Stopem po Polsku

Ráno jsme se sbalili, majitelka kempu nás ochotně hodila do rezervace
zubrů, odkud jsme pěšky pokračovali do Narevky (17 km). Celou dobu nás
míjeli cyklisté a ohromně se smáli, že jdeme pěšky. No není se čemu
divit, v Polsku se pěší turistika pěstuje především na horách.

RYCHLÁ REZERVACE LETU

A je tu sobota a s ní začátek cesty do Polska!

Nakupování jídla a dalších zbytečností, průvodce stojí stejně jako jízdenka do Hajnovki, v knihovně jsou půjčený, tak na to kašlem a kupujem svýho; marné shánění reflexních pásek. Balení a vážení batohů – já se 16 kg a Tom s 23 kily – docela pohodička.

Půlnoční vlak do Varšavy, hodně dlouhý, přes celé nástupiště, a spousta vagónů, které se odpojovaly během cesty, ten náš byl až na konci perónu, je fakt dobré s tím počítat předem a vybrat si to správné místo.

Hajnówka idos zná jako Hajnovka, trochu složité vysvětlování paní za přepážkou na nádraží. Ve vlaku do Ostravy chodili zloději a nakukovali do každého kupéčka, je fajn se nezamykat a neusínat.


Cesta byla v pohodě, na hranicích jsme opět nabrali zpoždění, které nám dost zkomplikovalo další cestu. Ve Varšavě jsme měli půl hodiny na přestup na další rychlík jedoucí do Hajnovky, bohužel zpoždění se nezkrátilo. Přijeli jsme na nádraží Varšava centrala a dívali se na právě odjíždějící rychlík. Prý stačilo se domluvit s konduktorem, aby pozdržel náš vlak. No nic, čekali jsme hodinu ve Varšavě a jeli divnými spoji až do Hajnovky, v Siedlci čekali asi 6 hodin na šinobus – moderní vlakotramvaj, na polské poměry hodně moderní, napolské koleje docela absurdní. No cesta hadr.

V Hajnovce nás místní poslali na busík, který měl nějaké to zpoždění. Ještě štěstí, že se Tom otočil a doběhl zpět na zastávku, kde zrovna stál. Jinak bychom museli jít na náš první autostop. V Bialověži jsme natrefili na kemp, kde noc stála 16 zl (a to díky tomu, že jsme byli studenti z Čech, jinak cena byla 20 zl). To byl nejdražší kemp za celou dobu v Polsku. Je třeba dodat, že jsme jeli ve dvojici Tom a Monča, která polsky umí dobře už od narození.

Bialověža

V 10 hodin se před PTTK (český ČTK) schází skupinka turistů, která pak jde s průvodcem do parku. Čím více lidí, tím levněji vyjde průvodce. Polský průvodce stojí 114 zl, anglicky mluvící 160 zl (výklad je srozumitelný a názorný, lze porozumět i v polštině). Komentovaná prohlídka trvá asi tři hodiny. Bělověžský prales je rozdělený na císařský park a samotný prales, který vede jedna cestička pro turisty kolem nejzajímavějších jevů (staré stromy, borovice vejmutovka atd.). Výklad je dost odlehčený a rádoby vtipný (podle nálady průvodce).

Po překročení brány vedoucí do samotného pralesa, se nám naskytl jedinečný pohled na autentický pralesní porost, zelená tma, vzrostlé a silné stromy, kmeny porostlé mechem. Úplně jiný pohled než na českou monokulturu.


Cesta do Narevky

Naše cesta měla jeden cíl – navštívit Bělověžský prales a domluvit spolupráci s místním správcem, jehož sídlo se nacházelo v Narevce. Ráno jsme se sbalili, majitelka kempu nás ochotně hodila do rezervace zubrů, odkud jsme pěšky pokračovali do Narevky (17 km). Celou dobu nás míjeli cyklisté a ohromně se smáli, že jdeme pěšky. No není se čemu divit, v Polsku se pěší turistika pěstuje především na horách. Cestou jsme narazili na královské duby (staré stromy nesoucí jména polských králů a knížat), na starou a zasypanou úzkokolejku a dva studenty monitorující pohyb zubrů s anténou (to bylo zajímavé). Po celodenní túře jsme došli odpoledne do Narevky, prohlídli si pravoslavný kostel, kterých je v této oblasti hodně. V restauraci jsme ochutnali polskou raritu – pivo s malinovou štávou a bez pěny. Něco nepředstavitelného pro Čecha.


Setkání s Andrzejem Karczewskim a cesta do Gyžicka

Setkání s Andrzejem Karczewskim, správcem části BNP, domluva společného projektu, který pak zkrachoval. Z Narevky jsme se rozhodli stopovat do Bialystoku, protože autobus nejel žádný. Chvilku jsme postávali u silnice s řádnou cedulkou a pak přijela pohraniční stráž, která se nás dotazovala, odkud jdeme a kde jsme spali a napsala si nás do sešitku. Sice jsme mluvili polsky, v rozhovoru s pohraničníky jsme mluvili česky s výraznými gesty. A nechali nás být – ochránci hranic EU. Pak přijelo divné auto s divným tlustým mužem, který si nás dost významně prohlížel. Radši jsme zmizeli a šli stopovat jinam.

Zastavilo nám auto s civilním radiem – pro nás neznalé docela novinka. Z auta jsme si prohlídli centrum Bialegostoku – mešitu, staré ulice (taková autoturistika). Za chvilku nám jel bus do Gižycka. Venku lilo a my jeli busem, spali a koukali na stereotypní ráz krajiny. Polské autobusy nejsou příliš luxusní, ale aj tak to bylo docela pohodlné a bezpečné. Gyžicko je turistické centrum Mazur (relaxační centrum pro Varšaváky), velký kemp s opilou mládeží a placenou toaletou, lodě a plachetnice, kolotoče a hudba všude.

Frčíme dál do Malborku

Dopoledne jsme si prohlédli městečko, poslali pohledy, koukli na pevnost Toyen z vnějšku a šli zase na stopa směr středověký hrad Malbork. V Olsztynu jsme se vyhli dešti a zvolili pohodlnější cestu autobusem a vlakem. Z okna jsme pozorovali měnící se ráz krajiny. Už to nebyly malebné pastviny, lesy a jezera. Teď to bylo samé pole a pak zase pole. Zemědělská země. Malbork nás překvapil svou rozlehlostí. Původně jsme počítali, že to bude malá vesnička, která profituje z největšího polského hradu. Ve skutečnosti je Malbork docela velké město s rozvinutou infrastrukturou. Kemp jsme našli za chvilku (naproti hradu). Platilo se opět všechno – stan, jednotlivá osoba a také toaleta. Člověk díky svým fyziologickým potřebám utratí půlku výplaty. Vydělávat se dá na všem.

Polsko je město moderních kostelů, čápů, hubených a krásných holek.

Špatných silnic, řidičů-pirátů, řidičů-arogantů, řidičů-nebračů stopařů.

Polsko je země památek, krásné přírody, rozlehlých polí, lesů, čistých jezer.

Polsko je země vodky a dobrého piva s malinovou šťávou.

Polsko je země, kde teď pořád staví silnice a dálnice a pořád něco staví.

Polsko je platných toalet v kempech a všeho platného.

Zadarmo ani polské kuře nehrabe.

Malbork – perla polského středověku

Ráno jsme nelenili a brzy vyrazili na prohlídku hradu. Vstupenka pro studenta stála necelých 18 zl a prohlídka trvala skoro tři hodiny. Za málo peněz muziky až po krk. Prohlídka nás dost zmohla. Hrad byl úžasný, rozlehlý, výklad byl poutavý. K našemu úžasu je Malbork hrad s nějvětší koncentrací Čechů, potkali jsme celkem 5 krajanů za dopoledne.

Po skromném obědě jsme vyrazili na stopa. Bohužel jsme zpočátku stáli na špatné výpadovce, ale pak jsme se zorientovali, vytáhli cedulku a nechali se svézt až do Gdaňska. Tam jsme hned našli TIC a doptali se na známý kemp v Kamenném Potoku (kam jeli moji rodiče na svatební cestu, heč). V trojměstí jezdí tzv. SKM – szybka kolej miejska. Něco jako vlakové metro nad zemí, levné, rychlé a dostupné. Tak jsme tím jezdili furt sem a tam.


Moře, moře a zase moře

Na cestách po Polsku jsme už týden. A stále se nám tu líbí, až na to zachmuřené počasí. Na koupání v moři nebylo odpovědné počasí, tak jsme jeli prohédnout si trojměstí. V Gdaňsku jsme si prohlédli náměstí, okolní malé uličky, port, středověký jeřáb, památník Solidarity a hlavně jsme objevili geniální vegetariánskou jídelnu. Ta nám zvedla náladu a udělala průvan v peněžence. Stihli jsme ještě prohlídku Sopot, na poslední Gdyni už nezbyl čas.

Kaszuby a polské Švýcarsko

Původně jsme plánovali, že bychom se podívali do národního parku Łeba, kde jsou pohyblivé duny a je tam atypická středomořská fauna. Bohužel počasí bylo odporné, studené a na nějaké chození po dunách to nevypadalo. Tak jsme se vydali do centra Kašub – do města Kartuzy. K našemu překvapení jsme tam potkali skupinku malých dětí v krojích a pak jsme zjistili, že ve městě probíhá kašubský folklorní festival. Ale to nás moc nelákalo. Šli jsme po turistické značce, která celou dobu vedla po silnici, docela rušné komunikaci. K tomu počasí se dost pohoršilo, foukalo a vůbec to nevypadalo na příjemný vandr. Tak jsme se vrátili zpátky do města a šli na stopa, který byl dlouhý, ale nakonec úspěšný. Polský řidič nejedl, nespal, pouze kouřil a byl dost fajn. Na noc jsme zakempovali v lese a v noci si užili příhodu se smradlavým zvířetem, co nám občůralo stan.


Toruń a Gniezdno

Ráno jsme rychle sbalili naše krámy a vyrazili na stopa, cestou autem jsme si prohlídli město Grudziadz a dojeli až do Toruně – města Mikoláše Koperníka. Centrum je nádherné, staré domy, kašny se sochou žáby a voraře podle staré legendy, kdy vorař zachránil město od dotěrných žab (podobně jako krysař ve mestě Hammeln). Prohlédli jsme si město, které je v době poledního klidu liduprázdné. Holt oběd je oběd. Poté jsme dojeli busem do dalšího městečka, odkud jsme stopovali do Gniezdna. Tam jsme využili mládežnickou ubytovnu, která nebyla zas tak levná, ale zato docela komfortní.

Poznań a Slońsk

Ráno jsme si prohlédli Gniezdno, je to město, které se pojí s kultem sv. Vojtěcha. Mimo jiné jeho ostatky jsou v katedrále pod stříbrným sarkofágem. Jenže to stejně bylo houby vidět, protože vnitřek kostela byl v rekonstrukci. Opět jsme šli na stopa a vzal nás dobrý týpek, co byl dřív bandita, ale dobrá víra ho napravila. Na cestách člověk potká zvláštní lidi. Vyhodil nás v Poznani. Tam jsme narazili na neskutečně dobrou restauraci ve sklepě, kde vařili vegetariánsky. Napráskli jsme si pupky a vydali se na náměstí sejít se s přáteli (Bartek a Monika), kteří nás provedli městem a vyprávěli různé legendy a historky. Např. v Poznani mají kozly, kteří utekli kuchaři z pekáče a schovali se na věži radnice. Abychom nemuseli šlapat na výpadovku, svezli jsme se busem za město a šli na stopa. Čekali jsme dlouho, neboť v tomto kraji se obecně špatně stopuje, to nám potvrdili naši kamarádi. Nakonec nás vzal profesor medicíny v dosti drahém voze a pak si nás vyzvedla polská teta, která nás hostila pár dní u sebe.

A to pak začala tour de příbuzní, strýc a mamka v Trutnově. Do widzenia.

A je tu sobota a s ní začátek cesty do Polska!

Nakupování jídla a dalších zbytečností, průvodce stojí stejně jako jízdenka do Hajnovki, v knihovně jsou půjčený, tak na to kašlem a kupujem svýho; marné shánění reflexních pásek. Balení a vážení batohů – já se 16 kg a Tom s 23 kily – docela pohodička.

Půlnoční vlak do Varšavy, hodně dlouhý, přes celé nástupiště, a spousta vagónů, které se odpojovaly během cesty, ten náš byl až na konci perónu, je fakt dobré s tím počítat předem a vybrat si to správné místo.

Hajnówka idos zná jako Hajnovka, trochu složité vysvětlování paní za přepážkou na nádraží. Ve vlaku do Ostravy chodili zloději a nakukovali do každého kupéčka, je fajn se nezamykat a neusínat.


Cesta byla v pohodě, na hranicích jsme opět nabrali zpoždění, které nám dost zkomplikovalo další cestu. Ve Varšavě jsme měli půl hodiny na přestup na další rychlík jedoucí do Hajnovky, bohužel zpoždění se nezkrátilo. Přijeli jsme na nádraží Varšava centrala a dívali se na právě odjíždějící rychlík. Prý stačilo se domluvit s konduktorem, aby pozdržel náš vlak. No nic, čekali jsme hodinu ve Varšavě a jeli divnými spoji až do Hajnovky, v Siedlci čekali asi 6 hodin na šinobus – moderní vlakotramvaj, na polské poměry hodně moderní, napolské koleje docela absurdní. No cesta hadr.

V Hajnovce nás místní poslali na busík, který měl nějaké to zpoždění. Ještě štěstí, že se Tom otočil a doběhl zpět na zastávku, kde zrovna stál. Jinak bychom museli jít na náš první autostop. V Bialověži jsme natrefili na kemp, kde noc stála 16 zl (a to díky tomu, že jsme byli studenti z Čech, jinak cena byla 20 zl). To byl nejdražší kemp za celou dobu v Polsku. Je třeba dodat, že jsme jeli ve dvojici Tom a Monča, která polsky umí dobře už od narození.

Bialověža

V 10 hodin se před PTTK (český ČTK) schází skupinka turistů, která pak jde s průvodcem do parku. Čím více lidí, tím levněji vyjde průvodce. Polský průvodce stojí 114 zl, anglicky mluvící 160 zl (výklad je srozumitelný a názorný, lze porozumět i v polštině). Komentovaná prohlídka trvá asi tři hodiny. Bělověžský prales je rozdělený na císařský park a samotný prales, který vede jedna cestička pro turisty kolem nejzajímavějších jevů (staré stromy, borovice vejmutovka atd.). Výklad je dost odlehčený a rádoby vtipný (podle nálady průvodce).

Po překročení brány vedoucí do samotného pralesa, se nám naskytl jedinečný pohled na autentický pralesní porost, zelená tma, vzrostlé a silné stromy, kmeny porostlé mechem. Úplně jiný pohled než na českou monokulturu.


Cesta do Narevky

Naše cesta měla jeden cíl – navštívit Bělověžský prales a domluvit spolupráci s místním správcem, jehož sídlo se nacházelo v Narevce. Ráno jsme se sbalili, majitelka kempu nás ochotně hodila do rezervace zubrů, odkud jsme pěšky pokračovali do Narevky (17 km). Celou dobu nás míjeli cyklisté a ohromně se smáli, že jdeme pěšky. No není se čemu divit, v Polsku se pěší turistika pěstuje především na horách. Cestou jsme narazili na královské duby (staré stromy nesoucí jména polských králů a knížat), na starou a zasypanou úzkokolejku a dva studenty monitorující pohyb zubrů s anténou (to bylo zajímavé). Po celodenní túře jsme došli odpoledne do Narevky, prohlídli si pravoslavný kostel, kterých je v této oblasti hodně. V restauraci jsme ochutnali polskou raritu – pivo s malinovou štávou a bez pěny. Něco nepředstavitelného pro Čecha.


Setkání s Andrzejem Karczewskim a cesta do Gyžicka

Setkání s Andrzejem Karczewskim, správcem části BNP, domluva společného projektu, který pak zkrachoval. Z Narevky jsme se rozhodli stopovat do Bialystoku, protože autobus nejel žádný. Chvilku jsme postávali u silnice s řádnou cedulkou a pak přijela pohraniční stráž, která se nás dotazovala, odkud jdeme a kde jsme spali a napsala si nás do sešitku. Sice jsme mluvili polsky, v rozhovoru s pohraničníky jsme mluvili česky s výraznými gesty. A nechali nás být – ochránci hranic EU. Pak přijelo divné auto s divným tlustým mužem, který si nás dost významně prohlížel. Radši jsme zmizeli a šli stopovat jinam.

Zastavilo nám auto s civilním radiem – pro nás neznalé docela novinka. Z auta jsme si prohlídli centrum Bialegostoku – mešitu, staré ulice (taková autoturistika). Za chvilku nám jel bus do Gižycka. Venku lilo a my jeli busem, spali a koukali na stereotypní ráz krajiny. Polské autobusy nejsou příliš luxusní, ale aj tak to bylo docela pohodlné a bezpečné. Gyžicko je turistické centrum Mazur (relaxační centrum pro Varšaváky), velký kemp s opilou mládeží a placenou toaletou, lodě a plachetnice, kolotoče a hudba všude.

Frčíme dál do Malborku

Dopoledne jsme si prohlédli městečko, poslali pohledy, koukli na pevnost Toyen z vnějšku a šli zase na stopa směr středověký hrad Malbork. V Olsztynu jsme se vyhli dešti a zvolili pohodlnější cestu autobusem a vlakem. Z okna jsme pozorovali měnící se ráz krajiny. Už to nebyly malebné pastviny, lesy a jezera. Teď to bylo samé pole a pak zase pole. Zemědělská země. Malbork nás překvapil svou rozlehlostí. Původně jsme počítali, že to bude malá vesnička, která profituje z největšího polského hradu. Ve skutečnosti je Malbork docela velké město s rozvinutou infrastrukturou. Kemp jsme našli za chvilku (naproti hradu). Platilo se opět všechno – stan, jednotlivá osoba a také toaleta. Člověk díky svým fyziologickým potřebám utratí půlku výplaty. Vydělávat se dá na všem.

Polsko je město moderních kostelů, čápů, hubených a krásných holek.

Špatných silnic, řidičů-pirátů, řidičů-arogantů, řidičů-nebračů stopařů.

Polsko je země památek, krásné přírody, rozlehlých polí, lesů, čistých jezer.

Polsko je země vodky a dobrého piva s malinovou šťávou.

Polsko je země, kde teď pořád staví silnice a dálnice a pořád něco staví.

Polsko je platných toalet v kempech a všeho platného.

Zadarmo ani polské kuře nehrabe.

Malbork – perla polského středověku

Ráno jsme nelenili a brzy vyrazili na prohlídku hradu. Vstupenka pro studenta stála necelých 18 zl a prohlídka trvala skoro tři hodiny. Za málo peněz muziky až po krk. Prohlídka nás dost zmohla. Hrad byl úžasný, rozlehlý, výklad byl poutavý. K našemu úžasu je Malbork hrad s nějvětší koncentrací Čechů, potkali jsme celkem 5 krajanů za dopoledne.

