Oblasti – 26. stránka – Cestovatel.cz

Na nejvyšší sopku v Evropě

RYCHLÁ REZERVACE LETU

Na Sicílii jsem jel bez jakýchkoliv vědomostí o cestě na vrchol Etny. Před pár lety jsem četl něco o výstupu v knize Dopisy z moře od Petra Zemana, jenže jediné co jsem si zapamatoval byla možnost přespání ve staré observatoři. Cílem cesty proto nebylo stanoveno dobytí vrcholu, ale nenáročný výstup, čím výš, tím líp. Svůj naprostý amaterismus přiznávám, těžko ho však změním. Spoléhám na improvizaci. Kdybych prostě ve dvou tisících narazil na celoroční sníh, otočil bych se na sandálech (jediných svých botách) o 180° a s výrazem unuděného vědce, který chodí 2x denně k čáře věčného sněhu měřit jeho teplotu, bych sestupoval dolů a latinsky zdravil protilezce.

Mile, opravdu mile mě překvapil autobus i se svou cenou 4500 lir. V plánech byl původně pěší pochod z města Acireale, které se jevilo jako nejbližší železniční stanice pod Etnou. To sice pravda byla, jenže na turistických informacích mi lámanou (byla tak špatná, že kdybych já uměl plynule, klidně bych napsal přelomenou) angličtinou naznačili, že na Etnu se dostanu pouze z Catánie a pouze autobusem. Odhadli i cenu zpáteční jízdenky na 8 000 lir, což se mi líbilo natolik, že jsem se rozhodl tomu ještě nevěřit a dále připravovat tělo i ducha na 50 km chůzi. Už o den později mi došlo, jak naivní pohled na svět oblboval můj mozek v době, kdy jsem byl ještě o 24 hodin mladší. Nešlo o žádnou náhlou nadprůměrnou bystrost. Prostě jsem měl v autobuse otevřené oči (měl jsem ještě otevřenou pusu, ani ne tak úžasem, ale snahou o důkladnější větrání těla zevnitř neboť autobus nebyl s otevřenými věcmi pozadu a měl otevřené okno. Prostě takové zátiší se 4 otevřenými věcmi.) a koukal na to město zmítající se v dopravní křeči, dusící se vlastními prdy a už zrána umírající vyčerpáním v ničivém vedru. Tento pohled mě tolik nevyděsil. To co mně připomělo mé infantilní myšlenky z předcházejícího dne bylo to, že situace se celou hodinu jízdy nezměnila. Pěšky bych to prostě nešel, ani kdyby mi dole řekli, že láva zchladlá močí chutná za jasného, srpnového měsíčního svitu jako studentská pečeť s většími oříšky. Cesta z Nicolosó už by se ujít dala, je sice delší , ale nevede městem i když silnice je ještě pořád dost rušná. V jedné ze zatáček (cestou nahoru po levé straně) je lávou po střechu vytopený domeček. Z autobusu ho uvidíte asi 10 sekund. Pak už stačí zavřít oči (nenechte se zavíráním věcí unést, některé je lepší nechat otevřené až nahoru) a představovat si. Mě to dalo mnohem víc než 5 minutová vizuálně vydařená televizní reportáž o běsnící sopce.

Další věc, která mě tak trochu překvapila, byl počet lidí na stráni. Turistů, kteří se dostanou od moře do 2900 metrů po 100 metrové chůzi je tu nepočítaně. Přes den až do sedmi nebo osmi hodin večerních tu to opravdu žije. Nad konečnou stanicí terénních autobusů u bývalé observatoře potkáte lidi proudící jak láva v osmdesátým devátým, kteří se chodí dívat o 300 metrů vejš na lávu, která tady v osmdesátém devátém proudila jak lidi, co se ni chodí dneska dívat. Ovšem cesta na samotný kráter je mnohem opuštěnější. Tam je to totiž, nebojím se to napsat, pouze pro drsné drsoně a otrlé otrláře. Prostě pouze pro živočichy od zkušených sandálistů vejš. Jakási magická stěna správného odhadu separuje borce, pouští výše zmíněné dobrodruhy nad 3000 metrů a nechává ostatní savce – podpatkářky a děti do 3 let na i tak pro ně závratné vrstevnici.

Možná teď trochu odbočím, ale neodpustím si drobnou zajímavost, které jste si určitě také všimli. Je bezpochyby, a to v jakýchkoliv horách, že lidi míjející se na cestě se zdraví od určité výš výše. Taková Zdrawinova metoda přirozeného výběru. Cestou vzhůru prochází člověk obecný jakýmsi výškovým sítem, které druh prosévá, třídí, definuje. S přibývajícími metry tak postupně odpadávají aktivní námořníci, taxikáři, pasivní šerpové, místní obyvatelstvo, kojenci bez maminek, maminky s kojenci na zádech, tatínci s maminkami s kojenci na zádech na zádech, puchejřáři, zapomětlivý paraglidisti, kompletní rodiny, cyklisti, paraglidisti, rádoby dobrodruzi, zbloudilí cyklisti s kolem na zádech přes podpadkářky a děti do 3 let až po velehorské ptactvo a nelidi. Zdrawinova výšková linie se samozřejmě liší v jednotlivých pohořích. Někde se vůbec nevyskytuje, u nás jí překročíme (pokud v dané oblasti existuje, nebo pokud máme na zádech usárnu což je jen jeden z mnoha vedlejších faktorů ovlivňující výšku a existenci Zdrawinovy magické hranici) na světové velehorské poměry poměrně brzo, a to do jistých 1602 metrů nad mořem. Na druhé straně nemůžeme chtít po dobrodruzích na svazích Tibetské náhorní plošiny (to zní pěkně blbě) aby ze zdravili od 2000 m. Protože by vůbec nebyli ve svazích ale vertikálním směrem hluboko pod nimi. Překročení oné pomyslné čáry je známkou toho, že jste již mezi nejotrlejšími drsoni a nejdrsnějšími otrláři. A navíc, když pozdravíte i vy (což je to nejjednoduší co můžete udělat a tak trochu i přirozeně povinné) jste jeden z NICH! A to je NĚCO! Je přece úplně jedno, jakým jazykem mluvíte. Každý rozumí, že se mu jedním slovem ve vašem mateřském jazyce nesnažíte sdělit nic jiného než – při cestě nahoru: „Rád Tě vidim, jsem úplně vyřízenej, jak je ten úchylnej vrchol ještě daleko, co myslíš, přežiju to s touhle obuví? (tak zdravíme jen my zkušený sandálisti), jídlo navíc asi nemáš, to je jedno, fakt jsem Tě rád viděl, už se asi nepotkáme, i když to přežiju, měj se všude jak tam nahoře, horám třikrát zdar, ZDAR, ZDAR, ZDAR!“ Ano jedním slovem, neuvěřitelné, ale fakt. No a na cestě dolů tím samým slovem postupně povzbudivě odpovíte na všechny položené otázky a ještě si neodpustíte (pravděpodobně s pomocí drobnější hry mimických svalů): „ještě pár hodin vydrž saláte a budeš stejně dobrej jako já“.

