Rubrika: Oblasti

Do Seattlu, největšího město státu Washington na severozápadním pobřeží Spojených států, nesmíme přijet a očekávat příjemné počasí. Proti němu totiž vypadá pověstné anglické počasí jako procházka rájem. Místní deště si užijí zvláště plešatí. Jeden kamarád, který ze Seattlu uprchl, mi líčit, že procházka po městě mu připomínala, jakoby mu na hlavě tančili plameňáci.

Město se může pyšnit nesčíslnými pouličními bary a kavárničkami, které unaveného pocestného lákají opravdu na každém kroku. O poutače na voňavou kávu, která je zde pravděpodobně nejlepší v celé Americe, lze zakopnout doslova kdekoliv. Snad také proto zde začínala známá firma Starbucks, která se snaží Američanům připomenout, že pořádný šálek kávy nemusí obsahovat nahnědlou vodu. Firma sice ukazuje první kavárnu v blízkosti trhu Pike Place, ale babička původního zakladatele již předtím prodávala kávu v blízkosti místní univerzity. Její expanze do světa už má logiku poněkud překroucenou, neboť každá solidnější evropská kavárna bez potíží zvládne připravit lahodnější kávu, než nad kterou zákazníci Starbucksu piští nadšením. Nicméně svět si žádá pokrok a tak dnes kavárnu s logem Starbucku, mimochodem název inspirovalo jméno námořníka z Mervillova Moby Dicka, najdeme v 25ti zemích světa.

Boeing a Microsoft

Seattle je samozřejmě po světě proslavený i jinak než pouhou kávou, na jednom předměstí má své obrovité haly a vlastní letiště firma Boeing, další předměstí Redmond je zase domovem známého softwarového giganta Microsoftu. Výrobce letadel se ale z města postupně stahuje.

Microsoft je v Seattlu kapitola sama pro sebe. Softwarová společnost založená průměrným programátorem Billem Gatesem, se agresivní a často podpásovou strategií stala nejbohatší softwarovou firmou celého světa. Úctyhodný obrat 33 miliard dolarů a 50 000 zaměstnanců jsou hlavními důvody, proč je v Seattlu největší koncentrace vysokoškoláků z celých Spojených států. To, že Bill Gates městu vládne, je vidět i z toho, že v „jeho“ předměstí zákony neplatí a když si usmyslí, že firemní stavby budou vyšší, nežli předepisuje stavební řád, dostane obratem výjimku. A nad tím, že mu město vystavělo mnohoproudou dálnici končící v lese jen proto, že sliboval, že tam postaví pobočku, kterou si nakonec zase rozmyslel, se nikdo v městě ani nepodiví. Dnes zase tahá federální dotace na to, aby mu město postavilo most spojující dvě části kampusu.

Pohodlný život?

Žít v Seattlu je sice pohodlné, do krásné přírody je to jen pár kilometrů, ne vždy je to však jednoduché, prostě musíme na to mít peníze. Seattle patří ve Spojených státech mezi ta nejdražší města a za cenu skromného baráčku v Seattlu mám v Louisvillu pohodlný třípatrový dům. Díky několika jezerům a řadě zálivů je město dopravní katastrofou, mostů je málo (jeden je dokonce pontonový a ve větším větru jej musí zavírat) a aut hodně.

Okolní příroda je sice krásná, může být ale nepříjemně nebezpečná – není to tak dávno, kdy městem otřáslo zemětřesení, které jen shodou šťastných náhod neskončilo katastrofou. V relativní blízkosti je navíc činná sopka Mt. Rainier a o možnosti dalšího ničivého zemětřesení, dost možná vylepšeného přílivovou vlnou a výbuchem Mt. Rainieru, raději v Seattlu nechtějí ani mluvit.

