Rubrika: Oblasti

Rhodos: Ostrov slunce

Řecký ostrov Rhodos je často nazývaný Ostrov slunce a právem patří
mezi vrcholné turistické atrakce celého Řecka. Na důkladnou prohlídku
těch nejznámějších budeme potřebovat nejméně týden, a to ještě budeme
muset zapomenout na známý Kolos rhodský, patřící mezi základní divy
světa. Ten totiž neuvidíme – monumentální socha postavená
k poctě boha Helia totiž po zemětřesení spadla a dožila se tak
pouhých 56 let.

RYCHLÁ REZERVACE LETU


Řecký ostrov Rhodos je často nazývaný Ostrov slunce a právem patří mezi vrcholné turistické atrakce celého Řecka. Na důkladnou prohlídku těch nejznámějších budeme potřebovat nejméně týden, a to ještě budeme muset zapomenout na známý Kolos rhodský, patřící mezi základní divy světa. Ten totiž neuvidíme – monumentální socha postavená k poctě boha Helia totiž po zemětřesení spadla a dožila se tak pouhých 56 let. O několik století později byla sešrotována a pravděpodobně prodána židovským obchodníkům. Dnes již nikdo neví, ani jak vypadala, ani kde původně stála. Rozhodně nestála rozkročená u vstupu do přístavu, jak tvrdí řada legend a několik prastarých vyobrazení.

Historie je bohatá

Historie ostrova je opravdu bohatá, ostrov byl důležitým obchodním centrem již v době 500 let před naším letopočtem, později byl součástí římského a byzantského impéria, a od roku 1306 do roku 1522 patřil rytířům řádu svatého Jana, jejichž středověký hrad a hradby si můžeme prohlédnout i dnes. A když jsme u prohlídky, vychutnat si můžeme i Palác velmistra s jeho značně zrekonstruovanou podobou, ale po pravdě řečeno do našich hradů to má daleko. Ono není divu, před 150 lety zde vybuchl střelný prach a tak dnešní podoba pochází z roku 1940, kdy jej obnovili italští okupanti.

{{reklama()}}

Ale zpět k historii – následovala okupace otomanskou říší a italskými vládci, takže dnešní město Rhodos se pyšní snad všemi architektonickými styly. Samozřejmě si užijeme hned přístav, který střeží bronzový jelen s laní. Fotogenické jsou i tři větrné mlýny s majákem sv. Mikuláše. Vedle nich si v přístavu samozřejmě můžeme důkladně prohlédnout luxusní jachty i s jejich povětšinou obtloustlými majiteli a silikonovými kráskami.


Akropolis

Mezi největší atrakce ostrova patří bezesporu Lindos s 2 400 let starou akropolí, jejíž chrámy patřily mezi nejposvátnější chrámy helénského období, mezi ověřené návštěvníky patřil i Alexandr Veliký, mezi ty neověřené potom Herakles a trojská Helena. Palác Atheny Lindia ze 4. století před naším letopočtem patří mezi skutečné skvosty. Mimo antických památek je zde i několik mimořádně zajímavých klášterů, např. na vrcholu kopce Filerimos.

Úchvatné je i samotné panorama města nad zátokou, kde podle pověsti ztroskotal svatý Pavel. Musíme mít ale štěstí a na akropolis nesmí být jeřáb, kazící dojem. Bez expedice na akropoli ale můžeme být jen stěží, a potom bude záležet na naší fyzické zdatnosti a měsíci, kdy jsme na Rhodosu. Cesta od parkoviště je totiž pěkně dlouhá, a pokud přijedeme v parném létě, dá nám zabrat. Připlatit si za oslí hřbet může být velice rozumným nápadem. A když jsme u toho léta – fronta na lístek a potom na vstup bývá v letních měsících skutečně mimořádná, a to všechno v parném slunci bez náznaku stínu. Lindos je po athénské akropoli druhou nejnavštěvovanější památkou Řecka, takže si tu frontu každý umí představit.


Pláže

V každém případě Rhodos za důkladnou prohlídku stojí. Navíc díky nevelkým rozměrům i solidní silniční síti jej s půjčeným autem dokonale projedeme za několik dnů. Pokud se sem ale vydáme hlavně za čistým mořem a žluťoučkými plážemi, budeme poněkud zklamáni. Pláže jsou v turistických průvodcích barevně upraveny, a i když se místní snaží turisty nalákat zajímavými názvy pláží jako Zlatá pláž, jsou většinou zašedlé, nelákavé a někdy dokonce tvořeny místo z písku z drobných oblázků.

Jelikož je Rhodos obrovským turistickým lákadlem tradičně zejména pro turisty z Anglie a Skandinávie, v letních měsících si klidu příliš neužijeme a budeme se muset spokojit s přelidněnými ulicemi i zaplněnými plážemi. Odměnou nám vedle starých památek bude i na dnešní Řecko nečekaná nabídka kvalitních restaurací, těžících zejména z bohatství zdejšího na ryby bohatého moře. A pokud budeme mít na chvíli dost jak památek, tak moře, můžeme si prohlédnout třeba zajímavé Údolí motýlů.


Koncem října většina restaurací i hotelů zavře dveře a turisté se začnou vracet až kolem března, pokud ale o moře příliš nestojíme a netrváme na tom, že musíme chodit v šortkách a tričku, můžeme přijet i v zimních měsících a užít si bohatou památku církevních i světských památek v příjemném poklidu a samotě. Litovat určitě nebudeme. Já si návštěvu dopřál koncem října, kdy sezóna tak akorát končila, takže i staré město bylo poloprázdné. Číšníci v restauracích tak měli na hosty více času a při druhé návštěvě jsem už patřil do rodiny, takže mi s potěšením na talíři ukazovali ty nejlepší kousky ryby.

Pokud se chcete na ostrov Rhodos podívat s cestovní kanceláří, doporučujeme využít služeb CK Greece-tours.cz.


Řecký ostrov Rhodos je často nazývaný Ostrov slunce a právem patří mezi vrcholné turistické atrakce celého Řecka. Na důkladnou prohlídku těch nejznámějších budeme potřebovat nejméně týden, a to ještě budeme muset zapomenout na známý Kolos rhodský, patřící mezi základní divy světa. Ten totiž neuvidíme – monumentální socha postavená k poctě boha Helia totiž po zemětřesení spadla a dožila se tak pouhých 56 let. O několik století později byla sešrotována a pravděpodobně prodána židovským obchodníkům. Dnes již nikdo neví, ani jak vypadala, ani kde původně stála. Rozhodně nestála rozkročená u vstupu do přístavu, jak tvrdí řada legend a několik prastarých vyobrazení.

Historie je bohatá

Historie ostrova je opravdu bohatá, ostrov byl důležitým obchodním centrem již v době 500 let před naším letopočtem, později byl součástí římského a byzantského impéria, a od roku 1306 do roku 1522 patřil rytířům řádu svatého Jana, jejichž středověký hrad a hradby si můžeme prohlédnout i dnes. A když jsme u prohlídky, vychutnat si můžeme i Palác velmistra s jeho značně zrekonstruovanou podobou, ale po pravdě řečeno do našich hradů to má daleko. Ono není divu, před 150 lety zde vybuchl střelný prach a tak dnešní podoba pochází z roku 1940, kdy jej obnovili italští okupanti.

{{reklama()}}

Ale zpět k historii – následovala okupace otomanskou říší a italskými vládci, takže dnešní město Rhodos se pyšní snad všemi architektonickými styly. Samozřejmě si užijeme hned přístav, který střeží bronzový jelen s laní. Fotogenické jsou i tři větrné mlýny s majákem sv. Mikuláše. Vedle nich si v přístavu samozřejmě můžeme důkladně prohlédnout luxusní jachty i s jejich povětšinou obtloustlými majiteli a silikonovými kráskami.


Akropolis

Mezi největší atrakce ostrova patří bezesporu Lindos s 2 400 let starou akropolí, jejíž chrámy patřily mezi nejposvátnější chrámy helénského období, mezi ověřené návštěvníky patřil i Alexandr Veliký, mezi ty neověřené potom Herakles a trojská Helena. Palác Atheny Lindia ze 4. století před naším letopočtem patří mezi skutečné skvosty. Mimo antických památek je zde i několik mimořádně zajímavých klášterů, např. na vrcholu kopce Filerimos.

Úchvatné je i samotné panorama města nad zátokou, kde podle pověsti ztroskotal svatý Pavel. Musíme mít ale štěstí a na akropolis nesmí být jeřáb, kazící dojem. Bez expedice na akropoli ale můžeme být jen stěží, a potom bude záležet na naší fyzické zdatnosti a měsíci, kdy jsme na Rhodosu. Cesta od parkoviště je totiž pěkně dlouhá, a pokud přijedeme v parném létě, dá nám zabrat. Připlatit si za oslí hřbet může být velice rozumným nápadem. A když jsme u toho léta – fronta na lístek a potom na vstup bývá v letních měsících skutečně mimořádná, a to všechno v parném slunci bez náznaku stínu. Lindos je po athénské akropoli druhou nejnavštěvovanější památkou Řecka, takže si tu frontu každý umí představit.


Pláže

V každém případě Rhodos za důkladnou prohlídku stojí. Navíc díky nevelkým rozměrům i solidní silniční síti jej s půjčeným autem dokonale projedeme za několik dnů. Pokud se sem ale vydáme hlavně za čistým mořem a žluťoučkými plážemi, budeme poněkud zklamáni. Pláže jsou v turistických průvodcích barevně upraveny, a i když se místní snaží turisty nalákat zajímavými názvy pláží jako Zlatá pláž, jsou většinou zašedlé, nelákavé a někdy dokonce tvořeny místo z písku z drobných oblázků.

Jelikož je Rhodos obrovským turistickým lákadlem tradičně zejména pro turisty z Anglie a Skandinávie, v letních měsících si klidu příliš neužijeme a budeme se muset spokojit s přelidněnými ulicemi i zaplněnými plážemi. Odměnou nám vedle starých památek bude i na dnešní Řecko nečekaná nabídka kvalitních restaurací, těžících zejména z bohatství zdejšího na ryby bohatého moře. A pokud budeme mít na chvíli dost jak památek, tak moře, můžeme si prohlédnout třeba zajímavé Údolí motýlů.


Koncem října většina restaurací i hotelů zavře dveře a turisté se začnou vracet až kolem března, pokud ale o moře příliš nestojíme a netrváme na tom, že musíme chodit v šortkách a tričku, můžeme přijet i v zimních měsících a užít si bohatou památku církevních i světských památek v příjemném poklidu a samotě. Litovat určitě nebudeme. Já si návštěvu dopřál koncem října, kdy sezóna tak akorát končila, takže i staré město bylo poloprázdné. Číšníci v restauracích tak měli na hosty více času a při druhé návštěvě jsem už patřil do rodiny, takže mi s potěšením na talíři ukazovali ty nejlepší kousky ryby.

Pokud se chcete na ostrov Rhodos podívat s cestovní kanceláří, doporučujeme využít služeb CK Greece-tours.cz.

RYCHLÁ REZERVACE LETU

Chorvatská Dalmácie

Cestujete do Chorvatska, konkrétně do oblasti zvané Dalmácie, a kromě
čistého moře a romantických pláží toužíte po poznání? Tak věřte,
že si tu přijdete na své.


Cestujete do Chorvatska, konkrétně do oblasti zvané Dalmácie, a kromě čistého moře a romantických pláží toužíte po poznání? Tak věřte, že si tu přijdete na své.

Dalmácie

Dalmácie je oblast rozkládající se při pobřeží Jaderského moře. Zasahuje nejen do jižního území Chorvatska, ale také do sousední Černé Hory. V minulosti však bylo toto území římské provincie mnohem větší – zahrnovalo například Albánii a také Istrii.

{{reklama()}}

Krásná příroda je pro tuto oblast přímo charakteristická. Jsou zde rozsáhlé krasové oblasti tvořené vápencem či dolomitem. Pokud vás omrzí slaná voda, tak můžete zavítat ke zdejším jezerům. Mimo jiné se tu nachází dvě ze tří největších přírodních jezer v Chorvatsku. Poblíž města Biograd je to jezero Vrana s rozlohou 30km2 a nedaleko Šibeniku pak jezero Prokljan o rozloze 11,5 km2.

Historii této oblasti je opravdu bohatá. Zpočátku byla pod nadvládou Římanů, poté se stala součástí Byzance. Ve středověku osídlili území kmeny Chorvatů a Srbů. Není se proto čemu divit, že zdejší města ukrývají množství památek a upoutají vás také architekturou různorodých slohů.


Šibenik

Šibenik je jedno z měst, které stojí za návštěvu. V tomto přístavním městě žije asi 50 tisíc obyvatel a je významným střediskem cestovního ruchu v této oblasti. Jste-li romantické duše určitě vás nadchne místní atmosféra.

Procházet se můžete ulicemi, kde vás budou lákat místní obchůdky s různými druhy zboží a útulné restaurace, v nichž se můžete občerstvit či zakusit chorvatské speciality. Jestliže cestou narazíte na stánek se zmrzlinou, tak se zastavte a ochutnejte! Nejen, že si budete moci vybrat z nepřeberného množství barev a příchutí, ale také je dost možné, že zažijete zábavnou show v podání prodavače zmrzliny. Ti totiž umí se zmrzlinou doslova čarovat a vytvářet z ní různé postavičky, což vám vykouzlí úsměv na rtech. Chcete-li však nasát pravou atmosféru tohoto města, zavítejte na místní trh. Ale pozor, nenechte se odradit zápachem mořských plodů, které se tu na každém rohu prodávají.


Jestliže vás přece jen více lákají památky, rozhodně si tu přijdete na své. Můžete začít například malým výšlapem ke zdejším pevnostem, které se majestátně tyčí nad městem. Jsou celkem tři – nejníže je pevnost sv. Anny, druhou je pevnost Šubičevac a nejvýše pak pevnost sv. Jana, která na město dohlíží z výšky 125 m. n. m. Procházka na toto místo stojí opravdu za to, je odtud krásný výhled do celého města a na moře, které díky místnímu přístavu křižuje množství lodí. Když půjdete zpět do města, zvolte cestu směřující ke katedrále sv. Jakuba. Ta je totiž největší chloubou města, od roku 2000 je zapsána na Seznamu světového kulturního dědictví UNESCO. Jedná se o katedrálu v goticko-renesančním slohu, jejíž stavba začala v 15. století. Určitě stojí za návštěvu, nejen z důvodu její nádherné sochařské výzdoby.

Prohlídku města pak můžete zakončit třeba procházkou po nábřeží, které je lemováno zakotvenými loděmi nebo se pohodlně usadit v nějaké restauraci a sledovat ruch města.


Primošten

Za dalším poznáním se musíte vydat trochu jižněji. Konkrétně do malého, ale malebného městečka Primošten, obklopeného vinicemi. Ve městě nežije ani 2000 obyvatel, ale za to turistů tu v létě najdete požehnaně. Nemusíte se však obávat, stále zde panuje klidná atmosféra.

Primošten, tedy jeho historická část, se rozkládá na poloostrově, jehož dominantou je kostel sv. Jiří. V minulosti bylo městečko obehnáno hradbami, které měly za úkol ubránit ho před Turky. Dnes je toto místo ideální na procházky zdejšími propletenými uličkami. S velkou pravděpodobností potkáte i pouliční umělce, kteří vám zpříjemní den zpěvem či namalováním vaší podobizny.


Pokud toužíte po adrenalinu, či nějakých sportovních aktivitách, stačí se přesunout na druhý konec města. Tam na vás čeká rozsáhlé turistické centrum s různými atrakcemi. Např. jízda na vodním skútru či let padákem za lodí. Druhá jmenovaná možnost je úžasným zážitkem, takže pokud vám nechybí kousek odvahy, není nad čím váhat. Shrnuto a podtrženo, Primošten je ideálním místem pro nenáročné turisty a rodiny s dětmi. Užijete si zde od každého trochu – historie, adrenalinových zážitků, zábavy a v neposlední řadě dobrého jídla. Místní restaurace nabízejí opravdu chutné jídlo za slušné ceny, na rozdíl od větších měst.

