Rubrika: USA

Do Seattlu, největšího město státu Washington na severozápadním pobřeží Spojených států, nesmíme přijet a očekávat příjemné počasí. Proti němu totiž vypadá pověstné anglické počasí jako procházka rájem. Místní deště si užijí zvláště plešatí. Jeden kamarád, který ze Seattlu uprchl, mi líčit, že procházka po městě mu připomínala, jakoby mu na hlavě tančili plameňáci.

Město se může pyšnit nesčíslnými pouličními bary a kavárničkami, které unaveného pocestného lákají opravdu na každém kroku. O poutače na voňavou kávu, která je zde pravděpodobně nejlepší v celé Americe, lze zakopnout doslova kdekoliv. Snad také proto zde začínala známá firma Starbucks, která se snaží Američanům připomenout, že pořádný šálek kávy nemusí obsahovat nahnědlou vodu. Firma sice ukazuje první kavárnu v blízkosti trhu Pike Place, ale babička původního zakladatele již předtím prodávala kávu v blízkosti místní univerzity. Její expanze do světa už má logiku poněkud překroucenou, neboť každá solidnější evropská kavárna bez potíží zvládne připravit lahodnější kávu, než nad kterou zákazníci Starbucksu piští nadšením. Nicméně svět si žádá pokrok a tak dnes kavárnu s logem Starbucku, mimochodem název inspirovalo jméno námořníka z Mervillova Moby Dicka, najdeme v 25ti zemích světa.

Boeing a Microsoft

Seattle je samozřejmě po světě proslavený i jinak než pouhou kávou, na jednom předměstí má své obrovité haly a vlastní letiště firma Boeing, další předměstí Redmond je zase domovem známého softwarového giganta Microsoftu. Výrobce letadel se ale z města postupně stahuje.

Microsoft je v Seattlu kapitola sama pro sebe. Softwarová společnost založená průměrným programátorem Billem Gatesem, se agresivní a často podpásovou strategií stala nejbohatší softwarovou firmou celého světa. Úctyhodný obrat 33 miliard dolarů a 50 000 zaměstnanců jsou hlavními důvody, proč je v Seattlu největší koncentrace vysokoškoláků z celých Spojených států. To, že Bill Gates městu vládne, je vidět i z toho, že v „jeho“ předměstí zákony neplatí a když si usmyslí, že firemní stavby budou vyšší, nežli předepisuje stavební řád, dostane obratem výjimku. A nad tím, že mu město vystavělo mnohoproudou dálnici končící v lese jen proto, že sliboval, že tam postaví pobočku, kterou si nakonec zase rozmyslel, se nikdo v městě ani nepodiví. Dnes zase tahá federální dotace na to, aby mu město postavilo most spojující dvě části kampusu.

Pohodlný život?

Žít v Seattlu je sice pohodlné, do krásné přírody je to jen pár kilometrů, ne vždy je to však jednoduché, prostě musíme na to mít peníze. Seattle patří ve Spojených státech mezi ta nejdražší města a za cenu skromného baráčku v Seattlu mám v Louisvillu pohodlný třípatrový dům. Díky několika jezerům a řadě zálivů je město dopravní katastrofou, mostů je málo (jeden je dokonce pontonový a ve větším větru jej musí zavírat) a aut hodně.

Okolní příroda je sice krásná, může být ale nepříjemně nebezpečná – není to tak dávno, kdy městem otřáslo zemětřesení, které jen shodou šťastných náhod neskončilo katastrofou. V relativní blízkosti je navíc činná sopka Mt. Rainier a o možnosti dalšího ničivého zemětřesení, dost možná vylepšeného přílivovou vlnou a výbuchem Mt. Rainieru, raději v Seattlu nechtějí ani mluvit.

Pike Market

Nejen softwarem, letadly a kávou je ale živ Seattle. Na ryby bohaté pobřežní vody jej tvoří Mekkou milovníků ryb a ostatních mořských pochoutek. Proto je Seattle jedním z center rybářského průmyslu na západním pobřeží, sídlí zde firmy jako Trident či American Seafoods. Vody jsou tady zdrojem téměř všeho, na co si vzpomeneme, od divokého lososa a hejka až po tuňáka a sardinky. A ryby si můžeme i vychutnat, vedle nepřeberné nabídky rybích restaurací stojí za prohlídku i trh Pike Market, kdysi místo, kde rybáři nabízeli své úlovky. Stánky s rybami sice dnes vytěsňují spíše prodavači kdejakého haraburdí, pořád je to ale místo, kde si můžeme koupit ten den ulovené ryby a kraby a prodavači, kteří po sobě pro zábavu přihlížejících házejí celé lososy, se objevili v nesčetných filmech o Seattlu.

V parku pod rozhlednou je vedle dalších atrakcí také poněkud procovské museum hudby, v jehož vzniku má Microsoft prsty i peníze. Samotná expozice je značně zmatená, návštěvníci s velkým humbukem vyfasují údajný zázrak moderní techniky, bedničku se sluchátky a senzorem, které nutno namířit na čidla v blízkosti jednotlivých panelů a ve sluchátkách se má ozvat patřičná informace. Jak je tomu s výrobky Microsoftu časté, systém pracuje jen někdy, bedýnka tíží a systém občas samovolně konvertuje do španělštiny. Zhruba kolem třetí expozice již má většina návštěvníků bedýnku v ruce, sluchátka nonšalantně přes rameno a je po zázraku.

Alki

Severozápadní pobřeží Ameriky má jedinou slavnou pláž v podobě pláže Alki, a tu najdeme právě ve městě Seattlu. Jak už jsem říkal, počasí městu příliš nepřeje a Seattle je proto pověstný spíše neustálým mrholením nežli počasím ke koupání. Nedostatek slunce potom žene obyvatele na pláž ve chvíli, kdy se teplota přehoupne přes 24 stupňů.

Alki je pláž z mnoha pohledů zajímavá, ve vzácný teplý den je široký chodník plný lidí na kolech či kolečkových bruslích, lidé se procházejí s kočárky nebo se svými chlupatými čtyřnohými kamarády. Místní policie dokonce nosí na pláž misky s čerstvou vodou, aby se psi na procházce mohli pořádně občerstvit. I silnice je plná pomalu jedoucích aut, neboť když už místní nemají čas se po pláži procházet, jedou se na ní alespoň podívat z auta. Pláži vévodí několik metrů vysoká replika sochy Svobody, kterou tomuto místu věnovala bohatá Reginalda Parsonsová, toužící povzbudit místní skauty. Poté, co jsem v San Francisku pozorovat sochu Kryštofa Kolumba, jak nadšeně pozoruje opačný oceán, nežli po kterém do Ameriky připlul, se už ale v Americe ničemu nedivím.

Alki slouží svojí délkou 2.5 míle především k procházkám a odpovídá tak maloměstské promenádě dob našich tatínků a dědečků. Pláž začíná v místě nazvaném Alki Point a končí u ústí řeky Duwamish River, na čemž je zajímavý spíše fakt, že název pochází ze slova duwamish, čímž Indiáni kmene Chinook označovali mnohobarevnou řeku a které bylo opakovaně navrhováno jako název budoucího města. Co se názvu týče, mohl na tom tedy Seattle být výrazně hůře. Alki je ale slavná již velmi dlouho, dokonce v roce 1902 si její pověst vynutila stavbu tramvaje, která sem vedla „až z dalekého Seattlu“, jak se tehdy vyjádřily místní noviny.

