Sabionni, což je zastávka, od které je asi 5 minut cesty vzdálené parkoviště pro auta a autobusy, neboť do Benátek se tyto dopravní prostředky nedostanou. Lodě jsou po skončení slavnosti doslova přeplněné. Velká část cestujících postává bez nároku na sedadlo. Spoje z náměstí Sv. Marka do Punta Sabionni, jezdí v pravidelných odstupech. Cesta trvá přibližně 45 minut. Je nutné si předem zakoupit lodní jízdenku. Výhodná je jízdenka za 18 eur, která platí po celý den a je přestupná. Jak jsem později zjistila, po slavnosti byly lodní spoje posíleny, takže tlačit se na první loď je zbytečné.

K dopravě po Benátkách se dále používají gondoly a lodní taxi tzv. vaporetto, které vyjdou pro přepravu asi nejlevněji. Projížďka na gondole je určitě skvělý zážitek, ale už méně skvělý pro vaši peněženku. Cena takové projížďky se pohybuje kolem sto eur.

Kam se podívat

A pokud budete v Benátkách alespoň jeden den, je dobré se ráno zastavit u některých památek a odpoledne pak věnovat Regatě Storice. Pokud přijedete autem a využijete již zmíněný spoj z Punta Sabionni, doporučuji vystoupit na zastávce Sv. Marka, kde jste už jen pár kroků od Náměstí Sv.Marka tzv. Piazza. Kromě kulturních skvostů, zde upoutají pozornost také mraky holubů, kteří se slétají na drobky jídla, které jim turisté házejí. Dále se pak můžete vydat k prohlídce Kampanily, Dóžecího paláce, několika muzeí a dojít až k mostu Rialto.


Do Regaty Storici zbývá sice ještě víc jak půl roku. Pokud ale budete chtít využít nabídky nějaké cestovní kanceláře, která pořádá zájezd na tuto událost, je dobré si jej zarezervovat s předstihem, neboť jak jsem se sama přesvědčila, dva měsíce před odjezdem už je obtížné sehnat volné místo.

Regata Storica

Možná se už spousta z vás připravuje na karneval do Benátek. Já bych vám však chtěla představit neméně zajímavou událost, která se každoročně odehrává na benátském kanálu. A pro ty, co upřednostňují dovolenou spíše v teplejších měsících než je únor, bude zářijová slavnost gondol a gondoliérů to pravé.

Každý první zářijový týden ovládne Benátky Regata Storica. Tato slavnost je svátkem gondoliérů a nabízí úžasnou podívanou všem návštěvníkům Benátek. Historie slavnosti regat sahá až do roku 1315, kdy se údajně konala poprvé. Překrásně nazdobené plavidla a jejich posádky v různých kostýmech se předvádí svému publiku. Součástí slavnosti je i několik veslařských závodů, které se v tento den konají.


Davy zvědavců


Břehy kanálu Grande, obléhají nejen místní obyvatelé, pro které je tato událost velkým svátkem, ale i početné hloučky cizinců. Ti, kteří se zde nahromadili v dostatečném předstihu, samozřejmě zaujali lepší pozice. Bohužel do první řady jsem se nedostala i přesto, že jsem k mostu Rialto, odkud má být údajně dobrá pozice k pozorování nazdobených gondol, dorazila asi s hodinovým předstihem. Nakonec se mně povedlo zaujmout celkem dobré místo, problém byl jen s focením. Přes hlouček lidí se jen obtížně fotografovalo, takže fotky nejsou moc zdařilé. Závidět, šlo snad jen turistům ubytovaným v hotelích s výhledem na kanál, kteří se vykláněli z oken a pozorovali místní dění. Po zdlouhavém přešlapování na místě, konečně začala přehlídka gondol. Každá z nich byla řízena několikačlenným týmem. Poutavé byly nejen různobarevné kostýmy účastníků, či jejich bílé cylindry, barevné klobouky, barety, sportovní trikoty, ale především rozmanitá plavidla. Na každé z gondol šlo pozorovat jedinečné motivy. Některé gondoly, vezly na své přídi sochy, zobrazují draky chrlící oheň, jiné divoké koně, okřídlené lvi či delfíny. Mnohé zdobily květiny a bohaté ornamenty.


Dopravní šílenství

V průběhu přehlídky je uzavřen most Rialto a okolí kanálu střeží policie. Také je zastaven lodní provoz, takže turisté by si měli dobře rozmyslet, zda zde zůstanou po dobu závodu. Obrovský problém v dopravě nastal právě po skončení závodu. Většina turistů opouští Benátky a snaží se dostat do Punta Sabionni, což je zastávka, od které je asi 5 minut cesty vzdálené parkoviště pro auta a autobusy, neboť do Benátek se tyto dopravní prostředky nedostanou. Lodě jsou po skončení slavnosti doslova přeplněné. Velká část cestujících postává bez nároku na sedadlo. Spoje z náměstí Sv. Marka do Punta Sabionni, jezdí v pravidelných odstupech. Cesta trvá přibližně 45 minut. Je nutné si předem zakoupit lodní jízdenku. Výhodná je jízdenka za 18 eur, která platí po celý den a je přestupná. Jak jsem později zjistila, po slavnosti byly lodní spoje posíleny, takže tlačit se na první loď je zbytečné.

K dopravě po Benátkách se dále používají gondoly a lodní taxi tzv. vaporetto, které vyjdou pro přepravu asi nejlevněji. Projížďka na gondole je určitě skvělý zážitek, ale už méně skvělý pro vaši peněženku. Cena takové projížďky se pohybuje kolem sto eur.

Kam se podívat

A pokud budete v Benátkách alespoň jeden den, je dobré se ráno zastavit u některých památek a odpoledne pak věnovat Regatě Storice. Pokud přijedete autem a využijete již zmíněný spoj z Punta Sabionni, doporučuji vystoupit na zastávce Sv. Marka, kde jste už jen pár kroků od Náměstí Sv.Marka tzv. Piazza. Kromě kulturních skvostů, zde upoutají pozornost také mraky holubů, kteří se slétají na drobky jídla, které jim turisté házejí. Dále se pak můžete vydat k prohlídce Kampanily, Dóžecího paláce, několika muzeí a dojít až k mostu Rialto.


Do Regaty Storici zbývá sice ještě víc jak půl roku. Pokud ale budete chtít využít nabídky nějaké cestovní kanceláře, která pořádá zájezd na tuto událost, je dobré si jej zarezervovat s předstihem, neboť jak jsem se sama přesvědčila, dva měsíce před odjezdem už je obtížné sehnat volné místo.

Holandsko a jeho okouzlující skanzeny

Nizozemí je proslulé výrobou skvělých tvrdých sýrů, robustních
dřeváků, bohatou sítí vodních kanálů, všudypřítomnými stády ovcí a
černobílých krav a samozřejmě nekonečnými rovinami. Kromě těchto
fenoménů se v Holandsku, podobně jako v České republice,
nachází několik zajímavých skanzenů.

Nizozemí je proslulé výrobou skvělých tvrdých sýrů, robustních dřeváků, bohatou sítí vodních kanálů, všudypřítomnými stády ovcí a černobílých krav a samozřejmě nekonečnými rovinami. Kromě těchto fenoménů se v Holandsku, podobně jako v České republice, nachází několik zajímavých skanzenů. Tři největší a nejznámější muzea lidových staveb a umění jsou situována poblíž měst Arnhem, Amsterdam a Enkhuizen. Navíc se v ,,zemi tulipánů“ nachází i některá menší muzea regionálního významu.

Je libo projížďka historickou tramvají?


Pro tentokrát začněme návštěvou zmíněného národopisného muzea obyčejů a architektury nacházejícího se v rámci aglomerace Arnhem ve východní části Holandska. Muzeum bylo založeno v roce 1912 a posléze se v roce 1942 transformovalo na národní muzeum. Skanzen Openluchtmuseum bylo v roce 2005 oceněno jako Evropské muzeum roku. Areál velký 44 ha nabízí ke zhlédnutí asi 80 historických budov zemědělského rázu, ale i ryze městského charakteru, továrnu na zpracování mléka, rozličné dílny řemeslníků, starobylé obchůdky potravin se sladkým i slaným pečivem, původní sklady zboží, vlakové nádraží a samozřejmě nemohou chybět ani tolik příznačné větrné mlýny. Návštěvník se zde může seznámit nejenom se zmíněnými skvosty někdejší architektury, ale i se způsobem života v posledních 250 letech na území Nizozemského království.

Během jednoho dne je možno zhlédnout výrobu sýrů, domácího pečiva a sladkostí, práci kováře, nahlédnout do tajů vyhotovení jablečného sirupu, zpracovaní lněného semínka na olej za pomoci koňského zápřahu, apod. Skanzen je otevřen po celý rok, což umožňuje seznámení s typickými činnostmi v jednotlivých ročních obdobích. Například přes vánoční svátky je pro návštěvníky připraveno zpestření v podobě ledové plochy určené k otestovaní bruslařských dovedností. V teplejším období je pro změnu velice populární výroba dekorací nebo jednoduchých hraček z přírodního materiálu v podobě chundelatých oveček, jízda na jednokolce či v dřevěné motokáře.


Muzeum se mimo jiné snaží návštěvníky seznámit s plemeny domácích zvířat, která jsou pro Holandsko tolik typická, avšak v současné době již patří spíše ke zřídka kdy chovaným. Na mnoha místech se můžete setkat s několika vzácnými plemeny skotu, ovcí i staro-holandskými plemeny králíků a drůbeže. Tato aktivita je atraktivní zejména pro děti. Milovníky rostlinné říše zas zaujme důmyslně provedená bylinná zahrada, která představuje nejběžněji používané druhy koření jako je šalvěj, kmín, rozmarýn, levandule, tymián, atd.

Také pro muže je zde připraveno dostatečně účinné lákadlo v podobě muzea piva a pivovarnictví nazvané příznačně ,,Pivo je nápoj pro všechny“. Tato permanentní expozice byla otevřena v roce 1996 a kromě ukázky nástrojů a nádob spojených s výrobou piva, prezentuje historickou výrobu tohoto kvašeného moku v oblasti Brabantska, na jihu Holandska. Výstava je pojata lehce humorně, ale o tom vám už nebudu více prozrazovat, nechte se překvapit.

Vnitřní expozice muzea je zaměřena zejména na způsob odívání v jednotlivých dějinných obdobích a krajích. Například je možné spatřit kolekci originálních krajek, kovových ozdob a čepců, které bývaly běžně užívány na území někdejšího Holandska. Po vstupu do jednoho z moderněji vypadajících výstavních pavilonů je okamžitě patrné, jak kuriózní výstavu můžeme očekávat. Výstava soukromých sbírek zvaná ,,Sběratelův ráj“, nahlíží do duše každému z nás, takže můžete spatřit sbírku lístků na nákup, krucifixů, sádrových trpaslíků, plyšových medvídků, papírových pytlíků, které jsou užívány v případě nevolnosti v letadlech, apod.

