Z Darwinu k Uluru

Na začátku trasy i v průběhu celé stezky okolo skály se člověk
čas od času setká s místy, kde je cedule, že určitá část se nemá
fotit. Je to kvůli tomu, že místní komunita aboriginců – Anangů má
Uluru za posvátnou a některá místa připomínají buď bohy, nebo jsou to
místa, kde starší z kmene Anangů meditují.


Austrálie 2006 II. – z Darwinu k Uluru

Přistání v Darwinu, „top end“ městu Austrálie, bylo fascinující. Bylo již kolem deváté večer a na horizontu byly vidět v dáli dlouhé blesky tropické bouře, které osvětlovaly ve velké frekvenci nebe.

Letištní autobus jezdil jednou za hodinu a já musel odjiždět z letiště až kolem dvanácté večer. Rovnou jsem požádal řidiče ať mi zastaví u nějakého hostelu v centru.

Hostel nalezen. Obsluha na recepci, břichatý a zarostlý chlapík kolem 30. , viditelně vzbuzený a nevrlý, mně vydal klíče od pokoje a já šel složit věci. V pokoji nešla dobře klimatizace, nešlo ani větrat, postel byla rozvrzaná a sousedi rozmrzelí kdo to přijel takhle pozdě a ještě je budí.


I přes to všechno jsem usnul dost rychle. Druhý den jsem mohl podle průvodce projít centrum Darwinu. Za zmínku určitě stojí botanická zahrada a muzeum. V botanické zahradě, mimo jiné zajímavé rostliny, může člověk vidět australské Baobaby, které jsou jinak skryté v přírodě očím turisty. Muzeum zase ukrývá kromě bohaté sbírky živočichů Severní Austrálie i krokodýla jménem „Drahoušek“. Ten napadal lodě dokud byl naživu a v momentě kdy jej rybáři vylovili z řeky mrtvého, vážil 780 kg. Také Aboriginské artefakty a způsob života jsou zde velmi hezky pojaté. Část muzea je i věnovaná připomínce cyklónu Tracy, který roku 1974 Darwin zničil.

Darwin jako takový je pěkné a klidné město, je velmi kosmopolitní, přátelské a rasismus zde díky neskutečnému mixu lidí ze všech koutů světa nemá šanci. Není neobvylké vidět černého aborogince s číňankou nebo bělocha s černoškou. Nikdo to zde neřeší a lidi jsou spokojení. Bohužel někteří aboriginci jsou zde spíše problémem. Lidé černé pleti, většinou staršího věku se zde válejí po ulicích a žebrají na alkohol. Právě alkohol některé aborigince vyčlení z jejich původních komunit a stáhne je do měst, kde ale nehledají práci a jen čekají, bude-li příležitost něco „sehnat“…

Hned naproti hostelu bylo Informační centrum a kancelář společnosti, jenž nabízela výlety do Kakadu N.P. a ostatních národních parků, které jsou na severu Austrálie. Po návštěvě a zaplacení částky kolem 400 AUD, což jsou běžné taxy společností poskytujících výlety pro batůžkáře na tři dny, jsem si zaplatil cestu do Kakadu, kterou jsem si rezervoval již v Informačním centru v Cairns. Odjezd byl druhý den ráno. Do terénního auta se vešlo 9 lidí + řidič a v přívěsu byly zásoby vody a potravin na celou dobu výletu. Spolucestující byly také mladí batůžkáři cestující po Austrálii – dva Angličané, tři Francouzi, Němec, Holanďan a slečna z Nizozemí. Toto národnostní složení je ostatně mezi turisty v Austrálii velice časté. Řidič, jménem Leon, který byl dost podobný hlavní postavě z filmu Krokodýl Dundee, neváhal kdykoliv zastavit (a z jakékoliv rychlosti), aby nám přinesl ukázat nějakého místního živočicha. Takže zastávky na lovení hadů nebo sundavání ještěrek ze stromu, v tomto případě Agamu Límcovou, bylo běžným koloritem a perfektním zpestřením cesty.

Podle letáku společnosti Kakadu Dreams jsme se měli podívat i na dvě turisticky protěžovaná místa – Jim Jim a Twin Falls, nádherné vodopády v Kakadu. Bohužel cesty k nim byly zaplavené vodou, tak jsme museli zvolit náhradní program. Leon musel zvolit jiný program cesty.


Putování do srdce Kakadu N.P. je dlouhé a rozhodně se nejedná o odbočku z Darwinu. Vzdálenost do srdce parku je cca 150 km. Jako první atrakce, na které se zastavuje, je „Jumping crocodile cruise“ na řece Adelaide. Zde krmí divoké slanovodní krokodýly masem za velkého zájmu turistů. Krokodýli se dokáží nad hladinu řeky za masem na provázku vymrštit až do poloviny své délky díky silnému ocasu, což při váze nad 400 kg je úctyhodný výkon.

Od krokodýlům k termitům, respektive k obřím stavbám – termitištím při cestě, jsme se dostali až k večeru. Cesta už vedla jen k malé osadě v parku, kde byly dvě obyvatelné maringotky v nichž se přespávalo.

Večer Leon připravil na grilu klokaní maso, ale o původu masa už se raději nezmiňoval. Možná pocházelo od silnice, nicméně bylo výborné a s tím pocitem jsme i všichni usnuli.

Ráno, zmožení po večerním jídle a pití, cesta pokračovala k Noulandgie rock. Tato skála je známá hlavně díky malbám aboriginců a díky pěkným procházkám po okolí. Jednoduché obrázky většinou zobrazují tančící postavy, rituály a bohy Nabulwinjbulwinje (nebezpečný duch, který žere ženy) a Namarrgona (světelného muže, jež si aboriginci spojovali s bouřkami a blesky).

Malby jsou pečlivě udržovány. Hlavně kvůli vodní erozi jsou nad malbami umístěny kanálky ze silikonu, které v případě dešťů odvádí vodu pryč. Někteří lidé se mylně domnívají, že malby jsou původní. Jelikož se však používají přírodní barvy, čas od času musejí domorodí obyvatelé domalovávat obrazy znovu. Pravdou však je, že skála Nourlangie byla používaná původním obyvatelstvem již před 20 000. lety. Druhé, neméně zajímavé místo – Ubirr, kde jsou také nádherné malby se bohužel nedalo navštívit kvůli záplavovým oblastem.

Leon namísto návštěvy Ubirru vymyslel náhradní program a vzal nás na místo jménem „Rock Country“, kde byly taktéž malby původních obyvatel plné lovců s oštěpy, klokany a jinými zvířaty.

Právě dvě sezóny, suchou a mokrou, je dobré v Kakadu nepodceňovat a pokud je to možné, park navštívit jedině v období sucha.


Jelikož bylo dost času, díky nemožnosti návštěvy původně zamýšlených míst, nakonec jsme si dali malou túru do buše s poutavým Leonovým výkladem, co kde roste a co se kde dá sníst za suchou trávu. Sám říkal, že jezdí do Arnhémské země za aborigincema, kde má dost známých a často je u nich po dlouhou dobu. Tudíž pro práci průvodce po Kakadu to byl člověk na pravém místě.

V buši člověka překvapilo pár velmi krásných míst, kde se dalo i koupat v průzračně čisté vodě. Ta po několikakilometrové cestě, kdy člověk byl olepený potem, opravdu bodla.

Večer Leon připravil Didgeridoo a zkoušelo se na něj hrát. Je to hudební nástroj v podobě klacku, původně kmen stromu. Vzniká tak, že jej termiti vyžerou zevnitř, a pak stačí dutý strom jen odříznout a hrát. Hraje se tak, že se fouká i během dýchání, což chce nějakou dobu cvičení a což necvičení Evropané po jednom večeru opravdu nezvládli. Na třetí den už byla jen nutná zastávka v obchodě se suvenýry, kde měli právě Didgerida mimořádně levné. Při cestě zpět do Darwinu jsme navštívili několik pěkných míst s výhledy do parku.