Po skromném obědě jsme vyrazili na stopa. Bohužel jsme zpočátku stáli na špatné výpadovce, ale pak jsme se zorientovali, vytáhli cedulku a nechali se svézt až do Gdaňska. Tam jsme hned našli TIC a doptali se na známý kemp v Kamenném Potoku (kam jeli moji rodiče na svatební cestu, heč). V trojměstí jezdí tzv. SKM – szybka kolej miejska. Něco jako vlakové metro nad zemí, levné, rychlé a dostupné. Tak jsme tím jezdili furt sem a tam.


Moře, moře a zase moře

Na cestách po Polsku jsme už týden. A stále se nám tu líbí, až na to zachmuřené počasí. Na koupání v moři nebylo odpovědné počasí, tak jsme jeli prohédnout si trojměstí. V Gdaňsku jsme si prohlédli náměstí, okolní malé uličky, port, středověký jeřáb, památník Solidarity a hlavně jsme objevili geniální vegetariánskou jídelnu. Ta nám zvedla náladu a udělala průvan v peněžence. Stihli jsme ještě prohlídku Sopot, na poslední Gdyni už nezbyl čas.

Kaszuby a polské Švýcarsko

Původně jsme plánovali, že bychom se podívali do národního parku Łeba, kde jsou pohyblivé duny a je tam atypická středomořská fauna. Bohužel počasí bylo odporné, studené a na nějaké chození po dunách to nevypadalo. Tak jsme se vydali do centra Kašub – do města Kartuzy. K našemu překvapení jsme tam potkali skupinku malých dětí v krojích a pak jsme zjistili, že ve městě probíhá kašubský folklorní festival. Ale to nás moc nelákalo. Šli jsme po turistické značce, která celou dobu vedla po silnici, docela rušné komunikaci. K tomu počasí se dost pohoršilo, foukalo a vůbec to nevypadalo na příjemný vandr. Tak jsme se vrátili zpátky do města a šli na stopa, který byl dlouhý, ale nakonec úspěšný. Polský řidič nejedl, nespal, pouze kouřil a byl dost fajn. Na noc jsme zakempovali v lese a v noci si užili příhodu se smradlavým zvířetem, co nám občůralo stan.


Toruń a Gniezdno

Ráno jsme rychle sbalili naše krámy a vyrazili na stopa, cestou autem jsme si prohlídli město Grudziadz a dojeli až do Toruně – města Mikoláše Koperníka. Centrum je nádherné, staré domy, kašny se sochou žáby a voraře podle staré legendy, kdy vorař zachránil město od dotěrných žab (podobně jako krysař ve mestě Hammeln). Prohlédli jsme si město, které je v době poledního klidu liduprázdné. Holt oběd je oběd. Poté jsme dojeli busem do dalšího městečka, odkud jsme stopovali do Gniezdna. Tam jsme využili mládežnickou ubytovnu, která nebyla zas tak levná, ale zato docela komfortní.

Poznań a Slońsk

Ráno jsme si prohlédli Gniezdno, je to město, které se pojí s kultem sv. Vojtěcha. Mimo jiné jeho ostatky jsou v katedrále pod stříbrným sarkofágem. Jenže to stejně bylo houby vidět, protože vnitřek kostela byl v rekonstrukci. Opět jsme šli na stopa a vzal nás dobrý týpek, co byl dřív bandita, ale dobrá víra ho napravila. Na cestách člověk potká zvláštní lidi. Vyhodil nás v Poznani. Tam jsme narazili na neskutečně dobrou restauraci ve sklepě, kde vařili vegetariánsky. Napráskli jsme si pupky a vydali se na náměstí sejít se s přáteli (Bartek a Monika), kteří nás provedli městem a vyprávěli různé legendy a historky. Např. v Poznani mají kozly, kteří utekli kuchaři z pekáče a schovali se na věži radnice. Abychom nemuseli šlapat na výpadovku, svezli jsme se busem za město a šli na stopa. Čekali jsme dlouho, neboť v tomto kraji se obecně špatně stopuje, to nám potvrdili naši kamarádi. Nakonec nás vzal profesor medicíny v dosti drahém voze a pak si nás vyzvedla polská teta, která nás hostila pár dní u sebe.

A to pak začala tour de příbuzní, strýc a mamka v Trutnově. Do widzenia.

RYCHLÁ REZERVACE LETU

Na křídlech Etihad Airways

Cestovat letadlem společnosti Etihad Airways, znamená luxus a pohodlí pro
každého. Nikdo tu nedělá rozdíl mezi těmi, kdo mají levně zakoupenou
letenku a mezi plně platícími cestujícími. Každý má svoji obrazovku, kde
si může vybírat v záplavě písniček, filmů, nebo informací
týkajících se trasy letu. Servis začíná ještě před startem, kdy
stevardky roznáší balenou vodu, ale s plnou „vervou“ se na Vás
vrhnou až po startu.

Otázka ceny za dopravu je dnes alfou i omegou u naprosté většiny cestovatelů. Přepravit se z jednoho konce světa na druhý není technický, ale někdy spíš finanční problém. Nakonec proč vydávat nějaké horentní sumy peněz, když se na ně „třesou“ naši zákonodárci, daňové úřady, zdravotní pojišťovny,…

Jak se dostat do exotického cíle za levný peníz?

Jít cestou nízkonákladových aerolinií možná znamená relativně levné řešení, avšak s notnou dávkou adrenalinu. Zvláště některé z ukrajinských a ruských aerolinek dokáží takovou cestu povýšit na úroveň „ruské rulety“. Doletím, nedoletím? Ne! Touto cestou jsme se rozhodně nehodlali ubírat. Nezbylo než zvolit osvědčené letecké společnosti a ve velkém předstihu se probírat jejich nabídkami. Postupně ze hry vypadli Turkish airlines, Finnair, KLM, Swissair,… Nakonec na nás zhruba 3 měsíce před odletem vyskočila z internetových stránek nabídka společnosti Etihad Airways. Kdo to je? Jaké služby nabídne?


Letmý pohled do počítače nás poinformoval, že se jedná o vlajkového leteckého dopravce Spojených Arabských Emirátů. No, dojmy to vzbudilo rozporuplné. Současná atmosféra vzájemné nedůvěry a podezírání mezi arabským světem a zbytkem světa trošku nahlodávala náš záměr svěřit své tělesné schránky arabské společnosti. Nicméně informace o leteckém parku těchto aerolinek a hlavně cena za dopravu a kompletní servis z Mnichova do Bangkoku a zpět ve výši necelých 12 tisíc korun za osobu, byly přesvědčivé. Koneckonců dopravit se do Mnichova, není až takový problém. Autem to zvládnete za necelé čtyři hodiny.


Nicméně když jsme za časného listopadového rána postávali v odletové hale letiště F. J. Strausse v Mnichově, měli jsme pocity smíšené. Mohu říci již v tuto chvíli, že zcela neopodstatněné. Personál v uniformách letecké společnosti, jenž už na první pohled nezapřel arabský styl, na nás zapůsobil příznivým dojmem už při odbavení. Vše rychlé, bezproblémové a stejná slova je možno použít i pro servis na palubě Airbusu 300, který se z betonové plochy mnichovského letiště odlepil přesně podle letového řádu. Palubní personál na leteckých spojích společnosti Etihad Airways, to je pestrá přehlídka stevardek a stevardů snad z celého světa. V jednotném stejnokroji se na Vás usmívají stejně tak arabské stevardky, jako třeba Rusky, Švédky, Rumunky, Finky, Ukrajinky, nebo jako v našem případě – Slovenka. A tak jsme se dočkali toho paradoxu, že ač na výsostné půdě arabských emirátů, 11 tisíc metrů vysoko nad územím Íránu, přečasto se nám linula do uší libozvučná slovenština.

Luxus s Etihad Airways


Cestovat letadlem společnosti Etihad Airways, znamená luxus a pohodlí pro každého. Nikdo tu nedělá rozdíl mezi těmi, kdo mají levně zakoupenou letenku a mezi plně platícími cestujícími. Každý má svoji obrazovku, kde si může vybírat v záplavě písniček, filmů, nebo informací týkajících se trasy letu. Servis začíná ještě před startem, kdy stevardky roznáší balenou vodu, ale s plnou „vervou“ se na Vás vrhnou až po startu. Každý dostane přikrývku, návleky na nohy, špunty do uší,… a sluchátka. Jejich účel je jasný na první pohled, protože všichni cestující mají na opěradle před sebou vlastní obrazovku a každý z nich si může po celou dobu letu volit svůj vlastní program. Každý je svým pánem. Ještě než si všechno to „nadělení“ uklidíte, je tu personál s nápoji a jídelním lístkem. Ano jídelním lístkem, protože tady si vybíráte ze tří druhů jídel. V nabídce se nejčastěji objevuje kuřecí maso, losos, mleté maso v podobě karbanátků, nejčastěji doplňované rýží, brambory nebo luštěninovými saláty. Deserty, zmrzlina, káva jsou už pochopitelně jednotné, ale personál Vám rád doporučí vynikající bílé, nebo červené víno, bailley´s, atd.


Je třeba říci, že posádky Etihad Airways se o Vás profesionálně postarají po celou dobu letu, ale pokud se jedná o noční let, respektuje přání většiny cestujících toužících po spánku. Během našeho nočního letu z Abu Dhabí do Bangkoku nám stihli naservírovat jídlo i pití, ale většina času nám zbyla na spánek.

Shrnout naše zkušenosti z cestování se zmiňovanou leteckou společností, znamená konstatovat naprostou spokojenost během všech letů, které jsme s touto společností absolvovali. Ochota personálu spolu s vysokou kvalitou používaných letadel Vás určitě nezklamou a při cestě na dovolenou přesvědčí, že sázka na ně nebyla rizikem, ale jistotou. Síť jejich leteckých linek se zahušťuje i ve směru do Evropy a na seznamu jejich cílových letišť se objevují další a další názvy. Od letošního roku by se mezi nimi měla objevit i Praha.

Tak tedy hodně štěstí na cestách s Etihad Airways.

Otázka ceny za dopravu je dnes alfou i omegou u naprosté většiny cestovatelů. Přepravit se z jednoho konce světa na druhý není technický, ale někdy spíš finanční problém. Nakonec proč vydávat nějaké horentní sumy peněz, když se na ně „třesou“ naši zákonodárci, daňové úřady, zdravotní pojišťovny,…

Jak se dostat do exotického cíle za levný peníz?

Jít cestou nízkonákladových aerolinií možná znamená relativně levné řešení, avšak s notnou dávkou adrenalinu. Zvláště některé z ukrajinských a ruských aerolinek dokáží takovou cestu povýšit na úroveň „ruské rulety“. Doletím, nedoletím? Ne! Touto cestou jsme se rozhodně nehodlali ubírat. Nezbylo než zvolit osvědčené letecké společnosti a ve velkém předstihu se probírat jejich nabídkami. Postupně ze hry vypadli Turkish airlines, Finnair, KLM, Swissair,… Nakonec na nás zhruba 3 měsíce před odletem vyskočila z internetových stránek nabídka společnosti Etihad Airways. Kdo to je? Jaké služby nabídne?


Letmý pohled do počítače nás poinformoval, že se jedná o vlajkového leteckého dopravce Spojených Arabských Emirátů. No, dojmy to vzbudilo rozporuplné. Současná atmosféra vzájemné nedůvěry a podezírání mezi arabským světem a zbytkem světa trošku nahlodávala náš záměr svěřit své tělesné schránky arabské společnosti. Nicméně informace o leteckém parku těchto aerolinek a hlavně cena za dopravu a kompletní servis z Mnichova do Bangkoku a zpět ve výši necelých 12 tisíc korun za osobu, byly přesvědčivé. Koneckonců dopravit se do Mnichova, není až takový problém. Autem to zvládnete za necelé čtyři hodiny.


Nicméně když jsme za časného listopadového rána postávali v odletové hale letiště F. J. Strausse v Mnichově, měli jsme pocity smíšené. Mohu říci již v tuto chvíli, že zcela neopodstatněné. Personál v uniformách letecké společnosti, jenž už na první pohled nezapřel arabský styl, na nás zapůsobil příznivým dojmem už při odbavení. Vše rychlé, bezproblémové a stejná slova je možno použít i pro servis na palubě Airbusu 300, který se z betonové plochy mnichovského letiště odlepil přesně podle letového řádu. Palubní personál na leteckých spojích společnosti Etihad Airways, to je pestrá přehlídka stevardek a stevardů snad z celého světa. V jednotném stejnokroji se na Vás usmívají stejně tak arabské stevardky, jako třeba Rusky, Švédky, Rumunky, Finky, Ukrajinky, nebo jako v našem případě – Slovenka. A tak jsme se dočkali toho paradoxu, že ač na výsostné půdě arabských emirátů, 11 tisíc metrů vysoko nad územím Íránu, přečasto se nám linula do uší libozvučná slovenština.

Luxus s Etihad Airways


Cestovat letadlem společnosti Etihad Airways, znamená luxus a pohodlí pro každého. Nikdo tu nedělá rozdíl mezi těmi, kdo mají levně zakoupenou letenku a mezi plně platícími cestujícími. Každý má svoji obrazovku, kde si může vybírat v záplavě písniček, filmů, nebo informací týkajících se trasy letu. Servis začíná ještě před startem, kdy stevardky roznáší balenou vodu, ale s plnou „vervou“ se na Vás vrhnou až po startu. Každý dostane přikrývku, návleky na nohy, špunty do uší,… a sluchátka. Jejich účel je jasný na první pohled, protože všichni cestující mají na opěradle před sebou vlastní obrazovku a každý z nich si může po celou dobu letu volit svůj vlastní program. Každý je svým pánem. Ještě než si všechno to „nadělení“ uklidíte, je tu personál s nápoji a jídelním lístkem. Ano jídelním lístkem, protože tady si vybíráte ze tří druhů jídel. V nabídce se nejčastěji objevuje kuřecí maso, losos, mleté maso v podobě karbanátků, nejčastěji doplňované rýží, brambory nebo luštěninovými saláty. Deserty, zmrzlina, káva jsou už pochopitelně jednotné, ale personál Vám rád doporučí vynikající bílé, nebo červené víno, bailley´s, atd.


Je třeba říci, že posádky Etihad Airways se o Vás profesionálně postarají po celou dobu letu, ale pokud se jedná o noční let, respektuje přání většiny cestujících toužících po spánku. Během našeho nočního letu z Abu Dhabí do Bangkoku nám stihli naservírovat jídlo i pití, ale většina času nám zbyla na spánek.

Shrnout naše zkušenosti z cestování se zmiňovanou leteckou společností, znamená konstatovat naprostou spokojenost během všech letů, které jsme s touto společností absolvovali. Ochota personálu spolu s vysokou kvalitou používaných letadel Vás určitě nezklamou a při cestě na dovolenou přesvědčí, že sázka na ně nebyla rizikem, ale jistotou. Síť jejich leteckých linek se zahušťuje i ve směru do Evropy a na seznamu jejich cílových letišť se objevují další a další názvy. Od letošního roku by se mezi nimi měla objevit i Praha.

Tak tedy hodně štěstí na cestách s Etihad Airways.

Dobro došli u Ravnu

Rok se s rokem sešel, čas workcampů nadešel. Tentokrát mě vrtkavý
rozum, rozmary duše a přízemní pudy zavedly na živelný jihovýchod… Po
krátkém zastaveníčku v srbské metropoli Bělehrad jsem se vydala na
workcamp, směr Knjaževac! S jízdenkou na autobus mi načesaná paní
s výhružně červenými nehtíky darovala také žetonek, který jsem
okamžitě ztratila.

Štěpánka Burešová je dlouholetá dobrovolnice INEX-SDA. Je jí 27 let, vystudovala humanitní studia a indologii. Velmi ráda cestuje a vůbec nejradši poznává cizí země a kultury skrz workcampy.

Rok se s rokem sešel, čas workcampů nadešel. Tentokrát mě vrtkavý rozum, rozmary duše a přízemní pudy zavedly na živelný jihovýchod…


Po krátkém zastaveníčku v srbské metropoli Bělehrad jsem se vydala na workcamp, směr Knjaževac! S jízdenkou na autobus mi načesaná paní s výhružně červenými nehtíky darovala také žetonek, který jsem okamžitě ztratila. Přesto mě po česko-srbské výměně zmatených úsměvů a nechápavých výrazů fešák v uniformě pustil do prostoru nástupiště. A v autobusu určeném nejspíš pro nějaké liliputy (při svých 170 cm a uměřených mírách jsem se na sedadlo skoro nevešla) mezi poli a kopci tradá na jihovýchod. Nádražíčku v Knjaževaci dodávaly poryvy větru, vynášející do oblak různé harampádí, dojem místa spíše pro sjezd duchů než sraz dobrovolníků. Nicméně se toho večera šťastnou náhodou sešlo hned šest krasavic – dvě drobné Baskyně Ane a Irune, workcampy protřelá Madriďanka Gema nespecifikova­telného věku, Ruska Irina s tváří Jelcina, Ukrajinka Mirka s aurou Janis Joplin a moje maličkost. Ivan a Voja, dva chrabří Srbové, nás našli a dovezli do malé vísky Ravny, kde se skrývá „archeo-etno park“ (ten byl po deset následujících dní naším domovem) a přilehlé vykopávky římského vojenského tábora zvané Timacum Minus.

První večeře se nesla v duchu uctivého mlčení, neb francouzští holoubci Sarah a Quentin, kteří dorazili na workcamp jako první, uvařili špagety (bez soli) s kousky párku. A pak že francouzská kuchyně je proslulá… První den pršelo, proto na pohled nevinná „vrchní velitelka“ workcampu Nevena připravila spolu s Vojou, z něhož se vtipy za každé situace jen hrnou, spoustu organizované zábavy, prý abychom se lépe poznali a ztratili zábrany… nu, lepší než si navzájem vybírat blechy. Nezbytnou součástí workcampu bylo rozdělení do „cooking & cleaning“ týmů na všech devět dnů. Odpoledne dorazil „medvídkoidní“ Napolitánec (byl na svůj sopečný domov hrdý) Davide a „čertíkovsko-bertíkovský“ Francouz Arnold a jako omluvu za pozdní příjezd nám přivezli sluneční svit, který nás do konce workcampu nehodlal opustit!


INEX – Sdružení dobrovolných aktivit (INEX-SDA) je nevládní nezisková organizace působící od roku 1991 v oblasti mezinárodního dobrovolnictví. Zprostředkováváme dobrovolnické projekty po celém světě a pro zahraniční zájemce organizujeme podobné pobyty u nás. Ročně vyšleme do světa na krátkodobé či dlouhodobé projekty kolem 700 dobrovolníků a pro 400 zahraničních zajišťujeme program v Česku. Cílem naší činnosti je umožňovat lidem, aby prostřednictvím dobrovolné práce pomáhali tam, kde je potřeba, a věnovali svůj čas aktivitám, které prospějí dobré věci a obohatí i je samotné.