Asi největší atrakcí Openluchtmusea je projížďka historickou tramvají z předválečné doby, která projíždí skanzenem na trase o délce 1750 m a míjí nejvýznamnější body areálu. Umožňuje tak prvotní seznámení s jednotlivými objekty muzea, stejně jako způsob pohybu po rozsáhlém prostoru.


Nekonečná řada mlýnů, výroba sýrů a klapajících dřeváků

Zaanse Schans muzeum dokumentuje historii jedné z nejstarších průmyslových oblastí Evropy v období mezi 17. až 18. stoletím. Jedná se o restaurovanou historickou vesnici obytných a hospodářských staveb v oblasti provincie Severní Holandsko v nepříliš velké vzdálenosti od Amsterdamu. Dříve byli lidé obývající tuto oblast nuceni žít z toho, co jim umožnil vítr, který v této rovinaté krajině fouká téměř neustále. V 18. století se konkrétně poblíž města Zaanstad vyskytovalo dokonce až 1000 větrných mlýnů, které sloužily ke zpracování zemědělských produktů, dřeva, nerostů a také k výrobě elektrické energie. Společně s rozmachem průmyslu začaly vznikat i rodinné obchodní podniky. Zaanský region si tak časem vysloužil přezdívku ,,Spižírna Holandska“. S obnovou Zaanse Schans se započalo po roce 1945.

V současné době je na břehu poklidně tekoucí řeky Zaan situováno 6 historických větrných mlýnů, které jsou přístupné veřejnosti. Unikátní větrné mlýny představují zvídavým návštěvníkům technologii zpracovaní olejnin na olej a pokrutiny, výrobu hořčice, pilu anebo také výrobu přírodních barviv. Navíc na sousedních pastvinách lze kromě všude přítomného domácího zvířectva, zahlednout několik menších větrných mlýnů sloužících k drenáži vodních kanálů. Pozoruhodností Zaanse Schans je jeden z větrných mlýnů sloužící k řezání dřeva, který byl dokončen v roce 2007 jako replika starodávné pily zhotovené na základě původních technických údajů a tradičních postupů. S detaily poměrně komplikované výstavby je možné se blíže seznámit v suterénu budovy samotného mlýna. Kromě mlýnů se ve vesničce vyskytuje nejenom soubor zelených dřevěných domů obyčejných venkovanů, ale i domů bohatých obchodníků všelijak propojených malými mosty a můstky a to vše doplněné okouzlujícími zahrádkami narcisů, hyacintů a tulipánu.


Výroba tradičních holandských produktů jako jsou tvrdé sýry, hořčice, dřeváky nebo cín je součástí každodenní demonstrační ukázky. Tak třeba výroba dřeváků je situována v domě z roku 1780 a vyjma samotného předvedení manufakturní výroby dřeváků z dřeva topolu, je možné spatřit značné množství historických dřeváků určených pro rozličné příležitosti každodenního života, počínaje prací na statku, svatbou a konče například velkou holandskou vášní bruslením. Dřeváky pro každodenní nošení bývaly obvykle pouze hladké dřevěné, naopak dřeváky určené pro slavnostní příležitosti bývaly bohatě malované přírodními vzory či motivy větrných mlýnů anebo dokonce ručně vyřezávané. Bezpochyby velkou výhodou dřeváků je to, že v teplých letních dnech dostatečně větrají a není v nich horko, na druhou stranu v zimě a ve vlhku chrání nohy před chladem a mokrem. To je i jeden z důvodů, proč je tato obuv u holanďanů stále populární.


Muzeum, do kterého vás odveze loď

Národopisné muzeum nazvané Zuiderzeemuseum je z přilehlého parkoviště přístupné sympatickou lodní vyjížďkou, vzdálené ne více jak 15 minut. Muzeum bylo založeno v poválečné době v roce 1948 a prezentuje holandské umění, kulturu a zvyky na pozadí severo-holandské krajiny s četnými vodními plochami a nezbytnými poldry. Nadto klade důraz na dobu před rokem 1932, kdy byla dovršena velkolepá stavba 32 km dlouhé hráze Afsluitdijk, která v současnosti rozděluje záliv Zuiderzee a vytváří jezero IJseelmeer.

Historické domy a interiéry, nábytek, keramika, sklo, obrazy, ozdoby, dobové fotografie, oblečení, textilie a mnohé další předměty si může návštěvník prohlédnout v tomto znamenitém skanzenu nedaleko města Enkhuizen. Muzeum dovoluje nahlédnout do dávných dob a seznamuje, jak lidé žili a pracovali v oblasti provincie Zuiderzee. Tak kupříkladu mnohé jistě zaujme dům bankéře, řeznictví, voňavý obchod pekaře, kovárna, fotografický ateliér, brusířství, dům holiče doplněný všemi potřebnými pomůckami nebo starobylá lékárna se soškami, které byly používány k zahnání zlých duchů. Celá expozice je podána velmi informativně v typicky holandském realistickém pojetí. Zuiderzeemuseum je živoucí vesnice, takže tu není opomenuto ani na školu, poštu či protestantský kostel.

Součástí skanzenu je dokonce i starý přístav Marken z 19. století. Rybáři tu přímo na místě zhotovují nejenom sušené či uzené rybí pochoutky, ale i rybářské sítě jako v časech dávno minulých. V muzeu je dán prostor i obyčejným lidem, kteří si mohou vyzkoušet svoje dovednosti v oblasti spřádání sítí nebo se jen tak obdivovat lodím a rybářským chatrčím z oblasti Markenu, Volendamu a Monnickendamu.


Děti najdou v Zuiderzeemuseu zalíbení v projížďce plachetnicí po areálu skanzenu nebo vlastnoruční stavbě pirátské lodičky. Pravděpodobně velkým zážitkem bude možnost obléknout se do původního holandského kroje. Pro děvčata je připravena červeno-modro-bílá proužkovaná sukně a bílá blůzka s bohatým zdobením, pro kluky pak černé vlněné kalhoty s vestičkou a pro všechny společné dřeváky neboli ,,Klompen“.

Návštěva tolikeré kultury může jednoho zdolat, a tak je pamatováno i na relaxaci v přilehlém přírodním parku nacházejícím se na blízkém poloostrově, kde je možná procházka lesní vegetací nebo dokonce uspořádání příjemného pikniku.

Projížďka historickou tramvají v Openluchtmuseu, nezapomenutelné panorama větrných mlýnů v Zaanse Schans nebo ukázka tradičních lidových dovedností v Zuiderseemuseu, to jsou jen tři namátkou vybrané zajímavosti, jenž v sobě skýtá letmý pohled do bohatého kulturního dědictví Nizozemského království. O těch dalších podrobněji zase třeba někdy příště.

Nizozemí je proslulé výrobou skvělých tvrdých sýrů, robustních dřeváků, bohatou sítí vodních kanálů, všudypřítomnými stády ovcí a černobílých krav a samozřejmě nekonečnými rovinami. Kromě těchto fenoménů se v Holandsku, podobně jako v České republice, nachází několik zajímavých skanzenů. Tři největší a nejznámější muzea lidových staveb a umění jsou situována poblíž měst Arnhem, Amsterdam a Enkhuizen. Navíc se v ,,zemi tulipánů“ nachází i některá menší muzea regionálního významu.

Je libo projížďka historickou tramvají?


Pro tentokrát začněme návštěvou zmíněného národopisného muzea obyčejů a architektury nacházejícího se v rámci aglomerace Arnhem ve východní části Holandska. Muzeum bylo založeno v roce 1912 a posléze se v roce 1942 transformovalo na národní muzeum. Skanzen Openluchtmuseum bylo v roce 2005 oceněno jako Evropské muzeum roku. Areál velký 44 ha nabízí ke zhlédnutí asi 80 historických budov zemědělského rázu, ale i ryze městského charakteru, továrnu na zpracování mléka, rozličné dílny řemeslníků, starobylé obchůdky potravin se sladkým i slaným pečivem, původní sklady zboží, vlakové nádraží a samozřejmě nemohou chybět ani tolik příznačné větrné mlýny. Návštěvník se zde může seznámit nejenom se zmíněnými skvosty někdejší architektury, ale i se způsobem života v posledních 250 letech na území Nizozemského království.

Během jednoho dne je možno zhlédnout výrobu sýrů, domácího pečiva a sladkostí, práci kováře, nahlédnout do tajů vyhotovení jablečného sirupu, zpracovaní lněného semínka na olej za pomoci koňského zápřahu, apod. Skanzen je otevřen po celý rok, což umožňuje seznámení s typickými činnostmi v jednotlivých ročních obdobích. Například přes vánoční svátky je pro návštěvníky připraveno zpestření v podobě ledové plochy určené k otestovaní bruslařských dovedností. V teplejším období je pro změnu velice populární výroba dekorací nebo jednoduchých hraček z přírodního materiálu v podobě chundelatých oveček, jízda na jednokolce či v dřevěné motokáře.


Muzeum se mimo jiné snaží návštěvníky seznámit s plemeny domácích zvířat, která jsou pro Holandsko tolik typická, avšak v současné době již patří spíše ke zřídka kdy chovaným. Na mnoha místech se můžete setkat s několika vzácnými plemeny skotu, ovcí i staro-holandskými plemeny králíků a drůbeže. Tato aktivita je atraktivní zejména pro děti. Milovníky rostlinné říše zas zaujme důmyslně provedená bylinná zahrada, která představuje nejběžněji používané druhy koření jako je šalvěj, kmín, rozmarýn, levandule, tymián, atd.

Také pro muže je zde připraveno dostatečně účinné lákadlo v podobě muzea piva a pivovarnictví nazvané příznačně ,,Pivo je nápoj pro všechny“. Tato permanentní expozice byla otevřena v roce 1996 a kromě ukázky nástrojů a nádob spojených s výrobou piva, prezentuje historickou výrobu tohoto kvašeného moku v oblasti Brabantska, na jihu Holandska. Výstava je pojata lehce humorně, ale o tom vám už nebudu více prozrazovat, nechte se překvapit.

Vnitřní expozice muzea je zaměřena zejména na způsob odívání v jednotlivých dějinných obdobích a krajích. Například je možné spatřit kolekci originálních krajek, kovových ozdob a čepců, které bývaly běžně užívány na území někdejšího Holandska. Po vstupu do jednoho z moderněji vypadajících výstavních pavilonů je okamžitě patrné, jak kuriózní výstavu můžeme očekávat. Výstava soukromých sbírek zvaná ,,Sběratelův ráj“, nahlíží do duše každému z nás, takže můžete spatřit sbírku lístků na nákup, krucifixů, sádrových trpaslíků, plyšových medvídků, papírových pytlíků, které jsou užívány v případě nevolnosti v letadlech, apod.

Asi největší atrakcí Openluchtmusea je projížďka historickou tramvají z předválečné doby, která projíždí skanzenem na trase o délce 1750 m a míjí nejvýznamnější body areálu. Umožňuje tak prvotní seznámení s jednotlivými objekty muzea, stejně jako způsob pohybu po rozsáhlém prostoru.