Večer bylo rozloučení se spolucestovateli, kteří už také pospíchali jinam a druhý den ráno následovala denní cesta autobusem Grayhoundu směr Alice Springs. Cesta byla pohodová, jak jen se to na 24.hodinovou trasu autobusem dá říct. Lidé, jak místní, tak turisté vystupovali a zase nastupovali. Pomalu se směrem do středu Austrálie měnila krajina ze zelené na červenou s malými keříky a žlutou trávou. S přibývajícím časem už člověk poznával to, co je vidět na všemožných prospektech a letácích – středoaustralskou červenou polopoušť.


Vyloženě zábavnou situaci si člověk zažil přibližně v druhé polovině cesty, kdy autobus ve 2 hodiny po půlnoci zastavil uprostřed buše u benzínové stanice a řidič nemilosrdně vyprovodil všechny cestující ven s tím, že si potřebuje udělat technickou kontrolu. Na tom by ještě nebylo nic tak špatného, kámen úrazu byl v tom, že na pumpě byli kamarádští, notně špinaví a opilí aboriginci a hned se s každým začali kamarádit. Odnesl to jeden mladý kluk z Japonska, který neodolal být kamarádský také a okamžitě byl v obležení všech, musel mimo vynucených úsměvů rozdat i peníze jako dárek z kamarádství na další alkoholový proviant pro místní „zaparkované“ Austrálce.

Naštěstí čas od času přijížděl šerif kontrolovat benzínovou stanici, jelikož tuto situaci zřejmě již dobře znal. Po 30.minutách řidič autobusu přijel zpět a cesta mohla pokračovat dál.

Svítání v buši bylo krásné. V dopoledních hodinách jsme dorazili do Alice Springs. Město je opravdovou oázou v poušti, jelikož široko daleko není nic. Je stavěné uprostřed kopců, které se táhnou po celém horizontu. Hostel ve městě jsem naštěstí sehnal velmi levný, kolem 20 AUD, a ani za vodu nemusel člověk platit zvlášť, jak jsem někde četl, že sprchy jsou na mince a užívání časově omezené.

Alice Springs je plné aboriginců z okolí a i v průvodcích píší, že je lepší se večer zdržovat jen na hlavních ulicích a hlavních prostranství ve městě. Jelikož problém s alkoholem podobně jako v Darwinských ulicích je i zde, akorát mnohem markantnější. Odrané a špinavé Austrálce černé pleti, kteří si to bosí štrádují po ulici v Alice, vidí člověk poměrně často. Město samotné má díky umístění opravdu nádech drsné výspy lidstva v nehostinných podmínkách, kde teploty lezou ke 40°C a kde přes poledne jsou v ulicích jen turisté. Stejně jako v Darwinu, i v Alice Springs jsem si rezervoval dopředu výlet na tři dny s místní baťůžkářskou společností.

Hned druhý den ráno nás mikrobus odvážel směr Uluru – Katatjuta N.P. Původně jsem zamýšlel i půjčení auta ale nakonec díky velkým vzdálenostem toto rozhodnutí padlo, jelikož jenom Uluru je po silnici od Alice Springs kolem 350 km vzdálené.


První zastávka byla ve Watarrka N.P. v Kings Canyonu. Cesta na půl dne vede přes vrcholky dávného zkamenělého moře, jež bizardními tvary připomíná povrch jiného světa. Uprostřed této krajiny protýká Kings creek a na úplném dně Watarrky rostou u vody i stromy a keře. Celá tato scenérie se do této suché krajiny skoro až nehodí a je velmi zvláštní. Od návštěvy Watarrky následovala zastávka ve velbloudí stanici, kde se člověk mohl povozit na velbloudovi a dál už byla jen silnice k hlavnímu bodu výletu – k červené skále.

Cestou k Uluru po silnici číslo 4 může návštěvník v euforii snadno zaměnit Uluru za vzdálený objekt na horizontu, horu jménem Mt.Conner, která je sice o dost vyšší, ale mají podobný – dominantní prvek v krajině. Teprve po ujištění řidičky, že to opravdu Uluru ještě není, se lidé v mikrobuse zklidnili a pokračovalo se v cestě dál. Až do turistického městečka jménem Yulara, nedaleko parku, jsem Uluru nezahlédl. Teprve po dojezdu na místo přespání v Yulare bylo z malého kopečku vidět nádherně na nejslavnější monolit na světě. Ten se vypíná do výšky 348m nad okolní krajinu a minimálně stejná délka je ještě ukrytá pod pískem.

Spaní ve sleeping swagu, tedy velkém vaku z tvrdé látky, do kterého si člověk vloží svůj klasický spacák bylo přerušeno těsně před svítáním, kdy vedoucí výpravy zahlásila odjezd za pohledem na Uluru za svítání.

Na místě východu slunce při silnici již bylo namačkáno mnoho lidí a všichni čekali s připravenýma foťáky aby zachytili měnící se barvu červené skály při prvních ranních paprscích. Východ slunce byl opravdu pěkný a po plném osvícením Uluru se pokračovalo na začátek pěší cesty okolo celé skály.


Na začátku trasy i v průběhu celé stezky okolo skály se člověk čas od času setká s místy, kde je cedule, že určitá část se nemá fotit. Je to kvůli tomu, že místní komunita aboriginců – Anangů má Uluru za posvátnou a některá místa připomínají buď bohy, nebo jsou to místa, kde starší z kmene Anangů meditují. Po procházce kolem návštěvník zjistí, že skála není jeden nepřerušený hladký celek, ale že je místy popraskaná. Jsou zde malby původních obyvatel, nicméně o dost jednodušší než ty, co jsou k vidění například v Kakadu. Stejně tak je překvapivá malá vodní nádržka v průrvě. Ta prý nevysychá ani v největších vedrech, které přehupují 40°C.

Cesta kolem je dlouhá kolem 10 Km a běžnou chůzí zabírá kolem tří hodin. Hned naproti parkovišti u skály je jediná možnost, jak si vylézt skálu nahoru. Jiné cesty jsou zakázané. Nedávno se tam stalo, že jeden německý turista slézal po špatné straně a zablokoval se. Jeho záchrana + porušení pravidel parku ho poté stály 20 000 AUD. Na vrchol vede ořetězovaná a velmi příkrá cesta. S ohledem na vedro a náročnost cesty se to doporučuje jen zdravým lidem a ne přes poledne. Dost lidí už během výstupu zemřelo. Právě tyto úmrtí jsou trnem v oku místní komunitě aboriginců, a proto si nepřejí, aby na skálu kdokoliv lezl. Jelikož při úmrtí člověka na skále jim dle jejich náboženství hora přinese neštěstí. Správa parku však nezakazuje výstup nahoru a je jen na každém turistovi, jestli chce lézt nahoru nebo nikoliv. Místní hned vedle parkoviště turistům předvádějí co vše se dá v polopoušti jíst a domorodé zvyky lidu Anangu. Je zde však zakázáno fotit.

Jen 30 Km západně od Uluru je shluk obřích kamenů jménem Kata Tjuta (Mnoho Hlav). Nejvyšší balvan je 546 m vysoký oproti okolnímu terénu. Nejznámější stezka skrz skály se jmenuje Valley of the Winds a je dlouhá 8 km.


Procházka skrz bizardní krajinu, kde je člověk obklopený kopci táhnoucími se po celém horizontu, byla fascinující. Po dokončení cesty se už definitivně blížil konec návštěvy Uluru – Kata Tjuta N.P.

Cesta zpět byla dlouhá a po rozloučení se s partičkou lidí, která byla spolucestujícími tři dny jsem se druhý den posadil do letadla a odletěl o pár set kilometrů jižněji do druhého největšího města Austrálie – Melbourne. Melbourne je na rozdíl od Sydney méně čitelné a člověk se musí zorientovat trochu déle. Pomyslné centrum, nově vybudované Federation Square, je středem města, ale skutečnost je taková, že centrum se táhne podél řeky Yarra a rovnoběžných ulic podél vodního toku.

Mně osobně se Melboune líbil méně než Sydney, ale je to věc názoru, i v Melbourne jsou pěkná místa.

