Po švédské diagonále: Helsingborg – Stockholm

Ve článku navštívíme oblast, kde žijí losi ve svém přirozeném
prostředí. Vlastním vozem se můžete projet 13 hektarovou losí oborou.
Podél tříkilometrové lesní cesty se Vám určitě naskytne příležitost
spatřit krále zdejšího lesa z bezprostřední blízkosti.

RYCHLÁ REZERVACE LETU

Naposledy jsme dojeli na severozápadní hranici Švédska s Norskem. Norsku necháme prostor v pozdějších kapitolách a budeme se ještě nějakou chvíli věnovat Švédsku. Převážně části jeho vnitrozemí a severovýchodnímu pobřeží.


Cestu na východ napříč Švédskem začneme v Hesilgborku a napojíme se na silnici E4 směrem k druhému největšímu jezeru ve Švédsku – Vätternu, s 15km dlouhým ostrovem Visingsö.

Nejdřív bych ale každému doporučil zastávku v losím safari v Markarydu, vzdáleném cca hodinu jízdy (80 km) od Helsingborgu.

Losí safari neboli švédsky „Älgsafari“ v Markarydu

Snadno dostupná oblast, kde žijí losi ve svém přirozeném prostředí. Vlastním vozem se můžete projet 13 hektarovou losí oborou. Podél tříkilometrové lesní cesty se Vám určitě naskytne příležitost spatřit krále zdejšího lesa z bezprostřední blízkosti. Můžete jej zastihnout při hašení žízně v jiskřivém potoce, nebo když se koupe v jezeře. Hlavně si nezapomeňte předem připravit a správně nastavit fotoaparát! Pozdější, dodatečné nastavování WB, času a clony by vás mohlo připravit o pár zajímavých záběrů. Já jsem si pro návštěvu tohoto místa vybral jaro, což není nejideálnější doba pro jejich pozorování a focení, ale jindy jsem, bohužel, neměl příležitost.


V této době čekají losice mláďata a dospělí losi ještě nemají po podzimním shazování narostlou tu správnou korunu paroží. Pár zajímavých snímků jsem tu však i přes nepřízeň období i počasí pořídil, dokonce i jeden nezapomenutelný zážitek.

Byl jsem dohodnut s průvodcem, že mě nechá projít za účelem reklamy v našich časopisech oborou pěšky s podmínkou, že mě bude sledovat v nevelké vzdálenosti autem. Jinak se tu pěšky chodit nesmí. Vše je možné sledovat pouze z bezpečí kabiny auta.


V jednom místě jsem opustil cestu a zašel trochu hlouběji do hustého porostu obory. Představte si krásné, ničím nerušené ticho, fotoaparát na krku připravený k akci. Napjatě poslouchám, co se kde šustne a nejednou vidím cca sedm metrů před sebou v houští ležet losici. Ale rozhodně ne nějakého drobečka. Úlek člověku vždy všecko trochu zveličí, ale mě v té chvilce překvapení připadala její hlava jako malý osobní automobil. Ležela však v klidu dál a tak jsem začal fotit. V tom slyším praskot a otočím hlavu doleva. Nějakých pět metrů ode mne vylézal z houštiny samec. Byl sice ještě bez paroží, ale to mě zrovna moc neuklidnilo. Uši sklopené dozadu (to nevěští u koní ani u vysoké zvěře nic dobrého) a upřeně mě pozoroval. Když tam tak přede mnou stál, vztyčený jako stodola, funěl a shlížel na mě ze své výšky, měl jsem okamžitě chuť vzít nohy na ramena. Jenomže ono vám to nedá. Fotograf s fotoaparátem je stejně jako každý lovec tak trochu blázen a touha po úlovku předčí i strachem rozklepané končetiny. Zaostřil jsem tedy mezi oči a snažil se co nejvíce uklidnit ruce. Tiskl jsem je k tělu, jak nejvíc to šlo, ale poměrně dlouhý čas, který si vynutilo šero v houštině, mi mnoho nadějí na slušný snímek nedával. Nakonec jsem to přece jen jakž takž ustál a mohu vám zde toho obra prezentovat. O kus dál jsem měl ten den ještě příležitost pozorovat zubry a bizony. Bylo už ale veliké šero a jejich fotografie nejsou natolik kvalitní, abych si je dovolil ukazovat. Snad se sem ještě někdy vrátím a nafotím vše trochu lépe.


Hororové probuzení

V mém vyprávění o Balkáně jsem slíbil, že budu přidávat také příběhy lidí a řidičů kamionů posbírané na cestách.

Dvě následující příhody, které mi vyprávěli šoféři při plavbě přes Baltské moře, sem rozhodně patří.

Hlavním aktérům se tímto zároveň omlouvám, jejich jména jsem už zapomněl. Prožité příhody mě ale tak pobavily, že se zapomenout nedají.

Autor první příhody se tehdy vracel ze severnějších oblastí na Örebem. V těch místech se projíždí dlouhými úseky, kde jedete často mnoho kilometrů lesem, bez známky civilizace. Proto jsou zde u silnice po cca pěti kilometrech umístěna odpočívadla, aby měli řidiči kamionů kde zastavit a udělat povinné pauzy. I to je jeden z důvodů, proč jsou švédské silnice považovány za nejbezpečnější a nejoblíbenější v Evropě.


Na takovéto silnici kolegu zastihl večer a rozhodl se na jednom z odpočívadel přenocovat. Záclonky ani nezatahoval. Jednak jsou tato odpočívadla mnohdy malá a vejde se na ně stejně jen jeden kamion a potom – proč také zatahovat uprostřed lesů. Moc aut tady nejezdí a v noci už skoro vůbec nic. Krásný, voňavý lesní vzduch ho brzy uspal a usnul „jako mimino“.

Ráno ho probudilo cosi neobvyklého, sám ještě nevěděl co. Otevřel jedno oko a… zase ho rychle zavřel. Zdálo se mu totiž, že ho skrz přední okno pozoruje obrovská nestvůra s rozevřenou tlamou a chystá se ho spolknout i s kamionem. Blbost, říká si a pomalu otevírá oči. Ještě jeden úlek, pak pozvolné poznávání a to už s ním začal na lůžku pomalu vibrovat smích.

Před kamionem stál totiž obrovský los, hlavu natočenou na stranu, aby mu nepřekáželo rozvětvené paroží a jazykem jako lopata olizoval z předního skla nalepené mouchy a rozpláclé medové skvrny od včel. Když si uvědomíte výšku, v jaké je umístěno přední sklo kamionu, dokážete si snadno představit, jakých rozměrů tito králové švédských lesů dorůstají.

Příhoda druhého řidiče je podobná. Projížděl také oblastí severovýchodního Švédska a měl domluveno se dvěma dalšími kolegy, že se sejdou na oblíbeném parkovišti u jednoho ze zdejších, nádherných jezer. Na smluveném místě byl první a tak se natáhl na lůžko a dal se do čtení knížky. Zatím se pomalu setmělo a unaven čtyřhodinovou jízdou pomalu usnul. Spal jako dudek, když ho probudilo lomcování autem. Pomalu otevíral oči, snažil se probudit a říkal si v duchu: „ Nojo, srandičky hoši. Snažíte se mě rozhoupat a vystrašit“ Potom si ale uvědomil, že má naložené auto a dva chlapi, byť sebesilnější, by neměli šanci rozhoupat takovou váhu. Pomalu tedy vstal a nakoukl do bočního zrcátka. Vedle kamionu stál obrovský los a drbal si boky o přezky na plachtě. Také krásný a nezapomenutelný zážitek.

Tím dnešní vyprávění zakončím a příště se posuneme dál, přes Ljungby, zastavíme se u Laganu, projedeme mezi jezery Flären a Vidöstern, kolem Vaggeridu, kde jsou velké dřevařské společnosti až k Jönköpingu (čti Jenčeping). Tam se zastavíme u druhého největšího jezera ve Švédsku jezera Vättern a u pozůstatků hradu a zámku „Brahehus“.

Z Honzových cest vzniká několik cestopisných knih, které je možné získat na adrese http://www.pho­tojankrasa.com/

Naposledy jsme dojeli na severozápadní hranici Švédska s Norskem. Norsku necháme prostor v pozdějších kapitolách a budeme se ještě nějakou chvíli věnovat Švédsku. Převážně části jeho vnitrozemí a severovýchodnímu pobřeží.


Cestu na východ napříč Švédskem začneme v Hesilgborku a napojíme se na silnici E4 směrem k druhému největšímu jezeru ve Švédsku – Vätternu, s 15km dlouhým ostrovem Visingsö.

Nejdřív bych ale každému doporučil zastávku v losím safari v Markarydu, vzdáleném cca hodinu jízdy (80 km) od Helsingborgu.

Losí safari neboli švédsky „Älgsafari“ v Markarydu

Snadno dostupná oblast, kde žijí losi ve svém přirozeném prostředí. Vlastním vozem se můžete projet 13 hektarovou losí oborou. Podél tříkilometrové lesní cesty se Vám určitě naskytne příležitost spatřit krále zdejšího lesa z bezprostřední blízkosti. Můžete jej zastihnout při hašení žízně v jiskřivém potoce, nebo když se koupe v jezeře. Hlavně si nezapomeňte předem připravit a správně nastavit fotoaparát! Pozdější, dodatečné nastavování WB, času a clony by vás mohlo připravit o pár zajímavých záběrů. Já jsem si pro návštěvu tohoto místa vybral jaro, což není nejideálnější doba pro jejich pozorování a focení, ale jindy jsem, bohužel, neměl příležitost.


V této době čekají losice mláďata a dospělí losi ještě nemají po podzimním shazování narostlou tu správnou korunu paroží. Pár zajímavých snímků jsem tu však i přes nepřízeň období i počasí pořídil, dokonce i jeden nezapomenutelný zážitek.

Byl jsem dohodnut s průvodcem, že mě nechá projít za účelem reklamy v našich časopisech oborou pěšky s podmínkou, že mě bude sledovat v nevelké vzdálenosti autem. Jinak se tu pěšky chodit nesmí. Vše je možné sledovat pouze z bezpečí kabiny auta.


V jednom místě jsem opustil cestu a zašel trochu hlouběji do hustého porostu obory. Představte si krásné, ničím nerušené ticho, fotoaparát na krku připravený k akci. Napjatě poslouchám, co se kde šustne a nejednou vidím cca sedm metrů před sebou v houští ležet losici. Ale rozhodně ne nějakého drobečka. Úlek člověku vždy všecko trochu zveličí, ale mě v té chvilce překvapení připadala její hlava jako malý osobní automobil. Ležela však v klidu dál a tak jsem začal fotit. V tom slyším praskot a otočím hlavu doleva. Nějakých pět metrů ode mne vylézal z houštiny samec. Byl sice ještě bez paroží, ale to mě zrovna moc neuklidnilo. Uši sklopené dozadu (to nevěští u koní ani u vysoké zvěře nic dobrého) a upřeně mě pozoroval. Když tam tak přede mnou stál, vztyčený jako stodola, funěl a shlížel na mě ze své výšky, měl jsem okamžitě chuť vzít nohy na ramena. Jenomže ono vám to nedá. Fotograf s fotoaparátem je stejně jako každý lovec tak trochu blázen a touha po úlovku předčí i strachem rozklepané končetiny. Zaostřil jsem tedy mezi oči a snažil se co nejvíce uklidnit ruce. Tiskl jsem je k tělu, jak nejvíc to šlo, ale poměrně dlouhý čas, který si vynutilo šero v houštině, mi mnoho nadějí na slušný snímek nedával. Nakonec jsem to přece jen jakž takž ustál a mohu vám zde toho obra prezentovat. O kus dál jsem měl ten den ještě příležitost pozorovat zubry a bizony. Bylo už ale veliké šero a jejich fotografie nejsou natolik kvalitní, abych si je dovolil ukazovat. Snad se sem ještě někdy vrátím a nafotím vše trochu lépe.


Hororové probuzení

V mém vyprávění o Balkáně jsem slíbil, že budu přidávat také příběhy lidí a řidičů kamionů posbírané na cestách.

Dvě následující příhody, které mi vyprávěli šoféři při plavbě přes Baltské moře, sem rozhodně patří.

Hlavním aktérům se tímto zároveň omlouvám, jejich jména jsem už zapomněl. Prožité příhody mě ale tak pobavily, že se zapomenout nedají.

Autor první příhody se tehdy vracel ze severnějších oblastí na Örebem. V těch místech se projíždí dlouhými úseky, kde jedete často mnoho kilometrů lesem, bez známky civilizace. Proto jsou zde u silnice po cca pěti kilometrech umístěna odpočívadla, aby měli řidiči kamionů kde zastavit a udělat povinné pauzy. I to je jeden z důvodů, proč jsou švédské silnice považovány za nejbezpečnější a nejoblíbenější v Evropě.


Na takovéto silnici kolegu zastihl večer a rozhodl se na jednom z odpočívadel přenocovat. Záclonky ani nezatahoval. Jednak jsou tato odpočívadla mnohdy malá a vejde se na ně stejně jen jeden kamion a potom – proč také zatahovat uprostřed lesů. Moc aut tady nejezdí a v noci už skoro vůbec nic. Krásný, voňavý lesní vzduch ho brzy uspal a usnul „jako mimino“.

Ráno ho probudilo cosi neobvyklého, sám ještě nevěděl co. Otevřel jedno oko a… zase ho rychle zavřel. Zdálo se mu totiž, že ho skrz přední okno pozoruje obrovská nestvůra s rozevřenou tlamou a chystá se ho spolknout i s kamionem. Blbost, říká si a pomalu otevírá oči. Ještě jeden úlek, pak pozvolné poznávání a to už s ním začal na lůžku pomalu vibrovat smích.

Před kamionem stál totiž obrovský los, hlavu natočenou na stranu, aby mu nepřekáželo rozvětvené paroží a jazykem jako lopata olizoval z předního skla nalepené mouchy a rozpláclé medové skvrny od včel. Když si uvědomíte výšku, v jaké je umístěno přední sklo kamionu, dokážete si snadno představit, jakých rozměrů tito králové švédských lesů dorůstají.

Příhoda druhého řidiče je podobná. Projížděl také oblastí severovýchodního Švédska a měl domluveno se dvěma dalšími kolegy, že se sejdou na oblíbeném parkovišti u jednoho ze zdejších, nádherných jezer. Na smluveném místě byl první a tak se natáhl na lůžko a dal se do čtení knížky. Zatím se pomalu setmělo a unaven čtyřhodinovou jízdou pomalu usnul. Spal jako dudek, když ho probudilo lomcování autem. Pomalu otevíral oči, snažil se probudit a říkal si v duchu: „ Nojo, srandičky hoši. Snažíte se mě rozhoupat a vystrašit“ Potom si ale uvědomil, že má naložené auto a dva chlapi, byť sebesilnější, by neměli šanci rozhoupat takovou váhu. Pomalu tedy vstal a nakoukl do bočního zrcátka. Vedle kamionu stál obrovský los a drbal si boky o přezky na plachtě. Také krásný a nezapomenutelný zážitek.

Tím dnešní vyprávění zakončím a příště se posuneme dál, přes Ljungby, zastavíme se u Laganu, projedeme mezi jezery Flären a Vidöstern, kolem Vaggeridu, kde jsou velké dřevařské společnosti až k Jönköpingu (čti Jenčeping). Tam se zastavíme u druhého největšího jezera ve Švédsku jezera Vättern a u pozůstatků hradu a zámku „Brahehus“.

Z Honzových cest vzniká několik cestopisných knih, které je možné získat na adrese http://www.pho­tojankrasa.com/

RYCHLÁ REZERVACE LETU

Vancouver Island: Procházka podél Tichého oceánu

„Už vím, co to je Vancouver Island!“, vítězoslavně mi psala
máma, která si ho zatím představovala jako Střelecký ostrov na Vltavě a
nějak nechápala, jak chci na takovém ostrově strávit čtyři dny na
treku.


„Už vím, co to je Vancouver Island!“, vítězoslavně mi psala máma, která si ho zatím představovala jako Střelecký ostrov na Vltavě a nějak nechápala, jak chci na takovém ostrově strávit čtyři dny na treku. Tenhle Střelečák je 400 km dlouhý a 100 km široký a táhne se podél jihozápadního pobřeží Kanady. Za čtyři dny obejdeme jen malý kousek – Juan de Fuca Marine Trail.