…a jedna praktická rada na závěr

Doprava automobilem je v této zemi nejjistější. Z mé zkušenosti vím, že řidiči místních autobusů slovo čas téměř neznají. V tom lepším případě autobusy jezdí i s hodinovým zpožděním a v tom horším nepřijedou vůbec.


Cestujete do Chorvatska, konkrétně do oblasti zvané Dalmácie, a kromě čistého moře a romantických pláží toužíte po poznání? Tak věřte, že si tu přijdete na své.

Dalmácie

Dalmácie je oblast rozkládající se při pobřeží Jaderského moře. Zasahuje nejen do jižního území Chorvatska, ale také do sousední Černé Hory. V minulosti však bylo toto území římské provincie mnohem větší – zahrnovalo například Albánii a také Istrii.

{{reklama()}}

Krásná příroda je pro tuto oblast přímo charakteristická. Jsou zde rozsáhlé krasové oblasti tvořené vápencem či dolomitem. Pokud vás omrzí slaná voda, tak můžete zavítat ke zdejším jezerům. Mimo jiné se tu nachází dvě ze tří největších přírodních jezer v Chorvatsku. Poblíž města Biograd je to jezero Vrana s rozlohou 30km2 a nedaleko Šibeniku pak jezero Prokljan o rozloze 11,5 km2.

Historii této oblasti je opravdu bohatá. Zpočátku byla pod nadvládou Římanů, poté se stala součástí Byzance. Ve středověku osídlili území kmeny Chorvatů a Srbů. Není se proto čemu divit, že zdejší města ukrývají množství památek a upoutají vás také architekturou různorodých slohů.


Šibenik

Šibenik je jedno z měst, které stojí za návštěvu. V tomto přístavním městě žije asi 50 tisíc obyvatel a je významným střediskem cestovního ruchu v této oblasti. Jste-li romantické duše určitě vás nadchne místní atmosféra.

Procházet se můžete ulicemi, kde vás budou lákat místní obchůdky s různými druhy zboží a útulné restaurace, v nichž se můžete občerstvit či zakusit chorvatské speciality. Jestliže cestou narazíte na stánek se zmrzlinou, tak se zastavte a ochutnejte! Nejen, že si budete moci vybrat z nepřeberného množství barev a příchutí, ale také je dost možné, že zažijete zábavnou show v podání prodavače zmrzliny. Ti totiž umí se zmrzlinou doslova čarovat a vytvářet z ní různé postavičky, což vám vykouzlí úsměv na rtech. Chcete-li však nasát pravou atmosféru tohoto města, zavítejte na místní trh. Ale pozor, nenechte se odradit zápachem mořských plodů, které se tu na každém rohu prodávají.


Jestliže vás přece jen více lákají památky, rozhodně si tu přijdete na své. Můžete začít například malým výšlapem ke zdejším pevnostem, které se majestátně tyčí nad městem. Jsou celkem tři – nejníže je pevnost sv. Anny, druhou je pevnost Šubičevac a nejvýše pak pevnost sv. Jana, která na město dohlíží z výšky 125 m. n. m. Procházka na toto místo stojí opravdu za to, je odtud krásný výhled do celého města a na moře, které díky místnímu přístavu křižuje množství lodí. Když půjdete zpět do města, zvolte cestu směřující ke katedrále sv. Jakuba. Ta je totiž největší chloubou města, od roku 2000 je zapsána na Seznamu světového kulturního dědictví UNESCO. Jedná se o katedrálu v goticko-renesančním slohu, jejíž stavba začala v 15. století. Určitě stojí za návštěvu, nejen z důvodu její nádherné sochařské výzdoby.

Prohlídku města pak můžete zakončit třeba procházkou po nábřeží, které je lemováno zakotvenými loděmi nebo se pohodlně usadit v nějaké restauraci a sledovat ruch města.


Primošten

Za dalším poznáním se musíte vydat trochu jižněji. Konkrétně do malého, ale malebného městečka Primošten, obklopeného vinicemi. Ve městě nežije ani 2000 obyvatel, ale za to turistů tu v létě najdete požehnaně. Nemusíte se však obávat, stále zde panuje klidná atmosféra.

Primošten, tedy jeho historická část, se rozkládá na poloostrově, jehož dominantou je kostel sv. Jiří. V minulosti bylo městečko obehnáno hradbami, které měly za úkol ubránit ho před Turky. Dnes je toto místo ideální na procházky zdejšími propletenými uličkami. S velkou pravděpodobností potkáte i pouliční umělce, kteří vám zpříjemní den zpěvem či namalováním vaší podobizny.


Pokud toužíte po adrenalinu, či nějakých sportovních aktivitách, stačí se přesunout na druhý konec města. Tam na vás čeká rozsáhlé turistické centrum s různými atrakcemi. Např. jízda na vodním skútru či let padákem za lodí. Druhá jmenovaná možnost je úžasným zážitkem, takže pokud vám nechybí kousek odvahy, není nad čím váhat. Shrnuto a podtrženo, Primošten je ideálním místem pro nenáročné turisty a rodiny s dětmi. Užijete si zde od každého trochu – historie, adrenalinových zážitků, zábavy a v neposlední řadě dobrého jídla. Místní restaurace nabízejí opravdu chutné jídlo za slušné ceny, na rozdíl od větších měst.

…a jedna praktická rada na závěr

Doprava automobilem je v této zemi nejjistější. Z mé zkušenosti vím, že řidiči místních autobusů slovo čas téměř neznají. V tom lepším případě autobusy jezdí i s hodinovým zpožděním a v tom horším nepřijedou vůbec.

Lada vyjela z Brna do Mongolska

Po rodinných problémech jsme odjeli z Brna směr Mongolsko až 21.
v neděli kolem 12 hodiny… Přinášíme úryvky
z cestovního deníku expedice Žigulíkem do
Mongolska.

Student pedagogiky, student práv a béžová Lada 2104 se vydali na
východ, aby poznali krásy a nástrahy států bývalého sovětského bloku.
V závěru cesty podpoří budoucí školáky v Mongolsku.


Po rodinných problémech jsme odjeli z Brna až 21. v neděli kolem 12 hodiny směr Bratislava. Na dálnici byl klid, na Slovensku jsme jeli po staré silnici. Chtěli jsme si zkrátit cestu za strýčkem v Bratislavě, bohužel to zkončilo jenom projíždkou po národním parku. Železnou závoru na koci cesty se nám nepodařila prorazit, zkouška odjet jí se nevydařila. Zadní kolo zůstalo ve vzduchu a měli jsme co dělat dostat Laďu na silnici a projet park zpět. Tentokrát to zkončilo naštěstí bez pokuty.

Večer jsme pokračovali do Maďarska na Budapešť. Za hranicemi začal blbnout volnoběh, prostě při zastavení zhasl. Ten den jsme jeli až do noci. Spali jsme asi 50km od srbských hranic. Ráno volnoběh nedržel, po očištění kontaktů se situace trochu zlepšila, ale nic moc. Pošteloval jsem to od ucha a Laďa frčí pěkně.

Student pedagogiky, student práv a béžová Lada 2104 se vydali na východ, aby poznali krásy a nástrahy států bývalého sovětského bloku. Vrcholky hor, skalní stěny, zrádné kamenné silnice a v závěru cesty podpora budoucích školáků v Mongolsku jsou cílem těchto tří dobrodruhů. Cestou se k nim ještě přidá kameraman a když vše půjde dobře, vznikne i dokumentární film.


Celníci na hranicích jsou zábavní a dá se říct že nám fandí, prostě charašoj mašina, Spotřeba je kolem 9L/100km což nás mile překvapilo stejně jako Bulhaři. Fajn země. Benzín po Turecko 26–29 Kč/l. Bohužel v Turecku stojí kolem 35Kč a to už je hoší. Naštěstí sme o ceně bezínu věděli už z domu, tak před tureckými hranicemi jsme nabrali do kanystrů a s přetékající nádrží jsem upalovali do Turecka.

Istanbul se svými 16milóny obyvateli je fááááááááákt obrovský město, po padesátikilome­trovém předměsti sme se regulelně ztratili. Dělníci nám dali čaj, poradili a drnkali jsme se podívat na centrum. Paráda, v lidech vzbuzujeme sympatie, koukají, smějí se, fandí, safari, safari, smích prostě paráda.

Pokud máte zájem podpořit cestu, která není jen samoúčelným dobrodružstvím, ale vytkla si i další cíle, ozvěte se nám na adresu redakce (at) ces­tovatel.cz Rádi zprostředkujeme kontakt a dle našich možností dáme o Vaší podpoře vědět světu. Podrobnosti o průběhu expedice najdete na stránkách Žigulíkem do Mongolska

Obrovský dík patří Víťovi a Kačce do Tvarožné, jejich výdrž byla neuvěřitelná při přípravách Ladíka. Momentálně se nacházíme za Istanbulem v jedné lezecké oblasti a relaxujeme po 1654km. Je tu krásně, spíme nedaleko silnic, vaříme si, je pohoda. Potrvzuje se nám nepsané pravidlo: čím dál jedete na východ tím jsou lidé pohostinější.

Turci nás zvou na snídaně, obědy, dávájí nám ovoce, zvou nás na čaj, jsou super. Trochu nás oba zmáhá nemoc(rýma, zanícené průdušky) ale léčíme se, večer a ráno slivovička… Snad to bude dobrý. V nejbližích dnech se chystáme na východ Turecka do hor, někam kde bude klid a málo lidí. Děkujeme Všem kdo nás podpořili, podporují a podpoří. {{reklama()}}

Po rodinných problémech jsme odjeli z Brna až 21. v neděli kolem 12 hodiny směr Bratislava. Na dálnici byl klid, na Slovensku jsme jeli po staré silnici. Chtěli jsme si zkrátit cestu za strýčkem v Bratislavě, bohužel to zkončilo jenom projíždkou po národním parku. Železnou závoru na koci cesty se nám nepodařila prorazit, zkouška odjet jí se nevydařila. Zadní kolo zůstalo ve vzduchu a měli jsme co dělat dostat Laďu na silnici a projet park zpět. Tentokrát to zkončilo naštěstí bez pokuty.

Večer jsme pokračovali do Maďarska na Budapešť. Za hranicemi začal blbnout volnoběh, prostě při zastavení zhasl. Ten den jsme jeli až do noci. Spali jsme asi 50km od srbských hranic. Ráno volnoběh nedržel, po očištění kontaktů se situace trochu zlepšila, ale nic moc. Pošteloval jsem to od ucha a Laďa frčí pěkně.

Student pedagogiky, student práv a béžová Lada 2104 se vydali na východ, aby poznali krásy a nástrahy států bývalého sovětského bloku. Vrcholky hor, skalní stěny, zrádné kamenné silnice a v závěru cesty podpora budoucích školáků v Mongolsku jsou cílem těchto tří dobrodruhů. Cestou se k nim ještě přidá kameraman a když vše půjde dobře, vznikne i dokumentární film.


Celníci na hranicích jsou zábavní a dá se říct že nám fandí, prostě charašoj mašina, Spotřeba je kolem 9L/100km což nás mile překvapilo stejně jako Bulhaři. Fajn země. Benzín po Turecko 26–29 Kč/l. Bohužel v Turecku stojí kolem 35Kč a to už je hoší. Naštěstí sme o ceně bezínu věděli už z domu, tak před tureckými hranicemi jsme nabrali do kanystrů a s přetékající nádrží jsem upalovali do Turecka.

Istanbul se svými 16milóny obyvateli je fááááááááákt obrovský město, po padesátikilome­trovém předměsti sme se regulelně ztratili. Dělníci nám dali čaj, poradili a drnkali jsme se podívat na centrum. Paráda, v lidech vzbuzujeme sympatie, koukají, smějí se, fandí, safari, safari, smích prostě paráda.

Pokud máte zájem podpořit cestu, která není jen samoúčelným dobrodružstvím, ale vytkla si i další cíle, ozvěte se nám na adresu redakce (at) ces­tovatel.cz Rádi zprostředkujeme kontakt a dle našich možností dáme o Vaší podpoře vědět světu. Podrobnosti o průběhu expedice najdete na stránkách Žigulíkem do Mongolska

Obrovský dík patří Víťovi a Kačce do Tvarožné, jejich výdrž byla neuvěřitelná při přípravách Ladíka. Momentálně se nacházíme za Istanbulem v jedné lezecké oblasti a relaxujeme po 1654km. Je tu krásně, spíme nedaleko silnic, vaříme si, je pohoda. Potrvzuje se nám nepsané pravidlo: čím dál jedete na východ tím jsou lidé pohostinější.

Turci nás zvou na snídaně, obědy, dávájí nám ovoce, zvou nás na čaj, jsou super. Trochu nás oba zmáhá nemoc(rýma, zanícené průdušky) ale léčíme se, večer a ráno slivovička… Snad to bude dobrý. V nejbližích dnech se chystáme na východ Turecka do hor, někam kde bude klid a málo lidí. Děkujeme Všem kdo nás podpořili, podporují a podpoří. {{reklama()}}

Ostrov svaté Lucky

Tohle nekonečné střídání evropských pánů nacházíme dodnes na
každém kroku. Jezdí se vlevo a o páté začnou v hotelech nabízet
čaj a keksy. Na druhé straně ale domorodci sice mluví anglicky, ale mezi
s sebou používají patois, který je založen na francouzštině.
A vesnice nesou názvy jako Vieux Fort nebo Soufriere.


Nejdříve ostrov objevili mírumilovní Arawakové, později mnohem militantnější Caribové. O přesném datu objevu tohoto karibského ostrova bělochy kupodivu nemáme přesné údaje. Řada historiků je přesvědčena o tom, že ostrov poprvé spatřil v roce 1499 Kolumbův navigátor Juan de la Cosa, další sází přímo na Kolumba a 13. prosinec roku 1502, jiní zase tvrdí, že to byli sice Španělé, ale o něco později. Každopádně s příchodem Evropanů zmizel původní název Hewanorra.

Dobrých 80 let ostrov využívali jen piráti, následovalo několik pokusů o trvalé osídlení, ale Karibové byli vždy proti. Úspěch měla až v roce 1651 francouzská výprava z blízkého Martiniku, která si navíc úspěch pojistila hned dvakrát – první budovou byla pořádná vojenská pevnost a vedoucí výpravy si vzal Indiánku za ženu. Kolonisté brzy začali expandovat a první město stojí v podobě dnešního Castries dodnes.

{{reklama()}}

Potom se už opakovala historie ostatních ostrovů, St. Lucia se začala líbit každému a bojů mezi Angličany a Francouzi bylo během 100 let tolik, že ostrov měnil své pány hned 14×. Nakonec připadl Pařížskou smlouvou z roku 1763 Francii. Klid ale dlouho nevydržel a boje trvaly až do roku 1814, kdy novou Pařížskou smlouvou ostrov připadl pro změnu Británii.

Tohle nekonečné střídání evropských pánů nacházíme dodnes na každém kroku. Jezdí se vlevo a o páté začnou v hotelech nabízet čaj a keksy. Na druhé straně ale domorodci sice mluví anglicky, ale mezi s sebou používají patois, který je založen na francouzštině. A vesnice nesou názvy jako Vieux Fort nebo Soufriere.

Drahý ráj


St. Lucia dnes patří mezi oblíbené turistické destinace, paradoxně však již před mnoha lety vsadila na luxusní resorty typu All inclusive. Tam sice skutečně nebudeme muset nic platit (na rozdíl třeba od Mexika zde nějaké to dýško vysloveně zakazují), zato se nám ovšem protočí panenky při placení celkového účtu. Pět set dolarů za pokoj není nic neobvyklého a znamená spíše spodní cenovou hladinu.

