Karavanky „natěžko“

Nápad jet do Slovinska vznikl totiž na poslední chvíli a příliš jsme
cestu neplánovali; podle toho to také vypadá. Tato země na pomezí Alp a
Jadranu nepatřila k našim velkým cestovatelským snům, avšak pouhý
týden času a jízdenky na vlak do Lublaně za 29 € nás přesvědčily.
Trochu předběhnu a rovnou prozradím, že jsme rozhodně nelitovali a do
Slovinska se rádi vracíme.


Vystoupíme teda v Lublani nebo v Celje? No, tak třeba v Celje… Tak rychle, už skoro zastavujeme!

Netušenou rychlostí vyskakujeme ze sedaček sklopených stylem „jedno velké letiště“, obouváme pohorky a uklízíme kupé, ve kterém jsme se půl dne zabydlovali. Nápad jet do Slovinska vznikl totiž na poslední chvíli a příliš jsme cestu neplánovali; podle toho to také vypadá. Tato země na pomezí Alp a Jadranu nepatřila k našim velkým cestovatelským snům, avšak pouhý týden času a jízdenky na vlak do Lublaně za 29 € nás přesvědčily. Trochu předběhnu a rovnou prozradím, že jsme rozhodně nelitovali a do Slovinska se rádi vracíme.

{{reklama()}}

Ale zpátky do Celje, na nástupiště vystupuje z vlaku pět Čechů s velkými batohy a vydávají se do knihkupectví koupit mapy (v Praze nebyly k sehnání) a následně na autobusové nádraží s nadějí, že pojede autobus do Logarské doliny, kterou si (v právě zakoupené mapě) vyhlédli jako počátek své cesty. Smůla, dnes už tam nic nejede, jedině do Solčavy – vesnice osm kilometrů pod Logarskou. Co se dá dělat, jedeme tedy tam. Za soumraku se ocitáme v pěkné, rakousky vyhlížející vesničce sevřené v hlubokém skalnatém údolí a začínáme přemýšlet, kde přespat. Nakonec se z průvodce učíme větu: „Ali imate prostor za šotor?“ (nemáte místo na stan) a hned u první chalupy slavíme úspěch. Přátelští Slovinci nám s úsměvem dovolují utábořit se na měkoučkém anglickém trávníčku před svým domem, i když se tváří poněkud překvapeně. Uspává nás zurčení horské říčky a my spokojeně usínáme.


Logarská dolina

Ráno nás budí sluníčko, energii dodává porridge a radostně vyrážíme do Logarské doliny, kterou průvodce označují za nejkrásnější dolinu Slovinska. A nejspíše nepřehání – mezi strmými horami se rozkládá široké údolí a v něm kvetoucí louky, hájky, bystřiny, pasoucí se krávy a z okolních skal padá několik vodopádů, tedy opravuji se, „slapů“. Nejvíce se nám líbil slap Palenk, který je vlastně obrovskou kaskádou, po které se řítí voda až do jezírka lákajícího ke koupání. Asi po dvou hodinách přicházíme na konec doliny a je to závěr skutečně velkolepý – napříč údolím se rozkládá červenavá svislá skalní stěna přes kterou padá říčka – to je onen slap Rinka. Zde však už nemůžeme přehlížet stále se horšící počasí – nejdříve zmizely v mracích vrcholky hor, následně i svahy a nyní se spustil vytrvalý déšť.

Nu což, nejsme z cukru, přeci nás ten déšť nerozpustí. Vytahujeme ponča a strmým kopcem lezeme na hřeben jako by nechumelilo (to tedy pravda nechumelí, ale je tak hnusně, že by se člověk ani nedivil). Po pěti stech výškových metrech míjíme Frischaufov dom, kde končí jednak les, druhak lanovka, která sem vyváží turisty, kteří nad sklenicí piva obdivují výhled. Teď tu není pivo, turisté ani výhled, ale zato tu je mlha, déšť a lezavá zima. Zahřeje nás dalších šest stovek výškových metrů, které nás dělí od Savijského sedla. Stoupáme skalnatou roklí, občas se mraky roztrhnou a sluneční paprsky vykreslí na skalních štítech podivuhodné obrazce.


Kamnické Alpy

Konečně jsme v sedle, přesně dva kilometry nad mořem. Počasí se trochu umoudřilo, už neprší a vidíme před sebou hlavní hřeben a mezi skalami malé tečky – horské chaty, zde nazývané kočy. Nejblíže je Krajnska, o něco dále Češka koča. Ne, není to jen shoda slov, chatu před sto lety nechal postavit Klub českých turistů. Na Kranjskou koču přicházíme hodinu před soumrakem a ptáme se správce, zda stihneme dojít na Českou, která nás láká už jen svým jménem. Odpovídá: „Je to asi hodinu cesty a je tam krátký obtížný úsek.“ To zní optimisticky, vyrážíme tedy na českou kóču. Najednou pěšina končí. Po chvilce hledání nacházíme ocelové lano vedoucí dolů po skále, která mizí v mlze. S nadějí, že je to onen krátký těžší úsek, za kterým bude rovná cesta, slézáme dolů. Avšak naše naděje nebyla naplněna – pokračujeme v lezení po skalách a suťových polích, společnost nám dělají jen rezavějící lana a na hlavu nám padají vodopády i na místech, kde je jindy jen suchá skála. Rychlost pohybu v tomto počasí a terénu je téměř nulová, takže slunce se už dávno uložilo ke spánku a my máme přibližně jednu čelovku na dva lidi (obyčejná baterka je v noci na skále opravdu k ničemu). Asi dvě hodiny po setmění konečně před sebou vidíme světýlko, které nás těší asi tak jako maják loď bloudící po moři. Lidé na chatě nechápou, jak může někdo přijít v takový čas v takovém nečase, ale to je nám jedno, ubytováváme se ve společné noclehárně (za 10 EUR za osobu) a jsme rádi, že jsme došli a už nemusíme nic dělat. Jak jsme později zjistili, přehnaně optimističtí jsou všichni Slovinci (a i místní rozcestníky), ale pokud si jejich časy vynásobíte dvěma až třema, docela to vychází.


Probouzíme se s úmyslem zdolat bez batohů nejvyšší horu Kamnických Alp – Grintovec, ale správce chaty nás od toho odrazuje – prý přijde bouřka. Horalům je radno věřit, vzdáváme to tedy a jdeme dolů do Jezerska. Chceme pokračovat dále na hřeben Košuty, ale bohužel se to nepodařilo. Po dvou hodinách cesty po asfaltové silničce tato najednou končí a s ní i turistická značka zakreslená v mapě. Hledáme pokračování, ale po dlouhém snažení nalézáme jen několik vybledlých značek na starých stromech uprostřed mlází. Deset kilometrů podle buzoly nepůjdeme a už je pozdě, stavíme tedy stany u opuštěného rozpadlého stavení a rozděláváme oheň. Po setmění se najednou vynořují otázky: „Kdo tady kdy bydlel? A proč odešel a nechal dům spadnout?“ Oheň kreslí na stromech okolo strašidelné stíny a z nočního lesa se ozývá spoustu podivných zvuků. Divoká prasata? Prý tu žijí i medvědi. Nikdo nechce přiznat, že se bojí, ale všichni jsou zamlklí a každou chvíli se podezíravě koukají k lesu…


Tento článek vám přinášíme ve spolupráci s CK Alpina – Cesty za dobrodružstvím, která Zájezdy na Slovinsko pořádá.

Storžič

Ráno nám včerejší obavy přijdou k smíchu, vaříme rýžovou kaši a operativně měníme plán. Vrátime se po známé cestě do Jezerska a půjdeme na Storžič. Radeji se ptáme místních na cestu, abychom se zase nedostali do slepé uličky. Údolím podle pěkné bystřiny a několika vodopádů přicházíme k úpatí hory a začínáme stoupat nahoru. Pod hranicí lesa potkáváme loveckou chatu, kde se dá vařit na verandě a postavit stany na rovném trávníčku před zápražím. Rozhodujeme se této možnosti využít a raději zítra vyrazit dříve. Díky naší vrozené šikovnosti se daří i zprovoznit vodovod, takže pohodlí máme zajištěno.

Dalšího dne nás vítá sluníčko a modrá obloha. Radostně balíme a vyrážíme na vrchol Storžiče. Tato hora se svou výškou 2 132 m nepatří k nejvyšším, ale stojí stranou hlavních hřebenů a působivě vystupuje nad okolí. V sedle Pašeljski preval obdivujeme skalní štíty vystupující nad nízké mraky a vyrážíme po ostrém skalnatém hřebeni vzhůru. Konečně nahoře! Na východě vidíme Kamniško-Savinjske Alpy, na severu Karavanky, na jihozápadě Julské Alpy a směrem na jihovýchod se táhne rovina až k Lublani. Potkáváme i spoustu slovinských turistů. Na rozdíl od nás mají jen maličké batůžky – vyráží na jednodenní tůry či jdou od chaty k chatě, zato však mají farratové úvazky. Nabaženi výhledu i vrcholové čokolády vyrážíme dále. Část z nás po zajištěné cestě po hřebeni s nádhernými výhledy, zbytek po turistické cestě o něco níže. Potkáváme se u opuštěné salaše a obědváme.