Při pohledu ze silnice na pláž se nám navíc ukáže centrum Seattlu v plné kráse, a zvláště západy slunce zde patří k nezapomenutelným. Celé nábřeží navíc patří mezi nejoblíbenější místa na bydlení, takže pokud můžeme na adrese uvést Alki beach, každý v Seattlu ví, že naše hotovost se pohybuje někde od miliónu dolarů výš. Proto je celá pláž lemovaná domy nabízejícími luxusní byty s nádherným výhledem na pláž a centrum města. Když jsem se na Alki procházel loni, průměrná cena bytu se pohybovala kolem miliónu dolarů, letos v červnu již nabízely byty pouze od půldruhého miliónu výš. Mezi luxusními domy pro majetné však občas nacházíme i otlučené chajdy lidí, kteří zde bydlí již celá desetiletí a domy si postavili ještě v době, kdy o dnešním boomu trhu s nemovitostmi neměl nikdo ani tušení. A tak procházka po pláži současně slouží jako porovnání toho, jak vypadal Seattle před třiceti lety a jak vypadá dnes. Někteří majitelé skromných domků prostě po změně bydlení nijak netouží, ostatní jednoduše kalkulují, že čím déle budou s prodejem vyčkávat, tím vyšší částku nakonec utrží.

Do Seattlu, největšího město státu Washington na severozápadním pobřeží Spojených států, nesmíme přijet a očekávat příjemné počasí. Proti němu totiž vypadá pověstné anglické počasí jako procházka rájem. Místní deště si užijí zvláště plešatí. Jeden kamarád, který ze Seattlu uprchl, mi líčit, že procházka po městě mu připomínala, jakoby mu na hlavě tančili plameňáci.

Město se může pyšnit nesčíslnými pouličními bary a kavárničkami, které unaveného pocestného lákají opravdu na každém kroku. O poutače na voňavou kávu, která je zde pravděpodobně nejlepší v celé Americe, lze zakopnout doslova kdekoliv. Snad také proto zde začínala známá firma Starbucks, která se snaží Američanům připomenout, že pořádný šálek kávy nemusí obsahovat nahnědlou vodu. Firma sice ukazuje první kavárnu v blízkosti trhu Pike Place, ale babička původního zakladatele již předtím prodávala kávu v blízkosti místní univerzity. Její expanze do světa už má logiku poněkud překroucenou, neboť každá solidnější evropská kavárna bez potíží zvládne připravit lahodnější kávu, než nad kterou zákazníci Starbucksu piští nadšením. Nicméně svět si žádá pokrok a tak dnes kavárnu s logem Starbucku, mimochodem název inspirovalo jméno námořníka z Mervillova Moby Dicka, najdeme v 25ti zemích světa.

Boeing a Microsoft

Seattle je samozřejmě po světě proslavený i jinak než pouhou kávou, na jednom předměstí má své obrovité haly a vlastní letiště firma Boeing, další předměstí Redmond je zase domovem známého softwarového giganta Microsoftu. Výrobce letadel se ale z města postupně stahuje.

Microsoft je v Seattlu kapitola sama pro sebe. Softwarová společnost založená průměrným programátorem Billem Gatesem, se agresivní a často podpásovou strategií stala nejbohatší softwarovou firmou celého světa. Úctyhodný obrat 33 miliard dolarů a 50 000 zaměstnanců jsou hlavními důvody, proč je v Seattlu největší koncentrace vysokoškoláků z celých Spojených států. To, že Bill Gates městu vládne, je vidět i z toho, že v „jeho“ předměstí zákony neplatí a když si usmyslí, že firemní stavby budou vyšší, nežli předepisuje stavební řád, dostane obratem výjimku. A nad tím, že mu město vystavělo mnohoproudou dálnici končící v lese jen proto, že sliboval, že tam postaví pobočku, kterou si nakonec zase rozmyslel, se nikdo v městě ani nepodiví. Dnes zase tahá federální dotace na to, aby mu město postavilo most spojující dvě části kampusu.

Pohodlný život?

Žít v Seattlu je sice pohodlné, do krásné přírody je to jen pár kilometrů, ne vždy je to však jednoduché, prostě musíme na to mít peníze. Seattle patří ve Spojených státech mezi ta nejdražší města a za cenu skromného baráčku v Seattlu mám v Louisvillu pohodlný třípatrový dům. Díky několika jezerům a řadě zálivů je město dopravní katastrofou, mostů je málo (jeden je dokonce pontonový a ve větším větru jej musí zavírat) a aut hodně.

Okolní příroda je sice krásná, může být ale nepříjemně nebezpečná – není to tak dávno, kdy městem otřáslo zemětřesení, které jen shodou šťastných náhod neskončilo katastrofou. V relativní blízkosti je navíc činná sopka Mt. Rainier a o možnosti dalšího ničivého zemětřesení, dost možná vylepšeného přílivovou vlnou a výbuchem Mt. Rainieru, raději v Seattlu nechtějí ani mluvit.

Pike Market

Nejen softwarem, letadly a kávou je ale živ Seattle. Na ryby bohaté pobřežní vody jej tvoří Mekkou milovníků ryb a ostatních mořských pochoutek. Proto je Seattle jedním z center rybářského průmyslu na západním pobřeží, sídlí zde firmy jako Trident či American Seafoods. Vody jsou tady zdrojem téměř všeho, na co si vzpomeneme, od divokého lososa a hejka až po tuňáka a sardinky. A ryby si můžeme i vychutnat, vedle nepřeberné nabídky rybích restaurací stojí za prohlídku i trh Pike Market, kdysi místo, kde rybáři nabízeli své úlovky. Stánky s rybami sice dnes vytěsňují spíše prodavači kdejakého haraburdí, pořád je to ale místo, kde si můžeme koupit ten den ulovené ryby a kraby a prodavači, kteří po sobě pro zábavu přihlížejících házejí celé lososy, se objevili v nesčetných filmech o Seattlu.

V parku pod rozhlednou je vedle dalších atrakcí také poněkud procovské museum hudby, v jehož vzniku má Microsoft prsty i peníze. Samotná expozice je značně zmatená, návštěvníci s velkým humbukem vyfasují údajný zázrak moderní techniky, bedničku se sluchátky a senzorem, které nutno namířit na čidla v blízkosti jednotlivých panelů a ve sluchátkách se má ozvat patřičná informace. Jak je tomu s výrobky Microsoftu časté, systém pracuje jen někdy, bedýnka tíží a systém občas samovolně konvertuje do španělštiny. Zhruba kolem třetí expozice již má většina návštěvníků bedýnku v ruce, sluchátka nonšalantně přes rameno a je po zázraku.

Alki

Severozápadní pobřeží Ameriky má jedinou slavnou pláž v podobě pláže Alki, a tu najdeme právě ve městě Seattlu. Jak už jsem říkal, počasí městu příliš nepřeje a Seattle je proto pověstný spíše neustálým mrholením nežli počasím ke koupání. Nedostatek slunce potom žene obyvatele na pláž ve chvíli, kdy se teplota přehoupne přes 24 stupňů.

Alki je pláž z mnoha pohledů zajímavá, ve vzácný teplý den je široký chodník plný lidí na kolech či kolečkových bruslích, lidé se procházejí s kočárky nebo se svými chlupatými čtyřnohými kamarády. Místní policie dokonce nosí na pláž misky s čerstvou vodou, aby se psi na procházce mohli pořádně občerstvit. I silnice je plná pomalu jedoucích aut, neboť když už místní nemají čas se po pláži procházet, jedou se na ní alespoň podívat z auta. Pláži vévodí několik metrů vysoká replika sochy Svobody, kterou tomuto místu věnovala bohatá Reginalda Parsonsová, toužící povzbudit místní skauty. Poté, co jsem v San Francisku pozorovat sochu Kryštofa Kolumba, jak nadšeně pozoruje opačný oceán, nežli po kterém do Ameriky připlul, se už ale v Americe ničemu nedivím.

