Cestovatel.cz

Většina z vás v dětství jistě četla Štorchovy “Lovce mamutů” a potom společně s Kopčemem a Veverčákem prožívala ty dobrodružné příběhy znovu a znovu. My jsme letos v létě dostali možnost navštívit jedno z největších nalezišť lovců mamutů na světě. Protože nás naprosto okouzlilo svou přitažlivostí a vyzařující energií, rozhodli jsme se o tom napsat, a podělit se tak s vámi.

Pravěcí lidé, jejichž způsob života je spojován právě s lovem mamutů, žili v období nazývaném mladý paleolit, zhruba před 20–35 tisíci let. Mamuti, blízcí příbuzní dnešních slonů, obývali spolu s paleolitickými lovci nezaledněné stepní oblasti Evropy a Asie. O našich nejznámějších lokalitách lovců mamutů jste určitě slyšeli, jsou třeba v Dolních Věstonicích či v Předmostí u Přerova. Nad okolní krajinu vyvýšené a dodnes zdaleka viditelné vápencové kopce Dolních Věstonic přitahovaly paleolitické lovce a zároveň jim poskytovaly výhodnou pozici pro lov mamutů. Tato místa se sezónně stávala dočasnými tábořišti lovců a sběračů a to opakovaně v průběhu stovek až tisíců let. Existuje však místo, od Dolních Věstonic vzdálené více než tisíc kilometrů na východ, v oblasti jihozápadního Ruska, kam skupiny paleolitických lovců přicházely za lovem mamutů opakovaně, a to po dobu minimálně 15 000 let. Malá vesnice Kostenki, ležící jižně od Voroněže na pravém břehu řeky Don, skrývá více než 21 mladopaleo­litických lokalit, rozmístěných na vzdálenosti zhruba tří kilometrů. Naleziště pravěkých tábořišť jsou situována v bočních údolích, vybíhajících do hlavního údolí řeky Don. Zde se jim říká „logy“, a tak můžete slyšet o nalezištích v Pokrovském, Antosovském či třeba v Popovském logu.

Vesnice Kostěnki byla založena v sedmnáctém století, na vysokém pravém břehu řeky Don, jako nájezdní vesnice proti nájezdům kočovníků z východu. Jméno vesnice získala díky hojným nálezům kostí velkého neznámého zvířete, které lidé nacházeli v zemi. Dnes již poklidná atmosféra zapadlé ruské vesnice nijak nenasvědčuje tomu, že toto místo bylo kdysi významným centrem, kde se při lovu mamutů setkávaly skupiny lovců z přilehlých oblastí Evropy a Asie.

Vesnice vám bude připomínat zapadlou jihočeskou vesničku, ovšem z doby někdy před 100 lety. Tedy pokud si odmyslíte vlnitý plech na střechách a všudypřítomné žluté plynovodní potrubí lemující ve výšce dvou metrů všechny silnice a silničky. Jen nad vraty do stavení se potrubí zdvíhá, aby tudy mohl projet povoz či traktor. Pomalu chátrající malované dřevořezby na oknech však pořád dýchají svou domáckou atmosférou. Vesnice je neuvěřitelně tichá. V letních parnech uslyšíte uprostřed vesnice jen bzukot much a kozí pomekávání. K řece Don je to kousek a její chladivá voda je úžasně osvěžující. Nevede tam však kupodivu přímo z vesnice žádná cesta. To je tím, že je tu tak široká rozlivová zóna řeky a každou cestu by dřív nebo později zničila jarní povodeň. Stejně tak jako před pár lety zchátralý most na vzdáleném okraji vesnice. Nebojte se vydat po úzkých stezkách mezi zahrádkami. Protože vidět Don a vykoupat se v něm je zážitek, na který určitě nezapomenete. Mně osobně se při pohledu na Don vybavovaly příběhy z Tichého Donu a to dodávalo mému cítění ještě jakési větší kouzlo.

Nálezy mamutích kostí odjakživa lidi inspirovaly k vytváření legend o původu ohromných neznámých zvířat. Jedna z legend praví, že mamut žije pod zemí a jeho kosti jsou viditelné a dostávají se na povrch až po jeho smrti. Odtud také pochází slovo mamut. V jednom ze sibiřských nářečí slovo „ma“ znamená země a slovo „mut“ krtek. První sbírky mamutích kostí z Kostěnek organizoval Petr I. S tím, že jde o pozůstatky sloních kostí z výpravy Alexandra Makedonského. Až v roce 1799 Johan Blumenbach popsal podle těchto nálezů nový živočišný druh Mammuthus primigenius Blumenbach. Koncem devatenáctého století bylo již známé, že mamuti byli součastníky pravěkých lidí a mamut se zároveň stal jakýmsi symbolem doby ledové. Mamuti byli rozšířeni v severní Evropě, v Asii a v severní Americe v předpolí glaciálního zalednění. Tato zvířata dosahovala výšku 3,5–4 m a vážila 5–6 tun. Mamuti měli hustou, přibližně jeden metr dlouhou srst. Největšího rozšíření dosáhli v době, kdy severní část Evropy pokrýval rozsáhlý ledovec, jehož předpolí pokrývaly tundrostepi.