Dva dny v Melbourne uběhly rychle a již následovala jen cesta na letiště a odlet zpět do České republiky. Po třech měsících strávených v Austrálii a Tasmánii se člověk chtě nechtě musel rozloučit a přemýšlet, kdy se poštěstí, aby tuto fantastickou zemi viděl znovu. Na poznání všeho, co je v Austrálii zajímavého k vidění by potřeboval rok a i ten je málo, jak říkali někteří místní, co cestovali s karavanem po kontinentu…

Okradeni v petrohradském metru

Kapsáři jsou v každém velkém městě, tudíž i v Petrohradu.
Stačí chvilka nepozornosti a jsou vítězové. My jsme jim takovou chvilku
dopřáli a bratrovi v metru ukradli peněženku i s cestovním
pasem.


Kapsáři jsou v každém velkém městě, tudíž i v Petrohradu. Stačí chvilka nepozornosti a jsou vítězové. My jsme jim takovou chvilku dopřáli a bratrovi v metru ukradli peněženku i s cestovním pasem.

Ze zpětného pohledu jsme byli pro ně ideálním soustem. Trojice cizinců s mapou v ruce přemýšlející kam jet. Náhle k nám přistoupil mladík s bundou v ruce a při nastupování do vagonu vytvořil ve dveřích „tlačenici“. V tu chvíli vytáhl bratrovu peněženku z kapsy u kalhot a stihl ještě vystoupit než se vlak rozjel. Klasická modelová situace.

Nám vše došlo vzápětí. Nešlo tak ani o peníze v řádu stokorun a různé průkazky, ale o cestovní pas. Do další stanice to bylo asi 4 minuty jízdy. Celou dobu jsme přemýšleli co dělat. Nejlepším řešením bylo se vrátit a zkusit najít toho mladíka. Pochopitelně tam byl v družném rozhovoru s dalšími (asi taky zloději). Rozhodli jsme se volat policii. Šel jsem za děžurnou u eskalátoru a řekl jsem jí, že potřebuji policii, že nám ukradli pas. Neochotně někam telefonovala, do sluchátka mluvila v tom smyslu, že jsou tu cizinci a že je „náš“ člověk okradl. Tehdy mi to nějak nedošlo, co znamená slůvko „náš“. Až poději jsem pochopil, že vysílala echo, protože od zlodějské mafie dostávala určitě „(ne)všimné“.

Další autorovy články a fotografie věnované evropským zemím bývalého Sovětského svazu najdete na stránkách http://www.rus­ko.nazory.cz/

Jakmile se v metru objevil policista, šéf zlodějů odchytil bratra a začal mu vysvětlovat, že viděl, jak mu pas spadl do kolejiště. Chtěl, abychom si policisty nevšímali, což se mu povedlo. Dokonce sehnal ještě nějakého zaměstnance metra, který se podíval do kolejiště. Kvůli tomu dokonce otevřel bezpečnostní dveře. Pochopitelně tam nic neviděl. U jiných techniků nám „vyjednal“, že až skončí noční směna, podívají se do kolejiště a že ráno budeme mít pas připravený na dozorně. Druhý den ráno nikdo o ničem nevěděl a žádný český pas tam nebyl.

Okamžitě nám bylo jasné, že jsou všichni propojení a zaměstnanci metra dostávají peníze od zlodějů za to, že nic nevidí. Nám stačilo pár desítek minut, abychom poznali, kdo patří do jejich party a kdo ji vede. Na dozorně mají monitory a musí vše vidět. Jen policie nechce nebo neumí zakročit.

Když ukradli v metru bratrovi peněženku s jeho cestovním pasem, nezbylo nám nic jiného než jít na českou ambasádu; ještě že je přímo v Petrohradu. Odtud nás poslali na policii pro potvrzení o krádeži pasu. Nejprve jsme šli zpět do stanice metra a ptali se na policii. Poslali nás o dvě stanice dál. Tam nás nasměrovali na kriminální policii o dalších pět stanic dál. Když už jsme se zhruba po hodině dostali do správné budovy, museli jsme čekat dvě hodiny na příchod vyšetřovatele.


Upřímnou radost měl z toho, že nepožadujeme tlumočníka, a že se snad nějak domluvíme. Pak vytáhl ze šuplíku pár listů papíru, proložil je kopíráky, vzal do ruky propisku a začal sepisovat protokol. Žádný počítač, žádný psací stroj, jen obyčejná propisovací tužka. Měl tradiční otázky, typu: Kdy? Kde? Kdo? Jak? a podobně. Naopak se vůbec nezajímal o číslo cestovního pasu a ani o jeho typ (fialový nebo zelený). Za to jej velice zajímalo, zda-li jsme ztrátu objevili blíž k nástupní stanici metra nebo k té druhé. Když jsme nechápali význam jeho otázek, prozradil nám, že právě mezi těmito dvěma stanicemi je hranice policejních rajonů a podle toho bude případ vyšetřovat on nebo jeho kolega. Řekli jsme mu, ať si napíše, co chce. Byl rád.

Další problém nastal na konci výslechu, kdy bratr jako vyslýchaný měl dolů na protokol napsat rukou, že všemu rozuměl a s celým protokolem souhlasí. Vše v ruštině. Bratrovy znalosti ruštiny byly minimální. Znal pár frází, dovedl si něco přečíst, ale psát už bylo nad jeho síly. Navrhl jsem, že to za něj napíšu a podepíšu. Vyšetřovatel byl štěstím bez sebe, jak jsme problém rychle vyřešili. Jen jsme mu museli slíbit, že to na něj neřekneme. Až doteď jsme slib dodrželi.

Výslech trval asi hodinu a nám bylo od začátku jasné, že smyslem celého sezení a papírování je jen získání patřičného potvrzení o krádeži pro naši ambasádu. To jsme nakonec získali. Jak vyšetřování skončilo, nevíme. Za celé čtyři roky bratr nedoslal od ruské nebo české policie jakékoliv vyrozumění o průběhu vyšetřování.

Fotoreportáž – Magická Ganvié

Západoafrický Benin je kolébkou voodoo a přímo magicky přitažlivým
místem pro cestovatele. Ještě stále tam najdete živý deštný prales,
úžasné pobřeží přezdívané Zlaté a také rozsáhlé laguny, na nichž
vyrostly unikátní vesnice. Jednou z nich je vesnice Ganvié, vybudovaná
na jezeře Nokoué.

Západoafrický Benin je kolébkou voodoo a přímo magicky přitažlivým místem pro cestovatele. Ještě stále tam najdete živý deštný prales, úžasné pobřeží přezdívané Zlaté a také rozsáhlé laguny, na nichž vyrostly unikátní vesnice. Jednou z nich je vesnice Ganvié, vybudovaná na jezeře Nokoué.
































Více o knize Nahá Afrika

Austrálie 2006 I. – Východní pobřeží

„Výhled skrz eukalyptové stromy na srázy v kombinaci
s klidem přírody a možností opláchnout se v průzračné říčce
patří mezi to, co po celodenním pochodu člověka dokáže před spánkem
nádherně uvolnit. Tohle je opravdu zážitek, za který to všechno trmácení
stálo.“

První půlka vyprávění Martina o jeho cestách po Austrálii. Nechte
se inspirovat…

Trajekt Spirit of Tasmania po necelém dni čistého času plavby pomalu ale jistě začínal finišovat svou cestu z Devonportu v Tasmánii do Sydney. Loď se blížila k zátoce Port Jackson, v níž i v roce 1788 zakotvila první Britská trestanecká loď a započalo zde osídlování Austrálie bílými přistěhovalci.

Trajekt na dohled od pevniny kopíroval skalnaté pobřeží a k radosti cestujících byl doprovázen delfíny. Plavba byla příjemná a klidná, kolem poledne se první návštěvníci hrnuli na palubu jelikož mezi skalisky se v dáli rýsovala silueta mrakodrapů Sydney. Na první pohled zaujme stavba AMP Tower v centru , která je dominantou při pohledu na město z této dálky.