Pike Market

Nejen softwarem, letadly a kávou je ale živ Seattle. Na ryby bohaté pobřežní vody jej tvoří Mekkou milovníků ryb a ostatních mořských pochoutek. Proto je Seattle jedním z center rybářského průmyslu na západním pobřeží, sídlí zde firmy jako Trident či American Seafoods. Vody jsou tady zdrojem téměř všeho, na co si vzpomeneme, od divokého lososa a hejka až po tuňáka a sardinky. A ryby si můžeme i vychutnat, vedle nepřeberné nabídky rybích restaurací stojí za prohlídku i trh Pike Market, kdysi místo, kde rybáři nabízeli své úlovky. Stánky s rybami sice dnes vytěsňují spíše prodavači kdejakého haraburdí, pořád je to ale místo, kde si můžeme koupit ten den ulovené ryby a kraby a prodavači, kteří po sobě pro zábavu přihlížejících házejí celé lososy, se objevili v nesčetných filmech o Seattlu.

V parku pod rozhlednou je vedle dalších atrakcí také poněkud procovské museum hudby, v jehož vzniku má Microsoft prsty i peníze. Samotná expozice je značně zmatená, návštěvníci s velkým humbukem vyfasují údajný zázrak moderní techniky, bedničku se sluchátky a senzorem, které nutno namířit na čidla v blízkosti jednotlivých panelů a ve sluchátkách se má ozvat patřičná informace. Jak je tomu s výrobky Microsoftu časté, systém pracuje jen někdy, bedýnka tíží a systém občas samovolně konvertuje do španělštiny. Zhruba kolem třetí expozice již má většina návštěvníků bedýnku v ruce, sluchátka nonšalantně přes rameno a je po zázraku.

Alki

Severozápadní pobřeží Ameriky má jedinou slavnou pláž v podobě pláže Alki, a tu najdeme právě ve městě Seattlu. Jak už jsem říkal, počasí městu příliš nepřeje a Seattle je proto pověstný spíše neustálým mrholením nežli počasím ke koupání. Nedostatek slunce potom žene obyvatele na pláž ve chvíli, kdy se teplota přehoupne přes 24 stupňů.

Alki je pláž z mnoha pohledů zajímavá, ve vzácný teplý den je široký chodník plný lidí na kolech či kolečkových bruslích, lidé se procházejí s kočárky nebo se svými chlupatými čtyřnohými kamarády. Místní policie dokonce nosí na pláž misky s čerstvou vodou, aby se psi na procházce mohli pořádně občerstvit. I silnice je plná pomalu jedoucích aut, neboť když už místní nemají čas se po pláži procházet, jedou se na ní alespoň podívat z auta. Pláži vévodí několik metrů vysoká replika sochy Svobody, kterou tomuto místu věnovala bohatá Reginalda Parsonsová, toužící povzbudit místní skauty. Poté, co jsem v San Francisku pozorovat sochu Kryštofa Kolumba, jak nadšeně pozoruje opačný oceán, nežli po kterém do Ameriky připlul, se už ale v Americe ničemu nedivím.

Alki slouží svojí délkou 2.5 míle především k procházkám a odpovídá tak maloměstské promenádě dob našich tatínků a dědečků. Pláž začíná v místě nazvaném Alki Point a končí u ústí řeky Duwamish River, na čemž je zajímavý spíše fakt, že název pochází ze slova duwamish, čímž Indiáni kmene Chinook označovali mnohobarevnou řeku a které bylo opakovaně navrhováno jako název budoucího města. Co se názvu týče, mohl na tom tedy Seattle být výrazně hůře. Alki je ale slavná již velmi dlouho, dokonce v roce 1902 si její pověst vynutila stavbu tramvaje, která sem vedla „až z dalekého Seattlu“, jak se tehdy vyjádřily místní noviny.

Při pohledu ze silnice na pláž se nám navíc ukáže centrum Seattlu v plné kráse, a zvláště západy slunce zde patří k nezapomenutelným. Celé nábřeží navíc patří mezi nejoblíbenější místa na bydlení, takže pokud můžeme na adrese uvést Alki beach, každý v Seattlu ví, že naše hotovost se pohybuje někde od miliónu dolarů výš. Proto je celá pláž lemovaná domy nabízejícími luxusní byty s nádherným výhledem na pláž a centrum města. Když jsem se na Alki procházel loni, průměrná cena bytu se pohybovala kolem miliónu dolarů, letos v červnu již nabízely byty pouze od půldruhého miliónu výš. Mezi luxusními domy pro majetné však občas nacházíme i otlučené chajdy lidí, kteří zde bydlí již celá desetiletí a domy si postavili ještě v době, kdy o dnešním boomu trhu s nemovitostmi neměl nikdo ani tušení. A tak procházka po pláži současně slouží jako porovnání toho, jak vypadal Seattle před třiceti lety a jak vypadá dnes. Někteří majitelé skromných domků prostě po změně bydlení nijak netouží, ostatní jednoduše kalkulují, že čím déle budou s prodejem vyčkávat, tím vyšší částku nakonec utrží.

