Oblasti – 19. stránka – Cestovatel.cz

Istanbul

RYCHLÁ REZERVACE LETU

Ke vzniku Istanbulu se váže krásná legenda – Řek jménem Byzás se rozhodl najít místo pro nový městský stát. Když cestou procházel Delfami, obrátil se na věštce s otázkou, kde má tento městský stát založit. Věštec ovšem odpověděl v hádance: „Založ jej naproti země slepých“. Byzás se tedy roku 667 před Kristem vydal se svými poddanými na cestu po moři. Strhla se náhlá bouře a zahnala je naštěstí do bezpečné zátoky. Když se námořníci rozhlédli kolem, spatřili na asijské straně úžiny malou vesničku (dnešní Kadikoy). Byzás si vzpomněl na věštcova slova a pochopil, že obyvatelé na sijské straně museli být slepí, když neviděli výhodně položenou zátoku dnes zvanou Zlatý roh. Na jejím okraji, kde nyní stojí palác Topkapi, založil Byzás svůj městský stát a dal mu jméno Byzantion.

Palác Topkapi byl kdysi srdcem osmanské říše. Oficiálně byl nazýván Palác s dělovou bránou (toto jméno pochází z 19. století – dřívější název byl Nový palác). Pod pojmem palác si každý vybaví velkou a rozlehlou budovu, ale Topkapi je rozlehlé město, které se věky přetvářelo, protože sultáni stavěli znovu a znovu další komplexy budov. Dnešní Topkapi je muzeem, v němž je ukryto takové bohatství, že se návštěvníci musí do něj několikrát vracet, chtějí-li se se všemi jeho poklady potěšit.

Původně palác nesloužil jako královská rezidence, ale jako správní komplex. Po dobytí křesťanského Cařihradu turecký dobyvatel Mehmet II v roce 1454 nechal postavit první úřední budovu Topkapi. Později byla postavena klenotnice a pavilón sultána Mehmeta II zdobený mozaikami, potom palácová škola – elitní škola pro civilní úředníky, dál řemeslnické dílny, obchodní domy, stáje a pekárny.

Teprve kolem roku 1540 se někdejší otrokyně Roxelana stala manželkou sultána Sulejmana Nádherného a dala podnět k tomu, aby se palác stal sultánovým domovem spolu s celým ženským doprovodem. A tak se harém stal domovem pro více než 4000 žen, které střežili černí eunuchové. Většina těchto žen vedla uzavřený a přísně izolovaný život, ale některé z nich přece jen dosáhly velkého vlivu.

Dnes turisté mohou navštívit jen některé z 300 místností a i to stačí, aby si udělali představu o nádheře Paláce v paláci. Všude kolem samý luxus – hedvábí, brokát, nádherné mozaiky, nábytek, porcelán, malby, tepané mříže… ale toto bohatství bylo vykoupeno strachem a intrikami, které byly všudypřítomné. Proto se v paláci vyskytuje mnoho chodeb a tajných dveří, ale i kašen zabudovaných do stěn pokojů, aby přehlušily rozhovory a znemožnily je odposlouchávat. Sultánův lázeňský komplex s oblékárnou a masérnou je přepychový, ale lázeň je obklopena mříží, neboť i panovník se bál zákeřného vraha.

Sultán Ahmed III miloval tulipány, a proto v zahradě paláce nechal založit tulipánovou zahradu a dokonce jmenoval jednoho ministra, který měl o jeho milované tulipány pečovat. Topkapi také překypuje kašnami a tekoucí vodou, parky a pavilónky. To vše vytváří dojem pozemského ráje. Také klenoty a bohatství ušlechtilých kovů je jako z pohádky. Diamanty, smaragdy, rubíny, které jsou jinde oslavovány jako zvláštnosti, patří v Topkapi k všedními životu.

Palác Topkapi je uspořádán kolem většího počtu nádvoří. Na prvním nádvoří se nachází původně křesťanský kostel Hagia Eirene – Kostel božského míru.Je to prostá cihlová stavba s křesťanskými mozaikami, která se dnes využívá jako muzeum a koncertní sál. Prohlídkový trasa začíná na druhém nádvoří, kde se nacházejí komplexy kuchyní, Jsou završeny mnoha kupolemi a komíny a ve starých dobrých tu pracovala až tisíc kuchařů. Dnes je možné kochat se zde nádherou starého čínského porcelánu. Z druhého nádvoří se také jde do poradní místnosti neboli diwanu a k harému. Na třetím nádvoří se vypíná Pavilón Svatého pláště, kde se vystavují relikvie proroka Mohameda. Okouzlí vás i audienční sultánovy komnaty. Chcete-li mít Istanbul položený před sebou, pak vejděte do neobyčejné budovy Bagdádského kiosku.

RYCHLÁ REZERVACE LETU

Yucatán

Mexický poloostrov Yucatán najdeme turistický ráj, ať už se zajímáme
o bělostné pláže Cancunu nebo mayské památky. Zatímco líný turista
si vybere hotel a dovolenou tráví na pláži, cestovatel se vydá do
mexického vnitrozemí.

Mexický poloostrov Yucatán najdeme turistický ráj, ať už se zajímáme o bělostné pláže Cancunu nebo mayské památky. Zatímco líný turista si vybere hotel a dovolenou tráví na pláži, cestovatel se vydá do mexického vnitrozemí.

Pro většinu bude opěrným bodem město Merida, což z Cancunu představuje dobrých 300 km po placené dálnici, která je sice docela kvalitní, ale zato zcela mimořádně nudná. S o to větším nadšením se konečně dostáváme do Meridy, které kdysi daly bíle natřené domy přezdívku Bílé město. Podle tištěných průvodců by měla být něčím jako Osmým divem světa. Pravda není ani jedna, bílých domů je hrstka a na pár zajímavých uliček nám bude stačit jedno odpoledne. Zbytek města tvoří rušná a značně nepřehledná směs jednopatrovových budov, často ve větším či menším rozkladu.

Merida, založená v roce 1542, má přitom v historii velice důležité místo, vždyť v jejím okolí vzdorovali Mayové neuvěřitelně dlouho, až do roku 1855. Není proto divu, že na jejich potomky narazíme opravdu na každém kroku a často je poznáme podle tradiční bílé blůzy huipil s výšivkami kolem krku.

Meridy ale budeme mít brzy dost, takže nastane čas na expedice po okolí. Na výběr máme hned dva typy památek – buď se vydáme za ruinami Mayů, nebo po katolických památkách koloniálních měst. Začal jsem v Uxmalu, považovaném za perlu památek na mayskou minulost. Třikrát vystavěné město je pravděpodobně nejstarším dochovaným mayským městem a začátky jsou datované až do 6. století. Nejvíce zaujme oválná 28 m vysoká Kouzelníkova pyramida, bohužel se na ní už nesmí. Palác králů je asi nejkrásnější stavba předkolumbovské Ameriky, 98 metrů dlouhý palác měl 24 místností a řada reliéfů se zachovala dodnes. Před palácem je kamenný oltář se zbytky trůnu v podobě dvouhlavého jaguára. Zatímco ruiny stavby příslovečně nazvané Holubník překvapí svojí krásou, o to nepříjemněji překvapí pelotové hřiště, kde známý kruh, do něhož se hráči trefovali těžkým míček, je z velké části dostavěný z gypsu a připomíná tak sádrové parohy trofejního šestnácteráka z filmu Když Burian prášil.

O kus dál si můžeme prohlédnout další ruiny s nevyslovitelným názvem Dzibilchaltún. Za dob největší slávy zde bylo téměž devět tisíc budov, ve kterých našlo domov kolem 200 000 lidí, dnes si vychutnáme zejména archeologicky významné stély a Chrám sedmi panenek. Pokud budeme mít mimořádné štěstí a přijedeme v den rovnodennosti, uvidíme, jak slunce zasvítí dveřmi chrámu a připomene tak sestup boha slunce. A protože ve vnitrozemí Yucatanu je opravdové vedro, můžeme se ochladit koupelí v mimořádně fotogenické cenote Xlacah, která je jednou z největších a nejhlubších cenote v celém Yucatánu. Vykoupání stojí za to, voda je průzračná a koupajícího zvědavě okukují rybičky nejrůznějších velikostí i barev.

Vedle těch nejpopulárnějších ruin, kde bývá v plné sezóně hlava na hlavě, je zajímavější vypravit se za sice méně monumentálními, nicméně zajímavými památkami, které budeme mít sami pro sebe. V ruinách Labna, pouhých 27 km od turisty přecpaného Uxmalu, jsem se procházel sám. O co méně je zde staveb, o to jsou unikátnější a zachovalejší, navíc se na nich nevyřádili archeologové, kteří v turisticky známějších lokalitách některé pyramidy prakticky postavili znovu. Nádherný je zejména slavný Oblouk z Labna, což je dnes prakticky nejlépe zachovalou a dekorovanou stavbou starých Mayů ve stylu Puuc a zvláště masky boha deště Chac vypadají, jakoby je jejich tvůrci zhotovili před pár lety.

