Rubrika: Oblasti

Odlétáme z Prahy směrem na západ. Nad západní Evropou je slunečné počasí. Máme tak možnost sledovat z okénka krajinu pod námi. Rozeznáváme Ženevské jezero a nedaleko hranice Francie se Španělskem pozorujeme doslova les bílých stožárů větrných elektráren. Pak přelétáváme nad Pyrenejským poloostrovem. Krajina je většinou hnědá, jak je vyprahlá. Potom již následuje mezipřistání v Malaze, kde doplňujeme pohonné hmoty. Letadlo znovu vzlétá, okénkem pozorujeme Gibraltarskou skálu a zřetelně vidíme pobřeží Afriky. Pak přelétáváme širokou deltu řeky Guadalquivir. Necháváme za sebou pobřeží Španělska a míříme do Portugalska. Po názorné zeměpisné lekci sledované z okénka letadla přistáváme ve městě Faro. Z letiště jedeme do Monte Gorda, kde jsme ubytováni.

Monte Gordo je nejvýchodněji položené portugalské letovisko na břehu Atlantického oceánu. Jsou zde jednak moderní hotely a penziony, které lemují pláž s jemným pískem, ale v centru nalezneme také bezvadně udržované staré kamenné domy. Ulice jsou plné restaurací, kavárniček a obchodů s řemeslnými výrobky. Z mnoha restaurací umístěných přímo na chodnících je cítit vůně servírovaného jídla a zejména pak neodolatelná vůně grilovaných sardinek, které jsou místní specialitou. Místní písečná pláž je široká a plná přenosných slunečníků, které si lidé upevňují do písku co nejblíže k moři. Vlivem nezvykle vysokého přílivu voda postupně zaplaví značnou část pláže a lidé se musí i se svými slunečníky přemístit a stěsnat se na zbývající pruh písku. Toto stěhování se s každým přílivem opakuje. Pobřeží Algarve omývá Atlantický oceán, jehož voda je dost chladná. Teplota vody dosahuje nejvýše dvacet stupňů. Některý den klesne teplota vody jen na sedmnáct stupňů. Ačkoli je pláž plná opalujících se turistů, do vody se odváží málokdo. Koupání je zde opravdu jen pro otužilé. Podél pláže leží velké množství mušlí, vyplavených mořem. Některé jsou veliké jako dlaň. Je to doslova ráj pro děti, které mušle sbírají ve velkém.

Monte Gordo je město rybářů, kteří každé ráno vyplouvají na moře za úlovkem. Zvláštností je to, že zde není žádný přístav. Rybáři po návratu z lovu najedou lodí na břeh, zapřáhnou jí za traktor a ten jí vytáhne dál na břeh. Před vyplutím zase loď traktorem zatáhnou do moře. Důvod tohoto zvláštního počínání je prostý, zdejší přístav již několikrát zničil oceán. Mnoho rybářů proto s lovem skončilo. Zbývající pak „kotví“ na pláži.

Na konci pobřežní promenády, která lemuje celou pláž, jsou instalovány prodejní stánky, ve kterých se koná Art Fest. Prodávají se zde rukodělné výrobky ze zemí ležících u Středozemního moře. V jednom ze stánků prodává obchodník z Maroka vedle jiných předmětů také tepané mosazné talíře. Máme zájem talíř koupit a ptáme se na cenu. Obchodník nabízí talíř za čtyřicet eur. Muž se ihned ptá, odkud jsme a vychvaluje svoje zboží. Neprojevuji na oko o talíř zájem. Obchodník nabízí dva talíře za šedesát. Odpovídám, že chci jeden. Muž nabízí tři talíře za osmdesát. Nabízím dvacet pět za jeden. Muž něco gestikuluje a snižuje cenu na padesát za dva. Trvám na svém, chci jeden za dvacet pět. Obchodník nakonec souhlasí, balí talíř a něco si mumlá. Platím, ale nemám to přesně. Zdráhám se dát obchodníkovi dvě dvacetieurové bankovky. Obávám se komplikací při vracení peněz. Nakonec podávám muži čtyřicet eur. Bere si peníze a okamžitě zkouší nabídnout dva talíře za čtyřicet. Rezolutně trvám na svém, chci jeden talíř. Obchodník je očividně rozladěný, vrací mně patnáct eur a hlasitě něco říká v arabštině. Odcházíme od stánku a asi je dobře, že mu nerozumíme. I když je Marokánec zjevně nespokojený s konečnou cenou, tak na nás jistě velice dobře vydělal.