To sem ale opravdu odbočil víc než jsem chtěl. Skončil jsem tím, že od 2900 do 3100 je na Etně zalidněno. Také jsem se zmínil, že závěrečný kilometr je lepší. Vůbec nejlepší je vyrazit mezi 4-6 hodinou ranní. Jste-li totiž ranní ptactvo a vydáte-li se na poslední stoupák před východem slunce, pravděpodobně nikoho nepotkáte, pouze právě ten východ, který je moc příjemný potkat a na který mimichodem Zdrawinova linie neplatí, protože ten se zdraví vždycky, tiše, všemi jazyky světa stejně.

Chtěl bych ještě popřát příjemnou cestu. Vězte, že Etna je, snad ji moc neurazím, na výstup jednoduchý a bezpečný kopec (pokud ji pisálci jako já průměrně 1 za tři roky nerozpálí a nesnaží se dokazovat pravý opak) na jehož slezení stačí dva dny a nulové znalosti terénu. Měl bych také dodat, že pohyb neorganizovaných lezců ke kráteru je na vlastní risk. Kdo si najme průvodce, je v bezpečí, oni pravděpodobně vědí kam kameny vylétávající z kráteru dopadají. Pro úplnost, průvodce (knižní) se zmiňuje o průměrné zdatnosti, odpovídajícímu oblečení, a zejména zkušenějším příteli (lépe čtenáře podcenit než přecenit). Toto je dost vážná věc a sám se přikláním k uvážlivému odhadnutí situace. Dovedu si představit výstup za špatného počasí. Za deště a mlhy by měl i zkušený sandálista především přemýšlet.

Etna hora

Etna je nejvyšší sopka v Evropě (okraj hlavního kráteru dosahuje výšjy 3 261 m. n. m., přesný údaj se však v různých zdrojích trochu liší). Obvod základny činí 165 kilometrů. Kromě hlavního kráteru s třemi kužely na svazích Etny najdeme dalších zhruba 200 kráterů různých velikostí. Největší zaznamenaná erupce sopky zpustošila v roce 1669 město Catánii. V roce 1971 poslední velká erupce zničila vrcholovou lanovku. Za posledních 30 let se Etna probudila průměrně jednou za tři roky. Její erupce v této době trvaly od 5 dnů do více jak jednoho roku. Na svazích byl v roce 1987 na rozloze 58 000 hektarů založen park (Mount Etna Park). Dělí se na 4 zóny. Od zóny A kde se nesmí v podstatě nic až po zónu D nazývanou také „před-park“, kde si můžete i zalovit, ovšem pouze zajíce. Park zahrnuje i 21 měst a správa parku sídlí v Nicoloci.

RYCHLÁ REZERVACE LETU

Odpočinek

Seděli jsme v prvním patře takové obyčejné nekuřácké (!) hospody U starýho Donalda v Barceloně, místo kultovních hamburgerů jsme lízali donaldovu báječnou a hlavně lacinou zmrzlinu. Kromě nás tam byl ještě jeden zamilovaný páreček a v dětském koutku si hráli asi tak desetiletí kluci s angličáky. Zkrátka taková idylka…

Sedíme, povídáme, když tu náhle se stalo něco, co nás (jako obvykle) překvapilo a připomnělo nám, že situaci rozhodně nemáme pevně (ani jinak) v rukou, ani v takto poklidném a nedobrodružném prostředí jako je restaurace Mc Donalds.

Jeden z těch malých kluků přišel k našemu stolku a i přes jazykovou bariéru nás požádal o sirky. Protože jsme dobráci od kostí, a dobré skutky jsou náš život, ještě než dokončil svou prosbu (pravda, bylo to trochu zpožděno překladatelskými schopnosti naších mozků) můj kamarád už tahal sirky. Na co je asi můžou chtít nás ani nestihlo napadnout. Kluk si zkušenými pohyby našimi sirkami u našeho stolu zapálil svoji cigaretu. Jediné, co mě v tu chvíli napadlo bylo, že bych mu měl připomenout, že Mc Donalds je restaurace nekuřácká. Naštěstí mi moje Španělština takto složité věty skládat nedovoluje (alespoň ne tak rychle, aby tam ten kluk ještě byl), protože říkat něco takového desetiletému klukovy, by znělo asi dost směšně.

A tak jsme se dívali, jak si kluci pěkně hrají s autíčky a sjíždějí skluzavku do míčkového bazénu s cigaretou v ruce. Zkrátka taková idylka.

Do Země čistých 4

S rozbřeskem dne se dramaticky změnily kulisy, s nimi osoby a snad i čas, změnilo se vše: po pravé ruce se vynořila hladina nejmenšího světového moře, odleva k nám z kteréhosi minaretu arabské volání adhánu a než jsem se stačil vrátit na své sedadlo, ponořilo se osazenstvo kupé kromě spícího Petra do ranní motlitby. Ke chvále Alláha podle svého starodávného obyčeje střídavě zvedají dlaně a pak se uklání až k zemi směrem k Mekkce, v našem případě čelem k Marmarskému moři. Zcela na závěr se stejně jako při katolickém pozdravení pokoje obrací ke spoluvěřícím napravo a pak nalevo a nakonec přes hradbu civilizací podávají ruku i mně. Čtvrtá cesta mezi muslimy se mi stává i čtvrtým pokusem pochopit alespoň zčásti jejich odlišný pohled na svět, jejich mentalitu i to, proč se přesto ve světě islámu navzdory našim zažitým představám vždy cítím nesmírně hezky…

Vlak prorazil středověkou městskou zdí a změt oprýskaných přeplněných čtvrtí vystřídal široký Kennedyho bulvár, lemující takřka v dosahu mořských vln nejskvělejší stavby někdejšího hlavního centra osmanské říše. Stejně jako před lety pasažéři proslulého Orient-Expresu i my vystupujeme na konečné v Istanbulu, dokonce na stejném nádraží, a spolu s nimi se můžeme ponořit do nenapodobitelné atmosféry této „brány Orientu“. Patří prý k nejhezčím městům planety a je to jistě pravda – v celé Evropě a námi prozkoumaných oblastech severní Afriky a Asie jsme kromě Prahy nenašli jemu podobné.