Alki slouží svojí délkou 2.5 míle především k procházkám a odpovídá tak maloměstské promenádě dob našich tatínků a dědečků. Pláž začíná v místě nazvaném Alki Point a končí u ústí řeky Duwamish River, na čemž je zajímavý spíše fakt, že název pochází ze slova duwamish, čímž Indiáni kmene Chinook označovali mnohobarevnou řeku a které bylo opakovaně navrhováno jako název budoucího města. Co se názvu týče, mohl na tom tedy Seattle být výrazně hůře. Alki je ale slavná již velmi dlouho, dokonce v roce 1902 si její pověst vynutila stavbu tramvaje, která sem vedla „až z dalekého Seattlu“, jak se tehdy vyjádřily místní noviny.

Při pohledu ze silnice na pláž se nám navíc ukáže centrum Seattlu v plné kráse, a zvláště západy slunce zde patří k nezapomenutelným. Celé nábřeží navíc patří mezi nejoblíbenější místa na bydlení, takže pokud můžeme na adrese uvést Alki beach, každý v Seattlu ví, že naše hotovost se pohybuje někde od miliónu dolarů výš. Proto je celá pláž lemovaná domy nabízejícími luxusní byty s nádherným výhledem na pláž a centrum města. Když jsem se na Alki procházel loni, průměrná cena bytu se pohybovala kolem miliónu dolarů, letos v červnu již nabízely byty pouze od půldruhého miliónu výš. Mezi luxusními domy pro majetné však občas nacházíme i otlučené chajdy lidí, kteří zde bydlí již celá desetiletí a domy si postavili ještě v době, kdy o dnešním boomu trhu s nemovitostmi neměl nikdo ani tušení. A tak procházka po pláži současně slouží jako porovnání toho, jak vypadal Seattle před třiceti lety a jak vypadá dnes. Někteří majitelé skromných domků prostě po změně bydlení nijak netouží, ostatní jednoduše kalkulují, že čím déle budou s prodejem vyčkávat, tím vyšší částku nakonec utrží.

Na první pohled je americký stát Kentucky příjemně zelený a pohostinně pomalý a neuspěchaný. Po delším pobytu to začne být pro Evropana až nepříjemně pomalé a na podivnou směs chudých vesniček shluklých kolem božího kostelíka a okázalých sídel úspěšných majitelů koní. A když k tomu přihodíme 15 palíren bourbonu a trochu modré trávy, máme Kentucky v kostce.

Díky té modré tráve má Kentucky přezdívku stát modré trávy. Tráva samozřejmě modrá není, to jen na jaře mají některé louky namodralý nádech. O tom, jak se tato tráva dostala právě do Kentuky, se historikové dodnes přou. Jednou z možných verzí je John Findley, který do sena z trávy balil flašky whisky, druhou pak truchlící Angličanka, doprovázející Daniela Booma.

Říká se, že pokud je Amerika tělem, pak je Kentucky jeho srdcem. Názvy měst a městeček jsou v mnoha případech odrazem minulosti a zároveň i určité naivity původních obyvatel. Relativně nevelké město Frankfort, dnes hlavní město státu, se původně nazývalo Frank’s Ford po Stephenu Frankovi, časem se ale přejmenovalo na Frankfort. Existuje pár slavných rodáků, často se zde pyšní narozením Abrahama Lincolna, jeho rodiče se však velmi záhy přestěhovali za řeku, takže pravdomluvný Abe si toho v Kentucky moc neužil. Z města Louisville pochází boxer Mohammed Ali a delší dobu zde žil Thomas Alva Edison, a to je tak asi všechno.

Již zmíněné největší město je Louisville, malebně ležící na břehu řeky Ohio a dýchající poklidnou pohodou, za návštěvu rozhodně stojí. Historie města je na americké poměry dlouhá, založil jej generál George Clark již v roce 1778 a pojmenoval jej po králi Francie. Samozřejmě nešlo o nic jiného nežli o skrytou prosbu o vojenskou pomoc proti Angličanům. To se samozřejmě nepovedlo a navíc stát Kentucky vznikl ve stejném roce, v jakém král Ludvík položil hlavu pod gilotinu.

Otevření říční dopravy až do New Orleansu pak město katapultovalo z provinčního městečka do pozice důležitého průplavu. A jelikož po řece se plavily i sudy s bourbonem, na dnešní slávu zlatavého nápoje bylo zaděláno. Ostatně i název bourbon pochází odsud – v tehdejší době pálil samohonku kdekdo, a protože ta kentucká byla nejlepší, začala se na sudech označovat původem, což byl právě okres Bourbon (očividně další úlitba bohaté Francii).

Kentucky sedí na masivním bloku vápencových skal, které filtrují horské potůčky a prameny. Výsledkem je čistá, na vápenec bohatá voda, přírodně zbavená železem, ideální pro pálení whisky.

Těch důvodů je víc, často si navíc zahrála náhoda. Řada usedlíků pocházela ze Skotska, a ti si pochopitelně s sebou přinesli i znalosti potřebné k destilaci whisky. Kukuřici se dařilo mnohem lépe nežli pšenici, ale chleba z kukuřičné mouky neupečete, takže otázku co s přebytkem kukuřice vyřešili tehdy šikovně – začali destilovat. A přebytky tehdy skutečně byly – tehdejší guvernér Virginie, Thomas Jefferson, nabízel každému 60 akrů půdy v Kentucky jen za to, že si tam postaví dům a začne pěstovat kukuřici. O další náhodě se dodnes vedou spory. Většina historických a odborných knih tvrdí, že kolem roku 1789 přišel baptistický farář Elijah Craig náhodou na to, že ze sudů uvnitř vypálených do černa vylil mnohem lepší bourbon nežli ze sudů obyčejných. Ostatní se toho chytli a počátky dnešního průmyslu byly na světě. Chris Morris, hlavní destilátor koncernu Brown and Forman, ale tvrdí, že pověst o ctihodném Craigovi je jej barvitou historkou a o tom, kdo objevil vypalování sudů, už dnes nikdo neví.

Jelikož je Kentucky na svůj bourbon patřičně pyšná, udělala ze svých destiloven turistickou atrakci v podobě Bourbonové stezky. Většinu z fungujících destiloven můžeme navštívit, jen málokterá ale stojí skutečně za to. Ty ve světě nejznámější destilovny, jako Jim Beam či Wild Turkey, jsou v podstatě velké průmyslové továrny na bourbon a nic mimořádného čekat nemůžeme. Heaven Hill Distilleries sice nabízí Centrum odkazu bourbonu, ale vedle prohlídky skladiště sudů se nic moc také nedozvíme. Nicméně destilovna je to pěkná a velice zajímavá, nejen tím, že produkuje bourbon se jménem „zakladatele“ Elijaha Craiga, ale je také jedinou samostatnou destilovnou v Kentucky. Navíc proslula požárem v roce 1996. Destilovna je totiž, přes název naznačující božský kopec, v údolí. Ničivý požár postupně zachvátil i všechny skladiště na okolních kopcích a na film, který v destilovně promítají, těžko někdo zapomene. Vzpomínka na lavinu hořícího bourbonu, která se valila z kopců na destilovnu, je pro milovníky tohoto nápoje skutečně bolestná. V destilovně nám navíc dají i cvaknout whisky, dokonce nabídnou i velice kvalitní 18ti letý bourbon. Mohou si to dovolit, ve skladištích stárne tolik sudů, že to odpovídá 16 procentům všeho bourbonu na světě.