Václav Větvička vydal knihu, není sice úplně cestovatelská, ale kdož máte rádi jeho způsob psaní, budete potěšeni.

Václav v knize Americká chalupa líčí své peripetie se stavěním domu v americkém Louisville. S ironií sobě vlastní popisuje krok za krokem od nápadu své ženy, že chce dům, až po péči o trávník, který podléhá neuvěřitelnému množství předpisů a nařízení.

Do Seattlu, největšího město státu Washington na severozápadním pobřeží Spojených států, nesmíme přijet a očekávat příjemné počasí. Proti němu totiž vypadá pověstné anglické počasí jako procházka rájem. Místní deště si užijí zvláště plešatí. Jeden kamarád, který ze Seattlu uprchl, mi líčit, že procházka po městě mu připomínala, jakoby mu na hlavě tančili plameňáci.

Město se může pyšnit nesčíslnými pouličními bary a kavárničkami, které unaveného pocestného lákají opravdu na každém kroku. O poutače na voňavou kávu, která je zde pravděpodobně nejlepší v celé Americe, lze zakopnout doslova kdekoliv. Snad také proto zde začínala známá firma Starbucks, která se snaží Američanům připomenout, že pořádný šálek kávy nemusí obsahovat nahnědlou vodu. Firma sice ukazuje první kavárnu v blízkosti trhu Pike Place, ale babička původního zakladatele již předtím prodávala kávu v blízkosti místní univerzity. Její expanze do světa už má logiku poněkud překroucenou, neboť každá solidnější evropská kavárna bez potíží zvládne připravit lahodnější kávu, než nad kterou zákazníci Starbucksu piští nadšením. Nicméně svět si žádá pokrok a tak dnes kavárnu s logem Starbucku, mimochodem název inspirovalo jméno námořníka z Mervillova Moby Dicka, najdeme v 25ti zemích světa.

Boeing a Microsoft

Seattle je samozřejmě po světě proslavený i jinak než pouhou kávou, na jednom předměstí má své obrovité haly a vlastní letiště firma Boeing, další předměstí Redmond je zase domovem známého softwarového giganta Microsoftu. Výrobce letadel se ale z města postupně stahuje.

Microsoft je v Seattlu kapitola sama pro sebe. Softwarová společnost založená průměrným programátorem Billem Gatesem, se agresivní a často podpásovou strategií stala nejbohatší softwarovou firmou celého světa. Úctyhodný obrat 33 miliard dolarů a 50 000 zaměstnanců jsou hlavními důvody, proč je v Seattlu největší koncentrace vysokoškoláků z celých Spojených států. To, že Bill Gates městu vládne, je vidět i z toho, že v „jeho“ předměstí zákony neplatí a když si usmyslí, že firemní stavby budou vyšší, nežli předepisuje stavební řád, dostane obratem výjimku. A nad tím, že mu město vystavělo mnohoproudou dálnici končící v lese jen proto, že sliboval, že tam postaví pobočku, kterou si nakonec zase rozmyslel, se nikdo v městě ani nepodiví. Dnes zase tahá federální dotace na to, aby mu město postavilo most spojující dvě části kampusu.

Pohodlný život?

Žít v Seattlu je sice pohodlné, do krásné přírody je to jen pár kilometrů, ne vždy je to však jednoduché, prostě musíme na to mít peníze. Seattle patří ve Spojených státech mezi ta nejdražší města a za cenu skromného baráčku v Seattlu mám v Louisvillu pohodlný třípatrový dům. Díky několika jezerům a řadě zálivů je město dopravní katastrofou, mostů je málo (jeden je dokonce pontonový a ve větším větru jej musí zavírat) a aut hodně.