Podobné hotely dnes mají na ostrově většinu, což pomalu ale jistě začíná místním obchodníkům pít krev, protože jim konečně dochází, že většinu peněz spolknou spíše zahraniční cestovní kanceláře a zbytek zahraniční majitelé rezortů. Hýčkaní turisté často rezort vůbec neopustí, takže místním obchodům zbývají oči pro pláč. Snaží se to proto vynahradit jinak – na ostrově by hostům nejraději účtovali i vánek a šplouchání moře. Na plážích jsou turisté vystaveni neustálému dotírání prodavačů, každý taxík či mikrobus s turisty opakovaně zastavuje na místech, kde je parkoviště do posledního centimetru obsazeno prodavači agresivně nabízejícími turistický šunt, takže z vyhlídky toho moc nebude. Navíc nás řidič či průvodce bude celou cestu krmit tím, jak manželka/dcera­/maminka má rakovinu a kolik léčba, kterou musí podstupovat na Martiniku, stojí. Když už jsem to slyšel během prvního týdne potřetí, musel jsem se začít smát.


Prášky do kapsy

Doprava je poněkud speciální – ostrov je velice hornatý, takže rovné úseky silnice jsou vzácné. Když k tomu přidáme jízdu vlevo, je jasné, že mimo Angličanů se nikdo do pronájmu aut nehrne. Do většiny rezortů nás sice dopraví zdarma, součástí rezervace ale bývá varování o tom, že prášky proti mořské nemoci jsou nezbytností. Pro ty více zvracející nešťastníky potom existuje možnost dopravy do lepších hotelů pomocí vrtulníku. Nabídky cestovních kanceláří nejsou nejlepší, pokud je nás víc, vyplatí se domluva s nějakým taxíkářem, anglicky umí každý. Ale pozor, cenu přesně dohodnout předem.

A když už jsme u toho letiště: pro českého turistu je příjemná skutečnost, že na St. Lucii konečně nepotřebujeme vízum. To potěší zejména ty, kteří ostrov využívali jako mezičlánek pro putování po dalších ostrovech. Dříve nutné vízum totiž bývalo platné jen pro jeden vstup, takže zpátky jsme museli buď jinudy, nebo platit dvakrát. Letiště jsou navíc na ostrově dvě, mezinárodní a lokální, a vzdálenost mezi nimi je velká.

Největší trhák

Pro turisty bývá největším lákadlem sopka Qualibou, téměř výhradně inzerovaná jako jediná aktivní drive-in sopka na světě. Samozřejmě to není tak docela pravda. Jednak to co vidíme, vlastně aktivní sopka není, a potom si autem neprojedeme sopkou, ale dostaneme se akorát na parkoviště. Dál se mezi smrdutými sirnými výpary budeme pohybovat v zástupu turistů. Kdysi jsme se mohli pohybovat volně, potom se ale jeden průvodce propadl tenkou slupkou do horké vody a tak turistům courání zatrhli. Co dnes uvidíme, budou jezírka vařícího se bahna, místa odkud z nitra země vystupuje horká pára a několik míst, která síra zabarvila do žluta. Kdo má zájem a čas, může si o kus dál dopřát koupel v sirných jezírkách. Zajímavé to tady rozhodně je, ale kdo čekal nějaký vulkán jako hrom, bude zklamán.

Jet nebo nejet


Ostrov si naši návštěvu určitě zaslouží, ať už se hodláme válet u bazénu (díky hornatému ostrovu nemá každý rezort přístup k moři nebo se často alespoň pořádně projdeme) nebo po ostrově skutečně putovat či dokonce šplhat na jeden z dvojice Pitonů. K tomu ovšem budeme potřebovat nejen povolení, ale i oficiálního průvodce, jedná se přece jenom o solidní sportovní výkon. Musíme ale počítat s tím, že všechno je opravdu spíše na drahé straně. Odměnou ale bude nejen krásná příroda, ale i vynikající jídlo. Pro to ale budeme muset rezorty s all inclusive opustit. Rozhodnutí přijet na návštěvu jsem rozhodně nelitoval, ale opakovat tuto expedici asi nebudu. Karibik rozhodně nabízí cenově dostupnější a v podstatě i zajímavější ostrovy.

Americka-chalupa

Václav Větvička vydal knihu, není sice úplně cestovatelská, ale kdož máte rádi jeho způsob psaní, budete potěšeni.

Václav v knize Americká chalupa líčí své peripetie se stavěním domu v americkém Louisville. S ironií sobě vlastní popisuje krok za krokem od nápadu své ženy, že chce dům, až po péči o trávník, který podléhá neuvěřitelnému množství předpisů a nařízení.


Nejdříve ostrov objevili mírumilovní Arawakové, později mnohem militantnější Caribové. O přesném datu objevu tohoto karibského ostrova bělochy kupodivu nemáme přesné údaje. Řada historiků je přesvědčena o tom, že ostrov poprvé spatřil v roce 1499 Kolumbův navigátor Juan de la Cosa, další sází přímo na Kolumba a 13. prosinec roku 1502, jiní zase tvrdí, že to byli sice Španělé, ale o něco později. Každopádně s příchodem Evropanů zmizel původní název Hewanorra.

Dobrých 80 let ostrov využívali jen piráti, následovalo několik pokusů o trvalé osídlení, ale Karibové byli vždy proti. Úspěch měla až v roce 1651 francouzská výprava z blízkého Martiniku, která si navíc úspěch pojistila hned dvakrát – první budovou byla pořádná vojenská pevnost a vedoucí výpravy si vzal Indiánku za ženu. Kolonisté brzy začali expandovat a první město stojí v podobě dnešního Castries dodnes.

{{reklama()}}

Potom se už opakovala historie ostatních ostrovů, St. Lucia se začala líbit každému a bojů mezi Angličany a Francouzi bylo během 100 let tolik, že ostrov měnil své pány hned 14×. Nakonec připadl Pařížskou smlouvou z roku 1763 Francii. Klid ale dlouho nevydržel a boje trvaly až do roku 1814, kdy novou Pařížskou smlouvou ostrov připadl pro změnu Británii.

Tohle nekonečné střídání evropských pánů nacházíme dodnes na každém kroku. Jezdí se vlevo a o páté začnou v hotelech nabízet čaj a keksy. Na druhé straně ale domorodci sice mluví anglicky, ale mezi s sebou používají patois, který je založen na francouzštině. A vesnice nesou názvy jako Vieux Fort nebo Soufriere.

Drahý ráj


St. Lucia dnes patří mezi oblíbené turistické destinace, paradoxně však již před mnoha lety vsadila na luxusní resorty typu All inclusive. Tam sice skutečně nebudeme muset nic platit (na rozdíl třeba od Mexika zde nějaké to dýško vysloveně zakazují), zato se nám ovšem protočí panenky při placení celkového účtu. Pět set dolarů za pokoj není nic neobvyklého a znamená spíše spodní cenovou hladinu.

Podobné hotely dnes mají na ostrově většinu, což pomalu ale jistě začíná místním obchodníkům pít krev, protože jim konečně dochází, že většinu peněz spolknou spíše zahraniční cestovní kanceláře a zbytek zahraniční majitelé rezortů. Hýčkaní turisté často rezort vůbec neopustí, takže místním obchodům zbývají oči pro pláč. Snaží se to proto vynahradit jinak – na ostrově by hostům nejraději účtovali i vánek a šplouchání moře. Na plážích jsou turisté vystaveni neustálému dotírání prodavačů, každý taxík či mikrobus s turisty opakovaně zastavuje na místech, kde je parkoviště do posledního centimetru obsazeno prodavači agresivně nabízejícími turistický šunt, takže z vyhlídky toho moc nebude. Navíc nás řidič či průvodce bude celou cestu krmit tím, jak manželka/dcera­/maminka má rakovinu a kolik léčba, kterou musí podstupovat na Martiniku, stojí. Když už jsem to slyšel během prvního týdne potřetí, musel jsem se začít smát.


Prášky do kapsy

Doprava je poněkud speciální – ostrov je velice hornatý, takže rovné úseky silnice jsou vzácné. Když k tomu přidáme jízdu vlevo, je jasné, že mimo Angličanů se nikdo do pronájmu aut nehrne. Do většiny rezortů nás sice dopraví zdarma, součástí rezervace ale bývá varování o tom, že prášky proti mořské nemoci jsou nezbytností. Pro ty více zvracející nešťastníky potom existuje možnost dopravy do lepších hotelů pomocí vrtulníku. Nabídky cestovních kanceláří nejsou nejlepší, pokud je nás víc, vyplatí se domluva s nějakým taxíkářem, anglicky umí každý. Ale pozor, cenu přesně dohodnout předem.

A když už jsme u toho letiště: pro českého turistu je příjemná skutečnost, že na St. Lucii konečně nepotřebujeme vízum. To potěší zejména ty, kteří ostrov využívali jako mezičlánek pro putování po dalších ostrovech. Dříve nutné vízum totiž bývalo platné jen pro jeden vstup, takže zpátky jsme museli buď jinudy, nebo platit dvakrát. Letiště jsou navíc na ostrově dvě, mezinárodní a lokální, a vzdálenost mezi nimi je velká.

Největší trhák

Pro turisty bývá největším lákadlem sopka Qualibou, téměř výhradně inzerovaná jako jediná aktivní drive-in sopka na světě. Samozřejmě to není tak docela pravda. Jednak to co vidíme, vlastně aktivní sopka není, a potom si autem neprojedeme sopkou, ale dostaneme se akorát na parkoviště. Dál se mezi smrdutými sirnými výpary budeme pohybovat v zástupu turistů. Kdysi jsme se mohli pohybovat volně, potom se ale jeden průvodce propadl tenkou slupkou do horké vody a tak turistům courání zatrhli. Co dnes uvidíme, budou jezírka vařícího se bahna, místa odkud z nitra země vystupuje horká pára a několik míst, která síra zabarvila do žluta. Kdo má zájem a čas, může si o kus dál dopřát koupel v sirných jezírkách. Zajímavé to tady rozhodně je, ale kdo čekal nějaký vulkán jako hrom, bude zklamán.

Jet nebo nejet


Ostrov si naši návštěvu určitě zaslouží, ať už se hodláme válet u bazénu (díky hornatému ostrovu nemá každý rezort přístup k moři nebo se často alespoň pořádně projdeme) nebo po ostrově skutečně putovat či dokonce šplhat na jeden z dvojice Pitonů. K tomu ovšem budeme potřebovat nejen povolení, ale i oficiálního průvodce, jedná se přece jenom o solidní sportovní výkon. Musíme ale počítat s tím, že všechno je opravdu spíše na drahé straně. Odměnou ale bude nejen krásná příroda, ale i vynikající jídlo. Pro to ale budeme muset rezorty s all inclusive opustit. Rozhodnutí přijet na návštěvu jsem rozhodně nelitoval, ale opakovat tuto expedici asi nebudu. Karibik rozhodně nabízí cenově dostupnější a v podstatě i zajímavější ostrovy.

Americka-chalupa

Václav Větvička vydal knihu, není sice úplně cestovatelská, ale kdož máte rádi jeho způsob psaní, budete potěšeni.

Václav v knize Americká chalupa líčí své peripetie se stavěním domu v americkém Louisville. S ironií sobě vlastní popisuje krok za krokem od nápadu své ženy, že chce dům, až po péči o trávník, který podléhá neuvěřitelnému množství předpisů a nařízení.

Nová Kaledonie – Ostrovy věčného jara

Oficiální název ostrovů je Nová Kaledonie, spojený se jménem
kapitána Cooka, který ostrovy v roce 1774 objevil. A jelikož
mu tehdy nehostinné ostrovy připomínaly pobřeží Skotska, ostrovy získaly
své jméno. Mnohem méně známý je domorodý název, Země Kanaků.
A existuje ještě jméno třetí, za který mohou turisté. Jméno Ostrovy
věčného jara by mělo připomínat relativně stálé počasí, bez dusného
parna.


Oficiální název ostrovů je Nová Kaledonie, spojený se jménem kapitána Cooka, který ostrovy v roce 1774 objevil. A jelikož mu tehdy nehostinné ostrovy připomínaly pobřeží Skotska, ostrovy získaly své jméno. Mnohem méně známý je domorodý název, Země Kanaků. A existuje ještě jméno třetí, za který mohou turisté. Jméno Ostrovy věčného jara by mělo připomínat relativně stálé počasí, bez dusného parna. To, že se na druhé straně zeměkoule používá stejný název pro Madeiru, to už nikoho nezajímá.

Francie

Mateřská Francie, které Nová Kaledonie po staletí patří, původně využívala tyto ostrovy stejně jako Británie Austrálii, tj. jako trestaneckou kolonii. Památky na tuto dobu nacházíme dodnes, buď v podobě hřbitovů, nebo zbytky domků propuštěných trestanců. A dnes je již jedno, jestli se jednalo o prosté zločince, o politické vyhnance z dob Pařížské komuny nebo pozdější vzpoury v Alžíru. Celkem jich bylo do Nové Kaledonie deportováno 21 tisíc.

{{reklama()}}

Botanikův ráj

Dnes je však Nová Kaledonie prosperující kolonií, která je, především díky rozsáhlým nalezištím niklu, hospodářsky samostatná, což se o většině podobných zemí nedá říci. Za prosperitu se ovšem i tady platí, slévárny niklu vytvořily z poloviny hlavního města poněkud odpornou záležitost.

Botanicky inklinující turisté považují Novou Kaledonii za ráj na zemi, neboť díky dlouhé izolaci je značná část místní flory naprosto unikátní. Koneckonců 2 551 endemických druhů na jednom ostrově, to není jen tak. Pro nejrůznější kapradě, vranečky nebo nejbližší příbuzné nejstarších známých kvetoucích rostlin si botanik připadá, jakoby se ocitl v druhohorách.


Jídlo

Část mého pobytu jsem věnoval také oblastem kulinářského umění. Hlavní město Noumea nezapře svůj francouzský vliv. Zřejmě neexistuje restaurace, ve které by si turista nepochutnal, a pokud nezajdeme do nějaké pětihvězdičkové, ceny jsou snesitelné. Mimořádně jsem si vychutnával rozkoše z opakovaných konzumací tatarského bifteku. To samozřejmě není pro českého turistu nic mimořádně zajímavého, ale pro toho, kdo přijede ze Spojených států, je to ovšem mana nebeská. Nad talířem s tatarákem jsem se dokonce seznámil s velice příjemnou česko-slovenskou dvojicí, v jejichž bytě jsem potom u vynikajícího červeného vína dlouhé hodiny pokuřoval propašované kubánské doutníky a pozorovat z dvanáctého patra pinožení etnického festivalu hluboko pod námi.

Okolní ostrovy

Pláže jsou sice nádherné, nicméně když už jsem se trmácel tak daleko, přece jenom mne zvědavost hnala dál. Na oblíbený a blízký ostrůvek Phare jsem se dostal hned nadvakrát, poprvé totiž pro značný vítr loď nejezdila. Pohled z ochozu starého majáku na korálové útesy obklopující ostrov byl opravdu jedinečný a stál i za trochu strachu z korálových hadů, kterými se ostrov jen hemží. A aby si někdo nemyslel, že přeháním, jedná se o velice jedovatého hada Laticauda semisasciata. Proč turisty nevarují, to mi není jasné.


Hadi mne ale neodradili od další expedice. Ile des Pins je mezi ostrovy Nové Kaledonie poněkud unikátní. Pro turisty toužící po cukrových plážích s mořem, jehož barvy nabízejí všechny možnosti modrého spektra, je to ostrov zřejmě nejpohostinnější, musí ale vzít za vděk jedním ze dvou hotelů, jinde se totiž nenajedí. Turisté zvědavější na historické události si zase mohou dopřát nejvíce památek na doby, kdy většinu obyvatel tvořili trestanci. Zájemci o novodobou historii Nové Kaledonie zase ocení skutečnost, že je to jeden z posledních ostrovů, kde domorodci žijí v kmenové zřízení stejným způsobem, jak tomu bylo po staletí. Přísnost zákazů sahá tak daleko, že takový windsurfing je povolen pouze na dvou plážích. Čas se prostě zastavil.

Cesta domů

Doba určená k pobytu na Nové Kaledonii příjemně a nečekaně rychle utekla, a tak jsem se musel s pohostinnou zemí rozloučit. Ráno čekal před hotelem taxík a já se vydal na šedesát kilometrů dlouhou cestu na letiště. Blíž totiž není dostatečná rovina. Na letišti jsem si dal na rozloučení poslední sklenici francouzského koňaku a nastoupil do letadla směrem do Austrálie.