Vedle whisky jsou dalším zlatým dolem koně (když už zmizel tabák). Jejich chod se sem původně dostal s aristokratickými farmáři z Virginie, dnes je zde několik stovek výtečně prosperujících farem. A šílensví kolem dostihů zde panuje dodnes. Hlavním magnetem je každoroční Kentucky Derby, slavná část dostihové Trojkoruny, trojice nejslavnějších dostihů Ameriky s tradicí sahající hluboko do 19. století. Derby do města každoročně přiláká přiláká dobrých půl miliónu nadšenců a není divu, že na tuto dobu můžeme na hotelový pokoj zapomenout. A jednoduché to nebude mít ani ten, který zatouží shlédnout dostihy na vlastní oči – pořádné lístky se dědí z otce na syna a pro většinu smrtelníků zbývá podřadná alternativa pozorovat dostihy z  louky uprostřed závodiště. O to jednodušší je však využít příležitosti a pořádně se opít oficiálním nápojen Kentuckého Derby, což je mint julep.

Kentucky jistě není americkým stáem, který by byl na prvním místě turistických bedekrů. Stát neomráčí ani divukrásnou přírodou (na to musíme na západ) ani velkoměsty překypujícími životem (to musíme zase na východ). O to příjemněji se zde žije, samozřejmě pokud se dokážeme smířit s místním dusným parnem, které zde panuje šest měsíců v roce.

Na první pohled je americký stát Kentucky příjemně zelený a pohostinně pomalý a neuspěchaný. Po delším pobytu to začne být pro Evropana až nepříjemně pomalé a na podivnou směs chudých vesniček shluklých kolem božího kostelíka a okázalých sídel úspěšných majitelů koní. A když k tomu přihodíme 15 palíren bourbonu a trochu modré trávy, máme Kentucky v kostce.

Díky té modré tráve má Kentucky přezdívku stát modré trávy. Tráva samozřejmě modrá není, to jen na jaře mají některé louky namodralý nádech. O tom, jak se tato tráva dostala právě do Kentuky, se historikové dodnes přou. Jednou z možných verzí je John Findley, který do sena z trávy balil flašky whisky, druhou pak truchlící Angličanka, doprovázející Daniela Booma.

Říká se, že pokud je Amerika tělem, pak je Kentucky jeho srdcem. Názvy měst a městeček jsou v mnoha případech odrazem minulosti a zároveň i určité naivity původních obyvatel. Relativně nevelké město Frankfort, dnes hlavní město státu, se původně nazývalo Frank’s Ford po Stephenu Frankovi, časem se ale přejmenovalo na Frankfort. Existuje pár slavných rodáků, často se zde pyšní narozením Abrahama Lincolna, jeho rodiče se však velmi záhy přestěhovali za řeku, takže pravdomluvný Abe si toho v Kentucky moc neužil. Z města Louisville pochází boxer Mohammed Ali a delší dobu zde žil Thomas Alva Edison, a to je tak asi všechno.

Již zmíněné největší město je Louisville, malebně ležící na břehu řeky Ohio a dýchající poklidnou pohodou, za návštěvu rozhodně stojí. Historie města je na americké poměry dlouhá, založil jej generál George Clark již v roce 1778 a pojmenoval jej po králi Francie. Samozřejmě nešlo o nic jiného nežli o skrytou prosbu o vojenskou pomoc proti Angličanům. To se samozřejmě nepovedlo a navíc stát Kentucky vznikl ve stejném roce, v jakém král Ludvík položil hlavu pod gilotinu.

Otevření říční dopravy až do New Orleansu pak město katapultovalo z provinčního městečka do pozice důležitého průplavu. A jelikož po řece se plavily i sudy s bourbonem, na dnešní slávu zlatavého nápoje bylo zaděláno. Ostatně i název bourbon pochází odsud – v tehdejší době pálil samohonku kdekdo, a protože ta kentucká byla nejlepší, začala se na sudech označovat původem, což byl právě okres Bourbon (očividně další úlitba bohaté Francii).

Kentucky sedí na masivním bloku vápencových skal, které filtrují horské potůčky a prameny. Výsledkem je čistá, na vápenec bohatá voda, přírodně zbavená železem, ideální pro pálení whisky.

Těch důvodů je víc, často si navíc zahrála náhoda. Řada usedlíků pocházela ze Skotska, a ti si pochopitelně s sebou přinesli i znalosti potřebné k destilaci whisky. Kukuřici se dařilo mnohem lépe nežli pšenici, ale chleba z kukuřičné mouky neupečete, takže otázku co s přebytkem kukuřice vyřešili tehdy šikovně – začali destilovat. A přebytky tehdy skutečně byly – tehdejší guvernér Virginie, Thomas Jefferson, nabízel každému 60 akrů půdy v Kentucky jen za to, že si tam postaví dům a začne pěstovat kukuřici. O další náhodě se dodnes vedou spory. Většina historických a odborných knih tvrdí, že kolem roku 1789 přišel baptistický farář Elijah Craig náhodou na to, že ze sudů uvnitř vypálených do černa vylil mnohem lepší bourbon nežli ze sudů obyčejných. Ostatní se toho chytli a počátky dnešního průmyslu byly na světě. Chris Morris, hlavní destilátor koncernu Brown and Forman, ale tvrdí, že pověst o ctihodném Craigovi je jej barvitou historkou a o tom, kdo objevil vypalování sudů, už dnes nikdo neví.

Jelikož je Kentucky na svůj bourbon patřičně pyšná, udělala ze svých destiloven turistickou atrakci v podobě Bourbonové stezky. Většinu z fungujících destiloven můžeme navštívit, jen málokterá ale stojí skutečně za to. Ty ve světě nejznámější destilovny, jako Jim Beam či Wild Turkey, jsou v podstatě velké průmyslové továrny na bourbon a nic mimořádného čekat nemůžeme. Heaven Hill Distilleries sice nabízí Centrum odkazu bourbonu, ale vedle prohlídky skladiště sudů se nic moc také nedozvíme. Nicméně destilovna je to pěkná a velice zajímavá, nejen tím, že produkuje bourbon se jménem „zakladatele“ Elijaha Craiga, ale je také jedinou samostatnou destilovnou v Kentucky. Navíc proslula požárem v roce 1996. Destilovna je totiž, přes název naznačující božský kopec, v údolí. Ničivý požár postupně zachvátil i všechny skladiště na okolních kopcích a na film, který v destilovně promítají, těžko někdo zapomene. Vzpomínka na lavinu hořícího bourbonu, která se valila z kopců na destilovnu, je pro milovníky tohoto nápoje skutečně bolestná. V destilovně nám navíc dají i cvaknout whisky, dokonce nabídnou i velice kvalitní 18ti letý bourbon. Mohou si to dovolit, ve skladištích stárne tolik sudů, že to odpovídá 16 procentům všeho bourbonu na světě.

Vedle whisky jsou dalším zlatým dolem koně (když už zmizel tabák). Jejich chod se sem původně dostal s aristokratickými farmáři z Virginie, dnes je zde několik stovek výtečně prosperujících farem. A šílensví kolem dostihů zde panuje dodnes. Hlavním magnetem je každoroční Kentucky Derby, slavná část dostihové Trojkoruny, trojice nejslavnějších dostihů Ameriky s tradicí sahající hluboko do 19. století. Derby do města každoročně přiláká přiláká dobrých půl miliónu nadšenců a není divu, že na tuto dobu můžeme na hotelový pokoj zapomenout. A jednoduché to nebude mít ani ten, který zatouží shlédnout dostihy na vlastní oči – pořádné lístky se dědí z otce na syna a pro většinu smrtelníků zbývá podřadná alternativa pozorovat dostihy z  louky uprostřed závodiště. O to jednodušší je však využít příležitosti a pořádně se opít oficiálním nápojen Kentuckého Derby, což je mint julep.

Kentucky jistě není americkým stáem, který by byl na prvním místě turistických bedekrů. Stát neomráčí ani divukrásnou přírodou (na to musíme na západ) ani velkoměsty překypujícími životem (to musíme zase na východ). O to příjemněji se zde žije, samozřejmě pokud se dokážeme smířit s místním dusným parnem, které zde panuje šest měsíců v roce.