Ioánnis Fokás byl řecký mořeplavec a objevitel, který se v 16. století ale plavil ve španělských službách – proto Juan de Fuca. Je zde po něm pojmenován průliv, podmořský hřbet i provinciální park, jehož divočinou vede nádherná procházka po pláži Tichého oceánu – tak jsem to totiž prezentoval mámě, když jsem ji na trek lákal. Skutečnost je trochu jiná, nejde o trek pobřežní, ale příbřežní.

Z deštivého Vancouveru lodí a autobusem utíkáme do uplakané Victorie, hlavního města ostrova i celé Britské Kolumbie. Dalším autobusem a stopem jsme se dostali dál na západ do vesničky Jordan River, odkud jsme už po svých šlapali pár kilometrů k začátku treku. Po pečlivém prostudování informační tabule jsme se cítili konečně dost znalí, jak přežít setkání s medvědem či pumou, a po pěkné cestičce jsme vyrazili vstříc prvnímu kempu na Mystic Beach. Už při stavbě stanu jsme pochopili, proč se pláž jmenuje mystická. Hra světel a stínů na ohlazených kmenech vyvržených přílivem, členité skalní útesy a jeskyně a naprosté ticho, tedy krom hukotu vln tříštících se o obrovské balvany v oceánu.


Konec poezie, ráno nás čeká pravá kanadská divočina. Les tu totiž nikdo nečistí od spadlých kmenů, trampové nevysbírají dřevo na kilometry daleko od tábořiště a nebýt upravené stezky, tak celý trek půjdeme místo čtyř dnů měsíc s mačetou v ruce. V hluboké mlze by možná někdo cestu nazval jednotvárnou – nahoru na hřbet či útes, sotva dva kroky po rovině a opět bahnitou serpentinou dolů, kde čekala divoká říčka, přes níž byla v lepším případě spadlá kláda. Ve skutečnosti však cesta jednotvárná určitě nebyla – výhledy na rozvlněný oceán i zasněžené Olympic Mountains na americkém břehu za úžinou Juana de Fucy se měnily s každým výstupem a rozmanitá pralesní flóra zaujala i mě, naprostého antibiologa. Celkový pocit z tohoto treku byl jak z amazonského deštného pralesa, všude zeleno, vlhko a snad jen nedostatek opic na stromě mi dal tušit, že jsme pár tisíc kilometrů severněji.


V půli dne jsme sešli na Bear Beach. Na Medvědí pláži jsme naštěstí pana domácího nepotkali, a to jsme tam strávili několik chvil navíc. Místo pro přestávku na oběd nám vybral příliv, pro pokračování jsme museli počkat až voda opadne. I druhá polovina dne se nesla ve znamení neustálých stoupání a klesání a tak když jsme v podvečer došli unavení k pěkné útulně, byli jsme velmi rádi, že dnes nemusíme stavět stan. Dle mapy jsme již měli mít nejtěžší část cesty za sebou, před námi byl další z plážových úseků – Chin Beach a po několika kilometrech jedno z nejnádhernějších míst na celé trase – vysoký visutý most přes říčku Loss Creek, kde na jedné straně vidíte oceán a na druhé proud vody padající desítky metrů a tříštící se o kameny hluboko pod mostem. Poté se stezka odkloní od pobřeží a vede trochu méně divokou krajinou, místy i po rovině a v jednom místě vás vrátí do reality cesta projetá traktorem nebo pohled na silnici v dálce. Netrvá dlouho a již po složitém systému mostů a schůdků vyřezaných do padlých stromů scházíme na skalnaté útesy před Sombrio Beach, kde opět musíme sledovat hladinu přílivu, ale hlavně desítky surfařů, kteří pro mě nepochopitelně lezli do ledového oceánu. Když jim ale přišla vlna, ukázali, že vědí, proč to dělají.


Následoval slalom mezi vlnami, jak by se dalo nazvat uhýbání před vodou po zbytek cesty po pláži, na jejímž konci nás čekal strmý výstup zajištěný lanem a poslední čtyři kilometry do posledního kempu u potůčku Little Kuitshe, kde jsme večer stáli zkoprněle desítky minut na útesech a pozorovali, jaké všechny barvy dokáže kanadské nebe vytvořit, jakou mohou mít vlny zlatou barvu a jak moc by bylo nepříjemné v tom vřícím oceánu být.

Možná by bylo lepší celý trek podniknout v opačném směru, což je samozřejmě možné, protože náš poslední den byl jakousi zjednodušenou verzí toho, co jsme v předchozích dnech prošli. Kopečky nižší, říčky mělčí, pláže kratší, stezka širší. A hlavně konečně jsme zahlédli jednoho z velkých živočichů, kteří zde žijí. K našemu štěstí to nebyl medvěd, ale v oceánu dovádějící skupinka pravděpodobně rypoušů severních. Turisticky navštěvované kolečko po závěrečné části Botanical Beach jsme si již odpustili a cestu po silnici do městečka Port Renfrew jsme zvládli během pár minut na korbičce auta, které náhodou jelo kolem.

Informace na cestu

  • Juan de Fuca Marine Trail je 47 km dlouhý a bývá schůdný celoročně, z Port Renfrew lze v sezóně (od 1.5. do 30.9.) pokračovat dále po pobřeží po 75 km dlouhém známějším West Coast Trailu, kde ale bývá nutná rezervace místa předem.
  • Na začátek i konec treku jezdí v sezóně autobus (www.TrailBus­.com), mimo sezónu je nejjednodušší cesta autobusem 50/61 z centra Victorie do Sooke a odtud po přímé silnici č. 14 stopem 35 km do Jordan River, zpět stejně tak stopem z Port Renfrew. Kromě těchto konců treku, lze cestu ukončit i na pláži Sombrio a u řeky Parkinson jen kousek před koncem.
  • Spát se smí jen na vyznačených tábořištích, kde jsou i čisté záchody a boxy pro uschování jídla na noc. Za tyto služby se platí předem 5 dolarů za noc a osobu.
  • Mapy naleznete na www.JuanDeFuca­MarineTrail.com, ale i na každé z pláží a tábořišť, takže digitální fotoaparát postačí. Navigace je navíc jasná – není kudy jít jinudy a místa pro opuštění pláže jsou dobře označena. U map naleznete podrobnou kilometráž i aktuální informace o časech přílivu, který ovlivňuje průchodnost pláží.


„Už vím, co to je Vancouver Island!“, vítězoslavně mi psala máma, která si ho zatím představovala jako Střelecký ostrov na Vltavě a nějak nechápala, jak chci na takovém ostrově strávit čtyři dny na treku. Tenhle Střelečák je 400 km dlouhý a 100 km široký a táhne se podél jihozápadního pobřeží Kanady. Za čtyři dny obejdeme jen malý kousek – Juan de Fuca Marine Trail.

Ioánnis Fokás byl řecký mořeplavec a objevitel, který se v 16. století ale plavil ve španělských službách – proto Juan de Fuca. Je zde po něm pojmenován průliv, podmořský hřbet i provinciální park, jehož divočinou vede nádherná procházka po pláži Tichého oceánu – tak jsem to totiž prezentoval mámě, když jsem ji na trek lákal. Skutečnost je trochu jiná, nejde o trek pobřežní, ale příbřežní.

Z deštivého Vancouveru lodí a autobusem utíkáme do uplakané Victorie, hlavního města ostrova i celé Britské Kolumbie. Dalším autobusem a stopem jsme se dostali dál na západ do vesničky Jordan River, odkud jsme už po svých šlapali pár kilometrů k začátku treku. Po pečlivém prostudování informační tabule jsme se cítili konečně dost znalí, jak přežít setkání s medvědem či pumou, a po pěkné cestičce jsme vyrazili vstříc prvnímu kempu na Mystic Beach. Už při stavbě stanu jsme pochopili, proč se pláž jmenuje mystická. Hra světel a stínů na ohlazených kmenech vyvržených přílivem, členité skalní útesy a jeskyně a naprosté ticho, tedy krom hukotu vln tříštících se o obrovské balvany v oceánu.


Konec poezie, ráno nás čeká pravá kanadská divočina. Les tu totiž nikdo nečistí od spadlých kmenů, trampové nevysbírají dřevo na kilometry daleko od tábořiště a nebýt upravené stezky, tak celý trek půjdeme místo čtyř dnů měsíc s mačetou v ruce. V hluboké mlze by možná někdo cestu nazval jednotvárnou – nahoru na hřbet či útes, sotva dva kroky po rovině a opět bahnitou serpentinou dolů, kde čekala divoká říčka, přes níž byla v lepším případě spadlá kláda. Ve skutečnosti však cesta jednotvárná určitě nebyla – výhledy na rozvlněný oceán i zasněžené Olympic Mountains na americkém břehu za úžinou Juana de Fucy se měnily s každým výstupem a rozmanitá pralesní flóra zaujala i mě, naprostého antibiologa. Celkový pocit z tohoto treku byl jak z amazonského deštného pralesa, všude zeleno, vlhko a snad jen nedostatek opic na stromě mi dal tušit, že jsme pár tisíc kilometrů severněji.


V půli dne jsme sešli na Bear Beach. Na Medvědí pláži jsme naštěstí pana domácího nepotkali, a to jsme tam strávili několik chvil navíc. Místo pro přestávku na oběd nám vybral příliv, pro pokračování jsme museli počkat až voda opadne. I druhá polovina dne se nesla ve znamení neustálých stoupání a klesání a tak když jsme v podvečer došli unavení k pěkné útulně, byli jsme velmi rádi, že dnes nemusíme stavět stan. Dle mapy jsme již měli mít nejtěžší část cesty za sebou, před námi byl další z plážových úseků – Chin Beach a po několika kilometrech jedno z nejnádhernějších míst na celé trase – vysoký visutý most přes říčku Loss Creek, kde na jedné straně vidíte oceán a na druhé proud vody padající desítky metrů a tříštící se o kameny hluboko pod mostem. Poté se stezka odkloní od pobřeží a vede trochu méně divokou krajinou, místy i po rovině a v jednom místě vás vrátí do reality cesta projetá traktorem nebo pohled na silnici v dálce. Netrvá dlouho a již po složitém systému mostů a schůdků vyřezaných do padlých stromů scházíme na skalnaté útesy před Sombrio Beach, kde opět musíme sledovat hladinu přílivu, ale hlavně desítky surfařů, kteří pro mě nepochopitelně lezli do ledového oceánu. Když jim ale přišla vlna, ukázali, že vědí, proč to dělají.


Následoval slalom mezi vlnami, jak by se dalo nazvat uhýbání před vodou po zbytek cesty po pláži, na jejímž konci nás čekal strmý výstup zajištěný lanem a poslední čtyři kilometry do posledního kempu u potůčku Little Kuitshe, kde jsme večer stáli zkoprněle desítky minut na útesech a pozorovali, jaké všechny barvy dokáže kanadské nebe vytvořit, jakou mohou mít vlny zlatou barvu a jak moc by bylo nepříjemné v tom vřícím oceánu být.

Možná by bylo lepší celý trek podniknout v opačném směru, což je samozřejmě možné, protože náš poslední den byl jakousi zjednodušenou verzí toho, co jsme v předchozích dnech prošli. Kopečky nižší, říčky mělčí, pláže kratší, stezka širší. A hlavně konečně jsme zahlédli jednoho z velkých živočichů, kteří zde žijí. K našemu štěstí to nebyl medvěd, ale v oceánu dovádějící skupinka pravděpodobně rypoušů severních. Turisticky navštěvované kolečko po závěrečné části Botanical Beach jsme si již odpustili a cestu po silnici do městečka Port Renfrew jsme zvládli během pár minut na korbičce auta, které náhodou jelo kolem.

Informace na cestu

  • Juan de Fuca Marine Trail je 47 km dlouhý a bývá schůdný celoročně, z Port Renfrew lze v sezóně (od 1.5. do 30.9.) pokračovat dále po pobřeží po 75 km dlouhém známějším West Coast Trailu, kde ale bývá nutná rezervace místa předem.
  • Na začátek i konec treku jezdí v sezóně autobus (www.TrailBus­.com), mimo sezónu je nejjednodušší cesta autobusem 50/61 z centra Victorie do Sooke a odtud po přímé silnici č. 14 stopem 35 km do Jordan River, zpět stejně tak stopem z Port Renfrew. Kromě těchto konců treku, lze cestu ukončit i na pláži Sombrio a u řeky Parkinson jen kousek před koncem.
  • Spát se smí jen na vyznačených tábořištích, kde jsou i čisté záchody a boxy pro uschování jídla na noc. Za tyto služby se platí předem 5 dolarů za noc a osobu.
  • Mapy naleznete na www.JuanDeFuca­MarineTrail.com, ale i na každé z pláží a tábořišť, takže digitální fotoaparát postačí. Navigace je navíc jasná – není kudy jít jinudy a místa pro opuštění pláže jsou dobře označena. U map naleznete podrobnou kilometráž i aktuální informace o časech přílivu, který ovlivňuje průchodnost pláží.

Pomoc Ladaku zasaženému povodněmi

Čtyři dny trvalo, než byla v blátě prokopána úzká cesta a
údolí Indu se tak stalo opět částečně průjezdným. Obě cesty vedoucí
z Ladaku do zbytku Indie jsou však uzavřené a nesjízdné. Jediným
pojítkem s okolním světem a zároveň jedinou možností, jak oblast
zásobovat potravinami a pitnou vodou, jsou letadla.


Ladak – skalnatá vysokohorská poušť, kde roční srážky činí 150 mm. Tento údaj patří minulosti. Srpnová povodeň v této oblasti způsobila škody, ze kterých se budou lidé vzpamatovávat roky. Záplavy jsou zcela rozdílné než ty, které můžeme znát z českého prostředí. Rozvodněná řeka zde není tím největším problémem. To, co způsobilo totální zničení několika set domů a smrt mnoha lidí, byly vlny hustého bahna a kameny, které se valily z hor vlivem (na tuto oblast netypických) silných dešťů.

V noci z 5. na 6. srpna se krajinou prohnala ničivá bouře, která zasáhla všechny vesnice v údolí Indu i v dalších oblastech Ladaku. Nejvíce postižené jsou hlavní město Leh a místní tibetské správní centrum Čhoglamsar. Déšť a tuny bláta zničily celé části měst a vesnic. Stovky domů postavené tradičním způsobem z nepálených cihel se pod návalem prudkého lijáku rozpustily a během pár hodin zmizely.


SMS zpráva od členky našeho sdružení Jany Neborákové z místa neštěstí ze dne 7.srpna : „Jsme 12 km od Lehu v klášteře Tikse, není poškozen. Klášter se plní vesničany, kteří mají zaplavené domy. Pomalu dochází voda, cesta je odříznutá a plná bláta.“

Čtyři dny trvalo, než byla v blátě prokopána úzká cesta a údolí Indu se tak stalo opět částečně průjezdným. Obě cesty vedoucí z Ladaku do zbytku Indie jsou však uzavřené a nesjízdné. Jediným pojítkem s okolním světem a zároveň jedinou možností, jak oblast zásobovat potravinami a pitnou vodou, jsou letadla.

K 11. srpnu 2010 úřady v Ladaku evidují 167 obětí povodní včetně pěti cizinců. Stovky lidí najednou ztratily své domovy. Přibližně 200 lidí se stále pohřešuje. Týden po kalamitě se však nezvěstným lidem nedává naděje na přežití. Indická armáda pokračuje v záchranných a humanitárních operacích. V úterý 10. srpna bylo z Lehu letecky evakuováno více než 150 zahraničních turistů.


JAK MŮŽETE POMOCI

Lidé mohou přispívat na veřejnou sbírku PRO LADAK – č. 2800064052/2010, variabilní symbol 202.

Sbírku pořádá občanské sdružení M.O.S.T., jehož dva členové jsou v místě neštěstí a pokud to situace dovoluje, posílají aktuální informace. Více na www.protibet.org

Občanské sdružení M.O.S.T. je samostatným právním subjektem – apolitická, nevládní, nenáboženská organizace přístupná široké veřejnosti. Sdružení je založeno na dobročinné a činorodé práci občanů, sdružující členy na základě společného zájmu. Cílem sdružení je: zahraniční rozvojová spolupráce v oblasti indických Himálají , charitativní činnost, podpora vzdělanosti, kultury a původních tradic v cílové oblasti.