Americka-chalupa

Václav Větvička vydal knihu, není sice úplně cestovatelská, ale kdož máte rádi jeho způsob psaní, budete potěšeni.

Václav v knize Americká chalupa líčí své peripetie se stavěním domu v americkém Louisville. S ironií sobě vlastní popisuje krok za krokem od nápadu své ženy, že chce dům, až po péči o trávník, který podléhá neuvěřitelnému množství předpisů a nařízení.


Oficiální název ostrovů je Nová Kaledonie, spojený se jménem kapitána Cooka, který ostrovy v roce 1774 objevil. A jelikož mu tehdy nehostinné ostrovy připomínaly pobřeží Skotska, ostrovy získaly své jméno. Mnohem méně známý je domorodý název, Země Kanaků. A existuje ještě jméno třetí, za který mohou turisté. Jméno Ostrovy věčného jara by mělo připomínat relativně stálé počasí, bez dusného parna. To, že se na druhé straně zeměkoule používá stejný název pro Madeiru, to už nikoho nezajímá.

Francie

Mateřská Francie, které Nová Kaledonie po staletí patří, původně využívala tyto ostrovy stejně jako Británie Austrálii, tj. jako trestaneckou kolonii. Památky na tuto dobu nacházíme dodnes, buď v podobě hřbitovů, nebo zbytky domků propuštěných trestanců. A dnes je již jedno, jestli se jednalo o prosté zločince, o politické vyhnance z dob Pařížské komuny nebo pozdější vzpoury v Alžíru. Celkem jich bylo do Nové Kaledonie deportováno 21 tisíc.

{{reklama()}}

Botanikův ráj

Dnes je však Nová Kaledonie prosperující kolonií, která je, především díky rozsáhlým nalezištím niklu, hospodářsky samostatná, což se o většině podobných zemí nedá říci. Za prosperitu se ovšem i tady platí, slévárny niklu vytvořily z poloviny hlavního města poněkud odpornou záležitost.

Botanicky inklinující turisté považují Novou Kaledonii za ráj na zemi, neboť díky dlouhé izolaci je značná část místní flory naprosto unikátní. Koneckonců 2 551 endemických druhů na jednom ostrově, to není jen tak. Pro nejrůznější kapradě, vranečky nebo nejbližší příbuzné nejstarších známých kvetoucích rostlin si botanik připadá, jakoby se ocitl v druhohorách.


Jídlo

Část mého pobytu jsem věnoval také oblastem kulinářského umění. Hlavní město Noumea nezapře svůj francouzský vliv. Zřejmě neexistuje restaurace, ve které by si turista nepochutnal, a pokud nezajdeme do nějaké pětihvězdičkové, ceny jsou snesitelné. Mimořádně jsem si vychutnával rozkoše z opakovaných konzumací tatarského bifteku. To samozřejmě není pro českého turistu nic mimořádně zajímavého, ale pro toho, kdo přijede ze Spojených států, je to ovšem mana nebeská. Nad talířem s tatarákem jsem se dokonce seznámil s velice příjemnou česko-slovenskou dvojicí, v jejichž bytě jsem potom u vynikajícího červeného vína dlouhé hodiny pokuřoval propašované kubánské doutníky a pozorovat z dvanáctého patra pinožení etnického festivalu hluboko pod námi.

Okolní ostrovy

Pláže jsou sice nádherné, nicméně když už jsem se trmácel tak daleko, přece jenom mne zvědavost hnala dál. Na oblíbený a blízký ostrůvek Phare jsem se dostal hned nadvakrát, poprvé totiž pro značný vítr loď nejezdila. Pohled z ochozu starého majáku na korálové útesy obklopující ostrov byl opravdu jedinečný a stál i za trochu strachu z korálových hadů, kterými se ostrov jen hemží. A aby si někdo nemyslel, že přeháním, jedná se o velice jedovatého hada Laticauda semisasciata. Proč turisty nevarují, to mi není jasné.


Hadi mne ale neodradili od další expedice. Ile des Pins je mezi ostrovy Nové Kaledonie poněkud unikátní. Pro turisty toužící po cukrových plážích s mořem, jehož barvy nabízejí všechny možnosti modrého spektra, je to ostrov zřejmě nejpohostinnější, musí ale vzít za vděk jedním ze dvou hotelů, jinde se totiž nenajedí. Turisté zvědavější na historické události si zase mohou dopřát nejvíce památek na doby, kdy většinu obyvatel tvořili trestanci. Zájemci o novodobou historii Nové Kaledonie zase ocení skutečnost, že je to jeden z posledních ostrovů, kde domorodci žijí v kmenové zřízení stejným způsobem, jak tomu bylo po staletí. Přísnost zákazů sahá tak daleko, že takový windsurfing je povolen pouze na dvou plážích. Čas se prostě zastavil.

Cesta domů

Doba určená k pobytu na Nové Kaledonii příjemně a nečekaně rychle utekla, a tak jsem se musel s pohostinnou zemí rozloučit. Ráno čekal před hotelem taxík a já se vydal na šedesát kilometrů dlouhou cestu na letiště. Blíž totiž není dostatečná rovina. Na letišti jsem si dal na rozloučení poslední sklenici francouzského koňaku a nastoupil do letadla směrem do Austrálie.

Americka-chalupa

Václav Větvička vydal knihu, není sice úplně cestovatelská, ale kdož máte rádi jeho způsob psaní, budete potěšeni.

Václav v knize Americká chalupa líčí své peripetie se stavěním domu v americkém Louisville. S ironií sobě vlastní popisuje krok za krokem od nápadu své ženy, že chce dům, až po péči o trávník, který podléhá neuvěřitelnému množství předpisů a nařízení.

Luxor, památky plnými doušky

Další alternativou je samozřejmě cesta lodí po Nilu, kde to v plné
sezóně funguje s pravidelností pendlu. Vodák u toho dostává
kopřivku, plovoucí hotely s minimálním ponorem vypadají sice
impozantně, ale o to méně důvěryhodně, a pouhé dva záchranné
čluny, pravidelně umístěné nad výfukem mohutných motorů, nevypadají
příliš nadějně.


Vidět jen Káhiru by znamenalo nebýt v Egyptě, a proto raději honem do Luxoru. Místo nekonečné cesty autobusem si zkušený cestovatel raději zaplatí cestu letadlem, místní letecká společnost nečekaně používá moderní airbusy, nicméně na nějakou zvláštní spolehlivost se u místní letecké společnosti spolehnout nemůžeme, ať už se jedná o letu na čas nebo o letu vůbec – při cestě zpátky jsem na letišti musel tvrdnout o čtyři hodiny déle jen proto, že ranní let zrušili, aniž by se to cestujícím namáhali řict.

Další alternativou je samozřejmě cesta lodí po Nilu, kde to v plné sezóně funguje s pravidelností pendlu. Vodák u toho dostává kopřivku, plovoucí hotely s minimálním ponorem vypadají sice impozantně, ale o to méně důvěryhodně, a pouhé dva záchranné čluny, pravidelně umístěné nad výfukem mohutných motorů, nevypadají příliš nadějně. V září ale bylo turistů pramálo, takže za Luxorem byly tyto nilské koráby zaparkované ve třech vrstvách.

{{reklama()}}

V blízkosti Luxoru je snad všechno, co dělá Egypt Egyptem. Chrám je prakticky uprostřed města, takže tam pohodlně dojdeme pěšky. S blízkým chrámovým komplexem v Karnaku je spojen Alejí sfing. Těch se sice zachovala jen hrstka, ale pro představu to rozhodně stačí. Do samotného chrámu se vstupuje jedním z nejpůsobivějších vchodů v Egyptě. Pylon byl vyzdoben motivem bitvy u Kadeše. Před pylonem stojí několik obřích soch Ramesse II a jeden ze dvou obelisků z červené žuly. Pokud se chceme pokochat jeho dvojčetem, musíme do Paříže.


Soustava chrámů

Spojení obou chrámů dnes existuje jen taxíkem. Karnacká soustava chrámů byla nepřetržitě budována po dobu téměř 2 000 let. Hlavním bohem, který zde byl uctíván, byl samozřejmě nejvyšší bůh Nové říše Amon, a jak se každý faraón snažil zalíbit Amonovi novou stavbou, chrámů utěšeně přibývalo. Když nepomyslíme na plochu komplexu, která nám v palčivém slunci dá nepochybně zabrat, budeme stát v úžasu nad gigantickými pylony, o nichž si jen těžko představíme, jak je tehdy dokázali postavit.

Chceme-li se zde alespoň trochu orientovat, měli bychom přicházet alejí lemovanou sfingami s hlavou berana, které byly zasvěcené bohu Amonovi. U druhého pylonu, který býval skutečných průčelím chrámu v Karnaku, nelze přehlédnout obrovské sochy Amona-Rea. Po pravé straně máme chrám Ramesse III a přímo proti nám je slavná velká hypostylová síň. Fotografickou horečku poněkud kazí monumentální rozměry, pokud se ale vydáme o kus dál, ze stínu se neomylně vynoří jeden z ozbrojených vojáků předstírajících ochranu a začne nabízet, že nás za mírný bakšiš nechá vylézt na nějaký strop menšího chrámu, kde je prakticky jediné místo, odkud se nám celý komplex vejde do hledáčku.


Okolí Luxoru, Údolí králů

Okolí Luxoru toho ale ještě skrývá mnohem víc, nedaleko je solidně zrestaurovaný chrám královny Hatshepsut, ve kterém si pravděpodobně nejlépe představíme, jak tyto chrámy asi kdysi vypadaly. Restaurování samozřejmě přináší nekonečné diskuze o tom, jestli má po tolika letech památka vypadat jako ze škatulky, nebo jestli má vypadat tak, jak na ní zapracoval zub času.

Nikdo asi nevynechá návštěvu známého Údolí králů, což bylo v minulosti velmi obtížně přístupné místo. Díky tomu se stalo ideální pro poslední odpočinek faraónů 18. až 20. dynastie. Evropští archeologové zde postupně objevují další a další hrobky králů, dnes jich je již přes 60, navíc nikdy předem nevíme, které hrobky jsou otevřené. Ale nemusíme se bát, v ceně prohlídky jsou vždy tři hrobky, za další se platí navíc. Zkušený průvodce většinou vybere trojici tak, abychom si vychutnali jednotlivé styly. Za další poplatek můžeme navštívit i slavnou hrobku faraóna Tutanchamona, jemuž k dnešní nepředstavitelné slávě pomohlo pouze objevení jeho hrobky, která byla jediná nevykradená a plná zlata. Ke slávě bezvýznamného faraóna napomohla i známá legenda o Tutanchamonově kletbě.

O kus dál je Champollionem pojmenované Údolí královen, kde byly pohřbívány královny a jejich děti. Hrobky jsou často mnohem dokonaleji vyzdobené, turisté ale houfně dávají přednost místům posledního odpočinku faraónů. Prohlédnout si můžeme i hrobku královny Nefertari, kterou v roce 1904 objevil Ital Schaiparelli. Ta je zcela bezpochybně ze všech nejkrásnější (také nejlépe zrestaurovaná). Egypská vláda si však z turistů dělá dobrý den, nejdříve ji ze strachu před zkázou uzavřela úplně, potom ji otevírala jen pár dnů v měsíci, a dnes si ji může prohlídnout jen movitý turista, který sáhne do peněženky pro deset tisíc dolarů. Tak tomu bylo za mé návštěvy, dnes to může být zase úplně jinak.


Stranou zájmu bývá vesnička Deir al-Medina, která dnes vypadá stejně jako v době, kdy zde bydleli dělníci pracující na královských hrobkách. Ti movitější byli pohřbíváni zde, takže si dnes můžeme prohlédnout mnohem skromnější, o to působivější hrobky zdobené tentokráte světskými motivy. Vadou na kráse je Egypťan krčící se v každé z nich, který okamžitě přiskočí, ofukuje turistu kusem papundeklu a druhou ruku nastrkuje pro bakšiš. Arabský svět v plné kráse.

Dendara

Kapitolou samou pro sebe je potom návštěva chrámu Dendara. Celá oblast je považována za nebezpečnou, proto se v určenou hodinu připraví kolona autobusů a mikrobusů, která pod těžkou vojenskou ochranou vyrazí. Zablokována je každá křižovatka a most, někde stojí armáda, někde policie a na menších mostech jsou po zuby ozbrojení civilisté. Kolona řítící se maximální rychlostí po uzavřené silnici připomíná přejezdy kremelských papalášů a po pravdě řečeno docela chápu, že pokud musí místní obyvatelé čekat v horku půlhodinku na přechod silnice jenom proto, že okolo pojedou bílí sáhibové, nemají turisty zrovna v lásce. Chrám ale stojí za pár nepříjemných pocitů.

Mrkněte i na první část vyprávění o Egyptě pod názvem Káhira, ve stínu pyramidy a sfingy

Několik kilometrů před ním se kolona rozdělí a většina míří směrem na Abu Simbel, dál jsem jel jen s průvodcem a osamoceným náklaďákem s několika vojáky. Pozoruhodně zachovalý chrám, který se až do 19. století skrýval pod pískem, jsme tedy měli sami pro sebe. Vnitřní výzdoba je dost poškozená, pozdější obyvatelé pracně vytloukli reliéfy, zato venku už jim píle došla. Mezi tisícem reliéfů si můžeme prohlédnout i vzácný, údajně jediný reliéf s Kleopatrou. Turistů sem zavítá tak málo, že je to snad jediný chrám, kde nikdo neotravuje a stráž se spokojí s propisovací tužkou.

Čas v Egyptě utekl rychleji, než bych čekal. Zbýval jen poslední večer, trávený pozorováním slunce zapadajícího nad skalami a barvícího pomalu tekoucí Nil do oranžova. Pomalé faluky s rybáři vypadaly stejně jako v dobách faraónů a zdálo se, že se zastavil čas. Jen hlahol pivem rozjařených anglických turistů mne opakovaně vracel do nepříjemné reality dneška.

Americka-chalupa

Václav Větvička vydal knihu, není sice úplně cestovatelská, ale kdož máte rádi jeho způsob psaní, budete potěšeni.

Václav v knize Americká chalupa líčí své peripetie se stavěním domu v americkém Louisville. S ironií sobě vlastní popisuje krok za krokem od nápadu své ženy, že chce dům, až po péči o trávník, který podléhá neuvěřitelnému množství předpisů a nařízení.


Vidět jen Káhiru by znamenalo nebýt v Egyptě, a proto raději honem do Luxoru. Místo nekonečné cesty autobusem si zkušený cestovatel raději zaplatí cestu letadlem, místní letecká společnost nečekaně používá moderní airbusy, nicméně na nějakou zvláštní spolehlivost se u místní letecké společnosti spolehnout nemůžeme, ať už se jedná o letu na čas nebo o letu vůbec – při cestě zpátky jsem na letišti musel tvrdnout o čtyři hodiny déle jen proto, že ranní let zrušili, aniž by se to cestujícím namáhali řict.

Další alternativou je samozřejmě cesta lodí po Nilu, kde to v plné sezóně funguje s pravidelností pendlu. Vodák u toho dostává kopřivku, plovoucí hotely s minimálním ponorem vypadají sice impozantně, ale o to méně důvěryhodně, a pouhé dva záchranné čluny, pravidelně umístěné nad výfukem mohutných motorů, nevypadají příliš nadějně. V září ale bylo turistů pramálo, takže za Luxorem byly tyto nilské koráby zaparkované ve třech vrstvách.

{{reklama()}}

V blízkosti Luxoru je snad všechno, co dělá Egypt Egyptem. Chrám je prakticky uprostřed města, takže tam pohodlně dojdeme pěšky. S blízkým chrámovým komplexem v Karnaku je spojen Alejí sfing. Těch se sice zachovala jen hrstka, ale pro představu to rozhodně stačí. Do samotného chrámu se vstupuje jedním z nejpůsobivějších vchodů v Egyptě. Pylon byl vyzdoben motivem bitvy u Kadeše. Před pylonem stojí několik obřích soch Ramesse II a jeden ze dvou obelisků z červené žuly. Pokud se chceme pokochat jeho dvojčetem, musíme do Paříže.