Návštěvník, který má to štěstí a přijíždí k Sydney po moři má tu výhodu, že právě z tohoto pohledu je město nejhezčí. Jako první zaujme Harbour Bridge, nebo jak říkají místní, „ramínko na šaty“ a samozřejmě samotná Opera, která svými bílými „plachtami“ svítí do dálky.

Město na první pohled působí uspořádaným dojmem a není to jen zdání. Po pár dnech pobytu se v něm dá opravdu dobře zorientovat.

Střecha lodi pomalu začínala praskat ve švech, jak se všichni chtěli jít podívat na tu krásnou scenérii. Foťáky cvakaly na plné obrátky. Po podplutí Harbour Bridge se loď stočila doleva do Darling Harbour kde měla i konečnou.

Jako na potvoru začalo pršet a já měl do Kings Cross ještě docela dlouhou cestu. Navíc nejasné vize jestli v hostelu bude volno nebo ne,vzhledem k tomu, žejsem dojel o den později. Naštěstí bez problémů a mimo dvou mladých německých sousedů na pokoji, kteří byli až moc živí, bylo vše v pohodě. Hostel Jolly Swagman za 27 AUD i se snídaní byl dobrou volbou. Živelnost spolubydlících byla zřejmá – hostel byl nedaleko Oxford Street, kam se sjížděli gayové a lesbičky z celého světa. Právě na Oxford Street se každý rok pořádá pochod homosexuálů jménem Mardi Gras. Já přijel jen pár dní po něm. Ve dne tedy člověk putoval po městě, večer nespal, jelikož to ani nešlo. Takže jsem to nakonec vzdal a coural po městě i večer. Pravdou ale je, že večer je město také zajímavé. Rozhodně neubyde lidí na ulicích, někde spíš naopak. Možností, jak se vyřádit je nepřeberně.

Po návštěvě klasických míst jako opera, botanická zahrada, námořnické muzeum v Darling Harbouru, mořské zábavné centrum nebo známé tržiště s dary moře, byl člověk pomalu přesycený a začalo plánování co dál.

Itinerář jsem dával na poslední chvíli dohromady, a tak jsem zpočátku časem nebyl vázaný. Až později se ukázalo že cestování po Austrálii chce opravdu více času. Vzdálenosti mezi jednotlivými zajímavostmi „země klokanů“ jsou o dost větší než ty, na které je člověk zvyklý v domácím prostředí. Přes Internet jsem tedy rezervoval pár letů s Quantasem v centrální Austrálii a dopravu autobusem Grayhoundu na některé trasy. Grayhound patří mezi nejznámější autobusy pro cestovatele na kontinentu.


Snad každá cestovní kancelář která nabízí cesty do Austrálie a zahrnuje do programu i okolí Sydney, směřuje do Národního parku Blue Mountains a primárně na skalní útvary v něm – The Three Sisters. I má cesta se tedy ubírala tímto směrem. Výhodou je, že celý park se nachází jen asi 100 km od Sydney. Cesta tedy začínala vlakem z centrálního nádraží, přes autobus do Glenbrooku. Zhruba dvě hodiny cesty se v lese nachází jeskyně s otisky původních obyvatel Austrálie – Aboriginců, známá jako Red Hand Cave. Otisky rukou se datují do 15. století.

Z Glenbrooku jsem si naplánoval cestu po lesních stezkách až do Woodfordu. Dvacetikilometrová cesta se nakonec protáhla na skoro dva dny s tím, že při cestě nebyla absolutně žádná voda a zásoba se nakonec rapidně ztenčila. Odměnou za jinak nudnou cestu lesem pro mě bylo přespání na vyvýšeném skalnatém kopečku, odkud bylo vidět noční Sydney vzdálené 80km. I při takové vzdálenosti bylo možné vidět výškové budovy, jako drobné čáry na horizontu.

Z Woodforu následovala cesta vláčkem do Wentworth Falls, odkud jsou vidět krásné scenérie Modrých hor. Je to takový Grand Canyon v australské podobě. V údolí mezi vysokými srázy se klikatí říčka Jamison. Odtud i název Jamison Valley. Ze srázů sem tam padá dolu i vodopád, což je právě u Wentworth Falls lákadlo číslo jedna. Po sejití k vodopádu je možné krátkou chvíli jít dokonce na ochozu po úpatí skalního srázu. Zde jsem si také promluvil česky – shodou okolností tento ochoz opravoval Australan s českými předky.

Po návštěvě soukromé hvězdárny jsem se rozhodl sejít do údolí, a podél říčky Jamison dojít až pod The Three Sisters a spatřit toto místo z jiného úhlu. Namáhavá cesta se mi moc líbila. Nebyla nikým rušena, jelikož turisti se kvůli délce a náročnosti trasy zdržovali hlavně nahoře.

Výhled skrz eukalyptové stromy na srázy v kombinaci s klidem přirody a možností opláchnout se v průzračné říčce patří mezi to, co po celodenním pochodu člověka dokáže před spánkem nádherně uvolnit. Tohle je opravdu zážitek, za který to všechno trmácení stálo. Po výšlapu směr Katoomba, vyfocení „tří sester“ z turistického pódia a hledání předraženého YHA hostelu v centru za 35 dolarů za noc v pokoji pro 14 lidí, jsem se druhý den vracel vlakem zpět do Sydney.


V Sydney jsem se už zdržel jen jednu noc a druhý den navečer jsem odjížděl autobusem Grayhoundu směr Gold Coast do Surfers Paradise. Noční Sydney z Harbour bridge je nezapomenutelné…

Gold Coast je 35 km dlouhý úsek pláže táhnoucí se od NSW skoro k Brisbane, který se za necelých 50 let rozvoje změnil v jeden velký turistický komplex. U pláže zde stojí jedna výšková budova hotelu vedle druhé a kde má člověk nepřeberné množství možností, jak utratit peníze. Množství zábavních parků je obrovské, stejně jako ubytování. Od nejlevnějších až po ty nejluxusnější.

Hostely jsou bohužel dost často přeplněné, zvláště pokud jsou poblíž pláže. Já osobně narazil na prázdnější hostel až na třetí pokus. Kdo vyznává dovolenou ve stylu opalování a koupání na pláži přes den a noční život, bude ve svém živlu. Ti co hledají víc, budou zklamáni. Kromě koupání a utrácení peněz tu nic zajímavého není. Zábavní parky jsou spíše orientované na rodiny, co zde stráví celý den. Příroda je dál, tam kam mnoho návštěvníků již nejezdí.

Jediný malý úsek přírody u Surfers Paradise je na N.P. Burleigh Heads, což je zarostlý skalní výběžek do moře a odkud je možnost pozorovat surfaře. Za návštěvu stojí nedaleký David Fleay Wildlife park, který sousedí s mangorovovými močály a v němž je mnoho tradičních zvířat z Queenslendu a Austrálie vůbec.


Když už jste v ráji surfařů, nemůžete si samozřejmě odpustit surfování. Do začátku dostanete dlouhé prkno, skoro dva metry na výšku. Oproti tomu co člověk vidí v televizi je to značný rozdíl a zpočátku se cítíte ukřivděně, nicméně má to své opodstatnění a později jste rádi že se na něm udržíte i na břiše. A rada závěrem : není dobré se nechat unášet vlnou mezi hladinou a písčitým dnem . Za ta sedřená záda to nestojí.

Na odjezd z Gold Coast jsem se vysloveně těšil a přede mnou byla 28-hodinová cesta přes Brisbane a Mackay autobusem do Cairnsu, který je střediskem výletů na největší korálový útes světa – Great Barrier Reaf, který je jako jediný „živý“ organismus vidět i z oběžné dráhy planety Země. Cestou přes městečko Innisfail byly vidět fatální důsledky nedávného cyklónu. Rozmetané domy a zpustošené lesy v okolí daly znát sílu přírodního živlu.

