administrator Klanový specialista na vrcholný lovecký počinek, jímž je zabití pralesního slona, je vázán neuvěřitelným tabu: v celém dospělém životě nesmí ochutnat sloní maso. Týmž zákazem, k němuž se ještě přidává maso prasete, krajty, želvy a potočních ryb, je vázán šaman a léčitel v jedné osobě. O menstruujících ženách už byla zmínka, ale týkají se jich i další zákazy, stejně jako se speciální tabu týkají i žen v jiném stavu. Systém tabu je neobyčejně komplexní, ale nevznikl sám o sobě. Jeho patronem je nadpřirozená bytost Komba. Na jejím jméně se shodnou Pygmejové Aka i Baka, a přesto, že jejich způsob lovu je odlišný (Baka neloví do sítí), shodují se i v tom, že na Kombovi závisí lovecké štěstí nebo smůla.
Kniha z těchto míst světa rozhodně není líbivým cestopisem shrnujícím snad jen atraktivní a turisticky vděčné cíle a zážitky. Pokud si člověk dokáže plnit své sny, vznikají projekty naplněné entuziasmem a zaujetím. A taková je Kniha Konga, ke které Vladimíra Plešingera dovedl celoživotní zájem o střední Afriku.
Samozřejmě, že Kombovi se musí pomoci. Pygmejovi nestačí trefit se do kořisti kopím nebo šípem samostřílu. (Tento vynález se dostal k Pygmejům Babinga od „velkých černochů“, k nimž ho přinesli první portugalští obchodníci na atlantském pobřeží. Bambuti z Konga samostříl neznají, ale zato jedni z nich – Pygmejové Efé – prosluli jako lukostřelci.) Aby byly hroty pygmejských zbraní zaručeně smrtelné, namáčí je lovci nad ohněm v rostlinném jedu, vylisovaném z jistého druhu liány.
Jiná liána dává zase Pygmejům krém, jímž se mažou hrdinové, šplhající na strom pro med lesních včel. Tato aktivita předčí rizikem cokoliv kromě lovu slonů. Přes svůj talent k šplhání, daný i tělesnou konstrukcí, může nepozorný Pygmej sletět – a včelí hnízda jsou většinou ve třiceti metrech a výše. Držet se stromu v takové výšce, druhou rukou nejprve upevnit doutnající a kouřící chomáč listí k vyhnání včel a potom sekyrkou rozsekat kryt pláství, naložit plástve do košíku a spustit košík dolů svým soukmenovcům, to je úkol, jaký by nesplnil žádný jiný člověk kromě malého Pygmeje. Málokdo by také vydržel bolest z tolika žihadel, neboť liánová mast není stoprocentní ochranou. Pro spravedlnost je však nutné napsat, že Pygmejové projevují vůči žihadlovému jedu dosud vědecky nevysvětlenou zvýšenou imunitu.
Mít smůlu při lovu do sítě, kopím nebo samostřílem může znamenat hlad, ale smůla může mít ještě jiné jméno. Při lovu slona smůla znamená, že nešťastný lovec se už nemusí vrátit do tábora. Přiblížit se ke slonovi, zranit ho kopím pod kolenem zadní nohy, včas se zachránit před slonovým odvetným útokem a totéž udělat pod druhým kolenem tak, aby slon nebyl schopen pohybu, to je vrcholné číslo loveckého umění drobných pralesních lidí. Málokdo kromě Pygmejů tento lov viděl a pravděpodobně nikdo ho dosud nenafilmoval. Svědectvím o úspěšnosti lovu je až mrtvá hromada masa. Ubohý slon uhyne vykrvácením po tom, co mu Pygmejové v době, kdy už je zcela vysílený, uříznou chobot.
Dnes už lov na slona není ani zdaleka tak častou záležitostí jako v minulosti. Je ostatně ve většině zemí zakázán. Pygmejové Středoafrické republiky i Konga mají výjimku, doplněnou jakousi směrnicí o dovoleném počtu ubitých zvířat za sezónu. Jenže který úředník může jít kontrolovat do pralesa, kolik slonů padlo Pygmejům za oběť? Pro slony je rozhodně důležitější to, že s akulturací Pygmejů ubývá specializovaných lovců.
Portugalci, kteří na západoafrickém pobřeží poblíž rovníku první kupovali slonovinu, ji měli od „velkých černochů“. Tito černoši však slony nelovili, nýbrž získávali kly od Pygmejů. Ti ostatně ani dnes neloví slona výhradně pro sebe: co by taky dělala padesátka Pygmejů s pěti tunami masa, vystavenými tropickému vlhkému vedru? V osadách na okraji pralesa nemá nikdo ledničku nebo mrazák. Dostanete-li se tam do nějaké bantuské vesnice a vidíte veliké vyuzené pláty masa, víte, na čem jste. Velký malý lovec byl úspěšný.