Nekonečná řada mlýnů, výroba sýrů a klapajících dřeváků

Zaanse Schans muzeum dokumentuje historii jedné z nejstarších průmyslových oblastí Evropy v období mezi 17. až 18. stoletím. Jedná se o restaurovanou historickou vesnici obytných a hospodářských staveb v oblasti provincie Severní Holandsko v nepříliš velké vzdálenosti od Amsterdamu. Dříve byli lidé obývající tuto oblast nuceni žít z toho, co jim umožnil vítr, který v této rovinaté krajině fouká téměř neustále. V 18. století se konkrétně poblíž města Zaanstad vyskytovalo dokonce až 1000 větrných mlýnů, které sloužily ke zpracování zemědělských produktů, dřeva, nerostů a také k výrobě elektrické energie. Společně s rozmachem průmyslu začaly vznikat i rodinné obchodní podniky. Zaanský region si tak časem vysloužil přezdívku ,,Spižírna Holandska“. S obnovou Zaanse Schans se započalo po roce 1945.

V současné době je na břehu poklidně tekoucí řeky Zaan situováno 6 historických větrných mlýnů, které jsou přístupné veřejnosti. Unikátní větrné mlýny představují zvídavým návštěvníkům technologii zpracovaní olejnin na olej a pokrutiny, výrobu hořčice, pilu anebo také výrobu přírodních barviv. Navíc na sousedních pastvinách lze kromě všude přítomného domácího zvířectva, zahlednout několik menších větrných mlýnů sloužících k drenáži vodních kanálů. Pozoruhodností Zaanse Schans je jeden z větrných mlýnů sloužící k řezání dřeva, který byl dokončen v roce 2007 jako replika starodávné pily zhotovené na základě původních technických údajů a tradičních postupů. S detaily poměrně komplikované výstavby je možné se blíže seznámit v suterénu budovy samotného mlýna. Kromě mlýnů se ve vesničce vyskytuje nejenom soubor zelených dřevěných domů obyčejných venkovanů, ale i domů bohatých obchodníků všelijak propojených malými mosty a můstky a to vše doplněné okouzlujícími zahrádkami narcisů, hyacintů a tulipánu.


Výroba tradičních holandských produktů jako jsou tvrdé sýry, hořčice, dřeváky nebo cín je součástí každodenní demonstrační ukázky. Tak třeba výroba dřeváků je situována v domě z roku 1780 a vyjma samotného předvedení manufakturní výroby dřeváků z dřeva topolu, je možné spatřit značné množství historických dřeváků určených pro rozličné příležitosti každodenního života, počínaje prací na statku, svatbou a konče například velkou holandskou vášní bruslením. Dřeváky pro každodenní nošení bývaly obvykle pouze hladké dřevěné, naopak dřeváky určené pro slavnostní příležitosti bývaly bohatě malované přírodními vzory či motivy větrných mlýnů anebo dokonce ručně vyřezávané. Bezpochyby velkou výhodou dřeváků je to, že v teplých letních dnech dostatečně větrají a není v nich horko, na druhou stranu v zimě a ve vlhku chrání nohy před chladem a mokrem. To je i jeden z důvodů, proč je tato obuv u holanďanů stále populární.


Muzeum, do kterého vás odveze loď

Národopisné muzeum nazvané Zuiderzeemuseum je z přilehlého parkoviště přístupné sympatickou lodní vyjížďkou, vzdálené ne více jak 15 minut. Muzeum bylo založeno v poválečné době v roce 1948 a prezentuje holandské umění, kulturu a zvyky na pozadí severo-holandské krajiny s četnými vodními plochami a nezbytnými poldry. Nadto klade důraz na dobu před rokem 1932, kdy byla dovršena velkolepá stavba 32 km dlouhé hráze Afsluitdijk, která v současnosti rozděluje záliv Zuiderzee a vytváří jezero IJseelmeer.

Historické domy a interiéry, nábytek, keramika, sklo, obrazy, ozdoby, dobové fotografie, oblečení, textilie a mnohé další předměty si může návštěvník prohlédnout v tomto znamenitém skanzenu nedaleko města Enkhuizen. Muzeum dovoluje nahlédnout do dávných dob a seznamuje, jak lidé žili a pracovali v oblasti provincie Zuiderzee. Tak kupříkladu mnohé jistě zaujme dům bankéře, řeznictví, voňavý obchod pekaře, kovárna, fotografický ateliér, brusířství, dům holiče doplněný všemi potřebnými pomůckami nebo starobylá lékárna se soškami, které byly používány k zahnání zlých duchů. Celá expozice je podána velmi informativně v typicky holandském realistickém pojetí. Zuiderzeemuseum je živoucí vesnice, takže tu není opomenuto ani na školu, poštu či protestantský kostel.

Součástí skanzenu je dokonce i starý přístav Marken z 19. století. Rybáři tu přímo na místě zhotovují nejenom sušené či uzené rybí pochoutky, ale i rybářské sítě jako v časech dávno minulých. V muzeu je dán prostor i obyčejným lidem, kteří si mohou vyzkoušet svoje dovednosti v oblasti spřádání sítí nebo se jen tak obdivovat lodím a rybářským chatrčím z oblasti Markenu, Volendamu a Monnickendamu.


Děti najdou v Zuiderzeemuseu zalíbení v projížďce plachetnicí po areálu skanzenu nebo vlastnoruční stavbě pirátské lodičky. Pravděpodobně velkým zážitkem bude možnost obléknout se do původního holandského kroje. Pro děvčata je připravena červeno-modro-bílá proužkovaná sukně a bílá blůzka s bohatým zdobením, pro kluky pak černé vlněné kalhoty s vestičkou a pro všechny společné dřeváky neboli ,,Klompen“.

Návštěva tolikeré kultury může jednoho zdolat, a tak je pamatováno i na relaxaci v přilehlém přírodním parku nacházejícím se na blízkém poloostrově, kde je možná procházka lesní vegetací nebo dokonce uspořádání příjemného pikniku.

Projížďka historickou tramvají v Openluchtmuseu, nezapomenutelné panorama větrných mlýnů v Zaanse Schans nebo ukázka tradičních lidových dovedností v Zuiderseemuseu, to jsou jen tři namátkou vybrané zajímavosti, jenž v sobě skýtá letmý pohled do bohatého kulturního dědictví Nizozemského království. O těch dalších podrobněji zase třeba někdy příště.

Na běžky do Jizerských hor

Volné dny mezi Vánocemi a oslavami konce roku starého a počátku nového
se dají prožít různě. Někdo odpočívá, jiný navštěvuje příbuzné,
další sleduje oblíbené pohádky a někteří se rádi zaboří do bílé
stopy a vychutnávají kilometry běžeckých tratí. Já patřím mezi ty,
kteří rádi kombinují odpočinek, pohádky, ale když je sníh, tak
nezaváhám a musím alespoň pár desítek kilometrů za sezónu ujet.

To se to jezdí, když napadne pár čísel čerstvého prašanu


Volné dny mezi Vánocemi a oslavami konce roku starého a počátku nového se dají prožít různě. Někdo odpočívá, jiný navštěvuje příbuzné, další sleduje oblíbené pohádky a někteří se rádi zaboří do bílé stopy a vychutnávají kilometry běžeckých tratí. Já patřím mezi ty, kteří rádi kombinují odpočinek, pohádky, ale když je sníh, tak nezaváhám a musím alespoň pár desítek kilometrů za sezónu ujet. Ne, nepatřím mezi ty, kteří zdolávají různé závody, vyžívají se v předbíhání pomalejších a získávání různých ocenění a titulů. Ano, miluju krásnou bílou stopu a v ní se vyžívám, více bruslím než jezdím klasikou. Ale zvládám obojí, a když je krásný sníh, tak jsem i rychlá a užívám si to!

Přelom roku 2009 a 2010 jsem s několika dalšími milovníky Jizerských hor strávila v Příchovicích v penzionu Štěstíčko. Mimo času stráveného hraním na kytary a zpěvem, popíjením piva a pojídáním zbytků cukroví a připravených jednohubek, jsme strávili také pár hodin v bílé stopě, brázděním Krkonoš a Jizerek.

Z Příchovic je to co by kamenem dohodil do Harrachova, Rokytnice nebo do Kořenova či Polubného. Tedy ideální poloha pro ty, kteří mají v úmyslu se, jak říkají běžkaři, trochu sklouznout.


Oblíbený cíl – Dvoračky v Krkonoších

Jedna z velmi oblíbených běžeckých cest vede na Dvoračky v Krkonoších. Můžete zvolit několik cest, které vás tam zavedou. Naše vedla z Rokytnice nad Jizerou přes Ručičky, poté napříč přes několik sjezdovek až k chatě Dvoračky. V místní chatě nejde nezastavit na občerstvení! Už od „pradávna“ tam dělají výborné domácí housky a rohlíky, dršťkovou polévku a vdolečky s borůvkami. Jak říkává můj táta, že na Dvoračkách se musí zastavit na jedno DPH (dršťková, pivo a houska), tak to jsme s chutí vyplnili a zastavili se. Dál už záleží na vás, jestli těch piv bude víc nebo jestli se přemluvíte a po chvíli se opět vrhnete do stopy. Ta pak může vést nahoru na Pláně a pak přes Labskou boudu k Vosecké boudě a pak přes Krakonošovu snídani dolů do Harrachova nebo zpět na Ručičky a k autu na parkoviště pod Lysou horou. Celkový dojem z výletu záleží na kvalitě sněhu a počasí. Větší část této trasy je spíš na klasiku a bruslení si musíte nechat na jindy.


Běžkování v Jizerských horách

Třeba na další den, kdy můžete stejně jako já s kamarády vyrazit do Jizerských hor. Konkrétně do Polubného, odkud vede krásná cesta Jizerskou magistrálou až na Smědavu. Tam po přibližně 12 kilometrech můžete občerstvit svoje tělo na Chatě Smědava a poté pokračovat Promenádní cestou přes Zimní kiosek na Mořinu nebo se přes křižovatku U Bunkru vrátit zpět na Magistrálu a v pohodovém tempu dojet zpět do Polubného. Celkem budete mít v nohách 25 kilometrů. Trasa je perfektní, zvlášť když napadne dostatek sněhu a jsou vyžehlené dvě stopy, mezi kterými je dostatek místa i pro širokorozchodné bruslaře.


Další běžeckou extázi můžete při kvalitním sněhu a dobrém počasí zažít v dalším centru Jizerských Hor, konkrétně na Bedřichově. Tam nasadíte lyže na stadionu, odkud startuje i Jizerská padesátka a sundat je můžete po libovolném počtu kilometrů na stejném místě. Mně nejvíce vyhovuje cesta od stadionu na Novou Louku, přes Hřebínek na Kristiánov, zpět na Novou Louku a pak už zase zpět ke stadionu v Bedřichově. Během cesty naleznete občerstvení na Nové louce v chatě Šámalka nebo v kiosku na Hřebínku, který většinou okupují desítky běžkařů. Pokud to nestihnete během cesty, tak po doběhnutí zpět zastavte v hospodě Dolina, která je hned pod stadionem a kde je velmi milý personál.