Příjezd do Cairnsu byl deštivý. A to jsem ještě netušil, že pršet bude celou dobu mého pobytu. Bohužel, v době kdy já jsem zde trávil týden, další cyklón přecházel přes Cape York a mířil na Darwin. Naštěstí Darwin nakonec minul a zeslábl, ale i s oblačností kolem centrálního víru vyplňoval na satelitních záběrech celý Gulf of Carpentaria a oblačnost zasahovala i ke Cairnsu.

Nakonec tedy z plánovaného potápění a šnorchlování na korálových útesech sešlo a já se rozhodl si alespoň na dva dny půjčit auto. To vyšlo, i s lepší pojistkou, na 140 AUD na dva dny. Bohužel vyšší cena byla účtována i kvůli věku, jelikož v té době mně bylo 24 let a v Austrálii lidi do 25ti let věku mají dražší pojistku – více bourají. Auto jsem využil beze zbytku, malé Daihatsu nakonec muselo zvládnout i to, co auta 4×4 a ujelo skoro 1000 km. A co je důležitější, v pořádku dojelo i zpátky! Na jízdu po levé straně se dá zvyknout, jen občas na křižovatce musí člověk dopředu přemýšlet, kam se to vlastně zařadit na druhém konci.


Jelikož Queensland je mimořádně bohatý na národní parky v okolí, navštívil jsem hned čtyři za dva dny. Cesta začala směrem na Undara Volcanic N.P., ve kterém jsou obrovské, někdy mnoho kilometrů dlouhé tunely. Ty vznikly z dávných řek lávy, které se mnoho dní valily směrem k moři a jejichž hladina ztuhla na strop.

Při cestě od Cairnsu do vnitrozemí Queenslandu musí člověk překonat Atherton Tableland, což je až 1000 m.n.m vysoká náhorní plošina táhnoucí se podél východního pobřeží kontinentu. Cesta nekonečnými serpentýnami je korunována nádherným výhledem do krajiny. Stačilo jen necelých 100 km k tomu, abych se i v Queenslandu začal cítit jako v té Austrálii, kterou tak dobře znám z fotek. Sice zde není polopoušť jako v centrální Austrálii, nicméně červená půda, málo eukalyptových stromů a žlutá tráva, v kombinaci s termitími hrady podél silnice, dokresluje atmosféru nádherně. Queenslandští termiti staví spíše do šířky než do výšky, jako jejich severní sousedé. Ale i tak se dají nedaleko silnice nalézt kopečky 1,5m vysoké a 2,5m široké.

Do Undary jsem přijel až kolem 16:00 (vyjel jsem kolem 11:00) a stihl ještě poslední prohlídku v jednom z tunelů. V lese vesele poskakovali klokani a čekali co jim hodím dobrého. Mě ale čekala dlouhá cesta zpět, tak si mohli nechat zajít chuť.

Noční silnice byla klidná a cesta plynulá – až na stádo krav, které si umanulo lehnout doprostřed silnice, jelikož byla ještě vyhřátá ze sluníčka. Pak jsme najeli na frekventovanější silnici, kterou brázdí australské Truck Trail (kamion s několika přívěsy – vagony, podobné nákladnímu vlaku). Ty si to v těchto končinách mastí uprostřed silnice a když v dálce člověk vidí v celé kráse osvětlené monstrum, jak si to žene silnicí, musí jít sakra na brzdy a do kraje. Nevýhoda je, že tato silnice bývá vyasfaltovaná pouze v jednom pruhu a další dva bývají nezpevněné. Silnici tedy máte pro sebe jen do doby, pokud nikdo nejede proti vám.


Kolem půlnoci jsem dorazil do Ravenshoe a zde zajel na lesní parkoviště nedaleko místních vodopádů. Myšlenka, že tu budu sám vzala za své. Po příjezdu na parkoviště za silného deště, na mne skrz okénko starého auta mžoural stejně překvapený Australan, který s rodinou cestoval po kontinentu. Po přání dobré noci jsme šli spát.

Ranní probuzení s rozbřeskem a bolavými zády ze spaní v malém autě, jsem se šel protáhnout a podívat na vodopády. Poté přes pole s větrnými elektrárnami návštěva N.P. Crater Lakes, kde se dá koupat v průzračně modré vodě uprostřed dávného kráteru a několika zajímavými místy při cestě, které jsou známé většinou jednou zajímavostí která je charakterizuje (např. Curtain Fig Tree, N.P. Mt. Hypipamee s hlubokým kráterem, aj.). Nakonec cesta zpět do Cairnsu a odtud do N.P. Mossman-Daintree.


N.P. Daintree je znám jako pravý deštný prales v Austrálii,Béhem mého pobytu pršelo neustále což jeho název ještě umocňovalo.

Cesta do Mossman části parku – tedy té jižní prochází Aboriginskou vesnici, kde si obyvatelé přivydělávají prodejem suvenýrů. Samotný park je opravdu nádherný a jeho jen cca 5km otevřená a značená část je zážitek . Prakticky zde roste rostlina na rostlině. Všude je zeleno a poněkud těsno. Klasické velké kořeny stromů, jen dokreslují atmosféru tohoto typu lesa. Z nich si mimochodem aboriginci vyráběli štíty nebo jiné nástroje. Bizarní a fantastické jsou i dlouhé kořeny rostlin, které vyrostou na jiném stormu.

Pozdě večer se vracím do Cairnsu, loučím se s cestovateli z Německa, Holandska a Nizozemí, které potkal stejně špatný osud s počasím jako mě. Druhý den odlétám do Darwinu, kde začne další putování do nehostinného středu Austrálie…

Donskí kozáci – závan dávnominulých časov

Na Slovensko sa vracia ruská kultúra. V prvej polovici novembra tohto
roku zavítal do Bratislavy a do Trnavy zbor donských kozákov Boľšoj.
V Bratislave zbor vystupoval v kostole Blumental a v Dome
kultury. V Trnave v židovskej synagóge st. quo na Halenárskej
ulici.

Na Slovensko sa vracia ruská kultúra. V prvej polovici novembra tohto roku zavítal do Bratislavy a do Trnavy zbor donských kozákov Boľšoj. V Bratislave zbor vystupoval v kostole Blumental a v Dome kultury. V Trnave v židovskej synagóge st. quo na Halenárskej ulici.

Synagóga v súčasnosti neslúži náboženským účelom, od 90. rokov minulého storočia sa tu nachádza múzeum židovskej náboženskej kultúry. Konajú sa tu tiež príležitostné koncerty, pretože budova má vynikajúcu akustiku, ako, mimochodom, takmer všetky sakrálne budovy. Hoci 9. novembra tohto roku bolo sychravé a upršané počasie, synagóga bola dávno pred začiatkom vystúpenia zboru donských kozákov Boľšoj zaplnená do posledného miesta, rovnako i galérie, určené kedysi pre židovské ženy na účasť na bohoslužbách. Mnohí návštevníci dokonca stáli a to počas celého koncertu. Bohatá účasť návštevníkov jasne naznačuje, ako sme presýtení výplodov dovezenej západnej odpadovej kultúry a ako sme lační po kultúre svojou podstatou nám blízkej: napríklad aj ruskej alebo českej…


Zbor donských kozákov Bolšoj vystúpil v počte osemnásť hudobníkov pod umeleckým a dirigentským vedením dlhoročného vedúceho, magistra Petju Houdjakova. Jednotlivé piesne uvádzala a vtipno-poučné slovo doplnila magistra Valeria Houdjakovová, mimochodom rodáčka z južnej Moravy. Donskí kozáci začali vystúpenie známou piesňou Mnogaja leta a pokračovali piatimi sakrálnymi spevmi z ruskej ortodoxnej liturgie. V ruskej liturgii sa nepoužívali hudobné nástroje, preto náboženské spevy museli zastúpiť všetky funkcie pri bohoslužbe. Zazneli spevy, okrem spomínaneho Mnogaja leta, Kol slaven náš, S nami Bog, jeden dokonca od Piotra Iljiča Čajkovského. Majestátny zvuk plných prekráasnych spevov sa doslova odrážal od sien synagógy. Potom nasledovalo asi päť spevov umelých, jeden aj od Dmitrija Šostakoviča.