Třetí část seriálu o Lisabonu: Lisboa – a boa vida!

Můj třetí týden v Lisabonu začal dalším stěhováním, tentokrát do čtvrti Saldanha. Můj hostitel se jmenoval Gabriel a byl to milovník koček. Jeho bydliště se nenacházelo přímo v centru, a tak jsem zase chodila pěšky, i když jsem občas v rámci úspory času jezdila metrem. Saldanha je obchodní čtvrť se snad největší koncentrací dražších obchodních domů v Lisabonu. Nedaleko leží slavný park Eduardo VII., ze kterého je pěkný pohled na Město z trochu neobvyklého úhlu.

Vědoma toho, že už za pár dní poletím zpátky do Prahy, jsem si snažila vychutnat si zdejší atmosféru co nejvíce. Moje portugalština se od prvních dnů ve městě dost zlepšila a mě komunikace v tomto jazyce začala hodně bavit. Stále jsem potkávala nové i již známé osoby. Jedna z nich mě několikrát vzala do hodiny tance – salsy nebo africké kizomby. Jindy jsem se zase šla podívat na univerzitu. S někým jiným jsme zašli do místních kaváren, které nesou jméno Pastelaria. Lisabon je jimi přímo posetý a není nic příjemnějšího, než si tam sednout, dát si minikafíčko za 0.60 – 1 EUR a tradiční zákusek Pastel de Natas. Pastel de Natas je slavný po celém Portugalsku, není drahý a jeho chuť se liší výrobce od výrobce. Jedná se o košíček z listového těsta s vanilkovou pudinkovou náplní. Existují i další speciality, ale tato jednoznačně vede, co se oblíbenosti týče.

Jeden z velkých výrobců tohoto zákusku má sídlo v Belému – trochu vzdálenější části Lisabonu, kam se nejlépe jezdí vlakem ze stanice Cais do Sodré. V Belému je toho hodně k vidění, a tak sem míří spousta turistů. Povinností je ochutnat v belémské pastelarii Pastel de Belém (prakticky to samé jako Pastel de Natas, akorát prý daleko lepší a čerstvější – pro mě to ale byl minimální rozdíl). V Belému stojí také slavný Klášter sv. Jeronýma, u kterého se nachází belémské kulturní centrum s muzeem, kde jsem navštívila výstavu současného umění. V Belému také stojí velký kamenný památník portugalských mořeplavců – Padrão dos Descobrimentos (památník objevů). Nedaleko lze navštívit Torre de Belém (belémská věž) s asi pěti patry a úzkým točitým schodištěm.

Když už jsme s kamarády byli na cestě do Belému, prodloužili jsme si náš výlet a vyrazili dál železniční tratí podél toku Tejo až k moři do Estorilu a Cascais. Sedli jsme si na jednu z pláží a za poslechu hudby imigrantského hráče na kytaru užívali posledních okamžiků slunečního svitu. Cascais je malebné turistické městečko s přístavem, které v říjnu turisty už příliš nehýří. Bylo zajímavé se tam procházet, prohlížet si všechna ta turistická lákadla a přitom ve vylidněných uličkách potkávat pouze místní.

Poslední týden v Lisabonu jsem nelenila a vydala se na další výlet do Sintry – městečka asi 40 km vzdáleného od Lisabonu. Po 40 minutách cesty vlakem jsem já a dvě švýcarské cestovatelky, které jsem v Lisabonu potkala, vystoupily na nádraží v Sintře. Sintra je také turisticky vyhlížející městečko s úzkými uličkami v centru a několika pastelariemi. Mají tu svou sladkou specialitu Travesseiro (taštička z listového těsta plněná vanilkovým krémem a obalená v cukru). Do Sintry se ale jezdí hlavně kvůli přírodě, hradům a palácům. Já jsem navštívila Parque e Palácio de Pena. Je to velký park s mnoha cestičkami, kde se každý lehce ztratí, a s Palácem de Pena uprostřed. Tento palác disponuje mnoha barvami, že by jeden řekl, že je jako z pohádky. Komu se nelení, může zajít až na nejvyšší místo parku, kde stojí kříž Cruz Alta a odkud je krásně vidět právě na palác. Vstup do parku i s návštěvou paláce stojí 8 EUR.