Ladak – skalnatá vysokohorská poušť, kde roční srážky činí 150 mm. Tento údaj patří minulosti. Srpnová povodeň v této oblasti způsobila škody, ze kterých se budou lidé vzpamatovávat roky. Záplavy jsou zcela rozdílné než ty, které můžeme znát z českého prostředí. Rozvodněná řeka zde není tím největším problémem. To, co způsobilo totální zničení několika set domů a smrt mnoha lidí, byly vlny hustého bahna a kameny, které se valily z hor vlivem (na tuto oblast netypických) silných dešťů.

V noci z 5. na 6. srpna se krajinou prohnala ničivá bouře, která zasáhla všechny vesnice v údolí Indu i v dalších oblastech Ladaku. Nejvíce postižené jsou hlavní město Leh a místní tibetské správní centrum Čhoglamsar. Déšť a tuny bláta zničily celé části měst a vesnic. Stovky domů postavené tradičním způsobem z nepálených cihel se pod návalem prudkého lijáku rozpustily a během pár hodin zmizely.


SMS zpráva od členky našeho sdružení Jany Neborákové z místa neštěstí ze dne 7.srpna : „Jsme 12 km od Lehu v klášteře Tikse, není poškozen. Klášter se plní vesničany, kteří mají zaplavené domy. Pomalu dochází voda, cesta je odříznutá a plná bláta.“

Čtyři dny trvalo, než byla v blátě prokopána úzká cesta a údolí Indu se tak stalo opět částečně průjezdným. Obě cesty vedoucí z Ladaku do zbytku Indie jsou však uzavřené a nesjízdné. Jediným pojítkem s okolním světem a zároveň jedinou možností, jak oblast zásobovat potravinami a pitnou vodou, jsou letadla.

K 11. srpnu 2010 úřady v Ladaku evidují 167 obětí povodní včetně pěti cizinců. Stovky lidí najednou ztratily své domovy. Přibližně 200 lidí se stále pohřešuje. Týden po kalamitě se však nezvěstným lidem nedává naděje na přežití. Indická armáda pokračuje v záchranných a humanitárních operacích. V úterý 10. srpna bylo z Lehu letecky evakuováno více než 150 zahraničních turistů.


JAK MŮŽETE POMOCI

Lidé mohou přispívat na veřejnou sbírku PRO LADAK – č. 2800064052/2010, variabilní symbol 202.

Sbírku pořádá občanské sdružení M.O.S.T., jehož dva členové jsou v místě neštěstí a pokud to situace dovoluje, posílají aktuální informace. Více na www.protibet.org

Občanské sdružení M.O.S.T. je samostatným právním subjektem – apolitická, nevládní, nenáboženská organizace přístupná široké veřejnosti. Sdružení je založeno na dobročinné a činorodé práci občanů, sdružující členy na základě společného zájmu. Cílem sdružení je: zahraniční rozvojová spolupráce v oblasti indických Himálají , charitativní činnost, podpora vzdělanosti, kultury a původních tradic v cílové oblasti.

Iowa: Český národní duch

Na obrovské dřevěné ceduli pod nápisem Czech Village stojí doslovně:
„Vítáme Vás.“ Vítají nás v české vesnici, nebo spíš
v české čtvrti, nedaleko centra druhého největšího města Iowy Cedar
Rapids. Každý rok se sem sjíždějí potomci českých emigrantů na festival
české kultury Houba Days. Na ten v květnu 2010 jsem se vypravil
i já.


Na obrovské dřevěné ceduli pod nápisem Czech Village stojí doslovně: „Vítáme Vás.“ Vítají nás v české vesnici, nebo spíš v české čtvrti, nedaleko centra druhého největšího města Iowy Cedar Rapids. Město je to ošklivé, velmi průmyslové, kamkoli se ohlédnete, spatříte panorama nějakého ohyzdného továrního komplexu. V době, kdy tu ještě žádné továrny nestály, a město ještě nemělo sto dvacet tisíc obyvatel, postavili zde svou vesnici čeští osadníci. Jejich počet postupně narůstal a až do začátku dvacátého století zde žila početná česky hovořící menšina udržují českou kulturu. Dnešní česká vesnice zaobírá jen malou část původního českého osídlení. Každý rok se sem sjíždějí potomci českých emigrantů na festival české kultury Houba Days. Na ten v květnu 2010 jsem se vypravil i já.

Modní přehlídka lidových krojů


Kousek za vítací cedulí vás ukazatele navedou na hlavní pozůstatek české vesnice, na ulici plnou českých obchůdků. Ulice byla v den mé návštěvy plná lidí a stánků s občerstvením, protože festival byl v plném proudu. Davem jsem se prokličkoval až mezi skupinku lidí stojících na chodníku. Právě se konala přehlídka „tradicional krojs,“ jak tomu tady říkali. Staří důchodci, ale i mladé slečny se zde postupně procházeli jako na módní přehlídce a ukazovali na obdiv lidové kroje z Čech a Moravy. V postraní stály s mikrofonem dvě komentátorky a každý kus oblečení podrobně popsaly. Některé kroje prý po příchodu českých osadníků ještě prošly určitým vývojem přímo tady, ve Spojených státech. Všechny kroje byly pečlivě upravené, bylo vidět, že jejich majitelé k ním mají velký vztah. Jedná se o jednu z mála věcí, kterou si z české kultury uchovaly.

Z kultury americké přebraly třeba zálibu v pořádání průvodů. Festivalový průvod započal chvíli po přehlídce krojů. Jeden z rozhodčích, kteří udělovali body alegorickým vozům, se mi svěřil, že vůbec neví, co má hodnotit a jak. Také říkal, že o Čechách neví skoro nic, ale s kamarády hraje v hudební skupině polku a zval mě na jejich koncert, který byl také součástí festivalu. Během našeho rozhovoru se dal průvod do pohybu. A ten bych vám přál vidět. Projeli kolem nás policajti, hasiči, zástupci různých spolků, jako místní Sokol, Omaha Czech Culture Club, Lipa Slovak Folk Dance, taneční seskupení Světlušky, pán a paní prodávající losy s možností výhry zájezdu do Prahy, jeden kandidát za Demokraty toužící po bůhvíjakém úřadu, celá řada prapodivných i docela běžných vozítek a především několik luxusních vozů, z nichž každý vezl jednu dívku v lidovém kroji – kandidátku na Miss Czech and Slovakia. Všude samozřejmě plno amerických a českých vlaječek.

Lidové písně v angličtině, polská klobása i ruské bábušky


Konečně se všechno relativně uklidnilo a lidé se rozešli a nastal čas porozhlédnout se kolem. Ulice na první pohled vypadá jako nějaká normální americká Main Street. Architekturu si sem tedy Češi nepřivezli. Ovšem plakátky na lampách se slovy: „Vítáme Vás Czech Village,“ vlajka na sloupu a nápisy některých domů se ale od většiny „normálních“ amerických ulic viditelně liší. Tamhle je reklama na Pilsner Urquell a dům o kousek nese nápis: „Dvoy hvězdičková detektivní agentura.“ Co to má v praxi znamenat a jestli se tam opravdu řeší vraždy a loupeže, na to se mě neptejte. Stejně tak mě překvapil stánek St. Ludmila’s Kolaches (čti kolačís). Zašel jsem ke stánku „Polish Food.“ Myslím ale, že v Polsku by mi tak nechutnou klobásu neprodali. Navíc mě zděsilo, když jeden z prodavačů musel druhému vysvětlovat, jak se dělá čaj. Kromě toho tady měli i stánky s jídlem ruským a spousty suvenýrů, mezi nimiž nechyběly bábušky. Nikde však netočili pivo, ani, kromě koláčů, neprodávali žádné české jídlo. Do toho nám hráli polku a zpívali anglické překlady českých lidových písniček. Poslouchat se to nedalo, zamířil jsem proto raději do starožitnictví.

Hus a Žižka bojovali za pravdu


Každé správné starožitnictví dýchá atmosférou dob dávno minutých. A když se jedná o starožitnictví v české vesnici, umístěné předměty pochází z českých zemí, případně z rukou českých emigrantů či jejich přímých potomků. Tuhle porcelánové nádobí, tam sklo, kus nábytku, staleté plakátky rodáckých spolků, rozpadající se knihy… Jedna celá zeď tvořila bizarní koláž odrážející českou historii. Uprostřed vlajka, po straně filmový plakát Kolja, kolem staré křížky a svaté obrázky, ale také plakát „Boj KSČ za socialistickou armádu.“ Nicméně můj nejvýznamnější zážitek z návštěvy obchodu se za peníze koupit nedá.

„Dobry den!“ „Dobry den!“ „Jak se mate?“ „Dobže!“ Rozhlédl jsem se a zpoza regálů jsem spatřil několik starých babiček a dědečků v lidových krojích. Některé z nich jsem již zahlédl na přehlídce před průvodem. Jejich čeština byla sekaná a výrazně zamerikanizovaná. To mě však neodradilo a rozhodl jsem se je překvapit. Přišel jsem k jednomu starému pánovi, který byl oblečen do košile s krajkami, kalhot s vyšitými červenými vzorečky a na hlavě měl posazený hnědý klobouček obtočený zlatou vzorkovanou stužkou. „Dobrý den!“ povídám. „Dobry den! Jak se mate?“ povídá s neskrývaným překvapením on. Řekl jsem mu, že dobře, načež jsme si spolu asi dvacet minut povídali. Celou dobu v češtině, jen asi dvakrát jsem mu musel dopomoci anglickým výrazem. V přízvuku se dalo poznat, že dominantně mluví jiným jazykem, ale výslovnost i gramatiku zvládal dosti slušně. Narodil se českým přistěhovalcům v Michiganu a v České republice byl jen jednou na dvoutýdenním zájezdu. Vzpomněl si snad na všechna navštívená místa včetně rodné vesnice jeho rodičů někde v okolí Kolína a jihomoravských vesnic, které navštívil kvůli folklórním festivalům. Vyprávěl mi také o tom, jak Chicago ještě před několika desítkami let bylo z velké části české, ale dnes vše jakoby vymizelo do ztracena. Zeptal jsem se ho také na otázku, zda-li se cítí býti Čechem. Odpověděl, že prý ne, národnostně je Američan, ale k určité příslušnosti k české kultuře se hlásí. Doslova řekl, že cítí „český národní duch.“ „Co to je ten český národní duch?“ zeptal jsem se. A on pravil: „No, to je ten Hus a Žižka, jak oni bojovali za pravdu…“ inu, český národní duch.

Nové české muzeum bude stát 15 milionů dolarů

Poté se zmínil o ničivých povodních v roce 2008, které českou čtvrť výrazně poškodily. Zničily také rozsáhlé české a slovenské muzeum těsně u řeky, na konci hlavní ulice v české vesnici. Prý se ale Čecho-americké spolky rozhodly vystavět nové, větší. Má stát 15 milionů. „A kdo to bude platit?“ „Lidi. My už jsme ty peníze sesbírali. Náš Michiganský spolek dal čtyři sta tisíc.“ Fakt, že ta hrstka čechoameričanů, která se stále k české kultuře hlásí (je to jen malé procento Američanů s českým příjmením) takto rychle sehnala tak velkou částku, mi přijde obdivuhodný. Potom mi ještě ukázal cestu ke kostelu svatého Václava, načež jsme se spolu rozloučili.


Ke kostelu se jde kolem Sokol Park, kde právě v rámci festivalu, jako doprovodný program, probíhala výstava starých aut. Dále se pokračuje přes most Cedar River. Na druhém břehu stojí pomník Masarykovi a nějakému místnímu českému vlastenci. Dalších několik ulic bylo stále viditelně zasaženo povodněmi. A to včetně nefunkčního hostince s obrázkem připomínajícím Švejka. Občasné české nápisy připomínaly, že jsme stále ještě v české čtvrti, i když v části méně upravené. V jedné z ulic bylo na chodníku vytvořeno těsně vedle sebe spousty jmen českých obchodníků, pekařů, hodinářů, ševců a dalších dávných českých podnikatelů. Atmosféře, mrtvého města přidávají zničené domy o povodní, které se tu prohnaly již před dvěma lety. Na kostele svatého Václava dnes najdete rysku, kam až hladina vystoupila. Jinak stále slouží „české“ katolické farnosti a těsně vedle něj stojí malá pietní zahrada s pomníky zemřelým Čechoameričanům a kopií sochy z Karlova mostu.

Po prohlídce poněkud větší, ale osamělejší a smutnější části české vesnice jsem se vrátil opět na hlavní ulici, dějiště festivalu. Poté jsem zašel do malého muzea, dočasně nahrazujícího plánované velké. Expozice byla věnována především povodním a pozvolné obnově po nich, ale i vývoji českého osídlení, jež svého největšího rozkvětu dosáhlo na přelomu 19. a 20. století.

Předražené koláče


Byli asi čtyři hodiny, což je čas na svačinu. Poslední zastávka proto byla pekárna a cukrárna v jednom. Zkrátka SYKORA BAKERY. Chleba ani rohlíky neměli, jen velmi drahou vánočku a trochu předražené koláče. Pekárna je otevřena každý den, tedy nejen během festivalu. Když sem si koláče kupoval, prodavačkám jsem prozradil, odkud jsem. Žádaly mě, abych ty jejich koláče srovnal s těmi opravdu českými. Tak tedy iowské „české koláče“ se opravdovým českým koláčům podobají spíše jen tím, že jsou kulaté a s tvarohem, marmeládou nebo mákem. Nádivka ale chutnala jinak, než jak by tomu mělo být. Nedokážu rozdílnost dobře popsat, ale zkrátka chuť byla dosti pozměněna. Také těsto chutnalo neobvykle. Kůrka nebyla ani trochu hnědá, ale velmi světle žlutá. Těsto bylo upečené pravděpodobně z kukuřičné mouky.


Na obrovské dřevěné ceduli pod nápisem Czech Village stojí doslovně: „Vítáme Vás.“ Vítají nás v české vesnici, nebo spíš v české čtvrti, nedaleko centra druhého největšího města Iowy Cedar Rapids. Město je to ošklivé, velmi průmyslové, kamkoli se ohlédnete, spatříte panorama nějakého ohyzdného továrního komplexu. V době, kdy tu ještě žádné továrny nestály, a město ještě nemělo sto dvacet tisíc obyvatel, postavili zde svou vesnici čeští osadníci. Jejich počet postupně narůstal a až do začátku dvacátého století zde žila početná česky hovořící menšina udržují českou kulturu. Dnešní česká vesnice zaobírá jen malou část původního českého osídlení. Každý rok se sem sjíždějí potomci českých emigrantů na festival české kultury Houba Days. Na ten v květnu 2010 jsem se vypravil i já.

Modní přehlídka lidových krojů


Kousek za vítací cedulí vás ukazatele navedou na hlavní pozůstatek české vesnice, na ulici plnou českých obchůdků. Ulice byla v den mé návštěvy plná lidí a stánků s občerstvením, protože festival byl v plném proudu. Davem jsem se prokličkoval až mezi skupinku lidí stojících na chodníku. Právě se konala přehlídka „tradicional krojs,“ jak tomu tady říkali. Staří důchodci, ale i mladé slečny se zde postupně procházeli jako na módní přehlídce a ukazovali na obdiv lidové kroje z Čech a Moravy. V postraní stály s mikrofonem dvě komentátorky a každý kus oblečení podrobně popsaly. Některé kroje prý po příchodu českých osadníků ještě prošly určitým vývojem přímo tady, ve Spojených státech. Všechny kroje byly pečlivě upravené, bylo vidět, že jejich majitelé k ním mají velký vztah. Jedná se o jednu z mála věcí, kterou si z české kultury uchovaly.