Okolní příroda je sice krásná, může být ale nepříjemně nebezpečná – není to tak dávno, kdy městem otřáslo zemětřesení, které jen shodou šťastných náhod neskončilo katastrofou. V relativní blízkosti je navíc činná sopka Mt. Rainier a o možnosti dalšího ničivého zemětřesení, dost možná vylepšeného přílivovou vlnou a výbuchem Mt. Rainieru, raději v Seattlu nechtějí ani mluvit.

Pike Market

Nejen softwarem, letadly a kávou je ale živ Seattle. Na ryby bohaté pobřežní vody jej tvoří Mekkou milovníků ryb a ostatních mořských pochoutek. Proto je Seattle jedním z center rybářského průmyslu na západním pobřeží, sídlí zde firmy jako Trident či American Seafoods. Vody jsou tady zdrojem téměř všeho, na co si vzpomeneme, od divokého lososa a hejka až po tuňáka a sardinky. A ryby si můžeme i vychutnat, vedle nepřeberné nabídky rybích restaurací stojí za prohlídku i trh Pike Market, kdysi místo, kde rybáři nabízeli své úlovky. Stánky s rybami sice dnes vytěsňují spíše prodavači kdejakého haraburdí, pořád je to ale místo, kde si můžeme koupit ten den ulovené ryby a kraby a prodavači, kteří po sobě pro zábavu přihlížejících házejí celé lososy, se objevili v nesčetných filmech o Seattlu.

V parku pod rozhlednou je vedle dalších atrakcí také poněkud procovské museum hudby, v jehož vzniku má Microsoft prsty i peníze. Samotná expozice je značně zmatená, návštěvníci s velkým humbukem vyfasují údajný zázrak moderní techniky, bedničku se sluchátky a senzorem, které nutno namířit na čidla v blízkosti jednotlivých panelů a ve sluchátkách se má ozvat patřičná informace. Jak je tomu s výrobky Microsoftu časté, systém pracuje jen někdy, bedýnka tíží a systém občas samovolně konvertuje do španělštiny. Zhruba kolem třetí expozice již má většina návštěvníků bedýnku v ruce, sluchátka nonšalantně přes rameno a je po zázraku.

Alki

Severozápadní pobřeží Ameriky má jedinou slavnou pláž v podobě pláže Alki, a tu najdeme právě ve městě Seattlu. Jak už jsem říkal, počasí městu příliš nepřeje a Seattle je proto pověstný spíše neustálým mrholením nežli počasím ke koupání. Nedostatek slunce potom žene obyvatele na pláž ve chvíli, kdy se teplota přehoupne přes 24 stupňů.

Alki je pláž z mnoha pohledů zajímavá, ve vzácný teplý den je široký chodník plný lidí na kolech či kolečkových bruslích, lidé se procházejí s kočárky nebo se svými chlupatými čtyřnohými kamarády. Místní policie dokonce nosí na pláž misky s čerstvou vodou, aby se psi na procházce mohli pořádně občerstvit. I silnice je plná pomalu jedoucích aut, neboť když už místní nemají čas se po pláži procházet, jedou se na ní alespoň podívat z auta. Pláži vévodí několik metrů vysoká replika sochy Svobody, kterou tomuto místu věnovala bohatá Reginalda Parsonsová, toužící povzbudit místní skauty. Poté, co jsem v San Francisku pozorovat sochu Kryštofa Kolumba, jak nadšeně pozoruje opačný oceán, nežli po kterém do Ameriky připlul, se už ale v Americe ničemu nedivím.

Alki slouží svojí délkou 2.5 míle především k procházkám a odpovídá tak maloměstské promenádě dob našich tatínků a dědečků. Pláž začíná v místě nazvaném Alki Point a končí u ústí řeky Duwamish River, na čemž je zajímavý spíše fakt, že název pochází ze slova duwamish, čímž Indiáni kmene Chinook označovali mnohobarevnou řeku a které bylo opakovaně navrhováno jako název budoucího města. Co se názvu týče, mohl na tom tedy Seattle být výrazně hůře. Alki je ale slavná již velmi dlouho, dokonce v roce 1902 si její pověst vynutila stavbu tramvaje, která sem vedla „až z dalekého Seattlu“, jak se tehdy vyjádřily místní noviny.