Dovolená Mexiko – s cestovní kanceláří ESO Travel se můžete vypravit nejenom na poloostrov Yucatán, ale také na spoustu dalších magických míst této jedinečné země. Toto sdělení spolu s odkazem bylo zakoupeno za účelem propagace.

Když už se mi začaly mayské památky plést, začal jsem se zajímat o památky z dob Španělů. Samozřejmě jsem musel začít v městě Izamal, jehož historie sahá až do 5. století. I zde najdeme pyramidy, sice již ze sedmi původních zbyly jen dvě, ovšem pyramida Kinich Kakmo o rozloze 4 hektarů je největší stavbou prehistorického Yucatanu. Na základech další pyramidy postavili Španělé krásný kostel a klášter San Antonio de Padua. Ten je věnován Paně z Izamalu a je dnes největší v celém Yucatánu. Dvůr je ze všech stran lemován podloubím se 75 sloupy a byl ve své době po Vatikánu druhý největší.

Samotné město rozhodně stojí za návštěvu, a své přezdívce „Zlaté město“ dělá čest, protože okrovou barvu má nejen klášter, ale i většina ulic města. Nevelké městečko dýchá zvláštní směsí tří kultur, prehistorické, koloniální a současné, na rozdíl od jiných. Turistu navíc příjemně překvapí, že na rozdíl od a jen nevalně udržovaných měst v Yucatánu je centrum výtečně zrenovováno.

Výlet do středního Yucatánu stojí rozhodně za námahu. Mexičané i potomci Mayů jsou hrdí, ale současně velice pohostinní, a pokud zvládneme alespoň pár španělských slov, udělají pro nás cokoliv. Na rozdíl od zamerikanizovaného Cancunu na nás dýchne atmosféra dávno zapomenutých časů a připadáme si, jakoby sisal byl stále králem. Pokud se nechceme spokojit se sterilními hotely mezinárodních řetězců, k dispozici je ubytování v desítkách haciend přebudovaných na více či méně luxusní hotýlky. Bez auta se ale neobejdeme, neboť haciendy jsou bez vyjímky daleko za městy. Auto se ostatně bude hodit pro návštěvu všech památek, protože jsou od sebe většinou pěkně daleko. Milovníci dobrého jídla navíc jistě ocení, že v malých, rodinných restauracích se dodnes vaří tak, jak se vařilo za doby Mayů. Jídla sice nejsou nejpestřejší, o to je ale chuť unikátnější.

Idylické Lucembursko

Romantické hrady a malebná městečka, krásné hory i skalní
útvary, zelené louky, husté lesy, čistý vzduch a pohodoví lidé, kteří
působí dojmem, že nikam nespěchají. Takovýto obraz skýtá Lucembursko pro
turisty a tato idyla rychle pronikla i do nás

Romantické hrady a malebná městečka, krásné hory i skalní útvary, zelené louky, husté lesy, čistý vzduch a pohodoví lidé, kteří působí dojmem, že nikam nespěchají. Takovýto obraz skýtá Lucembursko pro turisty a tato idyla rychle pronikla i do nás.

Lucembursko je malá země, ale přesto má 5 turistických regionů, které jsou hojně navštěvované jak Němci, tak Francouzi a Belgičany. Tato země má skvěle fungující dopravní systém, služby všeho druhu na vysoké úrovni. Země leží vklíněná mezi Belgii, Francii a Německo a jejím státním zřízením je konstituční monarchie, v jejímž čele stojí velkovévoda. Obyvatelstvo čítá jen 451 600 osob a platí se zde eurem. Tato maličká země má ale tři úřední jazyky: lucemburštinu, němčinu a francouzštinu.

Hrabě Sigi a Gibraltar Severu

No, a my jsme se rozhodli, že tuto zemi skutečně chceme vidět. A začali jsme v hlavním městě Lucemburska, jehož zakladatelem byl hrabě Siegfried v roce 963. Hrabě „Sigi“, jak ho Lucemburčané familiárně nazývají, využil strategické polohy skalnatého ostrohu mezi břehy řeky Alzetty a založil svůj „Lucilinburhuc“ (Malý hrad). A udělal moc dobře, protože dodnes je Luxembourg nejpozoruhodněji položenou metropolí Evropy a také nejimpozantnější. Město má nádhernou romantickou polohu, které podlehne asi každý návštěvník. A nás si zcela podmanilo.

Město je natolik malé, že se dá prohlížet pěšky nebo z vozíčku minivláčku. My jsme chtěli nechat naše otisky nohou v tomto podivuhodném městě, a tak jsme brouzdali pěšky. Luxembourg je zapsán do památek UNESCO od roku 1994. Během staletí se město opevňovalo stále víc, protože jeho strategická poloha vábila nejrůznější dobyvatele. Posléze bylo město tak opevněné, že se stalo nedobytným a vysloužilo si přezdívku „Gibraltar Severu“. Skály pod městem jsou prošpikovány jako ementál 23 kilometry vytesaných chodeb s jeskyněmi a světe div se, některé byly až 40 metrů hluboké. Tvůrci těchto kasematů určitě tehdy netušili, že tak zachrání v budoucnu mnoho lidských životů. Stalo se tak za 2.světové války, kdy se zde před leteckými útoky ukrylo 35 000 lidí. Dnes se tady už samozřejmě nikdo neukrývá a čipernější turisté mohou prolézt zpřístupněných 17 kilometrů chodeb. Procházka je to skoro strašidelná i vzrušující a vyhlídky z opevnění jsou nádherné.

Český král a Velkovévodský palác

Luxembourg je rozdělen na část novou a část starou a spojují jej dva hlavní mosty, Pont Adolphe a Pont Viaduc. Oba se klenou nad údolím řeky Pétrusse a samy o sobě představují impozantní památky. Pont Adolpe má výšku 46 metrů a v r. 1903, kdy byl dokončen, byl největším kamenným mostem na světě. Nejkrásnější terasa Evropy – promenáda Chemin de La Corniche – ční nad starým městem a částí města v údolí. Z promenády jsme si na chvíli odskočili k nejdůležitější lucemburské sakrální památce. Nemůžeme přece opomenout navštívit katedrálu Notre Dame, když v ní odpočívá český král Jan Lucemburský.

Když je velkovévoda v létě na dovolené, že možné navštívit Le Palais grand-ducal neboli Velkovévodský palác. A to jsme si nemohli nechat ujít i přesto, že se právě konala prohlídka v lucemburštině. Ale průvodce byl pohledný milý člověk a my jsme se tvářili tak nechápavě, že se smiloval a vždy nám pár vět přeložil do angličtiny. Renesanční palác je vlastně kanceláří lucemburského velkovévody a konávají se v něm oficiální setkání. Současná královská rodina – velkovévoda s manželkou a pěti dětmi – sídlí na zámku Le Chateau De Colmar Berg.

„Mušle“ a finanční království

Pokud se člověk chce pocvičit v lucemburštině, francouzštině nebo němčině, tak na to má mnoho příležitostí v kině Utopolis s 10 plátny. My jsme, bohužel tolik času neměli, protože jsme toužili vidět originální moderní stavbu D´Coque (Mušle) na návrší Kirchberg. Je to národní sportovní a kulturní centrum a Lucemburčané svoji „Mušli“ milují. Samotný Kirchberg je zážitkem – tady vedle sebe stojí v jednom šiku banky a různé finanční společnosti, protože Lucembursko se stalo finančním královstvím celé Evropy. Jen pro názornost – v městě sídlí 230 mezinárodních bank, 1300 investičních fondů a 7000 holdingových společností. Země profituje z finančního světa a je bohatá a její kosmopolitní obyvatelé jsou velmi vzdělaní.

Rudá země, secese a „Obdivuhodný park“

Jsme zvědaví na oblast De Minett (Rudá země), jejíž název pochází od ložisek železné rudy, kterou tady těžili už dávní Římané. Země má skutečně temně rudou barvu, která by se dobře vyjímala na malířském plátnu. Oblast bývala vždycky velmi chudá. Až v 19. století se našla významná ložiska a chudá země začala bohatnout. Jak moc je vidět na druhém největším městě Lucemburska – Esch-sur-Alzette, kde fasády výstavních domů mají bohatou secesní výzdobu. A teď něco z jiného soudku. Máme chuť napást oči spoustou zeleně a květin a také zvířátek, a tak jdeme omrknout Parc Merveilleux (Obdivuhodný park) do města Bettembourg, které je z hlavního města vzdálené asi 10 kilometrů. Našli jsme tam vše, po čem naše oči toužily a vyhověli jsme i své chuti na kafíčko v jedné z půvabných kavárniček uprostřed barevného parku.