S krumpáči, hráběmi, kopáčky a zbrusu novými pracovními rukavicemi jsme se vypravili očistit Timacum Minus od plev a uhladit cestičky kolem zdí z kamenů a cihel, které přečkávají s jistým poločasem rozpadu již 17. století! Pánové chtěli dát slečnám ochutnat aspoň ždibec ze své mužné síly a ke zděšení dohlížejících archeologů rvali tuhé stvoly hlava nehlava, až cihly i kameny lítaly! Zmoženi po pracovním výkonu jsme se cestou domů občerstvili obřími ostružinami. A nadešel vlahý večer… čas vína, lásky a rozjímání. Z polí se vraceli zemědělci na veteránských traktorech či kravských povozech a hned se ukázalo, kdo viděl filmy Emira Kusturici. Za soumraku jsme koštovali výtečné moky z vinařství Jovič, největší obdiv sklidila tamější raritka „višňica“ – vínko granátové barvy vyráběné výhradně z višní. S hvězdnou oblohou nad hlavou houpavou jsme hravě odhodili všechny počáteční pochyby o sobě i druhých a u improvizované večeře z pita chlebů a zbytků zeleniny od oběda jsme půl hodinky před půlnocí pojedli v družné zábavě.


Třetího dne časně ráno jsme v minibusu za zvuku nakřáplého turbofolku z autorádia bez antény dorazili do okresního města Zaječar, kde se nachází Archeologické muzeum a kousek opodál další archeologický skvost, staré římské městečko Felix Romuliana. Spouště foťáků cvakaly jako o závod – tu sloupořadí, tam mozaika či oltář pro zvířecí obětiny. Vždyť naší metou bylo vytvořit propagační materiály pro turistickou kancelář v Knjaževaci! Odpoledne jsme naposledy použili hrubé síly k vytrhání neposedné trávy, které se k nelibosti správců archeo-etno parku zalíbilo na kamenných chodníčcích zavádějících senzacechtivé návštěvníky od jednoho starého lidového stavení ke druhému. Od té doby nás čekaly už jen rajské rozkoše v podobě výletů za pamětihodnostmi a zajímavostmi tamějšího kraje.

Knjaževac, kde žije a tvoří jeden ze známých srbských malířů Dragoslav Živkovič, jehož postava, duch i obrazy jsou snově mohutné, přičemž inspiraci čerpá asi jen z hladiny říčky Timok, když na „Mostíku lásky“ vede dialog se svým druhým já, neb nic víc turisticky atraktivního jsme neobjevili. Stará Planina, pompézní pohoří při hranicích s Bulharskem, jemuž vévodí hora zvaná Babin Zub, budoucí ski areál a sportovců ráj! Kostel Panenky Marie a klášter svaté Trojice, u něhož pramení „živá voda“, povznesou na duchu i toho nejzarytějšího ateistu – krásné fresky a úctyhodné stáří malebných staveb jsou vskutku ojedinělé.


Nejen duchem živ je člověk, proto jsme pátého dne, když nám pořádně vytrávilo po výstupu na jedno z nesčetných posvátných míst (naší průvodkyni, kouzelné babičce s obřím hrbem, jsme cestou do kopce skoro nestačili!), bohatýrsky pojedli pečeně a popili rakije v „rádoby-budoucím“ penzionu ve vísce Lubetinac.

Poslední tři dny workcampu jsme napjali tětivy naší představivosti a vystřelili šípy do míst na mapě, která byla odbornou komisí ve složení dobrovolníci a Milena, pracovnice turistické kanceláře a oblastního muzea, uznána za viděníhodná, případně záviděníhodná. Malůvky a krkolomnou angličtinou barvitě opsané osobní dojmy se vlepily do „old-fashioned“ cestovatelského deníku a z fotek kvapně upravených ve Photoshopu vznikly návrhy pohlednic, které v onom kraji doposud jaksi nejsou k mání.

Vrcholem celého našeho snažení byla „vernisáž“ s ochutnávkou italských (pizza), francouzských (citronový koláč a zapečená zelenina), ukrajinských (rozdrobená maková buchta zvaná „žiža“), španělských (sangría) a baskických (mřížkový koláč) kulinářských výtvorů. No a já konečně využila pro strýčka příhodu pečlivě střeženou becherovku. Pozvaní hosté, ať už obyvatelé Ravny či umělci a VIP z Knjaževace, také přispěli svou troškou do mezinárodního mlýna, a tak jsme okusili srbské dobroty dosud nepoznané. Za přítomnosti reportérů z oblastní televize jsme si všichni navzájem poděkovali a v dobrém rozmaru slavili až do rána. S těmi otužilejšími jsme se nad ránem symbolicky „očistili“ v říčce Timok (naštěstí byla tma a odpadky ani žabinec nebyly vidět…).


Protože byl náš workcamp netradičně krátký a skončil by sotva jsme se stali jednou rodinou, prodloužili jsme si jej společnou cestou do Bělehradu. Ale to už by byla nová kapitola.

Co dodat na závěr? Hm, nevím, jestli v tom má prsty rakije, cikády, hvězdy, zlatavá pole, nabobtnalé ostružiny, cyrilice, pohostinnost místních nebo prdící traktory, Srbsko je pro mě navzdory patrné bídě a sociálním problémům ráj na zemi, protože lidé se tam ještě umějí radovat z maličkostí (a to není klišé!) a život neutíká tak zběsilým tempem jako v přetechnizovaných a „předčasně“ vyspělých zemích. Navidimo!

Štěpánka Burešová je dlouholetá dobrovolnice INEX-SDA. Je jí 27 let, vystudovala humanitní studia a indologii. Velmi ráda cestuje a vůbec nejradši poznává cizí země a kultury skrz workcampy.

Rok se s rokem sešel, čas workcampů nadešel. Tentokrát mě vrtkavý rozum, rozmary duše a přízemní pudy zavedly na živelný jihovýchod…


Po krátkém zastaveníčku v srbské metropoli Bělehrad jsem se vydala na workcamp, směr Knjaževac! S jízdenkou na autobus mi načesaná paní s výhružně červenými nehtíky darovala také žetonek, který jsem okamžitě ztratila. Přesto mě po česko-srbské výměně zmatených úsměvů a nechápavých výrazů fešák v uniformě pustil do prostoru nástupiště. A v autobusu určeném nejspíš pro nějaké liliputy (při svých 170 cm a uměřených mírách jsem se na sedadlo skoro nevešla) mezi poli a kopci tradá na jihovýchod. Nádražíčku v Knjaževaci dodávaly poryvy větru, vynášející do oblak různé harampádí, dojem místa spíše pro sjezd duchů než sraz dobrovolníků. Nicméně se toho večera šťastnou náhodou sešlo hned šest krasavic – dvě drobné Baskyně Ane a Irune, workcampy protřelá Madriďanka Gema nespecifikova­telného věku, Ruska Irina s tváří Jelcina, Ukrajinka Mirka s aurou Janis Joplin a moje maličkost. Ivan a Voja, dva chrabří Srbové, nás našli a dovezli do malé vísky Ravny, kde se skrývá „archeo-etno park“ (ten byl po deset následujících dní naším domovem) a přilehlé vykopávky římského vojenského tábora zvané Timacum Minus.

První večeře se nesla v duchu uctivého mlčení, neb francouzští holoubci Sarah a Quentin, kteří dorazili na workcamp jako první, uvařili špagety (bez soli) s kousky párku. A pak že francouzská kuchyně je proslulá… První den pršelo, proto na pohled nevinná „vrchní velitelka“ workcampu Nevena připravila spolu s Vojou, z něhož se vtipy za každé situace jen hrnou, spoustu organizované zábavy, prý abychom se lépe poznali a ztratili zábrany… nu, lepší než si navzájem vybírat blechy. Nezbytnou součástí workcampu bylo rozdělení do „cooking & cleaning“ týmů na všech devět dnů. Odpoledne dorazil „medvídkoidní“ Napolitánec (byl na svůj sopečný domov hrdý) Davide a „čertíkovsko-bertíkovský“ Francouz Arnold a jako omluvu za pozdní příjezd nám přivezli sluneční svit, který nás do konce workcampu nehodlal opustit!


INEX – Sdružení dobrovolných aktivit (INEX-SDA) je nevládní nezisková organizace působící od roku 1991 v oblasti mezinárodního dobrovolnictví. Zprostředkováváme dobrovolnické projekty po celém světě a pro zahraniční zájemce organizujeme podobné pobyty u nás. Ročně vyšleme do světa na krátkodobé či dlouhodobé projekty kolem 700 dobrovolníků a pro 400 zahraničních zajišťujeme program v Česku. Cílem naší činnosti je umožňovat lidem, aby prostřednictvím dobrovolné práce pomáhali tam, kde je potřeba, a věnovali svůj čas aktivitám, které prospějí dobré věci a obohatí i je samotné.

S krumpáči, hráběmi, kopáčky a zbrusu novými pracovními rukavicemi jsme se vypravili očistit Timacum Minus od plev a uhladit cestičky kolem zdí z kamenů a cihel, které přečkávají s jistým poločasem rozpadu již 17. století! Pánové chtěli dát slečnám ochutnat aspoň ždibec ze své mužné síly a ke zděšení dohlížejících archeologů rvali tuhé stvoly hlava nehlava, až cihly i kameny lítaly! Zmoženi po pracovním výkonu jsme se cestou domů občerstvili obřími ostružinami. A nadešel vlahý večer… čas vína, lásky a rozjímání. Z polí se vraceli zemědělci na veteránských traktorech či kravských povozech a hned se ukázalo, kdo viděl filmy Emira Kusturici. Za soumraku jsme koštovali výtečné moky z vinařství Jovič, největší obdiv sklidila tamější raritka „višňica“ – vínko granátové barvy vyráběné výhradně z višní. S hvězdnou oblohou nad hlavou houpavou jsme hravě odhodili všechny počáteční pochyby o sobě i druhých a u improvizované večeře z pita chlebů a zbytků zeleniny od oběda jsme půl hodinky před půlnocí pojedli v družné zábavě.


Třetího dne časně ráno jsme v minibusu za zvuku nakřáplého turbofolku z autorádia bez antény dorazili do okresního města Zaječar, kde se nachází Archeologické muzeum a kousek opodál další archeologický skvost, staré římské městečko Felix Romuliana. Spouště foťáků cvakaly jako o závod – tu sloupořadí, tam mozaika či oltář pro zvířecí obětiny. Vždyť naší metou bylo vytvořit propagační materiály pro turistickou kancelář v Knjaževaci! Odpoledne jsme naposledy použili hrubé síly k vytrhání neposedné trávy, které se k nelibosti správců archeo-etno parku zalíbilo na kamenných chodníčcích zavádějících senzacechtivé návštěvníky od jednoho starého lidového stavení ke druhému. Od té doby nás čekaly už jen rajské rozkoše v podobě výletů za pamětihodnostmi a zajímavostmi tamějšího kraje.

Knjaževac, kde žije a tvoří jeden ze známých srbských malířů Dragoslav Živkovič, jehož postava, duch i obrazy jsou snově mohutné, přičemž inspiraci čerpá asi jen z hladiny říčky Timok, když na „Mostíku lásky“ vede dialog se svým druhým já, neb nic víc turisticky atraktivního jsme neobjevili. Stará Planina, pompézní pohoří při hranicích s Bulharskem, jemuž vévodí hora zvaná Babin Zub, budoucí ski areál a sportovců ráj! Kostel Panenky Marie a klášter svaté Trojice, u něhož pramení „živá voda“, povznesou na duchu i toho nejzarytějšího ateistu – krásné fresky a úctyhodné stáří malebných staveb jsou vskutku ojedinělé.


Nejen duchem živ je člověk, proto jsme pátého dne, když nám pořádně vytrávilo po výstupu na jedno z nesčetných posvátných míst (naší průvodkyni, kouzelné babičce s obřím hrbem, jsme cestou do kopce skoro nestačili!), bohatýrsky pojedli pečeně a popili rakije v „rádoby-budoucím“ penzionu ve vísce Lubetinac.

Poslední tři dny workcampu jsme napjali tětivy naší představivosti a vystřelili šípy do míst na mapě, která byla odbornou komisí ve složení dobrovolníci a Milena, pracovnice turistické kanceláře a oblastního muzea, uznána za viděníhodná, případně záviděníhodná. Malůvky a krkolomnou angličtinou barvitě opsané osobní dojmy se vlepily do „old-fashioned“ cestovatelského deníku a z fotek kvapně upravených ve Photoshopu vznikly návrhy pohlednic, které v onom kraji doposud jaksi nejsou k mání.

Vrcholem celého našeho snažení byla „vernisáž“ s ochutnávkou italských (pizza), francouzských (citronový koláč a zapečená zelenina), ukrajinských (rozdrobená maková buchta zvaná „žiža“), španělských (sangría) a baskických (mřížkový koláč) kulinářských výtvorů. No a já konečně využila pro strýčka příhodu pečlivě střeženou becherovku. Pozvaní hosté, ať už obyvatelé Ravny či umělci a VIP z Knjaževace, také přispěli svou troškou do mezinárodního mlýna, a tak jsme okusili srbské dobroty dosud nepoznané. Za přítomnosti reportérů z oblastní televize jsme si všichni navzájem poděkovali a v dobrém rozmaru slavili až do rána. S těmi otužilejšími jsme se nad ránem symbolicky „očistili“ v říčce Timok (naštěstí byla tma a odpadky ani žabinec nebyly vidět…).


Protože byl náš workcamp netradičně krátký a skončil by sotva jsme se stali jednou rodinou, prodloužili jsme si jej společnou cestou do Bělehradu. Ale to už by byla nová kapitola.

Co dodat na závěr? Hm, nevím, jestli v tom má prsty rakije, cikády, hvězdy, zlatavá pole, nabobtnalé ostružiny, cyrilice, pohostinnost místních nebo prdící traktory, Srbsko je pro mě navzdory patrné bídě a sociálním problémům ráj na zemi, protože lidé se tam ještě umějí radovat z maličkostí (a to není klišé!) a život neutíká tak zběsilým tempem jako v přetechnizovaných a „předčasně“ vyspělých zemích. Navidimo!

Masopust po italsku, Carnevale di Venezia

Hlavní karnevalový program se odehrává na nejznámějším benátském
náměstí Piazza San Marco a přilehlém nábřeží, kudy rovněž prochází
tradiční masopustní průvod, který byste si při návštěvě karnevalu
neměli nechat ujít. Ovšem karnevalem žije celé historické centrum města,
je možné navštívit spoustu koncertů, divadelních a pouličních
představení.

V únoru na karneval


Benátský karneval je asi nejznámější evropský masopustní rej (carne-maso, vale-sbohem). Každý rok v únoru se do Benátek sjíždí tisíce návštěvníků zažít nezapomenutelnou atmosféru slavnosti, jejichž historie sahá až do patnáctého století. Benátský karneval byl světově známý a hojně navštěvovaný již před několika sty lety. Anonymita pod maskou bourala všechny zábrany, třídní rozdíly byly smazány a masopustní festival v Benátkách dostával podobu starověkých pohanských slavností. Díky přispění církve v 18. století byla masopustní oslava na více než sto let v Benátkách zakázána. K obnovení karnevalu došlo až v druhé polovině 20. století.

Nová podoba karnevalu se stala spíše turistickou atrakcí než bujarou nespoutaností jako kdysi, avšak i dnes stojí za to slavný italský masopustní festival masek navštívit. Uprostřed romantického města, plného křivolakých úzkých uliček protkaných bezpočtem vodních kanálů, které se hemží černými gondolami, můžeme nasát nezapomenutelnou atmosféru, kterou Benátky oplývají. Město plné maškar v historických kostýmech vás naprosto uchvátí.

Hlavní karnevalový program se odehrává na nejznámějším benátském náměstí Piazza San Marco a přilehlém nábřeží, kudy rovněž prochází tradiční masopustní průvod, který byste si při návštěvě karnevalu neměli nechat ujít. Ovšem karnevalem žije celé historické centrum města, je možné navštívit spoustu koncertů, divadelních a pouličních představení a karneval si lze užít, aniž byste si museli plánovat pevný program. Stačí se jen prostě zatoulat v bludišti benátských ulic a karneval si vás sám najde. Ačkoli se lze celé hodiny potulovat historickým jádrem města, spletí uliček, které jsou nezřídka úzké na šířku ramen a ve které je prakticky nemožné se orientovat (na naší návštěvě jsme potkali i šílence snažící se spletité bludiště rozluštit v mapě), nakonec vás uličky, můstky a průchody vždy bezpečně dovedou na známá místa a nemusíte mít obavu, že byste se ve městě ztratili, na každém rohu můžete najít směrovky, které vám poradí cestu a směr (vetšinou napovídají, že všechny směry, kterými se vydáte, jsou správné).


Bez masky neodejdem!

Maškary benátského karnevalu jsou vyhlášené a typické svou pestrostí. Můžete potkat nepředstavitelné kostýmy všech tvarů a barev, které jsou často rodinným pokladem a dědictvím místních obyvatel a ti jsou na své převleky náležitě pyšní. Ale každý návštěvník má možnost se schovat pod roušku masky, kterou si může pořídit na každém rohu či v každém druhém benátském obchůdku, a záleží jen na něm, zda je to jen škraboška na obličej za pár Euro či nákladný kostým, jehož cena může vystoupat do tisíců. Pokud nestojíte o plastovou alternativu od pouličních prodejců, tak při troše trpělivosti není obtížné narazit na obchůdek-dílničku, kde nakoupíte ručně vyráběné a malované masky v cenách ne příliš odlišných od jinde nabízeného průmyslového zboží. Každopádně nelitujte obětovat deset-dvacet Euro za masku, která se při odjezdu stane krásným suvenýrem, stejně tak jako hromada fotografií maškar, které ochotně zapózují před vaším hladovým objektivem.


Benátky nejsou jen karneval

Na náměstí San Marco vám rozhodně nemůže ujít jeho dominanta věž Kampanila (Campanile), ze které lze krásně zhlédnout na celé město, Bazilika Svatého Marka (Basilica di San Marco), bohatě zdobená díly slavných italských mistrů, Dóžecí palác (Palazzo Ducale), sídlo benátských panovníků, které je pomocí slavného mostu vzdechů (Ponte dei Sospiri) spojené s někdejším vězením. I v období karnevalu má dozajista smysl navštívit aspoň ty nejznámější benátská místa, i když právě v této době je potřeba počítat s vysokou návštěvností a u vstupů se tvoří nemalé fronty. Je téměř povinností se vydat na výlet lodí „vaporetti“ (obdobou našich městských autobusů) nebo na gondole po Canal Grande a proplout pod největším z místních mostů* Ponte Rialto. Ponte Rialto je most rozdělený do tří částí, z dvou krajních se můžete kochat pohledem na kanál a jeho čilý život zatímco v prostřední části mostu naleznete množství obchůdků, převážně se zlatnickým zbožím. Dalším místem k zastavení je *Galleria dell´Academia, galerie s největší sbírkou benátského umění plná děl těch nejznámějších nejen italských mistrů. Benátky jsou městem umění, a pokud nejste příznivci složitého plánování a rozvrhů nezoufejte, umělecká díla a zážitky na vás čekají snad na každém rohu. Nelze spočítat množství galerií, muzeí, kostelů a paláců, které na procházce městem potkáte.