Při pohledu ze silnice na pláž se nám navíc ukáže centrum Seattlu v plné kráse, a zvláště západy slunce zde patří k nezapomenutelným. Celé nábřeží navíc patří mezi nejoblíbenější místa na bydlení, takže pokud můžeme na adrese uvést Alki beach, každý v Seattlu ví, že naše hotovost se pohybuje někde od miliónu dolarů výš. Proto je celá pláž lemovaná domy nabízejícími luxusní byty s nádherným výhledem na pláž a centrum města. Když jsem se na Alki procházel loni, průměrná cena bytu se pohybovala kolem miliónu dolarů, letos v červnu již nabízely byty pouze od půldruhého miliónu výš. Mezi luxusními domy pro majetné však občas nacházíme i otlučené chajdy lidí, kteří zde bydlí již celá desetiletí a domy si postavili ještě v době, kdy o dnešním boomu trhu s nemovitostmi neměl nikdo ani tušení. A tak procházka po pláži současně slouží jako porovnání toho, jak vypadal Seattle před třiceti lety a jak vypadá dnes. Někteří majitelé skromných domků prostě po změně bydlení nijak netouží, ostatní jednoduše kalkulují, že čím déle budou s prodejem vyčkávat, tím vyšší částku nakonec utrží.

Václav Větvička vydal knihu, není sice úplně cestovatelská, ale kdož máte rádi jeho způsob psaní, budete potěšeni.

Václav v knize Americká chalupa líčí své peripetie se stavěním domu v americkém Louisville. S ironií sobě vlastní popisuje krok za krokem od nápadu své ženy, že chce dům, až po péči o trávník, který podléhá neuvěřitelnému množství předpisů a nařízení.

Na první pohled je americký stát Kentucky příjemně zelený a pohostinně pomalý a neuspěchaný. Po delším pobytu to začne být pro Evropana až nepříjemně pomalé a na podivnou směs chudých vesniček shluklých kolem božího kostelíka a okázalých sídel úspěšných majitelů koní. A když k tomu přihodíme 15 palíren bourbonu a trochu modré trávy, máme Kentucky v kostce.

Díky té modré tráve má Kentucky přezdívku stát modré trávy. Tráva samozřejmě modrá není, to jen na jaře mají některé louky namodralý nádech. O tom, jak se tato tráva dostala právě do Kentuky, se historikové dodnes přou. Jednou z možných verzí je John Findley, který do sena z trávy balil flašky whisky, druhou pak truchlící Angličanka, doprovázející Daniela Booma.

Říká se, že pokud je Amerika tělem, pak je Kentucky jeho srdcem. Názvy měst a městeček jsou v mnoha případech odrazem minulosti a zároveň i určité naivity původních obyvatel. Relativně nevelké město Frankfort, dnes hlavní město státu, se původně nazývalo Frank’s Ford po Stephenu Frankovi, časem se ale přejmenovalo na Frankfort. Existuje pár slavných rodáků, často se zde pyšní narozením Abrahama Lincolna, jeho rodiče se však velmi záhy přestěhovali za řeku, takže pravdomluvný Abe si toho v Kentucky moc neužil. Z města Louisville pochází boxer Mohammed Ali a delší dobu zde žil Thomas Alva Edison, a to je tak asi všechno.

Již zmíněné největší město je Louisville, malebně ležící na břehu řeky Ohio a dýchající poklidnou pohodou, za návštěvu rozhodně stojí. Historie města je na americké poměry dlouhá, založil jej generál George Clark již v roce 1778 a pojmenoval jej po králi Francie. Samozřejmě nešlo o nic jiného nežli o skrytou prosbu o vojenskou pomoc proti Angličanům. To se samozřejmě nepovedlo a navíc stát Kentucky vznikl ve stejném roce, v jakém král Ludvík položil hlavu pod gilotinu.

