Irena Litva, jedna z pobaltských republik, se prostírá u Baltského moře v rovinaté krajině. Motor autokaru pravidelně vrní a lidé trochu pospávají. Z hlavní silnice není vidět nic moc zajímavého kromě osamělých domků roztroušených podél cesty v severní části Litvy, ale přesto člověk tuší, že se k něčemu magickému blíží. A při vyslovení názvu města, která v litevštině melodicky zní, Šiauliai, zvedáme hlavy a naše oči začínají pátrat po krajině v naději, že uvidí „Horu křížů“ – „Križiu kalnas“, která se nachází v blízkosti města Šiauliai.
Zastavujeme a dereme se ven, abychom na vlastní oči viděli, jak vypadá toto bizarní poutní místo. No, ale počkat, to asi nejsme správně. Tady žádná hora není, tady je jenom úplná placka, pouze tam kousek před námi se ježí jakási přerostlá řepa. No, možná to tedy není řepa, ale jakýsi ježatý kopeček. Přicházíme blíž a kopeček přece jen nabyl větších rozměrů, i když bychom těžko mohli použít slovo kopec a slovo hora zní už úplně směšně.
Čím přicházíme blíž, tím víc jsme fascinováni. To, co se na kopečku ježí, jsou křesťanské kříže – tisíce křížů nejrůznějších velikostí. Od obrovitých až po miniaturní, které jsou navěšené na těch velkých tak, že je zcela zahalují. Nemůžeme odtrhnout zrak od takového panoramatu. Jsme plně vtaženi do atmosféry tohoto neobyčejného místa a mnohým z nás, i přesto, že pálí slunce, naskakuje husí kůže.
Pohled z dálky je fascinující, ale zblízka je prostě strhující. Procházíme se pěšinkami mezi kříži. Některé jsou dřevěné a umně vyřezávané, jiné dekorativní železné, prosté i zdobené, veliké a mocné, i chudobné – pouhá dvě překřížená dřívka. A přesto všechny tyto kříže vyjadřují to stejné: neutuchající víru, pokornou vděčnost a stále živou naději.
Ztrácíme se a zase vynořujeme v bludišti cestiček a pěšinek. Procházíme jako očarovaní a fotíme a fotíme, protože nelze jinak. Mnoho lidí se u křížů modlí a támhle nějaká rodina staví nový velký kříž, hned vedle toho ověšeného hrozny malých křížků. Toto poutní místo stále pulzuje životem. Stále přibývají nové a nové kříže. Už nyní se kříže rozkládají na ploše větší než dvě fotbalová hřiště.
A jak to všechno začalo? Snad tak, jak to vypráví jedna legenda. Jednomu sedlákovi se rozstonala jeho milovaná dcera a na její nemoc nepomáhala žádná medicína ani zaříkávání, ani žádné bylinky. Jednou v noci měl ten sedlák sen, ve kterém mu Bůh poradil, aby ze zdravého stromu udělal kříž a postavil na místní kopeček. Sedlák se druhý den hned pustil do kříže a postavil jej na místo, které mu Bůh ve snu ukázal. Během několika málo dní se dcera opravdu uzdravila. Zpráva o zázračném uzdravení se rychle rozšířila a další kříže začaly rychle přibývat.
Krásná legenda se ale nezdá historikům, kteří mají prozaičtější vysvětlení. První kříže prý byly postaveny na památku krveprolití, které se zde odehrálo v roce 1236. Němečtí rytíři, kteří šířili po Litvě křesťanství, se vraceli domů a byli napadeni a pobiti a lidé takto uctili jejich památku. V letech 1831 až 1863 k nim začaly přibývat kříže už ve velkém. Připomínaly ty, kteří byli deportováni na Sibiř nebo zabiti ať už v protiruských povstáních nebo během okupace Litvy Sovětským svazem. Hora křížů se tehdy stala Horou národního vzdoru. To se samozřejmě nelíbilo tehdejším ruským mocipánům, a proto nařídili, aby byl tento spontánní památník odporu srovnán se zemí ruskými buldozery. A tak se také stalo. Ale ani buldozery, ani teror nedokázaly zabránit dalšímu vztyčování křížů. Byl dokonce vypracován plán, podle něhož by tento kousek země měl být oddělen hlubokým vodním příkopem a střežen, aby se tak definitivně zabránilo dalšímu vztyčování křížů.
Naštěstí v roce 1991 získala Litva konečně samostatnost a kříže brzy na to už vytvořily les. Roku 1993 i tehdejší papež Jan Pavel II. byl okouzlen tímto spontánním poutním místem a při své návštěvě daroval Litevcům krásný vysoký kříž, který je zde na Hoře křížů velmi uctíván. Papež při této příležitosti požehnal Litvě a celé Evropě.
Kříže nepocházejí jen z Litvy, ale i ze sousedních zemí jako je Lotyšsko, Estonsko, Polsko i Rusko. Ale viděla jsem tam stát v jednom šiku s křesťanskými kříži i nějaké kříže s židovskou hvězdou a jeden kříž byl ozdoben i americkou vlajkou. Nápisy na křížích jsou v různých jazycích včetně němčiny a angličtiny.
I mnoho turistů chce přispět k velebnosti tohoto místa, a tak u zdejších prodejců, jejichž stánky lemují přístupovou cestu, zakupují malé křížky a přidávají je k tisícům dalších. Kromě křížků si mohou turisté zakoupit i většinou velmi pěkné předměty z jantaru a z březové kůry. A samozřejmě spoustu suvenýrů s náboženskou tématikou. A ty jsou často, bohužel, velmi kýčovité. Utratit se dá i za brožurky o Hoře křížů nebo o Litvě a také za vkusné pohlednice.
Je čas opustit toto úchvatné místo, které se nám vrylo hluboko do srdce. A já vím, že všichni, i my bezvěrci, budeme ještě dlouho vzpomínat na magické kouzlo tisíců ježících se křížů, křížků i křížečků.
Infoservis: Základní údaje o Litvě: Oficiální název – Litevská republika Hlavní město: Vilnius Rozloha: 64 589 km Počet obyvatel: 2 348 784 Měna: 1 lit
U Hory křížů jsou 2 parkoviště v blízkosti poutního místa a WC najdete na louce, sice ve formě kadibudky, ale čisté. Pokud chcete zakoupit nějaké suvenýry, je dobré mít místní měnu lit. U některých prodejců jsou uvedeny i ceny v eurech nebo dolarech.