Soustava chrámů

Spojení obou chrámů dnes existuje jen taxíkem. Karnacká soustava chrámů byla nepřetržitě budována po dobu téměř 2 000 let. Hlavním bohem, který zde byl uctíván, byl samozřejmě nejvyšší bůh Nové říše Amon, a jak se každý faraón snažil zalíbit Amonovi novou stavbou, chrámů utěšeně přibývalo. Když nepomyslíme na plochu komplexu, která nám v palčivém slunci dá nepochybně zabrat, budeme stát v úžasu nad gigantickými pylony, o nichž si jen těžko představíme, jak je tehdy dokázali postavit.

Chceme-li se zde alespoň trochu orientovat, měli bychom přicházet alejí lemovanou sfingami s hlavou berana, které byly zasvěcené bohu Amonovi. U druhého pylonu, který býval skutečných průčelím chrámu v Karnaku, nelze přehlédnout obrovské sochy Amona-Rea. Po pravé straně máme chrám Ramesse III a přímo proti nám je slavná velká hypostylová síň. Fotografickou horečku poněkud kazí monumentální rozměry, pokud se ale vydáme o kus dál, ze stínu se neomylně vynoří jeden z ozbrojených vojáků předstírajících ochranu a začne nabízet, že nás za mírný bakšiš nechá vylézt na nějaký strop menšího chrámu, kde je prakticky jediné místo, odkud se nám celý komplex vejde do hledáčku.


Okolí Luxoru, Údolí králů

Okolí Luxoru toho ale ještě skrývá mnohem víc, nedaleko je solidně zrestaurovaný chrám královny Hatshepsut, ve kterém si pravděpodobně nejlépe představíme, jak tyto chrámy asi kdysi vypadaly. Restaurování samozřejmě přináší nekonečné diskuze o tom, jestli má po tolika letech památka vypadat jako ze škatulky, nebo jestli má vypadat tak, jak na ní zapracoval zub času.

Nikdo asi nevynechá návštěvu známého Údolí králů, což bylo v minulosti velmi obtížně přístupné místo. Díky tomu se stalo ideální pro poslední odpočinek faraónů 18. až 20. dynastie. Evropští archeologové zde postupně objevují další a další hrobky králů, dnes jich je již přes 60, navíc nikdy předem nevíme, které hrobky jsou otevřené. Ale nemusíme se bát, v ceně prohlídky jsou vždy tři hrobky, za další se platí navíc. Zkušený průvodce většinou vybere trojici tak, abychom si vychutnali jednotlivé styly. Za další poplatek můžeme navštívit i slavnou hrobku faraóna Tutanchamona, jemuž k dnešní nepředstavitelné slávě pomohlo pouze objevení jeho hrobky, která byla jediná nevykradená a plná zlata. Ke slávě bezvýznamného faraóna napomohla i známá legenda o Tutanchamonově kletbě.

O kus dál je Champollionem pojmenované Údolí královen, kde byly pohřbívány královny a jejich děti. Hrobky jsou často mnohem dokonaleji vyzdobené, turisté ale houfně dávají přednost místům posledního odpočinku faraónů. Prohlédnout si můžeme i hrobku královny Nefertari, kterou v roce 1904 objevil Ital Schaiparelli. Ta je zcela bezpochybně ze všech nejkrásnější (také nejlépe zrestaurovaná). Egypská vláda si však z turistů dělá dobrý den, nejdříve ji ze strachu před zkázou uzavřela úplně, potom ji otevírala jen pár dnů v měsíci, a dnes si ji může prohlídnout jen movitý turista, který sáhne do peněženky pro deset tisíc dolarů. Tak tomu bylo za mé návštěvy, dnes to může být zase úplně jinak.


Stranou zájmu bývá vesnička Deir al-Medina, která dnes vypadá stejně jako v době, kdy zde bydleli dělníci pracující na královských hrobkách. Ti movitější byli pohřbíváni zde, takže si dnes můžeme prohlédnout mnohem skromnější, o to působivější hrobky zdobené tentokráte světskými motivy. Vadou na kráse je Egypťan krčící se v každé z nich, který okamžitě přiskočí, ofukuje turistu kusem papundeklu a druhou ruku nastrkuje pro bakšiš. Arabský svět v plné kráse.

Dendara

Kapitolou samou pro sebe je potom návštěva chrámu Dendara. Celá oblast je považována za nebezpečnou, proto se v určenou hodinu připraví kolona autobusů a mikrobusů, která pod těžkou vojenskou ochranou vyrazí. Zablokována je každá křižovatka a most, někde stojí armáda, někde policie a na menších mostech jsou po zuby ozbrojení civilisté. Kolona řítící se maximální rychlostí po uzavřené silnici připomíná přejezdy kremelských papalášů a po pravdě řečeno docela chápu, že pokud musí místní obyvatelé čekat v horku půlhodinku na přechod silnice jenom proto, že okolo pojedou bílí sáhibové, nemají turisty zrovna v lásce. Chrám ale stojí za pár nepříjemných pocitů.

Mrkněte i na první část vyprávění o Egyptě pod názvem Káhira, ve stínu pyramidy a sfingy

Několik kilometrů před ním se kolona rozdělí a většina míří směrem na Abu Simbel, dál jsem jel jen s průvodcem a osamoceným náklaďákem s několika vojáky. Pozoruhodně zachovalý chrám, který se až do 19. století skrýval pod pískem, jsme tedy měli sami pro sebe. Vnitřní výzdoba je dost poškozená, pozdější obyvatelé pracně vytloukli reliéfy, zato venku už jim píle došla. Mezi tisícem reliéfů si můžeme prohlédnout i vzácný, údajně jediný reliéf s Kleopatrou. Turistů sem zavítá tak málo, že je to snad jediný chrám, kde nikdo neotravuje a stráž se spokojí s propisovací tužkou.

Čas v Egyptě utekl rychleji, než bych čekal. Zbýval jen poslední večer, trávený pozorováním slunce zapadajícího nad skalami a barvícího pomalu tekoucí Nil do oranžova. Pomalé faluky s rybáři vypadaly stejně jako v dobách faraónů a zdálo se, že se zastavil čas. Jen hlahol pivem rozjařených anglických turistů mne opakovaně vracel do nepříjemné reality dneška.

Americka-chalupa

Václav Větvička vydal knihu, není sice úplně cestovatelská, ale kdož máte rádi jeho způsob psaní, budete potěšeni.

Václav v knize Americká chalupa líčí své peripetie se stavěním domu v americkém Louisville. S ironií sobě vlastní popisuje krok za krokem od nápadu své ženy, že chce dům, až po péči o trávník, který podléhá neuvěřitelnému množství předpisů a nařízení.

Káhira, ve stínu pyramidy a sfingy

Vzpomínky na Karla Maye byly asi to první, co mne ve chvíli, kdy jsem
s kufrem vyšel před kahirské letiště, napadlo. Představa
o stovkách taxíkářů bojujících o turistu, vzala za své ve
chvíli, kdy jsem se deset minut marně rozhlížel po jediném autě. Nakonec
jsem se musel pracně vlísat do přízně někoho, kdo přislíbil získat
auto, a za pouhou půlhodinku na slunci a smogu jsem se konečně
v rozpadajícím se Peugeotu prodíral káhirskou zácpou
k hotelu.


Ve stínu padišaha

Vzpomínky na Karla Maye byly asi to první, co mne ve chvíli, kdy jsem s kufrem vyšel před káhirské letiště, napadlo. Představa o stovkách taxíkářů bojujících o turistu, vzala za své ve chvíli, kdy jsem se deset minut marně rozhlížel po jediném autě. Nakonec jsem se musel pracně vlísat do přízně někoho, kdo přislíbil získat auto, a za pouhou půlhodinku na slunci a smogu jsem se konečně v rozpadajícím se Peugeotu prodíral káhirskou zácpou k hotelu.

Hned první dojem, který se potom opakovaně potvrzoval ve všech městech, které jsem v Egyptě navštívil, byla gigantická kasárna. Desetiletí výjimečného stavu spolu s obavami, že nějaký další atentát muslimských fanatiků zabije slepici přinášející zlatá vejce, naplnila Egypt ozbrojenci natolik, že na první pohled není ani bájný Fort Knox chráněn lépe.

{{reklama()}}

Druhý pohled však ukáže realitu – policista ve špinavé košili, chránící pětihvězdičkový hotel, se ve chvíli, kdy jsem vyšel ze dveří, okamžitě přestal zajímat o případné teroristy a převedl mne přes ulici, aby na druhé straně natáhl špinavou dlaň a požádal o jedno Euro. A pak už to pokračovalo – ozbrojenců v nejrůznějších uniformách bylo všude víc než normálních lidí, v každém vchodu se procházelo detektorem kovů, nicméně bílý sahiv klidně s taškou na rameni. Show převeliká, účinnost minimální.

Káhira


Většina zkušených cestovatelů přiletí do Káhiry. Hotelů je zde více než dost, náročný Evropan by ale neměl sáhnout po ničem, co se nechlubí nejméně čtyřmi hvězdičkami, jinak sice neriskuje ani život ani zdraví, o pohodlí se mu však pravděpodobně bude pouze zdát. Hodnocení hotelů totiž s evropským standardem nemá mnoho společného, Pokud nás přemůže dobrodružná povaha a sáhneme po něčem opravdu levném, odměnou sice bude zajímavý zážitek v místní restauraci, ale také vysoká pravděpodobnost faraonovy pomsty. V každém lepším hotelu je restaurací více než dost, většinou se však jedná o jakési egyptské modifikace jednotlivých etnických skupin, s podezřele převládající kuchyní italskou. Žádné kulinářské orgie nás tedy nečekají, a zájemce o víno musím před egyptským vínem varovat. Zkoušel jsem šest různých značek (víc jich nenabízejí ani ty nejdražší restaurace) a žádná nestála za nic.


Samotná Káhira nabízí turistům tři okruhy – muslimskou historii, křesťansko-židovskou (často nazývanou kopskou), a samozřejmě památky na dobu faraonů. Průvodce si můžeme najmout v každém hotelu a ceny jsou všude přibližně stejné. Auto s řidičem a průvodcem bývá samozřejmostí. Soukromou prohlídku sice nabízí každý druhý taxikář, který má automaticky bratrance v městě, do kterého se za pár dnů z Káhiry vydáváme, ale úspora se nemusí vyplatit – průvodce nejenže mluví mnohem lépe anglicky, ale také toho o památkách ví neporovnatelně víc a ještě jeho auto nehrozí rozpadnutím na každém rohu.

Kostely a mešity jsou sice historicky cenné a zajímavé, za jeden den je ale pohodlně zvládneme. Moje prohlídky byly vylepšené blížícími se volbami, takže ulice naplněné pestrobarevnými prapory a transparenty, poněkud připomínaly Nepál. Líbily se mi až do chvíle, kdy mne průvodce poněkud zamračeně upozornil na to, že sice opěvují klady donekonečna znovuvoleného prezidenta, že ale nejsou znamením lásky lidu, ale prozaického strachu ze stolibrové pokuty tomu, kdo svou náklonnost nevystaví na veřejnosti.

Slavné muzeum


Egyptské muzeum za prohlídku samozřejmě stojí, kvalita vystavených objektů bere dech. O to menší péče je věnována samotnému způsobu, jak jsou památky setřepány dohromady, některé popisy jsou v několika jazycích, ostatní jsou očividně původní cedulky napsané původními objeviteli, takže často budeme muset pátrat v paměti nad zbytky znalostí dalších jazyků. A pokud se někomu v rozpálených místnostech dělá nevolno, musím připomenout, že klimatizaci si vysloužily jen dvě místnosti vystavující nejcennější památky z Tutanchamonovy hrobky. Do muzea nás navíc nepustí ani s videokamerou (na což upozorní u vchodu), ale ani s foťákem, se kterým nás vyhodí obsluha detektoru kovů, takže nás zaženou do poněkud nesolidně vypadající úschovny, a frontu u vchodu si vystojíme podruhé.

A konečně se dostáváme k pyramidám. Pokud nás do Egypta dovedla fanatická láska ke všemu opravdu starému, potom se vyplatí investovat poslední korunu a stihnout maximum. Všichni ostatní udělají lépe, pokud věnují nějaký čas plánování a potom jdou najisto. Řadu památek, které jsou automaticky na programu všech cestovních kanceláří, lze s klidným srdcem a svědomím vynechat, aniž bychom o něco přišli. Klasickým příkladem je Memphis, který sice byl skutečně založen před 5 000 lety, ale dnes je z něj zaprášená vesnička s muzeem, za kterým se člověk nemusí hodinu vláčet. Za zmínku stojí snad jen obrovitá socha Ramsese II, se kterou se kdysi Britové nehodlali vláčet až do Londýna. Většina expedic nám navíc neukáže prakticky nic ani z blízkého pohřebiště v Sakkaře.


Pyramidy

Pyramidy v Gíze, což je dnes předměstí Káhiry, si samozřejmě nemůžeme nechat ujít. Ta nejslavnější je známá pod jménem vládce, který ji nechal postavit, faraóna Chufeva, řecky Cheopse. Je to největší dodnes stojící pyramida a na dlouhá tisíciletí to bylo největší dílo lidských rukou vůbec. Se čtvercovou základnou o straně 230 metrů a původní výškou 146 m si naše představivost až do chvíle, kdy budeme stát těsně u ní, asi těžko poradí.

Druhou část vyprávěni o Egyptě najdete ve článku Luxor, památky plnými doušky

Další dvě pyramidy nejsou o nic méně impresivní, a tři velké jehlany se sfingou v popředí jsou snad nejčastěji používaným symbolem Egypta. Udivující je, že vznikly již v raném počátku egyptské civilizace a státnost, za vlády 4. dynastie. Fotografují se ale prachmizerně, Káhira končí doslova na jejich úpatí a smog dělá z modrého nebe nepříjemně šedivé pozadí. Před slavnou Sfingou si navíc většinou jen tiše povzdechneme zklamáním, tak maličká se totiž na pozadí Cheopsovy pyramidy zdá být.


Tohle všechno neznamená, že by návštěva Egypta nestála za to, nebo že by se z něj měla stát opravdu jen země pro last minute zájezdy k moři. Nabídnout nám toho může na mnohaměsíční pobyt, jenom se asi budeme muset smířit s tím, že arabský svět je přece jenom od evropské civilizace dál, než si myslíme.

Americka-chalupa

Václav Větvička vydal knihu, není sice úplně cestovatelská, ale kdož máte rádi jeho způsob psaní, budete potěšeni.

Václav v knize Americká chalupa líčí své peripetie se stavěním domu v americkém Louisville. S ironií sobě vlastní popisuje krok za krokem od nápadu své ženy, že chce dům, až po péči o trávník, který podléhá neuvěřitelnému množství předpisů a nařízení.


Ve stínu padišaha

Vzpomínky na Karla Maye byly asi to první, co mne ve chvíli, kdy jsem s kufrem vyšel před káhirské letiště, napadlo. Představa o stovkách taxíkářů bojujících o turistu, vzala za své ve chvíli, kdy jsem se deset minut marně rozhlížel po jediném autě. Nakonec jsem se musel pracně vlísat do přízně někoho, kdo přislíbil získat auto, a za pouhou půlhodinku na slunci a smogu jsem se konečně v rozpadajícím se Peugeotu prodíral káhirskou zácpou k hotelu.

Hned první dojem, který se potom opakovaně potvrzoval ve všech městech, které jsem v Egyptě navštívil, byla gigantická kasárna. Desetiletí výjimečného stavu spolu s obavami, že nějaký další atentát muslimských fanatiků zabije slepici přinášející zlatá vejce, naplnila Egypt ozbrojenci natolik, že na první pohled není ani bájný Fort Knox chráněn lépe.