Idylická plavba a gastronomická lákadla

A když jsme už byli u těch požitkářských lákadel, tak jsme se rozhodli pro idylickou plavbu po řece Mosele a krásné panorama si užívat s pravým lucemburským vínem. Vyznavači kvalitních vín určitě znají lucemburská vína značky Elbling, Pinot gris, Pinot blanc a další. Ty se pěstují v kouzelném údolí řeky Mosely, která tvoří přirozenou, 42 kilometrů dlouhou hranici mezi Lucemburskem a Německem. Místní obyvatelé jsou nejen pěstitelé vína, ale také gurmáni a nenechají si samozřejmě uniknout žádnou příležitost vychutnat si jiskřivý nápoj. Skvěle k němu chutnají typické lucemburské gastronomické pochoutky jako pečená štika, ardénská šunka nebo paštika Riesling. Upřímně řečeno, ještě teď se nám sbíhají sliny.

Roztodivné skály a svérázné procesí

Pro ty, kteří rádi šlapou v turistických botách po vyznačených stezkách, je jako stvořená oblast De Mullerdall zvaná Malé Švýcarsko. Je to krajina plná skalních útvarů roztodivných tvarů, které nejsou tak monumentálních rozměrů jako ve Švýcarsku. Je to lucemburská krajina jeskyň, roklí a propastí, labyrintů cestiček ke skalním přístřeškům, zurčícím vodopádům i bublajícím potůčkům. A opět si uvědomujeme, že když toto všechno svážeme do uzlíčku slov, opět nám vyjde slovo idyla.

Nejznámějším městem této oblasti je Echternach ležící při hranici s Německem. Starobylé město je poutním městem, které se pyšní velmi svérázným procesím. Procesí se koná vždy ve výročí úmrtí patrona města – svatého Wilibrorda, jehož hrobka se nachází v impozantní bazilice. Poprvé se procesí konalo už v roce 739 a s různými přestávkami přetrvalo do dnešních dnů. A čím je tak zvláštní? Říká se mu tančící nebo také skákající procesí, protože podle legendy tento svatý muž zažehnal transu podobnou nemoc, při které nemocný poskakoval. Během let lidé v procesí poskakovali anebo šli tanečním krokem. Procesí současných let je spíše tančící s náznaky poskoku. V posledních létech nabývá na významu a účastní se ho nejen Lucemburčané, ale i mnoho cizinců. A přitažlivé na celé akci je i skutečnost, že toto procesí bylo navrženo na zápis do listiny UNESCO.

Římané v Lucembursku

Z Echternachu je možné se krásnou procházkou dostat k jezeru a také k římské vile, která každoročně láká mnoho návštěvníků kvůli římským vykopávkám. Ty podávají svědectví o dvouposchoďové vile, která měla sedmdesát místností vyzdobených mramorem a překrásnými mozaikami. Celý římský areál je pečlivě obnovený a dozvěděli jsme se zajímavé informace o životě Římanů v Lucembursku, kde se nachází pár římských hřbitovů i římských vesnic. V mini-muzeu jsme nakoukli do římské výuky, pozdravili uctivě vznešeného patricije i jeho manželku, která se právě věnovala domácnosti. Raději jsme se jí tiše ztratili z očí, aby nám nějakou práci také nepřidělila.

Krvavá lázeň v romantické krajině

Turistická oblast D´Eisléck (Ardény) je rájem pro milovníky středověkých hradů a hustých lesů. Z výšky vypadá tento kraj jako vlnící se koberec lesů a pastvin protkaný modrými nitkami řek a jezer. V těchto krásných lesích se za 2. světové války odehrálo mnoho krvavých bojů, při kterých zahynulo velmi mnoho místních obyvatel. Časté památníky jsou toho smutným dokladem. Městu Wilz se říká hlavní město Ardén. V hradním muzeu se připomíná tragická Bitva o Ardény z let 1944–45. Dnešní temně zelené lesy už nenahánějí hrůzu, ale lákají k toulání a oddychu. Je zde hodně příležitostí také ke koupání jednak v umělých jezerech, jednak na výborně vybavených koupalištích.

Lucemburský Karlštejn

Jedním z nejnavštěvovanějších míst v Ardénách je hrad Vianden. Má bohatou historii a narodil se tady český král Jan Lucemburský. Pro místní má stejný význam jako pro našince Karlštejn. Bohužel, z tohoto hradu v minulém století zůstaly jen ruiny, ale celý objekt byl znovu postaven podle historických plánů a je téměř poutním místem Lucemburčanů. Má nádhernou polohu na kopci nad malebným městečkem. Posedět v kavárně nad řekou a obdivovat tento hrad při voňavé kávičce nebo osvěžujícím místním pivečku Mousel, Simon Pils nebo Diekirch je skvělý zážitek. My jsme ho toužili doplnit ještě projížďkou po okolí a k tomu účelu jsme si zvolili vyhlídkový patrový autobus. Na poslední jízdu jsme se dostavili ovšem sami a vypadali jsme tak zklamaně, že řidiči se ustrnuli nad smutnými obličeji, a jeli pouze se dvěma pasažéry. Byli úžasní a zastavili kdekoli jsme si přáli, aniž tam zastávku měli. Pak nás ještě zadarmo zavezli do dalšího města. Prostě jedním slovem – idyla.

„Rodina člověka“ na pohádkovém hradě

Dalším osobitým hradem je Clervaux. Vypadá jako z pohádky a stojí na skalnatém návrší uprostřed městečka. V létě se na jeho nádvoří koná spousta kulturních akcí – například jazzový festival. Hrad má jednu zvláštnost. Je domovem světově proslulé výstavy s názvem Family of the Man – Rodina člověka. Uspořádal ji Američan lucemburského původu. Je zde vystaveno přes 500 fotografií, které jsou zařazeny do 37 témat. Tato výstava svého času obletěla celý svět a dnes je pod patronací UNESCO. Nám se „Rodina člověka“ dostala pod kůži. Fotografie jakoby vyprávěly lidské příběhy – příběhy veselé a šťastné, smutné a zraňující, strašlivé a krvavé, ale i příběhy plné naděje a člověčenství.

Lucemburské velkovévodství je milá malá země s přátelskými lidmi, kteří byli ochotni nám kdykoli pomoci jak radou, tak skutkem, aby se nám u nich skutečně líbilo, aby to byla skutečná Idyla.

Info servis

Place d´Armes (Náměstí armády) je asi nejživějším místem hlavního města. Kdo se chce dozvědět o atraktivitách města, o kulturních i sportovních akcích, má možnost zajít do Informačního centra na rohu náměstí. Zde se také dají koupit vstupenky do Velkovévodského paláce.

Ubytování v Lucembursku je trošku dražší, ale 120 hostelů nabízí své levnější služby nejen mladým lidem. Cestovat po zemi je možné kromě vlastního automobilu také místními autobusy i vlaky. Jezdí přesně, jsou čisté a dobře vybavené. Kromě toho je možné si vybrat z několika karet, které nabízí slevy a některé platí i do památkových objektů nebo muzeí. V celé zemi je možné trávit aktivní dovolenou – zahrát si golf, tenis, squash, rybařit i surfovat.

Pohostinné Filipíny

Po několikaletém hecování vlastní sekretářkou, která těžce nesla,
že jsem se při mém cestování po světě ještě nezastavil na Filipínách,
přišla řada i na tuhle mimořádně zajímavou oblast světa.

Po několikaletém hecování vlastní sekretářkou, která těžce nesla, že jsem se při mém cestování po světě ještě nezastavil na Filipínách, přišla řada i na tuhle mimořádně zajímavou oblast světa.

Samozřejmě jsem si nejdříve obnovil zašlé znalosti historie – Filipíny objevil v roce 1521 Magellan, který za to zaplatil životem stejně jako Cook za objevení Havaje. O čtyřicet let později již byly Filipíny španělskou kolonií, což vedle téměř 100 procentní konverzi ke katolické církvy přineslo i speciální filipínskou kuchyni, která je dodnes více španělská nežli asijská. Koncem 19. století chytily Spojené státy vira hegemonie a brzy se Filipíny staly první a jedinou americkou kolonií. I když válka z roku 1898 nebyla jednoduchá, druhá světová byla mnohem horší a neslavný ústup a o to slavnější dobývání Filipín generálem McArthurem zná každý milovník historie. O něco méně známá je skutečnost, že po bitvě o Manilu nezůstal v městě kámen na kameni a přežila jen jedna jediná historická budova.