Z kultury americké přebraly třeba zálibu v pořádání průvodů. Festivalový průvod započal chvíli po přehlídce krojů. Jeden z rozhodčích, kteří udělovali body alegorickým vozům, se mi svěřil, že vůbec neví, co má hodnotit a jak. Také říkal, že o Čechách neví skoro nic, ale s kamarády hraje v hudební skupině polku a zval mě na jejich koncert, který byl také součástí festivalu. Během našeho rozhovoru se dal průvod do pohybu. A ten bych vám přál vidět. Projeli kolem nás policajti, hasiči, zástupci různých spolků, jako místní Sokol, Omaha Czech Culture Club, Lipa Slovak Folk Dance, taneční seskupení Světlušky, pán a paní prodávající losy s možností výhry zájezdu do Prahy, jeden kandidát za Demokraty toužící po bůhvíjakém úřadu, celá řada prapodivných i docela běžných vozítek a především několik luxusních vozů, z nichž každý vezl jednu dívku v lidovém kroji – kandidátku na Miss Czech and Slovakia. Všude samozřejmě plno amerických a českých vlaječek.

Lidové písně v angličtině, polská klobása i ruské bábušky


Konečně se všechno relativně uklidnilo a lidé se rozešli a nastal čas porozhlédnout se kolem. Ulice na první pohled vypadá jako nějaká normální americká Main Street. Architekturu si sem tedy Češi nepřivezli. Ovšem plakátky na lampách se slovy: „Vítáme Vás Czech Village,“ vlajka na sloupu a nápisy některých domů se ale od většiny „normálních“ amerických ulic viditelně liší. Tamhle je reklama na Pilsner Urquell a dům o kousek nese nápis: „Dvoy hvězdičková detektivní agentura.“ Co to má v praxi znamenat a jestli se tam opravdu řeší vraždy a loupeže, na to se mě neptejte. Stejně tak mě překvapil stánek St. Ludmila’s Kolaches (čti kolačís). Zašel jsem ke stánku „Polish Food.“ Myslím ale, že v Polsku by mi tak nechutnou klobásu neprodali. Navíc mě zděsilo, když jeden z prodavačů musel druhému vysvětlovat, jak se dělá čaj. Kromě toho tady měli i stánky s jídlem ruským a spousty suvenýrů, mezi nimiž nechyběly bábušky. Nikde však netočili pivo, ani, kromě koláčů, neprodávali žádné české jídlo. Do toho nám hráli polku a zpívali anglické překlady českých lidových písniček. Poslouchat se to nedalo, zamířil jsem proto raději do starožitnictví.

Hus a Žižka bojovali za pravdu


Každé správné starožitnictví dýchá atmosférou dob dávno minutých. A když se jedná o starožitnictví v české vesnici, umístěné předměty pochází z českých zemí, případně z rukou českých emigrantů či jejich přímých potomků. Tuhle porcelánové nádobí, tam sklo, kus nábytku, staleté plakátky rodáckých spolků, rozpadající se knihy… Jedna celá zeď tvořila bizarní koláž odrážející českou historii. Uprostřed vlajka, po straně filmový plakát Kolja, kolem staré křížky a svaté obrázky, ale také plakát „Boj KSČ za socialistickou armádu.“ Nicméně můj nejvýznamnější zážitek z návštěvy obchodu se za peníze koupit nedá.

„Dobry den!“ „Dobry den!“ „Jak se mate?“ „Dobže!“ Rozhlédl jsem se a zpoza regálů jsem spatřil několik starých babiček a dědečků v lidových krojích. Některé z nich jsem již zahlédl na přehlídce před průvodem. Jejich čeština byla sekaná a výrazně zamerikanizovaná. To mě však neodradilo a rozhodl jsem se je překvapit. Přišel jsem k jednomu starému pánovi, který byl oblečen do košile s krajkami, kalhot s vyšitými červenými vzorečky a na hlavě měl posazený hnědý klobouček obtočený zlatou vzorkovanou stužkou. „Dobrý den!“ povídám. „Dobry den! Jak se mate?“ povídá s neskrývaným překvapením on. Řekl jsem mu, že dobře, načež jsme si spolu asi dvacet minut povídali. Celou dobu v češtině, jen asi dvakrát jsem mu musel dopomoci anglickým výrazem. V přízvuku se dalo poznat, že dominantně mluví jiným jazykem, ale výslovnost i gramatiku zvládal dosti slušně. Narodil se českým přistěhovalcům v Michiganu a v České republice byl jen jednou na dvoutýdenním zájezdu. Vzpomněl si snad na všechna navštívená místa včetně rodné vesnice jeho rodičů někde v okolí Kolína a jihomoravských vesnic, které navštívil kvůli folklórním festivalům. Vyprávěl mi také o tom, jak Chicago ještě před několika desítkami let bylo z velké části české, ale dnes vše jakoby vymizelo do ztracena. Zeptal jsem se ho také na otázku, zda-li se cítí býti Čechem. Odpověděl, že prý ne, národnostně je Američan, ale k určité příslušnosti k české kultuře se hlásí. Doslova řekl, že cítí „český národní duch.“ „Co to je ten český národní duch?“ zeptal jsem se. A on pravil: „No, to je ten Hus a Žižka, jak oni bojovali za pravdu…“ inu, český národní duch.

Nové české muzeum bude stát 15 milionů dolarů

Poté se zmínil o ničivých povodních v roce 2008, které českou čtvrť výrazně poškodily. Zničily také rozsáhlé české a slovenské muzeum těsně u řeky, na konci hlavní ulice v české vesnici. Prý se ale Čecho-americké spolky rozhodly vystavět nové, větší. Má stát 15 milionů. „A kdo to bude platit?“ „Lidi. My už jsme ty peníze sesbírali. Náš Michiganský spolek dal čtyři sta tisíc.“ Fakt, že ta hrstka čechoameričanů, která se stále k české kultuře hlásí (je to jen malé procento Američanů s českým příjmením) takto rychle sehnala tak velkou částku, mi přijde obdivuhodný. Potom mi ještě ukázal cestu ke kostelu svatého Václava, načež jsme se spolu rozloučili.


Ke kostelu se jde kolem Sokol Park, kde právě v rámci festivalu, jako doprovodný program, probíhala výstava starých aut. Dále se pokračuje přes most Cedar River. Na druhém břehu stojí pomník Masarykovi a nějakému místnímu českému vlastenci. Dalších několik ulic bylo stále viditelně zasaženo povodněmi. A to včetně nefunkčního hostince s obrázkem připomínajícím Švejka. Občasné české nápisy připomínaly, že jsme stále ještě v české čtvrti, i když v části méně upravené. V jedné z ulic bylo na chodníku vytvořeno těsně vedle sebe spousty jmen českých obchodníků, pekařů, hodinářů, ševců a dalších dávných českých podnikatelů. Atmosféře, mrtvého města přidávají zničené domy o povodní, které se tu prohnaly již před dvěma lety. Na kostele svatého Václava dnes najdete rysku, kam až hladina vystoupila. Jinak stále slouží „české“ katolické farnosti a těsně vedle něj stojí malá pietní zahrada s pomníky zemřelým Čechoameričanům a kopií sochy z Karlova mostu.

Po prohlídce poněkud větší, ale osamělejší a smutnější části české vesnice jsem se vrátil opět na hlavní ulici, dějiště festivalu. Poté jsem zašel do malého muzea, dočasně nahrazujícího plánované velké. Expozice byla věnována především povodním a pozvolné obnově po nich, ale i vývoji českého osídlení, jež svého největšího rozkvětu dosáhlo na přelomu 19. a 20. století.

Předražené koláče


Byli asi čtyři hodiny, což je čas na svačinu. Poslední zastávka proto byla pekárna a cukrárna v jednom. Zkrátka SYKORA BAKERY. Chleba ani rohlíky neměli, jen velmi drahou vánočku a trochu předražené koláče. Pekárna je otevřena každý den, tedy nejen během festivalu. Když sem si koláče kupoval, prodavačkám jsem prozradil, odkud jsem. Žádaly mě, abych ty jejich koláče srovnal s těmi opravdu českými. Tak tedy iowské „české koláče“ se opravdovým českým koláčům podobají spíše jen tím, že jsou kulaté a s tvarohem, marmeládou nebo mákem. Nádivka ale chutnala jinak, než jak by tomu mělo být. Nedokážu rozdílnost dobře popsat, ale zkrátka chuť byla dosti pozměněna. Také těsto chutnalo neobvykle. Kůrka nebyla ani trochu hnědá, ale velmi světle žlutá. Těsto bylo upečené pravděpodobně z kukuřičné mouky.

Cestovatelské středy na Masarykově univerzitě

Kromě Cestovatelských diashow Martina
Loewa, která pravidelně propagujeme, kromě Cestovatelského
festivalu FOR TRAVEL, na kterém se podílíme, a kromě několika dalších
drobných promítacích akcí našich kamarádů, vám chceme představit
Cestovatelské středy na Masarykově univerzitě. Takže zase
něco pro Brňáky.

Kromě Cestovatelských diashow Martina Loewa, která pravidelně propagujeme, kromě Cestovatelského festivalu FOR TRAVEL, na kterém se podílíme, a kromě několika dalších drobných promítacích akcí našich kamarádů, vám chceme představit Cestovatelské středy na Masarykově univerzitě. Takže zase něco pro Brňáky.


Ondra Herzán vás všechny na některou Cestovatelskou středu zve. No a pak nám klidně napište, jaký že to mají.

{{reklama()}}

Kromě Cestovatelských diashow Martina Loewa, která pravidelně propagujeme, kromě Cestovatelského festivalu FOR TRAVEL, na kterém se podílíme, a kromě několika dalších drobných promítacích akcí našich kamarádů, vám chceme představit Cestovatelské středy na Masarykově univerzitě. Takže zase něco pro Brňáky.


Ondra Herzán vás všechny na některou Cestovatelskou středu zve. No a pak nám klidně napište, jaký že to mají.

{{reklama()}}

Iowa: Kam jel Dvořák na prázdniny

Tak jako je Decorah norská, je Spillville zase český. Původně české
osídlení je v Iowě na více místech. České příjmení stále
vlastní tisíce místních obyvatel. Zde na severu se k české tradici
hlásí několik malých vesniček, třeba i nedaleký Protivin.

Spillville


Tak jako je Decorah norská, je Spillville zase český. Původně české osídlení je v Iowě na více místech. České příjmení stále vlastní tisíce místních obyvatel. Zde na severu se k české tradici hlásí několik malých vesniček, třeba i nedaleký Protivin.

Ale zpět k městečku Spillville. Jednou sem přijel na prázdniny Antonín Dvořák a od té doby je to tu strašně slavné. V Praze se totiž seznámil s místním rodákem českého původu, který tam odešel na studia. Později Dvořáka pozvali do New Yorku a když byl velkoměstem znaven, využil staré známosti a navštívil přítele, který v té době už zase bydlil v Iowě. Strávil zde jedno léto roku 1893, ale to stačí k tomu, aby se jím tento kraj chlubil a aby se ze Spillvillu stalo jedno z top turistických míst v Iowě. V domě, kde přebýval, má v patře malou expozici, kde píší o celém jeho pobytu v USA. Třeba to, že při svém pobytu v Iowě ve Spillvillu přijeli kočovní Indiáni a po několik dní každý večer dělali táborové ohně, kterých se Dvořák s oblibou účastnil a učil se jejich písním a tancům. Říká se také, že zvuky přírody, především ptačí zpěv, které jsou do jeho skladeb zakomponovány, vzešly právě odtud.

Hodiny Bílých bratrů


Muzeum má kromě skladatelovy expozice (a obchůdku s „českými“ suvenýry) ještě jednu část. V kraji žili dva farmáři, Bily brothers, česky bratři Bílí. Ti přes rok pracovali na svých statcích. Ale když napadl sníh, na farmách mnoho práce nebylo. Proto za dlouhých zimních večerů vyřezávali hodiny. Obrovské hodiny, veliké jako skříň. Kromě samotného hodinového strojku měly mnoho ozdob vyřezávaných z různobarevných dřevin. Některé z nich jsou i mechanické, tak se tam třeba dokola otáčí postavičky zástupců různých národů. Jiné hodiny rádoby napodobují Staroměstský orloj, ale zpřeházený. Pravděpodobně jej nikdy neviděli a vyřezávali podle vlastní fantazie to, co znali pouze z doslechu. Před smrtí darovali hodiny městu Spillville s podmínkou, že je uchová ve svém vlastnictví. Město všechny hodiny, na kterých bratři pracovali celý život a strávili nad nimi tisíce hodiny práce, umístilo do jedné místnosti a jejich expozici prezentuje coby světovou kuriozitu.

A co dalšího ve městě odkazuje na české kořeny? Je tu pseudorománský kostel sv. Václava. Zdobí jej malé, jakoby hradní věžičky. Asi, když to stavěli, trpěli představou, že vše co je románské musí mít hradební věže. Okna se spíše hlásí ke gotice, boční portál ke klasicismu a hlavní věže? Těžko říci, možná měly napodobovat barokní přístavby ke starým kostelům v Čechách, ale barokně moc nevypadají. Kostel je to ale hezký, nicméně architektonicky se jedná o pouhou představu, jak asi možná kostely předků místních osadníků vypadaly. Uvnitř stojí soška Pražského Jezulátka a na kůru varhany, na které hrál během svého pobytu Antonín Dvořák den při mši. Kolem kostela se rozléhá hřbitov převážně českých jmen. Pomníčky na hrobech vypadají jako na jiných hřbitovech a Americe, ale byly zdobeny kříži, které velmi připomínají ty, které nalezneme na starých hřbitovech u nás. Česká jména jsou místy zkomolená a v epitafech se místy objevují chyby, které vypadají místy až legračně. Třeba na jednom kříži je napsáno: „Zde v Panu odpočívá VACLAV KOSATKA Narozon 26 zari (s háčkem nad a) L.P. 1840 Zemřel (háček nad r se podobá spíše fajfce a po slově zemřel následuje mezera kde chybí den a měsíc) 1898 Odpočivoj v pokoji.“


Národní hřbytov

U kostela ve Spillwillu se nachází jen malý vesnický hřbitov. Po Iowě je ale českých hřbitovů více. Kousek od výjezdu z dálnice označené jako Highway 30 zcela osamoceně stojí uprostřed polí jeden z nich. Na vstupní bráně stojí nápis: „Národní hřbytov.“ Přes drobnou gramatickou nepřesnost je okamžitě jasné, o co jde.


Stojí tedy osamocen uprostřed polí. Proč právě zde, mimo jakékoli osídlení, se mi vypátrat nepodařilo. Ale logiku to dává, protože i tato oblast je „česká.“ Hřbitov je to na první pohled americký. To se pozná podle pečlivě posekané trávy a hrobů označených pouze postaveným pomníčkem, nikoli však položeným kamenem. Českost zastupují česká jména na na kamenech. Vím, že smát se na hřibově je neslušné, ale když se jedná o hřbytov, snad by mohly být povoleny výjimky. Tento hřbitov je totiž zcela exemplární ukázkou toho, jak se národ český pozvolna a nenávratně transformoval do národa amerického. Když se rozhlédnete kolem, spatříte totiž snad všechny možné způsoby, jak se dá zkomolit čeština. Nejstarší hroby nesou jména ryze česká a epitafy bez jediné chyby. Čím jsou hroby novější, tím více chyb se na nich objevuje. Začíná to nepřechylováním příjmení do ženského rodu, pokračuje třeba v nesprávném použití háčků a čárek. Je zjevné, že nejvíce chyb vzniklo tam, kde si dali záležet, aby nápis byl co možná nejčeštější. Mnoho novějších náhrobků nese již ryze anglická křestní jména. Zamerikanizovaná jsou i některá příjmení. Třeba z Jílka se stal Yilek. Povšiml jsem si také toho, že některá příjmení zde mají procentuálně větší zastoupení, než jak je tomu v české populaci. Třeba Dvořák, Sokol, Suchý a další. Zajímavé jsou také náboženské symboly na hrobech, neboť některé patří u nás velmi málo rozšířeným protestantským církvím.

Spillville


Tak jako je Decorah norská, je Spillville zase český. Původně české osídlení je v Iowě na více místech. České příjmení stále vlastní tisíce místních obyvatel. Zde na severu se k české tradici hlásí několik malých vesniček, třeba i nedaleký Protivin.

