Rubrika: Oblasti

Austrálie 2006 II. – z Darwinu k Uluru

Přistání v Darwinu, „top end“ městu Austrálie, bylo fascinující. Bylo již kolem deváté večer a na horizontu byly vidět v dáli dlouhé blesky tropické bouře, které osvětlovaly ve velké frekvenci nebe.

Letištní autobus jezdil jednou za hodinu a já musel odjiždět z letiště až kolem dvanácté večer. Rovnou jsem požádal řidiče ať mi zastaví u nějakého hostelu v centru.

Hostel nalezen. Obsluha na recepci, břichatý a zarostlý chlapík kolem 30. , viditelně vzbuzený a nevrlý, mně vydal klíče od pokoje a já šel složit věci. V pokoji nešla dobře klimatizace, nešlo ani větrat, postel byla rozvrzaná a sousedi rozmrzelí kdo to přijel takhle pozdě a ještě je budí.

I přes to všechno jsem usnul dost rychle. Druhý den jsem mohl podle průvodce projít centrum Darwinu. Za zmínku určitě stojí botanická zahrada a muzeum. V botanické zahradě, mimo jiné zajímavé rostliny, může člověk vidět australské Baobaby, které jsou jinak skryté v přírodě očím turisty. Muzeum zase ukrývá kromě bohaté sbírky živočichů Severní Austrálie i krokodýla jménem „Drahoušek“. Ten napadal lodě dokud byl naživu a v momentě kdy jej rybáři vylovili z řeky mrtvého, vážil 780 kg. Také Aboriginské artefakty a způsob života jsou zde velmi hezky pojaté. Část muzea je i věnovaná připomínce cyklónu Tracy, který roku 1974 Darwin zničil.

Darwin jako takový je pěkné a klidné město, je velmi kosmopolitní, přátelské a rasismus zde díky neskutečnému mixu lidí ze všech koutů světa nemá šanci. Není neobvylké vidět černého aborogince s číňankou nebo bělocha s černoškou. Nikdo to zde neřeší a lidi jsou spokojení. Bohužel někteří aboriginci jsou zde spíše problémem. Lidé černé pleti, většinou staršího věku se zde válejí po ulicích a žebrají na alkohol. Právě alkohol některé aborigince vyčlení z jejich původních komunit a stáhne je do měst, kde ale nehledají práci a jen čekají, bude-li příležitost něco „sehnat“…

Hned naproti hostelu bylo Informační centrum a kancelář společnosti, jenž nabízela výlety do Kakadu N.P. a ostatních národních parků, které jsou na severu Austrálie. Po návštěvě a zaplacení částky kolem 400 AUD, což jsou běžné taxy společností poskytujících výlety pro batůžkáře na tři dny, jsem si zaplatil cestu do Kakadu, kterou jsem si rezervoval již v Informačním centru v Cairns. Odjezd byl druhý den ráno. Do terénního auta se vešlo 9 lidí + řidič a v přívěsu byly zásoby vody a potravin na celou dobu výletu. Spolucestující byly také mladí batůžkáři cestující po Austrálii – dva Angličané, tři Francouzi, Němec, Holanďan a slečna z Nizozemí. Toto národnostní složení je ostatně mezi turisty v Austrálii velice časté. Řidič, jménem Leon, který byl dost podobný hlavní postavě z filmu Krokodýl Dundee, neváhal kdykoliv zastavit (a z jakékoliv rychlosti), aby nám přinesl ukázat nějakého místního živočicha. Takže zastávky na lovení hadů nebo sundavání ještěrek ze stromu, v tomto případě Agamu Límcovou, bylo běžným koloritem a perfektním zpestřením cesty.

Podle letáku společnosti Kakadu Dreams jsme se měli podívat i na dvě turisticky protěžovaná místa – Jim Jim a Twin Falls, nádherné vodopády v Kakadu. Bohužel cesty k nim byly zaplavené vodou, tak jsme museli zvolit náhradní program. Leon musel zvolit jiný program cesty.

Putování do srdce Kakadu N.P. je dlouhé a rozhodně se nejedná o odbočku z Darwinu. Vzdálenost do srdce parku je cca 150 km. Jako první atrakce, na které se zastavuje, je „Jumping crocodile cruise“ na řece Adelaide. Zde krmí divoké slanovodní krokodýly masem za velkého zájmu turistů. Krokodýli se dokáží nad hladinu řeky za masem na provázku vymrštit až do poloviny své délky díky silnému ocasu, což při váze nad 400 kg je úctyhodný výkon.