Pokračujeme v sestupu, ale opět nás zklamalo slovinské značení. Po bloudění ve strmých křovinatých svazích a kličkování po lesních stezkách se ocitáme ve vesničce Goriče. Během večera definitivně určujeme plán budoucích dní – Vlaďka a Vojta pojedou stopem do Piranu k moři a my ostatní přejdeme nejvyšší část hřebenu Karavanek.


Karavanky

Naše tříčlenná horská skupina vyráží před sedmou do městečka Tržič a popojíždíme asi deset kilometrů do Ljubeljského sedla. Nejdříve navštěvujeme památník nacistického koncentračního tábora, jehož vězni kopali tunel, který dodnes spojuje Slovinsko a Rakousko. Pouhé základy budov sevřené mezi horami na nás silně zapůsobily.

Od celnice vyrážíme po sjezdovce vzhůru a v poledním horku se škrábeme na Dom na Zelenci, ležící pět stovek výškových metrů nad námi. Rozcestník ukazuje čtyři hodiny na Stol, pod kterým se nachází náš cíl – Prešernova koča. Máme na to celé odpoledne, takže to působí celkem optimisticky.

Stále mírně stoupáme po úbočí Vrtači. Cestu lemují pokroucené horské smrky, kleč, občas keř rybízu. Nad námi se tyčí skalní stěna hraničního hřebene, přes údolí skalnatý masiv, ne náhodou nazvaný Velky Vrh. Výhledy působí úchvatně, kvůli všudypřítomným nízkým mrakům však šedě a nepříliš fotogenicky. O kus dál přicházíme do kotle, kde už není nic jiného než kamení, pouze sem tam žlutý kvítek ukazuje, že život se nevzdává. Lezeme nahoru. Pod nohama ujíždí šutry a jenom čokoláda nám dává energii nevzdat se…


Na Prešernově koče necháváme batohy a nalehko dosahujeme vrcholu Stolu. Jsme 2 236 metrů nad mořem, výš to už v Karavankách nejde. Počasí se na nás po rozpačitém dopoledni usmálo – svítí sluníčko a nízké mraky střídavě zahalují a odkrývají různé hory, což je nezapomenutelná podívaná. Okolo vrcholu se na ostrůvcích trávy pasou ovce a po kamenech okolo nás poskakují kavčata žlutozobá v naději, že nám od ruky upadnou nějaké drobečky. Vaříme čaj a kocháme se výhledem, který se neustále mění. Na severu vidíme rakouskými údolími až k Drávě, na východě dominuje hřeben Kladiva, při pohledu k jihu zaujmou hlavně ovečky okusující trávu na okraji skalní stěny a na západě slunce prozařující mraky vytváří obrazy jak z kýčovitého kalendáře. Po návratu na koču vaříme večeři a krom toho velké zásoby čaje, protože na chatě je pouze dešťová voda a tu nechceme pít přímo. Sledujeme krvavý západ slunce za masivem Triglavu a o chvíli později noční horský výhled. Je jasná obloha a úplněk osvětluje roztrhané mraky ležící v údolí; mezerami v této přikrývce vidíme světla vesnic a městeček a jedoucí vlaky. Nádhera, ale mrazivá. Dovnitř, do tepla! Uléháme ve společné noclehárně a po náročném dni rychle usínáme.

Po noci v dekách na měkké matraci se probouzíme vskutku osvěženi. Vaříme porridge, loučíme se a vycházíme po travnatém hřebeni Belšičica. Pod námi teče Sava Dolinka a za ní se tyčí Julské Alpy. Po dvou hodinách chůze po krásné hřebenovce se ocitáme v sedle Medvedjak, dáváme sváču a zahajujeme sestup s totálně vražedným převýšením 1 100 m (500 jsme dnes už zvládli). Kolena mě bolí už při samotné představě toho kopce, ale co naděláme. Scházíme Medvědím dolem a po chvíli přicházíme k hydroelektrárně Javorniški Rovt. Voda je čistá, ledově osvěžující (prý má celý rok jen 10 °C) a plavání v ni je nazapomenutelným zážitkem. Dál už klesáme po horské silničce do městečka Jesenice, odkud jedeme vlakem do Lublaně.

Z Lublaně domů

Na nádraží v hlavním městě potkáváme Vlaďku s Vojtou, vydáváme se do centra města a cestou si sdělujeme zážítky. Jako správný český turisti večeříme chleba s paštikou na kašně a pak se stavujeme v pizzerii na pivo. Následně se vydáváme do parku, kde plánujeme přespat. Je to takový rozlehlý lesopark, takže snadno nacházíme houští, ve kterém nás snad nikdo nenajde. Brzy ráno rychle mizíme, než na nás někdo přijde. Procházíme několik ospalých ulic a ocitáme se na rozsáhlém tržišti, kde pořizujeme různé dobroty pro naše mlsné jazýčky. Následně ještě procházíme centrem okolo řeky. Za denního světla vypadá Trojmostí, Dračí most i úzké uličky úplně jinak než v noci.

Na nádraží vidíme už z dálky vagóny Siemens s logem Českých drah a vydáváme se zabrat kupé. Místenky máme sice do dvou různých, ale dovedně přehazujeme rezervační kartičky, a tak obsazujeme nakonec jediné. Vybalujeme různé pochutiny a vyjíždíme. Opět obdivujeme alpské panorama i divoké řeky vedle trati a blížíme se domovu…

Australský kaleidoskop

Nevím jak vy, ale já si často své sny ukládám do pomyslné krabičky,
ve které se pak ráda přehrabuji. Jeden jsem tam měla už několik roků a
aby mi náhodou nezplesnivěl, tak jsem se pevně rozhodla tohle nedopustit a
tento svůj dlouholetý cestovatelský sen si splnit.

Nevím jak vy, ale já si často své sny ukládám do pomyslné krabičky, ve které se pak ráda přehrabuji. Jeden jsem tam měla už několik roků a aby mi náhodou nezplesnivěl, tak jsem se pevně rozhodla tohle nedopustit a tento svůj dlouholetý cestovatelský sen si splnit. Konečně jsem se vypravila do země protinožců, do Austrálie. Musím říct, že jsem se za to dlouhé čekání odměnila tím, že jsem si svůj pobyt užila i s „chlupama“. Také jsem nasbírala pár postřehů, které nejsou možná tak známé, a ráda bych se o ně podělila.


Austrálie je v podstatě jednou velikou a kompaktní zemí plošin, plání, tabulí a rovin. Naprostá většina jejího území leží nevysoko nad mořskou hladinou a hor, kterých, pravda, není příliš mnoho. Jejich nadmořská výška nepřesahuje příliš přes dvoutisícovou hranici. Hory ale stoupají z nulové nadmořské výšky a jsou prořezaná toky řek, dozdobená vodopády, kaňony a hlubokými údolími, takže horám dodávají jakousi majestátnost. Mapa australského vnitrozemí v podstatě plynule přechází v rovinu, kterou jen občas vyplňují názvy pouští. Na poušti je písku na hraní dost a dost. Ale v tom horku kolem 40 stupňů Celsia si asi v rozpáleném písku hrát nebudete chtít. Během cesty si také nepustíte rádio, protože tu není signál. A také vám nezazvoní mobil, protože tu není signál. a tak uprostřed pouště, kde se vzdálenosti od farmy k farmě čítají na stovky kilometrů zažijete často pocit jakési odloučenosti, který v České republice určitě nikdy nepoznáte. Když zastavíte, pravděpodobně budete slyšet jen bublání vlastní krve a v tom horku se ani nebudete divit.

Na tuto plochu vnitrozemí by se vešlo 12 Českých republik vedle sebe. Protínají ji jen tři pochybné cesty určené pouze pro terénní vůz. a sem tam potkáte nějaký poledník. A to jsou zhruba všechny mapové prvky. Dokonce ani vrstevnice nemusí být zakresleny. Oni totiž nejsou. Je tu rovno. Možná takhle nějak může vypadat nekonečno. Zajímavé je, že když se někde v Austrálii podíváte na mapu světa, je vám na ní něco nápadné. Něco, co na naši mapách není. a, už je to jasné. Je úplně jinak zobrazena. My známe mapy, kde ve středu je zobrazena Evropa a Afrika, vpravo obě Ameriky a vlevo Asie a Austrálie. Jenže to nějak neodpovídá Australanům o důležitosti jejich země, a tak na jejich mapách světa trůní Austrálie namísto Evropy a Afriky uprostřed.


Australané mají výběr nejrůznějších obchodních řetězců, ale nejoblíbenějším je Woolworths. V každé volné chvíli si Australané pochutnávají na kávě, rádi se stravují ve fastfoodech, i když jídelníček Australanů je mnohem zdravější než náš. Základem je hlavně zelenina a také hodně ovoce. Jí se rozličné druhy ryb a maso, jako příloha brambory, rýže a v poslední době i těstoviny. Australané jsou přeborníci a specialisté v grilování, kterému se tady říká barbecue. Gril je nezbytnou součástí každé domácnosti – griluje se i ve městech na balkonech, ale najdete ho v každém parku i ve volné přírodě, aby si lidé na výletě do přírody mohli užít obojího. Nejčastěji se griluje z obchodu připravené ražniči, ale hodně oblíbené jsou i jehněčí kotlety, kuřata, klokaní steaky a samozřejmě nesmí chybět nejrůznější ryby.