Hlavním centrem je pochopitelně hlavní město Manila. Oficiálně se udávají 3 milióny obyvatel, mnohem reálnějších bude nejméně 16 miliónů. A je to vidět na každém kroku, především ve chvíli, kdy opustíme obchodní centrum Makati, mimochodem patřící jediné rodině Ayala, dostaneme se do lidského mraveniště v podobě nepřehledného bludiště uliček. V porovnání se zbytkem asijských velkoměst je Manila stále výrazně bezpečnější, nicméně osamělý běloch s drahým fotoaparátem, jehož cena představuje často roční mzdu domorodce, může být přece jenom příliš velkým lákadlem. A zatímco ve zbytku Asie panuje všeobjímající špína, Filipíncům nutno přiznat až úzkostlivou čistotu.

Pro turisty toho v Manile moc není, zvědavce čekají jen na dvě místa – obrovský vojenský hřbitov, kde odpočívá 17 000 padlých z bojů v Tichomoří, a staré město Intramuros, místo původního španělského vojenského opevnění Fort Santiago. Kdysi to musela být nádhera, ale po bojích o Manilu z ní mnoho nezbylo. Zůstaly snad jen tři atrakce – jednou je místnost, kde prožil poslední noc před popravou filipínský národní hrdina Jose Rizal. Druhou, méně viditelnou, je důkladné překopání celé pevnosti v roce 1988, kdy zde američtí milovníci tajemství marně hledali legendární poklad japonského generála Yamashity a třetí kostel St. Augustina, který je nejstarší na Filipínách. Tam jsem měl ale smůlu, bylo zavřeno.

Filipíny jsou z turistického pohledu zatím málo rozvinuté, celkem 7 107 ostrovů má sice pláží více než dost, ale jen málokde je patřičná turistická infrastruktura. Nejznámější jsou ostrovy Boracay a Palawan, tam ale masivní turistický ruch nějakému většímu klidu na plážích rozhodně nepřeje a oba ostrovy v podstatě představují noční můru masové turistiky v exotickém místě.

Pokud toužíme spíše po klidu nežli po rozverných turistech z Německa, příjemnější, byť dražší, alternativou je ostrov Cebu. Najdeme zde několik velice zajímavých pláží a dokonce i pár čtyřhvězdičkových hotelů, pod tři hvězdičky musíme mít buď hluboko do kapsy, nebo velmi dobrodružnou povahu. Cebu je někdy nazýváno Královské město Jihu, ostatně samotné Cebu City je nejstarším městem Filipín. Ostatně právě v jeho blízkosti poprvé přistáli běloši. Zájemci o historii si nenechají ujít ani návštěvu pevnosti Fort San Pedro, postavené v roce 1565 Miguelem Lopezem de Legaspi, která je nejstarší španělskou pevností na Filipínách. Pokud sem přijedeme ve vhodnou dobu a máme dost peněz (za rohem to zrovna není), můžeme si dopřát expedici do oblasti nazvané Čokoládové hory v Bohol. Plných 1 268 vápencových homolí většinu roku připomíná zelené houbičky, ale palčivé léto trávu spálí, takže homole vypadají jako čokoládové pusinky. Samozřejmě je celý ten zázrak nejlépe vidět shora, takže nezbude než plácnout se přes kapsu a sednout do helikoptéry.

Turisté toužící po naprostém klidu udělají nejlépe, když pro svou dovolenou zvolí malinký ostrůvek Badian, umístěný na slunečné strabě Cebu. Třetinu ostrova vlastní luxusní hotel, na zbytku bydlí domorodí rybáři, ale zůstává volně přístupný. Doprava z letiště, která podle provozu na silnici trvá několik hodin, je součástí ceny. Díky příslovečné filipínské pohostinnosti je se perzonál snaží hostům splnit, co jim na očích vidí, i když po pravdě řečeno tak blízký kontrast mezi turistickým luxusem a filipínskou chudobou mi občas na chuti nepřidával. A že se zaměstnanci snažili, vymýšlet si jídla mimo jídelníček bylo samozřejmostí, stačilo jen kývnou a kuchař ráno klusal na trh koupit toho nejčerstvějšího tuňáka.

Filipíny samozřejmě nejsou zcela bez nebezpečí. Návštěva jižních ostrovů se doporučuje pouze skutečným dobrodruhům, neboť právě zde mají základny marxistické a náboženské guerilly a jejich kombinace. Únosy turistů patří mezi oblíbené zdroje příjmu. Pozor si musíme dát i ve volné přírodě, neboť na nejrůznější jedovaté potvory jsou Filipíny bohaté až přespříliš, a když jsem si pročetl mnoha set stránkové instrukce americké armády pro vojáky na Filipínách, lehce jsem polkl. Pokud ale necháme pracovat zdravý rozum, bude naše návštěva Filipín patřit mezi ty nezapomenutelné.

Krajem paní Zdislavy z Lemberka

Zdislavina studánka, Bredovský letohrádek a zahrada, Vodárenská věž a
kostelík Blahoslavené Zdislavy, zámek Lemberk a expozice současného
sklářství. To je stručný výčet toho, co můžete vidět v kraji
paní Zdislavy z Lemberka, nejnovější světice českého národa. Tady
prý pomocí vody uzdravovala nemocné a léčila chudé z celého
zdejšího kraje.

„Pane Ježíši, spojuji své modlitby s mocnými modlitbami a oběťmi Tvé milované nevěsty Církve svaté a prosím, abys je vyslyšel a přijal a oslavil svou služebnici svatou Zdislavu, a pro její zásluhy a na její přímluvu splnil, oč Tě prosím, chce-li tak Tvoje nejsvětější vůle. Amen“. Takto a podobně se modlí naše české Podještědí, kraj Zdislavy, nejnovější světice českého národa, paní Zdislavy z Lemberka, která pomocí vody uzdravovala nemocné a léčila chudé z celého svého kraje. Proto je dnes patronkou Čech, ale hlavně Libereckého kraje. Byla svatořečena 21. května 1995 papežem Janem Pavlem II.

O paní Zdislavě se říká, že byla dítkem milosti, dcerou světla: svaté víry, naděje a lásky; a proto musí být moudrá, opatrná a prozíravá víc, než žena oddaná světu – to bylo její celoživotní rozhodnutí a motto podle kterého se řídila. Píše se, že jako prozíravá panna měla vždy zásobu oleje dobrých skutků, aby jím svítila a hřála nejen ve svém srdci, ale také druhým. Jako dívka a později jako matka rodiny si nepočínala lehkovážně a překotně jako mnohé jiné ženy, nýbrž vše uvážila rozumem ve světle víry a pak uskutečňovala. Denně se cvičila v této základní mravní ctnosti a Duch svatý její ctnost doplňoval a korunoval, aby vždy věděla, co má dělat a čeho se má vyvarovat a že je navýsost důležité pomáhat z celého srdce svým bližním, a to i těm nejvzdálenějším a úplně cizím, protože i ti jsou její bratři a sestry.

Dodnes ji místní lidé nosí v srdci jako matku, patronku rodin a léčitelku nemocných. Právě tady v zákoutí městečka Jablonné v Podještědí v Markvarticích lze dodnes najít pramen, jehož vody prý používala k léčení lidí a nese název Zdislavina studánka. Říká se, že voda z tohoto léčivého pramene byla léčivá a Zdislavě, ženě Havla z Lemberka, matce jeho 4 dětí, pomáhala navracet zrak slepým (jednalo se spíše o choroby očí jako záněty apod.), ale hlavně malomocným, lidem s kožními chorobami, chromým a jinak vážně nemocným, což tvrdí zápisy v Dalimilově kronice.

Ve skutečnosti je to takhle. Chemický rozbor vody ze studánky sv. Zdislavy v roce 1995, provedený pražskou laboratoří Inspekta prokázal, že voda splňuje požadavky normy ČSN na pitnou, pramenitou vodu s nižším obsahem vápníku. Podle některých průzkumů voda ve studánce obsahuje v nízké koncentraci borax (součást bórové vody, nebo léku Ophtal), který působí antibakteriálně. Což mohlo opravdu léčit, když s vodou Zdislava omývala oči nebo rány nemocných. Dále voda desítky let již nezamrzá. Léčivé účinky má prý i voda z potůčku protékajícím obcí Zdislava. Je doporučována na kožní nemoci, lupénku, střevní potíže, což dokazují zápisy lékařky v soukromé kronice ing. Tomáše Horníka ze Zdislavy.