{{reklama()}}

Druhý pohled však ukáže realitu – policista ve špinavé košili, chránící pětihvězdičkový hotel, se ve chvíli, kdy jsem vyšel ze dveří, okamžitě přestal zajímat o případné teroristy a převedl mne přes ulici, aby na druhé straně natáhl špinavou dlaň a požádal o jedno Euro. A pak už to pokračovalo – ozbrojenců v nejrůznějších uniformách bylo všude víc než normálních lidí, v každém vchodu se procházelo detektorem kovů, nicméně bílý sahiv klidně s taškou na rameni. Show převeliká, účinnost minimální.

Káhira


Většina zkušených cestovatelů přiletí do Káhiry. Hotelů je zde více než dost, náročný Evropan by ale neměl sáhnout po ničem, co se nechlubí nejméně čtyřmi hvězdičkami, jinak sice neriskuje ani život ani zdraví, o pohodlí se mu však pravděpodobně bude pouze zdát. Hodnocení hotelů totiž s evropským standardem nemá mnoho společného, Pokud nás přemůže dobrodružná povaha a sáhneme po něčem opravdu levném, odměnou sice bude zajímavý zážitek v místní restauraci, ale také vysoká pravděpodobnost faraonovy pomsty. V každém lepším hotelu je restaurací více než dost, většinou se však jedná o jakési egyptské modifikace jednotlivých etnických skupin, s podezřele převládající kuchyní italskou. Žádné kulinářské orgie nás tedy nečekají, a zájemce o víno musím před egyptským vínem varovat. Zkoušel jsem šest různých značek (víc jich nenabízejí ani ty nejdražší restaurace) a žádná nestála za nic.


Samotná Káhira nabízí turistům tři okruhy – muslimskou historii, křesťansko-židovskou (často nazývanou kopskou), a samozřejmě památky na dobu faraonů. Průvodce si můžeme najmout v každém hotelu a ceny jsou všude přibližně stejné. Auto s řidičem a průvodcem bývá samozřejmostí. Soukromou prohlídku sice nabízí každý druhý taxikář, který má automaticky bratrance v městě, do kterého se za pár dnů z Káhiry vydáváme, ale úspora se nemusí vyplatit – průvodce nejenže mluví mnohem lépe anglicky, ale také toho o památkách ví neporovnatelně víc a ještě jeho auto nehrozí rozpadnutím na každém rohu.

Kostely a mešity jsou sice historicky cenné a zajímavé, za jeden den je ale pohodlně zvládneme. Moje prohlídky byly vylepšené blížícími se volbami, takže ulice naplněné pestrobarevnými prapory a transparenty, poněkud připomínaly Nepál. Líbily se mi až do chvíle, kdy mne průvodce poněkud zamračeně upozornil na to, že sice opěvují klady donekonečna znovuvoleného prezidenta, že ale nejsou znamením lásky lidu, ale prozaického strachu ze stolibrové pokuty tomu, kdo svou náklonnost nevystaví na veřejnosti.

Slavné muzeum


Egyptské muzeum za prohlídku samozřejmě stojí, kvalita vystavených objektů bere dech. O to menší péče je věnována samotnému způsobu, jak jsou památky setřepány dohromady, některé popisy jsou v několika jazycích, ostatní jsou očividně původní cedulky napsané původními objeviteli, takže často budeme muset pátrat v paměti nad zbytky znalostí dalších jazyků. A pokud se někomu v rozpálených místnostech dělá nevolno, musím připomenout, že klimatizaci si vysloužily jen dvě místnosti vystavující nejcennější památky z Tutanchamonovy hrobky. Do muzea nás navíc nepustí ani s videokamerou (na což upozorní u vchodu), ale ani s foťákem, se kterým nás vyhodí obsluha detektoru kovů, takže nás zaženou do poněkud nesolidně vypadající úschovny, a frontu u vchodu si vystojíme podruhé.

A konečně se dostáváme k pyramidám. Pokud nás do Egypta dovedla fanatická láska ke všemu opravdu starému, potom se vyplatí investovat poslední korunu a stihnout maximum. Všichni ostatní udělají lépe, pokud věnují nějaký čas plánování a potom jdou najisto. Řadu památek, které jsou automaticky na programu všech cestovních kanceláří, lze s klidným srdcem a svědomím vynechat, aniž bychom o něco přišli. Klasickým příkladem je Memphis, který sice byl skutečně založen před 5 000 lety, ale dnes je z něj zaprášená vesnička s muzeem, za kterým se člověk nemusí hodinu vláčet. Za zmínku stojí snad jen obrovitá socha Ramsese II, se kterou se kdysi Britové nehodlali vláčet až do Londýna. Většina expedic nám navíc neukáže prakticky nic ani z blízkého pohřebiště v Sakkaře.


Pyramidy

Pyramidy v Gíze, což je dnes předměstí Káhiry, si samozřejmě nemůžeme nechat ujít. Ta nejslavnější je známá pod jménem vládce, který ji nechal postavit, faraóna Chufeva, řecky Cheopse. Je to největší dodnes stojící pyramida a na dlouhá tisíciletí to bylo největší dílo lidských rukou vůbec. Se čtvercovou základnou o straně 230 metrů a původní výškou 146 m si naše představivost až do chvíle, kdy budeme stát těsně u ní, asi těžko poradí.

Druhou část vyprávěni o Egyptě najdete ve článku Luxor, památky plnými doušky

Další dvě pyramidy nejsou o nic méně impresivní, a tři velké jehlany se sfingou v popředí jsou snad nejčastěji používaným symbolem Egypta. Udivující je, že vznikly již v raném počátku egyptské civilizace a státnost, za vlády 4. dynastie. Fotografují se ale prachmizerně, Káhira končí doslova na jejich úpatí a smog dělá z modrého nebe nepříjemně šedivé pozadí. Před slavnou Sfingou si navíc většinou jen tiše povzdechneme zklamáním, tak maličká se totiž na pozadí Cheopsovy pyramidy zdá být.


Tohle všechno neznamená, že by návštěva Egypta nestála za to, nebo že by se z něj měla stát opravdu jen země pro last minute zájezdy k moři. Nabídnout nám toho může na mnohaměsíční pobyt, jenom se asi budeme muset smířit s tím, že arabský svět je přece jenom od evropské civilizace dál, než si myslíme.

Americka-chalupa

Václav Větvička vydal knihu, není sice úplně cestovatelská, ale kdož máte rádi jeho způsob psaní, budete potěšeni.

Václav v knize Americká chalupa líčí své peripetie se stavěním domu v americkém Louisville. S ironií sobě vlastní popisuje krok za krokem od nápadu své ženy, že chce dům, až po péči o trávník, který podléhá neuvěřitelnému množství předpisů a nařízení.

Santorini – perla Řecka

Fotografie z tohoto ostrova plní dobrou polovinu všech řeckých
kalendářů, což mne na jedné straně velice lákalo, na druhé straně jsem
se nemohl zbavit pochybností o tom, jestli to tak krásné opravdu je.


Fotografie z tohoto ostrova plní dobrou polovinu všech řeckých kalendářů, což mne na jedné straně velice lákalo, na druhé straně jsem se nemohl zbavit pochybností o tom, jestli to tak krásné opravdu je.

Na ostrov jsem cestoval z Kréty, odkud kupodivu na Santorini nic nelétá, takže jsem musel sáhnout po lodní přepravě. Létající kočka značně připomínala ruskou Raketu blahé paměti, ale první třída byla pohodlná. V přístavu již čekalo auto, takže honem nahoru. Samozřejmě jsem hned v první zatáčce potkal autobus a teprve po intenzivní gestikulaci jsem pochopil, že se v takovém případě autobus míjí vlevo.

{{reklama()}}

Historie neuškodí

Jméno se několikrát měnilo, od pradávného Stonghyle přes Calliste až po nejznámnější Thera, nicméně dnešní název je s největší pravděpodobností zkomolenina názvu, který ostrovu dávali cizí námořníci po patronce svaté Ireně. Ze jména Santa Ini zniklo dnešní Santorini. Nutno ale připomenout, že oficiální název je stále Thera a samotní Řekové jméno Santorini nepoužívají.

Většina cestovatelů ví, že masu ostrova tvořila sopka, která zhruba před 3 500 lety vybuchla a zbyla dnešní kaldera. Ti znalejší si možná vzpomenou na hypotézu o tom, že výbuch a následné tsunami zničily krétskou kulturu. Prakticky každý historik však z této teorie dostává kopřivku. Ve skutečnosti ale tento výbuch rozhodně nebyl první, neboť vlastně vybuchl kráter, který byl uprostřed té dnešní kaldery. Dnes již nový sopečný útvar vzniká, uprostřed kaldery roste nový ostrov Nea Kameni, takže sopka na své smrti opět pracuje. Ti dobrodružnější se na rodící se ostrůvek mohou vypravit.


Archeologie

Naprosto ojedinělá památka u města Akrotiri v podobě sopečným popelem zasypaného města Akropolis, zůstane utajena. Před lety se řecká vláda rozhodla památku zastřešit, a když po několika letech v roce 2005 otevřeli brány návštěvníkům, střecha spadla a jednoho turistu zabila. Muzeum bude zavřené minimálně do roku 2010. V muzeu v městě Fira sice mají model, mozaiky na zdech jsou ale kopie a na originály se musíme jet podívat až do Athén.

Poněkud jiná káva je návštěva starobylé Thiry (pro zmatení turistů se v průvodcích používají dvě jména – Thira a Thera), které je pouze pro cestovatele s ultrapevnými nervy. Na cestu budeme vzpomínat dlouho, od pobřeží se šplhá vzhůru po silničce přilepené na kolmou skálu. Cesta, vhodná tak pro mezka, je široká s bídou na jedno auto, jen v zatáčkách se můžeme vyhnout. A když jsem se konečně nahoru vyškrábal a začal šplhat pěšky dál k vykopávkám, ukázalo se, že zavírají v půl třetí, takže se z prohlídky vykopávek města založeného před více než třemi tisíci roky, se stal kvapík. Řada turistických průvodců doporučuje prožít si zde západ slunce, ale tato rada se mi zdá poněkud podivná. Sice je možné, že v plné sezóně je památka otevřená déle, ale jednak slunce zapadá na druhé straně ostrova, jednak se zde procházíme po kraji útesu bez jakéhokoliv zábradlí, takže cestu zpět po tmě bych si raději odpustil.


Cesta dolů je potom stejně pamětihodná jako cesta nahoru, moje spolujezdkyně střídavě bledla a psala závěť a bylo zajímavé poslouchat, jak ve chvíli, kdy její sedadlo bylo na straně obrácené ke skále, pokřikovala, že teď je to lepší, aby se situace po příští zatáčce obrátila a ve chvíli, kdy pod okýnkem auta byla propast, zápasila s mdlobami. Na návštěvu této památky zcela určitě dlouho nezapomeneme.

Slavná města

Zajímavá jsou tři města, Fira, Thera a Oia. Fira připomíná hnízdo orla přilepené na skále a vypadá, jakoby viselo mezi nebem a mořem. Pokud do města přijedeme autem, bude to pohodička. Procházka sice brzy prozradí, že se jedná o klasickou turistickou past, se zástupy turistů a desítkami obchodů se zlatem a suvenýry. Pokud ale na to dokážeme zapomenout a najdeme si uličku s výhledem na moře, budeme děkovat bohu za digitální fotoaparát, neboť klasický film by nás finančně zruinoval. Cesta nabízí pohled na domečky nalepené na skále, všechny v tradiční bělostné barvě, občas se zableskne šmolkově modré okno. Po obou stranách pak černé nebo červené masivy stěn kráteru, a dole azurové moře. Může si fotograf přát víc?

Pokud ale přijedeme od moře, a to udělá nejméně 95 procent všech návštěvníků, neboť výletní lodi přijíždějí právě sem, bude to o něčem jiném. Lodi s tisíci turistů v přístavu nezakotví, takže je bude muset nejdříve dovézt lodní pendl. Následovat potom bude buď pracné šplhání po prudké cestě s 800 schody, gigantická fronta na lanovku nebo pořádné sáhnutí do kapsy a pronajmutí oslího hřbetu.


Tohle všechno si po prohlídce města, byť v opačném gardu, zopakujeme směrem dolů. Je z toho jasné, že při jednodenním fakultativním zájezdu na Santorini budeme trávit víc času ve frontě než prohlídkou ostrova, a každého cestovatele, který upřednostňuje prachový polštář před baťůžkem, před ním varuji.

Théra je výrazně jiná káva, město je na ploché části ostrova, proto je oblíbeno spíše těmi, kteří se rádi plácnou u moře. Pláží je zde víc než dost, ale šedivý písek vypadá, jako bychom se váleli na smetišti. Navíc v létě je zde tělo na těle.

Oia

Perlou ostrova je samozřejmě město Oia (často nazývaná jaké Ia, zdejší si na matení turistů potrpí), nalepené na skále na severním cípu ostrova. Město bylo po dlouhé generace bydlištěm těch nejbohatších ostrovanů, v roce 1900 jich zde bydlelo přes 9 tisíc. Po devastujícím zemětřesení v roce 1956 se populace smrskla na 500 a teprve mnohem později, když Řekové začali Santorini propagovat jako turistický magnet, se sem lidé začali zase stěhovat.

Oia je proslulá zejména slavným západem slunce, neboť podle toho, z které části vesnice si západ slunce vychutnáváme, uvidíme buď mizející oranžový koláč padající do moře nebo naopak záři, která pomalu barví bělostné domy do oranžova a z temně modré vody zátoky postupně dělá černou hlubinu. Restaurací, kaváren a hospůdek je zde více než dost, ceny se pohybují podle toho, jestli máme nebo nemáme výhled na zátoku. Povětšinou jsou ale jen pro turisty, takže můžeme očekávat obvyklé vysušené souvlaki. Hospůdky pro Řeky mít výhled rozhodně nebudou, zato kvalita jídla bude o několik tříd vyšší.

Kde bydlet

To je otázka přímo hamletovská. Při procházce místními městy získáme brzy pocit, že je hotelem každý druhý dům. Navíc jsme na ostrov samozřejmě přiletěli kvůli západu slunce. U většiny návštěvníků rozhodne kapsa – máme totiž dvě možnosti – šetřit a usídlit se v podstatě kdekoliv, kde nám to srdce a peněženka dovolí, a na západ slunce si přijet. V sezóně to ale znamená buď včas obsadit strategicky umístěný stůl v některé z mnoha hospůdek, a můžeme si být jisti, že se nám čekání na západ slunce zatraceně prodraží, nebo ušetřit ještě víc a posadit se na některý z kamenných plotů. Tím ovšem nepotěšíme ty turisty, kteří si pro nerušený výhled zaplatili drahý hotel.


Druhou možností je výběr jednoho z luxusních hotelů, které jsou umístěny přímo na skále, takže se mu do výhledu nepřimotá žádný baťůžkář, a potom si může divukrásný západ slunce vychutnávat podle libosti, třeba se sklenicí šampaňského v ruce přímo z vlastní terasy nebo dokonce z vířivé vany.

Podobné hotely samozřejmě nejsou levné. Pokoje jsou vybudovány v původních jeskyních vydlabaných do lávové skály, většina hotelů jich má jen pár, takže ceny mohou připomínat rozpočet rozvojových zemí.

Ať už uděláme cokoliv, na západ slunce na Santorini budeme ještě dlouho vzpomínat. Kalendáře nelžou.

Americka-chalupa

Václav Větvička vydal knihu, není sice úplně cestovatelská, ale kdož máte rádi jeho způsob psaní, budete potěšeni.

Václav v knize Americká chalupa líčí své peripetie se stavěním domu v americkém Louisville. S ironií sobě vlastní popisuje krok za krokem od nápadu své ženy, že chce dům, až po péči o trávník, který podléhá neuvěřitelnému množství předpisů a nařízení.


Fotografie z tohoto ostrova plní dobrou polovinu všech řeckých kalendářů, což mne na jedné straně velice lákalo, na druhé straně jsem se nemohl zbavit pochybností o tom, jestli to tak krásné opravdu je.