Otevření říční dopravy až do New Orleansu pak město katapultovalo z provinčního městečka do pozice důležitého průplavu. A jelikož po řece se plavily i sudy s bourbonem, na dnešní slávu zlatavého nápoje bylo zaděláno. Ostatně i název bourbon pochází odsud – v tehdejší době pálil samohonku kdekdo, a protože ta kentucká byla nejlepší, začala se na sudech označovat původem, což byl právě okres Bourbon (očividně další úlitba bohaté Francii).

Kentucky sedí na masivním bloku vápencových skal, které filtrují horské potůčky a prameny. Výsledkem je čistá, na vápenec bohatá voda, přírodně zbavená železem, ideální pro pálení whisky.

Těch důvodů je víc, často si navíc zahrála náhoda. Řada usedlíků pocházela ze Skotska, a ti si pochopitelně s sebou přinesli i znalosti potřebné k destilaci whisky. Kukuřici se dařilo mnohem lépe nežli pšenici, ale chleba z kukuřičné mouky neupečete, takže otázku co s přebytkem kukuřice vyřešili tehdy šikovně – začali destilovat. A přebytky tehdy skutečně byly – tehdejší guvernér Virginie, Thomas Jefferson, nabízel každému 60 akrů půdy v Kentucky jen za to, že si tam postaví dům a začne pěstovat kukuřici. O další náhodě se dodnes vedou spory. Většina historických a odborných knih tvrdí, že kolem roku 1789 přišel baptistický farář Elijah Craig náhodou na to, že ze sudů uvnitř vypálených do černa vylil mnohem lepší bourbon nežli ze sudů obyčejných. Ostatní se toho chytli a počátky dnešního průmyslu byly na světě. Chris Morris, hlavní destilátor koncernu Brown and Forman, ale tvrdí, že pověst o ctihodném Craigovi je jej barvitou historkou a o tom, kdo objevil vypalování sudů, už dnes nikdo neví.

Jelikož je Kentucky na svůj bourbon patřičně pyšná, udělala ze svých destiloven turistickou atrakci v podobě Bourbonové stezky. Většinu z fungujících destiloven můžeme navštívit, jen málokterá ale stojí skutečně za to. Ty ve světě nejznámější destilovny, jako Jim Beam či Wild Turkey, jsou v podstatě velké průmyslové továrny na bourbon a nic mimořádného čekat nemůžeme. Heaven Hill Distilleries sice nabízí Centrum odkazu bourbonu, ale vedle prohlídky skladiště sudů se nic moc také nedozvíme. Nicméně destilovna je to pěkná a velice zajímavá, nejen tím, že produkuje bourbon se jménem „zakladatele“ Elijaha Craiga, ale je také jedinou samostatnou destilovnou v Kentucky. Navíc proslula požárem v roce 1996. Destilovna je totiž, přes název naznačující božský kopec, v údolí. Ničivý požár postupně zachvátil i všechny skladiště na okolních kopcích a na film, který v destilovně promítají, těžko někdo zapomene. Vzpomínka na lavinu hořícího bourbonu, která se valila z kopců na destilovnu, je pro milovníky tohoto nápoje skutečně bolestná. V destilovně nám navíc dají i cvaknout whisky, dokonce nabídnou i velice kvalitní 18ti letý bourbon. Mohou si to dovolit, ve skladištích stárne tolik sudů, že to odpovídá 16 procentům všeho bourbonu na světě.

Vedle whisky jsou dalším zlatým dolem koně (když už zmizel tabák). Jejich chod se sem původně dostal s aristokratickými farmáři z Virginie, dnes je zde několik stovek výtečně prosperujících farem. A šílensví kolem dostihů zde panuje dodnes. Hlavním magnetem je každoroční Kentucky Derby, slavná část dostihové Trojkoruny, trojice nejslavnějších dostihů Ameriky s tradicí sahající hluboko do 19. století. Derby do města každoročně přiláká přiláká dobrých půl miliónu nadšenců a není divu, že na tuto dobu můžeme na hotelový pokoj zapomenout. A jednoduché to nebude mít ani ten, který zatouží shlédnout dostihy na vlastní oči – pořádné lístky se dědí z otce na syna a pro většinu smrtelníků zbývá podřadná alternativa pozorovat dostihy z  louky uprostřed závodiště. O to jednodušší je však využít příležitosti a pořádně se opít oficiálním nápojen Kentuckého Derby, což je mint julep.