Stačí pár hodin, a San Francisco si zamiluje snad každý, ono má totiž na rozdíl od většiny ostatních amerických měst svůj svérázný šmrnc. A je toho k okukování vice než dost. Většina turistů asi začne tím, že si přivstaneme a pokud bude mít štěstí, uvidí, jak se z ranní mlhy vynoří majestátní Golden Gate Bridge. Most je ostatně jednou z největších atrakcí města, od svého postavení v roce 1937 úspěšně přežil všechna zemětřesení včetně toho posledního, které vážně poškodilo některé úseky konkurenčního, ale mnohem ošklivějšího mostu na druhé straně zálivu. Je již vice než 50 let starý, takže by měl právo vypadat jako unavený dědeček, ale jeho oranžový nátěr obnovovaný vlastně neustále, takže natírat jej je doživotní práce, jiskřivě odráží paprsky kalifornského slunce. Obrovité rozměry si nejlépe uvědomíme ve chvíli, kdy přijdeme až k němu a máme možnost si z blízka prohlédnout, jak silná jeho ocelová lana opravdu jsou.

Další atrakcí města je samozřejmě jeho tramvaj. Vzhledově sice připomíná pražské tramvaje z konce šedesátých let, takže kam s ní na dříve narozené Pražáky, ale Američané z možnosti přiskočit za jízdy (tramvaj se pohybuje rychlostí splašeného hlemýždě) hýkají nadšením. San Francisco je snad jediné americké velkoměsto postavené na strmém kopci. A protože Američané nemají rádi na silnicích a ulicích příliš zatáček, ulice San Francisca jsou většinou zvláštní. Jedním směrem vedou jako vrstevnice po kopci, druhým směrem pak vedou kolmo vzhůru, a právě tudy většinou jezdí slavná tramvaj. Je to vlastně něco jako horská zubačka, pohání ji lano či řetěz vedoucí pod kolejemi. Řidiče to občas nutí přeřadit, na což má uprostřed vozu podivnou páku připomínající přerostlé kleště. Nejen místní, ale i ostatní Američané jsou na tuto atrakci patřičně hrdí, a tak když před lety byly koleje i celý pohon v dezolátním stavu a město hodlalo tramvaj zrušit a koleje vytrhat, řada organizací po celé Americe demonstrovala za zachování této unikátní technické památky. Následovaly úspěšné sbírky a dnes rejdí tramvaj po městě jako v dobách největší slávy.

Na prohlídku je toho více než dost, kroky turistů zcela neomylně zamíří do přístavu, kde desítky rybích restaurací bojují o přízeň turisty. Přiznejme si ale, že přístav je povětšinou klasická turistická past. Nicméně si odsud můžeme si odsud vyjet na ostrov Alcatraz proslulý coby věznice, kde si své roky prožil i Al Capone.

“I lost my heart in San Francisco” tvrdí i u nás známá písnička, což si po pár prožitých dnes lze docela dobře představit, protože je zde opravdu krásně. Jako v celém pobřežním pásu Kalifornie, i zde dokáže příroda pravé divy, takže nádhernými květy obrůstá i patník u cesty, a tyto květy tvoří ten pravý rámec bělostným domům. Nad městem vlají vlajky dvacetitřídenní Kalifornské republiky s medvědem ve znaku, ze zahrad voní eukalypty a život se zdá na Kalifornii nečekaně málo uspěchaný. Pokud přejedeme most a vydáme se dál směrem k údolím proslulým kvalitním vínem, mineme celkem nepatrnou cedulku, upozorňující že právě tudy probíhá geologický zlom San Andreas, jehož pohyb právě před sto lety prakticky celé město zničil. Asi jsem nebyl sám, kterému maloučko zatrnulo. O zemětřesení sice není příliš radno v San Franciscu mluvit, ale geologové varují, že otázka není jestli ničivé zemětřesení přijde znovu, ale kdy přijde.

San Francisco je také asi nejlevicovějším a nejsvobodomys­lnějším městem současných Spojených států a internetová petice upozorňující konzervativní zbytek Ameriky, že v případě odtržení California Nuovo bude mít všechno dobré, od 95 procent vína až po 5 nejlepších univerzit, zatímco konzervativním státům zůstanou moskyti, tornáda, hurikány, 80 procent obézních a teleevangelisté, byla míněna jen částečně jako žert. Ostatně ve chvíli, kdy při nedávných prezidentských volbách získal Obama 200 hlasů, bylo rozhodnuto, neboť Kalifornia (s malou pomocí spřátelených států Oregon a Washington) prostě udělala svoji povinnost.

Po generace bylo Chicago důležité místo pro indiány, kteří ho využívali jako přístav pro svá kanoe. Toto místo bylo porostlé obrovským množstvím divoké cibule, která vydávala svůj charakteristický zápach. V domorodém jazyce „chicagou“.

Prvními bělochy, kteří objevili toto místo, byli francouzský jezuitský misionář a kanadský badatel, kteří se sem dostali uprostřed zimní bouře v roce 1674.

V dnešní době je Chicago třetím největším městem Spojených Států. Je proslavené „mýdlovým“ seriálem Chicago Hope a samozřejmě také basketbalovým týmem Chicago Bulls. Nachází se na břehu Michiganského jezera v oblasti Velkých jezer.

{{reklama()}}

Proč každý považuje Chicago za město hříchu a gangsterů? Zdá se, že to všechno začalo již na počátku 20 století. V té době jedny londýnské noviny napsaly, že „ostatní místa schovávají svou zkaženost, ale Chicago si ji hýčká v srdci obchodní čtvrti tak, že ji propůjčí lesklý povrch“. Obchodní čtvrt, o které se psalo, byla First Ward nazývaná the Levee. V této obchodní čtvrti jste mohli dostat jakékoliv zboží, prostě cokoliv – dokonce i ránu do hlavy nebo šok z „vybílené“ peněženky. Velmi módní byl saloon, který vedl Ike Bloom. O něm se vědělo, že vydělal víc peněz na svých holkách než na pití a často dělal možné i nemožné, jen aby se jméno jeho podniku často objevovalo v novinách, aby byl stále „in“.

Ale i ostatní nevěstince byly velmi nóbl a lákavé a pomocí svých brožurek rozdávaných v lepších částech města se snažily přivábit dobré zákazníky. Jednou při návštěvě jedné z nich se stala nemilá příhoda. Jedna z dívek se oddávala tanci tak vášnivě, že vykopla svůj střevíc a ten se zastavil o láhev šampaňského a docela ho zatopil svým perlivým vínem. Bylo to právě ten večer, kdy se sem zašel pobavit pruský princ Jindřich. Ale byl to gentleman každým coulem a nechtěl tu vášnivou holku zničit. Vzal střevíček a řekl: „to ubohé stvoření nemůže přece dát své nožky do toho mokrého střevíce“ a navrhl přípitek se střevíčkem naplněným šampaňským. Okamžitě každý muž v místnosti následoval jeho příkladu, a tak dalo Chicago světu nový zvyk.

Ten stejný nevěstinec byl také středem jednoho z největších skandálů v historii Chicaga. Ale jak se to všechno stalo, pokud se to vůbec stalo, zůstává stále tajemstvím. Podle jedné historky se to stalo takhle. Jeden prominentní člen známé rodiny zemřel v jednom bordelu a jeho majitelka přiměla své přisluhovače, aby jeho tělo odnesli do konkurenčního podniku a nacpali ho do pece. Potom zvedla telefon a zavolala na policii. Mezitím ale byla její potencionální obět varována a její muži strčili to tělo do taxíku a odjeli s ním k němu domů. Identita toho zemřelého muže se léty neustále měnila a celá historka byla prošpikována pikantními detaily. Stěží nějaká významná rodina v Chicagu unikla občasné fámě o zaručené pravosti jejího mrtvého člena. A pokaždé, když se vypravovala, ji lidé naprosto věřili, protože tato čtvrť byla velmi populární u mladých mužů všech sociálních vrstev.