Na ostrov jsem cestoval z Kréty, odkud kupodivu na Santorini nic nelétá, takže jsem musel sáhnout po lodní přepravě. Létající kočka značně připomínala ruskou Raketu blahé paměti, ale první třída byla pohodlná. V přístavu již čekalo auto, takže honem nahoru. Samozřejmě jsem hned v první zatáčce potkal autobus a teprve po intenzivní gestikulaci jsem pochopil, že se v takovém případě autobus míjí vlevo.

{{reklama()}}

Historie neuškodí

Jméno se několikrát měnilo, od pradávného Stonghyle přes Calliste až po nejznámnější Thera, nicméně dnešní název je s největší pravděpodobností zkomolenina názvu, který ostrovu dávali cizí námořníci po patronce svaté Ireně. Ze jména Santa Ini zniklo dnešní Santorini. Nutno ale připomenout, že oficiální název je stále Thera a samotní Řekové jméno Santorini nepoužívají.

Většina cestovatelů ví, že masu ostrova tvořila sopka, která zhruba před 3 500 lety vybuchla a zbyla dnešní kaldera. Ti znalejší si možná vzpomenou na hypotézu o tom, že výbuch a následné tsunami zničily krétskou kulturu. Prakticky každý historik však z této teorie dostává kopřivku. Ve skutečnosti ale tento výbuch rozhodně nebyl první, neboť vlastně vybuchl kráter, který byl uprostřed té dnešní kaldery. Dnes již nový sopečný útvar vzniká, uprostřed kaldery roste nový ostrov Nea Kameni, takže sopka na své smrti opět pracuje. Ti dobrodružnější se na rodící se ostrůvek mohou vypravit.


Archeologie

Naprosto ojedinělá památka u města Akrotiri v podobě sopečným popelem zasypaného města Akropolis, zůstane utajena. Před lety se řecká vláda rozhodla památku zastřešit, a když po několika letech v roce 2005 otevřeli brány návštěvníkům, střecha spadla a jednoho turistu zabila. Muzeum bude zavřené minimálně do roku 2010. V muzeu v městě Fira sice mají model, mozaiky na zdech jsou ale kopie a na originály se musíme jet podívat až do Athén.

Poněkud jiná káva je návštěva starobylé Thiry (pro zmatení turistů se v průvodcích používají dvě jména – Thira a Thera), které je pouze pro cestovatele s ultrapevnými nervy. Na cestu budeme vzpomínat dlouho, od pobřeží se šplhá vzhůru po silničce přilepené na kolmou skálu. Cesta, vhodná tak pro mezka, je široká s bídou na jedno auto, jen v zatáčkách se můžeme vyhnout. A když jsem se konečně nahoru vyškrábal a začal šplhat pěšky dál k vykopávkám, ukázalo se, že zavírají v půl třetí, takže se z prohlídky vykopávek města založeného před více než třemi tisíci roky, se stal kvapík. Řada turistických průvodců doporučuje prožít si zde západ slunce, ale tato rada se mi zdá poněkud podivná. Sice je možné, že v plné sezóně je památka otevřená déle, ale jednak slunce zapadá na druhé straně ostrova, jednak se zde procházíme po kraji útesu bez jakéhokoliv zábradlí, takže cestu zpět po tmě bych si raději odpustil.


Cesta dolů je potom stejně pamětihodná jako cesta nahoru, moje spolujezdkyně střídavě bledla a psala závěť a bylo zajímavé poslouchat, jak ve chvíli, kdy její sedadlo bylo na straně obrácené ke skále, pokřikovala, že teď je to lepší, aby se situace po příští zatáčce obrátila a ve chvíli, kdy pod okýnkem auta byla propast, zápasila s mdlobami. Na návštěvu této památky zcela určitě dlouho nezapomeneme.

Slavná města

Zajímavá jsou tři města, Fira, Thera a Oia. Fira připomíná hnízdo orla přilepené na skále a vypadá, jakoby viselo mezi nebem a mořem. Pokud do města přijedeme autem, bude to pohodička. Procházka sice brzy prozradí, že se jedná o klasickou turistickou past, se zástupy turistů a desítkami obchodů se zlatem a suvenýry. Pokud ale na to dokážeme zapomenout a najdeme si uličku s výhledem na moře, budeme děkovat bohu za digitální fotoaparát, neboť klasický film by nás finančně zruinoval. Cesta nabízí pohled na domečky nalepené na skále, všechny v tradiční bělostné barvě, občas se zableskne šmolkově modré okno. Po obou stranách pak černé nebo červené masivy stěn kráteru, a dole azurové moře. Může si fotograf přát víc?

Pokud ale přijedeme od moře, a to udělá nejméně 95 procent všech návštěvníků, neboť výletní lodi přijíždějí právě sem, bude to o něčem jiném. Lodi s tisíci turistů v přístavu nezakotví, takže je bude muset nejdříve dovézt lodní pendl. Následovat potom bude buď pracné šplhání po prudké cestě s 800 schody, gigantická fronta na lanovku nebo pořádné sáhnutí do kapsy a pronajmutí oslího hřbetu.


Tohle všechno si po prohlídce města, byť v opačném gardu, zopakujeme směrem dolů. Je z toho jasné, že při jednodenním fakultativním zájezdu na Santorini budeme trávit víc času ve frontě než prohlídkou ostrova, a každého cestovatele, který upřednostňuje prachový polštář před baťůžkem, před ním varuji.

Théra je výrazně jiná káva, město je na ploché části ostrova, proto je oblíbeno spíše těmi, kteří se rádi plácnou u moře. Pláží je zde víc než dost, ale šedivý písek vypadá, jako bychom se váleli na smetišti. Navíc v létě je zde tělo na těle.

Oia

Perlou ostrova je samozřejmě město Oia (často nazývaná jaké Ia, zdejší si na matení turistů potrpí), nalepené na skále na severním cípu ostrova. Město bylo po dlouhé generace bydlištěm těch nejbohatších ostrovanů, v roce 1900 jich zde bydlelo přes 9 tisíc. Po devastujícím zemětřesení v roce 1956 se populace smrskla na 500 a teprve mnohem později, když Řekové začali Santorini propagovat jako turistický magnet, se sem lidé začali zase stěhovat.

Oia je proslulá zejména slavným západem slunce, neboť podle toho, z které části vesnice si západ slunce vychutnáváme, uvidíme buď mizející oranžový koláč padající do moře nebo naopak záři, která pomalu barví bělostné domy do oranžova a z temně modré vody zátoky postupně dělá černou hlubinu. Restaurací, kaváren a hospůdek je zde více než dost, ceny se pohybují podle toho, jestli máme nebo nemáme výhled na zátoku. Povětšinou jsou ale jen pro turisty, takže můžeme očekávat obvyklé vysušené souvlaki. Hospůdky pro Řeky mít výhled rozhodně nebudou, zato kvalita jídla bude o několik tříd vyšší.

Kde bydlet

To je otázka přímo hamletovská. Při procházce místními městy získáme brzy pocit, že je hotelem každý druhý dům. Navíc jsme na ostrov samozřejmě přiletěli kvůli západu slunce. U většiny návštěvníků rozhodne kapsa – máme totiž dvě možnosti – šetřit a usídlit se v podstatě kdekoliv, kde nám to srdce a peněženka dovolí, a na západ slunce si přijet. V sezóně to ale znamená buď včas obsadit strategicky umístěný stůl v některé z mnoha hospůdek, a můžeme si být jisti, že se nám čekání na západ slunce zatraceně prodraží, nebo ušetřit ještě víc a posadit se na některý z kamenných plotů. Tím ovšem nepotěšíme ty turisty, kteří si pro nerušený výhled zaplatili drahý hotel.


Druhou možností je výběr jednoho z luxusních hotelů, které jsou umístěny přímo na skále, takže se mu do výhledu nepřimotá žádný baťůžkář, a potom si může divukrásný západ slunce vychutnávat podle libosti, třeba se sklenicí šampaňského v ruce přímo z vlastní terasy nebo dokonce z vířivé vany.

Podobné hotely samozřejmě nejsou levné. Pokoje jsou vybudovány v původních jeskyních vydlabaných do lávové skály, většina hotelů jich má jen pár, takže ceny mohou připomínat rozpočet rozvojových zemí.

Ať už uděláme cokoliv, na západ slunce na Santorini budeme ještě dlouho vzpomínat. Kalendáře nelžou.

Americka-chalupa

Václav Větvička vydal knihu, není sice úplně cestovatelská, ale kdož máte rádi jeho způsob psaní, budete potěšeni.

Václav v knize Americká chalupa líčí své peripetie se stavěním domu v americkém Louisville. S ironií sobě vlastní popisuje krok za krokem od nápadu své ženy, že chce dům, až po péči o trávník, který podléhá neuvěřitelnému množství předpisů a nařízení.

Na „fish and chips“ do Brightonu

Brighton, přímořské město na jižním pobřeží Anglie, je z mnoha
různých důvodů velmi oblíbené letovisko. Za hezkého počasí se tam
sjíždí Angličané i turisté ze všech koutů Spojeného království,
aby si tu užili prodloužený víkend, nebo jen jeden jediný den.

Brighton, přímořské město na jižním pobřeží Anglie, je z mnoha různých důvodů velmi oblíbené letovisko. Za hezkého počasí se tam sjíždí Angličané i turisté ze všech koutů Spojeného království, aby si tu užili prodloužený víkend, nebo jen jeden jediný den.

V poledne si můžete udělat romantický piknik na pláži, nebo vyrazit s rodinou na zábavní molo, kde na vás čeká spousta krkolomných atrakcí, herních automatů, krámků s cukrovou vatou a americkými koblihami. Dále je tu spousta malých obchůdků, kde vám od hlavy až k patě potetovaný mužík nabídne stejné ozdoby – piercing, běžná, a dokonce i smývatelná tetování.

{{reklama()}}

Večer se vám otevírá nevázanost nočního života v Brightonu a to v pravém slova smyslu. Brighton je proslavený množstvím klubů, barů, tanečních zábav a diskoték, hospod a restaurací, ale díky velké gay komunitě také speciálních nočních klubů a hospůdek pro tuto menšinu.

Do Brightonu je z Londýna velmi dobré vlakové spojení a autem trvá cesta asi hodinu. Problém může být s parkováním a s velkými zácpami na silnicích směrem k pobřeží, vyplatí se vyrazit brzy ráno. Pláže v Brightonu jsou pro obyvatele Londýna nejrychleji a nejlépe dostupné. Nelze se proto divit, že stačí jedna slibná předpověď počasí a všichni vyrážejí za sluncem a zábavou právě tam.

Brightonské molo

Zábavní park na Brightonském molu (Brighton Pier), je velkým lákadlem pro děti, ale i skvělou zábavou pro dospělé. Byl otevřen poprvé v roce 1899. Nedaleko od něj stojí druhé, opuštěné molo, jehož vyhořelé torzo je tu stále ponecháno na obdiv. Nynější molo je už třetí a má za sebou velký požár v roce 2003. Škody se však podařilo rychle opravit a molo bylo znovu otevřeno druhý den.

Díky pulsujícímu životu a pouťovým radovánkám se může zdát neuvěřitelné, že spousta návštěvníků si sem jezdí odpočinout, zaposlouchat se do šumivých zvuků moře, nechat se unášet romantikou přímořského města, posedět na pláži nebo na lavičkách, lemujících přístavní hráz, a dívat se na západ slunce.


Přímořská pochoutka – “Fish and Chips“

V překladu zní docela prostě – “ryba s hranolky.“ Jde však o lahůdku natolik tradiční, že při návštěvě Brightonu, nebo jakéhokoliv jiného města na pobřeží, bychom si ji rozhodně neměli nechat ujít.

Bude vám přinesena treska na způsob trojobalu, není to však náš známý trojobal, připomíná spíš strouhanku na kuřecích křídlech z KFC. K tomu velké hranolky, většinou ochucené solí a octem, popř. kečupem a tzv. hnědou omáčkou (brown sauce), dále si k tomu můžete dát okurku, nebo lisovaný hrášek. V těchto oblastech se k vám ryba dostane naprosto čerstvá, proto je lépe vychutnat si ji tady než v restauracích v centru Londýna.

Sedět na pláži, na patnících, nebo i na zemi a pojídat rybu s hranolky z mastného papíru, zapíjet ji pivem a odhánět dotěrné racky je typickým zakončením úžasného dne na pobřeží v Brightonu.


Plážové kamínky

Pláže v Brightonu nejsou písčité, jak by se dalo předpokládat, ale kamenité, plné oblázků, mušlí a jiných “pokladů“, jakoby připravené pro všechny malé průzkumníky. Děti se většinou baví tím, že hledají nejhezčí mušle nebo kamínky, někdy i malé ráčky. Kamenité pláže rozhodně neodrazují spoustu nadšenců, kteří si sem přicházejí zaplavat a to dokonce i v době dávno před nebo po sezóně.

Při procházce po pláži máte možnost obdivovat umělecká díla mnoha výtvarníků, kteří tu vystavují a prodávají svá díla, jsou tu krámky se suvenýry a mnoho plážových kavárniček, restaurací a klubů.

Směrem na východ, mezi přístavem a molem, je vyznačena jedna z mála nudistických pláží v dosud mírně “konzervativní“ Anglii. Ve městě jako je Brighton, které občas budí dojem, že se tu zastavilo období hippies, něco takového nemůže chybět.

Královský pavilon, Muzeum Brightonu a Galerie umění

Ani ve svobodomyslném a extravagantním Brightonu nám není dáno zapomenout, že jsme v zemi, které vládne monarchie.

Stavba, které se zde říká “Královský pavilon“, však nemá nic společného s anglickými královskými sídly, která můžeme vidět jinde. Kolem roku 1783 ho koupil mladý princ a následník trůnu pro svou milenku, se kterou se posléze v Londýně tajně oženil. Nelegální svazek s katoličkou ohrožoval princův nárok na trůn, a tak Brighton, tehdy malé, rybářské městečko bylo dokonalým místem k úkrytu před nelibostí dvora.

Když od roku 1811 převzal princ většinu panovnických povinností po svém otci a s nimi i volnost a moc, začal s přestavbou svého domu v Brightonu, do podoby orientálního paláce po vzoru architektury v Indii. Interiéry jsou zařízené jakousi svéráznou směsicí čínského a indického stylu. Palác byl dokončen v roce 1823. Jeho majitel, tehdy již král Georgie IV., zemřel v roce 1830 a po něm toto sídlo občas využíval král William IV. a královna Viktorie. Ta však dávala přednost jiným svým rezidencím a v roce 1850 prodala palác městu Brighton.


Při návštěvě můžete využít audio průvodce v mnoha jazycích, včetně angličtiny pro začátečníky a verze výkladu pro děti, rovněž v angličtině.

Vedle Královského pavilonu je budova Muzea a umělecké galerie, které nabízejí k vidění zajímavé sbírky dekorativního světového umění, kolekce kostýmů a sbírky týkající se místní historie.

“Duhový“ Brighton


Brighton je mimo jiné proslavený svou velmi početnou komunitou homosexuálů. Není proto divu, že se tu koná jeden z největších gay festivalů ve Velké Británii. Podniky, které se zaměřují na tuto skupinu klientů, se tu označují vlajkou v barvách duhy. Barů, hospod a nočních klubů s takovým označením je tu víc než dost. Festival s názvem “Brighton Pride“ začíná veselým průvodem duhových barev v ulicích města a pokračuje v jednom z městských parků.

Brighton však nabízí v sezóně festivalů mnohem víc a každý si tu jistě přijde na své. Koncerty všech hudebních žánrů a množství tanečních a divadelních vystoupení během jara a léta uspokojí každého. Navíc do většiny galerií a muzeí v Brightonu je vstup zdarma, jako ostatně i v jiných anglických městech včetně Londýna, což je, vzhledem k relativně drahým vstupenkám do historických objektů, jistě příjemné.

Brighton, přímořské město na jižním pobřeží Anglie, je z mnoha různých důvodů velmi oblíbené letovisko. Za hezkého počasí se tam sjíždí Angličané i turisté ze všech koutů Spojeného království, aby si tu užili prodloužený víkend, nebo jen jeden jediný den.