Australané milují reality show, které v různých formách a časech vysílá australská televize na všech kanálech. Nepotkáte „ozzika“ (výraz pro Australana), pro kterého by něco nebylo „no worries“. Místo pozdravu na vás vychrlí své „Hey mate, how are you?“a určitě od vás očekávají zcela prostou konkrétní odpověď „Good, how are you?“

Pro nás Čechy je dost divné, že revizoři ve všech vlakových dopravních prostředcích (vlaky fungují místo metra) jsou vážení a respektovaní. Oni ale také mají větší pravomoci, a proto je i dost možné cestujícího, který odmítne zaplatit pokutu, vyvést v poutech. (Tak to si v České republice umím živě představit. Jen jestli by revizoři měli dost pout).


V západní Austrálii je úrodná půda, ale přesto zde žije více klokanů než lidí. Není žádnou výjimkou, že se kdekoli v Austrálii v noci před autem náhle vynoří k smrti vyděšený klokan, kterého reflektory magicky přitahují. Velcí rudí klokani si při skoku pomáhají robustním ocasem. Srážka není příjemná ani pro klokana ani pro už tak vyděšeného řidiče.

Australská příroda vůbec připravuje svým obyvatelům řadu nepříjemných překvapení jako jsou několikaletá sucha, časté požáry, i záplavy. Příroda si ale svůj běh života chce regulavat sama. A někteří ochránci přírody se tomu zarputile brání. A tak se stalo, že ochránci tak zarputile bránili tomu, aby se každý rok v zimě v buši vypalovalo spadané listí, protože se tím čistí les, že se kvůli jejich protestům čtyři roky nezapalovalo listí, které následkem toho dosáhlo metrové výše a výsledkem byl tak obrovský požár, který se dostal až do nebezpečné blízkosti Sydney a často jsme ho mohli spatřit i ve zprávách v naší televizi

Velmi důležitou roli v životě Australanů hraje sport. A to nejen pasivní, kdy sledují utkání v rugby, kriketu, turnaje v tenise, dostihy koní nebo závody F. Blízkost moře a nádherných pláží láká spoustu Australanů k surfování, teplé počasí vybízí k toulkám v nádherné přírodě a na písečných plážích se lidé nejen na písku opalují, ale hraje se tu spousta sportovních her. Všichni cestují nebo chtějí cestovat. Životní styl je tady klidnější, vyrovnanější a člověku dává dost možností věnovat se rodině, sportu a zálibám. To vše má za následek pohodovou náladu většiny lidí, kteří jsou přátelští a srdeční. Hodně lidí z USA a západní Evropy se tady usadilo, aby uniklo hektickému tempu života ve svých zemích.


Na fungování australské ekonomiky se výrazně podílí také vzdělávání. Každý rok totiž do Sydney, Melbourne, Adelaide, Perthu nebo Cairnsu přijíždí mnoho studentů, aby se naučili nebo si procvičili angličtinu, případně aby vystudovali některý z odborných kurzů. Má to velké výhody pro obě strany. australská ekonomika roste a sílí a studenti si kromě skvěle připravených kurzů užívají exotiky, úžasné přírody, osobní svobody i notné dávky poznání.

Zajímavý je rozdíl mezi australskou přírodou, tamní faunou a flórou, a moderními městy jako jsou Sydney a Melbourne. Zatímco venkov je plný nám neznámých rostlin a zvířat, města jsou vzhledem a architekturou velice podobná velkoměstům v USA, Kanadě a na jiných místech. I přes tuto podobnost tady najdeme mnohem více zeleně a volného prostranství. Sydney a Melbourne jsou také dobrým příkladem rozmanitosti městské architektury a volné krajiny, protože se rozkládají mezi plážemi a strmými svahy pobřeží. Zatímco využíváte veškerý luxus městského života, zabere vám to pouze 20 minut autobusem nebo vlakem a jste na písčitých plážích obklopených palmami, kde si můžete užívat průzračně modrého oceánu. To vám umožní najít rovnováhu mezi rušným městským životem a pocitu volnosti v přírodě.

Návrat do našeho mírného pásu na začátku prosince je tak trochu „o hubu“. Na jižní polokouli vrcholí jaro, všechno bujně kvete a rozkvétá a sluníčko o překot svítí, zatímco na naší severní polokouli je to opačné. Vlezlá zima, šedo, brzy tma a hlavně holé stromy mohou i otrlejším povahám přivodit na pár depresi.

Vídeň – malá Praha

Dnešní Vídeň je, jako ostatně celé Rakousko, poklidným a sebevědomým
velkoměstem, které z pohledu turisty žije svým neuspěchaným životem
hlavního města. Všechno funguje jak má, nikdo nikam nespěchá, jakoby duch
starého Rakouska ještě žil. Nabídnou toho ale Víděń může opravdu
hodně, po stránce architektonické, speciálně pokud se zajímáme
o baroko a rokoko, je skutečným skvostem.

Původně keltské osídlení, později vojenský tábor Římanů (odtud pochází známé jméno Vindobona), dnešní Víděň má historii opravdu bohatou. Poloha na kraji uherských plání byla z pohledu obrany poněkud nešťastná, proto byla také častým terčem vojenských útoků, které na čas přerušilo vítězství nad Turky v roce 1683. Nicméně historie zaznamenala i Napoleonovu okupaci, a na okupaci sovětskými vojsky najdeme ve Vídni architektonické památky dodnes. Není jich mnoho, ale vydařily se.


Sebevědomé velkoměsto

Dnešní Vídeň je, jako ostatně celé Rakousko, poklidným a sebevědomým velkoměstem, které z pohledu turisty žije svým neuspěchaným životem hlavního města. Všechno funguje jak má, nikdo nikam nespěchá, jakoby duch starého Rakouska ještě žil. Nabídnou toho ale Víděń může opravdu hodně, po stránce architektonické, speciálně pokud se zajímáme o baroko a rokoko, je skutečným skvostem. A není divu, Vídeň nebyla náhodou sídelním místem císařství. Pokud si chceme všechny přístupné paláce a kostely důkladněji prohlédnout, budeme zde muset nějaký den pobýt. A to nemluvím o hudbě, na nejrůznější koncerty abychom měli extra dny.

Většinou se začíná prohlídkou císařského letního paláce Schonbrunn, kde si můžeme dopřát elektronického průvodce i v češtině. Striktní symetrie je doplněna přepychovou zahradou, a pokud nebudeme líní vyšlápnou si do kopce (po pravdě řečeno zase tak strašný krpál to není), tak po prohlídce Neptunovy fontány se dostaneme až do letohrádku Gloriette, kde nám bude odměnou nejen odpočinek u nějakého vídeňského kávy nebo u sklenky šampaňského, ale také velice zajímavý a neotřelý pohled na zámek s městem v pozadí.


Stephansdom

Samému centru města vévodí majestátní katedrála Stephansdom, která se dočkala nejrůznějších přestaveb a dostavování až do dnešní doby. Jak tomu bývá, najdeme zde celou přehršel stavebních stylů, od původního románského kostela ze 13. století přes vlivy gotiky až po barokní přestavbu. Koncem 2. světové války byla katedrála těžce poškozena a pečlivá renovace trvala opravdu dlouho. Rozlišit opravy od originálu však dokáže jen opravdový znalec.

Neuvěřitelná směs

Vynechat nelze ani Karlskirche, postavený jako dík za překonanou morovou epidemii. Jedná se o skutečně nečekanou směs architektonických stylů. Monumentální barokní styl se neobvykle inspiroval řeckými a orientálními vzory, byť minaret připomínající věže ve skutečnosti kopírují trojanské sloupy z Říma. Dvě vstupní brány po obou stranách zase připomínají čínský pavilon. Když to tak píšu, je jasné, že z tohoto suchého popisu se jedná spíše o kombinaci architektonické všehochuti a zlého snu, z blízka však kostel vypadá mnohem zajímavěji a zůstává nečekaným architektonickým skvostem.


Ve Švarcenberském paláci, před kterým se ve své ohyzdnosti tyčí monumentální pomník sovětské armádě, je dnes luxusní hotel, takže bez plné peněženky si ho neprohlídneme. Nicméně o kus dál dojdeme ke komplexu Belvedere, což původně bylo letní sídlo prince Evžena Savojského. Ve dvou palácích jsou zajímavá muzea, mnohem příjemnější, zvláště v létě, je však prohlídka dvou obrovských zahrad tvořících příjemnou oázu klidu a pohody.

Milovníci soudobé architektury si jistě nenechají ujít slavný dům Hundertwasser Haus. Ten je od centra poněkud vzdálen a mimo stanice metra, takže cesta k němu se zdá být zarubaná, nicméně za trochu toho hledání určitě stojí. Komplex domů z roku 1995 boří všechny konvence, a od svého vzniku rozdělil domácí na dvě poloviny, jedni jej vychvalují, druzí by v něm nebydleli ani za nic. Jelikož ale získat zde byt je prakticky nemožné, asi těch milovníků bude víc.