Pohodlně do Benátek

Rozhodnete-li se vydat na benátský karneval, máte několik možností. Tou asi nejsnazší je pomocí cestovní kanceláře. Téměř každá cestovní kancelář má ve své nabídce dvou nebo jednodenní návštěvu karnevalu, pomocí autokaru. Ovšem upozorňuji, že jednodenní návštěva byť lákavá svou nízkou cenou, je na karneval těchto rozměrů opravdu málo. Výhodou výletu s CK je, že o ubytování s dopravou je postaráno a vždy je po ruce kvalifikovaný průvodce, který vám alespoň v prvotní orientaci po Benátkách a karnevalu ochotně poradí. Další možností dopravy je vozem, cca 700 km za volantem sice není úkol nezvladatelný ovšem z důvodu úspor sil na samotnou slavnost, bych volil variantu třetí a to vlakem. Z České Republiky není problém vyhledat vhodné vlakové spojení přímo do Benátek s nočním přejezdem. A ve vagónu s lůžkovou úpravou se jedná o jeden z nepohodlnějších a cenově dostupných způsobů přepravy.


Ubytování je možné sehnat přímo v Benátkách, ačkoli cenově je jistě přijatelnější rezervovat si ubytování v některém přilehlém letovisku poblíž samotného města například v Mestre či Lido di Jesolo. Rozhodnete-li se o cestu ve vlastní režii je nutné si ubytování zajistit s dostatečným předstihem, karneval je hojně navštěvován a době samotné slavnosti by mohlo být poměrně náročné snad přímo nemožné sehnat volný hotel či penzion. Doprava z letovisek do samotných Benátek je dobře zajišťována hromadnou dopravou (lodě a autobusy), která v pravidelných a dostatečně krátkých intervalech toto spojení zajišťuje, takže není potřeba tak úplně pečlivě sledovat jízdní řády všech společností, ovšem alespoň všeobecná představa o odjezdech směrem k místu vašeho bydlení není nikdy na škodu.

Karneval v Benátkách je skvělý tip na začátek cestovatelské sezóny roku. Slavnost barev vás po dlouhé a šedivé zimě naladí, k dalším cestám za poznáním a zážitky.

V únoru na karneval


Benátský karneval je asi nejznámější evropský masopustní rej (carne-maso, vale-sbohem). Každý rok v únoru se do Benátek sjíždí tisíce návštěvníků zažít nezapomenutelnou atmosféru slavnosti, jejichž historie sahá až do patnáctého století. Benátský karneval byl světově známý a hojně navštěvovaný již před několika sty lety. Anonymita pod maskou bourala všechny zábrany, třídní rozdíly byly smazány a masopustní festival v Benátkách dostával podobu starověkých pohanských slavností. Díky přispění církve v 18. století byla masopustní oslava na více než sto let v Benátkách zakázána. K obnovení karnevalu došlo až v druhé polovině 20. století.

Nová podoba karnevalu se stala spíše turistickou atrakcí než bujarou nespoutaností jako kdysi, avšak i dnes stojí za to slavný italský masopustní festival masek navštívit. Uprostřed romantického města, plného křivolakých úzkých uliček protkaných bezpočtem vodních kanálů, které se hemží černými gondolami, můžeme nasát nezapomenutelnou atmosféru, kterou Benátky oplývají. Město plné maškar v historických kostýmech vás naprosto uchvátí.

Hlavní karnevalový program se odehrává na nejznámějším benátském náměstí Piazza San Marco a přilehlém nábřeží, kudy rovněž prochází tradiční masopustní průvod, který byste si při návštěvě karnevalu neměli nechat ujít. Ovšem karnevalem žije celé historické centrum města, je možné navštívit spoustu koncertů, divadelních a pouličních představení a karneval si lze užít, aniž byste si museli plánovat pevný program. Stačí se jen prostě zatoulat v bludišti benátských ulic a karneval si vás sám najde. Ačkoli se lze celé hodiny potulovat historickým jádrem města, spletí uliček, které jsou nezřídka úzké na šířku ramen a ve které je prakticky nemožné se orientovat (na naší návštěvě jsme potkali i šílence snažící se spletité bludiště rozluštit v mapě), nakonec vás uličky, můstky a průchody vždy bezpečně dovedou na známá místa a nemusíte mít obavu, že byste se ve městě ztratili, na každém rohu můžete najít směrovky, které vám poradí cestu a směr (vetšinou napovídají, že všechny směry, kterými se vydáte, jsou správné).


Bez masky neodejdem!

Maškary benátského karnevalu jsou vyhlášené a typické svou pestrostí. Můžete potkat nepředstavitelné kostýmy všech tvarů a barev, které jsou často rodinným pokladem a dědictvím místních obyvatel a ti jsou na své převleky náležitě pyšní. Ale každý návštěvník má možnost se schovat pod roušku masky, kterou si může pořídit na každém rohu či v každém druhém benátském obchůdku, a záleží jen na něm, zda je to jen škraboška na obličej za pár Euro či nákladný kostým, jehož cena může vystoupat do tisíců. Pokud nestojíte o plastovou alternativu od pouličních prodejců, tak při troše trpělivosti není obtížné narazit na obchůdek-dílničku, kde nakoupíte ručně vyráběné a malované masky v cenách ne příliš odlišných od jinde nabízeného průmyslového zboží. Každopádně nelitujte obětovat deset-dvacet Euro za masku, která se při odjezdu stane krásným suvenýrem, stejně tak jako hromada fotografií maškar, které ochotně zapózují před vaším hladovým objektivem.


Benátky nejsou jen karneval

Na náměstí San Marco vám rozhodně nemůže ujít jeho dominanta věž Kampanila (Campanile), ze které lze krásně zhlédnout na celé město, Bazilika Svatého Marka (Basilica di San Marco), bohatě zdobená díly slavných italských mistrů, Dóžecí palác (Palazzo Ducale), sídlo benátských panovníků, které je pomocí slavného mostu vzdechů (Ponte dei Sospiri) spojené s někdejším vězením. I v období karnevalu má dozajista smysl navštívit aspoň ty nejznámější benátská místa, i když právě v této době je potřeba počítat s vysokou návštěvností a u vstupů se tvoří nemalé fronty. Je téměř povinností se vydat na výlet lodí „vaporetti“ (obdobou našich městských autobusů) nebo na gondole po Canal Grande a proplout pod největším z místních mostů* Ponte Rialto. Ponte Rialto je most rozdělený do tří částí, z dvou krajních se můžete kochat pohledem na kanál a jeho čilý život zatímco v prostřední části mostu naleznete množství obchůdků, převážně se zlatnickým zbožím. Dalším místem k zastavení je *Galleria dell´Academia, galerie s největší sbírkou benátského umění plná děl těch nejznámějších nejen italských mistrů. Benátky jsou městem umění, a pokud nejste příznivci složitého plánování a rozvrhů nezoufejte, umělecká díla a zážitky na vás čekají snad na každém rohu. Nelze spočítat množství galerií, muzeí, kostelů a paláců, které na procházce městem potkáte.


Pohodlně do Benátek

Rozhodnete-li se vydat na benátský karneval, máte několik možností. Tou asi nejsnazší je pomocí cestovní kanceláře. Téměř každá cestovní kancelář má ve své nabídce dvou nebo jednodenní návštěvu karnevalu, pomocí autokaru. Ovšem upozorňuji, že jednodenní návštěva byť lákavá svou nízkou cenou, je na karneval těchto rozměrů opravdu málo. Výhodou výletu s CK je, že o ubytování s dopravou je postaráno a vždy je po ruce kvalifikovaný průvodce, který vám alespoň v prvotní orientaci po Benátkách a karnevalu ochotně poradí. Další možností dopravy je vozem, cca 700 km za volantem sice není úkol nezvladatelný ovšem z důvodu úspor sil na samotnou slavnost, bych volil variantu třetí a to vlakem. Z České Republiky není problém vyhledat vhodné vlakové spojení přímo do Benátek s nočním přejezdem. A ve vagónu s lůžkovou úpravou se jedná o jeden z nepohodlnějších a cenově dostupných způsobů přepravy.


Ubytování je možné sehnat přímo v Benátkách, ačkoli cenově je jistě přijatelnější rezervovat si ubytování v některém přilehlém letovisku poblíž samotného města například v Mestre či Lido di Jesolo. Rozhodnete-li se o cestu ve vlastní režii je nutné si ubytování zajistit s dostatečným předstihem, karneval je hojně navštěvován a době samotné slavnosti by mohlo být poměrně náročné snad přímo nemožné sehnat volný hotel či penzion. Doprava z letovisek do samotných Benátek je dobře zajišťována hromadnou dopravou (lodě a autobusy), která v pravidelných a dostatečně krátkých intervalech toto spojení zajišťuje, takže není potřeba tak úplně pečlivě sledovat jízdní řády všech společností, ovšem alespoň všeobecná představa o odjezdech směrem k místu vašeho bydlení není nikdy na škodu.

Karneval v Benátkách je skvělý tip na začátek cestovatelské sezóny roku. Slavnost barev vás po dlouhé a šedivé zimě naladí, k dalším cestám za poznáním a zážitky.

Na workcamp do jihozápadní Keni

O návštěvě Afriky a jejích národních parků jsem snila od
dětství, kdy mě zcela pohltily film a knížka Volání divočiny.
I když se to zdálo i mně zprvu neuvěřitelné, nakonec jsem
skutečně odletěla a poznala tak obě tváře kouzelného černého kontinentu
– krásnou přírodu i neskutečnou chudobu. A to vše skrz workcamp
v jihozápadní Keni.

O návštěvě Afriky a jejích národních parků jsem snila od dětství, kdy mě zcela pohltily film a knížka Volání divočiny. I když se to zdálo i mně zprvu neuvěřitelné, nakonec jsem skutečně odletěla a poznala tak obě tváře kouzelného černého kontinentu – krásnou přírodu i neskutečnou chudobu. A to vše skrz workcamp v jihozápadní Keni.

Šok čerstvého řidiče

Jako největší problém celého výletu se ukázala letenka, tedy lépe řečeno místo odletu. Po prozkoumání téměř všech možných i nemožných spojů jsem se rozhodla pro let přes Dubaj se společností Emirates za příjemných patnáct tisíc. Cesta letadlem z Mnichova směrem na Arabský poloostrov a poté do Nairobi trvala skoro celý den. Prvním ostrým kontrastem oproti Evropě a hlavně luxusu Spojených arabských emirátů byli po zuby ozbrojení vojáci na letišti a nepříjemný a podezřívavý personál na odbavení. Nejprve se jim moc nezdálo moje vízum, které vydala britská ambasáda v Praze, poté mě zpovídali, co že to vezu v batohu. Marně jsem lovila v paměti anglická slovíčka pro spodní prádlo a hygienické potřeby. Na letišti už čekali k mé velké úlevě zástupci Kenya Voluntary Development Association a dopravili mě do předem objednaného hotelu. Cesta v taxíku byla trochu šokem. V Keni se podle britských pravidel jezdí vlevo, to ale nebylo z jízdy mého řidiče vůbec poznat, jakožto čerstvý absolvent autoškoly jsem napočítala kolem deseti různých dopravních přestupků.


Masajské volání divočiny

Před začátkem workcampu jsem se spolu se čtyřmi dalšími dobrovolníky vypravila na safari. V oblasti parku Maasai Mara žijí převážně Masajové, jeden z dvaačtyřiceti keňských kmenů. Přestože nepatří ani k největším, ani ke kulturně nejvyspělejším považuje se díky dokumentárním filmům za jakýsi symbol Keni. Masajský štít symbolizující odvahu a bojovnost se dokonce stal součástí keňské vlajky. Masajové věří, že bůh jim věnoval veškerý skot na světě a podle toho se také chovají. Tradičně se živí pastevectvím a život celé vesnice čítající zpravidla kolem stovky obyvatel se točí výhradně kolem domácích zvířat. Přes den děti a muži hlídají stáda a ženy zatím ve vesnici staví domy a vyrábí upomínkové předměty pro turisty, vaří a starají se o děti. Oproti ostatním kmenům vstupují Masajové do manželství mnohem později, dívky obvykle ve věku mezi sedmnácti a dvaceti lety, muži se žení ve dvaadvaceti nebo později. Typické pro masajskou rodinu je mnohoženství, které dokazuje zámožnost manžela, jelikož ze zvyku muž povinně za manželku platí její rodině dvacet krav. Rodiče a všechny děti bydlí v jednom domku zvaném „maňata“. Synové zůstávají v matčině domě do doby, než se ožení, poté nabývají naprosté samostatnosti a rodina se o ně přestává zajímat.

Cesta za slony do nejznámějšího národního parku Maasai Mara Rezervace Maasai Mara sousedí s tanzanským Serengeti. Místo lovců s puškami dnes nahání zvířata turisté s fotoaparáty. Linus, náš řidič a průvodce parkem, byl v hledání zvířat opravdu velmi zkušený, často jsme ani netušili, proč tak najednou uhnul z cesty, a pak se před námi vynořil párek pštrosů, skupina zeber či rodinka levhartů.


Druhý den v parku jsme míjeli jedno z mála jezírek, najednou vynořila se zpoza keře sloní samice a zastavila se asi pět metrů od auta. Stála a prohlížela si nás a my jí, vytáhli jsme foťáky a začali fotit, k našemu překvapení se slonice otočila přímo na nás, roztáhla uši, a pak se ještě zvolna otočila o devadesát stupňů. „Úplná modelka,“ smáli jsme se. Díky slonímu setkání nás přepadl hlad, že bychom „snědli i slona“, a tak přišla na řadu svačinová pauza. Vždycky jsem si myslela, že okrást se těmi malými milými opičkami může nechat jen opravdový turista-blb, ale pokud se nechci za takového považovat, musím svůj názor přehodnotit. Ihned po rozbalení svačin, začal nefalšovaný opičí útok. Organizovaná tlupa paviánů se na nás vrhla stylem kapsářů z Václaváku. Zatímco nejmenší člen rodinky odlákal pozornost pokusem ukrást banán, opičí samec skočil na stůl a ukradl celou krabici s kuřetem, sendvičem a ovocem. Linus nás však uklidnil tím, že okradených je devět skupin z deseti. Pokud prý se chceme pomstít, ať příště uděláme jednu krabici navíc a sendviče naplníme feferonkami. To jsme sice nestihli, ale příště to určitě zkusíme.

Třetí den safari jsme vyrazili na cesty velmi brzy, ještě před svítáním. Nutno podotknout, že díky poloze těsně kolem rovníku trvají keňské dny a noci stejnou dobu, a proto ke svítání dochází kolem sedmé hodiny. Rána jsou velmi chladná a pro příště si balím i podzimní bundu a rukavice, nicméně pozorování pasoucích se zvířat při východu slunce je nezapomenutelný zážitek a teplé kakao při pozdní snídani v anglickém stylu prohřeje i nejzmrzlejší části těla. Snad každý v tuto chvíli pocítí důvod, proč byla Afrika tak oblíbeným místem pro dobrodruhy století páry.

Výškové budovy a slum? Vítejte v Nairobi!

V den odjezdu na workcamp jsem měla úžasnou možnost poznat pravou tvář Nairobi. Toto nepříliš staré město, postavené na železniční trase z přímořské Mombasy do Kisumu, největšího přístavu Viktoriina jezera, je také městem obrovských rozporů. V nové části se honosí vysokými kancelářskými budovami z šedesátých let, konferenčním centrem Kenyatta International Conference Centre a nově postaveným sportovním stadionem pro třicet tisíc lidí, většina tamějších obyvatel však žije v Kibeře, druhém největším africkém slumu. Doprava se potýká s obrovskými problémy a horko spolu s výfukovými plyny z prastarých aut dotváří tíživou atmosféru dusícího se města. Po několika minutách chůze směrem na autobusové nádraží jsme byli od typického afrického prachu špinaví od hlavy až k patě. „Vážně nevím, jak to místní zvládají, vypadat pořád tak čistě,“ polemizoval jeden z kolegů – dobrovolníků.


INEX – Sdružení dobrovolných aktivit (INEX-SDA) je nevládní nezisková organizace působící od roku 1991 v oblasti mezinárodního dobrovolnictví. Zprostředkováváme dobrovolnické projekty po celém světě a pro zahraniční zájemce organizujeme podobné pobyty u nás. Ročně vyšleme do světa na krátkodobé či dlouhodobé projekty kolem 700 dobrovolníků a pro 400 zahraničních zajišťujeme program v Česku. Cílem naší činnosti je umožňovat lidem, aby prostřednictvím dobrovolné práce pomáhali tam, kde je potřeba, a věnovali svůj čas aktivitám, které prospějí dobré věci a obohatí i je samotné.

Reklama v autobuse

Cestování po Keni je pokaždé velký zážitek, a to i pokud vás nepostihnou žádné nehody ani defekty. Řidiči autobusů, kteří by se z fleku mohli přihlásit na Rallye Paříž – Dakar s velkou šancí na úspěch, absolutně neberou v potaz katastrofální stav cest a pravidelné zastávky po čtyřech hodinách jim opravdu nic neříkají. Místo u nás tak oblíbených promítání filmů během cest prochází uličkou obchodníci a prodávají všemožné zboží, někteří dokonce využívají prvků telemarketingu, který nás velice pobavil, přestože celé představení probíhalo ve svahilštině. Po osmi hodinách cesty jsme konečně vystoupili z autobusu v naději, že jde konečnou zastávkou. Nicméně nás po šesti až sedmi lidech naskládali do taxíků a jelo se dál. „Tohle nemůžu říct nikdy našim,“ vysoukala jsem ze sebe francouzsky přemýšlejíc o tom, jak by reagovali rodiče na náš způsob přepravy. To jsem ještě netušila, že přijdou časy, kdy nás v tom autě bude dvanáct.

Jsem boháč, protože mám mobil

Přivítání obyvatel Kuria West bylo více než srdečné, přestože jsme se cítili opravdu velice unaveni po dlouhé cestě, nemohli jsme netancovat s místními. Ve dvaceti prostě neodmítnete, když vás o tanec požádá šedesátiletý stařík.

Divize Kuria West je považována za jednu z nejchudších částí Keni. Lidé se živí převážně zemědělstvím, méně často pak pastevectvím. Kmen Kuria patří mezi minoritní a jejich jazykem mluví velké množství lidí v sousední Tanzanii. „Do Tanzanie to dojdete pěšky, vždyť je to jen třicet mil,“ sdělil nám místní stařík.

Při povinné představovací návštěvě v lokálních úřadech jsme se stali svědky další pro Afričany tolik typické vlastnosti, krom faktu, jak moc si potrpí na oficiality, veřejné proslovy ze svých úst a tituly, tak stejně tolik nevěnují pozornost komukoli jinému. Během oficiálního představování africký protějšek klidně bez omluvy zvedl zvonící mobilní telefon a se slovy:„Go on, please,“ začal telefonovat. Mobil slouží v Keni jako důkaz, že jste bohatí. Nebo spíše, že si na bohatého hrajete, protože drtivá většina majitelů telefonů nemá zavedenou doma elektřinu, a tak i za dobíjení musí platit.

Pole plná trávy

Jedním z hlavních vývozních artiklů Keni je tabák. Jeho pěstování na malebných kopečkách jihozápadní Keni mimo jiné způsobuje, že velké množství tamějších dětí vymění studium za okamžitý výdělek na poli. Nicméně nedostatek vzdělání i peněz nedovolí místním produkovat skutečně kvalitní plodiny, pole zůstávají zpravidla zarostlá trávou a jiným plevelem. O to tragikomičtěji pak vyzní několik prosperujících rostlin marihuany uprostřed skomírající kukuřice, která slouží místním jako základ stravování. Mhindi (svahilský výraz pro kukuřici) se připravuje buď pečená v ohni, jak jï známe i my v podobě kaše zvané porridge, nebo jako ugali, keňské variaci na houskový knedlík.