Ale zpět k městečku Spillville. Jednou sem přijel na prázdniny Antonín Dvořák a od té doby je to tu strašně slavné. V Praze se totiž seznámil s místním rodákem českého původu, který tam odešel na studia. Později Dvořáka pozvali do New Yorku a když byl velkoměstem znaven, využil staré známosti a navštívil přítele, který v té době už zase bydlil v Iowě. Strávil zde jedno léto roku 1893, ale to stačí k tomu, aby se jím tento kraj chlubil a aby se ze Spillvillu stalo jedno z top turistických míst v Iowě. V domě, kde přebýval, má v patře malou expozici, kde píší o celém jeho pobytu v USA. Třeba to, že při svém pobytu v Iowě ve Spillvillu přijeli kočovní Indiáni a po několik dní každý večer dělali táborové ohně, kterých se Dvořák s oblibou účastnil a učil se jejich písním a tancům. Říká se také, že zvuky přírody, především ptačí zpěv, které jsou do jeho skladeb zakomponovány, vzešly právě odtud.

Hodiny Bílých bratrů


Muzeum má kromě skladatelovy expozice (a obchůdku s „českými“ suvenýry) ještě jednu část. V kraji žili dva farmáři, Bily brothers, česky bratři Bílí. Ti přes rok pracovali na svých statcích. Ale když napadl sníh, na farmách mnoho práce nebylo. Proto za dlouhých zimních večerů vyřezávali hodiny. Obrovské hodiny, veliké jako skříň. Kromě samotného hodinového strojku měly mnoho ozdob vyřezávaných z různobarevných dřevin. Některé z nich jsou i mechanické, tak se tam třeba dokola otáčí postavičky zástupců různých národů. Jiné hodiny rádoby napodobují Staroměstský orloj, ale zpřeházený. Pravděpodobně jej nikdy neviděli a vyřezávali podle vlastní fantazie to, co znali pouze z doslechu. Před smrtí darovali hodiny městu Spillville s podmínkou, že je uchová ve svém vlastnictví. Město všechny hodiny, na kterých bratři pracovali celý život a strávili nad nimi tisíce hodiny práce, umístilo do jedné místnosti a jejich expozici prezentuje coby světovou kuriozitu.

A co dalšího ve městě odkazuje na české kořeny? Je tu pseudorománský kostel sv. Václava. Zdobí jej malé, jakoby hradní věžičky. Asi, když to stavěli, trpěli představou, že vše co je románské musí mít hradební věže. Okna se spíše hlásí ke gotice, boční portál ke klasicismu a hlavní věže? Těžko říci, možná měly napodobovat barokní přístavby ke starým kostelům v Čechách, ale barokně moc nevypadají. Kostel je to ale hezký, nicméně architektonicky se jedná o pouhou představu, jak asi možná kostely předků místních osadníků vypadaly. Uvnitř stojí soška Pražského Jezulátka a na kůru varhany, na které hrál během svého pobytu Antonín Dvořák den při mši. Kolem kostela se rozléhá hřbitov převážně českých jmen. Pomníčky na hrobech vypadají jako na jiných hřbitovech a Americe, ale byly zdobeny kříži, které velmi připomínají ty, které nalezneme na starých hřbitovech u nás. Česká jména jsou místy zkomolená a v epitafech se místy objevují chyby, které vypadají místy až legračně. Třeba na jednom kříži je napsáno: „Zde v Panu odpočívá VACLAV KOSATKA Narozon 26 zari (s háčkem nad a) L.P. 1840 Zemřel (háček nad r se podobá spíše fajfce a po slově zemřel následuje mezera kde chybí den a měsíc) 1898 Odpočivoj v pokoji.“


Národní hřbytov

U kostela ve Spillwillu se nachází jen malý vesnický hřbitov. Po Iowě je ale českých hřbitovů více. Kousek od výjezdu z dálnice označené jako Highway 30 zcela osamoceně stojí uprostřed polí jeden z nich. Na vstupní bráně stojí nápis: „Národní hřbytov.“ Přes drobnou gramatickou nepřesnost je okamžitě jasné, o co jde.


Stojí tedy osamocen uprostřed polí. Proč právě zde, mimo jakékoli osídlení, se mi vypátrat nepodařilo. Ale logiku to dává, protože i tato oblast je „česká.“ Hřbitov je to na první pohled americký. To se pozná podle pečlivě posekané trávy a hrobů označených pouze postaveným pomníčkem, nikoli však položeným kamenem. Českost zastupují česká jména na na kamenech. Vím, že smát se na hřibově je neslušné, ale když se jedná o hřbytov, snad by mohly být povoleny výjimky. Tento hřbitov je totiž zcela exemplární ukázkou toho, jak se národ český pozvolna a nenávratně transformoval do národa amerického. Když se rozhlédnete kolem, spatříte totiž snad všechny možné způsoby, jak se dá zkomolit čeština. Nejstarší hroby nesou jména ryze česká a epitafy bez jediné chyby. Čím jsou hroby novější, tím více chyb se na nich objevuje. Začíná to nepřechylováním příjmení do ženského rodu, pokračuje třeba v nesprávném použití háčků a čárek. Je zjevné, že nejvíce chyb vzniklo tam, kde si dali záležet, aby nápis byl co možná nejčeštější. Mnoho novějších náhrobků nese již ryze anglická křestní jména. Zamerikanizovaná jsou i některá příjmení. Třeba z Jílka se stal Yilek. Povšiml jsem si také toho, že některá příjmení zde mají procentuálně větší zastoupení, než jak je tomu v české populaci. Třeba Dvořák, Sokol, Suchý a další. Zajímavé jsou také náboženské symboly na hrobech, neboť některé patří u nás velmi málo rozšířeným protestantským církvím.

Festival pravěku

Bacrie o.s. opět odkryla roušku nad světem našich dávných předků a
představila v rámci Festivalu Živého pravěku, konaného dne 18.9.
v Pravěké Osadě Křivolík u České Třebové, bezmála
37 000 let lidského vývoje. Návštěvníci tak mohli okusit jednotlivá
období pravěku, prohlédnout klíčové technologie a některá řemesla si
sami vyzkoušet.


Pravěká osada ožila řemesly, střetem válečníků i návštěvou hejtmana

Bacrie o.s. opět odkryla roušku nad světem našich dávných předků a představila v rámci Festivalu Živého pravěku, konaného dne 18.9. v Pravěké Osadě Křivolík u České Třebové, bezmála 37 000 let lidského vývoje. Návštěvníci tak mohli okusit jednotlivá období pravěku, prohlédnout klíčové technologie a některá řemesla si sami vyzkoušet. Letošní ročník se zaměřil na ukázku dvou zcela rozdílných pravěkých světů – svět lovců a svět zemědělců.

Období lovců a sběračů, prezentující nejdelší epochu lidských dějin (Paleolit a Mezolit), představilo veřejnosti zbrusu nové tábořiště lovců s unikátní rekonstrukcí obydlí jedinou svého druhu v České republice, vybavenou potřebnými nástroji lovců a technologiemi.


Zemědělskou kulturu prezentovala osada zemědělců s ukázkou plodin, nástrojů a řemesel, typických pro usedlejší způsob života jakými jsou např. výroba keramiky, textilu či zpracovávání kovů. Představeny byly také náboženské představy a pohřební ritus jednotlivých kultur.


V rámci programu nechyběl ani divadelně šermířský výjev poukazující na první písemnou zmínku vztahující se k našemu území – střet Cibrů a Teutonů s Keltskými Boii v roce 113 př.n.l., který byl zachycen antickými autory. Pro děti byl připraven bohatý program s tajuplným kvízem a stanovišti s řemesly, kde si řadu věcí samy vyzkoušely a vyrobily. Znavení návštěvníci se mohli posílit pravěkým i moderním pivem, Sviňskou medovinou, či masitými pochutinami z grilu.


Letošní program byl opravdu nabytý a podpořen účastí dalších skupin z Čech a ze zahraničí. Počasí přálo a na pravěké zážitky si našlo cestu přes pět set návštěvníků. Před samotným zahájením akce navštívil v sobotu dopoledne osadu i hejtman Pardubického kraje Radko Martínek. „Byl jsem velmi překvapený, jaké muzeum v přírodě v České Třebové existuje. Jako bývalý vyučující dějepisu vím, jak složité je dětem období pravěku přiblížit a vzbudit v nich zájem. Osada v Křivolíku populárním, avšak praktickým způsobem seznamuje návštěvníky se životem v době dávno minulé. Považuji takový počin za přínosný,“ řekl po prohlídce osady hejtman. Dodal, že kraj zváží možné formy podpory činnosti občanského sdružení v dalších letech. „V letošním roce podpořil Pardubický kraj činnost sdružení celkovou částkou 35 tisíc korun. Nabízí se po splnění podmínek ještě další možnosti, které je třeba projednat se zástupci občanského sdružení Bacrie,“ doplnil krajský zastupitel a poradce hejtmana Martin Netolický.





Pravěká osada ožila řemesly, střetem válečníků i návštěvou hejtmana

Bacrie o.s. opět odkryla roušku nad světem našich dávných předků a představila v rámci Festivalu Živého pravěku, konaného dne 18.9. v Pravěké Osadě Křivolík u České Třebové, bezmála 37 000 let lidského vývoje. Návštěvníci tak mohli okusit jednotlivá období pravěku, prohlédnout klíčové technologie a některá řemesla si sami vyzkoušet. Letošní ročník se zaměřil na ukázku dvou zcela rozdílných pravěkých světů – svět lovců a svět zemědělců.

Období lovců a sběračů, prezentující nejdelší epochu lidských dějin (Paleolit a Mezolit), představilo veřejnosti zbrusu nové tábořiště lovců s unikátní rekonstrukcí obydlí jedinou svého druhu v České republice, vybavenou potřebnými nástroji lovců a technologiemi.


Zemědělskou kulturu prezentovala osada zemědělců s ukázkou plodin, nástrojů a řemesel, typických pro usedlejší způsob života jakými jsou např. výroba keramiky, textilu či zpracovávání kovů. Představeny byly také náboženské představy a pohřební ritus jednotlivých kultur.


V rámci programu nechyběl ani divadelně šermířský výjev poukazující na první písemnou zmínku vztahující se k našemu území – střet Cibrů a Teutonů s Keltskými Boii v roce 113 př.n.l., který byl zachycen antickými autory. Pro děti byl připraven bohatý program s tajuplným kvízem a stanovišti s řemesly, kde si řadu věcí samy vyzkoušely a vyrobily. Znavení návštěvníci se mohli posílit pravěkým i moderním pivem, Sviňskou medovinou, či masitými pochutinami z grilu.


Letošní program byl opravdu nabytý a podpořen účastí dalších skupin z Čech a ze zahraničí. Počasí přálo a na pravěké zážitky si našlo cestu přes pět set návštěvníků. Před samotným zahájením akce navštívil v sobotu dopoledne osadu i hejtman Pardubického kraje Radko Martínek. „Byl jsem velmi překvapený, jaké muzeum v přírodě v České Třebové existuje. Jako bývalý vyučující dějepisu vím, jak složité je dětem období pravěku přiblížit a vzbudit v nich zájem. Osada v Křivolíku populárním, avšak praktickým způsobem seznamuje návštěvníky se životem v době dávno minulé. Považuji takový počin za přínosný,“ řekl po prohlídce osady hejtman. Dodal, že kraj zváží možné formy podpory činnosti občanského sdružení v dalších letech. „V letošním roce podpořil Pardubický kraj činnost sdružení celkovou částkou 35 tisíc korun. Nabízí se po splnění podmínek ještě další možnosti, které je třeba projednat se zástupci občanského sdružení Bacrie,“ doplnil krajský zastupitel a poradce hejtmana Martin Netolický.




Iowa: Placaté Švýcarsko

V severovýchodní Iowě, blízko hranic s Minessotou, se nachází
oblast, kterou tu přezdívají „Švýcarsko.“ Rovná krajina kukuřičných
polí se na těchto místech poněkud zvlní a když jedete autem směrem
z jihu, náhle zjistíte, že sjíždíte autem z kopečka a pak
jedete zase mírně do kopečka…

V severovýchodní Iowě, blízko hranic s Minessotou, se nachází oblast, kterou tu přezdívají „Švýcarsko.“ Rovná krajina kukuřičných polí se na těchto místech poněkud zvlní a když jedete autem směrem z jihu, náhle zjistíte, že sjíždíte autem z kopečka a pak jedete zase mírně do kopečka. Není to nic extrémního, ale když žijete celý život někde ve střední Iowě a nemáte žádné cestovatelské zkušenosti, příjezd sem ve vás může vytvořit dojem, že jste obklopeni velehorami. Jeden známý, který mě sem zavezl, nad tímto jevem doslova žasl. Já se mu snažil vysvětlit, že v České republice bychom tuto krajinu považovali za rovinu. V oblasti nalezneme několik míst, o kterých bych se rád blíže zmínil.

Decorah, malé Norsko bez fjordů


Největší město oblasti se hlásí k norskému odkazu. Předkové většiny jeho obyvatel se v Norsku narodili a přinesli sem svou kulturu. Město je považováno za centrum norské kultury v USA. Pravidělně sem jezdí na návštěvu norský král.

Dodnes většinové obyvatelstvo města tvoří luteráni. Nemalou část města zabírá komplex vysoké školy Martina Luthera. Americká vysoká škola, či univerzita, funguje jako stát ve státě. Školní budovy spolu s kolejemi a sportovními areály vytvářejí samostatnou čtvrť města. Vysoká škola v Decorah patří k několika málo prestižním soukromým vysokým školám v Iowě. Na takového škole vás rok studia může stát třeba padesát tisíc amerických dolarů.

Na Main Street, postavené ve stylu americkém, stojí překrásná budova nejvýznamnějšího norského muzea ve Spojených státech. Ukrývá artefakty, které si sem osadníci přivezli, nebo podle norské tradice na místě vyrobili. Nahlédnou tu můžete do malé komůrky vybavené jako vnitřek domečků prvních osadníků. K vidění tu jsou staré oltáře, pseudo-vikingská loď, různé obrazy, keramika, obrovské nádoby na pivo a co bych zvláště vypíchl, je nábytek. Různé skříně, křesla, stolky, postele atp. To vše pečlivě do detailů vyřezávané, složené z různobarevných dřevin, prostě nádherné. Doba, kdy si lidé po dlouhých zimních večerech tyto věci podomácku vyráběli, je už nenávratně pryč. Malé staré tradiční americké Norsko se již neprodyšně uzavřelo do muzea a norské Američany plně pohltila kultura americká.


To se tak úplně nedá říci o komunitě sekty Amishů. Tito lidé se sice také považují za Američany, ale z náboženských důvodů uchovávají staré zvyklosti, pro většinovou společnost nepochopitelné. Odmítají používání elektřiny nebo gumy. Většinu věcí, které používají, i jídlo, si sami vyrábějí. V oblasti mají vlastní farmy a vesničky. Je překvapivé, že se jejich počty neustále zvětšují, protože amishské rodiny mají hodně dětí . O jejich přítomnosti v oblasti svědčí třeba Amishký obchod stojící hned vedle norského muzea.

Decorah je na iowské poměry zajímavá i geologicky. Již jsme si řekli, že se nachází ve „Švýcarsku,“ tedy v kopcovaté krajině. Na severní straně města se táhne relativně velké skalisko porostlé lesem, kudy dokonce vedou turistické trasy (v Iowě nevídané). Zde se nachází dvě geologické pozoruhodnosti. Vodopád na říčce Dunning Springs je moc krásný a široký a ve stínu okolního lesa vytváří iluzi, že stojíme v nějakém národním parku v údolí mezi vysokými horami, ne však v Iowě. A v ledové jeskyni je tma a strašná zima, leč led jsem tu žádný neviděl. Jeskyně je to poměrně malá, i když je fakt, že celou jsem ji neprolezl, neboť jediné světlo, které jsem měl k dispozici, byl blesk od foťáku. Ale jeskyně to je a to se v Iowě hned tak nevidí. Tak na ni místní mají právo být patřičně pyšní.

Indiáni proti indiánům


Původním obyvatelstvem severní Ameriky byli Indiáni. Tento fakt je všeobecně znám a v době kolonizace se s ním chtě nechtě bílí osadníci museli nějakým způsobem vyrovnat. S některými kmeny to šlo lehce, s jinými byly obtíže. Některé kmeny, kromě válek s bílými, válčily také mezi sebou. Bílé osadnictvo se spřátelilo s kmenem Winnebagů, které přestěhovali do této oblasti. Zároveň jim však museli poskytnout ochranu před dalšími kmeny. Proto vystavěli pevnost Fort Atkinson. Kromě dřevěné palisády a vojenské základny tu vznikla i hospodářská stavení, aby pevnost v době ohrožení mohla fungovat jako samostatná vesnice, kde by Indiáni mohli žít v bezpečí pod ochranou amerických vojáků. To se stalo léta páně 1840. Pevnost sloužila pouze devět let. Dlouhou dobu byla v soukromých rukou a až ve dvacátém století se o ni vrátil zájem státu Iowa, který ji vyhlásil za kulturní památku.