V roce 1920 přijel do Chicaga Capone a v tom samém roce se prodej a pití alkoholických nápojů stal v Americe ilegální. Capone toho využil ve svůj prospěch. Ale nebyl sám. Ve městě byli další bohatí muži – Torrio a O´Banion. Jenže Chicago nebylo dost velké pro všechnu tu moc a ctižádost.

Jednoho dne, když O´Banion řezal chryzantémy do pohřební kytice, zastavilo před jeho obchodem velké modré auto. Vystoupili z něj tři muži a vešli dovnitř. Jeden z nich mu potřásl rukou a pak dřív než bys řekl švec – padlo šest výstřelů. Pět bylo rychlých a zasáhlo O´Baniovu hruď. Potom ten, co mu potřásl rukou, uvolnil sevření a vypálil šestou ránu z milosti do jeho hlavy. Pohřeb, který následoval byl jedním z největších, jaké kdy Chicago vidělo. Z New Yorku byla přivezena speciální rakev pro tuto příležitost a 26 nákladních aut plných květin a také koš růží s označením „od Ala“. Capone a Torrio se pohřbu zúčastnili také. Byli tam ale i jiní zabijáci a ti hledali odplatu. Jakmile bylo po pohřbu, Torrio zmizel s O´Baniovými muži v patách. Pronásledovali ho cestou na Kubu a pak zpět do Chicaga, kde ho nakonec zastřelili před vchodem do jeho vlastního domu. A tak zůstal jen Al Capone. Válka o kontrolu nad černých trhem trvala čtyři roky. Během té doby zemřelo mnoho lidí a mnoho lidí také tvrdilo, že vinu na tom má právě al Capone. Celý svět také věděl, že nařídil masakr v den sv. Valentýna, který mu získal mezinárodní věhlas a také kontrolu nad Chicagem. Čím byl tenhle masakr jiný než ty ostatní? Byl zastřelen i nevinný návštěvník garáže a lidem už došla trpělivost a začali se domáhat toho, aby se s tím něco udělalo.

Během několika roků se skutečně něco stalo. Al Capone byl obviněn a také odsouzen k 11 letům ve vězení a pokutě 70 000 dolarů. Ve vězení také zemřel.

Dnes je Chicago známé jako jedno z nejlepších urbanistických sídel ve světě. Výstavné centrum s moderní architekturou je dílem tzv. chicagské školy. Po požáru roku 1871 začala skupina architektů projektovat nové výškové administrativní budovy s novými konstrukčními a výtvarnými prvky jako průčelí prosklená v pásech, litinové sloupy, ocelové skelety staveb, výtahy a mnoho dalších. V Chicagu se zrodily takto první mrakodrapy Ameriky. Dnes je největší chloubou i mrakodrap Sears Tower, který má 110 podlaží a měří 442 metrů. Celá Michiganská ulice se nazývá „nádherná míle“ a není divu, protože je to jedna z nejvýstavnějších ulic na světě s překrásnou parkovou úpravou. A tam, kde končí „nádherná míle“ začíná Zlaté pobřeží, což je jedna z nejskvělejších obytných čtvrtí ve městě s budovami, které nabízí pohled na Michiganské jezero a jeho pláže. Dnes je to město mírumilovné a elegantní. A v noci jsou jeho ulice bezpečnější než ulice mnoha jiných amerických měst. A jeho obyvatelé jsou velmi přátelští a také hrdí. A proč ne. Je toho mnoho na co mohou být v Chicagu pyšní – třeba na svých 58 vysokých škol. Nebo na další atrakci – „chicagské pobřeží“. Město totiž půlkruhem lemuje břeh Michiganského jezera v délce přibližně 100 kilometrů. Kolem jezera leží mnoho nádherných parků, které jsou protkány množstvím cyklistických stezek i stezek pro kolečkové brusle. Do jezera vybíhají zábavní mola s mnoha útulnými kavárnami plnými zeleně.

Roku 1869 byla uvedena do provozu první železniční trať spojující východní a západní pobřeží USA. Železničním uzlem bylo Chicago a je jím dodnes. Každý, kdo chce jet vlakem z New Yorku do Los Angeles, musí přestoupit právě v Chicagu. Bohužel, dnes už neexistují ty luxusní vagóny, kde cestující chodili po červených kobercích a měli k dispozici i kadeřnictví a holičství a také žehlírnu. Díky železnici se město stalo městem obchodu. A také největším vnitrozemským přístavem na světě zásluhou řeky svatého Vavřince, která jej spojuje s otevřeným mořem. Na O´Harově mezinárodním letišti denně startuje a přistává přibližně dva tisíce dopravních letadel. Na březích řeky Chicago stojí také budova počítačového giganta IBM. V tomto městě je i proslulé Muzeum vědy a průmyslu.

V Chicagu vedle sebe žije více než 70 etnických skupin a politicky nejsilnější skupinou jsou Irové. Žije zde také početná česká menšina – Bohemians. A jeden její člen – Antonín Čermák vešel i do dějin města. Stal se podnikatelem a v roce 1931 byl zvolen starostou Chicaga. A byl to právě on, kdo se velkou měrou podílel na boji proti mafii. Zemřel jako hrdina dva roky na to. Stal se totiž obětí atentátu na prezidenta F.D. Roosevelta, kterého zaštítil svým vlastním tělem. Na radnici má pamětní desku.

Pokud byste chtěli Chicago navštívit, pak vězte, že průměrné teplota v červenci se pohybuje kolem 24 stupňů Celsia a v lednu kolem minus 3,5 stupňů.

Do tohoto třiačtyřiceti­tisícového města, jež je součástí jižní Kalifornie, se nikdy nevydávejte v letním období. Pro Evropana nezvyklého na vysoké, přímo saharské teploty je zdejší léto nesnesitelné. Já jsem s manželem vyrazila na výlet koncem srpna loňského roku a musím přiznat, ze horko bylo opravdu pekelné. Nikdy jsem předtím nic takového nezažila. Ještě že při pochůzkách po obchůdcích se suvenýry se to dalo přežít. Vevnitř samozřejmě běžela naplno klimatizace a venku byl vzduch osvěžován krůpějemi chladivé vody. A ledová káva od Starbucks navrch přišla jako na zavolanou.

Město je každoročně místem konání filmových festivalů. Svět filmů a umění má tohle místo rád, řada celebrit zde má své rezidence. Ranč Franka Sinatry jsme míjeli na dohled, příště zamíříme za Elvisem. Nejen filmem ale je Palm Springs známá, je to také město sportu. Pořádají se zde turnaje v golfu či tenisu. Na golfová hřiště zde narazíte na každém kroku stejně, jako na nezbytné přepychově vyhlížející bazény. Nesmím zapomenout, že je to také velmi oblíbená adresa mezi geji a lesbičkami, téměř jak samotné San Francisko.

Cestou do Palm Springs protínáte Větrný ostroh, což je prý největrnější místo celého západu Ameriky. Je zde řada větrných turbín, které míjíte prakticky po celou dobu až do vstupu do města. Tyhle turbíny jsou jedním z mála ekologických projektů k získáváni čisté energie. Škoda jen, že se nevyužívají ve větší míře i jinde, kde jsou k tomu podmínky.

Palm Springs patří mezi nejlákavější turistická místa v jižní Kalifornii. Dostanete se sem do dvou hodinek jak z LA, tak ze San Diega. Zvláště mimo letní období, na jaře a na podzim sem míří kolony návštěvníků nejen z Kalifornie, ale i z Nevady, Arizony či Oregonu. Narazíte zde i na Kanaďany, kteří zde nasávají sluníčko plnými doušky. Velmi oblíbené v téhle oblasti je cestování karavany. Mnozí návštěvníci zde totiž tráví řadu týdnů.