Místní obyvatelé jsou vesměs příjemní postarší lidé. Vlastně narazíte hlavně na usměvavé upracované babky. Okopávají maličké zahrádky u domků, tahají obrovské džbery pitné vody domů nebo pasou kozy na návsi. Vypadají smířené a vděčné za to, co jim život dává. A není divu. Když se s některou z nich zapovídáte, po chvíli stočí vždy řeč na to, jaké to bylo za války, když se přes Don v těchto místech honila fronta sem a tam. A potom za komunistů, kdy byli lidé násilně přemisťováni či posíláni rovnou na Sibiř. Mladé lidi práce na vesnici tolik nepřitahuje a s vidinou vyšší sociální úrovně migrují do velkých měst. Tam potom žijí v maličkých garsonkách na špinavých sídlištích. Pravda ale je, že venkov je tu opravdu chudý a sociální rozdíly mezi nejvyšší společenskou vrstvou a tou nejnižší se neustále prohlubují. Město nabízí lepší výdělek, vesnice naopak nedostatek všeho kromě klidné atmosféry a překrásné přírody.

V současnosti pracují ve vesnici Kostěnki a v přilehlé vesnici Borščevo tři týmy archeologů. Odkryvy mamutích kostí spolu s nálezy kamenné industrie však můžete celoročně vidět v místním muzeu postaveném na lokalitě Antosovka II. Pokud se sem přijedete podívat, Kostěnki vás přivítají poklidnou atmosférou a nabídnou vám ponořit se plně do doby pravěkých lovců mamutů. Ani občasné přelety vojenských stíhacích letounů neubraly na energii tomuto místu, jež upoutá jistě i vás.

Jak se tam dostat: Letecky do Moskvy (zpáteční letenka s ČSA stojí cca devět tisíc korun, čas letu přibližně 2,5 hodiny), odtamtud z Paveleckého nádraží vlakem do Voroněže (jízdní řády se dají najít na www.jizdnirady­.cz). Přestože je Voroněž od Moskvy vzdálena pouze 563 kilometrů bude vám cesta vlakem trvat jedenáct hodin. Jednosměrná jízdenka v ekonomické třídě stojí 633 rublů. Z jihozápadního autobusového nádraží ve Voroněži potom dvakrát denně odjíždí autobus do Kostěnek (50 km, 45 minut, cena jedosměrné jízdenky 40 rublů)

Rady před cestou: Do Ruska potřebujete vízum a pozvání. To lze vyřídit ve většině cestovních kanceláří, my jsme naše vyřizovali přes Klub cestovatelů po Rusku. Cena víza a pozvání se závisí na době, kterou plánujete v Rusku strávit. Pokud chcete ušetřit, doporučujeme cestovat nočním vlakem z Moskvy do Voroněže a zakoupit si tzv. plackartnyj lístek. Je to typ cestování v otevřeném vagonu pro přibližně 80 lidí, což pravděpodobně způsobí částečnou ztrátu vašeho soukromí, zato však získáte možnost užšího sociálního kontaktu s ostatními cestujícími. K dispozici budete mít čisté povlečení zdarma a nepřetržitě horkou vodu na mytí, čaj či instantní polévku. Ty si můžete zakoupit u tzv. děžurného, neboli stevarda, člověka, který se stará o pořádek ve vašem vagonu. Úroveň čistoty sociálního zařízení se od minulosti značně změnila, takže nemusíte mít strach ani v tomto ohledu. Ve vesnici Kostěnki jsou dva plně zásobované obchody, pošta, lékárna a dokonce i malá nemocnice. Internetové spojení však dostanete nejblíže ve Voroněži.

K dalšímu čtení: Valoch K. (2007): Kostěnki na Donu, mimořádný doklad stability osídlení v mladém paleolitu.- Acta Mus. Moraviae, Sci. Soc. XCII:53–70, Brno.

Sami Norové se o svém hlavním městě vyjadřují poněkud jinak, jejich nikterak hanlivá přezdívka „Velká vesnice na severu“ je značně trefná. Norové tak pyšně dávají zbytku světa najevo, že Oslo je asi jediným hlavním městem průmyslově vyspělé země, kde je ještě příjemné žít. Na různá jména jsou tady ostatně zvyklí, původní název města Oslo dlouho nevydržel a brzy bylo přejmenováno na Christiania, to po slavném králi Christianu IV. Občas se objeví přezdívka Tygří město, kterou nedávno převzala i čiperná radnice, a tak dnes najdeme v ulicích města celou řadu tygřích soch.