Prohlédněte si autorčin blog věnovaný designu na www.tamatam.cz

To se to jezdí, když napadne pár čísel čerstvého prašanu


Volné dny mezi Vánocemi a oslavami konce roku starého a počátku nového se dají prožít různě. Někdo odpočívá, jiný navštěvuje příbuzné, další sleduje oblíbené pohádky a někteří se rádi zaboří do bílé stopy a vychutnávají kilometry běžeckých tratí. Já patřím mezi ty, kteří rádi kombinují odpočinek, pohádky, ale když je sníh, tak nezaváhám a musím alespoň pár desítek kilometrů za sezónu ujet. Ne, nepatřím mezi ty, kteří zdolávají různé závody, vyžívají se v předbíhání pomalejších a získávání různých ocenění a titulů. Ano, miluju krásnou bílou stopu a v ní se vyžívám, více bruslím než jezdím klasikou. Ale zvládám obojí, a když je krásný sníh, tak jsem i rychlá a užívám si to!

Přelom roku 2009 a 2010 jsem s několika dalšími milovníky Jizerských hor strávila v Příchovicích v penzionu Štěstíčko. Mimo času stráveného hraním na kytary a zpěvem, popíjením piva a pojídáním zbytků cukroví a připravených jednohubek, jsme strávili také pár hodin v bílé stopě, brázděním Krkonoš a Jizerek.

Z Příchovic je to co by kamenem dohodil do Harrachova, Rokytnice nebo do Kořenova či Polubného. Tedy ideální poloha pro ty, kteří mají v úmyslu se, jak říkají běžkaři, trochu sklouznout.


Oblíbený cíl – Dvoračky v Krkonoších

Jedna z velmi oblíbených běžeckých cest vede na Dvoračky v Krkonoších. Můžete zvolit několik cest, které vás tam zavedou. Naše vedla z Rokytnice nad Jizerou přes Ručičky, poté napříč přes několik sjezdovek až k chatě Dvoračky. V místní chatě nejde nezastavit na občerstvení! Už od „pradávna“ tam dělají výborné domácí housky a rohlíky, dršťkovou polévku a vdolečky s borůvkami. Jak říkává můj táta, že na Dvoračkách se musí zastavit na jedno DPH (dršťková, pivo a houska), tak to jsme s chutí vyplnili a zastavili se. Dál už záleží na vás, jestli těch piv bude víc nebo jestli se přemluvíte a po chvíli se opět vrhnete do stopy. Ta pak může vést nahoru na Pláně a pak přes Labskou boudu k Vosecké boudě a pak přes Krakonošovu snídani dolů do Harrachova nebo zpět na Ručičky a k autu na parkoviště pod Lysou horou. Celkový dojem z výletu záleží na kvalitě sněhu a počasí. Větší část této trasy je spíš na klasiku a bruslení si musíte nechat na jindy.


Běžkování v Jizerských horách

Třeba na další den, kdy můžete stejně jako já s kamarády vyrazit do Jizerských hor. Konkrétně do Polubného, odkud vede krásná cesta Jizerskou magistrálou až na Smědavu. Tam po přibližně 12 kilometrech můžete občerstvit svoje tělo na Chatě Smědava a poté pokračovat Promenádní cestou přes Zimní kiosek na Mořinu nebo se přes křižovatku U Bunkru vrátit zpět na Magistrálu a v pohodovém tempu dojet zpět do Polubného. Celkem budete mít v nohách 25 kilometrů. Trasa je perfektní, zvlášť když napadne dostatek sněhu a jsou vyžehlené dvě stopy, mezi kterými je dostatek místa i pro širokorozchodné bruslaře.


Další běžeckou extázi můžete při kvalitním sněhu a dobrém počasí zažít v dalším centru Jizerských Hor, konkrétně na Bedřichově. Tam nasadíte lyže na stadionu, odkud startuje i Jizerská padesátka a sundat je můžete po libovolném počtu kilometrů na stejném místě. Mně nejvíce vyhovuje cesta od stadionu na Novou Louku, přes Hřebínek na Kristiánov, zpět na Novou Louku a pak už zase zpět ke stadionu v Bedřichově. Během cesty naleznete občerstvení na Nové louce v chatě Šámalka nebo v kiosku na Hřebínku, který většinou okupují desítky běžkařů. Pokud to nestihnete během cesty, tak po doběhnutí zpět zastavte v hospodě Dolina, která je hned pod stadionem a kde je velmi milý personál.

Prohlédněte si autorčin blog věnovaný designu na www.tamatam.cz

Bačva baruta aneb soudek střelného prachu

Bosna a Hercegovina, dosud tajuplný stát, kam se mnoho nejezdí. Země
s bohatou historií, která dala světu svébytnou kulturu, říznutou
dávnými pohanskými věky, středověkým pravoslavím a pozdější vlnou
islámu. Zdobené náhrobní kameny – stećky – patří ke světovým
unikátům.

Hajdučka vrata jsou vápencovou skalní branou, položenou vysoko v pohoří Čvrsnica v Bosně a Hercegovině. Pověst praví, že kdokoli jimi za dávných časů prošel, tomu se pak vyhýbaly všechny kulky. I my toužili dobýt Hajdučka, abychom na nich mohli stanout a pohledět na blízkou i vzdálenější zubatinu velehorských hřebenů. Odrazil nás však nečekaný „nepřítel“ – rozlehlá sněhová pole… Kdo by je čekal v půli května kdesi na balkánském jihovýchodě?

Krásně je na horách


Krásně však bylo v Čvrsnici. Dole subtropická vedra a kožovité listy fíkovníků. Cestu nahoru lemoval nepěstěný prales, později přecházející v tajemný háj plný pokroucených buků, habrů, javorů. Bylo to jako cesta časem nazpátek, od léta až k brzkému předjaří, projevujícímu se menšími a menšími listy, nakonec pupeny. Jižní svahy pod hřebenem, tmavozelený ráj borovice s místním názvem munika. A ty výhledy po okolních horách: krasová pláň Čabulja, „hercegovské Himaláje“ Prenj s rozeklaným štítem Otiše, vzdálená Bjelašnica, Maglič, snad i černohorský Durmitor se ztrácel v oparu. Dole léto, nahoře dosud říše sněhu. Pocity dobyvatele Ťan – Šanu, Hindúkuše, Pamíru.

Bosna a Hercegovina – včera, dnes a zítra

Bosna a Hercegovina, dosud tajuplný stát, kam se mnoho nejezdí. Země s bohatou historií, která dala světu svébytnou kulturu, říznutou dávnými pohanskými věky, středověkým pravoslavím a pozdější vlnou islámu. Zdobené náhrobní kameny – stećky – patří ke světovým unikátům.


Bohužel je to i země nejsilněji poznamenaná balkánskými válkami. Ta poslední se odehrála v letech 1992 – 1995 po rozpadu jugoslávského impéria. Bosna tehdy čelila hrůzám válečných front, linií, minometných paleb, neslýchaných masakrů – ten nejznámější, u Srebrenice, si vyžádal víc než 8000 obětí. Do tehdejší doby relativně přátelské komunity, žijící pokojně v jednom státě, podlehly nenávistné propagandě. Bosna se propadla až na samotné dno a teprve Daytonské dohody ukončily krvavou válku. Přesto i dnes je stát složen z autonomní Republiky Srbské (která má vlastní vlajku), federace Bosna i Hercegovina a roztroušených chorvatských minorit. Srbové a Chorvati nadále odmítají být „Bosňany“, neboť se obávají ztotožnění s muslimskými „Bosňáky“. I přistěhovalec se musí někam začlenit – hovořili jsme s lesníkem Svatkem, původem z Ukrajiny, který na sebe vzal chorvatskou identitu. Bosenští Chorvaté a Srbové by rádi svázali své državy s „mateřskými“ státy – ti je ale odmítají jako chudší bratry i jako překážku k cestě do západních sfér. Výsledkem je křehká stabilita, která jinak velmi nesourodý útvar drží pohromadě.

Tamhle za kopcem je Sarajevo

Sarajevo – slavná metropole, na kterou dolehla válka s největší razancí. Tři roky vězelo v obklíčení srbských četníků, tři roky jej zachraňoval tunel vedoucí k letišti, jímž proudily zásoby jídla a vody. I v té strašlivé době se lidé snažili žít obyčejným životem – chodili do kin, divadel, dokonce prý proběhla soutěž Miss Sarajevo – to vše přes denní přestřelky a spršky granátů, s malým kelímkem pitné vody na osobu a den. Dnes působí Sarajevo dojmem moderního velkoměsta, posazeného v překrásném panoramatu okolních kopců. Nedávnou vojnu připomínají stopy kulek v zástavbě a množství rozlehlých hřbitovů. Jinak tepe rytmem lehce orientálního města – zejména centrální turecká čtvrť Baščaršija s několika mešitami, bazary, čajovnami i stínem mohutných platanů na každého zapůsobí.

Symbol rozdělení, symbol smíření?

Subtropický Mostar – sídlo na pomezí Středomoří a Orientu a metropole Hercegoviny – někdejší válku nezapře. Místy je to doslova město duchů: rozstřílená a vybydlená torza hotelů, zřícené domy, šedivá a zaprášená předměstí – vše prorostlé tmavými vykřičníky cypřišů a vějíři palem. Historická čtvrť byla srovnána se zemí, vzácný klenutý Hajruddínův most neodolal náporům vojsk. Centrum bylo později rekonstruováno a již opět žije krámečky kovotepců či prodavačů nargilé. Obnovy se dočkal i most, z jehož dvacetimetrové výše se za mohutného ryku obecenstva vrhají mostarští playboyové vstříc zelenomodrým, ledovým vodám krasové řeky Neretvy.


Dosud je Mostar rozdělen na levobřežní – muslimskou – část a na pravobřežní katolickou. Na ni shlížejí dvě novodobé, poválečné památky: kříž na kopci a stometrové betonové monstrum kostelní věže bez hodin, uprostřed panelového sídliště. Jak zvláštní, jak bizarní.

Pár postřehů na závěr


Toužíte – li navštívit Bosnu, vyplatí se sáhnout po turistickém průvodci. Hor se vám sice nabízí nepřeberně, hrozí v nich však nebezpečí minových polí. Většinou jsme se báli scházet z cesty. Viděli jsme prostranství ohraničená páskami s nápisy POZOR MINE, ba dokonce i „deminera“ s detektorem kovů přímo v akci. Risk nemusí být vždy zisk – nedlouho před naší návštěvou zahynul pastevec na jednom údajně odminovaném prostoru.

Když však budete respektovat jinde v Evropě nevídaná pravidla, Bosna se vám štědře odmění a budete z ní odjíždět o poznání bohatší: o poznání plné radosti z příjemných setkání, rozeklaných velehor, útulných vesnic a městeček, to vše s příchutí smutku z lidské zloby a nenávisti.

Hajdučka vrata jsou vápencovou skalní branou, položenou vysoko v pohoří Čvrsnica v Bosně a Hercegovině. Pověst praví, že kdokoli jimi za dávných časů prošel, tomu se pak vyhýbaly všechny kulky. I my toužili dobýt Hajdučka, abychom na nich mohli stanout a pohledět na blízkou i vzdálenější zubatinu velehorských hřebenů. Odrazil nás však nečekaný „nepřítel“ – rozlehlá sněhová pole… Kdo by je čekal v půli května kdesi na balkánském jihovýchodě?

