Rubrika: Oblasti

Doménou všech mužů je lov a sběr medu. Obou těchto aktivit se však mohou a někdy dokonce musí účastnit i ženy a větší děti. Čistě mužskou záležitostí, byť jenom pro ty vyvolené mezi mužskou polovinou klanu, je šamanství.

Věděl jsem, jaký je pro Pygmeje Aka nejčastější způsob lovu, a proto mě nepřekvapilo, že v některých chýších se válely neforemné hromady sítí, upletených z pralesních lián. Muži, kteří byli nepřítomni, s sebou však sítě neměli: byli lovit pouze za pomoci kopí a obcházeli pasti. Výsledkem takových lovů jsou především malá zvířata do velikosti dikobraza a jenom ve výjimečných případech i prasata a malé antilopy. Do pygmejské výchovy patří výuka celé škály zvuků, používaných jako vábničky pro jednotlivé druhy zvířat. Stejně tak je nutné umět stopovat anebo hledat nory, z nichž je možné jejich zvířecí obyvatele vykouřit. Jakkoli těžko je to uvěřitelné, pozná prý pygmejský stopař podle stop větších zvířat i pohlaví (slona, antilopy, gorily, prasete) a dobu, před jakou přešlo.

Kdybych se se svou návštěvou u tohoto klanu opozdil o den, našel bych tábor daleko víc vylidněný než dnes. Dověděl jsem se totiž od Mukoka, že jeden z nepřítomných mužů, jehož funkce by se dala nazvat „vrchní lovec“, hledá v lese místo pro zítřejší kolektivní lov do sítí. Muži v takových případech natahují sítě a čekají u nich v úkrytu, aby pak zabili svými kopími zvířata, zahnaná do sítí povykujícím zbytkem komunity, to jest ženami a výrostky. Protože divoká prasata jsou schopna sítě roztrhat a utéct, bývá lov do sítí především lovem malých lesních antilop – lesoňů a chocholatek.

Položil jsem Mukokovi otázku, jestli bychom se mohli s Dongem zúčastnit lovu, kdybychom zůstali přes noc. Dongo pravděpodobně nerozuměl kondicionálu a přeložil moji hypotetickou otázku jako konkrétní žádost. Způsobil tím zmatek v celém hloučku, který pak vyústil v Mukokův zatím nejdelší proslov. Nerozuměl jsem ani slovu, ale bylo mi jasné, že vykládá, že něco takového není možné. Po lekcích, které mi dali Abel i Sylvie (která před tím, než dostudovala etnolingvistiku, studovala v jedné vesnici na hranici s Kamerunem sedentarizaci Pygmejů), jsem věděl, že život Pygmejů je skrz naskrz prostoupený nejrůznějšími zákazy a tabu. Některé z nich jsou obecné pro všechny, některé jsou výplodem klanových šamanů. Mohl jsem se pouze domýšlet, z jakého důvodu bychom byli nežádoucí a jestli by naše přítomnost znamenala porušení tabu nebo pouhé ohrožení lovu nešikovností vetřelců.

Podle Abelových studií například tito Pygmejové Aka nesměli mít v noci před velkým lovem do sítí sexuální styk. Nahánění se nesměla zúčastnit menstruující žena a dokonce jí nepatřilo po úspěšném lovu ani sousto z úlovku, protože by to negativně ovlivnilo příští lov. Mohl jsem se za těchto okolností divit, že já, tvor z jiného světa, nejsem jako společník v lovu zrovna persona grata?

Déšť mohl zhatit mé plány. Někde nepříliš daleko od tohoto tábora měl ležet ještě nejméně jeden další. V něm jsem chtěl podniknout stejný sčítací průzkum jako tady. Venkované z Ndélé mi sice byli schopni dát některé informace – například zrovna tu, že v pralese na Bodingué se pohybují dvě skupiny, s nimiž se občas dostanou do styku – ale jinak mi moc platní nebyli. To, že Dongo znal cestu k jednomu z táborů, bylo nakonec největším přínosem.