Během posledních dnů v Lisabonu jsem se stihla ještě jednou přestěhovat do místa nedaleko stanice metra Marquês de Pombal a slavné Avenida de Liberdade, která je posetá luxusními obchody s oblečením. Můj poslední hostitel se jmenoval Dinis a oba s jeho brazilským spolubydlícím byli moc sympatičtí.

Na poslední den mého pobytu v Lisabonu jsem zorganizovala společnou večeři s lidmi, které jsem tam potkala. Večeři předcházel místní aperitiv Ginjinha (podobný naší griotce s plody višní), který je k sehnání v lahvi v obchodech, ale tradičně se pije na ulici. Několik prodejen „panáků“ tohoto nápoje se nachází u Praça do Rossio, kde Ginjinhu rozlévají do plastikových kelímků. Kolem osmé hodiny večer se to před těmito obchůdky zaplní místními, kteří si přišli popovídat se známými nebo na aperitiv.

Jídlo v lisabonských restauracích není extrémně drahé, ale určitě se vyplatí si zajít na polední menu, které stojí od 4.50 do 8 EUR. Tímto způsobem lze ochutnat typické jídlo a neutratit majlant. Já jsem se stala velkým příznivcem polévek, které jsou v Portugalsku většinou zeleninové a hodně hutné. Člověk by skoro řekl, že to je 100% zeleninová polévka. Její cena se pohybuje od 1 do 2.50 EUR. Kdo by rád ochutnal něco opravdu speciálního, měl by navštívit Casa do Alentejo (centrum propagace kultury portugalského regionu Alentejo). Casa do Alentejo je starobylý dům s vysokými stropy a zdobením. Mají zde restauraci s barem, kde lze ochutnat různé speciality a přitom se shora dívat do ulic centra.

Z Lisabonu se mi odjíždělo s těžkým srdcem. Tento výlet se povedl nad má očekávání a vděčím za to hlavně lidem, které jsem v Portugalsku potkala, jejich přívětivosti a náruživosti jejich kultury.

Druhá část seriálu o Lisabonu: Lisboa – a boa vida!

Po prvním týdnu v Lisabonu, kdy se mi podařilo docela šetřit finančními výdaji, jsem ten druhý týden přestala na tyto věci myslet. Čas utíkal rychle a já jsem si ten zbývající chtěla ještě pořádně užít.

Přestěhovala jsem svou krosničku ke Fredericovi z Couchsurfing. Frederico žije v centru města – ve čtvrti Alfama nedaleko Katedrály Sé. Měla jsem tak možnost si trošku ušetřit chození a poznat zase jinou část Lisabonu – tu kopcovitou. Společnost mi dělala Oana – Rumunka, kterou u sebe Frederico taktéž ubytoval.

Kromě Oany jsem ale potkávala spoustu dalších lidí – většinou přes Couchsurfing. V Lisabonu se členové této organizace dost drží při sobě a stále pořádají nějaké akce. Já jsem tak měla příležitost být jejich součástí a opakovaně se s nimi scházet. Konaly se různé večeře, srazy a koncerty.

Já měla štěstí, že zrovna v době, když jsem v Lisabonu byla, jeden z členů CS uspořádal party (festa) ve svém letním obydlí u moře v Santa Cruz (50 km severně od Lisabonu). Santa Cruz se může pochlubit překrásnou pláží, která byla v říjnu naprosto vylidněná, i když slunko ještě opalovalo. Důvodem ale nejspíš bylo ledové moře, a tak jsme si my, účastníci festy, mohli pláž vychutnat pěkně o samotě. Bylo nás tam kolem 30 – Portugalci, Slovinka, Brazilci, Italové, Španělé, Holanďané a já za ČR. Pilo se pivo, sangrie a caipirinha.