Krásně je na horách


Krásně však bylo v Čvrsnici. Dole subtropická vedra a kožovité listy fíkovníků. Cestu nahoru lemoval nepěstěný prales, později přecházející v tajemný háj plný pokroucených buků, habrů, javorů. Bylo to jako cesta časem nazpátek, od léta až k brzkému předjaří, projevujícímu se menšími a menšími listy, nakonec pupeny. Jižní svahy pod hřebenem, tmavozelený ráj borovice s místním názvem munika. A ty výhledy po okolních horách: krasová pláň Čabulja, „hercegovské Himaláje“ Prenj s rozeklaným štítem Otiše, vzdálená Bjelašnica, Maglič, snad i černohorský Durmitor se ztrácel v oparu. Dole léto, nahoře dosud říše sněhu. Pocity dobyvatele Ťan – Šanu, Hindúkuše, Pamíru.

Bosna a Hercegovina – včera, dnes a zítra

Bosna a Hercegovina, dosud tajuplný stát, kam se mnoho nejezdí. Země s bohatou historií, která dala světu svébytnou kulturu, říznutou dávnými pohanskými věky, středověkým pravoslavím a pozdější vlnou islámu. Zdobené náhrobní kameny – stećky – patří ke světovým unikátům.


Bohužel je to i země nejsilněji poznamenaná balkánskými válkami. Ta poslední se odehrála v letech 1992 – 1995 po rozpadu jugoslávského impéria. Bosna tehdy čelila hrůzám válečných front, linií, minometných paleb, neslýchaných masakrů – ten nejznámější, u Srebrenice, si vyžádal víc než 8000 obětí. Do tehdejší doby relativně přátelské komunity, žijící pokojně v jednom státě, podlehly nenávistné propagandě. Bosna se propadla až na samotné dno a teprve Daytonské dohody ukončily krvavou válku. Přesto i dnes je stát složen z autonomní Republiky Srbské (která má vlastní vlajku), federace Bosna i Hercegovina a roztroušených chorvatských minorit. Srbové a Chorvati nadále odmítají být „Bosňany“, neboť se obávají ztotožnění s muslimskými „Bosňáky“. I přistěhovalec se musí někam začlenit – hovořili jsme s lesníkem Svatkem, původem z Ukrajiny, který na sebe vzal chorvatskou identitu. Bosenští Chorvaté a Srbové by rádi svázali své državy s „mateřskými“ státy – ti je ale odmítají jako chudší bratry i jako překážku k cestě do západních sfér. Výsledkem je křehká stabilita, která jinak velmi nesourodý útvar drží pohromadě.

Tamhle za kopcem je Sarajevo

Sarajevo – slavná metropole, na kterou dolehla válka s největší razancí. Tři roky vězelo v obklíčení srbských četníků, tři roky jej zachraňoval tunel vedoucí k letišti, jímž proudily zásoby jídla a vody. I v té strašlivé době se lidé snažili žít obyčejným životem – chodili do kin, divadel, dokonce prý proběhla soutěž Miss Sarajevo – to vše přes denní přestřelky a spršky granátů, s malým kelímkem pitné vody na osobu a den. Dnes působí Sarajevo dojmem moderního velkoměsta, posazeného v překrásném panoramatu okolních kopců. Nedávnou vojnu připomínají stopy kulek v zástavbě a množství rozlehlých hřbitovů. Jinak tepe rytmem lehce orientálního města – zejména centrální turecká čtvrť Baščaršija s několika mešitami, bazary, čajovnami i stínem mohutných platanů na každého zapůsobí.

Symbol rozdělení, symbol smíření?

Subtropický Mostar – sídlo na pomezí Středomoří a Orientu a metropole Hercegoviny – někdejší válku nezapře. Místy je to doslova město duchů: rozstřílená a vybydlená torza hotelů, zřícené domy, šedivá a zaprášená předměstí – vše prorostlé tmavými vykřičníky cypřišů a vějíři palem. Historická čtvrť byla srovnána se zemí, vzácný klenutý Hajruddínův most neodolal náporům vojsk. Centrum bylo později rekonstruováno a již opět žije krámečky kovotepců či prodavačů nargilé. Obnovy se dočkal i most, z jehož dvacetimetrové výše se za mohutného ryku obecenstva vrhají mostarští playboyové vstříc zelenomodrým, ledovým vodám krasové řeky Neretvy.


Dosud je Mostar rozdělen na levobřežní – muslimskou – část a na pravobřežní katolickou. Na ni shlížejí dvě novodobé, poválečné památky: kříž na kopci a stometrové betonové monstrum kostelní věže bez hodin, uprostřed panelového sídliště. Jak zvláštní, jak bizarní.

Pár postřehů na závěr


Toužíte – li navštívit Bosnu, vyplatí se sáhnout po turistickém průvodci. Hor se vám sice nabízí nepřeberně, hrozí v nich však nebezpečí minových polí. Většinou jsme se báli scházet z cesty. Viděli jsme prostranství ohraničená páskami s nápisy POZOR MINE, ba dokonce i „deminera“ s detektorem kovů přímo v akci. Risk nemusí být vždy zisk – nedlouho před naší návštěvou zahynul pastevec na jednom údajně odminovaném prostoru.

Když však budete respektovat jinde v Evropě nevídaná pravidla, Bosna se vám štědře odmění a budete z ní odjíždět o poznání bohatší: o poznání plné radosti z příjemných setkání, rozeklaných velehor, útulných vesnic a městeček, to vše s příchutí smutku z lidské zloby a nenávisti.

GeoKačer 2010 – tak trochu jiná geografická soutěž

Letos už třetí ročník soutěže, která nemá v ČR obdobu a její
popularita roste každým rokem. Kombinace zábavy, geocachingu, dobrodružství
a schopnosti bavit sebe i ostatní – to je GeoKačer! Soutěž pro
středoškoláky i pedagogy z Olomoucka.

Na začátku to byl odvážný nápad několika kamarádů ze školy, který se zrodil před třemi lety. Letos už třetí ročník soutěže, která nemá v ČR obdobu a její popularita roste každým rokem. Kombinace zábavy, geocachingu, dobrodružství a schopnosti bavit sebe i ostatní – to je GeoKačer! Soutěž pro středoškoláky i pedagogy z Olomoucka.

Historie GeoKačera v Olomouci


Občanské sdružení Buď Geo… letos již třetím rokem pořádá soutěž GeoKačer. GeoKačer 2010 je geografická soutěž pro středoškoláky a nově i jejich pedagogy. Hlavní náplní je outdoorová aktivita vycházející z geocachingu. Jedná se o hledání skrýší/pokladů pomocí GPS navigace (ale i bez ní) různě v krajině i městském prostoru. Součástí projektu jsou i přednášky na jednotlivých školách nejen o soutěži, ale také o geoinformatice. Členové občanského sdružení jsou totiž zároveň i studenti Katedry geoinformatiky PřF UP Olomouc.

V prvním ročníku se soutěže zúčastnilo okolo 60 studentů. V loňském roce jich bylo již téměř 170. Letos se organizátoři snaží především o rozšíření doprovodných aktivit, počtu skrýší i srazů účastníků.

GeoKačer 2010, letos již potřetí

Během čtyř měsíců budou středoškoláci v Olomouckém kraji plnit různé soutěžní úkoly: hledat ukryté schránky/poklady, plnit interaktivní úkoly, řešit geografické kvizy, poznávat místa z leteckých snímků, tvořit mapy, fotografovat, apod.

Ve třetím ročníku je pro soutěžící připraveno přibližně 15 skrýší, pro jejichž nalezení budou účastníci muset plnit úkoly buď z domu, nebo přímo v terénu. Stejně jako v minulých ročnících bude soutěž zaměřena na specifika různých míst Olomouckého kraje.

Většina skrýši je připravena tak, aby šly nalézt i bez přístroje GPS. Pro zájemce bez vlastního GPS přístroje je nachystáno několik kusů na zapůjčení zdarma!


Chcete se přidat?

Soutěž bude zahájena během března 2010 a její konec bude tradičně poslední týden v červnu. Na soutěžící čekají zajímavé ceny jako například: velkoformátové mapy, dárkové balíčky a předměty, čaje a kávy, knížky, atlasy, drobná elektronika a spoustu dalších. Jako hlavní cenu, stejně jako v minulých letech, plánujeme získat volnou jízdenku autobusem kamkoliv po Evropě!

Do soutěže se mohou hlásit týmy o 1 až 4 lidech složené ze studentů středních škol (povolen je i jeden nestředoškolák mladší 26 let). Letos se mohou nově hlásit také týmy učitelů, které budou plnit stejné úkoly jako studenti a budou také odměněni.

Do soutěže je možné se hlásit na stránkách www.budgeo.cz/ge­okacer. Případné dotazy zasílejte na info (at) bud­geo.cz.

Buď Geo…

Je nezisková organizace sdružující zájemce o geografii, geoinformatiku, kartografii a další geovědy. Cílem je podporovat rozvoj geoinformačních technologií a jejich následného využití během výuky na základních, středních a vysokých školách. Buď Geo… o.s. si klade za cíl zvyšovat geoinformatickou gramotnost na všech úrovních. V předešlých letech občanské sdružení Buď Geo… pořádalo soutěž GeoKačer 2008 a GeoKačer 2009 a jeho členové pod hlavičkou Katedry geoinformatiky UP Olomouc pořádali projekt BuďGeo…Vysočina. Více informací na www.budgeo.cz

Co je geocaching?


Geocaching je turistická, navigační a trochu i internetová hra. Spočívá v tom, že někdo na neznámé místo ukryje schránku, které se v angličtině říká cache. Na internetu zveřejní její souřadnice a různé doplňující informace umožňující její nalezení a informace o místě, kde se schránka nachází nebo proč byla založena. Ostatní potom tuto schránku pomocí navigačních přístrojů (nebo i bez nich) hledají. Při nalezení se zapíšou do listingu (seznamu nálezců) ve schránce, případně si vyberou něco z jejího obsahu a výměnou do ní vloží něco svého. Po návratu svůj nález anebo i neúspěch zapíší do svého hledačského profilu na speciální internetové stránce.

Na začátku to byl odvážný nápad několika kamarádů ze školy, který se zrodil před třemi lety. Letos už třetí ročník soutěže, která nemá v ČR obdobu a její popularita roste každým rokem. Kombinace zábavy, geocachingu, dobrodružství a schopnosti bavit sebe i ostatní – to je GeoKačer! Soutěž pro středoškoláky i pedagogy z Olomoucka.

Historie GeoKačera v Olomouci


Občanské sdružení Buď Geo… letos již třetím rokem pořádá soutěž GeoKačer. GeoKačer 2010 je geografická soutěž pro středoškoláky a nově i jejich pedagogy. Hlavní náplní je outdoorová aktivita vycházející z geocachingu. Jedná se o hledání skrýší/pokladů pomocí GPS navigace (ale i bez ní) různě v krajině i městském prostoru. Součástí projektu jsou i přednášky na jednotlivých školách nejen o soutěži, ale také o geoinformatice. Členové občanského sdružení jsou totiž zároveň i studenti Katedry geoinformatiky PřF UP Olomouc.