Dodnes zbyla jen obdélníková hradba a pár kamenných baráků s muzeem, které v době mé návštěvy bohužel nebylo otevřeno. K vidění tu je dále několik pobouraných zdí a půdorysů již neexistujícíh budov. Na posekané trávě uvnitř obdélníku nalezneme stojící cedule označující místa někdejších obchodů. Popravdě řečeno na mnohých středověkých pevnostech v Evropě se toho zachovalo víc než zde, ale za to tady je to památka ojedinělá a dýchá z ní historie. Té při prvním pohledu po americkém venkově není zdaleka tak patrná jako na venkově českém. Je to vlastně jedno z mála míst v oblasti, které připomíná, že Amerika skutečně nějakou historii má a že Amerika není odjakživa jen zemí playstationů, velkoplošných televizí a všudypřítomných fast foodů.

Nejmenší kostel na světě


Sjedete z hlavní silnice a pokračujete několik kilometrů po štěrkové cestě. Po nějaké době dorazíte k malému shluku stromů, rostoucích uprostřed ničeho. Zde stojí jakási malá oplocená zahrádka s malým domečkem, několika hroby a kostelíkem svatého Antonína. Ten byl vystavěn roku 1885. Důvod jeho výstavby byl ale o pár desetiletí starší. Jistý mladík, Johann Gaertner, byl naverbován do Napoleonovy armády a byl nucen bojovat v Rusku. Jeho matka jej svěřila v modlitbách Bohu a učinila slib, že pokud se syn vrátí živý a zdravý, postaví kostel. Slib se podařilo naplnit až za velkou louží a kvůli nedostatku peněz vzniknuvší kostel nedosahoval přílišných rozměrů. Nedá se tedy nijak prakticky využít, kvůli jeho velikosti i kvůli lokaci zcela mimo osídlení. Slouží jen jako místní kuriozita. O tom, že se sem lidé jezdí na tuto zvláštnost dívat, svědčí návštěvní knihy. Mají je tu všechny, udržované po desetiletí až do současnosti, vyskládané hezky vedle sebe a zaplňují celé čtyři poličky. Nejstarší návštěvní kniha, kterou jsem našel, byla z roku 1939.

V severovýchodní Iowě, blízko hranic s Minessotou, se nachází oblast, kterou tu přezdívají „Švýcarsko.“ Rovná krajina kukuřičných polí se na těchto místech poněkud zvlní a když jedete autem směrem z jihu, náhle zjistíte, že sjíždíte autem z kopečka a pak jedete zase mírně do kopečka. Není to nic extrémního, ale když žijete celý život někde ve střední Iowě a nemáte žádné cestovatelské zkušenosti, příjezd sem ve vás může vytvořit dojem, že jste obklopeni velehorami. Jeden známý, který mě sem zavezl, nad tímto jevem doslova žasl. Já se mu snažil vysvětlit, že v České republice bychom tuto krajinu považovali za rovinu. V oblasti nalezneme několik míst, o kterých bych se rád blíže zmínil.

Decorah, malé Norsko bez fjordů


Největší město oblasti se hlásí k norskému odkazu. Předkové většiny jeho obyvatel se v Norsku narodili a přinesli sem svou kulturu. Město je považováno za centrum norské kultury v USA. Pravidělně sem jezdí na návštěvu norský král.

Dodnes většinové obyvatelstvo města tvoří luteráni. Nemalou část města zabírá komplex vysoké školy Martina Luthera. Americká vysoká škola, či univerzita, funguje jako stát ve státě. Školní budovy spolu s kolejemi a sportovními areály vytvářejí samostatnou čtvrť města. Vysoká škola v Decorah patří k několika málo prestižním soukromým vysokým školám v Iowě. Na takového škole vás rok studia může stát třeba padesát tisíc amerických dolarů.

Na Main Street, postavené ve stylu americkém, stojí překrásná budova nejvýznamnějšího norského muzea ve Spojených státech. Ukrývá artefakty, které si sem osadníci přivezli, nebo podle norské tradice na místě vyrobili. Nahlédnou tu můžete do malé komůrky vybavené jako vnitřek domečků prvních osadníků. K vidění tu jsou staré oltáře, pseudo-vikingská loď, různé obrazy, keramika, obrovské nádoby na pivo a co bych zvláště vypíchl, je nábytek. Různé skříně, křesla, stolky, postele atp. To vše pečlivě do detailů vyřezávané, složené z různobarevných dřevin, prostě nádherné. Doba, kdy si lidé po dlouhých zimních večerech tyto věci podomácku vyráběli, je už nenávratně pryč. Malé staré tradiční americké Norsko se již neprodyšně uzavřelo do muzea a norské Američany plně pohltila kultura americká.


To se tak úplně nedá říci o komunitě sekty Amishů. Tito lidé se sice také považují za Američany, ale z náboženských důvodů uchovávají staré zvyklosti, pro většinovou společnost nepochopitelné. Odmítají používání elektřiny nebo gumy. Většinu věcí, které používají, i jídlo, si sami vyrábějí. V oblasti mají vlastní farmy a vesničky. Je překvapivé, že se jejich počty neustále zvětšují, protože amishské rodiny mají hodně dětí . O jejich přítomnosti v oblasti svědčí třeba Amishký obchod stojící hned vedle norského muzea.

Decorah je na iowské poměry zajímavá i geologicky. Již jsme si řekli, že se nachází ve „Švýcarsku,“ tedy v kopcovaté krajině. Na severní straně města se táhne relativně velké skalisko porostlé lesem, kudy dokonce vedou turistické trasy (v Iowě nevídané). Zde se nachází dvě geologické pozoruhodnosti. Vodopád na říčce Dunning Springs je moc krásný a široký a ve stínu okolního lesa vytváří iluzi, že stojíme v nějakém národním parku v údolí mezi vysokými horami, ne však v Iowě. A v ledové jeskyni je tma a strašná zima, leč led jsem tu žádný neviděl. Jeskyně je to poměrně malá, i když je fakt, že celou jsem ji neprolezl, neboť jediné světlo, které jsem měl k dispozici, byl blesk od foťáku. Ale jeskyně to je a to se v Iowě hned tak nevidí. Tak na ni místní mají právo být patřičně pyšní.

Indiáni proti indiánům


Původním obyvatelstvem severní Ameriky byli Indiáni. Tento fakt je všeobecně znám a v době kolonizace se s ním chtě nechtě bílí osadníci museli nějakým způsobem vyrovnat. S některými kmeny to šlo lehce, s jinými byly obtíže. Některé kmeny, kromě válek s bílými, válčily také mezi sebou. Bílé osadnictvo se spřátelilo s kmenem Winnebagů, které přestěhovali do této oblasti. Zároveň jim však museli poskytnout ochranu před dalšími kmeny. Proto vystavěli pevnost Fort Atkinson. Kromě dřevěné palisády a vojenské základny tu vznikla i hospodářská stavení, aby pevnost v době ohrožení mohla fungovat jako samostatná vesnice, kde by Indiáni mohli žít v bezpečí pod ochranou amerických vojáků. To se stalo léta páně 1840. Pevnost sloužila pouze devět let. Dlouhou dobu byla v soukromých rukou a až ve dvacátém století se o ni vrátil zájem státu Iowa, který ji vyhlásil za kulturní památku.

Dodnes zbyla jen obdélníková hradba a pár kamenných baráků s muzeem, které v době mé návštěvy bohužel nebylo otevřeno. K vidění tu je dále několik pobouraných zdí a půdorysů již neexistujícíh budov. Na posekané trávě uvnitř obdélníku nalezneme stojící cedule označující místa někdejších obchodů. Popravdě řečeno na mnohých středověkých pevnostech v Evropě se toho zachovalo víc než zde, ale za to tady je to památka ojedinělá a dýchá z ní historie. Té při prvním pohledu po americkém venkově není zdaleka tak patrná jako na venkově českém. Je to vlastně jedno z mála míst v oblasti, které připomíná, že Amerika skutečně nějakou historii má a že Amerika není odjakživa jen zemí playstationů, velkoplošných televizí a všudypřítomných fast foodů.

Nejmenší kostel na světě


Sjedete z hlavní silnice a pokračujete několik kilometrů po štěrkové cestě. Po nějaké době dorazíte k malému shluku stromů, rostoucích uprostřed ničeho. Zde stojí jakási malá oplocená zahrádka s malým domečkem, několika hroby a kostelíkem svatého Antonína. Ten byl vystavěn roku 1885. Důvod jeho výstavby byl ale o pár desetiletí starší. Jistý mladík, Johann Gaertner, byl naverbován do Napoleonovy armády a byl nucen bojovat v Rusku. Jeho matka jej svěřila v modlitbách Bohu a učinila slib, že pokud se syn vrátí živý a zdravý, postaví kostel. Slib se podařilo naplnit až za velkou louží a kvůli nedostatku peněz vzniknuvší kostel nedosahoval přílišných rozměrů. Nedá se tedy nijak prakticky využít, kvůli jeho velikosti i kvůli lokaci zcela mimo osídlení. Slouží jen jako místní kuriozita. O tom, že se sem lidé jezdí na tuto zvláštnost dívat, svědčí návštěvní knihy. Mají je tu všechny, udržované po desetiletí až do současnosti, vyskládané hezky vedle sebe a zaplňují celé čtyři poličky. Nejstarší návštěvní kniha, kterou jsem našel, byla z roku 1939.

Portoriko – rumové království

Pro zájemce o rum je těžké navštívit San Juan a nedostat se
k největšímu světovému výrobci rumu Bacardi. Původně kubánská
firma začala ještě před příchodem Fidela Castra expandovat a využila
americké daňové úlevy k založení velké pobočky právě na
Portoriku. Když potom Castro začal prosazovat ostře protiamerickou politiku,
rodina Bacardi z Kuby odešla úplně.


Ještě předtím, než Kryštov Kolumbus ostrov v roce 1493 pojmenoval San Juan Bautista a než Juan Ponce de Leon později přehodil název ostrova a hlavního města na dnešní Portoriko, nazývali tento ostrov původní obyvatelé Boriken. Dnes se jedná o ostrov naplněný 4 milióny lidí, kteří dodnes tvoří jakousi zvláštní směs potomků Evropanů, tradic Indiánů Taino a dovezených Afričanů. Historie je bohatá a přes dlouhou španělskou kolonizaci, značnou snahu o nezávislosti a časté půtky s Angličany a Holanďany, nakonec převládla podivná rovnováha a oboustraně výhodné, byť často nepříjemné, spolužití s velkým bratrem v podobě Spojených států.

Těm de facto Portoriko od roku 1898 patří a místní jsou od roku 1917 americkými občany s většinou práv. Nutno ale zdůraznit tu „většinu“, nemohou totiž třeba volit prezidenta, i když ten je může a s oblibou také povolává do války. Stejně tak nejsou plnohodnotným státem americké Unie a všechny jejich práva existují jen díky vyjádření amerického Kongresu, který je může kdykoliv zrušit. Status quo se po desetiletí nemění, zastánců samostatnosti (byť značně hlasitých) je minimum, na druhé straně se ale americká vláda k nějakým dalším výhodám nehrne. Díky minimálním daním pro velké firmy se z Portorika stala jedna velká továrna a severovýchodní část ostrova tak rozhodně za návštěvu nestojí. Velké zisky se ale do životní úrovně obyvatel nijak mimořádně neodrazily, koncerny si peníze úspěšně přesouvají do dalších zemí. Zvětšila se sice zaměstnanost (Portoriko bylo ještě v době války jednou z nejchudších zemí Karibiku), ale platy zůstaly na minimu. Proto je to takové ošemetné soužití – pro Američany jsou Portorikánci nižší kastou, Portorikánci zase mluví o samostatnosti, ale nic pro ni nedělají, protože představa platit federální daně se jim moc nezamlouvá.

Proč přijet


Důvodů je pochopitelně celá řada. Někdo už celý Karibik procestoval a Portoriko mu chybí do sbírky. To ale většina turistů takhle nemá, proto se zaměří spíše na pamětihodnosti San Juanu (a že jich tam není málo), další třeba na zajímavé pláže a ti prožranější zase na to, co dobrého mohou na ostrově slupnout. Někdo sem potom jede za rumem. Prakticky pro všechny potom bude důležité vědět, že mimo San Juan se s angličtinou domluví jen velice obtížně a často vůbec ne. O drobnostech, jako dopravní značky ve španělštině ani nemluvím. A jelikož směr je často označován americkým způsobem Východ či Západ, nebude na škodu si pár slovíček předem nastudovat. Jinak se nám může stát, že vyrazíme opačným směrem.

S gastronomií je to jednoduché, se špatným jídlem jsem se nesetkal. Je ale nutné zvyknout si na značnou jednostrannost a po dvou týdnech zatouží po změně každý, kdo se na ostrově nenarodil. Pokud vynecháme pětihvězdičkové restaurace, kde dostaneme jídla z celého světa a nic zajímavého očekávat nemůžeme, zbytek bude velice kulinářsky příjemná směs vlivů ze všech koutů bývalého španělského impéria. Jídelníčku kralují kuřata a vepřové maso, bez všelijak zpracovaných speciálních banánů plantain a kreolské rýže se neobejdeme. A všechno je pečené na sádle. Zdravé to rozhodně není, spíše to připomíná cholesterolovou bombu na talíři, ale chuť je božská, ať už jíme v rodině, v běžné restauraci nebo jestli jsme si oběd koupili v levném kiosku na rohu. Tam je to snad nejlepší, navíc v ceně, která nezatíží kapsu. A jelikož žroutů je víc než dost, jídlo je zaručeně čerstvé. V řadě míst se navíc stánky druží do celých řad, a potom je na nás, který se nám bude zdát zajímavější. Vybrat si podle toho, kde je nejvíce domorodců, bývá zárukou úspěchu.

A co rum


I přesto, že Portoriko patří v produkci rumu mezi největší producenty, překvapivě není nákup rumu nijak zajímavý. V krámech je nabídka dost mizerná, místní pijí ty nejlevnější značky a ty dostanou v každém kiosku. Pro turisty je spíše hrstka obchodů v přístavu San Juanu. Z Portorika pochází celá řada světově známých rumů, zejména Bacardi, následovaná značkou Don Q, Don Barillito a Kapitán Morgan. I to je ale poněkud komplikovanější, nežli se na první pohled zdá.

Kapitán Morgan, tvářící se jako jamajský rum, ve skutečnosti pálí a míchá destilovna Serralles, která se jinak mnohem víc věnuje vlastnímu rumu Don Q, který je ovšem určen jen pro místní trh. Destilovna navíc turisty nepřijímá a zájemcům nabízí pouhé firemní „muzeum“ v přístavu. Moc se toho o rumu sice nedovíme, zato ale můžeme v baru popíjet dle libosti a navíc zdarma. A když nám to začne být trapné, o pouhé dva vchody dál má portorická informační kancelář další bar. A také zdarma.

Ještě zajímavější je rum Don Barillito. Ve skutečnosti se jedná o nejstarší destilovnu na ostrově, vždyť otec-zakladatel Fernando Fernandez začal pálit rum již v roce 1880. A jelikož měl pocit, že rumu bude nejlépe v malých soudcích, nadšení zákazníci mu značku přejmenovali na Barillito. Rodina je značně nacionalistická, proto ve firemních sklepích je od roku 1942 přechováván sud s rumem, který má být ve chvíli, kdy Portoriko získá samostatnost, vyvalen na náměstí a panák nabídnut každému, kdo bude mít chuť. Destilovna dnes už vlastní rum nepálí, kupuje od Bacardi a věnuje se jen míchání a stárnutí.