Portugalsku dominují dvě značky piva – Sagres a Super Bock. Jsou sladší než česká piva a údajně mají větší obsah alkoholu. Toto pitivo je v Portugalsku asi nejlevnější z alkoholu, a tak se pije ve velkém. Českým příznivcům piva by ale jedno přišlo směšné – tento nápoj se často pije z lahví o obsahu 0,2l. Je to prý z praktických důvodů. Malé pivo nestihne za dobu, co ho pijete, zteplat, nevyprchají z něj bublinky, a tak vydrží pěkně čerstvé. Navíc nikdy není problém si dojít pro další, a tak je lepší na půllitr v Lisabonu zapomenout. I já jsem se přizpůsobila místním zvykům a dávala si „pivní panáky“.

Centrem nočního dění je v Lisabonu čtvrť plná barů – Bairro Alto. Tato čtvrť je zajímavá nejen v noci, ale i ve dne. Tvoří ji úzké uličky plné zajímavých miniobchůdků, je zde k nalezení několik vyhlídek a jedna z lanovek elevadores – Bica. Pokud se Portugalci večer chystají ven, většinou se scházejí na náměstíčku Largo Camões, kde to občas vypadá jako u nás na Václavském náměstí „u koně“. Jediný rozdíl je snad jen v čase. Jižanský způsob života je od toho našeho o pár hodin posunut. Noční život v Bairro Alto začíná kolem půlnoci (v 11h večer tam opravdu skoro nikoho nepotkáte). To se pomalu zaplní téměř každá ulička, že se skoro ani nedá projít. Tradicí totiž je, že se pije venku na ulici před barem. Bary jsou paradoxně prázdné, i když je všude kolem spousta lidí. Dovnitř se chodí pouze pro další nápoj nebo na toaletu. Lidé mezi sebou klábosí po třetí hodině se pomalu začínají přesouvat na diskotéky nedaleko Cais do Sodré. Zde se pokračuje v pití a tančí až do rána.

Tento scénář probíhá hlavně o víkendech, ale v týdnu o párty také není nouze. Ba naopak, v Lisabonu je jedno, jestli je pátek, neděle nebo úterý. Do víru noci se vyráží každý den. Portugalský denní harmonogram je totiž dost flexibilní, takže když je těžké ráno po noci strávené v baru vstát, tak se prostě nevstane. Přijít do práce na 11. nebo třeba i 12. hodinu není výjimkou, ale o to déle se tam pak musí zůstat. Tohle mnoha lidem nevadí. Večeří se až kolem desáté, tak kam spěchat. Na další párty se jde stejně až zase po půlnoci.

Lisabon je hodně kulturní město, kde si každý najde své. Kino, divadlo, různé festivaly a jednorázové akce – o to tu není nouze. Ani o tradice. Typická portugalská hudba Fado má své místo v mnoha lisabonských barech a restauracích. Dnes se pořádají koncerty Fada, ale původně takové koncerty vznikaly spontánně. To se chlapi sešli v hospůdce u piva a začali zpívat. Fado jsou smutné písně o životě, lásce, ztraceném synovi nebo práci. Dalo by se říct, že to jsou písně až žalostně, které zpívá buď muž nebo žena. Velmi dobré tradiční Fado hrají každou neděli večer v restauraci Vai Tu v ulici da Bica.

Během druhého týdne jsem si stihla užít muziky všeho druhu v doprovodu piva a portugalských kamarádů naplno. Také jsem se stihla znovu přestěhovat, tentokrát k Joãovi. João bydlí v části Intendente, která je neblaze proslulá přítomností imigrantů. Lisaboňané ji považují za nejnebezpečnější místo města, a to zejména kvůli drogovým dealerům a jejich odběratelům, prostitutkám a různým kriminálníkům, kteří se tu shlukují. Když jsem vystoupila na Intendente z metra, už na mě João čekal a šli jsme rovnou do jeho bytu. Byla už tma a cestou mi nic divné nepřišlo. To až druhý den, když jsem se procházela po okolí, úplně mě jímal strach, jaká individua jsem potkávala. Nicméně co se Joãoa týče, nepatřil mezi ně. S jeho sympatickými spolubydlícími jsme povečeřeli a šli spát.