V prvním ročníku se soutěže zúčastnilo okolo 60 studentů. V loňském roce jich bylo již téměř 170. Letos se organizátoři snaží především o rozšíření doprovodných aktivit, počtu skrýší i srazů účastníků.

GeoKačer 2010, letos již potřetí

Během čtyř měsíců budou středoškoláci v Olomouckém kraji plnit různé soutěžní úkoly: hledat ukryté schránky/poklady, plnit interaktivní úkoly, řešit geografické kvizy, poznávat místa z leteckých snímků, tvořit mapy, fotografovat, apod.

Ve třetím ročníku je pro soutěžící připraveno přibližně 15 skrýší, pro jejichž nalezení budou účastníci muset plnit úkoly buď z domu, nebo přímo v terénu. Stejně jako v minulých ročnících bude soutěž zaměřena na specifika různých míst Olomouckého kraje.

Většina skrýši je připravena tak, aby šly nalézt i bez přístroje GPS. Pro zájemce bez vlastního GPS přístroje je nachystáno několik kusů na zapůjčení zdarma!


Chcete se přidat?

Soutěž bude zahájena během března 2010 a její konec bude tradičně poslední týden v červnu. Na soutěžící čekají zajímavé ceny jako například: velkoformátové mapy, dárkové balíčky a předměty, čaje a kávy, knížky, atlasy, drobná elektronika a spoustu dalších. Jako hlavní cenu, stejně jako v minulých letech, plánujeme získat volnou jízdenku autobusem kamkoliv po Evropě!

Do soutěže se mohou hlásit týmy o 1 až 4 lidech složené ze studentů středních škol (povolen je i jeden nestředoškolák mladší 26 let). Letos se mohou nově hlásit také týmy učitelů, které budou plnit stejné úkoly jako studenti a budou také odměněni.

Do soutěže je možné se hlásit na stránkách www.budgeo.cz/ge­okacer. Případné dotazy zasílejte na info (at) bud­geo.cz.

Buď Geo…

Je nezisková organizace sdružující zájemce o geografii, geoinformatiku, kartografii a další geovědy. Cílem je podporovat rozvoj geoinformačních technologií a jejich následného využití během výuky na základních, středních a vysokých školách. Buď Geo… o.s. si klade za cíl zvyšovat geoinformatickou gramotnost na všech úrovních. V předešlých letech občanské sdružení Buď Geo… pořádalo soutěž GeoKačer 2008 a GeoKačer 2009 a jeho členové pod hlavičkou Katedry geoinformatiky UP Olomouc pořádali projekt BuďGeo…Vysočina. Více informací na www.budgeo.cz

Co je geocaching?


Geocaching je turistická, navigační a trochu i internetová hra. Spočívá v tom, že někdo na neznámé místo ukryje schránku, které se v angličtině říká cache. Na internetu zveřejní její souřadnice a různé doplňující informace umožňující její nalezení a informace o místě, kde se schránka nachází nebo proč byla založena. Ostatní potom tuto schránku pomocí navigačních přístrojů (nebo i bez nich) hledají. Při nalezení se zapíšou do listingu (seznamu nálezců) ve schránce, případně si vyberou něco z jejího obsahu a výměnou do ní vloží něco svého. Po návratu svůj nález anebo i neúspěch zapíší do svého hledačského profilu na speciální internetové stránce.

Doprava v Pákistánu

V autobusech městské dopravy ženy a muži nemohou sedět spolu.
Přední řady jsou vyhrazeny ženám a zadní mužům. Nad předními sedadly
je nápis „ladies“= ženy. Autobusy v Pákistánu jsou
většinou bohatě dekorovány.


Pákistán – země, která má k roku 2009 neuvěřitelných 180 miliónů lidí. Všichni tito lidé se téměř denně dopravují a využívají ať už hromadnou dopravu nebo vlastní automobil. To způsobuje samozřejmě dopravní zácpy hlavně ve větších městech jako je Islamabád, Karáčí, Lahore nebo Peshawar. Nejhorší je to v časech, kdy začíná a končí škola a pracovní doba. Lidé tady trpí hlavně v létě, kdy teploty šplhají k 45 stupňům a z kolony se není možné dostat. Každý musí počítat s tím, že je nutná rezerva na to, aby se včas dostal, kam potřebuje. Také se může stát, že narazíte na kolonu vládních automobilů, které mají vždy a za každých okolností přednost. Tím se zdržení ještě znásobí.

Metro, které by stejně jako u nás mohlo kolapsům dopravy ulevit, v Pákistánu neexistuje. Zato je tu spousta dalších jiných možností v kteroukoliv hodinu a den. Obchody jsou tu otevřené pozdě do noci a doprava tedy funguje téměř bez přestání.

Jedeme autobusem


Mezi nejlevnější patří autobusová doprava. Ta má ale velkou nevýhodu. Většinou se neřídí jízdními řády, ale autobusy čekají, dokud se nenaplní lidmi. Teprve potom můžou vyrazit. Bývají přeplněné, lidé visí z autobusů jako hrozny a přepravují se i na střeše! Kdo sedí na střeše, platí nejnižší jízdné.

V pákistánských autobusech je ještě další zvláštnost. Nenastupujete předními dveřmi, ale jakýmikoliv chcete. Kromě řidiče totiž jedou ještě další dva muži. Jeden je prodejce jízdenek, který po nastoupení obejde cestující a vybírá peníze a druhý má dva úkoly. Před nastoupením čeká u autobusu a vykřikuje destinaci, kam autobus jede, podle toho si cestující vybírají autobus, kterým pojedou. Potom ho lidé v autobusu upozorňují, když chtějí vystoupit. On dá pokyn řidiči, aby zastavil. Autobus nezastavuje na předem určených zastávkách, ale podle potřeb lidí. V autobusech městské dopravy ženy a muži nemohou sedět spolu. Přední řady jsou vyhrazeny ženám a zadní mužům. Nad předními sedadly je nápis „ladies“= ženy. Autobusy v Pákistánu jsou většinou bohatě dekorovány.

Silnice nejsou v dobrém stavu a na cestách je dost nebezpečných úseků, kdy se projíždí kolem vysokých skal a velmi strmých a hlubokých roklí. Některá místa jsou oficiálně označená jako nebezpečné zóny.


Jízda rikšou je zážitek

Další levnou přepravu zajišťuje rikša. Rikša je „motorová tříkolka“. Nejvyužívanější je ve velkých městech. Rikša nemůže jezdit do kopce, takže ji nelze použít v horách. Kromě řidiče může pojmout dva dospělé. Rikšu zastavíte mávnutím, dohodnete trasu a o ceně se smlouvá. Jízda rikšou je nezapomenutelný zážitek. I vaše tělo vám ho bude ještě nějakou chvíli připomínat, protože všechny vaše kosti se budou během jízdy třást.

Stejně tak se smlouvá o ceně s taxikáři. Taxi služby nejsou příliš drahé, protože jezdí na plyn nebo naftu. Benzín je v Pákistánu velmi drahý. Většina nových taxíků je žluté barvy a není problém chytit taxi v jakoukoliv hodinu. Starší taxi vozy jsou černé a značně opotřebované. Cesta městem je velmi příjemná. V každém jedoucím taxíku můžete poslouchat melodickou pákistánskou hudbu. Taxikáři nejsou v Pákistánu moc výděleční. Většinou pracují samostatně s vlastními vozy.


Letecká doprava je dražší

Protože Pákistán je rozlehlá země s velkými vzdálenostmi, často se využívá vnitrostátní letecká doprava. Celkem je v celé zemi okolo 139 letišť, z toho 6 mezinárodních ve městech Islamabad, Karáčí, Lahore, Peshawar, Quetta a Gwadar. Bohužel však hlavně v horách je značně nepravidelná kvůli špatnému počasí. Někdy se může stát, že někde uvíznete i celý týden a čekáte, až letadlo bude moci vzlétnout. Pro vnitrostátní lety se používají starší stroje pro menší počet cestujících. Nejznámější letecká společnost je tu PIA. Pro některé obyvatele je však cenově nedostupná. Pro cizince jsou ceny dvojnásobné. Při koupi letenek můj manžel platil poloviční cenu. Když jsem se nad tím pozastavila, bylo mi vysvětleno, že jsem cizinec a tudíž mám vyšší taxu.

Vlaková doprava se taktéž využívá spíše pro vzdálenější trasy. Ceny jsou přijatelné. Železnice byla v Pákistánu vybudována Brity, v současné době ji vlastní stát, který připravuje projekty na zlepšení a modernizaci, např. rychlovlaky.


Policejní kontroly

Spousta rodin má vlastní auto. Na ulicích uvidíte hodně větších aut. Je to proto, že pákistánské rodiny jsou také velké. Obvykle tu uvidíte asijské značky jako Toyota, Suzuki, Honda, Mitsubishi. V Pákistánu se jezdí vlevo. Vzhledem k teplému počasí zde nepotřebujete přezouvat pneumatiky na zimní. Na ulicích se často setkáte s policejní silniční kontrolou. Někdy se jedná o kontrolu vozu, dokladů nebo řidičského průkazu. Sama jsem zažila spoustu kontrol, kdy policie kontrolovala, kdo je ve voze, kam jedeme, co vezeme. Bylo to z důvodu bezpečnosti. Jelikož v poslední době jsou tu na denním pořádku teroristické útoky, vláda zavedla více bezpečnostních opatření.


Pákistán – země, která má k roku 2009 neuvěřitelných 180 miliónů lidí. Všichni tito lidé se téměř denně dopravují a využívají ať už hromadnou dopravu nebo vlastní automobil. To způsobuje samozřejmě dopravní zácpy hlavně ve větších městech jako je Islamabád, Karáčí, Lahore nebo Peshawar. Nejhorší je to v časech, kdy začíná a končí škola a pracovní doba. Lidé tady trpí hlavně v létě, kdy teploty šplhají k 45 stupňům a z kolony se není možné dostat. Každý musí počítat s tím, že je nutná rezerva na to, aby se včas dostal, kam potřebuje. Také se může stát, že narazíte na kolonu vládních automobilů, které mají vždy a za každých okolností přednost. Tím se zdržení ještě znásobí.

Metro, které by stejně jako u nás mohlo kolapsům dopravy ulevit, v Pákistánu neexistuje. Zato je tu spousta dalších jiných možností v kteroukoliv hodinu a den. Obchody jsou tu otevřené pozdě do noci a doprava tedy funguje téměř bez přestání.

Jedeme autobusem


Mezi nejlevnější patří autobusová doprava. Ta má ale velkou nevýhodu. Většinou se neřídí jízdními řády, ale autobusy čekají, dokud se nenaplní lidmi. Teprve potom můžou vyrazit. Bývají přeplněné, lidé visí z autobusů jako hrozny a přepravují se i na střeše! Kdo sedí na střeše, platí nejnižší jízdné.