V druhej polovici koncertu sme si vypočuli ruské a ukrajinské ľudové piesne s ľúbostnými námetmi ale aj s témami bežného života, napríklad piesne Metelica, Trojka, Kolokolčík, Volga, Volga, mať rodnaja a iné. Posledne menovaná pieseň bola kedysi venovaná známemu kozáckemu atamanovi Stenkovi Razinovi. Myslím, že srdcia všetkých doslova pohladila známa Kalinka. Ako prídavok nám jedineční donskí kozáci pridali nezabudnuteľnú pieseň Vychodila na bereg Kaťuša…

V prednesených spevoch, ľudové boli sprevádzané harmonikou, sme mohli počuť, precítiť, možno aj vidieť za privretými viečkami život: vlnenie trávy na širokej ruskej stepi, kozákov v tanci či cválajúcich na koni, závany metelice, milované dievča, ktorému bola pieseň určená, bežať po snehu či široké moskovské bulváry s vravou chodcov idúcich za svojím cieľom. Raz znela akási clivota v pozadí, raz žartovné podtóny ale vždy skutočný život s jeho rôznymi stránkami. Keď budete počúvať spevy donských kozákov, opantá vás neodolateľná túžba vybrať sa raz na step k Donu a všetko si ohmatať očami či rukami.

Monumentálnosť vystúpenia zboru je založená na tom, že zbor donských kozákov Bolšoj pozostáva len z operných sólistov s úžasným hlasovým rozpätím: od vysokých falzetov až po hlboké basy (až basso profundo). Sólisti jednotlivé spevy vedú a ostatný zbor vytvára pozadie. Zaujímavé je, že sólista si nespieva len svoj part, ale hneď ako je to možné, prechádza do spevu zboristov. K výborným sólistom, ak toto však možno tvrdiť, pretože všetci boli a sú vynikajúci, patria Nikolaj Marčenko, Grigorij Polščuk, Ľubomír Diakovski.

Zbor donských kozákov Boľšoj nadväzuje na tradíciu kozáckeho spevu. Založil ho v roku 1981 Petja Houdakov. Celý zbor má až 60 členov a vystupuje v rôznych formáciách po celej Európe. Vo vysoko vianočný čas, dňa 22. decembra tohto roku bude vystupovať aj v Brne. Úprimne odporúčam všetkým, ktorí majú vzťah k živej a nevyumelkovanej slovanskej hudbe a kultúre, aby na koncert donských kozákov šli. A najmä odporúčam, aby si v dostatočnom predstihu zaobstarali lístky! Koncert zboru donských kozákov Bolšoj bude totiž jediný v Českej republike do konca tohto roka.

Výstava Albrecht z Valdštejna a jeho doba

Strmý vzestup, náhlý pád – těmito slovy historikové shrnují
životní osudy Albrechta z Valdštejna (1583–1634), jedné
z klíčových osobností třicetileté války. Nejen jako slavného
vojevůdce, ale i jako ekonoma, stavitele nebo mecenáše ho představí
výstava Albrecht z Valdštejna a jeho doba, která se od 15. listopadu
2007 do 17. února 2008 koná ve Valdštejnské jízdárně
v Praze.

Strmý vzestup, náhlý pád – těmito slovy historikové shrnují životní osudy Albrechta z Valdštejna (1583–1634), jedné z klíčových osobností třicetileté války. Nejen jako slavného vojevůdce, ale i jako ekonoma, stavitele nebo mecenáše ho představí výstava Albrecht z Valdštejna a jeho doba, která se od 15. listopadu 2007 do 17. února 2008 koná ve Valdštejnské jízdárně v Praze. Na výstavě se objeví domácí i zahraniční exponáty, některé z nich budou v České republice k vidění vůbec poprvé. Výstava je prodloužena do 2.3.2008


Výstavou (www.valdstej­n.org) vrcholí řada kulturních akcí a odborných sympozií pod názvem Rok Albrechta z Valdštejna. Do něj se zapojila česká města (Frýdlant, Cheb, Jičín, Praha) a zahraniční velvyslanectví (SRN, Rakousko, Itálie, Švédsko) spojená s životem Valdštejna. Tento významný projekt připravil Senát Parlamentu ČR (www.senat.cz) ve spolupráci s Vojenským historickým ústavem (www.vhu.cz) a Národním muzeem (www.nm.cz).

Expozice bude rozčleněna do čtyř oddílů. V první části (Invita invidia – Závisti navzdory) bude představena osobnost Albrechta z Valdštejna a jeho životní dráha. Druhý díl (Terra felix – Šťastná země) ukáže Valdštejna jako ekonoma, podnikatele, stavitele a mecenáše. Třetí oddíl (Xerxes, veliký Artaxerxes) se bude věnovat jeho vojenské kariéře. Vedle vyobrazení bitev třicetileté války zde budou vystaveny dobové předměty, zprávy z bojiště i nejrůznější zbraně. Poslední díl (Bestia Vixit – Nesmrtelná bestie) poodhalí valdštejnskou legendu, která se začala vytvářet bezprostředně po Albrechtově smrti.

Doprovodné akce

Sdružení Český ráj (www.cesky-raj.info) pozve zájemce na tematické putování Po stopách Albrechta z Valdštejna. To je zavede do měst a na hrady a zámky, které Valdštejn vybudoval nebo v nich působil (Heřmanice, Jičín, Praha, Cheb, Žitava, Zaháň).

V Regionálním muzeu v Jičíně (www.muzeumhry­.cz) se od 7. 10. do 3. 2. 2008 uskuteční výstava Valdická kartouza 1627–1857–2007 – fenomén kláštera.

Namibie

Co všechno víte o Namibii? Pozorujete rádi divoká zvířata? Líbí
se vám úžasné barvy hor? S gustem si vyslechnete hráče na mbiru?
Přečtěte si Luďkův článek a třeba se rozhodnete o příští
dovolené.


Myšlenka navštívit Namibii vznikla, když jsme s Honzou seděli v letadle do Rio de Janeiro. Namibie je subtropická pouštní země, zbarvená převážně do oranžova. Je desetkrát větší než Česká republika, ale má jen necelé dva miliony obyvatel. Všichni jsou neuvěřitelně přátelští. Obyvatelstvo tvoří převážně bantuští Ovambové a příslušníci kmene Kavango. Další minoritní skupinou jsou Sanové, Křováci a pastevečtí Namové (Hotentoti). Úřední jazyk je angličtina a afrikánština. Polovina obyvatelstva také mluví jazykem oshiwambo.

Pohoří v Namibii jsou často velmi dramatická, místy až bizardní. Zemi nepokrývá téměř žádná hlína a je dobře geologicky čitelná. Na jihu země na hranici s Jihoafrickou republikou leží druhý největší na světě, impozantní Fish River Canyon, dlouhý sto šedesát kilometrů, široký dvacet sedm kilometrů a hluboký pět set padesát metrů, ve kterém nakonec přenocujeme. Zpátky z kaňonu jdeme čtrnáct kilometrů pěšky úchvatnou africkou krajinou k farmě a potom nás k silnici sveze místní bílá farmářka a jdeme stopovat. Za chvíli nám zastavuje namibijská policejní eskorta. Řidič v uniformě vystupuje z auta a pomalu přichází k nám. Velice se omlouvá, že nás nesveze, protože právě převážejí vězně a on by s nimi nerad míchal civilní obyvatelstvo. Sakra, budeme se muset koukat, koho stopujeme. Po různých cestovních peripetiích nakonec zvládáme vzdálenost tři sta padesát kilometrů a večer přijíždíme do Lüderitz.