Dojem ze skvělé polohy na Bosporu mezi kontinenty a všudypřítomného „exotična“ umocňuje i způsob, jakým s vámi zde i jinde v Orientu lidé jednají v restauracích, na ulici nebo prostě jen jste-li v nouzí. Hned v informačním vestibulu nádražní haly, vybavené samozřejmě podle nejpřísnějších západoevropských měřítek, z vás z obrovitého města rychle spadne strach – dvoudenní program pobytu nám tu na plánu města uspořádali s takovou ochotou a trpělivostí, že objednání hotelu zvolené kategorie a zamluvení jízdenky nejlevnější společnosti pro další cestu na východ bylo už jen rutinním návdavkem. Na rozdíl od mnoha evropských zemí, kde bude první snahou mnoha lidí na vás vydělat, budete Turecku středem upřímného a nepokrytého zájmu. S výjimkou Kurdistánu jsme ostatně před třemi lety Malou Asii projeli autostopem křížem krážem a už tehdy se nám tradiční obraz Turka začal bortit před očima.

„Vy jste z Československa? Fotbal – dobrý, moc dobrý!“ uznale pokřikují kluci z ulice a významně přitom kopou do mičudy Tak vida, i druhé místo na evropském mistrovství nám otvírá cestu i do srdcí děcek v zemi, která vedle zápasu miluje nejvíc právě fotbal. „Sparta Praha“, zubí se prodavač čerstvě upečených chlebových preclíků, zatímco jeho kolega s limonádou z paměti vyloví „Liaz – oukej!“ a pak hned „Němci první, škoda!“ ‚Triumf našich fotbalistů budu já, fotbalový analfabet, bez zásluhy vychutnávat ještě tisíce kilometrů odtud.

Zdaleka ne všichni kluci si mohli zakopat se svými vrstevníky. Deseti až patnáctiletí obchodníci se snaží přehlušit vřískání klaksonů a občas i volání muezzína a vyvolávají ceny ryb, ovoce nebo cílové stanice minibusů různých společností. Chvíli je mi v patách maličký čistič bot a jeho kolegy brašnáře, ševce, zlatníky i hodináře najdete i v uličkách slavného krytého bazaru. Na druhé straně nápaditostem dětských koutků uprostřed antických pokladů zdejšího Archeologického muzea se nevyrovná nic z toho, co jsem zatím měl možnost vidět u nás.

Ze sedmdesátimetrové Galatské věže, postavené Janovany v roce založení naší univerzity, lze vidět historické jádro jako na dlani. Na pahorku nad zálivem Zlatý roh nemůžete minout velkolepou siluetu Chrámu Boží moudrosti ze 6.století, podle odborníků zřejmě nejodvážnější architektonické řešení všech dob. Téměř tisíc let tu byli v centru největšího evropského města korunováni byzantští císařové. Pak si všimnete moře mešit – od Modré až po Sulejmanovu – a pak je tu ovšem překrásný palác osmanských sultánů Topkapi Sarayi, jehož interiér je hodný pohádek Tisíce a jedné noci. Tady všude si podávají ruku islámská a naše civilizace a odtud se už budete zvědavě dívat přes průliv do Asie.

Do Země čistých 3

K nesmazatelným zážitkům ještě z doby reálného socialismu patřily vždy houfy špinavých rumunských dětí, srocujících se pod okny našich vlaků či autobusů a žebrajících prakticky o cokoliv As nimi i jejich likvidované vesnice a zčernalé, šedé zdi měst – obraz, který přetrval beze změny. Arad rozkopaný stejně jako před třemi lety, špatně zásobené výlohy obchodů dosud marně čekajících na lepšího vlastníka než je stát, všude se vířící prach. K tomu všeobecná, ve vzduchu přímo hmatatelná apatie, veksláci a neustálý strach o zavazadla. Šokující obrázek pro nejstarší z nás, kteří poznali krásu a kulturnost rumunských měst ještě v době meziválečné, kdy království v Karpatech bylo naším předním spojencem…

Dnešní průvodce po Rumunsku začíná obvykle slovy: „Pokud omylem plánujete strávit v městě XY více než několik hodin…“ Často jsme ale nuceni, vždyť na obou železničních tazích se dočkáte jen jednoho jediného vyhovujícího spoje za celý den. A nezapomeňte, že lístky se vydávají pouhých 30 – 90 minut před odjezdem vlaku u některé z přepážek, jejíž číslo neznají ani v nádražních informacích. Stačí tedy intuitivně odhadnout správnou frontu, vydržet v tlačenici o místo se hádajících pasažérů a pokud vás proud stihne zanést až k okénku ještě před odjezdem vlaku, máte vyhráno.

Za okny našeho kupé probleskují noční tmou světla rumunsko – maďarsko – německo – srbského Temešváru a vlak pospíchá směrem k Železným vratům a na Craiovu. Na spánek můžeme zapomenout, je plně obsazeno a všichni se výborně baví. Podlaha pod našima nohama začíná za chvíli připomínat popelník. Někdo z přeplněné chodby vylomil dveře kupé a brzy nato nás muž ve středních letech začal přesvědčovat o neodvratnosti blízkého konce světa. Myšlenka, která se ostatně uprostřed Rumunska hlásí sama.