V zimním období má Palm Springs rovněž co nabídnout. Jeho poloha mezi pásmy hor, jež jej obklopují jak z jihu, tak severu či západu, nabízejí nejen lákavé turistické procházky, ale i výjezd lanovkou na Mt. San Jacinto, jež Vám poskytne nádherné scénické pohledy do všech světových stran. Vrcholky bývají pokryty sněhem, zatímco dole v Palm Springs zůstávají teploty velmi příjemné. V zimě je tohle městečko bohatší o pár desítek tisíc lidí. Řada z nich zde tráví celou zimu.

Také motorkáři sem rádi zajíždějí, protože celá cesta do Palm Springs vede kaňony, průsmyky a tyhle vyjížďky jsou jednoduše romantické. Správný motorkář tohle miluje víc, než jen frčet po nudných dálnicích. Pod tohle se můžu sama podepsat, je to velkolepá jízda.

Escondido je jedním z nejteplejších míst v San Diego county. Je známým centrem umění, sídlí zde Wild animal park, pobýval zde i Erik Clapton. Blízko je jak do San Diega, tak na celou řadu pláží v okruhu jižního pacifického pobřeží Kalifornie. Ve velmi krátkém čase se můžete dopravit stejně tak do Hollywoodu, jako do nedalekých hor a pouští.

Můžete si zajet i na ochutnávku vína do blízké Temeculy, či si trošku zahazardovat do oblíbeného Harrash kasina, vzdáleného pouhých 20 minut od Escondida. Kdo rád kasina, určitě nebude litovat, je opravdu komfortně vybavené, je součástí hotelu a samozřejmě se zde můžete i najíst a napit dle libosti. Jen je občas dost nesnadné hledat místo k zaparkování, je lépe vyrazit s nastávajícím večerem, později už může být pozdě.

Velkou atrakcí je už padesátým rokem Causin’Grande Ave, což je show amerických veteránů na niž se sjíždějí lidé ze širokého okolí, pátek co pátek, od dubna do září. Američané milují svá stará veliká auta, i když už se s nimi na cestách moc nepotkáte. V Escondidu se na tahle jejich představení sjíždí více než 8.000 lidí, aby zde obdivovali tyto nablýskané staré kousky. Ráda zde s manželem trávím svůj čas. Je zde šance pozdravit známé, zajít do baru mezi motorkáře či setřepat ze sebe pracovní týden v rytmu rock and rollu v některých ze zdejších diskoték.

Nesmím zapomenout, že celá jižní Kalifornie, to je také golf a stovky nádherně udržovaných hřišť. Velice snadné a dostupné je si jej zahrát i v Escondidu, kde je k tomu nepřeberně možností. V okolí, v Rancho Santa Fe, žije jeden z nejlepších hráčů golfu, Phil Mickelson. Pro milovníky sportu, je zde ovšem řada dalších možností kam vyrazit. Kdo rád baseball či fotbal, určitě nevynechá zápasy San Diego Padres či Chargers.

Město je svými 141 000 obyvateli čtvrtým největším v San Diego county. Zachovává si ale stále ráz velmi příjemného, klidného městečka, jež zvláště o víkendech působí dost ospale. Lidé utíkají před horkem k oceánu, či zůstávají ve svých příjemně klimatizovaných domovech. Ti kdo milují opravdu tropické teploty a že je jich zde není málo, vyrážejí ven za poznáváním blízkého či širokého okolí, přiměřeně své kondici i stavu v peněženkách. Na výlet do Palm Springs ale můžete v parném létě raději zapomenout, je-li v Escondidu 40 stC, v tomhle pouštním městě mezi palmami vás omráčí teploty v průměru o 10 stupňů vyšší.

V Escondidu nenarazíte na velkolepé a vysokánské mrakodrapy jako třeba v blizoučkém San Diegu. Nejvyšší budovou ve městě je městská nemocnice. Převážná část obyvatel zde bydlí v apartmánech, domcích a domečcích. Velice rozšířenou formou bydlení je zde také mobil home. Žijí zde obyvatelé všech etnik, většinu ale tvoří přistěhovalci ze sousedního Mexika. Legální či nelegální. Oficiálním jazykem je zde sice angličtina, ale více zde slyšíte španělštinu, mexická hrdost angličtinu jen těžko přijímá.

Až jednou zavítáte do jižní Kalifornie, neopomeňte se zastavit i v tomhle malebném městě v údolí.

Severní Dakota byla v minulém století proslavená těžbou zlata. Jedním ze zlatokopeckých městeček byl i Deadwood, který se nachází na západě státu severně od Leadu. Deadwood byl vyhlášeným báňským centrem a jeho sláva přilákala mnohé dobrodruhy, zejména ty, kteří se podíleli na nechvalné slávě Divokého Západu. Svůj poslední odpočinek zde našli i tři z nejslavnějších gangsterů své doby: Divoký Bill Hickok, Calamity Jane a Kazatel Henry Weston Smith.

Deadwood je typické městečko dnešního Západu. Je neděle dopoledne a atmosféra městečka je lehce lenivá a rozkošnicky ospalá. Lidé nikam nespěchají, loudají se ulicemi nebo jen tak postávají. Rušněji je jen před Saloonem No.10. Sotva tam člověk vstoupí jako by se propadl do minulého století. Interiér tohoto slavného baru je zcela autentický. Na podlaze jsou i piliny, jak to bývalo v dobách, kdy sem chodil Divoký Bill Hickok hrát karty. I Calamity Jane je tady. Sice jen její busta, ale i na ní je vidět, že když Pánbůh rozdával krásu, Jane si nepřišla. Za to, když rozdával štěstí, přišel si určitě dvakrát Potato Creek Johnny. Byl to malý, vousatý mužíček vlastním jménem John Perrett a ten našel v místním potoku (Potato Creek) obrovský zlatý nugget.

V baru je živo. Mezi návštěvníky jsou místní štamgasti i zvědaví turisté a i když se od sebe navzájem hodně liší, jedno mají společné – nikdo jim tu nenaleje nic, co by – byť i jen vzdáleně – připomínalo alkohol. Je totiž neděle dopoledne a zákon nepovoluje konzumaci alkoholu ani jeho prodej. Zákon je zákon a ten se v USA ctí. A tak se rozhlížíme po baru s coca-colou v ruce. A tady je to místo, kde roku 1876 Divoký Bill naposledy držel karty v ruce. Ten den udělal osudnou chybu a sedl si zády ke vchodu. Jeho vrah Jack McCall to měl snadné. Divoký Bill Hickok nestačil ani vytáhnout svou pistoli. Padl mrtev na karetní stůl s kartami v ruce. Tamhle na stěně visí původní náhrobní deska tohoto pistolníka. Jeho přítel se s ním rozloučil dojemnými slovy.

Dnes je Deadwood opět hráčským doupětem. Ale už tu nikomu nešustí karty v ruce. Dnes v barech zní cinkot automatů. Co je stejné jako v dobách Divokého Západu, je bezesporu hráčská vášeň. Brzy po poledni se chodníky zaplnily lidmi s ruličkami v ruce. Proč mají všichni ti lidé ruličky? To jsou čerstvě rozměněné čtvrťáky, kterými za chvíli budou krmit ty tajemné bedýnky a toužebně očekávat zvonění padajících peněz. Jednou to přeci musí vyjít… Zvláštní je, že většina těch lidiček je středního i vyššího věku a dost často jsou to manželské páry.