Od krokodýlům k termitům, respektive k obřím stavbám – termitištím při cestě, jsme se dostali až k večeru. Cesta už vedla jen k malé osadě v parku, kde byly dvě obyvatelné maringotky v nichž se přespávalo.

Večer Leon připravil na grilu klokaní maso, ale o původu masa už se raději nezmiňoval. Možná pocházelo od silnice, nicméně bylo výborné a s tím pocitem jsme i všichni usnuli.

Ráno, zmožení po večerním jídle a pití, cesta pokračovala k Noulandgie rock. Tato skála je známá hlavně díky malbám aboriginců a díky pěkným procházkám po okolí. Jednoduché obrázky většinou zobrazují tančící postavy, rituály a bohy Nabulwinjbulwinje (nebezpečný duch, který žere ženy) a Namarrgona (světelného muže, jež si aboriginci spojovali s bouřkami a blesky).

Malby jsou pečlivě udržovány. Hlavně kvůli vodní erozi jsou nad malbami umístěny kanálky ze silikonu, které v případě dešťů odvádí vodu pryč. Někteří lidé se mylně domnívají, že malby jsou původní. Jelikož se však používají přírodní barvy, čas od času musejí domorodí obyvatelé domalovávat obrazy znovu. Pravdou však je, že skála Nourlangie byla používaná původním obyvatelstvem již před 20 000. lety. Druhé, neméně zajímavé místo – Ubirr, kde jsou také nádherné malby se bohužel nedalo navštívit kvůli záplavovým oblastem.

Leon namísto návštěvy Ubirru vymyslel náhradní program a vzal nás na místo jménem „Rock Country“, kde byly taktéž malby původních obyvatel plné lovců s oštěpy, klokany a jinými zvířaty.

Právě dvě sezóny, suchou a mokrou, je dobré v Kakadu nepodceňovat a pokud je to možné, park navštívit jedině v období sucha.

Jelikož bylo dost času, díky nemožnosti návštěvy původně zamýšlených míst, nakonec jsme si dali malou túru do buše s poutavým Leonovým výkladem, co kde roste a co se kde dá sníst za suchou trávu. Sám říkal, že jezdí do Arnhémské země za aborigincema, kde má dost známých a často je u nich po dlouhou dobu. Tudíž pro práci průvodce po Kakadu to byl člověk na pravém místě.

V buši člověka překvapilo pár velmi krásných míst, kde se dalo i koupat v průzračně čisté vodě. Ta po několikakilometrové cestě, kdy člověk byl olepený potem, opravdu bodla.

Večer Leon připravil Didgeridoo a zkoušelo se na něj hrát. Je to hudební nástroj v podobě klacku, původně kmen stromu. Vzniká tak, že jej termiti vyžerou zevnitř, a pak stačí dutý strom jen odříznout a hrát. Hraje se tak, že se fouká i během dýchání, což chce nějakou dobu cvičení a což necvičení Evropané po jednom večeru opravdu nezvládli. Na třetí den už byla jen nutná zastávka v obchodě se suvenýry, kde měli právě Didgerida mimořádně levné. Při cestě zpět do Darwinu jsme navštívili několik pěkných míst s výhledy do parku.

Večer bylo rozloučení se spolucestovateli, kteří už také pospíchali jinam a druhý den ráno následovala denní cesta autobusem Grayhoundu směr Alice Springs. Cesta byla pohodová, jak jen se to na 24.hodinovou trasu autobusem dá říct. Lidé, jak místní, tak turisté vystupovali a zase nastupovali. Pomalu se směrem do středu Austrálie měnila krajina ze zelené na červenou s malými keříky a žlutou trávou. S přibývajícím časem už člověk poznával to, co je vidět na všemožných prospektech a letácích – středoaustralskou červenou polopoušť.

Vyloženě zábavnou situaci si člověk zažil přibližně v druhé polovině cesty, kdy autobus ve 2 hodiny po půlnoci zastavil uprostřed buše u benzínové stanice a řidič nemilosrdně vyprovodil všechny cestující ven s tím, že si potřebuje udělat technickou kontrolu. Na tom by ještě nebylo nic tak špatného, kámen úrazu byl v tom, že na pumpě byli kamarádští, notně špinaví a opilí aboriginci a hned se s každým začali kamarádit. Odnesl to jeden mladý kluk z Japonska, který neodolal být kamarádský také a okamžitě byl v obležení všech, musel mimo vynucených úsměvů rozdat i peníze jako dárek z kamarádství na další alkoholový proviant pro místní „zaparkované“ Austrálce.