Na nádraží v Craiově se mi ještě za tmy podlamují nohy, ale vzápětí velmi mrštně vstávám – pohled na pochodující přehlídku štěnic byl dostatečným varováním. S novým dnem stejně odjíždíme do hraničního Calafatu, ale strach o zavazadla spát nedovolí. Žmouráme tedy z osobáčku na kukuřičná a slunečnicová pole Valašské nížiny a možná se tak vyhýbáme osudu dvou našich kolegů, kteří byli za několik dní přepadeni právě na této trati.

Pohled na majestátný Dunaj jsme si vychutnali snad ještě víc než v Ostřihomi, protože pro nás momentálně znamenal rozloučení s Rumunskem. Před celnicí nám ještě na chvíli ztuhla krev v žilách, ale úředník ukázal svou lepší tvář a zažádal si jen o cigaretu, načež bez mrknutí oka zabavil celou krabičku. Ještě stále rozumné výkupné za naše propuštění z tohoto balkánského státního útvaru, který se v Evropě ocitl snad jen omylem.

Podruhé tak překonáváme hranici na lodi a na bulharských pasových orgánech nekompromisně požadujeme potvrzení o vstupu do země. Neradi bychom opakovali zkušenost z poslední cesty, kdy jsme si volný průchod do Turecka při chybějícím razítku vynutili až po dvouhodinové protestní stávce vsedě na celnici.Tehdy také ještě platil odlišný železniční tarif pro cizince, nesmírně předražený, a tak nezbylo než vydávat se za domácí…

Cesta do Sofie byla po nudě středoevropských nížin osvěžením: čistý a poloprázdný vlak zamířil na jih údolími bouřících řek a nádherných pohoří a brzy již pyšně předváděl své umění ve stěnách kaňonů, jejichž krása nás zvedla z křesel. Do těchto krásných západobulharských pohoří a ne k moři vedly vždy kroky opravdových turistů, na které je dnešní Bulharsko přes svou současnou hospodářskou mizérii stále opravdu vlídné. Oproti svému severnímu sousedovi udrželo svá města poměrně čistá a pěkná a je jen škoda, že na jeho přírodní scenérie dnes turistické kanceláře a turisté navyklí cestovat na Západ zapomínají.

Pás sopečných pohoří obepíná i hlavní město Sofii, ležící ve stejné nadmořské výšce jako náš Andrlák. Než jsme je však mohli spatřit, vzala nám je další noční temnota z očí.

Do Země čistých 2

V dvoumilionové Budapešti není právě snadné se vyznat i pro člověka, který tu není poprvé. S přáteli ji známe z let osmdesátých, kdy jsme sem cílili své „exilové“ jízdy za svobodymilovnými plackami a pro nadýchnutí se daleko čerstvějšího politického vzduchu. A přestože jsme ji celou projeli za neobyčejných okolností naposledy před třemi lety – tehdy autostopem s kurdským řidičem za volantem – spoléháme nyní raději na nejjistější dopravu podzemkou, které je letos právě rovných sto let. Mimochodem, na sklonku minulého století byla otevřena jako šestá na světě…

Městem jsme profičeli tak rychle, že zdejší sňatek Karla IV. s jeho třetí manželkou Annou Svídnickou jsme za pomoci chytrých příruček zaznamenali až kdesi na cestě k Tise. To už jsme z vlaku pozorovali nedozírnou maďarskou pustu, rovnou jako stůl, kde se oko nepotěší z jediné vlnovky, z jediného hřbítku. Vzpomínáme na Gruzínce, který se sem dostal poprvé v životě a během cesty po Maďarsku viditelně znervózněl. Tiše trpěl za volantem tiráku, obracel oči v sloup a naříkal: „Góry duša moja…“.

Szeged jsem si vždy spojoval s oblíbeným gulášem, ale z počátkem cest se pro mne stal synonymem pro město na konci světa. Odtud můžete už jen na jih do Srbska nebo na východ do Rumunska, vyberte si prosím. My jsme si pragmaticky (kvůli 40markovému srbskému vízu) zvolili Rumunsko, přestože jsme si tři roky tomu nazad svatosvatě slíbili, že s touto zemí už nebudeme mít v dohledné budoucnosti nic společného. Byli jsme tedy stejně nepoučitelní jako povstali sedláci Jiřího Dóži, kteří právě u obce Nagylak na dnešní maďarsko – rumunské hranici dobyli r.1514 jedno ze svých posledních vítězství. Dobře víme, že i nás čeká vysilující boj s nejistým výsledkem, a to boj s rumunskými celníky. Zodpovědně už teď prohlašuji, že až k Pacifiku na východ se nesetkáte s horším jednáním mužů zákona na hranici, než právě tady.

Pěšky lze hranici projít jen s pomocí kouzelného balíčku dolarů, a tak v zácpě dlouhé stovky metrů začíná už rutinní trpělivé hledání ochotného „převaděče“. Naše smlouvání s Turky se už začíná podobat dění na jejich orientálním bazaru, až máme štěstí na Maďara s dodávkou. Máme si s ním opravdu hodně co říct, z cizích jazyků neuměl o mnoho víc než jeho vůz, a tak aspoň co chvíli „köszönömujeme“ (děkujeme). On kreslí na papír své dětské zážitky z maďarského povstání (1956) a hrozí pěstí tu proti Moskvě, tu proti rumunským celníkům, jejichž země začínala v krásných dobách před první válkou až za Karpatami…

Za celou hodinu se stuha čekajících aut nepohnula ani o metr, a tak přicházíme na řadu až uprostřed noci. Naše dodávka vezoucí zboží z Itálie po dlouhém dohadování a přes pokus o symbolický úplatek odstavena kvůli údajně chybějícímu certifikátu – všechny cesty možná vedou do Říma, ale rozhodně ne do Rumunska. Zoufalého řidiče nezbývá než opustit a z duše si přát, aby oblíbené heslo zdejších celníků a našich pohraničníků z dob starého režimu „NEPROJDOU!“ neslavilo úspěch alespoň v našem případě. Kupodivu se nám načatou železnou oponou podařilo skutečně prorazit, ale zřejmě jsme po vyřízení všech celních formalit zvolili neúměrně rychlý krok, jinak bychom se záhy neocitli před hlavněmi tří ozbrojenců vynořivších se náhle z úkrytu noční tmy. S rukama nad hlavou se necítíme zrovna ve své kůži, připadám si, jako by čas Securitate ještě nevypršel. Tady asi sotva mohlo před sedmi lety dojít k nekrvavé revoluci dnes se ale Ceausescův duch už zase vznáší nad krajinou.