Pro Čechy je procházka ulicemi Vídně obzvláště zajímavá. Na jedné straně si tu připadáme jako doma, neboť podoba se starou Prahou je opravdu veliká, navíc i kulturně jsme si blízcí, řada nápisů v centru pak česká jména silně připomíná. Nemůžeme se proto zbavit myšlenek na to, že by Praha takhle nějak vypadala bez 50 let experimentování se socialismem.

Istanbul – napůl v Evropě, napůl v Asii

Dnešní Istanbul je nepřehlednou metropolí, kterou za svůj domov
považuje téměř 14 miliónů Turků, a oproti relativně zaostalému
východu je až neuvěřitelně vyspělý a moderní. Není divu, že bohatí
Turci tvrdí, že kdyby byl Istanbul samostatný a zbavil se zátěže
zaostalého zbytku země, byl by bohatý jako Švýcarsko. Něco na tom je.

Historie Istanbulu je stejně dlouhá jako barvitá. Město bylo založeno již v 7. století před naším letopočtem, dlouhých 16 století pak bylo hlavním městem, nejdříve byzantské říše (pod jménem Konstantinopol) a později říše ottomanské. V posledních staletích ztrácela říše přes reformní snahy sultánů jak bohatství, tak i vliv, takže úspěšná revoluce vedená Mustafou Kemalem, známějším pod jménem Ataturk (což znamená Otec Turků), nikoho nepřekvapila. Následovaly prudké reformy, oddělení církve od státu a postupné poevropštění, které probíhá dodnes. Brzy zmizely známé fezy, místo arabským písmem se začalo psát latinkou.


Ataturk si tak získal zbožňování, o kterém se nám dnes ani nezdá. Vytržení v oku i hlase, které je patrné na každém, od prostého Turka až po ostřílenou průvodkyni, kdo o Kemalovi promluví, připomíná náboženské zanícení.

Dnešní Istanbul

Dnešní Istanbul je nepřehlednou metropolí, kterou za svůj domov považuje téměř 14 miliónů Turků, a oproti relativně zaostalému východu je až neuvěřitelně vyspělý a moderní. Není divu, že bohatí Turci tvrdí, že kdyby byl Istanbul samostatný a zbavil se zátěže zaostalého zbytku země, byl by bohatý jako Švýcarsko. Něco na tom je, ne že by byl zase tak dokonalý, na většině lidí je vidět, že mají stále hluboko do kapsy, v porovnání se zbytkem země je to ale pravý blahobyt.

Z pohledu turisty je Istanbul skutečným rájem. Turci jsou pohostinní, mimo oblast hlavních turistických atrakcí nijak neobtěžují, turecká kuchyně je velice pestrá a chutná a v jednoduchých restauracích i levná, navíc Istanbul je nákupní ráj a památky milovní turisté snad v žádné evropské metropoli nenajdou více, nežli právě v Istanbulu. Na druhou stranu přiznat, že pokud má někdo obavy z množství lidí, nebude centrum Istanbulu nic pro ně, hustota chodců (a koneckonců i aut) je opravdu velká.


Atrakce – jedna za druhou

Zkusme se podívat jen na ty nejdůležitější atrakce. Jedním z hlavních taháků je samozřejmě sultánský palá Topkapi, založený již v roce 1459 Mehmetem II. Jedná se o sérii pavilónů, desítku kuchyní a přilehlých budov, největším magnetem je vedle oslňující kolekce sultánových šperků samozřejmě komplex harému. Při jeho prohlídce si dnes jen těžko představíme život, který obyvatelé tohoto uzavřeného paláce prožívali, i tak jsou ale zdejší mozaiky okouzlující. Připlatit si za vstup do všech přístupných místností a budov stojí za to.

Minaretů a mešit je v Istanbulu více nežli v Praze věží, za návštěvu však stojí jen několik hlavních, jsou si ostatně velice podobné a mimo celkem omezeného prostoru stejně do větších částí vstoupit nesmíme. Samozřejmě se nesmíme zapomenout zout, dámy někde vyfasují i šátek na hlavu. O odložené botky se ale nemusíme bát, nikdo je neukradne, i kdyby se jednalo o lodičky od Blahnika.

Ta nejkrásnější

Nejstarší a nejkrásnější mešitou je Hagia Sophia, patřící mezi architektonické zázraky světa. Byl to původně byzantský kostel z 6. století, později v 15. století přestavěný na impozantní mešitu. Centrální dom musel být opakovaně zvnějšku posílen, takže z některých stran připomíná spíše protiatomový kryt. Jakmile ale vejdeme dovnitř, zážitek je opravdu nezapomenutelný. Křesťanský původ dodnes připomínají zbytky některé mozaiky s křesťanskou tématikou.


Nedaleko pak stojí další skvost, Modrá mešita, pojmenovaná podle převládající modré barvy vnitřní kachlové výzdoby, pocházející ze slavných dílen v Izniku. Modrá je tedy zevnitř a ne z vnější. Snad nejkrásnější pohled je v noci, kdy je celá mešita zvenku osvětlená a nad štíhlými minarety neslyšně krouží hejna ptáků.

Další zajímavou raritou je starověká podzemní cisterna z roku 532. Dnes se můžeme procházet mezi 336 sloupy vysokými přes 8 metrů. Pravděpodobně si někde trochu nabereme do bot, o nějakém brodění ale nemůže být řeč. Na konci jsou dva sloupy zakončené hlavou Medúzy, pravděpodobně na oslavu vodních nymf. Proč jsou hlavou dolů, to už dnes nikdo neví. Musíme ale vědět kam jdeme, cisterna se špatně hledá.

Prakticky při každém toulání centrem uvidíme věž Galata, stojící uprostřed starobylé čtvrti nesouíc stejné jméno. Původně byla součástí opevnění, dnes slouží turistům. Ve dvou posledních patrech jsou restaurace, takže se nahoru vyvezeme výtahem. Okolo věže je ochoz, z něhož se v případě spolupracujícího počasí můžeme pokochat nádhernými pohledy na město.

Vždyť smouvat je tak krásné

Návštěva Istanbulu by nebyla úplná bez procházky Velkým bazarem. Nepřehledný shluk budov založených již v 15. století sice mnohokrát vyhořel, starobylý dojem se ale přestavbami nijak nevytratil. Nákupy jsou zde pravým požitkem, a pokud zvládneme i tajemství úspěšného smlouvání, budeme cenami zlata, kožených věcí nebo oblečení příjemně překvapeni. Na koberce ale můžeme úspěšně zapomenout, ty vyjdou hodně draho i v případě, že budeme výřeční jako Jan Zlatoústý.

Popsané památky představují jen nepatrnou část toho, co nám může historie Istanbulu nabídnout. Na důkladnou prohlídku všech zajímavostí bychom potřebovali nejméně dva týdny, ale i kratší návštěva bude zcela určitě patřit mezi ty těžko zapomenutelné.

Portugalsko: Smlouvání s Marokáncem

Monte Gordo je nejvýchodněji položené portugalské letovisko na břehu
Atlantického oceánu. Jsou zde jednak moderní hotely a penziony, které
lemují pláž s jemným pískem, ale v centru nalezneme také
bezvadně udržované staré kamenné domy.


Odlétáme z Prahy směrem na západ. Nad západní Evropou je slunečné počasí. Máme tak možnost sledovat z okénka krajinu pod námi. Rozeznáváme Ženevské jezero a nedaleko hranice Francie se Španělskem pozorujeme doslova les bílých stožárů větrných elektráren. Pak přelétáváme nad Pyrenejským poloostrovem. Krajina je většinou hnědá, jak je vyprahlá. Potom již následuje mezipřistání v Malaze, kde doplňujeme pohonné hmoty. Letadlo znovu vzlétá, okénkem pozorujeme Gibraltarskou skálu a zřetelně vidíme pobřeží Afriky. Pak přelétáváme širokou deltu řeky Guadalquivir. Necháváme za sebou pobřeží Španělska a míříme do Portugalska. Po názorné zeměpisné lekci sledované z okénka letadla přistáváme ve městě Faro. Z letiště jedeme do Monte Gorda, kde jsme ubytováni.

Vladislav má na serveru časopisu Cestovatel.cz nový blog Poznámky z cest. Tak se tam můžete mrknout…

Monte Gordo je nejvýchodněji položené portugalské letovisko na břehu Atlantického oceánu. Jsou zde jednak moderní hotely a penziony, které lemují pláž s jemným pískem, ale v centru nalezneme také bezvadně udržované staré kamenné domy. Ulice jsou plné restaurací, kavárniček a obchodů s řemeslnými výrobky. Z mnoha restaurací umístěných přímo na chodnících je cítit vůně servírovaného jídla a zejména pak neodolatelná vůně grilovaných sardinek, které jsou místní specialitou. Místní písečná pláž je široká a plná přenosných slunečníků, které si lidé upevňují do písku co nejblíže k moři. Vlivem nezvykle vysokého přílivu voda postupně zaplaví značnou část pláže a lidé se musí i se svými slunečníky přemístit a stěsnat se na zbývající pruh písku. Toto stěhování se s každým přílivem opakuje. Pobřeží Algarve omývá Atlantický oceán, jehož voda je dost chladná. Teplota vody dosahuje nejvýše dvacet stupňů. Některý den klesne teplota vody jen na sedmnáct stupňů. Ačkoli je pláž plná opalujících se turistů, do vody se odváží málokdo. Koupání je zde opravdu jen pro otužilé. Podél pláže leží velké množství mušlí, vyplavených mořem. Některé jsou veliké jako dlaň. Je to doslova ráj pro děti, které mušle sbírají ve velkém.