Naštěstí čas od času přijížděl šerif kontrolovat benzínovou stanici, jelikož tuto situaci zřejmě již dobře znal. Po 30.minutách řidič autobusu přijel zpět a cesta mohla pokračovat dál.

Svítání v buši bylo krásné. V dopoledních hodinách jsme dorazili do Alice Springs. Město je opravdovou oázou v poušti, jelikož široko daleko není nic. Je stavěné uprostřed kopců, které se táhnou po celém horizontu. Hostel ve městě jsem naštěstí sehnal velmi levný, kolem 20 AUD, a ani za vodu nemusel člověk platit zvlášť, jak jsem někde četl, že sprchy jsou na mince a užívání časově omezené.

Alice Springs je plné aboriginců z okolí a i v průvodcích píší, že je lepší se večer zdržovat jen na hlavních ulicích a hlavních prostranství ve městě. Jelikož problém s alkoholem podobně jako v Darwinských ulicích je i zde, akorát mnohem markantnější. Odrané a špinavé Austrálce černé pleti, kteří si to bosí štrádují po ulici v Alice, vidí člověk poměrně často. Město samotné má díky umístění opravdu nádech drsné výspy lidstva v nehostinných podmínkách, kde teploty lezou ke 40°C a kde přes poledne jsou v ulicích jen turisté. Stejně jako v Darwinu, i v Alice Springs jsem si rezervoval dopředu výlet na tři dny s místní baťůžkářskou společností.

Hned druhý den ráno nás mikrobus odvážel směr Uluru – Katatjuta N.P. Původně jsem zamýšlel i půjčení auta ale nakonec díky velkým vzdálenostem toto rozhodnutí padlo, jelikož jenom Uluru je po silnici od Alice Springs kolem 350 km vzdálené.

První zastávka byla ve Watarrka N.P. v Kings Canyonu. Cesta na půl dne vede přes vrcholky dávného zkamenělého moře, jež bizardními tvary připomíná povrch jiného světa. Uprostřed této krajiny protýká Kings creek a na úplném dně Watarrky rostou u vody i stromy a keře. Celá tato scenérie se do této suché krajiny skoro až nehodí a je velmi zvláštní. Od návštěvy Watarrky následovala zastávka ve velbloudí stanici, kde se člověk mohl povozit na velbloudovi a dál už byla jen silnice k hlavnímu bodu výletu – k červené skále.

Cestou k Uluru po silnici číslo 4 může návštěvník v euforii snadno zaměnit Uluru za vzdálený objekt na horizontu, horu jménem Mt.Conner, která je sice o dost vyšší, ale mají podobný – dominantní prvek v krajině. Teprve po ujištění řidičky, že to opravdu Uluru ještě není, se lidé v mikrobuse zklidnili a pokračovalo se v cestě dál. Až do turistického městečka jménem Yulara, nedaleko parku, jsem Uluru nezahlédl. Teprve po dojezdu na místo přespání v Yulare bylo z malého kopečku vidět nádherně na nejslavnější monolit na světě. Ten se vypíná do výšky 348m nad okolní krajinu a minimálně stejná délka je ještě ukrytá pod pískem.

Spaní ve sleeping swagu, tedy velkém vaku z tvrdé látky, do kterého si člověk vloží svůj klasický spacák bylo přerušeno těsně před svítáním, kdy vedoucí výpravy zahlásila odjezd za pohledem na Uluru za svítání.

Na místě východu slunce při silnici již bylo namačkáno mnoho lidí a všichni čekali s připravenýma foťáky aby zachytili měnící se barvu červené skály při prvních ranních paprscích. Východ slunce byl opravdu pěkný a po plném osvícením Uluru se pokračovalo na začátek pěší cesty okolo celé skály.

Na začátku trasy i v průběhu celé stezky okolo skály se člověk čas od času setká s místy, kde je cedule, že určitá část se nemá fotit. Je to kvůli tomu, že místní komunita aboriginců – Anangů má Uluru za posvátnou a některá místa připomínají buď bohy, nebo jsou to místa, kde starší z kmene Anangů meditují. Po procházce kolem návštěvník zjistí, že skála není jeden nepřerušený hladký celek, ale že je místy popraskaná. Jsou zde malby původních obyvatel, nicméně o dost jednodušší než ty, co jsou k vidění například v Kakadu. Stejně tak je překvapivá malá vodní nádržka v průrvě. Ta prý nevysychá ani v největších vedrech, které přehupují 40°C.