Po propuštění klopýtáme značně svérázným terénem a vzdorujeme hordám veksláků a mafie, pro kterou je noc jako den a která si tu snad dala dostaveníčko z celé východní Evropy Nezbývá než chránit si život, peníze a pochodovat raději tři hodiny než dvě. než jsme se vyčerpáním mohli bez obav svalit do kukuřičného pole.

Ještě není vyhráno. Dóža kousek~ odtud ztratil svou poslední bitvu. A my slavnostně obnovujeme svůj slib že do Rumunska…

Do Země čistých 1

Stáli jsme nad řekou, stínili si oči před ostrým červencovým sluncem a užasle pozorovali scenérii protějšího břehu.

Nebyla to jen zdaleka viditelná kopule ostřihomské katedrály, zrcadlící se v klidných vodách Dunaje, a ani zbytky arpádovského hradu z 1O. století na Hradním vrchu vysoko nad řekou, co napoprvé upoutalo naši pozornost. Překvapeně jsme totiž zírali na torzo ještě zdaleka nedokončeného mostu ze slovenské na maďarskou stranu, a pak očima rychle přelétli jízdní řád zdejšího přívozu. Až když bylo jasné, že do večera budeme suchou nohou v Uhrách, mohli jsme se věnovat nerušenému rozjímání nad nádherou již zastíněného obrazu…

Stáli jsme nad řekou, stínili si oči před ostrým červencovým sluncem a užasle pozorovali scenérii protějšího břehu.

My, tím myslím členy expedice „Orient 96“ , v podstatě torzo původně zamýšlené expedice, totiž Petra a moji maličkost. Takže označení „expedice“ bylo pro nás přinejmenším nadnesené již od okamžiku, kdy nás kamarádi z fakulty začali uprostřed společných cestovatelských snů nad mapami Afriky a Asie opouštět. Svou roli tu sehrály obavy z tropických nemocí, z fundamentalistů a také přípravy na zkoušky, ale nejvíc jsme snad litovali neúčasti Radka, našeho „černého šerifa“ z putování po Rusku. V kolejním baru nezvládl složitou piruetu s půllitrem v ruce a v době vrcholících příprav se zotavoval v nemocnici Milosrdných sester pod Petřínem.

Tato příroda nám připomněla, že pokud se chceme zase jednou vypravit mezi muslimy, musíme prostě bezpodmínečně zapomenout na to, že existuje něco jako alkohol.

Zcela střízliví a bez postranních úmyslů procházíme celnicí a teď pro změnu zírá zase celník, a to na naše víza v pasu. Zdá se, že se jen obtížně orientuje ve změti arabsky psaných slov, snad proto, že je nečte správně zprava doleva. Na náš dotaz po nádraží na protějším břehu jen jakoby nepřítomně opakuje: „Pítajte sa na vašútálómáš, nezabudnite, vašútálómáš…“ Madaři na opačném břehu už totiž bohužel nebudou rozumět po slovensky.

Uprostřed řeky za sebou definitivně zanecháváme jeden z nejautoritativnějších režimů na naší cestě a svobodně vydýcháváme.

„Na co myslíš?“ „No, teď zrovna na to, jak jsme Uhry po první světové válce rozpůlili vejpůl a že tím pádem dnes maďarský primas kouká dolů pěkně na Slovensko. A taky na Marka Aurelia, jak tady psal svoje Hovory k sobě. Jo, a taky tady píšou, že tu byl roku 1099 vysvěcen Kosmas, támhle nahoře v hradní kapli.“ „No jo, učitel zeměpisu a dějepisu se prostě nezapře.“ „Jako bys jím nebyl taky.“ „Hele, ale s tím Kosmou to je dobrý. Symbolicky bychom tady mohli začít psát naši kroniku, kroniku naši cesty. Rozhodně ten kopec stojí za první snímeček.“

Přirážíme ke břehu a již po několika metrech se ocitáme v pěkném centru někdejšího hlavního města zemí svatoštěpánské koruny. Šouráme se tak rychle jak to jen plná polní na zádech dovolí, tedy pomalu. Obcházíme hrad, v jehož zdech se ještě v 1.tisíciletí narodil zakladatel státu sv. Štěpán. Za jeho vlády zde v roce 1007 vzniklo s téměř 350letým předstihem před Prahou arcibiskupství, a prvním držitelem tohoto úřadu nebyl nikdo jiný než břevnovský opat, Anastáz.

Až po zničení za mongolského vpádu v pol.13.století byla královská rezidence přesunuta na jih do Budína. V 16. a 17.století tu pak byli pány Turci. Tož je na čase oplatit všem Asiatům jejich předchozí „návštěvy“.

Se západem slunce uléháme večer za městem poprvé do spacáků a hledáme ve hvězdách nad námi osud naší výpravy. Končí se její první den. Dle parťákova výpočtu jich bude nejmíň padesát.

„A na co myslí teď můj ‚bratr‘?“ „Momentálně už jen na to, co jsem doma zase zapomněl.“ „Hele, říkal vašútálómáš?“ „Jo, asi jo.“

Až později jsme si byli schopni nahlas přiznat obavy a přímo nechuť, s jakou jsme tentokrát doma balili věci. Jen ve dvou je výprava riskantnější. Spolu jsme již sice obdivovali velkolepost norských fjordů, viděli krásu Alp i zálivy Egejdy a Levantského moře, tato cesta bude o úplně něčem jiném. Toto je její příběh.

Východní pól

Stanoven, nalezen, dobyt. Ano přátelé, beze studu za neskromnost si dovolím oznámit, že jsem to byl právě
já, kdo byl vyvolen aby stanovil, nalezl a vzápětí s českou vlajkou mezi zmrzlými prstíky dobyl Východní pól…

Stanoven, nalezen, dobyt. Ano přátelé, beze studu za neskromnost si dovolím oznámit, že jsem to byl právě já, kdo byl vyvolen aby stanovil, nalezl a vzápětí s českou vlajkou mezi zmrzlými prstíky dobyl Východní pól.