Kentucky jistě není americkým stáem, který by byl na prvním místě turistických bedekrů. Stát neomráčí ani divukrásnou přírodou (na to musíme na západ) ani velkoměsty překypujícími životem (to musíme zase na východ). O to příjemněji se zde žije, samozřejmě pokud se dokážeme smířit s místním dusným parnem, které zde panuje šest měsíců v roce.

Václav Větvička vydal knihu, není sice úplně cestovatelská, ale kdož máte rádi jeho způsob psaní, budete potěšeni.

Václav v knize Americká chalupa líčí své peripetie se stavěním domu v americkém Louisville. S ironií sobě vlastní popisuje krok za krokem od nápadu své ženy, že chce dům, až po péči o trávník, který podléhá neuvěřitelnému množství předpisů a nařízení.

Na první pohled je americký stát Kentucky příjemně zelený a pohostinně pomalý a neuspěchaný. Po delším pobytu to začne být pro Evropana až nepříjemně pomalé a na podivnou směs chudých vesniček shluklých kolem božího kostelíka a okázalých sídel úspěšných majitelů koní. A když k tomu přihodíme 15 palíren bourbonu a trochu modré trávy, máme Kentucky v kostce.

Díky té modré tráve má Kentucky přezdívku stát modré trávy. Tráva samozřejmě modrá není, to jen na jaře mají některé louky namodralý nádech. O tom, jak se tato tráva dostala právě do Kentuky, se historikové dodnes přou. Jednou z možných verzí je John Findley, který do sena z trávy balil flašky whisky, druhou pak truchlící Angličanka, doprovázející Daniela Booma.

Říká se, že pokud je Amerika tělem, pak je Kentucky jeho srdcem. Názvy měst a městeček jsou v mnoha případech odrazem minulosti a zároveň i určité naivity původních obyvatel. Relativně nevelké město Frankfort, dnes hlavní město státu, se původně nazývalo Frank’s Ford po Stephenu Frankovi, časem se ale přejmenovalo na Frankfort. Existuje pár slavných rodáků, často se zde pyšní narozením Abrahama Lincolna, jeho rodiče se však velmi záhy přestěhovali za řeku, takže pravdomluvný Abe si toho v Kentucky moc neužil. Z města Louisville pochází boxer Mohammed Ali a delší dobu zde žil Thomas Alva Edison, a to je tak asi všechno.

Již zmíněné největší město je Louisville, malebně ležící na břehu řeky Ohio a dýchající poklidnou pohodou, za návštěvu rozhodně stojí. Historie města je na americké poměry dlouhá, založil jej generál George Clark již v roce 1778 a pojmenoval jej po králi Francie. Samozřejmě nešlo o nic jiného nežli o skrytou prosbu o vojenskou pomoc proti Angličanům. To se samozřejmě nepovedlo a navíc stát Kentucky vznikl ve stejném roce, v jakém král Ludvík položil hlavu pod gilotinu.

Otevření říční dopravy až do New Orleansu pak město katapultovalo z provinčního městečka do pozice důležitého průplavu. A jelikož po řece se plavily i sudy s bourbonem, na dnešní slávu zlatavého nápoje bylo zaděláno. Ostatně i název bourbon pochází odsud – v tehdejší době pálil samohonku kdekdo, a protože ta kentucká byla nejlepší, začala se na sudech označovat původem, což byl právě okres Bourbon (očividně další úlitba bohaté Francii).

Kentucky sedí na masivním bloku vápencových skal, které filtrují horské potůčky a prameny. Výsledkem je čistá, na vápenec bohatá voda, přírodně zbavená železem, ideální pro pálení whisky.