V poledne si můžete udělat romantický piknik na pláži, nebo vyrazit s rodinou na zábavní molo, kde na vás čeká spousta krkolomných atrakcí, herních automatů, krámků s cukrovou vatou a americkými koblihami. Dále je tu spousta malých obchůdků, kde vám od hlavy až k patě potetovaný mužík nabídne stejné ozdoby – piercing, běžná, a dokonce i smývatelná tetování.

{{reklama()}}

Večer se vám otevírá nevázanost nočního života v Brightonu a to v pravém slova smyslu. Brighton je proslavený množstvím klubů, barů, tanečních zábav a diskoték, hospod a restaurací, ale díky velké gay komunitě také speciálních nočních klubů a hospůdek pro tuto menšinu.

Do Brightonu je z Londýna velmi dobré vlakové spojení a autem trvá cesta asi hodinu. Problém může být s parkováním a s velkými zácpami na silnicích směrem k pobřeží, vyplatí se vyrazit brzy ráno. Pláže v Brightonu jsou pro obyvatele Londýna nejrychleji a nejlépe dostupné. Nelze se proto divit, že stačí jedna slibná předpověď počasí a všichni vyrážejí za sluncem a zábavou právě tam.

Brightonské molo

Zábavní park na Brightonském molu (Brighton Pier), je velkým lákadlem pro děti, ale i skvělou zábavou pro dospělé. Byl otevřen poprvé v roce 1899. Nedaleko od něj stojí druhé, opuštěné molo, jehož vyhořelé torzo je tu stále ponecháno na obdiv. Nynější molo je už třetí a má za sebou velký požár v roce 2003. Škody se však podařilo rychle opravit a molo bylo znovu otevřeno druhý den.

Díky pulsujícímu životu a pouťovým radovánkám se může zdát neuvěřitelné, že spousta návštěvníků si sem jezdí odpočinout, zaposlouchat se do šumivých zvuků moře, nechat se unášet romantikou přímořského města, posedět na pláži nebo na lavičkách, lemujících přístavní hráz, a dívat se na západ slunce.


Přímořská pochoutka – “Fish and Chips“

V překladu zní docela prostě – “ryba s hranolky.“ Jde však o lahůdku natolik tradiční, že při návštěvě Brightonu, nebo jakéhokoliv jiného města na pobřeží, bychom si ji rozhodně neměli nechat ujít.

Bude vám přinesena treska na způsob trojobalu, není to však náš známý trojobal, připomíná spíš strouhanku na kuřecích křídlech z KFC. K tomu velké hranolky, většinou ochucené solí a octem, popř. kečupem a tzv. hnědou omáčkou (brown sauce), dále si k tomu můžete dát okurku, nebo lisovaný hrášek. V těchto oblastech se k vám ryba dostane naprosto čerstvá, proto je lépe vychutnat si ji tady než v restauracích v centru Londýna.

Sedět na pláži, na patnících, nebo i na zemi a pojídat rybu s hranolky z mastného papíru, zapíjet ji pivem a odhánět dotěrné racky je typickým zakončením úžasného dne na pobřeží v Brightonu.


Plážové kamínky

Pláže v Brightonu nejsou písčité, jak by se dalo předpokládat, ale kamenité, plné oblázků, mušlí a jiných “pokladů“, jakoby připravené pro všechny malé průzkumníky. Děti se většinou baví tím, že hledají nejhezčí mušle nebo kamínky, někdy i malé ráčky. Kamenité pláže rozhodně neodrazují spoustu nadšenců, kteří si sem přicházejí zaplavat a to dokonce i v době dávno před nebo po sezóně.

Při procházce po pláži máte možnost obdivovat umělecká díla mnoha výtvarníků, kteří tu vystavují a prodávají svá díla, jsou tu krámky se suvenýry a mnoho plážových kavárniček, restaurací a klubů.

Směrem na východ, mezi přístavem a molem, je vyznačena jedna z mála nudistických pláží v dosud mírně “konzervativní“ Anglii. Ve městě jako je Brighton, které občas budí dojem, že se tu zastavilo období hippies, něco takového nemůže chybět.

Královský pavilon, Muzeum Brightonu a Galerie umění

Ani ve svobodomyslném a extravagantním Brightonu nám není dáno zapomenout, že jsme v zemi, které vládne monarchie.

Stavba, které se zde říká “Královský pavilon“, však nemá nic společného s anglickými královskými sídly, která můžeme vidět jinde. Kolem roku 1783 ho koupil mladý princ a následník trůnu pro svou milenku, se kterou se posléze v Londýně tajně oženil. Nelegální svazek s katoličkou ohrožoval princův nárok na trůn, a tak Brighton, tehdy malé, rybářské městečko bylo dokonalým místem k úkrytu před nelibostí dvora.

Když od roku 1811 převzal princ většinu panovnických povinností po svém otci a s nimi i volnost a moc, začal s přestavbou svého domu v Brightonu, do podoby orientálního paláce po vzoru architektury v Indii. Interiéry jsou zařízené jakousi svéráznou směsicí čínského a indického stylu. Palác byl dokončen v roce 1823. Jeho majitel, tehdy již král Georgie IV., zemřel v roce 1830 a po něm toto sídlo občas využíval král William IV. a královna Viktorie. Ta však dávala přednost jiným svým rezidencím a v roce 1850 prodala palác městu Brighton.


Při návštěvě můžete využít audio průvodce v mnoha jazycích, včetně angličtiny pro začátečníky a verze výkladu pro děti, rovněž v angličtině.

Vedle Královského pavilonu je budova Muzea a umělecké galerie, které nabízejí k vidění zajímavé sbírky dekorativního světového umění, kolekce kostýmů a sbírky týkající se místní historie.

“Duhový“ Brighton


Brighton je mimo jiné proslavený svou velmi početnou komunitou homosexuálů. Není proto divu, že se tu koná jeden z největších gay festivalů ve Velké Británii. Podniky, které se zaměřují na tuto skupinu klientů, se tu označují vlajkou v barvách duhy. Barů, hospod a nočních klubů s takovým označením je tu víc než dost. Festival s názvem “Brighton Pride“ začíná veselým průvodem duhových barev v ulicích města a pokračuje v jednom z městských parků.

Brighton však nabízí v sezóně festivalů mnohem víc a každý si tu jistě přijde na své. Koncerty všech hudebních žánrů a množství tanečních a divadelních vystoupení během jara a léta uspokojí každého. Navíc do většiny galerií a muzeí v Brightonu je vstup zdarma, jako ostatně i v jiných anglických městech včetně Londýna, což je, vzhledem k relativně drahým vstupenkám do historických objektů, jistě příjemné.

Mauricius, nejen známka a vyhynulý pták

Když už jsme u toho blbouna (správný název je Dronte mauricijský)
– dnes na světě neexistuje žádný kompletní pozůstatek. Rozkládající
se zbytky posledního uchovávaného exempláře byly roku 1755 spáleny
v Oxfordu. Donekonečna se traduje, že nelétajícího ptáka, který se
lidí nebál, vymlátili námořníci pro maso. Většina dokladů tomu
nenasvědčuje, blboun chutnal značně nelibě a od holandských usedlíků si
proto vykoledoval jméno „odporný pták.“

Ostrov Mauricius ležící v Indickém oceánu východně od Afriky objevili kdysi Arabové, ale po nich nezbylo nic jiného nežli arabský název Dina Arobi na mapách z období kolem roku 1500. Po nich přišli Portugalci (pravděpodobně v roce 1511), ti si ještě objev nechali pro sebe, což nebylo v době tajných námořních map nic nezvyklého. Nicméně ostrov je nezajímal, takže dlouho nepobyli. Proto byl nějakou dobu pustý. Holanďané však na to šli jinam, ostrov obsadili a pojmenovali po princi Maurice Van Nassau. Celkově trvala holandská nadvláda více než 100 let. Zbyla po nich cukrová třtina, jeleni a domestikovaná zvířata. Opuštěný ostrov zabrala Francie, brzy bylo založeno hlavní město Port Louis a během napoleonských válek byl ostrov využíván jako základna korzárů útočících na anglické loďstvo. Nakonec si ostrov vybojovala Anglie, ale mimo pití čaje a jízdy vlevo po nich mnoho nezbylo, běžným jazykem je dodnes francouzština. Snad jen zrušení otroctví v roce 1835 zůstává světlou památkou.


Mozaika ras

Nedostatek pracovních sil byl vyřešen importem dělníků z Indie a Číny, což dnes udělalo z obyvatel Mauriciu příjemnou mozaiku ras i národností, v dnešní zjitřené době žijících v nečekané harmonii a Mauricium může sloužit jako následováníhodný příklad. Od roku 1968 je Mauricius svobodný a samostatný.

Málokterý ostrov podobné velikosti, a Mauricius rozhodně není žádný drobek a měří zhruba 35×50 km, má podobné množství pláží jako najdeme zde. S výjimkou jižní části ostrova jsou pláže opravdu všude, velká část z nich je navíc chráněna lagunou, takže voda je klidná a mělká.

Přijet sem můžeme kdykoliv, vlhká sezóna od května do listopadu sice přináší každodenní krátké deště, ale horko je o to snesitelnější. Pokud si chceme dopřát opravdovou záplavu květin, musíme ale přijet v sezóně suché. Zaplatíme za to ale nejméně dvojnásobnými cenami.

Největší hity


Vedle záplavy opravdu nádherných pláží je ostrov ještě pamětihodný dvěma dalšími specialitami. Jednou je zde v minulosti vyhubený tajemný pták blboun nejapný, a druhou je existence pravděpodobně nejslavnější známky světa, pověstného modrého Mauricia. Tu si můžeme v hlavním městě Port Louis prohlédnout, v posledních letech bylo vybudováno malinké poštovní muzeum, kde jsou všechny nejslavnější známky uloženy. Musíme však mít buď dostatek trpělivosti nebo štěstí, známky jsou v muzeu osvětleny pouze 10 minut, aby byly chráněny před světlem, potom si musíme na další rozsvícení žárovek 50 minut počkat. Duše filatelisty si ale v každém případě udělá doživotní radost, jinde si budeme tyto rarity prohlížet jen těžko.

Když už jsme u toho blbouna (správný název je Dronte mauricijský) – dnes na světě neexistuje žádný kompletní pozůstatek. Rozkládající se zbytky posledního uchovávaného exempláře byly roku 1755 spáleny v Oxfordu. Donekonečna se traduje, že nelétajícího ptáka, který se lidí nebál, vymlátili námořníci pro maso. Většina dokladů tomu nenasvědčuje, blboun chutnal značně nelibě a od holandských usedlíků si proto vykoledoval jméno „odporný pták.“

Pamětihodností, které si zaslouží návštěvu, je zde více než dost, od velice zajímavé botanické zahrady Pamplemousses přes přírodní park Domaine les Pailles až po kráterové jezero Grand Bassin, které je poutním místem pro hinduistické věřící. Pokud budeme v okolí, nesmíme zapomenout ani na pahorky Barevná země, kde najdeme kontrastní vrstvy zvětralé země obarvené modře, rudě, žlutě a zeleně. Ať si vybereme kterékoliv místo, na Mauriciu litovat nebudeme.

Americka-chalupa

Václav Větvička vydal knihu, není sice úplně cestovatelská, ale kdož máte rádi jeho způsob psaní, budete potěšeni.

Václav v knize Americká chalupa líčí své peripetie se stavěním domu v americkém Louisville. S ironií sobě vlastní popisuje krok za krokem od nápadu své ženy, že chce dům, až po péči o trávník, který podléhá neuvěřitelnému množství předpisů a nařízení.

Ostrov Mauricius ležící v Indickém oceánu východně od Afriky objevili kdysi Arabové, ale po nich nezbylo nic jiného nežli arabský název Dina Arobi na mapách z období kolem roku 1500. Po nich přišli Portugalci (pravděpodobně v roce 1511), ti si ještě objev nechali pro sebe, což nebylo v době tajných námořních map nic nezvyklého. Nicméně ostrov je nezajímal, takže dlouho nepobyli. Proto byl nějakou dobu pustý. Holanďané však na to šli jinam, ostrov obsadili a pojmenovali po princi Maurice Van Nassau. Celkově trvala holandská nadvláda více než 100 let. Zbyla po nich cukrová třtina, jeleni a domestikovaná zvířata. Opuštěný ostrov zabrala Francie, brzy bylo založeno hlavní město Port Louis a během napoleonských válek byl ostrov využíván jako základna korzárů útočících na anglické loďstvo. Nakonec si ostrov vybojovala Anglie, ale mimo pití čaje a jízdy vlevo po nich mnoho nezbylo, běžným jazykem je dodnes francouzština. Snad jen zrušení otroctví v roce 1835 zůstává světlou památkou.


Mozaika ras

Nedostatek pracovních sil byl vyřešen importem dělníků z Indie a Číny, což dnes udělalo z obyvatel Mauriciu příjemnou mozaiku ras i národností, v dnešní zjitřené době žijících v nečekané harmonii a Mauricium může sloužit jako následováníhodný příklad. Od roku 1968 je Mauricius svobodný a samostatný.

Málokterý ostrov podobné velikosti, a Mauricius rozhodně není žádný drobek a měří zhruba 35×50 km, má podobné množství pláží jako najdeme zde. S výjimkou jižní části ostrova jsou pláže opravdu všude, velká část z nich je navíc chráněna lagunou, takže voda je klidná a mělká.

Přijet sem můžeme kdykoliv, vlhká sezóna od května do listopadu sice přináší každodenní krátké deště, ale horko je o to snesitelnější. Pokud si chceme dopřát opravdovou záplavu květin, musíme ale přijet v sezóně suché. Zaplatíme za to ale nejméně dvojnásobnými cenami.

Největší hity


Vedle záplavy opravdu nádherných pláží je ostrov ještě pamětihodný dvěma dalšími specialitami. Jednou je zde v minulosti vyhubený tajemný pták blboun nejapný, a druhou je existence pravděpodobně nejslavnější známky světa, pověstného modrého Mauricia. Tu si můžeme v hlavním městě Port Louis prohlédnout, v posledních letech bylo vybudováno malinké poštovní muzeum, kde jsou všechny nejslavnější známky uloženy. Musíme však mít buď dostatek trpělivosti nebo štěstí, známky jsou v muzeu osvětleny pouze 10 minut, aby byly chráněny před světlem, potom si musíme na další rozsvícení žárovek 50 minut počkat. Duše filatelisty si ale v každém případě udělá doživotní radost, jinde si budeme tyto rarity prohlížet jen těžko.

Když už jsme u toho blbouna (správný název je Dronte mauricijský) – dnes na světě neexistuje žádný kompletní pozůstatek. Rozkládající se zbytky posledního uchovávaného exempláře byly roku 1755 spáleny v Oxfordu. Donekonečna se traduje, že nelétajícího ptáka, který se lidí nebál, vymlátili námořníci pro maso. Většina dokladů tomu nenasvědčuje, blboun chutnal značně nelibě a od holandských usedlíků si proto vykoledoval jméno „odporný pták.“

Pamětihodností, které si zaslouží návštěvu, je zde více než dost, od velice zajímavé botanické zahrady Pamplemousses přes přírodní park Domaine les Pailles až po kráterové jezero Grand Bassin, které je poutním místem pro hinduistické věřící. Pokud budeme v okolí, nesmíme zapomenout ani na pahorky Barevná země, kde najdeme kontrastní vrstvy zvětralé země obarvené modře, rudě, žlutě a zeleně. Ať si vybereme kterékoliv místo, na Mauriciu litovat nebudeme.

Americka-chalupa

Václav Větvička vydal knihu, není sice úplně cestovatelská, ale kdož máte rádi jeho způsob psaní, budete potěšeni.

Václav v knize Americká chalupa líčí své peripetie se stavěním domu v americkém Louisville. S ironií sobě vlastní popisuje krok za krokem od nápadu své ženy, že chce dům, až po péči o trávník, který podléhá neuvěřitelnému množství předpisů a nařízení.