Christiania, vybudovaná v roce 1624 na místě původního vypáleného Osla, měla být dokonale vzdorující ohni. Plánovat začal sám král, který nařídil, že domy budou výhradně z kamene a navíc nejméně 15 metrů od sebe, aby oheň nemohl přeskočit z domu na dům. Ze 17. století ale v městě již téměř nic nenajdeme, jen centrum stále do značné míry odráží sít ulic nakreslených osvíceným vladařem. Od roku 1877 se město krátce jmenovalo Kristiania, od roku 1925 pak zase přešlo k původnímu názvu Oslo.

Když před lety začala Norům vadit přítomnost letiště na okraji města, postavili ultramoderní letiště daleko za městem. Staré pozemky vykoupili a dnes je na něm sídliště. Nebe nad městem už neruší vůbec nic. Taxíka si do města vezme jen šílenec, který za to také patřičně zaplatí. Naštěstí Norové mysleli na všechno a mezi letištěm a centrem jezdí levný rychlovlak. Zájemci o architekturu si prohlédnou katedrálu Domkirke posvěcenou v roce 1697, za prohlídku rozhodně stojí královským hrad Akerhus, postavený kolem roku 1300 králem Hakonem V, byť dnešní podoba je mnohem novější. Znalci historie druhé světové války budou vědet, že hrad jedříve sloužil jako vězení pro příslušníky norského odboje, po válce zde byl při krátkém poválečném obnovení trestu smrti popraven domácí zrádce Vidkun Quisling.

Při vyslovení slova Norsko si lidé jistě vybaví nájezdy bojovných Vikingů. Památkám na ně se můžeme obdivovat i v dnešním Oslu, několik jejich 800 let starých lodí je přístupných v muzeu na ostrově Bygdoy v blízkosti Osla. Zajímavý ostrůvek, na který se dostaneme pohodlně autobusem, však nabízí i další skvosty, které dýchnou na dušičku každému pořádnému klukovi. V muzeu Thora Heyerdahla si můžeme prohlédnout nejen Ra II, ale také zbytky slavného Kon-Tiki. Na autentičnost vzorků bych ale poslední kalhoty nevsadil, Kon-Tiky zničily útesy tichomořského ostrova Raroia, většina památek působí poněkud gypsovitě.

Ještě zajímavější pro mne byla procházka po palubě lodi Fram, která se dvakrát vypravila k Severnímu a jednou k Jižnímu pólu. A můžeme si ji prohlédnout opravdu důkladně, od paluby až po kajuty v podpalubí, navíc na všechno si můžeme sáhnout.

V zimě je sněhové království tak blízko, že Fridtjor Nanses trénoval na své polární výpravy právě v předměstí Osla. A pokud nám běžky nestačí, pohodlné a přehledné metro nás pohodlně doveze kousek od známých skokanských můstků Holmenkollen, kde se závodně skáče již od roku 1892. Tehdy se na vítězný skok přišlo podívat deset procent celé tehdejší populace Osla. Na hlavní můstek si můžeme vyšlápnout, cestou nahoru si můžeme prohlížet unikátní muzeum lyžování. Pohled dolů, se kterým se skokané setkávají, je ale jen pro otrlé a při představě, že bych se měl z můstku spustit, mne poněkud mrazilo v zádech.

Oslo je skutečně pohostinné město (pokud netoužíme po alkoholu, který nám udělá pořádnou díru do peněženky), velice příjemná je třeba procházka parkem Vigeland, kde najdeme kolekci soch známého sochaře Gustava Vigelanda, která obsahuje téměř jeho kompletní dílo včetně toho nejslavnějšího, obrovitého monolitu vytesaného z jednoho kusu žuly, vzpínajícího se k nebi. A cestou zpátky do centra si můžeme prohlédnout budovu, kde je každoročně předávána Nobelova cena míru. Nobel byl sice Švéd, ale za jeho života byly obě země spojené, a Nobel si tehdy vynutil, že zrovna cena za mír bude předávána v Oslu.

Oslo rozhodně není pro každého. Pravidelně se objevuje na žebříčku nejdražších měst světa a ceny všeho tomu odpovídají. Poněkud chladná a seversky strohá architektura neuchvátí příznivce jihoevropského zmatku, a architektonické zázraky tady neuvidíme. Kdo si ale chce na vlastní oči prohlídnout způsob jak spojit velkoměsto a přírodu do harmonického celku, bude nadšen.