Monte Gordo je město rybářů, kteří každé ráno vyplouvají na moře za úlovkem. Zvláštností je to, že zde není žádný přístav. Rybáři po návratu z lovu najedou lodí na břeh, zapřáhnou jí za traktor a ten jí vytáhne dál na břeh. Před vyplutím zase loď traktorem zatáhnou do moře. Důvod tohoto zvláštního počínání je prostý, zdejší přístav již několikrát zničil oceán. Mnoho rybářů proto s lovem skončilo. Zbývající pak „kotví“ na pláži.


Na konci pobřežní promenády, která lemuje celou pláž, jsou instalovány prodejní stánky, ve kterých se koná Art Fest. Prodávají se zde rukodělné výrobky ze zemí ležících u Středozemního moře. V jednom ze stánků prodává obchodník z Maroka vedle jiných předmětů také tepané mosazné talíře. Máme zájem talíř koupit a ptáme se na cenu. Obchodník nabízí talíř za čtyřicet eur. Muž se ihned ptá, odkud jsme a vychvaluje svoje zboží. Neprojevuji na oko o talíř zájem. Obchodník nabízí dva talíře za šedesát. Odpovídám, že chci jeden. Muž nabízí tři talíře za osmdesát. Nabízím dvacet pět za jeden. Muž něco gestikuluje a snižuje cenu na padesát za dva. Trvám na svém, chci jeden za dvacet pět. Obchodník nakonec souhlasí, balí talíř a něco si mumlá. Platím, ale nemám to přesně. Zdráhám se dát obchodníkovi dvě dvacetieurové bankovky. Obávám se komplikací při vracení peněz. Nakonec podávám muži čtyřicet eur. Bere si peníze a okamžitě zkouší nabídnout dva talíře za čtyřicet. Rezolutně trvám na svém, chci jeden talíř. Obchodník je očividně rozladěný, vrací mně patnáct eur a hlasitě něco říká v arabštině. Odcházíme od stánku a asi je dobře, že mu nerozumíme. I když je Marokánec zjevně nespokojený s konečnou cenou, tak na nás jistě velice dobře vydělal.

Tip na kino: Vítejte v KLDR

Vážení cestovatelé, vítejte na filmovém zájezdu do Severní Koreje!
V průběhu zájezdu, prosíme, dodržujte několik nařízení:

§ 1 – Do KLDR je zakázáno dovážet: mobilní telefony, přístroje
GPS, teleobjektivy větší než 150 mm, videokamery; § 2 –
Fotografování z vlaku nebo autobusu je striktně zakázáno; § 3 –
Není možné vzdálit se samostatně od skupiny; § 4 – Hotelové pokoje
mohou být odposlouchávány; § 5 – Za naši skupinu budou mít
zodpověnost tři místní průvodci; § 6 – Někteří
z přidělených průvodců mohou rozumět česky.

Vážení cestovatelé, vítejte na filmovém zájezdu do Severní Koreje! V průběhu zájezdu, prosíme, dodržujte několik nařízení:

  • § 1 – Do KLDR je zakázáno dovážet: mobilní telefony, přístroje GPS, teleobjektivy větší než 150 mm, videokamery
  • § 2 – Fotografování z vlaku nebo autobusu je striktně zakázáno.
  • § 3 – Není možné vzdálit se samostatně od skupiny.
  • § 4 – Hotelové pokoje mohou být odposlouchávány.
  • § 5 – Za naši skupinu budou mít zodpověnost tři místní průvodci.
  • § 6 – Někteří z přidělených průvodců mohou rozumět česky.

Stručně o filmu

Jedna z českých cestovních kanceláří nabízí ve svém katalogu „cestu do neznáma“ – poznávací zájezd do Severní Koreje. V roce 2008 to bylo podruhé od roku 1989, kdy do KLDR vstoupila obyčejná česká turistická skupina. Každý z turistů musel přistoupit na fakt, že bude po dobu zájezdu omezena jeho svoboda – nikdo ze skupiny například nemůže „neorganizovaně“ opustit hotel nebo dokonce oslovit nějakého „obyčejného“ Korejce. Kdo a proč se vydá na dovolenou do země, která je hrozbou pro bezpečnost celého světa?


Turisté z České republiky, kteří se rozhodli utratit cca šedesát tisíc korun za šest dní dovolené v KLDR, odevzdají už v Pekingu mobilní telefony, do země je zakázáno vozit také přístroje GPS nebo „závadné“ tiskoviny. V průběhu cesty se turisté několikrát klání sochám Velkého vůdce, poslouchají výklady o americkém imperialistickém zlu a s notnou dávkou ironie se obdivují monumentální stalinistické architektuře. Místní vládní turistická kancelář nechá turisty nahlédnout na předem určená místa v hlavním městě Pchjongjangu či v přilehlých oblastech a doveze je dokonce na jednu z nejstřeženějších hranic světa mezi Severní a Jižní Koreou. Ačkoliv (anebo právě proto), že je o české turisty postaráno jako o vládní delegaci, někteří přijímají tyto „atrakce“ rozpačitě a s pochybnostmi o vlastní morální zodpovědnosti. Čeští turisté a spolu s nimi filmový štáb se stávají součástí propracovaného systému, který turisty potřebuje pro svou vlastní propagaci. Severokorejská současnost navíc nápadně připomíná českou totalitní minulost. Je pro české cestovatele tento zájezd vzpomínkou na mládí prožité v komunismu, adrenalinovým zážitkem nebo jen neobvyklým způsobem utrácení peněz? Jak se člověk z demokratické země vyrovná s nařízeními a restrikcemi totalitního systému?


Oficiální stránky filmu najdete na adrese www.vitejtevkldr­.cz nebo na stránkách české filmové distribuční společnosti Aerofilms, která vznikla rozšířením aktivit dvou největších pražských artových kin – Aero a Světozor.

Film byste si rozhodně neměli nechat ujít, už fotky z KLDR vypadají docela zajímavě. Dozvíte se, co je opakem nezávislého cestování. Registrovaní čtenáři budou mít navíc možnost pár lístků vyhrát.

Rozhovor s Lindou Jablonskou

Jaký byl pro vás hlavní impuls k návštěvě KLDR?

Loni na festivalu Jeden Svět byl na projekci filmu o KLDR jako host jeden severokorejský uprchlík. Zeptala jsem ho, co může udělat člověk ze střední Evropy, aby nějak pomohl Severokorejcům. Odpověděl, že nejdůležitější je pro ně neustávající mediální zájem, který snad také časem přispěje k pádu režimu. To byl pro mě výrazný impuls film udělat. A samozřejmě mě, stejně jako ostatní, lákala jistá specifičnost té země.

Do KLDR je zakázáno dovážet např. mobilní telefony, videokamery, přístroje GPS… Jak si vysvětlujete fakt, že jste do země provezli kamery a dokonce vyvezli natočený materiál?

My jsme to riskli. Před cestou jsem si zjistila, že kamery turistické velikosti nejspíš projdou, mikrofony a příslušenství jsme rozmontovali a rozdělili po zavazedlech. Nicméně první, na co se mě zeptali naši „průvodci“ když jsme osaměli, bylo, jestli jsem ta Linda, co tady chce točit film. A po celou dobu nás nechávali až podezřele na pokoji, občas mi dokonce radili, jak udělat lepší záběr. A cestou přes korejsko-čínskou hranici, když probíhala kontrola pohraničníků, my jsme byli snad jediní z celého vagónu, kterým neprohlíželi fotky, nic nevymazali a na nic se neptali. Takže předpokládám, že o vzniku filmu od počátku do konce věděli a rozhodli se natáčení umožnit. Proč, to netuším.

Měla jste předem konkrétní představu, jak bude vypadat finální tvar filmu?

Představ bylo hodně. Od varianty, že se nám vůbec nepodaří dostat se do KLDR s kamerami, přes možnost, že se to podaří, ale nepodaří se nic natočit, až k variantě, že se s námi nikdo ze zájezdu nebude chtít bavit… Možnosti natáčení byly samozřejmě dost omezené, byli jsme pod neustálým dohledem a cesta byla perfektně zorganizovaná, takže z „pravé Koreje“ jsme samozřejmě viděli minimum. To jsme ale očekávali. Proto jsem se už v Praze rozhodla, že hlavní téma filmu bude pohled turistů na iluzi, představovanou nám Severokorejci. A turismus jako zajímavý fenomén dnešní doby.

KLDR působí pošmourně, stísněně, připomíná dobu v ČR nedávno minulou. Dolehla na vás nějakým způsobem ta hutná kýčovitá propagandistická atmosféra?