Syn Afriky aneb Obamamánie

Po dvou týdnech strávených návštěvami domů a domečků místních lidí a zapojování se do kultury komunity Nyamagagana jsme se rozhodli zbaběle utéct na víkend do míst s elektřinou a teplou vodou. Jelikož z Migori, „krajského města“ naší oblasti, to do Kisumu trvá jen kolem dvou a půl hodin podle autodopravce, což v evropském časy znamená čtyři hodinky cesty, cíl cesty byl jasný. Přístav Kisumu je třetí největší město v Keni, dnes známé celému světu zejména díky blízkosti rodného domu babičky Barracka Obamy. „Born Africa, manage America,“ hlásají snad všechny plakáty ve městě a hrdě zobrazují černošského prezidenta před vlajícími vlajkami USA a Keni. Pýchu na svého syna nezkalí ani fakt, že během červencové návštěvy Afriky prezident Obama navštívil Ghanu a ne „rodnou“ Keňu. I tak počet dětí se jménem Barrack Obama raketově vzrostl. Sama jsem měla tu čest jednoho chovat, zatímco jeho matka nám pobaveně ukazovala, jak dostat všudypřítomný oranžový prach z oblečení.

Nessie ve Viktoriině jezeru

Největší jezero černého kontinentu se kromě své rozlohy pyšní i jednou z největších kolonií vodního ptactva a skupinou hrochů, kteří jsou zde přísně chráněni. Jelikož nejsme žádní ornitologové, naše zvědavost nás zavedla do hroší zátoky. Díky citlivé kůži tráví tlustokožci celý den ponořeni do vody, a tak jsme se vydali „na hrochy“ k večeru. Loďka nás dovezla za šera asi na sto metrů od rodinky líně si plavajících obrů, kteří z dálky a v šeru připomínali fotky dokazující přítomnost pravěké příšery ve skotském Loch Ness. Blíž jsme se k nejnebezpeč­nějšímu zvířeti Afriky neodvážili.

Všechny turistické průvodce považují Kisumu za ideální místo pro nákup typicky afrických „crafts“, a proto jsme neodolali a vydali se na tržiště. Snaha prodejců vzbudit soucit provází Muzungu (svahilský výraz pro bělocha) na každém kroku a je opravdu nutné se obrnit, jelikož prodejci suvenýrů opravdu nepatří mezi chudinu. Co je pro Evropana pakatel, vydělá průměrný Keňan za měsíc. Bez smlouvání to nejde a neškodí ani drobné divadlo na téma „odcházím, protože naproti to prodávají za polovic“.


Nesnáším loučení

Odjezd se nesnesitelně blížil a my si uvědomovali, jak moc si lidé na sebe zvyknou během měsíce a jak málo vlastně potřebujeme k životu. Během posledních dní jsme dokončili práci na škole, rozloučili se s místními a slíbili, že hned jak se vrátíme zpět do Keni, určitě je navštívíme. Také začaly naplno přípravy na projekt zaměřený proti ženské obřízce, tak hojně praktikované v afrických zemích, a na podporu středoškolského vzdělání dívek. S těžkým srdcem a velkolepými plány jsme dojeli zpět do Nairobi a odtud každý sám domů.

Když jsme se poprvé setkali s naším campleaderem, řekl nám: „Pamatujte si, co cítíte, až budete opouštět Afriku, a řekněte to doma všem.“ Štěstí, že uvidím své blízké, se mísí se smutkem z opouštění té kouzelné země, kde děti chtějí chodit do školy, ale nemůžou, a dospělí doufají v lepší budoucnost, která v nejbližší době nepřijde.

O návštěvě Afriky a jejích národních parků jsem snila od dětství, kdy mě zcela pohltily film a knížka Volání divočiny. I když se to zdálo i mně zprvu neuvěřitelné, nakonec jsem skutečně odletěla a poznala tak obě tváře kouzelného černého kontinentu – krásnou přírodu i neskutečnou chudobu. A to vše skrz workcamp v jihozápadní Keni.

Šok čerstvého řidiče

Jako největší problém celého výletu se ukázala letenka, tedy lépe řečeno místo odletu. Po prozkoumání téměř všech možných i nemožných spojů jsem se rozhodla pro let přes Dubaj se společností Emirates za příjemných patnáct tisíc. Cesta letadlem z Mnichova směrem na Arabský poloostrov a poté do Nairobi trvala skoro celý den. Prvním ostrým kontrastem oproti Evropě a hlavně luxusu Spojených arabských emirátů byli po zuby ozbrojení vojáci na letišti a nepříjemný a podezřívavý personál na odbavení. Nejprve se jim moc nezdálo moje vízum, které vydala britská ambasáda v Praze, poté mě zpovídali, co že to vezu v batohu. Marně jsem lovila v paměti anglická slovíčka pro spodní prádlo a hygienické potřeby. Na letišti už čekali k mé velké úlevě zástupci Kenya Voluntary Development Association a dopravili mě do předem objednaného hotelu. Cesta v taxíku byla trochu šokem. V Keni se podle britských pravidel jezdí vlevo, to ale nebylo z jízdy mého řidiče vůbec poznat, jakožto čerstvý absolvent autoškoly jsem napočítala kolem deseti různých dopravních přestupků.


Masajské volání divočiny

Před začátkem workcampu jsem se spolu se čtyřmi dalšími dobrovolníky vypravila na safari. V oblasti parku Maasai Mara žijí převážně Masajové, jeden z dvaačtyřiceti keňských kmenů. Přestože nepatří ani k největším, ani ke kulturně nejvyspělejším považuje se díky dokumentárním filmům za jakýsi symbol Keni. Masajský štít symbolizující odvahu a bojovnost se dokonce stal součástí keňské vlajky. Masajové věří, že bůh jim věnoval veškerý skot na světě a podle toho se také chovají. Tradičně se živí pastevectvím a život celé vesnice čítající zpravidla kolem stovky obyvatel se točí výhradně kolem domácích zvířat. Přes den děti a muži hlídají stáda a ženy zatím ve vesnici staví domy a vyrábí upomínkové předměty pro turisty, vaří a starají se o děti. Oproti ostatním kmenům vstupují Masajové do manželství mnohem později, dívky obvykle ve věku mezi sedmnácti a dvaceti lety, muži se žení ve dvaadvaceti nebo později. Typické pro masajskou rodinu je mnohoženství, které dokazuje zámožnost manžela, jelikož ze zvyku muž povinně za manželku platí její rodině dvacet krav. Rodiče a všechny děti bydlí v jednom domku zvaném „maňata“. Synové zůstávají v matčině domě do doby, než se ožení, poté nabývají naprosté samostatnosti a rodina se o ně přestává zajímat.

Cesta za slony do nejznámějšího národního parku Maasai Mara Rezervace Maasai Mara sousedí s tanzanským Serengeti. Místo lovců s puškami dnes nahání zvířata turisté s fotoaparáty. Linus, náš řidič a průvodce parkem, byl v hledání zvířat opravdu velmi zkušený, často jsme ani netušili, proč tak najednou uhnul z cesty, a pak se před námi vynořil párek pštrosů, skupina zeber či rodinka levhartů.


Druhý den v parku jsme míjeli jedno z mála jezírek, najednou vynořila se zpoza keře sloní samice a zastavila se asi pět metrů od auta. Stála a prohlížela si nás a my jí, vytáhli jsme foťáky a začali fotit, k našemu překvapení se slonice otočila přímo na nás, roztáhla uši, a pak se ještě zvolna otočila o devadesát stupňů. „Úplná modelka,“ smáli jsme se. Díky slonímu setkání nás přepadl hlad, že bychom „snědli i slona“, a tak přišla na řadu svačinová pauza. Vždycky jsem si myslela, že okrást se těmi malými milými opičkami může nechat jen opravdový turista-blb, ale pokud se nechci za takového považovat, musím svůj názor přehodnotit. Ihned po rozbalení svačin, začal nefalšovaný opičí útok. Organizovaná tlupa paviánů se na nás vrhla stylem kapsářů z Václaváku. Zatímco nejmenší člen rodinky odlákal pozornost pokusem ukrást banán, opičí samec skočil na stůl a ukradl celou krabici s kuřetem, sendvičem a ovocem. Linus nás však uklidnil tím, že okradených je devět skupin z deseti. Pokud prý se chceme pomstít, ať příště uděláme jednu krabici navíc a sendviče naplníme feferonkami. To jsme sice nestihli, ale příště to určitě zkusíme.

Třetí den safari jsme vyrazili na cesty velmi brzy, ještě před svítáním. Nutno podotknout, že díky poloze těsně kolem rovníku trvají keňské dny a noci stejnou dobu, a proto ke svítání dochází kolem sedmé hodiny. Rána jsou velmi chladná a pro příště si balím i podzimní bundu a rukavice, nicméně pozorování pasoucích se zvířat při východu slunce je nezapomenutelný zážitek a teplé kakao při pozdní snídani v anglickém stylu prohřeje i nejzmrzlejší části těla. Snad každý v tuto chvíli pocítí důvod, proč byla Afrika tak oblíbeným místem pro dobrodruhy století páry.

Výškové budovy a slum? Vítejte v Nairobi!

V den odjezdu na workcamp jsem měla úžasnou možnost poznat pravou tvář Nairobi. Toto nepříliš staré město, postavené na železniční trase z přímořské Mombasy do Kisumu, největšího přístavu Viktoriina jezera, je také městem obrovských rozporů. V nové části se honosí vysokými kancelářskými budovami z šedesátých let, konferenčním centrem Kenyatta International Conference Centre a nově postaveným sportovním stadionem pro třicet tisíc lidí, většina tamějších obyvatel však žije v Kibeře, druhém největším africkém slumu. Doprava se potýká s obrovskými problémy a horko spolu s výfukovými plyny z prastarých aut dotváří tíživou atmosféru dusícího se města. Po několika minutách chůze směrem na autobusové nádraží jsme byli od typického afrického prachu špinaví od hlavy až k patě. „Vážně nevím, jak to místní zvládají, vypadat pořád tak čistě,“ polemizoval jeden z kolegů – dobrovolníků.


INEX – Sdružení dobrovolných aktivit (INEX-SDA) je nevládní nezisková organizace působící od roku 1991 v oblasti mezinárodního dobrovolnictví. Zprostředkováváme dobrovolnické projekty po celém světě a pro zahraniční zájemce organizujeme podobné pobyty u nás. Ročně vyšleme do světa na krátkodobé či dlouhodobé projekty kolem 700 dobrovolníků a pro 400 zahraničních zajišťujeme program v Česku. Cílem naší činnosti je umožňovat lidem, aby prostřednictvím dobrovolné práce pomáhali tam, kde je potřeba, a věnovali svůj čas aktivitám, které prospějí dobré věci a obohatí i je samotné.

Reklama v autobuse

Cestování po Keni je pokaždé velký zážitek, a to i pokud vás nepostihnou žádné nehody ani defekty. Řidiči autobusů, kteří by se z fleku mohli přihlásit na Rallye Paříž – Dakar s velkou šancí na úspěch, absolutně neberou v potaz katastrofální stav cest a pravidelné zastávky po čtyřech hodinách jim opravdu nic neříkají. Místo u nás tak oblíbených promítání filmů během cest prochází uličkou obchodníci a prodávají všemožné zboží, někteří dokonce využívají prvků telemarketingu, který nás velice pobavil, přestože celé představení probíhalo ve svahilštině. Po osmi hodinách cesty jsme konečně vystoupili z autobusu v naději, že jde konečnou zastávkou. Nicméně nás po šesti až sedmi lidech naskládali do taxíků a jelo se dál. „Tohle nemůžu říct nikdy našim,“ vysoukala jsem ze sebe francouzsky přemýšlejíc o tom, jak by reagovali rodiče na náš způsob přepravy. To jsem ještě netušila, že přijdou časy, kdy nás v tom autě bude dvanáct.

Jsem boháč, protože mám mobil

Přivítání obyvatel Kuria West bylo více než srdečné, přestože jsme se cítili opravdu velice unaveni po dlouhé cestě, nemohli jsme netancovat s místními. Ve dvaceti prostě neodmítnete, když vás o tanec požádá šedesátiletý stařík.

Divize Kuria West je považována za jednu z nejchudších částí Keni. Lidé se živí převážně zemědělstvím, méně často pak pastevectvím. Kmen Kuria patří mezi minoritní a jejich jazykem mluví velké množství lidí v sousední Tanzanii. „Do Tanzanie to dojdete pěšky, vždyť je to jen třicet mil,“ sdělil nám místní stařík.

Při povinné představovací návštěvě v lokálních úřadech jsme se stali svědky další pro Afričany tolik typické vlastnosti, krom faktu, jak moc si potrpí na oficiality, veřejné proslovy ze svých úst a tituly, tak stejně tolik nevěnují pozornost komukoli jinému. Během oficiálního představování africký protějšek klidně bez omluvy zvedl zvonící mobilní telefon a se slovy:„Go on, please,“ začal telefonovat. Mobil slouží v Keni jako důkaz, že jste bohatí. Nebo spíše, že si na bohatého hrajete, protože drtivá většina majitelů telefonů nemá zavedenou doma elektřinu, a tak i za dobíjení musí platit.

Pole plná trávy

Jedním z hlavních vývozních artiklů Keni je tabák. Jeho pěstování na malebných kopečkách jihozápadní Keni mimo jiné způsobuje, že velké množství tamějších dětí vymění studium za okamžitý výdělek na poli. Nicméně nedostatek vzdělání i peněz nedovolí místním produkovat skutečně kvalitní plodiny, pole zůstávají zpravidla zarostlá trávou a jiným plevelem. O to tragikomičtěji pak vyzní několik prosperujících rostlin marihuany uprostřed skomírající kukuřice, která slouží místním jako základ stravování. Mhindi (svahilský výraz pro kukuřici) se připravuje buď pečená v ohni, jak jï známe i my v podobě kaše zvané porridge, nebo jako ugali, keňské variaci na houskový knedlík.


Syn Afriky aneb Obamamánie

Po dvou týdnech strávených návštěvami domů a domečků místních lidí a zapojování se do kultury komunity Nyamagagana jsme se rozhodli zbaběle utéct na víkend do míst s elektřinou a teplou vodou. Jelikož z Migori, „krajského města“ naší oblasti, to do Kisumu trvá jen kolem dvou a půl hodin podle autodopravce, což v evropském časy znamená čtyři hodinky cesty, cíl cesty byl jasný. Přístav Kisumu je třetí největší město v Keni, dnes známé celému světu zejména díky blízkosti rodného domu babičky Barracka Obamy. „Born Africa, manage America,“ hlásají snad všechny plakáty ve městě a hrdě zobrazují černošského prezidenta před vlajícími vlajkami USA a Keni. Pýchu na svého syna nezkalí ani fakt, že během červencové návštěvy Afriky prezident Obama navštívil Ghanu a ne „rodnou“ Keňu. I tak počet dětí se jménem Barrack Obama raketově vzrostl. Sama jsem měla tu čest jednoho chovat, zatímco jeho matka nám pobaveně ukazovala, jak dostat všudypřítomný oranžový prach z oblečení.

Nessie ve Viktoriině jezeru

Největší jezero černého kontinentu se kromě své rozlohy pyšní i jednou z největších kolonií vodního ptactva a skupinou hrochů, kteří jsou zde přísně chráněni. Jelikož nejsme žádní ornitologové, naše zvědavost nás zavedla do hroší zátoky. Díky citlivé kůži tráví tlustokožci celý den ponořeni do vody, a tak jsme se vydali „na hrochy“ k večeru. Loďka nás dovezla za šera asi na sto metrů od rodinky líně si plavajících obrů, kteří z dálky a v šeru připomínali fotky dokazující přítomnost pravěké příšery ve skotském Loch Ness. Blíž jsme se k nejnebezpeč­nějšímu zvířeti Afriky neodvážili.

Všechny turistické průvodce považují Kisumu za ideální místo pro nákup typicky afrických „crafts“, a proto jsme neodolali a vydali se na tržiště. Snaha prodejců vzbudit soucit provází Muzungu (svahilský výraz pro bělocha) na každém kroku a je opravdu nutné se obrnit, jelikož prodejci suvenýrů opravdu nepatří mezi chudinu. Co je pro Evropana pakatel, vydělá průměrný Keňan za měsíc. Bez smlouvání to nejde a neškodí ani drobné divadlo na téma „odcházím, protože naproti to prodávají za polovic“.


Nesnáším loučení

Odjezd se nesnesitelně blížil a my si uvědomovali, jak moc si lidé na sebe zvyknou během měsíce a jak málo vlastně potřebujeme k životu. Během posledních dní jsme dokončili práci na škole, rozloučili se s místními a slíbili, že hned jak se vrátíme zpět do Keni, určitě je navštívíme. Také začaly naplno přípravy na projekt zaměřený proti ženské obřízce, tak hojně praktikované v afrických zemích, a na podporu středoškolského vzdělání dívek. S těžkým srdcem a velkolepými plány jsme dojeli zpět do Nairobi a odtud každý sám domů.

Když jsme se poprvé setkali s naším campleaderem, řekl nám: „Pamatujte si, co cítíte, až budete opouštět Afriku, a řekněte to doma všem.“ Štěstí, že uvidím své blízké, se mísí se smutkem z opouštění té kouzelné země, kde děti chtějí chodit do školy, ale nemůžou, a dospělí doufají v lepší budoucnost, která v nejbližší době nepřijde.

Na skok k Lochneské příšeře

Až na severu Skotska, v oblasti horských velikánů a krajiny
několika se rozléhajících jezer má údajně žít proslulá Nessie. Často
nazývána jako Ness, Lochneská příšera či dokonce Lochneská nestvůra.
Byl by určitě obrovský hřích navštívit Skotsko a nevydat se po stopách
tajuplného stvoření. Nezbývá, než zamířit do oblasti Highlands, kde se
nachází nejen samotné jezero Loch Ness, ale i malebně se
rozprostírající horské masivy a údolí.

Až na severu Skotska, v oblasti horských velikánů a krajiny několika se rozléhajících jezer má údajně žít proslulá Nessie. Často nazývána jako Ness, Lochneská příšera či dokonce Lochneská nestvůra. Byl by určitě obrovský hřích navštívit Skotsko a nevydat se po stopách tajuplného stvoření. Nezbývá, než zamířit do oblasti Highlands, kde se nachází nejen samotné jezero Loch Ness, ale i malebně se rozprostírající horské masivy a údolí.

Skotský Robin Hood

Již od rána hustě prší. Nezmění to však nic na tom, že se snažím vypátrat Lochneskou příšeru. Cílem je národní park Trossachs, kde se nachází spousta příležitostí pro poznávání místní přírody. Jako první míří naše výprava do údolí Balquhidder, které se nachází kousek od městečka Callender. V tomto místě si přijdou na své zvláště vyznavači historie. Nachází se zde hrob Roba Roye, který bojoval proti Angličanům. Skotský národní hrdina může být mnohým známý především díky romanopisci Waltru Scottovi, který o něm pojednává ve svém historickém románu. Někdo Rob Roye nazývá místním Robinem Hoodem a to díky jeho hrdinským činům. Nesmíme ztrácet čas, jen se na okamžik skloníme nad hrobem Roba a hned poté vyrážíme za dalším poznáváním.