Zdislava ale sama založila dominikánské kláštery v Turnově a Jablonném, kde byl souběžně i špitál pro chudé a právě ona tam o ně pomáhala pečovat ačkoli měla své čtyři děti (Havel zastával později vysoký úřad na královském dvoře, Markéta se provdala za rytíře Jiljího z Lípy, Jaroslav hájil svůj kraj proti útokům cizinců v braniborské době a Zdislav se jí narodil v pozdním věku; a byl pražským purkrabím a velmožem krále Václava II) a sama byla chatrného zdraví. Zemřela vysílením a vyčerpáním v Ježíšových 33 letech to roku 1252 v Lemberku. Některé prameny říkají, že zemřela na tuberkulózu.

Z historie se ví, že Zdislava měla dobré kontakty s dominikánským klášterem v Kolíně nad Rýnem, kde působil sv. Albert Veliký, který byl velkým znalcem lékařství a bylinkářství a využíval je ve prospěch nemocných a trpících, i odtud plynulo mnoho jejích znalostí, jak a co léčit.

U studánky byl postaven empírový gloriet, dnes s lavičkami, kde je možno si odpočinout. V něm je na připomínku paní Zdislavy její soška a vedle glorietu na cestě najdete panel s fotografiemi a popisem místa. Pramen je po nové výstavbě přepážky veden do místního potoka a je zpřístupněn po schodech dolů v půlkruhu.

Před mnoha sty lety byly pod zámkem Lemberk vysázeny lipové aleje, kterými dodnes procházíte a jsou přístupovými cestami k zámku. V minulých letech došlo k ořezu a fixování mnohých lip a velmi mnoho se jich podařilo zachránit pro ještě další generace. Vpravo od aleje lip se nachází Vrchnostenský ovocný sad a právě odtud je kouzelný výhled na nejvyšší horu Lužických hor Luž , vysokou 793 metrů.

Pod hradem také najdete vodárenskou věž z roku 1734, kdy byl majitelem panství Filip Josef Gallas a nechal ji postavit pražským mistrem Jakubem Schedlem.Věž je součástí budov vodovodního řádu. Pod Pivovarským rybníkem se nacházely další dvě budovy, vodojem a strojovna s trkačem. Odtud voda tekla samospádem vodovodním potrubím do Bredovského letohrádku a zahrad a na zámek Lemberk.

Dole na konci aleje lip je kaple Nejsvětější trojice, později známá jako kostelík Blahoslavené Zdislavy, v současné době není přístupný. Prý proto, že v minulosti byl častým cílem vandalů a hledačů pokladů. Byl založen koncem 14. století Haškem z Lemberka jako hřbitovní kaple a sem byl Hašek spolu s manželkou Marií po smrti pohřben. Jan z Donína nechal na kapli roku 1611 osadit zvon. Původně gotická kaple byla renesančně upravena. Od konce 18. století je chybně označována jako kaple Blahoslavené Zdislavy, i když nikdy její patrocinium nebylo změněno. Stěny kaple kdysi bývaly vyzdobeny cennými renesančními freskami, ale v 19. století již nebyly kontury patrné, nebyly tedy obnoveny.

Bredovský letohrádek, který se nachází asi 300 metrů od vstupní brány ke státnímu zámku Lemberk je stavba raně barokní, klasicistně upravená. Původně součást zámku Lemberk. V současné době je zpřístupněn. Při letohrádku najdeme velmi rozsáhlou travnatou zahradu s polorozpadlou sochařskou výzdobou a několikerým schodištěm. Pozor některé schody jsou rozlámané a propadlé. Z ochozu zahrady se rozevírá krásný výhled na Jablonné v Podještědí a právě pod tímto letohrádkem je výše jmenovaná Zdislavina studánka. V Bredovském zámečku najdeme stálou expozici „Lužické hory – člověk a příroda“ , která obsahuje geologii a hornictví, sklářství a tkalcovství tohoto kraje. Květen až září 2008 zde ještě najdete výstavu výtvarných prací Luční a lesní rostliny. V areálu pod zámkem se nachází také soubor hrázděných domků, které uvidíte cestou od Bredovského letohrádku do zámku.

Zdislava z Lemberka se pro svoji zbožnou lásku stala legendou již za svého života, který prožila z části na Moravě, kde se narodila Přibyslavu z Křižanova a Sibyle, a na hradě Lemberku, kam se dostala po provdání za Havla z Jablonného, syna Markvarta II. a Hostilky, jehož rod měl rozsáhlý majetek v severních a severovýchodních Čechách.. Havel z významného severočeského rodu Markvarticů zde založil ve 13. století hrad, který sloužil k ochraně obchodní a vojenské stezky z Čech do Lužice.Dnes tady najdeme raně barokní zámek. Markvarticové drželi hrad až do konce 14. století, poté byl ve vlastnictví Vartenberků. Roku 1427 byl za nich husity zpustošen. V roce 1518 kupuje hrad Vilém z Illburka, za něhož sem jezdil i známý český kronikář Václav Hájek z Libočan. 16. století přineslo tomuto panství období klidu a hospodářského rozmachu. Za Jindřicha Kurzpacha z Trachenberka byl původně gotický hrad přestavěn na renesanční zámek. Na počátku 17. století přicházejí Páni z Donína, za nichž tu kolem roku 1610 byl v hlavním renesančním paláci vytvořen kazetový strop s 77 výjevy Ezopových bajek. Ten mě nejvíce zaujal při prohlídce a slečna průvodkyně dokonce tři bajky vyprávěla. První byla Myš a škeble o přejídání. Na stropě byl vyobrazen výjev jak má myš hlavu ve škebli a průpovídka byla. Myš se chtěla tak dlouho dostat do škeble a sníst ji až jí uvízla hlava uvnitř a škeble se sevřela. Poučení: Nikdo se nemá přejídat.

Ještě zajímavější byla ta o psu, který šel s kusem masa ve tlamě k řece a tam uviděl svůj odraz. Myslel si, že je to jiný pes s větším kusem masa a tak chtěl ten větší kus a napřáhl se pro něj, čímž upustil své maso a to mu uplulo po řece. Poučení: Kdo chce víc nemá nic. A takových obrazců tam je plný strop. Po bitvě na Bílé hoře byl Donínům majetek zkonfiskován a zámek získává císařský generál a vévoda frýdlantský Albrecht z Valdštejna. Říká se, že na Lemberku ale příliš nepobýval a propůjčoval ho jako léno svým důstojníkům. Po Valdštejnově zavraždění v roce 1634 získal jeden z jeho důstojníků Jan Rudolf Breda zámek natrvalo. Bredové toužili vytvořit zde své reprezentativní sídlo a podle návrhů italského stavitele Nicolase Sebregondiho přestavěli zámek do dnešní barokní podoby. Přistavěli také severní a východní křídlo a zámek nechali opevnit hrotitými bastiony. Od té doby je také hlavní dominantou věž s cibulovou bání a sloupkovým ochozem. Tam se za vstupné dá vyjít pěšky po dřevěném schodišti, které čítá celých 119 dřevěných schodů a pět úvodních schodů dole z kamene. Je zde výhled do celého kraje i na rybníky pod hradem a na nádvoří hradu. Interiéry tehdejšího zámku byly vybaveny bohatým štukem a z této doby pochází také tzv Zdislavina světnička připomínající právě manželku zakladatele hradu sv. Zdislavu z Lemberka. V roce 1726 kupují panství Gallasové, později Clam-Gallasové. A protože oni prodlévali většinu svého času v Praze nebo na Frýdlantě, tady už žádné stavební úpravy neprováděli a tak zámek zůstal ve své raně barokní podobě dodnes. Poslední šlechtickou majitelkou byla princezna Gabriela Auesperková (rozená Clam-Gallasová), které byl v roce 1945 zámek zestátněn.

Dnes si na zámku Lemberk můžete prohlédnout tři okruhy. Jednak zámek sám, jehož prohlídka trvá zhruba 50 minut a uvidíte historii majitelů a jejich renesanční a barokní pokoje. Nebo můžete navštívit muzeum Svaté Zdislavy, kde jsou obrazy ze života svaté Zdislavy a její světnička. Projdete to s průvodkyní za 20 minut.

Mě ale asi nejvíce ze všeho zde zaujala úžasná a velmi rozsáhlá výstava, která je na celém horním patře a to stálá výstava moderního sklářského umění Crystalexu, naprosto nevídaná kolekce moderního sklářského umění z Nového Boru. Tyto exponáty prý byly vytvořeny pro celosvětové umělecké setkání sklářů a výtvarníků IGS. Můžete se pokochat fotografiemi z expozice pod článkem. Plné vstupné na prohlídku je pro dospělého za 60 kč a platí i pro patro se sklářskou expozicí. Ta je bez průvodce a neomezeně dlouhá.