Pro zájemce o rum je těžké navštívit San Juan a nedostat se k největšímu světovému výrobci rumu Bacardi. Původně kubánská firma začala ještě před příchodem Fidela Castra expandovat a využila americké daňové úlevy k založení velké pobočky právě na Portoriku. Když potom Castro začal prosazovat ostře protiamerickou politiku, rodina Bacardi z Kuby odešla úplně. Uniknout návštěvě destilovny může jen málokterý návštěvník Portorika, cestovní kanceláře sem turisty nahánějí po plných autobusech. Parkoviště je uvnitř celého komplexu, odkud si nás v malém vláčku odvezou do muzea Bacardi. Zde je informací víc než dost, včetně reprodukce kanceláře, ve které dlouhé roky řídila kubánskou firmu rodina Bacardi. Kdo umí španělsky, odnese si z ní mnohem víc, protože k dispozici jsou stovky originálních dokumentů a dopisů. Dál už to je s informacemi horší, v baru nám sice barman vysvětlí rozdíl mezi Colou s rumem a Cuba Libre, ale to bude tak asi všechno. Ostatní uvidíme už zase z vláčku – budovu, sebechvalně nazývanou Katedrála rumu, místo kde se destiluje 490 000 litrů rumu denně, další budovy, kde se to ukrutné množství rumu dostává do lahví. Dovnitř ani náhodou.

A co památky?

Samozřejmě ani ti, kteří se o rum či jídlo moc nezajímají, se nebudou na Portoriku nudit. Hlavní historickou atrakcí je samozřejmě San Juan, zejména jeho historické centrum. Úzkými uličkami se dostáváme od jednoho náměstíčka k druhému, na každém je buď zajímavý kostel nebo nějaká fontána. Panující vedro nás ale brzy donutí k hledání stínu a ze svižného kroku se záhy stane unavené ploužení.


Návštěvu pevnosti El Morro je vhodné vykonat dopoledne, jinak si toho moc nenafotíme a všechno zajímavé bude proti slunci. A to nemluvím o tom, že se pořádně projdeme a v odpoledním parnu to nebude nejpříjemnější. Památka patřící do fondu UNESCO ale za návštěvu rozhodně stojí. Není divu, začátky stavby pocházejí z roku 1540, takže se té historie skrývá dost a dost. Na pevnosti si vylámal zuby i slavný Francis Drake. Dnes je pevnost prázdná a mimo turistů se v ní pohybuje tak akorát vítr. Fotograficky vděčné jsou malinké strážní budky „garitas“ vyčnívající z vnější zdi opevnění, které jsou jedním ze znaků San Juanu a dostaly se i na poznávací značky aut. Pokud si důkladně prohlídneme i druhou pevnost Fort San Cristobal, můžeme najít i ďáblovu garitas, o které se dlouho tvrdilo, že z ní strážné odnáší sám ďábel. Pravou bylo spíše to, že si z ní strážní odskakovali za místní seňoritou, ale legenda je to krásná.

Pro milovníky přírody stojí za návštěvu tropický deštný prales, bydlet v něm ale příliš doporučit nemohu, protože místní žáby jsou natolik hlasité, že se nevyspíme. Zajímavější je proto spíše jižní strana ostrova s hlavním centrem Ponce. Dešťů pramálo, o to více krásných pláží. A Ponce si navíc ponechalo ospalý ráz provinčního centra minulých časů.

Ať už se na Portoriku vydáme kamkoliv a s jakýmkoliv cílem, zklamáni nebudeme. Díky značnému počtu obyvatel ale s nějakou mimořádnou samotou počítat nemůžeme.


Ještě předtím, než Kryštov Kolumbus ostrov v roce 1493 pojmenoval San Juan Bautista a než Juan Ponce de Leon později přehodil název ostrova a hlavního města na dnešní Portoriko, nazývali tento ostrov původní obyvatelé Boriken. Dnes se jedná o ostrov naplněný 4 milióny lidí, kteří dodnes tvoří jakousi zvláštní směs potomků Evropanů, tradic Indiánů Taino a dovezených Afričanů. Historie je bohatá a přes dlouhou španělskou kolonizaci, značnou snahu o nezávislosti a časté půtky s Angličany a Holanďany, nakonec převládla podivná rovnováha a oboustraně výhodné, byť často nepříjemné, spolužití s velkým bratrem v podobě Spojených států.

Těm de facto Portoriko od roku 1898 patří a místní jsou od roku 1917 americkými občany s většinou práv. Nutno ale zdůraznit tu „většinu“, nemohou totiž třeba volit prezidenta, i když ten je může a s oblibou také povolává do války. Stejně tak nejsou plnohodnotným státem americké Unie a všechny jejich práva existují jen díky vyjádření amerického Kongresu, který je může kdykoliv zrušit. Status quo se po desetiletí nemění, zastánců samostatnosti (byť značně hlasitých) je minimum, na druhé straně se ale americká vláda k nějakým dalším výhodám nehrne. Díky minimálním daním pro velké firmy se z Portorika stala jedna velká továrna a severovýchodní část ostrova tak rozhodně za návštěvu nestojí. Velké zisky se ale do životní úrovně obyvatel nijak mimořádně neodrazily, koncerny si peníze úspěšně přesouvají do dalších zemí. Zvětšila se sice zaměstnanost (Portoriko bylo ještě v době války jednou z nejchudších zemí Karibiku), ale platy zůstaly na minimu. Proto je to takové ošemetné soužití – pro Američany jsou Portorikánci nižší kastou, Portorikánci zase mluví o samostatnosti, ale nic pro ni nedělají, protože představa platit federální daně se jim moc nezamlouvá.

Proč přijet


Důvodů je pochopitelně celá řada. Někdo už celý Karibik procestoval a Portoriko mu chybí do sbírky. To ale většina turistů takhle nemá, proto se zaměří spíše na pamětihodnosti San Juanu (a že jich tam není málo), další třeba na zajímavé pláže a ti prožranější zase na to, co dobrého mohou na ostrově slupnout. Někdo sem potom jede za rumem. Prakticky pro všechny potom bude důležité vědět, že mimo San Juan se s angličtinou domluví jen velice obtížně a často vůbec ne. O drobnostech, jako dopravní značky ve španělštině ani nemluvím. A jelikož směr je často označován americkým způsobem Východ či Západ, nebude na škodu si pár slovíček předem nastudovat. Jinak se nám může stát, že vyrazíme opačným směrem.

S gastronomií je to jednoduché, se špatným jídlem jsem se nesetkal. Je ale nutné zvyknout si na značnou jednostrannost a po dvou týdnech zatouží po změně každý, kdo se na ostrově nenarodil. Pokud vynecháme pětihvězdičkové restaurace, kde dostaneme jídla z celého světa a nic zajímavého očekávat nemůžeme, zbytek bude velice kulinářsky příjemná směs vlivů ze všech koutů bývalého španělského impéria. Jídelníčku kralují kuřata a vepřové maso, bez všelijak zpracovaných speciálních banánů plantain a kreolské rýže se neobejdeme. A všechno je pečené na sádle. Zdravé to rozhodně není, spíše to připomíná cholesterolovou bombu na talíři, ale chuť je božská, ať už jíme v rodině, v běžné restauraci nebo jestli jsme si oběd koupili v levném kiosku na rohu. Tam je to snad nejlepší, navíc v ceně, která nezatíží kapsu. A jelikož žroutů je víc než dost, jídlo je zaručeně čerstvé. V řadě míst se navíc stánky druží do celých řad, a potom je na nás, který se nám bude zdát zajímavější. Vybrat si podle toho, kde je nejvíce domorodců, bývá zárukou úspěchu.

A co rum


I přesto, že Portoriko patří v produkci rumu mezi největší producenty, překvapivě není nákup rumu nijak zajímavý. V krámech je nabídka dost mizerná, místní pijí ty nejlevnější značky a ty dostanou v každém kiosku. Pro turisty je spíše hrstka obchodů v přístavu San Juanu. Z Portorika pochází celá řada světově známých rumů, zejména Bacardi, následovaná značkou Don Q, Don Barillito a Kapitán Morgan. I to je ale poněkud komplikovanější, nežli se na první pohled zdá.

Kapitán Morgan, tvářící se jako jamajský rum, ve skutečnosti pálí a míchá destilovna Serralles, která se jinak mnohem víc věnuje vlastnímu rumu Don Q, který je ovšem určen jen pro místní trh. Destilovna navíc turisty nepřijímá a zájemcům nabízí pouhé firemní „muzeum“ v přístavu. Moc se toho o rumu sice nedovíme, zato ale můžeme v baru popíjet dle libosti a navíc zdarma. A když nám to začne být trapné, o pouhé dva vchody dál má portorická informační kancelář další bar. A také zdarma.

Ještě zajímavější je rum Don Barillito. Ve skutečnosti se jedná o nejstarší destilovnu na ostrově, vždyť otec-zakladatel Fernando Fernandez začal pálit rum již v roce 1880. A jelikož měl pocit, že rumu bude nejlépe v malých soudcích, nadšení zákazníci mu značku přejmenovali na Barillito. Rodina je značně nacionalistická, proto ve firemních sklepích je od roku 1942 přechováván sud s rumem, který má být ve chvíli, kdy Portoriko získá samostatnost, vyvalen na náměstí a panák nabídnut každému, kdo bude mít chuť. Destilovna dnes už vlastní rum nepálí, kupuje od Bacardi a věnuje se jen míchání a stárnutí.


Pro zájemce o rum je těžké navštívit San Juan a nedostat se k největšímu světovému výrobci rumu Bacardi. Původně kubánská firma začala ještě před příchodem Fidela Castra expandovat a využila americké daňové úlevy k založení velké pobočky právě na Portoriku. Když potom Castro začal prosazovat ostře protiamerickou politiku, rodina Bacardi z Kuby odešla úplně. Uniknout návštěvě destilovny může jen málokterý návštěvník Portorika, cestovní kanceláře sem turisty nahánějí po plných autobusech. Parkoviště je uvnitř celého komplexu, odkud si nás v malém vláčku odvezou do muzea Bacardi. Zde je informací víc než dost, včetně reprodukce kanceláře, ve které dlouhé roky řídila kubánskou firmu rodina Bacardi. Kdo umí španělsky, odnese si z ní mnohem víc, protože k dispozici jsou stovky originálních dokumentů a dopisů. Dál už to je s informacemi horší, v baru nám sice barman vysvětlí rozdíl mezi Colou s rumem a Cuba Libre, ale to bude tak asi všechno. Ostatní uvidíme už zase z vláčku – budovu, sebechvalně nazývanou Katedrála rumu, místo kde se destiluje 490 000 litrů rumu denně, další budovy, kde se to ukrutné množství rumu dostává do lahví. Dovnitř ani náhodou.

A co památky?

Samozřejmě ani ti, kteří se o rum či jídlo moc nezajímají, se nebudou na Portoriku nudit. Hlavní historickou atrakcí je samozřejmě San Juan, zejména jeho historické centrum. Úzkými uličkami se dostáváme od jednoho náměstíčka k druhému, na každém je buď zajímavý kostel nebo nějaká fontána. Panující vedro nás ale brzy donutí k hledání stínu a ze svižného kroku se záhy stane unavené ploužení.


Návštěvu pevnosti El Morro je vhodné vykonat dopoledne, jinak si toho moc nenafotíme a všechno zajímavé bude proti slunci. A to nemluvím o tom, že se pořádně projdeme a v odpoledním parnu to nebude nejpříjemnější. Památka patřící do fondu UNESCO ale za návštěvu rozhodně stojí. Není divu, začátky stavby pocházejí z roku 1540, takže se té historie skrývá dost a dost. Na pevnosti si vylámal zuby i slavný Francis Drake. Dnes je pevnost prázdná a mimo turistů se v ní pohybuje tak akorát vítr. Fotograficky vděčné jsou malinké strážní budky „garitas“ vyčnívající z vnější zdi opevnění, které jsou jedním ze znaků San Juanu a dostaly se i na poznávací značky aut. Pokud si důkladně prohlídneme i druhou pevnost Fort San Cristobal, můžeme najít i ďáblovu garitas, o které se dlouho tvrdilo, že z ní strážné odnáší sám ďábel. Pravou bylo spíše to, že si z ní strážní odskakovali za místní seňoritou, ale legenda je to krásná.

Pro milovníky přírody stojí za návštěvu tropický deštný prales, bydlet v něm ale příliš doporučit nemohu, protože místní žáby jsou natolik hlasité, že se nevyspíme. Zajímavější je proto spíše jižní strana ostrova s hlavním centrem Ponce. Dešťů pramálo, o to více krásných pláží. A Ponce si navíc ponechalo ospalý ráz provinčního centra minulých časů.

Ať už se na Portoriku vydáme kamkoliv a s jakýmkoliv cílem, zklamáni nebudeme. Díky značnému počtu obyvatel ale s nějakou mimořádnou samotou počítat nemůžeme.

Iowa: Život mezi kukuřicí

Spoustu čtverců nalajnovaných silnicemi, vedoucími stovky kilometrů
pořád rovně od severu na jih a od východu na západ. U silnice občas
malá tečka, většinou blízko křižovatky. Farma. A obsah čtverce
zaplňuje pole. Kukuřičné pole.


Iowa. Viděl jsem to z letadla. Spoustu čtverců nalajnovaných silnicemi, vedoucími stovky kilometrů pořád rovně od severu na jih a od východu na západ. U silnice občas malá tečka, většinou blízko křižovatky. Farma. A obsah čtverce zaplňuje pole. Kukuřičné pole. Řeky normálně tečou z kopce dolů. Mississippi a Missouri, které tvoří hranice tohoto Amerického státu však tečou dolů po mapě ze severu na jih prostě jenom proto, že mapy mají sever nahoře a jih dole. Kdyby někdo mapu otočil, řeky by si možná na té placce našly jiné koryto a vůbec by neřešily nadmořskou výšku. Jo, a ještě jsem z toho letadla viděl i pár měst. Pár domečků, které vyplňovaly třeba půlku toho jednoho čtverce, nebo někdy i víc. Iowa je zkrátka to, čemu se v Americe říká „middle of nowhere.“ Mimochodem, Iowa, nacházející se mezi státy Minnesota, Wisconsin, Illinois, Missouri, Nebraska a Jižní Dakota, zabírá větší rozlohu než celá Česká republika.

Američani na východním a západním pobřeží vnitrozemské státy nazývají „Fly over states,“ čili státy, přes které se pouze přelétává, ale neexistuje žádného důvodu v nich přistát. A opravdu, kromě kukuřice toho tu k vidění moc není, proto je zde prakticky nulový turistický ruch, protože všechno je tu od sebe daleko a celkem nic moc se tady nedá dělat. To málo, co jsem tu viděl, ale stálo za to.

Podnebí: tropická vedra i arktické blizardy

Kvůli kontinentálnímu pobřeží tu mají v létě nepředstavitelné vedro a zimy přináší teploty pod nulou (samozřejmě Fahrenheita, protože metrický systém si Američané ještě neosvojili), vrstva sněhu leží na zemi konstantě třeba po tři měsíce bez přestávky a nebezpečné blizardy, při kterých není radno vycházet ven. Je totiž strašlivá zima a venku prudký vítr žene drobounké kousky ledu. Toto extrémní počasí je ovlivněno nejen absencí moře, ale i absencí hor, které by srážky zadržely a vítr ztlumily. Jako turista bych Iowu z největší pravděpodobností nikdy nenavštívil, osud mě ale zanesl přímo do jejího středu, města Marshalltown, jakožto výměnného studenta na High School. Díky tomu jsem se mohl lépe seznámit s konkrétními lidmi a vidět opravdový průřez americké společnosti.

Lidé


Nejvíce mě překvapilo, že i zde, daleko na sever od mexických hranic, žije početná hispánská menšina a přes iowskou zapadákovatost tu můžete potkat emigranty prakticky z celého světa. To samozřejmě platí především o větších městech. Menší města si uchovávají obyvatelstvo jednoho, nebo několika určitých původů. Mnozí se hrdě prohlašují za Iry, někteří za Němce, Francouze, nebo Italy, silné zastoupení mají skandinávské národy jako Dánové a Norové, potkal jsem tu ale i „Poláky“ a „Čechy.“ Z hlediska každodenního života mezi obyvateli různých původů nenaleznete žádné rozdíly a většina lidí o kultuře země, ze které jejich předci přišli, mnoho neví. Zvláštní skupiny tvoří indiáni a potom také Amisové, velmi ortodoxní sekta, která si pevně drží staré zvyky a navzdory většinové společnosti z náboženských důvodů odmítá například elektřinu, nebo gumové pneumatiky. Kraj je to i jinak velmi religiózní. V každém městě najdete třeba až několik desítek kostelů nejrůznějších církví, z nichž některé stále zastávají velmi extrémní názory, například na podobu pekla či odmítání evoluce. Zároveň ale všichni mají ještě jeden druh víry a totiž víru v Ameriku a v rovnost, proto se různé církve s různými názory vzájemně respektují a žijí vedle sebe v přátelských vztazích.