Cesta kolem je dlouhá kolem 10 Km a běžnou chůzí zabírá kolem tří hodin. Hned naproti parkovišti u skály je jediná možnost, jak si vylézt skálu nahoru. Jiné cesty jsou zakázané. Nedávno se tam stalo, že jeden německý turista slézal po špatné straně a zablokoval se. Jeho záchrana + porušení pravidel parku ho poté stály 20 000 AUD. Na vrchol vede ořetězovaná a velmi příkrá cesta. S ohledem na vedro a náročnost cesty se to doporučuje jen zdravým lidem a ne přes poledne. Dost lidí už během výstupu zemřelo. Právě tyto úmrtí jsou trnem v oku místní komunitě aboriginců, a proto si nepřejí, aby na skálu kdokoliv lezl. Jelikož při úmrtí člověka na skále jim dle jejich náboženství hora přinese neštěstí. Správa parku však nezakazuje výstup nahoru a je jen na každém turistovi, jestli chce lézt nahoru nebo nikoliv. Místní hned vedle parkoviště turistům předvádějí co vše se dá v polopoušti jíst a domorodé zvyky lidu Anangu. Je zde však zakázáno fotit.

Jen 30 Km západně od Uluru je shluk obřích kamenů jménem Kata Tjuta (Mnoho Hlav). Nejvyšší balvan je 546 m vysoký oproti okolnímu terénu. Nejznámější stezka skrz skály se jmenuje Valley of the Winds a je dlouhá 8 km.

Procházka skrz bizardní krajinu, kde je člověk obklopený kopci táhnoucími se po celém horizontu, byla fascinující. Po dokončení cesty se už definitivně blížil konec návštěvy Uluru – Kata Tjuta N.P.

Cesta zpět byla dlouhá a po rozloučení se s partičkou lidí, která byla spolucestujícími tři dny jsem se druhý den posadil do letadla a odletěl o pár set kilometrů jižněji do druhého největšího města Austrálie – Melbourne. Melbourne je na rozdíl od Sydney méně čitelné a člověk se musí zorientovat trochu déle. Pomyslné centrum, nově vybudované Federation Square, je středem města, ale skutečnost je taková, že centrum se táhne podél řeky Yarra a rovnoběžných ulic podél vodního toku.

Mně osobně se Melboune líbil méně než Sydney, ale je to věc názoru, i v Melbourne jsou pěkná místa.

Dva dny v Melbourne uběhly rychle a již následovala jen cesta na letiště a odlet zpět do České republiky. Po třech měsících strávených v Austrálii a Tasmánii se člověk chtě nechtě musel rozloučit a přemýšlet, kdy se poštěstí, aby tuto fantastickou zemi viděl znovu. Na poznání všeho, co je v Austrálii zajímavého k vidění by potřeboval rok a i ten je málo, jak říkali někteří místní, co cestovali s karavanem po kontinentu…

Trajekt Spirit of Tasmania po necelém dni čistého času plavby pomalu ale jistě začínal finišovat svou cestu z Devonportu v Tasmánii do Sydney. Loď se blížila k zátoce Port Jackson, v níž i v roce 1788 zakotvila první Britská trestanecká loď a započalo zde osídlování Austrálie bílými přistěhovalci.

Trajekt na dohled od pevniny kopíroval skalnaté pobřeží a k radosti cestujících byl doprovázen delfíny. Plavba byla příjemná a klidná, kolem poledne se první návštěvníci hrnuli na palubu jelikož mezi skalisky se v dáli rýsovala silueta mrakodrapů Sydney. Na první pohled zaujme stavba AMP Tower v centru , která je dominantou při pohledu na město z této dálky.

Návštěvník, který má to štěstí a přijíždí k Sydney po moři má tu výhodu, že právě z tohoto pohledu je město nejhezčí. Jako první zaujme Harbour Bridge, nebo jak říkají místní, „ramínko na šaty“ a samozřejmě samotná Opera, která svými bílými „plachtami“ svítí do dálky.