Mezi horskými velikány

Krajina v této oblasti má spíše zalesněný charakter a tím se odlišuje od typických rozlehlých, nezalesněných údolí s pasoucími se stády ovcí. Strmé vrcholky hor, z nichž stékají volně potůčky přebytečné dešťové vody, které hora není schopna pohltit, dotvářejí místu pravou atmosféru. Míříme dál na sever a v našem výhledu se táhne pohoří Three Sister, pod nímž se sklání údolí Glen Coe. Dokonce jsme poctěni pohledem na nejvyšší horu Ben Nevis. Se svými 1344 metry je dokonce nejvyšší horou Velké Británie. Touha uvidět Lochnesku je však větší než zdolat právě tuto horu a proto mi musí stačit jen pohled na ni. Zdolám pouze menší horu Ben Ann, na jejímž vrcholu je perfektní výhled na některá jezera.

Jazyková škola Elvis pořádá kvalitní kurzy angličtiny. Výuka angličtiny se Vám může hodit, ať už jedete do Skotska, Anglie, či jiné anglicky mluvící země.

Fort Augustus a jeho „nej“

A jelikož jsem zvědavá, zda na mě Nessie čeká, míříme do vesnice Fort Augustus, které je cílem turistů bažících se setkat s tajemným stvořením. V tomto městečku se naskýtá také zajímavá podívaná na soustavu zdymadel na Kaledonském kanále. Kaledonský kanál je nejdelším ve Skotsku. Pozorovat funkci zdymadel na tomto kanále je možné právě ve Fort Augustu. Pokochám se pohledem na plavidla zdolávající díky tomuto zařízení výškový rozdíl a po této podívané už mě snad nic nezabrání v tom porozhlédnout se po příšerce.


Tváří v tvář Lochnesce

Nasedám na loď a jsem připravena na plavbu po jezeru Loch Ness. Před touto cestou jsem si pokládala otázku kdo, nebo co to vlastně je Lochneská příšera. Při mém pátrání jsem narazila na několik názorů. Podle některých vědců se jedná o druh zvířete, přesněji řečeno hada. Jiní se domnívají, že to je dinosaurus, druh ryby nebo dokonce vodní řasy. Jisté však je, že v této oblasti je na tomto tajuplném stvoření postaven slušný business. Není snad ani jeden obchůdek, kde by se nenašel suvenýr s podobou Nessie.


Také na lodi nás obchází jeden člen posádky a snaží se všechny přesvědčit o tom, jak příšeru viděl na vlastní oči. Vytahuje svůj mobilní telefon a chlubí se pořízenou fotografií s neidentifiko­vatelným objektem, který údajně má být příšerka. Na lodi jsou také různé sonary, radary, nebo alespoň jejich věrohodné napodobeniny, které neustále ukazují, v jaké hloubce se nacházíme a mají nám ohlásit případný výskyt toho úžasného monstra. Atmosféra perfektní až na to, že stále prší. Přestávám věřit, že zrovna mě se Lochneska zjeví a trochu zklamaně odcházím do podpalubí. A tam přišla ta dlouho očekávaná chvíle. Ano, skutečně Nessie přímo na obzoru. Honem vytahuji fotoaparát a mačkám spoušť, jako o závod. Pokud jste tedy ještě nikdy neviděli Lochneskou příšeru na vlastní oči, je čas vyrazit směr Skotsko a nechat se povozit po místním Loch Nesském jezeře. A jestli vás toulky za záhadným zjevením nelákají, jistě nebudete litovat, když vyrazíte za poznáním některého z dalších jezer, na které v této oblasti narazíte.

Až na severu Skotska, v oblasti horských velikánů a krajiny několika se rozléhajících jezer má údajně žít proslulá Nessie. Často nazývána jako Ness, Lochneská příšera či dokonce Lochneská nestvůra. Byl by určitě obrovský hřích navštívit Skotsko a nevydat se po stopách tajuplného stvoření. Nezbývá, než zamířit do oblasti Highlands, kde se nachází nejen samotné jezero Loch Ness, ale i malebně se rozprostírající horské masivy a údolí.

Skotský Robin Hood

Již od rána hustě prší. Nezmění to však nic na tom, že se snažím vypátrat Lochneskou příšeru. Cílem je národní park Trossachs, kde se nachází spousta příležitostí pro poznávání místní přírody. Jako první míří naše výprava do údolí Balquhidder, které se nachází kousek od městečka Callender. V tomto místě si přijdou na své zvláště vyznavači historie. Nachází se zde hrob Roba Roye, který bojoval proti Angličanům. Skotský národní hrdina může být mnohým známý především díky romanopisci Waltru Scottovi, který o něm pojednává ve svém historickém románu. Někdo Rob Roye nazývá místním Robinem Hoodem a to díky jeho hrdinským činům. Nesmíme ztrácet čas, jen se na okamžik skloníme nad hrobem Roba a hned poté vyrážíme za dalším poznáváním.


Mezi horskými velikány

Krajina v této oblasti má spíše zalesněný charakter a tím se odlišuje od typických rozlehlých, nezalesněných údolí s pasoucími se stády ovcí. Strmé vrcholky hor, z nichž stékají volně potůčky přebytečné dešťové vody, které hora není schopna pohltit, dotvářejí místu pravou atmosféru. Míříme dál na sever a v našem výhledu se táhne pohoří Three Sister, pod nímž se sklání údolí Glen Coe. Dokonce jsme poctěni pohledem na nejvyšší horu Ben Nevis. Se svými 1344 metry je dokonce nejvyšší horou Velké Británie. Touha uvidět Lochnesku je však větší než zdolat právě tuto horu a proto mi musí stačit jen pohled na ni. Zdolám pouze menší horu Ben Ann, na jejímž vrcholu je perfektní výhled na některá jezera.

Jazyková škola Elvis pořádá kvalitní kurzy angličtiny. Výuka angličtiny se Vám může hodit, ať už jedete do Skotska, Anglie, či jiné anglicky mluvící země.

Fort Augustus a jeho „nej“

A jelikož jsem zvědavá, zda na mě Nessie čeká, míříme do vesnice Fort Augustus, které je cílem turistů bažících se setkat s tajemným stvořením. V tomto městečku se naskýtá také zajímavá podívaná na soustavu zdymadel na Kaledonském kanále. Kaledonský kanál je nejdelším ve Skotsku. Pozorovat funkci zdymadel na tomto kanále je možné právě ve Fort Augustu. Pokochám se pohledem na plavidla zdolávající díky tomuto zařízení výškový rozdíl a po této podívané už mě snad nic nezabrání v tom porozhlédnout se po příšerce.


Tváří v tvář Lochnesce

Nasedám na loď a jsem připravena na plavbu po jezeru Loch Ness. Před touto cestou jsem si pokládala otázku kdo, nebo co to vlastně je Lochneská příšera. Při mém pátrání jsem narazila na několik názorů. Podle některých vědců se jedná o druh zvířete, přesněji řečeno hada. Jiní se domnívají, že to je dinosaurus, druh ryby nebo dokonce vodní řasy. Jisté však je, že v této oblasti je na tomto tajuplném stvoření postaven slušný business. Není snad ani jeden obchůdek, kde by se nenašel suvenýr s podobou Nessie.


Také na lodi nás obchází jeden člen posádky a snaží se všechny přesvědčit o tom, jak příšeru viděl na vlastní oči. Vytahuje svůj mobilní telefon a chlubí se pořízenou fotografií s neidentifiko­vatelným objektem, který údajně má být příšerka. Na lodi jsou také různé sonary, radary, nebo alespoň jejich věrohodné napodobeniny, které neustále ukazují, v jaké hloubce se nacházíme a mají nám ohlásit případný výskyt toho úžasného monstra. Atmosféra perfektní až na to, že stále prší. Přestávám věřit, že zrovna mě se Lochneska zjeví a trochu zklamaně odcházím do podpalubí. A tam přišla ta dlouho očekávaná chvíle. Ano, skutečně Nessie přímo na obzoru. Honem vytahuji fotoaparát a mačkám spoušť, jako o závod. Pokud jste tedy ještě nikdy neviděli Lochneskou příšeru na vlastní oči, je čas vyrazit směr Skotsko a nechat se povozit po místním Loch Nesském jezeře. A jestli vás toulky za záhadným zjevením nelákají, jistě nebudete litovat, když vyrazíte za poznáním některého z dalších jezer, na které v této oblasti narazíte.

Ráj pro botaniky na ostrově Guadeloupe

Na karibské ostrovy jezdíme z řady důvodů – někdo se rozloží
na pláži, jiný si jede nakoupit špičkový rum, další za přírodou.
A právě tuhle možnost nabízí karibský ostrov Guadeloupe, který
šéfuje francouzské části Karibiku.

Na karibské ostrovy jezdíme z řady důvodů – někdo se rozloží na pláži, jiný si jede nakoupit špičkový rum, další za přírodou. A právě tuhle možnost nabízí karibský ostrov Guadeloupe, který šéfuje francouzské části Karibiku.

Oba ostrovy se od sebe značně liší, placatý Grande-Terre je turistickým rájem, zatímco hornatý a deštným pralesem pokrytý Basse-Terre má sice pláží také víc než dost, ale písek je našedlý až černý, takže opticky láká mnohem méně. Na Basse-Terre si na své přijde zejména turista milující klid a pokud navíc touží po přírodě, může si jí dopřát, co srdce ráčí. Největší lákadla jsou dvě: jedním je 20 000 hektarový zázrak tropické přírody v podobě parku Parc National de la Guadeloupe, kde si odvážlivec (hrozí mu tak akorát promoknutí, zato téměř pořád) může prohlédnout nejen tropický dešťový prales, ale také nesčetné vodopády a v případě spolupracující přírody i téměř 1 500 metrů vysokou sopku La Soufiere. Coby lenoch jsem odmítl osmihodinovou expedici na sopku a spíše jsem se snažil juknout sopce do soukromí z pohodlí silnice kroužící kolem ostrova a především z města Basse-Terre. Po pravdě řečeno nepodařilo se, La Soufiere byla zahalena do závoje mraku a mlhy. To mne poněkud utěšilo, protože o moc víc bych neviděl ani, kdybych se potil cestou nahoru pěšky.


Botanická zahrada

Druhým lákadlem je zcela mimořádná botanická zahrada, kterou najdeme nad ospalým městečkem Deshaies. Budeme k tomu potřebovat auto, neboť místní veřejná doprava má do dokonalosti daleko, cesta však bude stát za to. Na sedmi hektarech je naprostý botanický ráj, nabízející na jedné straně více než 200 místních rostlin a dřevin, ale také bohatý výměr importované flóry. Je nutné si uvědomit, že prakticky všechny komerčně důležité rostliny a stromy se do Karibiku dostaly až s bělochy.


Vstupné není z nejnižších, 13 a půl eura na první chvíli zarazí, když se ale pustíme do cestiček mezi jezírky a vodopády, brzy přestaneme litovat investované valuty a ani nám nepřijde, že zahrada existuje jenom něco málo přes 20 let. Vše je nejen velice solidně popsáno, ale navíc často složeno do společných oblastí, takže na jednom kuse můžeme obdivovat roje kolibříků létajících kolem desítek velkých kultivarů Bougainvileí, o kus dál se zase procházíme stromořadím plným orchidejí. S nimi se zde určitě nenadřou, na Guadeloupe jich roste nejméně 100 druhů. Následuje háj ibišků, vystřídaný pestrobarevnými zázvory. Zapomenout se nedá ani na arboretum, zaměřené zejména na palmy. Zlatím hřebem je desetimetrový vodopád, jehož strany jsou věnovány vodomilným rostlinám, milovníci fotografií ale musí přijít odpoledne, jinak je vodopád proti slunci.

Vše za poplatek

Celá zahrada je zajímavou směsí poklidem dýchající přírody a na ospalý Karibik nečekaného smyslu pro kšeft. U velkého rybníku obrostlého bambusovým hájem a plném leknínů si za jedno euro můžeme v automatu koupit pytlík krmiva pro pestrobarevné ryby ve vodě, na druhé straně zahrady je zase poměrně velká voliéra, do které je možné vstoupit. Zatímco pro Ary a Amazoňany tady byly kreolské domečky vybarvené tak, aby ladily s papoušky, menší Lori se volně pohybovali po voliéře a spokojeně pózovali nadšeným turistům. A aby ne, na kraji stojí další automat a za další euro dostaneme pytlík s oříšky.

Venku potom čekají další tématické okruhy, kterých je celkem patnáct – nejdříve stromy s jedlými plody, i když tady je to spíše jako procházka světem – kokosová palma a papája přišla z Indie, litchi z Číny, avokádo z Brazílie, mango ze vzdáleného Réunionu, chlebovník z Polynésie. A následuje kousek věnovaný masožravým rostlinám, za nimi se u země krčí kaktusy a sukulenty. Pozornost získává kaktus se snad nejpodivuhodnější historií – Gymnocalycium michalovichii. Pokud si botanici úplně nevymýšlejí, tak jej objevil Michalovic v kulturách po atomovém výbuchu v Hirošimě. Zatímco amatéři občas považují červenou část za květ či plod, ve skutečnosti červená Gymnocalycia ztratila chlorofyl, takže přežívá pouze po naroubování na jiný kaktus, nejčastěji Hylocereus. Zahrada je opravdu okouzlující, navíc kvetoucí keře a rostliny se občas doslova prohýbají pod motýly, a pokud při procházce několika kilometry pěšinek neuvidíme desítky kolibříků, měli bychom po návratu navštívit očního doktora


Pokud se hodláme plácnout přes kapsu, na kraji botanické zahrady je malý hotýlek a několik vil k pronájmu. Neomezený přístup do botanické zahrady je v obou případech samozřejmostí. Velké zahradnictví hned za dveřmi v nás Evropanech asi vzbudí spíše závist, ale můžeme se s ním procházet do libosti a ověřit si přitom, co jsme si z botanické zahrady zapamatovali.

Ať již jsme sem přijeli za jakýmkoliv účelem, odlétat budeme spokojení, opálení a ověnčení taškami s rumem. A jelikož mateřská Francie drží ceny letenek na mimořádně příznivé úrovni, nepochybně se sem příští rok zase vrátíme. Pro rum, pro dotek kreolské pohody a pro krásu zdejší přírody.

Na karibské ostrovy jezdíme z řady důvodů – někdo se rozloží na pláži, jiný si jede nakoupit špičkový rum, další za přírodou. A právě tuhle možnost nabízí karibský ostrov Guadeloupe, který šéfuje francouzské části Karibiku.

Oba ostrovy se od sebe značně liší, placatý Grande-Terre je turistickým rájem, zatímco hornatý a deštným pralesem pokrytý Basse-Terre má sice pláží také víc než dost, ale písek je našedlý až černý, takže opticky láká mnohem méně. Na Basse-Terre si na své přijde zejména turista milující klid a pokud navíc touží po přírodě, může si jí dopřát, co srdce ráčí. Největší lákadla jsou dvě: jedním je 20 000 hektarový zázrak tropické přírody v podobě parku Parc National de la Guadeloupe, kde si odvážlivec (hrozí mu tak akorát promoknutí, zato téměř pořád) může prohlédnout nejen tropický dešťový prales, ale také nesčetné vodopády a v případě spolupracující přírody i téměř 1 500 metrů vysokou sopku La Soufiere. Coby lenoch jsem odmítl osmihodinovou expedici na sopku a spíše jsem se snažil juknout sopce do soukromí z pohodlí silnice kroužící kolem ostrova a především z města Basse-Terre. Po pravdě řečeno nepodařilo se, La Soufiere byla zahalena do závoje mraku a mlhy. To mne poněkud utěšilo, protože o moc víc bych neviděl ani, kdybych se potil cestou nahoru pěšky.


Botanická zahrada

Druhým lákadlem je zcela mimořádná botanická zahrada, kterou najdeme nad ospalým městečkem Deshaies. Budeme k tomu potřebovat auto, neboť místní veřejná doprava má do dokonalosti daleko, cesta však bude stát za to. Na sedmi hektarech je naprostý botanický ráj, nabízející na jedné straně více než 200 místních rostlin a dřevin, ale také bohatý výměr importované flóry. Je nutné si uvědomit, že prakticky všechny komerčně důležité rostliny a stromy se do Karibiku dostaly až s bělochy.


Vstupné není z nejnižších, 13 a půl eura na první chvíli zarazí, když se ale pustíme do cestiček mezi jezírky a vodopády, brzy přestaneme litovat investované valuty a ani nám nepřijde, že zahrada existuje jenom něco málo přes 20 let. Vše je nejen velice solidně popsáno, ale navíc často složeno do společných oblastí, takže na jednom kuse můžeme obdivovat roje kolibříků létajících kolem desítek velkých kultivarů Bougainvileí, o kus dál se zase procházíme stromořadím plným orchidejí. S nimi se zde určitě nenadřou, na Guadeloupe jich roste nejméně 100 druhů. Následuje háj ibišků, vystřídaný pestrobarevnými zázvory. Zapomenout se nedá ani na arboretum, zaměřené zejména na palmy. Zlatím hřebem je desetimetrový vodopád, jehož strany jsou věnovány vodomilným rostlinám, milovníci fotografií ale musí přijít odpoledne, jinak je vodopád proti slunci.

Vše za poplatek

Celá zahrada je zajímavou směsí poklidem dýchající přírody a na ospalý Karibik nečekaného smyslu pro kšeft. U velkého rybníku obrostlého bambusovým hájem a plném leknínů si za jedno euro můžeme v automatu koupit pytlík krmiva pro pestrobarevné ryby ve vodě, na druhé straně zahrady je zase poměrně velká voliéra, do které je možné vstoupit. Zatímco pro Ary a Amazoňany tady byly kreolské domečky vybarvené tak, aby ladily s papoušky, menší Lori se volně pohybovali po voliéře a spokojeně pózovali nadšeným turistům. A aby ne, na kraji stojí další automat a za další euro dostaneme pytlík s oříšky.

Venku potom čekají další tématické okruhy, kterých je celkem patnáct – nejdříve stromy s jedlými plody, i když tady je to spíše jako procházka světem – kokosová palma a papája přišla z Indie, litchi z Číny, avokádo z Brazílie, mango ze vzdáleného Réunionu, chlebovník z Polynésie. A následuje kousek věnovaný masožravým rostlinám, za nimi se u země krčí kaktusy a sukulenty. Pozornost získává kaktus se snad nejpodivuhodnější historií – Gymnocalycium michalovichii. Pokud si botanici úplně nevymýšlejí, tak jej objevil Michalovic v kulturách po atomovém výbuchu v Hirošimě. Zatímco amatéři občas považují červenou část za květ či plod, ve skutečnosti červená Gymnocalycia ztratila chlorofyl, takže přežívá pouze po naroubování na jiný kaktus, nejčastěji Hylocereus. Zahrada je opravdu okouzlující, navíc kvetoucí keře a rostliny se občas doslova prohýbají pod motýly, a pokud při procházce několika kilometry pěšinek neuvidíme desítky kolibříků, měli bychom po návratu navštívit očního doktora


Pokud se hodláme plácnout přes kapsu, na kraji botanické zahrady je malý hotýlek a několik vil k pronájmu. Neomezený přístup do botanické zahrady je v obou případech samozřejmostí. Velké zahradnictví hned za dveřmi v nás Evropanech asi vzbudí spíše závist, ale můžeme se s ním procházet do libosti a ověřit si přitom, co jsme si z botanické zahrady zapamatovali.