Velice silně. Totální šeď a pro mě do té doby neznámá tíseň byla umocněná jistým pocitem nepatřičnosti. My, západní turisté trávíme v zemi šest dnů a stěžujeme si na depresivní atmosféru kolem, lidé, které potkáváme ale v tomto prostředí tráví celý svůj život.

Co na vás z atmosféry v KLDR nejvíce zapůsobilo v negativním a pozitivním slova smyslu?

Svým způsobem fascinující bylo vidět, jak jeden člověk ovládá celou zemi, jako režisér svoje loutky. Propracovaný systém propagandy se může zdát směšný, rozhodně je ale velice nebezpečný. Dost depresivně působil venkov – obdělaný byl každý nepatrný kousek půdy, i mezi nefunkčními kolejemi bylo cosi zaseto. Evidentní byla absence rozvodu vody i časté výpadky elektřiny. Ti lidé rozhodně nevypadají šťastně a spokojeně, jak se snaží oficiální rétorika světu namluvit. Billboardy a sochy Velkého a Drahého vůdce byly ale vždy v perfektním stavu a výrazně osvětleny. Pozitivně na nás působili naši průvodci – v našich původních představách to měla být taková naše soukromá jednotka StB – nakonec se ukázalo, že to jsou velice milí a sympatičtí lidé. Ovšem i jejich „sympatičnost“ mohla být součástí propracovaného systému.

Dalším z nařízení je například, že není možné vzdálit se samostatně od skupiny. Porušil někdo z účastníků zájezdu toto pravidlo?

Ještě před cestou nám bylo řečeno, že za jakékoli porušení pravidel zájezdu nebudeme postihnuti ani tak my, jako spíše naši „průvodci“. Nikdo z nás tedy nechtěl poslat do koncentračního tábora jednoho z těch milých, přátelských Korejců, co se o nás starali. A navíc – i kdyby se někdo vzdálil, kam by šel? Co by tam dělal? Stejně by s s nikým nedomluvil a jako běloch by byl okamžitě rozpoznán….

Jak se chovali průvodci, pokud jste jim položila otázku na zrůdnost jejich politického systému?

Naši „průvodci“ byli samozřejmě velice dobře vzděláni jak se k cizincům chovat a co jim říkat. Tito lidé jako jedni z mála ovládají angličtinu, styk s cizincem je v KLDR něco zcela mimořádného. Říkali nám, že mají prostorné byty a jsou šťastni. Žijí v Pchjongjangu, který je něco jako výkladní skříň země, město, kde bydlí jen ti zasloužilí a privilegovaní.

Kdo a proč se na takovou dovolenou podle vás vydá?

To je v podstatě jedno z hlavních témat filmu. Otázka proč má člověk touhu nechat se na týden zavřít do jednoho velkého koncentráku, ocitnout se v pozici návštěvníka unikátní zoologické zahrady. Někdo tam jede, protože už všude jinde byl, někdo protože chce být jediný ze svého města, kdo se může pochlubit takovou zkušeností, někdo si zase libuje v temných stránkách lidstva. Někdo si chtěl zavzpomínat na minulost, někdo je tou zemí zkrátka fascinován.

Překvapily vás nějakým způsobem reakce účastníků zájezdu v průběhu pobytu?

Bylo zajímavé sledovat, jak se lišily reakce účastníků vzhledem k jejich věku i profesi. Ti starší se dělili s mladšími o své zkušenosti s našim bývalým režimem, stavaři komentovali specifické severokorejské stavební postupy, citlivější duše se hrozily nad neutěšeným stavem venkovského obyvatelstva…

Kdybyste měla možnost se znovu podívat do KLDR , využila byste toho?

Určitě bych se neúčastnila jako turistka. Do Severní Koreje bych jela pouze v případě, že má činnost tam by měla nějaký význam – například humanitární. Severní Korea (KLDR)

Severní Korea, oficiálně Korejská lidově demokratická republika je stát ve východní Asii na severní části Korejského poloostrva. V KLDR panuje jeden z posledních komunistických režimů na světě. Více třeba na stránkách Wikipedie


Linda Jablonská se narodila v roce 1979 v Praze. Studium na FAMU zakončila dokumentárním filmem Kupředu levá, kupředu pravá, který byl uveden v české kinodistribuci. Pracuje především pro ČT jako režisérka dokumentárních filmů a publicistických cyklů. O Lindě více na stránkách o filmu


NEPÁL – nástroje lidové hudby

Nepál je jazykově a kulturně velmi bohatá země. Je zde na
59 rozdílných etnických skupin a více než 100 kast.
V každé z nich vznikl vlastní hudební nástroj a ovlivnil vlastní
hudební styl. V mnoha společenstvích hudba vychází z rituálního
kalendáře, který doprovází cykly událostí lidského života.
Nejkompletnější sbírku nepálských hudebních nástrojů můžete
shlédnout v Music Museum of Nepal v Kathmandu. V současné
době máte jedinečnou příležitost i v brněnském Technickém muzeu,
kde probíhají Nepálské dny.


Představit v krátkosti nepálskou hudbu není lehký úkol. Nepál je jazykově a kulturně velmi bohatá země. Je zde na 59 rozdílných etnických skupin a více než 100 kast. V každé z nich vznikl vlastní hudební nástroj a ovlivnil vlastní hudební styl. V mnoha společenstvích hudba vychází z rituálního kalendáře, který doprovází cykly událostí lidského života.

Hudba může léčit i pomáhat člověku vstupovat do změněných stavů vědomí, může být podle Nepálců prostředníkem mezi člověkem a božstvem. Hudební nástroje jsou často považovány za posvátné, musí k nim být zachován respekt, protože skrze ně se s božstvem komunikuje. Nepálci věří, že hudba reprezentuje nebeský element, který obepíná naši planetu a sdílí ji všechny národy. Lidské emoce mohou být vyjádřeny skrze hudbu.

Na rozdíl od důležitosti hudby v nepálském životě byli hudebníci vždy na nízké pozici ve společnosti a většinou lidí z vyšších společenských kast byli považováni za nedotknutelné. Následkem nízké sociální úrovně kast hudebníků, byli hudebníci obvykle nevzdělaní a hudba a lyrické básně bývaly málokdy zaznamenány. Znalosti melodie, lyrických básní, tanečních kroků i techniky výroby hudebních nástrojů byly předávány z generace na generaci, z otce na syna v nepřetržitém sledu až do nedávné doby. Hudba Nepálu – to jsou také mantry, ceremoniální zpěvy při různých příležitostech rodiny, kasty a společenství.

Článek přinášíme ve spolupráci s Česko – nepálskou společností, která ve spolupráci s dalšími partnery pořádá Nepálské dny. Letošní ročník je věnovaný nepálské hudbě. Od 13. 1. do 1. 3. 2009 můžete v Technickém muzeu v Brně navštívit výstavu nepálských lidových nástrojů.Součástí akce je i přednáška doc. Vladislava Matouška, PhD Nepálské lidové hudební nástroje, která se uskuteční 7. 2. 2009 ve 14 hodin v přednáškovém sále Technického muzea v Brně.

Česko-nepálská společnost, založená v Brně v roce 2002 se snaží široké veřejnosti přibližovat kulturu a život Nepálu. Na leden a únor letošního roku ve spolupráci s Technickým muzeem v Brně a Jihomoravskou plynárenskou, a. s., opět připravila projekt Nepálské dny v Brně. Každý rok má tato přehlídka ústřední téma, letos jsou to nepálské lidové nástroje a hudba. Od roku 2005 začala Česko-nepálská společnost spolupracovat s nepálským muzeem lidových nástrojů a v prvním říjnovém týdnu roku 2007 se v hlavním městě Nepálu Kathmandu konala jejich první společná výstava. Vystaveny byly fotografie českých lidových hudebních nástrojů z archivu Národního ústavu lidové kultury ve Strážnici a malby nepálských lidových hudebních nástrojů, jejichž autorem je pan Sunil Pariyar. Každý podvečer probíhaly v prostorách výstavy koncerty nepálské lidové hudby. Prezentace české a moravské hudby byla zprostředkována ukázkami na DVD ze Slavností chleba ve Slupi u Znojma, které spoluorganizuje Technické muzeum v Brně. Podle slov presidenta nepálského muzea pana Rama Prasada Kadela vzbudila výstava značný ohlas a navštívilo ji přes 1 300 návštěvníků.


Pokud máte zájem shlédnout největší a nejkompletnější sbírku lidových hudebních nástrojů v Nepálu, navštivte Music Museum of Nepal Najdete ho na adrese Kathmandu, Tripureshwor Mahadev Temple

Zakladatel muzea Ram Prasad Kadel vyrůstal v tradiční brahmínské rodině. Od dětství v sobě koncentroval nepálskou lidovou hudební kulturu. Více jak třináct let sbíral a zkoumal po celém Nepálu poznatky o tradiční hudbě. V roce 1995 začal shromažďovat nepálské lidové hudební nástroje a v roce 1997 založil Nepali Folk Musical Instrument Museum (NFMIM). Od roku 2002 se sbírka tohoto muzea stala největší a nejkompletnější v Nepálu a muzeum se otevřelo pro veřejnost. Kolekce nyní obsahující více než 260 typů nástrojů se neustále rozšiřuje. Aktivity muzea zahrnují výzkum a audiovizuální záznam tradiční hudby a tance, přepisy melodií a lyrických básní, které nebyly dříve zapsány, výuka hry na hudební nástroje pro dospělé i děti, workshopy, konference, národní soutěže, procesí, koncerty živé hudby, výstavy a produkce DVD a audio CD. V roce 2008 se muzeum přejmenovalo na Music Museum of Nepal.