Po celé západní hranici státu doráží příboj Atlantiku s místy až šestimetrovými, ale velmi studenými vlnami, které mají teplotu okolo deseti stupňů. Tuleňům to ale evidentně svědčí a houfují se v obrovské až dvousettisícové kolonii, mezi kterou se procházejí opatrní šakali. Musíte však překonat obrovský zápach. Ve střední části západního pobřeží v poušti rostou tajemné Welvitschie, několik set let staré. Nacházíme je po sedmi hodinách. Sever Namibie se pyšní národním parkem Etosha, kam se jezdí za pozorováním divoké africké přírody. Letos slaví park sté výročí založení. Výchozím místem pro výlety v parku bývá zpravidla město Tsumeb, kam přijíždíme přes města Omaruru a Otjiwarongo. Prosperitu města předurčily nálezy sto osmdesáti čtyř různých minerálů a deseti, které jsou zcela unikátní pro tuto oblast. Jsou to především měď, stříbro, germanium, kadmium a olovo. Tyto prvky na zem přinesla dávno vyhaslá sopka, ze které se těží nejvíce olova v celé Africe.


Park Etosha se svou rozlohou blíží třetině Čech. Mám pocit, že o Etoshe se dá mluvit pouze v superlativech. Všechnu zvěř vidíme jako na dlani. Přes cestu přechází stopadesátičlenné stádo zeber, opodál sloní samec likviduje celkem vzrostlý strom. Stačí se pozorněji podívat na větev a spatříte chameleona. Hravě pozorujeme antilopy kudu, pakoně, přímorožce, žirafy, pštrosy a rodinku antilop impala. Také zde žijí lvi a gepardi, ale nemáme štěstí je vidět. Večer, když stavíme stan, jedním okem pokukuji po šakalech a prasatech bradavičnatých, která krouží zvědavě a nebezpečně blízko kolem nás. Noční pozorování zvěře u napajedla nabízí neuvěřitelné divadlo. Pozorujeme asi dvacet slonů, když v tom se ze tmy vynoří několik nosorožců černých. Nádhera. Boj o vodu začíná, ale k fyzickému kontaktu nedojde. Po několika hodinách, když už je klid, přicházejí dvě hyeny. Střídavě pijí a pozorují okolí. Jsme jako pěny.

Za pár dní míříme do výběžku Caprivi. Projíždíme městy Rundu a Divundu a dále směrem k řece Okavango. Stavíme stan na břehu řeky kde potkávám zničehonic hráče na mbiru. V noci několikrát slyším hrochy, kteří mě svým troubením nahánějí strach. Batohy máme opřené venku o strom a něco u nich šustí. Vybíhám několikrát za noc s čelovkou ze stanu. Na druhý den projíždíme parkem Bwabwata a Konstantin nám ukazuje obří Baobab, pod kterým se narodil. Potom ukazuje před sebe a říká, že tam už je Botswana. Najednou cítíme příšerný zápach a poté uvidíme obrovskou mrtvolu slona, který zabil dva lidi z vesnice a tak ho zastřelili.

Podzimní jazzové festivaly v České republice

Léto s koncerty pod širým nebem je už za námi. To ale neznamená,
že byste měli zůstávat doma. Melancholickou podzimní náladu můžete
zahnat na jazzových festivalech v České republice. Překonat hranice
žánrů, států a generací se tu budou snažit světoznámí jazzmeni
i začínající hudebníci.

Léto s koncerty pod širým nebem je už za námi. To ale neznamená, že byste měli zůstávat doma. Melancholickou podzimní náladu můžete zahnat na jazzových festivalech v České republice. Překonat hranice žánrů, států a generací se tu budou snažit světoznámí jazzmeni i začínající hudebníci.


Svěží dramaturgii, která přiláká širší publikum, slibují organizátoři 31. ročníku International Jazz Festivalu Prague 2007 (www.jazzfesti­valpraha.cz). Ten se letos uskuteční od 24. 11. do 30. 11. 2007. Hlavní hvězdou bude americká zpěvačka Dee Dee Bridgewater se svým africkým projektem Red Earth, A Malian Journey. Unikátní spojení jazzu a tradiční africké hudby z Mali si budou moci diváci vychutnat 24. listopadu v Kongresovém centru Praha. Mezi další významná jména, která jazzový festival uvede, patří Brooklyn Funk Essentials (USA), kombinující ve své tvorbě prvky funku, acid jazzu a hip hopu. 25. listopadu předvedou své umění v Lucerna Music Baru. Lahůdkou festivalu pak bude trio složené pouze z akordeonů – Motion Trio (PL), které díky svým strhujícím koncertům přirovnává tisk k finské Apokalyptice.

V polovině listopadu 2007 ožije město Slaný již po jednačtyřicáté jazzem. Ve dnech 16. – 18. 11. 2007 se zde bude konat mezinárodní festival Slánské jazzové dny (www.jazzclub­slany.cz). V centru Grand, v městském divadle a kapli muzea vystoupí během víkendu 15 seskupení od tria po velké orchestry. Magnetem přehlídky bude velký orchestr www.bend.cz, který vystoupí se světově proslulým saxofonistou Tony Lakatosem, americké groovové trio Fabian Zone a mezinárodní seskupení Alliance indického kytaristy Amita Chatterjee. Chybět nebude ani tuzemská špička reprezentovaná Janou Koubkovou, Michalem Prokopem a vokální skupinou Dobrý večer quintet. Po půlnoci odmění vytrvalce jam sessions, hudební program doprovodí fotografická výstava.

Festival Jazz Goes to Town 2007 (www.jazzgoes­totown.com) letos oslaví v Hradci Králové třinácté narozeniny. Od 15. do 20. 10. 2007 bude znít jazz v sále Filharmonie Hradce Králové, v Kongresovém centru Aldis, klubech a hospodách, ale také na Velkém a Malém náměstí. Mezi největší letošní hvězdy patří Archie Shepp Quartet (USA), Al Kooper & Funky Faculty (USA), Avishai Cohen Trio (IL), Gebhardt Ullmann Basement Research, Gianluigi Trovesi & Gianni Coscia, Lee Konitz Band, z českých kapel pak Michal Pavlíček Trio s Bárou Basikovou, Tara Fuki, Bohemia Big Band vedený Bohuslavem Volfem, Milan Svoboda a řada dalších. Letošní ročník je pořádán ve spolupráci s Romanian Culture Institute z Bukurešti, a proto jeho součástí bude reprezentativní přehlídka jazzových hudebníků rumunského původu. V Hradci zahraje Ion Baciu Band, Trigon, Florin Niculescu Band, Romanian Landscapes, Nicolas Simion Group a chybět nebude ani nejrychlejší dechovka na světě Fanfare Shavale a také Big Band rumunského rozhlasu vedený Peterem Herbolzheimerem. Na festivalu bude pokřtěno nové album Jiřího Stivína, proběhne i výstava jeho fotografií a obrazů Milana Langera.

Lázně a jazz úspěšně spojuje Jazzfest Karlovy Vary (10.–13. 10. 2007). Festival (www.jazzfest.cz) tradičně podporuje především moderní jazz a styly jemu blízké. Hvězdou číslo jedna letos bude jeden z nejznámějších světových baskytaristů Victor Wooten, který se svým bandem představí program Soul Circus 13. 10. 2007 v hotelu Thermal. Bude to první vystoupení známého Newyorčana nejen v České republice, ale v Evropě vůbec!

XXIV. Československý jazzový festival (www.csjf.cz) se bude ve dnech 24. – 27. 10. 2007 konat v Městském domě v Přerově, za příznivého počasí také na náměstí TGM. A to nejlepší na konec – vystoupení kapely světového renomé – Clayton-Hamilton Jazz Orchestra, která v ČR zahraje svůj první a jediný koncert v roce 2007.

Příjemný večer s kvalitní jazzovou hudbou je možné prožít i v některém z jazzových klubů. Zejména v Praze je z čeho vybírat – mezi nejznámější kluby patří např. Reduta Jazz Club (www.redutajaz­zclub.cz), Agharta Jazz Centrum (www.agharta.cz), Jazz Club U Staré paní (www.jazzlounge­.cz) nebo Akord (www.akord-jazz.com). Oblíbený je také výlet na jazzové lodi JazzBoat (www.jazzboat­.cz).