Ať již jsme sem přijeli za jakýmkoliv účelem, odlétat budeme spokojení, opálení a ověnčení taškami s rumem. A jelikož mateřská Francie drží ceny letenek na mimořádně příznivé úrovni, nepochybně se sem příští rok zase vrátíme. Pro rum, pro dotek kreolské pohody a pro krásu zdejší přírody.

Město na vápencovém útese – italské Vieste

Na samotném nejvýchodnějším výběžku italské boty se rozléhá
jadranským mořem omývaný poloostrov Gargáno. Na rozdíl od převážně
rovinaté oblasti na sever od Gargána, tady začínají mořské pobřeží
lemovat skaliska, jeskyně a zátoky. I přesto, že oblast bývá občas
zachvácena požáry a v okolí se rozléhá zvuk vrtulníků, které se
snaží zkrotit nebezpečné plameny z výšky, není čeho se bát.

Na samotném nejvýchodnějším výběžku italské boty se rozléhá jadranským mořem omývaný poloostrov Gargáno. Na rozdíl od převážně rovinaté oblasti na sever od Gargána, tady začínají mořské pobřeží lemovat skaliska, jeskyně a zátoky. I přesto, že oblast bývá občas zachvácena požáry a v okolí se rozléhá zvuk vrtulníků, které se snaží zkrotit nebezpečné plameny z výšky, není čeho se bát. Místní mají situaci pod kontrolou.

Středobod světa


Vzhůru k nebi vybíhající kamenný monolit Pizzomuno, označován často za středobod světa a po jeho levé straně se na bíle zářícím vápencovém útese nad mořem rozprostírající historické město Vieste. Místo, kde je cítit pravá jižanská atmosféra je vzdálené 1350 km od Mikulova.

Ubytování v této oblasti nabízí jak hotely, tak soukromé apartmány. Pro méně náročné jsou k dispozici kempy, které jsou většinou situovány mimo historické městečko. Nachází se v okrajové části vzdálené v průměru asi půl hodiny chůze od města. Většina kempů je od prostorné písečné pláže s pozvolným vstupem do vody vzdálena jen pár kroků. Po chodníku vedoucímu podél pobřeží a pomocí ukazatelů mířím směrem ke starému městu, jehož bílé domečky vystavěné na skále jsou vidět již zdáli. Cestou lze narazit na hrad, katedrálu, maják, ale především projít i ty nejmenší uličky a zákoutí a poznat tak skutečný život místních lidí, kteří neodešli do rozrůstajících se moderních měst, ale zůstali dál skromně žít v jejich Vieste. Tady pro mě teprve začíná pravá Itálie. Místní kavárničky a restaurace jsou ve večerních hodinách přeplněné lidmi užívajícími si noční život a ve vzduchu je cítit vůně pravé italské pizzy.

Na pláž výtahem


Toto místo je proslavené především spoustou jeskyní nacházejících se směrem dolů od Vieste. Neztrácíme čas a vydáváme se na výlet na moře. Podél pobřeží svištíme na motorové loďce jižně od Vieste. Díky italskému průvodci a delegátovi české cestovky, který slouží jako překladatel, se o okolí dozvíme řadu informací. Projíždíme kolem Testa del Gargano – Hlava Gargána, koupeme se na oblázkové pláži, která je po povalování na písečných plážích zpestřením, míjíme zátoku Baia di Campa (Zátoka polní), zátoku Portogreco až k zátoce Baia delle Zagare (Zátoka pomerančových květů), což je jedna z turistických částí městečka Mattinata. V průběhu cesty lze na několika místech vidět mezi skalisky malé romantické plážičky. Tyto pláže jsou obklopeny skálou a k přístupu k moři tady slouží především výtahy, vestavěné ve skále. Z lodě je jich možné zpozorovat.

Pohádkovou oblast tvoří především jeskyně různých tvarů tzv. grotty. Každá má své jméno – Rajčatová jeskyně, Velký zvon, Probořená, Malířova paleta, Jeskyně snů a spousty dalších. Ke svému jménu přicházejí většinou podle toho, co je specifikuje nebo čemu se podobají (např. Jeskyně dvou očí – podle otvorů, připomínajících oči). Úzkými skulinami, kde propluje stěží jedna loďka, se dostáváme až do samotného nitra jeskyně. Je tu krásně. Gargáno má zkrátka co nabídnout.


Jak se dostat do Vieste?

Naše trasa z ČR vedla z Mikulova směrem na Vídeň, dále pak na Klagenfurt, Tarvisio, Rimini, Anconu, Pescaru až do Vieste. Nejlepší je do této oblasti zvolit cestu autem, nebo pokud si netroufáte řídit sami, tak autobusem. Pobytové zájezdy do této oblasti pořádá poměrně hodně cestovních kanceláří. V srpnu má hodně Italů dovolenou, takže je zde docela přelidněno, rušno a dochází ke zdražování cen služeb, neboť Italové tráví dovolenou také v přímořských oblastech. Některé cestovní kanceláře dokonce srpnové termíny nemají ve své nabídce. Proto je lepší na dovolenou vyrazit v červnu, červenci nebo září.

Na samotném nejvýchodnějším výběžku italské boty se rozléhá jadranským mořem omývaný poloostrov Gargáno. Na rozdíl od převážně rovinaté oblasti na sever od Gargána, tady začínají mořské pobřeží lemovat skaliska, jeskyně a zátoky. I přesto, že oblast bývá občas zachvácena požáry a v okolí se rozléhá zvuk vrtulníků, které se snaží zkrotit nebezpečné plameny z výšky, není čeho se bát. Místní mají situaci pod kontrolou.

Středobod světa


Vzhůru k nebi vybíhající kamenný monolit Pizzomuno, označován často za středobod světa a po jeho levé straně se na bíle zářícím vápencovém útese nad mořem rozprostírající historické město Vieste. Místo, kde je cítit pravá jižanská atmosféra je vzdálené 1350 km od Mikulova.

Ubytování v této oblasti nabízí jak hotely, tak soukromé apartmány. Pro méně náročné jsou k dispozici kempy, které jsou většinou situovány mimo historické městečko. Nachází se v okrajové části vzdálené v průměru asi půl hodiny chůze od města. Většina kempů je od prostorné písečné pláže s pozvolným vstupem do vody vzdálena jen pár kroků. Po chodníku vedoucímu podél pobřeží a pomocí ukazatelů mířím směrem ke starému městu, jehož bílé domečky vystavěné na skále jsou vidět již zdáli. Cestou lze narazit na hrad, katedrálu, maják, ale především projít i ty nejmenší uličky a zákoutí a poznat tak skutečný život místních lidí, kteří neodešli do rozrůstajících se moderních měst, ale zůstali dál skromně žít v jejich Vieste. Tady pro mě teprve začíná pravá Itálie. Místní kavárničky a restaurace jsou ve večerních hodinách přeplněné lidmi užívajícími si noční život a ve vzduchu je cítit vůně pravé italské pizzy.

Na pláž výtahem


Toto místo je proslavené především spoustou jeskyní nacházejících se směrem dolů od Vieste. Neztrácíme čas a vydáváme se na výlet na moře. Podél pobřeží svištíme na motorové loďce jižně od Vieste. Díky italskému průvodci a delegátovi české cestovky, který slouží jako překladatel, se o okolí dozvíme řadu informací. Projíždíme kolem Testa del Gargano – Hlava Gargána, koupeme se na oblázkové pláži, která je po povalování na písečných plážích zpestřením, míjíme zátoku Baia di Campa (Zátoka polní), zátoku Portogreco až k zátoce Baia delle Zagare (Zátoka pomerančových květů), což je jedna z turistických částí městečka Mattinata. V průběhu cesty lze na několika místech vidět mezi skalisky malé romantické plážičky. Tyto pláže jsou obklopeny skálou a k přístupu k moři tady slouží především výtahy, vestavěné ve skále. Z lodě je jich možné zpozorovat.

Pohádkovou oblast tvoří především jeskyně různých tvarů tzv. grotty. Každá má své jméno – Rajčatová jeskyně, Velký zvon, Probořená, Malířova paleta, Jeskyně snů a spousty dalších. Ke svému jménu přicházejí většinou podle toho, co je specifikuje nebo čemu se podobají (např. Jeskyně dvou očí – podle otvorů, připomínajících oči). Úzkými skulinami, kde propluje stěží jedna loďka, se dostáváme až do samotného nitra jeskyně. Je tu krásně. Gargáno má zkrátka co nabídnout.


Jak se dostat do Vieste?

Naše trasa z ČR vedla z Mikulova směrem na Vídeň, dále pak na Klagenfurt, Tarvisio, Rimini, Anconu, Pescaru až do Vieste. Nejlepší je do této oblasti zvolit cestu autem, nebo pokud si netroufáte řídit sami, tak autobusem. Pobytové zájezdy do této oblasti pořádá poměrně hodně cestovních kanceláří. V srpnu má hodně Italů dovolenou, takže je zde docela přelidněno, rušno a dochází ke zdražování cen služeb, neboť Italové tráví dovolenou také v přímořských oblastech. Některé cestovní kanceláře dokonce srpnové termíny nemají ve své nabídce. Proto je lepší na dovolenou vyrazit v červnu, červenci nebo září.

Expedice do slovenských jeskyní

Ráno jsem byla na nohách jako první, protože mne vzbudily zvony kostela.
U nás se zvoní v šest a na Slovensku v pět. Ostatní vůbec
neměli pochopení pro moje brzké vstávání, ale nakonec vylezli. Dali a
Pavel spali v portále jeskyně a odtamtud se naskýtal úžasný výhled
na Velkou Fatru.

Slovákia MINIEXPE 21. – 23. 8. 2009

Personální složení: Pavel Kotrla, Dalibor Pastorek, Tomáš Pastrňák, Pavel Piskoř, Martina Šmídová, Martina Žourková

Tak tahle hora vápence nás vyprovokovala k zorganizování mini expedice na Slovensko a dala do kupy partu úžasných lidiček. Všechny nás totiž spojila snaha prožít něco nevšedního a taky obrovská zvědavost a zvídavost, jaké krásy skrývá Slovenské podzemí.

Vyjeli jsme z OV v 16.30 a se zastávkami v Petřvaldě a Příboře jsme byli v Lískovej v 20.15. Našli jsme se s kamarády z Ružomberské skupiny bez nějakých problémů, protože nás prozradil netopýr na kufru. Po zběžné lustraci co, kdo, jak a proč jsme vybalili, postavili stany a hlavně se pustili do konzumace hory zásob. Jak jsme později zjistili, chleba měl každý hořčici nikdo. Slovenské jeskyňáře očividně rozradostnil ostravský mls – což je domácí kořalka Š+J+H (mix švestky, jablka, hrušky). Nastala pružnější komunikace a najednou jsme se bavili jako bychom se znali celou věčnost a byli velmi dobří známí. Každý mlsal na co měl chuť a přitom jsme vstřebávali důležité informace o jeskyni. Já měla jen představu, že to je klasický nenáročný choďák podle videa, které mají na stránkách, a proto jsem vzala i dva úplné začátečníky. Uf, kde že byla pravda. Při opékání z kluků začalo vypadávat, kde jsou náročné lezecí partie a mně začal docházet optimismus a představa co se může stát, mi nedopřála klidného spánku.


Ráno jsem byla na nohách jako první, protože mne vzbudily zvony kostela. U nás se zvoní v šest a na Slovensku v pět. Ostatní vůbec neměli pochopení pro moje brzké vstávání, ale nakonec vylezli. Dali a Pavel spali v portále jeskyně a odtamtud se naskýtal úžasný výhled na Velkou Fatru. Probrali se i Slovenští bratia Miro, Miro a Maro. Miro Jurečka nám při snídani povídal o historii jeskyně, jenž je velice zajímavá.

Název kopce, kde se jeskyně nachází je údajně odvozen od červených mnichů (Templářů), kteří zde údajně pobývali a snad zde zanechali i nějakou bednu s pokladem. Ovšem jeskyně byla známa už od dob eneolitu, o čem svědčí nálezy kosterní, keramické a ozdobné. Jednoznačně nejvýznamnějším je objev měděného býčího dvojzápřahu, který je datován do roku 4 tis. p. n. l. Jeho výjimečnost spočívá v tom, že takové výtvarné zpracování domestikovaného zvířete nemá na Slovensku obdobu. Navíc podobný nález byl zaznamenán ještě v Polské Bytyni, ale všeobecně se předpokládá import těchto výrobků ze středomoří či Mezopotámie. Poté byla jeskyně obývána i v období kultur lužické, púchovské, v době římské a také částečně ve středověku.

V poslední době sloužila jako úkryt partyzánů během Slovenského Národního Povstání. Poté už nastala éra, kdy začali v jeskyni pracovat jeskyňáři, kteří jeskyně nedrancují, ale starají se o jejich záchranu pro příští generace.

Dobrodružství začíná

Kolem desáté hodiny jsme vlezli celí nadržení do jeskyně a podle Mira nás čeká 6hodinový pobyt v podzemí. Náležitě jsme se na to vybavili pitím, tatrankama a chlebem. Nejdříve jsme procházeli docela prostorné úvodní partie a nestačili obdivovat a fotit tu nádheru kolem nás. Poté se kluci rozhodli zpestřit nám prohlídku i náročnějšími partiemi. Když jsem se asi po dvacáté soukala do plazivky, která byla evidentně uzší než některé mé partie abdikovala jsem na funkci vůdce smečky a už jsem volila pobyt jen v prostorách, kde se dala narovnat záda a nehoblovaly se hýždě. V partiích zvané hotel B jsme potkali jinou skupinu jeskyňářů, kterou vedl Ken a ke které jsme se připojili. Prošli jsme si další hodně prostorné části jeskyně a ta méně korpulentní část výpravy pokračovala dál a já jsem se rozhodla prozkoumat terén i na povrchu. Venku svítilo sluníčko, a tak můj zablácený overal brzy oschnul a všude přítomné bláto šlo pěkně dolů.


Vydávám se prohlídnout si vodopád Lúčky a pociťuji hlad. Vracím se do Lískovej a odpočívám. Najednou ke mně kráčejí dva lidé, mám obavy, co se stalo. Ovšem oni byli krajané z Kopřivnice a došli na pokec. Už jsem měla strach, že je to krvelačný starosta Lískové a roztrhá mě na kusy. Po nějaké chvíli přicházejí celá banda a všeci zdrávi. Jsou jedna velká kula bahna. Dojmů je spousta a nabíráme směr hospoda na nějaké fajné papíno. Usnuli jsme jako by nás hodili do vody.

Dëmenovská ladová jeskyně

Druhý den jsme se probudili do ne moc příjemného počasí, prší a je chladno. To nás ovšem neodradí od návštěvy Dëmenovské ladové jeskyně, kde jako jeskyňáři máme vstup zdarma. Všem se nám prohlídka líbila, ale jsme zvyklí na něco jiného. Tak nám kluci slíbili, že nás příště vezmou do nepřístupných částí. Loučíme se opět u dobrého jídla v Mikuláši a po té nabíráme směr Ostrava.


Byl to zase jednou povedený víkend plný prožitků a zážitků, na které jen tak brzy nezapomene. Hlavní ale bylo, že se podařilo dát dohromady 10 super lidiček, kteří mají společnou lásku k přírodě a jsou ochotni pro ni také něco obětovat. Hodně mě překvapilo, že v Ružomberské skupině jsou i studenti tedy mlaďoši, kteří místo sobotní diskotéky tráví čas v bahně jeskyní. Klobouk dolů.

Dojeli jsme v pořádku akorád si nějakou dobu budeme lízat rány. Asi po třech dnech za mnou přišla sekretářka s otázkou, jestli mě doma přítel nebije, protože jsem byla samá modřina. Těžce jsem ji přesvědčovala, že na mě nikdo nesáhl, že za vše může můj obdiv k podzemním prostorám.

Už se těším na další akce v podzemí a zase vám o nich podám report.

Slovákia MINIEXPE 21. – 23. 8. 2009

Personální složení: Pavel Kotrla, Dalibor Pastorek, Tomáš Pastrňák, Pavel Piskoř, Martina Šmídová, Martina Žourková

Tak tahle hora vápence nás vyprovokovala k zorganizování mini expedice na Slovensko a dala do kupy partu úžasných lidiček. Všechny nás totiž spojila snaha prožít něco nevšedního a taky obrovská zvědavost a zvídavost, jaké krásy skrývá Slovenské podzemí.

Vyjeli jsme z OV v 16.30 a se zastávkami v Petřvaldě a Příboře jsme byli v Lískovej v 20.15. Našli jsme se s kamarády z Ružomberské skupiny bez nějakých problémů, protože nás prozradil netopýr na kufru. Po zběžné lustraci co, kdo, jak a proč jsme vybalili, postavili stany a hlavně se pustili do konzumace hory zásob. Jak jsme později zjistili, chleba měl každý hořčici nikdo. Slovenské jeskyňáře očividně rozradostnil ostravský mls – což je domácí kořalka Š+J+H (mix švestky, jablka, hrušky). Nastala pružnější komunikace a najednou jsme se bavili jako bychom se znali celou věčnost a byli velmi dobří známí. Každý mlsal na co měl chuť a přitom jsme vstřebávali důležité informace o jeskyni. Já měla jen představu, že to je klasický nenáročný choďák podle videa, které mají na stránkách, a proto jsem vzala i dva úplné začátečníky. Uf, kde že byla pravda. Při opékání z kluků začalo vypadávat, kde jsou náročné lezecí partie a mně začal docházet optimismus a představa co se může stát, mi nedopřála klidného spánku.


Ráno jsem byla na nohách jako první, protože mne vzbudily zvony kostela. U nás se zvoní v šest a na Slovensku v pět. Ostatní vůbec neměli pochopení pro moje brzké vstávání, ale nakonec vylezli. Dali a Pavel spali v portále jeskyně a odtamtud se naskýtal úžasný výhled na Velkou Fatru. Probrali se i Slovenští bratia Miro, Miro a Maro. Miro Jurečka nám při snídani povídal o historii jeskyně, jenž je velice zajímavá.

Název kopce, kde se jeskyně nachází je údajně odvozen od červených mnichů (Templářů), kteří zde údajně pobývali a snad zde zanechali i nějakou bednu s pokladem. Ovšem jeskyně byla známa už od dob eneolitu, o čem svědčí nálezy kosterní, keramické a ozdobné. Jednoznačně nejvýznamnějším je objev měděného býčího dvojzápřahu, který je datován do roku 4 tis. p. n. l. Jeho výjimečnost spočívá v tom, že takové výtvarné zpracování domestikovaného zvířete nemá na Slovensku obdobu. Navíc podobný nález byl zaznamenán ještě v Polské Bytyni, ale všeobecně se předpokládá import těchto výrobků ze středomoří či Mezopotámie. Poté byla jeskyně obývána i v období kultur lužické, púchovské, v době římské a také částečně ve středověku.