Další autorčiny fotky si můžete prohlédnout na stránkách www.ivanafilipova.ic.cz

Zámecká okna – Jedno z oken ve spodní řadě je slepé, pouze namalované. Podobných jich je na Lemberku osm

Bredovský letohrádek, průčelí naproti vodárenské věži

interiér zámku Lemberk, kazetový strop s alegorickými výjevy

Bulharská mozaika

V období komunismu představovalo Bulharsko pro našince jednu
z mála zemí, kde bylo možné trávit dovolenou u moře. V 90.
letech Češi přirozeně objevovali dosud nepoznané destinace, ale
v posledních letech se sem opět ve stále větší míře začínají
vracet. Zdejší cenové podmínky jsou totiž ve srovnání s Jadranem či
Středomořím více než lákavé. Bulharsko však není jen moře, ale také
půvabná hornatá krajina i úrodná a zemědělsky využívaná
nížina.

V období komunismu představovalo Bulharsko pro našince jednu z mála zemí, kde bylo možné trávit dovolenou u moře. V 90. letech Češi přirozeně objevovali dosud nepoznané destinace, ale v posledních letech se sem opět ve stále větší míře začínají vracet. Zdejší cenové podmínky jsou totiž ve srovnání s Jadranem či Středomořím více než lákavé. Bulharsko však není jen moře, ale také půvabná hornatá krajina i úrodná a zemědělsky využívaná nížina.

Do bulharských přímořských letovisek se dnes obvykle turisté dopravují letecky. Při cestě autem či autobusem se dříve Češi dostávali do Bulharska přes Rumunsko, nyní se většinou jezdí poněkud kratší cestou přes Srbsko. Problém ovšem je, že Srbsko není a zřejmě ještě dlouho nebude členem EU, takže pokud si vyberete tuto trasu, čeká vás (většinou) několikahodinové čekání nejprve na maďarsko-srbské a později na srbsko-bulharské hranici.

Nedaleko srbských hranic se pod nečekaně vysokými horami (blízká Vitoša má přes 2200 m) rozkládá hlavní město Sofie. Jeho okraje jsou jako ve všech východních postkomunistických zemích „ozdobeny“ hradbami chátrajících paneláků. Také střed města není příliš udržovaný. Je vidět, že davy turistů sem nejezdí a ani je tu zřejmě nečekají, což ovšem může být i celkem příjemné. Pokud však někdo jako turista na první pohled vypadá (to znamená, že drží v ruce mapu nebo má na sobě fotoaparát či objemnější batoh), brzy k němu v určitých lokalitách začnou přicházet přátelsky naladěné osoby s nabídkou na zaručeně výhodnou výměnu peněz. Tyto transakce se zásadně nedoporučují, protože bývají poněkud jednostranně výhodné a je asi předem jasné pro koho.

Centrum Sofie vyplňují široké bulváry, lemované megalomanskými komplexy vládních a úředních budov z komunistické éry, které jsou na rozdíl od mnoha jiných domů opravené a do širokého okolí září svými bělostnými fasádami. Tyto stavby jsou nespornou dominantou bulharské metropole, ale zároveň působí odlidštěným a chladným dojmem. S podobným typem architektury se setkáme např. v rumunské Bukurešti. Skutečně nádhernou dominantou města je však pravoslavný chrám Alexandra Něvského. Kromě mnoha dalších (větších i menších) pravoslavných kostelů se v Sofii také nachází největší synagoga v Bulharsku a nedaleko od ní je i pěkná mešita s minaretem.

Docela zajímavým a tak trochu dekadentním zážitkem je návštěva sofijského tržiště s jeho koloritem chaoticky rozmístěných stánků a budek, všudypřítomným nepořádkem a volně se toulajícími psy a kočkami (často bohužel vyzáblými a nemocnými). Ty ostatně ve zvýšené míře můžete potkat po celé Sofii i v jiných bulharských městech. Kdyby tuto tržnici navštívili třeba bruselští úředníci, kontrolující dodržování hygienických norem Evropské unie, tak by určitě padli do mdlob a museli by je urychleně převézt k zotavení do nejbližšího pěti-hvězdičkového hotelu.

Cesta od Sofie k černomořskému pobřeží probíhá příjemnou krajinou Hornotrácké nížiny, která je z jedné strany ohraničena horským pásmem Stara planina a z druhé pak pohořími Rila a Rodopi. Cestou je možné se zastavit v druhém největším bulharském městě Plovdiv, jehož tři pahorky, na kterých bylo původně vystavěno, jsou vidět už zdaleka. S přibližujícím se pobřežím však horská pásma ustupují poněkud do stran a nížina se směrem k východu stále více rozevírá. Přestože Bulharsko nemá zatím příliš rozsáhlou dálniční síť, lze celkem příjemně jezdit i po silnících vyšších tříd, což se o některých jiných východoevropských státech (především tedy o Ukrajině) říci nedá.

Bulharské černomořské pobřeží má fakticky vzato dvě velká centra. V severní části je to Varna, poblíž které leží známá lokalita Zlaté Písky, kam do uzavřených hotelových komplexů v současnosti jezdí spíše bohatší turisté z Německa (svědčí o tom i četné německé nápisy na zdejších silnicích). V pořadí třetí největší město Bulharska Varna má velké letiště, kde přistávají stroje s moře-chtivými rekreanty. Příjemnou atmosféru města vytváří především rozlehlý přímořský park s akváriem a řadou dalších lákadel pro turisty včetně mnoha restaurací a bister. Ve Varně je však také k vidění krásná katedrála či ruiny starověkých římských lázní. V blízkém okolí města je zvláštní přírodní památka s názvem Kamenný les. Jde o skupiny až pět metrů vysokých kamenných sloupů, které vznikly před mnoha miliony let přirozenou cestou a tedy nikoli činností člověka jako v případě megalitických objektů z francouzské Bretaně či Anglie, které jinak na pohled velmi připomínají. Procházka mezi těmito kamennými kolosy je skutečně zvláštní a přenese vás jakoby do jiného času i prostoru.

Nedaleko Varny se též nalézá městečko Balčik, kam jezdí turisté obdivovat letní sídlo rumunské královny (tato oblast patřila jistou dobu Rumunsku) s přilehlou botanickou zahradou a parkem. Zatímco zahrada zaujme asi především milovníky kaktusů, přilehlý park je úžasně fotogenickým místem s řadou neobyčejných pohledů na moře a pobřeží a s velmi osobitou úpravou. Kombinace tekoucí i stojaté vody, tvarovaných keřů, záhonů květin, obřích hliněných nádob a různých skulptur a objektů vytváří silně působivé místo, které v tomto ohledu připomíná meditační atmosféru japonských zahrad. Zdejší neotřelé scenérie v minulosti dokonce nalákaly československé filmaře, kteří zde např. natáčeli záběry do filmů Labakan nebo Morgiana.

Střediskem jižní části bulharského pobřeží je Burgas. Je to průmyslové město, které samo o sobě příliš zajímavostí nenabízí. Leží ve stejnojmenném zálivu a je též obklopeno několika jezery, takže se při pohybu v terénu může snadno stát, že nevíte, zda se zrovna nacházíte u sladké nebo slané vody (pokud ji tedy nechcete ochutnat). Nedaleko Burgasu se však vyskytují dvě malebná menší města, která jsou si velmi podobná nejen co do velikosti, ale také svým půdorysem, architekturou a původně snad i celkovou atmosférou. Jedná se o Sozopol a Nesebr. Obě města leží na poloostrovech a jsou tak z většiny stran obklopena mořem. Úzké, křivolaké a malebné uličky se táhnou do kopce i z kopce a nabízejí nepřeberné množství nejrůznějších pohledů a průhledů na moře a pobřeží. Specifický kolorit obou míst dotváří typická architektura obytných domů z kamene a dřeva.

Nesebr je však na rozdíl od Sozopolu zapsán na seznamu organizace UNESCO. V jeho ulicích totiž stojí množství typických středověkých kostelů v byzantském stylu. Jejich typické zdivo tvoří kámen, cihly a zdobená keramika. Řada z nich je více či méně zříceninami, což ovšem ještě zvyšuje jejich atraktivitu a zvláštní atmosféru. Díky svému věhlasu je však Nesebr magnetem pro turisty, což má také svou stinnou stránku. Kromě toho, že se musíte prodírat davy lidí v malých uličkách, také neustále narážíte na prodejce čehokoli a bohužel také kdekoli. Reklamní štíty a pulty se zbožím jsou i u historických budov, což naprosto ničí jejich původní kouzlo. S těmito projevy turistického průmyslu se sice setkáte i v Sozopolu, ovšem v mnohem menší a přijatelnější míře, takže procházka po jeho ulicích je nakonec mnohem příjemnější.