Při svém počítání chýší a jejich obyvatel jsem už našel Pygmeje, ochotného mě a Donga dovést k svým soukmenovcům. Není divu, že o druhém táboru věděl. Byl mladý a pravděpodobně si od pralesních sousedů jednou přivede nevěstu. Ke styku s nimi mu mohly sloužit vzájemné návštěvy, ale i vzkazy na dálku. Sousední skupiny Pygmejů se totiž jsou schopny dorozumět bubnováním. Na jakou dálku? O tom, že by se pralesem nesl nějak skvěle zvuk bubnů, jsem měl a dosud mám pochybnosti, takže ke zprávám o neuvěřitelných tamtamových telegrafech, jaké jsem objevil v populárních článcích o Pygmejích ve francouzských časopisech, chovám značnou skepsi.

Co jsem měl už poměrně dobře ověřeno, byl fakt, že pro Pygmeje znalost lesa a všeho, co se v něm pohybuje, je asi stejnou samozřejmostí jako pro rodilého Pražáka znalost jeho čtvrti. Najde-li například Pygmej strom s hnízdem lesních včel, nejenom že si nemusí od něj značit cestu do tábora. Je ještě schopen vysvětlit umístění stromu ostatním lidem svého klanu tak, že každý z nich se ke stromu může najisto a bez doprovodu vypravit.

Moje spontánní, nearanžované ověření orientačního mistrovství Pygmejů se odehrálo mezi vůbec prvními Pygmeji, které se mi podařilo ve Středoafrické republice navštívit. Jednalo se stejně jako zde v pralese na Bodingué o skupinu Aka, jenže k oněm mým prvním Pygmejům se nevycházelo z Ndélé, nýbrž z nesrovnatelně snáze dostupné vesnice Bagandou na pravém břehu řeky Lobaye. Pro odlišení o nich zde budu mluvit jako o Pygmejích z Lobaye, protože tak se navíc jmenuje i prefektura, v níž leží Bagandou.

V lese na místě, vzdáleném necelý kilometr od pygmejského tábora, ale zcela mimo hlavní stezku, po níž mne a mého přítele László Konvalinku přivedl černošský průvodce z vesnice Bagandou, jsem fotografoval náhodně potkanou ženu. Prováděla svou každodenní práci, tedy sběr jedlých rostlin a malých živočichů, a měla s sebou děvče, jemuž nebylo jistě ani deset let.

Až za dvě hodiny nato jsem v pygmejském táboře zjistil, že mi schází jeden z objektivů. Vzpomněl jsem si, že jsem ho měnil právě před záběrem ženy na sběru, protože jsem v tmavém prostředí potřeboval objektiv s větší světelností. A taky jsem věděl, že v rychlosti, aby mi žena neutekla, jsem položil objektiv k nohám s tím, že do brašny ho umístím potom.

Náš průvodce z Bagandou jménem Mboto prokázal tlumočnickou zdatnost. Nejprve jsme našli ženu, která se mezitím vrátila do tábora. Vyndal jsem z brašny jiný objektiv. Mboto řekl ženě na mou žádost něco jako: „Pamatuješ si, kde se u tebe zastavil tenhle bílý člověk a hrál si s takovouhle věcí?“

Žena k sobě zavolala holčičku a poslala ji s Mbotem do lesa. S nimi šlo ještě pár výrostků. Za půl hodiny byli zpátky s objektivem. Mboto uměl dobře francouzsky a řekl mi potom: „Šla tam tak najisto, jako když já jdu navštívit souseda u nás v Bagandou.“

Úryvek z knihy Kniha Konga (Výpravy k srdci temnot)

Klanový specialista na vrcholný lovecký počinek, jímž je zabití pralesního slona, je vázán neuvěřitelným tabu: v celém dospělém životě nesmí ochutnat sloní maso. Týmž zákazem, k němuž se ještě přidává maso prasete, krajty, želvy a potočních ryb, je vázán šaman a léčitel v jedné osobě. O menstruujících ženách už byla zmínka, ale týkají se jich i další zákazy, stejně jako se speciální tabu týkají i žen v jiném stavu. Systém tabu je neobyčejně komplexní, ale nevznikl sám o sobě. Jeho patronem je nadpřirozená bytost Komba. Na jejím jméně se shodnou Pygmejové Aka i Baka, a přesto, že jejich způsob lovu je odlišný (Baka neloví do sítí), shodují se i v tom, že na Kombovi závisí lovecké štěstí nebo smůla.