Pod rudickým mlýnem závodily traktory a vehikly

Již podesáté se v Rudici na Blanensku sjeli majitelé a příznivci
všelikých doma dělaných motorových vozítek, především traktorů.


Již podesáté se v Rudici na Blanensku sjeli majitelé a příznivci všelikých doma dělaných motorových vozítek, především traktorů. Techničtí fandové se měli na co dívat. Sjely se zde nejen stroje, které by si směle mohly zahrát v nějakém post katastrofickém scifi, jako je Šílený Max nebo Vodní svět, ale byly tu k vidění i napulírované traktorky, u kterých se skoro nechtělo věřit, že pocházejí z domácí dílny a ne z továrny některé velké firmy.

Soutěžilo se tradičně v jízdě zručnosti v terénním labyrintu a v rychlostním závodu do vrchu. V mimosoutěžních ukázkách se diváci mohli podívat, co dokáže v terénu starý dobrý UAZ, který byl ještě do nedávna ve výzbroji naší armády a k vidění byly i tovární bugginy.

Článek a galerii budeme postupně aktualizovat, podrobnější galerie se objeví na stránkách www.vehiclecup.cz

Na výběr fotek se můžete podívat v galerii tady

Singapore – Merlionovo město

Městský stát Singapur se rozkládá na 692,7 km2 a toto
číslo se nadále zvyšuje. Je přibližně stejně velký jako je Praha, jen
s drobným rozdílem, že počet obyvatel se pohybuje okolo
4,5 milionu.


Městský stát Singapur se rozkládá na 692,7 km2 a toto číslo se nadále zvyšuje. Je přibližně stejně velký jako Praha, jen s drobným rozdílem, že počet obyvatel se pohybuje okolo 4,5 milionu.

Ostrov pro Brity objevil Sir Stamford Raffless a od roku 1819 začaly práce, které vedly k osamostatnění a upevnění pozice silné ekonomiky vně Jihovýchodní Ásie. Existují dva příběhy o vzniku Singapuru. První, malajská legenda, podle které sumaterský princ jednou v džungli na ostrově Temasek (tehdejší jméno Singapuru) uviděl lva. Princ si to vysvětlil jako dobré znamení, a proto na Temaseku založil město, jemuž dal jméno Singapura – Lví město. Lvi však na Temaseku nikdy nežili a to co viděl byli pravděpodobně tygři. Druhá legenda vypráví o Merlionovi, mořském lvu. Kdysi dávno se prý k Singapuru přihnala prudká bouře. Strhávala chýše, rozbíjela rybářské loďky a hrozila zničením celého ostrova. Když už bylo hodně zle, najednou se z moře vynořil mořský lev Merlion a spolu se svými malými pomocníky z vodní říše bouři utišil. Od té doby je Merlion symbolem Singapuru.


V současné době je Singapur ekonomicky silným lvem v Jihovýchodní Asii. Ze 4,5 miliónu obyvatel je 76,7 % Číňanů, 14 % Malajců, 7,9 % Indů a 1,4 % ostatních národností. Nezaměstnanost se pohybuje kolem 5%. Úřední jazyky po angličtině jsou čínština, malajština a tamilština. Náboženství je tu rovněž velmi barvité: buddhismus (Číňané), islám (Malajci), křesťanství, hinduismus, sikhismus, taoismus, konfuciánství. Jednotlivé kultury a národnosti jsou ve městě zastoupeny ve čtvrtích jako například čínská, arabská nebo indická. Mimo samotného centra města u zálivu je druhou velkou tepnou i Orchard street na které je mnoho významných obchodů a spoustu možností jak utratit peníze. Právě díky čínské majoritě obyvatelstva je ve městě nejvíce zajímavostí spjatých právě s čínskou kulturou, například Buddhistické a Konfuciánské chrámy, spousta krámků s tradičními čínskými nudlemi s masem, nebo různé sošky a připomínkové předměty, které mají turistovi Singapur připomenout doma, vycházejí z čínských předloh.


Jedna z nejzajímavějších a zároveň nejnavštěvova­nějších míst v Singapuru je čínská čtvrť. Na ulici „South Birdge Road“ jsou vedle sebe hned dvě zajímavosti. První, hinduistický klášter jménem Sri Mariammana a druhý buddhistický Buddha Toothrelic temple. Bohužel jestliže tam opravdu má být zub Buddhy, žádný jsem neviděl. Do obou se dá bez problémů vstoupit, jen u hindusitického je nutné dodržovat striktní nařízení o vzdálenosti odkud smíte fotit, nebo zouvání se i z ponožek při vstupu. Dalším zajímavou budovou je Thian Hock Keng Temple na Telok Ayer street který je fascinující mírou výzdoby prakticky v každé části domu. Stejně jako u konfuciánských chrámů, i zde je spousta draků na každém volném místě střechy. Tyto stavbařské skvosty se dnes krčí ve stínu výškových budov, které se díky počtu obyvatel na tak malou plochu musí stavět do závratné výšky. Na pěší okruh centrem města stačí člověku den. Klasický výlet je z Orchard Road k Marina promenade, podívat se na lva a siluetu města zrcadlícího se v hladině moře. Poté nabrat směr Chinatown. Cestou do Chinatown je dobré se zastavit v Asian Civilisations muzeu, ve kterém jsou shromážděny zajímavé předměty z celé Jihovýchodní Asie.

Pokud si člověk dostatečně užije město jako takové a projde si jej, nebo si jen nakoupí například elektroniku, které je zde velice levná, moc dalších zajímavostí zde není. Takřka celý ostrov je zastavěný a mimo centrum se nacházejí hlavně „paneláky“ které jsou si podobné jako vejce vejci. Těch pár oáz zeleně je buď botanická nebo zoologická zahrada. Jeden menší národní park je na severu. Singapur se pyšní orchidejemi a tak právě v botanických zahradách je jim věnována velká pozornost. Zoologická zahrada, alespoň podle množství informačních letáků které si může člověk na letišti nebo v informačníh centrech vzít, je atrakcí číslo jedna. Mě osobně moc nelákala takže jsem dal raději přednost vědeckému centru, kde je zábavnou formou divákům prezentována věda. Od fyziky, biologie, genetiky, ekologie až po astronomii a třeba výpočetní techniku. Zábavných parků a mnohapatrových nákupních center zde člověk najde přehršel, takže pokud je i dost peněz a čas na tato lákadla, Singapur je na ně jak dělaný.


Co se týče peněz, je Singapur v některých věcech výhodný, v jiných už to je horší.Poměrně drahé je zde ubytování. Našim cenám zhruba odpovídá doprava metrem a taxikem. Jídlo jak v restauracích, tak i v supermarketu je skoro na stejné úrovni jako u nás. U Číňanů se dá v pohodě najíst v přepočtu za nějakých 60 – 80kč a doprava metrem vychází různě, v závislosti na vzdálenosti. Moje okružní jízda podél velké části celého ostrova vyšla na přibližně 30 kč. Ubytování už člověk musí počítat od 2000kč nahoru za základní hotel. Hostely nevím, jestli vůbec nějaké jsou. Elektronika ale i jiné spotřební zboží zde je o dost levnější než například Evropě. Já jsem to například využil na koupi bot, které vyšly na 2200kč oproti našim cenám 3000kč. Plazmové a LCD televize jsou tu minimálně o ¼ levnější. Ale ty už se nevešly do batohu a navíc nebyl sponzor i kdyby byl ten batoh větší.

Pokud máte cestu na jižní polokouli a letíte přes Singapur, určitě stojí za to navštívit toto kosmopolitní město. Vízum na tři dny se vydává hned a pokud si dáte pozor na dovoz žvýkaček (nesmí se dovážet), vyhazování odpadků na veřejných prostranstvích nebo drogy – o tom raději ani neuvažovat, je to dobrá zastávka na cestě dál. Pokud bude mít člověk štěstí, chytne i nějaký ten festival, já například zastihl „mezinárodní festival chilli kraba“ při kterém každý turista měl jednoho kraba ve vybraných restauracích zadarmo. Takže dobrou chuť a příjemný pobyt ve Lvím městě.