Těch důvodů je víc, často si navíc zahrála náhoda. Řada usedlíků pocházela ze Skotska, a ti si pochopitelně s sebou přinesli i znalosti potřebné k destilaci whisky. Kukuřici se dařilo mnohem lépe nežli pšenici, ale chleba z kukuřičné mouky neupečete, takže otázku co s přebytkem kukuřice vyřešili tehdy šikovně – začali destilovat. A přebytky tehdy skutečně byly – tehdejší guvernér Virginie, Thomas Jefferson, nabízel každému 60 akrů půdy v Kentucky jen za to, že si tam postaví dům a začne pěstovat kukuřici. O další náhodě se dodnes vedou spory. Většina historických a odborných knih tvrdí, že kolem roku 1789 přišel baptistický farář Elijah Craig náhodou na to, že ze sudů uvnitř vypálených do černa vylil mnohem lepší bourbon nežli ze sudů obyčejných. Ostatní se toho chytli a počátky dnešního průmyslu byly na světě. Chris Morris, hlavní destilátor koncernu Brown and Forman, ale tvrdí, že pověst o ctihodném Craigovi je jej barvitou historkou a o tom, kdo objevil vypalování sudů, už dnes nikdo neví.

Jelikož je Kentucky na svůj bourbon patřičně pyšná, udělala ze svých destiloven turistickou atrakci v podobě Bourbonové stezky. Většinu z fungujících destiloven můžeme navštívit, jen málokterá ale stojí skutečně za to. Ty ve světě nejznámější destilovny, jako Jim Beam či Wild Turkey, jsou v podstatě velké průmyslové továrny na bourbon a nic mimořádného čekat nemůžeme. Heaven Hill Distilleries sice nabízí Centrum odkazu bourbonu, ale vedle prohlídky skladiště sudů se nic moc také nedozvíme. Nicméně destilovna je to pěkná a velice zajímavá, nejen tím, že produkuje bourbon se jménem „zakladatele“ Elijaha Craiga, ale je také jedinou samostatnou destilovnou v Kentucky. Navíc proslula požárem v roce 1996. Destilovna je totiž, přes název naznačující božský kopec, v údolí. Ničivý požár postupně zachvátil i všechny skladiště na okolních kopcích a na film, který v destilovně promítají, těžko někdo zapomene. Vzpomínka na lavinu hořícího bourbonu, která se valila z kopců na destilovnu, je pro milovníky tohoto nápoje skutečně bolestná. V destilovně nám navíc dají i cvaknout whisky, dokonce nabídnou i velice kvalitní 18ti letý bourbon. Mohou si to dovolit, ve skladištích stárne tolik sudů, že to odpovídá 16 procentům všeho bourbonu na světě.

Vedle whisky jsou dalším zlatým dolem koně (když už zmizel tabák). Jejich chod se sem původně dostal s aristokratickými farmáři z Virginie, dnes je zde několik stovek výtečně prosperujících farem. A šílensví kolem dostihů zde panuje dodnes. Hlavním magnetem je každoroční Kentucky Derby, slavná část dostihové Trojkoruny, trojice nejslavnějších dostihů Ameriky s tradicí sahající hluboko do 19. století. Derby do města každoročně přiláká přiláká dobrých půl miliónu nadšenců a není divu, že na tuto dobu můžeme na hotelový pokoj zapomenout. A jednoduché to nebude mít ani ten, který zatouží shlédnout dostihy na vlastní oči – pořádné lístky se dědí z otce na syna a pro většinu smrtelníků zbývá podřadná alternativa pozorovat dostihy z  louky uprostřed závodiště. O to jednodušší je však využít příležitosti a pořádně se opít oficiálním nápojen Kentuckého Derby, což je mint julep.

Kentucky jistě není americkým stáem, který by byl na prvním místě turistických bedekrů. Stát neomráčí ani divukrásnou přírodou (na to musíme na západ) ani velkoměsty překypujícími životem (to musíme zase na východ). O to příjemněji se zde žije, samozřejmě pokud se dokážeme smířit s místním dusným parnem, které zde panuje šest měsíců v roce.

Václav Větvička vydal knihu, není sice úplně cestovatelská, ale kdož máte rádi jeho způsob psaní, budete potěšeni.

Václav v knize Americká chalupa líčí své peripetie se stavěním domu v americkém Louisville. S ironií sobě vlastní popisuje krok za krokem od nápadu své ženy, že chce dům, až po péči o trávník, který podléhá neuvěřitelnému množství předpisů a nařízení.