Město na první pohled působí uspořádaným dojmem a není to jen zdání. Po pár dnech pobytu se v něm dá opravdu dobře zorientovat.

Střecha lodi pomalu začínala praskat ve švech, jak se všichni chtěli jít podívat na tu krásnou scenérii. Foťáky cvakaly na plné obrátky. Po podplutí Harbour Bridge se loď stočila doleva do Darling Harbour kde měla i konečnou.

Jako na potvoru začalo pršet a já měl do Kings Cross ještě docela dlouhou cestu. Navíc nejasné vize jestli v hostelu bude volno nebo ne,vzhledem k tomu, žejsem dojel o den později. Naštěstí bez problémů a mimo dvou mladých německých sousedů na pokoji, kteří byli až moc živí, bylo vše v pohodě. Hostel Jolly Swagman za 27 AUD i se snídaní byl dobrou volbou. Živelnost spolubydlících byla zřejmá – hostel byl nedaleko Oxford Street, kam se sjížděli gayové a lesbičky z celého světa. Právě na Oxford Street se každý rok pořádá pochod homosexuálů jménem Mardi Gras. Já přijel jen pár dní po něm. Ve dne tedy člověk putoval po městě, večer nespal, jelikož to ani nešlo. Takže jsem to nakonec vzdal a coural po městě i večer. Pravdou ale je, že večer je město také zajímavé. Rozhodně neubyde lidí na ulicích, někde spíš naopak. Možností, jak se vyřádit je nepřeberně.

Po návštěvě klasických míst jako opera, botanická zahrada, námořnické muzeum v Darling Harbouru, mořské zábavné centrum nebo známé tržiště s dary moře, byl člověk pomalu přesycený a začalo plánování co dál.

Itinerář jsem dával na poslední chvíli dohromady, a tak jsem zpočátku časem nebyl vázaný. Až později se ukázalo že cestování po Austrálii chce opravdu více času. Vzdálenosti mezi jednotlivými zajímavostmi „země klokanů“ jsou o dost větší než ty, na které je člověk zvyklý v domácím prostředí. Přes Internet jsem tedy rezervoval pár letů s Quantasem v centrální Austrálii a dopravu autobusem Grayhoundu na některé trasy. Grayhound patří mezi nejznámější autobusy pro cestovatele na kontinentu.

Snad každá cestovní kancelář která nabízí cesty do Austrálie a zahrnuje do programu i okolí Sydney, směřuje do Národního parku Blue Mountains a primárně na skalní útvary v něm – The Three Sisters. I má cesta se tedy ubírala tímto směrem. Výhodou je, že celý park se nachází jen asi 100 km od Sydney. Cesta tedy začínala vlakem z centrálního nádraží, přes autobus do Glenbrooku. Zhruba dvě hodiny cesty se v lese nachází jeskyně s otisky původních obyvatel Austrálie – Aboriginců, známá jako Red Hand Cave. Otisky rukou se datují do 15. století.

Z Glenbrooku jsem si naplánoval cestu po lesních stezkách až do Woodfordu. Dvacetikilometrová cesta se nakonec protáhla na skoro dva dny s tím, že při cestě nebyla absolutně žádná voda a zásoba se nakonec rapidně ztenčila. Odměnou za jinak nudnou cestu lesem pro mě bylo přespání na vyvýšeném skalnatém kopečku, odkud bylo vidět noční Sydney vzdálené 80km. I při takové vzdálenosti bylo možné vidět výškové budovy, jako drobné čáry na horizontu.

Z Woodforu následovala cesta vláčkem do Wentworth Falls, odkud jsou vidět krásné scenérie Modrých hor. Je to takový Grand Canyon v australské podobě. V údolí mezi vysokými srázy se klikatí říčka Jamison. Odtud i název Jamison Valley. Ze srázů sem tam padá dolu i vodopád, což je právě u Wentworth Falls lákadlo číslo jedna. Po sejití k vodopádu je možné krátkou chvíli jít dokonce na ochozu po úpatí skalního srázu. Zde jsem si také promluvil česky – shodou okolností tento ochoz opravoval Australan s českými předky.

Po návštěvě soukromé hvězdárny jsem se rozhodl sejít do údolí, a podél říčky Jamison dojít až pod The Three Sisters a spatřit toto místo z jiného úhlu. Namáhavá cesta se mi moc líbila. Nebyla nikým rušena, jelikož turisti se kvůli délce a náročnosti trasy zdržovali hlavně nahoře.