Sevilla – Carmenino město

Projíždíme podél pobřeží Costa de Luz. Míjíme stovky štíhlých
bílých stožárů větrných elektráren, pak silniční závodní okruh
u města Jerez a od jihu se blížíme k cíli naší cesty, do perly
jižního Španělska, do Sevilli.

Projíždíme podél pobřeží Costa de Luz. Míjíme stovky štíhlých bílých stožárů větrných elektráren, pak silniční závodní okruh u města Jerez a od jihu se blížíme k cíli naší cesty, do perly jižního Španělska, do Sevilli. Město má asi tři čtvrtě milionu obyvatel a je významným průmyslovým a kulturním centrem. Podnikáme okružní jízdu městem. Přes řeku Guadalquivir jedeme po mostě, který projektoval A. G. Eiffel. Přijíždíme na ostrov uprostřed řeky, na kterém se rozkládá areál světové výstavy EXPO 1992. Rozsáhlé výstaviště, vybudované pro tuto výstavu, je dnes pusté. I z první významné výstavy konané ve městě v roce 1929, zůstali ve městě původní pavilony. Ty se nachází v rozsáhlém parku poblíž centra a většina z nich dnes slouží jako konzuláty zemí, které se v nich při výstavě presentovali. V parku jsou z té doby také zachovány lavičky obkládané místní keramikou – azulejos.

Procházíme se mezi pavilony, jejichž bohatá výzdoba kontrastuje se strohostí výstavních pavilonů vybudovaných pro EXPO 1992. Přicházíme na Španělské náměstí, na kterém stojí půlkruhový Španělský pavilon. Obdivujeme krásu tohoto pavilonu a necháváme se při tom osvěžit vodní tříští dopadající na nás z obrovské fontány, stojící uprostřed náměstí. Po odpočinku na jedné z keramických laviček se přesouváme do historického středu města.


Projíždíme kolem budovy univerzity, ve které dříve bývala továrna na zpracování tabáku. Do této továrny umístil skladatel G. Bizet děj své slavné opery a Carmen zde spolu s dalšími ženami kroutila doutníky. V nedalekém parku vystupujeme a vydáváme se na prohlídku centra. Na mnohých domech, které míjíme, je patrný arabský vliv. Přicházíme na pěší zónu, jejíž část je zastřešena barevnými plachtami, které vytváří příjemný stín. Teplota vzduchu se již vyšplhala na třicet sedm stupňů a pobyt v rozpálených ulicích začíná být únavný. Zakrátko přicházíme k nejznámější sevillské památce, ke katedrále. Tento kostel je největší gotickou katedrálou na světě. Katedrála stojí na místě bývalé mešity, ze které se dochovala jen věž.

Vstupujeme do chrámu, jehož vnitřní prostory jsou impozantní. Uvnitř chrámu je patnáct kaplí, z nichž ta největší je veliká jako běžný kostel. Množství mohutných sloupů, podpírajících klenbu, připomíná kamenný les. Obrovské pozlacené varhany, široké přes celou jednu chrámovou loď, dosahují až pod klenbu. Hlavní oltář, na jehož pozlacení bylo spotřebováno 3500 kilogramů zlata, je ohromující. Součástí katedrály je také pokladnice a klášter. V kostele se nachází také hrobka Kryštofa Kolumba. Odborníci vedou spory o to, zda zde uložené ostatky, patří skutečně slavnému mořeplavci. Další, určitě pravý Kolumbův hrob je totiž také v Dominikánské republice. Návštěva chrámu v nás zanechává silné dojmy.


Vydáváme se na věž Giralda, která tvoří hlavní dominantu města. Vstupujeme do věže a k našemu překvapení zjišťujeme, že na věž nevedou schody. Mezi obvodovou a vnitřní zdí je soustava ramp, které spirálovitě stoupají až na vrchol 98 metrů vysoké věže. Toto uspořádání mělo svůj význam, na věž tak bylo možné vyjet na koni. Stoupáme po terasách, vystavěných z cihel, až na ochoz. Nad hlavami nám visí několik mohutných zvonů. Při pohledu na ně, máme obavy, aby nezačaly odbíjet. Asi bychom pak přišli o sluch. Přicházíme k jednomu z velikých oken ve zdi věže. Naskýtá se nám z něj krásný pohled na město. Na nábřeží vidíme druhou dominantu města, Zlatou věž, která bývala součástí městských hradeb. Z výšky obdivujeme královský palác Alcazar s terasovitými zahradami, stojící nedaleko chrámu. Hned vedle paláce pozorujeme čtvrť Santa Cruz, se spletí křivolakých uliček. Asi v polovině vzdálenosti mezi řekou a chrámem leží velice dobře patrná kruhová aréna Maestranza. Je jedna z největších v zemi a konají se zde významné býčí zápasy. Postupně obcházíme celou věž a panoramatický pohled na město se uzavírá. Sestupujeme dolů z věže.

Je čas se vydat na zpáteční cestu. Opouštíme krásné hlavní město Andalusie a v duchu si slibujeme, že se sem určitě ještě někdy vrátíme.

Po okolí Lisabonu

Když už jsme s kamarády byli na cestě do Belému, prodloužili jsme
si náš výlet a vyrazili dál železniční tratí podél toku Tejo až
k moři do Estorilu a Cascais. Sedli jsme si na jednu z pláží a za
poslechu hudby imigrantského hráče na kytaru užívali posledních okamžiků
slunečního svitu.

Třetí část seriálu o Lisabonu: Lisboa – a boa vida!

Můj třetí týden v Lisabonu začal dalším stěhováním, tentokrát do čtvrti Saldanha. Můj hostitel se jmenoval Gabriel a byl to milovník koček. Jeho bydliště se nenacházelo přímo v centru, a tak jsem zase chodila pěšky, i když jsem občas v rámci úspory času jezdila metrem. Saldanha je obchodní čtvrť se snad největší koncentrací dražších obchodních domů v Lisabonu. Nedaleko leží slavný park Eduardo VII., ze kterého je pěkný pohled na Město z trochu neobvyklého úhlu.


Vědoma toho, že už za pár dní poletím zpátky do Prahy, jsem si snažila vychutnat si zdejší atmosféru co nejvíce. Moje portugalština se od prvních dnů ve městě dost zlepšila a mě komunikace v tomto jazyce začala hodně bavit. Stále jsem potkávala nové i již známé osoby. Jedna z nich mě několikrát vzala do hodiny tance – salsy nebo africké kizomby. Jindy jsem se zase šla podívat na univerzitu. S někým jiným jsme zašli do místních kaváren, které nesou jméno Pastelaria. Lisabon je jimi přímo posetý a není nic příjemnějšího, než si tam sednout, dát si minikafíčko za 0.60 – 1 EUR a tradiční zákusek Pastel de Natas. Pastel de Natas je slavný po celém Portugalsku, není drahý a jeho chuť se liší výrobce od výrobce. Jedná se o košíček z listového těsta s vanilkovou pudinkovou náplní. Existují i další speciality, ale tato jednoznačně vede, co se oblíbenosti týče.

Jeden z velkých výrobců tohoto zákusku má sídlo v Belému – trochu vzdálenější části Lisabonu, kam se nejlépe jezdí vlakem ze stanice Cais do Sodré. V Belému je toho hodně k vidění, a tak sem míří spousta turistů. Povinností je ochutnat v belémské pastelarii Pastel de Belém (prakticky to samé jako Pastel de Natas, akorát prý daleko lepší a čerstvější – pro mě to ale byl minimální rozdíl). V Belému stojí také slavný Klášter sv. Jeronýma, u kterého se nachází belémské kulturní centrum s muzeem, kde jsem navštívila výstavu současného umění. V Belému také stojí velký kamenný památník portugalských mořeplavců – Padrão dos Descobrimentos (památník objevů). Nedaleko lze navštívit Torre de Belém (belémská věž) s asi pěti patry a úzkým točitým schodištěm.


Když už jsme s kamarády byli na cestě do Belému, prodloužili jsme si náš výlet a vyrazili dál železniční tratí podél toku Tejo až k moři do Estorilu a Cascais. Sedli jsme si na jednu z pláží a za poslechu hudby imigrantského hráče na kytaru užívali posledních okamžiků slunečního svitu. Cascais je malebné turistické městečko s přístavem, které v říjnu turisty už příliš nehýří. Bylo zajímavé se tam procházet, prohlížet si všechna ta turistická lákadla a přitom ve vylidněných uličkách potkávat pouze místní.