Rozmach turistického ruchu je ale vlastně možné vidět všude na pobřeží v širokém okolí Burgasu. Staví se zde obrovské hotelové komplexy, jejichž těžkopádný styl a snaha o zdobnost a luxus za každou cenu působí nepřirozeně. Především v kontrastu s tradiční místní architekturou jsou tyto stavby přímo nevkusné. Protikladem k této oblasti, poznamenané turistickým byznysem, je téměř panenská atmosféra jižního černomořského pobřeží u tureckých hranic. Sem zřejmě žádní rekreanti nejezdí, takže zde můžete objevit liduprázdné pláže, ale také krásnou horskou krajinu, ve které se volně pasou stáda ovcí a koz. Taky na silnicích tu spíše než auta potkáte osly či koňská spřežení.

Prázdninová pohoda na festivalech pod širým nebem

Kde jinde se vám podaří vidět hned několik hudebních hvězd za skvělou
cenu? Jedině na letních open-air festivalech! Vyberte si oblíbené interprety
a ponořte se na pár dnů do světa, kde vládne uvolněná atmosféra a
především hudba všech žánrů.

Kde jinde se vám podaří vidět hned několik hudebních hvězd za skvělou cenu? Jedině na letních open-air festivalech! Vyberte si oblíbené interprety a ponořte se na pár dnů do světa, kde vládne uvolněná atmosféra a především hudba všech žánrů.

7. ročník festivalu Colours of Ostrava ovládne od 10. do 13. července 2008 centrum Ostravy. Největšími hvězdami jsou vedle irské zpěvačky Sinéad O´Connor také britské elektronické duo Goldfrapp nebo švédští Koop. Návštěvníci opět budou moci využít výhod Colours Plus. To přináší zvýhodněné vstupné do kulturních institucí nebo slevy na dopravu. Vstupenky: 1090 Kč předprodej, na místě 1200 Kč. (www.colours.cz)

Největší mezinárodní rockový open-air festival v Česku, MASTERS OF ROCK 2008, proběhne ve dnech 10.–13. 7. 2008 ve Vizovicích. Headlinery tohoto ročníku jsou britští Def Leppard a finská Apocalyptica. Neobvyklé spojení žánrů nabídne společný koncert české kapely Arakain s Plzeňskou filharmonií. Vstupenky v předprodeji stojí 1050 Kč. (www.mastersofrock.cz)

O2 Sázavafest v Kácově uvítá od 31. 7. do 3. 8. 2008 plejádu zahraničních hvězd, i letos s důrazem na multižánrovost festivalu. Představí se například R´n´B zpěvák Sean Kingston, který do České republiky zavítá vůbec poprvé, jamajští ska mazáci The Skatalites, taneční Sister Bliss, početná britská formace Transglobal Undergroud, legendární německá elektronická kapela Camouflage, reggae zpěvačka Yaz Alexander a stovky dalších zahraničních i domácích umělců. Vstupenky do konce června stojí 890 Kč a v den konání pak 1100 Kč. (www.sazavafest.cz)

Dvanáctý ročník nejpopulárnějšího tanečního festivalu Summer of Love se letos koná 16. 8. na Dostihovém závodišti v Pardubicích. Na 7 pódiích se představí přes 80 vystupujících, světových hvězd a headlinerů, stejně jako nových talentů. Na hlavním podiu budou přivádět publikum k varu např. Stereo MCs, ranní set s východem slunce bude v režii DJe Rushe. Vše podpoří velkoplošné projekce, lasery a především kvalitní zvuk. (www.summeroflove.cz)

Hip Hop Kemp zve do Festival parku v Hradci Králové příznivce hip hopu ve dnech 22.– 24. 8. 2008. Největší hiphopový festival v Evropě přivítá hvězdy The Roots, Pharoahe Monch, Atmosphere nebo britského rappera Kano. Těšit se můžete na 400 vystupujících z celého světa, unikátní helikopter show a šest hudebních stagí. Mezi jednotlivými vystoupeními si můžete odpočinout v příjemném loungi nebo se vykoupete v rybníce. Vstupenky pořídíte do konce července za 950 Kč. (www.hiphopkemp.cz)

Další hudební festivaly:

Creamfields Central Europe: Břeclav 12. 7. 2008 (www.creamfieldscentraleurope.eu)

Mighty Sounds: Tábor 18.–20. 7. 2008 (www.mightysounds.cz)

Folkové prázdniny: Náměšť nad Oslavou 19.–26. 7. 2008 (www.folkoveprazdniny.cz)

Benátská noc: Malá Skála 25.–27. 7. 2008 (www.benatskanoc.cz)

Prázdniny v Telči: 25. 7. – 10. 8. 2008 (www.prazdninyvtelci.cz)

Hradhouse Boskovice: 9. 8. 2008 (www.hradhouse.cz)

Vizovické trnkobraní: 15.–17. 8. 2008 (www.vizovicketrnkobrani.cz)

Trutnov Open Air Music Festival: 21.–24. 8. 2008 (www.festivaltrutnov.cz)

Semtex Culture: Brno 29. 8. 2008 (www.semtexculture.cz)

Užitečné informace:

Vstupenky na všechny festivaly zakoupíte v předprodeji na www.ticketpro.cz, www.ticketportal.cz nebo www.ticketstream.cz Nákupem v předprodeji ušetříte stovky korun.

Vítejte v Palm Springs

Palm Springs patří mezi nejlákavější turistická místa v jižní
Kalifornii. Dostanete se sem do dvou hodinek jak z LA, tak ze San
Diega.

Do tohoto třiačtyřicetitisícového města, jež je součástí jižní Kalifornie, se nikdy nevydávejte v letním období. Pro Evropana nezvyklého na vysoké, přímo saharské teploty je zdejší léto nesnesitelné. Já jsem s manželem vyrazila na výlet koncem srpna loňského roku a musím přiznat, ze horko bylo opravdu pekelné. Nikdy jsem předtím nic takového nezažila. Ještě že při pochůzkách po obchůdcích se suvenýry se to dalo přežít. Vevnitř samozřejmě běžela naplno klimatizace a venku byl vzduch osvěžován krůpějemi chladivé vody. A ledová káva od Starbucks navrch přišla jako na zavolanou.

Město je každoročně místem konání filmových festivalů. Svět filmů a umění má tohle místo rád, řada celebrit zde má své rezidence. Ranč Franka Sinatry jsme míjeli na dohled, příště zamíříme za Elvisem. Nejen filmem ale je Palm Springs známá, je to také město sportu. Pořádají se zde turnaje v golfu či tenisu. Na golfová hřiště zde narazíte na každém kroku stejně, jako na nezbytné přepychově vyhlížející bazény. Nesmím zapomenout, že je to také velmi oblíbená adresa mezi geji a lesbičkami, téměř jak samotné San Francisko.

Cestou do Palm Springs protínáte Větrný ostroh, což je prý největrnější místo celého západu Ameriky. Je zde řada větrných turbín, které míjíte prakticky po celou dobu až do vstupu do města. Tyhle turbíny jsou jedním z mála ekologických projektů k získáváni čisté energie. Škoda jen, že se nevyužívají ve větší míře i jinde, kde jsou k tomu podmínky.

Palm Springs patří mezi nejlákavější turistická místa v jižní Kalifornii. Dostanete se sem do dvou hodinek jak z LA, tak ze San Diega. Zvláště mimo letní období, na jaře a na podzim sem míří kolony návštěvníků nejen z Kalifornie, ale i z Nevady, Arizony či Oregonu. Narazíte zde i na Kanaďany, kteří zde nasávají sluníčko plnými doušky. Velmi oblíbené v téhle oblasti je cestování karavany. Mnozí návštěvníci zde totiž tráví řadu týdnů.

V zimním období má Palm Springs rovněž co nabídnout. Jeho poloha mezi pásmy hor, jež jej obklopují jak z jihu, tak severu či západu, nabízejí nejen lákavé turistické procházky, ale i výjezd lanovkou na Mt. San Jacinto, jež Vám poskytne nádherné scénické pohledy do všech světových stran. Vrcholky bývají pokryty sněhem, zatímco dole v Palm Springs zůstávají teploty velmi příjemné. V zimě je tohle městečko bohatší o pár desítek tisíc lidí. Řada z nich zde tráví celou zimu.

Také motorkáři sem rádi zajíždějí, protože celá cesta do Palm Springs vede kaňony, průsmyky a tyhle vyjížďky jsou jednoduše romantické. Správný motorkář tohle miluje víc, než jen frčet po nudných dálnicích. Pod tohle se můžu sama podepsat, je to velkolepá jízda.

Escondido, CA

Escondido je jedním z nejteplejších míst v San Diego county. Je
známým centrem umění, sídlí zde Wild animal park, pobýval zde i Erik
Clapton. Blízko je jak do San Diega, tak na celou řadu pláží v okruhu
jižního pacifického pobřeží Kalifornie.