Výhled skrz eukalyptové stromy na srázy v kombinaci s klidem přirody a možností opláchnout se v průzračné říčce patří mezi to, co po celodenním pochodu člověka dokáže před spánkem nádherně uvolnit. Tohle je opravdu zážitek, za který to všechno trmácení stálo. Po výšlapu směr Katoomba, vyfocení „tří sester“ z turistického pódia a hledání předraženého YHA hostelu v centru za 35 dolarů za noc v pokoji pro 14 lidí, jsem se druhý den vracel vlakem zpět do Sydney.

V Sydney jsem se už zdržel jen jednu noc a druhý den navečer jsem odjížděl autobusem Grayhoundu směr Gold Coast do Surfers Paradise. Noční Sydney z Harbour bridge je nezapomenutelné…

Gold Coast je 35 km dlouhý úsek pláže táhnoucí se od NSW skoro k Brisbane, který se za necelých 50 let rozvoje změnil v jeden velký turistický komplex. U pláže zde stojí jedna výšková budova hotelu vedle druhé a kde má člověk nepřeberné množství možností, jak utratit peníze. Množství zábavních parků je obrovské, stejně jako ubytování. Od nejlevnějších až po ty nejluxusnější.

Hostely jsou bohužel dost často přeplněné, zvláště pokud jsou poblíž pláže. Já osobně narazil na prázdnější hostel až na třetí pokus. Kdo vyznává dovolenou ve stylu opalování a koupání na pláži přes den a noční život, bude ve svém živlu. Ti co hledají víc, budou zklamáni. Kromě koupání a utrácení peněz tu nic zajímavého není. Zábavní parky jsou spíše orientované na rodiny, co zde stráví celý den. Příroda je dál, tam kam mnoho návštěvníků již nejezdí.

Jediný malý úsek přírody u Surfers Paradise je na N.P. Burleigh Heads, což je zarostlý skalní výběžek do moře a odkud je možnost pozorovat surfaře. Za návštěvu stojí nedaleký David Fleay Wildlife park, který sousedí s mangorovovými močály a v němž je mnoho tradičních zvířat z Queenslendu a Austrálie vůbec.

Když už jste v ráji surfařů, nemůžete si samozřejmě odpustit surfování. Do začátku dostanete dlouhé prkno, skoro dva metry na výšku. Oproti tomu co člověk vidí v televizi je to značný rozdíl a zpočátku se cítíte ukřivděně, nicméně má to své opodstatnění a později jste rádi že se na něm udržíte i na břiše. A rada závěrem : není dobré se nechat unášet vlnou mezi hladinou a písčitým dnem . Za ta sedřená záda to nestojí.

Na odjezd z Gold Coast jsem se vysloveně těšil a přede mnou byla 28-hodinová cesta přes Brisbane a Mackay autobusem do Cairnsu, který je střediskem výletů na největší korálový útes světa – Great Barrier Reaf, který je jako jediný „živý“ organismus vidět i z oběžné dráhy planety Země. Cestou přes městečko Innisfail byly vidět fatální důsledky nedávného cyklónu. Rozmetané domy a zpustošené lesy v okolí daly znát sílu přírodního živlu.

Příjezd do Cairnsu byl deštivý. A to jsem ještě netušil, že pršet bude celou dobu mého pobytu. Bohužel, v době kdy já jsem zde trávil týden, další cyklón přecházel přes Cape York a mířil na Darwin. Naštěstí Darwin nakonec minul a zeslábl, ale i s oblačností kolem centrálního víru vyplňoval na satelitních záběrech celý Gulf of Carpentaria a oblačnost zasahovala i ke Cairnsu.

Nakonec tedy z plánovaného potápění a šnorchlování na korálových útesech sešlo a já se rozhodl si alespoň na dva dny půjčit auto. To vyšlo, i s lepší pojistkou, na 140 AUD na dva dny. Bohužel vyšší cena byla účtována i kvůli věku, jelikož v té době mně bylo 24 let a v Austrálii lidi do 25ti let věku mají dražší pojistku – více bourají. Auto jsem využil beze zbytku, malé Daihatsu nakonec muselo zvládnout i to, co auta 4×4 a ujelo skoro 1000 km. A co je důležitější, v pořádku dojelo i zpátky! Na jízdu po levé straně se dá zvyknout, jen občas na křižovatce musí člověk dopředu přemýšlet, kam se to vlastně zařadit na druhém konci.