Původní plán zněl pokořit nejvyšší bod Vihorlatu. Podmínky tak akorát na vypečený dobrodružství: sólově, 2. ledna, bez mapy, za 48 hodin. K tomu všemu se přidal na první pohled nepřítel – mlha, v tomto případě nefalšovaná hmla a akce začala troskotat v samotných základech. Náplň prvního dopoledne zněla prostě: vyjít v Michalovcích před nádraží, s otevřenýma očima se podél vertikální osy stojícího těla otočit o 360° a pokud možno spatřit hory, v lepším případě hory najít a vydat se jejich směrem, v horším případě hory nenajít, propadnout panice sednout si do sněhu, brečet, plakat, naříkat, ale hlavně se nikoho neptat. Jak dlouho jsem chytal vlka není tak důležitý, jako to, že se nakonec po slabé hodince chůze (podél řeky, která tekla trochu překvapivě opačným směrem) mlha slitovala a na chviličku za mými zády odhalila své tajemství: hory, opravdové hory. Tempo expedice rázem stouplo: druhý průchod Michalovcemi, lákání lišky na salám, nasazení rukavic, ale hlavně nalezení Zemplínské Šíravy.

Ovšem podle jízdního řádu výletu dorážím na zamrzlou hladinu se značným zpožděním a soumrak přátelé, soumrak je, zvláště v zimě, vlak, který na opožděné kolegy rozhodně nečeká. Navíc opět mlha. Mám rád pravé dobrodružství, ale také miluju pokrok a chci vědět, jak se bude žít okolo roku 2040, rozhodnutí nedobýt Vihorlat podepisuji skutečností, že v mlze vypadají všechny hory (a výhledy z nich) dost podobně. Zkrátka, není čas na hrdinství. Nad náhradním programem nemusím dlouho meditovat, mému bejvalému ostrému zraku totiž neujde tak trochu nadpřirozená, v mlze se ztrácející ledovo-sněhová pláň zamrzlé hladiny Z. Š.

Je rozhodnuto. Molo pod mýma nohama se mění v palubu škuneru, ze které sestupuji a s nedůvěrou se poprvé dotýkám antarktického ledu. „Na pól!“, velím sám sobě a začínám litovat, že jsem nechal doma sáně (mám), psy (mám), kompas (mám) a sněžnice (nemám). Na ledě je zhruba 20 cm sněhu, který vítr naaranžoval do malých dun a vytvořil tak statickou hladinu rozbouřeného moře mlíka v hrníčku, které jsem ráno neměl. Postupuju k cíli. Ztratím břeh (v mysli samozřejmě stále inverze skutečné polohy vody a pevniny) za zády a s ním ztrácím přehled o vzdálenosti. Záměrně nesleduju hodinky a ztrácím tím přehled i o čase stráveném na ledě. Jdu. Jdu. Sedím. Jdu. Jak asi dlouho, dny, měsíce, minuty, hodiny, roky, sekundy (no dobře, zhruba vím), mlha se začíná ztrácet a přechází v opar vznášející se nad ledem. To je ovšem skvělá zpráva pro člověka, který neví kde je, ztratil pojem o čase, nemá záchranné světlice, nikdy neuměl morseovku a musí být do 30 hodin v Michalovcích na nádraží. Ano správně bílý strop nad hlavou se otevírá a ztroskotanec se bude moci řídit hvězdami. To by ovšem musel počkat do tmy. Opar nedosahuje hustoty, aby zakryl břehy na levé a pravé straně a odhaluje tak moji pozici. Ještě kousek, tak zhruba prostředek, 48°47´46´´s.š., 22°2´53´´. Východní pól je dobyt! Udělám na pólu kříž, vykouzlím úsměv před fiktivním objektivem, párkrát přejdu přes pól v duchu opakujíc dva páry slov, která se stydím říci… nakonec proč se stydět: „na východ, … a na východ“, otáčím se o 180°,“ na západ, … a na západ. Psychicky se vyrovnávám s dosaženým úspěchem a ani si nevšimnu, že se setmělo. Zapomínám na Michalovce a rázem vidím rudou polární záři visící na západě a jelikož nemám přehled o čase, ukončím směšné přemýšlení o tom, jak asi dlouho trvá na východním pólu polární noc…

Malbork

Zbyde-li volný víkend někomu, jehož alespoň jeden z rodičů pracuje u dráhy, neměl by zůstávat doma. Svou
cestovatelskou filozofii zde nebudu dále rozvíjet, podělím se o zážitky z jedné takové soboty a neděle na
konci ledna, kdy jsme se s přítelkyní rozhodli okouknout údajně nejrozlehlejší středověký hrad v Evropě –
polský Malbork, který leží asi 40 km jižně od Gdaňské zátoky na severu Polska. Vedlejším cílem zájezdu bylo
poznání Waršavy, obhlédnutí Polska, našeho soupeře v mezinárodních disciplínách s početným obecenstvem jako
je NATO nebo EU, všeobecně a samozřejmě prožití nějakého toho dobrodružství…

Zbyde-li volný víkend někomu, jehož alespoň jeden z rodičů pracuje u dráhy, neměl by zůstávat doma. Svou cestovatelskou filozofii zde nebudu dále rozvíjet, podělím se o zážitky z jedné takové soboty a neděle na konci ledna, kdy jsme se s přítelkyní rozhodli okouknout údajně nejrozlehlejší středověký hrad v Evropě – polský Malbork, který leží asi 40 km jižně od Gdaňské zátoky na severu Polska. Vedlejším cílem zájezdu bylo poznání Waršavy, obhlédnutí Polska, našeho soupeře v mezinárodních disciplínách s početným obecenstvem jako je NATO nebo EU, všeobecně a samozřejmě prožití nějakého toho dobrodružství.

Plán cesty: Česká Třebová – Waršava – Malbork, noc ve vlaku a nějak se v neděli přes Waršavu (a její prohlídku) vrátit do České Třebové. S sebou: Jídlo na dva dni, ňáký to čtení, psaní, matematika – ne, ta už ne, spacák, foťák, režijní průkaz ČD a průkaz FIP, aby jsme mohli jezdit s PKP přesně, bezpečně, pohodlně a zadarmiko.