Samozřejmě, že Kombovi se musí pomoci. Pygmejovi nestačí trefit se do kořisti kopím nebo šípem samostřílu. (Tento vynález se dostal k Pygmejům Babinga od „velkých černochů“, k nimž ho přinesli první portugalští obchodníci na atlantském pobřeží. Bambuti z Konga samostříl neznají, ale zato jedni z nich – Pygmejové Efé – prosluli jako lukostřelci.) Aby byly hroty pygmejských zbraní zaručeně smrtelné, namáčí je lovci nad ohněm v rostlinném jedu, vylisovaném z jistého druhu liány.

Jiná liána dává zase Pygmejům krém, jímž se mažou hrdinové, šplhající na strom pro med lesních včel. Tato aktivita předčí rizikem cokoliv kromě lovu slonů. Přes svůj talent k šplhání, daný i tělesnou konstrukcí, může nepozorný Pygmej sletět – a včelí hnízda jsou většinou ve třiceti metrech a výše. Držet se stromu v takové výšce, druhou rukou nejprve upevnit doutnající a kouřící chomáč listí k vyhnání včel a potom sekyrkou rozsekat kryt pláství, naložit plástve do košíku a spustit košík dolů svým soukmenovcům, to je úkol, jaký by nesplnil žádný jiný člověk kromě malého Pygmeje. Málokdo by také vydržel bolest z tolika žihadel, neboť liánová mast není stoprocentní ochranou. Pro spravedlnost je však nutné napsat, že Pygmejové projevují vůči žihadlovému jedu dosud vědecky nevysvětlenou zvýšenou imunitu.

Mít smůlu při lovu do sítě, kopím nebo samostřílem může znamenat hlad, ale smůla může mít ještě jiné jméno. Při lovu slona smůla znamená, že nešťastný lovec se už nemusí vrátit do tábora. Přiblížit se ke slonovi, zranit ho kopím pod kolenem zadní nohy, včas se zachránit před slonovým odvetným útokem a totéž udělat pod druhým kolenem tak, aby slon nebyl schopen pohybu, to je vrcholné číslo loveckého umění drobných pralesních lidí. Málokdo kromě Pygmejů tento lov viděl a pravděpodobně nikdo ho dosud nenafilmoval. Svědectvím o úspěšnosti lovu je až mrtvá hromada masa. Ubohý slon uhyne vykrvácením po tom, co mu Pygmejové v době, kdy už je zcela vysílený, uříznou chobot.

Dnes už lov na slona není ani zdaleka tak častou záležitostí jako v minulosti. Je ostatně ve většině zemí zakázán. Pygmejové Středoafrické republiky i Konga mají výjimku, doplněnou jakousi směrnicí o dovoleném počtu ubitých zvířat za sezónu. Jenže který úředník může jít kontrolovat do pralesa, kolik slonů padlo Pygmejům za oběť? Pro slony je rozhodně důležitější to, že s akulturací Pygmejů ubývá specializovaných lovců.

Portugalci, kteří na západoafrickém pobřeží poblíž rovníku první kupovali slonovinu, ji měli od „velkých černochů“. Tito černoši však slony nelovili, nýbrž získávali kly od Pygmejů. Ti ostatně ani dnes neloví slona výhradně pro sebe: co by taky dělala padesátka Pygmejů s pěti tunami masa, vystavenými tropickému vlhkému vedru? V osadách na okraji pralesa nemá nikdo ledničku nebo mrazák. Dostanete-li se tam do nějaké bantuské vesnice a vidíte veliké vyuzené pláty masa, víte, na čem jste. Velký malý lovec byl úspěšný.