Jelikož Queensland je mimořádně bohatý na národní parky v okolí, navštívil jsem hned čtyři za dva dny. Cesta začala směrem na Undara Volcanic N.P., ve kterém jsou obrovské, někdy mnoho kilometrů dlouhé tunely. Ty vznikly z dávných řek lávy, které se mnoho dní valily směrem k moři a jejichž hladina ztuhla na strop.

Při cestě od Cairnsu do vnitrozemí Queenslandu musí člověk překonat Atherton Tableland, což je až 1000 m.n.m vysoká náhorní plošina táhnoucí se podél východního pobřeží kontinentu. Cesta nekonečnými serpentýnami je korunována nádherným výhledem do krajiny. Stačilo jen necelých 100 km k tomu, abych se i v Queenslandu začal cítit jako v té Austrálii, kterou tak dobře znám z fotek. Sice zde není polopoušť jako v centrální Austrálii, nicméně červená půda, málo eukalyptových stromů a žlutá tráva, v kombinaci s termitími hrady podél silnice, dokresluje atmosféru nádherně. Queenslandští termiti staví spíše do šířky než do výšky, jako jejich severní sousedé. Ale i tak se dají nedaleko silnice nalézt kopečky 1,5m vysoké a 2,5m široké.

Do Undary jsem přijel až kolem 16:00 (vyjel jsem kolem 11:00) a stihl ještě poslední prohlídku v jednom z tunelů. V lese vesele poskakovali klokani a čekali co jim hodím dobrého. Mě ale čekala dlouhá cesta zpět, tak si mohli nechat zajít chuť.

Noční silnice byla klidná a cesta plynulá – až na stádo krav, které si umanulo lehnout doprostřed silnice, jelikož byla ještě vyhřátá ze sluníčka. Pak jsme najeli na frekventovanější silnici, kterou brázdí australské Truck Trail (kamion s několika přívěsy – vagony, podobné nákladnímu vlaku). Ty si to v těchto končinách mastí uprostřed silnice a když v dálce člověk vidí v celé kráse osvětlené monstrum, jak si to žene silnicí, musí jít sakra na brzdy a do kraje. Nevýhoda je, že tato silnice bývá vyasfaltovaná pouze v jednom pruhu a další dva bývají nezpevněné. Silnici tedy máte pro sebe jen do doby, pokud nikdo nejede proti vám.

Kolem půlnoci jsem dorazil do Ravenshoe a zde zajel na lesní parkoviště nedaleko místních vodopádů. Myšlenka, že tu budu sám vzala za své. Po příjezdu na parkoviště za silného deště, na mne skrz okénko starého auta mžoural stejně překvapený Australan, který s rodinou cestoval po kontinentu. Po přání dobré noci jsme šli spát.

Ranní probuzení s rozbřeskem a bolavými zády ze spaní v malém autě, jsem se šel protáhnout a podívat na vodopády. Poté přes pole s větrnými elektrárnami návštěva N.P. Crater Lakes, kde se dá koupat v průzračně modré vodě uprostřed dávného kráteru a několika zajímavými místy při cestě, které jsou známé většinou jednou zajímavostí která je charakterizuje (např. Curtain Fig Tree, N.P. Mt. Hypipamee s hlubokým kráterem, aj.). Nakonec cesta zpět do Cairnsu a odtud do N.P. Mossman-Daintree.

N.P. Daintree je znám jako pravý deštný prales v Austrálii,Béhem mého pobytu pršelo neustále což jeho název ještě umocňovalo.

Cesta do Mossman části parku – tedy té jižní prochází Aboriginskou vesnici, kde si obyvatelé přivydělávají prodejem suvenýrů. Samotný park je opravdu nádherný a jeho jen cca 5km otevřená a značená část je zážitek . Prakticky zde roste rostlina na rostlině. Všude je zeleno a poněkud těsno. Klasické velké kořeny stromů, jen dokreslují atmosféru tohoto typu lesa. Z nich si mimochodem aboriginci vyráběli štíty nebo jiné nástroje. Bizarní a fantastické jsou i dlouhé kořeny rostlin, které vyrostou na jiném stormu.

Pozdě večer se vracím do Cairnsu, loučím se s cestovateli z Německa, Holandska a Nizozemí, které potkal stejně špatný osud s počasím jako mě. Druhý den odlétám do Darwinu, kde začne další putování do nehostinného středu Austrálie…