Vyjeli jsme v noci z pátku na sobotu s dobrým pocitem, že ve Waršavě budeme mít okolo sedmý hodiny raní asi 15 minut na přestup. A jak tak zpoždění nad pražci ČD přibývalo, pomalu jsme se připravovali na situaci, že IC Warsaw-Gdansk nám přístřeší neposkytne. Dobře jsme udělali. Do podzemí Waršavského hlavního nádraží jsme přijeli tak zhruba okolo odjezdu expresu na sever. Propadli jsme panice, rychle najít halu, cestou koukat na pragotrony, jestli alespoň jeden nezdobí nápis Gdansk, kouknout z kterýho to jede a do vlaku v klidu v klidu nastoupit. Jenže zrovna to ráno bůžek polských drah vykolejil do špatné nálady a na všechny pragotrony na waršavském nádraží (tedy spíše Warsawtrony) udělil nějakou kletbu. Ty pak v 7 hodin ráno nesměle inzerovaly půlnoční vlaky. Na 3 hodinovou prohlídku hlavního města opouštíme halu, ze které nás z reproduktoru vyprovází omluva za ony časové ukazatele, které rozuměli všichni Poláci a nejméně dva přítomní Slovani.

Hodně kamarádů mě před Waršavou varovalo: tam nic není, všechno bylo za války zbořeno, architektura? – beton, okno, beton, okno!! No, a hodně kamarádů mělo pravdu. Centrum zdobí několik fešných mrakodrapů a vysoká starší budova Technického muzea, kongresu a kdoví čeho ještě. To vše uvidíte hned před (a za) budovou hlavního nádraží. A dál, pokud nechcete vidět jen beton, okno, beton, okno ani nechoďte. Ale dost už bylo Waršavy, byl to jen vedlejší cíl. Sedli jsme do povinně místenkového rychlíku, ve kterém neměli místenku pouze dva, shodou okolností také Slovani. Schovka v uličce se těžko hledá, proto odevzdaně čekáme na katy s kleštěmi v ruce. Průvodčí neměli pro naše nechápavé, prázdné oči (ksichty by bylo více podle pravdy, ale bez kultury), pochopení a utrousili něco ve smyslu příští stanice a dveří. Polština je sice ze skupiny slovanských jazyků, ale některý věci se těžko chápou v rodném jazyce natož v cizím, byť příbuzným. Malbork byla až naše třetí příští stanice. Onen bůžek PKP chtěl zřejmě napravit ranní chybu a udělal nás neviditelnými (alespoň pro průvodčí, ne však pro paní, která jako by žila jenom proto aby si s náma mohla pár hodin popovídat, musím doplnit, že jediné slovo, které polsky umím je uwaga (znám ho pouze foneticky, za pravopis neručím) a tím začínat konverzaci mi přišlo trapné až nebezpečné). Okolo poledne tedy zdobíme peróny nádraží v Malborku svými šlápotami, které by dovedly zkušeného stopaře (úplně zbytečně) k mapě.

Přestože byl Malbork v roce 1945 téměř zničen, budil dojem příjemného, tichého, malého městečka. Válku přežila radnice, několik kaplí a kostelů, části městských hradeb a samozřejmě hrad. Ten byl postaven v letech 1276-1309. Dnes se v interiérech hradu nacházejí dvě muzea, muzeum jantaru a starých zbraní. Já osobně se o interiéry hradů a zámků nezajímám, historie je pro mě tabu v češtině, nepředpokládám tudíž, že jí budu rozumět polsky, proto podám informace z druhé ruky. Prohlídka hradu trvá 4 hodiny, proto by jste tam měli v létě přijít před 14:00 a v době od října do dubna před 11:00. V pondělí jsou muzea zavřena, ne však hrad ani jeho věž, ze které je krásný výhled. Tak, to by jsme měli informace odjinud, teď by se slušelo přiložit také něco z vlastních dojmů.

Nevím proč, ale měl jsem v hlavě představu ohromné šedé kamenné trvze, z jejíž velikosti půjde strach a korozí narušený kámen prozradí stáří 2 metry širokých zdí. A vidíte jak jsem se pletl v samotných základech. Je z cihel. Červených cihel. Jak už jsem řekl, historie není můj koníček, já jsem rád že si pamatuju letopočet svého narození, ale to jsem opravdu nečekal. Já netušil, že v té době už cihly znali. No né, nesmějte se, mě by už ani nepřekvapilo, kdyby ty soutěže co jsem o nich na začátku mluvil nad náma vyhráli, a co já jim to přeju za ten pokrok, kterej tu na přelomu 13.a 14. století měli.

No tak jsem si zjistil, že cihlu znali už 2000 l. př. n. l. To sem teda větší trouba než jsem si myslel. Jinak stavba budí dojem spíše malého městečka než hradu. Cihly s kombinací dřeva nevypadají tak hrozně (hrozně ve smyslu: pro mě nově), a tloušťka zdí nezklamala. Pořád melu o cihlách, ale ještě jednu poznámku si nedovolím. Je jich tam, no nebojim se napsat, aspoň nepočítaně. Těch je tam nazkládanejch, že si vůbec nedovedu představit tu práci (já totiž si umím představit málokterou práci, postě mě to moc nebaví). No hlavně že to maj za sebou, i když i pečlivé udržování objektu, které je znát na první pohled si řekne o dost. Je trochu škoda, že město, které jak se zdá žije z cestovního ruchu, je tak trochu stranou. Hrad určitě stojí za vidění, ovšem cesta k němu je dlouhá a v okolí nic moc zajímavého není. Kromě Mazurských jezer, která jsou už taky trochu z ruky. Pojedete-li kolem stavte se, a nepojedete-li kolem, nestavte se a taky přežijete.

Jak jsem neviděl královnu

Vracel jsem se domů ze svých prázdnin. Přestupní stanicí se stal Londýn. Naštěstí jsem tam měl čekat na autobus do Prahy jenom asi dvě hodiny. Byl jsem unavený a těšil jsem se domů. Nu a protože vždycky když na něčem stavím svoje plány tak se to něco nějak podělá ať je to jak chce napevno zařízený. Co na tom, že na lístku a zrovna tak i v jízdním řádu jsem měl odjezd stanoven na 10:30, už půl roku autobus odjíždí přece v 18:30!!!!