Escondido je jedním z nejteplejších míst v San Diego county. Je známým centrem umění, sídlí zde Wild animal park, pobýval zde i Erik Clapton. Blízko je jak do San Diega, tak na celou řadu pláží v okruhu jižního pacifického pobřeží Kalifornie. Ve velmi krátkém čase se můžete dopravit stejně tak do Hollywoodu, jako do nedalekých hor a pouští.

Můžete si zajet i na ochutnávku vína do blízké Temeculy, či si trošku zahazardovat do oblíbeného Harrash kasina, vzdáleného pouhých 20 minut od Escondida. Kdo rád kasina, určitě nebude litovat, je opravdu komfortně vybavené, je součástí hotelu a samozřejmě se zde můžete i najíst a napit dle libosti. Jen je občas dost nesnadné hledat místo k zaparkování, je lépe vyrazit s nastávajícím večerem, později už může být pozdě.

Velkou atrakcí je už padesátým rokem Causin’Grande Ave, což je show amerických veteránů na niž se sjíždějí lidé ze širokého okolí, pátek co pátek, od dubna do září. Američané milují svá stará veliká auta, i když už se s nimi na cestách moc nepotkáte. V Escondidu se na tahle jejich představení sjíždí více než 8.000 lidí, aby zde obdivovali tyto nablýskané staré kousky. Ráda zde s manželem trávím svůj čas. Je zde šance pozdravit známé, zajít do baru mezi motorkáře či setřepat ze sebe pracovní týden v rytmu rock and rollu v některých ze zdejších diskoték.

Nesmím zapomenout, že celá jižní Kalifornie, to je také golf a stovky nádherně udržovaných hřišť. Velice snadné a dostupné je si jej zahrát i v Escondidu, kde je k tomu nepřeberně možností. V okolí, v Rancho Santa Fe, žije jeden z nejlepších hráčů golfu, Phil Mickelson. Pro milovníky sportu, je zde ovšem řada dalších možností kam vyrazit. Kdo rád baseball či fotbal, určitě nevynechá zápasy San Diego Padres či Chargers.

Město je svými 141 000 obyvateli čtvrtým největším v San Diego county. Zachovává si ale stále ráz velmi příjemného, klidného městečka, jež zvláště o víkendech působí dost ospale. Lidé utíkají před horkem k oceánu, či zůstávají ve svých příjemně klimatizovaných domovech. Ti kdo milují opravdu tropické teploty a že je jich zde není málo, vyrážejí ven za poznáváním blízkého či širokého okolí, přiměřeně své kondici i stavu v peněženkách. Na výlet do Palm Springs ale můžete v parném létě raději zapomenout, je-li v Escondidu 40 stC, v tomhle pouštním městě mezi palmami vás omráčí teploty v průměru o 10 stupňů vyšší.

V Escondidu nenarazíte na velkolepé a vysokánské mrakodrapy jako třeba v blizoučkém San Diegu. Nejvyšší budovou ve městě je městská nemocnice. Převážná část obyvatel zde bydlí v apartmánech, domcích a domečcích. Velice rozšířenou formou bydlení je zde také mobil home. Žijí zde obyvatelé všech etnik, většinu ale tvoří přistěhovalci ze sousedního Mexika. Legální či nelegální. Oficiálním jazykem je zde sice angličtina, ale více zde slyšíte španělštinu, mexická hrdost angličtinu jen těžko přijímá.

Až jednou zavítáte do jižní Kalifornie, neopomeňte se zastavit i v tomhle malebném městě v údolí.

Magická přitažlivost stříbrného plátna

Festivaly mění i průměrného filmového fanouška v maratonce.
Stojí ve frontě na akreditaci, vstává na první projekci a snaží se
neusnout při té poslední. Pokud nesedí v kině, je na koncertě nebo
v divadle. Ten týden, který stráví na mezinárodním festivalu
v Karlových Varech nebo Letní filmové škole v Uherském Hradišti,
je sice pořádně nabitý, ale jen tak se na něj nezapomíná.

Festivaly mění i průměrného filmového fanouška v maratonce. Stojí ve frontě na akreditaci, vstává na první projekci a snaží se neusnout při té poslední. Pokud nesedí v kině, je na koncertě nebo v divadle. Ten týden, který stráví na mezinárodním festivalu v Karlových Varech nebo Letní filmové škole v Uherském Hradišti, je sice pořádně nabitý, ale jen tak se na něj nezapomíná.

Mezinárodní filmový festival Karlovy Vary (MFF KV), nejvýznamnější mezinárodní filmový festival ve střední a východní Evropě a jediný festival kategorie A v České republice, vstupuje od 4. do 12. 7. 2008 do svého 43. ročníku. V sekci retrospektiv vzdají jeho dramaturgové poctu dvěma vynikajícím režisérům. Pětici svých filmů přijede do Karlových Varů osobně uvést britský režisér Nicolas Roeg, kontroverzní tvůrce, který vstoupil do širšího povědomí jako kameraman Truffautova 451º Fahrenheita. Druhým vzpomínaným bude Mexičan Arturo Ripstein, jehož tvorba bude zastoupena sedmi filmy. Asistent Luise Buñuela na filmu Anděl zkázy (1962) natočil několik desítek filmů v Mexiku, ve Francii i ve Španělsku.

Významné zastoupení budou mít filmy nizozemské provenience natočené po roce 2000. Svět dospívajících poodhalí Adrift (2001) a Bluebird (2004), skutečné události připomene oceňovaný psychologický thriller Off Screen (2005). Opomenuty nebudou ani díla nejuznávanějších nizozemských režisérek současnosti: Nanouk Leopoldové a Heddy Honigmannové. Kolekci filmů doplní sedm krátkometrážních snímků.

Druhá část karlovarského ohlédnutí za americkou filmovou tvorbou období 1968–1980 nese název Nový Hollywood II. Zde exceluje Robert De Niro v retromuzikálu New York, New York, Warren Beatty a Julie Christieová v revizionistickém westernu McCabe a paní Millerová nebo Jack Nicholson coby cynický námořník v Poslední eskortě. Legendární krimi film Francouzská spojka samozřejmě chybět nebude!

Pro ty, kdo se v kině rádi bojí, jsou určeny půlnoční filmy s působivým názvem Mrtvé oči Londýna. Vic Pratt, kurátor Britského filmového institutu, vybral sedm klasických britských hororů z 30.–60. let minulého století. Jednoznačně nejkontroverznější film retrospektivy představuje voyeuristický opus Peeping Tom (1960), příběh kameramana posedlého zachycením smrti na filmový pás.

Fórum nezávislých zůstává čtvrtou festivalovou soutěží, v níž se originální snímky z celého světa utkají o cenu Nezávislá kamera udělovanou ve spolupráci s Českou televizí. Oproti předchozím letům bude většina filmů uvedena ve světové, mezinárodní či evropské premiéře. Do Varů přijede také nestor amerického dokumentárního filmu Les Blank (nar. 1935), nezávislý tvůrce zachycující především lidovou kulturu.

V mezinárodní soutěži celovečerních hraných filmů bude za Českou republiku uveden ve světové premiéře snímek režisérky Michaely Pavlátové Děti noci. Více info na www.kviff.com

V půli prázdnin se rozhodně vyplatí zajet do Uherského Hradiště na již 34. ročník Letní filmové školy (25. 7. – 3. 8. 2008). Nezáživné vyučování tady nehrozí, pro diváky je připraveno přes deset zajímavých cyklů, které představí filmy na téma magie; retrospektivy Juraje Jakubiska, Jana Švankmajera, Julia Medema (své filmy všichni osobně představí) a Alejandra Jodorowského. Aktuální politické téma otevřou snímky zabývající se dlouholetým konfliktem Izraele a Palestiny. Tradiční součástí LFŠ jsou hudební doprovody k němým filmům, letos vystoupí Erik Truffaz či Masala Sound System. Současný český a slovenský film přinese kromě snímků posledního roku atraktivní sbírku nejlepších filmů z nejhorších natočených po roce 1989. Nový cyklus Přepisování minulosti obrátí pozornost k československým filmům zejména z období normalizace a pootevře i možnost porozhlédnout se po zahraničních pohledech na klíčové události roku 1968. Další retrospektiva bude věnována dílu kontroverzního spisovatele, režiséra, dramatika a dalšího hosta LFŠ 2008 Pavla Kohouta. Filmové magazíny zemí Visegrádu představí výběr filmů jednotlivých kinematografií. Zapomenut nebude ani výchovně-vzdělávací rozměr LFŠ – úvodní kurz pro středoškolské studenty bude probíhat po celou dobu festivalu. Doprovodný program zahrne koncerty, divadelní představení, velkou výstavu o díle Jana Švankmajera a také literárně-hudební setkání. Více informací na www.lfs.cz.