V pákistánských autobusech je ještě další zvláštnost. Nenastupujete předními dveřmi, ale jakýmikoliv chcete. Kromě řidiče totiž jedou ještě další dva muži. Jeden je prodejce jízdenek, který po nastoupení obejde cestující a vybírá peníze a druhý má dva úkoly. Před nastoupením čeká u autobusu a vykřikuje destinaci, kam autobus jede, podle toho si cestující vybírají autobus, kterým pojedou. Potom ho lidé v autobusu upozorňují, když chtějí vystoupit. On dá pokyn řidiči, aby zastavil. Autobus nezastavuje na předem určených zastávkách, ale podle potřeb lidí. V autobusech městské dopravy ženy a muži nemohou sedět spolu. Přední řady jsou vyhrazeny ženám a zadní mužům. Nad předními sedadly je nápis „ladies“= ženy. Autobusy v Pákistánu jsou většinou bohatě dekorovány.

Silnice nejsou v dobrém stavu a na cestách je dost nebezpečných úseků, kdy se projíždí kolem vysokých skal a velmi strmých a hlubokých roklí. Některá místa jsou oficiálně označená jako nebezpečné zóny.


Jízda rikšou je zážitek

Další levnou přepravu zajišťuje rikša. Rikša je „motorová tříkolka“. Nejvyužívanější je ve velkých městech. Rikša nemůže jezdit do kopce, takže ji nelze použít v horách. Kromě řidiče může pojmout dva dospělé. Rikšu zastavíte mávnutím, dohodnete trasu a o ceně se smlouvá. Jízda rikšou je nezapomenutelný zážitek. I vaše tělo vám ho bude ještě nějakou chvíli připomínat, protože všechny vaše kosti se budou během jízdy třást.

Stejně tak se smlouvá o ceně s taxikáři. Taxi služby nejsou příliš drahé, protože jezdí na plyn nebo naftu. Benzín je v Pákistánu velmi drahý. Většina nových taxíků je žluté barvy a není problém chytit taxi v jakoukoliv hodinu. Starší taxi vozy jsou černé a značně opotřebované. Cesta městem je velmi příjemná. V každém jedoucím taxíku můžete poslouchat melodickou pákistánskou hudbu. Taxikáři nejsou v Pákistánu moc výděleční. Většinou pracují samostatně s vlastními vozy.


Letecká doprava je dražší

Protože Pákistán je rozlehlá země s velkými vzdálenostmi, často se využívá vnitrostátní letecká doprava. Celkem je v celé zemi okolo 139 letišť, z toho 6 mezinárodních ve městech Islamabad, Karáčí, Lahore, Peshawar, Quetta a Gwadar. Bohužel však hlavně v horách je značně nepravidelná kvůli špatnému počasí. Někdy se může stát, že někde uvíznete i celý týden a čekáte, až letadlo bude moci vzlétnout. Pro vnitrostátní lety se používají starší stroje pro menší počet cestujících. Nejznámější letecká společnost je tu PIA. Pro některé obyvatele je však cenově nedostupná. Pro cizince jsou ceny dvojnásobné. Při koupi letenek můj manžel platil poloviční cenu. Když jsem se nad tím pozastavila, bylo mi vysvětleno, že jsem cizinec a tudíž mám vyšší taxu.

Vlaková doprava se taktéž využívá spíše pro vzdálenější trasy. Ceny jsou přijatelné. Železnice byla v Pákistánu vybudována Brity, v současné době ji vlastní stát, který připravuje projekty na zlepšení a modernizaci, např. rychlovlaky.


Policejní kontroly

Spousta rodin má vlastní auto. Na ulicích uvidíte hodně větších aut. Je to proto, že pákistánské rodiny jsou také velké. Obvykle tu uvidíte asijské značky jako Toyota, Suzuki, Honda, Mitsubishi. V Pákistánu se jezdí vlevo. Vzhledem k teplému počasí zde nepotřebujete přezouvat pneumatiky na zimní. Na ulicích se často setkáte s policejní silniční kontrolou. Někdy se jedná o kontrolu vozu, dokladů nebo řidičského průkazu. Sama jsem zažila spoustu kontrol, kdy policie kontrolovala, kdo je ve voze, kam jedeme, co vezeme. Bylo to z důvodu bezpečnosti. Jelikož v poslední době jsou tu na denním pořádku teroristické útoky, vláda zavedla více bezpečnostních opatření.

Mocenské centrum Varberg

Varberg má nádherné, travnaté pláže (zdejší nudistické pláže mají
světovou popularitu) a je potěšitelné, jak je zde pamatováno i na
nejlepší přátele člověka. Psi zde nejsou nevítanými návštěvníky, jak
tomu bývá u našich přehrad, ale mají zde naopak všude modré cedule
„psům vstup povolen“. Mohou si tady volně pobíhat,
plavat a dovádět v přílivu a je radost se na ně dívat. Jsou zde
evidentně šťastni.


Při cestě na sever po západním pobřeží Švédska se přesuneme z Falkenbergu do 25 km vzdáleného Varbergu.

Přístavní město Varberg vzniklo kolem pevnosti, jejíž nejstarší část pochází ze 13. století. Leží v regionu Halland, 85 km jižně od Göteborgu. Má cca 53.000 obyvatel. Od poloviny 11. století byl Halland dánskou provincií. Hrabě z Hallandu zastupoval dánský stát.

{{reklama()}}

V průběhu staletí patřil Halland a s ním i Varberg střídavě Dánsku a Švédsku. Ve 14. století pevnost ve Varbergu přešla do rukou švédského krále Magnuse Erikssona, který ji přestavěl na královský hrad a vytvořil z Varbergu mocenské centrum. Od konce třicetileté války v roce 1645 patří provincie Halland Švédsku.

Průmyslová revoluce 19. století a v průběhu 20. století přinesla rozvoj průmyslu, ve Varbergu byl přístav, loděnice a železnice přispěly k velkému rozvoji obchodu. Vyvážely se odtud hutní výrobky, kámen, ale i obilí a produkty zemědělské výroby. Byla zde i malá textilní továrna, výroba nábytku, rozvíjela se řemesla. Lázeňství začalo svou tradici ve Varbergu již před 180 lety. První veřejné lázně byly vybudovány v blízkosti přístavu r. 1822.


Krize 90-tých let 20. století utlumila průmyslový rozvoj, loděnice zmizely. Město se přeorientovalo hlavně na služby, rozvíjí se dále lázeňství, cestovní ruch, informatika. Město Varberg vybudovalo univerzitu pro vzdělávání odborných manažerů v cestovním ruchu a lázeňství a otevřelo ji v září 2003.

Velikou raritou Varbergu je rádiová stanice Grimeton. Byla postavena v letech 1922–24, jako první bezdrátová vysílačka pro transatlantickou komunikaci. V podstatě se jedná o šest ocelových stožárů s Alexandersonovým alternátorem. Přestože nebyla dlouho používána, dodnes zůstává funkční. Její existence byla velice významná v procesu vyvíjení telekomunikace obecně. Je na seznamu UNESCO.

Dnes je vamberská pevnost přístupná veřejnosti. Je zde historické muzeum, kavárna a restaurace, pořádají se zde slavnosti a výstavy.


Slavný zmrzlý muž „Oetzi“

Celé jedno křídlo ve druhém patře je uvolněno pro maketu ledovce s kopií zamrzlého a velice dobře zachovalého těla tohoto lovce z doby bronzové v životní velikosti, plátnům a obrazovkám, na kterých jsou promítány pravděpodobné, poslední chvilky jeho života a vědecké polemiky o důvodu a způsobu jeho usmrcení. Byl zastřelen šípem do zad před cca 3500 lety. Najdeme zde i jeho voskovou figurínu v plné zbroji, oděnou ve zvířecích kožišinách.

Současnost

Varberg má nádherné, travnaté pláže (zdejší nudistické pláže mají světovou popularitu) a je potěšitelné, jak je zde pamatováno i na nejlepší přátele člověka. Psi zde nejsou nevítanými návštěvníky, jak tomu bývá u našich přehrad, ale mají zde naopak všude modré cedule „psům vstup povolen“. Mohou si tady volně pobíhat, plavat a dovádět v přílivu a je radost se na ně dívat. Jsou zde evidentně šťastni.

Mořské pobřeží ve Varbergu je pro své vynikající povětrnostní podmínky využíváno také jachtaři. Jsou tady velké jachtařské kluby a snad každá rodina zde vlastní loď stejně, jako u nás auto.


Festival porozumění mezi národy

Má poslední návštěva tohoto zajímavého města byla věnována především festivalu porozumění mezi národy, který se zde konal 29. srpna 2009.

Předpokládal jsem, že město bude zcela plné a najít místo na zaparkování zabere spoustu času. Proto jsem nechal auto na velkém, záchytném parkovišti u dálnice, vyndal kolo, velký fotobatoh se stativem usadil na záda a vyrazil na cca dvanáctikilome­trovou cestu.

Po ujetí asi osmi km nastaly první komplikace. Sjížděl jsem z mírného, ale dlouhého kopce, tudíž jsem nešlapal a jen se tak kochal okolní krajinou. Na konci sjezdu jsem potřeboval šlápnout do pedálů a ouha! Cestou z kopce se mi zcela rozsypala přehazovačka a bylo mi jasné, že i kdybych se pomalu vrátil, součástky už nemám šanci dohledat.

Zpět k autu to už bylo daleko, nezbývalo mi nic jiného, než kolo dostrkat zbývající 4 km do města a pokusit se najít prodejnu kol, nebo servis.

První, velká cykloprodejna s příslušenstvím byla hned na kraji města a já si oddechl, že mám nepříjemné lapálie za sebou. Má radost však byla poněkud předčasná. Personál v prodejně byl sice velice ochotný a rád by mi pomohl, ale v sobotu byla v provozu pouze prodejna. Dílna byla zavřena a mechanici měli volno.


Nechal jsem si tedy vysvětlit adresy dvou dalších prodejen ve městě a po jejich návštěvě pomalu ztrácel naději na úspěšnost této výpravy. V obou následujících případech se situace opakovala… prodejny fungovaly, servisní dílny nikoliv.

Už jsem se pomalu smiřoval se skutečností, že budu muset nalézt místo, kde bych mohl kolo zanechat do mé příští návštěvy a zpět k autu se nějak dostat taxíkem. Zkusil jsem ještě poslední možnost a na náměstí, kde již byly slavnosti festivalu v plném proudu se zeptal postaršího cyklisty, zda by neporadil. Dobře jsem udělal.

Stařík mne poslal na druhý konec města, kde byl malý, soukromý cykloservis a v něm dva mladí, ochotní Švédové. S úsměvem vyslechly mé nářky, jeden z nich mávl rukou, kolo si hodil na rameno, prohodil „No Problem“ a pozval mne do dílny v suterénu. Za půl hodinky jsem měl namontováno zcela nové schimano, kolo seřízené a mohl jsem pokračovat.

Nyní nastala chvilka napětí. Měl jsem u sebe pouze 150 SEK a nebyl jsem si jist, jestli budu schopen někde najít v době oslav otevřenou směnárnu. Mé obavy však byly zcela zbytečné. Mladík si řekl za novou přehazovačku včetně práce 100 SEK (cca 260 Kč). Zeptal jsem se raději ještě jednou v domnění, že jsem se musel přeslechnout. Mé zkušenosti z domácích servisů jsou přeci jen trochu jiné. U nás bych zaplatil víc už za samotnou práci. Mechanik mne ujistil, že jsem slyšel velice dobře, popřál mi šťastnou cestu a já se mohl s dobrým pocitem a dobrou náladou pustit do ulic, plných veselí. Hlavou mi táhla myšlenka, že už v tomto úvodu si naše dva národy porozuměly velice dobře a že pro mezinárodní festival bylo vybráno to správné město.