Deadwood je čisté městečko s domy jako vystřiženými z amerických filmů. Po ulicích se ale prohání podivné tramvaje na kolech. Takovýmto přibližovadlem se můžete dostat i na Boot Hill – v překladu „Kopec obutých“, kde odpočívá po svém rušném životě mnoho gangsterů i zlatokopů. Hřbitov je tak rozsáhlý, že u pokladny obdržíte jeho plánek, abyste se neztratili. Když procházíme hřbitovní branou, slyším jednoho Američana, jak říká: „Promiňte, nemám vstupenku, jdu navštívit svoji babičku“. A průvodce s úsměvem ustupuje stranou.

Tak a jsme na místě. Stojíme u hrobu Divokého Billa. Zdobí jej replika původní náhrobní desky. Tak tady odpočívá ten uhlazený švihák proslulý svou hbitou zbraní a v jeho těsné blízkosti sní o své lásce k Billovi nezkrotná Calamity Jane. Jane přežila Billa o víc jak dvacet let a jejím posledním přáním bylo, být pohřbena vedle něj. O životních výhrách i prohrách, nadějích a zklamání, o životě i smrti lidí, kteří jsou na Boot Hill pochováni, se můžete přesvědčit v divadle, které nese název Calamity Jane. A rozhodně tu budovu nepřehlédnete, nemusíte mít strach. Má fakt pěkné syté barvy. Věčně omšelá a špinavá Jane by se asi dost nasmála.

V Deadwoodu je také malé muzeum s voskovými figurínami. Dokumentuje svoji báňskou historii v atmosféře minulého století a zachycuje ve vosku významné osoby té doby. Opouštíme historii, protože na ulicích tepe život. Lidé přijíždí na motorkách i v autech a zastavují před svým oblíbeným barem s ruličkami na podnosech. Hráčská vášeň z Deadwoodu nevyprchala, Divoký Bille Hickoku.

Sraz s kamarádkou Janel jsme měli hned po (ne zrovna moc vydatné) snídani. Výhody to mělo hned dvě. Měla auto a znala dobře San Francisko (hlavně proto, že tam bydlela).

San Francisco je nejhezčí město co jsem na své cestě viděl. Rozkládá se na poloostrově, je obklopené Tichým oceánem a Sanfranciským Zálivem. Ty jsou na severu San Franciska spojeny průlivem Golden Gate (Zlatou branou). Přes ní se klene snad nejznámější most na světě – Golden Gate Bridge. Můj dojem z něho… obrovský a červený (opravdu nečekané). Poplatek za užití mostu se platí jen při příjezdu, takže ušetříte, když budete jenom vyjíždět.

Když jsem u těch mostů, tak ze San Franciska na východ – směrem na Oakland vede opravdu dlouhý most Bay Bridge. Tomu ale chybí oproti Golden Gate Bridge ta majestátnost a elegance (a není červený).

Přestože jsou na pobřeží Tichého oceánu krásné a písčité pláže, na žádné velké koupání to není. Počasí v San Francisku je poměrně chladné a proměnlivé a moře dost studené (asi nějaký mořský proud).

Ještě se zmíním jednou o průlivu Golden Gate a to proto, že tam uprostřed na skále stojí vězení Alcatraz, ze kterého není úniku. Nám se však ani nepodařilo na Alcatraz vniknout, tak o tom, jak to vypadá vevnitř snad někdy jindy.

Americká města mají tu zvláštnost, že ignorují jakékoliv terénní vlny a nerovnosti. Pravoúhlé silnice vedou přímo do kopců a křižovatky tvoří takové ty skoky, jaké jsem vždy obdivoval v amerických automobilových honičkách (akorát v nich nezastavovali na každý blbý stopce a mohli tedy více skákat). Jen jednou byl kopec už tak prudký, že tam vznikla nejklikatější ulice na světě, aby to auta vůbec vyjela. Ta se jmenuje Lombard Street. Prý je tam velmi drahé bydlení, ale já bych tam bydlet nechtěl. Asi by mi dost vadilo, ža každý turista si tu ulici chce projet, takže provoz tam je… no dost velký na můj vkus (i když vkus je prý jen otázka vkusu)

Naše americká kamarádka rychle přijala náš způsob zábavy a humoru, a tak si v japonské zahradě s námi s chutí hrála na babu a lovila ryby, na molu 9 jsme překládali z tulenštiny do angličtiny manželské hádky, ale i vyznávání lásek tuleních slečen a pánů a v China Townu s námi prováděla čistě české vylomeniny mezi obludami na prodej.

Molo 39 je takové zábavné centrum se spoustou obchodů, restaurací, suvenýrů a tuleňů. Ano tuleňů (koho bychom asi tak překládali). Na plovoucích pontonech se jich tam válí moc. Je to hezká podívaná, jak se pošťuchují a jak si hrají, jenom trochu smrdí a řvou.

China Town je největší čínské město za hranicemi Číny. Je to čtvrť v San Francisku, kde žijou samí Číňani (to je obzvlášť nečekané), ulice vykazují prvky čínské architektury a dá se tam koupit cokoliv za velmi nízké ceny.

Twin Peaks jsou hory dvojčata přímo nad SF (teď jsem asi zklamal všechny příznivce Davida Lynche) a výhled rozhodně stojí za to ve dne nebo v noci, nejlépe však ve dne i v noci. Jenom tam tak strašně fouká, že by tam déle vydrželi milenci jen nejotrlejší z nejotrlejších.

Jinak San Francisko je také město mnoha kultur, jsou tam i místa, kde se v hojném počtu scházejí hippies nebo homosexuálové a hluboké kořeny tam zapustila rocková hudba.

Až budete v Americe jeďte do San Franciska. Nebudete litovat. Věřte mi. Už jenom proto, že je v Kalifornii a Kalifornie je nejhezčí stát v U.S.A.

To jsme takhle chtěli jet ze San Francisca do Los Angeles. Po dálnici je to asi 6 hodin, ale my jsme se rozhodli obětovat skoro 2 dny a jet po silnici číslo 1. Ta vede skoro po celém pobřeží Kalifornie. Silnice se kroutí nádhernou divokou přírodou – na jedné straně (té pravé) je sráz a útesy tvořící pobřeží tichého oceánu, na straně druhé kopce. Když člověk řídí, tak se moc nepokochá, protože tam je opravdu moc opravdu ostrých zatáček.

Večer jsme dojeli do Santa Cruiz. Tak v Santě Cruiz to fakt žije. Obrovský molo se spoustou atrakcí, barů, heren a hlavně lidí. Ještě spousta obchodů s hadrama značky O’neil. Surfařům (teda těm co používaj prkna místo klávesnic) tohle místo říká asi mnohem víc než mě, ale taky se mi tam líbilo, i když můj největší surfařský zážitek je z písečáku ve valech u Přelouče, kde se mi podařilo stát asi 5 sekund na nafukovací matraci.

Pak jsme přespali někde u silnice. Ráno, poté co nás probudil nějaký pes, jsme vyrazili směr Santa Barbara a koupačku na její pláži. U jednoho odpočívadla nás zaujalo kolik lidí někam jde. Vystoupili jsme, taky přelezli plot. (Zábava byla pozorovat tlustý ženský v sukních, jak se sápou nahoru a jak odevzdaně seskakujou dolů.) Mysleli jsme, že tam všichni jdou kvůli těm tuleňům (pro nás už byli tuleni v létě v Kalifornii normálka), ale co jsme viděli nám vzalo dech. Byla tam rypouš sloní velkej jako prase. Co prase. Jako kráva. Co kráva. Jako slon. Ne kecám. Normálně se tam u jednoho útesu převaloval a ani se nás nebál. Věděl, že by sme se do jeho tlamy vešli všichni tři. Úplná paráda.

Pak jsme se už jen vykoupali na pláži v Santě Barbaře, na břehu postavili z písku hrad evropského typu a večer jsme byli v Los Angeles. Ale to už je jiná pohádka.