V poslední době sloužila jako úkryt partyzánů během Slovenského Národního Povstání. Poté už nastala éra, kdy začali v jeskyni pracovat jeskyňáři, kteří jeskyně nedrancují, ale starají se o jejich záchranu pro příští generace.

Dobrodružství začíná

Kolem desáté hodiny jsme vlezli celí nadržení do jeskyně a podle Mira nás čeká 6hodinový pobyt v podzemí. Náležitě jsme se na to vybavili pitím, tatrankama a chlebem. Nejdříve jsme procházeli docela prostorné úvodní partie a nestačili obdivovat a fotit tu nádheru kolem nás. Poté se kluci rozhodli zpestřit nám prohlídku i náročnějšími partiemi. Když jsem se asi po dvacáté soukala do plazivky, která byla evidentně uzší než některé mé partie abdikovala jsem na funkci vůdce smečky a už jsem volila pobyt jen v prostorách, kde se dala narovnat záda a nehoblovaly se hýždě. V partiích zvané hotel B jsme potkali jinou skupinu jeskyňářů, kterou vedl Ken a ke které jsme se připojili. Prošli jsme si další hodně prostorné části jeskyně a ta méně korpulentní část výpravy pokračovala dál a já jsem se rozhodla prozkoumat terén i na povrchu. Venku svítilo sluníčko, a tak můj zablácený overal brzy oschnul a všude přítomné bláto šlo pěkně dolů.


Vydávám se prohlídnout si vodopád Lúčky a pociťuji hlad. Vracím se do Lískovej a odpočívám. Najednou ke mně kráčejí dva lidé, mám obavy, co se stalo. Ovšem oni byli krajané z Kopřivnice a došli na pokec. Už jsem měla strach, že je to krvelačný starosta Lískové a roztrhá mě na kusy. Po nějaké chvíli přicházejí celá banda a všeci zdrávi. Jsou jedna velká kula bahna. Dojmů je spousta a nabíráme směr hospoda na nějaké fajné papíno. Usnuli jsme jako by nás hodili do vody.

Dëmenovská ladová jeskyně

Druhý den jsme se probudili do ne moc příjemného počasí, prší a je chladno. To nás ovšem neodradí od návštěvy Dëmenovské ladové jeskyně, kde jako jeskyňáři máme vstup zdarma. Všem se nám prohlídka líbila, ale jsme zvyklí na něco jiného. Tak nám kluci slíbili, že nás příště vezmou do nepřístupných částí. Loučíme se opět u dobrého jídla v Mikuláši a po té nabíráme směr Ostrava.


Byl to zase jednou povedený víkend plný prožitků a zážitků, na které jen tak brzy nezapomene. Hlavní ale bylo, že se podařilo dát dohromady 10 super lidiček, kteří mají společnou lásku k přírodě a jsou ochotni pro ni také něco obětovat. Hodně mě překvapilo, že v Ružomberské skupině jsou i studenti tedy mlaďoši, kteří místo sobotní diskotéky tráví čas v bahně jeskyní. Klobouk dolů.

Dojeli jsme v pořádku akorád si nějakou dobu budeme lízat rány. Asi po třech dnech za mnou přišla sekretářka s otázkou, jestli mě doma přítel nebije, protože jsem byla samá modřina. Těžce jsem ji přesvědčovala, že na mě nikdo nesáhl, že za vše může můj obdiv k podzemním prostorám.

Už se těším na další akce v podzemí a zase vám o nich podám report.

Bourbonová stezka v Kentucky

Americký stát Kentucky je ve světě pověstný jen minimem věcí. Tou
nejslavnější bude asi bourbon. Jak tomu často bývá, za jeho vznik může
hned několik náhod najednou, od kvalitní vody, přírodně zbavené železa,
až po migraci pravých Evropanů v pravý čas. Řada usedlíků
v tehdy poloprázdné Kentucky totiž pocházela ze Skotska.

Americký stát Kentucky je ve světě pověstný jen minimem věcí. Tou nejslavnější bude asi bourbon. Jak tomu často bývá, za jeho vznik může hned několik náhod najednou, od kvalitní vody, přírodně zbavené železa, až po migraci pravých Evropanů v pravý čas. Řada usedlíků v tehdy poloprázdné Kentucky totiž pocházela ze Skotska. Celkem nepřekvapí, že někteří s sebou přinesli i znalosti potřebné k výrobě whisky. Kukuřici se v kentuckém podnebí dařilo mnohem lépe nežli pšenici, ale kukuřičná mouka má malé uplatnění. Od té doby pochází americký zvyk kukuřicí krmit dobytek. Nicméně šikovní osadníci přišli i na možnost použít k výrobě whisky místo obvyklé pšenice „přebytečnou“ kukuřici.


Koukneme se do historie bourbonu

Většina historických a odborných knih se dušuje, že někdy kolem roku 1789 přišel baptistický farář Elijah Craig náhodou na to, že ze sudů uvnitř vypálených do černa vylil mnohem lepší bourbon nežli ze sudů obyčejných. Ostatní se toho chytli a počátky dnešního průmyslu byly na světě. Chris Morris, hlavní destilátor koncernu Brown and Forman, ale tvrdí, že pověst o ctihodném Craigovi je jej barvitou historkou a o tom, kdo objevil vypalování sudů, nikdo neví. Nepravdivá je prý také historka o tom, že objevitel byl vlastně lenoch a lakomec, protože si při vypalování odskočil, sud uvnitř spálil a z lakoty přece jenom použil.

Kdo byl první

Ani to není příliš jasné. Občas bývá za prvního výrobce kentucké whisky považován generál James Wilkinson, který údajně vybudoval destilovnu v roce 1774 v Harrod­sburgu. První doklady o tom, že rodina Wilkinsonů do Harrodsburgu dorazila, ale pocházejí až z doby o 10 let pozdější, takže to s tou destilovnou bude všelijaké. První doložená destilovna patřila v roce 1776 jistému Stephenovi Ritchiemu v okrese Nelson County. Nicméně si musíme pamatovat, že v té době pálil cosi, co by se při troše dobré snahy dalo nazývat whisky, každý osadník s přístupem ke kukuřici. A navíc pod pojmem destilovna tehdy neměli na mysli tovární výrobu, ale každou větší chajdu.


Jméno dostal bourbon po stejnojmenném okrese, kde je dodnes většina destiloven, a nahradil tak název Kentucká whisky, který jednoduše odlišoval původ nápoje od ostatních kukuřičných a obilních pálenek, které se vyráběly prakticky v každém státě americké Unie. Údajně došlo ke změně názvu proto, že na jihu Ameriky měly novou whisky v mimořádné oblibě a odmítali mít splašky, které jim posílali z jiných států. Tady se znovu dostáváme k postavě zbožného Elijaha Craiga. O tom, jak chutnala jeho whisky, dnes nevíme nic, ale jeho postavení kazatele pomáhalo vylepšovat pověst nové whisky. A za odměnu i dnes jeden bourbon s jeho jménem existuje.

Za bourbonem do Kentucky

Jelikož je stát Kentucky na svůj nápoj patřičně pyšný, funguje i solidní marketing. Jeho součástí je dnes turistická atrakce v podobě Bourbonové stezky. Když si vyrazíme za Louisville, brzy se k první destilovně dostaneme a potom už to jde ráz na ráz, u silnic je víc ukazatelů směru k další destilovně nežli k dalšímu městu. Většinu z fungujících destiloven můžeme navštívit, ne každá ale stojí za návštěvu. Ty největší jsou v podstatě velké průmyslové továrny na bourbon a i pokud si je můžeme prohlédnout, nic mimořádného čekat nemůžeme. Prakticky největším zklamáním je právě ta nejznámější, Jim Beam. Heaven Hill Distilleries sice nabízí Centrum odkazu bourbonu, ale vedle prohlídky skladiště sudů se nic mimořádného nedozvíme. Nicméně destilovna je to pěkná a velice zajímavá, nejen tím, že produkuje již zmíněný bourbon se jménem „zakladatele“ Elijaha Craiga, ale je také jedinou samostatnou destilovnou v Kentucky. Navíc proslula požárem v roce 1996. Destilovna je totiž, přes název naznačující božský kopec, v údolí, zatímco skladiště, kde bourbon stárne, jsou na okolních kopcích. Ničivý požár postupně zachvátil i skladiště a na film, který v destilovně promítají, těžko někdo zapomene. Vzpomínka na lavinu hořícího bourbonu, která se valila z kopců, je pro milovníky tohoto nápoje skutečně bolestná. Kdo při ochutnávání zvedne zrak ke stropu, překvapeně uvidí Davidovu hvězdu. To proto, že rodina pěti bratrů Shapirů, která se stala po prohibici vlastníky, byla židovského původu.


A jedeme dál

Když už jsme u těch prohlídek – ještě relativně nedávno bylo možné destilovny sice prohlížet, ale na nějaké ochutnávání jsme mohli zapomenout, někde nám dali přivonět, jinde špunt od sudu a v další alespoň půlku čokoládového bombónu namočeného ve whisky. Tuto úspornost dodnes praktikuje jedna Wild Turkey, kde návštěvníky odbydou bourbonovou zmrzlinou. Ostatní destilovny ale naštěstí prohlédly a tak si ve většině z nich cvaknout můžeme, často nám dokonce nabídnou i ty nejstarší a nejkvalitnější bourbony. Hlavními atrakcemi zůstávají destilovny Maker’s Mark a Woodford’s Reserve, především proto, že jsou nejmalebnější a ještě k tomu produkují nejlepší bourbon.

V některých případech se vlastníci mění rychleji, než je v kraji zvykem. Po celém světě (mimo Spojených států) je třeba velice oceňovaný bourbon Four Roses. Ten ale dlouhou dobu patřil japonskému výrobci whisky, který jeho prodej ve Spojených státech nepovolil. A tak teprve teď se tato značka pracně snaží proniknout na domácí trh. A protože výprodej pokračuje, Wild Turkey patřila delší dobu Francouzům, kteří výrobu vyždímali do maxima a do samotné budovy neinvestovali ani pětník, takže je dnes na spadnutí. Nový majitel (italská firma Campari) bude mít co dělat. Naopak velice prosperující je destilovna Buffalo Trace, jen by si při ochutnávání mohla nechat svoji vodku, vychvalovanou jako nejlepší na světě. Při poslední prohlídce byli přítomni i experti ze švédského Absolutu a málem při těch komentářích dostali infarkt.


I jinde než v Kentucky

Základní pravidla týkající se kvality bourbonu uzákonil v roce 1964 americký Kongres. Není jich mnoho, hlavní je nutnost použít minimálně 51 procent kukuřice a zákaz přidávat cokoliv jiného nežli destilát a vodu. Překvapivě mezi pravidly není lokalita, takže bourbon nemusí pocházet z Kentucky. Destilovnu proto najdeme i jinde, zejména v Tennessee, kde sídlí mimořádně známá značka Jack Daniel. Najít maličkou vesničku Lynchburg není snadné, prohlídka destilovny však za trochu námahy rozhodně stojí a osobně ji považuji za nejzajímavější. Prohlídnout nás nechají opravdu hodně, takže uvidíme jednu specialitu této whisky, speciální filtraci přes kádě s dřevěným uhlím. Jack Daniel není právě proto označován jako bourbon, neboť aktivní uhlí je považováno za nedovolené přidání. Vynechat nemůžeme ani pracovnu zakladatele palírny, kde si můžeme sáhnout na trezor, díky kterému vzteklý Jack přišel o život. Jednou totiž nemohl trezor otevřít a tak do něj vzteky kopl. Narazil si palec, následovala infekce a sněť, na jejíž následky nakonec Jack Daniels zemřel.

Americký stát Kentucky je ve světě pověstný jen minimem věcí. Tou nejslavnější bude asi bourbon. Jak tomu často bývá, za jeho vznik může hned několik náhod najednou, od kvalitní vody, přírodně zbavené železa, až po migraci pravých Evropanů v pravý čas. Řada usedlíků v tehdy poloprázdné Kentucky totiž pocházela ze Skotska. Celkem nepřekvapí, že někteří s sebou přinesli i znalosti potřebné k výrobě whisky. Kukuřici se v kentuckém podnebí dařilo mnohem lépe nežli pšenici, ale kukuřičná mouka má malé uplatnění. Od té doby pochází americký zvyk kukuřicí krmit dobytek. Nicméně šikovní osadníci přišli i na možnost použít k výrobě whisky místo obvyklé pšenice „přebytečnou“ kukuřici.


Koukneme se do historie bourbonu

Většina historických a odborných knih se dušuje, že někdy kolem roku 1789 přišel baptistický farář Elijah Craig náhodou na to, že ze sudů uvnitř vypálených do černa vylil mnohem lepší bourbon nežli ze sudů obyčejných. Ostatní se toho chytli a počátky dnešního průmyslu byly na světě. Chris Morris, hlavní destilátor koncernu Brown and Forman, ale tvrdí, že pověst o ctihodném Craigovi je jej barvitou historkou a o tom, kdo objevil vypalování sudů, nikdo neví. Nepravdivá je prý také historka o tom, že objevitel byl vlastně lenoch a lakomec, protože si při vypalování odskočil, sud uvnitř spálil a z lakoty přece jenom použil.

Kdo byl první

Ani to není příliš jasné. Občas bývá za prvního výrobce kentucké whisky považován generál James Wilkinson, který údajně vybudoval destilovnu v roce 1774 v Harrod­sburgu. První doklady o tom, že rodina Wilkinsonů do Harrodsburgu dorazila, ale pocházejí až z doby o 10 let pozdější, takže to s tou destilovnou bude všelijaké. První doložená destilovna patřila v roce 1776 jistému Stephenovi Ritchiemu v okrese Nelson County. Nicméně si musíme pamatovat, že v té době pálil cosi, co by se při troše dobré snahy dalo nazývat whisky, každý osadník s přístupem ke kukuřici. A navíc pod pojmem destilovna tehdy neměli na mysli tovární výrobu, ale každou větší chajdu.


Jméno dostal bourbon po stejnojmenném okrese, kde je dodnes většina destiloven, a nahradil tak název Kentucká whisky, který jednoduše odlišoval původ nápoje od ostatních kukuřičných a obilních pálenek, které se vyráběly prakticky v každém státě americké Unie. Údajně došlo ke změně názvu proto, že na jihu Ameriky měly novou whisky v mimořádné oblibě a odmítali mít splašky, které jim posílali z jiných států. Tady se znovu dostáváme k postavě zbožného Elijaha Craiga. O tom, jak chutnala jeho whisky, dnes nevíme nic, ale jeho postavení kazatele pomáhalo vylepšovat pověst nové whisky. A za odměnu i dnes jeden bourbon s jeho jménem existuje.

Za bourbonem do Kentucky

Jelikož je stát Kentucky na svůj nápoj patřičně pyšný, funguje i solidní marketing. Jeho součástí je dnes turistická atrakce v podobě Bourbonové stezky. Když si vyrazíme za Louisville, brzy se k první destilovně dostaneme a potom už to jde ráz na ráz, u silnic je víc ukazatelů směru k další destilovně nežli k dalšímu městu. Většinu z fungujících destiloven můžeme navštívit, ne každá ale stojí za návštěvu. Ty největší jsou v podstatě velké průmyslové továrny na bourbon a i pokud si je můžeme prohlédnout, nic mimořádného čekat nemůžeme. Prakticky největším zklamáním je právě ta nejznámější, Jim Beam. Heaven Hill Distilleries sice nabízí Centrum odkazu bourbonu, ale vedle prohlídky skladiště sudů se nic mimořádného nedozvíme. Nicméně destilovna je to pěkná a velice zajímavá, nejen tím, že produkuje již zmíněný bourbon se jménem „zakladatele“ Elijaha Craiga, ale je také jedinou samostatnou destilovnou v Kentucky. Navíc proslula požárem v roce 1996. Destilovna je totiž, přes název naznačující božský kopec, v údolí, zatímco skladiště, kde bourbon stárne, jsou na okolních kopcích. Ničivý požár postupně zachvátil i skladiště a na film, který v destilovně promítají, těžko někdo zapomene. Vzpomínka na lavinu hořícího bourbonu, která se valila z kopců, je pro milovníky tohoto nápoje skutečně bolestná. Kdo při ochutnávání zvedne zrak ke stropu, překvapeně uvidí Davidovu hvězdu. To proto, že rodina pěti bratrů Shapirů, která se stala po prohibici vlastníky, byla židovského původu.


A jedeme dál

Když už jsme u těch prohlídek – ještě relativně nedávno bylo možné destilovny sice prohlížet, ale na nějaké ochutnávání jsme mohli zapomenout, někde nám dali přivonět, jinde špunt od sudu a v další alespoň půlku čokoládového bombónu namočeného ve whisky. Tuto úspornost dodnes praktikuje jedna Wild Turkey, kde návštěvníky odbydou bourbonovou zmrzlinou. Ostatní destilovny ale naštěstí prohlédly a tak si ve většině z nich cvaknout můžeme, často nám dokonce nabídnou i ty nejstarší a nejkvalitnější bourbony. Hlavními atrakcemi zůstávají destilovny Maker’s Mark a Woodford’s Reserve, především proto, že jsou nejmalebnější a ještě k tomu produkují nejlepší bourbon.

V některých případech se vlastníci mění rychleji, než je v kraji zvykem. Po celém světě (mimo Spojených států) je třeba velice oceňovaný bourbon Four Roses. Ten ale dlouhou dobu patřil japonskému výrobci whisky, který jeho prodej ve Spojených státech nepovolil. A tak teprve teď se tato značka pracně snaží proniknout na domácí trh. A protože výprodej pokračuje, Wild Turkey patřila delší dobu Francouzům, kteří výrobu vyždímali do maxima a do samotné budovy neinvestovali ani pětník, takže je dnes na spadnutí. Nový majitel (italská firma Campari) bude mít co dělat. Naopak velice prosperující je destilovna Buffalo Trace, jen by si při ochutnávání mohla nechat svoji vodku, vychvalovanou jako nejlepší na světě. Při poslední prohlídce byli přítomni i experti ze švédského Absolutu a málem při těch komentářích dostali infarkt.


I jinde než v Kentucky

Základní pravidla týkající se kvality bourbonu uzákonil v roce 1964 americký Kongres. Není jich mnoho, hlavní je nutnost použít minimálně 51 procent kukuřice a zákaz přidávat cokoliv jiného nežli destilát a vodu. Překvapivě mezi pravidly není lokalita, takže bourbon nemusí pocházet z Kentucky. Destilovnu proto najdeme i jinde, zejména v Tennessee, kde sídlí mimořádně známá značka Jack Daniel. Najít maličkou vesničku Lynchburg není snadné, prohlídka destilovny však za trochu námahy rozhodně stojí a osobně ji považuji za nejzajímavější. Prohlídnout nás nechají opravdu hodně, takže uvidíme jednu specialitu této whisky, speciální filtraci přes kádě s dřevěným uhlím. Jack Daniel není právě proto označován jako bourbon, neboť aktivní uhlí je považováno za nedovolené přidání. Vynechat nemůžeme ani pracovnu zakladatele palírny, kde si můžeme sáhnout na trezor, díky kterému vzteklý Jack přišel o život. Jednou totiž nemohl trezor otevřít a tak do něj vzteky kopl. Narazil si palec, následovala infekce a sněť, na jejíž následky nakonec Jack Daniels zemřel.