Nyní se ale vypravme na několik konkrétních míst, která z té jednotvárnosti kukuřice poněkud vyčnívají.

Nejstarší dálnice napříč Amerikou

První dálnice spojující východní a západní pobřeží Spojených státu se jmenuje Lincoln Way. Má šířku běžné meziměstské silnice, klikatí se krajinou podle toho, jak to bylo nejjednodušší postavit a dodnes mnohé části stojí. Nejlépe ji najdete ve městech, kde se z dálnice stala normální ulice uchovávající si původní název. Poblíž města Pella jsem viděl i starý mostek, kde fontem ze začátku 20. století je vytvořen nápis Lincoln Way.

Living History Farms


V hlavním městě Des Moines je několik málo muzeí, galerií a ulic, které vykazují, že se jedná přece jen o trošku větší město a nejen o venkovskou farmu. Počtem obyvatel je srovnatelné s Brnem. Je to jediné takto veliké město v okruhu mnoha set kilometrů. Ta turisticky nejzajímavější atrakce, kterou je tu možno nalézt, je ale spíše vesnického charakteru. Skanzen Living History Farms má dvě části. Tu první, malé americké městečko jak asi vypadalo roku 1870, nalezneme hned za vstupní branou. Americká městečka se nerozrůstala od náměstí do všech stran, jak tomu bylo třeba ve středověké Evropě, ale jejich centrum tvoří hlavní třída – Main Street. I zde stojí v jedné řadě domy reprezentující různé obchody a služby, které bývaly v druhé polovině předminulého století na americkém venkově k dispozici. Od jednoduchého kostela směrem k vesnické škole na naproti nalezneme domy jako je třeba kovárna, tiskárna, banka, obchod se smíšeným zbožím, drogérie atp. Nechybí ani dva nádherné příbytky (skoro jako malé zámečky) bohatších farmářů. Vše je plně vybavené a (přestože ve většině případech nově) postavené co možná nejvěrněji situaci kolem roku 1870. Dokonce v každém domě čeká plně informovaný průvodce ve stylovém oblečení náležejícímu dané profesi, která v něm byla vykonávána.

Do druhé části se dostaneme vláčkem. Ale pozor, jako lokomotiva slouží traktor! Inu, je to již předzvěst následující expozice. Po vystoupení z vláčku turista zahlédne ceduli vítající na cestu skrz třísetletou historii zemědělství v Iowě. Je to tedy doba delší, než po jakou trvá osídlení oblasti bílým obyvatelstvem. Cesta vede po úzké pěšině nádherným lesem, jehož mohutné stromy zastupují původní porost. Z toho původního, tedy z lesů a nekonečných prérií, toho do dnešních dnů přetrvalo jen velmi malé procento. Naprostá většina iowské půdy byla kompletně předělána v zemědělskou půdu. A tato velmi zásadní dalekosáhlá proměna krajiny trvala pouze několik desetiletí.


První zastávka na cestě zemědělskou historií je rekonstrukce primitivního sídla původních obyvatel, indiánů. Jako druhá se objevuje farma odpovídající situaci kolem poloviny devatenáctého století. Roste tu ještě obilí a žádná kukuřice. Pastvina pro krávy je ohraničena o sebe opřenými větvemi. Vše je ze dřeva, žijí zde opravdová hospodářská zvířata a dokonce způsob, jakým se o ně starají, a jak tu vše udržují, zůstal nezměněn. Podobně je na tom i poslední farma ze začátku dvacátého století, kde se už objevují kromě zvířat třeba i drtičky kukuřice.

Poslední zastávkou v Living History Farms, před cestou traktorovým vláčkem zpátky, je památník Henryho Wallace, iowského rodáka, který se zásadně zasloužil o pokroky v zemědělství v průběhu 20. století. Expozice popisuje dnes používané moderní technologie a vývoj, který k nim směřoval. Informační panely popisují třeba to, proč se v současnosti na stejné ploše vypěstuje mnohem více kukuřice s mnohem menší námahou, než třeba před padesáti lety.

Dvě zajímavosti: údolí a osobní vlak

I Iowu protínají železniční tratě. Není jich mnoho a většina slouží výhradně k přepravě nákladních vlaků přejíždějících možná přes celý kontinent z jednoho pobřeží na druhé. Mají sto sedmdesát devět vagonů a silnici pro průjezd zablokují na dobrých deset minut. Přes den i ve tři ráno hlasitě houkají a budí místní ze spaní. Na osobní vlakovou dopravu v Iowě prakticky nenarazíte. Jezdí tu jen autobusy, ale ne příliš často a efektivně. Lidé jsou odkázáni prakticky pouze na vlastní automobily.


Severozápadně od Des Moines se nachází město Boone, kde stojí dokonce i jedno fungující nádraží. Je zde možnost si připomenout jak se po Americe cestovalo, když ještě všichni neměli auta. Za jednu jízdenku jsme platili tuším 16 dolarů, což na to, že jsme jeli jen pár kilometrů, bylo opravdu hodně. Vlak byl samozřejmě historický, s logem CHICAGO AND NORTHWESTERN SYSTEM, a pan strojvedoucí, veselý chlapík, nám vyprávěl o tom, jaké to bylo za starých časů, když se ještě jezdilo vlakem. Kdo neposlouchal, díval se z okénka, neboť se bylo na co dívat. Nás, zvyklé na českou krajinu, výhled nijak neoslní, ale lidé z kukuřice hledí ven jako na zjevení. Je zde totiž vidět tábor YMCA – běžné chatky. Pro nás Čechy nic neobvyklého, pro Američany unikát. Dále se přejíždí most. Most nad údolím s řekou. Snad jediným údolím v Iowě. A musím říci, že i pro mě to byl trochu šok, po neustálém hledění z okýnka auta do nekonečné roviny. Kousek za mostem kolej končila, sedačky se překlopily aby směřovaly na druhou stranu a jelo se zpátky. Pak už nezbývalo než dojít na přilehlé parkoviště a jet domů autem, prostě po americku.


Iowa. Viděl jsem to z letadla. Spoustu čtverců nalajnovaných silnicemi, vedoucími stovky kilometrů pořád rovně od severu na jih a od východu na západ. U silnice občas malá tečka, většinou blízko křižovatky. Farma. A obsah čtverce zaplňuje pole. Kukuřičné pole. Řeky normálně tečou z kopce dolů. Mississippi a Missouri, které tvoří hranice tohoto Amerického státu však tečou dolů po mapě ze severu na jih prostě jenom proto, že mapy mají sever nahoře a jih dole. Kdyby někdo mapu otočil, řeky by si možná na té placce našly jiné koryto a vůbec by neřešily nadmořskou výšku. Jo, a ještě jsem z toho letadla viděl i pár měst. Pár domečků, které vyplňovaly třeba půlku toho jednoho čtverce, nebo někdy i víc. Iowa je zkrátka to, čemu se v Americe říká „middle of nowhere.“ Mimochodem, Iowa, nacházející se mezi státy Minnesota, Wisconsin, Illinois, Missouri, Nebraska a Jižní Dakota, zabírá větší rozlohu než celá Česká republika.

Američani na východním a západním pobřeží vnitrozemské státy nazývají „Fly over states,“ čili státy, přes které se pouze přelétává, ale neexistuje žádného důvodu v nich přistát. A opravdu, kromě kukuřice toho tu k vidění moc není, proto je zde prakticky nulový turistický ruch, protože všechno je tu od sebe daleko a celkem nic moc se tady nedá dělat. To málo, co jsem tu viděl, ale stálo za to.

Podnebí: tropická vedra i arktické blizardy

Kvůli kontinentálnímu pobřeží tu mají v létě nepředstavitelné vedro a zimy přináší teploty pod nulou (samozřejmě Fahrenheita, protože metrický systém si Američané ještě neosvojili), vrstva sněhu leží na zemi konstantě třeba po tři měsíce bez přestávky a nebezpečné blizardy, při kterých není radno vycházet ven. Je totiž strašlivá zima a venku prudký vítr žene drobounké kousky ledu. Toto extrémní počasí je ovlivněno nejen absencí moře, ale i absencí hor, které by srážky zadržely a vítr ztlumily. Jako turista bych Iowu z největší pravděpodobností nikdy nenavštívil, osud mě ale zanesl přímo do jejího středu, města Marshalltown, jakožto výměnného studenta na High School. Díky tomu jsem se mohl lépe seznámit s konkrétními lidmi a vidět opravdový průřez americké společnosti.

Lidé


Nejvíce mě překvapilo, že i zde, daleko na sever od mexických hranic, žije početná hispánská menšina a přes iowskou zapadákovatost tu můžete potkat emigranty prakticky z celého světa. To samozřejmě platí především o větších městech. Menší města si uchovávají obyvatelstvo jednoho, nebo několika určitých původů. Mnozí se hrdě prohlašují za Iry, někteří za Němce, Francouze, nebo Italy, silné zastoupení mají skandinávské národy jako Dánové a Norové, potkal jsem tu ale i „Poláky“ a „Čechy.“ Z hlediska každodenního života mezi obyvateli různých původů nenaleznete žádné rozdíly a většina lidí o kultuře země, ze které jejich předci přišli, mnoho neví. Zvláštní skupiny tvoří indiáni a potom také Amisové, velmi ortodoxní sekta, která si pevně drží staré zvyky a navzdory většinové společnosti z náboženských důvodů odmítá například elektřinu, nebo gumové pneumatiky. Kraj je to i jinak velmi religiózní. V každém městě najdete třeba až několik desítek kostelů nejrůznějších církví, z nichž některé stále zastávají velmi extrémní názory, například na podobu pekla či odmítání evoluce. Zároveň ale všichni mají ještě jeden druh víry a totiž víru v Ameriku a v rovnost, proto se různé církve s různými názory vzájemně respektují a žijí vedle sebe v přátelských vztazích.

Nyní se ale vypravme na několik konkrétních míst, která z té jednotvárnosti kukuřice poněkud vyčnívají.

Nejstarší dálnice napříč Amerikou

První dálnice spojující východní a západní pobřeží Spojených státu se jmenuje Lincoln Way. Má šířku běžné meziměstské silnice, klikatí se krajinou podle toho, jak to bylo nejjednodušší postavit a dodnes mnohé části stojí. Nejlépe ji najdete ve městech, kde se z dálnice stala normální ulice uchovávající si původní název. Poblíž města Pella jsem viděl i starý mostek, kde fontem ze začátku 20. století je vytvořen nápis Lincoln Way.

Living History Farms


V hlavním městě Des Moines je několik málo muzeí, galerií a ulic, které vykazují, že se jedná přece jen o trošku větší město a nejen o venkovskou farmu. Počtem obyvatel je srovnatelné s Brnem. Je to jediné takto veliké město v okruhu mnoha set kilometrů. Ta turisticky nejzajímavější atrakce, kterou je tu možno nalézt, je ale spíše vesnického charakteru. Skanzen Living History Farms má dvě části. Tu první, malé americké městečko jak asi vypadalo roku 1870, nalezneme hned za vstupní branou. Americká městečka se nerozrůstala od náměstí do všech stran, jak tomu bylo třeba ve středověké Evropě, ale jejich centrum tvoří hlavní třída – Main Street. I zde stojí v jedné řadě domy reprezentující různé obchody a služby, které bývaly v druhé polovině předminulého století na americkém venkově k dispozici. Od jednoduchého kostela směrem k vesnické škole na naproti nalezneme domy jako je třeba kovárna, tiskárna, banka, obchod se smíšeným zbožím, drogérie atp. Nechybí ani dva nádherné příbytky (skoro jako malé zámečky) bohatších farmářů. Vše je plně vybavené a (přestože ve většině případech nově) postavené co možná nejvěrněji situaci kolem roku 1870. Dokonce v každém domě čeká plně informovaný průvodce ve stylovém oblečení náležejícímu dané profesi, která v něm byla vykonávána.

Do druhé části se dostaneme vláčkem. Ale pozor, jako lokomotiva slouží traktor! Inu, je to již předzvěst následující expozice. Po vystoupení z vláčku turista zahlédne ceduli vítající na cestu skrz třísetletou historii zemědělství v Iowě. Je to tedy doba delší, než po jakou trvá osídlení oblasti bílým obyvatelstvem. Cesta vede po úzké pěšině nádherným lesem, jehož mohutné stromy zastupují původní porost. Z toho původního, tedy z lesů a nekonečných prérií, toho do dnešních dnů přetrvalo jen velmi malé procento. Naprostá většina iowské půdy byla kompletně předělána v zemědělskou půdu. A tato velmi zásadní dalekosáhlá proměna krajiny trvala pouze několik desetiletí.


První zastávka na cestě zemědělskou historií je rekonstrukce primitivního sídla původních obyvatel, indiánů. Jako druhá se objevuje farma odpovídající situaci kolem poloviny devatenáctého století. Roste tu ještě obilí a žádná kukuřice. Pastvina pro krávy je ohraničena o sebe opřenými větvemi. Vše je ze dřeva, žijí zde opravdová hospodářská zvířata a dokonce způsob, jakým se o ně starají, a jak tu vše udržují, zůstal nezměněn. Podobně je na tom i poslední farma ze začátku dvacátého století, kde se už objevují kromě zvířat třeba i drtičky kukuřice.

Poslední zastávkou v Living History Farms, před cestou traktorovým vláčkem zpátky, je památník Henryho Wallace, iowského rodáka, který se zásadně zasloužil o pokroky v zemědělství v průběhu 20. století. Expozice popisuje dnes používané moderní technologie a vývoj, který k nim směřoval. Informační panely popisují třeba to, proč se v současnosti na stejné ploše vypěstuje mnohem více kukuřice s mnohem menší námahou, než třeba před padesáti lety.

Dvě zajímavosti: údolí a osobní vlak

I Iowu protínají železniční tratě. Není jich mnoho a většina slouží výhradně k přepravě nákladních vlaků přejíždějících možná přes celý kontinent z jednoho pobřeží na druhé. Mají sto sedmdesát devět vagonů a silnici pro průjezd zablokují na dobrých deset minut. Přes den i ve tři ráno hlasitě houkají a budí místní ze spaní. Na osobní vlakovou dopravu v Iowě prakticky nenarazíte. Jezdí tu jen autobusy, ale ne příliš často a efektivně. Lidé jsou odkázáni prakticky pouze na vlastní automobily.


Severozápadně od Des Moines se nachází město Boone, kde stojí dokonce i jedno fungující nádraží. Je zde možnost si připomenout jak se po Americe cestovalo, když ještě všichni neměli auta. Za jednu jízdenku jsme platili tuším 16 dolarů, což na to, že jsme jeli jen pár kilometrů, bylo opravdu hodně. Vlak byl samozřejmě historický, s logem CHICAGO AND NORTHWESTERN SYSTEM, a pan strojvedoucí, veselý chlapík, nám vyprávěl o tom, jaké to bylo za starých časů, když se ještě jezdilo vlakem. Kdo neposlouchal, díval se z okénka, neboť se bylo na co dívat. Nás, zvyklé na českou krajinu, výhled nijak neoslní, ale lidé z kukuřice hledí ven jako na zjevení. Je zde totiž vidět tábor YMCA – běžné chatky. Pro nás Čechy nic neobvyklého, pro Američany unikát. Dále se přejíždí most. Most nad údolím s řekou. Snad jediným údolím v Iowě. A musím říci, že i pro mě to byl trochu šok, po neustálém hledění z okýnka auta do nekonečné roviny. Kousek za mostem kolej končila, sedačky se překlopily aby směřovaly na druhou stranu a jelo se zpátky. Pak už nezbývalo než dojít na přilehlé parkoviště a jet domů autem, prostě po americku.