Poslední týden v Lisabonu jsem nelenila a vydala se na další výlet do Sintry – městečka asi 40 km vzdáleného od Lisabonu. Po 40 minutách cesty vlakem jsem já a dvě švýcarské cestovatelky, které jsem v Lisabonu potkala, vystoupily na nádraží v Sintře. Sintra je také turisticky vyhlížející městečko s úzkými uličkami v centru a několika pastelariemi. Mají tu svou sladkou specialitu Travesseiro (taštička z listového těsta plněná vanilkovým krémem a obalená v cukru). Do Sintry se ale jezdí hlavně kvůli přírodě, hradům a palácům. Já jsem navštívila Parque e Palácio de Pena. Je to velký park s mnoha cestičkami, kde se každý lehce ztratí, a s Palácem de Pena uprostřed. Tento palác disponuje mnoha barvami, že by jeden řekl, že je jako z pohádky. Komu se nelení, může zajít až na nejvyšší místo parku, kde stojí kříž Cruz Alta a odkud je krásně vidět právě na palác. Vstup do parku i s návštěvou paláce stojí 8 EUR.

Během posledních dnů v Lisabonu jsem se stihla ještě jednou přestěhovat do místa nedaleko stanice metra Marquês de Pombal a slavné Avenida de Liberdade, která je posetá luxusními obchody s oblečením. Můj poslední hostitel se jmenoval Dinis a oba s jeho brazilským spolubydlícím byli moc sympatičtí.


Na poslední den mého pobytu v Lisabonu jsem zorganizovala společnou večeři s lidmi, které jsem tam potkala. Večeři předcházel místní aperitiv Ginjinha (podobný naší griotce s plody višní), který je k sehnání v lahvi v obchodech, ale tradičně se pije na ulici. Několik prodejen „panáků“ tohoto nápoje se nachází u Praça do Rossio, kde Ginjinhu rozlévají do plastikových kelímků. Kolem osmé hodiny večer se to před těmito obchůdky zaplní místními, kteří si přišli popovídat se známými nebo na aperitiv.

Jídlo v lisabonských restauracích není extrémně drahé, ale určitě se vyplatí si zajít na polední menu, které stojí od 4.50 do 8 EUR. Tímto způsobem lze ochutnat typické jídlo a neutratit majlant. Já jsem se stala velkým příznivcem polévek, které jsou v Portugalsku většinou zeleninové a hodně hutné. Člověk by skoro řekl, že to je 100% zeleninová polévka. Její cena se pohybuje od 1 do 2.50 EUR. Kdo by rád ochutnal něco opravdu speciálního, měl by navštívit Casa do Alentejo (centrum propagace kultury portugalského regionu Alentejo). Casa do Alentejo je starobylý dům s vysokými stropy a zdobením. Mají zde restauraci s barem, kde lze ochutnat různé speciality a přitom se shora dívat do ulic centra.

Z Lisabonu se mi odjíždělo s těžkým srdcem. Tento výlet se povedl nad má očekávání a vděčím za to hlavně lidem, které jsem v Portugalsku potkala, jejich přívětivosti a náruživosti jejich kultury.

Jak to žije v Lisabonu

Centrem nočního dění je v Lisabonu čtvrť plná barů –
Bairro Alto. Tato čtvrť je zajímavá nejen v noci, ale i ve dne.
Tvoří ji úzké uličky plné zajímavých miniobchůdků, je zde
k nalezení několik vyhlídek a jedna z lanovek elevadores –
Bica.

Druhá část seriálu o Lisabonu: Lisboa – a boa vida!

Po prvním týdnu v Lisabonu, kdy se mi podařilo docela šetřit finančními výdaji, jsem ten druhý týden přestala na tyto věci myslet. Čas utíkal rychle a já jsem si ten zbývající chtěla ještě pořádně užít.


Přestěhovala jsem svou krosničku ke Fredericovi z Couchsurfing. Frederico žije v centru města – ve čtvrti Alfama nedaleko Katedrály Sé. Měla jsem tak možnost si trošku ušetřit chození a poznat zase jinou část Lisabonu – tu kopcovitou. Společnost mi dělala Oana – Rumunka, kterou u sebe Frederico taktéž ubytoval.

Kromě Oany jsem ale potkávala spoustu dalších lidí – většinou přes Couchsurfing. V Lisabonu se členové této organizace dost drží při sobě a stále pořádají nějaké akce. Já jsem tak měla příležitost být jejich součástí a opakovaně se s nimi scházet. Konaly se různé večeře, srazy a koncerty.

Já měla štěstí, že zrovna v době, když jsem v Lisabonu byla, jeden z členů CS uspořádal party (festa) ve svém letním obydlí u moře v Santa Cruz (50 km severně od Lisabonu). Santa Cruz se může pochlubit překrásnou pláží, která byla v říjnu naprosto vylidněná, i když slunko ještě opalovalo. Důvodem ale nejspíš bylo ledové moře, a tak jsme si my, účastníci festy, mohli pláž vychutnat pěkně o samotě. Bylo nás tam kolem 30 – Portugalci, Slovinka, Brazilci, Italové, Španělé, Holanďané a já za ČR. Pilo se pivo, sangrie a caipirinha.


Portugalsku dominují dvě značky piva – Sagres a Super Bock. Jsou sladší než česká piva a údajně mají větší obsah alkoholu. Toto pitivo je v Portugalsku asi nejlevnější z alkoholu, a tak se pije ve velkém. Českým příznivcům piva by ale jedno přišlo směšné – tento nápoj se často pije z lahví o obsahu 0,2l. Je to prý z praktických důvodů. Malé pivo nestihne za dobu, co ho pijete, zteplat, nevyprchají z něj bublinky, a tak vydrží pěkně čerstvé. Navíc nikdy není problém si dojít pro další, a tak je lepší na půllitr v Lisabonu zapomenout. I já jsem se přizpůsobila místním zvykům a dávala si „pivní panáky“.

Centrem nočního dění je v Lisabonu čtvrť plná barů – Bairro Alto. Tato čtvrť je zajímavá nejen v noci, ale i ve dne. Tvoří ji úzké uličky plné zajímavých miniobchůdků, je zde k nalezení několik vyhlídek a jedna z lanovek elevadores – Bica. Pokud se Portugalci večer chystají ven, většinou se scházejí na náměstíčku Largo Camões, kde to občas vypadá jako u nás na Václavském náměstí „u koně“. Jediný rozdíl je snad jen v čase. Jižanský způsob života je od toho našeho o pár hodin posunut. Noční život v Bairro Alto začíná kolem půlnoci (v 11h večer tam opravdu skoro nikoho nepotkáte). To se pomalu zaplní téměř každá ulička, že se skoro ani nedá projít. Tradicí totiž je, že se pije venku na ulici před barem. Bary jsou paradoxně prázdné, i když je všude kolem spousta lidí. Dovnitř se chodí pouze pro další nápoj nebo na toaletu. Lidé mezi sebou klábosí po třetí hodině se pomalu začínají přesouvat na diskotéky nedaleko Cais do Sodré. Zde se pokračuje v pití a tančí až do rána.


Tento scénář probíhá hlavně o víkendech, ale v týdnu o párty také není nouze. Ba naopak, v Lisabonu je jedno, jestli je pátek, neděle nebo úterý. Do víru noci se vyráží každý den. Portugalský denní harmonogram je totiž dost flexibilní, takže když je těžké ráno po noci strávené v baru vstát, tak se prostě nevstane. Přijít do práce na 11. nebo třeba i 12. hodinu není výjimkou, ale o to déle se tam pak musí zůstat. Tohle mnoha lidem nevadí. Večeří se až kolem desáté, tak kam spěchat. Na další párty se jde stejně až zase po půlnoci.

Lisabon je hodně kulturní město, kde si každý najde své. Kino, divadlo, různé festivaly a jednorázové akce – o to tu není nouze. Ani o tradice. Typická portugalská hudba Fado má své místo v mnoha lisabonských barech a restauracích. Dnes se pořádají koncerty Fada, ale původně takové koncerty vznikaly spontánně. To se chlapi sešli v hospůdce u piva a začali zpívat. Fado jsou smutné písně o životě, lásce, ztraceném synovi nebo práci. Dalo by se říct, že to jsou písně až žalostně, které zpívá buď muž nebo žena. Velmi dobré tradiční Fado hrají každou neděli večer v restauraci Vai Tu v ulici da Bica.

Během druhého týdne jsem si stihla užít muziky všeho druhu v doprovodu piva a portugalských kamarádů naplno. Také jsem se stihla znovu přestěhovat, tentokrát k Joãovi. João bydlí v části Intendente, která je neblaze proslulá přítomností imigrantů. Lisaboňané ji považují za nejnebezpečnější místo města, a to zejména kvůli drogovým dealerům a jejich odběratelům, prostitutkám a různým kriminálníkům, kteří se tu shlukují. Když jsem vystoupila na Intendente z metra, už na mě João čekal a šli jsme rovnou do jeho bytu. Byla už tma a cestou mi nic divné nepřišlo. To až druhý den, když jsem se procházela po okolí, úplně mě jímal strach, jaká individua jsem potkávala. Nicméně co se Joãoa týče, nepatřil mezi ně. S jeho sympatickými spolubydlícími jsme povečeřeli a šli spát.