Asi dvě hodiny jsem se pak litoval před nepřízní osudu a bohů, smiřoval se s tím, že odjezd za poznáním slovenských krás prošvihnu asi jenom o pár hodin a přemýšlel co mám asi tak dělat. Řekl jsem si, že alespoň využiji čas a podívám se na věci mnou v Londýně dosud neviděné. Protože jsem už neměl žádné peníze na metro, rozhodl jsem se pro Národní galerii, jakožto zajímavý a pěšky dosažitelný cíl. Cesta vedla kolem nevzhledného a pro mne neatraktivního Buckinghamského paláce. Jak jsem tak přicházel, viděl jsem spoustu lidí namačkaných na okolní ploty toho baráku. Napadlo mě, že asi všichni čekají na to světoznámé a úžasné a báječné střídání stráží. Proč se nepodívat, řekl jsem si a se svým těžkým batohem jsem se tam taky postavil. Lidí přibývalo až jich bylo takové množství, že stáli všude okolo, kam jsem se podíval všude lidi. Na nádvoří se stahovali z různých dveří ti vojáci s medvědy na hlavách, pořád tam tak podivně chodili a mně to vůbec nepřišlo nějak obzvlášť nacvičený a úžasný a báječný a už vůbec mi to nepřišlo jako něco, kvůli čemu by tam mělo být tolik lidí. Napadlo mě jediné vysvětlení. Vyleze královna, stráže tam jsou jen na její počest. Myšlenka toho, že ji uvidím mě dostala. To zas mi bude Jáchym závidět štístko! Stojím a čekám.Vedro. Čekám a stojím. O půl hodiny později sundávám ze zdřevěnělých ramen svůj opravdu těžký batoh. Stráže pořád jen tak chodí okolo nádvoří. Pořád se vůbec nic neděje. Z toho, že lidi fotí, po další hodině stání, usuzuji, že to, na co koukám, skutečně je pouhopouhé střídání stráží a že královna asi nepřijde.

A tak jsem se tam nudil úplně zbytečně. Holt ne nadarmo se říká: líná huba, holé neštěstí.

Den v San Franciscu

Sraz s kamarádkou Janel jsme měli hned po (ne zrovna moc vydatné) snídani.
Výhody to mělo hned dvě. Měla auto a znala dobře San Francisko (hlavně proto,
že tam bydlela)…

Sraz s kamarádkou Janel jsme měli hned po (ne zrovna moc vydatné) snídani. Výhody to mělo hned dvě. Měla auto a znala dobře San Francisko (hlavně proto, že tam bydlela).

San Francisco je nejhezčí město co jsem na své cestě viděl. Rozkládá se na poloostrově, je obklopené Tichým oceánem a Sanfranciským Zálivem. Ty jsou na severu San Franciska spojeny průlivem Golden Gate (Zlatou branou). Přes ní se klene snad nejznámější most na světě – Golden Gate Bridge. Můj dojem z něho… obrovský a červený (opravdu nečekané). Poplatek za užití mostu se platí jen při příjezdu, takže ušetříte, když budete jenom vyjíždět.

Když jsem u těch mostů, tak ze San Franciska na východ – směrem na Oakland vede opravdu dlouhý most Bay Bridge. Tomu ale chybí oproti Golden Gate Bridge ta majestátnost a elegance (a není červený).

Přestože jsou na pobřeží Tichého oceánu krásné a písčité pláže, na žádné velké koupání to není. Počasí v San Francisku je poměrně chladné a proměnlivé a moře dost studené (asi nějaký mořský proud).

Ještě se zmíním jednou o průlivu Golden Gate a to proto, že tam uprostřed na skále stojí vězení Alcatraz, ze kterého není úniku. Nám se však ani nepodařilo na Alcatraz vniknout, tak o tom, jak to vypadá vevnitř snad někdy jindy.

Americká města mají tu zvláštnost, že ignorují jakékoliv terénní vlny a nerovnosti. Pravoúhlé silnice vedou přímo do kopců a křižovatky tvoří takové ty skoky, jaké jsem vždy obdivoval v amerických automobilových honičkách (akorát v nich nezastavovali na každý blbý stopce a mohli tedy více skákat). Jen jednou byl kopec už tak prudký, že tam vznikla nejklikatější ulice na světě, aby to auta vůbec vyjela. Ta se jmenuje Lombard Street. Prý je tam velmi drahé bydlení, ale já bych tam bydlet nechtěl. Asi by mi dost vadilo, ža každý turista si tu ulici chce projet, takže provoz tam je… no dost velký na můj vkus (i když vkus je prý jen otázka vkusu)

Naše americká kamarádka rychle přijala náš způsob zábavy a humoru, a tak si v japonské zahradě s námi s chutí hrála na babu a lovila ryby, na molu 9 jsme překládali z tulenštiny do angličtiny manželské hádky, ale i vyznávání lásek tuleních slečen a pánů a v China Townu s námi prováděla čistě české vylomeniny mezi obludami na prodej.

Molo 39 je takové zábavné centrum se spoustou obchodů, restaurací, suvenýrů a tuleňů. Ano tuleňů (koho bychom asi tak překládali). Na plovoucích pontonech se jich tam válí moc. Je to hezká podívaná, jak se pošťuchují a jak si hrají, jenom trochu smrdí a řvou.

China Town je největší čínské město za hranicemi Číny. Je to čtvrť v San Francisku, kde žijou samí Číňani (to je obzvlášť nečekané), ulice vykazují prvky čínské architektury a dá se tam koupit cokoliv za velmi nízké ceny.

Twin Peaks jsou hory dvojčata přímo nad SF (teď jsem asi zklamal všechny příznivce Davida Lynche) a výhled rozhodně stojí za to ve dne nebo v noci, nejlépe však ve dne i v noci. Jenom tam tak strašně fouká, že by tam déle vydrželi milenci jen nejotrlejší z nejotrlejších.

Jinak San Francisko je také město mnoha kultur, jsou tam i místa, kde se v hojném počtu scházejí hippies nebo homosexuálové a hluboké kořeny tam zapustila rocková hudba.

Až budete v Americe jeďte do San Franciska. Nebudete litovat. Věřte mi. Už jenom proto, že je v Kalifornii a Kalifornie je nejhezčí stát v U.S.A.