Varberg plný tance a hudby

Lapálie s rozbitým kolem a jeho opravou mi zabraly spoustu drahocenného času, část odpoledne jsem však přes to mohl věnovat focení souborů z různých částí světa. No a na pár „rozhovorů“, pokud se tomu tak dá při mých chabých, jazykových schopnostech říci, se také dostalo. Nemám bohužel tolik prostoru, abych zde mohl vyjádřit pocity lidí např. z thajského souboru „Thailändsk Dans“, albánských souborů „Kulturför. Marigona“, a „Kurdiska Folkdans“ středoamerického „El-Salvadoransk Dansgrupp“, severoamerického „Linesdance“ či domácích souborů v čele s partou mladých lidí z Göteborgu, vystupujících pod názvem „Grupptrummor“, tančících za rytmu svých obrovských bubnů ulicemi města a dalších a dalších. Nejspíš také dost komolím správné názvy souborů, ale záměrně je uvádím tak, jak byly uvedeny ve švédském programu.

Většina těchto lidí mi potvrdila mou domněnku. Jezdí po všech festivalech podobného zaměření, získávají nové kamarády a přátele po celém světě a je jim prostě dobře. I mně tady bylo moc dobře a přál bych každému, aby se mohl zúčastnit podobných setkání. Tužka, papír, popřípadě klacík a písek, mimika a gestikulace, to vše tvoří náznakovou řeč, která je mezi lidmi na celém světě stejná. Radost ze vzájemného porozumění a domluvy jsem zažil již před lety, když jsem se podobným způsobem domlouval s Indiány na brazilské řece Ceará. Rád jsem si tyto zkušenosti zopakoval

Vůdčím osobnostem všech světových mocností bych dal návštěvu takovýchto festivalů za naprostou povinnost.

Z Honzových cest vzniká několik cestopisných knih, které je možné získat na adrese http://www.pho­tojankrasa.com/


Při cestě na sever po západním pobřeží Švédska se přesuneme z Falkenbergu do 25 km vzdáleného Varbergu.

Přístavní město Varberg vzniklo kolem pevnosti, jejíž nejstarší část pochází ze 13. století. Leží v regionu Halland, 85 km jižně od Göteborgu. Má cca 53.000 obyvatel. Od poloviny 11. století byl Halland dánskou provincií. Hrabě z Hallandu zastupoval dánský stát.

{{reklama()}}

V průběhu staletí patřil Halland a s ním i Varberg střídavě Dánsku a Švédsku. Ve 14. století pevnost ve Varbergu přešla do rukou švédského krále Magnuse Erikssona, který ji přestavěl na královský hrad a vytvořil z Varbergu mocenské centrum. Od konce třicetileté války v roce 1645 patří provincie Halland Švédsku.

Průmyslová revoluce 19. století a v průběhu 20. století přinesla rozvoj průmyslu, ve Varbergu byl přístav, loděnice a železnice přispěly k velkému rozvoji obchodu. Vyvážely se odtud hutní výrobky, kámen, ale i obilí a produkty zemědělské výroby. Byla zde i malá textilní továrna, výroba nábytku, rozvíjela se řemesla. Lázeňství začalo svou tradici ve Varbergu již před 180 lety. První veřejné lázně byly vybudovány v blízkosti přístavu r. 1822.


Krize 90-tých let 20. století utlumila průmyslový rozvoj, loděnice zmizely. Město se přeorientovalo hlavně na služby, rozvíjí se dále lázeňství, cestovní ruch, informatika. Město Varberg vybudovalo univerzitu pro vzdělávání odborných manažerů v cestovním ruchu a lázeňství a otevřelo ji v září 2003.

Velikou raritou Varbergu je rádiová stanice Grimeton. Byla postavena v letech 1922–24, jako první bezdrátová vysílačka pro transatlantickou komunikaci. V podstatě se jedná o šest ocelových stožárů s Alexandersonovým alternátorem. Přestože nebyla dlouho používána, dodnes zůstává funkční. Její existence byla velice významná v procesu vyvíjení telekomunikace obecně. Je na seznamu UNESCO.

Dnes je vamberská pevnost přístupná veřejnosti. Je zde historické muzeum, kavárna a restaurace, pořádají se zde slavnosti a výstavy.


Slavný zmrzlý muž „Oetzi“

Celé jedno křídlo ve druhém patře je uvolněno pro maketu ledovce s kopií zamrzlého a velice dobře zachovalého těla tohoto lovce z doby bronzové v životní velikosti, plátnům a obrazovkám, na kterých jsou promítány pravděpodobné, poslední chvilky jeho života a vědecké polemiky o důvodu a způsobu jeho usmrcení. Byl zastřelen šípem do zad před cca 3500 lety. Najdeme zde i jeho voskovou figurínu v plné zbroji, oděnou ve zvířecích kožišinách.

Současnost

Varberg má nádherné, travnaté pláže (zdejší nudistické pláže mají světovou popularitu) a je potěšitelné, jak je zde pamatováno i na nejlepší přátele člověka. Psi zde nejsou nevítanými návštěvníky, jak tomu bývá u našich přehrad, ale mají zde naopak všude modré cedule „psům vstup povolen“. Mohou si tady volně pobíhat, plavat a dovádět v přílivu a je radost se na ně dívat. Jsou zde evidentně šťastni.

Mořské pobřeží ve Varbergu je pro své vynikající povětrnostní podmínky využíváno také jachtaři. Jsou tady velké jachtařské kluby a snad každá rodina zde vlastní loď stejně, jako u nás auto.


Festival porozumění mezi národy

Má poslední návštěva tohoto zajímavého města byla věnována především festivalu porozumění mezi národy, který se zde konal 29. srpna 2009.

Předpokládal jsem, že město bude zcela plné a najít místo na zaparkování zabere spoustu času. Proto jsem nechal auto na velkém, záchytném parkovišti u dálnice, vyndal kolo, velký fotobatoh se stativem usadil na záda a vyrazil na cca dvanáctikilome­trovou cestu.

Po ujetí asi osmi km nastaly první komplikace. Sjížděl jsem z mírného, ale dlouhého kopce, tudíž jsem nešlapal a jen se tak kochal okolní krajinou. Na konci sjezdu jsem potřeboval šlápnout do pedálů a ouha! Cestou z kopce se mi zcela rozsypala přehazovačka a bylo mi jasné, že i kdybych se pomalu vrátil, součástky už nemám šanci dohledat.

Zpět k autu to už bylo daleko, nezbývalo mi nic jiného, než kolo dostrkat zbývající 4 km do města a pokusit se najít prodejnu kol, nebo servis.

První, velká cykloprodejna s příslušenstvím byla hned na kraji města a já si oddechl, že mám nepříjemné lapálie za sebou. Má radost však byla poněkud předčasná. Personál v prodejně byl sice velice ochotný a rád by mi pomohl, ale v sobotu byla v provozu pouze prodejna. Dílna byla zavřena a mechanici měli volno.


Nechal jsem si tedy vysvětlit adresy dvou dalších prodejen ve městě a po jejich návštěvě pomalu ztrácel naději na úspěšnost této výpravy. V obou následujících případech se situace opakovala… prodejny fungovaly, servisní dílny nikoliv.

Už jsem se pomalu smiřoval se skutečností, že budu muset nalézt místo, kde bych mohl kolo zanechat do mé příští návštěvy a zpět k autu se nějak dostat taxíkem. Zkusil jsem ještě poslední možnost a na náměstí, kde již byly slavnosti festivalu v plném proudu se zeptal postaršího cyklisty, zda by neporadil. Dobře jsem udělal.

Stařík mne poslal na druhý konec města, kde byl malý, soukromý cykloservis a v něm dva mladí, ochotní Švédové. S úsměvem vyslechly mé nářky, jeden z nich mávl rukou, kolo si hodil na rameno, prohodil „No Problem“ a pozval mne do dílny v suterénu. Za půl hodinky jsem měl namontováno zcela nové schimano, kolo seřízené a mohl jsem pokračovat.

Nyní nastala chvilka napětí. Měl jsem u sebe pouze 150 SEK a nebyl jsem si jist, jestli budu schopen někde najít v době oslav otevřenou směnárnu. Mé obavy však byly zcela zbytečné. Mladík si řekl za novou přehazovačku včetně práce 100 SEK (cca 260 Kč). Zeptal jsem se raději ještě jednou v domnění, že jsem se musel přeslechnout. Mé zkušenosti z domácích servisů jsou přeci jen trochu jiné. U nás bych zaplatil víc už za samotnou práci. Mechanik mne ujistil, že jsem slyšel velice dobře, popřál mi šťastnou cestu a já se mohl s dobrým pocitem a dobrou náladou pustit do ulic, plných veselí. Hlavou mi táhla myšlenka, že už v tomto úvodu si naše dva národy porozuměly velice dobře a že pro mezinárodní festival bylo vybráno to správné město.


Varberg plný tance a hudby

Lapálie s rozbitým kolem a jeho opravou mi zabraly spoustu drahocenného času, část odpoledne jsem však přes to mohl věnovat focení souborů z různých částí světa. No a na pár „rozhovorů“, pokud se tomu tak dá při mých chabých, jazykových schopnostech říci, se také dostalo. Nemám bohužel tolik prostoru, abych zde mohl vyjádřit pocity lidí např. z thajského souboru „Thailändsk Dans“, albánských souborů „Kulturför. Marigona“, a „Kurdiska Folkdans“ středoamerického „El-Salvadoransk Dansgrupp“, severoamerického „Linesdance“ či domácích souborů v čele s partou mladých lidí z Göteborgu, vystupujících pod názvem „Grupptrummor“, tančících za rytmu svých obrovských bubnů ulicemi města a dalších a dalších. Nejspíš také dost komolím správné názvy souborů, ale záměrně je uvádím tak, jak byly uvedeny ve švédském programu.

Většina těchto lidí mi potvrdila mou domněnku. Jezdí po všech festivalech podobného zaměření, získávají nové kamarády a přátele po celém světě a je jim prostě dobře. I mně tady bylo moc dobře a přál bych každému, aby se mohl zúčastnit podobných setkání. Tužka, papír, popřípadě klacík a písek, mimika a gestikulace, to vše tvoří náznakovou řeč, která je mezi lidmi na celém světě stejná. Radost ze vzájemného porozumění a domluvy jsem zažil již před lety, když jsem se podobným způsobem domlouval s Indiány na brazilské řece Ceará. Rád jsem si tyto zkušenosti zopakoval

Vůdčím osobnostem všech světových mocností bych dal návštěvu takovýchto festivalů za naprostou povinnost.

Z Honzových cest vzniká několik cestopisných knih, které je možné získat na adrese http://www.pho­tojankrasa.com/